Francie
Ranní probouzení Saint Malo
Stojím na přístavním molu ve francouzském městu Saint Malo, nad hlavou
mi ubíhají těžká dešťová mračna a kolem mne se pohupuje les stožárů
okolo stojících plachetnic. Je ráno, sice letní, v bretaňském kraji
však přesto chladné, které dokáže tak snadno přejít ze závoje deště
do paprsků slunce a opačně.
Stojím na přístavním molu ve francouzském městu Saint Malo, nad hlavou mi ubíhají těžká dešťová mračna a kolem mne se pohupuje les stožárů okolo stojících plachetnic. Je ráno, sice letní, v bretaňském kraji však přesto chladné, které dokáže tak snadno přejít ze závoje deště do paprsků slunce a opačně.
Přede mnou se tyčí mohutné hradby města, s jehož jménem je spjat slavný spisovatel Francois René de Chateaubriand, skladatel Louis Aubert, korzáři René Duguay – Trouin a Robert Surcouf, či herci Alain Cuny nebo Daiel Gélin. Město vybudované na přímořském skalisku se teď tváří chladně a neústupně. Jakoby chtělo návštěvníka odradit od návštěvy, jakoby ho nechtělo nechat proniknout do jeho uliček, nasát jeho atmosféru, zamilovat se do něho. Saint Malo vypadá nedobytně a nedobytné být muselo, když bylo za druhé světové války doslova rozbombardováno a z jeho pyšných hradeb a vznosných budov zůstaly jen trosky.
{{reklama()}}
Původně jsem sem přijel proto, abych obdivoval hradby ze 13 – 14. století. Abych z nich shlédl na romanticky skalnaté pobřeží i s jeho plážemi, kde se čára přílivu neustále pohybuje tu jedním, tu opačným směrem. Procházím se po hradbách, když si uvědomím jednu změnu. Necítím už touhu po poznání historie města, nechci ani teď objevovat jeho památky. Celé mé tělo, má duše, jakoby najednou vstřebávaly tu specifickou, pro nás nezvyklou atmosféru probouzejícího se města. Pro nás středoevropany snad o to zajímavější, že ji nedokážeme prožít, vychutnat. Snad právě proto nás zdejší rána tak okouzlují svou bezprostředností a klidnou atmosférou. Není tu ani stopy po uspěchanosti. Když kráčím svěžím jitrem, čím dále častěji se stáčí můj zrak k obytným domům na opačné straně hradeb. V tuto chvíli mě nezajímá výhled na moře, ani skalnatý ostrůvek Grande Bé, na kterém byl podle svého přání pohřben romantický spisovat Francois de Chateaubriand – tedy směrem k větru a moři.
To, co mě teď zajímá daleko více, je ukryto za zdmi a okny domů. Tam v útulných bytech obyvatelé Saint Malo teprve vstávají a uličky a hradby svého města ponechávají jen zahraničním turistům. Je třeba říci, že bretaňské snídaně, stejně jako francouzské, neoplývají příliš fantazií. Průměrný obyvatel tohoto kraje si vystačí s kávou, croissantem nebo bagetou. Přesto se mezi nimi však najdou i ti, kteří si ranní chvilku pohody před celodenním shonem zpestří nějakou tou crépes se sýrovou, rybí, nebo jinou slanou či sladkou náplní. Míchaná vajíčka a pečená slanina sem zřejmě dorazily s turisty z jiných částí Evropy a Ameriky. Bramborové koblížky, již zmiňované omelety, placky z kynutého těsta či „finisterský farsach“ se sušenými švestkami, jsou srdcím i jazykům roduvěrných bretonců jistě bližší.
A je tu ještě něco jiného, co se line z okolních oken. Kromě vůně ranní kávy a čerstvého pečiva Vás pohladí vlídnost a shovívavost těch, kterým s jistým ostychem a mírným studem nahlížíte do jejich soukromí. Pověstný bretaňský chlad a odstup, jakoby zde neplatil. Nejenže se Vám nedostane odmítavých posunků, ale naopak zamávání a vlídný úsměv je vám odpovědí na Vaši zvědavost. Spokojeně usazeni v pohodlných křeslech u doširoka otevřených oken si zdejší obyvatelé vychutnávají svůj ranní šálek kávy. Není tu místo na spěch, nervozitu, stres. Jakoby tím chtěli i věčně spěchajícím turistům naznačit, aby se na chvíli zastavili a vychutnali si tu vzácnou chvilku, kdy nový den vchází do zdejších uliček, ale nečiní tak násilně, ve spěchu.
Sestupuji do městských uliček a připadám, jako bych já byl tím ranním poslem. Jako kdyby všichni ti pekaři, prodavači, restauratéři čekali na můj pokyn, aby s rachocením rolet a cvakáním klíčů v zámcích otevřeli svá království. A činí tak s úsměvem, s radostí nad tím, že zase mohou přivítat své zákazníky, že se mohou radovat z nového dne. A tak i já nechávám unášet tou prostou atmosférou radosti, optimismu a přátelství, navzdory těžkým, dešťovým mračnům nad Saint Malo.
Spolu s bretoňci vám z deštěm skrápěného francouzského pobřeží přejeme krásný den.
Stojím na přístavním molu ve francouzském městu Saint Malo, nad hlavou mi ubíhají těžká dešťová mračna a kolem mne se pohupuje les stožárů okolo stojících plachetnic. Je ráno, sice letní, v bretaňském kraji však přesto chladné, které dokáže tak snadno přejít ze závoje deště do paprsků slunce a opačně.
Přede mnou se tyčí mohutné hradby města, s jehož jménem je spjat slavný spisovatel Francois René de Chateaubriand, skladatel Louis Aubert, korzáři René Duguay – Trouin a Robert Surcouf, či herci Alain Cuny nebo Daiel Gélin. Město vybudované na přímořském skalisku se teď tváří chladně a neústupně. Jakoby chtělo návštěvníka odradit od návštěvy, jakoby ho nechtělo nechat proniknout do jeho uliček, nasát jeho atmosféru, zamilovat se do něho. Saint Malo vypadá nedobytně a nedobytné být muselo, když bylo za druhé světové války doslova rozbombardováno a z jeho pyšných hradeb a vznosných budov zůstaly jen trosky.
{{reklama()}}
Původně jsem sem přijel proto, abych obdivoval hradby ze 13 – 14. století. Abych z nich shlédl na romanticky skalnaté pobřeží i s jeho plážemi, kde se čára přílivu neustále pohybuje tu jedním, tu opačným směrem. Procházím se po hradbách, když si uvědomím jednu změnu. Necítím už touhu po poznání historie města, nechci ani teď objevovat jeho památky. Celé mé tělo, má duše, jakoby najednou vstřebávaly tu specifickou, pro nás nezvyklou atmosféru probouzejícího se města. Pro nás středoevropany snad o to zajímavější, že ji nedokážeme prožít, vychutnat. Snad právě proto nás zdejší rána tak okouzlují svou bezprostředností a klidnou atmosférou. Není tu ani stopy po uspěchanosti. Když kráčím svěžím jitrem, čím dále častěji se stáčí můj zrak k obytným domům na opačné straně hradeb. V tuto chvíli mě nezajímá výhled na moře, ani skalnatý ostrůvek Grande Bé, na kterém byl podle svého přání pohřben romantický spisovat Francois de Chateaubriand – tedy směrem k větru a moři.
To, co mě teď zajímá daleko více, je ukryto za zdmi a okny domů. Tam v útulných bytech obyvatelé Saint Malo teprve vstávají a uličky a hradby svého města ponechávají jen zahraničním turistům. Je třeba říci, že bretaňské snídaně, stejně jako francouzské, neoplývají příliš fantazií. Průměrný obyvatel tohoto kraje si vystačí s kávou, croissantem nebo bagetou. Přesto se mezi nimi však najdou i ti, kteří si ranní chvilku pohody před celodenním shonem zpestří nějakou tou crépes se sýrovou, rybí, nebo jinou slanou či sladkou náplní. Míchaná vajíčka a pečená slanina sem zřejmě dorazily s turisty z jiných částí Evropy a Ameriky. Bramborové koblížky, již zmiňované omelety, placky z kynutého těsta či „finisterský farsach“ se sušenými švestkami, jsou srdcím i jazykům roduvěrných bretonců jistě bližší.
A je tu ještě něco jiného, co se line z okolních oken. Kromě vůně ranní kávy a čerstvého pečiva Vás pohladí vlídnost a shovívavost těch, kterým s jistým ostychem a mírným studem nahlížíte do jejich soukromí. Pověstný bretaňský chlad a odstup, jakoby zde neplatil. Nejenže se Vám nedostane odmítavých posunků, ale naopak zamávání a vlídný úsměv je vám odpovědí na Vaši zvědavost. Spokojeně usazeni v pohodlných křeslech u doširoka otevřených oken si zdejší obyvatelé vychutnávají svůj ranní šálek kávy. Není tu místo na spěch, nervozitu, stres. Jakoby tím chtěli i věčně spěchajícím turistům naznačit, aby se na chvíli zastavili a vychutnali si tu vzácnou chvilku, kdy nový den vchází do zdejších uliček, ale nečiní tak násilně, ve spěchu.
Sestupuji do městských uliček a připadám, jako bych já byl tím ranním poslem. Jako kdyby všichni ti pekaři, prodavači, restauratéři čekali na můj pokyn, aby s rachocením rolet a cvakáním klíčů v zámcích otevřeli svá království. A činí tak s úsměvem, s radostí nad tím, že zase mohou přivítat své zákazníky, že se mohou radovat z nového dne. A tak i já nechávám unášet tou prostou atmosférou radosti, optimismu a přátelství, navzdory těžkým, dešťovým mračnům nad Saint Malo.
Spolu s bretoňci vám z deštěm skrápěného francouzského pobřeží přejeme krásný den.
Francie
Nová Kaledonie – Ostrovy věčného jara
Oficiální název ostrovů je Nová Kaledonie, spojený se jménem
kapitána Cooka, který ostrovy v roce 1774 objevil. A jelikož
mu tehdy nehostinné ostrovy připomínaly pobřeží Skotska, ostrovy získaly
své jméno. Mnohem méně známý je domorodý název, Země Kanaků.
A existuje ještě jméno třetí, za který mohou turisté. Jméno Ostrovy
věčného jara by mělo připomínat relativně stálé počasí, bez dusného
parna.
Oficiální název ostrovů je Nová Kaledonie, spojený se jménem kapitána Cooka, který ostrovy v roce 1774 objevil. A jelikož mu tehdy nehostinné ostrovy připomínaly pobřeží Skotska, ostrovy získaly své jméno. Mnohem méně známý je domorodý název, Země Kanaků. A existuje ještě jméno třetí, za který mohou turisté. Jméno Ostrovy věčného jara by mělo připomínat relativně stálé počasí, bez dusného parna. To, že se na druhé straně zeměkoule používá stejný název pro Madeiru, to už nikoho nezajímá.
Francie
Mateřská Francie, které Nová Kaledonie po staletí patří, původně využívala tyto ostrovy stejně jako Británie Austrálii, tj. jako trestaneckou kolonii. Památky na tuto dobu nacházíme dodnes, buď v podobě hřbitovů, nebo zbytky domků propuštěných trestanců. A dnes je již jedno, jestli se jednalo o prosté zločince, o politické vyhnance z dob Pařížské komuny nebo pozdější vzpoury v Alžíru. Celkem jich bylo do Nové Kaledonie deportováno 21 tisíc.
{{reklama()}}
Botanikův ráj
Dnes je však Nová Kaledonie prosperující kolonií, která je, především díky rozsáhlým nalezištím niklu, hospodářsky samostatná, což se o většině podobných zemí nedá říci. Za prosperitu se ovšem i tady platí, slévárny niklu vytvořily z poloviny hlavního města poněkud odpornou záležitost.
Botanicky inklinující turisté považují Novou Kaledonii za ráj na zemi, neboť díky dlouhé izolaci je značná část místní flory naprosto unikátní. Koneckonců 2 551 endemických druhů na jednom ostrově, to není jen tak. Pro nejrůznější kapradě, vranečky nebo nejbližší příbuzné nejstarších známých kvetoucích rostlin si botanik připadá, jakoby se ocitl v druhohorách.
Jídlo
Část mého pobytu jsem věnoval také oblastem kulinářského umění. Hlavní město Noumea nezapře svůj francouzský vliv. Zřejmě neexistuje restaurace, ve které by si turista nepochutnal, a pokud nezajdeme do nějaké pětihvězdičkové, ceny jsou snesitelné. Mimořádně jsem si vychutnával rozkoše z opakovaných konzumací tatarského bifteku. To samozřejmě není pro českého turistu nic mimořádně zajímavého, ale pro toho, kdo přijede ze Spojených států, je to ovšem mana nebeská. Nad talířem s tatarákem jsem se dokonce seznámil s velice příjemnou česko-slovenskou dvojicí, v jejichž bytě jsem potom u vynikajícího červeného vína dlouhé hodiny pokuřoval propašované kubánské doutníky a pozorovat z dvanáctého patra pinožení etnického festivalu hluboko pod námi.
Okolní ostrovy
Pláže jsou sice nádherné, nicméně když už jsem se trmácel tak daleko, přece jenom mne zvědavost hnala dál. Na oblíbený a blízký ostrůvek Phare jsem se dostal hned nadvakrát, poprvé totiž pro značný vítr loď nejezdila. Pohled z ochozu starého majáku na korálové útesy obklopující ostrov byl opravdu jedinečný a stál i za trochu strachu z korálových hadů, kterými se ostrov jen hemží. A aby si někdo nemyslel, že přeháním, jedná se o velice jedovatého hada Laticauda semisasciata. Proč turisty nevarují, to mi není jasné.
Hadi mne ale neodradili od další expedice. Ile des Pins je mezi ostrovy Nové Kaledonie poněkud unikátní. Pro turisty toužící po cukrových plážích s mořem, jehož barvy nabízejí všechny možnosti modrého spektra, je to ostrov zřejmě nejpohostinnější, musí ale vzít za vděk jedním ze dvou hotelů, jinde se totiž nenajedí. Turisté zvědavější na historické události si zase mohou dopřát nejvíce památek na doby, kdy většinu obyvatel tvořili trestanci. Zájemci o novodobou historii Nové Kaledonie zase ocení skutečnost, že je to jeden z posledních ostrovů, kde domorodci žijí v kmenové zřízení stejným způsobem, jak tomu bylo po staletí. Přísnost zákazů sahá tak daleko, že takový windsurfing je povolen pouze na dvou plážích. Čas se prostě zastavil.
Cesta domů
Doba určená k pobytu na Nové Kaledonii příjemně a nečekaně rychle utekla, a tak jsem se musel s pohostinnou zemí rozloučit. Ráno čekal před hotelem taxík a já se vydal na šedesát kilometrů dlouhou cestu na letiště. Blíž totiž není dostatečná rovina. Na letišti jsem si dal na rozloučení poslední sklenici francouzského koňaku a nastoupil do letadla směrem do Austrálie.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
Oficiální název ostrovů je Nová Kaledonie, spojený se jménem kapitána Cooka, který ostrovy v roce 1774 objevil. A jelikož mu tehdy nehostinné ostrovy připomínaly pobřeží Skotska, ostrovy získaly své jméno. Mnohem méně známý je domorodý název, Země Kanaků. A existuje ještě jméno třetí, za který mohou turisté. Jméno Ostrovy věčného jara by mělo připomínat relativně stálé počasí, bez dusného parna. To, že se na druhé straně zeměkoule používá stejný název pro Madeiru, to už nikoho nezajímá.
Francie
Mateřská Francie, které Nová Kaledonie po staletí patří, původně využívala tyto ostrovy stejně jako Británie Austrálii, tj. jako trestaneckou kolonii. Památky na tuto dobu nacházíme dodnes, buď v podobě hřbitovů, nebo zbytky domků propuštěných trestanců. A dnes je již jedno, jestli se jednalo o prosté zločince, o politické vyhnance z dob Pařížské komuny nebo pozdější vzpoury v Alžíru. Celkem jich bylo do Nové Kaledonie deportováno 21 tisíc.
{{reklama()}}
Botanikův ráj
Dnes je však Nová Kaledonie prosperující kolonií, která je, především díky rozsáhlým nalezištím niklu, hospodářsky samostatná, což se o většině podobných zemí nedá říci. Za prosperitu se ovšem i tady platí, slévárny niklu vytvořily z poloviny hlavního města poněkud odpornou záležitost.
Botanicky inklinující turisté považují Novou Kaledonii za ráj na zemi, neboť díky dlouhé izolaci je značná část místní flory naprosto unikátní. Koneckonců 2 551 endemických druhů na jednom ostrově, to není jen tak. Pro nejrůznější kapradě, vranečky nebo nejbližší příbuzné nejstarších známých kvetoucích rostlin si botanik připadá, jakoby se ocitl v druhohorách.
Jídlo
Část mého pobytu jsem věnoval také oblastem kulinářského umění. Hlavní město Noumea nezapře svůj francouzský vliv. Zřejmě neexistuje restaurace, ve které by si turista nepochutnal, a pokud nezajdeme do nějaké pětihvězdičkové, ceny jsou snesitelné. Mimořádně jsem si vychutnával rozkoše z opakovaných konzumací tatarského bifteku. To samozřejmě není pro českého turistu nic mimořádně zajímavého, ale pro toho, kdo přijede ze Spojených států, je to ovšem mana nebeská. Nad talířem s tatarákem jsem se dokonce seznámil s velice příjemnou česko-slovenskou dvojicí, v jejichž bytě jsem potom u vynikajícího červeného vína dlouhé hodiny pokuřoval propašované kubánské doutníky a pozorovat z dvanáctého patra pinožení etnického festivalu hluboko pod námi.
Okolní ostrovy
Pláže jsou sice nádherné, nicméně když už jsem se trmácel tak daleko, přece jenom mne zvědavost hnala dál. Na oblíbený a blízký ostrůvek Phare jsem se dostal hned nadvakrát, poprvé totiž pro značný vítr loď nejezdila. Pohled z ochozu starého majáku na korálové útesy obklopující ostrov byl opravdu jedinečný a stál i za trochu strachu z korálových hadů, kterými se ostrov jen hemží. A aby si někdo nemyslel, že přeháním, jedná se o velice jedovatého hada Laticauda semisasciata. Proč turisty nevarují, to mi není jasné.
Hadi mne ale neodradili od další expedice. Ile des Pins je mezi ostrovy Nové Kaledonie poněkud unikátní. Pro turisty toužící po cukrových plážích s mořem, jehož barvy nabízejí všechny možnosti modrého spektra, je to ostrov zřejmě nejpohostinnější, musí ale vzít za vděk jedním ze dvou hotelů, jinde se totiž nenajedí. Turisté zvědavější na historické události si zase mohou dopřát nejvíce památek na doby, kdy většinu obyvatel tvořili trestanci. Zájemci o novodobou historii Nové Kaledonie zase ocení skutečnost, že je to jeden z posledních ostrovů, kde domorodci žijí v kmenové zřízení stejným způsobem, jak tomu bylo po staletí. Přísnost zákazů sahá tak daleko, že takový windsurfing je povolen pouze na dvou plážích. Čas se prostě zastavil.
Cesta domů
Doba určená k pobytu na Nové Kaledonii příjemně a nečekaně rychle utekla, a tak jsem se musel s pohostinnou zemí rozloučit. Ráno čekal před hotelem taxík a já se vydal na šedesát kilometrů dlouhou cestu na letiště. Blíž totiž není dostatečná rovina. Na letišti jsem si dal na rozloučení poslední sklenici francouzského koňaku a nastoupil do letadla směrem do Austrálie.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
Francie
Pozvánka do Paříže
Jen málokteré město na světě se může pyšnit tolika přívlastky jako
Paříž. Ale proč je právě město módy, parfémů, kosmetiky, ale také
muzeí a katedrál takovým magnetem pro turisty z celého světa?
Odpověď je jednoduchá. Každý si v tomto městě najde to své.
Jen málokteré město na světě se může pyšnit tolika přívlastky jako Paříž. Ale proč je právě město módy, parfémů, kosmetiky, ale také muzeí a katedrál takovým magnetem pro turisty z celého světa? Odpověď je jednoduchá. Každý si v tomto městě najde to své.
Jste milovníci historie a umění? Navštivte během eurovíkendu slavnou katedrálu Notre Dame, kostel Sainte- Chapelle, Invalidovnu, Museum d’Orsay, Vítězný oblouk nebo starobylou Latinskou čtvrť. Vášniví čtenáři se mohou vydat po stopách Da Vinciho Kódu a prozkoumat záhadný úsměv Mony Lisy v Louvru. Také pro zamilované páry je nabídka opravdu pestrá. Ráno posnídejte typický croissant na kouzelném Montmartru s orientální basilikou Sacré Coeur, nechte se zvěčnit na náměstí malířů a večer zažijte romantickou projížďku po Seině. Klidnější povahy si mohou udělat pietní procházku na jeden z nejnavštěvovanějších hřbitovů světa- Pére Lachaise a zavzpomínat na osobnosti jako byla Edit Piaf, Jean de la Fontainea nebo Honoré de Balzac. Pokud toužíte po tom, poznat autentický život Pařížanů, zavítejte do jednoho z mnoha pařížských parků. Plno květin a zeleně uprostřed rušného města Vás jistě inspiruje, jako mnohé pařížské básníky. Příznivci moderního umění by jistě neměli minout avantgardní Pompidouovo centrum nebo čtvrť La Défense a nechat se oslnit skleněnými budovami rozličných tvarů jako ve 3. tisíciletí. Pomyslnou třešničkou na dortu Vašeho eurovíkendu bude jistě výstup na Eiffelovu věž a nezapomenutelný pohled z ptačí perspektivy na celou Paříž a všechna místa, která jste dosud mohli navštívit.
Paříž je v cestopisech tak otřelé téma, každý si myslí, že ji zná. Ale Paříž nepoznáte z knížek, Paříž musíte zažít! Tak neváhejte a využijte nabídky našeho eurovíkendu na míru. Více na http://euro-service.cz/.