K nesmazatelným zážitkům ještě z doby reálného socialismu patřily vždy houfy špinavých rumunských dětí, srocujících se pod okny našich vlaků či autobusů a žebrajících prakticky o cokoliv As nimi i jejich likvidované vesnice a zčernalé, šedé zdi měst – obraz, který přetrval beze změny. Arad rozkopaný stejně jako před třemi lety, špatně zásobené výlohy obchodů dosud marně čekajících na lepšího vlastníka než je stát, všude se vířící prach. K tomu všeobecná, ve vzduchu přímo hmatatelná apatie, veksláci a neustálý strach o zavazadla. Šokující obrázek pro nejstarší z nás, kteří poznali krásu a kulturnost rumunských měst ještě v době meziválečné, kdy království v Karpatech bylo naším předním spojencem…

V dvoumilionové Budapešti není právě snadné se vyznat i pro člověka, který tu není poprvé. S přáteli ji známe z let osmdesátých, kdy jsme sem cílili své „exilové“ jízdy za svobodymilovnými plackami a pro nadýchnutí se daleko čerstvějšího politického vzduchu. A přestože jsme ji celou projeli za neobyčejných okolností naposledy před třemi lety – tehdy autostopem s kurdským řidičem za volantem – spoléháme nyní raději na nejjistější dopravu podzemkou, které je letos právě rovných sto let. Mimochodem, na sklonku minulého století byla otevřena jako šestá na světě…