Příslušnost k EU je v Itálii na první pohled patrná, konec je s památkami těsně před rozpadem, většina je vzorně opravena a kde to nestihli, tam stojí jeřáb a pilně se pracuje, na ulicích i kolem silnic pořádek. Koneckonců už ani ti Italové nejsou divoce gestikulující jako ve filmové komedii.

Jelikož jsem zvolil letadlo, cesta začala samozřejmě ve Florencii, jejíž letiště sice má honosný názvem Da Vinci Airport a přijímá i zaoceánské lety, ale svými rozměry by odpovídalo spíše Košicím. Probírat se historií Florencie by vydrželo na dlouho, což potvrdí i pozůstatky renezanční slávy. Já měl štěstí, přiletěl jsem koncem března, takže jsem svých pět dnů prožil v relativním poklidu, během letních prázdnin.

I tak to byla honička oběhnout a solidně si prohlídnout všechno důležité, od gigantického Duomo přes Museo dell’Opera del Duomo až po nečekaný záblesk gotiky v podobě Santa Croce. Michelangelův David sice trůní na slavném náměstí Piazza della Signoria, nicméně i v tomto případě si na originál musíme vytrpět frontu (ano, i v březnu je zde poctivá fronta) před galérií Galleria Dell’Accademia. A když už jsme u toho náměstí – je skutečně úchvatné, nicméně záplava okouzlujících renezančních budov brzy uondá, a tak jsem chvíli na náměstí hledal místo, kde byl 23.května 1498 upálen mnich Girolamo Savonarola, proslulý svým náboženským šílenstvím, díky kterému místní obyvatelé na gigantické hranici spálili všechno, co mnich považoval za pyšné.

Z chuti na osvěžující doušek ginu s tonikem mne vyléčila cena přes 12 euro, a tak jsem raději šel dál. Florencie je každopádně zvláštním městem a po několika dnech začíná být jasné, proč se stala inspirací velikánům. Dnes je to zvláštní kombinace opravdu omračujících památek a turistické pasti oděné do renezančního roucha.

A když už je člověk ve Florencii, nesmí zapomenout na Toskánsko. Samozřejmě jsem přitom ochutnával i víno. Konzumní Chianti má do dobrého vína dost daleko. Místní vinaři si toho jsou velmi dobře vědomi a proto založili asociaci, která kvalitu hlídá. Pozná se to jednoduše, pokud není na lahvi nálepka s logem asociace v podobě černého kohouta, žádný zázrak ve sklenici nenajdeme. A to nemluvím o tom, že pokud se nejedná o Classico, nemusíme se namáhat, a žádné označení DOCG nám nepomůže.

I tak ale Toskánsko nezklamalo. Projet celou oblast za deset dnů nebylo jednoduché, naštěstí byli všude jen skalní turisté, takže prohlídka památek byla bez čekání a letních front. Vyjmenovat vše nejde, v Toskánsku je totiž plná památek každá vesnice. Všechny památky jsou však buď vzorně renovovány, nebo se na nich alespoň intenzivně pracuje, zlatá Unie a její dotace. Po několika dnech začaly některé paláce a kostely splývat, ostatní však zůstávají v paměti dodnes.

Mezi ty nezapomenutelné patří bezesporu chvíle ztrávené v městě San Gimignano. Už když jsem se k němu blížil, napadlo mne, jak impozantní a nepřátelům strach nahánějící musel být pohled na město proslulé jako město sta věží. Z původních 76 jich dnes zbylo jen 14, ale i tak tyto kamenné sloupy bez oken, kdysi poslední útočiště a současně i pyšná ukázka majetku, mění jedno z mnoha toskánských středověkých měst na naprostý unikát. Na jednu z nejvyšších jsem se vyšplhal a když jsem konečně popadl dech, mohl jsem si vychutnat pohled z ptačí perspektivy. Pomalu jsem se chystal na další boj se schodištěm, tentokráte cestou dolů, když tu udeřila dvanáctá hodina a zvon, o který jsem se mezitím nonšalantně opíral, začal zvonit.

Stejně unikátní bylo i městěčko Monteriggioni, které je doslova perlou i v památkami bohatém Toskánsku. Město, postavené přes 800 lety, bylo po pouhých deseti letech přestavěno na vojenskou pevnost, a od té doby se prakticky nezměnilo. Za originálními hradbami je uvnitř ospalá vesnice, a jelikož jsem byl jediným turistou, měl jsem volnou ruku. Chvílemi jsem si připadal, jako bych vstoupil do zakletého hradu.

Jen nerad jsem pohostinné Toskánsko opouštěl a jediné, co mne smutek alespoň trochu pomáhalo překonat, byl šplouchající obsah lahví v kufru. U skleničky dobrého Brunella jsem pak na Toskánsko vzpomínal ještě dlouho.

Při cestování vnímáme úžasně rozdílně běh času. Někdy čas plyne neuvěřitelně rychle – množstvím zážitků, setkání a rozmanitých zkušeností (v takových chvílích se občas zapomínám najíst, nebudu se přece takovou zbytečností zdržovat…). Někdy naopak zažíváme smrtelnou nudu, když čekáme na vlak, který s největší pravděpodobností nikdy nepojede, anebo když třeba stojíme na hranicích, kde se ale opravdu nic neděje.

Jsou také vzácná místa, kde čas snad neplyne vůbec, kde se čas zastavil. Místa, kde ztratíme vědomí střídání dne a noci, kde pět minut trvá stejně dlouho jako dvě hodiny, místa, kde historie, přítomnost a budoucnost nejsou oddělené, ale splývají v jedno, v prostou věčnost. Jedním z takových míst může být i Civita di Bagnoregio (čti ´čívita dy báňorédžo´), opuštěná vesnice mezi Viterbem a Orvietem ve střední Itálii, asi 120 km severně od Říma. Jde vlastně o dvě blízké obce, Bagnoregio, kde čas plyne normálně, a Civitu, kde se čas zastavil…

Civita leží uprostřed geologicky nestabilní oblasti, krajiny plné bývalých vulkánů a sopečných jezer. Okolí je pokryté mohutnou vrstvou sopečného prachu, který snadno podléhá erozi a vytváří typ krajiny badlands (it. calanchi), ve které nedochází ke vzniku půdy a která tak může připomínat povrch měsíce (nebo třeba tureckou Kappadokii, pro ty, kdo na měsíci nebyli). Erozi (zvětrávání) podléhá i skalnatý ostroh, na kterém bylo ve středověku městečko postaveno. Hrozící zkáza obce byla patrná už před více než pěti sty lety, první domy postavené na okraji útesu se zřítily do údolí v patnáctém století. Vývoji nezabránily ani rozmanité obecní vyhlášky – jako např. zákaz hloubení jeskyní z roku 1373 nebo zákaz pasení dobytka z roku 1730. Přirozenému vývoji přírody ani tentokrát člověk nezabránil a v roce 1819 se místní obyvatelé vystěhovali do nedaleké, dvacet minut vzdálené osady Bagnoregio, která je postavená na stabilnějším podkladu.

I v současnosti se ale vědci snaží zbytek původní obce zachránit, kolem roku 1960 se pokusili elektro-geo-chemicky zpevnit podloží pomocí elektrického proudu a změnit tak fyzikálně-chemickou strukturu erozi snadno podléhajících vrstev sopečného prachu. (Předchozí věta je trochu komplikovaná, já vím, o podobné metodě jsem také slyšel poprvé, svědčí to jen a jen o marné snaze zvrátit krutý osud, který tady příroda člověku přichystala). Lidské úsilí o záchranu obce ale čas od času hatí četná zemětřesení, sesuvy půdy a povodně.

V Civitě dnes žije asi 20 stálých obyvatel, jedinou přístupovou cestou je úzká lávka ze 60. let, (původní most se zřítil při sesuvu půdy v roce 1901, nový kamenný most z 20. let pak zničili nacisté během druhé světové války, jako by chtěli přirozenému vývoji pomoci). Přestože řada turistů, cestovatelů, poutníků a hlavně umělců postupně objevuje kouzlo tohoto místa, Civita stále stojí za návštěvu, obzvlášť pokud si chceme odpočinout od davů v Římě, Florencii nebo Orvietu. A dát si skleničku místního slavného bílého vína „Est Est Est“ a přemýšlet o tom, že příroda má nad člověkem ještě stále moc a že jejím záměrům člověk nedokáže zabránit…

I když já zde doporučuji ochutnat raději víno červené…

Praktické info

Doprava: Do Bagnoregia se dá v pracovní dny snadno dostat autobusem z Orvieta, ležícím na hlavní železniční trati mezi Florencií a Římem. Jízdní řád autobusů je na webu (PDF). Autobusem se sem dostanete i z Viterba a Montefiascone u Bolsenského jezera. V neděli je spojení zajištěno pouze třikrát denně s Viterbem. Nejbližším výjezdem z hlavní italské dálnice A1 je Orvieto.

Ubytování: Ceny za nocleh se snídaní se zde pohybují pro jednu osobu kolem 25 až 45 Euro (info). Ti, kteří více šetří, mohou využít jeden z mnoha kempů kolem jezera Lago di Bolsena (web kempu) nebo, jako já, mládežnickou ubytovnu v Amelii (web ubytovny).

Zkrátka nepřijdou ani milovníci pěších výletů – v okolní krajině je relativně hustá síť turistických stezek.

Na Sicílii jsem jel bez jakýchkoliv vědomostí o cestě na vrchol Etny. Před pár lety jsem četl něco o výstupu v knize Dopisy z moře od Petra Zemana, jenže jediné co jsem si zapamatoval byla možnost přespání ve staré observatoři. Cílem cesty proto nebylo stanoveno dobytí vrcholu, ale nenáročný výstup, čím výš, tím líp. Svůj naprostý amaterismus přiznávám, těžko ho však změním. Spoléhám na improvizaci. Kdybych prostě ve dvou tisících narazil na celoroční sníh, otočil bych se na sandálech (jediných svých botách) o 180° a s výrazem unuděného vědce, který chodí 2x denně k čáře věčného sněhu měřit jeho teplotu, bych sestupoval dolů a latinsky zdravil protilezce.

Mile, opravdu mile mě překvapil autobus i se svou cenou 4500 lir. V plánech byl původně pěší pochod z města Acireale, které se jevilo jako nejbližší železniční stanice pod Etnou. To sice pravda byla, jenže na turistických informacích mi lámanou (byla tak špatná, že kdybych já uměl plynule, klidně bych napsal přelomenou) angličtinou naznačili, že na Etnu se dostanu pouze z Catánie a pouze autobusem. Odhadli i cenu zpáteční jízdenky na 8 000 lir, což se mi líbilo natolik, že jsem se rozhodl tomu ještě nevěřit a dále připravovat tělo i ducha na 50 km chůzi. Už o den později mi došlo, jak naivní pohled na svět oblboval můj mozek v době, kdy jsem byl ještě o 24 hodin mladší. Nešlo o žádnou náhlou nadprůměrnou bystrost. Prostě jsem měl v autobuse otevřené oči (měl jsem ještě otevřenou pusu, ani ne tak úžasem, ale snahou o důkladnější větrání těla zevnitř neboť autobus nebyl s otevřenými věcmi pozadu a měl otevřené okno. Prostě takové zátiší se 4 otevřenými věcmi.) a koukal na to město zmítající se v dopravní křeči, dusící se vlastními prdy a už zrána umírající vyčerpáním v ničivém vedru. Tento pohled mě tolik nevyděsil. To co mně připomělo mé infantilní myšlenky z předcházejícího dne bylo to, že situace se celou hodinu jízdy nezměnila. Pěšky bych to prostě nešel, ani kdyby mi dole řekli, že láva zchladlá močí chutná za jasného, srpnového měsíčního svitu jako studentská pečeť s většími oříšky. Cesta z Nicolosó už by se ujít dala, je sice delší , ale nevede městem i když silnice je ještě pořád dost rušná. V jedné ze zatáček (cestou nahoru po levé straně) je lávou po střechu vytopený domeček. Z autobusu ho uvidíte asi 10 sekund. Pak už stačí zavřít oči (nenechte se zavíráním věcí unést, některé je lepší nechat otevřené až nahoru) a představovat si. Mě to dalo mnohem víc než 5 minutová vizuálně vydařená televizní reportáž o běsnící sopce.

Další věc, která mě tak trochu překvapila, byl počet lidí na stráni. Turistů, kteří se dostanou od moře do 2900 metrů po 100 metrové chůzi je tu nepočítaně. Přes den až do sedmi nebo osmi hodin večerních tu to opravdu žije. Nad konečnou stanicí terénních autobusů u bývalé observatoře potkáte lidi proudící jak láva v osmdesátým devátým, kteří se chodí dívat o 300 metrů vejš na lávu, která tady v osmdesátém devátém proudila jak lidi, co se ni chodí dneska dívat. Ovšem cesta na samotný kráter je mnohem opuštěnější. Tam je to totiž, nebojím se to napsat, pouze pro drsné drsoně a otrlé otrláře. Prostě pouze pro živočichy od zkušených sandálistů vejš. Jakási magická stěna správného odhadu separuje borce, pouští výše zmíněné dobrodruhy nad 3000 metrů a nechává ostatní savce – podpatkářky a děti do 3 let na i tak pro ně závratné vrstevnici.

Možná teď trochu odbočím, ale neodpustím si drobnou zajímavost, které jste si určitě také všimli. Je bezpochyby, a to v jakýchkoliv horách, že lidi míjející se na cestě se zdraví od určité výš výše. Taková Zdrawinova metoda přirozeného výběru. Cestou vzhůru prochází člověk obecný jakýmsi výškovým sítem, které druh prosévá, třídí, definuje. S přibývajícími metry tak postupně odpadávají aktivní námořníci, taxikáři, pasivní šerpové, místní obyvatelstvo, kojenci bez maminek, maminky s kojenci na zádech, tatínci s maminkami s kojenci na zádech na zádech, puchejřáři, zapomětlivý paraglidisti, kompletní rodiny, cyklisti, paraglidisti, rádoby dobrodruzi, zbloudilí cyklisti s kolem na zádech přes podpadkářky a děti do 3 let až po velehorské ptactvo a nelidi. Zdrawinova výšková linie se samozřejmě liší v jednotlivých pohořích. Někde se vůbec nevyskytuje, u nás jí překročíme (pokud v dané oblasti existuje, nebo pokud máme na zádech usárnu což je jen jeden z mnoha vedlejších faktorů ovlivňující výšku a existenci Zdrawinovy magické hranici) na světové velehorské poměry poměrně brzo, a to do jistých 1602 metrů nad mořem. Na druhé straně nemůžeme chtít po dobrodruzích na svazích Tibetské náhorní plošiny (to zní pěkně blbě) aby ze zdravili od 2000 m. Protože by vůbec nebyli ve svazích ale vertikálním směrem hluboko pod nimi. Překročení oné pomyslné čáry je známkou toho, že jste již mezi nejotrlejšími drsoni a nejdrsnějšími otrláři. A navíc, když pozdravíte i vy (což je to nejjednoduší co můžete udělat a tak trochu i přirozeně povinné) jste jeden z NICH! A to je NĚCO! Je přece úplně jedno, jakým jazykem mluvíte. Každý rozumí, že se mu jedním slovem ve vašem mateřském jazyce nesnažíte sdělit nic jiného než – při cestě nahoru: „Rád Tě vidim, jsem úplně vyřízenej, jak je ten úchylnej vrchol ještě daleko, co myslíš, přežiju to s touhle obuví? (tak zdravíme jen my zkušený sandálisti), jídlo navíc asi nemáš, to je jedno, fakt jsem Tě rád viděl, už se asi nepotkáme, i když to přežiju, měj se všude jak tam nahoře, horám třikrát zdar, ZDAR, ZDAR, ZDAR!“ Ano jedním slovem, neuvěřitelné, ale fakt. No a na cestě dolů tím samým slovem postupně povzbudivě odpovíte na všechny položené otázky a ještě si neodpustíte (pravděpodobně s pomocí drobnější hry mimických svalů): „ještě pár hodin vydrž saláte a budeš stejně dobrej jako já“.

To sem ale opravdu odbočil víc než jsem chtěl. Skončil jsem tím, že od 2900 do 3100 je na Etně zalidněno. Také jsem se zmínil, že závěrečný kilometr je lepší. Vůbec nejlepší je vyrazit mezi 4-6 hodinou ranní. Jste-li totiž ranní ptactvo a vydáte-li se na poslední stoupák před východem slunce, pravděpodobně nikoho nepotkáte, pouze právě ten východ, který je moc příjemný potkat a na který mimichodem Zdrawinova linie neplatí, protože ten se zdraví vždycky, tiše, všemi jazyky světa stejně.

Chtěl bych ještě popřát příjemnou cestu. Vězte, že Etna je, snad ji moc neurazím, na výstup jednoduchý a bezpečný kopec (pokud ji pisálci jako já průměrně 1 za tři roky nerozpálí a nesnaží se dokazovat pravý opak) na jehož slezení stačí dva dny a nulové znalosti terénu. Měl bych také dodat, že pohyb neorganizovaných lezců ke kráteru je na vlastní risk. Kdo si najme průvodce, je v bezpečí, oni pravděpodobně vědí kam kameny vylétávající z kráteru dopadají. Pro úplnost, průvodce (knižní) se zmiňuje o průměrné zdatnosti, odpovídajícímu oblečení, a zejména zkušenějším příteli (lépe čtenáře podcenit než přecenit). Toto je dost vážná věc a sám se přikláním k uvážlivému odhadnutí situace. Dovedu si představit výstup za špatného počasí. Za deště a mlhy by měl i zkušený sandálista především přemýšlet.

Etna hora

Etna je nejvyšší sopka v Evropě (okraj hlavního kráteru dosahuje výšjy 3 261 m. n. m., přesný údaj se však v různých zdrojích trochu liší). Obvod základny činí 165 kilometrů. Kromě hlavního kráteru s třemi kužely na svazích Etny najdeme dalších zhruba 200 kráterů různých velikostí. Největší zaznamenaná erupce sopky zpustošila v roce 1669 město Catánii. V roce 1971 poslední velká erupce zničila vrcholovou lanovku. Za posledních 30 let se Etna probudila průměrně jednou za tři roky. Její erupce v této době trvaly od 5 dnů do více jak jednoho roku. Na svazích byl v roce 1987 na rozloze 58 000 hektarů založen park (Mount Etna Park). Dělí se na 4 zóny. Od zóny A kde se nesmí v podstatě nic až po zónu D nazývanou také „před-park“, kde si můžete i zalovit, ovšem pouze zajíce. Park zahrnuje i 21 měst a správa parku sídlí v Nicoloci.