Stojíme na vlakovém nádraží v Barceloně, v ruce mapu, co byla úplně zadarmo na informacích v hale (záchody tam mají taky úplně zadarmo – tomu já říkám Evropa!) a rozhodujeme se kam asi jít. Nejdříve jsme vyrazili do parku Joana Miró. Né že by to byl nějak zvláštní park, i když na naše poměry je zvláštní až dost, ale jenom jsme někde potřebovali uvařit jídlo. To se nám zdárně podařilo, uspořádali jsme plán prohlídky města a hodili naše batohy na naše záda. Barcelona má jednu obrovskou výhodu, co se týče orientace. Až na historické jádro jsou všechny ulice pravoúhlé. To velice usnadňuje pochod od jedné památky ke druhé, i dost vzdálené, bez zbytečného bloudění. Další výhoda, kterou jsme často využívali, byly restaurace McDonald’s. Těch tam je také požehnaně a naše mapa, co byla úplně zadarmo, byla starým Donaldem sponzorována, tudíž jsme v ní měli celou síť zakreslenou a lehce jsme se podle nich nacházeli.
První místo, kam nás nohy zanesly, bylo již zmíněné historické jádro. Přišli jsme tam zespoda, kolem památníku Kryštofa Kolumba a jeho bárky (té jsme si však nějak nevšimli a dozvěděli jsme se o ní až z průvodce, o několik hodin později), po komerční třídě La Rambla, se spoustou stánkařů a pouličních umělců. V tom úplně nejstarším gotickém historickém centru bylo tak moc tak strašně propletených úzkých uliček, že nám i mapa, co byla úplně zadarmo, byla úplně k ničemu a my trošičku zabloudili. Já mám hrozně rád tyto středověké uličky a tyhle v Barceloně byly zatím nejhezčí, jaké jsem kdy viděl.
Další věc, která nás v Barceloně přitahovala, byla práce slavného a populárního architekta Antonia Gaudího, kterou jsme znali pouze ze školních učebnic a to ještě velice mizerně. Kolem budovy „La Pedrera“ (to bylo naše první setkání s Gaudím, řekl bych parádní budova, ve které je asi dost vysoký nájem) jsme zamířili k chrámu „Sagrada família“. Tento chrám předčil všechna naše očekávání, jenom těžko se asi dá popsat slovy, řeknu jenom tolik, že tuto propleteninu gotiky a Gaudího, zdaleka ještě nedostavěnou, chci, až bude kompletně hotová, ještě jednou a pořádně vidět. Zvenku i zevnitř. Jako málo staveb, co jsem dosud viděl.
Park Guell je trochu z ruky, pokud člověk chodí pěšky po centru, ale protože je navržen Gaudím, nemohli jsme si ho nechat ujít. Je to k němu opravdu dálka, k tomu hrozné vedro a batohy na zádech, zkrátka žádná báječná procházka. Park. Co k němu říct. Přesně tohle má namysli každé dítě, když buduje rozsáhlé stavby z písku. Ten park je ztělesněním dětských fantazií a představ, které však děti na písku, z pochopitelných důvodů, realizovat nemohou. Přišlo mi to, jako že pan architekt Gaudí měl dostatek prostředků (a hlavně popularity) svoje dětské sny a představy realizovat. Tím vlastně realizoval sny nás všech malých stavitelů, kteří jsme měli největší problémy s tím, že jak písek usychá, stavby, sebelepší a sebekrásnější, se bortí. V parku se každému vrátí, alespoň na chvíli, dětství strávené na pískovišti. Tím je park kouzelný. Protože jinak je to přelidněný a rušný park, kde si odpočine leda velký lidumil.
Můj celkový dojem z Barcelony: velké a rušné město, kde si každý najde něco, co ho nějakým způsobem zaujme, město, které má svůj styl a svou atmosféru. Každému, kdo to město navštívil, se určitě něco vybaví, když se řekne „Barcelona“ a to se rozhodně o každém městě říct nedá.
Stopoval jsem. Měl jsem namířeno na ten velice známý a nikým ve Skotsku nikdy neopomenutý Nebeský ostrov nebo chcete-li Isle of Skye. Asi po čtvrthodince mi zastavil Nissan Primera. Paráda řeknu si a blekotám anglicky cosi v tom smyslu, že bych rád na Skye a kam mě vezmou. V autě seděli mladý kluk s mladou holkou, chvilku mě nechali a pak řekli: „klidně můžeš mluvit česky, my jsme taky Češi!“ nejeli oni tam kam já? Jeli. Auto měli z půjčovny a trávili svoji dovolenou putováním o něco málo komfortnějším než já. Byla pro mě úleva zase mluvit česky. Už mě nudilo odpovídat na ty věčně stejné otázky jako odkud jsi, co děláš, co studuješ, kde jsi všude byl, jak jsi tu dlouho a jak se ti líbí naše Skotsko. Odpovědi už jsem měl tak nacvičené, že pak větinou následovalo něco v tom smyslu, že moje angličtina je opravdu dobrá. Tihle lidičkové, pro zjednodušení (a taky protože jsem jejich pravá jména zapomněl) jim budu říkat Petr a Petra, měli v plánu objet celý ostrov dokola, tak jako já a že se k nim mohu přidat.
Na ostrov jsme přijeli trajektíkem pro šest aut. Cesta k trajektu byla u sama o sobě kouzelná. Silnice pro jedno auto se klikatila po kopcích a mezi skalkami té zvláštní skotské krajiny. Čas od času jsme jenom museli dát přednost ovcím, které se jen tak potulovaly okolo a všechny turisty měly dokonale, ale dokonale v paži. Ostrov Skye jsme objížděli proti směru hodinových ručiček, napravo moře, nalevo ty zelené holé kopce. Dohodli jsme se, že vylezeme k jednomu velice známému útvaru, osamělému kameni, kterému se říká Old Man. Procházka to měla být asi na tři až čtyři hodiny. Zaparkovali jsme přímo u začátku turistické stezky (ve Skotsku se začátek turistických stezek vždycky pozná podle parkoviště), vyzbrojili se svojí fotografickou technikou, raději se ještě jednou přeptali na cestu a začali stoupat. Starého muže jsme dosáhli zanedlouho. Abych pravdu řekl, čekal jsem, že bude mnohem menší (za to mohl můj anglický komplex, neboli komplex z Anglie, kdy všechno bylo menší než jsem čekal). Byl obrovský. Na fotkách v průvodcích je oproti skalnímu masívu skutečně malinký a nepatrný. Takhle jsem byl malinký a nepatrný akorát tak já. Ještě jsme chtěli obejít ten už zmíněný skalní masív, proto jsme se tam nějak nezdržovali a celí dychtiví, vyrazili jsme dobýt vrchol. Zvolili jsme pěšinku zprava. Vedla nejprve po trávě, ale pak, jak se dostávala výš a výš, byla tvořena štěrkem a kameny. V určité výšce se zvedala skalní stěna, která tvořila jakousi hranici oddělující náhorní plošinu takříkajíc od okolního světa. Naštěstí jsme se zachovali jako správní zvídaví, dobrodružství a nebezpečí milující stopaři a horalové a odhalili pěšinku, která nám pomohla skalní stěnu zdolat. Nestálo to nějak mnoho sil a už jsme byli nahoře. Dole pod námi zelené kopce, jezera, moře, tenká linka silnice a u nás nahoře mírně zvlněný terén té jakoby náhorní plošiny s vrcholovým bodem kdesi před námi. Rostla tam tráva a nic než tráva a to krásně upravená tráva. Z toho, že tam všude byly výsledné produkty bezvadně fungujících trávicích soustav ovcí, jsme usoudili, že tento anglický trávník (pardon skotský trávník) není dílem nějakého obzvláště aktivního zahradníka, nýbrž právě těch chundelatých (jediných a opravdových) pánů skotské vrchoviny.
Tam nahoře to je úplně jiné než dole. Je to snová krajina působící neuvěřitelnou silou na psychiku člověka, na jeho náladu a pocity. Přestože na Skye proudí denně moc a moc turistů, ostrov je dokáže všechny pohltit a ještě k tomu dát každému pocit dokonalého osamění a opuštěnosti. Chvilku jsme tam poseděli, pokochali se, pak nám začala být zima a tak jsme se rozhodli pro návrat. Samozřejmě druhou stranou. Slunce svítí a my se rozběhneme po tom zeleném a upraveném trávníku. Najednou louka končí strmým srázem. Abychom se dostali k autu, potřebovali jsme sejít dolů. „Támhle tudy to určitě půjde“, říká Petr a ukazuje někam dál, rozhodně ne naším směrem. Vracet jsme se nechtěli a tak nám nic nezbylo, než to zkusit. Tak nějak podobně to bylo ještě asi třikrát a my pomalu propadali beznaději, nebo se alespoň smiřovali, že se (z čím dál větší dálky) budeme muset vrátit. Nakonec se všechno v dobré obrátilo a my našli průrvu, kterou jsme se stejně jako potůček, který ji vyhloubil, dostali dolů. Mezi námi a autem pak u byla jenom taková menší bažinka, její překonání byla brnkačka (od kotníků nahoru). Zbytek ostrova jsem viděl už jen z auta a z vyhlídkových odpočívadel u silnice. Večer jsem si řekl, že jsem se Petra s Petrou naobtěžoval dost a stále ještě na ostrově, jsem se s nimi rozloučil.
Celá výprava do italských Dolomitů, které jsem se zúčastnila, trvala 4 dny. Týkala se oblasti okolo Cortiny D Ampezzo.
Všechny cesty zahrnující ferraty však nejsou stejně obtížné. Jsou označovány např. jako těžké (červená ferrata) či zvláště těžké (černá ferrata). Je dobré vyzkoušet si své schopnosti nejdříve na něčem méně náročném. K takové zkoušce patřila i naše první výprava – Monte Cristalo (3 154 m. n. m.). Ze sedla Tre Croci (1 809 m.n.m.) jsme vystoupali k dolní stanici sedačkové lanovky (chata Son Forca 2 215), odtud lanovkou ( tam i zpět 16 000 lir/osoba) na chatu Rifugio G. Lorenzi (2 932 m.n.m.), kde již začíná jištěná cesta. Nevýhodou této trasy je její obousměrnost, to znamená že se často musíte vyhýbat protilezoucím skupinkám, což může být nad několikasetmetrovou propastí poměrně zajímavý problém. Lezení zajištěné cesty trvá asi jeden a půl hodiny, pokud je dobré počasí patří tato túra k nejkrásnějším v celých dolomitech. Což já bohužel nemohu posoudit, jelikož po celou cestu jsem měla výhled pouze na vznášející se krkavce v mlze s kombinací deště, sněhu a minusových teplot. 
Druhá výprava mířila z Arábby (1605 m.n.m.) na Bec de Mesdi (2727 m.n.m.). Nejprve opět lanovkou (cesta tam – 14 000 lir/osoba) na chatu Porta Vescovo ( 2557 m.n.m.), i když dá se to i celkem dobře vyjít – musíte však počítat alespoň s pětihodinovým zpožděním a značným vyčerpáním. Od chaty vede zvláště těžká ferrata (prý jedna z nejtěžších v celé oblasti) na Bec de Mesdi. Od chaty po celou dobu výstupu na vrchol je nádherně vidět vrchol Marmolady s největším ledovcem v celých Dolomitech. Sestupuje se pak do sedla Padon (2400 m.n.m.), část sestupu se prochází tunelem a všude okolo jsou dělostřelecká postavení z první světové války, na chatě v sedle je i malé, ale velmi zajímavé muzeum o tom jak a za jakých podmínek zde boje probíhaly a to i včetně vystavených exponátu zahrnujících třeba botu pěšáka i s částí nohy, munici nebo dělo. Ze sedla se dá sejít zpět do Arábby pod trasou lanovky. 
Třetí den nás čekal nejtěžší výstup – Tofana di Rozes (3 225). Nástup je na sedle Falzarego (2 105 m.n.m.) odkud se dá opět lanovkou ( cesta tam – 13000 lir/osoba) vyjet na Monte Lagazuoi (2728 m.n.m.) nebo Lagazuoi obejít a poměrně krátkou cestou vystoupat až pod masiv Tofany. I samotný vrchol Lagazuoi je velmi zajímavý, ona lanovka je zavěšena nad sedlem bez jediného opěrného pilíře a pokud by jste se rozhodli jít raději pěšky, je skrze celou horu prokopán tunel, kterým se dá dojít až k horní stanici lanovky. Po cestě se můžete svítit svou svítilnou nebo si na chatě v sedle zakoupit louč a jít celou několikakilometrovou cestu jen za svitu otevřeného ohně. V celé délce tunelu jsou proraženy střílny, kterými je nádherný výhled do krajiny. Ale zpět k Tofaně. Již na jejím úpatí začíná velmi dlouhá a náročná ferrmata Via G. Lipella (doba výstupu asi 4 hodiny), za špatného počasí se zde objevují namrzlá místa a za každého počasí padající kameny. Na samotném vrcholu je nádherný železný kříž s pamětní deskou G. Lipelly. Jestliže je jasno je to skvělé místo rozhledu, což opět nemohu potvrdit z vlastní zkušenosti, jelikož na vrcholu nás zastihl hustý déšť a mlha. Sestupová cesta jde velmi nepříjemným suťoviskem až k chatě Giussani (2561m.n.m.) a dále už po celkem dobré cestě až na chatu Dibona (2050 m.n.m.).
To jsme takhle chtěli jet ze San Francisca do Los Angeles. Po dálnici je to asi 6 hodin, ale my jsme se rozhodli obětovat skoro 2 dny a jet po silnici číslo 1. Ta vede skoro po celém pobřeží Kalifornie. Silnice se kroutí nádhernou divokou přírodou – na jedné straně (té pravé) je sráz a útesy tvořící pobřeží tichého oceánu, na straně druhé kopce. Když člověk řídí, tak se moc nepokochá, protože tam je opravdu moc opravdu ostrých zatáček.
Pak jsme přespali někde u silnice. Ráno, poté co nás probudil nějaký pes, jsme vyrazili směr Santa Barbara a koupačku na její pláži. U jednoho odpočívadla nás zaujalo kolik lidí někam jde. Vystoupili jsme, taky přelezli plot. (Zábava byla pozorovat tlustý ženský v sukních, jak se sápou nahoru a jak odevzdaně seskakujou dolů.) Mysleli jsme, že tam všichni jdou kvůli těm tuleňům (pro nás už byli tuleni v létě v Kalifornii normálka), ale co jsme viděli nám vzalo dech. Byla tam rypouš sloní velkej jako prase. Co prase. Jako kráva. Co kráva. Jako slon. Ne kecám. Normálně se tam u jednoho útesu převaloval a ani se nás nebál. Věděl, že by sme se do jeho tlamy vešli všichni tři. Úplná paráda.