Salento, Karibik Středomoří

0
748
Jedno z příjemných míst na koupání. Na takové vlny to ale chtělo surf


Po návštěvě poloostrova Salento (vidíte-li Itálii jako botu, pak je to ten podpatek), mám Itálii zas o kousek raději. Oproti bláznivému severu či divoké Sicílii, je tu všechno mnohem klidnější, příjemnější a vlídnější. Jasně, značka STOP i tady znamená jen přibrzdi a rozhlédni se a gestikulace je stejně bohatá, jak jsme v Itálii zvyklí. Oblast poloostrova Salento toho nabízí fakt docela dost a je škoda, že pozornosti českých turistů trochu uniká.

Oblast Salenta, nazývaná Karibik Středomoří, by se dokonce dala srovnat se Sardinií, neboť klima je zde téměř ostrovní, parádní pláže, dokonce více pamětihodností a památek pro poznávání. Ceny jsou v Salentu příznivější než v ostatních částech Itálie.

Cesta autem do Salenta je pohodlná díky tomu, že sem ze severu vede dálnice, která se navíc od Bari už neplatí.

Převážně zemědělský ráz krajiny, červená půda a nezvyklé plodiny, spolu s opravdu příjemnými a milými lidmi, výborným vínem a samozřejmě pobřežím teplého křišťálově čistého moře, tvoří charakteristický obraz, který si každý musí oblíbit.

{{reklama()}}

Přestože skoro nikde neuvidíte řeku, krajina je úrodná, neboť je napájená podzemními řekami. Tyto řeky navíc v několika místech vyvěrají přímo pod skálou v moři, kde v minulosti sloužily jako vzácný zdroj pitné vody námořníkům. Dnes už slouží jen jako ochlazení pro ty, kteří zrovna v tom místě skočí do vody.

Pohoda na pobřeží

Jónské moře je jedno z nejslanějších na světě a solí a jódem prosycené ovzduší je prospěšné na léčbu kožních a dýchacích onemocnění (astma, lupenka, ekzém apod.), oblíbená jsou proto i střediska uzpůsobená pro ozdravné pobyty rodičů s dětmi.

Mám rád moře, mám rád všechny typy pobřeží. Při svém výletě po Salentu, jsem se dostal na písčité pláže různých cenových kategorií a různých klimatických podmínek (bylo bohužel ještě před sezónou, tak počasí lehce zlobilo). Všechny pláže, které jsem navštívil, byly prima, obzvláště ta poslední, kterou zdobilo pár pěkných holek hraním beach volejbalu (pak odešly a nebe se zatáhlo).


Co mě však baví víc (než pláže, nikoliv než pěkné holky), malebné přístavy a rozervané útesy, které skoro přesně odráží mou zmučenou duši (vtip), a zároveň poskytují skvělé záběry pro fotografování. Přístavní městečko Castro se ukazuje jako perfektní místo právě pro obdivování drsné tváře pobřeží. V centru u přístavu, kromě zříceného domu, jehož majitel tajně přespříliš kutal ve sklepě, je klid. Nastupuji na loď a starý mořský vlk mě odváží na krátkou okružní jízdu po okolních útesech.


Východní pobřeží je tvořeno vysokými skalními útesy s krápníkovými jeskyněmi a je proto rájem potápěčů. Tato oblast navíc není příliš propagována a tak je ideální pro potápěče i výletníky preferující více klidu.

Západní pobřeží je naproti tomu tvořeno hlavně dlouhými bílými plážemi s jemným pískem, takže než drsné potápěče láká k rodinnému stavění hradů.

S celou lodí vplouváme do několika vodních jeskyní schovaných v útesech. Jednu romantickou jeskyni pro zamilované páry, odkud se prý dva vracejí jako tři, vynechávám, do vody neskáču a zůstávám potichu v lodi.

Alberobello – město trullů

Mezi vinicemi a olivovými háji se za jízdy autobusem snažím vyfotit kónickou, určením většinou hospodářskou stavbu, tzv. trullo (plurál trulli). Občas stihnu stavbu zaregistrovat a občas dokonce vyfotit. Dobře vyfotit se mi to ovšem nedaří ani jednou. Každý, kdo někdy fotil z autobusu, zná všechny nástrahy: když se vypořádáte s nečekanými zatáčkami, hupy a odrazy v oknech, tak v klíčovém okamžiku, kdy mačkáte spoušť, nečekaně se objeví tisíc let starý olivovník, který celou stavbu zakryje, případně dáma s obrovským slunečníkem, nebo třeba přistávající rogalo. Říkám si, že bych potřeboval zastavit a tuhle zajímavou stavbu vyfotit pořádně. Autobusák nad tím ale mává rukou.


Vjíždíme do města Alberobello a já doufám, že tu skutečně budou mít nějaký rozumně vyfotitelný Trulli. Historické centrum určitou naději dává, tak se těším. Prohlídka začíná kostelem, který má věžičky právě ve stylu staveb trulli. Fotím a říkám si, že aspoň něco.


Od kostelíka pokračujeme dolů, do historického centra. Projdu zatáčkou a zastavuji se v naprostém úžasu. Není tu jeden rozumně vyfotitelný, je jich tu dobrých tisíc. Tisíc bílých stavbiček, kam až je vidět. Kromě turistů se po ulicích pohybují i místní obyvatelé a já nemám pocit skanzenu, což občas památka UNESCO evokuje. Kdo někdy fascinovaně procházel Zlatou uličkou v Praze, bude stejně fascinovaně procházet ulicemi v Alberobellu.

Kromě klasických suvenýrů, které se prodávají na každém rohu, je možné ochutnat a nakoupit některý z různobarevných likérů. Ale pozor, sladké šťávičky jdou do hlavy docela rychle, tak volím nejprve vyhlídku na město a sklípek později.


Tzv. trulli, vápencová obydlí regionu Puglia, jsou pozoruhodné příklady výstavby „na sucho“, prehistorické stavební techniky, která se ještě stále v této oblasti používá. Trullo je vyrobené z hrubě opracovaných kamenů vápence, nasbíraných na polích. Nepoužívalo se žádných spojovacích materiálů, takže střecha šla kdykoliv rozebrat (říká se, že nedostavěné domy nebyly zatíženy žádnou daní a před příchodem výběrčích byly rozebrány).

Kameny se postupně vršily ve dvou vrstvách: vnitřní vrstva vápencových balvanů nahoře zajištěna ústředním kamenem oblouku (keystone) a vnější vrstva s plochých kamenů zajištujících ochranu proti dešti.

Stěny byly velice tlusté, s výbornými izolačními vlastnostmi. Bílé symboly na střechách mají různé religiózní a magické účely.

Pro jakékoliv minimální stavební úpravy stanovuje UNESCO velmi přísná pravidla, přesto by mě zajímalo, jak v té záplavě domečků poznají, že si je přičinliví obyvatelé Alberobella dál nepřistavují a památku tak neustále nerozšiřují.

Procházky po dalších městech Salenta

Města v Salentu, jako je hlavní město oblasti Lecce, nebo další větší město Gallipoli, jsou zajímavá svou architekturou, pohodovou atmosférou, příležitostmi k zevlování. Přesto mám jeden z největších zážitků z přístavu v Gallipoli, když sleduji, jak se po ránu k rybářské bárce sbíhají majitelé místních restaurací a začíná handrkování o cenu ulovených chobotniček, ryb, krevet a škeblí. Rybáři vytáhnou polystyrénové krabice s vyskládanými úlovky, majitelé restaurací zas zmuchlané bankovky a začíná smlouvání. Celý výstup nepostrádá ani obligátní odchod a opětovný návrat zákazníka. Nakonec je obchod uzavřen, peníze i ryby změní majitele a představení končí. Vypisování faktur mě už nezajímá. A nezajímá evidentně ani hlavní aktéry.


Být oslem v lisovně oleje

Celá jižní Itálie je velmi zemědělsky orientovaná. Jednou z nejdůležitějších plodin, které tu pěstují, jsou od nepaměti olivy. Na kamenitých políčkách rostou olivy na stromech, které jsou často stovky let staré, kmeny věkem rozpukané, pokroucené, často úplně rozdvojené. Projíždět takovou krajinou je nádhera.

Olivy, jako pochoutky k vínu nebo jako ozdobu na jednohubkách a pizze známe všichni, olivový olej používáme o malinko méně. V dávných dobách měl olivový olej spoustu využití a dá se považovat až za strategickou surovinu celé oblasti.


Ohýbám svůj hřbet a sestupuji do prastaré lisovny oleje v Gallipoli. Dům na jedné z hlavních ulic města má ve svém sklepení obrovské prostory vytesané ve skále. Uprostřed největší místnosti vidím obrovské kamenné kolo, které vypadá podobně jako v našich starých mlýnech. Jen na rozdíl od nich, tady nepoužívali sílu větru nebo vody, ale kolem obcházel do kola zapřažený osel. Olivy včetně pecek se tu takhle proměňovány v masu, která se dále, pod ohromným tlakem dřevěných lisů, měnila na samotný olej.

Pracovníci byli ze širokého okolí, tvrdou prací trávili celé dny, a ve sklepě v podstatě žili. Prý měli od města určitá privilegia, dokonce snad nemuseli chodit na mše, asi aby je debaty o lepších zítřkách nezdržovaly od práce. Privilegia ale rozhodně neměli oslíci, kteří se z podzemí dostali zpět na denní světlo až po smrti. Když skončila sezóna, tak si vzali pár měsíců volno a peníze odvezli svým rodinám – v tom lepším případě. V tom horším případě je někde ve městě propařili.

S poloostrovem Salento mě seznámily kamarádky z cestovky Apulia IN, které kouzlu této části Itálie úplně propadly a vědí snad všechno. Jsou prý ochotny komukoliv poskytnout jakékoliv informace, rady i tipy před cestou. Myslím, že nenajdete nikoho povolanějšího, proto je na tomto místě velice rád zmiňuji. Můžete zkusit jejich stránky: www.apulia-in.cz a www.salento.cz


Díky za chleba s řízkem!

A díky, že tyhle časy jsou už dávno pryč! Přesně tohle mě napadá, když mi na stůl fešná Jižanka položí skvělé lasagne, mořské plody nebo úžasnou mozarellu. Dneska už nezruinuje cestovní rozpočet, když si sednu do restaurace a dám místní specialitu.

Všimli jste si, že národy, které nevynikají přehnanou chutí do práce, zpravidla vynikají úžasnou kuchyní? Italská kuchyně je světoznámá, ale to nejlepší z italské kuchyně pořád najdete pouze v Itálii. Třeba zmíněná mozarella se podává zásadně čerstvá, ten den ráno dělaná. Teprve to, co zbude, zabalí se do igelitu a pošle do supermarketů k nám. Nebo aspoň tak bych to dělal já.


Po návštěvě poloostrova Salento (vidíte-li Itálii jako botu, pak je to ten podpatek), mám Itálii zas o kousek raději. Oproti bláznivému severu či divoké Sicílii, je tu všechno mnohem klidnější, příjemnější a vlídnější. Jasně, značka STOP i tady znamená jen přibrzdi a rozhlédni se a gestikulace je stejně bohatá, jak jsme v Itálii zvyklí. Oblast poloostrova Salento toho nabízí fakt docela dost a je škoda, že pozornosti českých turistů trochu uniká.

Oblast Salenta, nazývaná Karibik Středomoří, by se dokonce dala srovnat se Sardinií, neboť klima je zde téměř ostrovní, parádní pláže, dokonce více pamětihodností a památek pro poznávání. Ceny jsou v Salentu příznivější než v ostatních částech Itálie.

Cesta autem do Salenta je pohodlná díky tomu, že sem ze severu vede dálnice, která se navíc od Bari už neplatí.

Převážně zemědělský ráz krajiny, červená půda a nezvyklé plodiny, spolu s opravdu příjemnými a milými lidmi, výborným vínem a samozřejmě pobřežím teplého křišťálově čistého moře, tvoří charakteristický obraz, který si každý musí oblíbit.

{{reklama()}}

Přestože skoro nikde neuvidíte řeku, krajina je úrodná, neboť je napájená podzemními řekami. Tyto řeky navíc v několika místech vyvěrají přímo pod skálou v moři, kde v minulosti sloužily jako vzácný zdroj pitné vody námořníkům. Dnes už slouží jen jako ochlazení pro ty, kteří zrovna v tom místě skočí do vody.

Pohoda na pobřeží

Jónské moře je jedno z nejslanějších na světě a solí a jódem prosycené ovzduší je prospěšné na léčbu kožních a dýchacích onemocnění (astma, lupenka, ekzém apod.), oblíbená jsou proto i střediska uzpůsobená pro ozdravné pobyty rodičů s dětmi.

Mám rád moře, mám rád všechny typy pobřeží. Při svém výletě po Salentu, jsem se dostal na písčité pláže různých cenových kategorií a různých klimatických podmínek (bylo bohužel ještě před sezónou, tak počasí lehce zlobilo). Všechny pláže, které jsem navštívil, byly prima, obzvláště ta poslední, kterou zdobilo pár pěkných holek hraním beach volejbalu (pak odešly a nebe se zatáhlo).


Co mě však baví víc (než pláže, nikoliv než pěkné holky), malebné přístavy a rozervané útesy, které skoro přesně odráží mou zmučenou duši (vtip), a zároveň poskytují skvělé záběry pro fotografování. Přístavní městečko Castro se ukazuje jako perfektní místo právě pro obdivování drsné tváře pobřeží. V centru u přístavu, kromě zříceného domu, jehož majitel tajně přespříliš kutal ve sklepě, je klid. Nastupuji na loď a starý mořský vlk mě odváží na krátkou okružní jízdu po okolních útesech.


Východní pobřeží je tvořeno vysokými skalními útesy s krápníkovými jeskyněmi a je proto rájem potápěčů. Tato oblast navíc není příliš propagována a tak je ideální pro potápěče i výletníky preferující více klidu.

Západní pobřeží je naproti tomu tvořeno hlavně dlouhými bílými plážemi s jemným pískem, takže než drsné potápěče láká k rodinnému stavění hradů.

S celou lodí vplouváme do několika vodních jeskyní schovaných v útesech. Jednu romantickou jeskyni pro zamilované páry, odkud se prý dva vracejí jako tři, vynechávám, do vody neskáču a zůstávám potichu v lodi.

Alberobello – město trullů

Mezi vinicemi a olivovými háji se za jízdy autobusem snažím vyfotit kónickou, určením většinou hospodářskou stavbu, tzv. trullo (plurál trulli). Občas stihnu stavbu zaregistrovat a občas dokonce vyfotit. Dobře vyfotit se mi to ovšem nedaří ani jednou. Každý, kdo někdy fotil z autobusu, zná všechny nástrahy: když se vypořádáte s nečekanými zatáčkami, hupy a odrazy v oknech, tak v klíčovém okamžiku, kdy mačkáte spoušť, nečekaně se objeví tisíc let starý olivovník, který celou stavbu zakryje, případně dáma s obrovským slunečníkem, nebo třeba přistávající rogalo. Říkám si, že bych potřeboval zastavit a tuhle zajímavou stavbu vyfotit pořádně. Autobusák nad tím ale mává rukou.


Vjíždíme do města Alberobello a já doufám, že tu skutečně budou mít nějaký rozumně vyfotitelný Trulli. Historické centrum určitou naději dává, tak se těším. Prohlídka začíná kostelem, který má věžičky právě ve stylu staveb trulli. Fotím a říkám si, že aspoň něco.


Od kostelíka pokračujeme dolů, do historického centra. Projdu zatáčkou a zastavuji se v naprostém úžasu. Není tu jeden rozumně vyfotitelný, je jich tu dobrých tisíc. Tisíc bílých stavbiček, kam až je vidět. Kromě turistů se po ulicích pohybují i místní obyvatelé a já nemám pocit skanzenu, což občas památka UNESCO evokuje. Kdo někdy fascinovaně procházel Zlatou uličkou v Praze, bude stejně fascinovaně procházet ulicemi v Alberobellu.

Kromě klasických suvenýrů, které se prodávají na každém rohu, je možné ochutnat a nakoupit některý z různobarevných likérů. Ale pozor, sladké šťávičky jdou do hlavy docela rychle, tak volím nejprve vyhlídku na město a sklípek později.


Tzv. trulli, vápencová obydlí regionu Puglia, jsou pozoruhodné příklady výstavby „na sucho“, prehistorické stavební techniky, která se ještě stále v této oblasti používá. Trullo je vyrobené z hrubě opracovaných kamenů vápence, nasbíraných na polích. Nepoužívalo se žádných spojovacích materiálů, takže střecha šla kdykoliv rozebrat (říká se, že nedostavěné domy nebyly zatíženy žádnou daní a před příchodem výběrčích byly rozebrány).

Kameny se postupně vršily ve dvou vrstvách: vnitřní vrstva vápencových balvanů nahoře zajištěna ústředním kamenem oblouku (keystone) a vnější vrstva s plochých kamenů zajištujících ochranu proti dešti.

Stěny byly velice tlusté, s výbornými izolačními vlastnostmi. Bílé symboly na střechách mají různé religiózní a magické účely.

Pro jakékoliv minimální stavební úpravy stanovuje UNESCO velmi přísná pravidla, přesto by mě zajímalo, jak v té záplavě domečků poznají, že si je přičinliví obyvatelé Alberobella dál nepřistavují a památku tak neustále nerozšiřují.

Procházky po dalších městech Salenta

Města v Salentu, jako je hlavní město oblasti Lecce, nebo další větší město Gallipoli, jsou zajímavá svou architekturou, pohodovou atmosférou, příležitostmi k zevlování. Přesto mám jeden z největších zážitků z přístavu v Gallipoli, když sleduji, jak se po ránu k rybářské bárce sbíhají majitelé místních restaurací a začíná handrkování o cenu ulovených chobotniček, ryb, krevet a škeblí. Rybáři vytáhnou polystyrénové krabice s vyskládanými úlovky, majitelé restaurací zas zmuchlané bankovky a začíná smlouvání. Celý výstup nepostrádá ani obligátní odchod a opětovný návrat zákazníka. Nakonec je obchod uzavřen, peníze i ryby změní majitele a představení končí. Vypisování faktur mě už nezajímá. A nezajímá evidentně ani hlavní aktéry.


Být oslem v lisovně oleje

Celá jižní Itálie je velmi zemědělsky orientovaná. Jednou z nejdůležitějších plodin, které tu pěstují, jsou od nepaměti olivy. Na kamenitých políčkách rostou olivy na stromech, které jsou často stovky let staré, kmeny věkem rozpukané, pokroucené, často úplně rozdvojené. Projíždět takovou krajinou je nádhera.

Olivy, jako pochoutky k vínu nebo jako ozdobu na jednohubkách a pizze známe všichni, olivový olej používáme o malinko méně. V dávných dobách měl olivový olej spoustu využití a dá se považovat až za strategickou surovinu celé oblasti.


Ohýbám svůj hřbet a sestupuji do prastaré lisovny oleje v Gallipoli. Dům na jedné z hlavních ulic města má ve svém sklepení obrovské prostory vytesané ve skále. Uprostřed největší místnosti vidím obrovské kamenné kolo, které vypadá podobně jako v našich starých mlýnech. Jen na rozdíl od nich, tady nepoužívali sílu větru nebo vody, ale kolem obcházel do kola zapřažený osel. Olivy včetně pecek se tu takhle proměňovány v masu, která se dále, pod ohromným tlakem dřevěných lisů, měnila na samotný olej.

Pracovníci byli ze širokého okolí, tvrdou prací trávili celé dny, a ve sklepě v podstatě žili. Prý měli od města určitá privilegia, dokonce snad nemuseli chodit na mše, asi aby je debaty o lepších zítřkách nezdržovaly od práce. Privilegia ale rozhodně neměli oslíci, kteří se z podzemí dostali zpět na denní světlo až po smrti. Když skončila sezóna, tak si vzali pár měsíců volno a peníze odvezli svým rodinám – v tom lepším případě. V tom horším případě je někde ve městě propařili.

S poloostrovem Salento mě seznámily kamarádky z cestovky Apulia IN, které kouzlu této části Itálie úplně propadly a vědí snad všechno. Jsou prý ochotny komukoliv poskytnout jakékoliv informace, rady i tipy před cestou. Myslím, že nenajdete nikoho povolanějšího, proto je na tomto místě velice rád zmiňuji. Můžete zkusit jejich stránky: www.apulia-in.cz a www.salento.cz


Díky za chleba s řízkem!

A díky, že tyhle časy jsou už dávno pryč! Přesně tohle mě napadá, když mi na stůl fešná Jižanka položí skvělé lasagne, mořské plody nebo úžasnou mozarellu. Dneska už nezruinuje cestovní rozpočet, když si sednu do restaurace a dám místní specialitu.

Všimli jste si, že národy, které nevynikají přehnanou chutí do práce, zpravidla vynikají úžasnou kuchyní? Italská kuchyně je světoznámá, ale to nejlepší z italské kuchyně pořád najdete pouze v Itálii. Třeba zmíněná mozarella se podává zásadně čerstvá, ten den ráno dělaná. Teprve to, co zbude, zabalí se do igelitu a pošle do supermarketů k nám. Nebo aspoň tak bych to dělal já.

Předchozí článekMalé lucemburské Švýcarsko
Další článekOpárenské údolí nejen na kole
Ahoj, jsem z Ceske Trebove, nyni na nějakou dobu sídlím v Praze Rád sportuji - kajak a kolo jsou moje oblíbené inštrumenty, rád cestuji - Jižní Amerika je moje oblíbená destinace, občas dokonce i pracuji S magazínem Cestovatel.cz pomáhám hlavně tak, že čas od času přispěji nějakým tím článečkem, ale jinak hlavně hledám cesty k tomu, aby byl časopis úspěšný a to, s naším rozpočtem, není žádná legrace Turisti se baví na salaši s bačou: "Tak co, bačo, jak se mají ovce?" "No, černé dobře." "A co bílé?" "No bílé taky dobře." "A zdravé jsou, bačo?" "No černé jsou zdravé." "A co bílé?" "No bílé jsou taky zdravé." "A dojí dobře, bačo?" "No černé dojí, dojí dobře." "A co bílé?" "Ale aj bílé dojí dobře." "Bačo, a proč je pořád dělíš na černé a na bílé?" "No černé jsou přece moje." "A co bílé, bačo?" "No ty jsou taky moje..."