V dvoumilionové Budapešti není právě snadné se vyznat i pro člověka, který tu není poprvé. S přáteli ji známe z let osmdesátých, kdy jsme sem cílili své „exilové“ jízdy za svobodymilovnými plackami a pro nadýchnutí se daleko čerstvějšího politického vzduchu. A přestože jsme ji celou projeli za neobyčejných okolností naposledy před třemi lety – tehdy autostopem s kurdským řidičem za volantem – spoléháme nyní raději na nejjistější dopravu podzemkou, které je letos právě rovných sto let. Mimochodem, na sklonku minulého století byla otevřena jako šestá na světě.
Městem jsme profičeli tak rychle, že zdejší sňatek Karla IV. s jeho třetí manželkou Annou Svídnickou jsme za pomoci chytrých příruček zaznamenali až kdesi na cestě k Tise. To už jsme z vlaku pozorovali nedozírnou maďarskou pustu, rovnou jako stůl, kde se oko nepotěší z jediné vlnovky, z jediného hřbítku. Vzpomínáme na Gruzínce, který se sem dostal poprvé v životě a během cesty po Maďarsku viditelně znervózněl. Tiše trpěl za volantem tiráku, obracel oči v sloup a naříkal: „Góry duša moja…“.
Szeged jsem si vždy spojoval s oblíbeným gulášem, ale z počátkem cest se pro mne stal synonymem pro město na konci světa. Odtud můžete už jen na jih do Srbska nebo na východ do Rumunska, vyberte si prosím. My jsme si pragmaticky (kvůli 40markovému srbskému vízu) zvolili Rumunsko, přestože jsme si tři roky tomu nazad svatosvatě slíbili, že s touto zemí už nebudeme mít v dohledné budoucnosti nic společného. Byli jsme tedy stejně nepoučitelní jako povstali sedláci Jiřího Dóži, kteří právě u obce Nagylak na dnešní maďarsko – rumunské hranici dobyli r.1514 jedno ze svých posledních vítězství. Dobře víme, že i nás čeká vysilující boj s nejistým výsledkem, a to boj s rumunskými celníky. Zodpovědně už teď prohlašuji, že až k Pacifiku na východ se nesetkáte s horším jednáním mužů zákona na hranici, než právě tady.
Pěšky lze hranici projít jen s pomocí kouzelného balíčku dolarů, a tak v zácpě dlouhé stovky metrů začíná už rutinní trpělivé hledání ochotného „převaděče“. Naše smlouvání s Turky se už začíná podobat dění na jejich orientálním bazaru, až máme štěstí na Maďara s dodávkou. Máme si s ním opravdu hodně co říct, z cizích jazyků neuměl o mnoho víc než jeho vůz, a tak aspoň co chvíli „köszönömujeme“ (děkujeme). On kreslí na papír své dětské zážitky z maďarského povstání (1956) a hrozí pěstí tu proti Moskvě, tu proti rumunským celníkům, jejichž země začínala v krásných dobách před první válkou až za Karpatami…
Za celou hodinu se stuha čekajících aut nepohnula ani o metr, a tak přicházíme na řadu až uprostřed noci. Naše dodávka vezoucí zboží z Itálie po dlouhém dohadování a přes pokus o symbolický úplatek odstavena kvůli údajně chybějícímu certifikátu – všechny cesty možná vedou do Říma, ale rozhodně ne do Rumunska. Zoufalého řidiče nezbývá než opustit a z duše si přát, aby oblíbené heslo zdejších celníků a našich pohraničníků z dob starého režimu „NEPROJDOU!“ neslavilo úspěch alespoň v našem případě. Kupodivu se nám načatou železnou oponou podařilo skutečně prorazit, ale zřejmě jsme po vyřízení všech celních formalit zvolili neúměrně rychlý krok, jinak bychom se záhy neocitli před hlavněmi tří ozbrojenců vynořivších se náhle z úkrytu noční tmy. S rukama nad hlavou se necítíme zrovna ve své kůži, připadám si, jako by čas Securitate ještě nevypršel. Tady asi sotva mohlo před sedmi lety dojít k nekrvavé revoluci dnes se ale Ceausescův duch už zase vznáší nad krajinou.
Po propuštění klopýtáme značně svérázným terénem a vzdorujeme hordám veksláků a mafie, pro kterou je noc jako den a která si tu snad dala dostaveníčko z celé východní Evropy Nezbývá než chránit si život, peníze a pochodovat raději tři hodiny než dvě. než jsme se vyčerpáním mohli bez obav svalit do kukuřičného pole.
Ještě není vyhráno. Dóža kousek~ odtud ztratil svou poslední bitvu. A my slavnostně obnovujeme svůj slib že do Rumunska…
Hodně kamarádů mě před Waršavou varovalo: tam nic není, všechno bylo za války zbořeno, architektura? – beton, okno, beton, okno!! No, a hodně kamarádů mělo pravdu. Centrum zdobí několik fešných mrakodrapů a vysoká starší budova Technického muzea, kongresu a kdoví čeho ještě. To vše uvidíte hned před (a za) budovou hlavního nádraží. A dál, pokud nechcete vidět jen beton, okno, beton, okno ani nechoďte. Ale dost už bylo Waršavy, byl to jen vedlejší cíl. Sedli jsme do povinně místenkového rychlíku, ve kterém neměli místenku pouze dva, shodou okolností také Slovani. Schovka v uličce se těžko hledá, proto odevzdaně čekáme na katy s kleštěmi v ruce. Průvodčí neměli pro naše nechápavé, prázdné oči (ksichty by bylo více podle pravdy, ale bez kultury), pochopení a utrousili něco ve smyslu příští stanice a dveří. Polština je sice ze skupiny slovanských jazyků, ale některý věci se těžko chápou v rodném jazyce natož v cizím, byť příbuzným. Malbork byla až naše třetí příští stanice. Onen bůžek PKP chtěl zřejmě napravit ranní chybu a udělal nás neviditelnými (alespoň pro průvodčí, ne však pro paní, která jako by žila jenom proto aby si s náma mohla pár hodin popovídat, musím doplnit, že jediné slovo, které polsky umím je uwaga (znám ho pouze foneticky, za pravopis neručím) a tím začínat konverzaci mi přišlo trapné až nebezpečné). Okolo poledne tedy zdobíme peróny nádraží v Malborku svými šlápotami, které by dovedly zkušeného stopaře (úplně zbytečně) k mapě.
Nevím proč, ale měl jsem v hlavě představu ohromné šedé kamenné trvze, z jejíž velikosti půjde strach a korozí narušený kámen prozradí stáří 2 metry širokých zdí. A vidíte jak jsem se pletl v samotných základech. Je z cihel. Červených cihel. Jak už jsem řekl, historie není můj koníček, já jsem rád že si pamatuju letopočet svého narození, ale to jsem opravdu nečekal. Já netušil, že v té době už cihly znali. No né, nesmějte se, mě by už ani nepřekvapilo, kdyby ty soutěže co jsem o nich na začátku mluvil nad náma vyhráli, a co já jim to přeju za ten pokrok, kterej tu na přelomu 13.a 14. století měli.
Park Guell je trochu z ruky, pokud člověk chodí pěšky po centru, ale protože je navržen Gaudím, nemohli jsme si ho nechat ujít. Je to k němu opravdu dálka, k tomu hrozné vedro a batohy na zádech, zkrátka žádná báječná procházka. Park. Co k němu říct. Přesně tohle má namysli každé dítě, když buduje rozsáhlé stavby z písku. Ten park je ztělesněním dětských fantazií a představ, které však děti na písku, z pochopitelných důvodů, realizovat nemohou. Přišlo mi to, jako že pan architekt Gaudí měl dostatek prostředků (a hlavně popularity) svoje dětské sny a představy realizovat. Tím vlastně realizoval sny nás všech malých stavitelů, kteří jsme měli největší problémy s tím, že jak písek usychá, stavby, sebelepší a sebekrásnější, se bortí. V parku se každému vrátí, alespoň na chvíli, dětství strávené na pískovišti. Tím je park kouzelný. Protože jinak je to přelidněný a rušný park, kde si odpočine leda velký lidumil.
Stopoval jsem. Měl jsem namířeno na ten velice známý a nikým ve Skotsku nikdy neopomenutý Nebeský ostrov nebo chcete-li Isle of Skye. Asi po čtvrthodince mi zastavil Nissan Primera. Paráda řeknu si a blekotám anglicky cosi v tom smyslu, že bych rád na Skye a kam mě vezmou. V autě seděli mladý kluk s mladou holkou, chvilku mě nechali a pak řekli: „klidně můžeš mluvit česky, my jsme taky Češi!“ nejeli oni tam kam já? Jeli. Auto měli z půjčovny a trávili svoji dovolenou putováním o něco málo komfortnějším než já. Byla pro mě úleva zase mluvit česky. Už mě nudilo odpovídat na ty věčně stejné otázky jako odkud jsi, co děláš, co studuješ, kde jsi všude byl, jak jsi tu dlouho a jak se ti líbí naše Skotsko. Odpovědi už jsem měl tak nacvičené, že pak větinou následovalo něco v tom smyslu, že moje angličtina je opravdu dobrá. Tihle lidičkové, pro zjednodušení (a taky protože jsem jejich pravá jména zapomněl) jim budu říkat Petr a Petra, měli v plánu objet celý ostrov dokola, tak jako já a že se k nim mohu přidat.
Na ostrov jsme přijeli trajektíkem pro šest aut. Cesta k trajektu byla u sama o sobě kouzelná. Silnice pro jedno auto se klikatila po kopcích a mezi skalkami té zvláštní skotské krajiny. Čas od času jsme jenom museli dát přednost ovcím, které se jen tak potulovaly okolo a všechny turisty měly dokonale, ale dokonale v paži. Ostrov Skye jsme objížděli proti směru hodinových ručiček, napravo moře, nalevo ty zelené holé kopce. Dohodli jsme se, že vylezeme k jednomu velice známému útvaru, osamělému kameni, kterému se říká Old Man. Procházka to měla být asi na tři až čtyři hodiny. Zaparkovali jsme přímo u začátku turistické stezky (ve Skotsku se začátek turistických stezek vždycky pozná podle parkoviště), vyzbrojili se svojí fotografickou technikou, raději se ještě jednou přeptali na cestu a začali stoupat. Starého muže jsme dosáhli zanedlouho. Abych pravdu řekl, čekal jsem, že bude mnohem menší (za to mohl můj anglický komplex, neboli komplex z Anglie, kdy všechno bylo menší než jsem čekal). Byl obrovský. Na fotkách v průvodcích je oproti skalnímu masívu skutečně malinký a nepatrný. Takhle jsem byl malinký a nepatrný akorát tak já. Ještě jsme chtěli obejít ten už zmíněný skalní masív, proto jsme se tam nějak nezdržovali a celí dychtiví, vyrazili jsme dobýt vrchol. Zvolili jsme pěšinku zprava. Vedla nejprve po trávě, ale pak, jak se dostávala výš a výš, byla tvořena štěrkem a kameny. V určité výšce se zvedala skalní stěna, která tvořila jakousi hranici oddělující náhorní plošinu takříkajíc od okolního světa. Naštěstí jsme se zachovali jako správní zvídaví, dobrodružství a nebezpečí milující stopaři a horalové a odhalili pěšinku, která nám pomohla skalní stěnu zdolat. Nestálo to nějak mnoho sil a už jsme byli nahoře. Dole pod námi zelené kopce, jezera, moře, tenká linka silnice a u nás nahoře mírně zvlněný terén té jakoby náhorní plošiny s vrcholovým bodem kdesi před námi. Rostla tam tráva a nic než tráva a to krásně upravená tráva. Z toho, že tam všude byly výsledné produkty bezvadně fungujících trávicích soustav ovcí, jsme usoudili, že tento anglický trávník (pardon skotský trávník) není dílem nějakého obzvláště aktivního zahradníka, nýbrž právě těch chundelatých (jediných a opravdových) pánů skotské vrchoviny.
Tam nahoře to je úplně jiné než dole. Je to snová krajina působící neuvěřitelnou silou na psychiku člověka, na jeho náladu a pocity. Přestože na Skye proudí denně moc a moc turistů, ostrov je dokáže všechny pohltit a ještě k tomu dát každému pocit dokonalého osamění a opuštěnosti. Chvilku jsme tam poseděli, pokochali se, pak nám začala být zima a tak jsme se rozhodli pro návrat. Samozřejmě druhou stranou. Slunce svítí a my se rozběhneme po tom zeleném a upraveném trávníku. Najednou louka končí strmým srázem. Abychom se dostali k autu, potřebovali jsme sejít dolů. „Támhle tudy to určitě půjde“, říká Petr a ukazuje někam dál, rozhodně ne naším směrem. Vracet jsme se nechtěli a tak nám nic nezbylo, než to zkusit. Tak nějak podobně to bylo ještě asi třikrát a my pomalu propadali beznaději, nebo se alespoň smiřovali, že se (z čím dál větší dálky) budeme muset vrátit. Nakonec se všechno v dobré obrátilo a my našli průrvu, kterou jsme se stejně jako potůček, který ji vyhloubil, dostali dolů. Mezi námi a autem pak u byla jenom taková menší bažinka, její překonání byla brnkačka (od kotníků nahoru). Zbytek ostrova jsem viděl už jen z auta a z vyhlídkových odpočívadel u silnice. Večer jsem si řekl, že jsem se Petra s Petrou naobtěžoval dost a stále ještě na ostrově, jsem se s nimi rozloučil.
Celá výprava do italských Dolomitů, které jsem se zúčastnila, trvala 4 dny. Týkala se oblasti okolo Cortiny D Ampezzo.
Všechny cesty zahrnující ferraty však nejsou stejně obtížné. Jsou označovány např. jako těžké (červená ferrata) či zvláště těžké (černá ferrata). Je dobré vyzkoušet si své schopnosti nejdříve na něčem méně náročném. K takové zkoušce patřila i naše první výprava – Monte Cristalo (3 154 m. n. m.). Ze sedla Tre Croci (1 809 m.n.m.) jsme vystoupali k dolní stanici sedačkové lanovky (chata Son Forca 2 215), odtud lanovkou ( tam i zpět 16 000 lir/osoba) na chatu Rifugio G. Lorenzi (2 932 m.n.m.), kde již začíná jištěná cesta. Nevýhodou této trasy je její obousměrnost, to znamená že se často musíte vyhýbat protilezoucím skupinkám, což může být nad několikasetmetrovou propastí poměrně zajímavý problém. Lezení zajištěné cesty trvá asi jeden a půl hodiny, pokud je dobré počasí patří tato túra k nejkrásnějším v celých dolomitech. Což já bohužel nemohu posoudit, jelikož po celou cestu jsem měla výhled pouze na vznášející se krkavce v mlze s kombinací deště, sněhu a minusových teplot. 
Druhá výprava mířila z Arábby (1605 m.n.m.) na Bec de Mesdi (2727 m.n.m.). Nejprve opět lanovkou (cesta tam – 14 000 lir/osoba) na chatu Porta Vescovo ( 2557 m.n.m.), i když dá se to i celkem dobře vyjít – musíte však počítat alespoň s pětihodinovým zpožděním a značným vyčerpáním. Od chaty vede zvláště těžká ferrata (prý jedna z nejtěžších v celé oblasti) na Bec de Mesdi. Od chaty po celou dobu výstupu na vrchol je nádherně vidět vrchol Marmolady s největším ledovcem v celých Dolomitech. Sestupuje se pak do sedla Padon (2400 m.n.m.), část sestupu se prochází tunelem a všude okolo jsou dělostřelecká postavení z první světové války, na chatě v sedle je i malé, ale velmi zajímavé muzeum o tom jak a za jakých podmínek zde boje probíhaly a to i včetně vystavených exponátu zahrnujících třeba botu pěšáka i s částí nohy, munici nebo dělo. Ze sedla se dá sejít zpět do Arábby pod trasou lanovky. 
Třetí den nás čekal nejtěžší výstup – Tofana di Rozes (3 225). Nástup je na sedle Falzarego (2 105 m.n.m.) odkud se dá opět lanovkou ( cesta tam – 13000 lir/osoba) vyjet na Monte Lagazuoi (2728 m.n.m.) nebo Lagazuoi obejít a poměrně krátkou cestou vystoupat až pod masiv Tofany. I samotný vrchol Lagazuoi je velmi zajímavý, ona lanovka je zavěšena nad sedlem bez jediného opěrného pilíře a pokud by jste se rozhodli jít raději pěšky, je skrze celou horu prokopán tunel, kterým se dá dojít až k horní stanici lanovky. Po cestě se můžete svítit svou svítilnou nebo si na chatě v sedle zakoupit louč a jít celou několikakilometrovou cestu jen za svitu otevřeného ohně. V celé délce tunelu jsou proraženy střílny, kterými je nádherný výhled do krajiny. Ale zpět k Tofaně. Již na jejím úpatí začíná velmi dlouhá a náročná ferrmata Via G. Lipella (doba výstupu asi 4 hodiny), za špatného počasí se zde objevují namrzlá místa a za každého počasí padající kameny. Na samotném vrcholu je nádherný železný kříž s pamětní deskou G. Lipelly. Jestliže je jasno je to skvělé místo rozhledu, což opět nemohu potvrdit z vlastní zkušenosti, jelikož na vrcholu nás zastihl hustý déšť a mlha. Sestupová cesta jde velmi nepříjemným suťoviskem až k chatě Giussani (2561m.n.m.) a dále už po celkem dobré cestě až na chatu Dibona (2050 m.n.m.).