Na samotném nejvýchodnějším výběžku italské boty se rozléhá
jadranským mořem omývaný poloostrov Gargáno. Na rozdíl od převážně
rovinaté oblasti na sever od Gargána, tady začínají mořské pobřeží
lemovat skaliska, jeskyně a zátoky. I přesto, že oblast bývá občas
zachvácena požáry a v okolí se rozléhá zvuk vrtulníků, které se
snaží zkrotit nebezpečné plameny z výšky, není čeho se bát.
Na samotném nejvýchodnějším výběžku italské boty se rozléhá jadranským mořem omývaný poloostrov Gargáno. Na rozdíl od převážně rovinaté oblasti na sever od Gargána, tady začínají mořské pobřeží lemovat skaliska, jeskyně a zátoky. I přesto, že oblast bývá občas zachvácena požáry a v okolí se rozléhá zvuk vrtulníků, které se snaží zkrotit nebezpečné plameny z výšky, není čeho se bát. Místní mají situaci pod kontrolou.
Vzhůru k nebi vybíhající kamenný monolit Pizzomuno, označován často za středobod světa a po jeho levé straně se na bíle zářícím vápencovém útese nad mořem rozprostírající historické město Vieste. Místo, kde je cítit pravá jižanská atmosféra je vzdálené 1350 km od Mikulova.
Ubytování v této oblasti nabízí jak hotely, tak soukromé apartmány. Pro méně náročné jsou k dispozici kempy, které jsou většinou situovány mimo historické městečko. Nachází se v okrajové části vzdálené v průměru asi půl hodiny chůze od města. Většina kempů je od prostorné písečné pláže s pozvolným vstupem do vody vzdálena jen pár kroků. Po chodníku vedoucímu podél pobřeží a pomocí ukazatelů mířím směrem ke starému městu, jehož bílé domečky vystavěné na skále jsou vidět již zdáli. Cestou lze narazit na hrad, katedrálu, maják, ale především projít i ty nejmenší uličky a zákoutí a poznat tak skutečný život místních lidí, kteří neodešli do rozrůstajících se moderních měst, ale zůstali dál skromně žít v jejich Vieste. Tady pro mě teprve začíná pravá Itálie. Místní kavárničky a restaurace jsou ve večerních hodinách přeplněné lidmi užívajícími si noční život a ve vzduchu je cítit vůně pravé italské pizzy.
Toto místo je proslavené především spoustou jeskyní nacházejících se směrem dolů od Vieste. Neztrácíme čas a vydáváme se na výlet na moře. Podél pobřeží svištíme na motorové loďce jižně od Vieste. Díky italskému průvodci a delegátovi české cestovky, který slouží jako překladatel, se o okolí dozvíme řadu informací. Projíždíme kolem Testa del Gargano – Hlava Gargána, koupeme se na oblázkové pláži, která je po povalování na písečných plážích zpestřením, míjíme zátoku Baia di Campa (Zátoka polní), zátoku Portogreco až k zátoce Baia delle Zagare (Zátoka pomerančových květů), což je jedna z turistických částí městečka Mattinata. V průběhu cesty lze na několika místech vidět mezi skalisky malé romantické plážičky. Tyto pláže jsou obklopeny skálou a k přístupu k moři tady slouží především výtahy, vestavěné ve skále. Z lodě je jich možné zpozorovat.
Pohádkovou oblast tvoří především jeskyně různých tvarů tzv. grotty. Každá má své jméno – Rajčatová jeskyně, Velký zvon, Probořená, Malířova paleta, Jeskyně snů a spousty dalších. Ke svému jménu přicházejí většinou podle toho, co je specifikuje nebo čemu se podobají (např. Jeskyně dvou očí – podle otvorů, připomínajících oči). Úzkými skulinami, kde propluje stěží jedna loďka, se dostáváme až do samotného nitra jeskyně. Je tu krásně. Gargáno má zkrátka co nabídnout.
Naše trasa z ČR vedla z Mikulova směrem na Vídeň, dále pak na Klagenfurt, Tarvisio, Rimini, Anconu, Pescaru až do Vieste. Nejlepší je do této oblasti zvolit cestu autem, nebo pokud si netroufáte řídit sami, tak autobusem. Pobytové zájezdy do této oblasti pořádá poměrně hodně cestovních kanceláří. V srpnu má hodně Italů dovolenou, takže je zde docela přelidněno, rušno a dochází ke zdražování cen služeb, neboť Italové tráví dovolenou také v přímořských oblastech. Některé cestovní kanceláře dokonce srpnové termíny nemají ve své nabídce. Proto je lepší na dovolenou vyrazit v červnu, červenci nebo září.
Na samotném nejvýchodnějším výběžku italské boty se rozléhá jadranským mořem omývaný poloostrov Gargáno. Na rozdíl od převážně rovinaté oblasti na sever od Gargána, tady začínají mořské pobřeží lemovat skaliska, jeskyně a zátoky. I přesto, že oblast bývá občas zachvácena požáry a v okolí se rozléhá zvuk vrtulníků, které se snaží zkrotit nebezpečné plameny z výšky, není čeho se bát. Místní mají situaci pod kontrolou.
Vzhůru k nebi vybíhající kamenný monolit Pizzomuno, označován často za středobod světa a po jeho levé straně se na bíle zářícím vápencovém útese nad mořem rozprostírající historické město Vieste. Místo, kde je cítit pravá jižanská atmosféra je vzdálené 1350 km od Mikulova.
Ubytování v této oblasti nabízí jak hotely, tak soukromé apartmány. Pro méně náročné jsou k dispozici kempy, které jsou většinou situovány mimo historické městečko. Nachází se v okrajové části vzdálené v průměru asi půl hodiny chůze od města. Většina kempů je od prostorné písečné pláže s pozvolným vstupem do vody vzdálena jen pár kroků. Po chodníku vedoucímu podél pobřeží a pomocí ukazatelů mířím směrem ke starému městu, jehož bílé domečky vystavěné na skále jsou vidět již zdáli. Cestou lze narazit na hrad, katedrálu, maják, ale především projít i ty nejmenší uličky a zákoutí a poznat tak skutečný život místních lidí, kteří neodešli do rozrůstajících se moderních měst, ale zůstali dál skromně žít v jejich Vieste. Tady pro mě teprve začíná pravá Itálie. Místní kavárničky a restaurace jsou ve večerních hodinách přeplněné lidmi užívajícími si noční život a ve vzduchu je cítit vůně pravé italské pizzy.
Toto místo je proslavené především spoustou jeskyní nacházejících se směrem dolů od Vieste. Neztrácíme čas a vydáváme se na výlet na moře. Podél pobřeží svištíme na motorové loďce jižně od Vieste. Díky italskému průvodci a delegátovi české cestovky, který slouží jako překladatel, se o okolí dozvíme řadu informací. Projíždíme kolem Testa del Gargano – Hlava Gargána, koupeme se na oblázkové pláži, která je po povalování na písečných plážích zpestřením, míjíme zátoku Baia di Campa (Zátoka polní), zátoku Portogreco až k zátoce Baia delle Zagare (Zátoka pomerančových květů), což je jedna z turistických částí městečka Mattinata. V průběhu cesty lze na několika místech vidět mezi skalisky malé romantické plážičky. Tyto pláže jsou obklopeny skálou a k přístupu k moři tady slouží především výtahy, vestavěné ve skále. Z lodě je jich možné zpozorovat.
Pohádkovou oblast tvoří především jeskyně různých tvarů tzv. grotty. Každá má své jméno – Rajčatová jeskyně, Velký zvon, Probořená, Malířova paleta, Jeskyně snů a spousty dalších. Ke svému jménu přicházejí většinou podle toho, co je specifikuje nebo čemu se podobají (např. Jeskyně dvou očí – podle otvorů, připomínajících oči). Úzkými skulinami, kde propluje stěží jedna loďka, se dostáváme až do samotného nitra jeskyně. Je tu krásně. Gargáno má zkrátka co nabídnout.
Naše trasa z ČR vedla z Mikulova směrem na Vídeň, dále pak na Klagenfurt, Tarvisio, Rimini, Anconu, Pescaru až do Vieste. Nejlepší je do této oblasti zvolit cestu autem, nebo pokud si netroufáte řídit sami, tak autobusem. Pobytové zájezdy do této oblasti pořádá poměrně hodně cestovních kanceláří. V srpnu má hodně Italů dovolenou, takže je zde docela přelidněno, rušno a dochází ke zdražování cen služeb, neboť Italové tráví dovolenou také v přímořských oblastech. Některé cestovní kanceláře dokonce srpnové termíny nemají ve své nabídce. Proto je lepší na dovolenou vyrazit v červnu, červenci nebo září.
Ráno jsem byla na nohách jako první, protože mne vzbudily zvony kostela.
U nás se zvoní v šest a na Slovensku v pět. Ostatní vůbec
neměli pochopení pro moje brzké vstávání, ale nakonec vylezli. Dali a
Pavel spali v portále jeskyně a odtamtud se naskýtal úžasný výhled
na Velkou Fatru.
Slovákia MINIEXPE 21. – 23. 8. 2009
Personální složení: Pavel Kotrla, Dalibor Pastorek, Tomáš Pastrňák, Pavel Piskoř, Martina Šmídová, Martina Žourková
Tak tahle hora vápence nás vyprovokovala k zorganizování mini expedice na Slovensko a dala do kupy partu úžasných lidiček. Všechny nás totiž spojila snaha prožít něco nevšedního a taky obrovská zvědavost a zvídavost, jaké krásy skrývá Slovenské podzemí.
Vyjeli jsme z OV v 16.30 a se zastávkami v Petřvaldě a Příboře jsme byli v Lískovej v 20.15. Našli jsme se s kamarády z Ružomberské skupiny bez nějakých problémů, protože nás prozradil netopýr na kufru. Po zběžné lustraci co, kdo, jak a proč jsme vybalili, postavili stany a hlavně se pustili do konzumace hory zásob. Jak jsme později zjistili, chleba měl každý hořčici nikdo. Slovenské jeskyňáře očividně rozradostnil ostravský mls – což je domácí kořalka Š+J+H (mix švestky, jablka, hrušky). Nastala pružnější komunikace a najednou jsme se bavili jako bychom se znali celou věčnost a byli velmi dobří známí. Každý mlsal na co měl chuť a přitom jsme vstřebávali důležité informace o jeskyni. Já měla jen představu, že to je klasický nenáročný choďák podle videa, které mají na stránkách, a proto jsem vzala i dva úplné začátečníky. Uf, kde že byla pravda. Při opékání z kluků začalo vypadávat, kde jsou náročné lezecí partie a mně začal docházet optimismus a představa co se může stát, mi nedopřála klidného spánku.
Ráno jsem byla na nohách jako první, protože mne vzbudily zvony kostela. U nás se zvoní v šest a na Slovensku v pět. Ostatní vůbec neměli pochopení pro moje brzké vstávání, ale nakonec vylezli. Dali a Pavel spali v portále jeskyně a odtamtud se naskýtal úžasný výhled na Velkou Fatru. Probrali se i Slovenští bratia Miro, Miro a Maro. Miro Jurečka nám při snídani povídal o historii jeskyně, jenž je velice zajímavá.
Název kopce, kde se jeskyně nachází je údajně odvozen od červených mnichů (Templářů), kteří zde údajně pobývali a snad zde zanechali i nějakou bednu s pokladem. Ovšem jeskyně byla známa už od dob eneolitu, o čem svědčí nálezy kosterní, keramické a ozdobné. Jednoznačně nejvýznamnějším je objev měděného býčího dvojzápřahu, který je datován do roku 4 tis. p. n. l. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že takové výtvarné zpracování domestikovaného zvířete nemá na Slovensku obdobu. Navíc podobný nález byl zaznamenán ještě v Polské Bytyni, ale všeobecně se předpokládá import těchto výrobků ze středomoří či Mezopotámie. Poté byla jeskyně obývána i v období kultur lužické, púchovské, v době římské a také částečně ve středověku.
V poslední době sloužila jako úkryt partyzánů během Slovenského Národního Povstání. Poté už nastala éra, kdy začali v jeskyni pracovat jeskyňáři, kteří jeskyně nedrancují, ale starají se o jejich záchranu pro příští generace.
Dobrodružství začíná
Kolem desáté hodiny jsme vlezli celí nadržení do jeskyně a podle Mira nás čeká 6hodinový pobyt v podzemí. Náležitě jsme se na to vybavili pitím, tatrankama a chlebem. Nejdříve jsme procházeli docela prostorné úvodní partie a nestačili obdivovat a fotit tu nádheru kolem nás. Poté se kluci rozhodli zpestřit nám prohlídku i náročnějšími partiemi. Když jsem se asi po dvacáté soukala do plazivky, která byla evidentně uzší než některé mé partie abdikovala jsem na funkci vůdce smečky a už jsem volila pobyt jen v prostorách, kde se dala narovnat záda a nehoblovaly se hýždě. V partiích zvané hotel B jsme potkali jinou skupinu jeskyňářů, kterou vedl Ken a ke které jsme se připojili. Prošli jsme si další hodně prostorné části jeskyně a ta méně korpulentní část výpravy pokračovala dál a já jsem se rozhodla prozkoumat terén i na povrchu. Venku svítilo sluníčko, a tak můj zablácený overal brzy oschnul a všude přítomné bláto šlo pěkně dolů.
Vydávám se prohlídnout si vodopád Lúčky a pociťuji hlad. Vracím se do Lískovej a odpočívám. Najednou ke mně kráčejí dva lidé, mám obavy, co se stalo. Ovšem oni byli krajané z Kopřivnice a došli na pokec. Už jsem měla strach, že je to krvelačný starosta Lískové a roztrhá mě na kusy. Po nějaké chvíli přicházejí celá banda a všeci zdrávi. Jsou jedna velká kula bahna. Dojmů je spousta a nabíráme směr hospoda na nějaké fajné papíno. Usnuli jsme jako by nás hodili do vody.
Dëmenovská ladová jeskyně
Druhý den jsme se probudili do ne moc příjemného počasí, prší a je chladno. To nás ovšem neodradí od návštěvy Dëmenovské ladové jeskyně, kde jako jeskyňáři máme vstup zdarma. Všem se nám prohlídka líbila, ale jsme zvyklí na něco jiného. Tak nám kluci slíbili, že nás příště vezmou do nepřístupných částí. Loučíme se opět u dobrého jídla v Mikuláši a po té nabíráme směr Ostrava.
Byl to zase jednou povedený víkend plný prožitků a zážitků, na které jen tak brzy nezapomene. Hlavní ale bylo, že se podařilo dát dohromady 10 super lidiček, kteří mají společnou lásku k přírodě a jsou ochotni pro ni také něco obětovat. Hodně mě překvapilo, že v Ružomberské skupině jsou i studenti tedy mlaďoši, kteří místo sobotní diskotéky tráví čas v bahně jeskyní. Klobouk dolů.
Dojeli jsme v pořádku akorád si nějakou dobu budeme lízat rány. Asi po třech dnech za mnou přišla sekretářka s otázkou, jestli mě doma přítel nebije, protože jsem byla samá modřina. Těžce jsem ji přesvědčovala, že na mě nikdo nesáhl, že za vše může můj obdiv k podzemním prostorám.
Už se těším na další akce v podzemí a zase vám o nich podám report.
Slovákia MINIEXPE 21. – 23. 8. 2009
Personální složení: Pavel Kotrla, Dalibor Pastorek, Tomáš Pastrňák, Pavel Piskoř, Martina Šmídová, Martina Žourková
Tak tahle hora vápence nás vyprovokovala k zorganizování mini expedice na Slovensko a dala do kupy partu úžasných lidiček. Všechny nás totiž spojila snaha prožít něco nevšedního a taky obrovská zvědavost a zvídavost, jaké krásy skrývá Slovenské podzemí.
Vyjeli jsme z OV v 16.30 a se zastávkami v Petřvaldě a Příboře jsme byli v Lískovej v 20.15. Našli jsme se s kamarády z Ružomberské skupiny bez nějakých problémů, protože nás prozradil netopýr na kufru. Po zběžné lustraci co, kdo, jak a proč jsme vybalili, postavili stany a hlavně se pustili do konzumace hory zásob. Jak jsme později zjistili, chleba měl každý hořčici nikdo. Slovenské jeskyňáře očividně rozradostnil ostravský mls – což je domácí kořalka Š+J+H (mix švestky, jablka, hrušky). Nastala pružnější komunikace a najednou jsme se bavili jako bychom se znali celou věčnost a byli velmi dobří známí. Každý mlsal na co měl chuť a přitom jsme vstřebávali důležité informace o jeskyni. Já měla jen představu, že to je klasický nenáročný choďák podle videa, které mají na stránkách, a proto jsem vzala i dva úplné začátečníky. Uf, kde že byla pravda. Při opékání z kluků začalo vypadávat, kde jsou náročné lezecí partie a mně začal docházet optimismus a představa co se může stát, mi nedopřála klidného spánku.
Ráno jsem byla na nohách jako první, protože mne vzbudily zvony kostela. U nás se zvoní v šest a na Slovensku v pět. Ostatní vůbec neměli pochopení pro moje brzké vstávání, ale nakonec vylezli. Dali a Pavel spali v portále jeskyně a odtamtud se naskýtal úžasný výhled na Velkou Fatru. Probrali se i Slovenští bratia Miro, Miro a Maro. Miro Jurečka nám při snídani povídal o historii jeskyně, jenž je velice zajímavá.
Název kopce, kde se jeskyně nachází je údajně odvozen od červených mnichů (Templářů), kteří zde údajně pobývali a snad zde zanechali i nějakou bednu s pokladem. Ovšem jeskyně byla známa už od dob eneolitu, o čem svědčí nálezy kosterní, keramické a ozdobné. Jednoznačně nejvýznamnějším je objev měděného býčího dvojzápřahu, který je datován do roku 4 tis. p. n. l. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že takové výtvarné zpracování domestikovaného zvířete nemá na Slovensku obdobu. Navíc podobný nález byl zaznamenán ještě v Polské Bytyni, ale všeobecně se předpokládá import těchto výrobků ze středomoří či Mezopotámie. Poté byla jeskyně obývána i v období kultur lužické, púchovské, v době římské a také částečně ve středověku.
V poslední době sloužila jako úkryt partyzánů během Slovenského Národního Povstání. Poté už nastala éra, kdy začali v jeskyni pracovat jeskyňáři, kteří jeskyně nedrancují, ale starají se o jejich záchranu pro příští generace.
Dobrodružství začíná
Kolem desáté hodiny jsme vlezli celí nadržení do jeskyně a podle Mira nás čeká 6hodinový pobyt v podzemí. Náležitě jsme se na to vybavili pitím, tatrankama a chlebem. Nejdříve jsme procházeli docela prostorné úvodní partie a nestačili obdivovat a fotit tu nádheru kolem nás. Poté se kluci rozhodli zpestřit nám prohlídku i náročnějšími partiemi. Když jsem se asi po dvacáté soukala do plazivky, která byla evidentně uzší než některé mé partie abdikovala jsem na funkci vůdce smečky a už jsem volila pobyt jen v prostorách, kde se dala narovnat záda a nehoblovaly se hýždě. V partiích zvané hotel B jsme potkali jinou skupinu jeskyňářů, kterou vedl Ken a ke které jsme se připojili. Prošli jsme si další hodně prostorné části jeskyně a ta méně korpulentní část výpravy pokračovala dál a já jsem se rozhodla prozkoumat terén i na povrchu. Venku svítilo sluníčko, a tak můj zablácený overal brzy oschnul a všude přítomné bláto šlo pěkně dolů.
Vydávám se prohlídnout si vodopád Lúčky a pociťuji hlad. Vracím se do Lískovej a odpočívám. Najednou ke mně kráčejí dva lidé, mám obavy, co se stalo. Ovšem oni byli krajané z Kopřivnice a došli na pokec. Už jsem měla strach, že je to krvelačný starosta Lískové a roztrhá mě na kusy. Po nějaké chvíli přicházejí celá banda a všeci zdrávi. Jsou jedna velká kula bahna. Dojmů je spousta a nabíráme směr hospoda na nějaké fajné papíno. Usnuli jsme jako by nás hodili do vody.
Dëmenovská ladová jeskyně
Druhý den jsme se probudili do ne moc příjemného počasí, prší a je chladno. To nás ovšem neodradí od návštěvy Dëmenovské ladové jeskyně, kde jako jeskyňáři máme vstup zdarma. Všem se nám prohlídka líbila, ale jsme zvyklí na něco jiného. Tak nám kluci slíbili, že nás příště vezmou do nepřístupných částí. Loučíme se opět u dobrého jídla v Mikuláši a po té nabíráme směr Ostrava.
Byl to zase jednou povedený víkend plný prožitků a zážitků, na které jen tak brzy nezapomene. Hlavní ale bylo, že se podařilo dát dohromady 10 super lidiček, kteří mají společnou lásku k přírodě a jsou ochotni pro ni také něco obětovat. Hodně mě překvapilo, že v Ružomberské skupině jsou i studenti tedy mlaďoši, kteří místo sobotní diskotéky tráví čas v bahně jeskyní. Klobouk dolů.
Dojeli jsme v pořádku akorád si nějakou dobu budeme lízat rány. Asi po třech dnech za mnou přišla sekretářka s otázkou, jestli mě doma přítel nebije, protože jsem byla samá modřina. Těžce jsem ji přesvědčovala, že na mě nikdo nesáhl, že za vše může můj obdiv k podzemním prostorám.
Už se těším na další akce v podzemí a zase vám o nich podám report.
Americký stát Kentucky je ve světě pověstný jen minimem věcí. Tou
nejslavnější bude asi bourbon. Jak tomu často bývá, za jeho vznik může
hned několik náhod najednou, od kvalitní vody, přírodně zbavené železa,
až po migraci pravých Evropanů v pravý čas. Řada usedlíků
v tehdy poloprázdné Kentucky totiž pocházela ze Skotska.
Americký stát Kentucky je ve světě pověstný jen minimem věcí. Tou nejslavnější bude asi bourbon. Jak tomu často bývá, za jeho vznik může hned několik náhod najednou, od kvalitní vody, přírodně zbavené železa, až po migraci pravých Evropanů v pravý čas. Řada usedlíků v tehdy poloprázdné Kentucky totiž pocházela ze Skotska. Celkem nepřekvapí, že někteří s sebou přinesli i znalosti potřebné k výrobě whisky. Kukuřici se v kentuckém podnebí dařilo mnohem lépe nežli pšenici, ale kukuřičná mouka má malé uplatnění. Od té doby pochází americký zvyk kukuřicí krmit dobytek. Nicméně šikovní osadníci přišli i na možnost použít k výrobě whisky místo obvyklé pšenice „přebytečnou“ kukuřici.
Koukneme se do historie bourbonu
Většina historických a odborných knih se dušuje, že někdy kolem roku 1789 přišel baptistický farář Elijah Craig náhodou na to, že ze sudů uvnitř vypálených do černa vylil mnohem lepší bourbon nežli ze sudů obyčejných. Ostatní se toho chytli a počátky dnešního průmyslu byly na světě. Chris Morris, hlavní destilátor koncernu Brown and Forman, ale tvrdí, že pověst o ctihodném Craigovi je jej barvitou historkou a o tom, kdo objevil vypalování sudů, nikdo neví. Nepravdivá je prý také historka o tom, že objevitel byl vlastně lenoch a lakomec, protože si při vypalování odskočil, sud uvnitř spálil a z lakoty přece jenom použil.
Kdo byl první
Ani to není příliš jasné. Občas bývá za prvního výrobce kentucké whisky považován generál James Wilkinson, který údajně vybudoval destilovnu v roce 1774 v Harrodsburgu. První doklady o tom, že rodina Wilkinsonů do Harrodsburgu dorazila, ale pocházejí až z doby o 10 let pozdější, takže to s tou destilovnou bude všelijaké. První doložená destilovna patřila v roce 1776 jistému Stephenovi Ritchiemu v okrese Nelson County. Nicméně si musíme pamatovat, že v té době pálil cosi, co by se při troše dobré snahy dalo nazývat whisky, každý osadník s přístupem ke kukuřici. A navíc pod pojmem destilovna tehdy neměli na mysli tovární výrobu, ale každou větší chajdu.
Jméno dostal bourbon po stejnojmenném okrese, kde je dodnes většina destiloven, a nahradil tak název Kentucká whisky, který jednoduše odlišoval původ nápoje od ostatních kukuřičných a obilních pálenek, které se vyráběly prakticky v každém státě americké Unie. Údajně došlo ke změně názvu proto, že na jihu Ameriky měly novou whisky v mimořádné oblibě a odmítali mít splašky, které jim posílali z jiných států. Tady se znovu dostáváme k postavě zbožného Elijaha Craiga. O tom, jak chutnala jeho whisky, dnes nevíme nic, ale jeho postavení kazatele pomáhalo vylepšovat pověst nové whisky. A za odměnu i dnes jeden bourbon s jeho jménem existuje.
Za bourbonem do Kentucky
Jelikož je stát Kentucky na svůj nápoj patřičně pyšný, funguje i solidní marketing. Jeho součástí je dnes turistická atrakce v podobě Bourbonové stezky. Když si vyrazíme za Louisville, brzy se k první destilovně dostaneme a potom už to jde ráz na ráz, u silnic je víc ukazatelů směru k další destilovně nežli k dalšímu městu. Většinu z fungujících destiloven můžeme navštívit, ne každá ale stojí za návštěvu. Ty největší jsou v podstatě velké průmyslové továrny na bourbon a i pokud si je můžeme prohlédnout, nic mimořádného čekat nemůžeme. Prakticky největším zklamáním je právě ta nejznámější, Jim Beam. Heaven Hill Distilleries sice nabízí Centrum odkazu bourbonu, ale vedle prohlídky skladiště sudů se nic mimořádného nedozvíme. Nicméně destilovna je to pěkná a velice zajímavá, nejen tím, že produkuje již zmíněný bourbon se jménem „zakladatele“ Elijaha Craiga, ale je také jedinou samostatnou destilovnou v Kentucky. Navíc proslula požárem v roce 1996. Destilovna je totiž, přes název naznačující božský kopec, v údolí, zatímco skladiště, kde bourbon stárne, jsou na okolních kopcích. Ničivý požár postupně zachvátil i skladiště a na film, který v destilovně promítají, těžko někdo zapomene. Vzpomínka na lavinu hořícího bourbonu, která se valila z kopců, je pro milovníky tohoto nápoje skutečně bolestná. Kdo při ochutnávání zvedne zrak ke stropu, překvapeně uvidí Davidovu hvězdu. To proto, že rodina pěti bratrů Shapirů, která se stala po prohibici vlastníky, byla židovského původu.
A jedeme dál
Když už jsme u těch prohlídek – ještě relativně nedávno bylo možné destilovny sice prohlížet, ale na nějaké ochutnávání jsme mohli zapomenout, někde nám dali přivonět, jinde špunt od sudu a v další alespoň půlku čokoládového bombónu namočeného ve whisky. Tuto úspornost dodnes praktikuje jedna Wild Turkey, kde návštěvníky odbydou bourbonovou zmrzlinou. Ostatní destilovny ale naštěstí prohlédly a tak si ve většině z nich cvaknout můžeme, často nám dokonce nabídnou i ty nejstarší a nejkvalitnější bourbony. Hlavními atrakcemi zůstávají destilovny Maker’s Mark a Woodford’s Reserve, především proto, že jsou nejmalebnější a ještě k tomu produkují nejlepší bourbon.
V některých případech se vlastníci mění rychleji, než je v kraji zvykem. Po celém světě (mimo Spojených států) je třeba velice oceňovaný bourbon Four Roses. Ten ale dlouhou dobu patřil japonskému výrobci whisky, který jeho prodej ve Spojených státech nepovolil. A tak teprve teď se tato značka pracně snaží proniknout na domácí trh. A protože výprodej pokračuje, Wild Turkey patřila delší dobu Francouzům, kteří výrobu vyždímali do maxima a do samotné budovy neinvestovali ani pětník, takže je dnes na spadnutí. Nový majitel (italská firma Campari) bude mít co dělat. Naopak velice prosperující je destilovna Buffalo Trace, jen by si při ochutnávání mohla nechat svoji vodku, vychvalovanou jako nejlepší na světě. Při poslední prohlídce byli přítomni i experti ze švédského Absolutu a málem při těch komentářích dostali infarkt.
I jinde než v Kentucky
Základní pravidla týkající se kvality bourbonu uzákonil v roce 1964 americký Kongres. Není jich mnoho, hlavní je nutnost použít minimálně 51 procent kukuřice a zákaz přidávat cokoliv jiného nežli destilát a vodu. Překvapivě mezi pravidly není lokalita, takže bourbon nemusí pocházet z Kentucky. Destilovnu proto najdeme i jinde, zejména v Tennessee, kde sídlí mimořádně známá značka Jack Daniel. Najít maličkou vesničku Lynchburg není snadné, prohlídka destilovny však za trochu námahy rozhodně stojí a osobně ji považuji za nejzajímavější. Prohlídnout nás nechají opravdu hodně, takže uvidíme jednu specialitu této whisky, speciální filtraci přes kádě s dřevěným uhlím. Jack Daniel není právě proto označován jako bourbon, neboť aktivní uhlí je považováno za nedovolené přidání. Vynechat nemůžeme ani pracovnu zakladatele palírny, kde si můžeme sáhnout na trezor, díky kterému vzteklý Jack přišel o život. Jednou totiž nemohl trezor otevřít a tak do něj vzteky kopl. Narazil si palec, následovala infekce a sněť, na jejíž následky nakonec Jack Daniels zemřel.
Americký stát Kentucky je ve světě pověstný jen minimem věcí. Tou nejslavnější bude asi bourbon. Jak tomu často bývá, za jeho vznik může hned několik náhod najednou, od kvalitní vody, přírodně zbavené železa, až po migraci pravých Evropanů v pravý čas. Řada usedlíků v tehdy poloprázdné Kentucky totiž pocházela ze Skotska. Celkem nepřekvapí, že někteří s sebou přinesli i znalosti potřebné k výrobě whisky. Kukuřici se v kentuckém podnebí dařilo mnohem lépe nežli pšenici, ale kukuřičná mouka má malé uplatnění. Od té doby pochází americký zvyk kukuřicí krmit dobytek. Nicméně šikovní osadníci přišli i na možnost použít k výrobě whisky místo obvyklé pšenice „přebytečnou“ kukuřici.
Koukneme se do historie bourbonu
Většina historických a odborných knih se dušuje, že někdy kolem roku 1789 přišel baptistický farář Elijah Craig náhodou na to, že ze sudů uvnitř vypálených do černa vylil mnohem lepší bourbon nežli ze sudů obyčejných. Ostatní se toho chytli a počátky dnešního průmyslu byly na světě. Chris Morris, hlavní destilátor koncernu Brown and Forman, ale tvrdí, že pověst o ctihodném Craigovi je jej barvitou historkou a o tom, kdo objevil vypalování sudů, nikdo neví. Nepravdivá je prý také historka o tom, že objevitel byl vlastně lenoch a lakomec, protože si při vypalování odskočil, sud uvnitř spálil a z lakoty přece jenom použil.
Kdo byl první
Ani to není příliš jasné. Občas bývá za prvního výrobce kentucké whisky považován generál James Wilkinson, který údajně vybudoval destilovnu v roce 1774 v Harrodsburgu. První doklady o tom, že rodina Wilkinsonů do Harrodsburgu dorazila, ale pocházejí až z doby o 10 let pozdější, takže to s tou destilovnou bude všelijaké. První doložená destilovna patřila v roce 1776 jistému Stephenovi Ritchiemu v okrese Nelson County. Nicméně si musíme pamatovat, že v té době pálil cosi, co by se při troše dobré snahy dalo nazývat whisky, každý osadník s přístupem ke kukuřici. A navíc pod pojmem destilovna tehdy neměli na mysli tovární výrobu, ale každou větší chajdu.
Jméno dostal bourbon po stejnojmenném okrese, kde je dodnes většina destiloven, a nahradil tak název Kentucká whisky, který jednoduše odlišoval původ nápoje od ostatních kukuřičných a obilních pálenek, které se vyráběly prakticky v každém státě americké Unie. Údajně došlo ke změně názvu proto, že na jihu Ameriky měly novou whisky v mimořádné oblibě a odmítali mít splašky, které jim posílali z jiných států. Tady se znovu dostáváme k postavě zbožného Elijaha Craiga. O tom, jak chutnala jeho whisky, dnes nevíme nic, ale jeho postavení kazatele pomáhalo vylepšovat pověst nové whisky. A za odměnu i dnes jeden bourbon s jeho jménem existuje.
Za bourbonem do Kentucky
Jelikož je stát Kentucky na svůj nápoj patřičně pyšný, funguje i solidní marketing. Jeho součástí je dnes turistická atrakce v podobě Bourbonové stezky. Když si vyrazíme za Louisville, brzy se k první destilovně dostaneme a potom už to jde ráz na ráz, u silnic je víc ukazatelů směru k další destilovně nežli k dalšímu městu. Většinu z fungujících destiloven můžeme navštívit, ne každá ale stojí za návštěvu. Ty největší jsou v podstatě velké průmyslové továrny na bourbon a i pokud si je můžeme prohlédnout, nic mimořádného čekat nemůžeme. Prakticky největším zklamáním je právě ta nejznámější, Jim Beam. Heaven Hill Distilleries sice nabízí Centrum odkazu bourbonu, ale vedle prohlídky skladiště sudů se nic mimořádného nedozvíme. Nicméně destilovna je to pěkná a velice zajímavá, nejen tím, že produkuje již zmíněný bourbon se jménem „zakladatele“ Elijaha Craiga, ale je také jedinou samostatnou destilovnou v Kentucky. Navíc proslula požárem v roce 1996. Destilovna je totiž, přes název naznačující božský kopec, v údolí, zatímco skladiště, kde bourbon stárne, jsou na okolních kopcích. Ničivý požár postupně zachvátil i skladiště a na film, který v destilovně promítají, těžko někdo zapomene. Vzpomínka na lavinu hořícího bourbonu, která se valila z kopců, je pro milovníky tohoto nápoje skutečně bolestná. Kdo při ochutnávání zvedne zrak ke stropu, překvapeně uvidí Davidovu hvězdu. To proto, že rodina pěti bratrů Shapirů, která se stala po prohibici vlastníky, byla židovského původu.
A jedeme dál
Když už jsme u těch prohlídek – ještě relativně nedávno bylo možné destilovny sice prohlížet, ale na nějaké ochutnávání jsme mohli zapomenout, někde nám dali přivonět, jinde špunt od sudu a v další alespoň půlku čokoládového bombónu namočeného ve whisky. Tuto úspornost dodnes praktikuje jedna Wild Turkey, kde návštěvníky odbydou bourbonovou zmrzlinou. Ostatní destilovny ale naštěstí prohlédly a tak si ve většině z nich cvaknout můžeme, často nám dokonce nabídnou i ty nejstarší a nejkvalitnější bourbony. Hlavními atrakcemi zůstávají destilovny Maker’s Mark a Woodford’s Reserve, především proto, že jsou nejmalebnější a ještě k tomu produkují nejlepší bourbon.
V některých případech se vlastníci mění rychleji, než je v kraji zvykem. Po celém světě (mimo Spojených států) je třeba velice oceňovaný bourbon Four Roses. Ten ale dlouhou dobu patřil japonskému výrobci whisky, který jeho prodej ve Spojených státech nepovolil. A tak teprve teď se tato značka pracně snaží proniknout na domácí trh. A protože výprodej pokračuje, Wild Turkey patřila delší dobu Francouzům, kteří výrobu vyždímali do maxima a do samotné budovy neinvestovali ani pětník, takže je dnes na spadnutí. Nový majitel (italská firma Campari) bude mít co dělat. Naopak velice prosperující je destilovna Buffalo Trace, jen by si při ochutnávání mohla nechat svoji vodku, vychvalovanou jako nejlepší na světě. Při poslední prohlídce byli přítomni i experti ze švédského Absolutu a málem při těch komentářích dostali infarkt.
I jinde než v Kentucky
Základní pravidla týkající se kvality bourbonu uzákonil v roce 1964 americký Kongres. Není jich mnoho, hlavní je nutnost použít minimálně 51 procent kukuřice a zákaz přidávat cokoliv jiného nežli destilát a vodu. Překvapivě mezi pravidly není lokalita, takže bourbon nemusí pocházet z Kentucky. Destilovnu proto najdeme i jinde, zejména v Tennessee, kde sídlí mimořádně známá značka Jack Daniel. Najít maličkou vesničku Lynchburg není snadné, prohlídka destilovny však za trochu námahy rozhodně stojí a osobně ji považuji za nejzajímavější. Prohlídnout nás nechají opravdu hodně, takže uvidíme jednu specialitu této whisky, speciální filtraci přes kádě s dřevěným uhlím. Jack Daniel není právě proto označován jako bourbon, neboť aktivní uhlí je považováno za nedovolené přidání. Vynechat nemůžeme ani pracovnu zakladatele palírny, kde si můžeme sáhnout na trezor, díky kterému vzteklý Jack přišel o život. Jednou totiž nemohl trezor otevřít a tak do něj vzteky kopl. Narazil si palec, následovala infekce a sněť, na jejíž následky nakonec Jack Daniels zemřel.
Každoročne rogalisti a paraglidisti známi ako „padáčkari“ otvárajú
oblohu prvými letmi. Inak tomu nebolo ani jedno slnečné sobotné popoludnie.
Bez foťáku ani na krok. A vyrazila som na neďalekú otvorenú trávnatú
plochu kúsok za centrom Myjavy, pre miestnych známu ako U Vankov.
Každoročne rogalisti a paraglidisti známi ako „padáčkari“ otvárajú oblohu prvými letmi. Inak tomu nebolo ani jedno slnečné sobotné popoludnie. Bez foťáku ani na krok. A vyrazila som na neďalekú otvorenú trávnatú plochu kúsok za centrom Myjavy, pre miestnych známu ako U Vankov.
Už po príchode ma zaujal veľký počet nadšencov tohto mierne adrenalínového športu. Sadnúc do slnkom vyhriatej trávy začala som pozorovať dianie okolo. Veľmi som bola zvedavá obzvlášť na padáčkarov, no tých nikde. Za to rogalisti stáli pri svojich rogalách pekne za sebou a každý sa venoval posledným úpravám a kontrole svojho stroja. Začala som ich obchádzať a robiť zábery pred prvými letmi. Čas utekal a na poli sa začali objavovať aj muži s veľkými vrtuľami a padákmi. Tak predsa.
Ako prví vzlietali toho roku rogalisti s veľkým hukotom motorov, ktoré však rýchlo utíchlo ako sa začali vzďaľovať za horizont strácajúc sa v oblakoch.
Čakanie. Nikto nevzlietol, nikto nepristál. Viac ma lákali padáčkari, ale akoby sa im hore ani nechcelo. Akoby čakali na rogalistov, ktorí im po návrate z prvého letu oznámia, či už sú vhodné podmienky alebo to tu zabalia. Padáky nachystané a nie a nie zapnúť motor a vyletieť. Asi z toho dnes nič nebude. Pomyslela som si. Prvé skúšobné fotky z takejto akcie. Keby som sa tak dostala hore.
Obďaleč ležali v tráve dvaja muži pri rozloženom padáku, ktorý sa mierne nafukoval v smere vetra. Isto sa chystajú na štart. Urobiť tak fotku ako sa paraglidista práve odráža zo zeme tesne nado mnou, to by bolo niečo. Kompozične som tú fotku úplne mala pred očami. Prakticky však nemožné ľahnúť si padáčkarovi s ťažkou motorovou vrtuľou na chrbte do cesty. Ak by padák nestačil včas zodvihnúť, odniesol by si to nielen môj foťák. Mysliac na toto riziko a blížiac sa k padáku som však stále kráčala po okraji vzletovej a zároveň pristávacej dráhy. Urobím aspoň pár detailných fotiek. Z mojich myšlienok ma prebudil jeden z ležiacich mužov. „Nechceš si zalietať?“ „A to vážne môžem?“ „Jasne, sadaj a pripútaj sa.“ Niekde v zmesi pocitov – prekvapenie, radosť, šťastie – som začula mužov hlas, ktorý zanikal v hukote štartujúceho motora. „Som Jožo, budem ti robiť inštruktora, poriadne si zapni vetrovku lebo hore je riadna z…“
Než som sa stačila spamätať, Jožo sedel predo mnou. Stroj sa pohol vpred. Na hrboľatom teréne som mala pocit ako by som sedela v nejakej minikáre. Tento pocit ale netrval dlho. Plynule sme sa odlepili zo zeme a vzlietnuť sa podarilo na prvýkrát. „Uau, to je úžasné!“ „Nebojíš sa?“ spýtal sa Jožo trochu neveriacky, opatrne letiac len tri – štyri metre nad zemou. „Nie, leťme vyššie!“ Ďalej sme sa dorozumievali už len posunkami, či je všetko v poriadku. Cez hučiaci motor to inak ani nešlo.
Začala som si vychutnávať výhľad. Nevedela som, na ktorú stranu sa pozrieť prv, až som zabudla fotiť. „A fotiť si nechcela?“ pripomenul mi po chvíli môj pôvodný zámer. Až potom, spamätajúc sa, opatrne som vytiahla foťák so skrehnutými prstami a kŕčovito ho držiac snažila som sa zdokumentovať tú nádheru z výšky – okolité kopce, srnky bežiace po poliach lemovaných pásmi lesov, Myjavu, zapadajúce slnko i ďalších padáčkarov, ktorých bola zrazu plná obloha. Páni, tu je ozaj riadna zima.
Vtom hučanie motora prestalo. Čo sa stalo? skúmavo som sa pozrela vpred. Až teraz som pocítila mierny strach. „Funguje to aj bez motora, ale dlho by sme si nezalietali. Chceš si vyskúšať riadenie? Je to jednoduché.“ To už motor opäť bežal a ja som v rukách držala až pochybne tenké lanká, pomocoou ktorých sa riadil padák. Začala som si viac všímať čo sa technicky deje okolo mňa. Veľká motorová vrtuľa stále nepríjemne hlučne hučala, nado mnou obrovský padák ktorý bol z nejakého tenkého materiálu, k nemu pripevnené tenké lanká… A riadenie celého tohto stroja, nevediac ako funguje, som mala v rukách ja. Doprava, doľava, povoliť, zatiahnuť… Začala som vnímať svoj pulz a tú zimu tu hore. Nadšenie, zážitok, adrenalín,… a hlavne rešpekt.
Slnko sa rýchlo blížilo k horizontu a tak riadenie prebral môj inštruktor. Z malých bodiek kdesi dolu na zemi som rýchlo začala rozpoznávať ľudí a ani neviem ako, hučanie motora stíchlo a my sme hladko pristali.
O týždeň neskôr, napriek tomu že teplomer ukazoval už takmer 25 ºC, ja som sedela doma s poriadnou nádchou a nadšene si pozerala rozmazané fotky z paraglidingu. Dnes, keď si spomeniem na svoj prvý let,… úžasný pocit slobody tam hore, hneď by som išla zase.
Z môjho pohľadu úplného amatéra je to oveľa jednoduchšie ako riadiť auto. Aj premávka je tam hore o čosi prehľadnejšia. Avšak viac ako len adrenalínový zážitok vo mne ostal pocit rešpektu.
Každoročne rogalisti a paraglidisti známi ako „padáčkari“ otvárajú oblohu prvými letmi. Inak tomu nebolo ani jedno slnečné sobotné popoludnie. Bez foťáku ani na krok. A vyrazila som na neďalekú otvorenú trávnatú plochu kúsok za centrom Myjavy, pre miestnych známu ako U Vankov.
Už po príchode ma zaujal veľký počet nadšencov tohto mierne adrenalínového športu. Sadnúc do slnkom vyhriatej trávy začala som pozorovať dianie okolo. Veľmi som bola zvedavá obzvlášť na padáčkarov, no tých nikde. Za to rogalisti stáli pri svojich rogalách pekne za sebou a každý sa venoval posledným úpravám a kontrole svojho stroja. Začala som ich obchádzať a robiť zábery pred prvými letmi. Čas utekal a na poli sa začali objavovať aj muži s veľkými vrtuľami a padákmi. Tak predsa.
Ako prví vzlietali toho roku rogalisti s veľkým hukotom motorov, ktoré však rýchlo utíchlo ako sa začali vzďaľovať za horizont strácajúc sa v oblakoch.
Čakanie. Nikto nevzlietol, nikto nepristál. Viac ma lákali padáčkari, ale akoby sa im hore ani nechcelo. Akoby čakali na rogalistov, ktorí im po návrate z prvého letu oznámia, či už sú vhodné podmienky alebo to tu zabalia. Padáky nachystané a nie a nie zapnúť motor a vyletieť. Asi z toho dnes nič nebude. Pomyslela som si. Prvé skúšobné fotky z takejto akcie. Keby som sa tak dostala hore.
Obďaleč ležali v tráve dvaja muži pri rozloženom padáku, ktorý sa mierne nafukoval v smere vetra. Isto sa chystajú na štart. Urobiť tak fotku ako sa paraglidista práve odráža zo zeme tesne nado mnou, to by bolo niečo. Kompozične som tú fotku úplne mala pred očami. Prakticky však nemožné ľahnúť si padáčkarovi s ťažkou motorovou vrtuľou na chrbte do cesty. Ak by padák nestačil včas zodvihnúť, odniesol by si to nielen môj foťák. Mysliac na toto riziko a blížiac sa k padáku som však stále kráčala po okraji vzletovej a zároveň pristávacej dráhy. Urobím aspoň pár detailných fotiek. Z mojich myšlienok ma prebudil jeden z ležiacich mužov. „Nechceš si zalietať?“ „A to vážne môžem?“ „Jasne, sadaj a pripútaj sa.“ Niekde v zmesi pocitov – prekvapenie, radosť, šťastie – som začula mužov hlas, ktorý zanikal v hukote štartujúceho motora. „Som Jožo, budem ti robiť inštruktora, poriadne si zapni vetrovku lebo hore je riadna z…“
Než som sa stačila spamätať, Jožo sedel predo mnou. Stroj sa pohol vpred. Na hrboľatom teréne som mala pocit ako by som sedela v nejakej minikáre. Tento pocit ale netrval dlho. Plynule sme sa odlepili zo zeme a vzlietnuť sa podarilo na prvýkrát. „Uau, to je úžasné!“ „Nebojíš sa?“ spýtal sa Jožo trochu neveriacky, opatrne letiac len tri – štyri metre nad zemou. „Nie, leťme vyššie!“ Ďalej sme sa dorozumievali už len posunkami, či je všetko v poriadku. Cez hučiaci motor to inak ani nešlo.
Začala som si vychutnávať výhľad. Nevedela som, na ktorú stranu sa pozrieť prv, až som zabudla fotiť. „A fotiť si nechcela?“ pripomenul mi po chvíli môj pôvodný zámer. Až potom, spamätajúc sa, opatrne som vytiahla foťák so skrehnutými prstami a kŕčovito ho držiac snažila som sa zdokumentovať tú nádheru z výšky – okolité kopce, srnky bežiace po poliach lemovaných pásmi lesov, Myjavu, zapadajúce slnko i ďalších padáčkarov, ktorých bola zrazu plná obloha. Páni, tu je ozaj riadna zima.
Vtom hučanie motora prestalo. Čo sa stalo? skúmavo som sa pozrela vpred. Až teraz som pocítila mierny strach. „Funguje to aj bez motora, ale dlho by sme si nezalietali. Chceš si vyskúšať riadenie? Je to jednoduché.“ To už motor opäť bežal a ja som v rukách držala až pochybne tenké lanká, pomocoou ktorých sa riadil padák. Začala som si viac všímať čo sa technicky deje okolo mňa. Veľká motorová vrtuľa stále nepríjemne hlučne hučala, nado mnou obrovský padák ktorý bol z nejakého tenkého materiálu, k nemu pripevnené tenké lanká… A riadenie celého tohto stroja, nevediac ako funguje, som mala v rukách ja. Doprava, doľava, povoliť, zatiahnuť… Začala som vnímať svoj pulz a tú zimu tu hore. Nadšenie, zážitok, adrenalín,… a hlavne rešpekt.
Slnko sa rýchlo blížilo k horizontu a tak riadenie prebral môj inštruktor. Z malých bodiek kdesi dolu na zemi som rýchlo začala rozpoznávať ľudí a ani neviem ako, hučanie motora stíchlo a my sme hladko pristali.
O týždeň neskôr, napriek tomu že teplomer ukazoval už takmer 25 ºC, ja som sedela doma s poriadnou nádchou a nadšene si pozerala rozmazané fotky z paraglidingu. Dnes, keď si spomeniem na svoj prvý let,… úžasný pocit slobody tam hore, hneď by som išla zase.
Z môjho pohľadu úplného amatéra je to oveľa jednoduchšie ako riadiť auto. Aj premávka je tam hore o čosi prehľadnejšia. Avšak viac ako len adrenalínový zážitok vo mne ostal pocit rešpektu.
Více než 10 000 km se během dvou let rozhodl ujít
devětadvacetiletý němec Stephan Meurisch. Myslíte si, že je to šílený
nápad? A to jste ještě neviděli jeho trasu – hodlá projít
například Iránem, či Pákistánem a v Číně propagovat svobodu
Tibetu.
Více než 10 000 km se během dvou let rozhodl ujít devětadvacetiletý Němec Stephan Meurisch. Myslíte si, že je to šílený nápad? A to jste ještě neviděli jeho trasu – hodlá projít například Iránem, či Pákistánem a v Číně propagovat svobodu Tibetu.
Koho by tohle napadlo?
Stephan sám říká, že má rád turistiku, a proto se také kdysi vydal na Svatojakubskou cestu z Francie do Santiago de Compostela. Po této zkušenosti se rozhodl, že potřebuje další výzvu, která by ho naplnila a zvolil si tedy o něco málo delší cestu a to rovnou až do Číny. Z Mnichova v Německu chce dojít až do Lhasy, hlavního města Tibetu. Podle jeho vlastních odhadů by měla cesta trvat asi dva roky s tím, že každých asi 400 km bude jeden odpočinkový den.
Stephan se rozhodl svoje dobrodružství sdílet se širokou veřejností, a proto si píše internetový deník, kde publikuje nejen svoje nápady, ale i mnoho dalších informací o Tibetu, různých kampaních za lidská práva, apod. Jeho blog je v angličtině, aby byl přístupný co nejvíce lidem. Mimo blog jej také můžete sledovat na Facebooku a Twitteru.
Kudy se vlastně Stephan chystá jít?
Při cestě po zemi do Tibetu existují vlastně dvě varianty, tzv. Severní stezka a Jižní stezka. Severní trasa znamená cestu přes Ukrajinu, Rusko a Kazachstán. Jižní varianta vede přes Irán, Pákistán, Indii a Nepál. Německý dobrodruh se rozhodl pro jižní variantu, která však skýtá několik problematických oblastí.
Během své pouti bohužel mine Českou republiku, ale pokud byste měli zájem, můžete se s ním potkat třeba v Bratislavě. Předběžný nástin cesty obsahuje tyto města: Linz, Vídeň, Bratislava, Budapešť, Bukurešť, Istanbul, Ankara, Teherán, Nové Dillí, Káthmándú, Darjeeling, Thimphu a Lhasa. Podrobnější trasu můžete vyčíst z mapky.
Co vše je potřeba před cestou?
Stephan přípravu nepodceňuje, je si velmi dobře vědom toho, že takto dlouhá výprava potřebuje 100 % nasazení. Mimo shánění sponzorů a partnerů se tedy vrhl i na osobní přípravu, ve které si vytyčil tři základní cíle.
Víza a očkování – během své cesty bude potřebovat vízum do Číny, Indie, Nepálu, Iránu a Pákistánu. Očkování na základní choroby je samozřejmostí.
Kurz přežití – Stephan se potřebuje naučit jak přežít sám v pustině, jak navigovat s kompasem, jak si vytvořit přístřešek, či jak se chovat v případě únosu.
Kurz dokumentární fotografie – Skvělé fotky budou základem mediálního úspěchu, proto základní kurz fotografie určitě nebude na škodu.
„Most mezi Evropou a Asii“
Během plánování se naskytly již první potíže a to v překročení pomyslné hranice mezi Evropou a Asií – úžinu Bospor. Město Istanbul je rozděleno na dvě části, jedna leží na Evropském kontinentu a druhá již na Asijském. Istanbulu se často říká „Most mezi Evropou a Asii“ a právě v tom je problém. Ve městě existují pouze dva mosty spojující oba břehy a ani jeden z nich není pro pěší.
Stephan plánuje jít celou cestu pěšky a již zde naráží na první problém. Jak se dostat přes most, když je pouze pro automobily? Existují dvě řešení. Každý rok v říjnu se běží Istanbulský maraton, což je jediný den v roce, kdy jsou mosty otevřené pro pěší. To by však musel Stephan svůj výlet odložit o několik měsíců, protože podle nynějšího plánu bude v Turecku v březnu. V tuto chvíli se Stephan snaží s Tureckou ambasádou v Německu vyjednat výjimku, která by mu povolila přechod přes most.
Zde se Stephanovi jeho plány vydaří, můžeme sledovat na jeho blogu.
Více než 10 000 km se během dvou let rozhodl ujít devětadvacetiletý Němec Stephan Meurisch. Myslíte si, že je to šílený nápad? A to jste ještě neviděli jeho trasu – hodlá projít například Iránem, či Pákistánem a v Číně propagovat svobodu Tibetu.
Koho by tohle napadlo?
Stephan sám říká, že má rád turistiku, a proto se také kdysi vydal na Svatojakubskou cestu z Francie do Santiago de Compostela. Po této zkušenosti se rozhodl, že potřebuje další výzvu, která by ho naplnila a zvolil si tedy o něco málo delší cestu a to rovnou až do Číny. Z Mnichova v Německu chce dojít až do Lhasy, hlavního města Tibetu. Podle jeho vlastních odhadů by měla cesta trvat asi dva roky s tím, že každých asi 400 km bude jeden odpočinkový den.
Stephan se rozhodl svoje dobrodružství sdílet se širokou veřejností, a proto si píše internetový deník, kde publikuje nejen svoje nápady, ale i mnoho dalších informací o Tibetu, různých kampaních za lidská práva, apod. Jeho blog je v angličtině, aby byl přístupný co nejvíce lidem. Mimo blog jej také můžete sledovat na Facebooku a Twitteru.
Kudy se vlastně Stephan chystá jít?
Při cestě po zemi do Tibetu existují vlastně dvě varianty, tzv. Severní stezka a Jižní stezka. Severní trasa znamená cestu přes Ukrajinu, Rusko a Kazachstán. Jižní varianta vede přes Irán, Pákistán, Indii a Nepál. Německý dobrodruh se rozhodl pro jižní variantu, která však skýtá několik problematických oblastí.
Během své pouti bohužel mine Českou republiku, ale pokud byste měli zájem, můžete se s ním potkat třeba v Bratislavě. Předběžný nástin cesty obsahuje tyto města: Linz, Vídeň, Bratislava, Budapešť, Bukurešť, Istanbul, Ankara, Teherán, Nové Dillí, Káthmándú, Darjeeling, Thimphu a Lhasa. Podrobnější trasu můžete vyčíst z mapky.
Co vše je potřeba před cestou?
Stephan přípravu nepodceňuje, je si velmi dobře vědom toho, že takto dlouhá výprava potřebuje 100 % nasazení. Mimo shánění sponzorů a partnerů se tedy vrhl i na osobní přípravu, ve které si vytyčil tři základní cíle.
Víza a očkování – během své cesty bude potřebovat vízum do Číny, Indie, Nepálu, Iránu a Pákistánu. Očkování na základní choroby je samozřejmostí.
Kurz přežití – Stephan se potřebuje naučit jak přežít sám v pustině, jak navigovat s kompasem, jak si vytvořit přístřešek, či jak se chovat v případě únosu.
Kurz dokumentární fotografie – Skvělé fotky budou základem mediálního úspěchu, proto základní kurz fotografie určitě nebude na škodu.
„Most mezi Evropou a Asii“
Během plánování se naskytly již první potíže a to v překročení pomyslné hranice mezi Evropou a Asií – úžinu Bospor. Město Istanbul je rozděleno na dvě části, jedna leží na Evropském kontinentu a druhá již na Asijském. Istanbulu se často říká „Most mezi Evropou a Asii“ a právě v tom je problém. Ve městě existují pouze dva mosty spojující oba břehy a ani jeden z nich není pro pěší.
Stephan plánuje jít celou cestu pěšky a již zde naráží na první problém. Jak se dostat přes most, když je pouze pro automobily? Existují dvě řešení. Každý rok v říjnu se běží Istanbulský maraton, což je jediný den v roce, kdy jsou mosty otevřené pro pěší. To by však musel Stephan svůj výlet odložit o několik měsíců, protože podle nynějšího plánu bude v Turecku v březnu. V tuto chvíli se Stephan snaží s Tureckou ambasádou v Německu vyjednat výjimku, která by mu povolila přechod přes most.
Zde se Stephanovi jeho plány vydaří, můžeme sledovat na jeho blogu.
Kdyby kdokoliv z Čechů dostal nabídku, že si může vybrat dovolenou
kdekoliv na světě, tak pravděpodobně uslyšíte názvy jako Egypt,
Španělsko, Itálie, Řecko, Spojené arabské emiráty, Seychely a další
oblíbené destinace českých turistů. Nejsem si jistá, zda by tam zazněl
Pákistán.
Ráj pro horolezce
Kdyby kdokoliv z Čechů dostal nabídku, že si může vybrat dovolenou kdekoliv na světě, tak pravděpodobně uslyšíte názvy jako Egypt, Španělsko, Itálie, Řecko, Spojené arabské emiráty, Seychely a další oblíbené destinace českých turistů. Nejsem si jistá, zda by tam zazněl Pákistán. Možná u vášnivých horolezců, pro které je Pákistán rájem. Každý z nich sní o pohoří Karakoram, Hindúkuš a o Himalájích. Vždyť tady se slézají nejvyšší hory světa. Pět ze čtrnácti nejvyšších hor světa naleznete právě tady. Takzvané osmitisícovky. A ten kdo je pokoří, je na to náležitě pyšný. Z těch nejznámějších je to K2, Nanga Parbat, Gasherbrum, Broad Peak. Nejpříhodnější čas vyrazit tam je od května do konce září.
Pákistán určitě nadchne všechny nádhernou přírodou, spoustou jezer, krásných údolí, pohostinnými lidmi, krásnými stavbami i dobrými cenami.
Hlavní město Islámábád
Po příletu do Pákistánu určitě stojí za to poznat hlavní město Islámábád, které působí velice upraveně a udržovaně. Je hlavním městem teprve několik desítek let. Předtím jím bylo Karáčí. Pákistánci říkají, že Islámábád má své dvojče Rawalpindi, které je téměř součástí Islámábádu. Je to vlastně dvojměsto. Rawalpindi jen nepůsobí tak uhlazeně. Je to spíše město plné bazarů. V Islámábádu je vidět, že se tu o vzhled města pravidelně starají zahradníci. Obrubníky jsou natřené bíločerně a všude je čisto. Nemusíte se bát, že zabloudíte, vše je tu velice srozumitelně označené, uvidíte spoustu směrovek. Na ulicích je v každou denní i noční dobu plno lidí, aut, taxíků, pouličních prodavačů, ale i žebrajících. Na silnicích je i dost policistů, kteří vás mohou kdykoliv zkontrolovat. Hlavně zastavují auta s otázkami, co vezou, kam jedou, kdo je v autě. Často se musíte prokázat dokladem totožnosti a ukázat náklad. Na druhou stranu jde přece o bezpečnost.
Islámábád je reprezentativní adresou. Bydlení je tu o mnoho dražší než v dalších městech Pákistánu. Je to úřednické město plné světoznámých bank, velvyslanectví, poboček a kanceláří slavných společností.
Místa, která určitě stojí za to navštívit, jsou Mešita šáha Fajsala, která je pojmenovaná po saúdskoarabském králi, který financoval její výstavbu. Bílá mešita se svými čtyřmi minarety působí opravdu velkolepě.
Dále stojí za zmínku prezidentské sídlo a budova parlamentu. Sami Pákistánci vám poradí, abyste nevynechali výhled na město z kopce, který se jmenuje Daman-E-Koh. Je to místo vhodné na piknik se zahradami a terasami.
Oázou klidu v Islámábádu je ZOO. Není velká, ale je pěkně zařízená a čistá. Zvířata tady mají dobré podmínky. Uvidíte slony, levharty, jeleny, opice, medvědy, pumy a hodně druhů ptáků.
Je tady spousta míst, kam si vyjít na oběd či večeři. Najíte se levně, ale i když si vyberete honosnější restauraci, pořád vás vyjde celkem přijatelně. V každé restauraci mě překvapilo, kolik lidí se tu uživí. Personálu je zdánlivě více, než je třeba. Všichni se však chovají velice uctivě a splní vám každé přání.
Úžasná pákistánská příroda
Pokud chcete odpočívat v přírodě, dýchat čistý horský vzduch, relaxovat, pak musíte navštívit místa, jako jsou GILGIT – území v severním Pákistánu. Kousek od města Gilgit najdete krásnou skalní rytinu Buddhy ze 7. století. Za zmínku stojí slavný visutý most přes řeku Gilgit, který je 182 metrů dlouhý. Nemůže přes něj projet víc než jeden džíp. Lidé tu rádi loví pstruhy, hlavně v překrásném údolí Naltar. Je to zelené a zalesněné údolí bohaté na srážky. Stejně tak Astore vás překvapí krásnou přírodou, jezery, pramenitou řekou, která je v létě hodně divoká. Řeky jsou tu nebezpečné, protože většina lidí tu neumí plavat.
Lidé v Astoru hodně jezdí na koních a koně zde chovají. Koně také potřebují pro tolik oblíbený sport v Pákistánu – polo. Největší světové hřiště pro polo hru je v Gizeru. Pořádají se tu velmi sledované zápasy v pólu, které jsou velmi oblíbené a hojně navštěvované. Jinak více než u nás fotbal je tu oblíbený kriket. Na ten se také hodně vsází. Gizer vám určitě učaruje svými překrásnými jezery. Jsou to místa stvořená pro piknik.
Velice oblíbené místo pro výlety je Hunza, krásné údolí obklopené horami, kde se nachází Baltit Fort, což je panovnická pevnost z 13. století. Průvodce vám vyloží velice zajímavé informace o historii, ukáže dochované nádobí, nábytek, koberce. Celá stavba je velice zajímavá a hlavně je z ní krásný výhled, protože k ní musíte vyšlapat pěkně strmý kopec.
Mini Švýcarsko v Pákistánu
Také v Pákistánu najdete oblast, které se říká mini Švýcarsko. Nachází se ve středu úpatí pohoří Hindúkuš a jmenuje se Swat. Najdete tu pohodlné hotely, čistou řeku, vodopády, jezera, pastviny, ledovce, svěží zelené hory a lesy.
V Pákistánu jsou na turisty připravení. Je tady spousta hotelů a restaurací. Restaurace jsou někdy na dost odlehlých místech, protože vše je tu od sebe vzdálené stovky kilometrů. Pokud jedete autem, je dobré natankovat plnou nádrž. Nejbližší benzínka nemusí být zrovna blízko:-). Jelikož rodiny jsou tady opravdu velké, bylo by dost drahé na každé jídlo navštívit restauraci. Často si lidé doma uvaří a vozí jídlo s sebou a v restauraci si ho nechají ohřát. Restaurace si pak účtuje poplatek za použití nádobí a servis.
Co říci na závěr? Cestu do Pákistánu mohu určitě doporučit. Budete mile překvapeni pohádkovou přírodou, přátelskými lidmi a velmi živou a veselou atmosférou, která panuje všude kolem. Nebudete se chtít vrátit!
Ráj pro horolezce
Kdyby kdokoliv z Čechů dostal nabídku, že si může vybrat dovolenou kdekoliv na světě, tak pravděpodobně uslyšíte názvy jako Egypt, Španělsko, Itálie, Řecko, Spojené arabské emiráty, Seychely a další oblíbené destinace českých turistů. Nejsem si jistá, zda by tam zazněl Pákistán. Možná u vášnivých horolezců, pro které je Pákistán rájem. Každý z nich sní o pohoří Karakoram, Hindúkuš a o Himalájích. Vždyť tady se slézají nejvyšší hory světa. Pět ze čtrnácti nejvyšších hor světa naleznete právě tady. Takzvané osmitisícovky. A ten kdo je pokoří, je na to náležitě pyšný. Z těch nejznámějších je to K2, Nanga Parbat, Gasherbrum, Broad Peak. Nejpříhodnější čas vyrazit tam je od května do konce září.
Pákistán určitě nadchne všechny nádhernou přírodou, spoustou jezer, krásných údolí, pohostinnými lidmi, krásnými stavbami i dobrými cenami.
Hlavní město Islámábád
Po příletu do Pákistánu určitě stojí za to poznat hlavní město Islámábád, které působí velice upraveně a udržovaně. Je hlavním městem teprve několik desítek let. Předtím jím bylo Karáčí. Pákistánci říkají, že Islámábád má své dvojče Rawalpindi, které je téměř součástí Islámábádu. Je to vlastně dvojměsto. Rawalpindi jen nepůsobí tak uhlazeně. Je to spíše město plné bazarů. V Islámábádu je vidět, že se tu o vzhled města pravidelně starají zahradníci. Obrubníky jsou natřené bíločerně a všude je čisto. Nemusíte se bát, že zabloudíte, vše je tu velice srozumitelně označené, uvidíte spoustu směrovek. Na ulicích je v každou denní i noční dobu plno lidí, aut, taxíků, pouličních prodavačů, ale i žebrajících. Na silnicích je i dost policistů, kteří vás mohou kdykoliv zkontrolovat. Hlavně zastavují auta s otázkami, co vezou, kam jedou, kdo je v autě. Často se musíte prokázat dokladem totožnosti a ukázat náklad. Na druhou stranu jde přece o bezpečnost.
Islámábád je reprezentativní adresou. Bydlení je tu o mnoho dražší než v dalších městech Pákistánu. Je to úřednické město plné světoznámých bank, velvyslanectví, poboček a kanceláří slavných společností.
Místa, která určitě stojí za to navštívit, jsou Mešita šáha Fajsala, která je pojmenovaná po saúdskoarabském králi, který financoval její výstavbu. Bílá mešita se svými čtyřmi minarety působí opravdu velkolepě.
Dále stojí za zmínku prezidentské sídlo a budova parlamentu. Sami Pákistánci vám poradí, abyste nevynechali výhled na město z kopce, který se jmenuje Daman-E-Koh. Je to místo vhodné na piknik se zahradami a terasami.
Oázou klidu v Islámábádu je ZOO. Není velká, ale je pěkně zařízená a čistá. Zvířata tady mají dobré podmínky. Uvidíte slony, levharty, jeleny, opice, medvědy, pumy a hodně druhů ptáků.
Je tady spousta míst, kam si vyjít na oběd či večeři. Najíte se levně, ale i když si vyberete honosnější restauraci, pořád vás vyjde celkem přijatelně. V každé restauraci mě překvapilo, kolik lidí se tu uživí. Personálu je zdánlivě více, než je třeba. Všichni se však chovají velice uctivě a splní vám každé přání.
Úžasná pákistánská příroda
Pokud chcete odpočívat v přírodě, dýchat čistý horský vzduch, relaxovat, pak musíte navštívit místa, jako jsou GILGIT – území v severním Pákistánu. Kousek od města Gilgit najdete krásnou skalní rytinu Buddhy ze 7. století. Za zmínku stojí slavný visutý most přes řeku Gilgit, který je 182 metrů dlouhý. Nemůže přes něj projet víc než jeden džíp. Lidé tu rádi loví pstruhy, hlavně v překrásném údolí Naltar. Je to zelené a zalesněné údolí bohaté na srážky. Stejně tak Astore vás překvapí krásnou přírodou, jezery, pramenitou řekou, která je v létě hodně divoká. Řeky jsou tu nebezpečné, protože většina lidí tu neumí plavat.
Lidé v Astoru hodně jezdí na koních a koně zde chovají. Koně také potřebují pro tolik oblíbený sport v Pákistánu – polo. Největší světové hřiště pro polo hru je v Gizeru. Pořádají se tu velmi sledované zápasy v pólu, které jsou velmi oblíbené a hojně navštěvované. Jinak více než u nás fotbal je tu oblíbený kriket. Na ten se také hodně vsází. Gizer vám určitě učaruje svými překrásnými jezery. Jsou to místa stvořená pro piknik.
Velice oblíbené místo pro výlety je Hunza, krásné údolí obklopené horami, kde se nachází Baltit Fort, což je panovnická pevnost z 13. století. Průvodce vám vyloží velice zajímavé informace o historii, ukáže dochované nádobí, nábytek, koberce. Celá stavba je velice zajímavá a hlavně je z ní krásný výhled, protože k ní musíte vyšlapat pěkně strmý kopec.
Mini Švýcarsko v Pákistánu
Také v Pákistánu najdete oblast, které se říká mini Švýcarsko. Nachází se ve středu úpatí pohoří Hindúkuš a jmenuje se Swat. Najdete tu pohodlné hotely, čistou řeku, vodopády, jezera, pastviny, ledovce, svěží zelené hory a lesy.
V Pákistánu jsou na turisty připravení. Je tady spousta hotelů a restaurací. Restaurace jsou někdy na dost odlehlých místech, protože vše je tu od sebe vzdálené stovky kilometrů. Pokud jedete autem, je dobré natankovat plnou nádrž. Nejbližší benzínka nemusí být zrovna blízko:-). Jelikož rodiny jsou tady opravdu velké, bylo by dost drahé na každé jídlo navštívit restauraci. Často si lidé doma uvaří a vozí jídlo s sebou a v restauraci si ho nechají ohřát. Restaurace si pak účtuje poplatek za použití nádobí a servis.
Co říci na závěr? Cestu do Pákistánu mohu určitě doporučit. Budete mile překvapeni pohádkovou přírodou, přátelskými lidmi a velmi živou a veselou atmosférou, která panuje všude kolem. Nebudete se chtít vrátit!
„Měla jsem farmu v Africe na úpatí Ngong Hills…“, takto
začíná kniha Vzpomínky na Afriku od dánské spisovatelky Karen Blixen. Na
okraji Nairobi dodnes stojí dům, ve kterém strávila 18 let svého
života a kde se odehrává také příběh stejnojmenného oskarového filmu
s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem v režii Sydnyho Pollacka.
„Měla jsem farmu v Africe na úpatí Ngong Hills…“, takto začíná kniha Vzpomínky na Afriku od dánské spisovatelky Karen Blixen. Na okraji Nairobi dodnes stojí dům, ve kterém strávila 18 let svého života a kde se odehrává také příběh stejnojmenného oskarového filmu s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem v režii Sydnyho Pollacka.
Baronka Karen von Blixen-Finecke (1885 – 1962) je dánská spisovatelka, která publikovala především pod pseudonymem Isak Dinesen. V roce 1913 se vdala za svého bratrance a švédského barona Bror von Blixen-Finecke a spolu s ním se odstěhovala do Nairobi, kde založili kávovou farmu. Život v africké divočině popisuje v několika knihách, z nichž nejznámější je „Vzpomínky na Afriku“.
Pokud jste již v Nairobi a nechystáte se rychle z města do některého z národních parků, nebo na pobřeží, tak byste návštěvu domu, ve kterém spisovatelka žila, neměli vynechat. Přestože je muzeum složené pouze z několika místností, jedná se o jednu z nejstarších a nejzajímavějších staveb v Nairobi a jeho okolí.
K muzeu se dostanete pomocí matatu (mikrobusu) směrem čtvrť Karen, kde sídlí například i ministerský předseda. Když řidiči řeknete Karen Blixen Muzeum, tak Vám zastaví hned před vchodem. Cesta z centra trvá asi hodinu jízdy mikrobusem, pokud tedy nastoupíte do správného vozidla.
Návštěva muzea není na celý den, lze ji zvládnout prakticky do dvou hodin, takže pokud jste již na této straně Nairobi, můžete si výlet prodloužit o procházku v blízkých kopcích Ngong Hills, jejichž nejvyšší vrchol sahá do výše 2 460 m n. m., což není v Keni moc, ale pořád se jedná o pěkné kopečky.
Nejprve se musíte dostat do městečka Ngong Down vzdáleného asi 45 min jízdy v matatu z centra Nairobi. V Ngong town lze nakoupit zásoby a pokračovat ve výletu. Z městečka je možno podniknout asi 25 kilometrovou túru po okolních kopcích s výhledem na Riftové údolí, které tvoří přírodní rozdělení západní a jihovýchodní části Afriky. Cestou zpátky k matatu budete mít velkou šanci potkat paviány, kteří se zde prohánějí ve stádech o desítkách kusů.
Pokud se rozhodnete podnikat výlety z Nairobi, tak Ngong Hills je pěkná destinace pro jedno až dvou denní výlety.
„Měla jsem farmu v Africe na úpatí Ngong Hills…“, takto začíná kniha Vzpomínky na Afriku od dánské spisovatelky Karen Blixen. Na okraji Nairobi dodnes stojí dům, ve kterém strávila 18 let svého života a kde se odehrává také příběh stejnojmenného oskarového filmu s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem v režii Sydnyho Pollacka.
Baronka Karen von Blixen-Finecke (1885 – 1962) je dánská spisovatelka, která publikovala především pod pseudonymem Isak Dinesen. V roce 1913 se vdala za svého bratrance a švédského barona Bror von Blixen-Finecke a spolu s ním se odstěhovala do Nairobi, kde založili kávovou farmu. Život v africké divočině popisuje v několika knihách, z nichž nejznámější je „Vzpomínky na Afriku“.
Pokud jste již v Nairobi a nechystáte se rychle z města do některého z národních parků, nebo na pobřeží, tak byste návštěvu domu, ve kterém spisovatelka žila, neměli vynechat. Přestože je muzeum složené pouze z několika místností, jedná se o jednu z nejstarších a nejzajímavějších staveb v Nairobi a jeho okolí.
K muzeu se dostanete pomocí matatu (mikrobusu) směrem čtvrť Karen, kde sídlí například i ministerský předseda. Když řidiči řeknete Karen Blixen Muzeum, tak Vám zastaví hned před vchodem. Cesta z centra trvá asi hodinu jízdy mikrobusem, pokud tedy nastoupíte do správného vozidla.
Návštěva muzea není na celý den, lze ji zvládnout prakticky do dvou hodin, takže pokud jste již na této straně Nairobi, můžete si výlet prodloužit o procházku v blízkých kopcích Ngong Hills, jejichž nejvyšší vrchol sahá do výše 2 460 m n. m., což není v Keni moc, ale pořád se jedná o pěkné kopečky.
Nejprve se musíte dostat do městečka Ngong Down vzdáleného asi 45 min jízdy v matatu z centra Nairobi. V Ngong town lze nakoupit zásoby a pokračovat ve výletu. Z městečka je možno podniknout asi 25 kilometrovou túru po okolních kopcích s výhledem na Riftové údolí, které tvoří přírodní rozdělení západní a jihovýchodní části Afriky. Cestou zpátky k matatu budete mít velkou šanci potkat paviány, kteří se zde prohánějí ve stádech o desítkách kusů.
Pokud se rozhodnete podnikat výlety z Nairobi, tak Ngong Hills je pěkná destinace pro jedno až dvou denní výlety.
Bylo vždy zajímavé toulat se malebnou, romantickou Šumavou. Ať už to
bylo za mých mladých let, kdy jsem se svými rodiči často zajížděl do
toho nádherného koutu naší zemičky, či v letech pozdějších, když
zmizely drátěné zátarasy, hraniční pásmo a nesmyslná omezení. Vždy tu
člověk našel něco zajímavého, krásného.
Bylo vždy zajímavé toulat se malebnou, romantickou Šumavou. Ať už to bylo za mých mladých let, kdy jsem se svými rodiči často zajížděl do toho nádherného koutu naší zemičky, či v letech pozdějších, když zmizely drátěné zátarasy, hraniční pásmo a nesmyslná omezení. Vždy tu člověk našel něco zajímavého, krásného.
Na toulkách Šumavou
Když se dnes potuluji Šumavou, stále častěji si uvědomuji, jak člověk rychle přivykl svobodě. Jak přivykl faktu, že může svobodně překročit bavorskou či rakouskou hranici a neméně snadno se zase vrátit – fakt, který byl ještě před nějakými 20 lety nemyslitelný. Je zajímavé, jak přirozeně a snadno se člověk sžívá s faktem nově nabyté svobody a jak s ještě větší lehkostí zapomínáme na časy minulé. I proto se při svých toulkách Šumavou dívám kolem sebe a hledám připomínky minulosti. Ne snad z nostalgie, ale z prosté zvědavosti, z pouhého zájmu nahlédnout do časů, kdy bavorská hranice byla ostře střeženou zónou, do které se dalo proniknout jen pod bedlivým dozorem pohraničníků a kdy se každý, kdo se byť jen přiblížil hraničnímu pásmu, dostal do hledáčku policie, pohraničníků nebo jejich pomocníků z řad obyvatel.
Ještě dnes tady může člověk najít dost připomínek na tu absurdní dobu. Nechce se mi však odsuzovat všechny ty, kteří zde žili trvale nebo tu trávili 2 roky svého vojenského života. Prostě na vojnu museli a přiděleni byli právě sem. Taková byla doba! Samozřejmě se tu našlo, především mezi důstojníky z povolání, dost „kovaných“ soudruhů. Přesto vím z vyprávění některých Šumaváků o rotách, které opravdu držely pohromadě, a kde se i v rámci tehdejších pokřivených vztahů dalo mluvit o opravdovém, chlapském kamarádství. Je logické, že tomu tak bylo především na odlehlých pohraničních rotách, které v zimním období zapadaly metry sněhu, a obyčejné zásobování potravinami se rázem stalo velkým problémem. Jen namátkou jmenujme třeba roty na Javoří pile, Polomu, Plešném jezeře, Březníku, Pramenech Vltavy, Knížecích Pláních, Žďárku, Novém Údolí, … Jen těžko si můžeme představit tu dřinu, kterou si vyžadovalo jak zajištění každodenního chodu útvaru, tak i samozřejmě nepřetržité zajišťované kontrolní činnosti na hranicích.
Když dnes člověk putuje Šumavou a zavítá do míst, kde v drsných podmínkách Šumavy sloužili lidé, mísí se v jeho mysli často protichůdné myšlenky. Na jednu stranu je to odpor k nesmyslnému politickému řádu, na druhou stranu obdiv k lidem, kteří za dlouhých zim, za podzimních vytrvalých dešťů vyráželi na dlouhé hodiny střežit státní hranici. Snad jen namátkou pár zastavení na místech, která byla ještě před pár lety obyčejnému smrtelníkovi zapovězena.
Po stopách pohraničních rot
Velmi krásnou polohu měla pohraniční rota, sídlící u Černého jezera. Její budovy by podle posledních zpráv měly být již zlikvidovány, ale pokud budete z hráze Černého jezera sledovat asfaltovou silničku, jež Vás po přibližně po 300 metrech dovede k bývalému vojenskému objektu, ještě tu naleznete místo, kde bývalá pohraniční rota sídlila. Po roce 1989 přešel celý objekt do vlastnictví NP Šumava, ale dalšího využití se již nedočkal. Co však snad ještě dosud stojí, je budova původní roty, která se tak trochu schovává v lese na pravém břehu jezera, vzdálena jen pár desítek metrů od vodní hladiny.
Jedním z mála míst, které nebyly po roce 1989 opuštěny, je (nebo lépe řečeno bývalo) sídlo bývalé pohraniční roty v Borových Ladách nedaleko Kvildy. Sloužilo jako sídlo Cizinecké policie, odkud vyrážely i nadále hlídky na pravidelné kontroly. Po roce 1989 už ale ve zcela jiné atmosféře. K jejím úkolům patřilo nejen střežení hranic, ale třeba i hledání zbloudilých turistů. Není to však jediný objekt, který zůstal zachován a nadále slouží svému účelu. V bývalých hraničářských objektech dnes sídlí Cizinecká policie například na Debrníku u Železné Rudy, v Českých Žlebech, v obci Prášily.
Jako mlčenlivé memento působí areál bývalého pohraničního praporu na Kvildě. Budovy i celý areál chátrá, zatímco se stále dokola vedou spory o způsobu jeho využití. Kolik už jen diskusí a sporů zavládlo kolem této problematiky. Od skromných plánů, uvažujících o vybudování malého muzea Šumavy, se došlo až k těm megalomanským, počítajícím se vznikem muzea „železné opony“ a s instalací obřích balistických raket z arzenálu americké a ruské armády. Nic z toho nebylo realizováno a dodnes v centru Kvildy zvolna chátrají objekty, připomínající neveselou minulost těchto míst.
Podstatně lépe dopadla budova stojící na jednom z nejnádhernějších míst Šumavy – v údolí Březníku. Tady, takřka na dohled bavorské hranice, s nádherným výhledem na vrch Luzný, stojí budova bývalé hájovny, která jediná připomíná existenci bývalé osady Březník (Pürstling). I ta byla v poválečných letech využívána jako sídlo pohraničníků. Nu, jediné co bylo možné těm chlapům závidět, byla nádherná, neporušená příroda všude okolo. To bylo ale asi tak jediné. Do civilizace daleko, dvaceti i třicetistupňové mrazy a metry sněhu v zimě, podzimní lijáky, letní bouře… Asi si oddychli, když jejich základna v rámci redislokace byla přesunuta přeci jen hlouběji do vnitrozemí. Dnes ve zrekonstruovaném objektu najdete informační středisko a terénní pracoviště správy NP Šumava.
Lepších časů se dožila i Klostermannova chata na Modravě, v jejíž prostorách pohraničníci také několik let sídlili. Soukromý vlastník v ní před několika lety provedl kompletní rekonstrukci a objekt teď nabízí ubytování těm movitějším návštěvníkům Šumavy. K vidění už naštěstí není dost obludná, železobetonová konstrukce budovy pohraniční roty, do které se vojáci přestěhovali z již zmiňované turistické chaty. Po roce 1989 zůstala nedostavěná třípatrová budova stát na svém místě jako problematická ekologická zátěž. A tak jako dar z nebes přišla nabídka podnikatele Bakaly na odkoupení tohoto objektu, a jeho přestavbu na soukromý rekreační objekt.
Z dochovaných objektů je třeba zmínit i Poledník, kde z bývalé vojenské radarové stanice zůstala zachována pouze původní odposlouchávací věž. Té se v roce 1998 dostalo pečlivé rekonstrukce a dnes spolu s vybudovaným zázemím a bufetem nabízí turistům nádherné výhledy nejen na podstatnou část Šumavy a Bavorského Lesa, ale za příznivého počasí i na Brdy, či dokonce alpský masív. Vše ostatní bylo srovnáno se zemí, zmizely betonové ohrady i ostnaté dráty a místo bylo navráceno přírodě.
Poslední zprávy hovoří i o tom, že srovnány se zemí byly i objekty v areálu bývalé jednotky protivzdušné obrany na Zhůří. Tady, nad údolím Vydry, na planině s nádherným výhledem na šumavské vrcholky, dlouhou dobu stálo a chátralo hned několik vojenských objektů. Když jsme tudy každoročně projížděli na běžkách, bylo dobře patrné, jak rychle zde zub času hlodal.
Vzpomínky, které odvál čas
Na Šumavě je však spousta míst, kde zmizely veškeré stopy po vojenské přítomnosti. Jako první byly samozřejmě zlikvidovány drátěné zátarasy a hlídkové věže, na jejichž existenci dnes už upozorňují již jen postupně zarůstající lesní průseky. Stopy po nich jsou dobře patrné pod Holubí Skálou, cestou z Kvildy na Bučinu nebo Prameny Vltavy, na trase z Tříjezerní Slatě k Javoří Pile, z již zmiňované Javoří Pily k Prášilům nebo u Černého jezera.
Srovnány se zemí byly objekty pohraničních rot na Knížecích Pláních, Žďárku, v Novém Údolí. Už jen holou pláň najdete u Plešného jezera, kde stála od roku 1911 Lucemburská chata, v letech padesátých přeměněná na ubikace pohraničníků. Bývalá Pešlova chata na Bučině při cestě z Kvildy do Finsterau, se dočkala svého znovuvzkříšení v podobě zrekonstruovaného pensionu, a jen pamětníci vědí, že i ona několik let sloužila pohraničníkům a zároveň i jako rušička vysílání Svobodné Evropy. Jen asfaltová cesta a kus rovné plochy připomíná existenci roty na Polomu, pár kilometrů od Železné Rudy. Zmizela pozorovatelna nad Kvildou a po lesních silničkách se už k signální stěně neřítí ani „gazíky“ s „poplachovkou“. Dochovaly se objekty v prostoru roty na úpatí Svarohu západně od Železné Rudy. Většinu z nich už zub času notně ohlodal, ale část slouží jako skautská turistická základna. Prakticky beze stopy zmizel objekt PS na březích jezera Laka a jen betonové základy a jednu dochovanou budovu naleznete z areálu pod Poledníkem.
Již dávno příroda zahladila stopy po rotě na Knížecích Pláních, která se v roce 1984 přestěhovala do nového objektu v Borových Ladách. S přibývajícími léty a oteplováním vztahů mezi Východem a Západem, došlo i k přeskupování pohraničních vojsk na Šumavě. Vznikly nové vojenské objekty v Nové Peci, Stožci, Strážném, do kterých se přestěhovali pohraničníci z tak odlehlých rot, jako byla například ta na Třístoličníku (rok 1951), Stoce nedaleko Plešného jezera nebo u Roklanské nádrže v srdci Modravských slatí. Snad by se daly tehdejším pohraničníkům závidět procházky nádhernou šumavskou přírodou a výhledy, které jiným zůstaly upřeny. Ale třeba na již zmiňované Stoce byl celý úsek pokryt nekonečnými lesy a z roty samotné se otevíral jediný výhled – vzhůru na nebe.
Vzpomenout a nezapomenout
Opona času jakoby milosrdně zatahovala oponu za tímto nevydařeným obdobím našich dějin. Za obdobím, kdy šumavské lesy nepatřily svobodymilovným turistům, ale bohužel fungovaly jako předmět nesmyslného ideologického boje. Až budete procházet šumavské končiny, vzpomeňte na fakt, že tomu tak nebylo vždy a važte si o to více dnešního stavu, kdy hranice jako kdyby přestala existovat a otevřela celou Šumavu opravdu pro všechny.
Bylo vždy zajímavé toulat se malebnou, romantickou Šumavou. Ať už to bylo za mých mladých let, kdy jsem se svými rodiči často zajížděl do toho nádherného koutu naší zemičky, či v letech pozdějších, když zmizely drátěné zátarasy, hraniční pásmo a nesmyslná omezení. Vždy tu člověk našel něco zajímavého, krásného.
Na toulkách Šumavou
Když se dnes potuluji Šumavou, stále častěji si uvědomuji, jak člověk rychle přivykl svobodě. Jak přivykl faktu, že může svobodně překročit bavorskou či rakouskou hranici a neméně snadno se zase vrátit – fakt, který byl ještě před nějakými 20 lety nemyslitelný. Je zajímavé, jak přirozeně a snadno se člověk sžívá s faktem nově nabyté svobody a jak s ještě větší lehkostí zapomínáme na časy minulé. I proto se při svých toulkách Šumavou dívám kolem sebe a hledám připomínky minulosti. Ne snad z nostalgie, ale z prosté zvědavosti, z pouhého zájmu nahlédnout do časů, kdy bavorská hranice byla ostře střeženou zónou, do které se dalo proniknout jen pod bedlivým dozorem pohraničníků a kdy se každý, kdo se byť jen přiblížil hraničnímu pásmu, dostal do hledáčku policie, pohraničníků nebo jejich pomocníků z řad obyvatel.
Ještě dnes tady může člověk najít dost připomínek na tu absurdní dobu. Nechce se mi však odsuzovat všechny ty, kteří zde žili trvale nebo tu trávili 2 roky svého vojenského života. Prostě na vojnu museli a přiděleni byli právě sem. Taková byla doba! Samozřejmě se tu našlo, především mezi důstojníky z povolání, dost „kovaných“ soudruhů. Přesto vím z vyprávění některých Šumaváků o rotách, které opravdu držely pohromadě, a kde se i v rámci tehdejších pokřivených vztahů dalo mluvit o opravdovém, chlapském kamarádství. Je logické, že tomu tak bylo především na odlehlých pohraničních rotách, které v zimním období zapadaly metry sněhu, a obyčejné zásobování potravinami se rázem stalo velkým problémem. Jen namátkou jmenujme třeba roty na Javoří pile, Polomu, Plešném jezeře, Březníku, Pramenech Vltavy, Knížecích Pláních, Žďárku, Novém Údolí, … Jen těžko si můžeme představit tu dřinu, kterou si vyžadovalo jak zajištění každodenního chodu útvaru, tak i samozřejmě nepřetržité zajišťované kontrolní činnosti na hranicích.
Když dnes člověk putuje Šumavou a zavítá do míst, kde v drsných podmínkách Šumavy sloužili lidé, mísí se v jeho mysli často protichůdné myšlenky. Na jednu stranu je to odpor k nesmyslnému politickému řádu, na druhou stranu obdiv k lidem, kteří za dlouhých zim, za podzimních vytrvalých dešťů vyráželi na dlouhé hodiny střežit státní hranici. Snad jen namátkou pár zastavení na místech, která byla ještě před pár lety obyčejnému smrtelníkovi zapovězena.
Po stopách pohraničních rot
Velmi krásnou polohu měla pohraniční rota, sídlící u Černého jezera. Její budovy by podle posledních zpráv měly být již zlikvidovány, ale pokud budete z hráze Černého jezera sledovat asfaltovou silničku, jež Vás po přibližně po 300 metrech dovede k bývalému vojenskému objektu, ještě tu naleznete místo, kde bývalá pohraniční rota sídlila. Po roce 1989 přešel celý objekt do vlastnictví NP Šumava, ale dalšího využití se již nedočkal. Co však snad ještě dosud stojí, je budova původní roty, která se tak trochu schovává v lese na pravém břehu jezera, vzdálena jen pár desítek metrů od vodní hladiny.
Jedním z mála míst, které nebyly po roce 1989 opuštěny, je (nebo lépe řečeno bývalo) sídlo bývalé pohraniční roty v Borových Ladách nedaleko Kvildy. Sloužilo jako sídlo Cizinecké policie, odkud vyrážely i nadále hlídky na pravidelné kontroly. Po roce 1989 už ale ve zcela jiné atmosféře. K jejím úkolům patřilo nejen střežení hranic, ale třeba i hledání zbloudilých turistů. Není to však jediný objekt, který zůstal zachován a nadále slouží svému účelu. V bývalých hraničářských objektech dnes sídlí Cizinecká policie například na Debrníku u Železné Rudy, v Českých Žlebech, v obci Prášily.
Jako mlčenlivé memento působí areál bývalého pohraničního praporu na Kvildě. Budovy i celý areál chátrá, zatímco se stále dokola vedou spory o způsobu jeho využití. Kolik už jen diskusí a sporů zavládlo kolem této problematiky. Od skromných plánů, uvažujících o vybudování malého muzea Šumavy, se došlo až k těm megalomanským, počítajícím se vznikem muzea „železné opony“ a s instalací obřích balistických raket z arzenálu americké a ruské armády. Nic z toho nebylo realizováno a dodnes v centru Kvildy zvolna chátrají objekty, připomínající neveselou minulost těchto míst.
Podstatně lépe dopadla budova stojící na jednom z nejnádhernějších míst Šumavy – v údolí Březníku. Tady, takřka na dohled bavorské hranice, s nádherným výhledem na vrch Luzný, stojí budova bývalé hájovny, která jediná připomíná existenci bývalé osady Březník (Pürstling). I ta byla v poválečných letech využívána jako sídlo pohraničníků. Nu, jediné co bylo možné těm chlapům závidět, byla nádherná, neporušená příroda všude okolo. To bylo ale asi tak jediné. Do civilizace daleko, dvaceti i třicetistupňové mrazy a metry sněhu v zimě, podzimní lijáky, letní bouře… Asi si oddychli, když jejich základna v rámci redislokace byla přesunuta přeci jen hlouběji do vnitrozemí. Dnes ve zrekonstruovaném objektu najdete informační středisko a terénní pracoviště správy NP Šumava.
Lepších časů se dožila i Klostermannova chata na Modravě, v jejíž prostorách pohraničníci také několik let sídlili. Soukromý vlastník v ní před několika lety provedl kompletní rekonstrukci a objekt teď nabízí ubytování těm movitějším návštěvníkům Šumavy. K vidění už naštěstí není dost obludná, železobetonová konstrukce budovy pohraniční roty, do které se vojáci přestěhovali z již zmiňované turistické chaty. Po roce 1989 zůstala nedostavěná třípatrová budova stát na svém místě jako problematická ekologická zátěž. A tak jako dar z nebes přišla nabídka podnikatele Bakaly na odkoupení tohoto objektu, a jeho přestavbu na soukromý rekreační objekt.
Z dochovaných objektů je třeba zmínit i Poledník, kde z bývalé vojenské radarové stanice zůstala zachována pouze původní odposlouchávací věž. Té se v roce 1998 dostalo pečlivé rekonstrukce a dnes spolu s vybudovaným zázemím a bufetem nabízí turistům nádherné výhledy nejen na podstatnou část Šumavy a Bavorského Lesa, ale za příznivého počasí i na Brdy, či dokonce alpský masív. Vše ostatní bylo srovnáno se zemí, zmizely betonové ohrady i ostnaté dráty a místo bylo navráceno přírodě.
Poslední zprávy hovoří i o tom, že srovnány se zemí byly i objekty v areálu bývalé jednotky protivzdušné obrany na Zhůří. Tady, nad údolím Vydry, na planině s nádherným výhledem na šumavské vrcholky, dlouhou dobu stálo a chátralo hned několik vojenských objektů. Když jsme tudy každoročně projížděli na běžkách, bylo dobře patrné, jak rychle zde zub času hlodal.
Vzpomínky, které odvál čas
Na Šumavě je však spousta míst, kde zmizely veškeré stopy po vojenské přítomnosti. Jako první byly samozřejmě zlikvidovány drátěné zátarasy a hlídkové věže, na jejichž existenci dnes už upozorňují již jen postupně zarůstající lesní průseky. Stopy po nich jsou dobře patrné pod Holubí Skálou, cestou z Kvildy na Bučinu nebo Prameny Vltavy, na trase z Tříjezerní Slatě k Javoří Pile, z již zmiňované Javoří Pily k Prášilům nebo u Černého jezera.
Srovnány se zemí byly objekty pohraničních rot na Knížecích Pláních, Žďárku, v Novém Údolí. Už jen holou pláň najdete u Plešného jezera, kde stála od roku 1911 Lucemburská chata, v letech padesátých přeměněná na ubikace pohraničníků. Bývalá Pešlova chata na Bučině při cestě z Kvildy do Finsterau, se dočkala svého znovuvzkříšení v podobě zrekonstruovaného pensionu, a jen pamětníci vědí, že i ona několik let sloužila pohraničníkům a zároveň i jako rušička vysílání Svobodné Evropy. Jen asfaltová cesta a kus rovné plochy připomíná existenci roty na Polomu, pár kilometrů od Železné Rudy. Zmizela pozorovatelna nad Kvildou a po lesních silničkách se už k signální stěně neřítí ani „gazíky“ s „poplachovkou“. Dochovaly se objekty v prostoru roty na úpatí Svarohu západně od Železné Rudy. Většinu z nich už zub času notně ohlodal, ale část slouží jako skautská turistická základna. Prakticky beze stopy zmizel objekt PS na březích jezera Laka a jen betonové základy a jednu dochovanou budovu naleznete z areálu pod Poledníkem.
Již dávno příroda zahladila stopy po rotě na Knížecích Pláních, která se v roce 1984 přestěhovala do nového objektu v Borových Ladách. S přibývajícími léty a oteplováním vztahů mezi Východem a Západem, došlo i k přeskupování pohraničních vojsk na Šumavě. Vznikly nové vojenské objekty v Nové Peci, Stožci, Strážném, do kterých se přestěhovali pohraničníci z tak odlehlých rot, jako byla například ta na Třístoličníku (rok 1951), Stoce nedaleko Plešného jezera nebo u Roklanské nádrže v srdci Modravských slatí. Snad by se daly tehdejším pohraničníkům závidět procházky nádhernou šumavskou přírodou a výhledy, které jiným zůstaly upřeny. Ale třeba na již zmiňované Stoce byl celý úsek pokryt nekonečnými lesy a z roty samotné se otevíral jediný výhled – vzhůru na nebe.
Vzpomenout a nezapomenout
Opona času jakoby milosrdně zatahovala oponu za tímto nevydařeným obdobím našich dějin. Za obdobím, kdy šumavské lesy nepatřily svobodymilovným turistům, ale bohužel fungovaly jako předmět nesmyslného ideologického boje. Až budete procházet šumavské končiny, vzpomeňte na fakt, že tomu tak nebylo vždy a važte si o to více dnešního stavu, kdy hranice jako kdyby přestala existovat a otevřela celou Šumavu opravdu pro všechny.
Bývalá radarová věž to je vše, co zbylo z areálu PVOS na Poledníku. Do práce to sem měli vojáci docela daleko, když dojížděli až ze vzdálených Kašperských Hor.
Plešné jezero tone v mlze, ale ani za jasného počasí byste tu už nenašli objekt bývalé pohraniční roty.
Bývalá Pešlova chata na Bučině se dočkala lepších časů. Na jejích základech vznikl nový pension s reaturací.
Sníh, závěje, vítr – s tím se setkávali pohraničníci na Javoří Pile po většinu roku.
Bývalá radarová věž to je vše, co zbylo z areálu PVOS na Poledníku. Do práce to sem měli vojáci docela daleko, když dojížděli až ze vzdálených Kašperských Hor.
Plešné jezero tone v mlze, ale ani za jasného počasí byste tu už nenašli objekt bývalé pohraniční roty.
Sníh, závěje, vítr – s tím se setkávali pohraničníci na Javoří Pile po většinu roku.
Havajské ostrovy mohou na neznalce působit jako monotónní místo
k cestování. Jen samé pláže a válení. Ale opak je pravdou. Hned
první ostrov, který jsme navštívili, nám nabídl výběr vskutku
různorodý. Na své si přijde milovník mořských aktivit či opalování a
povalování u moře, horský turista, ale i dobrodruh. Nejlepší je
ochutnat od všeho trochu.
Havajské ostrovy mohou na neznalce působit jako monotónní místo k cestování. Jen samé pláže a válení. Ale opak je pravdou. Hned první ostrov, který jsme navštívili, nám nabídl výběr vskutku různorodý. Na své si přijde milovník mořských aktivit či opalování a povalování u moře, horský turista, ale i dobrodruh. Nejlepší je ochutnat od všeho trochu.
Naše cestovatelská parta na tomto zeleném ostrově, strávila šest a půl dne. Kaua ´i je ostrov tak maličký, že autem objedete silnici, která lemuje ¾ ostrova, za necelé tři hodiny. Přesto bychom si zábavu našli i na více než šest dní. O adrenalinové zážitky se postarají vodopády Wailua Falls nebo Kipu Falls. Pohodové válení a krásné šnorchlování si můžete vychutnat na nádherných plážích Hanalei Beach, Tunnels Beach a Ke´e Beach na severu ostrova. Na jižní straně ostrova se zastavte na Poipu Beach. Součástí této pláže je totiž místo přezdívané „Tortugs“ – podle výskytu velkých želv, karet obrovských. Flegmatické želvy levitují v blízkosti břehu a líně okousávají plankton z korálů, při čemž je můžete pod vodou sledovat z bezprostřední blízkosti. Stejně tak si je můžete detailně prohlédnout i na břehu, když se želva rozhodne si chvíli odpočinout či se prospat. Na Kaua´i se můžete také vydat na cestu do pravěku. Alaka´i Swamp Trail vás po dřevěných chodníčcích zavede mezi orchideje, obří přesličky a kapradiny. Chcete-li si sejít do miniatury Grand-Canyonu, i to vám Kaua´i umožní. Waimea Canyon se od arizonského Velkého kaňonu liší svoji velikostí, zeleností ale také jasnějším výhledem (hlavně z Waimea Canyon Lookout) bez přítomnosti smogového oparu. Největší nadšení v nás ale vzbudily hory. Moc pěkná byla túra na Sleeping Giant nebo vyhlídky v Koke´e NP, ale nic se nevyrovná výletu po Na Pali Coast.
Dominantou zeleného ostrova je určitě Na Pali Coast – pohoří lemující severozápadní část ostrova. Rozeklané zelené pohoří vytváří nádhernou barevnou fantazii v kombinaci s azurovým mořem, které ho oblévá. Čím dále po „Kalalau Trail“, která pohořím vede, ujdete, tím krásnější výhledy se vám otevřou. Trek se rozděluje do třech částí. První dlouhé 2 míle (cca jedna hod chůze), druhá je dlouhá 4 míle (cca 2 hod chůze) a třetí je pětimílová (cca dvě a půl hod). K vydání se na tuto rajskou cestu potřebujete povolení a podle domorodců a průvodců alespoň 2 dny. Povolení se stejně jako permity na nocleh vydávají v hlavním městě Lihue. Kontrola je údajně přísná, obzvlášť ve státních parcích a hrozí pokuta až $150 (v případě povolení k noclehu). Povolení k vydání se na Kalalu Trail je bezplatné, nesmíte ovšem dojít dále než na konec druhé části (Hanakapi Valley). Chcete-li pohoří přejít celé, musíte si zakoupit permit k noclehu na konci Trailu v Kalalau Valley za $10/osoba. Když jsme odvážně požadovali toto povolení, že trasu zvládneme ujít v jednom dni, dostalo se nám pouze výsměšného:“You will never make it!“ („To nikdy nedáte!“). Potvrzení byla navíc na půlroku dopředu vyprodána. Letos by údajně jeho zakoupení mělo být možné i online. I když jsme nemohli jít „Kalalau Trail“ celou, udělala na nás obrovský dojem. Ochutnali jsme také místní tropické plody žluté kvajávy. Později jsme se od domorodců dozvěděli, že je to právě kvajáva, která má tak blahodárný účinek na naše vyměšování.
Hawai´i neboli Big Island definují hlavně sopky. Z pěti přítomných jsou hned 3 mezi světovými „nej“. Nejvíce aktivní Kilauea, kolem které můžete jednoduše jet okružní cestou Crater Rim Drive. Další dvě sopky jsou havajské největší, a kdyby se jejich velikost měřila už od mořského dna, byly by také nejvyšší sopky světové (dosahovaly by cca 10000 m). Mauna Loa se 4170 m a Mauna Kea s 4205 m. Přístupné jsou oba vrcholy. My jsme se vydali na Maunu Lou. Přijeli jsme do výšky 3300 m, kde jsme strávili noc, abychom se aklimatizovali. Teplotní rozdíl oproti pláži byl tak obrovský, že jsme museli spát i obutí v pohorkách. Po dobu výšlapu jsme veškeré oblečení nesli v batozích, slunce do nás nemilosrdně pálilo. Je dobré jít středním tempem a mít dostatek odpočinku, přísunu energie i tekutin. Jinak by se mohly dostavit projevy výškové nemoci. Celá naše posádka, včetně jednoho astmatika, výstup díky dodržení bezpečnostních doporučení úspěšně zvládla. Odměnou nám byla kadibudka s výhledem do kráteru a spálené obličeje. Trasu Observatory Trail dlouhou celkem 12 km jsme šli 6,5 hod.
Hledá se Nemo
Kromě sopek mělo pro nás na ostrově Big Island prim také šnorchlování. Zajet se potápět k monumentu Cpt. Cooka je povinnost! Půjčili jsme si kajaky v ubytovacím zařízení Pineapple Park v Kealakekuu Bay za bezkonkurenční cenu $18/osoba na 4 hodiny a vyrazili jsme. Zátoku jsme po moři v půjčených dvojkajacích zdolali za 25 minut. U monumentu jsme si užili 90 minut opravdu nádherného šnorchlinku. Pestrobarevné rybky v hejnech, malé černé rybičky skákající nad hladinu, sasanky, havajská národní ryba „Humuhumunukunukuapua´a“ (název znamená „ryba s prasečím čumákem“) a mnoho dalších nejrůznějších druhů, až nám přecházel zrak. Šťastlivci tady můžou vidět i hejna delfínů „Spinner Dolphins“, ale my jsme bohužel žádné nepotkali.
Na třetím ostrově, který jsme navštívili, jsme už více odpočívali a nakupovali suvenýry. Maui má především dovolenkový potenciál. Zámožní lidé sem jezdí na dovolené a líbánky, čemuž odpovídají také četné luxusní hotelové komplexy podél pobřeží. Ta tam je neposkvrněnost Kaua´i a živelnost Big Islandu. Lenošivá atmosféra nás částečně ukonejšila a částečně zlákala. Rozhodli jsme se pro pohodlnější pobyt bez námahy. Zakoupili jsme výlet na sousední ostrov Molokini, jednu z desíti nejoblíbenějších šnorchlovacích destinací na světě. Ostrov má tvar měsíčního srpku, což způsobily pokusy amerického námořnictva za 2. světové války. Cena zájezdu ($52 /osoba) zahrnovala snídani, oběd, dopravu, zapůjčení výbavy a přejezd do zátoky Turtle Town, kde žijí karety obrovské. Za želvami nás sympatická posádka kvůli nepříznivým podmínkám ale nezavezla. Šnorchlování u Molokini, bez želví zátoky, pro nás pak bylo trochu zklamáním. U Cpt. Cooka na ostrově Big Island se nám potápění zamlouvalo více. Místo želv nám udělali poznávací plavbu s komentářem kolem sousedních ostrovů. Dozvěděli jsme se, že svatební veselku na ostrově Maui pořádal i Bill Gates, který si za tímto účelem pronajal všechny hotely i lodě, aby se do jeho blízkosti nedostal žádný paparazzi. Jednomu se to přece povedlo a Billa to nakonec stálo hodně peněz. To bychom radši viděli ty želvy…
Co na Maui ale nikdy nezklame, je východ Slunce nad místním kráterem Haleakalou. Přespali jsme v nejbližším kempu Hosmer Grove a autem ke kráteru vyrazili v pět ráno. Na chlup jsme stihli obsadit místa vhodná k fotografování barevné podívané. Na vyhlídce u Visitor Centra už se tísnily desítky lidí. Východ slunce uvedly odstíny tmavé fialové, modré, rudé, oranžové a žluté, až postupně kráter zalily světlé prameny slunečního svitu. Dalším nej na ostrově Maui je bezesporu Hana Road. Tuto 45 mil dlouhou cestu, čítající 600 zatáček a 54 jednosměrných mostů, má na seznamu top míst k vidění každý turista. Nutno podotknout, že od toho se odvíjí také průjezdnost cesty, která nakonec není tak výborným zážitkem, jaký vybásnili v průvodcích. Celkem nám projetí této opěvované silnice trvalo čtyři hodiny. Stojí za to se párkrát cestou zastavit (např. u Twin Falls – vodopády dva km od silnice s jezírkem, možnost koupání, ovocný stánek), ale rozhodně neposlouchat všechny tipy průvodce k zastávkám. Často vedly k vodopádu, který vypadal jak česká horská studánka. Za Hana Road jsme vjeli do národního parku Halekala. Za zmínku stojí túra po Pipiwai Trail, cca 2 míle dlouhá, vedoucí k Waimoku Falls s velmi působivou scenérií. Navíc při cestě procházíte kvajávovým, bambusovým a banyanovým lesem.
Na nejznámějším z ostrovů – Oahu, jsme pobyli už jen velmi krátce, 2 dny. Cestovnímu ruchu se tu daří nejlépe. Turisty lákají lekce surfování na známé Waikiki Beach, zdolání Diamond Head – pozůstatku vybuchlého kráteru, který byl svého času užíván pro vojenské účely a v neposlední řadě návštěva Pearl Harboru. Nejjednodušší způsob dopravy do Pearl Harboru je autem, ale jezdí tam i autobusy. V Pearl Harboru se nabízejí prohlídky USS Arizona Memorial (památníku potopené válečné lodi), ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri Memorial. Vstupenky s určeným časem prohlídky do USS Arizona Monumentu si můžete bezplatně vyzvednout na pokladně. V celém objektu platí přísná bezpečnostní opatření, a proto s sebou nenoste kabelky ani větší fotoaparáty.
Prohlídka zahrnuje návštěvu Visitor Centra, součástí které je i třicetiminutový dokumentární film o Pearl Harboru, a posléze návštěva Památníku potopené válečné lodě USS Arizona. K památníku se z přístavu převáží kyvadlovou lodní dopravou. Část těla lodi Arizona je zrekonstruována přesně v místě, kde se 7. 12. 1941 po neočekávaném bombardování japonskými letadly potopila válečná loď pod hladinu moře i s 80% její posádky. Boční okna i průhledy v podlaze umožňují vidět pozůstatky válečné lodě a představit si, jakých rozměrů dosahovala. Součástí trupu lodi je také památeční síň s mramorovou deskou nesoucí 1177 jmen námořníku, kteří na lodi zahynuli. Zajímáte- li se o válečné události více, jistě si nenecháte ujít ani prohlídku ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri. Obě tyto atrakce už jsou placené: Bowfin $10/osoba a Missuri $15/osoba. Nám už ale jejich návštěvu čas nedovolil. Nabrali jsme směr New York, abychom po téměř měsíci cestování políbili rodnou hroudu.
Havajské ostrovy mohou na neznalce působit jako monotónní místo k cestování. Jen samé pláže a válení. Ale opak je pravdou. Hned první ostrov, který jsme navštívili, nám nabídl výběr vskutku různorodý. Na své si přijde milovník mořských aktivit či opalování a povalování u moře, horský turista, ale i dobrodruh. Nejlepší je ochutnat od všeho trochu.
Naše cestovatelská parta na tomto zeleném ostrově, strávila šest a půl dne. Kaua ´i je ostrov tak maličký, že autem objedete silnici, která lemuje ¾ ostrova, za necelé tři hodiny. Přesto bychom si zábavu našli i na více než šest dní. O adrenalinové zážitky se postarají vodopády Wailua Falls nebo Kipu Falls. Pohodové válení a krásné šnorchlování si můžete vychutnat na nádherných plážích Hanalei Beach, Tunnels Beach a Ke´e Beach na severu ostrova. Na jižní straně ostrova se zastavte na Poipu Beach. Součástí této pláže je totiž místo přezdívané „Tortugs“ – podle výskytu velkých želv, karet obrovských. Flegmatické želvy levitují v blízkosti břehu a líně okousávají plankton z korálů, při čemž je můžete pod vodou sledovat z bezprostřední blízkosti. Stejně tak si je můžete detailně prohlédnout i na břehu, když se želva rozhodne si chvíli odpočinout či se prospat. Na Kaua´i se můžete také vydat na cestu do pravěku. Alaka´i Swamp Trail vás po dřevěných chodníčcích zavede mezi orchideje, obří přesličky a kapradiny. Chcete-li si sejít do miniatury Grand-Canyonu, i to vám Kaua´i umožní. Waimea Canyon se od arizonského Velkého kaňonu liší svoji velikostí, zeleností ale také jasnějším výhledem (hlavně z Waimea Canyon Lookout) bez přítomnosti smogového oparu. Největší nadšení v nás ale vzbudily hory. Moc pěkná byla túra na Sleeping Giant nebo vyhlídky v Koke´e NP, ale nic se nevyrovná výletu po Na Pali Coast.
Dominantou zeleného ostrova je určitě Na Pali Coast – pohoří lemující severozápadní část ostrova. Rozeklané zelené pohoří vytváří nádhernou barevnou fantazii v kombinaci s azurovým mořem, které ho oblévá. Čím dále po „Kalalau Trail“, která pohořím vede, ujdete, tím krásnější výhledy se vám otevřou. Trek se rozděluje do třech částí. První dlouhé 2 míle (cca jedna hod chůze), druhá je dlouhá 4 míle (cca 2 hod chůze) a třetí je pětimílová (cca dvě a půl hod). K vydání se na tuto rajskou cestu potřebujete povolení a podle domorodců a průvodců alespoň 2 dny. Povolení se stejně jako permity na nocleh vydávají v hlavním městě Lihue. Kontrola je údajně přísná, obzvlášť ve státních parcích a hrozí pokuta až $150 (v případě povolení k noclehu). Povolení k vydání se na Kalalu Trail je bezplatné, nesmíte ovšem dojít dále než na konec druhé části (Hanakapi Valley). Chcete-li pohoří přejít celé, musíte si zakoupit permit k noclehu na konci Trailu v Kalalau Valley za $10/osoba. Když jsme odvážně požadovali toto povolení, že trasu zvládneme ujít v jednom dni, dostalo se nám pouze výsměšného:“You will never make it!“ („To nikdy nedáte!“). Potvrzení byla navíc na půlroku dopředu vyprodána. Letos by údajně jeho zakoupení mělo být možné i online. I když jsme nemohli jít „Kalalau Trail“ celou, udělala na nás obrovský dojem. Ochutnali jsme také místní tropické plody žluté kvajávy. Později jsme se od domorodců dozvěděli, že je to právě kvajáva, která má tak blahodárný účinek na naše vyměšování.
Hawai´i neboli Big Island definují hlavně sopky. Z pěti přítomných jsou hned 3 mezi světovými „nej“. Nejvíce aktivní Kilauea, kolem které můžete jednoduše jet okružní cestou Crater Rim Drive. Další dvě sopky jsou havajské největší, a kdyby se jejich velikost měřila už od mořského dna, byly by také nejvyšší sopky světové (dosahovaly by cca 10000 m). Mauna Loa se 4170 m a Mauna Kea s 4205 m. Přístupné jsou oba vrcholy. My jsme se vydali na Maunu Lou. Přijeli jsme do výšky 3300 m, kde jsme strávili noc, abychom se aklimatizovali. Teplotní rozdíl oproti pláži byl tak obrovský, že jsme museli spát i obutí v pohorkách. Po dobu výšlapu jsme veškeré oblečení nesli v batozích, slunce do nás nemilosrdně pálilo. Je dobré jít středním tempem a mít dostatek odpočinku, přísunu energie i tekutin. Jinak by se mohly dostavit projevy výškové nemoci. Celá naše posádka, včetně jednoho astmatika, výstup díky dodržení bezpečnostních doporučení úspěšně zvládla. Odměnou nám byla kadibudka s výhledem do kráteru a spálené obličeje. Trasu Observatory Trail dlouhou celkem 12 km jsme šli 6,5 hod.
Hledá se Nemo
Kromě sopek mělo pro nás na ostrově Big Island prim také šnorchlování. Zajet se potápět k monumentu Cpt. Cooka je povinnost! Půjčili jsme si kajaky v ubytovacím zařízení Pineapple Park v Kealakekuu Bay za bezkonkurenční cenu $18/osoba na 4 hodiny a vyrazili jsme. Zátoku jsme po moři v půjčených dvojkajacích zdolali za 25 minut. U monumentu jsme si užili 90 minut opravdu nádherného šnorchlinku. Pestrobarevné rybky v hejnech, malé černé rybičky skákající nad hladinu, sasanky, havajská národní ryba „Humuhumunukunukuapua´a“ (název znamená „ryba s prasečím čumákem“) a mnoho dalších nejrůznějších druhů, až nám přecházel zrak. Šťastlivci tady můžou vidět i hejna delfínů „Spinner Dolphins“, ale my jsme bohužel žádné nepotkali.
Na třetím ostrově, který jsme navštívili, jsme už více odpočívali a nakupovali suvenýry. Maui má především dovolenkový potenciál. Zámožní lidé sem jezdí na dovolené a líbánky, čemuž odpovídají také četné luxusní hotelové komplexy podél pobřeží. Ta tam je neposkvrněnost Kaua´i a živelnost Big Islandu. Lenošivá atmosféra nás částečně ukonejšila a částečně zlákala. Rozhodli jsme se pro pohodlnější pobyt bez námahy. Zakoupili jsme výlet na sousední ostrov Molokini, jednu z desíti nejoblíbenějších šnorchlovacích destinací na světě. Ostrov má tvar měsíčního srpku, což způsobily pokusy amerického námořnictva za 2. světové války. Cena zájezdu ($52 /osoba) zahrnovala snídani, oběd, dopravu, zapůjčení výbavy a přejezd do zátoky Turtle Town, kde žijí karety obrovské. Za želvami nás sympatická posádka kvůli nepříznivým podmínkám ale nezavezla. Šnorchlování u Molokini, bez želví zátoky, pro nás pak bylo trochu zklamáním. U Cpt. Cooka na ostrově Big Island se nám potápění zamlouvalo více. Místo želv nám udělali poznávací plavbu s komentářem kolem sousedních ostrovů. Dozvěděli jsme se, že svatební veselku na ostrově Maui pořádal i Bill Gates, který si za tímto účelem pronajal všechny hotely i lodě, aby se do jeho blízkosti nedostal žádný paparazzi. Jednomu se to přece povedlo a Billa to nakonec stálo hodně peněz. To bychom radši viděli ty želvy…
Co na Maui ale nikdy nezklame, je východ Slunce nad místním kráterem Haleakalou. Přespali jsme v nejbližším kempu Hosmer Grove a autem ke kráteru vyrazili v pět ráno. Na chlup jsme stihli obsadit místa vhodná k fotografování barevné podívané. Na vyhlídce u Visitor Centra už se tísnily desítky lidí. Východ slunce uvedly odstíny tmavé fialové, modré, rudé, oranžové a žluté, až postupně kráter zalily světlé prameny slunečního svitu. Dalším nej na ostrově Maui je bezesporu Hana Road. Tuto 45 mil dlouhou cestu, čítající 600 zatáček a 54 jednosměrných mostů, má na seznamu top míst k vidění každý turista. Nutno podotknout, že od toho se odvíjí také průjezdnost cesty, která nakonec není tak výborným zážitkem, jaký vybásnili v průvodcích. Celkem nám projetí této opěvované silnice trvalo čtyři hodiny. Stojí za to se párkrát cestou zastavit (např. u Twin Falls – vodopády dva km od silnice s jezírkem, možnost koupání, ovocný stánek), ale rozhodně neposlouchat všechny tipy průvodce k zastávkám. Často vedly k vodopádu, který vypadal jak česká horská studánka. Za Hana Road jsme vjeli do národního parku Halekala. Za zmínku stojí túra po Pipiwai Trail, cca 2 míle dlouhá, vedoucí k Waimoku Falls s velmi působivou scenérií. Navíc při cestě procházíte kvajávovým, bambusovým a banyanovým lesem.
Na nejznámějším z ostrovů – Oahu, jsme pobyli už jen velmi krátce, 2 dny. Cestovnímu ruchu se tu daří nejlépe. Turisty lákají lekce surfování na známé Waikiki Beach, zdolání Diamond Head – pozůstatku vybuchlého kráteru, který byl svého času užíván pro vojenské účely a v neposlední řadě návštěva Pearl Harboru. Nejjednodušší způsob dopravy do Pearl Harboru je autem, ale jezdí tam i autobusy. V Pearl Harboru se nabízejí prohlídky USS Arizona Memorial (památníku potopené válečné lodi), ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri Memorial. Vstupenky s určeným časem prohlídky do USS Arizona Monumentu si můžete bezplatně vyzvednout na pokladně. V celém objektu platí přísná bezpečnostní opatření, a proto s sebou nenoste kabelky ani větší fotoaparáty.
Prohlídka zahrnuje návštěvu Visitor Centra, součástí které je i třicetiminutový dokumentární film o Pearl Harboru, a posléze návštěva Památníku potopené válečné lodě USS Arizona. K památníku se z přístavu převáží kyvadlovou lodní dopravou. Část těla lodi Arizona je zrekonstruována přesně v místě, kde se 7. 12. 1941 po neočekávaném bombardování japonskými letadly potopila válečná loď pod hladinu moře i s 80% její posádky. Boční okna i průhledy v podlaze umožňují vidět pozůstatky válečné lodě a představit si, jakých rozměrů dosahovala. Součástí trupu lodi je také památeční síň s mramorovou deskou nesoucí 1177 jmen námořníku, kteří na lodi zahynuli. Zajímáte- li se o válečné události více, jistě si nenecháte ujít ani prohlídku ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri. Obě tyto atrakce už jsou placené: Bowfin $10/osoba a Missuri $15/osoba. Nám už ale jejich návštěvu čas nedovolil. Nabrali jsme směr New York, abychom po téměř měsíci cestování políbili rodnou hroudu.
Bouchání do plechové cisterny, pokřikování dětí, mečení koz
spásajících vše co se válí po ulicích a stoupající teplota, tradiční
budíček, jež nás budí každé ráno. Každé ráno mladík prochází
ulicemi, na trakaři taženým oslem má velkou plechovou cisternu plnou pitné
vody ze studny, kterou za poplatek nabízí domácnostem.
Bouchání do plechové cisterny, pokřikování dětí, mečení koz spásajících vše co se válí po ulicích a stoupající teplota, tradiční budíček, jež nás budí každé ráno. Každé ráno mladík prochází ulicemi, na trakaři taženým oslem má velkou plechovou cisternu plnou pitné vody ze studny, kterou za poplatek nabízí domácnostem. Máme čas, posnídáme čerstvý súdánský chléb a čaj a jdeme se toulat po městě, znovu zabloudíme na trh koupit něco na zub, tentokrát to však nejsou súdánské čipsy – restované kobylky, tentokrát si pochutnáváme na „tameeya“ (smažené placičky z mletého zeleného hrášku). Zastavujeme se ještě na malé kávě u naší kávové Lady, kde posedávají i naši kamarádi. Sedí tu s námi i jeden blázen. Bohužel si moc nepokecáme, anglicky totiž neumí, nicméně v této oblasti je více takových bláznů, jsou postiženi, utrpěli nejen psychickou újmu v období nekonečné krvavé války.
Dle domluvy dorážíme do vesnice přesně v poledne. Ženy se už klepou nedočkavostí, pod velkým stromem je prostřeno. Ženský průvod přivádí Andreu z hliněné chatrče. Zpívají a tančí. Pod strom se již seběhla část vesnice. V běžném životě nemají muži na tento Henna kávový ceremoniál přístup, René je jediný mužský a je to jen výjimečně. Andrea sedí na angrebu-dřevěné posteli s lýkovým výpletem, okolo spousty zvědavých dětí a žen. Vše je připraveno, voňavá káva, čerstvé ovoce na občerstvení a kerkadah na osvěžení. Fatima, mladá slečna převzala funkci překladatele. Nejprve se hmota z rozmělněných listů nanese na chodidla, špičky prstů u nohou a na špičky prstů na rukou, nechá se působit, mezitím se může začít malovat na jiných místech.
Typické svatební Henna zdobení nevěst je z vrchu od prstů k předloktí a přes oba kotníky na obou nohách směr ke kolenům. Jak hodně, hustě a kam záleží na každé nevěstě. Ženich má také zdobení, avšak pouze jen na jedné ruce. K předsvatebnímu ceremoniálu také patří různé zkrášlovací masky a saunování „dukhan“ a kompletní holení. Žena má být pro svého muže krásná s hedvábnou kůží a nádherným zdobením. Pro jemnou kůži a vůni se ženy saunují. Zapálí dřevo zvané Taleh (druh akácie) speciální pro tyto účely. Sednou si pod velkou nejlépe kravskou kůži a nechají se tzv. udit. Kůže získá sametovou hebkost a barvu.
Pro ženské je velká zábava zdobit světlou kůži, každá si chce zkusit aspoň kousek, igelitovým pytlíkem s malou dírkou v rohu, naplněným barvící hmotou malují ornamenty i tam, kde se běžně nemaluje.
Po zdárném dokončení nás pouze ženy berou místním minibusem na pravou nefalšovanou předsvatební dámskou párty. Opět jsme středem zájmu, Andrea s hennou ještě více místní mate. Děti se opět zdráhají, dospělí se radostně seznamují, tančí se, zpívá se i trochu legrace se daří. Malý chlapec s jednou rukou plnou dobrot, se omýlá okolo našeho křesla, nevědomky s hlavou otočenou na jinou stranu se chytá Andreiné ruky, otočí se za svou rukou a už je vidět jen obrovské vytřeštěné oči, úskok, otevřená pusa a upuštěné dobroty na zem. Chudinka malá ve svém životě neviděl bělocha a teď mu tady v jeho domku sedí hned dva a ještě s Hennou. Chvíli stojí opodál a pak se pomalu plíží blíž, aby nás spolu s ostatními dětmi mohl škádlit. Nádherná atmosféra, veselí, vůně kávy, kerkadah a čerstvého ovoce navozuje příjemnou náladu. Ve městě se lidé za Andreou otáčí, usmívají se a obdivují výraznost zdobení na kůži. Rodina nevěsty nás zve na druhý den na svatební obřad, sice přijímáme, ale nakonec se ho bohužel neúčastníme.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Zlé mocnosti se zlobí.
Po jednom odpočinkovém dni jdeme konečně navštívit Jabirovo rodinu a kmen Kadja. Maminka nám servíruje kisru a „balilu“, což jsou ve vodě uvařené rozemleté arašídy a čirok. Chvíli si s námi i povídá, tedy mluví na nás svým jazykem Rotana a její dcera nám to překládá, ale má nějakou práci, tak nás po chvilce opouští. Abychom o něco nepřišli, Jabir nás bere do místního baru. V jedné místní chatrči jedné malé vesničky si slečna vybudovala vlastní soukromí bar, uprostřed je malý stůl okolo rozestavěné angreby a plastové židle, po stěnách se pnou rostliny, servíruje se zde domácky vyrobené pivo „Marisa“ ze sorgam (vykvašený čiruk) a „Araki“ (silná pálenka z kukuřice, čiruku nebo datlí). René s Jabirem si dávají nějakou tu sklenku a Andrea radši zůstává jen u čaje a smažené ryby, po cestě zpět k Jabirovo rodině se zastavujeme na kávu a mléko u kávové lady, před ulehnutím si na rozloučení prohlédneme pár fotek Jabirovo rodiny a přátel a jak vypadá okolí po období dešťů. Na druhý den plánujeme odjezd.
V noci se ale vše mění. Andrea dostává horečku, potí se a žaludeční a střevní potíže ji nenechají odpočinout. Žaludek nic nebere, ani vodu a jídlo už vůbec ne. Druhý den do ní kluci ládují aspoň banány, nedaří se, vše jde ven. Teplota okolí stoupá, v noci je aspoň chladněji, ale přes den je asi 42 ve stínu a to se velmi špatně marodí. Jabirovo rodiče nám vymlouvají odjezd, v takovém stavu nelze cestovat. Nezabírají ani léky, ani čaje. Zůstáváme tedy další noc. Druhý den je o trochu lépe, René jako zdravá část výpravy se loučí se všemi, večer se opět Andrey zdravotní stav zhoršuje, opět těžká noc. Následné ráno je lépe, v lepším zdravotním stavu a plni úžasných zážitků vyjíždíme se zastávkou u Tahovo sestry Ishan v El Obeid směr Chartúm.
Do Chartúmu jsme se vraceli jen vyřídit potřebné a vydat se dál na jih Afriky, avšak Andree stále není dobře, jak jsme napsali, v takových vedrech, jaké jsou tady,se velmi těžko udělá lépe. Naše súdánská rodinka nás ubytovává v části domu pro hosty a pro jistotu volá svého rodinného doktora. Andrea dostává antibiotika. Víza nám bohužel končí, předposlední den na místním trhu nakupujeme čerstvé mléko, domácí máslo, nějakou zeleninu a ovoce, paní domu a maminka našeho kamaráda Tahy nám na cestu balí nějaké dobroty, lunch box a její výbornou domácí mangovou zmrzlinu. Naštěstí máme lednici, kam hned ty dobrůtky uložíme. Sice neradi, ale loučíme se a po hlavní asfaltové silnici pokračujeme na hraniční přechod Gallabat.
Bouchání do plechové cisterny, pokřikování dětí, mečení koz spásajících vše co se válí po ulicích a stoupající teplota, tradiční budíček, jež nás budí každé ráno. Každé ráno mladík prochází ulicemi, na trakaři taženým oslem má velkou plechovou cisternu plnou pitné vody ze studny, kterou za poplatek nabízí domácnostem. Máme čas, posnídáme čerstvý súdánský chléb a čaj a jdeme se toulat po městě, znovu zabloudíme na trh koupit něco na zub, tentokrát to však nejsou súdánské čipsy – restované kobylky, tentokrát si pochutnáváme na „tameeya“ (smažené placičky z mletého zeleného hrášku). Zastavujeme se ještě na malé kávě u naší kávové Lady, kde posedávají i naši kamarádi. Sedí tu s námi i jeden blázen. Bohužel si moc nepokecáme, anglicky totiž neumí, nicméně v této oblasti je více takových bláznů, jsou postiženi, utrpěli nejen psychickou újmu v období nekonečné krvavé války.
Dle domluvy dorážíme do vesnice přesně v poledne. Ženy se už klepou nedočkavostí, pod velkým stromem je prostřeno. Ženský průvod přivádí Andreu z hliněné chatrče. Zpívají a tančí. Pod strom se již seběhla část vesnice. V běžném životě nemají muži na tento Henna kávový ceremoniál přístup, René je jediný mužský a je to jen výjimečně. Andrea sedí na angrebu-dřevěné posteli s lýkovým výpletem, okolo spousty zvědavých dětí a žen. Vše je připraveno, voňavá káva, čerstvé ovoce na občerstvení a kerkadah na osvěžení. Fatima, mladá slečna převzala funkci překladatele. Nejprve se hmota z rozmělněných listů nanese na chodidla, špičky prstů u nohou a na špičky prstů na rukou, nechá se působit, mezitím se může začít malovat na jiných místech.
Typické svatební Henna zdobení nevěst je z vrchu od prstů k předloktí a přes oba kotníky na obou nohách směr ke kolenům. Jak hodně, hustě a kam záleží na každé nevěstě. Ženich má také zdobení, avšak pouze jen na jedné ruce. K předsvatebnímu ceremoniálu také patří různé zkrášlovací masky a saunování „dukhan“ a kompletní holení. Žena má být pro svého muže krásná s hedvábnou kůží a nádherným zdobením. Pro jemnou kůži a vůni se ženy saunují. Zapálí dřevo zvané Taleh (druh akácie) speciální pro tyto účely. Sednou si pod velkou nejlépe kravskou kůži a nechají se tzv. udit. Kůže získá sametovou hebkost a barvu.
Pro ženské je velká zábava zdobit světlou kůži, každá si chce zkusit aspoň kousek, igelitovým pytlíkem s malou dírkou v rohu, naplněným barvící hmotou malují ornamenty i tam, kde se běžně nemaluje.
Po zdárném dokončení nás pouze ženy berou místním minibusem na pravou nefalšovanou předsvatební dámskou párty. Opět jsme středem zájmu, Andrea s hennou ještě více místní mate. Děti se opět zdráhají, dospělí se radostně seznamují, tančí se, zpívá se i trochu legrace se daří. Malý chlapec s jednou rukou plnou dobrot, se omýlá okolo našeho křesla, nevědomky s hlavou otočenou na jinou stranu se chytá Andreiné ruky, otočí se za svou rukou a už je vidět jen obrovské vytřeštěné oči, úskok, otevřená pusa a upuštěné dobroty na zem. Chudinka malá ve svém životě neviděl bělocha a teď mu tady v jeho domku sedí hned dva a ještě s Hennou. Chvíli stojí opodál a pak se pomalu plíží blíž, aby nás spolu s ostatními dětmi mohl škádlit. Nádherná atmosféra, veselí, vůně kávy, kerkadah a čerstvého ovoce navozuje příjemnou náladu. Ve městě se lidé za Andreou otáčí, usmívají se a obdivují výraznost zdobení na kůži. Rodina nevěsty nás zve na druhý den na svatební obřad, sice přijímáme, ale nakonec se ho bohužel neúčastníme.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Zlé mocnosti se zlobí.
Po jednom odpočinkovém dni jdeme konečně navštívit Jabirovo rodinu a kmen Kadja. Maminka nám servíruje kisru a „balilu“, což jsou ve vodě uvařené rozemleté arašídy a čirok. Chvíli si s námi i povídá, tedy mluví na nás svým jazykem Rotana a její dcera nám to překládá, ale má nějakou práci, tak nás po chvilce opouští. Abychom o něco nepřišli, Jabir nás bere do místního baru. V jedné místní chatrči jedné malé vesničky si slečna vybudovala vlastní soukromí bar, uprostřed je malý stůl okolo rozestavěné angreby a plastové židle, po stěnách se pnou rostliny, servíruje se zde domácky vyrobené pivo „Marisa“ ze sorgam (vykvašený čiruk) a „Araki“ (silná pálenka z kukuřice, čiruku nebo datlí). René s Jabirem si dávají nějakou tu sklenku a Andrea radši zůstává jen u čaje a smažené ryby, po cestě zpět k Jabirovo rodině se zastavujeme na kávu a mléko u kávové lady, před ulehnutím si na rozloučení prohlédneme pár fotek Jabirovo rodiny a přátel a jak vypadá okolí po období dešťů. Na druhý den plánujeme odjezd.
V noci se ale vše mění. Andrea dostává horečku, potí se a žaludeční a střevní potíže ji nenechají odpočinout. Žaludek nic nebere, ani vodu a jídlo už vůbec ne. Druhý den do ní kluci ládují aspoň banány, nedaří se, vše jde ven. Teplota okolí stoupá, v noci je aspoň chladněji, ale přes den je asi 42 ve stínu a to se velmi špatně marodí. Jabirovo rodiče nám vymlouvají odjezd, v takovém stavu nelze cestovat. Nezabírají ani léky, ani čaje. Zůstáváme tedy další noc. Druhý den je o trochu lépe, René jako zdravá část výpravy se loučí se všemi, večer se opět Andrey zdravotní stav zhoršuje, opět těžká noc. Následné ráno je lépe, v lepším zdravotním stavu a plni úžasných zážitků vyjíždíme se zastávkou u Tahovo sestry Ishan v El Obeid směr Chartúm.
Do Chartúmu jsme se vraceli jen vyřídit potřebné a vydat se dál na jih Afriky, avšak Andree stále není dobře, jak jsme napsali, v takových vedrech, jaké jsou tady,se velmi těžko udělá lépe. Naše súdánská rodinka nás ubytovává v části domu pro hosty a pro jistotu volá svého rodinného doktora. Andrea dostává antibiotika. Víza nám bohužel končí, předposlední den na místním trhu nakupujeme čerstvé mléko, domácí máslo, nějakou zeleninu a ovoce, paní domu a maminka našeho kamaráda Tahy nám na cestu balí nějaké dobroty, lunch box a její výbornou domácí mangovou zmrzlinu. Naštěstí máme lednici, kam hned ty dobrůtky uložíme. Sice neradi, ale loučíme se a po hlavní asfaltové silnici pokračujeme na hraniční přechod Gallabat.
