Rubrika: Evropa

Podrobnější informace: Wikipedie

Příjemné Rakousko

Je pochopitelné, že turistický boom zažívá celá oblast především
v zimě, kdy se sem hrnou turisté po desetisících. Chybu ale neuděláme
ani v případě, že se sem vypravíme uprostřed léta. Sníh sice
uvidíme jen na špičkách těch nejvyšších hor a za lyžováním se budeme
muset vypravit na ledovec, ale i letní Tyrolsko toho může nabídnout
víc než dost.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Město Innsbruck, založené na soutoku řek Sill a Inn, bylo důležitým centrem obchodu již za středověku, a pokud chceme hrábnout do historie skutečně hluboko, tak zde tábořili již staří Římané.


Pravého rozkvětu se ale město dočkalo až v době, kdy zbohatlo z místních dolů na stříbro. Dnes je Innsbruck poklidným sídelním městem tyrolské provincie, a přítomnost alpských velikánů, na jejichž 2 500 vysoké vrcholky se můžeme dívat téměř z každého okna, umožnila spolu s dokonalou infrastrukturou zimního střediska městu pořádat hned dvoje olympijské hry. Je pochopitelné, že turistický boom zažívá celá oblast především v zimě, kdy se sem hrnou turisté po desetisících. Chybu ale neuděláme ani v případě, že se sem vypravíme uprostřed léta. Sníh sice uvidíme jen na špičkách těch nejvyšších hor a za lyžováním se budeme muset vypravit na ledovec, ale i letní Tyrolsko toho může nabídnout víc než dost.

Nejdříve samozřejmě na náměstí

Největším turistickým lákadlem je samozřejmě symbol Innsbrucku Goldenes Dachl, což je něco mezi arkýřem a balonem, lesknoucí se 2 657 pozlacenými taškami, což nechal v roce 1500 postavit Maximilian I. Celé náměstí plné pohostinných zákoutí a terásek je opravdu nádherné, jednotlivé domy se předhánějí ve výzdobě a v létě nenajdeme okno, které by nebylo vyzdobené truhlíkem s muškáty.

Sportovně zdatnější se vyšplhají na městskou věž ze 14. století, dnešní renesanční vzhled samozřejmě nemá s původní gotikou nic společného, pohled z 56 metrové výšky na město i okolní Alpy rozhodně za trochu námahy stojí.

O kus dál

Barokní katedrála Dom St. Jakob se pyšní obrazem Madony s dítětem od Lukáše Cranacha staršího, snad právě proto je jedním z mála kostelů v Tyrolsku, který vybírá vstupné. Ujít si nemůžeme nechat ani prohlídku rokokového Hofburgu, což je pompézní rezidence, kterou si v polovině 15. století nechal postavit arcivévoda Sigismund. Za vlády Marie Teresie se původně gotický hrad dočkal barokní přestavby a zachovaný rokokový interiér okouzlí každého návštěvníka. Pokud budeme mít štěstí, můžeme snad v nejkrásnějším Sále obrů vyslechnout nějaký z mnoha místních koncertů.


Milovníci hradů a zámků si určitě vychutnají návštěvu blízkého zámku Ambras na kraji města, kam nás pohodlně doveze místní veřejná doprava nebo ještě pohodlněji turistický autobus, pravidelně pendlující mezi těmi nejdůležitějšími atrakcemi města. Ambras býval symbolem tyrolské moci a slávy a jako hrad sloužil již od 12. století, dnešní podoba dvojhradu pochází ze 16. století. Obě poloviny hradu spojuje renesanční Španělský sál. Z původního muzea, které založil arcivévoda Ferdinand, se sice příliš nezachovalo a sbírky jsou roztroušeny po vídeňských muzeích, ale i tak jsou místní sbírky zajímavé.

Turistický ráj

Innsbruck si naši letní návštěvu rozhodně zaslouží. Díky relativně kapesním rozměrům máme pocit maloměsta a většinu památek zvládneme pohodlně pěšky. Pokud toužíme po nějakém sportovnějším vyžití, stovky kilometrů dokonale značených stezek pro turisty nebo cyklisty nám nabídnou víc, než dokážeme zvládnout. Potom nám ale týden stačit nemusí, protože k dispozici jsou doslova tisíce kilometrů stezek. Sportovně zdatní si je mohou vychutnat všechny. Ale ostatní se bát nemusí, aby ta námaha byla o něco příjemnější, podnikaví obchodníci mají po trase pohostinné podniky, kde si u skleničky veltlínského můžeme příjemně odpočinout.


Směr Salzburg

Také krajina mezi městy Salzburg a Innsbruck je známá spíše milovníkům zimní dovolené, ti jí ale většinou profičí v autě či autobusu a nemohou se dočkat, kdy konečně zaparkují v některém zimním středisku. Pořádně si ji vychutnáme spíše v létě. Vedle divukrásných pohledů na Alpy si můžeme prohlížet jednotlivé horské vesničky, ve kterých se jednotlivé domy předhánějí v tom, kdo bude mít více muškátů v oknech.

Pokud budeme mít zájem o architektonické památky, potom bude naše cesta prakticky nekonečná, neboť v každé vesnici je kostel nejméně ze 16. století, takže budeme neustále zastavovat a daleko nedojedeme, proto se zmíním jen o několika zajímavostech.


Za zastavení stojí městečko Wattens, kde je továrna známé sklářské velmoci Swarovski i s muzeem, do kterého lákají všechny turistické prospekty. Ale zpátky k architektuře. Pozoruhodné je město Hall in Tirol, kde zůstala většina památek zachována. Symbolem města je dvanáctistranná věž hradu Hasegg, původního sídla tyrolských vládců. Ujít si nesmíme ani gotickou radnici z roku 1406 a kostel Nikolauskirche ze 14. století.

Havlíčku Havle

Cestou z Innsbrucku do Salzburgu se můžeme zastavit i v městečku Brixen, ze kterého jsou dnes slavné lázně. Slunce pálilo, okolní kopce připomínaly reklamní pohlednice a jen těžko bylo ubránit se pochybám o tom, jestli ten Havlíček Borovský skutečně trpěl nebo jestli nebyl spíš kverulantem. Město se dnes chlubí středověkým jádrem, které doplňují malebné vilky na kopcích. Navštívit můžeme i luxusní hotel Elefant, ve kterém byl Havlíček původně ubytován. Zachoval se i domek s rozlehlou zahradou, ve kterém Havlíček několik let bydlel i se svojí rodinou. Těžko říci, jak to tehdy bylo.


Město Schwaz bývalo v 16. století druhým největším městem celých Tyrol, bitva v roce 1808 však město pobořila a se slávou centra obchodu byl konec. I tak zde je ale dost zajímavých památek, od kostela z 15. století Pfarrkirche až po dvojitou kostelní kapli s dřevěným oltářem v prvním patře. Na minulost těžby stříbra vzpomíná jeden z místních dolů Silverbergwerg, který si můžeme prohlédnout.

Hrad jak z pohádky

Nejvíce na mne ale zapůsobila návštěva hradu Tratzberg strážícího údolí řeky Inn. Na hradě dodnes bydlí rodina původních majitelů, takže hrabě Ulrich Goess-Enyenberg uvolnil návštěvníkům k dispozici pouhou polovinu hradu, ale i ta stojí rozhodně za to. Původně gotický hrad byl později přestavěn v renesančním stylu a dodnes je patrné, jak byl hrad stavěn ve dvou fázích. Velice zajímavě a nápaditě provedený komentář, ve kterém nás jednotlivými místnostmi provádějí hlasy „původních“ obyvatel, přispívají k příjemnému dojmu, a místnosti jsou vybaveny nejen původním gotickým nábytkem, ale také detaily jako jsou umyvadla nebo zbytky ručníků, s čímž se při běžné prohlídce ostatních hradů rozhodně nesetkáme. O historické přesnosti některých informacích jsem si sice nebyl tak dokonale jistý, ale třeba měli pravdu. Pokoje mají zachovanou původní výzdobu včetně obrazů, které se na stejných místech zachovaly před 400 let. A to nemluvím o vyhlídce z oken, při které si můžeme prohlédnout překrásné údolí mezi Innsbruckem a Kufsteinem.


Perla jménem Solnohrad

Za návštěvu samozřejmě stojí i Salzburg. Podle legendy byl společně založen biskupem Rupertem a irským biskupem Virgilem, ale současná sláva i krása může děkovat spíše pozdějším biskupům ze 16. století. Zapomenout nemůžeme ani na otce rakouského baroka Johanna Bernharda Fischera, který svoji kariéru zahájil právě tady, a samozřejmě ani na Wolfganga Amadea Mozarta, se kterým se budeme setkávat na každém kroku, od pomníků až sladké delikatesy. Zapomenout nesmíme ani na Mozarteum, což je monument, který svému rodákovi postavilo vděčné město. Vedle nejrůznějších památek na dobu, kdy Mozart v městě žil, je zde i dřevěný domek, ve kterém skladatel složil Magickou flétnu. Domek byl ale převezen z Vídně. V ulici Getreidegasse si zase můžeme prohlédnout dům Hagenauerhaus, ve kterém se Mozart narodil.

Z pohledu turistů je samotné město rozděleno na tři zajímavé oblasti – stará část s těmi nejkrásnějšími kostely je na levém břehu, oblast Nového města se zámkem Mirabell je na pravém břehu řeky Salzach, a třetí oblast tvoří masivní pevnost Hohensalzburg.

Turista se v městě nachodí, navíc většinou do kopce. Vrch Kapucinerberg má na svém vrcholu sice památky relativně vzato málo zajímavé, zato jsou z něj překrásné pohledy na řeku a staré město s hradem. Mnohem zajímavější jsou zahrady zámku Mirabell, který původně vybudoval v roce 1606 arcibiskup Dietrich jako sídlo své milenky Salome, se kterou měl 16 dětí. S utajováním milenky se čiperný biskup očividně nijak nenamáhal. Nicméně nutno dodat, že původní podoba byla podstatně méně vznešená a za dnešní vzhled vděčí Mirabell pozdějšímu majiteli hraběti Harrachovi.


Staré město patří díky rozhodnutí UNESCO mezi Světové kulturní dědictví a je z velké míry postaveno v barokním stylu. Krásné kostely jsou postaveny prakticky vedle sebe, takže nadšený turista neví kam dřív, jestli si prohlédnout Franciskanerkirche, katedrálu Dom, jejíž základy pocházejí již z 8. století, nebo univerzitní kostel Kollegienkirche. Samozřejmě nejvíce impozantní budovou je bývalé arcibiskupské sídlo Residenz, očividně postavené na efekt, aby o majetku a moci zdejších arcibiskupů nikdo nepochyboval již na první pohled.

Když v Salzburgu, tak nahoru

Mezi místní stavební unikáty patří samozřejmě také pevnost Hohensalzburg. Sportovně nadaní kopec vyšlápnou pěšky, ti línější použijí služeb lanovky. Dnešní vzhled pochází ze 16. století, ale první pevnost hlídala okolí již o 500 let dříve. K prohlídce je toho zde opravdu dost a dost, od Goldene Stube přes starou školu až po mučírnu ve věži Reckturm.

Mimořádně zajímavá je i prohlídka benediktýnského kláštera Stift Nonnberg, kde zůstaly zachovány románské fresky z roku 1150. Z původního kláštera z roku 714 již zůstal jen hrob původní matky představené, pozdější svaté Erentrudy.

Návštěva Salzburgu rozhodně stojí za to. Barokních památek je zde více, než stačí oko turisty za pár dnů strávit, současně ale překvapuje, jak dobře se barokní ráz města dokáže skloubit s modernějšími budovami. Z obou kopců jsou nádherné pohledy na staré město v údolí, a zelená voda řeky Salzbach tvoří krásný protiklad vápencovým štítům Alp, které jsou z některých míst dobře vidět.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Město Innsbruck, založené na soutoku řek Sill a Inn, bylo důležitým centrem obchodu již za středověku, a pokud chceme hrábnout do historie skutečně hluboko, tak zde tábořili již staří Římané.


Pravého rozkvětu se ale město dočkalo až v době, kdy zbohatlo z místních dolů na stříbro. Dnes je Innsbruck poklidným sídelním městem tyrolské provincie, a přítomnost alpských velikánů, na jejichž 2 500 vysoké vrcholky se můžeme dívat téměř z každého okna, umožnila spolu s dokonalou infrastrukturou zimního střediska městu pořádat hned dvoje olympijské hry. Je pochopitelné, že turistický boom zažívá celá oblast především v zimě, kdy se sem hrnou turisté po desetisících. Chybu ale neuděláme ani v případě, že se sem vypravíme uprostřed léta. Sníh sice uvidíme jen na špičkách těch nejvyšších hor a za lyžováním se budeme muset vypravit na ledovec, ale i letní Tyrolsko toho může nabídnout víc než dost.

Nejdříve samozřejmě na náměstí

Největším turistickým lákadlem je samozřejmě symbol Innsbrucku Goldenes Dachl, což je něco mezi arkýřem a balonem, lesknoucí se 2 657 pozlacenými taškami, což nechal v roce 1500 postavit Maximilian I. Celé náměstí plné pohostinných zákoutí a terásek je opravdu nádherné, jednotlivé domy se předhánějí ve výzdobě a v létě nenajdeme okno, které by nebylo vyzdobené truhlíkem s muškáty.

Sportovně zdatnější se vyšplhají na městskou věž ze 14. století, dnešní renesanční vzhled samozřejmě nemá s původní gotikou nic společného, pohled z 56 metrové výšky na město i okolní Alpy rozhodně za trochu námahy stojí.

O kus dál

Barokní katedrála Dom St. Jakob se pyšní obrazem Madony s dítětem od Lukáše Cranacha staršího, snad právě proto je jedním z mála kostelů v Tyrolsku, který vybírá vstupné. Ujít si nemůžeme nechat ani prohlídku rokokového Hofburgu, což je pompézní rezidence, kterou si v polovině 15. století nechal postavit arcivévoda Sigismund. Za vlády Marie Teresie se původně gotický hrad dočkal barokní přestavby a zachovaný rokokový interiér okouzlí každého návštěvníka. Pokud budeme mít štěstí, můžeme snad v nejkrásnějším Sále obrů vyslechnout nějaký z mnoha místních koncertů.


Milovníci hradů a zámků si určitě vychutnají návštěvu blízkého zámku Ambras na kraji města, kam nás pohodlně doveze místní veřejná doprava nebo ještě pohodlněji turistický autobus, pravidelně pendlující mezi těmi nejdůležitějšími atrakcemi města. Ambras býval symbolem tyrolské moci a slávy a jako hrad sloužil již od 12. století, dnešní podoba dvojhradu pochází ze 16. století. Obě poloviny hradu spojuje renesanční Španělský sál. Z původního muzea, které založil arcivévoda Ferdinand, se sice příliš nezachovalo a sbírky jsou roztroušeny po vídeňských muzeích, ale i tak jsou místní sbírky zajímavé.

Turistický ráj

Innsbruck si naši letní návštěvu rozhodně zaslouží. Díky relativně kapesním rozměrům máme pocit maloměsta a většinu památek zvládneme pohodlně pěšky. Pokud toužíme po nějakém sportovnějším vyžití, stovky kilometrů dokonale značených stezek pro turisty nebo cyklisty nám nabídnou víc, než dokážeme zvládnout. Potom nám ale týden stačit nemusí, protože k dispozici jsou doslova tisíce kilometrů stezek. Sportovně zdatní si je mohou vychutnat všechny. Ale ostatní se bát nemusí, aby ta námaha byla o něco příjemnější, podnikaví obchodníci mají po trase pohostinné podniky, kde si u skleničky veltlínského můžeme příjemně odpočinout.


Směr Salzburg

Také krajina mezi městy Salzburg a Innsbruck je známá spíše milovníkům zimní dovolené, ti jí ale většinou profičí v autě či autobusu a nemohou se dočkat, kdy konečně zaparkují v některém zimním středisku. Pořádně si ji vychutnáme spíše v létě. Vedle divukrásných pohledů na Alpy si můžeme prohlížet jednotlivé horské vesničky, ve kterých se jednotlivé domy předhánějí v tom, kdo bude mít více muškátů v oknech.

Pokud budeme mít zájem o architektonické památky, potom bude naše cesta prakticky nekonečná, neboť v každé vesnici je kostel nejméně ze 16. století, takže budeme neustále zastavovat a daleko nedojedeme, proto se zmíním jen o několika zajímavostech.


Za zastavení stojí městečko Wattens, kde je továrna známé sklářské velmoci Swarovski i s muzeem, do kterého lákají všechny turistické prospekty. Ale zpátky k architektuře. Pozoruhodné je město Hall in Tirol, kde zůstala většina památek zachována. Symbolem města je dvanáctistranná věž hradu Hasegg, původního sídla tyrolských vládců. Ujít si nesmíme ani gotickou radnici z roku 1406 a kostel Nikolauskirche ze 14. století.

Havlíčku Havle

Cestou z Innsbrucku do Salzburgu se můžeme zastavit i v městečku Brixen, ze kterého jsou dnes slavné lázně. Slunce pálilo, okolní kopce připomínaly reklamní pohlednice a jen těžko bylo ubránit se pochybám o tom, jestli ten Havlíček Borovský skutečně trpěl nebo jestli nebyl spíš kverulantem. Město se dnes chlubí středověkým jádrem, které doplňují malebné vilky na kopcích. Navštívit můžeme i luxusní hotel Elefant, ve kterém byl Havlíček původně ubytován. Zachoval se i domek s rozlehlou zahradou, ve kterém Havlíček několik let bydlel i se svojí rodinou. Těžko říci, jak to tehdy bylo.


Město Schwaz bývalo v 16. století druhým největším městem celých Tyrol, bitva v roce 1808 však město pobořila a se slávou centra obchodu byl konec. I tak zde je ale dost zajímavých památek, od kostela z 15. století Pfarrkirche až po dvojitou kostelní kapli s dřevěným oltářem v prvním patře. Na minulost těžby stříbra vzpomíná jeden z místních dolů Silverbergwerg, který si můžeme prohlédnout.

Hrad jak z pohádky

Nejvíce na mne ale zapůsobila návštěva hradu Tratzberg strážícího údolí řeky Inn. Na hradě dodnes bydlí rodina původních majitelů, takže hrabě Ulrich Goess-Enyenberg uvolnil návštěvníkům k dispozici pouhou polovinu hradu, ale i ta stojí rozhodně za to. Původně gotický hrad byl později přestavěn v renesančním stylu a dodnes je patrné, jak byl hrad stavěn ve dvou fázích. Velice zajímavě a nápaditě provedený komentář, ve kterém nás jednotlivými místnostmi provádějí hlasy „původních“ obyvatel, přispívají k příjemnému dojmu, a místnosti jsou vybaveny nejen původním gotickým nábytkem, ale také detaily jako jsou umyvadla nebo zbytky ručníků, s čímž se při běžné prohlídce ostatních hradů rozhodně nesetkáme. O historické přesnosti některých informacích jsem si sice nebyl tak dokonale jistý, ale třeba měli pravdu. Pokoje mají zachovanou původní výzdobu včetně obrazů, které se na stejných místech zachovaly před 400 let. A to nemluvím o vyhlídce z oken, při které si můžeme prohlédnout překrásné údolí mezi Innsbruckem a Kufsteinem.


Perla jménem Solnohrad

Za návštěvu samozřejmě stojí i Salzburg. Podle legendy byl společně založen biskupem Rupertem a irským biskupem Virgilem, ale současná sláva i krása může děkovat spíše pozdějším biskupům ze 16. století. Zapomenout nemůžeme ani na otce rakouského baroka Johanna Bernharda Fischera, který svoji kariéru zahájil právě tady, a samozřejmě ani na Wolfganga Amadea Mozarta, se kterým se budeme setkávat na každém kroku, od pomníků až sladké delikatesy. Zapomenout nesmíme ani na Mozarteum, což je monument, který svému rodákovi postavilo vděčné město. Vedle nejrůznějších památek na dobu, kdy Mozart v městě žil, je zde i dřevěný domek, ve kterém skladatel složil Magickou flétnu. Domek byl ale převezen z Vídně. V ulici Getreidegasse si zase můžeme prohlédnout dům Hagenauerhaus, ve kterém se Mozart narodil.

Z pohledu turistů je samotné město rozděleno na tři zajímavé oblasti – stará část s těmi nejkrásnějšími kostely je na levém břehu, oblast Nového města se zámkem Mirabell je na pravém břehu řeky Salzach, a třetí oblast tvoří masivní pevnost Hohensalzburg.

Turista se v městě nachodí, navíc většinou do kopce. Vrch Kapucinerberg má na svém vrcholu sice památky relativně vzato málo zajímavé, zato jsou z něj překrásné pohledy na řeku a staré město s hradem. Mnohem zajímavější jsou zahrady zámku Mirabell, který původně vybudoval v roce 1606 arcibiskup Dietrich jako sídlo své milenky Salome, se kterou měl 16 dětí. S utajováním milenky se čiperný biskup očividně nijak nenamáhal. Nicméně nutno dodat, že původní podoba byla podstatně méně vznešená a za dnešní vzhled vděčí Mirabell pozdějšímu majiteli hraběti Harrachovi.


Staré město patří díky rozhodnutí UNESCO mezi Světové kulturní dědictví a je z velké míry postaveno v barokním stylu. Krásné kostely jsou postaveny prakticky vedle sebe, takže nadšený turista neví kam dřív, jestli si prohlédnout Franciskanerkirche, katedrálu Dom, jejíž základy pocházejí již z 8. století, nebo univerzitní kostel Kollegienkirche. Samozřejmě nejvíce impozantní budovou je bývalé arcibiskupské sídlo Residenz, očividně postavené na efekt, aby o majetku a moci zdejších arcibiskupů nikdo nepochyboval již na první pohled.

Když v Salzburgu, tak nahoru

Mezi místní stavební unikáty patří samozřejmě také pevnost Hohensalzburg. Sportovně nadaní kopec vyšlápnou pěšky, ti línější použijí služeb lanovky. Dnešní vzhled pochází ze 16. století, ale první pevnost hlídala okolí již o 500 let dříve. K prohlídce je toho zde opravdu dost a dost, od Goldene Stube přes starou školu až po mučírnu ve věži Reckturm.

Mimořádně zajímavá je i prohlídka benediktýnského kláštera Stift Nonnberg, kde zůstaly zachovány románské fresky z roku 1150. Z původního kláštera z roku 714 již zůstal jen hrob původní matky představené, pozdější svaté Erentrudy.

Návštěva Salzburgu rozhodně stojí za to. Barokních památek je zde více, než stačí oko turisty za pár dnů strávit, současně ale překvapuje, jak dobře se barokní ráz města dokáže skloubit s modernějšími budovami. Z obou kopců jsou nádherné pohledy na staré město v údolí, a zelená voda řeky Salzbach tvoří krásný protiklad vápencovým štítům Alp, které jsou z některých míst dobře vidět.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Krajem Oty Pavla

Naším prvořadým cílem byla Skryjská jezírka. Snadnější přístup
sem je od hájovny Slap a proto jsme také místo na Skryje zamířili na
Podmokly. Lesní silnička s četnými serpentinami se přikroutila ke
Zbirožskému potoku, kde na zdejším parkovišti začalo naše putování
krajem Oty Pavla.


Naše dnešní cesta nás zavede do kraje, který vždy působil svou nevšední romantikou, přirozenou krásou a poetickým dojmem. Pro cestu do těchto míst se nám velmi osvědčilo použít jako dopravní prostředek auto. Plzeňskou dálnici jsme opustili sjezdem ve směru na Žebrák a ještě několik kilometrů ji kopírovali po souběžné silnici. Hned za náměstím v Žebráku přišla odbočka na Bzovou, a za ní už nezbylo, než se ponořit do hlubokých lesů křivoklátských. Silničky jsou tu úzké a hodně točité, o čemž jsme se mohli přesvědčit na zpáteční cestě, kdy jsme míjeli nešťastnou bouračku. Houbařská sezóna se také rozjela, o čemž svědčily četné zaparkované automobily na lesních cestách.

{{reklama()}}

Ke Skryjským jezírkům

Naším prvořadým cílem byla Skryjská jezírka. Snadnější přístup sem je od hájovny Slap a proto jsme také místo na Skryje zamířili na Podmokly. Lesní silnička s četnými serpentinami se přikroutila ke Zbirožskému potoku, kde na zdejším parkovišti začalo naše putování krajem Oty Pavla. Po modré turistické značce jsme kopírovali tok zmiňovaného potoka. Předtím však bylo ještě nutno za hájovnou přejít louku a na jejím konci se ponořit do nazelenalého přítmí rušeného jen šuměním vody ve vodním korytu. Sotva si naše oči zvykly na lehké přítmí, čekala nás první zajímavost. Tudy procházející návštěvníci vybudovali desítky kamenných mohylek, dávající nám vzpomenout na naše túry norskými horami či alpskými masívy.


Skryjská jezírka

Je třeba předeslat, že označení Skryjská jezírka, se nám jevilo jako nepříliš výstižné. Spíše by se hodil název Skryjská soutěska nebo průrva, neboť první dojem, který tu člověk získal, je jako kdyby potok prostupoval skálou, která zde vznikla vulkanickou činností v dávné minulosti. Zdálo se, jakoby před námi z lesního porostu vystupovala jednolitá kamenná masa, ve které není sebemenší místo, kudy by mohla protékat voda. Teprve při pečlivějším pohledu, se ukázala úzká průrva, kterou se hrnula voda


Zbirožského potoka. Voda má svou cestu, my si zvolili tu svou a skalnatým žlabem v tmavomodrém dacitu sestoupili k přírodnímu výtvoru, který zde po staletí vytváří jeden z přírodních živlů – voda. Ta byla po nedávných deštích stále ještě zakalená, ale přesto je domovem pstruhů obecných, vranek velkých, raků potočních a dalších živočichů, kteří ke své existenci potřebují čistou vodu. Spíše klid a ticho, vládnoucí zde po většinu roku, než malebnost tohoto zákoutí sem láká i skorce vodního či ledňáčka, občas i vydru.

Na cestě

Měli jsme za sebou prvních 1 500 metrů cesty. Dřevěný můstek nám umožňoval překonat potok suchou nohou, neprobudit přitom pod skalním převisem ještě dospávající cykloturisty a po skalnatém a bahnitém břehu pokračovat ke Skryjím. Modrá značka brzy začala pozvolna stoupat do stráně, v níž je možno nalézt na 240 druhů rostlin, kvůli kterým zde také vznikla přírodní rezervace. Jmenujme alespoň kapradiny, udatku lesní, vrani oko čtyřlisté atd. Po obou stranách cesty se občas začervenaly ostružiny a ještě vzácněji se otevíraly výhledy do údolí, kterým spěchal Zbirožský potok do Berounky.


Skryje

Po třech kilometrech už čekaly Skryje, které působily tím správně ospalým dojmem svátečního dne a dovolily nám, vrátit se v duchu do svých dětských let, kdy jsme si užívali nádherně poklidnou atmosféru vesnických prázdnin u našich babiček a dědů. Možností občerstvení tu bylo hned několik. Buď u místního hřiště, v restauraci proti místnímu kostelu nebo v pensionu u Trilobita. Kromě toho své služby nabízel i místní obchůdek s potravinami, které jsou na dnešních vesnicích už čím dál tím větší vzácností. První zmínka o obci pochází z roku 1464. V roce 1483 se o ní mluvilo jako o daru, který byl králem Vladislavem darována Janovi ze Štemberka. Kostel archanděla Michaela jako jednolodní barokní objekt pochází z roku 1713 a při procházce kolem venkovských klasických stavení je možno setkat se s kolnou i špýcharem. Duch českého venkova, klid a pohoda letního dne na nás dýchaly ze všech stran. Na návsi jsme se setkali s další variantou dopravy do těchto míst, kterým byl autobus spojující Skryje s Berounem event. s Prahou. Teď už zbývalo jen dojít na konec obce, překřížit louku a úzkou a strmou stezkou seběhnout k Berounce, klikatící se pod kopcem.

Kolem Berounky


U mostu nám nezbylo, než opustit značenou turistickou cestu a po břehu řeky zamířit proti jejímu proudu. Provoz na řece byl docela čilý, ale když jsme po zhruba 500 metrech míjeli vodácký kemp, bylo vidět, jak většina osazenstva balí., protože co naplat, zítra je pracovní den. Pro další dva kilometry se našimi společníky staly rekreační chaty roztroušené podél Berounky. Občas jsme se ocitli na pochybách, zda jsme nesešli ze správné cesty a teprve u jezu nám chataři potvrdily správnost trasy. Opustili jsme Berounku a tentokrát proti proudu Zbirožského potoka, po červené turistické značce zamířili zpět ke Skryjským jezírkům. Jen bylo třeba ve správný čas zmiňovanou značku opustit, což bylo u následujícího kempu a pak sledovat tok potůčku přitékajícího od jezírek. Za poslední chatovou osadou nás zpět do své náruče přijal les a pak už to šlo rychle. Pár stovek metrů nás dělilo od jezírek, u kterých už vládl podstatně větší ruch, než tomu bylo ráno. Následovalo posledních 1,5 km cesty k hájovně Slap a parkovišti, kam jsme dorazili spolu s prvními dešťovými kapkami.

Na shledanou

Máme za sebou výlet, který nebyl příliš fyzicky náročný, díky čemuž jsme mohli naplno vnímat atmosféru zdejšího kraje, která má daleko k uspěchanosti a anonymitě moderní doby. Přijďte si ji vychutnat i Vy.


Naše dnešní cesta nás zavede do kraje, který vždy působil svou nevšední romantikou, přirozenou krásou a poetickým dojmem. Pro cestu do těchto míst se nám velmi osvědčilo použít jako dopravní prostředek auto. Plzeňskou dálnici jsme opustili sjezdem ve směru na Žebrák a ještě několik kilometrů ji kopírovali po souběžné silnici. Hned za náměstím v Žebráku přišla odbočka na Bzovou, a za ní už nezbylo, než se ponořit do hlubokých lesů křivoklátských. Silničky jsou tu úzké a hodně točité, o čemž jsme se mohli přesvědčit na zpáteční cestě, kdy jsme míjeli nešťastnou bouračku. Houbařská sezóna se také rozjela, o čemž svědčily četné zaparkované automobily na lesních cestách.

{{reklama()}}

Ke Skryjským jezírkům

Naším prvořadým cílem byla Skryjská jezírka. Snadnější přístup sem je od hájovny Slap a proto jsme také místo na Skryje zamířili na Podmokly. Lesní silnička s četnými serpentinami se přikroutila ke Zbirožskému potoku, kde na zdejším parkovišti začalo naše putování krajem Oty Pavla. Po modré turistické značce jsme kopírovali tok zmiňovaného potoka. Předtím však bylo ještě nutno za hájovnou přejít louku a na jejím konci se ponořit do nazelenalého přítmí rušeného jen šuměním vody ve vodním korytu. Sotva si naše oči zvykly na lehké přítmí, čekala nás první zajímavost. Tudy procházející návštěvníci vybudovali desítky kamenných mohylek, dávající nám vzpomenout na naše túry norskými horami či alpskými masívy.


Skryjská jezírka

Je třeba předeslat, že označení Skryjská jezírka, se nám jevilo jako nepříliš výstižné. Spíše by se hodil název Skryjská soutěska nebo průrva, neboť první dojem, který tu člověk získal, je jako kdyby potok prostupoval skálou, která zde vznikla vulkanickou činností v dávné minulosti. Zdálo se, jakoby před námi z lesního porostu vystupovala jednolitá kamenná masa, ve které není sebemenší místo, kudy by mohla protékat voda. Teprve při pečlivějším pohledu, se ukázala úzká průrva, kterou se hrnula voda


Zbirožského potoka. Voda má svou cestu, my si zvolili tu svou a skalnatým žlabem v tmavomodrém dacitu sestoupili k přírodnímu výtvoru, který zde po staletí vytváří jeden z přírodních živlů – voda. Ta byla po nedávných deštích stále ještě zakalená, ale přesto je domovem pstruhů obecných, vranek velkých, raků potočních a dalších živočichů, kteří ke své existenci potřebují čistou vodu. Spíše klid a ticho, vládnoucí zde po většinu roku, než malebnost tohoto zákoutí sem láká i skorce vodního či ledňáčka, občas i vydru.

Na cestě

Měli jsme za sebou prvních 1 500 metrů cesty. Dřevěný můstek nám umožňoval překonat potok suchou nohou, neprobudit přitom pod skalním převisem ještě dospávající cykloturisty a po skalnatém a bahnitém břehu pokračovat ke Skryjím. Modrá značka brzy začala pozvolna stoupat do stráně, v níž je možno nalézt na 240 druhů rostlin, kvůli kterým zde také vznikla přírodní rezervace. Jmenujme alespoň kapradiny, udatku lesní, vrani oko čtyřlisté atd. Po obou stranách cesty se občas začervenaly ostružiny a ještě vzácněji se otevíraly výhledy do údolí, kterým spěchal Zbirožský potok do Berounky.


Skryje

Po třech kilometrech už čekaly Skryje, které působily tím správně ospalým dojmem svátečního dne a dovolily nám, vrátit se v duchu do svých dětských let, kdy jsme si užívali nádherně poklidnou atmosféru vesnických prázdnin u našich babiček a dědů. Možností občerstvení tu bylo hned několik. Buď u místního hřiště, v restauraci proti místnímu kostelu nebo v pensionu u Trilobita. Kromě toho své služby nabízel i místní obchůdek s potravinami, které jsou na dnešních vesnicích už čím dál tím větší vzácností. První zmínka o obci pochází z roku 1464. V roce 1483 se o ní mluvilo jako o daru, který byl králem Vladislavem darována Janovi ze Štemberka. Kostel archanděla Michaela jako jednolodní barokní objekt pochází z roku 1713 a při procházce kolem venkovských klasických stavení je možno setkat se s kolnou i špýcharem. Duch českého venkova, klid a pohoda letního dne na nás dýchaly ze všech stran. Na návsi jsme se setkali s další variantou dopravy do těchto míst, kterým byl autobus spojující Skryje s Berounem event. s Prahou. Teď už zbývalo jen dojít na konec obce, překřížit louku a úzkou a strmou stezkou seběhnout k Berounce, klikatící se pod kopcem.

Kolem Berounky


U mostu nám nezbylo, než opustit značenou turistickou cestu a po břehu řeky zamířit proti jejímu proudu. Provoz na řece byl docela čilý, ale když jsme po zhruba 500 metrech míjeli vodácký kemp, bylo vidět, jak většina osazenstva balí., protože co naplat, zítra je pracovní den. Pro další dva kilometry se našimi společníky staly rekreační chaty roztroušené podél Berounky. Občas jsme se ocitli na pochybách, zda jsme nesešli ze správné cesty a teprve u jezu nám chataři potvrdily správnost trasy. Opustili jsme Berounku a tentokrát proti proudu Zbirožského potoka, po červené turistické značce zamířili zpět ke Skryjským jezírkům. Jen bylo třeba ve správný čas zmiňovanou značku opustit, což bylo u následujícího kempu a pak sledovat tok potůčku přitékajícího od jezírek. Za poslední chatovou osadou nás zpět do své náruče přijal les a pak už to šlo rychle. Pár stovek metrů nás dělilo od jezírek, u kterých už vládl podstatně větší ruch, než tomu bylo ráno. Následovalo posledních 1,5 km cesty k hájovně Slap a parkovišti, kam jsme dorazili spolu s prvními dešťovými kapkami.

Na shledanou

Máme za sebou výlet, který nebyl příliš fyzicky náročný, díky čemuž jsme mohli naplno vnímat atmosféru zdejšího kraje, která má daleko k uspěchanosti a anonymitě moderní doby. Přijďte si ji vychutnat i Vy.

Kladská – oáza klidu u Mariánských Lázní

Uprostřed západočeských lesů, v nadmořské výšce 814 m n.
m., na náhorní plošině nad Mariánskými Lázněmi, se nachází romantické
a tiché místo, které Vám nabídne odpočinek v atmosféře klidu a
pohody. Jen zpěv ptáků, šumění větru, šplouchání vlnek
v nedalekém rybníku Vás bude doprovázet během pobytu v těchto
místech.


Uprostřed západočeských lesů, v nadmořské výšce 814 m n. m., na náhorní plošině nad Mariánskými Lázněmi, se nachází romantické a tiché místo, které Vám nabídne odpočinek v atmosféře klidu a pohody. Jen zpěv ptáků, šumění větru, šplouchání vlnek v nedalekém rybníku Vás bude doprovázet během pobytu v těchto místech.

Zapomenutá sláva – Kladská

Sláva Kladské je spojena se jménem knížete Schönburga – Waldenburga, který kouzlu tohoto místa doslova propadl. Jeho zásluhou zde byl vybudován v letech 1875 – 1876 lovecký zámeček, vznikla oblíbená honitba a vzniklo arboretum.

Mezi historiky se zatím bezvýsledně spekuluje o tom, zda bylo zmiňované sídlo zakoupeno na výstavě ve Vídni, na Kladskou po částech dovezeno a tady znovu sestaveno. Zatím žádné historické prameny však tuto domněnku nepotvrdily. Zámeček naštěstí nepotkal osud řady jeho kolegů, kteří padli za oběť éře socialismu, nebo na kterých se podepsal zub času. Přesto i tento objekt měl „na kahánku“, když v roce 1960 částečně vyhořel. V majetku lesního závodu Mariánské Lázně se v zachovalém stavu dočkal dnešních dní a ve svých interiérech nabízí ubytování buď přímo v loveckém zámečku, nebo v loveckém srubu, kterých zde nechal kníže vybudovat na přelomu 19 a 20. století hned pět. Kolem starobylých budov, tvořících základ osady se rozkládají zbytky parku s arboretem cizokrajných dřevin.

{{reklama()}}

Vzhůru do lesů

Cesta sem je docela jednoduchá. Vede po lesní silničce hlubokými, tichými lesy přímo z Mariánských Lázní, která je však ve své druhé polovině dost úzká a tak je ve všedních dnech v určených časových intervalech vjezd zakázán, aby tudy mohla bez potíží projet pravidelná autobusová linka, spojující lázeňské město s Kladskou. Jiná silnice Vás po čtyřech kilometrech dovede k nádhernému zámku v Lázních Kynžvart. Vraťme se ale na Kladskou.

Do lůna přírody


Nádherné místo uprostřed té nejčistší přírody, láká především blízkým Kladským rybníkem, po jehož celém obvodu vede naučná stezka, seznamující návštěvníky se zajímavostmi a zvláštnostmi tohoto kraje. Šumava nebo sibiřská tajga – k takovým místům je okolí Kladské nejčastěji přirovnáváno. Snad je to právě existencí zdejších rašelinišť, která se skrývají v okolních lesích. Největším z nich je se svými 150 ha rašeliniště Tajga, jehož okraje se dotýká červená turistická značka z Mariánských Lázní a které je jako jediné zpřístupněno naučnou stezkou. Ostatní mokřady Lysina, Paterák, Malé rašeliniště a Husí les nejsou zpřístupněny a vstup do nich je zakázán. Informační tabule informují o výskytu rysa ostrovida a řady ptáků, brouků a motýlů, jejichž výskyt v přírodě se dá bohužel stále častěji označovat jako vzácnost. A i tady se jen těžko dočkáte setkání s některým z nich. Snad kdybyste vyrazili do okolního porostu, což je však z pochopitelných důvodů zakázané.

Ti trpělivější to mohou zkusit za časných jiter, kdy se Kladská ještě utápí v hlubokém tichu. Tehdy zvěř vychází na ranní pastvu, ptactvo vítá zpěvem nový den a trpělivému a hlavně ukázněnému návštěvníkovi občas umožní setkání, které si člověk v sobě uchovává po dlouhá léta. Na setkání se vzácným tetřevem hlušcem, či již zmiňovaným rysem, byste museli mít opravdu obrovské štěstí, ale i procházka probouzející se krajinou, stojí za to, abyste opustili vyhřáté peřiny. Třeba se při ní setkáte s ledňáčkem říčním, čápem černým nebo kulíškem nejmenším, kteří v naší přírodě už bohužel také patří ke vzácnostem. Je tedy logické, že celá oblast je již od roku 1933 přísně chráněnou rezervací.

Kladský rybník


Vraťme se ale ke Kladskému rybníku. 9 hektarová vodní plocha je neustále doplňována vodou hned z několika potoků, z nichž nejvýznamnější zdrojnicí je Pramenský potok. Po svém vzniku někdy v 16. století zaplavilo vodní dílo okraj rašeliniště Tajga a jeho jižní břeh dnes tvoří okraj celé přírodní rezervace Kladské rašeliny. Návštěva na jaře, či v létě je obohacena množstvím květů, které rozkvétají na okolních loukách, zatímco na břehu rybníka, Vás svou krásou uchvátí vodní kosatce.

Při procházce po vzorně udržovaném povalovém chodníku jistě neujde Vaši pozornosti ani „travnaté“ moře, jímž naučná stezka prochází.


Občerstvení

Cesta na Kladskou vede ze všech stran do táhlého kopce a žádá si sportovního výkonu. Odměnou Vám za to bude nejen odpočinek uprostřed lesů, ale i možnost občerstvení. I když se tu nachází jen pár domků, přesto hned ve dvou z nich naleznete možnost občerstvení. Nejedná se sice o nejlevnější podniky, přesto je možno usednout na venkovní zahrádku jednoho z nich. Guláše ze zvěřiny a ostatní speciality nepatří k nejlevnějším, ale něco levnějšího, ale přesto chutného se tu přeci jen najde. Pochutnat si můžete na borůvkových knedlících, dršťkové polévce, plíčcích na smetaně či smaženém pstruhu s bramborem.

Setkání s „otcem“ Kladské

V nádherně prosluněném, červnovém dni působí ukazatel s nápisem hrobka, v těsném sousedství hospůdky, tak trochu bizarně. Vždyť kdo by v tak nádherném dni myslel na smrt. Přesto zvědavosti neodolejte a zamiřte do nedalekého lesa, kam Vás zavede vyšlapaná cestička. Určitě nebudete jedinými zvědavci! Krátké stoupání k úpatí vrchu Lysina Vás přivede na místo, kde v záplavě rozkvetlých rododendronů, na dohled své milované osady, sní věčný sen, majitel zdejšího panství kníže Schönburg – Waldburg. Zdejší honitba byla svého času druhou největší honitbou v Čechách s velkým množstvím lovné zvěře. Proto se není co divit, že majitel panství byl rovněž vášnivým nimrodem, a že propadl kouzlu tohoto místa na celý život. Doslova.

Nejenže zde strávil dlouhá léta plodného života, ale jeho posledním přání bylo to, aby zde byl pohřben a zůstal tak nablízku svým milovaným místům. V souvislosti s jeho skonem v roce 1936 se zmiňuje legenda o bílém jelenovi, která praví, že ten, kdo střelí bílého jelena, do roka zemře. Nikdy se však její pravdivost – alespoň v souvislosti se smrtí knížete – nepodařilo ověřit. Když majitel panství hledal místo svého posledního odpočinku, jistě mu nepřišlo na mysl, že by měl být ze svého klidu někdy vyrušen. Bohužel se tomu stalo v poválečných letech hned dvakrát – jednou se o to postarali čeští, podruhé američtí vojáci. Snad o pověsti zlatu ve hrobce, snad jen zábava opilých vojáků, stála za těmito minimálně svatokrádežnými činy. Podle dochovaných zpráv však ve hrobce pokaždé našli jen tělo nabalzamovaného aristokrata.


Dlouhá Stoka

Vraťme se však k něčemu příjemnějšímu: Když se vydáte na procházku kolem kladského rybníka, setkáte se s další zajímavostí této oblasti. Z jeho jižního okraje vychází těleso Dlouhé Stoky. Toto technické dílo lze přirovnat k plavebním kanálům na Šumavě, ale zatímco ty šumavské sloužily k plavení dřeva, zdejší stoka byla spojena s provozem cínových dolů, jichž bylo v blízkém okolí Kladské v uplynulých staletích provozováno hned několik. Od svého vzniku zásobovala jednotlivé šachty vodou, potřebnou k pohonu těžních strojů a ke zpracování vytěžené suroviny. Ve své původní podobě stoka dosahovala délky přibližně 24 km, postupnými úpravami však nakonec přesáhlo délku 30 kilometrů. Vodní koryto bylo a ve všech úsecích minimálně 2 metry široké a v celé své délce byly stěny koryta zpevněny dřevem.

Na shledanou na Kladské

Je toho mnoho, co Vám zdejší kraj nabídne. Ze všeho nejvíce ale poskytne, ticho, klid a prostor pro dlouhé, romantické procházky krajem, kde ne lidé, ale příroda stále ještě vládne.


Uprostřed západočeských lesů, v nadmořské výšce 814 m n. m., na náhorní plošině nad Mariánskými Lázněmi, se nachází romantické a tiché místo, které Vám nabídne odpočinek v atmosféře klidu a pohody. Jen zpěv ptáků, šumění větru, šplouchání vlnek v nedalekém rybníku Vás bude doprovázet během pobytu v těchto místech.

Zapomenutá sláva – Kladská

Sláva Kladské je spojena se jménem knížete Schönburga – Waldenburga, který kouzlu tohoto místa doslova propadl. Jeho zásluhou zde byl vybudován v letech 1875 – 1876 lovecký zámeček, vznikla oblíbená honitba a vzniklo arboretum.

Mezi historiky se zatím bezvýsledně spekuluje o tom, zda bylo zmiňované sídlo zakoupeno na výstavě ve Vídni, na Kladskou po částech dovezeno a tady znovu sestaveno. Zatím žádné historické prameny však tuto domněnku nepotvrdily. Zámeček naštěstí nepotkal osud řady jeho kolegů, kteří padli za oběť éře socialismu, nebo na kterých se podepsal zub času. Přesto i tento objekt měl „na kahánku“, když v roce 1960 částečně vyhořel. V majetku lesního závodu Mariánské Lázně se v zachovalém stavu dočkal dnešních dní a ve svých interiérech nabízí ubytování buď přímo v loveckém zámečku, nebo v loveckém srubu, kterých zde nechal kníže vybudovat na přelomu 19 a 20. století hned pět. Kolem starobylých budov, tvořících základ osady se rozkládají zbytky parku s arboretem cizokrajných dřevin.

{{reklama()}}

Vzhůru do lesů

Cesta sem je docela jednoduchá. Vede po lesní silničce hlubokými, tichými lesy přímo z Mariánských Lázní, která je však ve své druhé polovině dost úzká a tak je ve všedních dnech v určených časových intervalech vjezd zakázán, aby tudy mohla bez potíží projet pravidelná autobusová linka, spojující lázeňské město s Kladskou. Jiná silnice Vás po čtyřech kilometrech dovede k nádhernému zámku v Lázních Kynžvart. Vraťme se ale na Kladskou.

Do lůna přírody


Nádherné místo uprostřed té nejčistší přírody, láká především blízkým Kladským rybníkem, po jehož celém obvodu vede naučná stezka, seznamující návštěvníky se zajímavostmi a zvláštnostmi tohoto kraje. Šumava nebo sibiřská tajga – k takovým místům je okolí Kladské nejčastěji přirovnáváno. Snad je to právě existencí zdejších rašelinišť, která se skrývají v okolních lesích. Největším z nich je se svými 150 ha rašeliniště Tajga, jehož okraje se dotýká červená turistická značka z Mariánských Lázní a které je jako jediné zpřístupněno naučnou stezkou. Ostatní mokřady Lysina, Paterák, Malé rašeliniště a Husí les nejsou zpřístupněny a vstup do nich je zakázán. Informační tabule informují o výskytu rysa ostrovida a řady ptáků, brouků a motýlů, jejichž výskyt v přírodě se dá bohužel stále častěji označovat jako vzácnost. A i tady se jen těžko dočkáte setkání s některým z nich. Snad kdybyste vyrazili do okolního porostu, což je však z pochopitelných důvodů zakázané.

Ti trpělivější to mohou zkusit za časných jiter, kdy se Kladská ještě utápí v hlubokém tichu. Tehdy zvěř vychází na ranní pastvu, ptactvo vítá zpěvem nový den a trpělivému a hlavně ukázněnému návštěvníkovi občas umožní setkání, které si člověk v sobě uchovává po dlouhá léta. Na setkání se vzácným tetřevem hlušcem, či již zmiňovaným rysem, byste museli mít opravdu obrovské štěstí, ale i procházka probouzející se krajinou, stojí za to, abyste opustili vyhřáté peřiny. Třeba se při ní setkáte s ledňáčkem říčním, čápem černým nebo kulíškem nejmenším, kteří v naší přírodě už bohužel také patří ke vzácnostem. Je tedy logické, že celá oblast je již od roku 1933 přísně chráněnou rezervací.

Kladský rybník


Vraťme se ale ke Kladskému rybníku. 9 hektarová vodní plocha je neustále doplňována vodou hned z několika potoků, z nichž nejvýznamnější zdrojnicí je Pramenský potok. Po svém vzniku někdy v 16. století zaplavilo vodní dílo okraj rašeliniště Tajga a jeho jižní břeh dnes tvoří okraj celé přírodní rezervace Kladské rašeliny. Návštěva na jaře, či v létě je obohacena množstvím květů, které rozkvétají na okolních loukách, zatímco na břehu rybníka, Vás svou krásou uchvátí vodní kosatce.

Při procházce po vzorně udržovaném povalovém chodníku jistě neujde Vaši pozornosti ani „travnaté“ moře, jímž naučná stezka prochází.


Občerstvení

Cesta na Kladskou vede ze všech stran do táhlého kopce a žádá si sportovního výkonu. Odměnou Vám za to bude nejen odpočinek uprostřed lesů, ale i možnost občerstvení. I když se tu nachází jen pár domků, přesto hned ve dvou z nich naleznete možnost občerstvení. Nejedná se sice o nejlevnější podniky, přesto je možno usednout na venkovní zahrádku jednoho z nich. Guláše ze zvěřiny a ostatní speciality nepatří k nejlevnějším, ale něco levnějšího, ale přesto chutného se tu přeci jen najde. Pochutnat si můžete na borůvkových knedlících, dršťkové polévce, plíčcích na smetaně či smaženém pstruhu s bramborem.

Setkání s „otcem“ Kladské

V nádherně prosluněném, červnovém dni působí ukazatel s nápisem hrobka, v těsném sousedství hospůdky, tak trochu bizarně. Vždyť kdo by v tak nádherném dni myslel na smrt. Přesto zvědavosti neodolejte a zamiřte do nedalekého lesa, kam Vás zavede vyšlapaná cestička. Určitě nebudete jedinými zvědavci! Krátké stoupání k úpatí vrchu Lysina Vás přivede na místo, kde v záplavě rozkvetlých rododendronů, na dohled své milované osady, sní věčný sen, majitel zdejšího panství kníže Schönburg – Waldburg. Zdejší honitba byla svého času druhou největší honitbou v Čechách s velkým množstvím lovné zvěře. Proto se není co divit, že majitel panství byl rovněž vášnivým nimrodem, a že propadl kouzlu tohoto místa na celý život. Doslova.

Nejenže zde strávil dlouhá léta plodného života, ale jeho posledním přání bylo to, aby zde byl pohřben a zůstal tak nablízku svým milovaným místům. V souvislosti s jeho skonem v roce 1936 se zmiňuje legenda o bílém jelenovi, která praví, že ten, kdo střelí bílého jelena, do roka zemře. Nikdy se však její pravdivost – alespoň v souvislosti se smrtí knížete – nepodařilo ověřit. Když majitel panství hledal místo svého posledního odpočinku, jistě mu nepřišlo na mysl, že by měl být ze svého klidu někdy vyrušen. Bohužel se tomu stalo v poválečných letech hned dvakrát – jednou se o to postarali čeští, podruhé američtí vojáci. Snad o pověsti zlatu ve hrobce, snad jen zábava opilých vojáků, stála za těmito minimálně svatokrádežnými činy. Podle dochovaných zpráv však ve hrobce pokaždé našli jen tělo nabalzamovaného aristokrata.


Dlouhá Stoka

Vraťme se však k něčemu příjemnějšímu: Když se vydáte na procházku kolem kladského rybníka, setkáte se s další zajímavostí této oblasti. Z jeho jižního okraje vychází těleso Dlouhé Stoky. Toto technické dílo lze přirovnat k plavebním kanálům na Šumavě, ale zatímco ty šumavské sloužily k plavení dřeva, zdejší stoka byla spojena s provozem cínových dolů, jichž bylo v blízkém okolí Kladské v uplynulých staletích provozováno hned několik. Od svého vzniku zásobovala jednotlivé šachty vodou, potřebnou k pohonu těžních strojů a ke zpracování vytěžené suroviny. Ve své původní podobě stoka dosahovala délky přibližně 24 km, postupnými úpravami však nakonec přesáhlo délku 30 kilometrů. Vodní koryto bylo a ve všech úsecích minimálně 2 metry široké a v celé své délce byly stěny koryta zpevněny dřevem.

Na shledanou na Kladské

Je toho mnoho, co Vám zdejší kraj nabídne. Ze všeho nejvíce ale poskytne, ticho, klid a prostor pro dlouhé, romantické procházky krajem, kde ne lidé, ale příroda stále ještě vládne.

Rhodos: Ostrov slunce

Řecký ostrov Rhodos je často nazývaný Ostrov slunce a právem patří
mezi vrcholné turistické atrakce celého Řecka. Na důkladnou prohlídku
těch nejznámějších budeme potřebovat nejméně týden, a to ještě budeme
muset zapomenout na známý Kolos rhodský, patřící mezi základní divy
světa. Ten totiž neuvidíme – monumentální socha postavená
k poctě boha Helia totiž po zemětřesení spadla a dožila se tak
pouhých 56 let.


Řecký ostrov Rhodos je často nazývaný Ostrov slunce a právem patří mezi vrcholné turistické atrakce celého Řecka. Na důkladnou prohlídku těch nejznámějších budeme potřebovat nejméně týden, a to ještě budeme muset zapomenout na známý Kolos rhodský, patřící mezi základní divy světa. Ten totiž neuvidíme – monumentální socha postavená k poctě boha Helia totiž po zemětřesení spadla a dožila se tak pouhých 56 let. O několik století později byla sešrotována a pravděpodobně prodána židovským obchodníkům. Dnes již nikdo neví, ani jak vypadala, ani kde původně stála. Rozhodně nestála rozkročená u vstupu do přístavu, jak tvrdí řada legend a několik prastarých vyobrazení.

Historie je bohatá

Historie ostrova je opravdu bohatá, ostrov byl důležitým obchodním centrem již v době 500 let před naším letopočtem, později byl součástí římského a byzantského impéria, a od roku 1306 do roku 1522 patřil rytířům řádu svatého Jana, jejichž středověký hrad a hradby si můžeme prohlédnout i dnes. A když jsme u prohlídky, vychutnat si můžeme i Palác velmistra s jeho značně zrekonstruovanou podobou, ale po pravdě řečeno do našich hradů to má daleko. Ono není divu, před 150 lety zde vybuchl střelný prach a tak dnešní podoba pochází z roku 1940, kdy jej obnovili italští okupanti.

{{reklama()}}

Ale zpět k historii – následovala okupace otomanskou říší a italskými vládci, takže dnešní město Rhodos se pyšní snad všemi architektonickými styly. Samozřejmě si užijeme hned přístav, který střeží bronzový jelen s laní. Fotogenické jsou i tři větrné mlýny s majákem sv. Mikuláše. Vedle nich si v přístavu samozřejmě můžeme důkladně prohlédnout luxusní jachty i s jejich povětšinou obtloustlými majiteli a silikonovými kráskami.


Akropolis

Mezi největší atrakce ostrova patří bezesporu Lindos s 2 400 let starou akropolí, jejíž chrámy patřily mezi nejposvátnější chrámy helénského období, mezi ověřené návštěvníky patřil i Alexandr Veliký, mezi ty neověřené potom Herakles a trojská Helena. Palác Atheny Lindia ze 4. století před naším letopočtem patří mezi skutečné skvosty. Mimo antických památek je zde i několik mimořádně zajímavých klášterů, např. na vrcholu kopce Filerimos.

Úchvatné je i samotné panorama města nad zátokou, kde podle pověsti ztroskotal svatý Pavel. Musíme mít ale štěstí a na akropolis nesmí být jeřáb, kazící dojem. Bez expedice na akropoli ale můžeme být jen stěží, a potom bude záležet na naší fyzické zdatnosti a měsíci, kdy jsme na Rhodosu. Cesta od parkoviště je totiž pěkně dlouhá, a pokud přijedeme v parném létě, dá nám zabrat. Připlatit si za oslí hřbet může být velice rozumným nápadem. A když jsme u toho léta – fronta na lístek a potom na vstup bývá v letních měsících skutečně mimořádná, a to všechno v parném slunci bez náznaku stínu. Lindos je po athénské akropoli druhou nejnavštěvovanější památkou Řecka, takže si tu frontu každý umí představit.


Pláže

V každém případě Rhodos za důkladnou prohlídku stojí. Navíc díky nevelkým rozměrům i solidní silniční síti jej s půjčeným autem dokonale projedeme za několik dnů. Pokud se sem ale vydáme hlavně za čistým mořem a žluťoučkými plážemi, budeme poněkud zklamáni. Pláže jsou v turistických průvodcích barevně upraveny, a i když se místní snaží turisty nalákat zajímavými názvy pláží jako Zlatá pláž, jsou většinou zašedlé, nelákavé a někdy dokonce tvořeny místo z písku z drobných oblázků.

Jelikož je Rhodos obrovským turistickým lákadlem tradičně zejména pro turisty z Anglie a Skandinávie, v letních měsících si klidu příliš neužijeme a budeme se muset spokojit s přelidněnými ulicemi i zaplněnými plážemi. Odměnou nám vedle starých památek bude i na dnešní Řecko nečekaná nabídka kvalitních restaurací, těžících zejména z bohatství zdejšího na ryby bohatého moře. A pokud budeme mít na chvíli dost jak památek, tak moře, můžeme si prohlédnout třeba zajímavé Údolí motýlů.


Koncem října většina restaurací i hotelů zavře dveře a turisté se začnou vracet až kolem března, pokud ale o moře příliš nestojíme a netrváme na tom, že musíme chodit v šortkách a tričku, můžeme přijet i v zimních měsících a užít si bohatou památku církevních i světských památek v příjemném poklidu a samotě. Litovat určitě nebudeme. Já si návštěvu dopřál koncem října, kdy sezóna tak akorát končila, takže i staré město bylo poloprázdné. Číšníci v restauracích tak měli na hosty více času a při druhé návštěvě jsem už patřil do rodiny, takže mi s potěšením na talíři ukazovali ty nejlepší kousky ryby.

Pokud se chcete na ostrov Rhodos podívat s cestovní kanceláří, doporučujeme využít služeb CK Greece-tours.cz.


Řecký ostrov Rhodos je často nazývaný Ostrov slunce a právem patří mezi vrcholné turistické atrakce celého Řecka. Na důkladnou prohlídku těch nejznámějších budeme potřebovat nejméně týden, a to ještě budeme muset zapomenout na známý Kolos rhodský, patřící mezi základní divy světa. Ten totiž neuvidíme – monumentální socha postavená k poctě boha Helia totiž po zemětřesení spadla a dožila se tak pouhých 56 let. O několik století později byla sešrotována a pravděpodobně prodána židovským obchodníkům. Dnes již nikdo neví, ani jak vypadala, ani kde původně stála. Rozhodně nestála rozkročená u vstupu do přístavu, jak tvrdí řada legend a několik prastarých vyobrazení.

Historie je bohatá

Historie ostrova je opravdu bohatá, ostrov byl důležitým obchodním centrem již v době 500 let před naším letopočtem, později byl součástí římského a byzantského impéria, a od roku 1306 do roku 1522 patřil rytířům řádu svatého Jana, jejichž středověký hrad a hradby si můžeme prohlédnout i dnes. A když jsme u prohlídky, vychutnat si můžeme i Palác velmistra s jeho značně zrekonstruovanou podobou, ale po pravdě řečeno do našich hradů to má daleko. Ono není divu, před 150 lety zde vybuchl střelný prach a tak dnešní podoba pochází z roku 1940, kdy jej obnovili italští okupanti.

{{reklama()}}

Ale zpět k historii – následovala okupace otomanskou říší a italskými vládci, takže dnešní město Rhodos se pyšní snad všemi architektonickými styly. Samozřejmě si užijeme hned přístav, který střeží bronzový jelen s laní. Fotogenické jsou i tři větrné mlýny s majákem sv. Mikuláše. Vedle nich si v přístavu samozřejmě můžeme důkladně prohlédnout luxusní jachty i s jejich povětšinou obtloustlými majiteli a silikonovými kráskami.


Akropolis

Mezi největší atrakce ostrova patří bezesporu Lindos s 2 400 let starou akropolí, jejíž chrámy patřily mezi nejposvátnější chrámy helénského období, mezi ověřené návštěvníky patřil i Alexandr Veliký, mezi ty neověřené potom Herakles a trojská Helena. Palác Atheny Lindia ze 4. století před naším letopočtem patří mezi skutečné skvosty. Mimo antických památek je zde i několik mimořádně zajímavých klášterů, např. na vrcholu kopce Filerimos.

Úchvatné je i samotné panorama města nad zátokou, kde podle pověsti ztroskotal svatý Pavel. Musíme mít ale štěstí a na akropolis nesmí být jeřáb, kazící dojem. Bez expedice na akropoli ale můžeme být jen stěží, a potom bude záležet na naší fyzické zdatnosti a měsíci, kdy jsme na Rhodosu. Cesta od parkoviště je totiž pěkně dlouhá, a pokud přijedeme v parném létě, dá nám zabrat. Připlatit si za oslí hřbet může být velice rozumným nápadem. A když jsme u toho léta – fronta na lístek a potom na vstup bývá v letních měsících skutečně mimořádná, a to všechno v parném slunci bez náznaku stínu. Lindos je po athénské akropoli druhou nejnavštěvovanější památkou Řecka, takže si tu frontu každý umí představit.


Pláže

V každém případě Rhodos za důkladnou prohlídku stojí. Navíc díky nevelkým rozměrům i solidní silniční síti jej s půjčeným autem dokonale projedeme za několik dnů. Pokud se sem ale vydáme hlavně za čistým mořem a žluťoučkými plážemi, budeme poněkud zklamáni. Pláže jsou v turistických průvodcích barevně upraveny, a i když se místní snaží turisty nalákat zajímavými názvy pláží jako Zlatá pláž, jsou většinou zašedlé, nelákavé a někdy dokonce tvořeny místo z písku z drobných oblázků.

Jelikož je Rhodos obrovským turistickým lákadlem tradičně zejména pro turisty z Anglie a Skandinávie, v letních měsících si klidu příliš neužijeme a budeme se muset spokojit s přelidněnými ulicemi i zaplněnými plážemi. Odměnou nám vedle starých památek bude i na dnešní Řecko nečekaná nabídka kvalitních restaurací, těžících zejména z bohatství zdejšího na ryby bohatého moře. A pokud budeme mít na chvíli dost jak památek, tak moře, můžeme si prohlédnout třeba zajímavé Údolí motýlů.


Koncem října většina restaurací i hotelů zavře dveře a turisté se začnou vracet až kolem března, pokud ale o moře příliš nestojíme a netrváme na tom, že musíme chodit v šortkách a tričku, můžeme přijet i v zimních měsících a užít si bohatou památku církevních i světských památek v příjemném poklidu a samotě. Litovat určitě nebudeme. Já si návštěvu dopřál koncem října, kdy sezóna tak akorát končila, takže i staré město bylo poloprázdné. Číšníci v restauracích tak měli na hosty více času a při druhé návštěvě jsem už patřil do rodiny, takže mi s potěšením na talíři ukazovali ty nejlepší kousky ryby.

Pokud se chcete na ostrov Rhodos podívat s cestovní kanceláří, doporučujeme využít služeb CK Greece-tours.cz.

Chorvatská Dalmácie

Cestujete do Chorvatska, konkrétně do oblasti zvané Dalmácie, a kromě
čistého moře a romantických pláží toužíte po poznání? Tak věřte,
že si tu přijdete na své.


Cestujete do Chorvatska, konkrétně do oblasti zvané Dalmácie, a kromě čistého moře a romantických pláží toužíte po poznání? Tak věřte, že si tu přijdete na své.

Dalmácie

Dalmácie je oblast rozkládající se při pobřeží Jaderského moře. Zasahuje nejen do jižního území Chorvatska, ale také do sousední Černé Hory. V minulosti však bylo toto území římské provincie mnohem větší – zahrnovalo například Albánii a také Istrii.

{{reklama()}}

Krásná příroda je pro tuto oblast přímo charakteristická. Jsou zde rozsáhlé krasové oblasti tvořené vápencem či dolomitem. Pokud vás omrzí slaná voda, tak můžete zavítat ke zdejším jezerům. Mimo jiné se tu nachází dvě ze tří největších přírodních jezer v Chorvatsku. Poblíž města Biograd je to jezero Vrana s rozlohou 30km2 a nedaleko Šibeniku pak jezero Prokljan o rozloze 11,5 km2.

Historii této oblasti je opravdu bohatá. Zpočátku byla pod nadvládou Římanů, poté se stala součástí Byzance. Ve středověku osídlili území kmeny Chorvatů a Srbů. Není se proto čemu divit, že zdejší města ukrývají množství památek a upoutají vás také architekturou různorodých slohů.


Šibenik

Šibenik je jedno z měst, které stojí za návštěvu. V tomto přístavním městě žije asi 50 tisíc obyvatel a je významným střediskem cestovního ruchu v této oblasti. Jste-li romantické duše určitě vás nadchne místní atmosféra.

Procházet se můžete ulicemi, kde vás budou lákat místní obchůdky s různými druhy zboží a útulné restaurace, v nichž se můžete občerstvit či zakusit chorvatské speciality. Jestliže cestou narazíte na stánek se zmrzlinou, tak se zastavte a ochutnejte! Nejen, že si budete moci vybrat z nepřeberného množství barev a příchutí, ale také je dost možné, že zažijete zábavnou show v podání prodavače zmrzliny. Ti totiž umí se zmrzlinou doslova čarovat a vytvářet z ní různé postavičky, což vám vykouzlí úsměv na rtech. Chcete-li však nasát pravou atmosféru tohoto města, zavítejte na místní trh. Ale pozor, nenechte se odradit zápachem mořských plodů, které se tu na každém rohu prodávají.


Jestliže vás přece jen více lákají památky, rozhodně si tu přijdete na své. Můžete začít například malým výšlapem ke zdejším pevnostem, které se majestátně tyčí nad městem. Jsou celkem tři – nejníže je pevnost sv. Anny, druhou je pevnost Šubičevac a nejvýše pak pevnost sv. Jana, která na město dohlíží z výšky 125 m. n. m. Procházka na toto místo stojí opravdu za to, je odtud krásný výhled do celého města a na moře, které díky místnímu přístavu křižuje množství lodí. Když půjdete zpět do města, zvolte cestu směřující ke katedrále sv. Jakuba. Ta je totiž největší chloubou města, od roku 2000 je zapsána na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jedná se o katedrálu v goticko-renesančním slohu, jejíž stavba začala v 15. století. Určitě stojí za návštěvu, nejen z důvodu její nádherné sochařské výzdoby.

Prohlídku města pak můžete zakončit třeba procházkou po nábřeží, které je lemováno zakotvenými loděmi nebo se pohodlně usadit v nějaké restauraci a sledovat ruch města.


Primošten

Za dalším poznáním se musíte vydat trochu jižněji. Konkrétně do malého, ale malebného městečka Primošten, obklopeného vinicemi. Ve městě nežije ani 2000 obyvatel, ale za to turistů tu v létě najdete požehnaně. Nemusíte se však obávat, stále zde panuje klidná atmosféra.

Primošten, tedy jeho historická část, se rozkládá na poloostrově, jehož dominantou je kostel sv. Jiří. V minulosti bylo městečko obehnáno hradbami, které měly za úkol ubránit ho před Turky. Dnes je toto místo ideální na procházky zdejšími propletenými uličkami. S velkou pravděpodobností potkáte i pouliční umělce, kteří vám zpříjemní den zpěvem či namalováním vaší podobizny.


Pokud toužíte po adrenalinu, či nějakých sportovních aktivitách, stačí se přesunout na druhý konec města. Tam na vás čeká rozsáhlé turistické centrum s různými atrakcemi. Např. jízda na vodním skútru či let padákem za lodí. Druhá jmenovaná možnost je úžasným zážitkem, takže pokud vám nechybí kousek odvahy, není nad čím váhat. Shrnuto a podtrženo, Primošten je ideálním místem pro nenáročné turisty a rodiny s dětmi. Užijete si zde od každého trochu – historie, adrenalinových zážitků, zábavy a v neposlední řadě dobrého jídla. Místní restaurace nabízejí opravdu chutné jídlo za slušné ceny, na rozdíl od větších měst.

…a jedna praktická rada na závěr

Doprava automobilem je v této zemi nejjistější. Z mé zkušenosti vím, že řidiči místních autobusů slovo čas téměř neznají. V tom lepším případě autobusy jezdí i s hodinovým zpožděním a v tom horším nepřijedou vůbec.


Cestujete do Chorvatska, konkrétně do oblasti zvané Dalmácie, a kromě čistého moře a romantických pláží toužíte po poznání? Tak věřte, že si tu přijdete na své.

Dalmácie

Dalmácie je oblast rozkládající se při pobřeží Jaderského moře. Zasahuje nejen do jižního území Chorvatska, ale také do sousední Černé Hory. V minulosti však bylo toto území římské provincie mnohem větší – zahrnovalo například Albánii a také Istrii.

{{reklama()}}

Krásná příroda je pro tuto oblast přímo charakteristická. Jsou zde rozsáhlé krasové oblasti tvořené vápencem či dolomitem. Pokud vás omrzí slaná voda, tak můžete zavítat ke zdejším jezerům. Mimo jiné se tu nachází dvě ze tří největších přírodních jezer v Chorvatsku. Poblíž města Biograd je to jezero Vrana s rozlohou 30km2 a nedaleko Šibeniku pak jezero Prokljan o rozloze 11,5 km2.

Historii této oblasti je opravdu bohatá. Zpočátku byla pod nadvládou Římanů, poté se stala součástí Byzance. Ve středověku osídlili území kmeny Chorvatů a Srbů. Není se proto čemu divit, že zdejší města ukrývají množství památek a upoutají vás také architekturou různorodých slohů.


Šibenik

Šibenik je jedno z měst, které stojí za návštěvu. V tomto přístavním městě žije asi 50 tisíc obyvatel a je významným střediskem cestovního ruchu v této oblasti. Jste-li romantické duše určitě vás nadchne místní atmosféra.

Procházet se můžete ulicemi, kde vás budou lákat místní obchůdky s různými druhy zboží a útulné restaurace, v nichž se můžete občerstvit či zakusit chorvatské speciality. Jestliže cestou narazíte na stánek se zmrzlinou, tak se zastavte a ochutnejte! Nejen, že si budete moci vybrat z nepřeberného množství barev a příchutí, ale také je dost možné, že zažijete zábavnou show v podání prodavače zmrzliny. Ti totiž umí se zmrzlinou doslova čarovat a vytvářet z ní různé postavičky, což vám vykouzlí úsměv na rtech. Chcete-li však nasát pravou atmosféru tohoto města, zavítejte na místní trh. Ale pozor, nenechte se odradit zápachem mořských plodů, které se tu na každém rohu prodávají.


Jestliže vás přece jen více lákají památky, rozhodně si tu přijdete na své. Můžete začít například malým výšlapem ke zdejším pevnostem, které se majestátně tyčí nad městem. Jsou celkem tři – nejníže je pevnost sv. Anny, druhou je pevnost Šubičevac a nejvýše pak pevnost sv. Jana, která na město dohlíží z výšky 125 m. n. m. Procházka na toto místo stojí opravdu za to, je odtud krásný výhled do celého města a na moře, které díky místnímu přístavu křižuje množství lodí. Když půjdete zpět do města, zvolte cestu směřující ke katedrále sv. Jakuba. Ta je totiž největší chloubou města, od roku 2000 je zapsána na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jedná se o katedrálu v goticko-renesančním slohu, jejíž stavba začala v 15. století. Určitě stojí za návštěvu, nejen z důvodu její nádherné sochařské výzdoby.

Prohlídku města pak můžete zakončit třeba procházkou po nábřeží, které je lemováno zakotvenými loděmi nebo se pohodlně usadit v nějaké restauraci a sledovat ruch města.


Primošten

Za dalším poznáním se musíte vydat trochu jižněji. Konkrétně do malého, ale malebného městečka Primošten, obklopeného vinicemi. Ve městě nežije ani 2000 obyvatel, ale za to turistů tu v létě najdete požehnaně. Nemusíte se však obávat, stále zde panuje klidná atmosféra.

Primošten, tedy jeho historická část, se rozkládá na poloostrově, jehož dominantou je kostel sv. Jiří. V minulosti bylo městečko obehnáno hradbami, které měly za úkol ubránit ho před Turky. Dnes je toto místo ideální na procházky zdejšími propletenými uličkami. S velkou pravděpodobností potkáte i pouliční umělce, kteří vám zpříjemní den zpěvem či namalováním vaší podobizny.


Pokud toužíte po adrenalinu, či nějakých sportovních aktivitách, stačí se přesunout na druhý konec města. Tam na vás čeká rozsáhlé turistické centrum s různými atrakcemi. Např. jízda na vodním skútru či let padákem za lodí. Druhá jmenovaná možnost je úžasným zážitkem, takže pokud vám nechybí kousek odvahy, není nad čím váhat. Shrnuto a podtrženo, Primošten je ideálním místem pro nenáročné turisty a rodiny s dětmi. Užijete si zde od každého trochu – historie, adrenalinových zážitků, zábavy a v neposlední řadě dobrého jídla. Místní restaurace nabízejí opravdu chutné jídlo za slušné ceny, na rozdíl od větších měst.

…a jedna praktická rada na závěr

Doprava automobilem je v této zemi nejjistější. Z mé zkušenosti vím, že řidiči místních autobusů slovo čas téměř neznají. V tom lepším případě autobusy jezdí i s hodinovým zpožděním a v tom horším nepřijedou vůbec.

Lada vyjela z Brna do Mongolska

Po rodinných problémech jsme odjeli z Brna směr Mongolsko až 21.
v neděli kolem 12 hodiny… Přinášíme úryvky
z cestovního deníku expedice Žigulíkem do
Mongolska.

Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na
východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku.
V závěru cesty podpoří budoucí školáky v Mongolsku.


Po rodinných problémech jsme odjeli z Brna až 21. v neděli kolem 12 hodiny směr Bratislava. Na dálnici byl klid, na Slovensku jsme jeli po staré silnici. Chtěli jsme si zkrátit cestu za strýčkem v Bratislavě, bohužel to zkončilo jenom projíždkou po národním parku. Železnou závoru na koci cesty se nám nepodařila prorazit, zkouška odjet jí se nevydařila. Zadní kolo zůstalo ve vzduchu a měli jsme co dělat dostat Laďu na silnici a projet park zpět. Tentokrát to zkončilo naštěstí bez pokuty.

Večer jsme pokračovali do Maďarska na Budapešť. Za hranicemi začal blbnout volnoběh, prostě při zastavení zhasl. Ten den jsme jeli až do noci. Spali jsme asi 50km od srbských hranic. Ráno volnoběh nedržel, po očištění kontaktů se situace trochu zlepšila, ale nic moc. Pošteloval jsem to od ucha a Laďa frčí pěkně.

Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim ještě přidá kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.


Celníci na hranicích jsou zábavní a dá se říct že nám fandí, prostě charašoj mašina, Spotřeba je kolem 9L/100km což nás mile překvapilo stejně jako Bulhaři. Fajn země. Benzín po Turecko 26–29 Kč/l. Bohužel v Turecku stojí kolem 35Kč a to už je hoší. Naštěstí sme o ceně bezínu věděli už z domu, tak před tureckými hranicemi jsme nabrali do kanystrů a s přetékající nádrží jsem upalovali do Turecka.

Istanbul se svými 16milóny obyvateli je fááááááááákt obrovský město, po padesátikilome­trovém předměsti sme se regulelně ztratili. Dělníci nám dali čaj, poradili a drnkali jsme se podívat na centrum. Paráda, v lidech vzbuzujeme sympatie, koukají, smějí se, fandí, safari, safari, smích prostě paráda.

Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) ces­tovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska

Obrovský dík patří Víťovi a Kačce do Tvarožné, jejich výdrž byla neuvěřitelná při přípravách Ladíka. Momentálně se nacházíme za Istanbulem v jedné lezecké oblasti a relaxujeme po 1654km. Je tu krásně, spíme nedaleko silnic, vaříme si, je pohoda. Potrvzuje se nám nepsané pravidlo: čím dál jedete na východ tím jsou lidé pohostinější.

Turci nás zvou na snídaně, obědy, dávájí nám ovoce, zvou nás na čaj, jsou super. Trochu nás oba zmáhá nemoc(rýma, zanícené průdušky) ale léčíme se, večer a ráno slivovička… Snad to bude dobrý. V nejbližích dnech se chystáme na východ Turecka do hor, někam kde bude klid a málo lidí. Děkujeme Všem kdo nás podpořili, podporují a podpoří. {{reklama()}}

Po rodinných problémech jsme odjeli z Brna až 21. v neděli kolem 12 hodiny směr Bratislava. Na dálnici byl klid, na Slovensku jsme jeli po staré silnici. Chtěli jsme si zkrátit cestu za strýčkem v Bratislavě, bohužel to zkončilo jenom projíždkou po národním parku. Železnou závoru na koci cesty se nám nepodařila prorazit, zkouška odjet jí se nevydařila. Zadní kolo zůstalo ve vzduchu a měli jsme co dělat dostat Laďu na silnici a projet park zpět. Tentokrát to zkončilo naštěstí bez pokuty.

Večer jsme pokračovali do Maďarska na Budapešť. Za hranicemi začal blbnout volnoběh, prostě při zastavení zhasl. Ten den jsme jeli až do noci. Spali jsme asi 50km od srbských hranic. Ráno volnoběh nedržel, po očištění kontaktů se situace trochu zlepšila, ale nic moc. Pošteloval jsem to od ucha a Laďa frčí pěkně.

Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim ještě přidá kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.


Celníci na hranicích jsou zábavní a dá se říct že nám fandí, prostě charašoj mašina, Spotřeba je kolem 9L/100km což nás mile překvapilo stejně jako Bulhaři. Fajn země. Benzín po Turecko 26–29 Kč/l. Bohužel v Turecku stojí kolem 35Kč a to už je hoší. Naštěstí sme o ceně bezínu věděli už z domu, tak před tureckými hranicemi jsme nabrali do kanystrů a s přetékající nádrží jsem upalovali do Turecka.

Istanbul se svými 16milóny obyvateli je fááááááááákt obrovský město, po padesátikilome­trovém předměsti sme se regulelně ztratili. Dělníci nám dali čaj, poradili a drnkali jsme se podívat na centrum. Paráda, v lidech vzbuzujeme sympatie, koukají, smějí se, fandí, safari, safari, smích prostě paráda.

Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) ces­tovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska

Obrovský dík patří Víťovi a Kačce do Tvarožné, jejich výdrž byla neuvěřitelná při přípravách Ladíka. Momentálně se nacházíme za Istanbulem v jedné lezecké oblasti a relaxujeme po 1654km. Je tu krásně, spíme nedaleko silnic, vaříme si, je pohoda. Potrvzuje se nám nepsané pravidlo: čím dál jedete na východ tím jsou lidé pohostinější.

Turci nás zvou na snídaně, obědy, dávájí nám ovoce, zvou nás na čaj, jsou super. Trochu nás oba zmáhá nemoc(rýma, zanícené průdušky) ale léčíme se, večer a ráno slivovička… Snad to bude dobrý. V nejbližích dnech se chystáme na východ Turecka do hor, někam kde bude klid a málo lidí. Děkujeme Všem kdo nás podpořili, podporují a podpoří. {{reklama()}}

Nová Kaledonie – Ostrovy věčného jara

Oficiální název ostrovů je Nová Kaledonie, spojený se jménem
kapitána Cooka, který ostrovy v roce 1774 objevil. A jelikož
mu tehdy nehostinné ostrovy připomínaly pobřeží Skotska, ostrovy získaly
své jméno. Mnohem méně známý je domorodý název, Země Kanaků.
A existuje ještě jméno třetí, za který mohou turisté. Jméno Ostrovy
věčného jara by mělo připomínat relativně stálé počasí, bez dusného
parna.


Oficiální název ostrovů je Nová Kaledonie, spojený se jménem kapitána Cooka, který ostrovy v roce 1774 objevil. A jelikož mu tehdy nehostinné ostrovy připomínaly pobřeží Skotska, ostrovy získaly své jméno. Mnohem méně známý je domorodý název, Země Kanaků. A existuje ještě jméno třetí, za který mohou turisté. Jméno Ostrovy věčného jara by mělo připomínat relativně stálé počasí, bez dusného parna. To, že se na druhé straně zeměkoule používá stejný název pro Madeiru, to už nikoho nezajímá.

Francie

Mateřská Francie, které Nová Kaledonie po staletí patří, původně využívala tyto ostrovy stejně jako Británie Austrálii, tj. jako trestaneckou kolonii. Památky na tuto dobu nacházíme dodnes, buď v podobě hřbitovů, nebo zbytky domků propuštěných trestanců. A dnes je již jedno, jestli se jednalo o prosté zločince, o politické vyhnance z dob Pařížské komuny nebo pozdější vzpoury v Alžíru. Celkem jich bylo do Nové Kaledonie deportováno 21 tisíc.

{{reklama()}}

Botanikův ráj

Dnes je však Nová Kaledonie prosperující kolonií, která je, především díky rozsáhlým nalezištím niklu, hospodářsky samostatná, což se o většině podobných zemí nedá říci. Za prosperitu se ovšem i tady platí, slévárny niklu vytvořily z poloviny hlavního města poněkud odpornou záležitost.

Botanicky inklinující turisté považují Novou Kaledonii za ráj na zemi, neboť díky dlouhé izolaci je značná část místní flory naprosto unikátní. Koneckonců 2 551 endemických druhů na jednom ostrově, to není jen tak. Pro nejrůznější kapradě, vranečky nebo nejbližší příbuzné nejstarších známých kvetoucích rostlin si botanik připadá, jakoby se ocitl v druhohorách.


Jídlo

Část mého pobytu jsem věnoval také oblastem kulinářského umění. Hlavní město Noumea nezapře svůj francouzský vliv. Zřejmě neexistuje restaurace, ve které by si turista nepochutnal, a pokud nezajdeme do nějaké pětihvězdičkové, ceny jsou snesitelné. Mimořádně jsem si vychutnával rozkoše z opakovaných konzumací tatarského bifteku. To samozřejmě není pro českého turistu nic mimořádně zajímavého, ale pro toho, kdo přijede ze Spojených států, je to ovšem mana nebeská. Nad talířem s tatarákem jsem se dokonce seznámil s velice příjemnou česko-slovenskou dvojicí, v jejichž bytě jsem potom u vynikajícího červeného vína dlouhé hodiny pokuřoval propašované kubánské doutníky a pozorovat z dvanáctého patra pinožení etnického festivalu hluboko pod námi.

Okolní ostrovy

Pláže jsou sice nádherné, nicméně když už jsem se trmácel tak daleko, přece jenom mne zvědavost hnala dál. Na oblíbený a blízký ostrůvek Phare jsem se dostal hned nadvakrát, poprvé totiž pro značný vítr loď nejezdila. Pohled z ochozu starého majáku na korálové útesy obklopující ostrov byl opravdu jedinečný a stál i za trochu strachu z korálových hadů, kterými se ostrov jen hemží. A aby si někdo nemyslel, že přeháním, jedná se o velice jedovatého hada Laticauda semisasciata. Proč turisty nevarují, to mi není jasné.


Hadi mne ale neodradili od další expedice. Ile des Pins je mezi ostrovy Nové Kaledonie poněkud unikátní. Pro turisty toužící po cukrových plážích s mořem, jehož barvy nabízejí všechny možnosti modrého spektra, je to ostrov zřejmě nejpohostinnější, musí ale vzít za vděk jedním ze dvou hotelů, jinde se totiž nenajedí. Turisté zvědavější na historické události si zase mohou dopřát nejvíce památek na doby, kdy většinu obyvatel tvořili trestanci. Zájemci o novodobou historii Nové Kaledonie zase ocení skutečnost, že je to jeden z posledních ostrovů, kde domorodci žijí v kmenové zřízení stejným způsobem, jak tomu bylo po staletí. Přísnost zákazů sahá tak daleko, že takový windsurfing je povolen pouze na dvou plážích. Čas se prostě zastavil.

Cesta domů

Doba určená k pobytu na Nové Kaledonii příjemně a nečekaně rychle utekla, a tak jsem se musel s pohostinnou zemí rozloučit. Ráno čekal před hotelem taxík a já se vydal na šedesát kilometrů dlouhou cestu na letiště. Blíž totiž není dostatečná rovina. Na letišti jsem si dal na rozloučení poslední sklenici francouzského koňaku a nastoupil do letadla směrem do Austrálie.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.


Oficiální název ostrovů je Nová Kaledonie, spojený se jménem kapitána Cooka, který ostrovy v roce 1774 objevil. A jelikož mu tehdy nehostinné ostrovy připomínaly pobřeží Skotska, ostrovy získaly své jméno. Mnohem méně známý je domorodý název, Země Kanaků. A existuje ještě jméno třetí, za který mohou turisté. Jméno Ostrovy věčného jara by mělo připomínat relativně stálé počasí, bez dusného parna. To, že se na druhé straně zeměkoule používá stejný název pro Madeiru, to už nikoho nezajímá.

Francie

Mateřská Francie, které Nová Kaledonie po staletí patří, původně využívala tyto ostrovy stejně jako Británie Austrálii, tj. jako trestaneckou kolonii. Památky na tuto dobu nacházíme dodnes, buď v podobě hřbitovů, nebo zbytky domků propuštěných trestanců. A dnes je již jedno, jestli se jednalo o prosté zločince, o politické vyhnance z dob Pařížské komuny nebo pozdější vzpoury v Alžíru. Celkem jich bylo do Nové Kaledonie deportováno 21 tisíc.

{{reklama()}}

Botanikův ráj

Dnes je však Nová Kaledonie prosperující kolonií, která je, především díky rozsáhlým nalezištím niklu, hospodářsky samostatná, což se o většině podobných zemí nedá říci. Za prosperitu se ovšem i tady platí, slévárny niklu vytvořily z poloviny hlavního města poněkud odpornou záležitost.

Botanicky inklinující turisté považují Novou Kaledonii za ráj na zemi, neboť díky dlouhé izolaci je značná část místní flory naprosto unikátní. Koneckonců 2 551 endemických druhů na jednom ostrově, to není jen tak. Pro nejrůznější kapradě, vranečky nebo nejbližší příbuzné nejstarších známých kvetoucích rostlin si botanik připadá, jakoby se ocitl v druhohorách.


Jídlo

Část mého pobytu jsem věnoval také oblastem kulinářského umění. Hlavní město Noumea nezapře svůj francouzský vliv. Zřejmě neexistuje restaurace, ve které by si turista nepochutnal, a pokud nezajdeme do nějaké pětihvězdičkové, ceny jsou snesitelné. Mimořádně jsem si vychutnával rozkoše z opakovaných konzumací tatarského bifteku. To samozřejmě není pro českého turistu nic mimořádně zajímavého, ale pro toho, kdo přijede ze Spojených států, je to ovšem mana nebeská. Nad talířem s tatarákem jsem se dokonce seznámil s velice příjemnou česko-slovenskou dvojicí, v jejichž bytě jsem potom u vynikajícího červeného vína dlouhé hodiny pokuřoval propašované kubánské doutníky a pozorovat z dvanáctého patra pinožení etnického festivalu hluboko pod námi.

Okolní ostrovy

Pláže jsou sice nádherné, nicméně když už jsem se trmácel tak daleko, přece jenom mne zvědavost hnala dál. Na oblíbený a blízký ostrůvek Phare jsem se dostal hned nadvakrát, poprvé totiž pro značný vítr loď nejezdila. Pohled z ochozu starého majáku na korálové útesy obklopující ostrov byl opravdu jedinečný a stál i za trochu strachu z korálových hadů, kterými se ostrov jen hemží. A aby si někdo nemyslel, že přeháním, jedná se o velice jedovatého hada Laticauda semisasciata. Proč turisty nevarují, to mi není jasné.


Hadi mne ale neodradili od další expedice. Ile des Pins je mezi ostrovy Nové Kaledonie poněkud unikátní. Pro turisty toužící po cukrových plážích s mořem, jehož barvy nabízejí všechny možnosti modrého spektra, je to ostrov zřejmě nejpohostinnější, musí ale vzít za vděk jedním ze dvou hotelů, jinde se totiž nenajedí. Turisté zvědavější na historické události si zase mohou dopřát nejvíce památek na doby, kdy většinu obyvatel tvořili trestanci. Zájemci o novodobou historii Nové Kaledonie zase ocení skutečnost, že je to jeden z posledních ostrovů, kde domorodci žijí v kmenové zřízení stejným způsobem, jak tomu bylo po staletí. Přísnost zákazů sahá tak daleko, že takový windsurfing je povolen pouze na dvou plážích. Čas se prostě zastavil.

Cesta domů

Doba určená k pobytu na Nové Kaledonii příjemně a nečekaně rychle utekla, a tak jsem se musel s pohostinnou zemí rozloučit. Ráno čekal před hotelem taxík a já se vydal na šedesát kilometrů dlouhou cestu na letiště. Blíž totiž není dostatečná rovina. Na letišti jsem si dal na rozloučení poslední sklenici francouzského koňaku a nastoupil do letadla směrem do Austrálie.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Santorini – perla Řecka

Fotografie z tohoto ostrova plní dobrou polovinu všech řeckých
kalendářů, což mne na jedné straně velice lákalo, na druhé straně jsem
se nemohl zbavit pochybností o tom, jestli to tak krásné opravdu je.


Fotografie z tohoto ostrova plní dobrou polovinu všech řeckých kalendářů, což mne na jedné straně velice lákalo, na druhé straně jsem se nemohl zbavit pochybností o tom, jestli to tak krásné opravdu je.

Na ostrov jsem cestoval z Kréty, odkud kupodivu na Santorini nic nelétá, takže jsem musel sáhnout po lodní přepravě. Létající kočka značně připomínala ruskou Raketu blahé paměti, ale první třída byla pohodlná. V přístavu již čekalo auto, takže honem nahoru. Samozřejmě jsem hned v první zatáčce potkal autobus a teprve po intenzivní gestikulaci jsem pochopil, že se v takovém případě autobus míjí vlevo.

{{reklama()}}

Historie neuškodí

Jméno se několikrát měnilo, od pradávného Stonghyle přes Calliste až po nejznámnější Thera, nicméně dnešní název je s největší pravděpodobností zkomolenina názvu, který ostrovu dávali cizí námořníci po patronce svaté Ireně. Ze jména Santa Ini zniklo dnešní Santorini. Nutno ale připomenout, že oficiální název je stále Thera a samotní Řekové jméno Santorini nepoužívají.

Většina cestovatelů ví, že masu ostrova tvořila sopka, která zhruba před 3 500 lety vybuchla a zbyla dnešní kaldera. Ti znalejší si možná vzpomenou na hypotézu o tom, že výbuch a následné tsunami zničily krétskou kulturu. Prakticky každý historik však z této teorie dostává kopřivku. Ve skutečnosti ale tento výbuch rozhodně nebyl první, neboť vlastně vybuchl kráter, který byl uprostřed té dnešní kaldery. Dnes již nový sopečný útvar vzniká, uprostřed kaldery roste nový ostrov Nea Kameni, takže sopka na své smrti opět pracuje. Ti dobrodružnější se na rodící se ostrůvek mohou vypravit.


Archeologie

Naprosto ojedinělá památka u města Akrotiri v podobě sopečným popelem zasypaného města Akropolis, zůstane utajena. Před lety se řecká vláda rozhodla památku zastřešit, a když po několika letech v roce 2005 otevřeli brány návštěvníkům, střecha spadla a jednoho turistu zabila. Muzeum bude zavřené minimálně do roku 2010. V muzeu v městě Fira sice mají model, mozaiky na zdech jsou ale kopie a na originály se musíme jet podívat až do Athén.

Poněkud jiná káva je návštěva starobylé Thiry (pro zmatení turistů se v průvodcích používají dvě jména – Thira a Thera), které je pouze pro cestovatele s ultrapevnými nervy. Na cestu budeme vzpomínat dlouho, od pobřeží se šplhá vzhůru po silničce přilepené na kolmou skálu. Cesta, vhodná tak pro mezka, je široká s bídou na jedno auto, jen v zatáčkách se můžeme vyhnout. A když jsem se konečně nahoru vyškrábal a začal šplhat pěšky dál k vykopávkám, ukázalo se, že zavírají v půl třetí, takže se z prohlídky vykopávek města založeného před více než třemi tisíci roky, se stal kvapík. Řada turistických průvodců doporučuje prožít si zde západ slunce, ale tato rada se mi zdá poněkud podivná. Sice je možné, že v plné sezóně je památka otevřená déle, ale jednak slunce zapadá na druhé straně ostrova, jednak se zde procházíme po kraji útesu bez jakéhokoliv zábradlí, takže cestu zpět po tmě bych si raději odpustil.


Cesta dolů je potom stejně pamětihodná jako cesta nahoru, moje spolujezdkyně střídavě bledla a psala závěť a bylo zajímavé poslouchat, jak ve chvíli, kdy její sedadlo bylo na straně obrácené ke skále, pokřikovala, že teď je to lepší, aby se situace po příští zatáčce obrátila a ve chvíli, kdy pod okýnkem auta byla propast, zápasila s mdlobami. Na návštěvu této památky zcela určitě dlouho nezapomeneme.

Slavná města

Zajímavá jsou tři města, Fira, Thera a Oia. Fira připomíná hnízdo orla přilepené na skále a vypadá, jakoby viselo mezi nebem a mořem. Pokud do města přijedeme autem, bude to pohodička. Procházka sice brzy prozradí, že se jedná o klasickou turistickou past, se zástupy turistů a desítkami obchodů se zlatem a suvenýry. Pokud ale na to dokážeme zapomenout a najdeme si uličku s výhledem na moře, budeme děkovat bohu za digitální fotoaparát, neboť klasický film by nás finančně zruinoval. Cesta nabízí pohled na domečky nalepené na skále, všechny v tradiční bělostné barvě, občas se zableskne šmolkově modré okno. Po obou stranách pak černé nebo červené masivy stěn kráteru, a dole azurové moře. Může si fotograf přát víc?

Pokud ale přijedeme od moře, a to udělá nejméně 95 procent všech návštěvníků, neboť výletní lodi přijíždějí právě sem, bude to o něčem jiném. Lodi s tisíci turistů v přístavu nezakotví, takže je bude muset nejdříve dovézt lodní pendl. Následovat potom bude buď pracné šplhání po prudké cestě s 800 schody, gigantická fronta na lanovku nebo pořádné sáhnutí do kapsy a pronajmutí oslího hřbetu.


Tohle všechno si po prohlídce města, byť v opačném gardu, zopakujeme směrem dolů. Je z toho jasné, že při jednodenním fakultativním zájezdu na Santorini budeme trávit víc času ve frontě než prohlídkou ostrova, a každého cestovatele, který upřednostňuje prachový polštář před baťůžkem, před ním varuji.

Théra je výrazně jiná káva, město je na ploché části ostrova, proto je oblíbeno spíše těmi, kteří se rádi plácnou u moře. Pláží je zde víc než dost, ale šedivý písek vypadá, jako bychom se váleli na smetišti. Navíc v létě je zde tělo na těle.

Oia

Perlou ostrova je samozřejmě město Oia (často nazývaná jaké Ia, zdejší si na matení turistů potrpí), nalepené na skále na severním cípu ostrova. Město bylo po dlouhé generace bydlištěm těch nejbohatších ostrovanů, v roce 1900 jich zde bydlelo přes 9 tisíc. Po devastujícím zemětřesení v roce 1956 se populace smrskla na 500 a teprve mnohem později, když Řekové začali Santorini propagovat jako turistický magnet, se sem lidé začali zase stěhovat.

Oia je proslulá zejména slavným západem slunce, neboť podle toho, z které části vesnice si západ slunce vychutnáváme, uvidíme buď mizející oranžový koláč padající do moře nebo naopak záři, která pomalu barví bělostné domy do oranžova a z temně modré vody zátoky postupně dělá černou hlubinu. Restaurací, kaváren a hospůdek je zde více než dost, ceny se pohybují podle toho, jestli máme nebo nemáme výhled na zátoku. Povětšinou jsou ale jen pro turisty, takže můžeme očekávat obvyklé vysušené souvlaki. Hospůdky pro Řeky mít výhled rozhodně nebudou, zato kvalita jídla bude o několik tříd vyšší.

Kde bydlet

To je otázka přímo hamletovská. Při procházce místními městy získáme brzy pocit, že je hotelem každý druhý dům. Navíc jsme na ostrov samozřejmě přiletěli kvůli západu slunce. U většiny návštěvníků rozhodne kapsa – máme totiž dvě možnosti – šetřit a usídlit se v podstatě kdekoliv, kde nám to srdce a peněženka dovolí, a na západ slunce si přijet. V sezóně to ale znamená buď včas obsadit strategicky umístěný stůl v některé z mnoha hospůdek, a můžeme si být jisti, že se nám čekání na západ slunce zatraceně prodraží, nebo ušetřit ještě víc a posadit se na některý z kamenných plotů. Tím ovšem nepotěšíme ty turisty, kteří si pro nerušený výhled zaplatili drahý hotel.


Druhou možností je výběr jednoho z luxusních hotelů, které jsou umístěny přímo na skále, takže se mu do výhledu nepřimotá žádný baťůžkář, a potom si může divukrásný západ slunce vychutnávat podle libosti, třeba se sklenicí šampaňského v ruce přímo z vlastní terasy nebo dokonce z vířivé vany.

Podobné hotely samozřejmě nejsou levné. Pokoje jsou vybudovány v původních jeskyních vydlabaných do lávové skály, většina hotelů jich má jen pár, takže ceny mohou připomínat rozpočet rozvojových zemí.

Ať už uděláme cokoliv, na západ slunce na Santorini budeme ještě dlouho vzpomínat. Kalendáře nelžou.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.


Fotografie z tohoto ostrova plní dobrou polovinu všech řeckých kalendářů, což mne na jedné straně velice lákalo, na druhé straně jsem se nemohl zbavit pochybností o tom, jestli to tak krásné opravdu je.

Na ostrov jsem cestoval z Kréty, odkud kupodivu na Santorini nic nelétá, takže jsem musel sáhnout po lodní přepravě. Létající kočka značně připomínala ruskou Raketu blahé paměti, ale první třída byla pohodlná. V přístavu již čekalo auto, takže honem nahoru. Samozřejmě jsem hned v první zatáčce potkal autobus a teprve po intenzivní gestikulaci jsem pochopil, že se v takovém případě autobus míjí vlevo.

{{reklama()}}

Historie neuškodí

Jméno se několikrát měnilo, od pradávného Stonghyle přes Calliste až po nejznámnější Thera, nicméně dnešní název je s největší pravděpodobností zkomolenina názvu, který ostrovu dávali cizí námořníci po patronce svaté Ireně. Ze jména Santa Ini zniklo dnešní Santorini. Nutno ale připomenout, že oficiální název je stále Thera a samotní Řekové jméno Santorini nepoužívají.

Většina cestovatelů ví, že masu ostrova tvořila sopka, která zhruba před 3 500 lety vybuchla a zbyla dnešní kaldera. Ti znalejší si možná vzpomenou na hypotézu o tom, že výbuch a následné tsunami zničily krétskou kulturu. Prakticky každý historik však z této teorie dostává kopřivku. Ve skutečnosti ale tento výbuch rozhodně nebyl první, neboť vlastně vybuchl kráter, který byl uprostřed té dnešní kaldery. Dnes již nový sopečný útvar vzniká, uprostřed kaldery roste nový ostrov Nea Kameni, takže sopka na své smrti opět pracuje. Ti dobrodružnější se na rodící se ostrůvek mohou vypravit.


Archeologie

Naprosto ojedinělá památka u města Akrotiri v podobě sopečným popelem zasypaného města Akropolis, zůstane utajena. Před lety se řecká vláda rozhodla památku zastřešit, a když po několika letech v roce 2005 otevřeli brány návštěvníkům, střecha spadla a jednoho turistu zabila. Muzeum bude zavřené minimálně do roku 2010. V muzeu v městě Fira sice mají model, mozaiky na zdech jsou ale kopie a na originály se musíme jet podívat až do Athén.

Poněkud jiná káva je návštěva starobylé Thiry (pro zmatení turistů se v průvodcích používají dvě jména – Thira a Thera), které je pouze pro cestovatele s ultrapevnými nervy. Na cestu budeme vzpomínat dlouho, od pobřeží se šplhá vzhůru po silničce přilepené na kolmou skálu. Cesta, vhodná tak pro mezka, je široká s bídou na jedno auto, jen v zatáčkách se můžeme vyhnout. A když jsem se konečně nahoru vyškrábal a začal šplhat pěšky dál k vykopávkám, ukázalo se, že zavírají v půl třetí, takže se z prohlídky vykopávek města založeného před více než třemi tisíci roky, se stal kvapík. Řada turistických průvodců doporučuje prožít si zde západ slunce, ale tato rada se mi zdá poněkud podivná. Sice je možné, že v plné sezóně je památka otevřená déle, ale jednak slunce zapadá na druhé straně ostrova, jednak se zde procházíme po kraji útesu bez jakéhokoliv zábradlí, takže cestu zpět po tmě bych si raději odpustil.


Cesta dolů je potom stejně pamětihodná jako cesta nahoru, moje spolujezdkyně střídavě bledla a psala závěť a bylo zajímavé poslouchat, jak ve chvíli, kdy její sedadlo bylo na straně obrácené ke skále, pokřikovala, že teď je to lepší, aby se situace po příští zatáčce obrátila a ve chvíli, kdy pod okýnkem auta byla propast, zápasila s mdlobami. Na návštěvu této památky zcela určitě dlouho nezapomeneme.

Slavná města

Zajímavá jsou tři města, Fira, Thera a Oia. Fira připomíná hnízdo orla přilepené na skále a vypadá, jakoby viselo mezi nebem a mořem. Pokud do města přijedeme autem, bude to pohodička. Procházka sice brzy prozradí, že se jedná o klasickou turistickou past, se zástupy turistů a desítkami obchodů se zlatem a suvenýry. Pokud ale na to dokážeme zapomenout a najdeme si uličku s výhledem na moře, budeme děkovat bohu za digitální fotoaparát, neboť klasický film by nás finančně zruinoval. Cesta nabízí pohled na domečky nalepené na skále, všechny v tradiční bělostné barvě, občas se zableskne šmolkově modré okno. Po obou stranách pak černé nebo červené masivy stěn kráteru, a dole azurové moře. Může si fotograf přát víc?

Pokud ale přijedeme od moře, a to udělá nejméně 95 procent všech návštěvníků, neboť výletní lodi přijíždějí právě sem, bude to o něčem jiném. Lodi s tisíci turistů v přístavu nezakotví, takže je bude muset nejdříve dovézt lodní pendl. Následovat potom bude buď pracné šplhání po prudké cestě s 800 schody, gigantická fronta na lanovku nebo pořádné sáhnutí do kapsy a pronajmutí oslího hřbetu.


Tohle všechno si po prohlídce města, byť v opačném gardu, zopakujeme směrem dolů. Je z toho jasné, že při jednodenním fakultativním zájezdu na Santorini budeme trávit víc času ve frontě než prohlídkou ostrova, a každého cestovatele, který upřednostňuje prachový polštář před baťůžkem, před ním varuji.

Théra je výrazně jiná káva, město je na ploché části ostrova, proto je oblíbeno spíše těmi, kteří se rádi plácnou u moře. Pláží je zde víc než dost, ale šedivý písek vypadá, jako bychom se váleli na smetišti. Navíc v létě je zde tělo na těle.

Oia

Perlou ostrova je samozřejmě město Oia (často nazývaná jaké Ia, zdejší si na matení turistů potrpí), nalepené na skále na severním cípu ostrova. Město bylo po dlouhé generace bydlištěm těch nejbohatších ostrovanů, v roce 1900 jich zde bydlelo přes 9 tisíc. Po devastujícím zemětřesení v roce 1956 se populace smrskla na 500 a teprve mnohem později, když Řekové začali Santorini propagovat jako turistický magnet, se sem lidé začali zase stěhovat.

Oia je proslulá zejména slavným západem slunce, neboť podle toho, z které části vesnice si západ slunce vychutnáváme, uvidíme buď mizející oranžový koláč padající do moře nebo naopak záři, která pomalu barví bělostné domy do oranžova a z temně modré vody zátoky postupně dělá černou hlubinu. Restaurací, kaváren a hospůdek je zde více než dost, ceny se pohybují podle toho, jestli máme nebo nemáme výhled na zátoku. Povětšinou jsou ale jen pro turisty, takže můžeme očekávat obvyklé vysušené souvlaki. Hospůdky pro Řeky mít výhled rozhodně nebudou, zato kvalita jídla bude o několik tříd vyšší.

Kde bydlet

To je otázka přímo hamletovská. Při procházce místními městy získáme brzy pocit, že je hotelem každý druhý dům. Navíc jsme na ostrov samozřejmě přiletěli kvůli západu slunce. U většiny návštěvníků rozhodne kapsa – máme totiž dvě možnosti – šetřit a usídlit se v podstatě kdekoliv, kde nám to srdce a peněženka dovolí, a na západ slunce si přijet. V sezóně to ale znamená buď včas obsadit strategicky umístěný stůl v některé z mnoha hospůdek, a můžeme si být jisti, že se nám čekání na západ slunce zatraceně prodraží, nebo ušetřit ještě víc a posadit se na některý z kamenných plotů. Tím ovšem nepotěšíme ty turisty, kteří si pro nerušený výhled zaplatili drahý hotel.


Druhou možností je výběr jednoho z luxusních hotelů, které jsou umístěny přímo na skále, takže se mu do výhledu nepřimotá žádný baťůžkář, a potom si může divukrásný západ slunce vychutnávat podle libosti, třeba se sklenicí šampaňského v ruce přímo z vlastní terasy nebo dokonce z vířivé vany.

Podobné hotely samozřejmě nejsou levné. Pokoje jsou vybudovány v původních jeskyních vydlabaných do lávové skály, většina hotelů jich má jen pár, takže ceny mohou připomínat rozpočet rozvojových zemí.

Ať už uděláme cokoliv, na západ slunce na Santorini budeme ještě dlouho vzpomínat. Kalendáře nelžou.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Na „fish and chips“ do Brightonu

Brighton, přímořské město na jižním pobřeží Anglie, je z mnoha
různých důvodů velmi oblíbené letovisko. Za hezkého počasí se tam
sjíždí Angličané i turisté ze všech koutů Spojeného království,
aby si tu užili prodloužený víkend, nebo jen jeden jediný den.

Brighton, přímořské město na jižním pobřeží Anglie, je z mnoha různých důvodů velmi oblíbené letovisko. Za hezkého počasí se tam sjíždí Angličané i turisté ze všech koutů Spojeného království, aby si tu užili prodloužený víkend, nebo jen jeden jediný den.

V poledne si můžete udělat romantický piknik na pláži, nebo vyrazit s rodinou na zábavní molo, kde na vás čeká spousta krkolomných atrakcí, herních automatů, krámků s cukrovou vatou a americkými koblihami. Dále je tu spousta malých obchůdků, kde vám od hlavy až k patě potetovaný mužík nabídne stejné ozdoby – piercing, běžná, a dokonce i smývatelná tetování.

{{reklama()}}

Večer se vám otevírá nevázanost nočního života v Brightonu a to v pravém slova smyslu. Brighton je proslavený množstvím klubů, barů, tanečních zábav a diskoték, hospod a restaurací, ale díky velké gay komunitě také speciálních nočních klubů a hospůdek pro tuto menšinu.

Do Brightonu je z Londýna velmi dobré vlakové spojení a autem trvá cesta asi hodinu. Problém může být s parkováním a s velkými zácpami na silnicích směrem k pobřeží, vyplatí se vyrazit brzy ráno. Pláže v Brightonu jsou pro obyvatele Londýna nejrychleji a nejlépe dostupné. Nelze se proto divit, že stačí jedna slibná předpověď počasí a všichni vyrážejí za sluncem a zábavou právě tam.

Brightonské molo

Zábavní park na Brightonském molu (Brighton Pier), je velkým lákadlem pro děti, ale i skvělou zábavou pro dospělé. Byl otevřen poprvé v roce 1899. Nedaleko od něj stojí druhé, opuštěné molo, jehož vyhořelé torzo je tu stále ponecháno na obdiv. Nynější molo je už třetí a má za sebou velký požár v roce 2003. Škody se však podařilo rychle opravit a molo bylo znovu otevřeno druhý den.

Díky pulsujícímu životu a pouťovým radovánkám se může zdát neuvěřitelné, že spousta návštěvníků si sem jezdí odpočinout, zaposlouchat se do šumivých zvuků moře, nechat se unášet romantikou přímořského města, posedět na pláži nebo na lavičkách, lemujících přístavní hráz, a dívat se na západ slunce.


Přímořská pochoutka – “Fish and Chips“

V překladu zní docela prostě – “ryba s hranolky.“ Jde však o lahůdku natolik tradiční, že při návštěvě Brightonu, nebo jakéhokoliv jiného města na pobřeží, bychom si ji rozhodně neměli nechat ujít.

Bude vám přinesena treska na způsob trojobalu, není to však náš známý trojobal, připomíná spíš strouhanku na kuřecích křídlech z KFC. K tomu velké hranolky, většinou ochucené solí a octem, popř. kečupem a tzv. hnědou omáčkou (brown sauce), dále si k tomu můžete dát okurku, nebo lisovaný hrášek. V těchto oblastech se k vám ryba dostane naprosto čerstvá, proto je lépe vychutnat si ji tady než v restauracích v centru Londýna.

Sedět na pláži, na patnících, nebo i na zemi a pojídat rybu s hranolky z mastného papíru, zapíjet ji pivem a odhánět dotěrné racky je typickým zakončením úžasného dne na pobřeží v Brightonu.


Plážové kamínky

Pláže v Brightonu nejsou písčité, jak by se dalo předpokládat, ale kamenité, plné oblázků, mušlí a jiných “pokladů“, jakoby připravené pro všechny malé průzkumníky. Děti se většinou baví tím, že hledají nejhezčí mušle nebo kamínky, někdy i malé ráčky. Kamenité pláže rozhodně neodrazují spoustu nadšenců, kteří si sem přicházejí zaplavat a to dokonce i v době dávno před nebo po sezóně.

Při procházce po pláži máte možnost obdivovat umělecká díla mnoha výtvarníků, kteří tu vystavují a prodávají svá díla, jsou tu krámky se suvenýry a mnoho plážových kavárniček, restaurací a klubů.

Směrem na východ, mezi přístavem a molem, je vyznačena jedna z mála nudistických pláží v dosud mírně “konzervativní“ Anglii. Ve městě jako je Brighton, které občas budí dojem, že se tu zastavilo období hippies, něco takového nemůže chybět.

Královský pavilon, Muzeum Brightonu a Galerie umění

Ani ve svobodomyslném a extravagantním Brightonu nám není dáno zapomenout, že jsme v zemi, které vládne monarchie.

Stavba, které se zde říká “Královský pavilon“, však nemá nic společného s anglickými královskými sídly, která můžeme vidět jinde. Kolem roku 1783 ho koupil mladý princ a následník trůnu pro svou milenku, se kterou se posléze v Londýně tajně oženil. Nelegální svazek s katoličkou ohrožoval princův nárok na trůn, a tak Brighton, tehdy malé, rybářské městečko bylo dokonalým místem k úkrytu před nelibostí dvora.

Když od roku 1811 převzal princ většinu panovnických povinností po svém otci a s nimi i volnost a moc, začal s přestavbou svého domu v Brightonu, do podoby orientálního paláce po vzoru architektury v Indii. Interiéry jsou zařízené jakousi svéráznou směsicí čínského a indického stylu. Palác byl dokončen v roce 1823. Jeho majitel, tehdy již král Georgie IV., zemřel v roce 1830 a po něm toto sídlo občas využíval král William IV. a královna Viktorie. Ta však dávala přednost jiným svým rezidencím a v roce 1850 prodala palác městu Brighton.


Při návštěvě můžete využít audio průvodce v mnoha jazycích, včetně angličtiny pro začátečníky a verze výkladu pro děti, rovněž v angličtině.

Vedle Královského pavilonu je budova Muzea a umělecké galerie, které nabízejí k vidění zajímavé sbírky dekorativního světového umění, kolekce kostýmů a sbírky týkající se místní historie.

“Duhový“ Brighton


Brighton je mimo jiné proslavený svou velmi početnou komunitou homosexuálů. Není proto divu, že se tu koná jeden z největších gay festivalů ve Velké Británii. Podniky, které se zaměřují na tuto skupinu klientů, se tu označují vlajkou v barvách duhy. Barů, hospod a nočních klubů s takovým označením je tu víc než dost. Festival s názvem “Brighton Pride“ začíná veselým průvodem duhových barev v ulicích města a pokračuje v jednom z městských parků.

Brighton však nabízí v sezóně festivalů mnohem víc a každý si tu jistě přijde na své. Koncerty všech hudebních žánrů a množství tanečních a divadelních vystoupení během jara a léta uspokojí každého. Navíc do většiny galerií a muzeí v Brightonu je vstup zdarma, jako ostatně i v jiných anglických městech včetně Londýna, což je, vzhledem k relativně drahým vstupenkám do historických objektů, jistě příjemné.

Brighton, přímořské město na jižním pobřeží Anglie, je z mnoha různých důvodů velmi oblíbené letovisko. Za hezkého počasí se tam sjíždí Angličané i turisté ze všech koutů Spojeného království, aby si tu užili prodloužený víkend, nebo jen jeden jediný den.

V poledne si můžete udělat romantický piknik na pláži, nebo vyrazit s rodinou na zábavní molo, kde na vás čeká spousta krkolomných atrakcí, herních automatů, krámků s cukrovou vatou a americkými koblihami. Dále je tu spousta malých obchůdků, kde vám od hlavy až k patě potetovaný mužík nabídne stejné ozdoby – piercing, běžná, a dokonce i smývatelná tetování.

{{reklama()}}

Večer se vám otevírá nevázanost nočního života v Brightonu a to v pravém slova smyslu. Brighton je proslavený množstvím klubů, barů, tanečních zábav a diskoték, hospod a restaurací, ale díky velké gay komunitě také speciálních nočních klubů a hospůdek pro tuto menšinu.

Do Brightonu je z Londýna velmi dobré vlakové spojení a autem trvá cesta asi hodinu. Problém může být s parkováním a s velkými zácpami na silnicích směrem k pobřeží, vyplatí se vyrazit brzy ráno. Pláže v Brightonu jsou pro obyvatele Londýna nejrychleji a nejlépe dostupné. Nelze se proto divit, že stačí jedna slibná předpověď počasí a všichni vyrážejí za sluncem a zábavou právě tam.

Brightonské molo

Zábavní park na Brightonském molu (Brighton Pier), je velkým lákadlem pro děti, ale i skvělou zábavou pro dospělé. Byl otevřen poprvé v roce 1899. Nedaleko od něj stojí druhé, opuštěné molo, jehož vyhořelé torzo je tu stále ponecháno na obdiv. Nynější molo je už třetí a má za sebou velký požár v roce 2003. Škody se však podařilo rychle opravit a molo bylo znovu otevřeno druhý den.

Díky pulsujícímu životu a pouťovým radovánkám se může zdát neuvěřitelné, že spousta návštěvníků si sem jezdí odpočinout, zaposlouchat se do šumivých zvuků moře, nechat se unášet romantikou přímořského města, posedět na pláži nebo na lavičkách, lemujících přístavní hráz, a dívat se na západ slunce.


Přímořská pochoutka – “Fish and Chips“

V překladu zní docela prostě – “ryba s hranolky.“ Jde však o lahůdku natolik tradiční, že při návštěvě Brightonu, nebo jakéhokoliv jiného města na pobřeží, bychom si ji rozhodně neměli nechat ujít.

Bude vám přinesena treska na způsob trojobalu, není to však náš známý trojobal, připomíná spíš strouhanku na kuřecích křídlech z KFC. K tomu velké hranolky, většinou ochucené solí a octem, popř. kečupem a tzv. hnědou omáčkou (brown sauce), dále si k tomu můžete dát okurku, nebo lisovaný hrášek. V těchto oblastech se k vám ryba dostane naprosto čerstvá, proto je lépe vychutnat si ji tady než v restauracích v centru Londýna.

Sedět na pláži, na patnících, nebo i na zemi a pojídat rybu s hranolky z mastného papíru, zapíjet ji pivem a odhánět dotěrné racky je typickým zakončením úžasného dne na pobřeží v Brightonu.


Plážové kamínky

Pláže v Brightonu nejsou písčité, jak by se dalo předpokládat, ale kamenité, plné oblázků, mušlí a jiných “pokladů“, jakoby připravené pro všechny malé průzkumníky. Děti se většinou baví tím, že hledají nejhezčí mušle nebo kamínky, někdy i malé ráčky. Kamenité pláže rozhodně neodrazují spoustu nadšenců, kteří si sem přicházejí zaplavat a to dokonce i v době dávno před nebo po sezóně.

Při procházce po pláži máte možnost obdivovat umělecká díla mnoha výtvarníků, kteří tu vystavují a prodávají svá díla, jsou tu krámky se suvenýry a mnoho plážových kavárniček, restaurací a klubů.

Směrem na východ, mezi přístavem a molem, je vyznačena jedna z mála nudistických pláží v dosud mírně “konzervativní“ Anglii. Ve městě jako je Brighton, které občas budí dojem, že se tu zastavilo období hippies, něco takového nemůže chybět.

Královský pavilon, Muzeum Brightonu a Galerie umění

Ani ve svobodomyslném a extravagantním Brightonu nám není dáno zapomenout, že jsme v zemi, které vládne monarchie.

Stavba, které se zde říká “Královský pavilon“, však nemá nic společného s anglickými královskými sídly, která můžeme vidět jinde. Kolem roku 1783 ho koupil mladý princ a následník trůnu pro svou milenku, se kterou se posléze v Londýně tajně oženil. Nelegální svazek s katoličkou ohrožoval princův nárok na trůn, a tak Brighton, tehdy malé, rybářské městečko bylo dokonalým místem k úkrytu před nelibostí dvora.

Když od roku 1811 převzal princ většinu panovnických povinností po svém otci a s nimi i volnost a moc, začal s přestavbou svého domu v Brightonu, do podoby orientálního paláce po vzoru architektury v Indii. Interiéry jsou zařízené jakousi svéráznou směsicí čínského a indického stylu. Palác byl dokončen v roce 1823. Jeho majitel, tehdy již král Georgie IV., zemřel v roce 1830 a po něm toto sídlo občas využíval král William IV. a královna Viktorie. Ta však dávala přednost jiným svým rezidencím a v roce 1850 prodala palác městu Brighton.


Při návštěvě můžete využít audio průvodce v mnoha jazycích, včetně angličtiny pro začátečníky a verze výkladu pro děti, rovněž v angličtině.

Vedle Královského pavilonu je budova Muzea a umělecké galerie, které nabízejí k vidění zajímavé sbírky dekorativního světového umění, kolekce kostýmů a sbírky týkající se místní historie.

“Duhový“ Brighton


Brighton je mimo jiné proslavený svou velmi početnou komunitou homosexuálů. Není proto divu, že se tu koná jeden z největších gay festivalů ve Velké Británii. Podniky, které se zaměřují na tuto skupinu klientů, se tu označují vlajkou v barvách duhy. Barů, hospod a nočních klubů s takovým označením je tu víc než dost. Festival s názvem “Brighton Pride“ začíná veselým průvodem duhových barev v ulicích města a pokračuje v jednom z městských parků.

Brighton však nabízí v sezóně festivalů mnohem víc a každý si tu jistě přijde na své. Koncerty všech hudebních žánrů a množství tanečních a divadelních vystoupení během jara a léta uspokojí každého. Navíc do většiny galerií a muzeí v Brightonu je vstup zdarma, jako ostatně i v jiných anglických městech včetně Londýna, což je, vzhledem k relativně drahým vstupenkám do historických objektů, jistě příjemné.

Karavanky „natěžko“

Nápad jet do Slovinska vznikl totiž na poslední chvíli a příliš jsme
cestu neplánovali; podle toho to také vypadá. Tato země na pomezí Alp a
Jadranu nepatřila k našim velkým cestovatelským snům, avšak pouhý
týden času a jízdenky na vlak do Lublaně za 29 € nás přesvědčily.
Trochu předběhnu a rovnou prozradím, že jsme rozhodně nelitovali a do
Slovinska se rádi vracíme.


Vystoupíme teda v Lublani nebo v Celje? No, tak třeba v Celje… Tak rychle, už skoro zastavujeme!

Netušenou rychlostí vyskakujeme ze sedaček sklopených stylem „jedno velké letiště“, obouváme pohorky a uklízíme kupé, ve kterém jsme se půl dne zabydlovali. Nápad jet do Slovinska vznikl totiž na poslední chvíli a příliš jsme cestu neplánovali; podle toho to také vypadá. Tato země na pomezí Alp a Jadranu nepatřila k našim velkým cestovatelským snům, avšak pouhý týden času a jízdenky na vlak do Lublaně za 29 € nás přesvědčily. Trochu předběhnu a rovnou prozradím, že jsme rozhodně nelitovali a do Slovinska se rádi vracíme.

{{reklama()}}

Ale zpátky do Celje, na nástupiště vystupuje z vlaku pět Čechů s velkými batohy a vydávají se do knihkupectví koupit mapy (v Praze nebyly k sehnání) a následně na autobusové nádraží s nadějí, že pojede autobus do Logarské doliny, kterou si (v právě zakoupené mapě) vyhlédli jako počátek své cesty. Smůla, dnes už tam nic nejede, jedině do Solčavy – vesnice osm kilometrů pod Logarskou. Co se dá dělat, jedeme tedy tam. Za soumraku se ocitáme v pěkné, rakousky vyhlížející vesničce sevřené v hlubokém skalnatém údolí a začínáme přemýšlet, kde přespat. Nakonec se z průvodce učíme větu: „Ali imate prostor za šotor?“ (nemáte místo na stan) a hned u první chalupy slavíme úspěch. Přátelští Slovinci nám s úsměvem dovolují utábořit se na měkoučkém anglickém trávníčku před svým domem, i když se tváří poněkud překvapeně. Uspává nás zurčení horské říčky a my spokojeně usínáme.


Logarská dolina

Ráno nás budí sluníčko, energii dodává porridge a radostně vyrážíme do Logarské doliny, kterou průvodce označují za nejkrásnější dolinu Slovinska. A nejspíše nepřehání – mezi strmými horami se rozkládá široké údolí a v něm kvetoucí louky, hájky, bystřiny, pasoucí se krávy a z okolních skal padá několik vodopádů, tedy opravuji se, „slapů“. Nejvíce se nám líbil slap Palenk, který je vlastně obrovskou kaskádou, po které se řítí voda až do jezírka lákajícího ke koupání. Asi po dvou hodinách přicházíme na konec doliny a je to závěr skutečně velkolepý – napříč údolím se rozkládá červenavá svislá skalní stěna přes kterou padá říčka – to je onen slap Rinka. Zde však už nemůžeme přehlížet stále se horšící počasí – nejdříve zmizely v mracích vrcholky hor, následně i svahy a nyní se spustil vytrvalý déšť.

Nu což, nejsme z cukru, přeci nás ten déšť nerozpustí. Vytahujeme ponča a strmým kopcem lezeme na hřeben jako by nechumelilo (to tedy pravda nechumelí, ale je tak hnusně, že by se člověk ani nedivil). Po pěti stech výškových metrech míjíme Frischaufov dom, kde končí jednak les, druhak lanovka, která sem vyváží turisty, kteří nad sklenicí piva obdivují výhled. Teď tu není pivo, turisté ani výhled, ale zato tu je mlha, déšť a lezavá zima. Zahřeje nás dalších šest stovek výškových metrů, které nás dělí od Savijského sedla. Stoupáme skalnatou roklí, občas se mraky roztrhnou a sluneční paprsky vykreslí na skalních štítech podivuhodné obrazce.


Kamnické Alpy

Konečně jsme v sedle, přesně dva kilometry nad mořem. Počasí se trochu umoudřilo, už neprší a vidíme před sebou hlavní hřeben a mezi skalami malé tečky – horské chaty, zde nazývané kočy. Nejblíže je Krajnska, o něco dále Češka koča. Ne, není to jen shoda slov, chatu před sto lety nechal postavit Klub českých turistů. Na Kranjskou koču přicházíme hodinu před soumrakem a ptáme se správce, zda stihneme dojít na Českou, která nás láká už jen svým jménem. Odpovídá: „Je to asi hodinu cesty a je tam krátký obtížný úsek.“ To zní optimisticky, vyrážíme tedy na českou kóču. Najednou pěšina končí. Po chvilce hledání nacházíme ocelové lano vedoucí dolů po skále, která mizí v mlze. S nadějí, že je to onen krátký těžší úsek, za kterým bude rovná cesta, slézáme dolů. Avšak naše naděje nebyla naplněna – pokračujeme v lezení po skalách a suťových polích, společnost nám dělají jen rezavějící lana a na hlavu nám padají vodopády i na místech, kde je jindy jen suchá skála. Rychlost pohybu v tomto počasí a terénu je téměř nulová, takže slunce se už dávno uložilo ke spánku a my máme přibližně jednu čelovku na dva lidi (obyčejná baterka je v noci na skále opravdu k ničemu). Asi dvě hodiny po setmění konečně před sebou vidíme světýlko, které nás těší asi tak jako maják loď bloudící po moři. Lidé na chatě nechápou, jak může někdo přijít v takový čas v takovém nečase, ale to je nám jedno, ubytováváme se ve společné noclehárně (za 10 EUR za osobu) a jsme rádi, že jsme došli a už nemusíme nic dělat. Jak jsme později zjistili, přehnaně optimističtí jsou všichni Slovinci (a i místní rozcestníky), ale pokud si jejich časy vynásobíte dvěma až třema, docela to vychází.


Probouzíme se s úmyslem zdolat bez batohů nejvyšší horu Kamnických Alp – Grintovec, ale správce chaty nás od toho odrazuje – prý přijde bouřka. Horalům je radno věřit, vzdáváme to tedy a jdeme dolů do Jezerska. Chceme pokračovat dále na hřeben Košuty, ale bohužel se to nepodařilo. Po dvou hodinách cesty po asfaltové silničce tato najednou končí a s ní i turistická značka zakreslená v mapě. Hledáme pokračování, ale po dlouhém snažení nalézáme jen několik vybledlých značek na starých stromech uprostřed mlází. Deset kilometrů podle buzoly nepůjdeme a už je pozdě, stavíme tedy stany u opuštěného rozpadlého stavení a rozděláváme oheň. Po setmění se najednou vynořují otázky: „Kdo tady kdy bydlel? A proč odešel a nechal dům spadnout?“ Oheň kreslí na stromech okolo strašidelné stíny a z nočního lesa se ozývá spoustu podivných zvuků. Divoká prasata? Prý tu žijí i medvědi. Nikdo nechce přiznat, že se bojí, ale všichni jsou zamlklí a každou chvíli se podezíravě koukají k lesu…


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která Zájezdy na Slovinsko pořádá.

Storžič

Ráno nám včerejší obavy přijdou k smíchu, vaříme rýžovou kaši a operativně měníme plán. Vrátime se po známé cestě do Jezerska a půjdeme na Storžič. Radeji se ptáme místních na cestu, abychom se zase nedostali do slepé uličky. Údolím podle pěkné bystřiny a několika vodopádů přicházíme k úpatí hory a začínáme stoupat nahoru. Pod hranicí lesa potkáváme loveckou chatu, kde se dá vařit na verandě a postavit stany na rovném trávníčku před zápražím. Rozhodujeme se této možnosti využít a raději zítra vyrazit dříve. Díky naší vrozené šikovnosti se daří i zprovoznit vodovod, takže pohodlí máme zajištěno.

Dalšího dne nás vítá sluníčko a modrá obloha. Radostně balíme a vyrážíme na vrchol Storžiče. Tato hora se svou výškou 2 132 m nepatří k nejvyšším, ale stojí stranou hlavních hřebenů a působivě vystupuje nad okolí. V sedle Pašeljski preval obdivujeme skalní štíty vystupující nad nízké mraky a vyrážíme po ostrém skalnatém hřebeni vzhůru. Konečně nahoře! Na východě vidíme Kamniško-Savinjske Alpy, na severu Karavanky, na jihozápadě Julské Alpy a směrem na jihovýchod se táhne rovina až k Lublani. Potkáváme i spoustu slovinských turistů. Na rozdíl od nás mají jen maličké batůžky – vyráží na jednodenní tůry či jdou od chaty k chatě, zato však mají farratové úvazky. Nabaženi výhledu i vrcholové čokolády vyrážíme dále. Část z nás po zajištěné cestě po hřebeni s nádhernými výhledy, zbytek po turistické cestě o něco níže. Potkáváme se u opuštěné salaše a obědváme.

Pokračujeme v sestupu, ale opět nás zklamalo slovinské značení. Po bloudění ve strmých křovinatých svazích a kličkování po lesních stezkách se ocitáme ve vesničce Goriče. Během večera definitivně určujeme plán budoucích dní – Vlaďka a Vojta pojedou stopem do Piranu k moři a my ostatní přejdeme nejvyšší část hřebenu Karavanek.


Karavanky

Naše tříčlenná horská skupina vyráží před sedmou do městečka Tržič a popojíždíme asi deset kilometrů do Ljubeljského sedla. Nejdříve navštěvujeme památník nacistického koncentračního tábora, jehož vězni kopali tunel, který dodnes spojuje Slovinsko a Rakousko. Pouhé základy budov sevřené mezi horami na nás silně zapůsobily.

Od celnice vyrážíme po sjezdovce vzhůru a v poledním horku se škrábeme na Dom na Zelenci, ležící pět stovek výškových metrů nad námi. Rozcestník ukazuje čtyři hodiny na Stol, pod kterým se nachází náš cíl – Prešernova koča. Máme na to celé odpoledne, takže to působí celkem optimisticky.

Stále mírně stoupáme po úbočí Vrtači. Cestu lemují pokroucené horské smrky, kleč, občas keř rybízu. Nad námi se tyčí skalní stěna hraničního hřebene, přes údolí skalnatý masiv, ne náhodou nazvaný Velky Vrh. Výhledy působí úchvatně, kvůli všudypřítomným nízkým mrakům však šedě a nepříliš fotogenicky. O kus dál přicházíme do kotle, kde už není nic jiného než kamení, pouze sem tam žlutý kvítek ukazuje, že život se nevzdává. Lezeme nahoru. Pod nohama ujíždí šutry a jenom čokoláda nám dává energii nevzdat se…


Na Prešernově koče necháváme batohy a nalehko dosahujeme vrcholu Stolu. Jsme 2 236 metrů nad mořem, výš to už v Karavankách nejde. Počasí se na nás po rozpačitém dopoledni usmálo – svítí sluníčko a nízké mraky střídavě zahalují a odkrývají různé hory, což je nezapomenutelná podívaná. Okolo vrcholu se na ostrůvcích trávy pasou ovce a po kamenech okolo nás poskakují kavčata žlutozobá v naději, že nám od ruky upadnou nějaké drobečky. Vaříme čaj a kocháme se výhledem, který se neustále mění. Na severu vidíme rakouskými údolími až k Drávě, na východě dominuje hřeben Kladiva, při pohledu k jihu zaujmou hlavně ovečky okusující trávu na okraji skalní stěny a na západě slunce prozařující mraky vytváří obrazy jak z kýčovitého kalendáře. Po návratu na koču vaříme večeři a krom toho velké zásoby čaje, protože na chatě je pouze dešťová voda a tu nechceme pít přímo. Sledujeme krvavý západ slunce za masivem Triglavu a o chvíli později noční horský výhled. Je jasná obloha a úplněk osvětluje roztrhané mraky ležící v údolí; mezerami v této přikrývce vidíme světla vesnic a městeček a jedoucí vlaky. Nádhera, ale mrazivá. Dovnitř, do tepla! Uléháme ve společné noclehárně a po náročném dni rychle usínáme.

Po noci v dekách na měkké matraci se probouzíme vskutku osvěženi. Vaříme porridge, loučíme se a vycházíme po travnatém hřebeni Belšičica. Pod námi teče Sava Dolinka a za ní se tyčí Julské Alpy. Po dvou hodinách chůze po krásné hřebenovce se ocitáme v sedle Medvedjak, dáváme sváču a zahajujeme sestup s totálně vražedným převýšením 1 100 m (500 jsme dnes už zvládli). Kolena mě bolí už při samotné představě toho kopce, ale co naděláme. Scházíme Medvědím dolem a po chvíli přicházíme k hydroelektrárně Javorniški Rovt. Voda je čistá, ledově osvěžující (prý má celý rok jen 10 °C) a plavání v ni je nazapomenutelným zážitkem. Dál už klesáme po horské silničce do městečka Jesenice, odkud jedeme vlakem do Lublaně.

Z Lublaně domů

Na nádraží v hlavním městě potkáváme Vlaďku s Vojtou, vydáváme se do centra města a cestou si sdělujeme zážítky. Jako správný český turisti večeříme chleba s paštikou na kašně a pak se stavujeme v pizzerii na pivo. Následně se vydáváme do parku, kde plánujeme přespat. Je to takový rozlehlý lesopark, takže snadno nacházíme houští, ve kterém nás snad nikdo nenajde. Brzy ráno rychle mizíme, než na nás někdo přijde. Procházíme několik ospalých ulic a ocitáme se na rozsáhlém tržišti, kde pořizujeme různé dobroty pro naše mlsné jazýčky. Následně ještě procházíme centrem okolo řeky. Za denního světla vypadá Trojmostí, Dračí most i úzké uličky úplně jinak než v noci.

Na nádraží vidíme už z dálky vagóny Siemens s logem Českých drah a vydáváme se zabrat kupé. Místenky máme sice do dvou různých, ale dovedně přehazujeme rezervační kartičky, a tak obsazujeme nakonec jediné. Vybalujeme různé pochutiny a vyjíždíme. Opět obdivujeme alpské panorama i divoké řeky vedle trati a blížíme se domovu…