Zdeněk Hübner Dillíské letiště Palam bychom mezi padesátkou nejvytíženějších přístavů nenašli ani náhodou, přesto by ale naše Ruzyně vedle něho vypadala jako prcek. V klimatizovaném bludišti obrovitých hal klopýtáme přes kufry pasažérů všech možných národností a jazyků, při troše trpělivosti objevujeme odbavovací prostory k našemu letadlu a v neposlední řadě i zapomenutý půvab západoevropsky vyhlížejících toalet. Pro dalších 8 tisíc kilometrů se loučíme s bágly a zabořeni do pohodlných křesel pozorujeme své sousedy – přesně za čtvrt roku do nich usednou cestující saudskoarabského Boeingu, jehož osudná srážka s Iljušinem nad zdejším letištěm v listopadu 1996 bude znamenat pátou největší tragédii letecké dopravy vůbec.
Tunelem konečně procházíme z chodeb budovy přímo do připraveného Airbusu a zatímco uvykáme z našich cest nezvyklému pohodlí, letoun dlouho a pomalu najíždí na příslušnou rozjezdovou plochu. Správná doba na připoutání, ale to už tryskem prorážíme tmu noci a naše centrifuga se vzápětí naklání šikmo vzhůru. Světla Palamu se ztrácejí a hluboko pod námi spíš tušíme úrodné nížiny Paňdžábu, hradby jeho starých měst i sněhem pokryté štíty velehor Afghánistánu…
Svítá nad pouští Kyzylkum a brzy se objevují úděsné obrazy zasolené pouště Aralkum, která na své zakreslení do map na místě zanikajícího Aralského jezera teprve čeká. Lepší pohled nabízejí široké stepi Kazachstánu a pak už máme pod křídlem jen nedozírnou rovinu samotného Impéria, protknutou stuhami velkých řek. Nekonečnost rovin Ruska omračuje i jeho obyvatele samé a tím spíš nás, rozpomínající se na těsnost neuvěřitelně krásného prostoru mezi Beskydami a Šumavou…
Na moskevském Šeremetěvu jsem do sebe hodil šašlik a dalším letounem jsme pokračovali přes běloruský skanzen stalinismu již definitivně do Evropy. Chuchvalci bílých oblaků se blýskala oka jezer Mazurské plošiny, ale nad Berlínem s námi už málem šila myšlenka únosu letadla do Čech. Ovšem po přeletu Harzu se pod námi brzy objevila podél Mohanu rozložená aglomerace Frankfurtu a hlavní evropské letiště Rhein-Main už bylo v dohledu…
Obyvatelé hlavního města spolkové země Hesensko pečují naštěstí vzorně o zeleň, a tak po neúspěšných pokusech o autostop s posledním dolarem v kapse bylo alespoň kam na noc hlavu složit. Ach, ti Asiati… Na druhý den to parťák vzdal a rozloučil se, ale pak se řidiči nechali konečně obměkčit a mezi nimi na prvním bavorském odpočívadle dokonce dobrodinec z Opavy, který si to s tirákem právě šinul domů. Nabízená. buchta ještě ze Slezska od manželky bylo bez diskuse to nejexotičtější jídlo, jaké jsem kdy ochutnal.
„A jak bylo na Západě? Z Francie, z Anglie?“ vyzvídá řidič a nepřestává sakrovat nad novým předsedou parlamentu.
Rád se s ním dělím o poslední železnou zásobu sušeného ovoce. „Z Gilgitu, Kašmír, zaručeně čerstvý dovoz,“ ujišťuju a při bližším zkoumání svazku Mladých front začínám lomit rukama také. Zdravý jihoasijský odstup od malicherných problémů na našem malém českém písečku je tentam.
Na hranici se už pomalu vše ukládalo ke spánku, ale tady prostě nemůžete neožít. Po takové cestě už totiž víte víc o jedinečnosti naší nádherné země, kterou byste nevyměnili ani za všechny krásy světa.
Po půlnoci ještě do tmy zářil klenot posvátné skály Vyšehradu a já s otevřenou pusou dýchal atmosféru města, které nemá sobě rovné.
Před svítáním jsem ve Vysokém Mýtě narazil jen na jedinou živou duši. Motala se odpovídajíc pokročilé době, ale přesto byla s rozšířenýma očima ochotna naslouchat mé, po učitelské praxi první hodině zeměpisu. Dokonce, než odvrávorala, s radostí zůstala i po škole.
