V pořadí třetí putovní tábor jilemnických R&R (21.8 – 28.8.1999). Tentokrát do okolí Berouna s podtitulem chce-li někdo tam, pomozme mu tam. Aneb, jak lze bezvadně prožít poslední týden prázdnin a poznat kousek rodné hroudy.

Po mnoha dnech příprav, vysedávání nad mapou, sestavování jídelníčku, tvorbě expedičního deníku a všech možných i nemožných starostech jsme se měli (bylo nás 7) v sobotu 21.8 sejít v 4:55 ráno na vlakovém nádraží v Jilemnici. Nestalo se tak, protože ti, kteří spali v klubovně nařídili omylem budíka o hodinu dopředu a ostatní měli napsaný špatný čas odjezdu. Nějakým zázrakem jsme se však šťastně sešli v Matrinicích na nádraží a splečně nasedli do rychlíku Krakonoš směr Praha. Hodnou část cesty jsme si vyprávěli zážitky o tom, kdo jak chytil vlak, obul si špatný boty, běžel z domu na nádraží jen tak do půl těla a podobně. V Praze jsme přestoupili do vlaku na Beroun. V Berouně nás čekalo první nepříjemné překvapení. V informačním centru nám oznámili, že na Točníku a Žebrákru mají v pondělí zavřeno – docela logické, ale díky lenosti jednoho z našich členů, který tam měl týden předem zavolat to byla první a docela velká díra do našeho tak přepečlivě sestaveného itineráře. Po menší rozmíšce se dospělo k rozumnému řešení – pojedeme vlakem do Praskoles a cestu půjdeme obráceně, což se pak ukázalo vzhledem k terénu velmi moudré. Z Praskoles jsme vyrazili po modré směr Žebrák, ze kterého byl díky počasí výhled až nám oči přecházeli. Na hradu Točník, probíhala zrovna nějaká JOJO akce a tak tam bylo mnoho lidí. K vidění je tam toho hodně – hrad, medvědi v příkopu a chatrče našich předků s částí příslušenství, které jsou zbudovány před hradem.

Po vydatné sváče jsme pokračovali dál po žluté přes Hředle na Vraní skálu, kde nás čekal jeden z působivějších zážitků na tomhle puťáku – pohled z Vraní skály na západem slunce ozářenou krajinu lesů. Ani jsme si v tom vytržení neuvědomili, že se pomalu začíná stmívat. Místo na spaní jsme hledali téměř za tmy. Vyskytlo asi po 2 kilometrech na kraji lesa kousek od vesnice Svatá. Udělali jsme si ležení – každý si natáhne mezi dva stromy provaz, přes něj přehodí takzvanou pařníkovku (černá folie 2×2,5m, která má v rozích poutka pro kolíky), vznikne tak jednoduché áčko pro jednoho člověka a batoh, zkrátka pohádka.

Probudili jsme se do krásného nedělního rána nažhaveni na další zážitky, i když nás trochu bolela ramena – dvacet kilo je dvacet kilo. Každý si uvařil snídani, většinou to byla instantní kaše s trochou „mysli“ nebo polévka – snídaně a jídlo přes den má každý svoje, snažíme se cestou dokupovat minimum věcí. Vyrazili jsme tedy po modré směr Hudlice – rodiště Josefa Jungmana. Ještě před vsí je ovšem takzvaná Hudlická skála na kterou jsme také vylezli a užili při tom spoustu legrace, pokochali se pohledem a už někde v dálce spíše tušili než viděli údolí Berounky a Nižbor – tam jsme dnes chtěli dojít. Prošli jsme vsí a neopomněli navštívit rodný domek našeho národního buditele, který je velmi pěkně upravený. Dostalo se nám tam i pěkného výkladu o Jungmanově mládí a životě vůbec. Ten starý pán, co to tam měl na starosti, byl velice ochotný a když viděl, že máme zájem vykládal jednu historku za druhou, některé máme i na diktafonu – zpracujeme při naší rychlosti asi do konce roku 2002. Nabrali jsme zásoby vody v místním pohostinství a pokračovali dál po červené do Nového Jáchymova. Tam nás zastavil jeden vesničan s kortoučem a začal nám vypravovat o zdejším kraji, že tady byly před sto lety povodně, že tu mají pěkný hřbitov což jsme věděli a podobně. Postupně se dostal také k sobě a vyklubal se z něho hlavní projektant JE Temelín, hned bylo o čem povídat. Čas nás tlačil a tak jsme pokračovali. Za vesnicí byl opravdu výše zmiňovaný lesní hřbitov v celé své kráse, ale staré hroby s kříži odlitými ve zdejších bývalých slévárnách jsou zanedbané. Žlutá značka nás pak přes Jezírka dovedla do Nižboru, kde jsme nechali batohy a šli si očíhnout Keltské oppidum. Ti Keltové. Proč stavěli svoje hradiště na takovém kopci? – Než jsme vylezli nahoru, řádně jsme se zapotili. Každý čekal něco opravdu extra, ale neposekanou oplocenou louku určitě nečekal až na ty „lepší“ – vzdělané vyjímky nikdo. Pokochali jsme se alespoň pohledem na Nižbor a okolí. Dolů jsme to vzali takzvaně krosem, nejdříve vedle vleku po sjezdovce a pak lesem, který místy rostl skoro na skále dolů do města. Žízeň nás přímo ubíjela. Doplnili jsme s tekutinami i kalorie v místním pohostinství. Dohodli jsme se kde budeme spát, vzali batohy na ramena a šli kousek nad Nižbor, uvařili na VARu společnou večeři – bramborovou polévku s nudlemi a šli spát.

V pondělí jsme se probudili s úlekem, že nám kácí stromy nad hlavou, lesem se totiž rozléhal jekot motorové pily a ozýval se docela blízko. Byl to ovšem jen planý poplach, tak jsme si udělali snídani a vyrazili do Nižboru. Někdo se podíval do skláren, mimochodem, velice pěkné a určitě to stojí zato. Ostatní měli volno, sraz byl na nádraží, ze kterého se jelo do Zbečna. Tam jsme se měli sejít s dalšími čtyřmi členy expedice, kteří vyjeli dnes brzy ráno. Čekání nám zkrátilo koupání ve studené Berounce. Po šťastném shledání jsme pokračovali na Křivoklát, další perla mezi drahokamy na naší cestě. Troufnul bych si tvrdit, že je to 1:1 s Karlštejnem, někde snad i lepší. Prohlídka se dost protáhla, ale stálo to za ten čas. Křivoklát je jeden z nejzachovalejších hradů v ČR. Nedaleko Křivoklátu je také rezervace Brdatka s velmi pěknou naučnou stezkou. Ta nám nesměla uniknout. I když nás čas tlačil, jako ostatně pořád, rozhodli jsme se ji projít stylem „Japonský turista“ – sebrat co nejvíce informací, zážitků a kvalitních diáků či fotografií. Mimochodem tenhle styl je u části naší družiny velmi oblíben a praktikován i přes občasnou nevoli ostatních. Ti co si prošli celou stezku, došli až dolů k Berounce, podle rady domorodého obyvatelstva nešli stejnou cestou nazpátek, ale vraceli se podle řeky z čehož měli velkou radost. Ostatní na ně zatím čekali. Dohromady jsme pak vyrazili po červené směr Nezebudické skály a kousek od vesnice Velká Buková rozložily v lese tábor, uvařily večeři – rýži se sojovým masem a čínskou omáčkou. Znaveni v klidu ulehli pod širák. To jsme ještě nevěděli, co nás čeká příští dny.

Ráno nás probudilo probleskující sluníčko mezi stromy a příjemný ranní opar. Po snídani jsme se vydali na další cestu. Červená značka nás dál vedla do Nezabudic, cestou se nám ještě naskytl překrásný výhled z Nezabudických skal. V Nezabudicích jsme pak podle doporučení domorodců nabrali vodu z místní studny a pokračovali dál ke zřícenině hradu Týřov, netuše, že si zde nabíráme časovanou bombu. Týřov ovšem leží na druhém břehu Berounky. Abychom si nemuseli zacházet do Skryjí na první most, rozhodli jsme se, že řeku přebrodíme. Při této příležitosti jsme se také vykoupali, užily jsme při tom spoustu srandy, hlavně při jízdě po proudu, proti proudu to pak bylo spíše k pláči – tři kroky dopředu a dva zpět. Co jsme sjeli za minutu dolů, to jsme pak dvacet zdolávali zpátky. Pak jsme se vydali na další cestu, která vedla podél řeky, ale značku nebylo stále možno najít. Museli jsme pokračovat, nic jiného nám totiž nezbývalo. Po chvilce cesty se objevila nenápadná odbočka do prudkého kopce, shodili jsme batohy a hurá nahoru. Výstup byl docela namáhavý, v některých místech i nebezpečný, ale výhled, který se nám potom rozevřel byl nepopsatelný. Vodáci na Berounce byli z té výšky jako mravenci. Postupně nám začalo vrtat hlavou, kde že to vlastně jsme. Omyl se ukázal velice brzy. Řeku se nám podařilo přebrodit příliš brzy a my se nacházeli na Týřovských skalách. Týřov už byl jen kousek cesty dosti obtížným terénem. Zřícenina to je pěkná – není totiž až tak moc zřícená. Čas se nachyloval a my chtěli ještě stihnout návštěvu muzea ve Skryjích což se nám po zběsilém úprku podařilo. Dostali jsme se do spárů správce, který nám asi hodinu vyprávěl o všem co věděl i nevěděl – byl to v dobrém slova smyslu pěkný kecálek a všeználek. Máme ho na diktafonu. Muzeum je zaměřeno na zdejší okolí – geomorfologickou stavbu terénu a nálezy trilobitů. Hlavní část tvoří expozice trilobitoznalce J. Barranda. Ze Skryjí nás modrá značka vedla krásnou krajinou, přes Jezírka s vodopádem kde se nám líbilo, až do Jankovského mlýna nad kterým jsme už za tmy ulehli ke spánku. Na téhle části cesty se vystřídalo úpně všechno – louky, hluboké lesy, potok s opravdovým vodopádem, tůně, skály.

Tentokrát čili v úterý ráno nás probudily hladové žaludky, nevečeřeli jsme. Dohoda zněla – na rozcestí po Týčským vrchem uvaříme. Mezi tím se u jednoho člena začali projevovat příznaky kruté žaludeční nevolnosti se vším co k tomu patří. Na rozcestí jsme přesto došli. Kdo chtěl, mohl zde zůstat a ostatní se vydali na zříceninu Řebřík, která ovšem za moc nestála. Ti co zůstali, uvařili jídlo a starali se o maroda jehož stav se spíš horšil než lepšil, ale museli jsme pokračovat, protože cíl byl jasný – Točník a Žebrák. Skupinka co přijela v pondělí tyto skvosty neviděla. Rozebrali jsme marodův batoh a kromě skupinky, která šla rychle jsme ho po žluté na Vlastce a zelené doprovázeli s častými zastávkami až pod Točník. Nevolnost začala postihovat i jiné členy výpravy, rozhodli jsme se tedy přenocovat kousek od vesnice Žebrák. Nebyla to příliš klidná noc. Nejhorší mělo teprve přijít.

Čtvrtek ráno. Zdravotní potíže silně ovlivnily naše včerejší i dnešní tempo, přesto jsme vlakem přejeli do Karlštejna. Po společné prohlídce hradu jsme se rozdělili na skupinky podle stupně „postižení“. Někdo zůstal na Karlštejně, někdo došel přes vesnici Modřina jen do lomu Velká Amerika a tam se koupal. Ti co na tom byli nejlépe si prohlédli lom Mexiko, zažili částečně nedobrovolnou exkurzi ve vápence. Pak pokračovali až ke Králově studánce a Bubovickým vodopádům, které byly ovšem vyschlé. A velmi je mrzelo, že nedošli do Svatého Jana. Svoji pouť skončili v Srbsku odkud se přesunuli vlakem zpět do Karlštejna. Vyvstala obvyklá otázka, kde budeme spát. Stav expedice byl žalostný, potvrzuje to odjezd čtyřech členů do berounské nemocnice. Ostatní nakonec díky hodnému výpravčímu, který je nechal spát na peróně, zažily nejhorší noc na puťáku – projíždějící nákladní vlaky vytvářely zemětřesení o síle 2 stupňů Richterovy stupnice. Marodi se pak do růžova vyspali na Kopečku nad Berounem.

V pátek ráno byl sraz v Berouně na nádraží. Po dvoudenní intenzivní léčbě Endiformem se zdravotní stav členů expedice pronikavě zlepšil. Odjeli jsme tedy do Popovic, ze kterých nás žlutá značka vedla přes Koukolovu horu ke Koněpruským jeskyním. Cestou jsme viděli také Aksamitovou bránu a velkolom Čertovy schody – pro představu, člověk stojící na dně je velký asi jako přerostlá bakterie. Návštěva Koněpruských jeskyní stojí určitě za to. Nejen že budete zase o něco bohatší o zážitky a vědomosti, ale když se neobléknete, pěkně vymrznete. Počasí se začalo poprvé za celý puťák kazit a v pořádném slejváku jsme došli přes Tobolku a Kodu na nádraží do Srbska, odkud nás vlak převezl nejdříve pro batohy do Berouna a pak do Zadní Třebáně. Se spaním nebyl problém, vrch Políčko nedaleko Zadní Třebáně vše jistil. Někdo ještě uvařil čaj na zapití suchých rohlíků a šlo se do hajan.

Sobota byla pro většinu členů posledním dnem expedice. Ráno odjeli do Berouna a udělali si vlastní program poznamenaný hustým deštěm. Zbylých šest lidí kteří putovali až do neděle se dnes vydalo znovu na Ameriku (většina z nich tam ještě nebyla). Poprchávalo, přesto jsme slezli dolů, vykoupali se v ledové, ale čisté vodě. Někdo si i zaskákal. Po dlohé době jsem zase viděl tolik ráčků najednou. Abychom se nemuseli brodit rozhodli jsme se projít do druhé části lomu chodbou, která ovšem končí komínem, ve kterém je spuštěno ocelové lano (docela drsárna) pršelo a vše se nechutně klouzalo. Stejnou cestou jsme lezli i zpět. Výstup ven z Ameriky byl chvílemi hrou o přežití. Ještě, že jsme měli RSky. Lomy Malá Amerika a Mexiko nám také ukázali svoji krásu i když pršelo a umínili jsme si, že se sem určitě ještě podíváme a trochu to prolezem. Stále pršelo a už za tmy došli do Karlštejna, od tud nás místní lokálka převezla do Zadní Třebáně. Tam si většina z nás dala večeři a skončili jsme opět na osvědčeném Políčku.

V neděli se nám vstávalo velmi špatně. Odchod z tábořiště byl okolo jedenácti hodin. Vlakem jsme se přesunuli do Berouna, kde naší pozornosti neušlo velmi pěkné muzeum na náměstí. Dali nám tam také poslední razítko do Expedičního deníku. V půl čtvrté jsme odjížděli domů a ve vlaku plánovali program na rok 2000.

Příští rok určitě ze Slovenska.

doporučujeme

• mapy edice KLUBU ČESKÝCH TURISTŮ 1:50 000: KŘIVOKLÁTSKO A RAKOVNICKO, OKOLÍ PRAHY – západ
• jako doplněk je vhodná mapa KARTOGRAFIE PRAHA 1:100 000 – OKOLÍ PRAHY
• před cestou je vhodné otočit mapu a podívat se na vypsané informace o jednotlivých místech