Napříč Amazonií, část I.

Vstupuji na brazilské imigrační. Moderně zařízená, leč stará a
oprýskaná budova, vybavená dvěma psacími stroji, třemi úředníky,
četníkem s nablýskanou brokovnicí a přísným výrazem a brazilskou
vlajkou na stěně. „Nemáte v pasu vízum, vraťte se zpátky do
Santa Eleny“ říká s přimhouřenýma očima úředník, zatímco
si četník láskyplně přejíždí konečky prstů po brokovnici. No to víte,
taková situace nepotěší.

Napříč Amazonií

Sedím na náměstíčku v Santě Eleně, kousek od hranic s Brazílií. Zvažuju co dál. Můj původní plán zůstat ve Venezuele, najit si tam nějakou práci a učit se španělsky je v troskách už po 14ti dnech. Ne, že by Venezuela nebyla pěkným místem, mají tam hory, džungle, moře, litr benzínu za par korun, pěkný holky, vlastně všechno, co si můžete přát. Ale taky vysokou kriminalitu a celkově takovou nervózní atmosféru. Když i místňáci, u kterých jsem pobýval, se setměním zavřou na dveřích u domu mříž a začnou ukazovat starou, rezavou, ale tutově funkční pistoli, člověk si na dovolené moc nepřipadá. Ani to, že tu pistoli ukazuje padesátiletá paní domu v kostkované zástěře oblečené na ostro, člověka vůbec neuklidní. Přesto neodjíždím ze strachu, až tak horké to tu není, jen mi nesedí ta neuvolněná atmosféra. Možná jsem se nezdržoval na těch správných místech, možná je to rozdíl mezi tím, když ve Venezuele cestuju po venkově a tím, když chci ve Venezuele dlouhodobě pobývat, čili tak nějak krátkodobě žít.


Santa Elena je nudné městečko s vlhkým, horkým klimatem, trochou tradičních odpadků v příkopech, nefunkčními telefonními budkami, pod mostem uprostřed města v zarostlým potoce povalujícím se krokodýlem a s přejetým červeno černo bílým hadem na silnici (ne, nezjišťoval jsem, jestli to byl ten super jedovatý druh, nebo ten vychcánek, co ho imituje, jen jsem se od té doby držel dál od houští).

Můj nový plán přejet Brazílii a pobýt nějaký čas v Bolívii nabýval s každým ujitým metrem k Brazilské hranici jasnějších kontur. O Bolívii jsem slyšel samé pěkné věci a začínám se tam těšit.

Hranice s Brazílií byla dál než jsem čekal a tak jsem použil místní MHD. Už když otřískaná dodávka zastavovala, byla k prasknutí plná. Maminka s dětma, starší pán a já s velkým batohem jsme se však dovnitř nějakým záhadným způsobem vsublimovali. Ještě se mi nikdy nestalo, že bych zůstal na chodníku. Dopravu totiž zajišťuje nespočet soukromých společnůstek a ty si nenechají ujít žádný kšeftík. Veřejnou dopravou jsem se po Jižní Americe něco nacestoval a musím říct, že jsem se nikdy nesetkal s takovou nevraživostí mezi cestujícími jako v pražské tramvaji. Když už někdo vycení zuby (nebo oblast, kde normálně zuby bývají), je to vždy v přátelském úsměvu a ne proto, že vám chce ukousnout ucho. Tady za mne ona maminka s dětma dokonce zaplatila jízdné. Brazilská hranice. Hranice neznáma. První nenavštívená země latinské ameriky do které vstupuju sám. Navíc je Brazílie zemí, kde mluví portugalsky. Portugalština sice zní jako když se opilý Francouz snaží mluvit španělsky a já jim nerozumím ani slovo. Fakt. Přitom se říká, že je to španělštině velmi podobné. Není. I rodilý španělský mluvčí má s portugalštinou problémy. Ale naopak s Italem si Španěl povykládá téměř plynule. Pche. Ale ono to zas až tak nevadí. Oni se ti Brazilci baví stejně jen o fotbale a o tom českým vědí i tak víc než já a nepotřebují mne tedy kvůli novinkám v klubech. Vstupuji na brazilské imigrační. Moderně zařízená, leč stará a oprýskaná budova, vybavená dvěma psacími stroji, třemi úředníky, četníkem s nablýskanou brokovnicí a přísným výrazem a brazilskou vlajkou na stěně. „Nemáte v pasu vízum, vraťte se zpátky do Santa Eleny“ říká s přimhouřenýma očima úředník, zatímco si četník láskyplně přejíždí konečky prstů po brokovnici. No to víte, taková situace nepotěší. Chvilku si to však vysvětlujeme, až druhý úředník vytáhne stoh papírů, ze kterých se vyklube nejnovější aktualizace vízové povinnosti. Prý jak dlouho se hodlám zdržet. „jen přejíždím do Bolívie, takže pár dní“ odpovídám rozšafně. Mám ale velké štěstí, jak se teprve ukáže, že tentokrát se mým doporučením úředník s přimhouřenýma očima neřídí a mně v pasu zasychá razítko s měsíční platností.

Jako každé hraniční město, i tady to žije trhovci a obchodem. Já si jen měním venezuelské Bolívary do brazilských Realů a jdu na autobusák. Podle mé mapy v učebnici Španělštiny odhaduji cestu na hranici s Bolívií tak na tři, maximálně čtyři dny. Ze začátku ubíhá cesta pěkně, superluxusním autobusem do Boa Visty, přestup na další pěkný autobus do Manausu, klimatizace, za okny krajinka s výrazným zemědělským motivem a holandští spolucestující, kteří, když jim říkám o pověsti Nizozemců v ČR, ve který hraje v hlavní roli karavan, s úsměvem obracejí oči v sloup a odpovídají: „ach ne, tak u vás taky?“

Manaus, Město boží matky


Město Manaus je neuvěřitelné tím, že se jedná běžné velkoměsto, které je však uprostřed amazonské džungle. Žijí tu přibližně dvě třetiny všech obyvatel brazilského státu Amazonie, který má okolo 2,8 miliónu obyvatel. Město bylo založeno 1669 jako malá pevnost São José da Barra, jako obrana proti Španělům. V roce 1832 bylo přejmenováno na Manaós, což v jazyce místních obyvatel znamená Boží matka. Mezi roky 1890 a 1920 zažilo město obrovský rozvoj díky kaučuku. Zlaté období skončilo vynálezem syntetické gumy. Město se rozkládá téměř na rovníku, takže den je tu přibližně stále stejně dlouhý jako noc a hlavně slunce vám v poledne smaží přímo na pleš, což je dokázáno tím, že stojíte svému stínu na hlavě. Další zajímavostí je to, že slunce po obloze skutečně pospíchá. To je dáno vaší vyšší obvodovou rychlostí na rovníku.

Chci si v Manaosu na autobusáku koupit lístek do města Porto Velho, odkud je to do Bolívie co by kamenem dohodil. Ó, jak jsem narazil. Prodavač mi vysvětluje, že autobusy do Porto Velha nejezdí, že silnice je už 15 let zavřená a že mám jet lodí. Házím batoh na záda a přes všechny rady ohledně MHD jdu do přístavu pěšky. Vedro. Lepkavo. Nekonečné město. Vedro. Lepkavo. Jdu hodinu a scenérie se nemění. Rušná ulice, domy, takový paneláky. Jdu dvě hodiny. Ruce se mi kvůli batohu už ani neprokrvují, dávám odpočinky čím dál častěji, tričko můžu ždímat. Rozhoduju se přeci jen pro tu MHD. Né že bych to nedošel, to zas né, ale asi bych zdechnul vedrem a naprostým vyčerpáním.

Nejhorší na MHD je to, že v každém státě, někdy i v každém městě mají jiný systém přepravy. Kupují se tady lístky dopředu jako u nás? Nebo mně skásne řidič? Nebo pomocník? Leze se do autobusu předními dveřmi, nebo zadními? Zastavuje autobus na zastávkách, nebo na něj stačí mávnout? V Manausu lezu do autobusu zadními dveřmi, koupím si u sympaticky nevrlé paní s obočím jako Brežněv lístek a prolezu turniketem si sednout. Jednoduché. Jen v tom mrňavém turniketu, který sahá až po strop, si připadám s obrovským batohem jako ježek v kleci. Zašprajcnu se a už už začínám vzlykat. Ale po chvilce si vzpomenu na poučku „když nastavíme nejdelší osten tak…….“ a s úspěchem si sedám na židle.

Autobusem jedu ještě dlouho, proklatě dlouho, než se dostanu do centra do přístavu. Koupit lístek si člověk může na dvou místech. Jedno je oficiální, v klimatizované hale a druhé je sice taky oficiální, ale v sousední části přístavu, u různých obchodníčků a překupníčků. Ale o tom zatím nevím. Lístky v hale jsou proklatě drahé, ale ani se nestihnu pořádně porozhlídnout a už mě má ve spárech nahaněč a ptá se, kam jedu. Zavede mne ke „kapitánovi“ a ten hodí cenu 150 Realů (jeden Real v té době asi 14 Kč). To se mi zdá skutečně hodně a tak poděkuji a vyrazím hledat něco levnějšího do města. Centrum se rozkládá hned u přístaviště a já sázím na cestovky v okolí. Bezúspěšně. Nic. Nada. Jak zpráskaný pes se vracím do přístavu a před halou vyhledám kapitána. Vysázím 150 reálů a v duchu pláču. Ještě víc začnu plakat, když se dozvím, že loď vyplouvá až zítra. Zítra! To je přímo nehoráznost, takového času ztratit tady, uprostřed Brazílie. Jen ještě nevím, že dobrodružství právě začíná.

Autor: Tomáš Peterka

Ahoj, jsem z Ceske Trebove, nyni na nějakou dobu sídlím v Praze Rád sportuji - kajak a kolo jsou moje oblíbené inštrumenty, rád cestuji - Jižní Amerika je moje oblíbená destinace, občas dokonce i pracuji S magazínem Cestovatel.cz pomáhám hlavně tak, že čas od času přispěji nějakým tím článečkem, ale jinak hlavně hledám cesty k tomu, aby byl časopis úspěšný a to, s naším rozpočtem, není žádná legrace Turisti se baví na salaši s bačou: "Tak co, bačo, jak se mají ovce?" "No, černé dobře." "A co bílé?" "No bílé taky dobře." "A zdravé jsou, bačo?" "No černé jsou zdravé." "A co bílé?" "No bílé jsou taky zdravé." "A dojí dobře, bačo?" "No černé dojí, dojí dobře." "A co bílé?" "Ale aj bílé dojí dobře." "Bačo, a proč je pořád dělíš na černé a na bílé?" "No černé jsou přece moje." "A co bílé, bačo?" "No ty jsou taky moje..."