Za nádhernými fotografiemi kytek není nutné letět přes půl zeměkoule
ani mít drahé vybavení. Snímek převzácné wolemie nebo thajské orchideje
vyfotíte i v rámci projektu Fotofata 2012 aniž vytáhnete
paty z ČR.
Za nádhernými fotografiemi kytek není nutné letět přes půl zeměkoule ani mít drahé vybavení. Snímek převzácné wolemie nebo thajské orchideje vyfotíte i v rámci projektu Fotofata 2012 aniž vytáhnete paty z ČR.
Co
Fata Morgana není jen pouštní přelud, ale i esovitě zahnutý skleník pražské botanické zahrady v Troji proslulý mimo jiné i každoročními „výstavou“ volně poletujících motýlů. Co je na botanických zahradách skvělé a na té trojské zvlášť, že skutečnost, že tam díky skleníkům vždycky něco kvete. V podstatě pak není možné nenarazit na nějakou kvetoucí zajímavost. Ale i nekvetoucí rostliny se mají čím pochlubit. Nevěříte? Tak se podívejte například po sbírce kapradin a uvidíte sami, že je co fotit i obdivovat. Třeba takovou šídlatku žijící normálně pod hladinou severských jezer nebo rod Lecanopteris s velmi bizarně tvarovanými „těly“? Ne nadarmo se výprava za kapradinami nazývala v nepříliš velké nadsázce „cesta do pravěku“. Ale „klasické kytky“ přece jen táhnou víc. Třeba druh Aristolochia arborea už v přírodě nevyfotíte. „Tato rostlina má velmi zajímavou historii: začátkem minulého století sebrali tento druh na jediné známé lokalitě v Mexiku vědci z botanické zahrady v Leidenu. Rostlinu poté množili a darovali do několika dalších sbírek, mimo jiné i do zahrady Kebun Raya na Jávě. Všechny rostliny pěstované v Evropě postupně uhynuly, přírodní lokalita v Mexiku byla zničena a druh se zachoval pouze v zahradě na Jávě, odkud v sedmdesátých letech dovezli botanici z Bonnu několik řízků zpět do Evropy. Odtud se opět pomalu šířila do dalších zahrad, tedy i do skleníku v Praze. V přírodě nebyla Aristolochia arborea již nikdy znovu nalezena,“ píše na stránkách botanické zahrady o této podivuhodné rostlině Eva Smržová.
Pokud se za kytkami rozhodnete cestovat do Troji a nikoli do Mexika, tak můžete krom pondělků kdykoli. Ovšem pokud chcete mít větší záruku, že se fotky povedou a navíc, kdyby se prostě nedařilo (jsou takové dny) tak mít po ruce odborníka – pomocníka, jenž vám s focením poradí a pomůže, tak vezměte v úvahu druhou sobotu v měsíci. V tyto dny od ledna do června pořádá botanická zahrada kurs pro fotoamatéry, kteří chtějí navštívit její prostory, zkusit si něco vyfotit, dozvědět se tipy a triky jak na „kytičkovou“ fotku a ještě mít šanci dostat své fotky na výstavu. „Jsem přesvědčený, že fotka je o oku a i s malým foťákem se dá udělat velká fotka. Ostatně právě ty malé foťáky už jsou docela slušně natlačené softwarem, který běžný uživatel vlastně ani nevyužívá. Botanická zahrada v sobě skrývá takový potenciál, že fotku s výstavními parametry udělá v podstatě každý.
Ptáte-li se čím, tedy s jakým foťákem na kytky, dá se dá odpovědět, že v podstatě čímkoli. Samozřejmě majitelé drahých zrcadlovek a „vychytaných“ makroobjektivů jsou ve výhodě, ale v tak pestré záplavě rostlin si svou kompozici najde každý. I majitel „krabičky na mýdlo“, jak se někdy pro jejich velikost přezdívá malým kompaktům. Pokud vás výše napsané zaujalo, mrkněte na www.fotofata.cz
Za nádhernými fotografiemi kytek není nutné letět přes půl zeměkoule ani mít drahé vybavení. Snímek převzácné wolemie nebo thajské orchideje vyfotíte i v rámci projektu Fotofata 2012 aniž vytáhnete paty z ČR.
Co
Fata Morgana není jen pouštní přelud, ale i esovitě zahnutý skleník pražské botanické zahrady v Troji proslulý mimo jiné i každoročními „výstavou“ volně poletujících motýlů. Co je na botanických zahradách skvělé a na té trojské zvlášť, že skutečnost, že tam díky skleníkům vždycky něco kvete. V podstatě pak není možné nenarazit na nějakou kvetoucí zajímavost. Ale i nekvetoucí rostliny se mají čím pochlubit. Nevěříte? Tak se podívejte například po sbírce kapradin a uvidíte sami, že je co fotit i obdivovat. Třeba takovou šídlatku žijící normálně pod hladinou severských jezer nebo rod Lecanopteris s velmi bizarně tvarovanými „těly“? Ne nadarmo se výprava za kapradinami nazývala v nepříliš velké nadsázce „cesta do pravěku“. Ale „klasické kytky“ přece jen táhnou víc. Třeba druh Aristolochia arborea už v přírodě nevyfotíte. „Tato rostlina má velmi zajímavou historii: začátkem minulého století sebrali tento druh na jediné známé lokalitě v Mexiku vědci z botanické zahrady v Leidenu. Rostlinu poté množili a darovali do několika dalších sbírek, mimo jiné i do zahrady Kebun Raya na Jávě. Všechny rostliny pěstované v Evropě postupně uhynuly, přírodní lokalita v Mexiku byla zničena a druh se zachoval pouze v zahradě na Jávě, odkud v sedmdesátých letech dovezli botanici z Bonnu několik řízků zpět do Evropy. Odtud se opět pomalu šířila do dalších zahrad, tedy i do skleníku v Praze. V přírodě nebyla Aristolochia arborea již nikdy znovu nalezena,“ píše na stránkách botanické zahrady o této podivuhodné rostlině Eva Smržová.
Pokud se za kytkami rozhodnete cestovat do Troji a nikoli do Mexika, tak můžete krom pondělků kdykoli. Ovšem pokud chcete mít větší záruku, že se fotky povedou a navíc, kdyby se prostě nedařilo (jsou takové dny) tak mít po ruce odborníka – pomocníka, jenž vám s focením poradí a pomůže, tak vezměte v úvahu druhou sobotu v měsíci. V tyto dny od ledna do června pořádá botanická zahrada kurs pro fotoamatéry, kteří chtějí navštívit její prostory, zkusit si něco vyfotit, dozvědět se tipy a triky jak na „kytičkovou“ fotku a ještě mít šanci dostat své fotky na výstavu. „Jsem přesvědčený, že fotka je o oku a i s malým foťákem se dá udělat velká fotka. Ostatně právě ty malé foťáky už jsou docela slušně natlačené softwarem, který běžný uživatel vlastně ani nevyužívá. Botanická zahrada v sobě skrývá takový potenciál, že fotku s výstavními parametry udělá v podstatě každý.
Ptáte-li se čím, tedy s jakým foťákem na kytky, dá se dá odpovědět, že v podstatě čímkoli. Samozřejmě majitelé drahých zrcadlovek a „vychytaných“ makroobjektivů jsou ve výhodě, ale v tak pestré záplavě rostlin si svou kompozici najde každý. I majitel „krabičky na mýdlo“, jak se někdy pro jejich velikost přezdívá malým kompaktům. Pokud vás výše napsané zaujalo, mrkněte na www.fotofata.cz
Jste vyznavačem horské turistiky nebo jen máte rádi procházky
v přírodě a toužíte po něčem neobvyklém? Tak čtěte dále
o této výjimečné cestě v Peru, která Vás zavede do ztraceného
města civilizace Inků, na Machu Picchu.
Jste vyznavačem horské turistiky nebo jen máte rádi procházky v přírodě a toužíte po něčem neobvyklém? Tak čtěte dále o této výjimečné cestě v Peru, která Vás zavede do ztraceného města civilizace Inků, na Machu Picchu.
Tento trek (túra) je možná vůbec nejpopulárnějším trekem na celé planetě. Čím je tak zvláštní? Fakt, že Vás zavede na Machu Picchu je dostatečně silný, ale je tady více. Během této 4 denní tůry budete následovat stezku, kterou před 500 lety vybudovali sami Inkové a je to originální stezka, kterou se Inkové dostávali do městečka v horách Machu Picchu. Po cestě tudíž máte možnost obdivovat kromě krás hor také zachovalé ruiny staveb Inků, které jsou roztroušeny podél cesty. Můžete se tak lehce cítit jako zpátky v čase, kdy tudy putovali indiáni, a všechna tato obydlí byla funkční a plnila svůj účel.
A teď již k treku samotnému. Jedná se o čtyř denní túru po horách, kdy začínáte nedaleko města Cusco a končíte samozřejmě na mystickém Machu Picchu. Putujete skrze pohoří And a divokou přírodu, organizačně je vše dokonale připraveno a také hlídano Peruánskými úřady. Tento trek je velmi pečlivě chráněn, a to znamená, že se na něj nemůžete vydat sami. K jeho uskutečnění potřebujete jednak koupit povolení a také se dle přísných regulí musíte vydat na trek s průvodcem a nosiči. Tři noci strávené v horách probíhají formou kempování a to na vybraných místech, nic není ponecháno náhodě. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud chcete tento trek uskutečnit, musíte si zakoupit celý výletový balíček u cestovní kanceláře, která se prodejem těchto výletů zabývá. Tím, že se jedná o nejpopulárnější trek světa s dokonalým zajištěním všech služeb, tak je samozřejmě vyšší i cena, která se za celý balíček pohybuje k 10.000 Kč za osobu. Jedná se však o úžasný zážitek a vynaložených peněz určitě nebudete litovat, protože budete mít zážitky do konce života.
A co vše za své peníze dostanete? V ceně máte transfer od hotelu na začátek treku, anglicky hovořícího průvodce po celou dobu treku, nosiče kteří nesou stany a jídlo, všechny noclehy formou kempování, povolení na Inca Trail, veškeré jídla počas treku, vstupenku do areálu Machu Picchu a lístek na vlak z Machu Picchu zpět do Cusca. To znamená, že je o Vás postaráno od začátku až do konce, na začátku budete vyzvednuti z hotelu a po čtyřech dnech Vás tam také vrátí.
Ptáte se, jak to vše probíhá na treku samotném? Příjemnou sránkou věci je, že Vy si můžete užívat čistě krás přírody, protože nosiči se starají téměř o vše. Nejenom že nesou stany a jídlo, ale nosiči také připravují všechna jídla a chystají stany. Jak to probíhá v praxi? Vy si nesete pouze svůj spacák a věci na převlečení. Nosiči Vás vždy předběhnou na cestě a počkají Vás na místě, kde budete nocovat, než Vy se dostavíte na dané místo, tak nosiči již vaří večeři a Vaše stany jsou postaveny. Je úžasné, jak místní borci dokážou rychle běhat po horách, a to s těžkými náklady na zádech. Pokud si chcete dopřát absolutního komfortu, tak je možnost si najmout i svého nosiče, který Vám odnese i Vaše osobní věci. Každý den je rozdělen do dvou sekcí a to dopolední a odpolední.
Samozřejmě Vás každý den čeká porce kilometrů, které se musí ujít, za tyto čtyři dny je to asi 42 kilometrů. Samotné Machu Picchu leží ve výšce asi 2300 m. n. m., ale Vy budete během treku překonávat nejvyšší bod 4200 m. n. m., který se jmenuje sedlo Mrtvé ženy. Co se týká náročnosti celého treku, tak se nejedná o žádný extrém a běžně se zde vydávají starší lidé, nicméně průměrnou fyzickou zdatnost by měl mít každý, stačí být zvyklý se občas vydat na túru do hor. Inca Trail se odehrává v malých skupinkách, většinou do deseti osob. V naší skupince byl také pán ve věku 73 let, který trek došel až do konce. Je nutné upozornit, že trek se dá vzdát jen během prvního dne, jakmile se vydáte na druhý den, tak již musíte ujít celý trek do konce. Jde se však pohodlným tempem a neustále máte asistenci průvodce, takže se jedná o skvělou procházku přírodou, při které máte vše zajištěno.
4 denní trek Inca Trail na Machu Picchu operuje celoročně s výjimkou měsíce února
Trek je třeba objednat předem, ideálně alespoň dva měsíce
Cena nabízená CK Viva Travel: 9.490 Kč
CK Viva Travel – specialista na celou Jižní Ameriku a Antarktidu
Účelem tohoto článku není Vám popisovat aktivity jednotlivých dnů, ale přiblížit atmosféru Cesty Inků a seznámit Vás s tím co můžete očekávat. Celý trek je velmi udržován a drtivou část cesty jdete v panenské přírodě pohoří And. Během cesty se Vám nabízejí překrásné výhledy na hory samotné, bujné lesy anebo divoké potoky. Zpestřením jsou ruiny staveb inků zhruba 500 let staré, které si můžete prohlédnout a většina z nich je velmi zachovalá. Po cestě můžete potkat i pár domorodců, kteří stále žijí starodávným stylem života. Tři dny utečou jako voda a čtvrtý den Vás již čeká Machu Picchu. Brzy ráno se vyráží k tzv. Bráně slunce, odkud můžete pozorovat východ slunce a zahlédnout poprvé Machu Picchu. Tep se Vám zvyšuje, jste již velmi blízko tomuto jedinečnému místu. Už jen sešup z kopce a ocitáte se nad posvátným Machu Picchu. Připadáte si jako ve filmu, vše máte jako na dlani.
Další výhodou celého treku je to, že se k Machu Picchu dostanete jako jedni z prvních a máte tak náskok před davy turistů, kteří přijedou vlaky kolem desáté hodiny dopoledne. Mezitím Vy již vyrážíte s průvodcem na prohlídku tohoto ztraceného města Inků, které je vyhlášeno jako světová památka a jeden z novodobých divů světa. Toto městečko bylo objeveno až na začátku 20. století badatelem, kterého zde zavedli místní lidé. Díky své poloze v horách toto městečko nikdy nebylo odhaleno Španěly a je tudíž zachovalé v celé své kráse. Tento den máte dostatek času na prohlídku a nasání atmosféry tohoto jedinečného místa, které má naprosto úžasnou polohu mezi štíty okolních hor. Pro ty aktivnější z Vás se ještě nabízí možnost zdolat přilehlý vedlejší kopec Huyanu Picchu, který je velmi strmý, nabízí však nádherný pohled na Machu Picchu ze strážní veže Inků. V podvečer Vás již čeká cesta zpět scénickým vlakem do města Cusco, kde si můžete v hlavě přehrát nevšední zížitky posledních dnů. Ještě jedno upozornění nakonec, tento trek má omezený počet míst (povolení) na každý den, tzn., že si musíte své místo objednat s dostatečným předstihem, ideálně několik měsíců předem, minimálně dva. Nezbývá než vřele doporučit tento trek a vydat se po stopách civilizace Inků.
Jste vyznavačem horské turistiky nebo jen máte rádi procházky v přírodě a toužíte po něčem neobvyklém? Tak čtěte dále o této výjimečné cestě v Peru, která Vás zavede do ztraceného města civilizace Inků, na Machu Picchu.
Tento trek (túra) je možná vůbec nejpopulárnějším trekem na celé planetě. Čím je tak zvláštní? Fakt, že Vás zavede na Machu Picchu je dostatečně silný, ale je tady více. Během této 4 denní tůry budete následovat stezku, kterou před 500 lety vybudovali sami Inkové a je to originální stezka, kterou se Inkové dostávali do městečka v horách Machu Picchu. Po cestě tudíž máte možnost obdivovat kromě krás hor také zachovalé ruiny staveb Inků, které jsou roztroušeny podél cesty. Můžete se tak lehce cítit jako zpátky v čase, kdy tudy putovali indiáni, a všechna tato obydlí byla funkční a plnila svůj účel.
A teď již k treku samotnému. Jedná se o čtyř denní túru po horách, kdy začínáte nedaleko města Cusco a končíte samozřejmě na mystickém Machu Picchu. Putujete skrze pohoří And a divokou přírodu, organizačně je vše dokonale připraveno a také hlídano Peruánskými úřady. Tento trek je velmi pečlivě chráněn, a to znamená, že se na něj nemůžete vydat sami. K jeho uskutečnění potřebujete jednak koupit povolení a také se dle přísných regulí musíte vydat na trek s průvodcem a nosiči. Tři noci strávené v horách probíhají formou kempování a to na vybraných místech, nic není ponecháno náhodě. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud chcete tento trek uskutečnit, musíte si zakoupit celý výletový balíček u cestovní kanceláře, která se prodejem těchto výletů zabývá. Tím, že se jedná o nejpopulárnější trek světa s dokonalým zajištěním všech služeb, tak je samozřejmě vyšší i cena, která se za celý balíček pohybuje k 10.000 Kč za osobu. Jedná se však o úžasný zážitek a vynaložených peněz určitě nebudete litovat, protože budete mít zážitky do konce života.
A co vše za své peníze dostanete? V ceně máte transfer od hotelu na začátek treku, anglicky hovořícího průvodce po celou dobu treku, nosiče kteří nesou stany a jídlo, všechny noclehy formou kempování, povolení na Inca Trail, veškeré jídla počas treku, vstupenku do areálu Machu Picchu a lístek na vlak z Machu Picchu zpět do Cusca. To znamená, že je o Vás postaráno od začátku až do konce, na začátku budete vyzvednuti z hotelu a po čtyřech dnech Vás tam také vrátí.
Ptáte se, jak to vše probíhá na treku samotném? Příjemnou sránkou věci je, že Vy si můžete užívat čistě krás přírody, protože nosiči se starají téměř o vše. Nejenom že nesou stany a jídlo, ale nosiči také připravují všechna jídla a chystají stany. Jak to probíhá v praxi? Vy si nesete pouze svůj spacák a věci na převlečení. Nosiči Vás vždy předběhnou na cestě a počkají Vás na místě, kde budete nocovat, než Vy se dostavíte na dané místo, tak nosiči již vaří večeři a Vaše stany jsou postaveny. Je úžasné, jak místní borci dokážou rychle běhat po horách, a to s těžkými náklady na zádech. Pokud si chcete dopřát absolutního komfortu, tak je možnost si najmout i svého nosiče, který Vám odnese i Vaše osobní věci. Každý den je rozdělen do dvou sekcí a to dopolední a odpolední.
Samozřejmě Vás každý den čeká porce kilometrů, které se musí ujít, za tyto čtyři dny je to asi 42 kilometrů. Samotné Machu Picchu leží ve výšce asi 2300 m. n. m., ale Vy budete během treku překonávat nejvyšší bod 4200 m. n. m., který se jmenuje sedlo Mrtvé ženy. Co se týká náročnosti celého treku, tak se nejedná o žádný extrém a běžně se zde vydávají starší lidé, nicméně průměrnou fyzickou zdatnost by měl mít každý, stačí být zvyklý se občas vydat na túru do hor. Inca Trail se odehrává v malých skupinkách, většinou do deseti osob. V naší skupince byl také pán ve věku 73 let, který trek došel až do konce. Je nutné upozornit, že trek se dá vzdát jen během prvního dne, jakmile se vydáte na druhý den, tak již musíte ujít celý trek do konce. Jde se však pohodlným tempem a neustále máte asistenci průvodce, takže se jedná o skvělou procházku přírodou, při které máte vše zajištěno.
4 denní trek Inca Trail na Machu Picchu operuje celoročně s výjimkou měsíce února
Trek je třeba objednat předem, ideálně alespoň dva měsíce
Cena nabízená CK Viva Travel: 9.490 Kč
CK Viva Travel – specialista na celou Jižní Ameriku a Antarktidu
Účelem tohoto článku není Vám popisovat aktivity jednotlivých dnů, ale přiblížit atmosféru Cesty Inků a seznámit Vás s tím co můžete očekávat. Celý trek je velmi udržován a drtivou část cesty jdete v panenské přírodě pohoří And. Během cesty se Vám nabízejí překrásné výhledy na hory samotné, bujné lesy anebo divoké potoky. Zpestřením jsou ruiny staveb inků zhruba 500 let staré, které si můžete prohlédnout a většina z nich je velmi zachovalá. Po cestě můžete potkat i pár domorodců, kteří stále žijí starodávným stylem života. Tři dny utečou jako voda a čtvrtý den Vás již čeká Machu Picchu. Brzy ráno se vyráží k tzv. Bráně slunce, odkud můžete pozorovat východ slunce a zahlédnout poprvé Machu Picchu. Tep se Vám zvyšuje, jste již velmi blízko tomuto jedinečnému místu. Už jen sešup z kopce a ocitáte se nad posvátným Machu Picchu. Připadáte si jako ve filmu, vše máte jako na dlani.
Další výhodou celého treku je to, že se k Machu Picchu dostanete jako jedni z prvních a máte tak náskok před davy turistů, kteří přijedou vlaky kolem desáté hodiny dopoledne. Mezitím Vy již vyrážíte s průvodcem na prohlídku tohoto ztraceného města Inků, které je vyhlášeno jako světová památka a jeden z novodobých divů světa. Toto městečko bylo objeveno až na začátku 20. století badatelem, kterého zde zavedli místní lidé. Díky své poloze v horách toto městečko nikdy nebylo odhaleno Španěly a je tudíž zachovalé v celé své kráse. Tento den máte dostatek času na prohlídku a nasání atmosféry tohoto jedinečného místa, které má naprosto úžasnou polohu mezi štíty okolních hor. Pro ty aktivnější z Vás se ještě nabízí možnost zdolat přilehlý vedlejší kopec Huyanu Picchu, který je velmi strmý, nabízí však nádherný pohled na Machu Picchu ze strážní veže Inků. V podvečer Vás již čeká cesta zpět scénickým vlakem do města Cusco, kde si můžete v hlavě přehrát nevšední zížitky posledních dnů. Ještě jedno upozornění nakonec, tento trek má omezený počet míst (povolení) na každý den, tzn., že si musíte své místo objednat s dostatečným předstihem, ideálně několik měsíců předem, minimálně dva. Nezbývá než vřele doporučit tento trek a vydat se po stopách civilizace Inků.
Zvoní budík. Je jedna hodina ráno. Být to normální den, ani mě
nenapadne na jeho žalostné pípání reagovat. Dnes ale ladně a pln energie
skáču z postele. Není se čemu divit, dnes vyrážíme na hory.
Zvoní budík. Je jedna hodina ráno. Být to normální den, ani mě nenapadne na jeho žalostné pípání reagovat. Dnes ale ladně a pln energie skáču z postele. Není se čemu divit, dnes vyrážíme na hory.
Po vydatné snídani – kávě v termosce na cestu a svačině zabalené v igelitce – stěhuji zavazadla do auta a tiše závidím mým skvělým spolucestujícím, kteří se ještě válí v postelích. Po cestě ze schodů stačím ještě pochválit konstruktéra našeho domovního zábradlí, které mě zákeřně nepodrží zrovna ve chvíli, kdy padám pod tíhou tašek k zemi. Za chvíli už ale všichni spokojeně sedíme v autě narvaném až po střechu a vyrážíme vstříc zasněženým svahům.
Kousek za Brnem zastavujeme na benzince, abychom si koupili na cestu nějaké časopisy. A pak už liduprázdnou cestou uháníme noční krajinou. Cestou k hranicím nás provázejí podivná blikající červená světýlka. Co to je? Že by mimozemská invaze? Bohužel, zábava se nekoná, jsou to jen větrné elektrárny, co naprázdno melou vzduch. A už jsme v Rakousku. Cesta zatím proběhla bez problému, i když to nejhorší na nás ještě čeká.
Zasloužená odměna
Vídeň projíždíme během pár minut a už si to šineme po dálnici A1 na západ. Hrůzostrašné zprávy o sněžné kalamitě na dálnici A1 hážeme za hlavu a bezstarostně si to fičíme po perfektně upravené cestě vstříc novému dobrodružství. Nudná šedá dálnice trvá příliš dlouho. Už se nemůžu dočkat, až uvidím první zasněžené alpské vrcholky. Zanedlouho už se vynořují. Slunce nám vyšlo na pozdrav. Azurová modř nebe a třpytící se sníh v nás vzbuzuje ještě větší chuť zaříznout co nejdříve lyže do sněhu.
Cesta je nesnesitelně únavná. V termosce už nemáme ani doušek kávového životabudiče. Klíží se nám oči, ale vidina cílové stanice Saalbach – Hinterglemm, respektive dnes pouze Vorderglemm, nás žene kupředu. A už jsem skoro na místě. Přijíždíme do městečka jménem Maishofen, které leží v údolí říčky Saalbach. Celé údolí obepínají strmé vrcholky Alp, nad kterými se klene zcela jasná obloha bez mraků. Míjíme budovu pensionu, kde strávíme dnešní noc a kde rádi spočineme po náročné cestě, ale až po odměně, kterou nám je naprosto jasná obloha bez mráčků, prázdné parkoviště a krásně upravené svahy.
První oblouky na sjezdovce
Druhý den ráno šlapeme k první centrální kabince ve Vorderglemmu, která se jmenuje Schönleitenbahn. Ta vyjíždí z necelých 1000 m. n. m. až na vrcholek Wildenkarkogel, který leží ve výšce 1910 m. n. m. U pokladny si koupíme skipasy na 4 dny lyžování a šup, šup, už jedeme nejstarší kabinkou ve středisku vzhůru. Chválabohu za teplé oblečení. Zatím se tu teplota pohybuje něco málo kolem –10 stupňů. Nahoře zahřejeme foťáky a pořídíme si pár obligátních fotografií. A rychle dolů po sjezdovce, než přijedou davy lidí.
Ale kudy? Z vrcholku Wildenkarkogel je hned několik možností, kterou cestou se vydat dolů. Nalevo nás čeká červená trať, po které nás zpátky na Wildenkarkogel vyveze šestisedačková lanovka. Druhá možnost je sjet bokem do lehce odstrčené vesnice Leogang a odtud se kodrcat pomalými lanovkami zpět nahoru. Nebo se můžeme vydat doprava do údolí, kde najdeme přes 200 km sjezdovek a na 55 lanovek a vleků. Čeká nás tu také něco přes 10 km vyznačených běžkařských tratí, U-rampy, závodní dráhy, carvingové tratě, nebo snowparky. Volba je tedy jasná, hurá doprava.
Přes kombinaci modrých a červených tratí se dostáváme až do Saalbachu. Zde máme opět několik možností. Buďto se vydáme lanovkou zpátky nahoru a budeme si vychutnávat jízdu po svahu, kterým jsme sem dojeli, nebo můžeme sjet až na samé dno údolí, sundat lyže a přejít krátkou procházkou pěší zónu malebného Saalbachu.
Malebným údolím s ocelovým gigantem
Ze strany údolí, kde se právě nacházíme vyjíždí netradiční pětikabinka, která nás vyveze na červenou trať. Ti, co znají Saalbach, moc dobře vědí, že svahy červené pětikabinky nejsou nic moc. Neznalé osazenstvo však chce mermomocí vyjet nahoru na Kohlmasikopf ( 1794 m. n. m. ). Dobrá tedy, jedeme. Nahoru a dolů po červené. Pak ještě jednou nahoru, jelikož z vršku, dáme-li se doprava, dostaneme se na modrou „mrazíkovskou“ trať, která vede lesem. Vyhlídková jízda mezi zasněženými stromy končí opět u nástupních kabinek v údolí. Pěkné, ale jednou stačilo.
Nyní své přátele beru na druhou stranu údolí. Sundáme tedy lyže a jdeme po pěší zóně napříč Saalbachem. Míjíme kavárničky a obchůdky. Na náměstíčku poznávám roztomilou kavárničku, kde mají dobrou kávu a croissant. „Kdo má chuť na kávu?“ Všichni, a tak sedíme nad kouřící kávou, zakusujeme čerstvé croissanty a kocháme se nádherou horského údolí. Ale ne na dlouho. Naše nenasytné lyže volají po sněhu, a tak se opět vydáváme na svahy.
Přes pěší zónu dojdeme ke kabince s názvem Schattberg x-press. Jako první nás upoutá ocelový most, který spojuje nástupní stanici s městečkem. Opravdu prapodivná věc v celé té nádherné scenérii alpských kostelíků. Přes převýšení více jak 1000 m se dostaneme na vrchol Schattberg Ost ( 2020 m. n. m. ). Odtud se můžeme vydat nalevo na nejdelší sjezdovku ve středisku – modrou sedmikilometrovou Jausernabfahrt II, která by nás dovezla až na parkoviště, u kterého stojí náš penzion. Tuto trať si ale nechávám pro své přátele až na konec. Malé překvapení jako třešnička na dortu.
Cesta na vrchol
Rozjíždíme se tedy doprava po sjezdovce, která se zařezává ještě hlouběji do údolí. Dojedeme až ke kabince Schattberg Sprinter, která se šplhá na vrchol Schattberg West, do výšky 2096 m. n. m. . Schattberg-West je nejvýše položené místo, kam se můžeme pomocí lanovek dostat. Kdo má zájem, může si udělat pěší túru ještě výš. My ale zůstáváme věrni svým lyžím a obdivujeme zdejší krajinu. Výhled je nádherný. Po chvilce kochání se rozhodneme sjet zpět do údolí po červené sjezdovce.
Projíždíme pod žlutou kabinkou Westgipfelbahn, která vyjíždí již z Hinterglemmu, a nikoliv ze Saalbachu. Dole se nezapomeňte pořádně rozjet, jelikož pokud nebudete chtít tímto žluťáskem vyjet opět nahoru, čeká vás přesun na lyžích po rovině. Napravo od sjezdovky se nachází báječně upravovaný snowpark a několikero lyžařských škol a školek. Toto území patří zábavě. Přes pláň Limbergalm se dostanete k normované FIS sjezdovce s červenou kabinkou.
Odpočinek a hurá na ně
Jen pro orientaci – stále jsme nepřejeli údolí zpět na stranu, kde jsme se na začátku fotili, ale jsme stále na straně, kde se nalézá nejvyšší vrcholek Schatteberg West. Pro zájemce se u nástupní stanice nalézají hned dvě restaurace, tradiční Radler a Almdudler. Odpočíváme a doplňujeme tekutiny. Někteří si dávají jídlo. Já ale pohrdám, dávám si čokoládovou tyčinku a frčím nahoru sám.
Za mých mladých let to bývala má oblíbená sjezdovka, nicméně postupem času se můj carvingový oblouk vytříbil a sjezdovka se mi zdá pro můj skvělý styl příliš prudká. Ale i přesto si jízdu vychutnávám. Dole se ke mně přidávají přátelé a společně sjezdovku ještě několikrát sjíždíme. Dobrá nálada nás neopouští a tak na vrcholku Zwölferkogel, ve výšce 1984 m. n. m. , vytahujeme fotoaparáty a cvakáme ostošest. Po pár klidných jízdách zavelím a jedeme provětrat nejnáročnější černé sjezdovky. Ale „psst“. Nikomu ani muk.
Jedeme na jednu z nejprudších sjezdovek v Rakousku. Strach nemám, dá se bez problému sjet, a navíc se po ní dostanete do té nejbáječnější lyžařské oblasti v celém areálu. Zvládli jsme to všichni. Stále však ještě nemáme dost.
Nenasytné lyže a unavení lyžaři
Po příjezdu dolů musíme sundat lyže a přejít silnici. Naštěstí je to jen pár metrů a opět můžeme obout lyže a vyrazit k lanovce. Kabinkou vyjedeme do mezistanice Hochalm, odkud se rozbíhají dvě šestisedačky, každá na jeden vrcholek. Kolem mezistanice je dostatek restaurací, kde můžeme doplnit síly. Mezi mé oblíbené patří Sonnhof s terasou, na které je spousta lehátek k odpočinku. Koupíme si jídlo a pití, a uvelebíme se do lehátek. Do obličeje se nám opírá pravé horské slunce. Načerpáváme nové síly, protože den ještě nekončí.
Jak jsem již zmínil, v místech kde se nacházíme, jsou dvě centrální sedačky. Levá lanovka vede na Spieleckogel, a pravá na Reichkendlkogel. Obě lanovky vedou k červeným sjezdovkám, které jsou perfektně připravené pro kvalitní jízdu. Pokud pojedete nahoru pravou lanovkou, dojedete do menší ho ráje na freeride. Nedotčený prostot mimo sjezdovky přímo láká k jízdě. Výhodou je, že ať zahučíte kamkoliv, vždy vyjedete u nástupní stanice! Jediný problém je, že kvalitní freeridová jízda vyžaduje dostatek čerstvého prašanu a tudíž je nutné si ráno přivstat. Z vlastní zkušenosti ale vím, že to ranní vstávání skutečně stojí za to.
Den se krátí, a ačkoli se nám vůbec nechce, je čas na návrat. Takže hurá nehurá dolů nad černou sjezdovkou na Zwölferkogel, pak dolů po FIS sjezdovce, a nakonec nahoru žlutou kabinkou na Schatteberg West. Odtud nás čeká cesta po modré trati, kterou si prodloužíme o 2,5 km. Podtrženo a sečteno, celých 9,5 km dolů k autu. Po cestě se ještě jednou zastavíme. Míjíme totiž jednu zapadlou restauraci. Neodoláme a odpočineme si u dobré kávy. Užíváme si ticha a výhledu na les. Po odpočinku se loudavým tepme svezeme dolů k autu. Rychle nasedáme a přesouváme se do našeho penzionu. Byl to krásný den.
Co můžeš udělat dnes, vychutnej si raději zítra
Zítra nás čeká opět den plný lyžování. Ráno brzy vyrážíme na svahy, během poledne si odpočineme v baru Amor, který se nachází pod červenou pětikabinkou zhruba v půlce sjezdovky, a pak už zase zápolíme se sněhem na tratích. Večer se vydáváme na procházku do městečka. Večerní Saalbach je krásný. Zalezeme do jedné z mnoha hospůdek a popíjíme. Ne však dlouho, jelikož ráno musíme být zase první na svahu, abychom si užili čerstvých sjezdovek a jejich manšestru.
Čert, aby se v tom vyznal
Středisko Saalbach-Hinterglamm nabízí vše potřebné i bez nutnosti přepravovat se autem. Hned po ruce máte zdravotnickou péči, potraviny i jiné obchody. Restaurace a bary jsou všude. Nemusíte se bát, že by nebylo kam jít, nebo že by bylo plno. Celým střediskem od rána do večera křižují skibusy. Snad jen trochu obtížné je, se v nich vyznat. Údolím projíždí několik linek, přičemž každá z nich začíná a končí v jiném místě. Občas ani řidiči sami nevědí, kam jedou, ale pevně věřím, že budete-li v Saalbachu poprvé, zážitek ze skvělého lyžování vám spletitá skibusová síť rozhodně nezkazí.
Konec dobrý, všechno dobré
Závěrem snad jen to, že neznám lepší středisko než Ski Circus Saalbach Hinterglamm Leogang. Vřele jej doporučuji. Je dostupné nejen cenově ale i vzdáleností 547km z Brna a 578km z Prahy. V Saalbachu si na své přijdou všichni milovníci sněhu, od těch nejmenších lyžařů až po zkušené brázdiče sjezdovek.
I takto báječnou dovolenou můžete prožít díky cestovní kanceláři CK PUXtravel, která nabízí ubytování v srdci Hinterglemmu, jen pár metrů od nástupní stanice lanovek, v apartmánech za 550 Kč/os. Nebo snad zvolíte jinou alternativu ubytování? Stačí se mrknout na puxtravel.cz.
Zvoní budík. Je jedna hodina ráno. Být to normální den, ani mě nenapadne na jeho žalostné pípání reagovat. Dnes ale ladně a pln energie skáču z postele. Není se čemu divit, dnes vyrážíme na hory.
Po vydatné snídani – kávě v termosce na cestu a svačině zabalené v igelitce – stěhuji zavazadla do auta a tiše závidím mým skvělým spolucestujícím, kteří se ještě válí v postelích. Po cestě ze schodů stačím ještě pochválit konstruktéra našeho domovního zábradlí, které mě zákeřně nepodrží zrovna ve chvíli, kdy padám pod tíhou tašek k zemi. Za chvíli už ale všichni spokojeně sedíme v autě narvaném až po střechu a vyrážíme vstříc zasněženým svahům.
Kousek za Brnem zastavujeme na benzince, abychom si koupili na cestu nějaké časopisy. A pak už liduprázdnou cestou uháníme noční krajinou. Cestou k hranicím nás provázejí podivná blikající červená světýlka. Co to je? Že by mimozemská invaze? Bohužel, zábava se nekoná, jsou to jen větrné elektrárny, co naprázdno melou vzduch. A už jsme v Rakousku. Cesta zatím proběhla bez problému, i když to nejhorší na nás ještě čeká.
Zasloužená odměna
Vídeň projíždíme během pár minut a už si to šineme po dálnici A1 na západ. Hrůzostrašné zprávy o sněžné kalamitě na dálnici A1 hážeme za hlavu a bezstarostně si to fičíme po perfektně upravené cestě vstříc novému dobrodružství. Nudná šedá dálnice trvá příliš dlouho. Už se nemůžu dočkat, až uvidím první zasněžené alpské vrcholky. Zanedlouho už se vynořují. Slunce nám vyšlo na pozdrav. Azurová modř nebe a třpytící se sníh v nás vzbuzuje ještě větší chuť zaříznout co nejdříve lyže do sněhu.
Cesta je nesnesitelně únavná. V termosce už nemáme ani doušek kávového životabudiče. Klíží se nám oči, ale vidina cílové stanice Saalbach – Hinterglemm, respektive dnes pouze Vorderglemm, nás žene kupředu. A už jsem skoro na místě. Přijíždíme do městečka jménem Maishofen, které leží v údolí říčky Saalbach. Celé údolí obepínají strmé vrcholky Alp, nad kterými se klene zcela jasná obloha bez mraků. Míjíme budovu pensionu, kde strávíme dnešní noc a kde rádi spočineme po náročné cestě, ale až po odměně, kterou nám je naprosto jasná obloha bez mráčků, prázdné parkoviště a krásně upravené svahy.
První oblouky na sjezdovce
Druhý den ráno šlapeme k první centrální kabince ve Vorderglemmu, která se jmenuje Schönleitenbahn. Ta vyjíždí z necelých 1000 m. n. m. až na vrcholek Wildenkarkogel, který leží ve výšce 1910 m. n. m. U pokladny si koupíme skipasy na 4 dny lyžování a šup, šup, už jedeme nejstarší kabinkou ve středisku vzhůru. Chválabohu za teplé oblečení. Zatím se tu teplota pohybuje něco málo kolem –10 stupňů. Nahoře zahřejeme foťáky a pořídíme si pár obligátních fotografií. A rychle dolů po sjezdovce, než přijedou davy lidí.
Ale kudy? Z vrcholku Wildenkarkogel je hned několik možností, kterou cestou se vydat dolů. Nalevo nás čeká červená trať, po které nás zpátky na Wildenkarkogel vyveze šestisedačková lanovka. Druhá možnost je sjet bokem do lehce odstrčené vesnice Leogang a odtud se kodrcat pomalými lanovkami zpět nahoru. Nebo se můžeme vydat doprava do údolí, kde najdeme přes 200 km sjezdovek a na 55 lanovek a vleků. Čeká nás tu také něco přes 10 km vyznačených běžkařských tratí, U-rampy, závodní dráhy, carvingové tratě, nebo snowparky. Volba je tedy jasná, hurá doprava.
Přes kombinaci modrých a červených tratí se dostáváme až do Saalbachu. Zde máme opět několik možností. Buďto se vydáme lanovkou zpátky nahoru a budeme si vychutnávat jízdu po svahu, kterým jsme sem dojeli, nebo můžeme sjet až na samé dno údolí, sundat lyže a přejít krátkou procházkou pěší zónu malebného Saalbachu.
Malebným údolím s ocelovým gigantem
Ze strany údolí, kde se právě nacházíme vyjíždí netradiční pětikabinka, která nás vyveze na červenou trať. Ti, co znají Saalbach, moc dobře vědí, že svahy červené pětikabinky nejsou nic moc. Neznalé osazenstvo však chce mermomocí vyjet nahoru na Kohlmasikopf ( 1794 m. n. m. ). Dobrá tedy, jedeme. Nahoru a dolů po červené. Pak ještě jednou nahoru, jelikož z vršku, dáme-li se doprava, dostaneme se na modrou „mrazíkovskou“ trať, která vede lesem. Vyhlídková jízda mezi zasněženými stromy končí opět u nástupních kabinek v údolí. Pěkné, ale jednou stačilo.
Nyní své přátele beru na druhou stranu údolí. Sundáme tedy lyže a jdeme po pěší zóně napříč Saalbachem. Míjíme kavárničky a obchůdky. Na náměstíčku poznávám roztomilou kavárničku, kde mají dobrou kávu a croissant. „Kdo má chuť na kávu?“ Všichni, a tak sedíme nad kouřící kávou, zakusujeme čerstvé croissanty a kocháme se nádherou horského údolí. Ale ne na dlouho. Naše nenasytné lyže volají po sněhu, a tak se opět vydáváme na svahy.
Přes pěší zónu dojdeme ke kabince s názvem Schattberg x-press. Jako první nás upoutá ocelový most, který spojuje nástupní stanici s městečkem. Opravdu prapodivná věc v celé té nádherné scenérii alpských kostelíků. Přes převýšení více jak 1000 m se dostaneme na vrchol Schattberg Ost ( 2020 m. n. m. ). Odtud se můžeme vydat nalevo na nejdelší sjezdovku ve středisku – modrou sedmikilometrovou Jausernabfahrt II, která by nás dovezla až na parkoviště, u kterého stojí náš penzion. Tuto trať si ale nechávám pro své přátele až na konec. Malé překvapení jako třešnička na dortu.
Cesta na vrchol
Rozjíždíme se tedy doprava po sjezdovce, která se zařezává ještě hlouběji do údolí. Dojedeme až ke kabince Schattberg Sprinter, která se šplhá na vrchol Schattberg West, do výšky 2096 m. n. m. . Schattberg-West je nejvýše položené místo, kam se můžeme pomocí lanovek dostat. Kdo má zájem, může si udělat pěší túru ještě výš. My ale zůstáváme věrni svým lyžím a obdivujeme zdejší krajinu. Výhled je nádherný. Po chvilce kochání se rozhodneme sjet zpět do údolí po červené sjezdovce.
Projíždíme pod žlutou kabinkou Westgipfelbahn, která vyjíždí již z Hinterglemmu, a nikoliv ze Saalbachu. Dole se nezapomeňte pořádně rozjet, jelikož pokud nebudete chtít tímto žluťáskem vyjet opět nahoru, čeká vás přesun na lyžích po rovině. Napravo od sjezdovky se nachází báječně upravovaný snowpark a několikero lyžařských škol a školek. Toto území patří zábavě. Přes pláň Limbergalm se dostanete k normované FIS sjezdovce s červenou kabinkou.
Odpočinek a hurá na ně
Jen pro orientaci – stále jsme nepřejeli údolí zpět na stranu, kde jsme se na začátku fotili, ale jsme stále na straně, kde se nalézá nejvyšší vrcholek Schatteberg West. Pro zájemce se u nástupní stanice nalézají hned dvě restaurace, tradiční Radler a Almdudler. Odpočíváme a doplňujeme tekutiny. Někteří si dávají jídlo. Já ale pohrdám, dávám si čokoládovou tyčinku a frčím nahoru sám.
Za mých mladých let to bývala má oblíbená sjezdovka, nicméně postupem času se můj carvingový oblouk vytříbil a sjezdovka se mi zdá pro můj skvělý styl příliš prudká. Ale i přesto si jízdu vychutnávám. Dole se ke mně přidávají přátelé a společně sjezdovku ještě několikrát sjíždíme. Dobrá nálada nás neopouští a tak na vrcholku Zwölferkogel, ve výšce 1984 m. n. m. , vytahujeme fotoaparáty a cvakáme ostošest. Po pár klidných jízdách zavelím a jedeme provětrat nejnáročnější černé sjezdovky. Ale „psst“. Nikomu ani muk.
Jedeme na jednu z nejprudších sjezdovek v Rakousku. Strach nemám, dá se bez problému sjet, a navíc se po ní dostanete do té nejbáječnější lyžařské oblasti v celém areálu. Zvládli jsme to všichni. Stále však ještě nemáme dost.
Nenasytné lyže a unavení lyžaři
Po příjezdu dolů musíme sundat lyže a přejít silnici. Naštěstí je to jen pár metrů a opět můžeme obout lyže a vyrazit k lanovce. Kabinkou vyjedeme do mezistanice Hochalm, odkud se rozbíhají dvě šestisedačky, každá na jeden vrcholek. Kolem mezistanice je dostatek restaurací, kde můžeme doplnit síly. Mezi mé oblíbené patří Sonnhof s terasou, na které je spousta lehátek k odpočinku. Koupíme si jídlo a pití, a uvelebíme se do lehátek. Do obličeje se nám opírá pravé horské slunce. Načerpáváme nové síly, protože den ještě nekončí.
Jak jsem již zmínil, v místech kde se nacházíme, jsou dvě centrální sedačky. Levá lanovka vede na Spieleckogel, a pravá na Reichkendlkogel. Obě lanovky vedou k červeným sjezdovkám, které jsou perfektně připravené pro kvalitní jízdu. Pokud pojedete nahoru pravou lanovkou, dojedete do menší ho ráje na freeride. Nedotčený prostot mimo sjezdovky přímo láká k jízdě. Výhodou je, že ať zahučíte kamkoliv, vždy vyjedete u nástupní stanice! Jediný problém je, že kvalitní freeridová jízda vyžaduje dostatek čerstvého prašanu a tudíž je nutné si ráno přivstat. Z vlastní zkušenosti ale vím, že to ranní vstávání skutečně stojí za to.
Den se krátí, a ačkoli se nám vůbec nechce, je čas na návrat. Takže hurá nehurá dolů nad černou sjezdovkou na Zwölferkogel, pak dolů po FIS sjezdovce, a nakonec nahoru žlutou kabinkou na Schatteberg West. Odtud nás čeká cesta po modré trati, kterou si prodloužíme o 2,5 km. Podtrženo a sečteno, celých 9,5 km dolů k autu. Po cestě se ještě jednou zastavíme. Míjíme totiž jednu zapadlou restauraci. Neodoláme a odpočineme si u dobré kávy. Užíváme si ticha a výhledu na les. Po odpočinku se loudavým tepme svezeme dolů k autu. Rychle nasedáme a přesouváme se do našeho penzionu. Byl to krásný den.
Co můžeš udělat dnes, vychutnej si raději zítra
Zítra nás čeká opět den plný lyžování. Ráno brzy vyrážíme na svahy, během poledne si odpočineme v baru Amor, který se nachází pod červenou pětikabinkou zhruba v půlce sjezdovky, a pak už zase zápolíme se sněhem na tratích. Večer se vydáváme na procházku do městečka. Večerní Saalbach je krásný. Zalezeme do jedné z mnoha hospůdek a popíjíme. Ne však dlouho, jelikož ráno musíme být zase první na svahu, abychom si užili čerstvých sjezdovek a jejich manšestru.
Čert, aby se v tom vyznal
Středisko Saalbach-Hinterglamm nabízí vše potřebné i bez nutnosti přepravovat se autem. Hned po ruce máte zdravotnickou péči, potraviny i jiné obchody. Restaurace a bary jsou všude. Nemusíte se bát, že by nebylo kam jít, nebo že by bylo plno. Celým střediskem od rána do večera křižují skibusy. Snad jen trochu obtížné je, se v nich vyznat. Údolím projíždí několik linek, přičemž každá z nich začíná a končí v jiném místě. Občas ani řidiči sami nevědí, kam jedou, ale pevně věřím, že budete-li v Saalbachu poprvé, zážitek ze skvělého lyžování vám spletitá skibusová síť rozhodně nezkazí.
Konec dobrý, všechno dobré
Závěrem snad jen to, že neznám lepší středisko než Ski Circus Saalbach Hinterglamm Leogang. Vřele jej doporučuji. Je dostupné nejen cenově ale i vzdáleností 547km z Brna a 578km z Prahy. V Saalbachu si na své přijdou všichni milovníci sněhu, od těch nejmenších lyžařů až po zkušené brázdiče sjezdovek.
I takto báječnou dovolenou můžete prožít díky cestovní kanceláři CK PUXtravel, která nabízí ubytování v srdci Hinterglemmu, jen pár metrů od nástupní stanice lanovek, v apartmánech za 550 Kč/os. Nebo snad zvolíte jinou alternativu ubytování? Stačí se mrknout na puxtravel.cz.
Prvním cílem našeho íránského putování se stal Koh-e-Sabalan.
Osamocený horský masiv vulkanického původu, jenž byl aktivní ještě před
10000 lety. Nejvyšší z jeho několika vrcholů měří přesně
jako evropský velikán Mt. Blanc – tedy 4811m.
Prvním cílem našeho íránského putování se stal Koh-e-Sabalan. Osamocený horský masiv vulkanického původu, jenž byl aktivní ještě před 10000 lety, ležící na severozápadě Íránu v provincii Ardabil (pojmenované po stejnojmenném městě). Nejvyšší z jeho několika vrcholů měří přesně jako evropský velikán Mt. Blanc – tedy 4811m. Původní vrcholový kráter naplnila průzračná tmavě azurová voda, tvořící stálé ledovcové jezero. Svahy vulkánu v létě obývají početné skupiny pastevců žijících v jurtách – v nižších polohách totiž v letních měsících travnatý porost vysychá a není pro ovce a kozy dostatečně výživný.
Prvním krokem k výstupu je cesta pod horu – ta zpravidla začíná v Tabrízu, téměř dvoumilionové metropoli severního Íránu. Odtud autobusem do Meshkin Shar a taxíkem do Shaviloo, horského střediska na úpatí hory. Dle libosti (či spíše lenosti) odtud lze ještě džípem vyjet do samotného basecampu. Tuto variantu volíme i my.
Po příjezdu do Shaviloo zůstáváme stát jako zmražení – parkoviště plní desítky a desítky aut. Je totiž čtvrtek večer, což zde znamená začátek víkendu (ten je jednodenní v pátek), navíc za pár dní začíná ramadán, konec pikniků (Shaviloo je oblíbeným piknikovým místem). Do basecampu, ve výšce okolo 3500 m n.m., naštěstí míří jen část osazenstva těchto aut. I přesto je zde ale přeplněno a proto stanujeme raději opodál, schovaní za velkým monolitickým balvanem.
Druhý den ráno k vrcholu míří celé zástupy a se svítáním se z jejich řad ozývá mocnými hlasy provolávané: „Allah akbar!“ Věta v našich končinách známá jako poslední pokřik sebevražedného atentátníka pár chvil před tím, než se rozmetá na kusy, neznamená nic prostšího než uctění boha. Kdo by také chtěl téměř k pěti tisícům vystupovat opásán náloží.
My tento den věnujeme aklimatizaci, obhlídce terénu a návštěvě pastevců a prozřetelně se vyhýbáme davům na strmě stoupající vrcholové stezce. Kolem oběda se potkáváme s prvním pastevcem, ale komunikace se omezuje pouze na vzájemné potřesení rukou a „Čechoslovak“, tak aby nevázla řeč, dostáváme alespoň malé jehně. Po pokorném poděkování ovčí mládě vracíme a pokračujeme dále.
Odpoledne se nenápadně přibližujeme k jurtám, ale jejich návštěvu znemožňují všudypřítomní ovčáčtí psy odrážející nás svým ostrým štěkotem a nebezpečnými výpady. Když už se zdá, že s prohlídkou pasteveckých obydlí máme utrum, z jednoho z nich vylézají dva muži, zběsilými gesty nás zvou dovnitř a psy ukázňují.
Zvenčí nevelce vypadající jurta je vcelku prostorná. Kopulovitou konstrukci tvoří zohýbané, několik centimetrů silné, větve spojené provázky, pokryté pytlovinou a zvenčí ještě vrstvou ovčích usní. Skromné vybavení sestává ze samozřejmých perských koberců, samovaru a úložných prostorů pro jídlo a oblečení po stranách. Uvnitř sedí dvě rodiny s dětmi – obě na návštěvě a jedna postarší paní – „paní domu“. Naší přítomností jsou všichni nadšeni, okamžitě začínají připravovat čaj a po několikanásobném ujištění, že nevládneme ani perštinou ani turečtinou, začínají vyzvídat lámanou angličtinou. Otázky se týkají víry, našeho vztahu atd. Chápeme, že vysvětlovat ateismus je bezpředmětné, proto tvrdíme, že jsme katolíci a samozřejmě v manželském svazku. Na oplátku se dozvídáme povolání našich hostitelů – učitelka, prodavač koberců, pedolog (půdoznalec)… a dostáváme pozvání na večeři – tenký chleb připomínající tortilu, ovčí sýr a ještě něco ovčího v mističce (později k nelibosti mé a mého žaludku zjišťuji, že se jedná o tučný mléčný škraloup). Rozmluva pomalu začíná váznout, proto se loučíme a vydáváme ke stanu, kam nás ještě oba muži doprovázejí, lamentují něco o nebezpečí a přejí úspěšný zítřejší výstup.
Vystupuju sám, nikam nespěchám, ale vyrážím ještě za tmy kolem páté hodiny. V basecampu ještě doplňuju zásoby vody a vydávám se vstříc vrcholu. Vysoko nad sebou vidím jednu početnou skupinu a v patách mi je jedna asi tříčlenná. Samotný výstup není náročný na vybavení – v letních měsících díky takřka úplné absenci sněhu není potřeba jiná výzbroj než pevné pohorky a alespoň trochu zdatné nohy. S východem slunce předháním onu početnou, asi desetičlennou, skupinu mluvící směsicí jazyků, mezi nimiž nechybí ani ruština. Díky svižnému tempu mizí zanedlouho skupina z dohledu. Praporky pravidelně značená cesta se line všudypřítomným suťovištěm, značně zpomalujícím chůzi. Až na hranici 4200 m n.m., tedy ve výškách, kde v naší severní šířce je už dávno pusto, přestávají růst zbytky občasné vegetace v podobě trsů horských trav a začínají se objevovat první sněhová pole – zpočátku malá, později se rozšiřují a pochod po nich je příjemnou změnou oproti změti kamenů.
Posledních 400 výškových metrů se vyznačuje rostoucí svažitostí a sníženým obsahem kyslíku ve vzduchu. Plíce si začínají stěžovat a tempo klesá. I přesto docházím skupinu, která začínala o hodinu dříve a podřizuju se její rychlosti. Mladí Íránci touží po živém rozhovoru, čehož bohužel nejsem schopen. Asi po hodině společné chůze se blížíme pod vrchol, terén se narovnává a po křupavém firnu se pohodlně šlape. Nadmořská výška si začíná vybírat svou daň v podobě mírné nevolnosti a bolesti hlavy, ale po pěti hodinách téměř nepřetržitého pochodu se přede mnou otvírá pohled na dech beroucí jezero. Teploty kolem nuly a ledový vítr však ke koupeli příliš nevybízejí. Po vrcholovém fotu a menším občerstvení už sám skáču dolů.
Tam, kde předtím byly namáhány především lýtkové a stehenní svaly, teď trpí kolena. Sestup po kamenitém podkladu se podobá nekonečnému schodišti – pokud uvažujeme výšku schodu 20cm a rozdíl nadmořských výšek 1500m, dostaneme úctyhodných 7500 schodů (tedy +-450 pater). Dolů dorážím naprosto vyčerpán, usínám dříve, než stihnu dojíst zasloužený instantní oběd a jen s malými přestávkami načerpávám energii v podobě spánku až do rána. I přesto lze konstatovat, že kromě nadmořské výšky a spousty šlapání není Sabalan při zvolení klasické východní cesty náročnou horou, naopak v této výškové kategorii bude spíše jednou z těch nejlehčích.
V brzkých hodinách přes podsabalanské zelené pláně, údolíčka a vyprahlé říčky pomalu klesáme, kochaje se horskou přírodou. Během pauzy na polední polévku nás v malém schovaném údolí překvapuje svou přítomností muž středního věku. V teniskách, kalhotách s puky, košili, džínové bundě Lacoste a igelitovou taškou v ruce si vesele skáče naším směrem a vybízí nás, ať se přidáme. Komunikace se omezuje pouze na jednoduchou gestikulaci a smích, i tak si s tímto bezejmenným rozumíme lépe než s kdekým mluvícím naším jazykem. Velice svižným tempem se táhlými traverzy chytře vyhýbáme mnoha údolím, a když naznačujeme, že nestačíme, muž zastavuje a z kouzelné igelitky vytahuje bonboniéru plnou tureckého medu. Naše cesty se však zanedlouho rozdělují kousek nad Shaviloo.
Ve večerním světle nám Sabalan, pastevecké pláně s jurtami a okolní údolí plná bizarních skalních útvarů nabízejí neopakovatelné pohledy a piknikující Íránci nám za jeden zdvořilý pozdrav nabízejí dva skopové kebaby, které samozřejmě neodmítáme. Uvažujeme o mentalitě a pohostinství místních a srovnáváme – jak jsou cizinci přijímáni u nás a jak by byli přijati eventuální íránští turisti? Odpověď ani není třeba vyslovovat.
V noci kolem stanu pobíhá smečka polodivokých psů a na jeho rozích se zdviženou nohou libě provádí svou potřebu, ale kromě značkování naštěstí neútočí. Východ slunce nás vítá do prvního ramadánového dne, stavíme se k silnici a stopujeme vstříc dalším íránským dobrodružstvím.
Prvním cílem našeho íránského putování se stal Koh-e-Sabalan. Osamocený horský masiv vulkanického původu, jenž byl aktivní ještě před 10000 lety, ležící na severozápadě Íránu v provincii Ardabil (pojmenované po stejnojmenném městě). Nejvyšší z jeho několika vrcholů měří přesně jako evropský velikán Mt. Blanc – tedy 4811m. Původní vrcholový kráter naplnila průzračná tmavě azurová voda, tvořící stálé ledovcové jezero. Svahy vulkánu v létě obývají početné skupiny pastevců žijících v jurtách – v nižších polohách totiž v letních měsících travnatý porost vysychá a není pro ovce a kozy dostatečně výživný.
Prvním krokem k výstupu je cesta pod horu – ta zpravidla začíná v Tabrízu, téměř dvoumilionové metropoli severního Íránu. Odtud autobusem do Meshkin Shar a taxíkem do Shaviloo, horského střediska na úpatí hory. Dle libosti (či spíše lenosti) odtud lze ještě džípem vyjet do samotného basecampu. Tuto variantu volíme i my.
Po příjezdu do Shaviloo zůstáváme stát jako zmražení – parkoviště plní desítky a desítky aut. Je totiž čtvrtek večer, což zde znamená začátek víkendu (ten je jednodenní v pátek), navíc za pár dní začíná ramadán, konec pikniků (Shaviloo je oblíbeným piknikovým místem). Do basecampu, ve výšce okolo 3500 m n.m., naštěstí míří jen část osazenstva těchto aut. I přesto je zde ale přeplněno a proto stanujeme raději opodál, schovaní za velkým monolitickým balvanem.
Druhý den ráno k vrcholu míří celé zástupy a se svítáním se z jejich řad ozývá mocnými hlasy provolávané: „Allah akbar!“ Věta v našich končinách známá jako poslední pokřik sebevražedného atentátníka pár chvil před tím, než se rozmetá na kusy, neznamená nic prostšího než uctění boha. Kdo by také chtěl téměř k pěti tisícům vystupovat opásán náloží.
My tento den věnujeme aklimatizaci, obhlídce terénu a návštěvě pastevců a prozřetelně se vyhýbáme davům na strmě stoupající vrcholové stezce. Kolem oběda se potkáváme s prvním pastevcem, ale komunikace se omezuje pouze na vzájemné potřesení rukou a „Čechoslovak“, tak aby nevázla řeč, dostáváme alespoň malé jehně. Po pokorném poděkování ovčí mládě vracíme a pokračujeme dále.
Odpoledne se nenápadně přibližujeme k jurtám, ale jejich návštěvu znemožňují všudypřítomní ovčáčtí psy odrážející nás svým ostrým štěkotem a nebezpečnými výpady. Když už se zdá, že s prohlídkou pasteveckých obydlí máme utrum, z jednoho z nich vylézají dva muži, zběsilými gesty nás zvou dovnitř a psy ukázňují.
Zvenčí nevelce vypadající jurta je vcelku prostorná. Kopulovitou konstrukci tvoří zohýbané, několik centimetrů silné, větve spojené provázky, pokryté pytlovinou a zvenčí ještě vrstvou ovčích usní. Skromné vybavení sestává ze samozřejmých perských koberců, samovaru a úložných prostorů pro jídlo a oblečení po stranách. Uvnitř sedí dvě rodiny s dětmi – obě na návštěvě a jedna postarší paní – „paní domu“. Naší přítomností jsou všichni nadšeni, okamžitě začínají připravovat čaj a po několikanásobném ujištění, že nevládneme ani perštinou ani turečtinou, začínají vyzvídat lámanou angličtinou. Otázky se týkají víry, našeho vztahu atd. Chápeme, že vysvětlovat ateismus je bezpředmětné, proto tvrdíme, že jsme katolíci a samozřejmě v manželském svazku. Na oplátku se dozvídáme povolání našich hostitelů – učitelka, prodavač koberců, pedolog (půdoznalec)… a dostáváme pozvání na večeři – tenký chleb připomínající tortilu, ovčí sýr a ještě něco ovčího v mističce (později k nelibosti mé a mého žaludku zjišťuji, že se jedná o tučný mléčný škraloup). Rozmluva pomalu začíná váznout, proto se loučíme a vydáváme ke stanu, kam nás ještě oba muži doprovázejí, lamentují něco o nebezpečí a přejí úspěšný zítřejší výstup.
Vystupuju sám, nikam nespěchám, ale vyrážím ještě za tmy kolem páté hodiny. V basecampu ještě doplňuju zásoby vody a vydávám se vstříc vrcholu. Vysoko nad sebou vidím jednu početnou skupinu a v patách mi je jedna asi tříčlenná. Samotný výstup není náročný na vybavení – v letních měsících díky takřka úplné absenci sněhu není potřeba jiná výzbroj než pevné pohorky a alespoň trochu zdatné nohy. S východem slunce předháním onu početnou, asi desetičlennou, skupinu mluvící směsicí jazyků, mezi nimiž nechybí ani ruština. Díky svižnému tempu mizí zanedlouho skupina z dohledu. Praporky pravidelně značená cesta se line všudypřítomným suťovištěm, značně zpomalujícím chůzi. Až na hranici 4200 m n.m., tedy ve výškách, kde v naší severní šířce je už dávno pusto, přestávají růst zbytky občasné vegetace v podobě trsů horských trav a začínají se objevovat první sněhová pole – zpočátku malá, později se rozšiřují a pochod po nich je příjemnou změnou oproti změti kamenů.
Posledních 400 výškových metrů se vyznačuje rostoucí svažitostí a sníženým obsahem kyslíku ve vzduchu. Plíce si začínají stěžovat a tempo klesá. I přesto docházím skupinu, která začínala o hodinu dříve a podřizuju se její rychlosti. Mladí Íránci touží po živém rozhovoru, čehož bohužel nejsem schopen. Asi po hodině společné chůze se blížíme pod vrchol, terén se narovnává a po křupavém firnu se pohodlně šlape. Nadmořská výška si začíná vybírat svou daň v podobě mírné nevolnosti a bolesti hlavy, ale po pěti hodinách téměř nepřetržitého pochodu se přede mnou otvírá pohled na dech beroucí jezero. Teploty kolem nuly a ledový vítr však ke koupeli příliš nevybízejí. Po vrcholovém fotu a menším občerstvení už sám skáču dolů.
Tam, kde předtím byly namáhány především lýtkové a stehenní svaly, teď trpí kolena. Sestup po kamenitém podkladu se podobá nekonečnému schodišti – pokud uvažujeme výšku schodu 20cm a rozdíl nadmořských výšek 1500m, dostaneme úctyhodných 7500 schodů (tedy +-450 pater). Dolů dorážím naprosto vyčerpán, usínám dříve, než stihnu dojíst zasloužený instantní oběd a jen s malými přestávkami načerpávám energii v podobě spánku až do rána. I přesto lze konstatovat, že kromě nadmořské výšky a spousty šlapání není Sabalan při zvolení klasické východní cesty náročnou horou, naopak v této výškové kategorii bude spíše jednou z těch nejlehčích.
V brzkých hodinách přes podsabalanské zelené pláně, údolíčka a vyprahlé říčky pomalu klesáme, kochaje se horskou přírodou. Během pauzy na polední polévku nás v malém schovaném údolí překvapuje svou přítomností muž středního věku. V teniskách, kalhotách s puky, košili, džínové bundě Lacoste a igelitovou taškou v ruce si vesele skáče naším směrem a vybízí nás, ať se přidáme. Komunikace se omezuje pouze na jednoduchou gestikulaci a smích, i tak si s tímto bezejmenným rozumíme lépe než s kdekým mluvícím naším jazykem. Velice svižným tempem se táhlými traverzy chytře vyhýbáme mnoha údolím, a když naznačujeme, že nestačíme, muž zastavuje a z kouzelné igelitky vytahuje bonboniéru plnou tureckého medu. Naše cesty se však zanedlouho rozdělují kousek nad Shaviloo.
Ve večerním světle nám Sabalan, pastevecké pláně s jurtami a okolní údolí plná bizarních skalních útvarů nabízejí neopakovatelné pohledy a piknikující Íránci nám za jeden zdvořilý pozdrav nabízejí dva skopové kebaby, které samozřejmě neodmítáme. Uvažujeme o mentalitě a pohostinství místních a srovnáváme – jak jsou cizinci přijímáni u nás a jak by byli přijati eventuální íránští turisti? Odpověď ani není třeba vyslovovat.
V noci kolem stanu pobíhá smečka polodivokých psů a na jeho rozích se zdviženou nohou libě provádí svou potřebu, ale kromě značkování naštěstí neútočí. Východ slunce nás vítá do prvního ramadánového dne, stavíme se k silnici a stopujeme vstříc dalším íránským dobrodružstvím.
Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund se dostávají do povědomí veřejnosti
díky své první slavné cestě přes Afriku do Latinské Ameriky, kterou
podnikají v proslulé Tatře. Tato první společná cesta je
uskutečněna v letech 1947 až 1950 v automobilu Tatra T
87.
Jiří Hanzelka – Miroslav Zikmund, První a druhá cesta
Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund se dostávají do povědomí veřejnosti díky své první slavné cestě přes Afriku do Latinské Ameriky, kterou podnikají v proslulé Tatře. Tato první společná cesta je uskutečněna v letech 1947 až 1950 v automobilu Tatra T 87. Během svých dalších cest sbírají nové cestovatelské zážitky a jejich cesty se stávají populárními.
Snad právě proto, že tato cesta je první velkou výpravou Hanzelky a Zikmunda, možná proto, že si pro tuto cestu vybírají exotické regiony tak odlišné evropskému – černošskou chudou Afriku a vzdálenou indiánskou Latinskou Ameriku, je tato kniha tolik zajímavá. Atraktivnost a sledovanost si získává cesta také tím, že cestování po světě je v době po druhé světové válce pro běžného občana těžko myslitelné.
Tato kniha Legenda H+Z je výbor z několika cestopisných knih z první cesty. Autoři zde vypráví první zážitky z poznávání afrického kontinentu, nevynechávají egyptské pyramidy, ani návštěvu nejmenších žijících lidí pygmejů Bambuti nebo zemi sopek, jak říkají Kongu. Z jihoafrického Kapského města přeplouvají na americký kontinent do Argentiny. Mezi jejich první zastávku patří jedny z nejkrásnějších vodopádů světa Iguazú, dále nahlédnou do Brazílie nebo sbírají zkušenosti při přejezdu vysokohorských Kordiller.
S autem připlují do ekvádorského Guayaquilu na lodi Bolívar, o které se po dvou dnech dozvídají, že na další cestě ztroskotala. Navštěvují pověstné lovce lebek – indiány z kmene Šuárů, se kterými tráví příjemné chvilky a srovnávají některé jejich zvyky s tradicemi některých afrických obyvatel. Další zážitky nasbírají i v Mexiku a ze Spojených států se vydávají zpět do Evropy a Prahy.
Cesta trvá celkem 1290 dní, kdy projedou 44 zemí tří kontinentů a urazí neuvěřitelných 111 000 kilometrů, přičemž Tatra obstarala téměř polovinu – 61 700 kilometrů.
Téměř na všech literárních dílech spolupracují Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka společně. Co se týče jejich cestopisných reportáží, jsou velmi informativního charakteru. Snaží se co nejvíce čtenáři přiblížit realitu z tak vzdálených zemí, tak odlišných kultur, které si československý čtenář, divák či posluchač dokáže jen stěží představit. Na jejich dílech je znát velmi pečlivá příprava každé cesty. Nejen množství najetých kilometrů a nástin získaných zážitků prozrazuje, že tato cesta je opravdovým cestovatelským úlovkem.
Knihy Legenda H+Z a Legenda Z+H vycházejí v nakladatelství JOTA. Knihy jsou precizně zpracované, v přílohách například najdeme i kopie různých povolení, mapek, či novinových článků. Rozhodně by tyto knihy neměly chybět v knihovničce žádného cestovatele.
Jiří Hanzelka – Miroslav Zikmund, První a druhá cesta
Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund se dostávají do povědomí veřejnosti díky své první slavné cestě přes Afriku do Latinské Ameriky, kterou podnikají v proslulé Tatře. Tato první společná cesta je uskutečněna v letech 1947 až 1950 v automobilu Tatra T 87. Během svých dalších cest sbírají nové cestovatelské zážitky a jejich cesty se stávají populárními.
Snad právě proto, že tato cesta je první velkou výpravou Hanzelky a Zikmunda, možná proto, že si pro tuto cestu vybírají exotické regiony tak odlišné evropskému – černošskou chudou Afriku a vzdálenou indiánskou Latinskou Ameriku, je tato kniha tolik zajímavá. Atraktivnost a sledovanost si získává cesta také tím, že cestování po světě je v době po druhé světové válce pro běžného občana těžko myslitelné.
Tato kniha Legenda H+Z je výbor z několika cestopisných knih z první cesty. Autoři zde vypráví první zážitky z poznávání afrického kontinentu, nevynechávají egyptské pyramidy, ani návštěvu nejmenších žijících lidí pygmejů Bambuti nebo zemi sopek, jak říkají Kongu. Z jihoafrického Kapského města přeplouvají na americký kontinent do Argentiny. Mezi jejich první zastávku patří jedny z nejkrásnějších vodopádů světa Iguazú, dále nahlédnou do Brazílie nebo sbírají zkušenosti při přejezdu vysokohorských Kordiller.
S autem připlují do ekvádorského Guayaquilu na lodi Bolívar, o které se po dvou dnech dozvídají, že na další cestě ztroskotala. Navštěvují pověstné lovce lebek – indiány z kmene Šuárů, se kterými tráví příjemné chvilky a srovnávají některé jejich zvyky s tradicemi některých afrických obyvatel. Další zážitky nasbírají i v Mexiku a ze Spojených států se vydávají zpět do Evropy a Prahy.
Cesta trvá celkem 1290 dní, kdy projedou 44 zemí tří kontinentů a urazí neuvěřitelných 111 000 kilometrů, přičemž Tatra obstarala téměř polovinu – 61 700 kilometrů.
Téměř na všech literárních dílech spolupracují Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka společně. Co se týče jejich cestopisných reportáží, jsou velmi informativního charakteru. Snaží se co nejvíce čtenáři přiblížit realitu z tak vzdálených zemí, tak odlišných kultur, které si československý čtenář, divák či posluchač dokáže jen stěží představit. Na jejich dílech je znát velmi pečlivá příprava každé cesty. Nejen množství najetých kilometrů a nástin získaných zážitků prozrazuje, že tato cesta je opravdovým cestovatelským úlovkem.
Knihy Legenda H+Z a Legenda Z+H vycházejí v nakladatelství JOTA. Knihy jsou precizně zpracované, v přílohách například najdeme i kopie různých povolení, mapek, či novinových článků. Rozhodně by tyto knihy neměly chybět v knihovničce žádného cestovatele.
Většina lidí, kteří se vydají za dobrodružstvím a krásami do Jižní
Ameriky, skončí většinou v Peru, Argentině nebo Brazílii. Hovězí
steaky a panenské pláže však může nabídnout i Uruguay neboli
„Země řeky pestrobarevných ptáků“, jak ji ve svém původním jazyce
nazývali příslušníci kmene Guaraní.
Většina lidí, kteří se vydají za dobrodružstvím a krásami do Jižní Ameriky, skončí většinou v Peru, Argentině nebo Brazílii. Hovězí steaky a panenské pláže však může nabídnout i Uruguay neboli „Země řeky pestrobarevných ptáků“, jak ji ve svém původním jazyce nazývali příslušníci kmene Guaraní.
Como el Uruguay no hay
O tom, že na světě opravdu není místo jako Uruguay se koneckonců přesvědčí každý, kdo tuhle zemi sám navštíví. Tím nejpohodlnějším způsobem, jak se do Uruguaje z Evropy dostat, bude asi přiletět přímo do Montevidea, uruguayského hlavního města. Pokud se ale na jihoamerickém kontinentě již nacházíte, můžete připlout trajektem ze sousední Argentiny. Trajekty různého komfortu a velikosti odtam vyplouvají několikrát denně a samotná cesta trvá zhruba čtyři hodiny. Určitě se vyplatí zarezervovat si cestu několik dní předem, kdo tak neučiní, může za lístek zaplatit i několikanásobek.
I když je Uruguay rozlohou dvakrát větší než Česká republika, v porovnání se svými sousedy – Argentinou a Brazílií, je to úplný prcek. Celkový počet obyvatel nedosahuje ani 3,5 milionu a díky vysoké míře emigrace stále ubývá. Jako všude v Jižní Americe je pro Uruguay typická koncentrace obyvatel do měst, takže víc jak jedna třetina obyvatel žije v Montevideu, zbytek je roztroušen po pobřeží.
Montevideo bylo založeno Španěly v roce 1726 a díky své poloze se brzy stalo nejdůležitějším přístavem severní oblasti zvané Río de la Plata. Osobností pevně spjatou nejen s historií města, ale i celé země, je José Gervasio Artigas, neúprosný bojovník za nezávislost, generál a politik. Jeho památník byl vystavěn počátkem 20. století přímo uprostřed Plaza Independencia, hlavního montevidejského náměstí.
Tou opravdovou atrakcí je ale oblast zvaná Ciudad Vieja neboli Staré město – přes den nejkrásnější a přes noc nejnebezpečnější část uruguayské metropole. Křivolaké uličky, polorozpadlé koloniální domky a ve stínu posedávající Uruguayci dodávají městu atmosféru místa, kde se doslova zastavil čas.
Stylové hospůdky se začínají plnit až kolem poledne, kdy se do Ciudad Vieja sjíždí na oběd celá montevidejská elita. Může se vám tedy klidně stát, že si s vámi při obědě připije třeba velvyslanec nebo některý z ministrů. Vyhlášeným místem pro polední siestu je Mercado del Puerto – zastřešený komplex barů a restaurací, kde si můžete vychutnat šťavnatý steak, jitrničku zvanou „morcilla“ anebo nějakou jinou uruguayskou specialitu.
K večeru se ale všechno mění. S posledními paprsky slunce opouští ulice Ciudad Vieja většina místních i turistů. Někteří se odeberou domů, jiní se jdou bavit do centra a těm málo, co zůstanou, dá svérázná čtvrť poznat svou druhou tvář. Poloprázdné ulice zaplaví bezdomovci a tzv. „cartoneros“ – chudí lidé, kteří se živí sběrem papíru. Většina „cartoneros“ nepředstavuje nějaké zvláštní nebezpečí, na ulici jsou ale i tací, kteří se kromě přebírání odpadků a žebrání živí i krádežemi. Velkým problémem jsou i drogy a alkohol. Především turistům tak nezbývá, než se z večerního flámu vrátit taxíkem, který vás nechá přímo před hostelem anebo se po svých přibelhat až ráno, když už jsou všichni zase pryč.
Šest set šedesát kilometrů dlouhé převážně písčité pláže se táhnou od zálivu Río de la Plata na severovýchod až k hranicím s Brazílií a jsou lákadlem pro turisty z celého světa. Kalné vody Stříbrné řeky definitivně opouští Uruguay v oblasti Punty de Este, jejíž východní pobřeží omývá již Atlantský oceán. Vlny Atlantiku doráží i na další dvě významná přímořská letoviska – Punta del Diablo a Cabo Polonio.
Punta del Este je oblíbenou prázdninovou destinací především bohatších Porteños – obyvatel Buenos Aires, kteří to sem mají, co by kamenem dohodil. Mnoho z nich zde má svá letní sídla, zbytek tráví dovolenou v některém z luxusních hotelových komplexů. Punta del Este je určitě místem, které stojí za to vidět, pokud ale zrovna nepatříte k milovníkům předražených restaurací, kasin a jachtklubů, doporučuji popojet o kousek dál.
Příjemný zastavením pro turisty směřující do Brazílie anebo z Brazílie na jih je zase Punta del Diablo. Tato malebná vesnička nacházející se jen čtyřicet kilometrů od hranic nabízí svým návštěvníkům jedny z nejkrásnějších uruguayských pláží. Při slunění si ale musíte dát pozor, široko daleko není ani jediná palma, žádný kousek stínu, kam se schovat. Se slunečníky tu taky nepočítejte. I když je Punta del Diablo v poslední době docela navštěvovaná, přece jen to ještě není Copacabana.
Tím opravdovým pokladem východního pobřeží, který byste při cestě do Uruguaje neměli minout, je ale Cabo Polonio – řídce osídlený poloostrov, jejž od nejbližší silnice dělí několikakilometrový pás lesů a písečných dun. Dostat se tam tedy není jen tak.
Nejdřív musíte jet několik hodin autobusem, až dorazíte ke vstupní bráně národního parku Cabo Polonio. Tady si koupíte lístek a spolu s ostatními vyčkáváte, až vás obrovská čtyřkolka přes rozpálené duny převeze. Pokud máte kuráž a dobrou obuv můžete jít i pěšky, z vlastní zkušenosti to ale nedoporučuji.
V Cabu je zakázáno stanovat, přespávat na pláži anebo kdekoliv jinde. Ubytovat se tedy musíte v některém z místních hostelů. Je to jedno z řady úspěšných opatření, kterými se uruguayská vláda snaží zamezit masovému přílivu turistů. Cabo je totiž takový skrytý ráj na zemi a jeho jedinečnost spočívá právě v tom, že zde spíš než na člověka narazíte na želvu nebo tučňáka. To, že se tučňáci v létě běžně promenádují po verandě hostelu, mi koneckonců potvrdil i jeho majitel.
Hlavním orientačním bodem této zapomenuté vesničky je 30-ti metrový maják – jediná budova s trvalým přívodem elektrické energie. Většina místních používá totiž k osvětlení své vlastní generátory anebo je zcela bez elektřiny. Také díky tomu je Cabo jedním z mála míst, odkud máte večer hvězdy doslova nadosah.
Skalní útesy v okolí majáku se staly domovem nemalé kolonie lachtanů hřivnatých, kterým se díky jejich prodloužené srsti na krku říká také lvouni. Dospělý samec váží zhruba 300 kg a největší pochoutkou je pro něj tučňák. Lvouni jsou velmi dobří plavci a pod vodou vydrží i několik hodin. Jejich jediným přirozeným nepřítelem jsou kosatky. Ty můžete v Cabu pozorovat bohužel jen v létě.
Cabo Polonio je opravdu jedinečné místo, neuvěřitelně krásné. Jak říkají místní, Cabo je takový klenot Uruguaye a mně nezbývá než souhlasit.
Většina lidí, kteří se vydají za dobrodružstvím a krásami do Jižní Ameriky, skončí většinou v Peru, Argentině nebo Brazílii. Hovězí steaky a panenské pláže však může nabídnout i Uruguay neboli „Země řeky pestrobarevných ptáků“, jak ji ve svém původním jazyce nazývali příslušníci kmene Guaraní.
Como el Uruguay no hay
O tom, že na světě opravdu není místo jako Uruguay se koneckonců přesvědčí každý, kdo tuhle zemi sám navštíví. Tím nejpohodlnějším způsobem, jak se do Uruguaje z Evropy dostat, bude asi přiletět přímo do Montevidea, uruguayského hlavního města. Pokud se ale na jihoamerickém kontinentě již nacházíte, můžete připlout trajektem ze sousední Argentiny. Trajekty různého komfortu a velikosti odtam vyplouvají několikrát denně a samotná cesta trvá zhruba čtyři hodiny. Určitě se vyplatí zarezervovat si cestu několik dní předem, kdo tak neučiní, může za lístek zaplatit i několikanásobek.
I když je Uruguay rozlohou dvakrát větší než Česká republika, v porovnání se svými sousedy – Argentinou a Brazílií, je to úplný prcek. Celkový počet obyvatel nedosahuje ani 3,5 milionu a díky vysoké míře emigrace stále ubývá. Jako všude v Jižní Americe je pro Uruguay typická koncentrace obyvatel do měst, takže víc jak jedna třetina obyvatel žije v Montevideu, zbytek je roztroušen po pobřeží.
Montevideo bylo založeno Španěly v roce 1726 a díky své poloze se brzy stalo nejdůležitějším přístavem severní oblasti zvané Río de la Plata. Osobností pevně spjatou nejen s historií města, ale i celé země, je José Gervasio Artigas, neúprosný bojovník za nezávislost, generál a politik. Jeho památník byl vystavěn počátkem 20. století přímo uprostřed Plaza Independencia, hlavního montevidejského náměstí.
Tou opravdovou atrakcí je ale oblast zvaná Ciudad Vieja neboli Staré město – přes den nejkrásnější a přes noc nejnebezpečnější část uruguayské metropole. Křivolaké uličky, polorozpadlé koloniální domky a ve stínu posedávající Uruguayci dodávají městu atmosféru místa, kde se doslova zastavil čas.
Stylové hospůdky se začínají plnit až kolem poledne, kdy se do Ciudad Vieja sjíždí na oběd celá montevidejská elita. Může se vám tedy klidně stát, že si s vámi při obědě připije třeba velvyslanec nebo některý z ministrů. Vyhlášeným místem pro polední siestu je Mercado del Puerto – zastřešený komplex barů a restaurací, kde si můžete vychutnat šťavnatý steak, jitrničku zvanou „morcilla“ anebo nějakou jinou uruguayskou specialitu.
K večeru se ale všechno mění. S posledními paprsky slunce opouští ulice Ciudad Vieja většina místních i turistů. Někteří se odeberou domů, jiní se jdou bavit do centra a těm málo, co zůstanou, dá svérázná čtvrť poznat svou druhou tvář. Poloprázdné ulice zaplaví bezdomovci a tzv. „cartoneros“ – chudí lidé, kteří se živí sběrem papíru. Většina „cartoneros“ nepředstavuje nějaké zvláštní nebezpečí, na ulici jsou ale i tací, kteří se kromě přebírání odpadků a žebrání živí i krádežemi. Velkým problémem jsou i drogy a alkohol. Především turistům tak nezbývá, než se z večerního flámu vrátit taxíkem, který vás nechá přímo před hostelem anebo se po svých přibelhat až ráno, když už jsou všichni zase pryč.
Šest set šedesát kilometrů dlouhé převážně písčité pláže se táhnou od zálivu Río de la Plata na severovýchod až k hranicím s Brazílií a jsou lákadlem pro turisty z celého světa. Kalné vody Stříbrné řeky definitivně opouští Uruguay v oblasti Punty de Este, jejíž východní pobřeží omývá již Atlantský oceán. Vlny Atlantiku doráží i na další dvě významná přímořská letoviska – Punta del Diablo a Cabo Polonio.
Punta del Este je oblíbenou prázdninovou destinací především bohatších Porteños – obyvatel Buenos Aires, kteří to sem mají, co by kamenem dohodil. Mnoho z nich zde má svá letní sídla, zbytek tráví dovolenou v některém z luxusních hotelových komplexů. Punta del Este je určitě místem, které stojí za to vidět, pokud ale zrovna nepatříte k milovníkům předražených restaurací, kasin a jachtklubů, doporučuji popojet o kousek dál.
Příjemný zastavením pro turisty směřující do Brazílie anebo z Brazílie na jih je zase Punta del Diablo. Tato malebná vesnička nacházející se jen čtyřicet kilometrů od hranic nabízí svým návštěvníkům jedny z nejkrásnějších uruguayských pláží. Při slunění si ale musíte dát pozor, široko daleko není ani jediná palma, žádný kousek stínu, kam se schovat. Se slunečníky tu taky nepočítejte. I když je Punta del Diablo v poslední době docela navštěvovaná, přece jen to ještě není Copacabana.
Tím opravdovým pokladem východního pobřeží, který byste při cestě do Uruguaje neměli minout, je ale Cabo Polonio – řídce osídlený poloostrov, jejž od nejbližší silnice dělí několikakilometrový pás lesů a písečných dun. Dostat se tam tedy není jen tak.
Nejdřív musíte jet několik hodin autobusem, až dorazíte ke vstupní bráně národního parku Cabo Polonio. Tady si koupíte lístek a spolu s ostatními vyčkáváte, až vás obrovská čtyřkolka přes rozpálené duny převeze. Pokud máte kuráž a dobrou obuv můžete jít i pěšky, z vlastní zkušenosti to ale nedoporučuji.
V Cabu je zakázáno stanovat, přespávat na pláži anebo kdekoliv jinde. Ubytovat se tedy musíte v některém z místních hostelů. Je to jedno z řady úspěšných opatření, kterými se uruguayská vláda snaží zamezit masovému přílivu turistů. Cabo je totiž takový skrytý ráj na zemi a jeho jedinečnost spočívá právě v tom, že zde spíš než na člověka narazíte na želvu nebo tučňáka. To, že se tučňáci v létě běžně promenádují po verandě hostelu, mi koneckonců potvrdil i jeho majitel.
Hlavním orientačním bodem této zapomenuté vesničky je 30-ti metrový maják – jediná budova s trvalým přívodem elektrické energie. Většina místních používá totiž k osvětlení své vlastní generátory anebo je zcela bez elektřiny. Také díky tomu je Cabo jedním z mála míst, odkud máte večer hvězdy doslova nadosah.
Skalní útesy v okolí majáku se staly domovem nemalé kolonie lachtanů hřivnatých, kterým se díky jejich prodloužené srsti na krku říká také lvouni. Dospělý samec váží zhruba 300 kg a největší pochoutkou je pro něj tučňák. Lvouni jsou velmi dobří plavci a pod vodou vydrží i několik hodin. Jejich jediným přirozeným nepřítelem jsou kosatky. Ty můžete v Cabu pozorovat bohužel jen v létě.
Cabo Polonio je opravdu jedinečné místo, neuvěřitelně krásné. Jak říkají místní, Cabo je takový klenot Uruguaye a mně nezbývá než souhlasit.
Plaza Independencia, na koni José Gervasio Artigas
Ve výšce 745 m, na úpatí horského masivu Dachstein, který sahá
až do výšky 2995 m. n. m., leží nejdůležitější správní
středisko na jihu celého masivu, Schladming. Kromě toho se jedná
o jedno z nejvýznamnějších lyžařských středisek Rakouska a
v současné době i světa. Bude se zde totiž konat MS světa
v alpském lyžování 2013.
Ve výšce 745 m, na úpatí horského masivu Dachstein, který sahá až do výšky 2995 m. n. m., leží nejdůležitější správní středisko na jihu celého masivu, Schladming. Kromě toho se jedná o jedno z nejvýznamnějších lyžařských středisek Rakouska a v současné době i světa. Bude se zde totiž konat MS světa v alpském lyžování 2013.
Zážitek na čtyřech vrcholcích
Údolím protéká řeka Enns, která pramení v Radstädtských Taurách a po 254 km se vlévá do Dunaje u městečka Mauthausen. Zde se mimochodem našly lidské ostatky z pozdní doby kamenné. Ale zpět ke Schladmingu.
Až vystoupáte k nástupním stanicím lanovek, uvidíte jen část celého ski areálu. Ten je totiž vybudován na čtyřech vrcholcích a tak je expozice svahů dosti členitá. Jejich jména jsou Hauser Kaibling, Reiteralm a samozřejmě Planai a Hochwurtzen. Schladming, společně s dalšími rodinnými regiony ve kterých platí totožný skipas, tvoří jedno z největších středisek v Rakousku.
Čeká zde na vás spousta zábavy jak na svazích, tak i mimo ně. Tento resort disponuje skutečnou flotilou sněžných děl, které jsou schopny vše potřebné zasněžit, takže o sníh se zde skutečně bát nemusíte.
Co Schladming nabízí?
Z vrcholu Planai vede do údolí k Olympia Stadion Planai 4 km dlouhá červená sjezdovka. Z vrcholu Hochwurtzen potom vede 7 km dlouhý FIS sjezd, který je v provozu i za umělého osvětlení. Ve Schladmingu však najdete mnohem více tratí než jen tyto dvě známé sjezdovky. Kromě 12 km modrých, 38 Km červených a 10 km černých tratí na vás čeká například měřený slalom, skicrossová dráha, měřený sjezd a hlavně 7 km dlouhá, osvětlená sáňkařská dráha. Sáňky si můžete půjčit za 5 Euro na den přímo u nástupní stanice lanovky na Hochwurtzen, odkud trať vede.
Ski Amadé, lyžařské nebe
Schladming, stejně jako mnoho dalších věhlasných lyžařských středisek (Flachau, Bad Gastein, …), patří do lyžařského mega regionu Ski Amadé, které vede již zmíněným údolím řeky Enns a poté odbočuje a stoupá do výšek až ke gasteinskému ledovci. Jedná se o stovky kilometrů sjezdovek všech obtížností, které jsou propojeny buďto lanovkami, nebo skibusy, které vás zadarmo odvezou, kam budete chtít. Vzhledem k rozsáhlosti celého Ski Amadé buďte při skibusových přesunech opatrní, ať se stihnete včas vrátit domů. Díky dobré infrastruktuře a neskutečným možnostem se budete zaručeně cítit jako v lyžařském nebi.
Zázemí, které vás rozmazlí
Schladming nabízí tak pestrou paletu činností, které lze v Alpách v zimně dělat, že byste zde mohli strávit půlku zimy a stejně se nezačnete nudit. Kromě lyžování a sáňkování vřele doporučuji jízdu na saních táhnutou koňmi, vysokohorskou turistiku s průvodci, Adventure park – obří lanové centrum, speciálně ozvučenou sjezdovku Sound Sloupe a mnoho dalšího. Výborně si odpočinete, třeba u nějakého koktejlu na Planai Beach, což je místo, kde téměř pořád svítí sluníčko a kde na vás čekají speciální lehátka pro vaše maximální pohodlí. I o děti je ve Schladmingu skvěle postaráno. Je zde nespočet lyžařských škol a dětských arén, které jsou obsluhovány pouze vyškoleným personálem. Pro milovníky freeskiingu je připraven naprosto perfektní Horsefeathers super park.
Novinky, které potěší
Schladming bude v roce 2013 hostit MS v alpském lyžování. Že pořadatelé nenechávají nic náhodě, svědčí obrovské investice do rekonstrukcí a pořizování nové infrastruktury, od zasněžování, přes lanovky, parkoviště, kapacity servisů, restaurací atd., úpravami profilu sjezdovek konče. Díky investicím ve výši okolo 30 mil. Eur se již tak věhlasné středisko stává skutečným konkurentem těch nejznámějších světových středisek a je zapotřebí s ním počítat i v celosvětovém měřítku.
Schladming je po právu jednou z nejlepších destinací, které mohou Alpy nabídnout. Tak neváhejte již ani minutu a rezervujete si svůj zájezd do tohoto báječného střediska. Díky CK PUXtravel zde můžete prožít nezapomenutelnou dovolenou na Silvestra již za 7 990 Kč/os./6 nocí.
Ve výšce 745 m, na úpatí horského masivu Dachstein, který sahá až do výšky 2995 m. n. m., leží nejdůležitější správní středisko na jihu celého masivu, Schladming. Kromě toho se jedná o jedno z nejvýznamnějších lyžařských středisek Rakouska a v současné době i světa. Bude se zde totiž konat MS světa v alpském lyžování 2013.
Zážitek na čtyřech vrcholcích
Údolím protéká řeka Enns, která pramení v Radstädtských Taurách a po 254 km se vlévá do Dunaje u městečka Mauthausen. Zde se mimochodem našly lidské ostatky z pozdní doby kamenné. Ale zpět ke Schladmingu.
Až vystoupáte k nástupním stanicím lanovek, uvidíte jen část celého ski areálu. Ten je totiž vybudován na čtyřech vrcholcích a tak je expozice svahů dosti členitá. Jejich jména jsou Hauser Kaibling, Reiteralm a samozřejmě Planai a Hochwurtzen. Schladming, společně s dalšími rodinnými regiony ve kterých platí totožný skipas, tvoří jedno z největších středisek v Rakousku.
Čeká zde na vás spousta zábavy jak na svazích, tak i mimo ně. Tento resort disponuje skutečnou flotilou sněžných děl, které jsou schopny vše potřebné zasněžit, takže o sníh se zde skutečně bát nemusíte.
Co Schladming nabízí?
Z vrcholu Planai vede do údolí k Olympia Stadion Planai 4 km dlouhá červená sjezdovka. Z vrcholu Hochwurtzen potom vede 7 km dlouhý FIS sjezd, který je v provozu i za umělého osvětlení. Ve Schladmingu však najdete mnohem více tratí než jen tyto dvě známé sjezdovky. Kromě 12 km modrých, 38 Km červených a 10 km černých tratí na vás čeká například měřený slalom, skicrossová dráha, měřený sjezd a hlavně 7 km dlouhá, osvětlená sáňkařská dráha. Sáňky si můžete půjčit za 5 Euro na den přímo u nástupní stanice lanovky na Hochwurtzen, odkud trať vede.
Ski Amadé, lyžařské nebe
Schladming, stejně jako mnoho dalších věhlasných lyžařských středisek (Flachau, Bad Gastein, …), patří do lyžařského mega regionu Ski Amadé, které vede již zmíněným údolím řeky Enns a poté odbočuje a stoupá do výšek až ke gasteinskému ledovci. Jedná se o stovky kilometrů sjezdovek všech obtížností, které jsou propojeny buďto lanovkami, nebo skibusy, které vás zadarmo odvezou, kam budete chtít. Vzhledem k rozsáhlosti celého Ski Amadé buďte při skibusových přesunech opatrní, ať se stihnete včas vrátit domů. Díky dobré infrastruktuře a neskutečným možnostem se budete zaručeně cítit jako v lyžařském nebi.
Zázemí, které vás rozmazlí
Schladming nabízí tak pestrou paletu činností, které lze v Alpách v zimně dělat, že byste zde mohli strávit půlku zimy a stejně se nezačnete nudit. Kromě lyžování a sáňkování vřele doporučuji jízdu na saních táhnutou koňmi, vysokohorskou turistiku s průvodci, Adventure park – obří lanové centrum, speciálně ozvučenou sjezdovku Sound Sloupe a mnoho dalšího. Výborně si odpočinete, třeba u nějakého koktejlu na Planai Beach, což je místo, kde téměř pořád svítí sluníčko a kde na vás čekají speciální lehátka pro vaše maximální pohodlí. I o děti je ve Schladmingu skvěle postaráno. Je zde nespočet lyžařských škol a dětských arén, které jsou obsluhovány pouze vyškoleným personálem. Pro milovníky freeskiingu je připraven naprosto perfektní Horsefeathers super park.
Novinky, které potěší
Schladming bude v roce 2013 hostit MS v alpském lyžování. Že pořadatelé nenechávají nic náhodě, svědčí obrovské investice do rekonstrukcí a pořizování nové infrastruktury, od zasněžování, přes lanovky, parkoviště, kapacity servisů, restaurací atd., úpravami profilu sjezdovek konče. Díky investicím ve výši okolo 30 mil. Eur se již tak věhlasné středisko stává skutečným konkurentem těch nejznámějších světových středisek a je zapotřebí s ním počítat i v celosvětovém měřítku.
Schladming je po právu jednou z nejlepších destinací, které mohou Alpy nabídnout. Tak neváhejte již ani minutu a rezervujete si svůj zájezd do tohoto báječného střediska. Díky CK PUXtravel zde můžete prožít nezapomenutelnou dovolenou na Silvestra již za 7 990 Kč/os./6 nocí.
Přinášíme vám rozhovor se stážistou Michalem Libičem, který si
vybral za svou cílovou zemi Indonésii. Učil děti angličtinu, prezentoval
Slovensko a Českou republiku či pomáhal překlenout kulturní rozdíly.
Pojďte se ponořit do vyprávění o šílené dopravě, potápění mezi
žraloky a zemi, kterou není snadné popsat.
Přinášíme vám rozhovor se stážistou Michalem Libičem, který si vybral za svou cílovou zemi Indonésii. Učil děti angličtinu, prezentoval Slovensko a Českou republiku či pomáhal překlenout kulturní rozdíly. Pojďte se ponořit do vyprávění o šílené dopravě, potápění mezi žraloky a zemi, kterou není snadné popsat.
Proč sis vybral tuto zemi a co bylo náplní tvé stáže?
Pro Indonésii jsem se rozhodl ze dvou důvodů. První byl ten, že tato země splňovala mnou stanovené požadavky. Byla dostatečně daleko a pro mě dostatečně neznámá. Druhý důvod byl ten, že před pár měsíci u nás byla na stáži jedna Indonézanka, takže jsem tam měl už nějaké kontakty a pomohla mi s hledáním stáže.
Popravdě řečeno, o Indonésii jsem skoro nic nevěděl, o to víc vzrušujíci bylo, když se mi stáž finálně potvrdila a já jsem se na internetu díval, kam vlastně jedu. Nikdy v životě jsem nebyl mimo Evropu a teď jsem měl cestovat na opačnou stranu světa. Plánování této cesty bylo fakt něco skvělého. Moje stáž měla proběhnout na střední škole, kde jsem měl dělat facilitátora, účastnit se všech aktivit a být jakýmsi mezinárodním prvkem, který bude podněcovat ve studentech a učitelích nadšení pro nové země a hlavně komunikaci v angličtině. Neměl jsem žádné zkušenosti s prací s dětmi, ale i tak jsem se do toho dal.
Nakonec vše bylo bez problémů. Před odjezdem jsem si připravil nějaké aktivity, které bych s dětmi mohl dělat, nakonec jsem z toho využil jen minimum. Měl jsem s dětmi jen pár hodin na kterých jsem dostal materiály, takže jsem byl něco jako učitel základů angličtiny. Celková úroveň angličtiny je v zemi poměrně nízká, takže není se čeho bát, myslím, že každý průměrný Evropan bude v angličtině na úrovni učitelů. Pak jsem měl připravenou prezentaci o Slovensku a Evropě. Ke konci stáže mě už ve škole příliš nevyužívali, takže jsem měl dost času na cestování.
Na tomto tématu spolupracujeme se studentskou organizací AIESEC, která pomáhá studentům, poznávat cizí kultury, aktivně se zapojit v dobrovolnických programech, či získávat profesionální zkušenosti v zahraničí.
Jakých prvních 5 věcí tě napadne při slově Indonésie?
Nádherná příroda: Indonésie je opravdu rájem, co se týče přírody. Najdete tam nádherné pláže s bílým pískem, ale i vysoké sopečné pohoří, často ještě plné aktivních sopek. To nejkrásnější na tom je, že sice i v Evropě máme nádherné hory a najdou se i krásné pláže, avšak v Indonésii je vše pro Evropana tak trochu jiné. Rýže. Rýže je jednoznačně hlavní složkou potravy. Je všude. Indonésané si jídlo bez rýže neumí ani představit. Pro mě bylo asi největším šokem, když na snídani mi naservírovali kopu rýže, něco takového se vám u nás asi nestane. Rýži mám sice rád, ale musím se přiznat, že po návratu jsem si dal na pár týdnů rýžovou dietu, jednoduše řečeno, už mi lezla i z uší.
Doprava: Ve srovnání s Evropou je úplně jiná. Ne jen tím, že se jezdí na levé straně, ale hlavně tím, že organizaci byste tam hledali jen marně. Pravděpodobně tam však je a docela funguje. Já bych si tam za volant ale asi nesedl.
„Hello, Mister!“: Tímto oslovením mě tam oslovoval skoro každý. Studenti mě ještě volali i „Sir, Michal“. Když přijedete do Indonésie, určitě se stanete celebritou. Já jsem se do místních novin dostal už první den ve škole. Lidé vás budou zdravit všude na ulici a budou se chtít s vámi fotit. Někdy je to až nepříjemné, ale co by člověk neudělal pro jejich radost.
Životní úroveň: Ta je v Indonésii mnohem nižší. Ve městech můžete vidět obrovské rozdíly. Například vedle chatrčí teče stoka a hned vedle je pětipatrový obchoďák. Nebo se nejdříve procházíte v úzkých uličkách mezi malými domečky plnými lidí a o pár metrů dále najdete obrovskou čtvrť se širokými ulicemi a domy, které bych mohl nazvat i paláci. Celkově je však životní úroveň mnohem nižší a lidé zde žijí i z příjmu 70 € na měsíc.
Mohl bys nám pár slovy popsat život domorodců?
Způsob života je samozřejmě jiný a hlavně přizpůsoben muslimské kultuře. Skoro všichni obyvatelé Indonésie jsou muslimové. Takže ráno vstávají brzy a modlí se 5 krát denně. Takže se vám může i uprostřed rozhovoru stát, že vám člověk s nímž hovoříte řekne: „I need to pray.“ A odejde na několik minut. Stejně je normálním, že rodiny střední vrstvy mají služky, které jim pomáhají s domácími pracemi. Jinak bych život lidí v Indonésii ohodnotil jako klidnější. Nevládne tam takový shon jako u nás. Často vidíte lidi jen tak posedávat na zápraží i celý den.
Co bylo pro tebe nejtěžší překonat na začátku pobytu?
První šok jsem zažil už při letu z Kuala Lumpur do Surabaya. Uvědomil jsem si, že jsem jediný bílý v letadle, tisíce kilometrů od domova a v podstatě nevím, co se mnou v nejbližších hodinách bude. Říkal jsem si: „Panebože, co tady dělám? Já chci jít domů.“ Tyto stavy ale rychle přešly. Nejtěžší překážkou pro mě byla asi doprava. Ve městě Surabaya, které je po Jakartě druhé největší, jsem nemohl jít nikam sám. Vše je tam příliš daleko, prakticky nefunguje hromadná doprava, neexistují chodníky. Pokud se chcete někam dostat, potřebujete motorku. Pomůže i kolo, ale na to je třeba být vyzbrojen nutnou dávkou nejen jezdeckých schopností, ale i odvahy. Rád se toulám městem a tato situace byla pro mě zpočátku frustrující, postupně jsem si však zvykl.
Co si Indonésané myslí o ČR?
Když někomu v Indonésii řeknete, že jste ze Slovenska (Česka), pravděpodobně vám souhlasně přikývne hlavou, jako kdyby přesně věděl, o jakou zemi se jedná. Dokonce pokud se s podivem zeptáte, zda tuto zemi znají, odpověď bude opět pozitivní. To je však jen projev jejich mentality. Ve skutečnosti nemají ani ponětí. Většinou se jejich zeměpisné znalosti končí za nejbližší vesnicí, nebo ostrovem. Ti vzdělanější, například učitelé, na mě vyrukovali s odpovědí, že to je součást Sovětského svazu, nebo že jsme anglicky mluvící země. Takže vše, co jim o naší zemi řeknete, je pro ně nové a zajímavé.
Komu bys tuto zemi doporučil a komu naopak ne?
Určitě bych ji doporučil dobrodruhům, kteří touží po nových zážitcích a jsou otevřeni všemu novému. Nedoporučil bych ji lidem, co nemají rádi teplé počasí a nejsou ochotni zvyknout si na úplně jiný životní styl a úroveň.
Co si z této země odnášíš?
Během stáže jsem měl možnost vyzkoušet si práci s dětmi, což byla pro mě také zajímavá zkušenost. V zemi jako je Indonésie je každý den plný zážitků, takže jich mám opravdu hodně, ty největší jsou samozřejmě z cest po Jávě, Bali a ostrovech Karimunjava. Nahlédnout do kráteru aktivní sopky, vidět erupci z hrany kráteru, sledovat východ slunce z vrcholu sopky, plavat se žraloky, potápět se mezi nádhernými rybami a korály, objevovat opuštěné pláže, potkávat divoce žijící opice, spát na pláži v národním parku pod souhvězdím Jižního kříže, a tak dále, a tak dále… Mohl bych jmenovat zážitky asi dlouho. A co se týče dojmů, budu stručný. Žít bych tam nechtěl, ale určitě se tam chci vrátit. Indonésie mi nějakým způsobem prostě přirostla k srdci.
Přinášíme vám rozhovor se stážistou Michalem Libičem, který si vybral za svou cílovou zemi Indonésii. Učil děti angličtinu, prezentoval Slovensko a Českou republiku či pomáhal překlenout kulturní rozdíly. Pojďte se ponořit do vyprávění o šílené dopravě, potápění mezi žraloky a zemi, kterou není snadné popsat.
Proč sis vybral tuto zemi a co bylo náplní tvé stáže?
Pro Indonésii jsem se rozhodl ze dvou důvodů. První byl ten, že tato země splňovala mnou stanovené požadavky. Byla dostatečně daleko a pro mě dostatečně neznámá. Druhý důvod byl ten, že před pár měsíci u nás byla na stáži jedna Indonézanka, takže jsem tam měl už nějaké kontakty a pomohla mi s hledáním stáže.
Popravdě řečeno, o Indonésii jsem skoro nic nevěděl, o to víc vzrušujíci bylo, když se mi stáž finálně potvrdila a já jsem se na internetu díval, kam vlastně jedu. Nikdy v životě jsem nebyl mimo Evropu a teď jsem měl cestovat na opačnou stranu světa. Plánování této cesty bylo fakt něco skvělého. Moje stáž měla proběhnout na střední škole, kde jsem měl dělat facilitátora, účastnit se všech aktivit a být jakýmsi mezinárodním prvkem, který bude podněcovat ve studentech a učitelích nadšení pro nové země a hlavně komunikaci v angličtině. Neměl jsem žádné zkušenosti s prací s dětmi, ale i tak jsem se do toho dal.
Nakonec vše bylo bez problémů. Před odjezdem jsem si připravil nějaké aktivity, které bych s dětmi mohl dělat, nakonec jsem z toho využil jen minimum. Měl jsem s dětmi jen pár hodin na kterých jsem dostal materiály, takže jsem byl něco jako učitel základů angličtiny. Celková úroveň angličtiny je v zemi poměrně nízká, takže není se čeho bát, myslím, že každý průměrný Evropan bude v angličtině na úrovni učitelů. Pak jsem měl připravenou prezentaci o Slovensku a Evropě. Ke konci stáže mě už ve škole příliš nevyužívali, takže jsem měl dost času na cestování.
Na tomto tématu spolupracujeme se studentskou organizací AIESEC, která pomáhá studentům, poznávat cizí kultury, aktivně se zapojit v dobrovolnických programech, či získávat profesionální zkušenosti v zahraničí.
Jakých prvních 5 věcí tě napadne při slově Indonésie?
Nádherná příroda: Indonésie je opravdu rájem, co se týče přírody. Najdete tam nádherné pláže s bílým pískem, ale i vysoké sopečné pohoří, často ještě plné aktivních sopek. To nejkrásnější na tom je, že sice i v Evropě máme nádherné hory a najdou se i krásné pláže, avšak v Indonésii je vše pro Evropana tak trochu jiné. Rýže. Rýže je jednoznačně hlavní složkou potravy. Je všude. Indonésané si jídlo bez rýže neumí ani představit. Pro mě bylo asi největším šokem, když na snídani mi naservírovali kopu rýže, něco takového se vám u nás asi nestane. Rýži mám sice rád, ale musím se přiznat, že po návratu jsem si dal na pár týdnů rýžovou dietu, jednoduše řečeno, už mi lezla i z uší.
Doprava: Ve srovnání s Evropou je úplně jiná. Ne jen tím, že se jezdí na levé straně, ale hlavně tím, že organizaci byste tam hledali jen marně. Pravděpodobně tam však je a docela funguje. Já bych si tam za volant ale asi nesedl.
„Hello, Mister!“: Tímto oslovením mě tam oslovoval skoro každý. Studenti mě ještě volali i „Sir, Michal“. Když přijedete do Indonésie, určitě se stanete celebritou. Já jsem se do místních novin dostal už první den ve škole. Lidé vás budou zdravit všude na ulici a budou se chtít s vámi fotit. Někdy je to až nepříjemné, ale co by člověk neudělal pro jejich radost.
Životní úroveň: Ta je v Indonésii mnohem nižší. Ve městech můžete vidět obrovské rozdíly. Například vedle chatrčí teče stoka a hned vedle je pětipatrový obchoďák. Nebo se nejdříve procházíte v úzkých uličkách mezi malými domečky plnými lidí a o pár metrů dále najdete obrovskou čtvrť se širokými ulicemi a domy, které bych mohl nazvat i paláci. Celkově je však životní úroveň mnohem nižší a lidé zde žijí i z příjmu 70 € na měsíc.
Mohl bys nám pár slovy popsat život domorodců?
Způsob života je samozřejmě jiný a hlavně přizpůsoben muslimské kultuře. Skoro všichni obyvatelé Indonésie jsou muslimové. Takže ráno vstávají brzy a modlí se 5 krát denně. Takže se vám může i uprostřed rozhovoru stát, že vám člověk s nímž hovoříte řekne: „I need to pray.“ A odejde na několik minut. Stejně je normálním, že rodiny střední vrstvy mají služky, které jim pomáhají s domácími pracemi. Jinak bych život lidí v Indonésii ohodnotil jako klidnější. Nevládne tam takový shon jako u nás. Často vidíte lidi jen tak posedávat na zápraží i celý den.
Co bylo pro tebe nejtěžší překonat na začátku pobytu?
První šok jsem zažil už při letu z Kuala Lumpur do Surabaya. Uvědomil jsem si, že jsem jediný bílý v letadle, tisíce kilometrů od domova a v podstatě nevím, co se mnou v nejbližších hodinách bude. Říkal jsem si: „Panebože, co tady dělám? Já chci jít domů.“ Tyto stavy ale rychle přešly. Nejtěžší překážkou pro mě byla asi doprava. Ve městě Surabaya, které je po Jakartě druhé největší, jsem nemohl jít nikam sám. Vše je tam příliš daleko, prakticky nefunguje hromadná doprava, neexistují chodníky. Pokud se chcete někam dostat, potřebujete motorku. Pomůže i kolo, ale na to je třeba být vyzbrojen nutnou dávkou nejen jezdeckých schopností, ale i odvahy. Rád se toulám městem a tato situace byla pro mě zpočátku frustrující, postupně jsem si však zvykl.
Co si Indonésané myslí o ČR?
Když někomu v Indonésii řeknete, že jste ze Slovenska (Česka), pravděpodobně vám souhlasně přikývne hlavou, jako kdyby přesně věděl, o jakou zemi se jedná. Dokonce pokud se s podivem zeptáte, zda tuto zemi znají, odpověď bude opět pozitivní. To je však jen projev jejich mentality. Ve skutečnosti nemají ani ponětí. Většinou se jejich zeměpisné znalosti končí za nejbližší vesnicí, nebo ostrovem. Ti vzdělanější, například učitelé, na mě vyrukovali s odpovědí, že to je součást Sovětského svazu, nebo že jsme anglicky mluvící země. Takže vše, co jim o naší zemi řeknete, je pro ně nové a zajímavé.
Komu bys tuto zemi doporučil a komu naopak ne?
Určitě bych ji doporučil dobrodruhům, kteří touží po nových zážitcích a jsou otevřeni všemu novému. Nedoporučil bych ji lidem, co nemají rádi teplé počasí a nejsou ochotni zvyknout si na úplně jiný životní styl a úroveň.
Co si z této země odnášíš?
Během stáže jsem měl možnost vyzkoušet si práci s dětmi, což byla pro mě také zajímavá zkušenost. V zemi jako je Indonésie je každý den plný zážitků, takže jich mám opravdu hodně, ty největší jsou samozřejmě z cest po Jávě, Bali a ostrovech Karimunjava. Nahlédnout do kráteru aktivní sopky, vidět erupci z hrany kráteru, sledovat východ slunce z vrcholu sopky, plavat se žraloky, potápět se mezi nádhernými rybami a korály, objevovat opuštěné pláže, potkávat divoce žijící opice, spát na pláži v národním parku pod souhvězdím Jižního kříže, a tak dále, a tak dále… Mohl bych jmenovat zážitky asi dlouho. A co se týče dojmů, budu stručný. Žít bych tam nechtěl, ale určitě se tam chci vrátit. Indonésie mi nějakým způsobem prostě přirostla k srdci.
Na první pohled se může zdát, že Mölltalský ledovec stojí ve stínu
svých velkých kolegů. Asi se shodneme, že takový Kaprun, Stubaital či
Hintertux jsou určitě známější. Avšak na jak dlouho?
Na první pohled se může zdát, že Mölltalský ledovec stojí ve stínu svých velkých kolegů. Asi se shodneme, že takový Kaprun, Stubaital či Hintertux jsou určitě známější. Avšak na jak dlouho?
Mölltal, korutanský ledovec nabírá během posledních pár let na věhlasu. Dokladem toho může být stále se rozšiřující nabídka zimních zájezdů do tohoto opomíjeného pokladu. A není se čemu divit. Vždyť pro letošní sezónu jsou na Mölltalu připraveny velké novinky.
Už tak dosti různorodý ledovec, nabízející svým návštěvníkům tratě všech obtížností se ještě rozrůstá. Navíc zde rozhodně nečekejte stejně rychle se měnící počasí jako například na Pitztalském ledovci. Další výhodou jsou velmi příznivé ceny skipasů a ubytování. Kapacity pro ubytování jsou situovány nedaleko od ledovce, respektive přímo pod ním ve městečku Flattach, kde najdete vše, co můžete během svého pobytu na horách potřebovat. Opomenout nelze ani vynikající dostupnost z naší republiky, jelikož po kvalitních dopravních komunikacích je cesta jak z Brna, tak Prahy dlouhá okolo 560 km, což rozhodně není žádná přehnaná dálka.
Za slunečného počasí je hlubokým zážitkem hlavní restaurace „Panorama Bergrestaurant eissee“, ze které je nádherný výhled na okolní hory.
Co přináší letošní sezóna?
Díky odvážnému rozhodnutí majitelů resortu se můžete těšit na velké novinky. Do střediska totiž bylo investováno přes 5,5 mil. €. Za tyto peníze vyrostla vlevo, od hlavního svahu nová čtyřsedačková lanovka, která vyváží návštěvníky do výšky 2 751 m. n. m. Právě tato lanovka obsluhuje dvě nové černé sjezdovky a jednu červenou, která se dále větví. Celkem je nově k dispozici 21 km sjezdových tratí. V procentech to znamená zvýšení počtu kilometrů sjezdovek o 40% z původních 50 km na aktuálních 71 km. Zkrátka nepřijdou ani děti. Jejich dětský svět situovaný u střední stanice lanovek nabídne svým návštěvníkům kromě školeného personálu i vyžití, které mnoho ledovců nenabízí.
Ubytování
Jak jsem se již zmiňoval, ubytování je situováno nedaleko nástupní stanice lanové dráhy vedoucí z údolí na ledovec. Mimochodem ta mölltalská je dlouhá 4 718 m. Nejvyhledávanější obcí je Flattach. Tradiční ubytování zde naleznete jak v apartmánech, tak rodinných pensionech, ale i v hotelech s polopenzí. Brněnská cestovní kancelář PUXtravel vám ráda zprostředkuje ubytování na Mölltalu již od 560 kč/osoba/noc. Stačí si vybrat na jejich webu.
Vlastní zkušenosti
Rád píšu o střediscích, se kterými mám osobní zkušenost a tak mohu posoudit, nakolik se oficiální informace shodují s realitou, či nikoliv. Na Mölltalu jsem byl již dvakrát v minulosti a letos se na něj chystám dokonce dvakrát během jedné sezóny. A ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá. Chci změnu oproti „profláklým“ známějším ledovcům. Chci změnu. A musím se přiznat, že tento ledovec mě skutečně oslovil.
Navíc nabízí kromě kvalitních sjezdových tratí i možnost jízdy mimo svahy, což u ledovců není zase tak časté. Dále se zde nachází funpark a poměrně dlouhá U-rampa. Obrovskou výhodou je i vyžití mimo sjezdovky v městečku Flattach, který skutečně nespornou výhodou oproti jiným Ledovcům, kde často spáváte odříznuti od možnosti večer někam zajít.
Díky pozitivním zkušenostem z tohoto střediska již nemusím mít obavy, že bych neměl kam na ledo-vec za změnou vyrazit. Navíc se letos moc těším na novinky, které jsou pro nás, návštěvníky připraveny.
Do Mölltalu s CK PUXtravel
Neváhejte ani vy a vyzkoušejte něco nového. Třeba si vás Mölltalský ledovec získá stejně jako mě. Věřím, že nabídka CK PUXtravel je natolik bohatá, že si z ní dokážete vybrat.
Na první pohled se může zdát, že Mölltalský ledovec stojí ve stínu svých velkých kolegů. Asi se shodneme, že takový Kaprun, Stubaital či Hintertux jsou určitě známější. Avšak na jak dlouho?
Mölltal, korutanský ledovec nabírá během posledních pár let na věhlasu. Dokladem toho může být stále se rozšiřující nabídka zimních zájezdů do tohoto opomíjeného pokladu. A není se čemu divit. Vždyť pro letošní sezónu jsou na Mölltalu připraveny velké novinky.
Už tak dosti různorodý ledovec, nabízející svým návštěvníkům tratě všech obtížností se ještě rozrůstá. Navíc zde rozhodně nečekejte stejně rychle se měnící počasí jako například na Pitztalském ledovci. Další výhodou jsou velmi příznivé ceny skipasů a ubytování. Kapacity pro ubytování jsou situovány nedaleko od ledovce, respektive přímo pod ním ve městečku Flattach, kde najdete vše, co můžete během svého pobytu na horách potřebovat. Opomenout nelze ani vynikající dostupnost z naší republiky, jelikož po kvalitních dopravních komunikacích je cesta jak z Brna, tak Prahy dlouhá okolo 560 km, což rozhodně není žádná přehnaná dálka.
Za slunečného počasí je hlubokým zážitkem hlavní restaurace „Panorama Bergrestaurant eissee“, ze které je nádherný výhled na okolní hory.
Co přináší letošní sezóna?
Díky odvážnému rozhodnutí majitelů resortu se můžete těšit na velké novinky. Do střediska totiž bylo investováno přes 5,5 mil. €. Za tyto peníze vyrostla vlevo, od hlavního svahu nová čtyřsedačková lanovka, která vyváží návštěvníky do výšky 2 751 m. n. m. Právě tato lanovka obsluhuje dvě nové černé sjezdovky a jednu červenou, která se dále větví. Celkem je nově k dispozici 21 km sjezdových tratí. V procentech to znamená zvýšení počtu kilometrů sjezdovek o 40% z původních 50 km na aktuálních 71 km. Zkrátka nepřijdou ani děti. Jejich dětský svět situovaný u střední stanice lanovek nabídne svým návštěvníkům kromě školeného personálu i vyžití, které mnoho ledovců nenabízí.
Ubytování
Jak jsem se již zmiňoval, ubytování je situováno nedaleko nástupní stanice lanové dráhy vedoucí z údolí na ledovec. Mimochodem ta mölltalská je dlouhá 4 718 m. Nejvyhledávanější obcí je Flattach. Tradiční ubytování zde naleznete jak v apartmánech, tak rodinných pensionech, ale i v hotelech s polopenzí. Brněnská cestovní kancelář PUXtravel vám ráda zprostředkuje ubytování na Mölltalu již od 560 kč/osoba/noc. Stačí si vybrat na jejich webu.
Vlastní zkušenosti
Rád píšu o střediscích, se kterými mám osobní zkušenost a tak mohu posoudit, nakolik se oficiální informace shodují s realitou, či nikoliv. Na Mölltalu jsem byl již dvakrát v minulosti a letos se na něj chystám dokonce dvakrát během jedné sezóny. A ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá. Chci změnu oproti „profláklým“ známějším ledovcům. Chci změnu. A musím se přiznat, že tento ledovec mě skutečně oslovil.
Navíc nabízí kromě kvalitních sjezdových tratí i možnost jízdy mimo svahy, což u ledovců není zase tak časté. Dále se zde nachází funpark a poměrně dlouhá U-rampa. Obrovskou výhodou je i vyžití mimo sjezdovky v městečku Flattach, který skutečně nespornou výhodou oproti jiným Ledovcům, kde často spáváte odříznuti od možnosti večer někam zajít.
Díky pozitivním zkušenostem z tohoto střediska již nemusím mít obavy, že bych neměl kam na ledo-vec za změnou vyrazit. Navíc se letos moc těším na novinky, které jsou pro nás, návštěvníky připraveny.
Do Mölltalu s CK PUXtravel
Neváhejte ani vy a vyzkoušejte něco nového. Třeba si vás Mölltalský ledovec získá stejně jako mě. Věřím, že nabídka CK PUXtravel je natolik bohatá, že si z ní dokážete vybrat.
„Tenhle tanec je z Kacheti… a tenhle z Chevsureti…,“ náš
známý, člen mladého divadelního souboru z Tbilisi, nám popisuje
počínání svého kolegy, který se poté, co se zvedl od dlouhého stolu
plného jídla, pustil bez varování do tance. Mužského sólového tance,
jaký se tančí po celém severním Kavkaze.
„Tenhle tanec je z Kacheti… a tenhle z Chevsureti…,“ náš známý, člen mladého divadelního souboru z Tbilisi, nám popisuje počínání svého kolegy, který se poté, co se zvedl od dlouhého stolu plného jídla, pustil bez varování do tance. Mužského sólového tance, jaký se tančí po celém severním Kavkaze. „A tenhle tanec?“ ptáme se, „Ten je odkud?“ – „Ten? Ten už je ze srdce!“
I když je Gruzie rozlohou země malá – menší, než naše republika – podle povahy hudebního a tanečního folkloru se dělí na sedmnáct etnografických regionů (osmnáctý, Lazeti, leží v Turecku). Charakterem a instrumentářem se tento folklor řadí k dalším oblastem pohoří Kavkaz, je příbuzný folkloru čečenskému, dagestánskému, osetinskému aj. a souhrnně se nazývá iberokavkazský. Obvyklými nástroji jsou zejména loutně příbuzné strunné nástroje, v Gruzii zvané panduri nebo čonguri (podle výšky ladění), bubny nagara, z dechových různé píšťaly (salamuri, pilili) a také akordeon. Tradiční vícehlasy znějí v harmoniích pro naše evropské uši nezvyklých a právě to je jeden z hlavních rozdílů v povaze hudby jižních sousedů Gruzie: národů Arménie, Ázerbajdžánu a dalších arabských zemí – tam se totiž, kromě odlišných nástrojů, používá jednohlasý zpěv (rozdílů je ale daleko více, např. požadovaná barva hlasu, technika hry a zpěvu apod.). Takhle „nasucho“ se to ale všechno hůře vysvětluje a o mnoho hůře chápe, takže pro lepší představu ukázka tradiční písně v podání tušetinské kapely Kolcheti:
Jestli jsem do této země přijížděla s nějakou tezí, bylo to snad jen přesvědčení, že se nám podaří setkat se po cestě s živou produkcí „tradiční hudby“ (etnologové mi tento termín snad prominou:)), tedy, že mezi lidmi není interpretace a vůbec znalost původního zpěvného repertoáru nečím neobvyklým nebo vzácným. Jak se mi to ověřilo, můžete posoudit sami.
První náloží pro naše ucho byla cesta teréňáky z města Telavi do tušetinských hor, která, protože trvala několik dlouhých hodin, byla dobrým kulturně-aklimatizačním zážitkem. Náš milý pan řidič (jinak ošlehaný horal!) se nám snažil zřejmě vyhovět, a tak jsme si zpočátku vyslechli několik kousků, směle se řadících k slabému ruskému vodka-popu, ale po naší o mnoho méně smělé žádosti („gruzinskij folklor óčiň krasívij…“) vsunul do rozhrkaného přehrávače – všechno ve vozidle bylo rozhrkané – ošumělou kazetu a již jsme se nestačili divit! Vedle jemných a zasněných i drsných a bojovných lidových písní, ve kterých se to hemžilo tradičními vícehlasy, zaznělo třeba také gruzínské zpracování proslulé finské lidovky Levan polkka, ve kterém nechyběly ojedinělé harmonie a žádaná barva mužského hlasu, a kterýžto počin jen dokládal gruzínský smysl pro hudební humor.
Bohužel není tato veselost v našich končinách zřejmě jen tak k sehnání, a tak si můžete poslechnout aspoň původní – finskou verzi písně a krásné harmonie si k ní domyslet:):
Další „hudební zastávku“ jsme v horách ani v nejmenším nečekali zdaleka tak brzy, jak se dostavila. V malém horském městečku Omalo totiž – k naší velké radosti – probíhaly v den našeho příjezdu přípravy na kulturní festival, představující folklor tušetinské oblasti. Ačkoliv nedorazil některými z naší skupiny vehementně očekávaný Saakašvili, užili jsme si dosyta nejen vystoupení ženské pěvecké čtveřice se dvěma akordeony…
Toužebným přáním nás všech bylo mimo jiné naučit se nějakou gruzínskou píseň nazpaměť, abychom si ji mohli po cestě prozpěvovat do kroku, a také, abychom se jí mohli chlubit při případném dalším navazování známostí s místními. Díky tomu, že se naše Vlaďka na omalském festivalu setkala se svým gruzínským otcem, strávili jsme ve společnosti jeho a jeho tří veselých přátel ještě další krásný večer u ohně, při kterém nás „máma“ (tak se gruzínsky řekne táta) naučil kousek jeho oblíbené písně.
Bohužel, víc, než tento popěvek (doslova: „čito, grito, čito margarito, dáááááá…ta da da da!“) jsme z něj nedostali – zřejmě si nemohl na pokračování vzpomenout. Naoplátku jsme naše přátele naučili oblíbenou hitovku Bejvávalo, bejvávalo, kterou jsme si s nimi také mnohokrát a na mnoho hlasů zazpívali. I s tradičním tancem jsme se poprvé setkali díky těmto milým společníkům. Jelikož jeden z nich býval za mlada mistrem mužského sólového tance, předvedl nám několik základních kroků za hlasitého počítání dob: erty! ori! sami! ótchi! chuty!
Milé setkání, ale nám už nadešel čas na další cestu. Jaká asi bude naše další hudební zastávka?
Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.
Třetí zastávka – pod armádním dohledem
Na stanici pohraniční policie ve vesnici Dartlo bývá přes léto kolem dvaceti vojáků. Přijdou-li do vesnice turisté, nabídnou jim soldáti nejprve fotbalový duel, a když odmítnou, navštíví je alespoň večer na jejich tábořišti na kus řeči. Protože s námi celou dobu cestovala kytara, neváhali jsme ani chvilku a už jeden z junáků třímal nástroj v ruce a hrál jednu dojímavou píseň za druhou. Byly to vesměs tklivé písně o neopětovaných či ztracených láskách v ruštině i gruzínštině a zřejmě velmi profláklé, protože ostatní pohraničníci si ke hře svého kamaráda sborově pobrukovali a tesknili nad osiřelostí vojenského života až do chvíle, kdy jsme se vytasili s písničkou na přání: neuměl byste zahrát „čito grito“??? Prosíme! No, tenhle kamarád to neumí, ale tadyten ji zná… Zatajil se nám dech, když moloděc udeřil do strun a již jsme nábožně poslouchali „skutečné“ podání naší posvátné písně… Věru, lišilo se o mnoho. Ale že se může lišit ještě o více, jsem pochopila, když jsem si potom v Praze o měsíc později pustila na youtube tuto verzi:
Festival v Šatili, překrásném, trochu tajemném městě v horách, se zaměřuje na lidovou kulturu Chevsureti, kraje sveřepých horalů, známých z historie svou odvahou a bojovností. Proto tu byl jako doma soubor tradičního šermu, jehož členové předváděli bojové techniky typické pro region, obohacené ještě o působivou fireshow, pro region sice netypickou, ale diváky velmi nadšeně přijatou. Měli jsme velké štěstí (které se nás ostatně chytlo už na Hlavním nádraží v Praze, kde se nás za měsíc zase pustilo), protože když jsme pak druhý den stopovali do Tbilisi, zastavil nám právě autobus s těmito artisty, vracejícími se do hlavního města, takže jsme s nimi absolvovali celodenní cestu, plnou zpěvu (artisté byli také vynikajícími interprety lidových chevsurských vícehlasů), vyprávění a bubnování (jeli s námi totiž také členové Tbiliského divadelního souboru vybavení množstvím bubnů) a nechybělo ani pozvání na hostinu do restaurace pod širým nebem. Během pojídání masových chinkali je člověk jenom kousek od sedmého nebe, a když k tomu spolustolovníci zpívají silnými hlasy procítěné písně, stačí opravdu už jen krůček. Třeba když se od vedlejšího stolu zvedne neznámý Gruzínec, představí se a poprosí, jestli by se nemohl přidat se svou oblíbenou písní. Nejen nám se v očích leskly slzy…
Tbilisi je město, probuzené k životu. Lidé v ulicích vypadají, jako by spěchali, v centru se začínají objevovat obchody a butiky značek, na které Gruzínci sice zatím nemají, ale nejspíš brzy mít budou a všude se o překot staví. Staví se i Muzeum tradičních gruzínských písní a hudebních nástrojů. A tak jsem během procházení exponátů poslouchala mezi odborným výkladem milého pana zástupce ředitele jeho neustálé omluvy, že interiéry ještě nejsou hotové, a že většina sbírek je ještě v depozitářích, ale mně se toto skromné muzeum velice líbilo, a to nejen proto, že to, co je v něm k vidění, žádnou skromnost určitě nepotřebuje.
Tvoří ho tři místnosti, z nichž jedna je věnována dějinám evropské klasické hudby a jejím nástrojům a vévodí jí kromě harmonia i velkolepé křídlo, druhá hudbě arménské a ázerbájdžánské, se kterou se v Gruzii vždy bylo možné setkat a třetí místnost patří hudbě gruzínské, tedy iberokavkazské, protože nástroje zde vystavené jsou i z jiných končin Kavkazu.
Dozvěděla jsem se ještě, že pan J. Kubíček, který si zde v roce 2005 založil dnes oblíbený pivovar, není jediným Čechem, který v Gruzii udělal kariéru. V osmdesátých letech 19. století sem byl umělcem Lado Agniašvilim pozván český etnomuzikolog Josef Navrátil, který pomáhal se založením prvního souboru lidové hudby a stál v začátcích gruzínského hudebního národopisu vůbec. Ptejte se ale na jméno Joseph Ratili – Gruzínci si svého oblíbence překřtili a že do místního vskutku zapadal jsem poznala, když jsem se pokoušela najít ho na zašlé fotografii mezi krojovanými vousatými horaly v beranicích… nenašla jsem ho, ukázal mi ho láskyplně až milý pan zástupce ředitele.
Nejstarším exponátem muzea je kostěná píšťalka salamuri nalezená v hrobě malého chlapce, jejíž stáří se odhaduje na 1500 let př. Kr. a neméně zajímavé jsou nejstarší dochované dudy kavkazské oblasti nebo jeden z prvních Edisonových fonografů, který se do Gruzie dostal v roce 1901. V muzeu mají k dispozici také asi hodinový naučný film, ve kterém jsou formou archivních záběrů představeny etnografické regiony země. Když jsem opakovaně nemohla pochopit ojedinělost místní lidové hudby, řekl mi můj milý průvodce, že jejich stupnice má třináct tónů. Já jsem ho požádala, abych se ještě více znemožnila, jestli by mi ji teda nemohl zahrát na klavír. Pan zástupce ředitele se se shovívavým úsměvem zadíval na přezdobené křídlo a řekl: „Naše stupnice nejde zahrát na klavír. Nejde zahrát na žádný z těchto evropských nástrojů.“ A právě v této velké bohatosti a v základní vlastnosti tradiční hudby – improvizaci, spočívá tajemství hudební rozmanitosti země. Písně jsou totiž rozdílné, pevně zařaditelné do konkrétního regionu, nedá se tedy o žádné místní písni říct, že by byla „gruzínská národní“. Zároveň je pro zpěváka velice složité zazpívat „správně“ píseň z jiné oblasti, až folklorní soubory posledních desetiletí zahrnují do svých repertoárů folklor více etnografických regionů.
To bylo tedy moje letmé setkání s vědeckým pohledem na věc, ale zpátky mezi lidi.
Křivdili bychom tomuto kulturnímu národu, kdybychom zapomněli uvést také něco z oblíbené hudby pro široké vrstvy (tou v Gruzii do velké míry stále jsou, díky Bohu, i ony tradiční lidové písně) a tak zabrousíme i do popíku místní výroby, ale pro jistotu jen na samý okraj, protože bychom se v něm mohli snadno začít topit!
Na vlastní kůži jsme to zažili v Zugdidi, kde jsme se chtěli naposledy dosyta najíst vynikajícího gruzínského jídla a pomalu se tak rozžehnat s tímto pohostinným krajem. Místní nás okázali na jednu z – pravděpodobně – lepších hospod ve městě, která byla dokonce tak dobrá, že byla téměř plná, naštěstí až na jeden stůl, postavený přímo u dvou poctivých reprobeden. Reprobedny byly napojeny na klávesovou samohrajku a několik mikrofonů, což nás, díky tomu, že jsme byli zaměstnáni kuřetem v ořechách a skopovým na paprikách, příliš nezajímalo… až do chvíle, než DJ za klávesami spustil „zábavu“ na plné obrátky. Celá příjemná restaurace se začala natřásat v rytmu toho nejpopulárnějšího západního popu a jedinou možností, jak nebýt mohutnými decibely odhozeni někam směrem k toaletám, bylo vstát od ohroženého stolu a přidat se k roztančeným hostům na parketu.
Na tomto místě by byla ukázka zřejmě nadbytečná, jelikož Shakiru a její globální hitovky asi všichni znají… I tato hudební zátoka ale do moře hudby, ketrou jsme na cestě slyšeli, patří, a tak se nám, ovíněným a trsajícím v teplákách a pohorkách mezi o nic méně ovíněnými Gruzínci, pěkně uzavřela celá gruzínská hudební kapitola a společným nadšeným zpěvem „vaka, vaká!“ jsme se rozloučili s předposledním dnem v této čarokrásné kavkazské zemi. Další den jsme totiž strávili v přístavním Batumi a ještě ten večer jsme překročili tureckou hranici.
A na závěr jeden audiovizuální důkaz toho, že jsou Gruzínci vskutku veselým a kulturně tolerantním národem aneb „na pláži je veselo“ (v poslední třetině jsou dokonce k slyšení krásné gruzínské vícehlasy, pokud ovšem vydržíte poslouchat až tam):
„Tenhle tanec je z Kacheti… a tenhle z Chevsureti…,“ náš známý, člen mladého divadelního souboru z Tbilisi, nám popisuje počínání svého kolegy, který se poté, co se zvedl od dlouhého stolu plného jídla, pustil bez varování do tance. Mužského sólového tance, jaký se tančí po celém severním Kavkaze. „A tenhle tanec?“ ptáme se, „Ten je odkud?“ – „Ten? Ten už je ze srdce!“
I když je Gruzie rozlohou země malá – menší, než naše republika – podle povahy hudebního a tanečního folkloru se dělí na sedmnáct etnografických regionů (osmnáctý, Lazeti, leží v Turecku). Charakterem a instrumentářem se tento folklor řadí k dalším oblastem pohoří Kavkaz, je příbuzný folkloru čečenskému, dagestánskému, osetinskému aj. a souhrnně se nazývá iberokavkazský. Obvyklými nástroji jsou zejména loutně příbuzné strunné nástroje, v Gruzii zvané panduri nebo čonguri (podle výšky ladění), bubny nagara, z dechových různé píšťaly (salamuri, pilili) a také akordeon. Tradiční vícehlasy znějí v harmoniích pro naše evropské uši nezvyklých a právě to je jeden z hlavních rozdílů v povaze hudby jižních sousedů Gruzie: národů Arménie, Ázerbajdžánu a dalších arabských zemí – tam se totiž, kromě odlišných nástrojů, používá jednohlasý zpěv (rozdílů je ale daleko více, např. požadovaná barva hlasu, technika hry a zpěvu apod.). Takhle „nasucho“ se to ale všechno hůře vysvětluje a o mnoho hůře chápe, takže pro lepší představu ukázka tradiční písně v podání tušetinské kapely Kolcheti:
Jestli jsem do této země přijížděla s nějakou tezí, bylo to snad jen přesvědčení, že se nám podaří setkat se po cestě s živou produkcí „tradiční hudby“ (etnologové mi tento termín snad prominou:)), tedy, že mezi lidmi není interpretace a vůbec znalost původního zpěvného repertoáru nečím neobvyklým nebo vzácným. Jak se mi to ověřilo, můžete posoudit sami.
První náloží pro naše ucho byla cesta teréňáky z města Telavi do tušetinských hor, která, protože trvala několik dlouhých hodin, byla dobrým kulturně-aklimatizačním zážitkem. Náš milý pan řidič (jinak ošlehaný horal!) se nám snažil zřejmě vyhovět, a tak jsme si zpočátku vyslechli několik kousků, směle se řadících k slabému ruskému vodka-popu, ale po naší o mnoho méně smělé žádosti („gruzinskij folklor óčiň krasívij…“) vsunul do rozhrkaného přehrávače – všechno ve vozidle bylo rozhrkané – ošumělou kazetu a již jsme se nestačili divit! Vedle jemných a zasněných i drsných a bojovných lidových písní, ve kterých se to hemžilo tradičními vícehlasy, zaznělo třeba také gruzínské zpracování proslulé finské lidovky Levan polkka, ve kterém nechyběly ojedinělé harmonie a žádaná barva mužského hlasu, a kterýžto počin jen dokládal gruzínský smysl pro hudební humor.
Bohužel není tato veselost v našich končinách zřejmě jen tak k sehnání, a tak si můžete poslechnout aspoň původní – finskou verzi písně a krásné harmonie si k ní domyslet:):
Další „hudební zastávku“ jsme v horách ani v nejmenším nečekali zdaleka tak brzy, jak se dostavila. V malém horském městečku Omalo totiž – k naší velké radosti – probíhaly v den našeho příjezdu přípravy na kulturní festival, představující folklor tušetinské oblasti. Ačkoliv nedorazil některými z naší skupiny vehementně očekávaný Saakašvili, užili jsme si dosyta nejen vystoupení ženské pěvecké čtveřice se dvěma akordeony…
Toužebným přáním nás všech bylo mimo jiné naučit se nějakou gruzínskou píseň nazpaměť, abychom si ji mohli po cestě prozpěvovat do kroku, a také, abychom se jí mohli chlubit při případném dalším navazování známostí s místními. Díky tomu, že se naše Vlaďka na omalském festivalu setkala se svým gruzínským otcem, strávili jsme ve společnosti jeho a jeho tří veselých přátel ještě další krásný večer u ohně, při kterém nás „máma“ (tak se gruzínsky řekne táta) naučil kousek jeho oblíbené písně.
Bohužel, víc, než tento popěvek (doslova: „čito, grito, čito margarito, dáááááá…ta da da da!“) jsme z něj nedostali – zřejmě si nemohl na pokračování vzpomenout. Naoplátku jsme naše přátele naučili oblíbenou hitovku Bejvávalo, bejvávalo, kterou jsme si s nimi také mnohokrát a na mnoho hlasů zazpívali. I s tradičním tancem jsme se poprvé setkali díky těmto milým společníkům. Jelikož jeden z nich býval za mlada mistrem mužského sólového tance, předvedl nám několik základních kroků za hlasitého počítání dob: erty! ori! sami! ótchi! chuty!
Milé setkání, ale nám už nadešel čas na další cestu. Jaká asi bude naše další hudební zastávka?
Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.
Třetí zastávka – pod armádním dohledem
Na stanici pohraniční policie ve vesnici Dartlo bývá přes léto kolem dvaceti vojáků. Přijdou-li do vesnice turisté, nabídnou jim soldáti nejprve fotbalový duel, a když odmítnou, navštíví je alespoň večer na jejich tábořišti na kus řeči. Protože s námi celou dobu cestovala kytara, neváhali jsme ani chvilku a už jeden z junáků třímal nástroj v ruce a hrál jednu dojímavou píseň za druhou. Byly to vesměs tklivé písně o neopětovaných či ztracených láskách v ruštině i gruzínštině a zřejmě velmi profláklé, protože ostatní pohraničníci si ke hře svého kamaráda sborově pobrukovali a tesknili nad osiřelostí vojenského života až do chvíle, kdy jsme se vytasili s písničkou na přání: neuměl byste zahrát „čito grito“??? Prosíme! No, tenhle kamarád to neumí, ale tadyten ji zná… Zatajil se nám dech, když moloděc udeřil do strun a již jsme nábožně poslouchali „skutečné“ podání naší posvátné písně… Věru, lišilo se o mnoho. Ale že se může lišit ještě o více, jsem pochopila, když jsem si potom v Praze o měsíc později pustila na youtube tuto verzi:
Festival v Šatili, překrásném, trochu tajemném městě v horách, se zaměřuje na lidovou kulturu Chevsureti, kraje sveřepých horalů, známých z historie svou odvahou a bojovností. Proto tu byl jako doma soubor tradičního šermu, jehož členové předváděli bojové techniky typické pro region, obohacené ještě o působivou fireshow, pro region sice netypickou, ale diváky velmi nadšeně přijatou. Měli jsme velké štěstí (které se nás ostatně chytlo už na Hlavním nádraží v Praze, kde se nás za měsíc zase pustilo), protože když jsme pak druhý den stopovali do Tbilisi, zastavil nám právě autobus s těmito artisty, vracejícími se do hlavního města, takže jsme s nimi absolvovali celodenní cestu, plnou zpěvu (artisté byli také vynikajícími interprety lidových chevsurských vícehlasů), vyprávění a bubnování (jeli s námi totiž také členové Tbiliského divadelního souboru vybavení množstvím bubnů) a nechybělo ani pozvání na hostinu do restaurace pod širým nebem. Během pojídání masových chinkali je člověk jenom kousek od sedmého nebe, a když k tomu spolustolovníci zpívají silnými hlasy procítěné písně, stačí opravdu už jen krůček. Třeba když se od vedlejšího stolu zvedne neznámý Gruzínec, představí se a poprosí, jestli by se nemohl přidat se svou oblíbenou písní. Nejen nám se v očích leskly slzy…
Tbilisi je město, probuzené k životu. Lidé v ulicích vypadají, jako by spěchali, v centru se začínají objevovat obchody a butiky značek, na které Gruzínci sice zatím nemají, ale nejspíš brzy mít budou a všude se o překot staví. Staví se i Muzeum tradičních gruzínských písní a hudebních nástrojů. A tak jsem během procházení exponátů poslouchala mezi odborným výkladem milého pana zástupce ředitele jeho neustálé omluvy, že interiéry ještě nejsou hotové, a že většina sbírek je ještě v depozitářích, ale mně se toto skromné muzeum velice líbilo, a to nejen proto, že to, co je v něm k vidění, žádnou skromnost určitě nepotřebuje.
Tvoří ho tři místnosti, z nichž jedna je věnována dějinám evropské klasické hudby a jejím nástrojům a vévodí jí kromě harmonia i velkolepé křídlo, druhá hudbě arménské a ázerbájdžánské, se kterou se v Gruzii vždy bylo možné setkat a třetí místnost patří hudbě gruzínské, tedy iberokavkazské, protože nástroje zde vystavené jsou i z jiných končin Kavkazu.
Dozvěděla jsem se ještě, že pan J. Kubíček, který si zde v roce 2005 založil dnes oblíbený pivovar, není jediným Čechem, který v Gruzii udělal kariéru. V osmdesátých letech 19. století sem byl umělcem Lado Agniašvilim pozván český etnomuzikolog Josef Navrátil, který pomáhal se založením prvního souboru lidové hudby a stál v začátcích gruzínského hudebního národopisu vůbec. Ptejte se ale na jméno Joseph Ratili – Gruzínci si svého oblíbence překřtili a že do místního vskutku zapadal jsem poznala, když jsem se pokoušela najít ho na zašlé fotografii mezi krojovanými vousatými horaly v beranicích… nenašla jsem ho, ukázal mi ho láskyplně až milý pan zástupce ředitele.
Nejstarším exponátem muzea je kostěná píšťalka salamuri nalezená v hrobě malého chlapce, jejíž stáří se odhaduje na 1500 let př. Kr. a neméně zajímavé jsou nejstarší dochované dudy kavkazské oblasti nebo jeden z prvních Edisonových fonografů, který se do Gruzie dostal v roce 1901. V muzeu mají k dispozici také asi hodinový naučný film, ve kterém jsou formou archivních záběrů představeny etnografické regiony země. Když jsem opakovaně nemohla pochopit ojedinělost místní lidové hudby, řekl mi můj milý průvodce, že jejich stupnice má třináct tónů. Já jsem ho požádala, abych se ještě více znemožnila, jestli by mi ji teda nemohl zahrát na klavír. Pan zástupce ředitele se se shovívavým úsměvem zadíval na přezdobené křídlo a řekl: „Naše stupnice nejde zahrát na klavír. Nejde zahrát na žádný z těchto evropských nástrojů.“ A právě v této velké bohatosti a v základní vlastnosti tradiční hudby – improvizaci, spočívá tajemství hudební rozmanitosti země. Písně jsou totiž rozdílné, pevně zařaditelné do konkrétního regionu, nedá se tedy o žádné místní písni říct, že by byla „gruzínská národní“. Zároveň je pro zpěváka velice složité zazpívat „správně“ píseň z jiné oblasti, až folklorní soubory posledních desetiletí zahrnují do svých repertoárů folklor více etnografických regionů.
To bylo tedy moje letmé setkání s vědeckým pohledem na věc, ale zpátky mezi lidi.
Křivdili bychom tomuto kulturnímu národu, kdybychom zapomněli uvést také něco z oblíbené hudby pro široké vrstvy (tou v Gruzii do velké míry stále jsou, díky Bohu, i ony tradiční lidové písně) a tak zabrousíme i do popíku místní výroby, ale pro jistotu jen na samý okraj, protože bychom se v něm mohli snadno začít topit!
Na vlastní kůži jsme to zažili v Zugdidi, kde jsme se chtěli naposledy dosyta najíst vynikajícího gruzínského jídla a pomalu se tak rozžehnat s tímto pohostinným krajem. Místní nás okázali na jednu z – pravděpodobně – lepších hospod ve městě, která byla dokonce tak dobrá, že byla téměř plná, naštěstí až na jeden stůl, postavený přímo u dvou poctivých reprobeden. Reprobedny byly napojeny na klávesovou samohrajku a několik mikrofonů, což nás, díky tomu, že jsme byli zaměstnáni kuřetem v ořechách a skopovým na paprikách, příliš nezajímalo… až do chvíle, než DJ za klávesami spustil „zábavu“ na plné obrátky. Celá příjemná restaurace se začala natřásat v rytmu toho nejpopulárnějšího západního popu a jedinou možností, jak nebýt mohutnými decibely odhozeni někam směrem k toaletám, bylo vstát od ohroženého stolu a přidat se k roztančeným hostům na parketu.
Na tomto místě by byla ukázka zřejmě nadbytečná, jelikož Shakiru a její globální hitovky asi všichni znají… I tato hudební zátoka ale do moře hudby, ketrou jsme na cestě slyšeli, patří, a tak se nám, ovíněným a trsajícím v teplákách a pohorkách mezi o nic méně ovíněnými Gruzínci, pěkně uzavřela celá gruzínská hudební kapitola a společným nadšeným zpěvem „vaka, vaká!“ jsme se rozloučili s předposledním dnem v této čarokrásné kavkazské zemi. Další den jsme totiž strávili v přístavním Batumi a ještě ten večer jsme překročili tureckou hranici.
A na závěr jeden audiovizuální důkaz toho, že jsou Gruzínci vskutku veselým a kulturně tolerantním národem aneb „na pláži je veselo“ (v poslední třetině jsou dokonce k slyšení krásné gruzínské vícehlasy, pokud ovšem vydržíte poslouchat až tam):
