Namibie – země plná kontrastů

Caprivi strip je brána do malebné země oranžových dun a zlatavé trávy
a mnoha dalšího. Těšíme se. Míříme k „Velkému bílému
místu“, nebo „Zemi suché vody“ a nebo jestli chcete tak „Místo fata
morgany“. Tak se říká jedinečnému a také největšímu národnímu parku
Afriky, který zabírá území více než 22tisíc km2. Národní park Etosha.
Myslím, že každému je dobře známá 4730km2 bezodtoková solná pánev,
které kdysi dávno byla jezerem. Pánev vznikla pohybem tektonických desek
před mnoha miliony let, po mnoha let plněná vodou z řeky Kunene až do
té doby, než se desky opět pohnuly a řeka změnila tok. Pánev nebo tenkrát
spíše jezero byla později naplněná vodou i z tající severní
polokoule. Dnes je většinou vyschlá a bahnitá.

Caprivi strip je brána do malebné země oranžových dun a zlatavé trávy a mnoha dalšího. Těšíme se. Míříme k „Velkému bílému místu“, nebo „Zemi suché vody“ a nebo jestli chcete tak „Místo fata morgany“. Tak se říká jedinečnému a také největšímu národnímu parku Afriky, který zabírá území více než 22tisíc km2. Národní park Etosha. Myslím, že každému je dobře známá 4730km2 bezodtoková solná pánev, které kdysi dávno byla jezerem. Pánev vznikla pohybem tektonických desek před mnoha miliony let, po mnoha let plněná vodou z řeky Kunene až do té doby, než se desky opět pohnuly a řeka změnila tok. Pánev nebo tenkrát spíše jezero byla později naplněná vodou i z tající severní polokoule. Dnes je většinou vyschlá a bahnitá.


Ráno pár minut před šestou jsme na bráně. Tzv. Golden hours – Zlaté hodiny – ráno tak do 9 nejdéle do 10h a odpoledne zhruba od 15h je nejvhodnější doba na safari. Po ránu je zvěř ještě aktivní než uprchne před ostrým africkým sluncem někam do stínu akácie nebo stromů mopane, a odpoledne kdy pomalu slunce chladne a padá dolu, zvěř se chystá na lov nebo jen se pořádně napít. Navíc slunce není tak ostré a zlatavé světlo je pro fotky ideální. Všude bílo, vypadá to jako u nás v zimě. Hmm, trochu blbá poznámka, ale opravdu to člověka alespoň jednou napadne. Je období sucha, zvěř se stahuje k napajedlům, buš je vyschlý, vše je vyprahlé, hnědé a prašné. „Jak to tu asi vypadá v období dešťů?“ Potkáváme vše, na co si vzpomeneme. Šakaly, pakoně, psy ušaté, hyeny, několik druhů antilop, žirafy, pštrosy a dokonce i lví páreček, který nám křižuje cestu. Park je domovem 114 druhů savců, 340 různývch ptáků, 110 druhů plazů, 16 možných obojživelníků a překvapivě i jeden druh ryby. Krajina bělostně září, slunce praží, na napajedlech je živo a nad hlavami nám létají nádherně zbarvení mandelíci fialovoprsý, občas jako tryskáč prolítne jestřáb. Večer už po zavíračce opouštíme park a po cestě zažíváme jedno z nejlepších safari se 40ti žirafami, několik slonů, hyen, psů a obrovská stáda antilop. Po pár dnech se loučíme se štědrým parkem a vydáváme se severní bránou na sever za kulturním poznáním.


Přes hory přes doly napříč řekami

K vodopádům Ruacana vede pěkná asflatka. Z Ruacany přes pohoří Zebraberg na vodopády Epupa to nevypadá ani jako offroad cesta. Neodradí nás to a jedeme. Brodíme se přítoky řeky Kunene, která tvoří přírodní hranici Namibie s Angolou. Tak tam ta tráva a palmy za řekou jsou Angola? Takový kousek a přitom tak nedostupná. Další země, která turistům nestojí ani za zmínku, protože je děěěsně nebezpečná. Kdo by tam jel, když s vydáváním víz jsou takové problémy. Je tam klid, neslyšíme žádné střílení ani výbuch min, možná by stálo za to, se tam také jednou vydat! Teď ale jedeme na Epupu a do etnicky nejbohatší oblasti Namibie. Po kamenech a balvanech stoupáme a přejíždíme kopce nebo se brodíme hlubokým pískem v údolích a na rovinách. Nevím jestli jsem převážnou většinu cesty neprošla pěšky, neustále jsem z auta venku a stavím přejezdy nebo kontroluji podvozek. Cesta se klikatí mezi hliněnými vesničkami. Ještě k nim ani nedojedeme a už se k nám řítí skupinky dětí s nataženýma rukama. Tohle je chování, které mi na Afričanech strašně vadí. Tak tudy jezdí „štědří“ turisté. Polonahé červeně potření lidé, jsme v zemi kmene Himba. V severozápední Namibii jich žije okolo 50tisíc. Himba, dle našeho pozdějšího místního průvodce, prý znamená žebrák. Údajně je tak pojmenovali Angolané, když k nim tito lidé v době obrovského sucha přišli žebrat o jídlo a půdu. Po dvou dnech cesty nádhernou i když drsnou krajinou se před námi otevírá pohled na malé ale okouzlující vodopády obrostlé baobaby, divokými fíkovníky, akáciemi a stromy Makalani. Jsou poloprázdné, u Ruacany bylo zavřené stavidlo. Místní se tu koupou, perou prádlo a všechno je tu tak nějak v klidu, jako prostě v Africe. Návštěva vesnice organizovaná z kempu nad vodopády stojí majlant, my už jsme dávno hluboko za nulovým stavem účtu na té minusové straně. Nabízí se nám jeden klučina Viktor.


Himbsko-německá láska v divočině

Kaokoland, nebo také Kaokoveld, je severozápad Namibie, je domovem převážně kmene Himba, ale i dalších etnických skupin Herero OvaZemba atd. Viktora si jako průvodce bereme záměrně, jak jsme zjistili už v Sudánu, je to lepší, můžeme se dozvědět to co bychom hledali pouze někde v knihách nebo na netu, dostaneme se tam kam bychom sami nemohli a průvodce také zabrání případnému fauxpas. Nakupujeme dary do vesnice, většinou to je cukr a mealie meal – kukuřičnou mouku a vyrážíme. V malé vesnici kousek od Epupa žije asi 30letá Maria s pěti dětmi. Její manžel německý občan Uwe je na výjezdu v Evropě. Několik chýší rozložených po vyprahlé krajině je postaveno tradičně z kůlů a větví spojených palmovými listy a uplácané směsi hlíny a kravského lejna. Hliněná vrstva je výbornou izolaci v horkém období a to zde na severozápadě země je nejen v letním období. Chýše mají většinou jen dveře, čím méně otvorů tím lepší izolace a také méně komárů a dalšího hmyzu pronikne dovnitř. Typické stavení kmene Himba je odlišné od tradičních afrických chýší a rondavelů.

Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

Vůně másla a popela, a něco kořalky k tomu

Himbové, správně řečeno OvaHimba jsou kočovníci. Stěhují se za potravou pro svá stáda. Uctívají boha Mukuru a své předky. Ženy, ale i muži poznáte na první pohled. Mají specifické oblečení a jinou barvu kůže. Himbské ženy jsou velmi spoře oblečené, nosí kožené sukně, různé kožené ozdoby s velkými mušlemi nebo českými korálky. Hlavy jim zdobí unikátní kadeřnický style a doprovází je specifická vůně, vůně másla a popela. Dívky před pubertou mohou nosit pouze dva copy, jež mají spletené do obličeje, později není počet copů omezen. Vlasy jsou pomazané směsí kterou nazývají „otjize“. Účes vdané ženy je podobný jakémusi turbanu. Pro nás asi hodně zvláštním zvykem je jiný způsob očisty než je pro nás samozřejmostí. Himbky se nemyjí, denně se potírají směsí loje a hlíny, která je nejen jejich make-upem, ale i ochranou proti drsnému pouštnímu slunci a proti komárům, díky nimž domorodcům hrozí malárie. Ovšem zakládají si na tom, aby dobře voněly, pravidelně se tedy pod velkými kůžemi vykuřují (saunují) pálením speciálních aromatických bylin a pryskyřice (obdobné jako například ženy v Sudánu). Dospělé ženy kromě nádherných náhrdelníků, ozdob na hlavě a náramků nosí také korálkové ozdoby na kotnících, které mají i praktické využití, chrání je před uštknutím hada. Dívky i chlapci podstupují obřízku. Manžel je pro dívku vybrán hned po jejím narození a mezi 14–17 rokem je provdána. Muž může mít několik žen a v případě manželova úmrtí se žena může znovu vdát, což například u Masajů nelze.


Vyzývavá Namibie

Offroadový nadšenec a milovník cestování po divokém buši si zde přijde na své. Jsem okouzlena krajinou a možnostmi. Chceme vidět více vesnic, ale těch vzdálenějších od turistických cest. Láká nás přejet pověstný Van Zyl´s pass směrem k západnímu pobřeží. Potřebujeme dostatek nafty a zásob, cesta je daleká a náročná. Za odměnu by nás měl čekat namibijský ráj. Je to špatné, jediná benzinka v okruhu mnoha kilometrů, na kterou jsme spoléhali má jen benzín. Nafta není, možná prý zítra. Jedeme alespoň s tím co máme menší loop cca 200km. Míjíme pár vesnic a několik hřbitovů s mnoha zavěšenými kravskými rohy. Tradice pohřbívání je u divokých kmenů různá. Himbové při úmrtí tělo uloží do země bez oficiálního obřadu. Přesně rok poté se k hrobu vrátí, uspořádají obřad se seremonií k uctění nebožtíka, zabijí krávu jejíž rohy zavěsí na hrob. Kamenitá cesta se vlní mezi kopci a podél vyprahlé řeky Hoarusib. Jednou nahoře, jednou dole, mezi keři a stromy, po kamenech, pískem, okolo hliněných chýší. I tady jsem často před autem a upravuji terén, aby se nám nepoškodil podvozek. Průměrná rychlost 20–40km/hod, ale aspoň má člověk čas se pokochat okolím a vidět život v takovém náročném prostředí. Nocujete kam dojedete, jinak to ani nejde. Zakempováváme se za nejhorším skalnatým klesáním před drastickým stoupáním. Zvěře tu je opravdu pomálu, sem tam nějaký pták, nebo malá antilopka, ještěrka či had. Nemůžeme, ale tvrdit, že tu nic není, protože okolí je perfektním domovem pro těžko spatřitelného levharta, takže i když mi žádného nevidíme, neznamená, že tu žádný není. Myslím, že má nebo mají o nás perfektní přehled. Jsme pro ně potencionální večeří.


Čím více se blížíme k městu, tím nudenější vyhlídka z okénka je. Ručička nádrže křičí z plných plic, že jí dochází dech a pokud se nechceme nadobro stát ztroskotanci, je třeba zamířit přímo k pumpě. K čerpací stanici je to ještě dobrých 70km a na budíku už září oranžová. Snad náš cestovatelský anděl strážný zachrání i zde. Na poslední výpary doskakujeme k pumpě ve městě Opuwo. Ten spěch si bere jinou daň. Proraženou pneumatiku. V Africe se člověk neztratí, když už nic, tak na každém rohu stojí nápis Tyre repair (pneuservis). Chleba nekoupíte, ale pneu opraví v každé dřevěné boudě i v daleké pustině. Při čekání na opravu pneu pozorujeme kontrasty mezi polonahými Himbkami a Herero v honosných viktoriánských naducaných sukní s podivným zdobením na pokrývce hlavy. Jsou zvláštní, oproti nahým Himbkám působí extrémně mohutně. Couráme se po městě a na trhu si kupujeme čerstvě grilované kozí maso a místní něco jako koblihy Vetkoek (jako v Zambii flitas). V hrnci se vaří nějaké tlusté nudle. Herero dáma nás rozšiřuje vědomosti o africké domorodé kuchyni. „To jsou červy mopane, povaří se, usuší a pojídají se buď sušené nebo se z nic dělá hlavní jídlo servírované s kukuřičnou kaší ….. „ Renda ochutnává, ukusuje hlavičku a prdelku a degustuje. Jemu taky chutná všechno, takže na jeho vychvalování fakt nezabírám.

Ještě než sjedeme dolu na strašidelné pobřeží koster a do rudých dun, prohlížíme si a projíždíme opravdu dechberoucí okolí Sesfontein. Je tu nádherné teplo, moc se nám odtud nechce, ale další krásy nás čekají. Po cestě daleko za posledním městem zjišťujeme dvě píchlé pneumatiky. Dobré skóre, celkem tři ze šesti jsou na opravu. Dvě proražené a jeden prasklý ráfek již od Zambie.


Brzy ráno přijíždíme na Skeleton Coast – pobřeží koster. Jak klesá teplota, vegetace se ztrácí, nakonec nás obklopuje jen písek a kamení. Nehostinnost a dramatičnost krajiny ještě podtrhuje zatažená obloha a silný vítr. Rovina neposkytuje žádné útočiště a úkryt. Nikde ani živáčka jen tu a tam šakal nebo hyena. Divoké pobřeží, nehostinná krajina a žádná lidská duše, ztroskotanci neměli ani nejmenší šanci na přežití. Žádná civilizace 150km na východ, 250km na jih a na sever jen pustina a pouštní lvi, hyeny a šakali. Bušmen pobřeží říká „Místo, které bůh stvořil ve vzteku“. Poušť Namib, táhnoucí se až do Angoly, jehož je Skeleton coast součástí v sobě ukrývá také jednu perličku… tisíciletou rostlinu, která bez obtíží dokáže přežít v extrémně suchých podmínkách. Welwitschia mirabilis, pojmenovaná po svém objeviteli Rakušanovi Welwitsch již v 19století. Tato endemická rostlina má většinou dva ploché dlouhé mohutné listy až 6m dlouhé, krátký dřevnatý stonek na kterém jsou kužely odlišné dle pohlaví rostliny. Samec má lososově zbarveny podlouhlý kužel a samice modrozelený velký a více zúžený. Kvetou od slunovratu do podzimu. Latinské mirabilis se dá přeložit jako podivuhodný, zvláštní, neobyčejný. To je jen pár slov z těch, které charakterizují namibijskou krásku. Každých max 50km dofukujeme kolo, abychom dojeli alespoň do civilizace. Říkala jsem, že na každém rohu je pneuservis? Tak tady od odbočky z vnitrozemí bohužel ne. K naší smůle! Na obzoru staré železo, tam bychom si mohli odpočinout a dát si oběd. Je to stará skřípající ropná věž „Old oil rig“. V tom silném větru ani oheň nejde pořádně rozdělat, zalézáme mezi zrezivělé pozůstatky stojnic, dáváme si polévku a než se dofoukne pneumatika, dáme si ještě kávu. Ke vší smůle vypověděl službu i kompresor. Když už tak už, abychom všude zažili nějaký adrenalin. Renda se ho pokouší dát dohromady. Po několika hodinách se daří, další půlhoďku dofukujeme kolo a uháníme dále. V 16h musíme vyjet z parku, to je zanedlouho a ještě tolik kilometrů před námi.


Místo vraku zachraňování španělských životů

Přes 1500km dlouhé drsné pobřeží je pohřebištěm tísíců námořníků a kapitánů jejichž ztroskotané lodě leží na mělčině i v horkém písku dál od pobřeží. Mnoho znich bylo zničeno žhavým sluncem, slaným mořským vzduchem a ostrým pískem. Pár z nich je ale stále k vidění. Některé leží v oblasti do nedávna nepřístupné, bylo jich možné vidět jen z vyhlídkového letu. Dnes je trail na sever k řece Kunene otevřen, expedice za poznáním je možná jen s oficiálním průvodcem. Navštěvujeme South West Seal z r.1976, Winston z r.1970, o pár metrů dál Old wreck o kterém nejsou žádné informace a (dnes již 8–10 let starý) Die Vale. Na poslední chvíli hledáme odbočku k vraku Winston, v dáli vidím dva človíčky. „Asi se nějaký blázen prochází po pláži“ komentuji Rendovi. Odbočku nacházíme a dvě tečky se rychle přibližují k nám, po 2.5km je nám jasné kdo to je a co se stalo. Dva Španělé nerespektovali značku „Vjezd pouze pro 4×4“ a zamířili si to až na pláž. Jejich osobní auto, sedan z půjčovny, byl předkem nadobro zahrabán v písku až po dveře. Laura a Juan přes slzy v očích ani neviděli na cestu jak k nám utíkali. Jsou tu na dvoutýdenní dovolené a jen 3 hodiny bezradně tráví na tomto místě, čekající na pomoc, která vůbec nemusela přijít. Opět pomohl naviják, bez něj jen s popruhem nám to nejde. Auto je dost zahrabané, nejsme schopní pod kola dat výjezdové pásy, musí to jít bez nich i když je to náročné. I naše auto se trochu zahrábne. Ještě kousek a je to, jsou venku. To nad čím jsme tolikrát uvažovali zda to nebyla jen váhová přítěž se ukázalo jako velice nutná věc k záchraně života. Za celý den, který zde v parku trávíme jsme potkali pouze jedno auto a to již poránu. Oni s sebou neměli ani vodu ani svačinu. Zachránili jsme jim život a myslím, že oni příště žádné zákazy ani doporučení ignorovat nebudou, vždyť toto je málem stálo život. Afrika je nabízí mnoho, vyžaduje však respekt a znalost, za neuposlechnutí nebo ignoraci si vybírá i krutou daň.



Z duny 45 na Sossusvlei

Ve Swakopmundu se zkulturňujeme, něco praní a hygieny, opravujeme všechny poškozené pneu, blbneme v dunách na čtyřkolkách a především se cpeme biltongem (sušeným antilopím masem), které je pro jižní Afriku specialitou. V jedné malé masně nakupujeme za pár korun steaky z antilopy skákavé. Jsou opravdovou lahůdkou. Tentokrát je cílem národní park Namib Naukluft. Čtvrtý největší park světa Namib Naukluft zabírá území téměř 50tisíc km2 a je součástí rozlehlé nejstarší pouště světa. Štěrkové pláně, písečné moře, oranžové duny dosahující výšky až 380m, kamenná pohoří, po většinu roku vyschlé pánve a řeky pojmenované domorodci v jazyce Nama již před více než 100 lety. I zdánlivě životu ne zrovna příznivá krajina je domovem mnoha zvířat schopných přežít v extrémních podmínkách. Přímorožci, šakali, hyeny, hadi, geko a mnoho neobvyklého hmyzu. V období dešťů i toto písečné moře zezelaná a rozkvétá. Nabízí se jedinečná a naprosto okouzlující pohled na kvetoucí poušť. I tady najdete Jediné městečko nebo spíš usedlost Solitaire, nabízí vše co cestovatel a turista potřebuje. Je Vaše nádrž vyschlá? Tu najdete benzinku. Nebo je snad Vaše hrdlo vyprahlé? Tak k tomu tay máme obchůdek. K další benzince máme několi stovek kilometrů, zásobujeme se tedy dostatkem nafty. Samotný park má dvě brány, mezi nimiž je lodge. První vnitřní brána se otevírá ráno před východem slunce, ovšem ta hlavní vnější brána, až v 7h. To znamená, že východ slunce nad Sossusvlei nezvládáme. Vjíždíme do parku. Uprostřed zlaté pláně se vlní černá asfaltová silnice. Z každé strany jako ostraha se tyčí honosné duny sytě oranžového písku. Barva písku znázorňuje stáří. Čím starší tím sytější barvy. Je způsobena oxidací železa v písku. Zastavujeme u Duny č.45. Procházíme se po okolí a pozorujeme přijíždějící busy s turisty. Raději odjíždíme. Šedesátkou uháníme až na konec asfaltky. Tam je velké parkoviště, dál můžou jen auta s náhonem na všechny čtyři kola. Není nám jasné proč, ale za zatáčkou nám to docvakává. To že máte 4×4 neznamená, že máte vyhráno. Právě za zatáčkou a pak ještě párkrát po cestě až k Sossusvlei je pár odvážlivců zaryto až po břicho v písku. Dokolíbáváme se k nejznámější Sossusvlei (vyschlé solné pánvy) u které se tyčí jedna z velkého množství dun pouště Namib, 325m vysoká. Stoupáme nahoru pokochat se pohledem na tu krásu okolo nás ve zlatavém pozdně odpoledním slunci. Kolem se bez ostychu a strachu pasou přímorožci a pobíhají šakali. Nevynecháváme ani vzdálenější DeadVlei. Velká bílá pánev posetá černými uschlými stromy elegantně zaklíněná mezi sytě oranžové duny.

Nocujeme na nádherném klidném místě obklopeni rušným africkým bušem, kde jeden neví kdo je v té tmě právě jeho sousedem, zda je to jen antilopa nebo šakal, či něco většího a mnohem nebezpečnějšího. Je nádherně vlahá noc, k příjemnému usínání v milionstar hotelu nám skřehotají noční ptáci a opakovaně ňafou a vyjí šakali. Šmejdí okolo auta a hledají zapomenuté jídlo. Ráno kolem auta nacházím snad na sto malých šakalých stop a otisky malinkých tlapiček pouštních myší. Na pláních v těsném okolí parku spatřujeme zebry, přímorožce, antilopy skákavé.


Pokračujeme jižněji, kde hloupě vynecháváme staré opuštěné diamantové město Kolmanskoop – jinak nazývané Město duchů. Více nás láká okolí usedlosti Garub. Uprostřed pánve je velké napajedlo ke kterému se schází napít divocí koně. Máme štěstí. V západu slunce pozorujeme na 40 krasavců napájejících se, pohrávajících si, prohánějících se po okolí. Nádherné, člověku z toho pocitu až naskakuje husí kůže. Není nic krásnějšího než mít tu možnost pozorovat pasoucí se divoká zvířata ve volné přírodě, bez strachu z toho, že právě tento rok může být ten poslední. Původ namibijských koní není úplně jasný, existují dvě verze… jedna tvrdí, že koně patřili jihoafrické vojenské jednotce, která měla základnu právě v Garub. Při útoku bylo několik koňů zabito spolu s vojáky a zbytek ve zmatku a strachu se rozprchl po okolí. Druhá verze tvrdí, že koně patřili starostovi Luederitzu, který vlastnil farmu kde koně choval na práci a dostihy. Později, když koně zůstali opuštění bez dozoru a řádného plotu, rozutekli se a hledali potravu. Zůstali v diamantové zóně, díky čemuž zůstali ochráněni před pytláky a lovci koní. Vodní nádrž, kterou až do 60tých let udržovala jihoafrická železniční společnost. V průběhu 100 let Za 100 let koně byli schopni rozvíjet v téměř úplné izolaci, generaci za generací, v ročních obdobích sucha a hojnosti. Přirozeným vývojem a výběrem vzniklo plemeno, které bylo uznáno – The Namibs – kůň namibijský. Žije jich tu prý něco mezi 100–250, nejnáročnější boj o přežití zažívají mláďata, ale i slabší kusy, které mohou lehce skončit jako oběť hladového predátora.


Tam, kam si obři chodí hrát

Zastavujeme se na procházce v lese plném balvanů a žlutě kvetoucích stromů Aloe dichotoma. The Quiver tree forest. Velké zvláštně vypadající aloe jsou typické pro hork a suché oblasti jako je Kalahari. Dorůstají až do výše 9ti metrů a dožívají se až 300let. Křováci používali kůru z těchto stromů na výrobu toulce na své šípy. Mezi květenou stromů poletuje spousta ptactva a na kamenech se sluní damani. O kousek dál mezi stromy vyčnívají různě poskládané balvany. Giant Playground vypadá jako hřiště kde si hrávají obři, kde staví postavičky a různé sousoší pomocí velkých kamenů a balvanů. Šťastní a nabití novými poznatky o místní krajině a životě opouštíme Namibii, předposlední zemi na naší cestě napříč Afrikou. Už jen pár týdnů a šťastně dorazíme na jížní cíp kontinentu.

Muzeum Dobříš

Přímo na náměstí ve středočeském městě Dobříši,
v historicky známém Kopáčkově domě, se nachází nové muzeum
soustředící se na výrobu kožených rukavic. Stálá expozice je turistům
k dispozici od května 2015.

Přímo na náměstí ve středočeském městě Dobříši, v historicky známém Kopáčkově domě, se nachází nové muzeum soustředící se na výrobu kožených rukavic. Stálá expozice je turistům k dispozici od května 2015.


Hlavní tématika muzea je spojena s koženými rukavicemi, které měly ve městě svou tradici až do roku 2000, tedy celých 150 let, po kterých byla vyhlášena likvidace podniku. Průmyslové odvětví zaměstnávalo spoustu zdejších občanů a nechyběl ani export do zahraničí.

Další expozice dobříšského muzea vás provedou historií města. Zaměřují se především na židovskou historii a vodohospodářství. Nechybí ani místo, věnované bývalému městskému tajemníkovi Ludvíku Kopáčkovi. Muzeum v Dobříši toho však nabízí mnohem více – pravidelně jsou pořádány zajímavé workshopy a akce, které charakterizují netypické interaktivní prvky a modely. Otevřeno je denně.

Víkendové pobyty

Jen málo kdo se může v dnešní době pochlubit dostatečným
prostorem pro regeneraci vlastních sil. V pracovním týdnu je myšlenka
na volno hříšnou nadsázkou zbožného přání, přes to existuje řešení
rodící se přímo na našem portále. Víkendové pobyty pro dva po boku
svého kamaráda, přítele či partnera jsou účinnou alternativní metodou
podporující boj proti vyhoření, nemocem i nepříjemného fyzického
zhroucení.

Jen málo kdo se může v dnešní době pochlubit dostatečným prostorem pro regeneraci vlastních sil. V pracovním týdnu je myšlenka na volno hříšnou nadsázkou zbožného přání, přes to existuje řešení rodící se přímo na našem portále. Víkendové pobyty pro dva po boku svého kamaráda, přítele či partnera jsou účinnou alternativní metodou podporující boj proti vyhoření, nemocem i nepříjemného fyzického zhroucení.

Stereotypní rutina je největším zabijákem vnitřní radosti a spokojeného života, proč tedy jen nečinně přihlížet. Wellness víkend pro dva v jednom z mnoha vyhlášených hotelů či středisku vás posune správným směrem k tradičním hodnotám, na které se v moderně laděné společnosti pomalu zapomnělo.


Víkend pro dva i s dětmi?

Ten, kdo říká, že s dětmi nelze odpočívat, je na zcestné myšlence všeobecně zažitého dogmatu. Stačí jen stisknout za kliku od pomyslných dveří vedoucích do oblasti zvané víkendové pobyty s dětmi a přesvědčit se o opaku tohoto tvrzení. V repertoáru naleznete nabídky s připraveným programem přímo pro rodiny s dětmi. Dostatečné množství podnětu vytvořené speciálně pro ratolesti poskytnout dostatečné místo pro aktivní i pasivní odpočinek bez jakéhokoliv zbytečného nátlaku.


Wellness víkend pro ženy

Domluvte se s kamarádkou a nechte své partnery svému vlastnímu osudu. Beztak nikdy nepochopí skutečné potřeby něžného pohlaví. Oddejte se senzačním procedurám navracející krásu nejen do vašeho výrazu ve tváři a odpočiňte si od každodenních povinností, s kterými vám stejně nikdo nepomáhá. Víkendový wellness pobyt vám připomene podstatu životní cesty a poskytne potřebné místo pro nalezení vlastní spokojenosti.


Wellness pobyty jsou skutečným klenotem a řešením nedostatku potřebného času k navázání pozitivního vztahu s vaší myslí i tělem. Nepodceňujte sílu tohoto krátkého vydechnutí a vyberte si jeden z prověřených hotelů nabízející nadstandardní služby v oblasti regenerace lidských pochodů.

Procestovat západ nebo východ USA? Pro a proti

Spojené státy se rozléhají na obrovské ploše a jde tedy o velmi rozmanitou zemi. Hlavním rozdílem mezi východem a západem je nejspíš hustota osídlení, především proto, že země byla osidlována z východu směrem na západ, který je navíc poněkud více nehostinný. Několik dalších rozdílů si uvedeme podle toho, co byste na svých cestách po USA chtěli vidět, nebo jakou atmosféru by vámi zvolená destinace měla mít. Pak už stačí vyřídit svá víza do USA, zvolit cíl a vyrazit.

Obecně se dá říct, že na východě Spojených států je mírnější klima a najdete zde více lesů a na severovýchodě také jezer, zatímco západ je sušší a skalnatější a narazíte i na několik pouští. Pokud se nebojíte řízení v USA a rozhodnete se pro roadtrip, budou na vás na západě Spojených států čekat dlouhé úseky na dálnici, kde nepotkáte jedinou vísku třeba celý den. Tam je třeba dávat si větší pozor, aby vám nedošel benzin. Východ je naopak hustěji osídlen, takže přejezdy mezi jednotlivými městy budou kratší.

Co se týče samotného řízení, jsou řidiči napříč celými státy ukáznění a ohleduplní. Jen na východním pobřeží jsou řidiči více agresivní než na západě, zřejmě kvůli hustějšímu osídlení.

Chcete-li se raději podívat do přírody, nabízí pro vás západ mnohem více národních parků než východ. Na západě můžete navštívit slavný Grand Canyon, Yellowstone nebo Yosemity, ale také park Glacier na severu nebo jeden z dalších téměř třiceti národních parků. Na východě stojí za zmínku Great Smoky Monuntains nebo Cuyahoga nedaleko jezera Erie.


Můžou vás ale zajímat i pláže, to pak rádi zamíříte na východní nebo západní pobřeží. Obecně je východní pobřeží rozmanitější, protože na něm leží 14 států, na rozdíl od západního pobřeží se třemi státy. Na západě jsou teplejší vody a tvoří se zde větší vlny, takže zde našla svá útočiště spousta surfařů. Také zde najdete spoustu skal, zatímco na východě nenajdete skály skoro žádné.

Z hlediska povahy lidí a obecně atmosféry amerických měst by se dalo říct, že je západ více metropolitní. Především pak Californie a San Francisco, kde najdete tolik různých etnických menšin, že menšinou jsou zde spíše běloši. Díky této kulturní rozmanitosti je tak východ liberálnější a méně konzervativní. Na východě je tomu naopak, především pak v jihovýchodní části, kde se nachází tzv. Bible Belt, čili nejvíce náboženské a tudíž konzervativní státy a města z celé země. Například v takovém městě Savannah, jednom z nejstarších ‚jižanských‘ měst, uctívají lidé staré tradice a atmosféra zde připomíná Evropská města v 18. století.


Jistě budete mít na své cestě s vízem ESTA z čeho vybírat, tato země opravdu uspokojí jakéhokoli cestovatele. A pokud si stále nemůžete vybrat, udělejte to jako spousta dalších nerozhodných dobrodruhů a vydejte se na roadtrip z východu na západ nebo naopak, určitě nebudete litovat.

Máte rádi dovolenou strávenou aktivně? Což takhle prožít ji v sedle kola?

Všimli jste si, že na silnicích potkáváme čím dál více aut, jež směřují na dovolenou nebo prodloužený víkend s jízdním kolem na střeše či zadním držáku? Není divu, spojit poznávání s aktivním pohybem je příjemné, pohodlné i praktické. Ať už se vydáte do cizí země, nebo zůstanete u nás, stačí se ubytovat a díky kolu poznávat nejen nejbližší okolí, ale i místa a krajinu vzdálenější.


Pořiďte si kvalitní kola

Abyste si výlet na kole nebo celodenní vyjížďky užívali plnými doušky, rozhodně se vyplatí investice do jízdního kola, na které je spolehnutí. Samozřejmě je důležité mít se sebou základní vybavení k opravě propíchnuté duše a pár klíčů, stěžejní je ale kolo jako celek, kterému budete plně důvěřovat. Záleží jen na vás, vyberete-li si horské či silniční kolo, volte dle vámi preferovaného povrchu, na němž budete nejčastěji jezdit. Velmi dobrou volbou jsou např. jízdní kola DHS. Jsou vhodná pro běžné ježdění v terénu, zvolit můžete model s odolnou konstrukcí, bezpečnostními prvky, hydraulickými kotoučovými brzdami, vidlicemi se zdvihem, páčkovým řazením, komponenty Shimano… Tato kola jsou designově propracovaná, ať už máte rádi netradiční vzhled nebo klasiku, vyberete si, ať už hledáte dámský nebo pánský model. Ani děti nepřijdou zkrátka, na juniory je myšleno také.

Pánové, nechte se inspirovat

Zamlouvat by se vám mohlo např. celoodpružené kolo DHS Terrana 2745. I když se vydáte do náročnějšího terénu, díky hliníkovému rámu se zadním i předním odpružením si užijete jízdu bez drncání či nejistoty. K brždění byly použity čelisťové brzdy, jistě vás potěší i pohodlné sedlo a co se týče nastavení optimálního zatížení i v členitém terénu, lehce jej přizpůsobíte díky komponentům Shimano SLM310 3/7 s 21 převody. Podzim je pro sport jako stvořený. Stačí pořídit si kolo, nebo třeba PennyBoard, kolečkové brusle či jiné vybavení a vyrazit na Valašsko, Slovensko či do Rakouska. Najdete zde spoustu krásných míst, která jsou v říjnu i listopadu za příznivého počasí skutečně nádherná.

Použitý zdroj informací Efitness.

5 nejlepších zemí pro život

Jste s pokojeni s kvalitou života v České republice?
Napadlo vás někdy, že byste se přestěhovali za lepším životem? Kam by to
bylo? Přinášíme vám přehled zemí, které jsou podle OSN
nejšťastnější na světě v roce 2016.

Jste s pokojeni s kvalitou života v České republice? Napadlo vás někdy, že byste se přestěhovali za lepším životem? Kam by to bylo? Přinášíme vám přehled zemí, které jsou podle OSN nejšťastnější na světě v roce 2016.

Průzkum srovnává subjektivní pocit blaha obyvatel 156 zemí. Ukázalo se, že osobní pocit štěstí je směrodatnějším ukazatelem měření blahobytu, než samostatné srovnávání jednotlivých kategorií jako jsou výše příjmu, chudoba, vzdělání, zdravotní péče, spokojenost s vládou a podobně.


Kde se žije nejlépe v roce 2016?

V pětici nejšťastnějších zemí na světě v letošním roce se vyskytuje Dánsko, Švýcarsko, Island, Norsko a Finsko.

Dánsko

Nejšťastněji se cítí obyvatelé Dánska. Tento fakt není žádnou novinkou, protože Dánsko se v žebříčku nejšťastnějších zemí vyskytuje již po několik let. Tamní obyvatelé se těší vysokým příjmům a dobrému zdraví. K blahu lidí přispívá také nízká úroveň korupce a málo přírodních katastrof.

Švýcarsko

Druhou zemí s nejspokojenějšími obyvateli je Švýcarsko. Krásná příroda, stabilní řízení země, dobrá ekonomika a další faktory přispívají k tomu, že se obyvatelé Švýcarska cítí být šťastni. K radostnému pocitu samozřejmě také přispívá dobré zdraví, kterému se také díky zdravému životnímu prostředí Švýcaři těší. Dalším faktorem, který přispívá ke spokojenosti obyvatelstva je bezpečnost. Když vám vaše země dokáže zajistit bezpečné, zdravé a ekonomicky stabilní prostředí, není důvod dělat si starosti.

Srovnání cestovních agentur

Island

Obyvatelé Islandu mají bezplatnou zdravotní péči i vzdělání a nízké daně z příjmů. Tyto podmínky přispívají k tomu, že místí lid nemá důvod si stěžovat a cítí se šťastně. Pokud se přesto na mysl tamního obyvatelstva přikrade smutek, pohled na panenskou přírodu, horké prameny a přírodní rezervace jistě každý smutek rozežene. Island je třetí nejšťastnější zemí pro život roku 2016.

Norsko

Zdá se, že ke štěstí člověk ani tak nepotřebuje teplé podnebí, jako mír, zdravé životní podnebí, svobodu a ekonomickou stabilitu. Norsko svým obyvatelům nabízí vysokou životní úroveň, ochranu a nádhernou přírodu. Není divu, že se místí cítí být šťastni.

Finsko

Severské země se tradičně umísťují vysoko v žebříčcích spokojenosti obyvatelstva. Výjimkou není ani Finsko, které opět dokazuje, že svým obyvatelům má co nabídnout. Finsko se v průzkumu OSN umístilo na pátém místě nejlepších zemí pro život. Svým občanům nabízí život ve zdravém životním prostředí, vysokou životní úroveň, stabilní ekonomiku a bezpečnost. Dalšími faktory jsou pak dobrý přístup ke vzdělání, vysoká úroveň zdravotní péče a dobré možnosti pro seberealizaci.

Zdá se, že lidé toho k životu mnoho nepotřebují, stačí uspokojit základní lidské potřeby. Kéž by se tak šťastně cítili obyvatelé všech zemí na světě.

Zdroj: Lottoland

Už jsi to slyšel? S námi můžeš jet na několik měsíců do USA a to ZDARMA!

Zúčastni se soutěže o pobyt v Americe od společnosti Smaller
Earth a odškrtni si další položku z tvého listu “must see“. Ve
hře je tříměsíční program

Zúčastni se soutěže o pobyt v Americe od společnosti Smaller Earth a odškrtni si další položku z tvého listu “must see“. Ve hře je tříměsíční program Work and Travel nebo letenka z Prahy do New York City a zpět. A to vše zadarmo!

Ve Spojených státech můžeš zažít nezapomenutelné léto, získat nové přátele a vybrousit svou angličtinu. Máš přesnou představu co bys v Americe podnikl, kam by ses chtěl podívat a co by ti pobyt mohl všechno dát? Napiš nám o tom, vyhraj a proměň sny v realitu!

Pro účast v soutěži o letní program Smaller Earth zdarma bude tvým úkolem napsat krátký motivační text v angličtině o tom, jaké jsou tvé důvody k návštěvě USA. Napiš esej na 1-2 normostrany, která nám ukáže, že jsi plný vášně k cestování a Amerika je tvou srdcovkou. Zadání práce je „Proč chci vyjet do USA“ a neboj se odvázat! Jsme zvědaví, proč právě ty toužíš po cestě za oceán!

Jaké jsou podmínky soutěže?


Zašli nadupaný text v anglickém jazyce o rozsahu 1-2 normostrany na náš email czech@smallerearth.com a do předmětu emailu uveď „Soutěž o vysněné léto v USA“. Esej zašli ve formátu PDF. Soutěž je otevřena od 1. října 2016 do 31. prosince 2016, do 23:59 hodin. Podmínkou tvé účasti je studium na vysoké či vyšší odborné škole.

9. ledna 2017 oficiálně vyhlásíme vítěze a umístíme jeho fotku s vítězným výrazem „VYHRÁL JSEM LÉTO V AMERICE!“ na naše webovky.


Soutěž najdete zde: http://www.smallerearth.com/cz/soutez/

Společnost Smaller Earth je tvým prostředníkem k získání nezapomenutelných zážitků z cestování po světě. Specializujeme se na letní programy Work and Travel, které umožňují studentům VŠ a VOŠ pracovat v amerických dětských táborech či v luxusních hotelových resortech. Naší specialitou je možnost pro studenty doplatit větší část poplatků až během léta z vydělaných peněz na místě. Mimo práce na účastníky čekají desítky nových přátel ze všech koutů světa, každodenní zlepšování angličtiny, našetření peněz na cestování a po odpracovaném létě například legendární roadtrip po západě USA. Více o našich programech se dozvíš na www.smallerearth.com.


Andrea Mocmannová

Jak ochránit kufr při přepravě letadlem

Jistě si dokážete představit, jak se s vaším zavazadlem
v letadle zachází. Doufat, že se s cestovním kufrem bude zacházet
opatrně, je zbytečné. Proto není vhodné cestovat s kufrem, který už
dosluhuje a vyplatí se zainvestovat do nového. Nicméně, nový
i starší kufr je vhodné ochránit, alespoň trochu.

Jistě si dokážete představit, jak se s vaším zavazadlem v letadle zachází. Doufat, že se s cestovním kufrem bude zacházet opatrně, je zbytečné. Proto není vhodné cestovat s kufrem, který už dosluhuje a vyplatí se zainvestovat do nového. Nicméně, nový i starší kufr je vhodné ochránit, alespoň trochu.


Balení potravinářskou folií

Klasická vynalézavost a kutilství se nevyhnula ani v ochraně kufrů. V dnešní době na letištích uvidíte nepřeberné množství kufrů, které jsou obaleny klasickou potravinářskou folií. Každý si všimne, že to nevypadá nejlépe, ale důležitější je neprakticktičnost této ochrany. Fólie se snadno roztrhne a různě se lepí. Navíc po příletu obal ihned zničíte a nezapomínejte, že je to velice neekologické řešení.

O úroveň nahoru

Hned po domácky obaleném kufru přichází na scénu kufry omotané díky balící službě na letišti. Dnes už snad na každém letišti najdete místo, kde vám cestovní kufr obalí pevnou folií. Cena za tuto službu bývá poměrně vysoká a je stejně nepraktická jako domácí balení potravinářskou folií. Je dobré myslet na to, že většina cestujících bude mít kufr zabalený stejně jako vy, takže v příletové hale budou kufry těžko k rozeznání.

Popruhy na kufry

Popruhy vám zajistí, že se váš kufr během cesty neotevře a celkově získá větší odolnost. Jsou k dostání v různých barvách, to jistě oceníte, pokud máte nevýrazný kufr. Popruhy váš kufr viditelně odliší od ostatních zavazadel.

Trefa do černého

Pokud hledáte takovou ochranu, která velice dobře ochrání váš kufr a zároveň je módní a stylová, zvolte originální obal na kufr. Obaly jsou vyráběny z kvalitního materiálu, který je lehký, skladný a pratelný. Váš kufr ochrání před poškrábáním a před otevřením během letu. Ke všem těmto kvalitám můžete navíc připočítat skvělé designové vzory a univerzální velikosti.

Rozhovor s Alešem Hámou

Ti, kteří se dlouhodoběji zajímají o cestování už možná
postřehli projekt letošního podzimu, na kterém spolupracuje s Alešem
Hámou cestovní kancelář VIVA travel. Herec, moderátor a komik se vydává
s celou svojí rodinou do Austrálie a díky tomuto projektu může být
široká veřejnost po celou dobu jejich cesty s nimi.

Ti, kteří se dlouhodoběji zajímají o cestování už možná postřehli projekt letošního podzimu, na kterém spolupracuje s Alešem Hámou cestovní kancelář VIVA travel. Herec, moderátor a komik se vydává s celou svojí rodinou do Austrálie a díky tomuto projektu může být široká veřejnost po celou dobu jejich cesty s nimi. Aleš bude přímo od protinožců zásobovat webové stránky projektu www.australiesha­mou.cz a zároveň facebookové stránky. Nebude uveřejňovat pouze fotografie, ale i krátká videa a postřehy z cesty např. i v psané formě a dá nám možnost autenticky téměř v přímém přenosu prožít jak našinec tento kontinent vnímá. My jsme se Aleše zeptali na pár otázek, které s cestou souvisí a přinášíme Vám jeho odpovědi.

  1. Začneme zlehka, víme, že cestujete rád, hlavně za rybami. Podle čeho si vybíráte své destinace?

No ono s tím cestováním za rybami není tak horké, vlastně jen využívám místa, kam cestuji a tam rybařím, když jedu sám,nebo se starším synem, tak se rybaří víc, ale když jedeme celá rodina, tak to musí být vyvážené a každý si musí přijít na své.Například na Yukonu, na Aljašce toho rybaření bylo hodně, ve Skotsku už ho bylo méně, protože tam jsme právě byli všichni. V Peru či Ekvádoru jsem nechytal vůbec, protože tam jsem byl jen s manželkou.Ale nechybí mi to, nejsem bigotní rybářský fanatik.

  1. Aleši, obligátní otázka, proč Austrálie? Hodláte rybařit i zde?

Austrálie je děsně lákavá destinace, která mne vždycky lákala tou pestrostí a možnostmi a hlavně přírodou, která je pro mne v životě fakt zásadní a pobyt v ní mne naplňuje a dopřává mi možnost bejtšťastnej. Navíc vždycky říkám, že v lidech se často zklamete, ale v přírodě nikdy. Itinerář a plán cesty je tak nadupaný, že na rybolov asi nedojde, byť i v Austrálii je kde rybařit, ale to si nechám na příští návštěvu, kterou mám v plánu spojit s Novým Zélandem.

  1. Je něco, čeho se vyloženě bojíte při Vaší cestě?

Mám klasické standartní obavy spojené s předodletovým stresem, například nezapomenout něco důležitého, jako třeba nabíječku nebo tak. V Austrálii je asi větší koncentrace tý jedovatý havěti, tak na to si musíme dávat bacha, no a taky na koupačku s Čtyřhrankou Fleckerovou. Koupel s touhle medúzou není nikdy radostnou událostí.

  1. A naopak něco, na co se hodně těšíte, ať už Vy nebo Vaše rodina?

Jasně, že se děti těší na operu v Sydney, klokany, pláže a další lákadla. Já i manželka se nemůžeme dočkat pohledu na Ayers Rock neboli Uluru.

  1. Co si myslíte o projektu „Austrálie s Hámou“? Proč jste na něj kývnul?

Karel Topič, majitel CK Viva, travel chce propagovat Austrálii jelikož se jedná o jeho srdcovou destinaci a já chci Austrálii vidět, poznat, zažít a podělit se o to.Něco zažít je krásný, ale sdílet to s ostatními je bonus navíc, takže podle mne ideální spojení.

  1. Je něco, co byste chtěl závěrem vzkázat našim čtenářům?

Ano, ať sledují www.australiesha­mou.cz a celou tu cestu projedou s námi.Ale pozor vyrážíme už tuto neděli… Asi nemáme co dodat. Snad jen, sledujte cestu s námi, a pokud budete mít na Aleše Hámu otázky, můžete je zveřejnit přímo na webových stránkách v komentářích, či nám je zaslat a my se Aleše rozhodně zeptáme!