Malbork

Zbyde-li volný víkend někomu, jehož alespoň jeden z rodičů pracuje u dráhy, neměl by zůstávat doma. Svou cestovatelskou filozofii zde nebudu dále rozvíjet, podělím se o zážitky z jedné takové soboty a neděle na konci ledna, kdy jsme se s přítelkyní rozhodli okouknout údajně nejrozlehlejší středověký hrad v Evropě – polský Malbork, který leží asi 40 km jižně od Gdaňské zátoky na severu Polska. Vedlejším cílem zájezdu bylo poznání Waršavy, obhlédnutí Polska, našeho soupeře v mezinárodních disciplínách s početným obecenstvem jako je NATO nebo EU, všeobecně a samozřejmě prožití nějakého toho dobrodružství.

Plán cesty: Česká Třebová – Waršava – Malbork, noc ve vlaku a nějak se v neděli přes Waršavu (a její prohlídku) vrátit do České Třebové. S sebou: Jídlo na dva dni, ňáký to čtení, psaní, matematika – ne, ta už ne, spacák, foťák, režijní průkaz ČD a průkaz FIP, aby jsme mohli jezdit s PKP přesně, bezpečně, pohodlně a zadarmiko.

Vyjeli jsme v noci z pátku na sobotu s dobrým pocitem, že ve Waršavě budeme mít okolo sedmý hodiny raní asi 15 minut na přestup. A jak tak zpoždění nad pražci ČD přibývalo, pomalu jsme se připravovali na situaci, že IC Warsaw-Gdansk nám přístřeší neposkytne. Dobře jsme udělali. Do podzemí Waršavského hlavního nádraží jsme přijeli tak zhruba okolo odjezdu expresu na sever. Propadli jsme panice, rychle najít halu, cestou koukat na pragotrony, jestli alespoň jeden nezdobí nápis Gdansk, kouknout z kterýho to jede a do vlaku v klidu v klidu nastoupit. Jenže zrovna to ráno bůžek polských drah vykolejil do špatné nálady a na všechny pragotrony na waršavském nádraží (tedy spíše Warsawtrony) udělil nějakou kletbu. Ty pak v 7 hodin ráno nesměle inzerovaly půlnoční vlaky. Na 3 hodinovou prohlídku hlavního města opouštíme halu, ze které nás z reproduktoru vyprovází omluva za ony časové ukazatele, které rozuměli všichni Poláci a nejméně dva přítomní Slovani.

Hodně kamarádů mě před Waršavou varovalo: tam nic není, všechno bylo za války zbořeno, architektura? – beton, okno, beton, okno!! No, a hodně kamarádů mělo pravdu. Centrum zdobí několik fešných mrakodrapů a vysoká starší budova Technického muzea, kongresu a kdoví čeho ještě. To vše uvidíte hned před (a za) budovou hlavního nádraží. A dál, pokud nechcete vidět jen beton, okno, beton, okno ani nechoďte. Ale dost už bylo Waršavy, byl to jen vedlejší cíl. Sedli jsme do povinně místenkového rychlíku, ve kterém neměli místenku pouze dva, shodou okolností také Slovani. Schovka v uličce se těžko hledá, proto odevzdaně čekáme na katy s kleštěmi v ruce. Průvodčí neměli pro naše nechápavé, prázdné oči (ksichty by bylo více podle pravdy, ale bez kultury), pochopení a utrousili něco ve smyslu příští stanice a dveří. Polština je sice ze skupiny slovanských jazyků, ale některý věci se těžko chápou v rodném jazyce natož v cizím, byť příbuzným. Malbork byla až naše třetí příští stanice. Onen bůžek PKP chtěl zřejmě napravit ranní chybu a udělal nás neviditelnými (alespoň pro průvodčí, ne však pro paní, která jako by žila jenom proto aby si s náma mohla pár hodin popovídat, musím doplnit, že jediné slovo, které polsky umím je uwaga (znám ho pouze foneticky, za pravopis neručím) a tím začínat konverzaci mi přišlo trapné až nebezpečné). Okolo poledne tedy zdobíme peróny nádraží v Malborku svými šlápotami, které by dovedly zkušeného stopaře (úplně zbytečně) k mapě.

Přestože byl Malbork v roce 1945 téměř zničen, budil dojem příjemného, tichého, malého městečka. Válku přežila radnice, několik kaplí a kostelů, části městských hradeb a samozřejmě hrad. Ten byl postaven v letech 1276-1309. Dnes se v interiérech hradu nacházejí dvě muzea, muzeum jantaru a starých zbraní. Já osobně se o interiéry hradů a zámků nezajímám, historie je pro mě tabu v češtině, nepředpokládám tudíž, že jí budu rozumět polsky, proto podám informace z druhé ruky. Prohlídka hradu trvá 4 hodiny, proto by jste tam měli v létě přijít před 14:00 a v době od října do dubna před 11:00. V pondělí jsou muzea zavřena, ne však hrad ani jeho věž, ze které je krásný výhled. Tak, to by jsme měli informace odjinud, teď by se slušelo přiložit také něco z vlastních dojmů.

Nevím proč, ale měl jsem v hlavě představu ohromné šedé kamenné trvze, z jejíž velikosti půjde strach a korozí narušený kámen prozradí stáří 2 metry širokých zdí. A vidíte jak jsem se pletl v samotných základech. Je z cihel. Červených cihel. Jak už jsem řekl, historie není můj koníček, já jsem rád že si pamatuju letopočet svého narození, ale to jsem opravdu nečekal. Já netušil, že v té době už cihly znali. No né, nesmějte se, mě by už ani nepřekvapilo, kdyby ty soutěže co jsem o nich na začátku mluvil nad náma vyhráli, a co já jim to přeju za ten pokrok, kterej tu na přelomu 13.a 14. století měli.

No tak jsem si zjistil, že cihlu znali už 2000 l. př. n. l. To sem teda větší trouba než jsem si myslel. Jinak stavba budí dojem spíše malého městečka než hradu. Cihly s kombinací dřeva nevypadají tak hrozně (hrozně ve smyslu: pro mě nově), a tloušťka zdí nezklamala. Pořád melu o cihlách, ale ještě jednu poznámku si nedovolím. Je jich tam, no nebojim se napsat, aspoň nepočítaně. Těch je tam nazkládanejch, že si vůbec nedovedu představit tu práci (já totiž si umím představit málokterou práci, postě mě to moc nebaví). No hlavně že to maj za sebou, i když i pečlivé udržování objektu, které je znát na první pohled si řekne o dost. Je trochu škoda, že město, které jak se zdá žije z cestovního ruchu, je tak trochu stranou. Hrad určitě stojí za vidění, ovšem cesta k němu je dlouhá a v okolí nic moc zajímavého není. Kromě Mazurských jezer, která jsou už taky trochu z ruky. Pojedete-li kolem stavte se, a nepojedete-li kolem, nestavte se a taky přežijete.