Románská i gotická krása Francie

Saintes (sént) je na první pohled obyčejné město, na druhý pohled je to
neobyčejné město. Proč neobyčejné? V turistických průvodcích se
o něm sice něco málo praví, ale superlativy chybějí. Když sem
přijedeme a uvidíme ho z tzv. druhé strany – to znamená
z nábřeží té novější části města – zdá se nám, že mu je
hned z mnoha důvodů v tomto směru křivděno.

Úterý 3. Srpna

Vstáváme po sedmé hodině, vlhká půda nepříjemně studí. V noci se přehnala bouřka a důkladně pršelo. Jsme ale spokojeni, stan, i když je už starý, téměř dvacetiletý, nezklamal. Teď je polojasno, mrakům se nechce odplout pryč. Kromě sebe krmíme i zdejší ptačí havěť, mezi níž jsou nejpočetnější vrabci. Ještě jednou si vyběhneme na dunu (i z kempu na ni vedou schody) a vychutnáme si pro změnu pohledy v ranním slunci.

Právě zde se loučíme s Atlantikem, vracet se budeme francouzským vnitrozemím. Nebude to ale úprk domů, i při cestě zpět budeme „prozkoumávat“ především města, která se nám „postaví do cesty.“ Najíždíme na rychlostní komunikaci a potom na dálnici směr Bordeaux. Ještě před ním předjíždíme český kamión s poznávací značkou „našeho“ Ústí nad Orlicí a mohutně se zdravíme. Bordeaux objedeme obchvatem a pak už pod koly našeho auta ubíhá dálnice směr Saintes. Tam bude naše dnešní první zastávka.

Saintes (sént) je na první pohled obyčejné město, na druhý pohled je to neobyčejné město. Proč neobyčejné? V turistických průvodcích se o něm sice něco málo praví, ale superlativy chybějí. Když sem přijedeme a uvidíme ho z tzv. druhé strany – to znamená z nábřeží té novější části města – zdá se nám, že mu je hned z mnoha důvodů v tomto směru křivděno. Nad siluetou staré části města se zvedá mohutná, bohatě členěná věž katedrály, ostatní památky budeme hledat ukryté v uličkách, na pahorcích i v údolích, na nichž a v nichž se město rozložilo. Těch málo informací, které máme k dispozici, nám napovídá, že bychom se mohli setkat i s lecčíms zajímavým.

Nejprve se seznámíme alespoň ve stručnosti s historií tohoto města. Je více než dlouhá. Průvodce praví, že město Saintes se může pochlubit neobvykle bohatým architektonickým dědictvím z různých dob svého vývoje. Toto město při dolním toku Charente k tomuto mělo ty nejlepší předpoklady. Po staletí zde byl jediný most přes dolní úsek řeky, který hojně využívali poutníci směřující do Santiaga de Compostela. Ten již dnes neexistuje, ale dokládá starořímské základy tohoto sídliště. Původně ale bylo hlavním sídlem kmene Santonů, jež se dostalo pod římskou nadvládu. Saintes se v římské době nazývalo Médiolanum Santonum a s několika památkami z římské doby se i my při procházce setkáme. Do podoby města se však zapsal výrazně i středověk, jeho „otisk“ je spjat především s působením církve.

Zaparkujeme na nábřeží a přes most se vydáme do starého města. Okamžitě nás pohltí jeho půvabné ulice a uličky se starobylými stavbami, jen palác justice má své místo u rušné tepny, po níž jsme do města sjížděli. Jdeme neomylně ke katedrále, naše cesta ale není přímá. Tu nahlédneme do uličky křižující tu „hlavní“ a na jejím konci zahlédneme zajímavou stavbu. Kdo by odolal odhalit tajemství té krásné budovy? My samozřejmě se svou věčně pátrací povahou neodoláme. Tentokrát jsme objevili městskou knihovnu.

V úžasu – po kolikáté už – stojíme před katedrálou St-Pierre, nacházející se v samotném srdci starého města, na levém břehu řeky Charente. Její románsko-gotické základy jsou patrné na první pohled. V 1. polovině 11. století zničil požár původní katedrálu a ta dnešní vznikla ve 12. století pod patronací biskupa Pierra de Confolens. V následujících staletích prodělal kostel několik přestaveb, až mu byla dána podoba, kterou má dnes. Již bohatě zdobený portál dává návštěvníkovi najevo, že význam tohoto kostela určitě nebyl zanedbatelný.

Projdeme kolem vkusně upravené radnice s krásným parkem, stoupáme na jedno z návrší, abychom vzápětí opět sklesali do dalších uliček a přiblížili se k jedné z památek z doby antiky. Amfiteátr je galsko-římského původu, pochází z 1. století a bavit se v něm mohlo až 15 000 diváků. Nad jeho zbytky se tyčí kostel St-Eutrope, který má románské základy a byl poutním kostelem pro věřící putující do Santiaga de Compostela. V 15. stol. poznamenalo jeho podobu zázračné vyléčení krále Ludvíka XI. z vodnatelnosti. Král nechal kostel doplnit gotickými přístavbami, ty ho ale spíše znehodnotily.

Přejdeme na druhý břeh řeky, projdeme kolem zbytků dalších antických staveb a alespoň na chvíli usedneme na nádvoří opatství Abbaye aux Dames. I ono je prezentováno jako architektonický skvost především románského slohu s typickými rysy stavitelství oblasti Saintonge. Jeho kostel St-Marie byl vysvěcen v roce 1047 a upraven ve 12. stol. V 17. – 18. století v něm získalo vzdělání mnoho šlechtičen.

Při svém návratu k autu ještě „potkáme“ římský Germanikův oblouk z počátku našeho letopočtu, jímž se vcházelo na most, posedíme na nábřeží, městu věnujeme poslední pohledy a – jedeme zase dál. Tentokrát využíváme obyčejnou silnici. Projíždíme oblastí spjatou s výrobou koňaku, samotné město Cognac ale necháváme za sebou. Blíží se poledne a tak hledáme místo vhodné pro „obědové stolování.“ Trochu netypicky si vybereme náměstíčko v St. Hilaire. Je zde stín, obecní WC a –ejhle, naproti přes silnici dokonce informační centrum. To přece nemůžeme nenavštívit.

Ujímá se mě usměvavá slečna a okamžitě začíná „nabízet“ kulturní i přírodní krásy blízkého i vzdáleného okolí. Problémem je ale opět jazyk. I přes tento „handicap“ se nakonec dorozumíme a na její doporučení se po obědě zastavujeme neplánovaně v St. Jean-d´Angély. Naši průvodci o tomto městě zarytě mlčí a tak jediným vodítkem v cestě za jeho krásami nám je drobná brožurka.

Saint-Jean-d´Angély leží na řece Boutonne, v místě, kde stálo galsko-římské sídlo Angeriacum. Po pádu římské říše patřilo území akvitánským vévodům a jeden z nich, Pippin, zde založil opatství. Klášter i město pak zničili Normané. Po opětné obnově město prožilo dobu rozkvětu a v roce 1204 získalo od anglického krále a jeho ženy Eleonory Akvitánské práva. I za stoleté války bylo město zničeno, aby opět vstalo z rozvalin.

Nejprve „zabloudíme“ mezi hrázděné domy z 15. – 17. stol., potom se zastavíme na náměstí. To sice pochází až z 18. – 19. století, vévodí mu však krásná renesanční kašna z roku 1546. O více než sto let je starší nedaleká hodinová věž. Torzo opatství a kostela působí i nyní monumentálním dojmem.

Dlouhá není ani zastávka v Niortu (nyór), středověkém městě na řece Sévre Niortaise. Architektonické památky jsou až příliš poznamenány věkem, ta nejznámější, hradní věž (donjon) z 12. století se právě opravuje. Ale přece něco neobvyklého zde mají. Ve starém městě je povrch chodníků i vozovky v jedné úrovni a odděluje je od sebe kovová, vlnící se příšera, kterou bychom mohli nazvat „hadodrakem.“

Podvečer trávíme v Poitiers (puatijé). Nejprve se posilníme bezvadným kebabem a pak vyrážíme za historií města úzce spojeného s dějinami celé Francie. Turistický informační materiál praví, že v jeho okolí se odehrály tři bitvy významné pro dějiny Francie. Při nejslavnější z nich, v roce 732, se franckému vládci Karlu Martelovi podařilo zastavit postup Arabů z jihu dále na sever, na další, která se odehrála za stoleté války v roce 1356, Francouzi nevzpomínají v dobrém, neboť v ní byli poraženi Angličany. A ta třetí? Tak o té nevíme, máme zase po čem pátrat.

Ale vraťme se k historii Poitiers pěkně po pořádku. Město leží na náhorní planině, nad řekou Clain a jejím přítokem Boivre. Ve starověku bylo zdejší sídliště nazýváno Limonum a bylo jakýmsi hlavním městem kmene Piktaviů. Proto se mu někdy také říkalo Pictavium. Když se tato oblast dostala pod nadvládu Římanů, město se výrazně rozrostlo. Byla to doba stavby venkovských vil, vzniku sítě silnic a měst přeplněných budovami a zařízeními pro volný čas lidí, např. lázněmi a amfiteátry. Tato doba ovlivnila i Poitiers, z památek na ni se nám však téměř nic nedochovalo.

Přelom 2. a 3. století našeho letopočtu zahájil období zmatků a úpadku. Zemí procházely hordy barbarů, nejprve ničily vše, na co přišly, ale od 5. století se barbaři začali na nově získaných územích usazovat natrvalo. Města Poitiers se zmocnili Vizigóti. Ani oni tu nebyli pány na věčnost. V bitvě u Vouillé nedaleko Poitiers (že by to byla ta třetí významná bitva, v pořadí tedy ta první?) zvítězil v roce 507 Chlodvík, francký král, nad vizigótským králem Alarichem II. a získal tak pro rozšiřující se franckou říši další území.

Dědicem západní části francké říše po jejím rozpadu se stal v bojích a intrikách vznikající francouzský stát. Ten bohužel ne všechny oblasti uhájil v soupeření s mocnými Angličany. I Poitiers se r. 1154 dostalo pod anglickou moc. Po dvou érách anglické nadvlády začalo město vzkvétat za Jeana de Berry (1369 – 1416), po r. 1431, kdy zde byla založena univerzita, se Poitiers stalo centrem vzdělanosti a kulturního života vůbec. Náboženské války, věčné to francouzské téma, se podepsaly i na tomto městě. A potom – potom můžeme konstatovat už tolikrát zopakované – léta rozkvětu se střídají s léty úpadku, klid lidí je vystřídán jejich smutkem, strachem a úzkostmi spojenými s jejich na první pohled obyčejným žitím. Ale co člověka jako jedince zajímá více než jen jeho obyčejné žití? Odpověď – tak tu si vyslovte každý sám. A nás provede městem více než 2 000 let kultury a historie.

Procházku začínáme u budovy z 19. století, u radnice. Pěší zóna směřující k nejstarším památkám je i v podvečer plná lidí, především samozřejmě turistů. Účel mnoha budov, kolem nichž procházíme, neznáme, ale opět je pro nás důležitá spíše jejich krása. K nim vedou úzké, křivolaké, srázné, na mnoha úsecích jakoby špatně dlážděné uličky. Toť typický obraz starého původu města.

Na pěší zóně jako první „potkáme“ palác justice. Ten prohlédneme nejprve „zpředu“ a potom „zezadu.“ Představí se nám renesanční průčelí, z boční ulice uvidíme starší části budovy. Tento původní palác anjouovských králů je nesporně jednou z nejzajímavějších staveb tohoto města. Z doby Jindřicha II. a Richarda Lví srdce se zde zachoval sál z 12. století. V roce 1429 zde údajně vyslýchali tolikrát zmiňovanou Janu z Arku.

Potom dojdeme na náměstí Place de Gaulle. Určitě nejzajímavější stavbou zde je kostel Notre-Dame-la-Grande (Panny Marie Veliké). Tento grandiózní, i když na první pohled malý kostel náleží k hlavním poutním chrámům Poitiers. Jeho neobyčejně bohatě zdobené průčelí musí snad upoutat každého, kdo do těchto končin zabloudí. Praví se, že tu najdeme nejbohatší sochařsky zdobenou románskou fasádu ve Francii. Než tuto fasádu zhlédneme, nedokážeme si představit, co toto konstatování znamená. Tedy z dálky nic moc, zblízka – úchvatné. Je až neskutečné, jaká kamenná krása se nám představí. Průčelí s dvěma věžičkami s kuželovitými střechami na jeho okrajích je zdobeno tím nejjemnějším kamenným krajkovím. Uprostřed trojúhelníkovitého štítu se nachází Kristus ve Slávě obklopený symboly evangelistů, na průčelí je patrný dokonce maurský vliv. Sochy, zvířecí i rostlinné motivy, sloupy a sloupky, obojí bohatě tvarované – to a ještě více (alespoň pro odborníky – znalce umění) patří neodmyslitelně k charakteristice tohoto architektonického skvostu. Bohužel v dnešní pozdní hodině je již zavřeno, interiér tedy neuvidíme.

Rozhlédneme se po náměstí, obdivujeme kočičí krásku (nebo kocouřího krasavce, tak dalece zvíře nezkoumáme) – ta se způsobně usadila na židli ve venkovní zahrádce zdejší restaurace a snad čeká, co jí naservírují. Obsluha na ni ale poněkud zapomíná a všímá si pouze lidských zákazníků.

K významným církevním stavbám se počítá katedrála St-Pierre. K ní dojdeme ulicí, z níž katedrálu neustále vidíme, a ona před námi roste a roste, až se ocitneme před její gotickou krásou. Její původ se datuje do 12. století, vysvěcena byla ale až v roce 1379. Každá ze dvou věží je jiná, obě hlídají bohatou výzdobu sebe samých i chrámového průčelí.

Pro změnu k nejstarším křesťanským stavbám v zemi se řadí nedaleké baptisterium St-Jean. Údajně se stavělo mezi lety 220 a 330, potom se ještě mnohokrát přestavovalo. Bylo v něm pokřtěno mnoho vyznavačů pohanství, dnes však slouží úplně jinému účelu. Je v něm umístěno muzeum opatrující fresky Krista a císaře Konstantina, dále merovejské sarkofágy i další památky z této doby.

Je tu pozdní večer a s ním hledání noclehu. Jeden kemp – zavřený, druhý kemp – tak ten už nejméně dva roky nefunguje, třetí kemp – ten se nám nepodaří objevit a – dál už nehledáme. Naskytne se nám přijatelné místo pro „divoké spaní.“ Vezmeme s ním zavděk a v jedenáct v noci se konečně ukládáme ke spánku. Jen cikády ruší náš klid.

Hlasujte v 2. kole fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů

Vítěze prvního
kola fotosoutěže
již znáte. Nyní je možné hlasovat v druhém
kole
. Sešlo se 30 fotografií s popisky a GPS souřadnicemi,
takže každá fotografie je takový malý tip na výlet s fotoaprátem.
Pokud při vašich toulkách po domovině pořídíte pěkný snímek, tak
neváhejte a zašlete ho do naší soutěže.

Vítěze prvního kola fotosoutěže již znáte. Nyní je možné hlasovat v druhém kole. Sešlo se 30 fotografií s popisky a GPS souřadnicemi, takže každá fotografie je takový malý tip na výlet s fotoaprátem. Pokud při vašich toulkách po domovině pořídíte pěkný snímek, tak neváhejte a zašlete ho do naší soutěže. Ceny od sponzorů jsou lákavé.

Stránky naší fotografické soutěže naleznete na fotosoutez.ces­tovatel.cz snímky zasílejte na fotosoutez (at) ces­tovatel.cz

V druhém kole jsme udělali drobnou změnu – během hlasování nebudou vidět jména účastníků. Myslíme, že takto bude soutěž spravedlivější. Po ukončení hlasování zobrazíme jména autorů a odkazy na jejich stránky. Vítěze také čekají hodnotné ceny. Také jsme zavrhli zveřejňování průběžných výsledků, které si někteří z vás přáli. Chceme dát stejnou šanci všem…

Ceny v druhém kole

  1. software Zoner Photo Studio 9 Xpress + Zoner Web Gallery + Zoner Photo Print knihu o fotografování z vydavatelství Zoner Press a knihu Ondřeje Neffa Digitální fotografie polopatě a dárkový certifikát na slevu kurzu Institutu digitální fotografie (IDIF).
  2. software Zoner Photo Studio 9 Xpress + Zoner Web Gallery knihu Z Královehradec­kého kraje za humnavydavatelství OFTIS a knihu Neffův průvodce digitální fotokomorou, kterou vydal IDIF.
  3. software Zoner Photo Studio 9 Xpress, dále knihy Cestovatelé a dobrodruzi Pardubického krajevydavatelství OFTIS a Fotografický blesk v digitální i klasické fotografii od IDIFu.


Ceny pro vítěze finálového kola

      Software Zoner Photo Studio 10 ;-) + ceny od dalších sponzorů
      Knihy o fotografování a cestování
      Dárkové certifikáty na kurzy IDIFu a odborné publikace
      Dárková poukázka na nákup v prodejně Humi OUTDOOR + ceny od dalších sponzorů

Hlavní partner:

Zoner Photo Studio

Další parneři:

IDIF Humi OUTDOOR Zoner Press ... jednoduše dobré knihy Tiskárna a vydavatelství OFTIS Ústí nad Orlicí

Kuba, kousek Evropy v Karibiku – 1

Z letiště jsme zamířili do hotelu, kde na rozdíl od přehnané
mexické úslužnosti, nás personál chápal jako někoho, koho je potřeba
snášet (omezeně) protože si služby zaplatil. Další evropský rys.


Asi bude většině z vás divné, proč jsem tenhle článek nazvala právě takhle. Můj náhled na Kubu je ovlivněn mým nepřetržitým kontaktem s latinoameričany, konkrétně Mexičany, a tak to, co by návštěvníkovi žijícímu v Evropě, přišlo tak exotické a vzdálené, mě přišlo až melancholicky domácí.

Poměrně dlouho jsem cestě na Kubu odolávala a to především ze strachu z přístupu Kubánské cizinecké policie. Vzhledem, k mému služebnímu pasu a poměrně častým roztržkám mezi českými a kubánskými diplomaty, jsem se obávala problému. Na kubánském velvyslanectví v Mexiku, mi sdělili, že není důležitý můj migrační statut v Mexiku, ale to, že na Kubu mířím jako turista, takže se po mě bude chtít pouze poplatek za turistickou kartu, který mi vyřídí přímo cestovní kancelář a můžu vyrazit. Předpokládám, že to samé by mi řekli i v Praze.

I přes moje obavy, vše proběhlo skvěle. Migrační pracovník mě jen požádal, abych si sundala brýle, chvilku zkoumal moje doklady pak se krásně usmál a nechal mě vstoupit na oficiální kubánské území. První, co budete muset pravděpodobně udělat po té, co vás vyplivne letiště, bude směna peněz. A tady je má první značně užitečná rada. Kubánská vláda vybírá ze směny US dolaru poměrně vysokou daň (pokud se nemýlím až 20 %) a tak je mnohem výhodnější přivést si na Kubu Euro, které směníte bez daně na „Peso convertible – CUC“ kubánskou měnu, kterou bych přirovnala asi k něčemu podobnému jako byly „bony“, nejedná se totiž o peníze, kterými platí běžně Kubánci, ale o ty, které se používají při styku s cizinci.

Od okamžiku, kdy svíráte v rukou své první CUC mají tendenci se kutálet do všech směrů. Hned na proti směnárně Vám prodají zaručeně nejlepší mapu Havany za cenu, řekla bych ne příliš křesťanskou. Ale co? Člověk sem přeci nelétá denně.

Míříte-li na Kubu, vezměte si s sebou Eura. Jejich výměna za místní měnu není, na rozdíl od amerických dolarů, zatížena zhruba dvacetiprocentní daní. Smlouvat se vyplatí téměř vždy a všude a rozhodně si nenechte vnutit „mimořádně výhodné“ služby, či třeba menu v restauraci. Určitě se najde místo, kde totéž pořídíte za polovinu původně nabídnuté ceny.


Z letiště jsme zamířili do hotelu, kde na rozdíl od přehnané mexické úslužnosti, nás personál chápal jako někoho, koho je potřeba snášet (omezeně) protože si služby zaplatil. Další evropský rys. Každopádně jsme hned vyrazili na procházku prošli si promenádu – malecón a přes Paseo de Prado až do centra Habana vieja, kde jsme zakotvili na schodech jedné z krásných budov u Capitolia. Z celé procházky mě překvapil především fakt, že v okamžiku, kdy se setmělo nerozsvítilo se pouliční osvětlení a ani nic podobného. Kdyby nebyly skromně osvíceny některé důležité budovy, pohybovali bychom se téměř poslepu.

Na zpáteční cestu jsme se již nevydávali pěšky ale zvolili „Coco taxi“. Jedná se o motorku většinou žluté barvy, ve tvaru spíš vajíčka než kokosu, jež má dvě místa pro pasažéry a jedno pro řidiče – taxikáře. Na cenu se ptal raději náš kubánský kamarád a z původních 5 CUC ji usmlouval na 3 CUC. Smlouvat se tedy nejen povoluje ale vyplácí.

Další den jsme vyrazili prohlédnout především historické centrum – Habana vieja ve dne. Prošli jsme množství kouzelných koloniálních uliček, některé jsou krásně opravené, některé zase v ruinách, ale snad v každé visí prádlo z oken. Na náměstí u Havanské katedrály jsme zakoupili pohledy a nafotili pestře oděné dámy, které se tu fotily s turisty. Každou chvilku se k nám někdo přichomýtl a vyptával se odkud jsme a zda jsme něco nepřivezli. Nejčastější začátek takové konverzace můžete vytušit, jakmile se Vás někdo zeptá kolik je hodin a přitom má na ruce hodinky. Bohužel se nedá očekávat, tedy aspoň většině případů, že by dotazující opravdu zajímalo odkud jste, či jak se Vám Havana líbí. Spíš jde o začátek monologu, při kterém je tlačeno na Vaši lidskost a při kterém se snaží dotazující osoba získat od Vás peníze. Možná zní tahle má poznámka krutě, ale obávám se že s mým mexickým výcvikem, kterým jsem si prošla na toto téma jako bílá , tedy bohatá osoba, se moje naivita téměř vytratila. Člověk moc dobře pozná, kdy pomoci a kdy se ho snaží někdo obrat. Je pravda, že tak tučné spropitné jako na Kubě, jsme nenechávali nikde jinde. Na dotazy ohledně času jsme prostě nereagovali.

Po procházce centrem a po sledování systému čekání na MHD – mimochodem ohromě zajímavá záležitost, ke které se vrátím – jsme se vydali hledat nějaké jídlo. Pouliční občerstvení jsme neobjevili. Pravděpodobně tady ani neexistuje. Vydali jsme se tedy hledat nějaký „Paladar“, což jsou domácí maličké restaurace. První jsme objevili s výhledem na moře. Nádhera. Celé menu stalo 8 CUC a když jsme se optali, kolik by stal pouze hlavní chod bylo nám řečeno, že hlavní chod stoji 8 CUC za osobu a že zbytek menu je proste jen pozornost podniku. Rozhodli jsme se proto hledat někoho méně vychytralého. Gabriela napadlo něco v skutku naivního. Zeptal se hlídače u blízkého hotelu, kde bychom se mohli dobře najíst. Okamžitě byl přivolán bici-taxi (obdoba Coco-taxi ale místo motorky se jedná o kolo), který nás odvezl do ne příliš vzhledné čtvrti k nepříliš vzhlednému domečku, jehož dveře dlouho nikdo neotvíral. Poté jsme byli vedeni po příkrých schodech do místnosti se stoly a židlemi. Všichni se usmívali a všichni byli moc milí. Servírka nám začala přednášet naučené menu a dodala, že tohle všechno můžeme mít za 20 CUC za osobu. Uznávám, že ve mě pěnila krev a nechybělo příliš a uškrtila jsem toho taxikáře, který nám celou cestu, která stála 1 CUC vykresloval jak úžasný a levný je tenhle lokál. Za odvoz do našeho ne příliš vzdáleného hotelu, ještě před mým výbuchem za který by se nemusel stydět leckterý temperamentní latino, po nás chtěl 10 CUC. Následoval onen zmíněný výbuch kdy byl taxikář počastován několika typicky mexickými slovíčky, kterým ale určitě velmi dobře rozuměl. Odvoz na původní místo najednou zlevnil na 1 CUC. Do hotelu jsme se vraceli pěšky a nakonec jsme se najedli v hotelové restauraci a to v hodnotě 5 CUC na osobu.

Z tohoto článku o destinaci Kuba umístila odkaz na svůj web a zároveň reklamní sdělení cestovní kancelář Eso Travel. Dovolená Kuba – dejte se na dovolenou plnou neocenitelných životních zážitků.


Kubánská kuchyně je další z těch věcí, které rozvířily moje vzpomínky. Je velmi blízká evropské, aspoň co se zpracování masa týče. Z masa se neokrajuje nic. Ponechávají se všechny žilky, blány, žlázy a jiné hrůzy, které jsem tak nenáviděla ve školní jídelně a které ze mě udělaly v Čechách vegetariána. Maso často doplňují zeleninovou oblohou a smaženýma bramborama. Na typickou kubánskou kuchyni, především námi milovanou rýži s černýma fazolema, jsme si museli počkat až na typicky turistické Varadero. Překvapilo mě také, že v zemi, kde se tolik daří ovoci se podává jako pomerančová šťáva krabicový džus. Večeři už jsme raději odbyli ve francouzské pekárně a nepokoušeli se opět zkoušet osud.

Teď k té zmíněné dopravě. Už jsem psala o Coco-taxi, Bici-taxi, takže nám chybí ještě obyčejné taxi. Převažují starší auta jako Lada nebo Moskvič, ale také je často vidět Fabia. No a pak se dostáváme k MHD a proslulému „Camello“ aneb „Velbloud“, což je náklaďák, který má k sobě připojený „hrbatý“ návěs, sloužící jako autobus. Jedná se o téměř folklorní záležitost, ale vzhledem k jeho nepohodlnosti je postupně vyměňován za novější typy dopravy. Viděli jsme také několik druhů autobusů, uznávám, že ve značně žalostném stavu. Podle toho, co jsme mohli vypozorovat, narozdíl od Mexika má Havana autobusové zastávky, kde lidé poměrně dlouho čekají. Protože je MHD značně přeplněná každý si hlídá své pořadí nástupu, takže jakmile na zastávku dorazí nový cestující zakřičí: „Kdo je poslední do 106?“ Poslední se stane předposledním a tak to jde dál, než přijede očekávaný autobus 106.

Ráno jsme vyrazili na poloostrov Varadero, kde není k vidění téměř nic, až na úžasné tyrkysové moře, bílé pláže a hotely. A o tom příště, stejně tak jako o návratu do Havany.

Autorka trvale žije v Mexiku.

Cestovatel.cz prolomil tisícovku!

Ano, je to tak. Časopis www.Cestovatel.cz začal svou návštěvnost
držet nad tisíci unikátními návštěvami denně. A to prosím
nepočítáme roboty a jinou havěť.

Časopis vznikl už hodně dávno, z ryzího nadšení pro psaní
o našich cestách…

Ano, je to tak. Časopis www.Cestovatel.cz začal svou návštěvnost držet nad tisíci unikátními návštěvami denně. A to prosím nepočítáme roboty a jinou havěť.

Časopis vznikl už hodně dávno, z ryzího nadšení pro psaní o našich cestách. Ryzí nadšení však nestačilo dlouho a tak byl časopis několik let téměř neaktualizovaný. Druhý dech chytl někdy v roce 2005, kdy jsme se rozhodli z něj opravdu něco udělat a k ryzímu nadšení jsme přidali ještě jedno ryzí nadšení. To, zdá se, zatím funguje. Založili jsme občanské sdružení Cestovatel a tím jasně deklarovali neziskovost celého projektu. Hlavně tedy proto, že jinak bychom se cítili jako hodně špatní podnikatelé.


Na grafu můžete vidět, jak nám ta návštěvnost hezky roste od 1. 1. 2006 až po dnešek. První váhavé překročení tisícovky jsme pozorovali se zatajeným dechem, jestli to není pouze dočasné, ale teď už je vidět, že jsme tisícovku skutečně překročili a že pokračujeme dále.


Snažíme se přinášet zajímavé články a snad se nám to i daří s ohledem na rozpočet, který na to máme (0,–).

Články máme ze zemí vzdálených: Salar de Uyuni emhádéčkem

Ze zemí blízkých: Rumunské podhorské stopování

I přímo z našeho dolíku: Má srdeční záležitost – řeka Vydra

Články o technických zajímavostech: Opuštěnými tunely Slovenska

Reportáže: Fotoreportáž: Ohňostroje a dračí lodě na Pryglu

Rady na cesty: Katev – Mašina nerabotajet

Za každý zajímavý článek jsme rádi a pokud i vy máte něco, o co se chcete podělit, podívejte se Jak psát článek


Cestovatelské blogy:

Podařilo se nám také zprovoznit cestovatelské blogy, doufáme, že se ujmou i jako on-line zpravodajství z cest, tak jak to už využil třeba Martin v Íránu: Cesta k duši Persie – Írán 2007

Mapy:

Chystáme pro Vás i orientační mapy, můžete to vidět u fotosoutěže i u přehledu článků . Mapy sice zatím neobsahují všechny články, ale postupně se přidávají.

Navíc jsme rozšířili naše RSS kanály na GeoRSS – pokud máte dostatečně chytrou čtečku, bude za Vámi chodit i malá mapka.

Soutěže:

Těší nás pořádání soutěží pro čtenáře:


Ale hlavně nás těší, když někdo napíše, že nám drží palce a že se mu tu líbí. Víme, že web není dokonalý, ale věřte, že se snažíme ze všech sil. Pokud nám někdo nabídne pomocnou ruku, budeme rádi.

Přejeme si tedy, ať ta druhá tisícovka příjde brzo, ale ještě víc si přejeme, abyste se sem vy, naši čtenáři rádi vraceli.

Najděte si svého sponzora – jak to dopadlo

Nebojte se hledat sponzora. Pokud nejprve nabídnete, budete velmi
blízko k tomu, že dostanete. A uvidíte, třeba dostanete právě
jako já víc, než by jste sami čekali…

Poděkování sponzorům

Jsou to téměř tři týdny, kdy jsem se ponořen do smutku snesl z výšin k rodné zemi a ústa ocelového opeřence společnosti ČSA, mne vypustila do chladného, letního rána v Praze.

Persie se všemi krásami a milými lidmi zůstala jen v mém srdci a žel, velmi daleko pro můj toužící zrak. Ale postupem času jsem přivykl odhaleným ženám (rychleji, než zahaleným v Íránu a rád), chladu, absenci siesty a dalším, příjemným věcem, které byly po celý měsíc samozřejmou součástí mého putování.

Plný elánu jsem se vrhl do úpravy fotografií, přípravy přednášek, psaní knihy a pokusům jak nastartovat a zrealizovat můj sen živit se cestováním. Vše je to ještě vzdálené, ale každý, byť sebemenší úspěch mi působí nesmírnou radost.

Hledáte sponzora na cesty?

Cestovatel.cz navázal spolupráci se serverem www.sponzoruje­me.cz

Napište kvalitně svůj projekt (více o tom Martin Lejsal zde: http://www.ces­tovatel.cz/…ho-sponzora/ a umístěte ho na stránky www.sponzoruje­me.cz

www.Cestovatel.cz vám nabízí možnost publikovat jak svůj projekt, tak svou cestu, včetně zobrazení vašich sponzorů. Psát můžete články nebo si můžete zřídit cestovatelský blog a psát reportáže přímo z expedice.

Sponzorujeme.cz

Ať už se zabývám v současné době čímkoliv, část mého srdce je stále na východě. Chybí mi mešity, přátelství neznámých lidí, polední horko i večerní únava po celodenní námaze. Postrádám mnoho věcí, ale to k cestování patří. Cesta je nejen zisk a obohacení, ale i mnoho ztrát. Ale jak napovídá název jednoho televizního pořadu, jsou to krásné ztráty.

Nemohu také nevzpomenout na mé dva sponzory, kteří mne podpořili svými produkty. Hannah a Horalsport. U srdce mne hřál nejen pocit, že jsem měl kvalitní funkční oblečení a vynikající vibramové boty, ale především vědomí, že se mnou spolupráci vůbec navázali.

Byl a stále jsem neznámý člověk. Ještě nic jsem vlastně nedokázal a mé jméno nikomu nic neříká. Pro sponzory vlastně nejsem vůbec zajímavý. A přesto do toho se mnou šli. Zaujal je můj projekt a navzdory mé mediální neexistenci mne podpořili.

Myslím, že ani netuší, že mi dali vlastně víc, než co jsem od nich reálně skutečně dostal. Dali mi sebedůvěru a víru, že sponzory lze nalézt. Pokud v sobě objevíte touhu a neuhasitelné přání zrealizovat projekt, který Vás naplňuje, určitě dokážete nalézt i ty, kteří Vám pomohou Váš sen uskutečnit.

Samozřejmě, vždy se budou ptát : A co z toho budeme mít? Ale nebojte se, určitě přijdete na způsob, jak je mediálně prezentovat. Možná Vám sami nabídnou různé možnosti spolupráce, které Vás samotné ani nenapadly. To hlavní, co sponzora osloví, je zajímavý projekt, Vaše nadšení, které z Vás sálá a zapaluje každého okolo Vás a ochota udělat pro ně vše, co je ve Vašich silách.

A tuto víru jsem od nich dostal. Proto jsem se možná bláhově, ale s odhodláním pustil do realizace svého snu. Vždyť jsou to právě naše tajná přání a sny, které činí život tak krásným. Nevzdávejte se jich jen proto, že nevidíte možnost jak je uskutečnit. Zkuste to.

Nebojte se hledat sponzora. Pokud nejprve nabídnete, budete velmi blízko k tomu, že dostanete. A uvidíte, třeba dostanete právě jako já víc, než by jste sami čekali.

Pražské zahrady – Františkánská zahrada

Františkánská zahrada je jednou ze zahrad Pražany nejvíce využitých
k příjemnému krátkému odpočinku. Dlouho tam ale nevydržíte,
protože je v ní přespříliš rušno. A tak žije velmi
intenzivně, skoro bych řekla, že v ní tepe srdce Prahy.

Když byly mé dcery malé, nejraději z celé Prahy měly jediné místo. Cukrárnu Ovocný Světozor. Milovaly a dodnes milují tamní zmrzlinové poháry, ovocné a krémové dorty ale i zmrzlinku točenou. Vždycky to býval můj strategický tah, jak je dostat do Františkánské zahrady a pak na procházku starou Prahou. Opravdu vždycky se po zmrzlince zadařilo.


Klidná zahrada u Václavského náměstí

Františkánská zahrada (dříve nazývaná také zahradou karmelitánů nebo zahrada u Panny Marie Sněžné) leží kousíček od Světozoru, uvnitř bloku mezi Václavským a Jungmannovým náměstím, mezi Vodičkovou a Jungmannovou ulicí. Má výměru 0,6 ha a leží v nadmořské výšce 195–197 m. Zahrada je volně přístupná a je v ní pěkně rušno. Spousta laviček obsazených nejen turisty, ale hlavně Pražany, kteří si tady lahodí pod loubím plným popínavých růží, které jsou právě koncem jara v plném květu, bývá zcela zaplněná. Z velkých květů a růžové, červené a žluté zářící barvy až oči přecházejí. Nejvíce je jimi lemován vstupní prostor k bráně do pasáže Alfa. Na bílých železných konstrukcích stočených do oblouků se pnou desítky keřů a kvetou stovky růží. Ohradní zdí je oddělen pouze pás konventu bratří františkánů.

Zahrada vznikla po roce 1348 při první výstavbě Nového Města, které založil Karel IV. Budovali ji karmelitáni ve stylu středověkých klášterních zahrad. V těchto dobách se zde pěstovaly především léčivé bylinky, aromatické rostliny a květiny a částečně i zelenina. Snad tam byl i ovocný sad a chmelnice. Severně a západně za kostelem měli karmelitáni hřbitov. Od roku 1604 ale patřila zahrada už františkánům, došlo k protorenesančním úpravám, v roce 1708 byla zahrada znovuzaložena a v roce 1718 plně upravena pro pěstění výhradně léčivých bylin a koření.


Já pamatuji rozsáhlou opravu zahrady v letech 1985 až 1992 podle architekta Otakara Kuči. V té době také přibyly do zahrady vrata u pasáže Alfa s plastickými výjevy života sv. Františka (akademický sochař Petr Císařovský). Kousek od dětského hřiště, které je dodnes pod kostelem Panny Marie Sněžné (nejvyšší kostelní stavba v Praze) a podél konventního domu oddělené zdí s popínavou révou od ostatních prostor zahrady, přibyla soška chlapce s mušlí (akademický sochař Stanislav Hanzík) a sousoší Prameník s tančícími vílami (3 víly od Josefa Klimeše) je ve střední linii zahrady v západní části. Byl zachován půdorysný rozvrh zahrady, křížová osnova a průchod zahradou mezi pasáží Alfa a Jungmannovým náměstím. Zachovala se dokonce bylinářská zahrádka okolo raně barokního altánu. Ta je oddělena kovanou mříží a jsou v ní i různé jiné květiny a rostliny, které se pravidelně obměňují.



Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Zahrada je zdobena lemy z tisu červeného stříhanými do pásů. Jsou tam ale vysazeny i ovocné stromy a část zahrady je lemována vzrostlými lipami. Je tady k vidění ještě pahýl z nejstaršího stromu Prahy, tisu červeného, jehož stáří je odhadováno na 400 let. Při vchodu z Jungmannovy ulice uvidíte při zdi Františkánské zahrady oválnou kamennou empírovou kašnu s letopočtem 1824.

Františkánská zahrada je jednou ze zahrad Pražany nejvíce využitých k příjemnému krátkému odpočinku. Dlouho tam ale nevydržíte, protože je v ní přespříliš rušno. A tak žije velmi intenzivně, skoro bych řekla, že v ní tepe srdce Prahy.

Vítězové 1. kola fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů

Slavnostně vyhlašujeme vítěze 1. kola naší fotosoutěže Domov
objektivem cestovatelů
. Vítěze a 3 postupující jste vybrali
hlasováním. Na dalším postupujícím se dohodla redakční porota. Pokud si
také chcete poměřit fotografický um, máte nejvyšší čas na zaslání
fotografií do 2. kola. Uzávěrka snímků končí již dnes!

Slavnostně vyhlašujeme vítěze 1. kola naší fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů. Vítěze a 3 postupující jste vybrali hlasováním. Na dalším postupujícím se dohodla redakční porota. Pokud si také chcete poměřit fotografický um, máte nejvyšší čas na zaslání fotografií do 2. kola. Uzávěrka snímků končí již dnes!

Stránky naší fotografické soutěže naleznete na http://fotosou­tez.cestovatel­.cz

Ocenění jsou první tři autoři nejúspěšnějších snímků podle karmy nejúspěšnějšího snímku autora. Pořadí je tedy následující:

1. místo

Ivana Filipová – foto 7 – Oravské louky


Autorka získává software Zoner Photo Studio 9 Xpress + Zoner Web Gallery + Zoner Photo Print od firmy ZONER software – hlavního partnera soutěže, dále knihu Portrétní fotografie z vydavatelství Zoner Press, knihu Ondřeje Neffa: Digitální fotografie polopatě, kterou vydal Institut digitální fotografie (IDIF) a dárkový certifikát na slevu kurzu IDIFu.

2. místo

Tomáš Kypta – foto 15 – větrný mlýn Vrátno


Větrný mlýn holandského typu stojí poblíž Vrátna v polích asi 800 metrů na severovýchod. Postaven byl roku 1870 místním statkářem Václavem Marečkem. Roku 1878 vyrostla vedle mlýna ještě další budova, v níž se nacházely stoupy - dnes již téměř zapomenuté technické zařízení na drcení a likvidaci odpadu. Opuštěn byl vrátenský větrník roku 1923. Co se s ním dělo krátce poté, vystihuje nejlépe článek z dobové literatury:
...cizí lidé jej kus po kuse vykrádali a vnitřní zařízení rozbíjeli, tuláci a různá nekalá čeládka tu přespávali a pálili, co ještě zbylo...“.
iž roku 1934 stály jenom holé zdi, roku 1973 se uvádí pobořené zdivo sahající do výše prvního patra.
Nedávno prošel mlýn kompletní rekonstrukcí. Je ale i nadále obětí vandalů a v současnosti je volně přístupný, bohužel opět zdevastovaný. Z dálky vypadá stále krásně. Keywords: příroda;jaro,léto

Autor získává software Zoner Photo Studio 9 Xpress + Zoner Web Gallery od firmy ZONER software – hlavního partnera soutěže, knihu Z Královehradec­kého kraje za humna z vydavatelství OFTIS a knihu Neffův průvodce digitální fotokomorou, kterou vydal IDIF.

3. místo

Michal Hrabí – foto 9 – Až na vrchol


Autor získává software Zoner Photo Studio 9 Xpress od firmy ZONER software – hlavního partnera soutěže , knihy Cestovatelé a dobrodruzi Pardubického kraje z vydavatelství OFTIS a Fotografický blesk v digitální i klasické fotografii od IDIFu.

Ocenění poroty

Roman Nosek – foto 4 – Studničná a Sněžka od Pražské boudy


Tato fotografie postupuje do finálového kola o hlavní ceny. A to zejména díky tomu, že je vidět snaha autora o nalezení zajímavé přírodní kompozice.

Všem vítězům gratulujeme a přejeme dobré světlo!

Hlavní partner:

Zoner Photo Studio

Další parneři:

IDIF Humi OUTDOOR Zoner Press ... jednoduše dobré knihy Tiskárna a vydavatelství OFTIS Ústí nad Orlicí

Mali – peklem voodoo

Fotoreportáž Michaely Lorencové a Ondry Havelky nás přivádí do země
Mali, země šamanů a voodoo.

Mali je velmi výraznou zemí na hranici saharské a subsaharské Afriky. Žijí tu pouštní Tuaregové, domorodí Senufové, nazí Bambarové, ale také tajemní Dogoni. Saharským oblastem a městům vládne Islám, zatímco venkov ovládají šamani a voodoo. Dokonce i tuaregské pojetí Islámu obsahuje značnou dávku mystiky. V Mali se také nachází skvosty historické Súdánské architektury a to v Timbuktu a v Djené. Ačkoli země patří mezi ty nejchudší na světě, její vyprahlá krajina pulzuje velmi pestrým životem..


Rušný pondělní trh láká obyvatele celého okolí na hlavní prostranství před Velkou mešitou ve městě Djené. Pestrou směs kultur zde tvoří lidé kmenů Bambara nebo Peul, leckdy se zde dokonce vyskytnou Tuaregové ze Sahary. Lidé se schází aby nabídly své plody nebo jiné zboží a prodali je nebo vyměnili za další potřebné věci. Město tak připomíná pohádkové mraveniště v labyrintu hliněných budov, uliček, průchodů či mostků.


Zastaví-li vozidlo v blízkosti vesnice, ihned jej obklíčí množství prodejců ovoce, zeleniny, nápojů, cigaret a dalšího zboží. Velký zájem bývá o klacíky, kterými si Afričané čistí zuby. Po dlouhodobějším čištění potom černochovi trčí z úst množství dřevěných třísek a vláken, ale zuby skutečně září bělobou.


Dívka domorodého kmene Bambara. K tradičním ozdobám tohoto kmene patří výrazné tetování kolem úst a také náušnice v nose. Ženy chodí i desítky kilometrů s velkými nádobami na hlavách, aby přinesly do své vesnice tolik potřebnou vodu, která ve vyprahlém Sahelském pásu chybí jako málokde jinde.


Moderní tvář Afriky je zasažena množstvím výdobytků evropské civilizace, které jsou ovšem téměř nebo úplně nefunkční. V Africe to ale nevadí, vždy se najde nějaké uplatnění pro cokoli a to bez výjimky. Funkční technika zde představuje velký problém, který je kompenzován obrovskou vynalézavostí a schopností improvizovat.


Dogoni jsou nesmírně tajemní lidé, žijící na území jižního Mali, při hranici Burkiny Faso. Kromě záhadných rituálů, při nichž se donedávna usmrcovali lidské oběti, dnes nahrazené zvířecími, jsou nesmírně zajímavé také dogonské voodoo masky. Ty jsou vyráběny vždy pouze pro určený obřad a dál již používány nejsou. Nově vyrobenou masku začaruje šaman, který ji svým úkonem dodá potřebnou energii a sílu. Tyto masky skutečně nahání hrůzu a pro nezasvěceného člověka může být nebezpečný fyzický kontakt s nimi. Africká černá magie čili voodoo má v jižním Mali skutečně velkou sílu.


Útes Bandiagara, který fakticky vymezuje území kmene Dogonů, je dlouhý 150 kilometrů a vysoký až 400 metrů. Celý je provrtán jeskyněmi, průchody, šachtami a velkými místnostmi, kde Dogoni žijí. Právě uvnitř se pravděpodobně ukrývá tajemství Dogonů, které tolik fascinuje vědce po celém světě. Klíč k legendám o původu Dogonů na jiné planetě a vysvětlení staletí starých astronomických znalostí náčelníků, zůstane ukryt do té doby, než agresivní Dogoni pustí cizince do svého hlubokého útesu. Zatím je to nemyslitelné.


Většině afrického dne vévodí nekonečná siesta a pohoda. Nic naplat, že nic nefunguje. Muži v Djené rádi krátí chvíle stolními hrami, popíjením čaje a pokuřováním ze svých dýmek. Na náměstíčku je dokonce prodavač balených cigaret, které dělá ze starého tabáku a balí je do novinového papíru. Občas do nich také přidá něco pro zpestření chuti. Nebo snad ospalé polední atmosféry?


Muži také rádi diskutují a to zejména po důležité páteční modlitbě. Pátek je pro muslimy svátečním dnem a proto jsou modlitby v tento den zvláště navštěvované. Jsou také delší, hlubší a slavnostnější. Ještě několik hodin po modlitbách hovoří muži na rozích ve svých nejlepších dželábiích a kloboucích.


Malé hliněné chýše Dogonů jsou z dálky neviditelné. Teprve když cestovatel přijde blíže, začne rozeznávat jednotlivé chýše mezi balvany roztroušené pod útesem Bandiagara. Dogoni jsou poměrně nebezpeční lidé, kteří nemají v lásce cizince bez jejich doprovodu. Dokonce ani Dogon z jiné vesnice, nesmí projít cizí vesnicí sám, aby nezahlédl zdejší obětní místo. Tím by jej totiž znesvětil a musel by zemřít, nebo obětovat krávu v očišťujícím rituálu.


Grande Mosquée – Velká mešita je největší mešitou postavenou ze dřeva a hlíny. Stovky let dohlíží na hliněné bludiště Djené a je krásnou ukázkou tzv. Súdánské, respektive Sahelské architektury. Věřící se zde schází pětkrát denně k modlitbě a kdykoli potřebují, naleznou zde své útočiště. Nevěřícím, čili všem kdo nejsou muslimové, je vstup zakázán.


V blízkosti dogonských obětních míst bývá jezírko plné krokodýlů. Ti totiž hrají důležitou roli v dogonské mytologii a představují symbol smrti. Dnes je jim obětována část zvířecích obětí, pro dobré vztahy s animistickými bohy.


Tuaregové se pohybují zejména po severní části Mali pokryté pískem Sahary. Zřídka jsou ale vidět i poměrně daleko od pouště, např. až ve vnitrozemí Burkiny Faso. Páni pouště, jak se jim přezdívá, milují čaj a připravují jej specifickým způsobem. Čaj se v konvičce svaří na ohni, poté se osladí a přelévá z konvičky do hrnků a zpět tak dlouho, dokud pořádně nenapění. Samozřejmě z co možná největší výšky.


Muži v Mali nosí specifické klobouky a pestré dželábie. V pozadí je dav zvědavců, které upoutal vypravěč příběhů kočující po celém státě. V zemi s velmi zajímavou historií, kterou obývají pouštní Tuaregové, krásní Bambarové nebo Senufové , tajemní Dogoni a další kmeny, má skutečně o čem vyprávět. Vždyť život Araba na severu země je tolik odlišný od života Dogona na animistickém, magií prosyceném černém jihu.


Městečko Koro leží na samé hranici Mali a Burkiny Faso. Městu vládne islám, i když leží na území dogonských šamanů, kteří zasahují až do Burkiny. Pravidelný středeční trh přilákal mnoho obyvatel města i okolí a dokonce i dva Tuaregy. Ti jsou tady exotickými cizinci a předchází je bojovná, hrdosti plná pověst. Tuaregové totiž vedou ozbrojený boj s malijskou vládou. Na severu země nejsou výjimkou krvavé střety.


Černá Afrika je plná voodoo sošek a obřadních předmětů. Bubínky i sošky vyzařují černou energii, která prostupuje celé toto místo. Při vkládání energie šaman nejprve sošku očistí, přivolá nakloněné duchy předků, podřízne kohouta a jeho krví, za recitace kouzel, celou polévá. Poté pronese nejdůležitější zaříkávadlo a vtiskne sošce voodoo energii. Ta je většinou využívána aby škodila nebo zabíjela. Mnoho šamanů má skutečnou moc zhášet životy či velmi škodit, ale prakticky žádnou moc uzdravovat či pomáhat, jak je mylně rozšířeno.


Dívka domorodého malijského kmene Bambarů má typické dvojité zářezy vedle očí i tetování pod očima a kolem úst. Lidé zde žijí polonazí, leckdy úplně nazí. Strojí se při cestě na trh nebo do města.


Ti Dogoni, kteří nežijí v útesu, staví své vesničky přímo na horním okraji masivu, nebo pod ním. Některé jsou na něj doslova nalepeny, jako tato vesnice Nombori.


Před Velkou mešitou v Djené se každé pondělí koná trh, který připomíná obrovské mraveniště. Lidé několika kmenů se zde schází k výměně nebo prodeji svých plodin či výrobků. V nabídce jsou ale nejrůznější věci jako džíny, dželábie, nevydařené hračky nebo oblíbená rádia, na která se nedá nic naladit.


Mladý Tuareg míří do nedalekého, legendami opředeného Timbuktu. Tuaregové kočují po Sahaře se svými velbloudy a tradicemi. Dokonale znají poušť, čtou z hvězd a jsou to také vynikající obchodníci a umělci. Jejich výrobky ze stříbra mají věhlas v celé Africe.


Dívky na venkově tráví, kromě práce, spoustu času zaplétáním nových účesů. Pořádná vlasová kreace se tvoří i několik dní. Mezi zaplétáním ženy samozřejmě pracují a starají se o děti. Muži tady víceméně stále odpočívají a diskutují.


Severně od Timbuktu se rozprostírá největší poušť světa – Sahara. Osamělé Tuaregské osady žijí pohodovým rytmem. Kočovníci i přes vlastní nedostatky pohostí cizince čajem, plackou a trochou tabáku. Ten kouří ze zvláštních podlouhlých dýmek, leckdy vyrobených ze slonoviny, zdobených stříbrem. Sahelské dýmky jsou vždy ukládány do specifických vaků z velbloudí kůže, které mají kapsu na dýmku, na tabák i na čistítko.


Dívenka kmene Bambara radostně přihlíží svatbě ve své vesnici. Svatby se těší obrovské oblibě a slaví je vždy celá vesnice a to tři dny, vždy v podvečer a v noci. Život je i přes kruté podmínky radostný a hrdý.


Na velkém trhu najdete skutečně ledascos. Od nefunkčních teploměrů až po želvy či papoušky. Převládají však plodiny a věci nutné k přežití.


Malijci nosí veškerý náklad na hlavě. Dokonce i batohy a leckdy i boty, nosí na hlavách.


Pracující malijské dívky. Dřevěnými kůly tlučou rýži, aby ji tak zbavili slupky, kterou poté oddělí přesýpáním na větru.


Na svatbě u kmene Bambarů se převážně tančí, bubnuje a zpívá. Pestré oděvy svatebčanů kontrastují s monotónně vyprahlým okolím. Nevěsta je oblečena stejně jako ostatní ženy, liší se pouze velkými zlatými náušnicemi na červených šňůrkách.


Slavnostně nastrojené ženy přihlíží svatbě. Normálně chodí po své vesnici polonahé, dnešní den je ale příležitostí pro sváteční šaty. Domorodci jsou velmi parádiví a potrpí si na nejroztodivnějších ozdobách.

O autorech



V letech 2004–2005 uskutečnili dva mladí lidé Michaela Lorencová (24) a Ondřej Havelka (25) velice zajímavou cestu po africkém kontinentě. Jejich leckdy velice nebezpečná a náročná cesta, kterou absolvovali stopem a pěšky trvala plné dva roky a vedla přes 27 států Afriky. Pohybovali se po územích zmítaných válkou, stejně jako po dech beroucích plážích. Noci trávili ve stanu, nebo pod širým nebem, v poušti nebo džungli, která jim připravovala nečekaná překvapení.

Kniha nahá Afrika

popisuje jejich jedinečnou dvouletou cestu po celé Africe, která byla ve svém rozsahu a stylu naprosto výjimečná. Popisuje cestu stopem a pěšky přes 27 africký států a dalších několik zemí Asie a Evropy, které jsme během této cesty navštívili.

Kniha se zaměřuje zejména na divoké domorodé kmeny celého černého kontinentu. A to nejen na jejich exotický vzhled, ale také na jejich náboženství, problémy, nálady a myšlenky. 98 stran textu popisuje ty nejzajímavější události, které jsme právě mezi divokými kmeny zažili. Leckdy šlo o život, jindy byla setkání veskrze příjemná.

více na www.nahaafrika.cz

Křest knihy Endurance – neuvěřitelné putování Shackeltonovy Královské transantarktické expedice

Slavnostní křest knihy Alfreda Lansinga „Endurance“
o neuvěřitelném putování Shackletonovy Královské transatlantické
expedice. Křtít budou význačné osobnosti vědy a cestování

Vážení přátelé, nakladatelství DharmaGaia si Vás dovoluje pozvat na křest knihy Alfreda Lansinga: Neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice – Endurance

středa 27. 6. 2007, od 16.00 hodin, Palác knihy LUXOR Václavské náměstí 41, 1. patro

Křtít budou význačné osobnosti vědy a cestovatelé: Doc. RnDr. Josef Sekyra — první Čech, který stanul na jižním pólu za National Geographic Hynek Adámek — účastník stavby české vědecké stanice v Antarktidě PhDr. Josef Schütz — ředitel festivalu TOURFILM Uvádí Alena a Jaroslav Klempířovi

Kniha vychází u příležitosti Mezinárodního polárního roku (V případě dotazů kontaktujte organizátory na tel. 608 241 982 nebo dharmagaia (at) dhar­magaia.cz)


Dále upozorňujeme, že tuto knihu můžete vyhrát v naší soutěži: http://www.ces­tovatel.cz/…-dharmagaia/

Do historického Bordeaux i na největší dunu Evropy

Nejen politikou ale žilo a žije Bordeaux. Co by to bylo za francouzské
město, kdyby nebylo spjato s proslulým francouzským gurmánstvím, ať
jde o jídlo nebo pití. Při vyslovení jména Bordeaux snad všichni
zareagují: „No přece kdo by neznal bordeauxská vína.“ Ano, jde
především o červená vína, v menší míře o vína
bílá.

Pondělí 2. srpna

„Klasika“ se opakuje i v tomto pondělním ránu. Vyspali jsme se dobře, co bude následovat, je nám jasné. Kolem osmé hodiny ranní jsme připraveni k odjezdu. Ráno sice nic moc, jsme ale optimisté. Prostě – bude lépe. Tak neoblomně věříme. A tak jedeme směrem k pobřeží, i když víme, že se ještě zastavíme u velkého sladkovodního jezera, které též stojí za pozornost.

Nejprve se seznámíme s prvním velkým sladkovodním jezerem, s jezerem Lac d´Hourtin-Carcans. Je tu pusto, mlhavo, dokonce lze říci, že tu je i v tuto letní dobu nevlídno. Nu, co se dá dělat? Ani nepřízeň počasí nás neodradí od návštěvy pobřeží. Název Hourtin-Plage zní povzbudivě. Parkoviště v písečných dunách, nízká oblačnost, moře v dáli a – naše zvědavost, jak toto pobřeží vypadá. Tak by se dala popsat ve stručnosti naše momentální situace.

Po schůdcích sestoupíme až k pláži. Je teplo, spíše dusno. Sundáváme boty a prožíváme ten slastný pocit brouzdání se v teplém písku. Tam a zpět, doprava a doleva, směrem k vodě i směrem ke břehu, za asistence jemného větříku – tak si vychutnáváme dnešní ráno. Nutno říci, že nám je v tuto chvíli více než příjemně. Navíc pozorujeme mladé lidi – chlapce i dívky – vybavené surfy, jak se na pláži rozcvičují a jak zkoušejí kvalitu vln. Ne všem se do této činnost chce s nadšením. I francouzská mládež dokáže nasadit „kyselý ksicht.“

Vnitrozemím objedeme již zmíněné jezero od severu k jihu a dostáváme se k jeho jižnímu cípu. Tam leží městečko Maubuisson. Déšť je na spadnutí a tak se rozhodujeme, že se jen jemně „courneme“ po městě. Zaparkujeme a jdeme na obhlídku. Lidé, především turisté, se už probudili, i oni stejně jako my nakupují, nahlížejí do obchodů, nechávají se zlákat nabídkou. Kupují suvenýry, mnozí z nich sáhnou i hlouběji do peněženky a vybírají z kvalitních vín. Zdejší vinotéka je nádherný obchod s esteticky uspořádanými lahvemi, jejichž cena se pohybuje od deseti až do – pro nás neuvěřitelných – sto padesáti Euro. Nechybí tu samozřejmě ani ochutnávka.

Začíná pršet. Přemýšlíme, čím si v tuto chvíli zlepšit pokaženou náladu. Čím jiným než dobrým jídlem. Rychlá občerstvení jsou otevřená a tak nasáváme vábné vůně a řešíme problém, co ochutnáme. Nakonec se rozhodneme pro dvoje „cosi.“ Obojí je masitý pokrm. Jinak přesněji nevíme, co jíme, můžeme jen zkonstatovat, že obojí je dobré. V tu chvíli nám vůbec nevadí – stejně jako Francouzům – že prší.

Drobně prší – podle naší známé písně: „Prší krásně.“ Francouzi si z toho nic nedělají, pohodově jedou po cyklistické stezce k moři a že to s tím koupáním myslí vážně, tak tomu nasvědčuje fakt, že s sebou vezou slunečník. Asi znají rozmary zdejšího počasí lépe než my. Rádi bychom jim důvěřovali a dočkali se sluníčka.

Dojedeme na pobřeží, do Carcans-Plage, a nerozhodně se motáme po parkovišti a kolem stánků podél cesty vedoucí k moři. Prohlížíme nabízené zboží, u potravin nám tečou sliny, v občerstvení neodoláme nabídce. S „teplem“ v žaludku se vydáváme k moři. Než k němu dojdeme, počasí se opravdu umoudří, vyjasní se a rtuť teploměru rychle šplhá do výšek typických pro léto. Je neoddiskutovatelné, že stejným tempem stoupá i naše nálada.

I zde musíme nejprve vystoupat na vrchol duny a z něho potom sklesat k moři. I tady nás nepustí volně dunou, musíme jít po oplocené stezce. Zase následuje příjemně bezcílné brouzdání se pískem, hledání mušliček, hluboké nádechy pro zdraví, romantické pozorování mořské hladiny i siluet lodí v dáli na obzoru. V této chvíli zapomínáme na čas, na to, že máme jakýsi itinerář cesty. Co na tom, že zde zůstaneme déle. Vždyť je nám tu tak dobře. Tato dvou či tříhodinová pohoda nám dá sílu pro další cestu.

Ještě se usmějeme u trochu humorného plakátu zvoucího k jakémusi představení s býky – asi k rodeu, textu samozřejmě nerozumíme – a vracíme se do vnitrozemí. V piniovém lese nepohrdneme bohatou nabídkou šišek a ty největší kusy končí v kufru našeho auta. Určitě nejsme v tomto počínání první ani poslední, v těsné blízkosti silnice a parkovišť jsou šišky beznadějně vysbírány.

Příjemně naladěni směřujeme do Bordeaux. Náladu nám ale přece jen kazí pohled na již zmíněné morbidní černé postavy. Silnice je rovná, přehledná, počasí letní, auto nás zatím nezklamalo a poslušně nás veze do pátého největšího francouzského města, do křižovatky evropského obchodu již od předřímských dob a samozřejmě i do významného přístavu.


Město Bordeaux (bordó) leží v meandru řeky Garonny a jeho historie je dlouhá, předlouhá, i když zachované památky se váží téměř převážně k 18. století. Původně zde vyrostlo sídlo kmene Biturigů a to se v 1. století př. n. l. dostalo pod nadvládu všemocného Říma. Tak vznikla Burdigala. Císař Dioklecián potom město opevnil. Doba zmatků zvaná stěhování národů přinesla sídlišti zkázu. R. 507 se dostalo do moci Franků, v r. 729 ho zpustošili Maurové (Arabové). Jeho význam odhadl francký král Karel Veliký a učinil z něj hlavní město oblasti Akvitánie. V 9. století, po úpadku francké říše, se město stalo několikrát cílem normanských nájezdů. „Chvilkové“ pány, Normany, vystřídali na dlouhých téměř tři sta let Angličané, ti byli pány města v letech 1154 – 1451. Pod anglické panství přivedla město Eleonora, dcera akvitánského vévody, která se stala anglickou a francouzskou královnou. Je skoro nepochopitelné, že francouzskou nadvládu Bordeaux nechtělo přijmout. V roce 1572 zakusilo hrůzy náboženských válek, bartolomějská noc si zde vyžádala 300 obětí. Pod anglickou nadvládu se pak město dostalo ještě jednou, i když jen nakrátko v roce 1814, za doby posledních Napoleonových bojů. Za věrnost prokázanou Bourbonům udělil francouzský král Ludvík XVIII. synovi vévody z Berry, pozdějšímu hraběti Chambordovi, titul duc de Bordeaux. V 19. století se Bordeaux stalo též bezprostředním centrem politického dění, r. 1870 bylo sídlem prozatímní vlády a r. 1871 se zde sešlo národní shromáždění.

Nejen politikou ale žilo a žije Bordeaux. Co by to bylo za francouzské město, kdyby nebylo spjato s proslulým francouzským gurmánstvím, ať jde o jídlo nebo pití. Při vyslovení jména Bordeaux snad všichni zareagují: „No přece kdo by neznal bordeauxská vína.“ Ano, jde především o červená vína, v menší míře o vína bílá. Právě červená vína se chlubí i zvláštním odstínem rudé barvy a tak označení barva bordó zná každá švadlenka. Jinak o červených vínech z této oblasti se v odborných publikacích tvrdí, že se vyznačují příjemnou trpkostí, charakteristickou vůní a chutí. Pro výrobu červených vín se pěstují zejména odrůdy cabernet, verdot, merlot, malbec a jiné. V oblasti vín nejsme těmi správnými „fajnšmekry“ a tak musíme těmto informacím věřit.

Mapu nemáme, proto ve městě nejprve bloudíme. Po několika pokusech Francouzů vysvětlit nám, kde se nachází „centre ville,“ se přece jen „trefíme.“ Na nábřeží dokonce objevíme vjezd do podzemních garáží, ale – no, jak to nazvat – snad jen že zblbneme. Neumíme najednou do garáží chráněných závorou zajet. A přitom jsme tento akt absolvovali již nespočetněkrát. Jako správní blbci couváme příkrým sjezdem zpět na frekventovanou ulici. Co si o nás myslí Francouzi, kteří nám dávají možnost vyjet, raději nedomýšlíme.

Zaparkujeme na velkém, i když v této době rozkopaném parkovišti na nábřeží a poněkud otřeseni svou blbostí – teď nám teprve dochází, že jsme prostě nedokázali zmáčknout jeden knoflík – vyrážíme za novými poznatky. Nejprve obdivujeme most Pont de Pierre přes široký říční tok s množstvím secesních luceren, potom kolem nás profrčí moderní nízká tramvaj a vstup do starého města nám nabízí brána Porte Cailhau. Ta poněkud nezapadá do dlouhého pásu elegantních klasicistních budov na nábřeží, vznikla určitě o mnoho let dříve než ony. My jdeme po nábřeží ještě o kousek dál a do města vstoupíme vítězným obloukem.

Jen pár kroků a stojíme na náměstí u baziliky St-Michael. Práce na ní byly zahájeny roku 1350 a trvaly dvě stě let. Vznikla tak gotická stavba s bohatě zdobenými portály a krásnými vitrážemi v oknech. Letáček, který je v bazilice k dispozici, nám poskytne další informace. Především vyzývá návštěvníky, aby usedli do lavic a nechali na sebe působit prostor a světlo, perspektivu a ladné linie. Při tom si mohou prohlížet vznešenost tří chrámových lodí, kde klenbu drží 32 pilířů. Z 18 století pocházejí varhany, ve stejné době sem byly umístěny i mříže uzavírající kaple.


Osaměle stojící zvonice je vysoká neuvěřitelných 107 m a je nejvyšší kamennou věží ve Francii. Se starobylou krásou v této chvíli výrazně kontrastuje nepořádek, ba přímo krásně česky řečeno bordel, na přilehlém náměstí. Konal se tu trh a s úklidem si nikdo nedělal problémy. Je pravdou, že než prohlédneme baziliku, již na náměstí nastoupily úklidové čety. A práce jim jde dobře od ruky.

Zabloudíme do starých, nepříliš vábně vypadajících uliček a doufáme, že narazíme na některé architektonické památky na minulé věky. Pár století pamatuje půvabná brána St-Jacobi, její zvon zvěstoval městu šťastné i tragické chvíle. Ulicemi i uličkami dojdeme ke gigantické katedrále St-André a u ní se zastavíme.

Na titulní straně letáčku jsme nejprve upozorněni na tři důležité informace spjaté s katedrálou. Tento kostel je prvním, který byl zasvěcen sv. Ondřejovi, nachází se na poutní cestě do španělského Santiaga de Compostela a byl uznán organizací UNESCO za významné kulturní dědictví. Katedrála byla postavena ve stylu vrcholné gotiky, i když se s její stavbou začalo již v 11. století a měla i svou předchůdkyni. Pravděpodobně ve 4. století zde vznikl první galsko-římský kostel a na konci 11. století byla vysvěcena předrománská stavba. V době vlády Plantagenetů došlo ke zvýšení zdí lodí a ke změně klenby. O dvě století později byla katedrála upravena, chór a příčná loď přibyly ve 14. a 15. století. Svými rozměry soupeří s chrámem Notre-Dame v Paříži – ten je o pouhých 6 m delší a o 4 m širší. Rozměry katedrály jsou opravdu pompézní. Katedrála je 124 m dlouhá, příčná loď je bez pár centimetrů široká 44 m, klenba v chóru dosahuje do výšky 29 m. Věže katedrály jsou 81 m vysoké. Skulptury a obrazy zkrášlují její exteriér i interiér. I tady stojí zvonice mimo kostel, ta pochází z roku 1440 a je 50 m vysoká.

Kolem Velkého divadla, jedné z nejkrásnějších staveb francouzského klasicismu, a kolem dalších budov dorazíme na okraj velké „zelené“ plochy, Esplanade des Quinconces. Toto rozlehlé prostranství se stromořadími, sochami a kašnami bylo vytyčeno v letech 1827 – 58 na místě Chateau de Trompette z 15. století. Najdeme zde i Monument aux Girondins. Je to bohatě zdobený pomník z let 1804 – 1902 a připomíná girondisty, které v době teroru, v letech 1793 – 95, poslal pod gilotinu Robespierre.

Projdeme na nábřeží, zastavíme se ještě na náměstí Place de la Bourse. Toto elegantní, harmonicky vyvážené náměstí obklopují ze dvou stran majestátní budovy z 18. století – Palais de la Bourse a Hotel des Douanes. Déle se v Bordeaux nezdržíme, i když víme, že by tu bylo co prohlížet. V dusném pozdním odpoledni odjíždíme. Chceme dnes ještě „zvládnout“ i jednu přírodní zajímavost.


Ta se nazývá Dune du Pilat – tak praví originální francouzská mapa – nebo v překladu českého průvodce Pilátova duna. Jak se k ní blížíme, začínáme mít v názvu poněkud zmatek. Proč Pilátova – ptáme se. Ukazatelé zvou ke zvláštnosti Dune de Pyla, městečko v její blízkosti nese název Pyla-sur-Mer (tak je označeno i v mapě), ale blízkou pláž zase mapa označuje jako Pilat-Plage. Tak jak to vlastně s tím názvem je? Rozluštit tuto hádanku se nám nedaří.

Na záchytném parkovišti těsně pod dunou je i v tomto předvečerním čase plno. Po cestě proudí davy lidí tam a sem, prohlížejí jídelní lístky okolních občerstvení a zastavují se v prodejnách suvenýrů. Do davu vystupujícího po cestě k duně se zařadíme i my a jsme patřičně napjatí zvědavostí, co nám zde příroda předvede. Prý se jedná o největší evropskou dunu vysokou 110 m, širokou 500 m a dlouhou 3 km.

Po schodech vystupujeme na neskutečnou masu písku a pozorujeme, jak lidé na písečném svahu „vyvádějí.“ Sjíždějí dolů po nohách, po zadní části těla, na prknech. Jiní se obtížně šplhají nahoru. Je to docela pěkné divadlo. Vystoupáme nahoru a vydáváme se na procházku po duně. Sundáváme boty, boříme se do příjemně teplého jemného písku. Hluboko pod námi se na jedné straně zrcadlí ve večerním slunci mořská hladina, na druhé straně pozorujeme, jak věčně se pohybující písek nezadržitelně pohlcuje blízký borovicový les. A před námi do dáli jen samý písek.

Místo uhlazeného návratu po schodech podlehneme touze sklouzat po písku dolů. A jaké to je? No prostě – zážitek. Dole máme chodidla zdravě oškrabaná a v žaludku nám kručí hlady. K tomu se přidává i „mlsná slina.“ Vyhlédneme si jednu z restaurací a v ní povečeříme. Jednou moules a lá creme a frités, jednou frito mixto. První zmíněné jídlo jsou slávky v ochucené smetaně, druhé tvoří fritované kousky ryby, moules, kalamáry a krevety – vše v těstíčku – a k obojímu hranolky. Vychutnáváme si labužnicky dobré jídlo i pohodu vlahého večera.

Hledat kemp se nám moc nechce a tak zakotvíme v nekřesťansky drahém kempu La Foret hned pod dunou. Je umístěn právě v tom lese, na který jsme se z duny dívali. Svým obyvatelům poskytuje snad veškeré myslitelné služby počínaje bazénem a taneční zábavou konče. Než nám v recepci s úsměvem a perfektní němčinou vysvětlí, co vše v kempu najdeme, uplyne úctyhodně dlouhá doba.

„Předjezdec“ nás dovede k určenému místu a vysvětlí nám, že auto máme parkovat na cestě a nemáme zajíždět na plochu vedle. Sice nevíme proč, ale ctíme zákaz. Hygiena, večeře a chvíle rozjímání. Naše zraky letí opět k duně a k lidem, kteří ještě po 22. hodině brouzdají pískem a jezdí na něm na prknech. Kolem nás projdou dvě štěbetající holčičky, slyšíme češtinu. Promluvíme na ně též česky a přivodíme jim tím šok. S otevřenou pusou se na nás ohlédnou a rychle mizí mezi stany a přívěsy.