Na Slovensko sa vracia ruská kultúra. V prvej polovici novembra tohto roku zavítal do Bratislavy a do Trnavy zbor donských kozákov Boľšoj. V Bratislave zbor vystupoval v kostole Blumental a v Dome kultury. V Trnave v židovskej synagóge st. quo na Halenárskej ulici.

Synagóga v súčasnosti neslúži náboženským účelom, od 90. rokov minulého storočia sa tu nachádza múzeum židovskej náboženskej kultúry. Konajú sa tu tiež príležitostné koncerty, pretože budova má vynikajúcu akustiku, ako, mimochodom, takmer všetky sakrálne budovy. Hoci 9. novembra tohto roku bolo sychravé a upršané počasie, synagóga bola dávno pred začiatkom vystúpenia zboru donských kozákov Boľšoj zaplnená do posledného miesta, rovnako i galérie, určené kedysi pre židovské ženy na účasť na bohoslužbách. Mnohí návštevníci dokonca stáli a to počas celého koncertu. Bohatá účasť návštevníkov jasne naznačuje, ako sme presýtení výplodov dovezenej západnej odpadovej kultúry a ako sme lační po kultúre svojou podstatou nám blízkej: napríklad aj ruskej alebo českej…

Zbor donských kozákov Bolšoj vystúpil v počte osemnásť hudobníkov pod umeleckým a dirigentským vedením dlhoročného vedúceho, magistra Petju Houdjakova. Jednotlivé piesne uvádzala a vtipno-poučné slovo doplnila magistra Valeria Houdjakovová, mimochodom rodáčka z južnej Moravy. Donskí kozáci začali vystúpenie známou piesňou Mnogaja leta a pokračovali piatimi sakrálnymi spevmi z ruskej ortodoxnej liturgie. V ruskej liturgii sa nepoužívali hudobné nástroje, preto náboženské spevy museli zastúpiť všetky funkcie pri bohoslužbe. Zazneli spevy, okrem spomínaneho Mnogaja leta, Kol slaven náš, S nami Bog, jeden dokonca od Piotra Iljiča Čajkovského. Majestátny zvuk plných prekráasnych spevov sa doslova odrážal od sien synagógy. Potom nasledovalo asi päť spevov umelých, jeden aj od Dmitrija Šostakoviča.

V druhej polovici koncertu sme si vypočuli ruské a ukrajinské ľudové piesne s ľúbostnými námetmi ale aj s témami bežného života, napríklad piesne Metelica, Trojka, Kolokolčík, Volga, Volga, mať rodnaja a iné. Posledne menovaná pieseň bola kedysi venovaná známemu kozáckemu atamanovi Stenkovi Razinovi. Myslím, že srdcia všetkých doslova pohladila známa Kalinka. Ako prídavok nám jedineční donskí kozáci pridali nezabudnuteľnú pieseň Vychodila na bereg Kaťuša…

V prednesených spevoch, ľudové boli sprevádzané harmonikou, sme mohli počuť, precítiť, možno aj vidieť za privretými viečkami život: vlnenie trávy na širokej ruskej stepi, kozákov v tanci či cválajúcich na koni, závany metelice, milované dievča, ktorému bola pieseň určená, bežať po snehu či široké moskovské bulváry s vravou chodcov idúcich za svojím cieľom. Raz znela akási clivota v pozadí, raz žartovné podtóny ale vždy skutočný život s jeho rôznymi stránkami. Keď budete počúvať spevy donských kozákov, opantá vás neodolateľná túžba vybrať sa raz na step k Donu a všetko si ohmatať očami či rukami.

Monumentálnosť vystúpenia zboru je založená na tom, že zbor donských kozákov Bolšoj pozostáva len z operných sólistov s úžasným hlasovým rozpätím: od vysokých falzetov až po hlboké basy (až basso profundo). Sólisti jednotlivé spevy vedú a ostatný zbor vytvára pozadie. Zaujímavé je, že sólista si nespieva len svoj part, ale hneď ako je to možné, prechádza do spevu zboristov. K výborným sólistom, ak toto však možno tvrdiť, pretože všetci boli a sú vynikajúci, patria Nikolaj Marčenko, Grigorij Polščuk, Ľubomír Diakovski.

Zbor donských kozákov Boľšoj nadväzuje na tradíciu kozáckeho spevu. Založil ho v roku 1981 Petja Houdakov. Celý zbor má až 60 členov a vystupuje v rôznych formáciách po celej Európe. Vo vysoko vianočný čas, dňa 22. decembra tohto roku bude vystupovať aj v Brne. Úprimne odporúčam všetkým, ktorí majú vzťah k živej a nevyumelkovanej slovanskej hudbe a kultúre, aby na koncert donských kozákov šli. A najmä odporúčam, aby si v dostatočnom predstihu zaobstarali lístky! Koncert zboru donských kozákov Bolšoj bude totiž jediný v Českej republike do konca tohto roka.

O Levoče jsem ještě nedávno pouze věděl, že nějaké takové město na Slovensku existuje. Při naší letošní cestě do Slovenského ráje jsme se tam najednou kolem jedenácté v noci ocitli a byli jsme nadšeni. Vůbec jsme nelitovali toho, že jsme se tam nechali odvést i když jsme původně chtěli do Spišské Nové Vsi. No prostě jsme žili v domnění, že Spišský hrad musí stát někde poblíž. Jak to ale celé začalo?

Před prázdninami Tom tak nějak navrhl, že pojedeme do Slovenského ráje. Po zvážení finanční situace mužstva, se dohodlo, že přesun proběhne stopem po skupinách. Nakonec byly vytvořeny celé 2 skupiny – Tom s Kristýnou, Lukas a já. S Lukasem jsme naplánovali odjezd na pátek kolem oběda a to jsme ještě měli strach, že se v pondělí v Podlesoku s Tomem a Kristýnou nesejdeme. Jen tak mimochodem nám ještě Tom dal tip na Spišský hrad („Když budete mít čas, tak tam zajeďte, je to kousek od Slovenského ráje…“). Pomocí vlaku jsme se přemístili do Svitav na hlavní silnici směrem na Olomouc a začali stopovat, aut pomalu ubývalo a po 3 hodinách Lukas už vážně přemýšlel o návratu, já jsem jenom přemýšlel, jak to do pondělka stihneme.

Najednou si paní Smůla řekla, že už jí to s námi nebaví a zastavilo nám auto. Paní nás odvezla na kraj Olomouce a výrazně nám vylepšila náladu. V Olomouci jsme chvíli váhali kudy dál, nakonec jsme pokusně začali stopovat na silnici na Přerov. I když to byl opravdu jenom pokus o stop, protože víc aut jezdilo směrem na Hranice, ale po škaredé skoro dálnici, tak nás vzalo 3 auto. Byl to Ukrajinec, který tady pracuje, takže jsme si moc nepokecali. V Přerově už jsme si pomalu začali vybírat místo, kde asi přespíme. Po půlhodince nám zastavil starší pán, který nás bravurně převezl přes Beskydy a vysadil nás asi 15 km před ValMezem (pro neznalé Valašké Meziříčí) na nějaké křižovatce, nad kterou se vyjímal zbrusu nový zámek nějakého „Ropáka“ (v místním nářečím je to člověk, který kšeftoval s LTO). Po 3 minutách jsme už jeli do ValMezu. Ve ValMezu jsme se kolem sedmé večer rozhodli, že popojedeme ještě kousek k hranici a tam někde přespíme. Z ValMezu jsme směrem k hranici odjeli během 5 minut stopování (Moraváci jsou bezva lidi) do Dolní Bečvy, kde jsme si už skoro vybrali místo na spaní a na naplánování další cesty. Mezitím jsme se při pokusu dovolat Tomovi dozvěděli, že je ještě na cestě z Londýna a že se čas srazu trochu odloží, jsme se rozhodli navštívit Spišský hrad.

Ještě se nám nechtělo jít spát a tak jsme zkoušeli štěstí, než se setmí. Najednou zastavilo auto s Libereckou SPZkou a k našemu údivu se nás řidič slovensky zeptal, kam chceme svézt. Vypadlo z nás, že na Slovensko… Ještě než jsme přejeli hranice, tak jsme se dozvěděli spoustu věcí, jako že jede vypůjčeným autem z Liberce domů do Levoči a dělá dobré skutky (bere všechny stopaře, které uvidí). Také jsme byli ujištěni, že je Slovenský ráj je hned vedle a taky nám bylo vysvětleno, že na Spišský hrad je to o hodně blíž z Levoči, než ze Spišské Nové Vsi. Cestou z hranic jsme ho ujistili, že rodinné problémy k vůli kterým jede domů se určitě vyřeší a že nemá cenu projet serpentiny rovně kvůli ženský, že Ráj chceme vidět jen slovenský, a pak už bylo dalších 250 kilometrů cesty v pohodě. Cestou jsme skoro nic neviděli, až na nějakou osvětlenou zříceninu o které se nám na zpáteční cestě podařilo zjistit, že se jmenuje nějak jako Starohrad. Najednou jsme uviděli na kopečku osvětlené město a ceduli Levoča, bylo jedenáct hodin a my jsme po 12 hodinách stopu byli na Slovensku v místě, které jak jsme zjistili z mapy je pro naše další cesty ideální výchozí bod.

Levoča

Noční Levoča nás svými osvětlenými památkami opravdu nadchla. Protože jsme byli vysazeni na křižovatce pod „starým městem“, tak jsme vyrazili do centra (světlo láká nejen můry), kde jsme vůbec nic nezjistili, ale čím dál víc se nám osvětlené ulice se starými domy a náměstí líbily. Najednou jsme došli k hradbám a uviděli na kopci další kostelík, pod hradbami byla tma a než zhasla lampa, pod kterou jsme stáli, tak jsme věděli, že kolmo dolů to nepůjde. Začali jsme obcházet hradby a našli jsme pěšinku, která vedla z hradeb dolů. U betonového mostu, který nikam nevedl, jsme se rozhodli, že půjdeme po cestě k osvětlenému kostelu a tam někde zkusíme přespat. Místo jsme našli už po půl kilometru chůze a i když jsme při povídání v autě zaslechli něco o kempu, tak jsme jen konstatovali (asi únavou), že nás nějaká vyšší tráva nerozhází (nevypadalo, že by jí někdo někdy sekal) a ulehli ke spánku.

Ráno jsme se probudili s výhledem na hradby a po studiu naší „skvělé“ mapy (proč skvělé se zmíním jindy) jsme si řekli, že si Levoču projdeme ještě ve dne. Na náměstí se zrovna chystal start nějakého automobilového závodu, takže tam byl docela zmatek. Do chrámu sv. Jakuba po nás chtěli vstupné a tak jsme si vyřezávaný oltář z principu prohlédli na fotce. Přesyceni památkami jsme se vydali směrem z města hradní bránou. To co jsme uviděli za ní, nás opravdu dostalo… Co může člověk očekávat za hradní bránou – přece hradby, ty už jsme viděli, ale tyhle byly opravdu dokonalé. Pocházejí již ze 13. století a původně jich bylo 2,5 kilometru.

Během prohlídky Levoči nám samozřejmě ujely všechny autobusy směrem na Spišský hrad a tak jsme se pokoušeli stopovat (co jiného, když jediná cesta vede po silnici). Jedna hodná paní nás odvezla do … Byl to sice kousek, ale i tak to potěšilo. Nad vesnicí jsme už v dálce uviděli hrad – to byl ten lepší pohled, bohužel jsme taky uviděli nekonečnou silnici. Když nás ještě na poměrně úzké dvou proudovce, která sice skoro neměla krajnici, zato na svodidlech nešetřili, předjelo několik „závodních“ aut, tak jsme jenom protáhli ksichty a začali šlapat.

Před Spišským podhradím jsme uviděli, jak auta zastavují a nabírají vodu. Když jsme došli blíž, tak jsme se rozhodli taky doplnit zásoby, které padly při předchozím pochodu. Vodu byla asi zdravá, ale jinak to byla klasická smradlavka (sirovodík), která opodál (Sivá Brada) vyvěrala malým gejzírkem, který celý kopeček „vyrobil“ z travertinu (nejsem šutrolog, ale je to odrůda vápence – asi). Od Sivé Brady jsme šli k hradu přes Spišskou Kapitolu do Spišského Podhradí.

Ve Spišském podhradí, o kterém nám bylo řečeno, že je to takové pochybné cikánské městečko, jsme se rozhodli ve stínu na nějakém náměstíčku poobědvat. Více než cikáni, kteří okolo projížděli na koňském povozu s hnojem, nám při jídle vadili jakési podivné ženské (asi z nějakého ústavu), které nahlas řešili nějakou kravinu. Při této estrádě nás přešla chuť říct si někde o vodu a tak jsme oběd trochu zapili smradlavkou a řekli jsme si, že na hradě nabereme novou. Po cestě k hradu se trousilo spoustu lidí a my jsme se už těšili, jak se budeme procházet po mohutných hradbách.

Spišský hrad

Co o hradě říct, opravdu dobrý tip. Obrovské množství vápence a travertinu poskládané do 4 nádvoří (rozloha 4 ha). Za 10 Sk ke vstupnému se mohlo fotit i v expozici. Hrad je z části opravený a na jeho dalších opravách se pracuje, přece jenom turistická atraktivnost se trochu staví před historickou hodnotu. Po prohlídce zbytků paláců jsme se vydali na obchůzku po hradbách. Hradby byly pěkně opravené a dost dlouhé, na nádvoří byl jakýsi kruh o kterém jsme se dozvěděli, že to bylo vojenské ležení z doby, kdy hrad ještě skoro neexistoval. No jestli se něco takového zachovalo, tak možná jako náznak, ne jako půlmetrový perfektně opravený kruh. To samé se dá říct o další naznačené stavbě, někdejší pohanské modlitebně.

Z hradu jsme sešli na opačnou stranu, protože tam byla autobusová zastávka a taky jsme se chtěli podívat na hrad z druhé strany. Autobusová zastávka sice byla na svém místě, ale autobus nás dostal. V čase, který se zhruba shodoval s časem odjezdu autobuse se k nám blížila Karosa – linkáč, bohužel 150 m před námi řidič provedl úhybný manévr a odbočil do vesničky, jejíž okraj nám mapa ještě ukazovala… No po 10 minutách ujišťování, že tam autobus jenom zajel a že se vrátí, jsme ho uviděli – nevracel se, ale blížil se k 1,5 km vzdálenému nájezdu na „naší“ silnici. A tak jsme šli…, zkoušeli stopovat…, došli k Sivé bradě…, nabrali smradlavku a pomalu vyrazili po rozpálené asfaltce směrem k Levoče. Asi po 3 kilometrech nám jaksi podivně zastavilo auto a jeho 84 letý řidič (podle sutany nějaký kněz nebo mnich), pomalu, trochu nejistě, ale bezpečně vysadil v Levoče. Prošli jsme se kolem hradeb a vyrazili směrem na Spišskou Novou Ves.

Večer se přibližoval, v Levoči se nám na noc zůstat nechtělo a tak jsme u první autobusové zastávky začali studovat jízdní neřád. Trochu naděje nám dodala informace, že za chvíli něco jede. Podle vysvětlivek to mělo jezdit „v parných týžďnov“ – parno sice bylo, ale asi to znamenalo sudý týden, který zrovna asi nebyl, protože nic nejelo. Koňský povoz, který se k nám blížil udělal podobný manévr jako autobus, ale s tím jsme víceméně počítali. Nakonec nás po pár kilometrech vzal kluk s holkou a i když jsme byli trochu těžší než očekávali, tak nás s humorem dovezli až do Spišské Nové Vsi.

Našim dalším cílem byly Novoveská Huta, kde jsme už konečně chtěli začít naše putování po Slovenském Ráji. Cestou jsme už nutně potřebovali nabrat pitnou nesmradlavou vodu, protože i když jsme měli žízeň, tak se mi žaludek (a nejen on) i při vzpomínce na smradlavku bouřil. Když Lukas uviděl ve dvorku auto s SPZkou UO a něco, tak neváhal a zeptal se na vodu. Následoval rozhovor odkud jsme, a tak když zjistili, že bydlíme asi 25 – 35 km od nich následovalo pozvání na československou půdu. Po prověření, jestli neznáme ty a ještě támhlety a tuhle firmu, jsme byli pohoštěni slivovicí, která trochu domluvila smradlavce (kdo ví, jak by to jinak dopadlo).

Pak už jsme jen vyrazili směrem na Novoveskou Hutu a zjistili, že nám již tradičně při rozhovoru se „sousedy“ ujel poslední autobus. Napůl cestě jsme našli vhodné místo na spaní a po odložení báglů šli bez večeře spát.