Milý příteli, děsí Tě pohled na krvavou ránu, jímá Tě hrůza z lidské oběti? Neboj se, nic podobného Tě nepotká. Mám kouzelný, opojný nápoj, který-jsem Ti již jednou nabídl a opět Ti číši nabízím. A jako ve snu Tě přenesu daleko do minulosti, ještě jednou do země, kterou jsme pojmenovali barevné Mexiko.
Milý příteli, děsí Tě pohled na krvavou ránu, jímá Tě hrůza z lidské oběti? Neboj se, nic podobného Tě nepotká. Mám kouzelný, opojný nápoj, který-jsem Ti již jednou nabídl a opět Ti číši nabízím. A jako ve snu Tě přenesu daleko do minulosti, jeątě jednou do země, kterou jsme pojmenovali barevné Mexiko.
Probouzíš se z omámení či ze sna, jsi neviditelný, stejně tak i já, Tvůj průvodce. Jsme na prvých kamenných stupních, stoupajících strmě jednou ze čtyř stěn pyramidy, na jejímž vršku skupina kněží obklopila chrám. K nebi stoupá dým, i dole před pyramidou zapálili kněží vonné byliny. Bůh Kukulkán má býti touto obětí přivolán a příznivě naladěn. Je dnes vyjímečný den, zasvěcený nejmocnějšímu z bohů, který ovlivňuje běh lidských osudů, vítězství v boji i bohatou úrodu.
Všichni kdoľ mohou, staří i mladí, všichni ozdobeni peřím, tyrkysy, jantarem a barevnými pásy jsou již připraveni poklonit se kněžím a oběti, zasvěcené Kukulkanovi. Mnozí přijímají dnešní slavnostní den se skrytým ulehčením, nepadl na ně los, státi se obětí bohům. Kněží sice stále opakují, že je to nejvyšší ctí a vyznamenáním býti obětován, ale nikdo nechce umírat.
Prostranství před pyramidou se již zaplnilo, všechna čtyři schodiště jsou lemována kněžskými novici. Na jedné straně schodiště devadesát jedna mladíků s červenou čelenkou, u protější zdi tentýž počet s čelenkou modrou. Čtyři schodiště dokola, tři sta šedesát čtyři červených a tři sta šedesát čtyři čelenek modrých, před vstupem do chrámu na vršku pyramidy stoji jeden s červenou a jeden s modrou čelenkou. Tři sta šedesát pět každé barvy ze všech čtyř stran, nesmí jich býti více ani méně. Tolik je dnů jedné roční éry, jak spočítali kněží z pohybu hvězd a díky bohu Kukulkanovi. Přízeň boha je zato nutné vykoupit opět dnes lidskou obětí.
Na vrcholku pyramidy zazněly bubínky, vzduch rozřízl zvuk píšťal a po západním schodišti začíná sestupovat zástup slavnostně oděných kněží, v jejich středu dívka. Pohybuje se trochu nejisté, dva z kněží ji podpírají. Dívka dostala v chrámu omamný nápoj, její obětování musí boha uspokojit, dívka se nesmí bránit, až bude kráčet širokou lesní cestou k posvátné cenotě, kruhové propadlině s hlubokou vodou.
Dav mužů, žen i dětí se rozestupuje, všichni ztichli, prožívají již po mnohé tento krutý ceremoniál, jehož vyvrcholení končí v bezedné vodě cenoty, do které bude dívka svržena.
Doufám příteli, že můj nápoj zpřetrhal myšlenky poutající Tě k životu, naše snové putování ještě nekončí. Skupiny bubeníků a pištců se střídají, cesta ke svaté cenotě je dlouhá, les tlumí jejich zvuky, řady lidí ztichly, ztichl i les, ptáci vyděšení zvukem bubínků a píšťal zmlkli. Řady lidí houstnou, mnozí již dlouho čekají kol dokola cenoty, jen obětiště, velký, plochý kámen těsně u okraje srázu je prázdný. Na tento kámen se upírají zraky mužů a žen kolem cenoty. Tam již brzo bude stát dívka, ze které sejmou háv ozdobený peřím papoušků, kněží rozdmýchají vonné koření v hliněných pohárech.
Ceremoniál již nelze prodlužovat, již se rozeznívají všechny bubínky a pištci nasadili nejvyšší tóny, jejich zvuk musí přehlušit výkřik dívky, svržené z obětního kamene do hloubi cenoty. Bubínky i pištci neustávají, dívka dole se zdá probírat z omámeni, neumí plavat, těžké ozdoby na její šat připevnili kněží pevně, mají urychlit marný boj oběti, stahují dívku pod hladinu, ani ona stejně jako desítky předešlých nevynese nahoru poselství boha. Potápí se, ještě se krátce vynořují ruce a pak se kruhy na hladině ztišují, doráží ke stěně cenoty a klidnější vodní hladina opět odráží zrcadlení kmenů a korun stromů. Ztichly i bubínky a píšťaly a přihlížející stojí bez dechu, jakoby omámeni.
Zástup se zvolna začíná vlnit, zazní cosi jako hluboké oddechnutí, kněží se řadí k odchodu, bubínky opět doprovází pištce, jen rytmus a melodie zní veseleji.
Neúprosný čas vsunul již mezi přítomnost a minulost klín zapomínání — vždyť ještě žijeme a budeme se radovat, že bůh oběť přijal.
Milý příteli, naše cesta do minulosti je u konce a navracím Tě do přítomnosti. Zmizeli Mayové, odešli neznámo kam a zanechali po sobě mrtvé město. Jejich obydlí se rozpadla, chrámy a pyramidu pohltil deštný prales. Obrostl budovy z kamenných kvádrů, mezi kořeny se zachytil prach a hlína a po staletích se z nekonečného moře vrcholků stromů vynořovalo několik obrostlých pahorků. Zdálo se, že zaniknou všechny stopy těchto kultur, ale nastala nová doba, hledající stopy minulosti. Cesty pralesem byly prosekány a chrámy a pyramidy byly vysvobozeny, keře a stromy vykáceny, trosky odstraněny a já Tě, milý příteli, probouzím z dávné minulosti ve stínu stromu před velkou pyramidou.
Nezůstala ani stopa po barvách, jen šedé a bílé kamenné stavby, upravená travnatá plocha, několik postav a skupinek turistů z různých končin světa a my dva, sedící pod košatým stromem. Zůstaneme ještě mlčky odpočívat a ještě jednou se pokusíme vyvolat sen, představu o barevném životě v mayském městě před mnoha sty léty.
Cenota – vápencová proláklina (závrt) v Chichén Itzá – zaniklém majském městě v Mexiku.
Hned z kraje bych měl zmínit proč právě Thajsko, Malajsie a Singapur. Jenže sám si na žádný konstruktivní důvod nevzpomínám. Nakonec to je to vůbec nejméně důležitý a pravděpodobně ještě daleko méně zajímavý. Vůbec bych tento článek bral dost s rezervou. Rozhodně není pro milovníky faktů, čísel, jmen a už vůbec ne pro Thajce…
Hned z kraje bych měl zmínit proč právě Thajsko, Malajsie a Singapur. Jenže sám si na žádný konstruktivní důvod nevzpomínám. Nakonec to je to vůbec nejméně důležitý a pravděpodobně ještě daleko méně zajímavý. Vůbec bych tento článek bral dost s rezervou. Rozhodně není pro milovníky faktů, čísel, jmen a už vůbec ne pro Thajce. Nejen, že trochu pomluvím krále, ale hlavně jsem v zemi svobodných nepobyl tak dlouho, abych podal nezkreslený pohled. Nejde o žádný vyčerpávající profil země, ale soubor dojmů, zážitků, překvapení, zklamání z třítýdenního nezávislého výletu obyčejného člověka. Proto se předem omlouvám všem zúčastněným a zasvěceným za případný nechtěný, nepřesný náhled náhodného, tichého cestovatele či za naprosté nepochopení místní problematiky primitivním ignorantem. Přesně mezi těmito body jsem se celou dobu pohyboval.
Nepíšu fakta, protože těch je všude dost, navíc fakta jsou zpravidla jedny. Vlastních poznatků a dojmů může být napsáno až 6 miliard. Tady upouštím ty své.
Bangkok
Letiště Don Muang je asi nejčastější vstupní branou do Thajského království. Do Bangkoku to není nijak daleko. Poprvé odmítáme taxíkového nahaněče. Chceme jet vlakem z nádraží hned naproti letišti. Je něco po 3 hodinách odpoledne a vlak do hlavního nádraží Hua Lampong v centru jede podle tabule v 17:00. Cesta má trvat asi 45 minut a stát 10 B. Prozíravý dohazovač čeká, až se trochu zpotíme a navrhuje taxi znovu. Lístky na vlak se začínají prodávat 16:55 a těsně přede mnou asi v 16:57 prodej náhle končí. Úředník, po krátké domluvě vysílačkou, přepisuje tabulku a znovu otevírá úřad. Pro zbytek fronty už platí: odjezd 17:15, cena 5 B.
Jedeme hodinu 3. třídou předměstími, které by při zachování stejných měřítek znamenaly tak 7. až 8. třídu plného stojícího vlaku do kterého neustále další lidé přistupují i s vědomím, že vlak už asi dál nepojede. Cíl by měl, ale nemá sílu.
Cesta vlakem mi připadá jako dobrá a levná cesta k rychlému, bezpečnému nahlédnutí do nejchudších částí Bangkoku. Vidíte jiné věci než kolem hlavní silnice z taxíku.
Už je skoro tma, takže se sháníme po bydlení. Mám nějaké typy na levné ubytování na Samsen Road. Hned před nádražím se nás ujímá zástupce T.A.T. (Tourist Authority of Thailand) a vede nás do kanceláře přes ulici. Tam se dovídáme, že noc ve Station Hotelu proti staniční budově stojí 250 B za dvojlůžkový pokoj s větrákem. Na recepci to je sice 300, ale pořád dobrá cena, vzhledem k umístění hotelu a kvalitě ubytování. Pravda, poslední co byste v hotelu našli je ticho. Pestrost zvuků z ulice je nepříjemně košatá a navíc zbíječky spát nemusí. Hned na úvod dobrý větrák. Čtyřrychlostní stropní třílisťák vás tlačí k madracím. Vítr ve tváři a rozevláté vlasy mi dávají pocit, že celou noc někam jedu. No lepší než bdít v zaprděném Bangkoku.
Ráno se probouzíme s kohoutím kokrháním, které jako by vycházelo z vedlejšího pokoje. Máme přesný, propracovaný plán na obchůzku místních atrakcí bohužel podle nepřesné, neúplné, stručné mapy. Problém čínské čtvrti ležící na naší trase není jen velký počet ulic, ale hlavně jejich podobnost a neprůchodnost. Do Thajska jsme nepřijeli jen za přírodou a kulturou, ale také jako gurmánští turisti. Pobyt v Bangkoku nás v tomto směru dost vyděsil. Nejen vizuální stránka pokrmů a jejich obyvatel, ale hlavně nezřízený smrad ve mně budí ještě méně důvěry než „strava“ v menze, což jsem do té doby považoval za nemožné. Máme jídlo z domu tak na 4 dni, pár dní vydržíme o hladu, takže někdy kolem 22.2. tedy asi na cestě na jih umřeme hlady.
V Grand Palace otevírají až ve dvě takže asi hodinu a půl jezdíme tuk-tukem dobrovolně po památkách a nedobrovolně po obchodech. Řidič neustále připomíná svou pracovní filosofii. „Můj nejlepší kamarád, dívání zadarmo, dívat 20 minut, já dostat 1 benzin kupón, ty něco koupit, já dostat 5 benzin kupón. Více než zlata na sochách Buddhy tak vidíme v obchodech s prstýnkama. K čemu je mi zlatý prstýnek prodávaný hluboko pod cenou za 200 dolarů s rozpočtem 10 liber na den.
Vypadá to, že zečalo léto a všichni prchají k vodě nebo na vodu. O letošním Litičáku si přečtěte v članečku od Toma. Čert o víkendu navštívil letecký den v Brně, ale fotky ještě nejsou…
Každoroční závody raftů (pro nás nepříliš zajímavé) doprovázené mohutným pouštěním tekutiny z Pastvinské přehrady v Orlických Horách do koryta Divoké Orlice (pro nás zajímavé velice velmi) se blížilo. Termín akce, všem vodákům dobře známé jako „Litický oblouk“, byl znám dlouho dopředu…
Každoroční závody raftů (pro nás nepříliš zajímavé) doprovázené mohutným pouštěním tekutiny z Pastvinské přehrady v Orlických Horách do koryta Divoké Orlice (pro nás zajímavé velice velmi) se blížilo. Termín akce, všem vodákům dobře známé jako „Litický oblouk“, byl znám dlouho dopředu.
I my jsem se těšili. Technická příprava (jako kdo s kým, jak a na čem) byla právě za námi a my už v duchu nacvičovali, jak se vlnám dostat na kobylku, přitom neplavat a ještě se pohoupat. Zkrátka jsem se těšili. Asi jako vy všichni…
Pár dní před akcí jsme však raději panu hráznému zavolali. „Pouštět nebudeme“ ozvalo se z telefonu. Nejdříve jsme to brali jako vypečený žertík vypečeného zaměstnance Povodí Labe a smáli se až jsem se za břicha popadali, ale on nežertoval. Úsměv nám ztuhl na tvářích, smích uvízl v hrdle a z očí náhle deroucí se slzy provokovaly, když začaly tvořit nádherné peřeje přes ztuhlým úsměvem vytvořené vrásky na našich protáhlých a naštvaných ksichtech.
„Ale co, pojedeme“ řekli jsme si. Když nešel Litičák, zvolili jsme úsek o něco níž (už bez vlnek a vln). A když jsme vybalovali lodě a strojili se do těch pestrých oblečků, cítili jsme s vodáky, kteří za námi přišli a zdálky zvesela volali: „Nejede se to dneska náhodou o trochu výš? Anebo se snad bojíte?“ Chtělo se jim dodat a mysleli, jak jsou vtipní.
Velikonoční prázdniny. To je výzva. Balíme bachraté baňaté
batohy. Skládáme sdílené super stany. Silou stáčíme speciální
spacáky. Klidně kupujeme královské konzervy Kitekat a ke konci
krémujeme kožené kanady. Cíl je stanoven na pohoří Velké Fatry.
Velikonoční prázdniny. To je výzva. Balíme bachraté baňaté batohy. Skládáme sdílené super stany. Silou stáčíme speciální spacáky. Klidně kupujeme královské konzervy Kitekat a ke konci krémujeme kožené kanady. Cíl je stanoven na pohoří Velké Fatry. Moje poznatky: na Velkou Fatru jezdí docela málo turistů a mimo hřeben se dá vychutnávat i ta trocha samoty, tolik nedostatková v našich horách. Mimo hřeben je všechno utopené v hlubokých smíšených lesích. To nahrává milovníkům lesů, méně však milovníkům spektakulárních výhledů. Velká Fatra je spíše než nadmořskou výškou (Ostredok – 1592 m n. m.) velká svou rozlohou. Když se někdo rozhodne (třeba se naštve na společníky nebo tak), že zrovna teď pojede dom, musí počítat s tím, že na vlak to je nejkratší cestou nejméně 20 km. Z vlastní zkušenosti vím, že se tam dá zabloudit a třeba celý den (trávený usilovnou snahou najít se) bloudit, aniž by člověk potkal někoho, kdo by mu řekl, nebo něco, co by mu ukázalo, kde vlastně je. Jako ve všech slovenských horách (v krásných slovenských horách), tak i tady se zuby nehty drží tradice pastevectví a tak, pokud máte buď abnormální štěstí nebo alespoň mapu Velké Fatry, není problém s přespáním i v časech, pro normálního smrtelníka krutých. Je zde poměrně dost přístřešků a salaší. Taky je tu dost medvědů. I jim vyhovuje malý turistický ruch (i když oni to moc nahlas neříkají).
A víte co je zajímavé? Je to jen taková blbost. každý kdo mluví o horách a o pobytu na nich, obvykle mluvívá o neuvěřitelném klidu, o tom jak se mu všechny problémy zdají nicotné a vzdálené, o uvědomění si sebe sama, o uvědomění si vlastní maličkosti ve srovnání s majestátností hor, o pomíjivosti lidské existence, že jako ty hory tu budou, když my a naše přízemní problémy už dávno ne, o tom jak se tam pročistí hlava a takzajímavé. Já mám však většinou úplně jiné pocity a myšlenky. Jako že jestli ten kopec ihned neskončí, asi zdechnu, proč že jsem raději nejel do nějaké nížiny (Polabí nebo Podunají zní jako sen), proč tady nahoře musí tak odporně fučet, proč jsem si jenom do batohu nandal tolik věcí a proč jsem si vůbec ten batoh, těžký jako prase, nenechal doma, proč se nenacházím ve svém oblíbeném ušáku doma, s kuřecím stehýnkem v jedné a ovladačem od televize v druhé ruce A ještě něco. Už jste si všimli jak je těžké udržet dojem zdánlivě ležérní a elegantní chůze bez známek potupného kulhání, když se těžkými botami unavené a otlačené nohy z výletu rozleží při jízdě vlakem domů? Konečně začíná sezóna sandálů. Hurá! hurá! hurá!
Konečně nějaká viditelná změna – Cestovatel se malinko přikrášlil. Tento týden budeme ještě ladit nějaké drobnosti, takže prosím omluvte kdyby něco nefungovalo.
Do příštího týdne bych chtěl ještě vyměmit „motor“ – náš redakční systém a potom …
Mezi koncem zkouškového a začátkem dalšího semestru zbyl jeden víkend a dva
předchozí dny, a opravdu jsme potřebovali vypadnout z Brna. Původní návrh
zněl sice Zimní přechod hor, třeba Malé Fatry, ale vzhledem k počasí
aktuálnímu a hlášenému, a také ke stavu po zkouškovém jsem rozhodl
zorganizovat První jarní puťák určený k regeneraci po zkouškovém,
zvláště pak souborné zkoušce, a k nabrání nových sil na další
semestr, to vše po tři dny v horách Hrubého Jeseníku
určený k regeneraci po zkouškovém, zvláště pak souborné zkoušce, a k nabrání nových sil na další semestr
Přišlo jaro do ulic. Sice byla půlka února, ale po sněhu ani památka a rosničkáři vytrvale hlásili teploty nad nulou i v noci, ač se mi takové tvrzení nyní zdá jako pocházející z říše pohádek.
Mezi koncem zkouškového a začátkem dalšího semestru zbyl jeden víkend a dva předchozí dny, a opravdu jsme potřebovali vypadnout z Brna. Původní návrh zněl sice Zimní přechod hor, třeba Malé Fatry, ale vzhledem k počasí aktuálnímu a hlášenému, a také ke stavu po zkouškovém jsem rozhodl zorganizovat První jarní puťák určený k regeneraci po zkouškovém, zvláště pak souborné zkoušce, a k nabrání nových sil na další semestr, to vše po tři dny v horách Hrubého Jeseníku
Nakonec jsme byli tři. Zuzka, Věroš a má maličkost. Kvůli zjednodušení jsme přespali ze čtvrtka v naší chaloupce v Branné a ráno vyrazit do hor. Počítal jsem s rizikem přespávání na sněhu – na hřebeni mělo být okolo půl metru – ale že to přijde tak brzo, to jsem vskutku nečekal …
Chtěl jsem ten den dojít přes Banjaluku, Vozku na Červenohorské sedlo a někde za ním zalézt. Počasí bylo nádherné – slunko smažilo, ptáci vyřvávali, prostě jaro jak vyšité (až na ty sněhové závěje). Z Banjaluky jsem zvolil cestu delší, a o to nepohodlnější. Jít po zelené značce je nádherné, pokud ovšem nenesete batoh plný věcí včetně stanu a snažíte se nezabít na ledě, za který by se nemusel stydět leckterý zimní stadion.
Navíc značkař jistě myslel na trochu vzrušení – v jednom místě značka uhýbá z cesty do solidního hustníku, prudkým skokem se vrhá přes potok (mostek by samozřejmě v takovém místě očekával jen notorický optimista), a dalších několik set metrů vede přes další dva potoky a jedním místem zvaným mezi orientačními běžci jako neprůchodný hustník. Po jarním tání je tato cesta schůdná nejspíš pouze s potápěčskou výbavou na zádech …
Pokračování cesty mělo také jistou poezii – i při vysoké hustotě značení šipky značící další serpentinu zcela pravidelně střídaly klasické šipky směrové. Vzhledem k hustotě vrstevnic fakt celkem očekávatelný. Tady jsem také potkali prvního člověka – osamělý běžkař nás minul s velmi udiveným pohledem.
Vrchol Vozky mohu jen doporučit. Bohužel se málo stává, aby člověk potkal tak nádherné počasí s tak nádherným rozhledem v zimě. My jsme to štěstí měli. Ta krása byla tak velká, že fotograf výpravy Věroš dospěl oprávněně k názoru, že něco takového nelze bez stativu vyfotografovat. Tak snad jen drobné foto sněhových podmínek
Normální lidé odtud volí cestu po žluté na červenou hřebenovku a dál na Červenohorské sedlo. My, nepoučeni předchozími zkušenostmi, jsme zvolili opět zelenou značku. Ta od vrcholů dolů prostě padá, za daných podmínek by bylo asi nejjistější slanit. Šli jsme po stopách těch, kteří šli před námi, aniž bychom znali jejich konečný osud. A poté, co jsem se poprvé propadl až po pás, jsem byl nucen poopravit tvrzení rosničkářů, že „na hřebeni 30-50 cm pokrývky“. O teplotách nad nulou jsem pochyboval už předtím.
Ve své podstatě však bylo dobře, že jsme se nevydali po hřebeni, protože na konci sestupu nás čekalo údolíčko s potokem. Po jeho přebrodění a dalších několika metrech mi došlo, že toto je to pravé místo k přespání. Byla tu voda i místo na stan.
Víte, co je to benzínový vařič? Ten náš (MSR) je vcelku dost výkonná potvora (asi dvakrát silnější než klasický plynový VAR). Proto nás dost nemile překvapilo, že uvařit čaj, těstoviny, čaj trvalo opravdu dost dlouhou dobu – téměř hodinu a čtvrt. S VARem bychom asi nepochodili.
Teplota rapidně klesala, a tak jsme šli spát. Noc byla studená, studenější, a ještě studenější. Díky tomu první věc, kterou jsem ráno musel udělal, bylo pustit vařič a rozmrazit boty. Jinak bychom se do nich prostě nedostali.
Ráno jsme se vypravovali vcelku ve spěchu, kdyby náhodou došel někdo, kdo by tvrdil, že v CHKO se prostě nespí, takže jsme „už“ okolo deváté vyrazili. Při balení naše tábořiště vypadalo takto.
Padla mlha. Sice se nedala krájet, ale ještě slušná. Vlastně se celý den táhl pod heslem „Ráno hmlisto, v poledne tak isto a večer pride tma“ Dlouho jsme nikoho nepotkali, až asi po hodině nám zkazila průměr rodinka na běžkách. Tak jsme se i s mlhou nechali vyfotit, abychom měli aspoň jednu hromadnou fotku.
A pak přišla civilizace. Červenohorské sedlo se to místo nazývá. Vcelku vymrzlí jsme se rozhodli dát si čaj, a nakonec jsme si na chatě ČHS dali v samoobsluze i smažák za velmi slušné ceny – doporučujeme (zkuste v 1000 m.n.m sehnat smažák za 50 Kč i s hranolkama). Protože nám začal docházet benzín, rozhodli jsme se nějaký sehnat. V půjčovně skůtrů bohužel měli málo, ale poslali nás na Horskou Službu. Ovšem shánět v CHKO hraničící s několika NPR na HS benzín, když – vzhledem k batohům a karimatkám – bylo naprotosto jasné, že je do vařiče, to je přece jen příliš, mohli by mít hloupé dotazy.
Z Červenohorského sedla vedou dvě cesty – modrá pod hřebenem a červená hřebenovka. Kvůli počasí jsem zvolil modrou, ale tu máš čerte kropáč – hned na začátku je tato cedule :
A tak jsme se vrhli po červené přes sjezdovky na hřeben.Přešli jsme asi dvě sjezdovky bez úrazu a bez srážky s lyžaři,
Věroš:„Proč se na nás ti lyžaři tak dívají?“Zuzka:„Nedívají se po nás, zjištují, jestli někdo nejede z boku“Věroš:„Ale proč si při tom ťukají na čelo?“
když se zčista jasna před námi objevila velmi povědomá cedule
Jako správní drsňáci jsme ovšem prohlásili, že sto metrů okolo nás je léto a šli dál. Na cestě nazývané v mapě jako Zimní cesta šlo o velmi trapné překvapení, a hlavně jsme jinak dál nemohli.
Tato troufalost byla brzy po zásluze potrestána – dosud vynikající značení náhle zmizelo a zjevilo se asi za kilometr. Pak už bylo zase po padesáti metrech, kromě nepřehledných úseků, samozřejmě. Následoval další nádherný úsek, ve kterém jsme potkali na hřebeni dohromady 2 (slovy: dva) běžkaře, počasí bylo stále mlhavé, ale tak akorát, a před námi se nerýsují další kopce, protože nejsou vidět. Teploty zdaleka neodpovídaly teplotám nad nulou – takto vypadaly naše batohy celé.
Pak následoval náročný úsek ze Švýcárny na Ovčárnu – jednak skrz davy, jednak stále do kopce, a hlavně začínalo být už dost hodin (po třetí) vzhledem k tomu, že spát se dalo až za Ovčárnou. Přešli jsme odbočku do Divokého dolu, kde jsem chtěl přespat původně. Vzhledem k nutnosti vrátit se do Brna do nedělních 18 hodin jsme měli limit na odjezd nedělní poledne a tak jsme si tento nádherný kout Jeseníků prohlédout nemohli. Pak jsme narazili na obrovskou hromadu civilizace, a tak jsme již před Ovčárnou odbočili po modré podél Bílé Vody.
Již začátek cesty patří mezi svažité, sestoupit téměř sedmset metrů na sedmi kilometrech je vcelků náročné.
Přicházející šero (a odpor ke spaní až dole v Karlově Studánce) nás donutilo hledat místo k přespání. Tady jsme měli opět štěstí – místo na soutoku Bílé vody a přitékajícího potoka tvořilo poněkud méně nakloněnou rovinu, než okolní svahy sklonu střechy horské chaty. První místo bylo blízko vody, druhé mělo pařez na vaření (zkuste vařit na vařiči protávajícím se do sněhu) a třetí bylo krásně rovné. Vaření vyhrálo.
Těstoviny na večeři se hodily, bohužel z nich vzniklý čaj již tak dobrý nebyl, ale pokud na tuto drobnost člověk zapomněl, nebyl problém. Poučeni zimou předchozí noci jsme pod karimatky dali ještě Věrošovu celtu. Ani to však nepomohlo. Jak jsme zalehli, tak jsme usnuli. Probudili jsme se skoro všichni okolo druhé ranní, kdy navíc Věroš donesl špatnou zvěst – zcela se vyjasnilo.
Následky jsme pocítili brzy – přes podlážku stanu, celtu, dvojitou karimatku, spacák s komfortem do nuly, flísku a tlusté tričko jsem promrzal od země. Teplota klesala rapidně – osobní odhad zní -10 stupňů. Ke všemu tomu neštěstí vlhkost ve stanu začala přesahovat rozumné meze, a kondenzovala i na vnitřní vrstvě stanu, kde zamrzala (!). Navíc i v krytém údolí dost foukalo a stromy nepříjemně praskaly. Podmínky vedly až k tomu, že Věroš prohlásil: „Jak se mi večer chtělo do spacáku, tak se mi teď chce zase vstávat. Vskutku nezvyklý výrok.
Ranní balení nebylo tak rychlé, jak jsme si přáli, protože kvůli úděsné zimě jsme neustále přerušovali činnost, abychom se proběhli po okolí a zahřáli tak zmrzlé prsty na nohou. Odborně se tato hra nazývá Na obíhanou a téměř jsme vydupali kolečko. Snídani jsme kvůli podmínkám, ale hlavně kvůli viditelnosti místa z cesty, přesunuli až na setkání s civilizací. Složit stan opékáním tyček a rozlámat celtu bylo vcelku nezvyklé.
Cesta byla náročná. Představte si svah sklonu asi 60 stupňů, kterým šikmo klesá pěšinka. Máte? To ještě není tak zlé, že. Tak a teď tu pěšinku posypte sněhem, nechte ho lehce roztát a zase zmrazte. Vytvoříte kompaktní vrtsvu ledovou plochu vhodnou spíše pro bruslení. Tak a teď tam postavte tři nevyspalé, unavené postavičky jdoucí na autobus. Chápete? A ještě pod cestu dejte tak pět až deste metrů sráz do potoka. Velmi nepříjemné, velmi náročné, hlavně psychicky. I když – okolí bylo nádherné, člověk se jen musel na rozhlížení zastavit, jinak spadnul.
A pak jsme došli k zastávce autobusu v Karlově Studánce, v místním občerstvení jsme si dali čaj a bramboráčky, venku jsme si uvařili další čaj (Bohužel na VARu – došel benzín. Po deseti minutách vaření „naplno“ měl čaj asi padesát stupňů (!) – a to už bylo v dolině) a pak hurá domů.
P.S.: A doma jsme se dozvěděli, proč tak foukalo – třeba na Sněžce prý byla vichřice čtyřicet metrů za vteřinu.
Poznámky pod čarou, zkušenosti, rady & doporučení a úvahy nakonec
Vzhledem k rozdílu mezi plánovanými podmínkami (sníh pouze na hřebeni, teploty okolo nuly) a realitou (sníh všude a teploty o deset stupňů níže) byly kritické, přesto jsme byli velmi solidně vybaveni. Varování všem – je sice hezké umět se zabalit do usárny a desetikilového batohu, ale občas je lepší mít výbavu podle hesla Vždy připraven a táhnout zdánlivě věci navíc. I Jeseníky jsou hory!!
Při takovýchto akcích je potřeba si uvědomit, že i při dobrých sněhových podmínkách je postup výrazně pomalejší. Kdo si otevře mapu a pokusí se náš postup prohlédnout, zjistí, že první den (asi šest hodin) jsme ušli necelých dvanáct km a asi 800 metrů (standartní přepočet osm kilometrů navíc) vyšplhali, a to jsme se neflákali. V sobotu obdobně.
Je potřeba včas začít hledat místo na spaní (nejpozději ve čtyři), protože další může být třeba za hodinu. Závětří je téměř nezbytné, vodní zdroj vhodný (potok bohatě stačí, není-li nad ním horská chata).
Do takových teplot (a podmínek) se nevypláci šetřit na penězích na rychle vařených potravinách. Vzhledem k obrovské spotřebě paliva to jistí předvařená rýže, předvařené těstoviny. Chuť je o něco horší, ale ujišťují vás, že v takových chvílích je to člověku hodně jedno, je to teplý a je to jídlo. Možná by se dalo zamyslet i nad instantními čaji, je to hnus, ale uvádět vodu do varu a pak stejně čekat, až dostane pitelnou teplotu (i když to trvá nečekaně krátko) je zbytečný přepych.
Nešetřete na tekutinách. Přes den se toho moc nevypije – té zmrzlé tekutiny z lahve nikdo moc nevypije, stačí zvlhčit ústa. A doplňovat únavu nedostakem tekutin je to nejhorší, co se dá udělat. Takže: čaje, polévky, denně aspoň tři litry (!) S sebou třeba termosku jen s horkou vodou na ohřátí vody v PETce.
I Sůl je vskutku potřebná až nutná.
Neprovokujte rozděláváním tábořiště na viditelném místě blízko civilizace. Po odchodu by mělo být poznat jen podle stop ve sněhu a prohlubně od stanu. Odnášení odpadků je (doufám) samozřejmostí!
Nešlo samozřejmě o typický zimní přechod hor – ten se v našich krajích provádí většinou na Slovensku (Malá, Velká Fatra, Nízké Tatry). Ti méně drsní je nedělají a těm drsnějším vadí civilizace v našich horách. Přiznávám, mně ne – náročné podmínky jsou i tak a možnost ústupových cest je příjemná. Možná i proto byli mnozí, které jsme potkali, tak překvapeni naší přítomností.
V Kanadě u obce Toronto leží jezero Ontario, z kterého vytéká řeka Sv. Vavřince. Toto ale není její příběh neboť v Čechách u vísky Vavřinec leží rybník Vavřinec, z něhož se line potok Sv. Vavřince (jsme jedna krev Slováci) a toto povídání patří právě jemu.
Na Vavřinecký potok jedem poprvý. Hodně už jsem slyšel, ale teď chci hodně zažít. Na místo dorážíme ve třech: Martin, Martina a já. Potkáváme zbytek a okukujem terén. Jako vždycky, i když už jsme hodně slyšeli, víme prd. Hlavně nevíme, jestli je potok dost širokej a zatáčky ne moc zatočený pro Pálavu. Na ni totiž jedou Martin s Martinou. Ptáme se kolemjdoucích jak je to tady s Pálavama a ti k naší radosti prozrazují, že Pálava je vůbec nejlepší živočich pro zdivočelou strouhu. Přesto mi tu celou dobu něco nesedí. Ten potok je zhruba tak velkej jak jsem si ho představoval, jenom těch lidí, kterých tu mělo podle vyprávění bejt hrozně moc je tu daleko víc. Jak se tam sakra všichni vejdou? No, nevejdou.
V Kanadě u obce Toronto leží jezero Ontario, z kterého vytéká řeka Sv. Vavřince. Toto ale není její příběh neboť v Čechách u vísky Vavřinec leží rybník Vavřinec, z něhož se line potok Sv. Vavřince (jsme jedna krev Slováci) a toto povídání patří právě jemu.
Jeden víkend v roce se stavidla rybníku popozvednou a z potoku je rozvodněný potok. Vodu ovšem neuvidíte, protože ta je celé dva dny překryta vrstvou vodáků. Jsou to takové dvě skupenství, které se občas trochu promíchají, ale většinou viskóznější horní vrstva lidí a lodí vesele kopíruje zvlnění tekutin pod sebou, takže si tvar hladiny můžete alespoň představovat.
To byl můj první dojem, po kterém zjišťuji, že ještě jsou tu kusy hladin volné a tak vyrazíme. Pálav je tu opravdu hodně. Jako všeho ostatního. Když už myslím, že jsem si na provoz zvyknul (před jakýmkoliv prudším vychýlením ze směru se vždy otáčím, jestli mě někdo nepředjíždí) pozoruji, jak 30 metrů přede mnou je koryto ucpáno menší Matyldou. Samozřejmě, že voda teče dál a jsou to vodáci kteří se začínají kumulovat při hladině. Nevím kdo to byl, ale zátku prorazil a průvod jede dál. Dobré bylo, že člověk jel tu vodu poprvý a nestaral se jak vypadají stupně před ním, jak vypadají jezy, prostě jel, koukal co to udělá z 10 kajakama vepředu a improvizoval. Ono by stejně ani nešlo zastavit, protože těžko se zapřete v korytě tak, aby jste vydrželi tlak 100 a více lodí od vás proti proudu. Jakmile sednete na vodu, stáváte se molekulou hmoty která jak už jednou jede tak nestaví. Mě tak napadá, že vůbec nevím proč to tady píšu. Vždyť vy taky víte o čem mluvím, vždyť jste tam snad taky všichni byli nebo ne? Nevěřím, že na Zemi žije víc lidí než co jsem potkal na Vavřinečáku. V každým případě už to asi lepší nebude. Člověk si zvykne to jo, ale aby si zvykla i voda a ta tu byla dřív.
P.S.: Fotky původně měli dokázat jak rušno bylo, ale nakonec pouze dokázaly jak blbě foťák ve tmě fotí.
