Zdeněk Hübner – 2. stránka

Do Země čistých 13

Křižujeme nížinami Sindhu a Pandžábu a před námi ožívá svět přírodopisných dokumentů, dosud známých jen z televizní obrazovky. North Western Railway zde uhýbá výběžkům pouště Thár a vzápětí se noří do bludiště zavlažovacích kanálů povodí Indu s lenošícími vodními buvoly a lesklými zrcadly rýžových poli. Severněji je střídají nekonečné lány obilí a podél trati se nepřestávají míhat zahrady obsypané bohatstvím pomerančů a datlí.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

V Multánu snídáme placky s rýží a fazolemi a opatrně zapíjíme bílým čajem. Seznamuji se se studenty zdejší medresy a z formálního hovoru se brzy stává pokus o mezináboženský dialog. Vstřícnost a noblesu tureckých a íránských muslimů jsem u těchto nesmiřitelných vousáčů ovšem postrádal, ostře se ohradili i proti fotografování, a tak mi jen potvrdili často vyslovovanou domněnku o militantnosti pákistánských studentů islámu. Právě v jejich řadách se před třemi lety zrodilo nesnášenlivé afghánské hnutí Taliban, jehož metody zavádění přísného islámského režimu považoval nedávno za nutné odsoudit i Írán.

Byl to právě Multán, kde se r. 711 shodou okolností právě v tomtéž roce, kdy se islám začal šířit přes Gibraltar do Evropy – objevilo toto náboženství nesené arabskou trestnou výpravou poprvé na území dnešního Pákistánu. Mocněji zde ale zakořenilo po nájezdech z prostoru dnešního Afghánistánu ve staletích následujících. Stejně jako předtím východní křesťané i muslimové hlásali svou novou víru v prostředí hinduistického kastovního světa a svým apelem na důstojnost každé lidské osoby ulehčili často osud těch nejposlednějších nedotknutelných. Dnes se však Pákistán hodlá stát novou pevností islámského světa, vyhrocuje se napětí mezi jednotlivými islámskými směry a tolerance vůči ostatním vyznáním se znovu povážlivě vytrácí.

Tentokrát jen s několikahodinovým zpožděním přijíždíme do čtyřmilionové pandžábské metropole Láhauru, ležící už v těsné blízkosti hranice s Indií. Přes noční hodinu se na nás vrhají náhončí jednotlivých hotelů a vzájemně se překřikují. Nejpodnikavější z nich po zjištění našeho původu bleskurychle vytáhl lejstro a až patolízalskou chválou svého podniku – v bezchybné češtině. Mé překvapení nebylo o nic menší než před třemi lety na jednom arabském trhu, kde nás malí prodavači suvenýrů rozesmáli výkřiky: „Za tričko, za boty, za hodinky! Naučili jsme je tehdy jedno kouzelné slůvko navíc a snad ještě dnes tam tedy ohromují české turisty zvoláním: „Zadarmo!

Láhaurské hotely jsou ovšem široko daleko pověstné svou zlodějinou a tak jsme už dávno rozhodnuti pro zavedenou značku Armády spásy K jejímu nocležišti najímáme taxi“ a skútrová rikša nám brzy s pýchou předvádí, čeho je vozítko na třech kolech schopno. Zběsilou jízdou bulváry a ulicemi velkoměsta se z nás za pirátského předjíždění snaží vytřást duši, řítí se jako tsunami. I zkušeným Zikmundovi a Hanzelkovi tu před desítkami let připomínalo dění na ulici „dopravní kulečník“ – kdyby v těsném prostoru vyseli na báglech z oken ven jako my asi by neváhali označit tyto zdivočelé dostihy ještě případněji.

Při pohledu na beznadějně zavřenou bránu Armády spásy se nám udělalo špatně podruhé – tak náhončí měli přece jenom pravdu. Tentokrát již bezpečně po vlastních polykáme stovky a tisíce metrů obrovitého města a uvědomujeme si, oč lépe a bezpečněji se nyní v šesti cítíme. Dva Poláci, dva Madaři a dva Češi tu jakoby v malém zažili, že jejich země patří svými osudy minulými i budoucími k sobě a že svrchovaně prozíravé táhnutí za jeden provaz se vyplatí.

A po vzkazu diplomatům ještě zpráva pro naše případné následovníky: neberte příliš vážně tvrzení našich choulostivých průvodců; že cizinec v Pákistánu nepřežije bez každodenního koupání, používání zásypů a hotelů 1. třídy Až v jedné noční láhaurské uličce objevíte skromnou noclehárnu křesťanské YMCY, budete nejšťastnější.na světě. A z batohu se vám přes noc zaručeně neztratí ani rupie.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Do Země čistých 12

Je to starý trik. Na noční ulici se ochotný rikšák ujímá po cestě vyčerpaných turistů a anglicky jim dohazuje levné ubytování na opačném konci města. Když je tam doveze, jeho znalost angličtiny je ta tam a turisty už obstupují vazby z hotelu, požadující patnáctinásobek původně domluvené ceny. Do této z cestopisů důvěrně známé pasti, jsme se nechali chytit také a jen díky spřáteleným Maďarům odrazili pokus o fyzické napadení. Naše výprava se rozrostla právě včas…

Dvousettisícová Kvéta na úpatí skalnatého masivu Sulejmanských hor nepůsobí ani jinak sympatickým dojmem. Sídlo označené televizí BBC jako „nejfundamentalističtější město Pákistánu“ bylo v polovině 30. let silným zemětřesením zcela srovnánose zemí, a tak tu po bývalé kráse paláců a pevností není ani památky. Zato celé město obklopují nejrůznější slums, důsledek ruského přepadení Afghánistánu, po kterém se v 80. letech Kvéta stala jedním obrovským uprchlickým táborem. Ted se k lidem bez střechy nad hlavou připojila i naše čtveřice a pár zbylých hodin noci strávila na perónu armádou hlídaného nádraží.

Je před námi půldruhéhotisíce kilometrů dlouhá cesta do proslulého Láhauru, a tak se vyplatí pozeptat se na možnost slev pro studenty. Nakonec jsme je po neuvěřitelné anabázi obdrželi a na vlastní kůži tak zažili horor zdejší byrokracie – prý důsledek britské koloniální správy. Ulice podél nádraží přitom lemovala oblaka smogu z několika zdejších autorikš a občas hromady odpadků – našemu shánění se po odpadkových koších se obyvatelé „Země čistých“ vždy jen pobaveně usmáli. Z televizoru v obchůdku jedné u postranních uliček na nás nečekaně jukli Křemílek a Vochomůrka, ale než jsme se stačili zaposlouchat do svérázného dabingu, večerníček skončil následován pravidelnými modlitbami přímo z posvátné Mekky.

Líně a pomalu se rozjíždí vlak, který se pro nás šest – ráno sem dorazili ještě Piotr a Adrian z polské Čenstochové – stává na další desítky hodin domovem. V přeplněném starém vagónu bez dveří a oken si hlídáme své tvrdé židle a horskými průsmyky s množstvím tunelů se vzdalujeme od afghánské hranice směrem k Indu. Ve vyschlých širokých korytech řek si nemůžeme nevšimnout černých plstěných stanů kočovníků, jejichž příbytek i životní styl se téměř neliší od nomádů pouští severní Afriky.

Po sestupu.do nížiny už vedrem nemůžeme usnout, potíme se a s tichým zadostiučiněním pozorujeme, že i šaty našich snědých spolucestujících by se daly ždímat. Tak nějak se hlásí tropy, údajně stále ještě suché. Kolegové z Budapešti jsou navíc vzhledem ke svému umístění za lokomotivou kouřem přefouknutí na černo a za chybějícími okny se už hlásí Jacobabád, jehož jméno je povědomé – no ovšem, před lety tu zaznamenali dosud největší teplotní rekord celé Asie. V téměř padesátistupňovém parnu se nám už točí hlava, nechápavě koukáme na nefunkční ventilátory u stropu a poprvé plně rozumíme vojákům armády Alexandra Velikého, kteří tu svého vůdce odmítli dál následovat do Indie.

Ve starobylém Sukkuru poblíž ještě starobylejšího Mohendžodára křížíme konečně tok mohutného Indu a po napojení na starou železnici z Karáčí se obracíme na sever. Právě při její stavbě Britové objevili pozůstatky vyspělé městské civilizace z 3. a 2.tisíciletí př.kr , označované dnes za kolébku indických dějin. O jejích dlážděných ulicích s důmyslným systémem podzemní kanalizace se může mnoha zdejším městům dnes jen zdát – páchnoucí stoky na nádražích i v uličkách špinavých měst vypadají už opravdu asijsky Chudoba v zemi se 70% negramotností je nezměrně větší než v Íránu – poprvé vidíme žebráky a slepce procházející na zastávkách přeplněným vagónem, malomocní a lidé se znetvořenými údy si razí cestu uličkou po zemi. Budeme je potkávat často a naše oči si na tu bídu a lidské neštěstí musí zvyknout. Vedle toho se naše starosti s dražším cestovným, potravinami i místní nepitnou vodou stávají stále malichernějšími…

Do Země čistých 11

Ještě naposledy uhýbáme pohledem před bílou zdí s velkými tvářemi Chomejního a jeho nástupce Chameneího, ale to se nám nad hlavami už třepotá zelená vlajka Pákistánu a pod ní malá slavobrána s nezbytným VELCOME. Pár zděných domků uprostřed pouště vytváří vskutku jen symbolickou hranici, kde z ničeho začíná jednokolejka mizící na obzoru v pustinách pákistánské části Balúčistánu. Protože se tu vlak objeví jen jednou týdně a z pouště k nám rychle mířil vysoký sloup písku v podobě tornáda, mizíme pro jistotu v přistaveném autobusu. „Pojedeme brzy po poledni,“ překřikuje majitel zvedající se vichr…

Z hloučku čekajících u celnice se náhle vylupují dvě bledé tváře – Ferry a Zolly, dva studenti z Budapešti. Spojenectví je uzavřeno rychle, naše výpravy dočasně a prozíravě sloučeny a vzápětí společně vzdorujeme zužujícímu se kruhu veksláků s kalkulačkami v kapsách svých hábitů. Protože autobus se nepohnul ani ve čtyři a čas hrál tudíž pro nás, podařilo se nám vyšroubovat kurs z 30 na 37 rupií za dolar. Za své Jeffersony tak dostáváme spoustu Džinnáhů s důvěrně známým portrétem muže, protihráče Gándhího, z jehož vůle se „Země čistých“ před téměř padesáti lety za tragických okolností zrodila.

K půl páté už autobus konečně vyrazil, ale z 600kilometrové trasy do Kvéty se mu nepodařilo ujet ani desetinu. S motorem se porouchala i klimatizace, a tak jsme si mohli jen blahopřát, že rychle přicházející večer srazil teplotu alespoň na 40 stupňů ve stínu (kde by se tu ovšem stín vzal, že). Když navečer přijíždí náhradní starší stroj – tentokrát bez klimatizace a s úložným prostorem na střeše -jsou všichni čtyři Středoevropané vyřízení a z noční jízdy bezodtokou Cháranskou páňví si už nepamatují vůbec nic.

Zato ráno nás budí nárazy a křik cestujících – na silnici plné výmolů pod námi praskla pneumatika. Právě včas, abychom spatřili hru světla a stínu slunce vycházejícího nad opravdu úchvatnými písečnými dunami podél cesty. Na opačné straně horizontu se z pouště rovné jako stůl zvedají skalní hřebeny a nápadně tak připomínají scenérii Vesterál a Lofot, tyčících se majestátně z vod zapolárního Atlantiku. Tam jsme ovšem, před lety coby autostopaři zmírali zimou a deštěm, tady se nám zas Slunce snaží dokázat, čeho je schopno v létě kolem obratníku Raka.

Při nejbližší zastávce máme ve stínu oázy možnost blíž poznat své spolucestující. Ženám však nesmíme vidět ani oči – od hlavy až k patě skryté pod černou burkou zůstaly sedět v autobusu – a tak tu s námi sedí jen muži a děti. S Maďary jsme pro ně stejní exoti jako oni pro nás. Na rozdíl od převážně evropského oblečení v Íránu zde už všichni bez výjimky nosí tradiční islámské až po kolena dlouhé košile, sandále a někdy i fez na hlavách. Většinou jsou to Balúčové, které v jednom státě sjednocuje jediná společná věc: islám a úřední urdština, mateřský jazyk pouhých 7% obyvatel země. Muž s vizáží indického svatého muže nám z ní během dne uděluje malé lekce.

Autobusu občas docházejí při stoupání síly a místy jedeme přes mohutné povzbuzování dětí takřka krokem. Když se pomalu rozjíždíme, je z toho malá oslava, když stojíme, tak se venku bezstarostně hoduje. Thomas Merton jednou uvažoval, oč šťastnější je neuspěchaný život tradičně trpělivého Asiata vedle našeho západního zanícení pro okamžité výsledky.

Rezerva nám odešla další večer. Domorodce napadne: Nevadí, stejné byl čas na modlitbu; podle Gándhího životního stylu ostatně „bránu dne a závoru večera“. Poodešel jsem dál do tmy pouště pod noční oblohou a teprve tehdy překvapeně zpozoroval její jiskření. Od obzoru k obzoru zářil neskutečně jasný pás hvězd – jedna z nesčetných spirál naši galaxie tu naplno rozehrála svou vesmírnou symfonii a svým jasem jako by se dotýkala země. Neslyšné a přesto jakoby se vzdáleným duněním se obtáčela kolem nebeské klenby připraven odhalit všechna dosud skrytá tajemství. V tak nadčasové chvíli pod propastným nekonečnem kosmu se chvěje i evropská duše, i sekularizovaný Evropan cítí bázeň a potřebu… snad komusi děkovat….

Do Země čistých 10

Vypráví se, že Karel May nenavštívil snad ani jediné dějiště svých románů. Pak tedy klobouk dolů, pane May obraz divokého Kurdistánu se ve vaší fantazii zrcadlil úplně věrně a pokud jde o Šíráz – dnes centrum jihoíránské provincie Fárs – ten je pořád stejně krásný, ne-li ještě krásnější než před sto lety, kdy jste pracoval na své „Růži ze Šírázu“. Kouzelné město sadů a zahrad, snad jen o něco větší než za Mayových časů, dosud působí jako zázrak uprostřed pustých velehor Zagrosu a pravidelné volání adhánu jím zní stejně naléhavě, i když se kromě minaretů ozývá i z amplionů nebo přímo z televizní obrazovky…

Do malárií ohrožovaných tropů Perského zálivu je odtud už jen kousek, a tak se raději obracíme na východ a přes noc přejíždíme rovněž čtyřtisícové hory Kohrúd. Jako první z Evropanů je spatřili už Polové, kteří se tu na rozdíl od nás nevyhnuli střetnutí s pouštními lupiči – ostatně banditů byly prý tyto končiny plné ještě v době zmíněného německého romanopisce… Když palčivé slunce střídá chladnou noc, objevují se hluboké strže kaňonů a široká koryta řek, bez jediné kapky vody. Rozeklané skalní věže ve tvaru zřícenin hradů umocňují pocit děsivé prázdnoty a nehostinnosti, těžko ho ale zachytit na filmový pás, když máme v autobusu kolem sebe vždy plno rozesmátých tváří.

V Kermánu je úž vedro k zalknutí, ale domorodci nám dodávají odvahy: „Tady to ještě nic není, ale jestli jedete do Balúčistánu, tak něco zažijete.“ Tato nejchudší a nejzaostalejší provincie na jihovýchodě Íránu leží na okraji pověstné pouště Lút (česky: Země bez života) a před Vasco da Gamovou plavbou bývala výstavnou branou do Indie, ale to už je dávno pryč. Dnes je tu velmi řídké osídlení mnoha usedlých i dosud kočujících kmenů a národů a pokud nemusí, tak sem Peršan nezabloudí ani omylem.

Na odpočinek zastavujeme v jedné ze zaprášených oáz s hliněnými domky a datlovými palmami. Ventilátoru v jedné z místností odpočívadla vděčíme za to, že jsme na okamžik obživli. Ze štěrkopísečné pouště, kterou jeden arabský cestovatel nazval „nejsmutnější ze všech pouští v zemích islámu“, vanul žhavý vítr jako horký fén a s pískem vířil prach. Ani dobře míněný pozdrav „Salám!“ nepotěší, zprotivil se mi od doby, kdy mne v Maroku v nestřežené chvíli „salámování“ toulavý pes obral o drahocennou šišku salámu. Tady však není na jídlo ani pomyšlení, zajímá vás jedině studená voda, a tu naštěstí zdarma rozdávají za jízdy v autobusu. Však se muž s cisternou, i kvůli nám dvěma, nestačí ohánět.

Pohraniční Zahedán už v ničem nepřipomíná krásu Šírázu, je špinavý a v deníku jsem si k němu poznamenal prostě jen „hrůza“. Navíc jen 30 km nás na severu dělí od nesmlouvavých afghánských Talibanů a na jihu od hrozivého kráteru nejvyšší činné sopky Íránu, v poušti kolem jsou prudce jedovaté zmije, kobry, štíři a nějaký ten sklípkan. V zanedbaném hotelu proto pečlivě prohlížíme postele (nedýchají právě čistotou) a každý kout, na chodbě mi přes cestu přebíhá neidentifikovatelný černý živočich. A přesto právě tady v oprýskané tmavé světnici pod velkým ventilátorem zjišťujeme, že expedice nás učí vážit si i docela obyčejných věcí, například že můžeme spát a dokonce vleže. O posteli, na kterou jsme už během bezmála dvou týdnů skoro zapomněli, ani nemluvě.

A nejen to. Cesta nás obohacuje nejen vším, co vidíme, ale hlavně o nová setkání s lidmi. Do Íránu jsme přijížděli s obavami jako do země vysloveně podezřelé, Západu a tedy i nám nepřátelské, a opouštíme ji s přesvědčením, že za sebou zanecháváme bezvadné lidi a mnoho nových přátel. Slavný francouzský oceánograf Costeau jednou požádal o setinu nákladů na zbrojení, aby všem mladým na Zemi umožnil cestovat: „To bude konec válek,“ řekl.

Na druhý den ráno už zvědavě ťukáme na dveře Pákistánu. To jméno znamená v překladu „Země čistých“.

Do Země čistých 9

Stojíme na skalnaté terase, chráníme si oči před ostrým červencovým sluncem a pomalu přehlížíme scenérii starou 2 500 let. Pod námi se objevují rozvaliny obrovských mramorových paláců a torza opevnění, za našimi zády jsou do skal vytesány hroby panovníků s reliéfy a polámanými sochami. Tak dnes vypadá jeden ze stavitelských zázraků starověku a proslulá rezidence perských králů Persepolis.

Šouráme se mlčky kolem informačních tabulí v perštině, které jsou nám srozumitelné asi tak jako elamské a babylonské nápisy na zbytcích zdí všude kolem. Kdysi rušné centrum největší říše starověku dnes takřka zeje prázdnotou, a tak nerušeně stoupáme po archeology upraveném monumentálním schodišti do síně sta sloupů, kde se před panovníky achajmenovské dynastie všichni vrhali tváří k zemi. Odtud tedy vyjeli Dáreios a pak i Xerxés v čele svých vojsk do známých řecko – perských válek, zde v jejich harémech se odehrávalo drama židovské dívky Ester zachycené na stránkách bible, tady se konečně oženil Alexandr Makedonský, který však za svého triumfálního tažení proměnil tuto pevnost plnou lesku a krásy v šedý kamenolom. Jen s notnou dávkou fantazie tak spatříte alespoň jen část z velkolepého dějinného filmu, který se tu odehrál, ale i ten střípek pak stojí za to vidět.

Před jednou z mohutných pobořených bran mi ochotně pózují dva snědí sympatičtí Peršané – jak se později ukázalo, veteráni devítileté války s Irákem. Oslovují nás perfektní angličtinou a svorně varují před pokusy vyfotit si některou z kolemjdoucích do černého čádoru zahalených žen. A protože od nich slyšíme pozvání k prostřenému stolu – to je v Orientu i dnes vyjádřením úcty a velkého přátelství – neváháme a spolu s Husajnem a Šafrázem odjíždíme do blízkého městečka Marv Dašt.

Vůz brzdí na Šáhid Sadoughi Street u řady výstavných vilek, jejichž bílá barva září v zeleni stejně jako všude na Středním východě. V prosvětlené obývací místnosti bez nábytku a křesel si na pestrých kobercích děláme vleže pohodlí a Husajn běží pro velký hrnec s místní verzí rizota. „Tak jen do toho, než se vrátí paní a zničí nás,“ chechtá se, k míse plné ovoce přidá čerstvě nakrájený meloun a s úsměvem upřesňuje: „Ovšemže mám jen jednu ženu. Mnohoženství je už finančně značně náročné, a tak jsou dnes dvě manželky u nás vzácností.“

Paní přichází brzy. Je velice krásná a asi by se divila známému bestselleru „Bez dcerky neodejdu“, který se dopustil některých polopravd včetně snadno ověřitelných výmyslů. Jeho líčení připomíná situaci v Saudské Arábii nebo ve fundamentalisticky ovládaném Afghánistánu, ale i v případě Íránu je pomluvou a křivým obviněním společnosti, jejíž odlišný pohled na svět nám naprosto nedává právo kritiky nebo vyvyšování se. Tím spíš ne, že díky vysoké úrovni zdejších mezilidských a partnerských vztahů tu oproti Evropě mají např. nesrovnatelně nižší rozvodovost, minimální výskyt onemocnění AIDS a třeba biblické přikázání lásky k rodičům je takovou samozřejmostí, že institucí typu našich domovů důchodců tu není třeba.

Ze svého soukromí se vynořuje Husajn a k našemu údivu svírá v rukou samopal s plným zásobníkem. „Ten mi vláda nechala, však jsem s ním ve válce dostal hezkých pár Iráčanů#“ Spolu se Šafrézem strávil dlouhých šest let v Saddámově zajetí, ve vedrech subtropů o sklence vody denně. Loví v albumu, až nám na fotce ze zajateckého tábora ukazuje vyhublého mladíka ve žlutém mundůru…

„Ne, vůbec nejsem zbožný ani muslim, neběhám každý pátek do mešity jako tady Šafráz,“ směje se. „Ale tvrdím, že Chomejní byl velký muž. Něco bylo před revolucí horší, něco lepší, ale tak už to chodí,“ uzavírá svou řeč i velkou knihu fotografií někdejšího náboženského vůdce.

Když jsme jim naposledy mávali z minibusu, ukázalí si oba pomalu na srdce. To gesto v Orientu znamená, že vzpomínku na vás budou dlouho opatrovat ve svém srdci.

Do Země čistých 8

Jeden z dělníků na opravě mešity nenápadně kývl, vzal nás stranou a za mírný bakšiš nabídl prohlídku prostor turistům zjevně zapovězených. Místnost s torzy archeologických nálezů vystřídaly tmavé chodby a nakonec kruhové schodiště vedoucí až na střechu stavby. „Opatrně,“ tlačil nás náš průvodce ke zdi z obavy před zraky lidí dole a nám se při pohledu na scenérii prý jednoho z nejhezčích měst Asie téměř zatajil dech.

Bílé moře plochých střech vsazených do krásných sadů a zahrad a na obzoru val suchých žárem rozpukaných skal – to je milionový Isfahán, od raného novověku královské město a důstojná výzva pro malířovu paletu. Stejně jako v jiných stejně poetických městech Íránu jsme mohli na první pohled vidět, jaké vážnosti a pochopení se těší zeleň u obyvatelů zdejších polopouští. Zelenou barvou islámu září i obrovské obdélníkové Imámovo náměstí s medresou, paláci a modrozelenými kupolemi mešit po jeho stranách. Normálně by toto jedno z nejkrásnějších náměstí Orientu bylo plné turistů, ale míjíme tu jen několik místních a smutný pár utečenců ze sousedního Afghánistánu.

Mohutná řeka protékající městem je jednou z mála, kterou v Íránu letní žár ještě nevysušil. Jen suchému vzduchu a nadmořské výšce Sněžky vděčíme za to, že jsme ještě nepadli, ostatně všude na ulicích se tu můžete napít zdarma a bez obav přímo z chladících zařízení. Žízeň zaháníme i téměř bezplatnými rajčaty a sytých chlebových placek, které tu každý nosí z obchodu přes ruku jako kalhoty, si k tomu můžeme dopřát kolik libo – jedna nás přijde v přepočtu asi na 20 haléřů českých…

U pekaře nás ochotný zástup pouští před sebe a maličká dívka na ulici běží nabídnout z hrstě datlí, ale muž na cestě u řeky nám zastupuje cestu. Divoce napodobňuje údery karate a výmluvně ukazuje na naše ledviny s doklady a penězi. Přepadení – tady uprostřed bezpečného Íránu? Ale kdepak, za chvíli rozumíme: vadí mu černá skla na našich brýlích, znamení to cizácké pýchy a nadřazenosti, a tak je urychleně na chvíli ukrýváme do ledvin. Muž je spokojen my také – konečně jeden nefalšovaný živý fundamentalista!

Všude jsme středem pozornosti a není divu, z Evropy sem mnoho turistů cestu nenajde a z Ameriky teprve ne. Mladíci opravující u garáže auto, studenti, kolemjdoucí na kole, vojáci – všichni s námi chtějí prohodit alespoň několik slov. Pokud umí anglicky, tak většinou lépe než my a nevědomky stírají naše představy o fanatičnosti zdejších muslimů. Vyprávějí o barbarství Saddáma Husajna, který ještě před deseti lety neváhal bombardovat toto město vyhlášené UNESCEM za součást světového kulturního bohatství, vyptávají se na naše náboženství a s nadšením vzpomínají na finále evropského fotbalového mistrovství: „Viděl vás celý Írán, Poborsky byl perfect!“

Když jsme se dlouhým obloukem vyhnuli skupině nepoučitelných taxikářů, nechali jsme se vtáhnout do působivé atmosféry staré části města. Jeho vzhled je dílem důmyslného stavebního plánu Abbáse Velikého, panovníka dynastie Sáfíjovců, který sem na přelomu 16. a l7.století přenesl hlavní město země a učinil z něho klenot islámského světa. Jeho poselstvo se objevilo i na pražském dvoře Rudolfa II. s cílem vytvořit koalici proti společnému nepříteli Turkům!

Osvěženi studenou sprchou (sprchové kouty jsou samozřejmou součástí autobusových i vlakových nádraží) a odolávajíc nejednomu pozvání domů opouštíme krásné město a polykáme další stovky kilometrů směrem na jih k velehorám Zagrosu. Cílem dálkového, samozřejmě klimatizovaného autobusu je Šíráz, ale my se necháváme vysadit ještě za noční tmy před zříceninami Persepole. Přestože budíme celý autobus, všichni nám přejí šťastnou cestu. Majitel nás volá zpátky – vrací nám do posledního dináru peníze odpočítané za několik zbylých neujetých kilometrů…

Do Země čistých 7

Ještě na sklonku l8.století nemělo město pod vyhasínajícím vulkánem Demávend ani tolik obyvatel jako dnešní Ústí, ale už tehdy bylo vybráno za nové hlavní město Persie. Teherán! Podle posledního sčítání desetimilionový kolos a podle našich dojmů lidské bludiště topící se v mračnech smogu, zmatek násobený vyvoláváním obchodníků a nářkem motliteb a žalmů, které se nepříjemně hlasitě rozlévají všude na veřejných prostranstvích. Zbožnost Íránců je příslovečná a jejich údajný fundamentalismus vám rychle přestane vadit ve chvíli, když se s nimi setkáte tváří v tvář. Když se nebudete muset bát o své peníze, o zapomenuté věci, nebo když budete mít strach z předraženého taxíku.

Ještě na sklonku l8. století nemělo město pod vyhasínajícím vulkánem Demávend ani tolik obyvatel jako dnešní Ústí (nad Orlicí – pozn. red.), ale už tehdy bylo vybráno za nové hlavní město Persie. Teherán! Podle posledního sčítání desetimilionový kolos a podle našich dojmů lidské bludiště topící se v mračnech smogu, zmatek násobený vyvoláváním obchodníků a nářkem motliteb a žalmů, které se nepříjemně hlasitě rozlévají všude na veřejných prostranstvích. Zbožnost Íránců je příslovečná a jejich údajný fundamentalismus vám rychle přestane vadit ve chvíli, když se s nimi setkáte tváří v tvář. Když se nebudete muset bát o své peníze, o zapomenuté věci, nebo když budete mít strach z předraženého taxíku.

„Patnáct riálů, pane.“ Necelý půldolar za téměř 15 km jízdy teheránskými ulicemi, přesně, jak říkal Uzbek. Lidé si tu očividně mohou věřit. Čím to je?

Starý bourák s námi prosvištěl kolem povědomého monumentu z konce šáhovy vlády upomínajícím na 2500 let od založení státu, řidič stiskl v dlani svůj růženec a vzápětí se vřítil do ulic starého města. Před 150 lety je pro první plán Teheránu vyměřil chrudimský badatel August Karel Kříž, ale spíš než na vcelku všední české prvenství jsme tu mysleli na amerického astronauta W. Shirru, který při pohledu na chaos v ulicích a auto svého vozu měl prohlásit: „S kosmickou lodí do vesmíru, prosím, ale řídit auto v Teheránu, to tedy ne.“

Dobrý muž za volantem našeho taxi vozem jen smýkl, nárazníkem si rozhrnul část zoufalců a okamžitě se vecpal do škvíry před sebou. Šlápl na plyn a aniž by se obtěžoval ukazováním směru, trhl s námi vždy na tu stranu, kde jiný zaváhal. Dělal jen to, co všichni – závodil. Jako každý si hlídal jen předek a levou stranu auťáku, což v plně obsazeném voze ohrožovalo da1ší životní osudy nás na straně pravé. Nehrané hrůzy v našich očích si nevšiml, protože byl zaměstnán poklidným hovorem s dalšími třemi pasažéry. Na konečné na Jižním terminálu jsme byli vyděšeni stejně jako davy, do kterých tu za nesametové revoluce před 18 lety šáh nechal střílet z nízko letících helikoptér. Barvitě a věrně popsal události tehdejší zběsilé doby očitý svědek a novinář Jaromír Štětina. Nelze pochopit přítomnost současného Íránu a mentalitu jeho obyvatel bez znalostí souvislostí – předchozí šáhovy tvrdé diktatury a nakonec i hlubších vrstev perské minulosti. Šíitský islám je tímtéž co pro Poláky katolicismus; vedle úlohy strážce kultury a vzdělanosti byl vždy oporou národní nezávislosti a hradbou proti všem uchvatitelům od Arabů a Seldžuků až po Mongoly, Afghánce a Rusy Protože Arabové vnucovali na počátku historie muslimů islám suhnitský, rozhodli se Peršané geniálním tahem pro jeho šíitskou verzi, což jim zajistilo odlišnost i ochranu současně. Po celý středověk byla pak jejich země centrem disidentů islámského světa a jejich věrnost šíitskému islámu je i při jen letmém pohledu do krvavé perské historie obdivuhodná.

Poněkud pozdě v hale terminálu zjišťujeme, že nepřijali ani arabské číslice, a tak vedle nákupu broskví, oříšků a chlebových placek věnujeme hlavní pozornost jejich zdejšímu záznamu. Malý inteligentní školák se stává naším pohotovým učitelem… krom toho je třeba obstarat nocleh, a vzhledem k blázinci hlavního města a hlavně kvůli jen několikadennímu transitnímu vízu to bude opět autobus. „Isfahán, Isfahán!“ ozývá se z mnoha stran, a to je přesně to, co potřebujeme. Cena zhruba dvou dolarů na 500 km dlouhou jízdu nás ani nepřekvapuje, kamarádi si odtud loni k Perskému zálivu vzali letadlo za osm dolarů – přišlo je tedy na něco kolem Kč 200,-. Nezapomeňme, že to byl právě Írán, kde vytryskla v roce 1908 první nafta v oblasti Zálivu…

Bavlníková pole brzy mizí a zapadající slunce už vrhá stíny nad rozžhavenou pouští Kevír. Někdy v noci míjíme prostý Chomejního dům. Pokud se odvážíme podívat se kolem sebe očima jeho národa, můžeme se do rána zbavit jednoho ze svých předsudků.

Do Země čistých 6

Ještě před padesáti lety tudy hnali pastevci na istanbulský trh stáda ovcí, dnes nám díky kvalitní síti silnic maloasijská Anatolie ubíhá rychle před očima. Ztrácí se mořský záliv brzy i pruh lesů a luk a v suchém vnitrozemí se vzápětí o slovo hlásí nedohledné kamenité stepi. Při pohledu na téměř holou a vyprahlou oblast by na člověka padla deprese. Do Teheránu máme skoro stejně daleko jako z Prahy na Gibraltar – ale Orientálci nás jako obvykle berou za své. Dvacet cestujících v autobusu patří většinou k různým národům Íránu – někteří nám s potěšením nabízejí ochutnat svá bohatě kořeněná jídla – a příjemný stařík z Uzbekistánu se nám stává zvlášť ochotným průvodcem. „Pasmatritě, éto Fírat, Eufrat!“ volá na druhý den ráno a my ještě ospalýma očima mžouráme na neklidné vody horské říčky, u jejíž břehů o něco níže se před tisíciletími rodila civilizace.

Rozeklané skalnaté vrchy patří ke Kurdistánu stejně neodmyslitelně jako vojenské kontroly, které nás zastavují čím dál častěji. Kurdské vesničky z hlíny a kamení jsou rozsety všude kolem, ale muže v nich neuvidíme – třímají zbraně v horách kolem v houževnatém odporu proti turecké moci. Vyhýbáme se tankům, sem tam zpozorujeme i obrněný transportér. Fotografovat se nevyplácí, a tak při prohlídkách třídíme prospekty ještě z Istanbulu. Když jsem nalistoval obrázek byzantské mozaiky Svaté rodiny, jedna ze zahalených žen ho náhle s upřímnou islámskou zbožností vroucně políbila. „Ísa, Mirjam,“ šeptala s posvátnou bázní a hned svému malému potomkovi začala vypravovat. Bude o hlavních postavách křesťanství vědět víc než leckterý jeho evropský vrstevník.

Jako další připomínka biblických časů se na náhorní plošině brzy začíná rýsovat majestátný Ararat. Se svým ledovcovým čepcem na nás vyhaslý vulkán shlíží z výšky nesrovnatelné s kteroukoliv horou Evropy a svým chladem dýchá na vše kolem. Škoda, že nemůžeme vidět arménský Jerevan skrytý za ním, stejně tak se vyhneme i blízké enklávě Ázerbajdžánu. Jen několik okamžiků nás ale dělí od dlouho očekávané hranice s Íránem, kde bychom se podle našich představ měli setkat s jedním z nejfanatičtějších režimů světa. Jde z toho hrůza, ale Uzbek zatím nad našimi obavami nechápavě kroutí hlavou. Brzdíme.

Přísná velká tvář ajatolláha Chomejního shlíží zachmuřeně v tmavém lidmi přeplněném průchodu na protější stěnu, kde se pro změnu zase mračí turecký Atatürk. Tady na nejvýchodnější výspě NATO jsme svědky mlčenlivého dialogu obou tvrdých mužů, z nichž každý propůjčil své charisma boji za odlišné ideály: první za islámský stát, druhý za jeho potlačení. Jeden se postavil do čela toho, co druhý usiloval zničit.

Dojem z temných místností a špatně osvětlených hal umocňuje zástup žen, nyní už bez vyjímky skrytých pod černými závoji čádoru. Vyhýbáme se celým rodinám ležícím na kobercích nebo špinavé zemi a po formalitách se řadíme do jedné z dlouhých nehýbajících se front. Ubíhají hodiny. Kontrola je důkladná, ale korektní, přesně podle předpisů, a tak ani malý tuhý líh a sušené polévky na dně batohu neunikají pozornosti. „What is it? Dugs? To určitě, vézt sem alkohol a drogy je asi stejně dobrý nápad jako přibalit si na čtení Satanské verše. Petrovi dochází, jak odvážně tu musí působit jeho igelitová reklamní taška s dámou ve večerní toaletě, ale už je pozdě. Další celník zase nalistoval v jednom z mých průvodců fotografii dívky z tureckého nočního klubu a dlouho si ji prohlížel i se záběry z pánských lázní. Sorry víme dobře, že v Iránu považujete za pohoršující chodit i jen v tričku a kraťasech.

Neschopnost západních turistů přizpůsobit se zdejším zvyklostem vedla k drastickému omezení turistického ruchu, tak nadějně rozběhnutého po skončení války s Irákem a po Chomejního smrti v roce 1989. I naše opomenutí mohlo znamenat vyhazov a konec expedice. Naštěstí ale bylo oběma evropským hříšníkům odpuštěno a cesta do tajuplné země byla i pro ně volná.

Do Země čistých 5

Omámen silnými vůněmi bazaru s kořením jsem spíš jen náhodou stiskl za kliku nejbližších dveří. Hluk uliček starého města byl náhle tentam a pod kopulí jedné maličké mešity kam jsem mimoděk pronikl, mlčky seděli v kruhu muži v dlouhých pláštích. Dodatečně jsem se zul a z pohodlného tureckého sedu na starých kobercích pak poslouchal úžasný vokální „koncert“ staré mystické hudby. Bylo zřejmé, že se jedná o modlitební shromáždění jednoho ze súfijských řádů.

Gigantické interiéry obřích mešit se svými mramorovými oltáři vykládanými perletí jsou na Bosporu přirozeným magnetem turistického zájmu, ale o současnosti Turecka mi víc řeklo toto malé, donedávna tvrdě zakazované řeholní společenství. Tato země, která v l.polovině našeho století prošla obdobím nekompromisního boje za laický stát (se zákazem oficiální výuky islámu a jeho zrušením jako státního náboženství), se dnes pomalu, ale vytrvale islamizuje. V čele svobodně zvolené vlády stojí od minulého roku muž, odsouzený po puči r.1980 za pokus o zavedení islámského režimu.

Pozorný turista si změny všimne i na ulicích: ještě před třemi lety – od té doby se mimochodem počet obyvatel Istanbulu zvýšil pravděpodobně o víc než půldruhého milionu – jsme v jeho ulicích zaznamenali jedinou skupinku zahalených žen, turistek z Iránu. Čím dál víc jich však skrývá své vlasy a odvrací oči při pokusu o rozhovor. Neustále přibývá nejen mešit, ale bohužel i projevů nesnášenlivosti a extremismu. V trestním zákoníku se objevil paragraf o trestu za urážku islámu nebo Proroka, stoupající počet obyvatel se vyslovuje pro zavedení šaríy islámského práva. V očích Evropana jsou to všechno kroky zpět, ale zdejší úhel pohledu je přece jen trochu odlišný.

Bludištěm uliček naštěstí neproniká jen aroma orientálního koření. Všude najdete množství stánků s výborným kebapem, tedy jemně nařezanými kusy skopového upečeného na rožni, občas vámi praští vůně kukuřice vanoucí z roštů podél ulic, leckde vám ochotně nabídnou silně oslazený tmavý čaj. Bez obav se nechte pozvat nebo si svou restauraci vyhledejte sami; obsluha je trysková, jídlo skvělé, ceny nízké a personál se nikdy nezapomene usmívat. Nám k tomu ještě nad hlavami kopala v televizi za marného povzbuzování všech přítomných turecká liga.

„Břídilové“, oklepal se nad výkonem obou mužstev kolega slávista. Sport se zde ovšem provozoval už dávno v době, kdy naši slovanští předkové nerozvážně bloumali mezi Vislou a Dněprem – alespoň na 400 m dlouhém Hipodromu vedle naší restaurace závodili vozatajové před zraky 100.000 diváků už od 3.století. Za 300 let tu pak bylo obklíčeno a zmasakrováno 30.000 císařových odpůrců, a přestože tu krev tekla proudem naposledy v minulém století, spěcháme raději nočními uličkami do bezpečí hotelu.

Hotel Orient přímo pod modrou mešitou v centru města je za své 4 dolary vděčným nocležištěm mladých nemajetných turistů z celého světa. Není tedy divu, že jediné volné místo je k dispozici na rovné střeše, což je ovšem přesně podle našich představ. Našli jsme tu skvělý výhled na noční město a na lodě brázdící vody průlivu, ale především bezvadnou partu studentů z Jižní Afriky, Austrálie, a šikmookého kolegu z Hongkongu, který se už ale domů nevrací. Společně obdivujeme do noci modře zářící Sultan Ahmedovu mešitu, do které bychom se vešli všichni od Hutvaldu až po Rybník.

V její blízkosti jsme na druhý den ráno poprvé na cestě zaslechli češtinu, ale kluci měli bohužel namířeno do Egypta. Tuto atraktivní a při tom velice lacinou cestu kolem Mrtvého moře a skalních měst jordánské Petry (známých ze série filmů Indiana Jonese) jsme zamýšleli absolvovat původně, ale po vlně útoků Džihádu u Nilu jsme si nechali zajít chuť. Pout do Mekky pro nás nemuslimy je vyloučená, a tak se fundamentalistům vyhneme na východě.

Na předním skle našeho luxusního autobusu se blýská nápis „naše kroky řídí Alláh“. Samozřejmě nás tedy veze do Íránu.

Do Země čistých 4

S rozbřeskem dne se dramaticky změnily kulisy, s nimi osoby a snad i čas, změnilo se vše: po pravé ruce se vynořila hladina nejmenšího světového moře, odleva k nám z kteréhosi minaretu arabské volání adhánu a než jsem se stačil vrátit na své sedadlo, ponořilo se osazenstvo kupé kromě spícího Petra do ranní motlitby. Ke chvále Alláha podle svého starodávného obyčeje střídavě zvedají dlaně a pak se uklání až k zemi směrem k Mekkce, v našem případě čelem k Marmarskému moři. Zcela na závěr se stejně jako při katolickém pozdravení pokoje obrací ke spoluvěřícím napravo a pak nalevo a nakonec přes hradbu civilizací podávají ruku i mně. Čtvrtá cesta mezi muslimy se mi stává i čtvrtým pokusem pochopit alespoň zčásti jejich odlišný pohled na svět, jejich mentalitu i to, proč se přesto ve světě islámu navzdory našim zažitým představám vždy cítím nesmírně hezky…

Vlak prorazil středověkou městskou zdí a změt oprýskaných přeplněných čtvrtí vystřídal široký Kennedyho bulvár, lemující takřka v dosahu mořských vln nejskvělejší stavby někdejšího hlavního centra osmanské říše. Stejně jako před lety pasažéři proslulého Orient-Expresu i my vystupujeme na konečné v Istanbulu, dokonce na stejném nádraží, a spolu s nimi se můžeme ponořit do nenapodobitelné atmosféry této „brány Orientu“. Patří prý k nejhezčím městům planety a je to jistě pravda – v celé Evropě a námi prozkoumaných oblastech severní Afriky a Asie jsme kromě Prahy nenašli jemu podobné.

Dojem ze skvělé polohy na Bosporu mezi kontinenty a všudypřítomného „exotična“ umocňuje i způsob, jakým s vámi zde i jinde v Orientu lidé jednají v restauracích, na ulici nebo prostě jen jste-li v nouzí. Hned v informačním vestibulu nádražní haly, vybavené samozřejmě podle nejpřísnějších západoevropských měřítek, z vás z obrovitého města rychle spadne strach – dvoudenní program pobytu nám tu na plánu města uspořádali s takovou ochotou a trpělivostí, že objednání hotelu zvolené kategorie a zamluvení jízdenky nejlevnější společnosti pro další cestu na východ bylo už jen rutinním návdavkem. Na rozdíl od mnoha evropských zemí, kde bude první snahou mnoha lidí na vás vydělat, budete Turecku středem upřímného a nepokrytého zájmu. S výjimkou Kurdistánu jsme ostatně před třemi lety Malou Asii projeli autostopem křížem krážem a už tehdy se nám tradiční obraz Turka začal bortit před očima.

„Vy jste z Československa? Fotbal – dobrý, moc dobrý!“ uznale pokřikují kluci z ulice a významně přitom kopou do mičudy Tak vida, i druhé místo na evropském mistrovství nám otvírá cestu i do srdcí děcek v zemi, která vedle zápasu miluje nejvíc právě fotbal. „Sparta Praha“, zubí se prodavač čerstvě upečených chlebových preclíků, zatímco jeho kolega s limonádou z paměti vyloví „Liaz – oukej!“ a pak hned „Němci první, škoda!“ ‚Triumf našich fotbalistů budu já, fotbalový analfabet, bez zásluhy vychutnávat ještě tisíce kilometrů odtud.

Zdaleka ne všichni kluci si mohli zakopat se svými vrstevníky. Deseti až patnáctiletí obchodníci se snaží přehlušit vřískání klaksonů a občas i volání muezzína a vyvolávají ceny ryb, ovoce nebo cílové stanice minibusů různých společností. Chvíli je mi v patách maličký čistič bot a jeho kolegy brašnáře, ševce, zlatníky i hodináře najdete i v uličkách slavného krytého bazaru. Na druhé straně nápaditostem dětských koutků uprostřed antických pokladů zdejšího Archeologického muzea se nevyrovná nic z toho, co jsem zatím měl možnost vidět u nás.

Ze sedmdesátimetrové Galatské věže, postavené Janovany v roce založení naší univerzity, lze vidět historické jádro jako na dlani. Na pahorku nad zálivem Zlatý roh nemůžete minout velkolepou siluetu Chrámu Boží moudrosti ze 6.století, podle odborníků zřejmě nejodvážnější architektonické řešení všech dob. Téměř tisíc let tu byli v centru největšího evropského města korunováni byzantští císařové. Pak si všimnete moře mešit – od Modré až po Sulejmanovu – a pak je tu ovšem překrásný palác osmanských sultánů Topkapi Sarayi, jehož interiér je hodný pohádek Tisíce a jedné noci. Tady všude si podávají ruku islámská a naše civilizace a odtud se už budete zvědavě dívat přes průliv do Asie.