Connect with us

Švédsko

Mocenské centrum Varberg

Varberg má nádherné, travnaté pláže (zdejší nudistické pláže mají
světovou popularitu) a je potěšitelné, jak je zde pamatováno i na
nejlepší přátele člověka. Psi zde nejsou nevítanými návštěvníky, jak
tomu bývá u našich přehrad, ale mají zde naopak všude modré cedule
„psům vstup povolen“. Mohou si tady volně pobíhat,
plavat a dovádět v přílivu a je radost se na ně dívat. Jsou zde
evidentně šťastni.

Published

on


Při cestě na sever po západním pobřeží Švédska se přesuneme z Falkenbergu do 25 km vzdáleného Varbergu.

Přístavní město Varberg vzniklo kolem pevnosti, jejíž nejstarší část pochází ze 13. století. Leží v regionu Halland, 85 km jižně od Göteborgu. Má cca 53.000 obyvatel. Od poloviny 11. století byl Halland dánskou provincií. Hrabě z Hallandu zastupoval dánský stát.

{{reklama()}}

V průběhu staletí patřil Halland a s ním i Varberg střídavě Dánsku a Švédsku. Ve 14. století pevnost ve Varbergu přešla do rukou švédského krále Magnuse Erikssona, který ji přestavěl na královský hrad a vytvořil z Varbergu mocenské centrum. Od konce třicetileté války v roce 1645 patří provincie Halland Švédsku.

Průmyslová revoluce 19. století a v průběhu 20. století přinesla rozvoj průmyslu, ve Varbergu byl přístav, loděnice a železnice přispěly k velkému rozvoji obchodu. Vyvážely se odtud hutní výrobky, kámen, ale i obilí a produkty zemědělské výroby. Byla zde i malá textilní továrna, výroba nábytku, rozvíjela se řemesla. Lázeňství začalo svou tradici ve Varbergu již před 180 lety. První veřejné lázně byly vybudovány v blízkosti přístavu r. 1822.


Krize 90-tých let 20. století utlumila průmyslový rozvoj, loděnice zmizely. Město se přeorientovalo hlavně na služby, rozvíjí se dále lázeňství, cestovní ruch, informatika. Město Varberg vybudovalo univerzitu pro vzdělávání odborných manažerů v cestovním ruchu a lázeňství a otevřelo ji v září 2003.

Velikou raritou Varbergu je rádiová stanice Grimeton. Byla postavena v letech 1922–24, jako první bezdrátová vysílačka pro transatlantickou komunikaci. V podstatě se jedná o šest ocelových stožárů s Alexandersonovým alternátorem. Přestože nebyla dlouho používána, dodnes zůstává funkční. Její existence byla velice významná v procesu vyvíjení telekomunikace obecně. Je na seznamu UNESCO.

Dnes je vamberská pevnost přístupná veřejnosti. Je zde historické muzeum, kavárna a restaurace, pořádají se zde slavnosti a výstavy.


Slavný zmrzlý muž „Oetzi“

Celé jedno křídlo ve druhém patře je uvolněno pro maketu ledovce s kopií zamrzlého a velice dobře zachovalého těla tohoto lovce z doby bronzové v životní velikosti, plátnům a obrazovkám, na kterých jsou promítány pravděpodobné, poslední chvilky jeho života a vědecké polemiky o důvodu a způsobu jeho usmrcení. Byl zastřelen šípem do zad před cca 3500 lety. Najdeme zde i jeho voskovou figurínu v plné zbroji, oděnou ve zvířecích kožišinách.

Současnost

Varberg má nádherné, travnaté pláže (zdejší nudistické pláže mají světovou popularitu) a je potěšitelné, jak je zde pamatováno i na nejlepší přátele člověka. Psi zde nejsou nevítanými návštěvníky, jak tomu bývá u našich přehrad, ale mají zde naopak všude modré cedule „psům vstup povolen“. Mohou si tady volně pobíhat, plavat a dovádět v přílivu a je radost se na ně dívat. Jsou zde evidentně šťastni.

Mořské pobřeží ve Varbergu je pro své vynikající povětrnostní podmínky využíváno také jachtaři. Jsou tady velké jachtařské kluby a snad každá rodina zde vlastní loď stejně, jako u nás auto.


Festival porozumění mezi národy

Má poslední návštěva tohoto zajímavého města byla věnována především festivalu porozumění mezi národy, který se zde konal 29. srpna 2009.

Předpokládal jsem, že město bude zcela plné a najít místo na zaparkování zabere spoustu času. Proto jsem nechal auto na velkém, záchytném parkovišti u dálnice, vyndal kolo, velký fotobatoh se stativem usadil na záda a vyrazil na cca dvanáctikilome­trovou cestu.

Po ujetí asi osmi km nastaly první komplikace. Sjížděl jsem z mírného, ale dlouhého kopce, tudíž jsem nešlapal a jen se tak kochal okolní krajinou. Na konci sjezdu jsem potřeboval šlápnout do pedálů a ouha! Cestou z kopce se mi zcela rozsypala přehazovačka a bylo mi jasné, že i kdybych se pomalu vrátil, součástky už nemám šanci dohledat.

Zpět k autu to už bylo daleko, nezbývalo mi nic jiného, než kolo dostrkat zbývající 4 km do města a pokusit se najít prodejnu kol, nebo servis.

První, velká cykloprodejna s příslušenstvím byla hned na kraji města a já si oddechl, že mám nepříjemné lapálie za sebou. Má radost však byla poněkud předčasná. Personál v prodejně byl sice velice ochotný a rád by mi pomohl, ale v sobotu byla v provozu pouze prodejna. Dílna byla zavřena a mechanici měli volno.


Nechal jsem si tedy vysvětlit adresy dvou dalších prodejen ve městě a po jejich návštěvě pomalu ztrácel naději na úspěšnost této výpravy. V obou následujících případech se situace opakovala… prodejny fungovaly, servisní dílny nikoliv.

Už jsem se pomalu smiřoval se skutečností, že budu muset nalézt místo, kde bych mohl kolo zanechat do mé příští návštěvy a zpět k autu se nějak dostat taxíkem. Zkusil jsem ještě poslední možnost a na náměstí, kde již byly slavnosti festivalu v plném proudu se zeptal postaršího cyklisty, zda by neporadil. Dobře jsem udělal.

Stařík mne poslal na druhý konec města, kde byl malý, soukromý cykloservis a v něm dva mladí, ochotní Švédové. S úsměvem vyslechly mé nářky, jeden z nich mávl rukou, kolo si hodil na rameno, prohodil „No Problem“ a pozval mne do dílny v suterénu. Za půl hodinky jsem měl namontováno zcela nové schimano, kolo seřízené a mohl jsem pokračovat.

Nyní nastala chvilka napětí. Měl jsem u sebe pouze 150 SEK a nebyl jsem si jist, jestli budu schopen někde najít v době oslav otevřenou směnárnu. Mé obavy však byly zcela zbytečné. Mladík si řekl za novou přehazovačku včetně práce 100 SEK (cca 260 Kč). Zeptal jsem se raději ještě jednou v domnění, že jsem se musel přeslechnout. Mé zkušenosti z domácích servisů jsou přeci jen trochu jiné. U nás bych zaplatil víc už za samotnou práci. Mechanik mne ujistil, že jsem slyšel velice dobře, popřál mi šťastnou cestu a já se mohl s dobrým pocitem a dobrou náladou pustit do ulic, plných veselí. Hlavou mi táhla myšlenka, že už v tomto úvodu si naše dva národy porozuměly velice dobře a že pro mezinárodní festival bylo vybráno to správné město.


Varberg plný tance a hudby

Lapálie s rozbitým kolem a jeho opravou mi zabraly spoustu drahocenného času, část odpoledne jsem však přes to mohl věnovat focení souborů z různých částí světa. No a na pár „rozhovorů“, pokud se tomu tak dá při mých chabých, jazykových schopnostech říci, se také dostalo. Nemám bohužel tolik prostoru, abych zde mohl vyjádřit pocity lidí např. z thajského souboru „Thailändsk Dans“, albánských souborů „Kulturför. Marigona“, a „Kurdiska Folkdans“ středoamerického „El-Salvadoransk Dansgrupp“, severoamerického „Linesdance“ či domácích souborů v čele s partou mladých lidí z Göteborgu, vystupujících pod názvem „Grupptrummor“, tančících za rytmu svých obrovských bubnů ulicemi města a dalších a dalších. Nejspíš také dost komolím správné názvy souborů, ale záměrně je uvádím tak, jak byly uvedeny ve švédském programu.

Většina těchto lidí mi potvrdila mou domněnku. Jezdí po všech festivalech podobného zaměření, získávají nové kamarády a přátele po celém světě a je jim prostě dobře. I mně tady bylo moc dobře a přál bych každému, aby se mohl zúčastnit podobných setkání. Tužka, papír, popřípadě klacík a písek, mimika a gestikulace, to vše tvoří náznakovou řeč, která je mezi lidmi na celém světě stejná. Radost ze vzájemného porozumění a domluvy jsem zažil již před lety, když jsem se podobným způsobem domlouval s Indiány na brazilské řece Ceará. Rád jsem si tyto zkušenosti zopakoval

Vůdčím osobnostem všech světových mocností bych dal návštěvu takovýchto festivalů za naprostou povinnost.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/


Při cestě na sever po západním pobřeží Švédska se přesuneme z Falkenbergu do 25 km vzdáleného Varbergu.

Přístavní město Varberg vzniklo kolem pevnosti, jejíž nejstarší část pochází ze 13. století. Leží v regionu Halland, 85 km jižně od Göteborgu. Má cca 53.000 obyvatel. Od poloviny 11. století byl Halland dánskou provincií. Hrabě z Hallandu zastupoval dánský stát.

{{reklama()}}

V průběhu staletí patřil Halland a s ním i Varberg střídavě Dánsku a Švédsku. Ve 14. století pevnost ve Varbergu přešla do rukou švédského krále Magnuse Erikssona, který ji přestavěl na královský hrad a vytvořil z Varbergu mocenské centrum. Od konce třicetileté války v roce 1645 patří provincie Halland Švédsku.

Průmyslová revoluce 19. století a v průběhu 20. století přinesla rozvoj průmyslu, ve Varbergu byl přístav, loděnice a železnice přispěly k velkému rozvoji obchodu. Vyvážely se odtud hutní výrobky, kámen, ale i obilí a produkty zemědělské výroby. Byla zde i malá textilní továrna, výroba nábytku, rozvíjela se řemesla. Lázeňství začalo svou tradici ve Varbergu již před 180 lety. První veřejné lázně byly vybudovány v blízkosti přístavu r. 1822.


Krize 90-tých let 20. století utlumila průmyslový rozvoj, loděnice zmizely. Město se přeorientovalo hlavně na služby, rozvíjí se dále lázeňství, cestovní ruch, informatika. Město Varberg vybudovalo univerzitu pro vzdělávání odborných manažerů v cestovním ruchu a lázeňství a otevřelo ji v září 2003.

Velikou raritou Varbergu je rádiová stanice Grimeton. Byla postavena v letech 1922–24, jako první bezdrátová vysílačka pro transatlantickou komunikaci. V podstatě se jedná o šest ocelových stožárů s Alexandersonovým alternátorem. Přestože nebyla dlouho používána, dodnes zůstává funkční. Její existence byla velice významná v procesu vyvíjení telekomunikace obecně. Je na seznamu UNESCO.

Dnes je vamberská pevnost přístupná veřejnosti. Je zde historické muzeum, kavárna a restaurace, pořádají se zde slavnosti a výstavy.


Slavný zmrzlý muž „Oetzi“

Celé jedno křídlo ve druhém patře je uvolněno pro maketu ledovce s kopií zamrzlého a velice dobře zachovalého těla tohoto lovce z doby bronzové v životní velikosti, plátnům a obrazovkám, na kterých jsou promítány pravděpodobné, poslední chvilky jeho života a vědecké polemiky o důvodu a způsobu jeho usmrcení. Byl zastřelen šípem do zad před cca 3500 lety. Najdeme zde i jeho voskovou figurínu v plné zbroji, oděnou ve zvířecích kožišinách.

Současnost

Varberg má nádherné, travnaté pláže (zdejší nudistické pláže mají světovou popularitu) a je potěšitelné, jak je zde pamatováno i na nejlepší přátele člověka. Psi zde nejsou nevítanými návštěvníky, jak tomu bývá u našich přehrad, ale mají zde naopak všude modré cedule „psům vstup povolen“. Mohou si tady volně pobíhat, plavat a dovádět v přílivu a je radost se na ně dívat. Jsou zde evidentně šťastni.

Mořské pobřeží ve Varbergu je pro své vynikající povětrnostní podmínky využíváno také jachtaři. Jsou tady velké jachtařské kluby a snad každá rodina zde vlastní loď stejně, jako u nás auto.


Festival porozumění mezi národy

Má poslední návštěva tohoto zajímavého města byla věnována především festivalu porozumění mezi národy, který se zde konal 29. srpna 2009.

Předpokládal jsem, že město bude zcela plné a najít místo na zaparkování zabere spoustu času. Proto jsem nechal auto na velkém, záchytném parkovišti u dálnice, vyndal kolo, velký fotobatoh se stativem usadil na záda a vyrazil na cca dvanáctikilome­trovou cestu.

Po ujetí asi osmi km nastaly první komplikace. Sjížděl jsem z mírného, ale dlouhého kopce, tudíž jsem nešlapal a jen se tak kochal okolní krajinou. Na konci sjezdu jsem potřeboval šlápnout do pedálů a ouha! Cestou z kopce se mi zcela rozsypala přehazovačka a bylo mi jasné, že i kdybych se pomalu vrátil, součástky už nemám šanci dohledat.

Zpět k autu to už bylo daleko, nezbývalo mi nic jiného, než kolo dostrkat zbývající 4 km do města a pokusit se najít prodejnu kol, nebo servis.

První, velká cykloprodejna s příslušenstvím byla hned na kraji města a já si oddechl, že mám nepříjemné lapálie za sebou. Má radost však byla poněkud předčasná. Personál v prodejně byl sice velice ochotný a rád by mi pomohl, ale v sobotu byla v provozu pouze prodejna. Dílna byla zavřena a mechanici měli volno.


Nechal jsem si tedy vysvětlit adresy dvou dalších prodejen ve městě a po jejich návštěvě pomalu ztrácel naději na úspěšnost této výpravy. V obou následujících případech se situace opakovala… prodejny fungovaly, servisní dílny nikoliv.

Už jsem se pomalu smiřoval se skutečností, že budu muset nalézt místo, kde bych mohl kolo zanechat do mé příští návštěvy a zpět k autu se nějak dostat taxíkem. Zkusil jsem ještě poslední možnost a na náměstí, kde již byly slavnosti festivalu v plném proudu se zeptal postaršího cyklisty, zda by neporadil. Dobře jsem udělal.

Stařík mne poslal na druhý konec města, kde byl malý, soukromý cykloservis a v něm dva mladí, ochotní Švédové. S úsměvem vyslechly mé nářky, jeden z nich mávl rukou, kolo si hodil na rameno, prohodil „No Problem“ a pozval mne do dílny v suterénu. Za půl hodinky jsem měl namontováno zcela nové schimano, kolo seřízené a mohl jsem pokračovat.

Nyní nastala chvilka napětí. Měl jsem u sebe pouze 150 SEK a nebyl jsem si jist, jestli budu schopen někde najít v době oslav otevřenou směnárnu. Mé obavy však byly zcela zbytečné. Mladík si řekl za novou přehazovačku včetně práce 100 SEK (cca 260 Kč). Zeptal jsem se raději ještě jednou v domnění, že jsem se musel přeslechnout. Mé zkušenosti z domácích servisů jsou přeci jen trochu jiné. U nás bych zaplatil víc už za samotnou práci. Mechanik mne ujistil, že jsem slyšel velice dobře, popřál mi šťastnou cestu a já se mohl s dobrým pocitem a dobrou náladou pustit do ulic, plných veselí. Hlavou mi táhla myšlenka, že už v tomto úvodu si naše dva národy porozuměly velice dobře a že pro mezinárodní festival bylo vybráno to správné město.


Varberg plný tance a hudby

Lapálie s rozbitým kolem a jeho opravou mi zabraly spoustu drahocenného času, část odpoledne jsem však přes to mohl věnovat focení souborů z různých částí světa. No a na pár „rozhovorů“, pokud se tomu tak dá při mých chabých, jazykových schopnostech říci, se také dostalo. Nemám bohužel tolik prostoru, abych zde mohl vyjádřit pocity lidí např. z thajského souboru „Thailändsk Dans“, albánských souborů „Kulturför. Marigona“, a „Kurdiska Folkdans“ středoamerického „El-Salvadoransk Dansgrupp“, severoamerického „Linesdance“ či domácích souborů v čele s partou mladých lidí z Göteborgu, vystupujících pod názvem „Grupptrummor“, tančících za rytmu svých obrovských bubnů ulicemi města a dalších a dalších. Nejspíš také dost komolím správné názvy souborů, ale záměrně je uvádím tak, jak byly uvedeny ve švédském programu.

Většina těchto lidí mi potvrdila mou domněnku. Jezdí po všech festivalech podobného zaměření, získávají nové kamarády a přátele po celém světě a je jim prostě dobře. I mně tady bylo moc dobře a přál bych každému, aby se mohl zúčastnit podobných setkání. Tužka, papír, popřípadě klacík a písek, mimika a gestikulace, to vše tvoří náznakovou řeč, která je mezi lidmi na celém světě stejná. Radost ze vzájemného porozumění a domluvy jsem zažil již před lety, když jsem se podobným způsobem domlouval s Indiány na brazilské řece Ceará. Rád jsem si tyto zkušenosti zopakoval

Vůdčím osobnostem všech světových mocností bych dal návštěvu takovýchto festivalů za naprostou povinnost.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Continue Reading

Švédsko

Landskrona – Město duchů

Byl jsem zde již několikrát, v různou roční i denní dobu,
ale pocit byl vždy stejný. Jako bych procházel městem duchů, nebo městem,
ve kterém všichni lidé podlehli jakési depresi. Snad je to dostatečně
patrné i ze snímků, které jsem z poslední návštěvy tohoto
města, plného krásné architektury ale zcela bez lidí a pohybu,
přivezl.

Published

on


Ještě než opustíme západní pobřeží Švédska, rád bych vás pozval na prohlídku města, které se mělo stát v minulosti hlavní dominantou této oblasti a mělo pro to veškeré předpoklady.

Švédské město Landskrona má bohatou historii. V roce 1410 zde byl založen karmelitánský klášter, r. 1412 dostali královským rozhodnutím ve městě privilegia angličtí kupci a r. 1413 dostalo město královská práva.

Landskrona byla v době svého vzniku nejlepším přírodním přístavem na západním pobřeží Švédska. Král Eric Pomořanský ji využil jako město s protihanzovní politikou, jejímž cílem bylo konkurovat dánským městům pod kontrolou Hanzy. Když byla oblast Scania postoupena v roce 1658 Švédsku, stala se Landskrona díky strategickému umístění a své pevnosti obchodním centrem nabytých území a zahraničního obchodu. Samotný hrad, známý jako „Landskronská Citadela“ byl posílen baštami, obehnán vodními příkopy a vnitřní část byla rozšířena na 400×400m. Ve své době byl považován za nejmodernější pevnost ve Skandinávii.


Svých výhod si však toto město dlouho neužilo. Po krátkém obléhání 8. července až 2. srpna 1676 jej dobyli Dánové. Podle dochovaných zpráv měl na dobytí pevnosti největší vinu její velitel, plukovník Hieronymus Lindberg, který prý nepříteli brány pevnosti otevřel. Každopádně byl později odsouzen k trestu smrti jako vlastizrádce a popraven.

Jakékoliv další plány prosadit Landskronu nejdůležitějším městem jižního pobřeží Švédska se nenaplnily. Pro věčné půtky a pokračující švédsko-dánské války byla upřednostněna Karlskrona. Nacházela se v bezpečnější vzdálenosti od Dánska a nahradila Landskronu i jako hlavní vojenská základna. I když bylo opevnění Landskrony značně rozšířeno v letech 1747 – 1788, post nejdůležitějšího obchodního města získalo Malmö. Vojenská posádka zde byla definitivně zrušena r. 1869. Pevnost, opevnění, vodní příkopy i valy s kanóny jsou dodnes perfektně udržovány a využívány jako rekreační oblast, běžně známá jako „Lanndskronská Citadela“, mezi místními domorodci prostě „Citadelet“.


Město duchů

Snad je to znalostí výše uvedených faktů, ale na mne osobně vždy toto město působí velmi zvláštním, pochmurným dojmem. Byl jsem zde již několikrát, v různou roční i denní dobu, ale pocit byl vždy stejný. Jako bych procházel městem duchů, nebo městem, ve kterém všichni lidé podlehli jakési depresi. Snad je to dostatečně patrné i ze snímků, které jsem z poslední návštěvy tohoto města, plného krásné architektury, ale zcela bez lidí a pohybu, přivezl.


Procházel jsem zde ulicemi uprostřed města, přístavem, zašel jsem i na nádraží poslední den v únoru 2010 a to mezi 15. až 17. hodinou. Nafotil jsem tady desítky záběrů a všechny se stejným výsledkem. Ze všech čiší dojem mrtvého města bez života, bez pohybu, bez hluku. Ačkoliv je to město velice pěkné a jeho architektura včetně pevnosti zajímavá, byl jsem docela rád, když jsem jej se smíšenými pocity opouštěl.


Sbohem západnímu pobřeží

V následujících kapitolách opustíme západní pobřeží a vydáme se vnitrozemím Švédska směrem k jihovýchodnímu pobřeží. Nejprve se podíváme na losy v rezervaci u Halarydu, podél jedné z nejdelších řek, Lagan, dojedeme k druhému největšímu jezeru Vättern s 15 km dlouhým ostrovem Visingsö u města Jönköping a zakotvíme na chvilku u zříceniny tvrze Brahehus, která se nad tímto nádherným jezerem vypíná a ke které se váže také zajímavé vyprávění. Pak budeme pokračovat přes Linköping, Norrköping a Nyköping na večerní pobřeží u Oxelösundu, dál až do Stockholmu a k zajímavému překvapení u města Gävle, 170 km severně nad hlavním městem. Zde postavili Číňané věrnou kopii tzv. Dragon Gatte, kterou jsem měl také možnost navštívit a nafotit.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/


Ještě než opustíme západní pobřeží Švédska, rád bych vás pozval na prohlídku města, které se mělo stát v minulosti hlavní dominantou této oblasti a mělo pro to veškeré předpoklady.

Švédské město Landskrona má bohatou historii. V roce 1410 zde byl založen karmelitánský klášter, r. 1412 dostali královským rozhodnutím ve městě privilegia angličtí kupci a r. 1413 dostalo město královská práva.

Landskrona byla v době svého vzniku nejlepším přírodním přístavem na západním pobřeží Švédska. Král Eric Pomořanský ji využil jako město s protihanzovní politikou, jejímž cílem bylo konkurovat dánským městům pod kontrolou Hanzy. Když byla oblast Scania postoupena v roce 1658 Švédsku, stala se Landskrona díky strategickému umístění a své pevnosti obchodním centrem nabytých území a zahraničního obchodu. Samotný hrad, známý jako „Landskronská Citadela“ byl posílen baštami, obehnán vodními příkopy a vnitřní část byla rozšířena na 400×400m. Ve své době byl považován za nejmodernější pevnost ve Skandinávii.


Svých výhod si však toto město dlouho neužilo. Po krátkém obléhání 8. července až 2. srpna 1676 jej dobyli Dánové. Podle dochovaných zpráv měl na dobytí pevnosti největší vinu její velitel, plukovník Hieronymus Lindberg, který prý nepříteli brány pevnosti otevřel. Každopádně byl později odsouzen k trestu smrti jako vlastizrádce a popraven.

Jakékoliv další plány prosadit Landskronu nejdůležitějším městem jižního pobřeží Švédska se nenaplnily. Pro věčné půtky a pokračující švédsko-dánské války byla upřednostněna Karlskrona. Nacházela se v bezpečnější vzdálenosti od Dánska a nahradila Landskronu i jako hlavní vojenská základna. I když bylo opevnění Landskrony značně rozšířeno v letech 1747 – 1788, post nejdůležitějšího obchodního města získalo Malmö. Vojenská posádka zde byla definitivně zrušena r. 1869. Pevnost, opevnění, vodní příkopy i valy s kanóny jsou dodnes perfektně udržovány a využívány jako rekreační oblast, běžně známá jako „Lanndskronská Citadela“, mezi místními domorodci prostě „Citadelet“.


Město duchů

Snad je to znalostí výše uvedených faktů, ale na mne osobně vždy toto město působí velmi zvláštním, pochmurným dojmem. Byl jsem zde již několikrát, v různou roční i denní dobu, ale pocit byl vždy stejný. Jako bych procházel městem duchů, nebo městem, ve kterém všichni lidé podlehli jakési depresi. Snad je to dostatečně patrné i ze snímků, které jsem z poslední návštěvy tohoto města, plného krásné architektury, ale zcela bez lidí a pohybu, přivezl.


Procházel jsem zde ulicemi uprostřed města, přístavem, zašel jsem i na nádraží poslední den v únoru 2010 a to mezi 15. až 17. hodinou. Nafotil jsem tady desítky záběrů a všechny se stejným výsledkem. Ze všech čiší dojem mrtvého města bez života, bez pohybu, bez hluku. Ačkoliv je to město velice pěkné a jeho architektura včetně pevnosti zajímavá, byl jsem docela rád, když jsem jej se smíšenými pocity opouštěl.


Sbohem západnímu pobřeží

V následujících kapitolách opustíme západní pobřeží a vydáme se vnitrozemím Švédska směrem k jihovýchodnímu pobřeží. Nejprve se podíváme na losy v rezervaci u Halarydu, podél jedné z nejdelších řek, Lagan, dojedeme k druhému největšímu jezeru Vättern s 15 km dlouhým ostrovem Visingsö u města Jönköping a zakotvíme na chvilku u zříceniny tvrze Brahehus, která se nad tímto nádherným jezerem vypíná a ke které se váže také zajímavé vyprávění. Pak budeme pokračovat přes Linköping, Norrköping a Nyköping na večerní pobřeží u Oxelösundu, dál až do Stockholmu a k zajímavému překvapení u města Gävle, 170 km severně nad hlavním městem. Zde postavili Číňané věrnou kopii tzv. Dragon Gatte, kterou jsem měl také možnost navštívit a nafotit.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Continue Reading

Švédsko

Přístavní město Helsingborg

Po prohlídce Trelleborgu přeskočím několik velice zajímavých měst,
jako je např. Malmö, Lanskrona apod. (k těm se vrátím později) a
podíváme se do dalšího, krásného a historicky zajímavého, přístavního
města Helsingborg.

Published

on

Po prohlídce Trelleborgu přeskočím několik velice zajímavých měst, jako je např. Malmö, Lanskrona apod. (k těm se vrátím později) a podíváme se do dalšího, krásného a historicky zajímavého, přístavního města Helsingborg.


Historie

Helsingborg je jedno z nejstarších Švédských měst. Oficiálně se datuje k 21. květnu 1085. Leží v nejužším místě Sund, pouhé 4 km od Dánského ostrova Sjælland. Dlouho byl klíčovým místem pro Dánsko, které kontrolovalo až do roku 1658 oba břehy průlivu. Od roku 1429 Dánsko vybíralo poplatek od všech lodí, které tudy projížděly. Peníze pocházející z mýtného tvořily důležitou část příjmů Dánské Koruny.

Při švédsko-dánské válce v letech 1657–1658 vyhrál jih skandinávského poloostrova Charles X Gustav. Dánové se však ještě toto strategické území několikrát snažili dobýt. Naposledy v roce 1710. Až do poloviny 19. století byl Helsingborg jen malé městečko s maximálně 4.000 obyvatel. Od roku 1850 se však stal jedním z nejrychleji rostoucích měst ve Švédsku. V roce 1890 měl již 20.000 obyvatel a v roce 1930 to bylo téměř 56.000. Dnes má město již přes 100.000 obyvatel. Od roku 1892 spojují Švédsko s Dánskem trajekty.


U poslední války a švédského, konečného vítězství u Helsingborgu, bych rád připomenul velké zásluhy hraběte Magnuse Stenbocka. Jeho socha na koni v nadživotní velikosti stojí před zdejší, neogotickou radnicí Rådhuset. Na přiloženém snímku s restaurovanými pozůstatky původního hradu a věží pevnosti KÄRNAN v pozadí.

Hrabě Magnus Stenbock (*1664-†1717)

Magnus Stenbock vstoupil v roce 1688 do nizozemského vojska a bojoval pod markrabětem Ludvíkem Badenským proti Francouzům.


R. 1697 přešel jako plukovník do švédské armády, vyznamenal se pod Karlem XII. u Narvy (1700) a zúčastnil se výpravy proti Augustu Saskému. R. 1706 byl jmenován guvernérem ve Skane.

Po porážce Karla XII. u Poltavy napadl Skane (jižní region, kam patří i Helsingborg), dánský král Bedřich IV.

Stenbock měl za úkol chránit zemi s vojskem chatrně oděným i vyzbrojeným, v pevnostech bez jakéhokoliv spojení a zcela bez zásob. Povolal tehdy do zbraně 16.000 sedláků a u Helsingborgu Dány r. 1710 porazil a donutil je opustit Švédsko.

V roce 1712 vtrhl do Německa, osvobodil obležený Stralsund, porazil Dány u Gadebusche, vypudil je z Brém i Verdenu, spálil Altonu a přezimoval v Holštýnsku. Tady byl Dány, Rusy a Sasy roku 1713 obklíčen, sevřen v pevnosti Töningen a donucen vzdát se s celým svým vojskem. Jako zajatec byl odvezen do Kodaně, kde r. 1717 zemřel. Později byl jmenován polním maršálem In memoriam.


Stál jsem dlouho před jeho sochou a nechával se ve fantazii přenést do doby před téměř třemi sty lety. Historicky bezpochyby zajímavá éra, ale žít bych v ní nechtěl.

KÄRNAN

Chystám se vystoupit po schodech k dalšímu klenotu Helsingborgu, věži Kärnan, která se dochovala jako jediný pozůstatek středověkého hradu, který jinak švédsko-dánským válečným výbojům padl zcela za oběť.


Pod krásnými, dominantně se tyčícími hradbami, je řada stojanů na kola. Nechávám zde tedy svou oprýskanou, ale velice praktickou skládačku a hledám zámek. Musel jsem se však trošku zastydět za své uvažování cizince, zvyklého ze své země na skutečnost, že to co nezamknu, bude mi nepochybně ukradeno. Směrem ke schodům stojí celá řada dalších stojanů, v nichž čekalo na své majitele cca 50 kol různých typů a kvalit, ale ani jedno nebylo zamčeno. Švédové nekradou, tudíž ani nepředpokládají, že mohou krást druzí. Kdo zná Švédsko a mentalitu jeho obyvatelstva delší dobu, ví dobře, že ještě před pár lety jste zde mohli opravdu klidně nechat ležet batoh, či peněženku třeba na lavičce. Když jste se vrátili druhý den, bylo vše na svém místě.

Poslední dobou, vlivem otevření hranic a velkého přílivu obyvatel bulharské, rumunské, polské a bohužel i české národnosti, se tato situace velice mění. I zde již dochází k prořezání plachet nákladních automobilů, odcizení zboží atd. Nikdy to však není práce domácích obyvatel.


Nechávám tedy kolo ve stojanu neuzamčené a stoupám nahoru, na hradby. Pohled na město a na přístav je nezapomenutelným zážitkem a každému jej doporučuji. Trajekty, pomalu vplouvající do přístavu, barevně pestré, probleskující majáky, udržované střechy domů i pěkně řešené náměstí Stortorget, to vše ve vás nechává příjemný pocit z pohledu na město, postavené s velkým citem a smyslem pro pořádek.


Samotná věž KÄRNAN ve středu hradního opevnění z r. 1310, tvořila nedobytnou pevnost. Tvoří ji pět obranných podlaží + vrchní terasa, které jsou propojeny úzkým, točitým schodištěm se 146 schody. Tyčí se 71m nad přístavem a je z ní nádherný pohled na město a široké okolí. Její interiér od té doby nedoznal větších změn. Nachází se tu středověká kuchyně a kaple a před věží terasa krále Oscara II. Za pěkného počasí je krásně udržovaný park, obklopující věž a sahající až k okraji vysokého opevnění přímo stvořen pro relaxaci a příjemný odpočinek s panoramatickým výhledem na celé město. Strávil jsem zde focením a sbíráním informací celé dopoledne.

Původně jsem chtěl ještě zajet nafotit zámek Sofiero s jeho nádherným parkem a oranžerií. Emocionální zážitek z těchto míst byl však tak silný, že jsem zde raději zůstal až do večera a přejezd k zámku, ležícím na druhém konci města nechal až na příští den.

SOFIERO

Další, krásný podvečer v Helsigborgu. Sedám na kolo a vyrážím spáchat reportáž na zámku Sofiero, cca 7 km severně od švédského Helsingborgu, na pobřeží Oresundu. Nechal jej vybudovat v r. 1864 Oscar II. a později ho předal jako svatební dar Gustavu VI. Adolfovi. Dlouho sloužil jako královské letní sídlo švédským panovníkům.


Dorazil jsem sem k zámecké bráně v 18 hod. a právě zavírali nádherný park, přístupný veřejnosti za 60 SK. To se mi přesně hodilo. Ochotný vrátný mě po předložení novinářského průkazu opět vpustil dovnitř, ukázal mi dotykové čidlo, abych se později mohl dostat ven a já měl celou, nádhernou zahradu a oranžerii k dispozici jen pro sebe.

Byl to zvláštní, velice příjemný pocit. Absolutní ticho, jen štěbetání ptactva a zurčení fontán. Procházím nikým nerušen s fotoaparátem a stativem přes rameno celým parkem vzrostlých stromů, oranžerií s rozkvetlými záhony a stromky obsypanými plody a večerní slunce mi dopřává krásné světlo a stíny pro focení. Vdechuji zhluboka vůni květin a fantazie pracuje na plné obrátky. Vidím krásně oblečené komtesy se slunečníky, posedávající na lavičkách a děti v dobových šatičkách, hrající si u udržovaných jezírek. Opodál si zase představuji pány z „vyšších kruhů“, procházející se po upravených cestách a zasvěceně hovořící o politické situaci, či o obchodu. A mezi tím vším zahradníky a jejich mistrovskou práci.


To už ale zabočuji do nitra své romantické duše snílka a fantasty, daleko od současné reality. Dnes již zámek královská rodina nevyužívá. Je plně k dispozici veřejnosti a každému, kdo tuto část Švédska navštíví jeho prohlídku, vřele doporučuji.

Turistické zajímavosti v centru

Dalším skvostem historické tváře Helsingborgu je cihlový kostel Mariakyrkan z 15. století (původně stavba z 12. století, dnešní podobu získala v r. 1450) s impozantním interiérem. Moderní architekturu naopak reprezentuje budova domu kultury Dunkers Kulturhaus. V tomto kulturním domě, fungujícím teprve šestým rokem, lze navštívit muzea, posedět v restauraci nebo zajít na koncert. Jednotlivé budovy ve středu města jsou ze 14. –17.stolletí, jako např. v ulici Norra Storgatan Gamlegård (č. 9), Henckelska gård (č. 12, starý kupecký dům se dvorem), dům Jacob-Hansena z r. 1641, před nímž je studna, připomínající slavného astronoma Tycho de Brahe, který tu po určitou dobu žil.


K pozoruhodnostem města patří i Sjofartsmonu­mentet (pomník plavby) od švédského sochaře Carl Millese, postavený bezprostředně u moře na náměstí Hamntorg, (původně stavba z 12. stol., dnešní podoba z r. 1450). Městské muzeum (Stadsmuseum) zahrnuje kulturně historické sbírky. Řada parků (Slottshagen, Pålsjoskog, městský park s osvětlenou fontánou), rekreační místo Fredriksdal s divadlem. Na jihu ve vilové čtvrti léčivé zřídlo Ramlosa halsobrunn objevené r. 1707

Průmysl

Helsingborg je hlavní centrum obchodu a dopravy. Tři přepravní společnosti dopravují osoby a náklad ze Švédska od Dánska 24 hodin denně. Společnost IKEA má mezinárodní korporační ředitelství v Helsingborgu. Vyrábí se zde nikotinové žvýkačky Nicorette. Plní se zde také minerální voda Ramlösa v Ramlösa Brunn, což je jižní předměstí města.

Tolik o Helsingborgu, příště se přesuneme na této trase, kterou bych vás chtěl postupně zavést až k hranicím s Norskem do města Falkenberg.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Po prohlídce Trelleborgu přeskočím několik velice zajímavých měst, jako je např. Malmö, Lanskrona apod. (k těm se vrátím později) a podíváme se do dalšího, krásného a historicky zajímavého, přístavního města Helsingborg.


Historie

Helsingborg je jedno z nejstarších Švédských měst. Oficiálně se datuje k 21. květnu 1085. Leží v nejužším místě Sund, pouhé 4 km od Dánského ostrova Sjælland. Dlouho byl klíčovým místem pro Dánsko, které kontrolovalo až do roku 1658 oba břehy průlivu. Od roku 1429 Dánsko vybíralo poplatek od všech lodí, které tudy projížděly. Peníze pocházející z mýtného tvořily důležitou část příjmů Dánské Koruny.

Při švédsko-dánské válce v letech 1657–1658 vyhrál jih skandinávského poloostrova Charles X Gustav. Dánové se však ještě toto strategické území několikrát snažili dobýt. Naposledy v roce 1710. Až do poloviny 19. století byl Helsingborg jen malé městečko s maximálně 4.000 obyvatel. Od roku 1850 se však stal jedním z nejrychleji rostoucích měst ve Švédsku. V roce 1890 měl již 20.000 obyvatel a v roce 1930 to bylo téměř 56.000. Dnes má město již přes 100.000 obyvatel. Od roku 1892 spojují Švédsko s Dánskem trajekty.


U poslední války a švédského, konečného vítězství u Helsingborgu, bych rád připomenul velké zásluhy hraběte Magnuse Stenbocka. Jeho socha na koni v nadživotní velikosti stojí před zdejší, neogotickou radnicí Rådhuset. Na přiloženém snímku s restaurovanými pozůstatky původního hradu a věží pevnosti KÄRNAN v pozadí.

Hrabě Magnus Stenbock (*1664-†1717)

Magnus Stenbock vstoupil v roce 1688 do nizozemského vojska a bojoval pod markrabětem Ludvíkem Badenským proti Francouzům.


R. 1697 přešel jako plukovník do švédské armády, vyznamenal se pod Karlem XII. u Narvy (1700) a zúčastnil se výpravy proti Augustu Saskému. R. 1706 byl jmenován guvernérem ve Skane.

Po porážce Karla XII. u Poltavy napadl Skane (jižní region, kam patří i Helsingborg), dánský král Bedřich IV.

Stenbock měl za úkol chránit zemi s vojskem chatrně oděným i vyzbrojeným, v pevnostech bez jakéhokoliv spojení a zcela bez zásob. Povolal tehdy do zbraně 16.000 sedláků a u Helsingborgu Dány r. 1710 porazil a donutil je opustit Švédsko.

V roce 1712 vtrhl do Německa, osvobodil obležený Stralsund, porazil Dány u Gadebusche, vypudil je z Brém i Verdenu, spálil Altonu a přezimoval v Holštýnsku. Tady byl Dány, Rusy a Sasy roku 1713 obklíčen, sevřen v pevnosti Töningen a donucen vzdát se s celým svým vojskem. Jako zajatec byl odvezen do Kodaně, kde r. 1717 zemřel. Později byl jmenován polním maršálem In memoriam.


Stál jsem dlouho před jeho sochou a nechával se ve fantazii přenést do doby před téměř třemi sty lety. Historicky bezpochyby zajímavá éra, ale žít bych v ní nechtěl.

KÄRNAN

Chystám se vystoupit po schodech k dalšímu klenotu Helsingborgu, věži Kärnan, která se dochovala jako jediný pozůstatek středověkého hradu, který jinak švédsko-dánským válečným výbojům padl zcela za oběť.


Pod krásnými, dominantně se tyčícími hradbami, je řada stojanů na kola. Nechávám zde tedy svou oprýskanou, ale velice praktickou skládačku a hledám zámek. Musel jsem se však trošku zastydět za své uvažování cizince, zvyklého ze své země na skutečnost, že to co nezamknu, bude mi nepochybně ukradeno. Směrem ke schodům stojí celá řada dalších stojanů, v nichž čekalo na své majitele cca 50 kol různých typů a kvalit, ale ani jedno nebylo zamčeno. Švédové nekradou, tudíž ani nepředpokládají, že mohou krást druzí. Kdo zná Švédsko a mentalitu jeho obyvatelstva delší dobu, ví dobře, že ještě před pár lety jste zde mohli opravdu klidně nechat ležet batoh, či peněženku třeba na lavičce. Když jste se vrátili druhý den, bylo vše na svém místě.

Poslední dobou, vlivem otevření hranic a velkého přílivu obyvatel bulharské, rumunské, polské a bohužel i české národnosti, se tato situace velice mění. I zde již dochází k prořezání plachet nákladních automobilů, odcizení zboží atd. Nikdy to však není práce domácích obyvatel.


Nechávám tedy kolo ve stojanu neuzamčené a stoupám nahoru, na hradby. Pohled na město a na přístav je nezapomenutelným zážitkem a každému jej doporučuji. Trajekty, pomalu vplouvající do přístavu, barevně pestré, probleskující majáky, udržované střechy domů i pěkně řešené náměstí Stortorget, to vše ve vás nechává příjemný pocit z pohledu na město, postavené s velkým citem a smyslem pro pořádek.


Samotná věž KÄRNAN ve středu hradního opevnění z r. 1310, tvořila nedobytnou pevnost. Tvoří ji pět obranných podlaží + vrchní terasa, které jsou propojeny úzkým, točitým schodištěm se 146 schody. Tyčí se 71m nad přístavem a je z ní nádherný pohled na město a široké okolí. Její interiér od té doby nedoznal větších změn. Nachází se tu středověká kuchyně a kaple a před věží terasa krále Oscara II. Za pěkného počasí je krásně udržovaný park, obklopující věž a sahající až k okraji vysokého opevnění přímo stvořen pro relaxaci a příjemný odpočinek s panoramatickým výhledem na celé město. Strávil jsem zde focením a sbíráním informací celé dopoledne.

Původně jsem chtěl ještě zajet nafotit zámek Sofiero s jeho nádherným parkem a oranžerií. Emocionální zážitek z těchto míst byl však tak silný, že jsem zde raději zůstal až do večera a přejezd k zámku, ležícím na druhém konci města nechal až na příští den.

SOFIERO

Další, krásný podvečer v Helsigborgu. Sedám na kolo a vyrážím spáchat reportáž na zámku Sofiero, cca 7 km severně od švédského Helsingborgu, na pobřeží Oresundu. Nechal jej vybudovat v r. 1864 Oscar II. a později ho předal jako svatební dar Gustavu VI. Adolfovi. Dlouho sloužil jako královské letní sídlo švédským panovníkům.


Dorazil jsem sem k zámecké bráně v 18 hod. a právě zavírali nádherný park, přístupný veřejnosti za 60 SK. To se mi přesně hodilo. Ochotný vrátný mě po předložení novinářského průkazu opět vpustil dovnitř, ukázal mi dotykové čidlo, abych se později mohl dostat ven a já měl celou, nádhernou zahradu a oranžerii k dispozici jen pro sebe.

Byl to zvláštní, velice příjemný pocit. Absolutní ticho, jen štěbetání ptactva a zurčení fontán. Procházím nikým nerušen s fotoaparátem a stativem přes rameno celým parkem vzrostlých stromů, oranžerií s rozkvetlými záhony a stromky obsypanými plody a večerní slunce mi dopřává krásné světlo a stíny pro focení. Vdechuji zhluboka vůni květin a fantazie pracuje na plné obrátky. Vidím krásně oblečené komtesy se slunečníky, posedávající na lavičkách a děti v dobových šatičkách, hrající si u udržovaných jezírek. Opodál si zase představuji pány z „vyšších kruhů“, procházející se po upravených cestách a zasvěceně hovořící o politické situaci, či o obchodu. A mezi tím vším zahradníky a jejich mistrovskou práci.


To už ale zabočuji do nitra své romantické duše snílka a fantasty, daleko od současné reality. Dnes již zámek královská rodina nevyužívá. Je plně k dispozici veřejnosti a každému, kdo tuto část Švédska navštíví jeho prohlídku, vřele doporučuji.

Turistické zajímavosti v centru

Dalším skvostem historické tváře Helsingborgu je cihlový kostel Mariakyrkan z 15. století (původně stavba z 12. století, dnešní podobu získala v r. 1450) s impozantním interiérem. Moderní architekturu naopak reprezentuje budova domu kultury Dunkers Kulturhaus. V tomto kulturním domě, fungujícím teprve šestým rokem, lze navštívit muzea, posedět v restauraci nebo zajít na koncert. Jednotlivé budovy ve středu města jsou ze 14. –17.stolletí, jako např. v ulici Norra Storgatan Gamlegård (č. 9), Henckelska gård (č. 12, starý kupecký dům se dvorem), dům Jacob-Hansena z r. 1641, před nímž je studna, připomínající slavného astronoma Tycho de Brahe, který tu po určitou dobu žil.


K pozoruhodnostem města patří i Sjofartsmonu­mentet (pomník plavby) od švédského sochaře Carl Millese, postavený bezprostředně u moře na náměstí Hamntorg, (původně stavba z 12. stol., dnešní podoba z r. 1450). Městské muzeum (Stadsmuseum) zahrnuje kulturně historické sbírky. Řada parků (Slottshagen, Pålsjoskog, městský park s osvětlenou fontánou), rekreační místo Fredriksdal s divadlem. Na jihu ve vilové čtvrti léčivé zřídlo Ramlosa halsobrunn objevené r. 1707

Průmysl

Helsingborg je hlavní centrum obchodu a dopravy. Tři přepravní společnosti dopravují osoby a náklad ze Švédska od Dánska 24 hodin denně. Společnost IKEA má mezinárodní korporační ředitelství v Helsingborgu. Vyrábí se zde nikotinové žvýkačky Nicorette. Plní se zde také minerální voda Ramlösa v Ramlösa Brunn, což je jižní předměstí města.

Tolik o Helsingborgu, příště se přesuneme na této trase, kterou bych vás chtěl postupně zavést až k hranicím s Norskem do města Falkenberg.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Continue Reading

Švédsko

Kdo byli Vikingové

O Vikinzích toho bylo napsáno již mnoho a Trelleborg je jedním
z míst, kde máme díky mravenčí práci archeologů a místních
nadšenců možnost do jejich života nahlédnout. Ve zdejším muzeu se
můžeme seznámit s originály i s replikami dobových nástrojů a
zbroje. Prohlédnout si zde můžete i menší loď, sloužící
k rybolovu a obchodním cestám mezi osadami. Naleznete zde
i skutečnou bojovou přilbu, která mnoho lidí vyvede z jednoho
z velkých omylů.

Published

on

Vikingové byli stejně jako Germáni, Slované a Keltové vyznavači pohanského náboženství. To znamená, že jejich víra vyznávala ne jednoho – jediného boha, ale každá činnost, měla za patrona jiného boha. Božstva pak byla rozdělena na různá odvětví ( Ásartú, Vanatrú, Skertrú a Odinismus). Některá božstva upřednostňovali např. zemědělci, jiná zase obchodníci, bojovníci atd. Hlavním, nejvyšším bohem však zůstával samozřejmě Odin.


Původ slova „Viking“ dodnes trápí badatele a názory na jeho vznik se liší. Může pocházet ze slova vík (zátoka, záliv, fjord), nebo víg (boj, bitva), nebo od místního jména Vík (kraj na obou březích Oslofjordu). Cizí národy nazývaly Vikingy různě. Irové jim říkali Gall (cizinec), Frankové Normanni, Angličané Dani, Španělé Madjus (pohanští kouzelníci), Němci Ascomanné (jasanoví muž), Varjagové, atd, atd. Každopádně to byl národ velice zajímavý.

Vikingové byli velice zdatnými řemeslníky i zemědělci. Jejich lodě, hradby, domy – to vše bylo stavěno bez výkresů s neuvěřitelnou přesností a dokonalostí.

Především však byli Vikingové vynikajícími válečníky a obávanými dobyvateli. Už ve velmi ranném věku dostávali chlapci dřevěné štíty a meče, o které se opírali, sotva začali chodit. Postupně ovládali obrovská území, a pokud se někde objevily jejich válečné lodě, zdobené na přídích velkými, dračími hlavami, způsobovaly mezi místním obyvatelstvem naprosté zděšení a hrůzu.


V r. 793 – podnikli Vikingové nájezd na anglický klášter v Lindisfarne a vyplenili jej. Odtud je datována doba Vikingská.

Následovaly další úspěšné výpady do blízkých i vzdálených zemí. Postupně si podrobili Skotsko, Orkneje, Shetlendy, Faerské ostrovy, ale i evropská pobřežní střediska.

Vikingové byli velkými znalci runového písma a zanechali po sobě velké množství zpráv. Psali téměř na vše, na co se dalo, ale nejvíce informací o jejich životě se pravděpodobně dochovalo na tzv. runových kamenech. Je ovšem otázkou, zdali si jejich odkazy vykládáme vždy správně. Runové písmo má mnoho významů a postupem času bylo i různě upravováno. Výsledné přeložení runových textů může být proto mnohdy poněkud zavádějící. Původ run je totiž přinejmenším stejně starý jako Hebrejština a postupem času se vyvíjel. Za původní runovou abecedu se pokládá FUTHARK, složený z 24 run. Ten vypadal následovně:


O Vikinzích toho bylo napsáno již mnoho a Trelleborg je jedním z míst, kde máme díky mravenčí práci archeologů a místních nadšenců možnost do jejich života nahlédnout. Ve zdejším muzeu se můžeme seznámit s originály i s replikami dobových nástrojů a zbroje. Prohlédnout si zde můžete i menší loď, sloužící k rybolovu a obchodním cestám mezi osadami. Naleznete zde i skutečnou bojovou přilbu, která mnoho lidí vyvede z jednoho z velkých omylů. Na ilustracích ke knížkám, či ve filmech o těchto úspěšných dobyvatelích je často vídáme s helmicemi, zdobenými buvolími rohy. Ty však nikdy válečníci nenosili do boje. Sloužily pouze k rituálním obřadům. Rohy by ránu mečem, která se má po hladké přílbě smeknout do strany, naopak zadržely. Navíc by byla příliš těžká.

Tak jako u nás vystupují skupiny historického šermu, tak i ve Švédsku existují spolky nadšenců, které pořádají oslavy svých předků. Předvádějí souboje v plné zbroji, řemeslné práce, dobové oblečení atd. V Trelleborgu jsou tyto akce pořádány právě v prostorách jmenované tvrze.

Skupiny vyznavačů a znalců života těchto bojovných seveřanů však existují po celém světě.


I u nás jsou spolky, které mají velice dobře zmapovánu nejslavnější éru Vikingů. Ta je obecně datována od jejich vpádu do Anglie a vyplenění kláštera Lindisfarne v roce 793, až po její zánik v raném počátku druhého tisíciletí, kdy se do Skandinávie rozšířilo západní křesťanství.

Na internetu je možné vyhledat několik velice dobře zpracovaných stránek, na kterých se mohou zájemci seznámit se životem Vikingů, jejich náboženstvím, řemeslnou zručností, i archeologickými nálezy.

Tolik o Trelleborgu, příště Helsingborg.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Vikingové byli stejně jako Germáni, Slované a Keltové vyznavači pohanského náboženství. To znamená, že jejich víra vyznávala ne jednoho – jediného boha, ale každá činnost, měla za patrona jiného boha. Božstva pak byla rozdělena na různá odvětví ( Ásartú, Vanatrú, Skertrú a Odinismus). Některá božstva upřednostňovali např. zemědělci, jiná zase obchodníci, bojovníci atd. Hlavním, nejvyšším bohem však zůstával samozřejmě Odin.


Původ slova „Viking“ dodnes trápí badatele a názory na jeho vznik se liší. Může pocházet ze slova vík (zátoka, záliv, fjord), nebo víg (boj, bitva), nebo od místního jména Vík (kraj na obou březích Oslofjordu). Cizí národy nazývaly Vikingy různě. Irové jim říkali Gall (cizinec), Frankové Normanni, Angličané Dani, Španělé Madjus (pohanští kouzelníci), Němci Ascomanné (jasanoví muž), Varjagové, atd, atd. Každopádně to byl národ velice zajímavý.

Vikingové byli velice zdatnými řemeslníky i zemědělci. Jejich lodě, hradby, domy – to vše bylo stavěno bez výkresů s neuvěřitelnou přesností a dokonalostí.

Především však byli Vikingové vynikajícími válečníky a obávanými dobyvateli. Už ve velmi ranném věku dostávali chlapci dřevěné štíty a meče, o které se opírali, sotva začali chodit. Postupně ovládali obrovská území, a pokud se někde objevily jejich válečné lodě, zdobené na přídích velkými, dračími hlavami, způsobovaly mezi místním obyvatelstvem naprosté zděšení a hrůzu.


V r. 793 – podnikli Vikingové nájezd na anglický klášter v Lindisfarne a vyplenili jej. Odtud je datována doba Vikingská.

Následovaly další úspěšné výpady do blízkých i vzdálených zemí. Postupně si podrobili Skotsko, Orkneje, Shetlendy, Faerské ostrovy, ale i evropská pobřežní střediska.

Vikingové byli velkými znalci runového písma a zanechali po sobě velké množství zpráv. Psali téměř na vše, na co se dalo, ale nejvíce informací o jejich životě se pravděpodobně dochovalo na tzv. runových kamenech. Je ovšem otázkou, zdali si jejich odkazy vykládáme vždy správně. Runové písmo má mnoho významů a postupem času bylo i různě upravováno. Výsledné přeložení runových textů může být proto mnohdy poněkud zavádějící. Původ run je totiž přinejmenším stejně starý jako Hebrejština a postupem času se vyvíjel. Za původní runovou abecedu se pokládá FUTHARK, složený z 24 run. Ten vypadal následovně:


O Vikinzích toho bylo napsáno již mnoho a Trelleborg je jedním z míst, kde máme díky mravenčí práci archeologů a místních nadšenců možnost do jejich života nahlédnout. Ve zdejším muzeu se můžeme seznámit s originály i s replikami dobových nástrojů a zbroje. Prohlédnout si zde můžete i menší loď, sloužící k rybolovu a obchodním cestám mezi osadami. Naleznete zde i skutečnou bojovou přilbu, která mnoho lidí vyvede z jednoho z velkých omylů. Na ilustracích ke knížkám, či ve filmech o těchto úspěšných dobyvatelích je často vídáme s helmicemi, zdobenými buvolími rohy. Ty však nikdy válečníci nenosili do boje. Sloužily pouze k rituálním obřadům. Rohy by ránu mečem, která se má po hladké přílbě smeknout do strany, naopak zadržely. Navíc by byla příliš těžká.

Tak jako u nás vystupují skupiny historického šermu, tak i ve Švédsku existují spolky nadšenců, které pořádají oslavy svých předků. Předvádějí souboje v plné zbroji, řemeslné práce, dobové oblečení atd. V Trelleborgu jsou tyto akce pořádány právě v prostorách jmenované tvrze.

Skupiny vyznavačů a znalců života těchto bojovných seveřanů však existují po celém světě.


I u nás jsou spolky, které mají velice dobře zmapovánu nejslavnější éru Vikingů. Ta je obecně datována od jejich vpádu do Anglie a vyplenění kláštera Lindisfarne v roce 793, až po její zánik v raném počátku druhého tisíciletí, kdy se do Skandinávie rozšířilo západní křesťanství.

Na internetu je možné vyhledat několik velice dobře zpracovaných stránek, na kterých se mohou zájemci seznámit se životem Vikingů, jejich náboženstvím, řemeslnou zručností, i archeologickými nálezy.

Tolik o Trelleborgu, příště Helsingborg.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Continue Reading

Nové články