Rozhledna Vladimíra Menšíka na Hlíně

Za pěkného počasí, nejlíp některého jasného mrazivého zimního dne,
jsou kromě nedaleké Pálavy a Malých Karpat vidět i Alpy.


Bez mučení přiznám, že jsem onu mimořádně dusnou květnovou neděli na ten kopec zabloudil vlastně náhodou, když jsem se jel podívat do Dolních Kounic a nějak se mi nechtělo jet již mnohokrát projetou cestou přes Ivančice. Uhnul jsem proto v Neslovicích vlevo na nenápadnou asfaltku a začal stoupat do čím dál tím prudšího kopce. Po zimě jsem trochu zlenivěl a tak mi málem nestačily převody. Zmírnění stoupání a fakt, že už jsem na plochém temeni kopce mi bylo odměnou větší než skutečnost, že vidím nedávnou otevřenou rozhlednu. Přeci jen byl dost silný opar a tak naděje na výhledy do jasných dálek byla nulová, takže jsem po chvíli okounění pokračoval dál za svým cílem pro změnu zas pěkným sešupem na opačné straně kopce.

Původní rozhledna na kopci Hlína v katastru stejnojmenné obce byla nejstarší na celé jižní Moravě. Postavil ji turistický spolek v Ivančicích. Stavba začala 3. března 1910 a již 1. května byla rozhledna slavnostně otevřena. Svému účelu sloužila až do roku 1938, kdy byla kvůli špatnému stavu prodána v dražbě a zbořena. Nedaleko obce, u triangulačního bodu na kótě 449 metrů stávala ještě jedna, třípodlažní dřevěná rozhledna. Ta byla roku 1939 zpevněna a zvýšena na pět podlaží. Roku 1944 byla zbořena. V roce 2001 se město Ivančice, obec Hlína a Klub českých turistů dohodly na stavbě nové rozhledny, která měla nést jméno ivančického rodáka, herce Vladimíra Menšíka. Protože stavba byla financována z obecních rozpočtů a z prostředků dobrovolných dárců, začal se betonový podstavec pro rozhlednu stavět až v květnu roku 2005. Vlastní dvacetimetrová konstrukce rozhledny byla smontována v hale a pomocí jeřábů usazena na své místo na konci srpna 2006. Po té následovala montáž zábradlí, dokončení opláštění a doladění interiéru. Slavnostního otevření se rozhledna dočkala 29. dubna 2007.


Další informace o rozhledně najdete na stránkách obce Hlína nebo mikroregionu Ivančicko

Provoz rozhledny je celoroční, od dubna do září o víkendech a svátcích 10–12 a 13–18 hod, od října do března v neděli 13–15 hod. Za nepříznivého počasí je rozhledna uzavřena. Návštěvu mimo otevírací dobu lze domluvit na čísle 723 095 552 nebo přímo na rozhledně s jejím správcem.

K rozhledně se dostanete Autobusem IDS JMK 422 ze zastávky u Brna, pěšky z Ivančic po modré značce, autem nebo na kole po silnici z Rosic do Ivančic, když v Neslovicích odbočíte na silnici směrem na Moravské Bránice a Pohořelice. Stoupání na kopec je od Moravských Bránic strmější. Za pěkného počasí, nejlíp některého jasného mrazivého zimního dne, jsou kromě nedaleké Pálavy a Malých Karpat vidět i Alpy. K vidění jsou dva vrcholy v pohoří Totes Gebirge, 240 kilometrů vzdálené Mrtvé hory, asi 40 km před známým ledovcem Dachstein a pohoří Schneeberg a Sněžná hora s nejvyšším vrcholem Klosterwapen 2076 m.

Brněnský festival zábavy je za námi

Ohňostroje, balóny, historické tramvaje, jarmark, muzejní noc, sportovní
klání, přehlídky hasičské a policejní techniky a mnoho dalšího. To byl
desátý ročník festivalu zábavy Brno – město uprostřed Evropy,
který se v deštivém odpoledni, kdy vychází tento článek,
nenávratně chýlí ke konci.


Ohňostroje, balóny, historické tramvaje, jarmark, muzejní noc, sportovní klání, přehlídky hasičské a policejní techniky a mnoho dalšího. Celkem sedmadvacet jednotlivých akcí naplnilo desátý ročník festivalu zábavy Brno – město uprostřed Evropy, který se v deštivém odpoledni, kdy vychází tento článek, nenávratně chýlí ke konci. O tom, jak probíhala tato největší brněnská akce, která i letos zahájila letní zábavní, kulturní a turistickou sezónu, jsme vás průběžně informovali v několika předchozích článcích. Dovolím si proto jen krátké shrnutí posledních dní.

Pozvánka na IGNIS BRUNENSIS 2008

Oficiální stránky festivalu jsou s aktuálními informacemi: www.ignisbrunen­sis.cz


První festivalový víkend začal tradičně velkolepě. Davy brňanů vytáhla 18. května do ulic Noc kejklířů, během níž se Zelný trh proměnil v jedno velké jeviště a brněnská divadla pořádala dny otevřených dveří. Představením Via Ignis, které bylo jako Ohňostrojné prelude odpálené z teras Petrova, začala nejproslulejší akce celého festivalu, mezinárodní přehlídka ohňostrojů Ignis brunensis. Aby snad nebylo málo pyrotechnických efektů, díky nimž se Brno řadí mezi světově nejvýznamnější centra ohněstrůjného umění, byl o půlnoci na Zelném trhu odpálen ještě jeden menší ohňostroj, kterým autoři připomněli první brněnský veřejný ohňostroj, který byl v roce 1700 odpálen z kašny Parnas. Oba ohňostroje proběhly v režii brněnské skupiny Theatrum Pyroboli. Obrazový doprovod najdete v naší fotoreportáži.

Nabitý program prvního víkendu se v sobotu přesunul na další místa v Brně a blízkém okolí, náměstím Svobody počínaje a hradem Veveří konče. Program pak večer vyvrcholil Brněnskou muzejní nocí, při níž své brány tisícům návštěvníků otevřela muzea a galerie v Brně a blízkém okolí. Veřejnosti poněkud utajený zůstal malý ohňostroj odpálený v areálu koupaliště Riviera na závěr multižánrového hudebního festivalu Rio de Riviera. Nedělní program pokračoval závody dračích lodí a akcemi v přístavišti a na hradě Veveří.

Zajímavosti z Ignis Brunensis

  • Meteorologická služba sleduje vývoj počasí nad přehradou a kromě deště předpovídá hlavně sílu a směr větru a možnost blesků (směr vodorovný/svislý, energii a předpokládaný čas)
  • Před odpálením ohňostroje společnosti Fireworks for Africa byla možnost úderu blesku na hladinu přehrady předpovězena na 22:15 a 22:14 uhodilo do pontonu
  • Bleskům bývá nabídnuta tzv. „dlouhá linka“, tedy linka, na které jsou napojené palníky s nižší citlivostí. Podle její reakce se odhaduje, co se mohlo při úderu stát na připraveném ohňostroji, který ještě není připojen do okruh. Funkci tohoto bezpečnostního opatření mohli diváci na vlastní oči vidět. Když do pontonu uhodil blesk, odpálil asi dva efekty na „dlouhé lince“.
  • Jedním z důvodů, proč není možné odpalovat ohňostroj při bouřce je i to, že signál k odpálení je přenášen částečně po kabelu a částečně rádiem.
  • Při větru nad 12m/s nejsou povoleny padáčkové a výškové efekty. Raketa proti větru doletí dál, než po větru a padáčky jsou nekontrolovatelně zanášené po směru větru.
  • Specifikem brněnského festivalu je ruční odpalování, které umožňuje drobné korekce tempa a rytmu show. Na 120 pravidly povolených tlačítek připadá asi 1500 odpalů a několikanásobně víc jednotlivých střel. To zvyšuje hodnotu festivalu, protože pro složitější kompozice si musí firmy vyrobit zpožďovače a je nutná přítomnost designéra ohňostroje přímo na místě.
  • Daleko větším technickým oříškem než déšť, je pro ohněstrůjce vlhkost způsobená tím, že se střílí z vodní hladiny. Vysoká vzdušná vlhkost ovlivňuje dobu hoření zpožďovačů.
  • Ohněstrůjci zvyklí na počítačové odpalování ohňostrojů vnímají brněnský festival jako nostalgickou a „adrenalinovou“ záležitost a na festivalu si dávají dostaveníčko zástupci nejvýznamnějších ohněstrůjných společností. Letos to byli zástupci 36 společností ze čtyř světadílů.
  • O účast na brněnském festivalu se společnosti ucházejí i dva roky dopředu. Účast je umožněna jen těm, které jsou schopné splnit dosti náročná kriteria.
  • Ohňostroje na brněnské přehradě odpaluje obsluha, která má stanoviště v budce přímo na pontonu naplněném pyrotechnikou.
  • Brněnský festival je unikátní i tím, že je hudba k němu vysílána rozhlasem, takže si plný zážitek může dopřát i divák mimo placený prostor.
  • Každá společnost dostane na uspořádání ohňostroje příspěvek 22.000 Eur. Skutečná cena jednoho soutěžního ohňostroje je zhruba trojnásobná.
  • Během letošních akcí festivalu Brno – město uprostřed Evropy bylo odpáleno celkem deset ohňostrojů (Prelude, 4 soutěžní, Grandfinále, „prezidentský“, ohňostroj na Zelňáku, ohňostroj na hudebním festivalu Rio de Riviera a ohňostroj pro oficiální hosty festivalu).
  • Na Špilberku byla otevřena mezinárodní výstava Vulcanalia věnovaná ohňostrojům, jejich historii a tvůrcům. Výstava je součástí stálé expozice a část je věnovaná přehlídce Ignis brunensis.
  • Přehlídku ohňostrojů navštívilo podle odhadů přes 780 tisíc diváků, všechny festivalové akce pak víc než milion lidí.


První soutěžní ohňostroj odpálil technický garant celého festivalu, společnost Flash Barrandov SFX. Byla to světová premiéra pyrotechnické show, kterou autoři v příštím období zařadí do nabídky svých programů. Po dvou dnech pak následoval lehký a vzdušný ohňostroj italské skupiny Panzera. Koho zajímají obrázky, může se podívat do fotoreportáže a samostaného článku

Program festivalu zahustilo setkání evropských prezidentů. Protože prezidenti, patrně na radu svých ochranek, odmítli pozvání k návštěvě některého ze soutěžních ohňostrojů. Byl proto jaksi „mimo program“ v pátek večer z výstaviště a zahrady Starobrněnského kláštera odpálen ještě prezidentský ohňostroj.

Největší atrakcí letošní přehlídky ohňostrojů se stala show jihoafrické skupiny Fireworks for Africa a v tomto okamžiku již trojnásobného vítěze brněnské přehlídky, portugalské skupiny Macedo´s Pirotechnica. O obou ohňostrojích jsme přinesli samostatné články a zápisy v blogu.


Před třetím víkendem se na brněnském nebi ohňostroje setkaly s horkovzdušnými balóny, jejichž piloti se sem sjeli na sedmý ročník balónové fiesty Balloon Jam 2007. Podrobnosti najdete přímo na stránkách svátku balónového létání. Malá fotogalerie je i na našich stránkách. Bohužel kvůli počasí se dva ze šesti plánovaných startů neuskutečnily, takže i vylosovaná výherkyně si bude muset na svůj let balónem pár dní počkat. Páteční ohňostrojné grandfinále Ecce Gratum odpálila na Špilberku společnost Flash Barrandov SFX na výběr širší ze zhudebnění básnické sbírky Cantata Burana Carla Orffa. Podle vyjádření tvůrců ohňostroje se jednalo o jakousi vzpomínku na první grandfinále odpálené v Brně před deseti lety taktéž na Orffovu hudbu. Tehdy se ovšem jednalo především o zápas o diváka, zatímco letos už se mohli tvůrci zaměřit především na design ohňostroje. Program závěru festivalu se nesl především ve znamení dopravní nostalgie v režii brněnského dopravního podniku, technického muzea a programu brněnského rozhlasu na náměstí svobody. Poslední, veřejnosti neinzerovaný ohňostroj byl odpálen o sobotní půlnoci na Špilberku v rámci programu určeného oficiálním hostům a tvůrcům festivalu.

Ohňostroje Brno 2008, program akcí“

Jihoafričané předvedli jediný ohňostroj bez čínských efektů

Sami pořadatelé označili tuto show jako nejluxusnější jak
z hlediska použitých materiálů, tak množstvím použitých
výškových efektů. Jihoafričané totiž jako jediní použili prakticky
výhradně pyrotechniku od španělských výrobců. Rovněž množstvím
46 velkokaliberních efektů (nad 200mm) předčili konkurenční skupiny.
Ty použily obvykle 20–30 efektů velké ráže.


Několika nej se vyznačoval včerejší ohňostroj jihoafrické společnosti Fireworks for Africa. Sami pořadatelé označili tuto show s názvem Klenoty Afriky za nejluxusnější jak z hlediska použitých materiálů, tak množstvím použitých výškových efektů. Jihoafričané totiž jako jediní použili prakticky výhradně pyrotechniku od španělských výrobců. Rovněž množstvím 46 velkokaliberních (nad 200mm) efektů předčili konkurenční skupiny. Ty použily obvykle 20–30 efektů velké ráže. Za zmínku určitě stojí i velké množství použitých velmi nízkých efektů vytvářejících na hladině bohatou hru světla. I přes to, že se v podvečer přehnal nad Brnem prudký déšť, který se v některých místech dal označit za přívalový a po celou dobu ohňostroje více či méně pršelo, byla divácká účast tradičně mohutná.

Jak uvedl technický ředitel festivalu Jaroslav Štolba, jihoafričané byli zdaleka nejpracovitější ze všech týmů, se kterým měl možnost spolupracovat. Prý je to dáno tím, že při vystoupeních na africkém kontinentě se mnohdy za velmi dobré označují pracovní podmínky, které by v Evropě byly považovány za nevyhovující. Na druhou stranu Nick Mitri, vedoucí skupiny Fireworks for Africa, přiznává, že účast na brněnském festivalu je pro něj něco jako vzpomínkou na dobu, kdy jako firma začínali. Jsou totiž již zvyklí odpalovat ohňostroje počítačově, zatímco systém používaný při brněnském festivalu je do značné míry ruční práce. Každá ze soutěžících skupin má během dvaceti minutového představení, prodlouženého o přibližně dvouminutovou povinnou část na Symfonietu Leoše Janáčka, k dispozici „pouhých“ 120 stisků tlačítka. Brněnský festival je jediný na světě, ke kterému je doprovodná hudba vysílána rozhlasem, aby byla dostupná co největšímu počtu diváků.

Samo postavení ohňostroje zabere prakticky dva dny nepřetržité práce. Již v jedenáct večer, tedy po skončení ohňostroje, je ponton stažen ke břehu a nastupuje noční směna. Ta má za úkol zhruba do 4–5 hodin ráno ponton vyčistit. V osm ráno se vytahuje na stožár vlajka země, z níž pochází další soutěžní skupina, předává se vyčištěný ponton a ranní směna doplňuje sestavy potřebného materiálu. Vlastní nabíjení pak probíhá v den ohňostroje.


Nemalou zásluhu na hladkém průběhu celého festivalu mají i meteorologové z brněnské pobočky ČHMÚ, kteří drží mimořádné služby až do ukončení ohňostroje a poskytují průběžné informace organizátorům i místním rozhlasovým stanicím. Kromě toho, že se diváci včas dozvědí, jestli na ohňostroji zmoknou, nebo ne, mají tyto informace velký význam i pro organizátory. Blesk, který včera pár minut před zahájením ohňostroje udeřil do pontonu odpálil předčasně některé z efektů. Bouřka, která obcházela okolo přehrady při minulém ohňostroji zas hrozila zpožděním představení, protože blesky by mohly rušit radiovou komunikaci při ovládání odpalování efektů. Podle meteorologické situace také soutěžící týmy na poslední chvíli rozhodují o zařazení některých efektů.

V průběhu prvních dvou dnů navštívilo festivalová představení okolo 600.000 diváků. Podle slov pana Jiřího Morávka, ředitele pořadatelské společnosti SNIP&Co, však skutečných diváků bylo daleko víc. Mnohdy prý sledovali show i z dosti kuriózních míst.


Výstava Podzemní Praha

Jestli vás zajímá, co všechno je pod pražskou dlažbou k vidění,
navštivte výstavu Podzemní Praha. Již třetí rok ji najdete, jak jinak,
v části pražského podzemí, konkrétně ve štole č. XXII
v Lobkovické zahradě na Petříně.


Když procházíte zejména staršími částmi našich měst, můžete si být téměř jisti, že alespoň v některých místech, se pod vašima nohama nachází podivuhodný svět dávných sklepení, kanalizačních štol, vodovodů, obranných chodeb, krytů a jiných podzemních objektů, z nichž některé jsou známé a dokonale zdokumentované a jiné čekají v zapomnění na své znovuobjevení. Nejinak je tomu i v našem hlavním městě.

Jestli vás zajímá, co všechno je pod pražskou dlažbou k vidění, navštivte výstavu Podzemní Praha. Již třetí rok ji najdete, jak jinak, v části pražského podzemí, konkrétně ve štole č. XXII v Lobkovické zahradě na Petříně. Formou kolíčkové výstavy se zde můžete seznámit nejen s podzemím Petřína, ale nalezne zde například fotografie mumií z největších pražských katakomb nacházejících se pod kostelem Panny Marie Vítězné (u Pražského Jezulátka), pohledy do Rudolfovy štoly včetně kopie původních plánů, nahlédnete do krytu prezidenta republiky, podzemí bývalého Stalinova památníku, pražských kanalizací a na mnohá další místa, z nichž některá, jako například takzvaný Hotel Díra, již nadobro zmizela s povrchu zemského i prostoru podzemního. Dozvíte se nejen, jak podzemní prostory vypadají a jaká je jejich historie, ale naleznete zde i informace o jejich objevování, mapování a údržbě. Na výstavě lze spatřit dokumenty z akcí, které pořádající společnost Nautilus provádí pro Magistrát hl. m. Prahy, různé orgány, instituce i občany při údržbě, či průzkumu podzemí v Praze. Vystavené fotografie a plány pořadatelé průběžně obměňují a každý ročník je odlišný. Část expozice je věnována přírodnímu podzemí, zčásti i mimopražskému (slovenské jeskyně).


Pořadatelem výstavy je Nautilus, agentura pro poznání země zastoupená panem Vladimírem Vojířem, z jehož archivu také pochází většina vystavovaných fotografií.

Výstava je pokračováním obdobné akce z loňského a předloňského roku a je přístupná každý víkend vždy od 10 do 17 hodin a to až do konce října 2007. Vstupné je dobrovolné, větší skupiny si mohou domluvit vstup i mimo běžnou otevírací dobu. Štolu č. XXII najdete nedaleko od hlavní vyhlídkové cesty vedoucí od stanice lanovky Nebozízek směrem na Úvoz, nebo se sem můžete dostat Vlašskou ulicí a Petřínskými schody. Štola je na palouku nedaleko pomníku J. Vrchlického. Cesta od Petřínské rozhledny je vyznačená žlutými šipkami. Není zcela bez zajímavosti, že výstavu si v průběhu jejího konání prohlédlo i mnoho významných osobností včetně například bývalého prezidenta Havla a velvyslance Spojených států amerických.

Vilémovická Venuše v muzeu speleologie

Na expozici je vidět, že její tvůrci naplňují pravý smysl slova
amatér, které má základ v latinském amare, milovat. Amatér je tedy
ten, kdo to, co dělá (v tomto případě bádá v jeskyních),
dělá z lásky.

Na první pohled celkem nenápadná obec Vilémovice leží zhruba od poloviny třináctého století v Moravském krasu na okraji Harbešské plošiny nedaleko ústí Suchého žlebu a známé propasti Macocha. Není ani nic zvláštního na tom, že na území provrtaném jeskyněmi, propastmi a závrty s množstvím ponorů a vývěrů podzemních toků bádají po dlouhá desetiletí generace jeskyňářů, kteří se snaží probádat a zmapovat tajemný podzemní svět.


Právě jeskyňáři ze speleologické skupiny Myotis, kteří mají ve Vilémovicích základnu, se postarali o jednu místní zajímavost. V roce 1998 usoudili, že je škoda, aby množství věcí, které během patnácti let své činnosti nashromáždili, leželo jen v archivu a soukromých sbírkách a rozhodli se založit speleologické muzeum. Otcem myšlenky byl Zdeněk Hasmanda (Pinďa), o kterém ostatní členové skupiny říkají, že je doslova přinutil muzeum založit a který je dodnes jeho správcem a průvodcem návštěvníků, kteří sem zavítají.

Na expozici je vidět, že její tvůrci naplňují pravý smysl slova amatér, které má základ v latinském amare, milovat. Amatér je tedy ten, kdo to, co dělá (v tomto případě bádá v jeskyních), dělá z lásky. Najdete zde nejen ukázky jeskyňářského a obecně podzemnického vybavení pocházejícího z různých dob a míst, speleologickou literaturu, či galerii těch, kteří se zasloužili o průzkum Moravského krasu. Portréty do této galerie jsou dílem vilémovického malíře Radka Kocmana. Na své si přijdou i milovníci kamenů, ve stádiu příprav je i ukázka kostí pravěkých zvířat nalezených v jeskynních sedimentech a miniexpozice věnovaná osídlení jeskyní. Pro nejmenší je připravená třeba pověst o Macoše. Nejsou tu nablýskané exponáty, ale věci, které skutečně při průzkumu podzemí sloužily a zájemcům se dostane i zasvěceného výkladu.

Během své existence zažilo muzeum i pár těžkých období. V roce 2004 mu hrozil dokonce zánik, když jeskyňáři na základě výpovědi museli vystěhovat pronajaté prostory. Pomoc nabídl obecní úřad a expozice se přestěhovala do půdních prostor radnice. Bohužel při tom zanikl jeden z místních exponátů, nástěnná malba pohledu do Macochy, před níž byla umístěna část původní konstrukce Dolního můstku z propasti Macocha. Visutá plošina můstku vybudovaného v roce 1899 sloužila nejen turistům. V roce 1913 ji při svých výzkumech využívala skupina dr. Absolona k nástupu na osmdesátimetrový žebřík vedoucí na dno Macochy. Po sto letech se pak část konstrukce přestěhovala do speleologického muzea. Dnes je před ní umístěn panel věnovaný památce jeskyňářů, kteří zahynuli při odhalování tajemství Moravského krasu.


A jak je to s tou Vilémovickou Venuší? Jedná se o drobný vtípek. Za Venuši byl prohlášen zajímavě tvarovaný kámen pocházející z nedalekých škrapových polí, který je zde jako ukázka jednoho z mnohých krasových jevů.

Chcete-li se o činnosti vilémovických jeskyňářů dozvědět víc, navštivte stránky skupiny Myotis

Vilémovice leží na silnici mezi Jedovnicemi a Sloupem u Macochy. Dostanete se sem autobusy IDS JMK, buď linkou 232 z Blanska, nebo z Brna linkou 201 do Jedovnic, kde přestoupíte na linku 231. Na kole se sem dá dojet například z Blanska přes Skalní mlýn a pak kolem Kateřinské jeskyně Suchým žlebem a po silnici vpravo do kopce. Nedaleko odtud je jeskyně Balcarka a již zmíněná propast Macocha.

Muzeum najdete na návsi v budově obecního úřadu. Otevřeno je dle potřeby, což znamená, že o víkendech celý rok a v sezóně denně. Vstupné je dobrovolné. V případě, že je muzeum zavřené, je dobré se poptat na obecním úřadě, nebo v hospodě U netopýra, která se nachází v tomtéž domě, případně přes ulici na jeskyňářské základně. Určitě se najde někdo, kdo vás provede.

Šestý ročník hry DNEM… zahájil výstřel z děla

Ke startu hry zvolili letos organizátoři jedno z oblíbených
brněnských vyhlídkových míst, prostor okolo altánu pod Špilberskými
děly. Hru pak odstartovali stylově, vystřelením papírků s úvodními
instrukcemi nad hlavy hráčů.


Již šestý ročník týmové orientační a šifrovací hry DNEM…uspořádali členové turistických oddílů mládeže sdružených v odboru KČT Chameleon. Přes sto osmdesát účastníků převážně starších patnácti let se pokusilo zdolat trasu vedenou letos samým středem Brna a lesy v povodí horního toku říčky Ponávky.

Ke startu hry zvolili letos organizátoři jedno z oblíbených brněnských vyhlídkových míst, prostor okolo altánu pod Špilberskými děly. Hru pak odstartovali stylově, vystřelením papírků s úvodními instrukcemi nad hlavy hráčů. I přes to, že start hry byl předem konzultován a vyzkoušen s odborníky, kteří mimo jiné připravují i festival ohňostrojů Ignis Brunensis, tak mírný protivítr poněkud zhatil původní záměr pořadatelů, když vystřelené lístky zanesl zpět na místo, odkud byly vystřeleny. O to větší boj se pak strhnul mezi účastníky o jediný lístek, který se mezi ně pomalu snášel. Drtivé většině tedy nezbylo než si pro startovní instrukci doběhnout. Jak konstatoval jeden z organizátorů, Franta Serbus, jednalo se o další z vypečených startů po nabourané tramvaji a letadlu, které nevzlétlo v minulých ročnících.

Po pěti letech došlo k obměně týmu, který ve svém volném čase připravuje trasu i šifry a hra obsahovala oproti minulým ročníkům i některé nové prvky. Kromě toho, že si organizátoři oblíbili vodní živel (stanoviště Studánka, Vodní schody, Rybníček, Vodojem), zařadili i větší množství šifer, k jejichž získání či vyluštění bylo nutné prokázat i jistou míru dovednosti. Týmy mladších tedy čekalo bezdotykové překonávání provázku nataženého přibližně ve výši pasu a v terénu si pak všichni užili manévrování s nafukovací lodí při získávání částí šifry z hladiny rybníčku. Pro týmy startující v kategorii expert pak bylo připravené dokonce pohyblivé stanoviště. Šifra byla umístěna na turistickém vláčku, který projíždí středem Brna.


Cestovatel.cz je mediálním partnerem hry DNEM… 2007 pořádané turistickými oddíly odboru KČT Chameleon Brno. Akci finančně podporuje Statutární město Brno a Asociace TOM. Podrobnosti o hře najdete na stránkách hry Tamtéž najdete i podrobnosti o průběhu letošního i minulých ročníků i přehled a řešení použitých šifer a odkaz na kalendář ostatních šifrovacích her, které se pořádají v České republice.


DNEM… je obdobou poměrně obtížných šifrovacích her určených především dospělým hráčům. Cílovou skupinou jsou především mladí lidé mezi 15 a 18 lety a hráči, kteří se z různých důvodů nemohou účastnit jiných obdobných akcí odehrávajících se převážně v noci v chladných částech roku. Hra má i dětskou kategorii, která má upravenou trasu a může využívat nápovědy. I přes to, že oproti minulým ročníkům byla letos kategorie mladších obsazená poměrně slabě (5 startujících týmů), lze za značné pozitivum považovat to, že většina hráčů nepocházela z organizací určených pro mládež, ale jednalo se o týmy tvořené převážně spolužáky a kamarády. O oblibě akce svědčí i to, že již poněkolikáté museli organizátoři zařadit i kategorii expert určenou pro pravidelné účastníky jiných šifrovaček. Hra je postavená tak, že v časovém limitu celou trasu obvykle absolvuje méně než polovina startujících týmů. V V letošním ročníku tak dorazil v kategorii mladších jediný z pěti startujících týmů (Rychlí želvi), v kategorii starších absolvovaly v časovém limitu celo trasu ze pětatřiceti dva týmy(Slow foxtrot a Po nás potopa) a v kategorii expertů to zvládly ze šestadvaceti dva týmy (Chlýftým rypák a Chlýftým ocásek). Vítězné týmy dorazily do cíle i s více než hodinovým náskokem před svými soupeři. Ti mezi tím do poslední chvíle luštili šifry na stanovištích i přes to, že věděli, že do cíle rozhodně nestihnou dojít. Vzhledem ke krátkodobé nepřízni počasí v závěru hry museli pořadatelé dokonce vyhlásit vítěze o půl hodiny dřív.

Cijevna – nejmenší kaňon Černé Hory

Rázem jsme se stali s našimi nafukovacími loděmi atrakcí pro částečně albánsky mluvící kluky z domků nedaleko řeky. Ti se poněkud podivili našemu nápadu projet si kus kaňonu, ale pak došli k závěru, že Češi jsou prostě divní a dál se věnovali skákání do vody v nedaleké tůni.

Málokterá země na světě má na svém území takovou koncentraci pozoruhodností, jako Černá Hora. O tom se přesvědčuje stále více Čechů, kteří před povalováním na pláži v režii turistického průmyslu dávají přednost putování a poznávání. I ti ale většinou navštěvují stále jedna a tatáž místa. Stalo se skoro cestovatelskou povinností vystoupat na vrcholy pohoří Durmitor, nakouknout do známé ledové jeskyně, shlédnout z vyhlídky do kaňonu řeky Tary, případně zaplatit nehorázně vysoký poplatek a splout tuto divukrásnou řeku na raftu. Pohodáři přejdou pohoří Bjelasica, obejdou si Biogradsko jezero, případně zabloudí na Komovi, naopak drsnější povahy se pokusí nezabloudit v hromadách rozlámaného vápence pohoří Prokletije. Zájemci o kulturní bohatství si nenechají ujít monastyr Morača, starobylý přístav Kotor chráněný nejjižnějším evropským fjordem, někteří z nich si zajedou ještě do bývalého hlavního města Cetinje, případně vystoupají na Jezerski vrch v posvátném pohoří Lovčen, aby navštívili mauzoleum sjednotitele Černé Hory, knížete Njegoše. Když přidám krásný kaňon řeky Mrtvice, který svojí hloubkou soutěží s kaňonem Tary, tak výčet navštěvovaných míst prakticky končí. Je to škoda. Černá Hora nabízí mnohem víc.


Jedním ze zajímavých míst, o kterých se moc neví, je kaňon říčky Cijevne. Troufám si říct, že tvrzení, že se jedná o nejmenší kaňon Černé Hory, není příliš nadnesené. Nějakou dobu se zde již připravuje vzhlášení přírodní rezervace. To ale nejspíš ještě chvíli potrvá. Cijevna pramení v Albánii na jižním předhůří pohoří Prokletije a po asi padesáti kilometrech se mezi osamělými kopečky vystupujícími z nížiny na severu Skadarského jezera vlévá do řeky Morači. V nížině mezi hlavním městem Podgoricou a městečkem Tuzi, v místech, kde ji přemosťuje silnice směřující k albánské hranici, je úsek toku, který dal Cijevne jméno. Dá se říct, že řeka tu teče jaksi na patra. V dobách jarního tání teče celým svým několik desítek metrů širokým korytem. Jak vody postupně opadávají, skrývá se její proud v malém kaňonu, který si řeka vyhloubila ve zdejším slepencovém podloží. Tento minikaňon se klikatí v délce několika málo kilometrů, je okolo deseti metrů hluboký, často se zužuje až na šířku okolo jednoho metru a místy se dokonce uzavírá stropem z obrovských balvanů. Vytváří tedy jakousi trubici, což se srbsky řekne cijev. V době, kdy je minikaňon zaplněný vodou, je říčka životu nebezpečná. Co do ní spadne, je proudem nemilosrdně rozdrceno o stěny. Jak s přicházejícím létem stoupá teplota a ubývá srážek, ztrácí se i voda z Cijevne, až se z ní stane neškodný potok mírumilovně protékající nepřístupným kaňonkem a lehce se čeřící v peřejkách zakončených malým vodopádkem, pod kterým je tůňka s placeným koupalištěm. Sluneční žár, při kterém zde teploty běžně přesahují hranici čtyřiceti stupňů ve stínu, celý kraj postupně vysuší a pak už říčka teče jen v několik metrů silných vrstvách oblázků pokrývajících dno a jen v kaňonu je možné najít několik metrů hluboké tůně průzračné osvěžující vody.

Když jsem byl u Cijevne poprvé, bylo to na konci prázdnin a řeka se skrývala v tůních kdesi v kaňonu. Počasí bylo celkem milosrdné a při polojasné obloze se teploty držely někde okolo přijatelné třicítky. Bylo zajímavé proplouvat na nafukovacím člunu zákruty kaňonu, ve kterém bylo slyšet jen šplouchání vody, a pozorovat drobné rybky, které v hejnech proplouvaly kolem nás. O dva roky později jsem ke Cijevne dovedl skupinu přátel, tentokrát na začátku července, kdy voda tekla i v peřejkách pod kaňonem. Rázem jsme se stali s našimi nafukovacími loděmi atrakcí pro částečně albánsky mluvící kluky z domků nedaleko řeky. Ti se poněkud podivili našemu nápadu projet si kus kaňonu, ale pak došli k závěru, že Češi jsou prostě divní a dál se věnovali skákání do vody v širší části koryta. Jak jsme zjistili, nejvražednější částí našeho plánu bylo vytipování splavného úseku a nalezení vhodného místa pro spuštění lodí na vodu. Kaňon je místy natolik úzký a zákruty natolik ostré, že Pálava prostě neprojede. Pohybovali jsme se ve sluncem rozpáleném vyschlém korytě se spotřebou asi tak litr vody na kilometr a hledali. Nakonec jsme našli nejen dvě vybělené želví kostřičky, ale i hledaná místa. Odvézt lodě autem kousek po cestě vedoucí podél řeky a spustit je na vodu pak už bylo jen otázkou rutiny a svezení kaňonem zakončené zhoupnutím na peřejkách pak bylo příjemnou odměnou.

Když se budete chtít na nejmenší černohorský kaňon podívat, vydejte se po silnici E742 vedoucí z Podgorice do Skadaru. Po té, co vyjedete z celkem odpudivých panelákových předměstí černohorského hlavního města a minete pár řídkých borových hájků, dojedete asi pět kilometrů za městem k mostu. Před ním odbočte doprava ke skupině domků. Zaparkovat se dá přímo před nimi (za mostem je vpravo jen odbočka k jakémusi značně rozlehlému oplocenému zemědělskému hospodářství s budkou hlídače). Silnička pak pokračuje dál a asi po kilometru vás přivede k placenému koupališti. K řece se dá dostat po skalkách přímo naproti domkům, za nízkého stavu vody se pak tudy dá dojít až k tůňkám ve spodní části kaňonu. Na hranu kaňonu se dá dostat přímo od mostu a pak je možno podél něj procházet prázdným velkým korytem. Místy se dá i sestoupit dolů k vodě.

Brněnské veletrhy GO a REGIONTOUR se vracejí ke svým dobrým začátkům

Břišní tanečnici v pavilonu A sice neuvidíte, ale i tak je na veletrhu na co koukat. Místo nabídky předražených a nenápaditých služeb se regiony snaží představit své pozoruhodnosti.


Již po sedmnácté se na brněnském výstavišti koná veletrh cestovního ruchu GO doprovázený svým o dva roky mladším nerozlučným bratříčkem REGIONTOUR. Jaké vlastně oba veletrhy jsou? Nebudu zde házet počty vystavovatelů, množstvím tiskových konferencí a prezentačních akcí, ani počtem návštěvníků či předpokládaným objemem uzavřených obchodů. O tom napíší spoustu slov jiní. Zaměřím se spíš na dojem, kterým na mne zapůsobil veletrh jako celek.

Ve svých počátcích se cestovní ruch na brněnském výstavišti prezentoval na relativně malém, téměř rodinném jednom, později dvou veletrzích, kde i obyčejný sobotní návštěvník mohl získat poměrně dobrou inspiraci na cíl svých domácích či zahraničních cest a našel zde i cestovní kancelář, která ho tam doveze, kontakty na ubytovací možnosti a spoustu dalších užitečných věcí. Velká část prezentací byla koncipována hlavně jako pozvání a mnohde bylo cítit i určité nadšení lidí, kteří je připravovali. Prostě přijeďte k nám, u nás najdete, uvidíte, užijete si, … Postupem času se veletrhy rozrůstaly a měnil se i jejich charakter. Prezentace jednotlivých zemí či regionů začaly postupně překrývat stánky více či méně podezřelých cestovek a málo nápadité letáčky nabízející služby hospod a hotelů. Zhusta se jednalo o pozůstatky všelijakých megalomanských rekreačních center z dob socialismu. Nabídka najednou zněla jinak. Pojďte se k nám ubytovat, utraťte peníze v naší restauraci. Nějak se ale začala ztrácet informace o tom, proč zrovna na dané místo jezdit a co je k vidění v okolí. V žertu jsem prohlašoval, že až na tuniském stánku nebude břišní tanečnice, nebude vlastně ani proč na veletrh chodit.

Letos sice v pavilonu A tanečnici nenajdete, ale veletrh i tak působí docela svěžím dojmem. Áčko je tradičně věnováno veletrhu GO a nabídkám cestovních kancelářích vozících své klienty do zahraničí. Řekl bych, že celkem normální docela pestrý standard zpestřený prodejní výstavou velkoformátových fotografií, stánkem s jachtami, kde se nabízí kapitánské zkoušky na Jadranu a dalšími atrakcemi. Prezentace přímo jednotlivých zemí mi připadá chudší, než bývala před pár lety, kdy se zde vedle velkostánků Itálie, Rakouska a výše již zmíněného Tuniska daly najít i samostatné stánky zemí, jako je například Albánie, kde bylo někdy možné získat i docela zajímavé materiály pro cestování vlastními prostředky. S tím se asi nedá nic dělat, velký turistický průmysl směřuje někam jinam. Velice příjemně působí veletrh REGIONTOUR umístěný do celkem komorně působícího pavilonu V. V nápaditých expozicích jednotlivých regionů lze opět získat materiály o místních zajímavostech, zhusta jsou zde k sehnání miniprůvodce různými místními stezkami a turistickými okruhy zhusta obsahující i poměrně kvalitní mapy. Na expozice regionů z Česka často navazují stánky navazujících regionů z okolních zemí. Jako by se vystavovatelé opět soustředili na přilákání turistů na krásy a zajímavosti svých regionů a nutnou nudnou komerci nabízejí jako by mezi řečí stylem, když už se přijedete podívat do našeho krásného kraje, tak kdybyste potřebovali ubytování, tady máte adresář. Možná je to tím, že z různých rozvojových fondů proudí peníze do jednotlivých regionů, které je více či méně moudře používají i ke své propagaci, možná někomu došlo, že nabízet služby cestovního ruchu bez toho, že by se potencionální klient dozvěděl, proč že má navštívit zrovna ono konkrétní místo, je celkem nesmysl.

Stezky okolo Ponávky

Už jste viděli za nekonečno? Víte, co je lelkovadlo? Ne? Tak to je nejvyšší čas podívat se do kraje říčky Ponávky. Já jsem si tam s foťákem zašel v půlce listopadu. Pěkně je tam samozřejmě kdykoli. Nejspíš proto je to někdy až příliš oblíbené vycházkové místo obyvatel Brna.


Stezka krajem říčky Ponávky vznikala od roku 2001 z podnětu svazku obcí Ponávka (Vranov, Lelekovice, Česká). Postupně dosáhla délky asi 11 kilometrů a vede převážně po místních značených cestách. Autoři stezky mysleli nejen na pěší, ale i na cyklisty. Podle charakteru terénu jsou v některých místech trasy vedeny odděleně. Pro cyklisty jsou ještě navíc místy vedené „prémiové trasy“ označené jako krosovky.

Stezka začíná u kláštera ve Vranově. Ten tvoří jednu z dominant krajiny. Je to stavba i jinak pozoruhodná. Byl postaven jako čtyřkřídlá stavba, ale po svém zrušení za josefinských reforem byl z větší části zbořen. V současné době je dostavován do své původní ranně barokní podoby.

Druhou dominantu pěší větve stezky tvoří zubatý hřeben Babího lomu s rozhlednou na severním vrcholu. Rozhledna tady stála již od osmdesátých let devatenáctého století. V šedesátých letech minulého století tu Klub českých turistů postavil zděnou rozhlednu připomínající maják. Stezka od rozhledny padá dolů do Lelekovic a odtud podél meandrující Ponávky pokračuje až k rybníčku u staré Tišnovky. Odtud se stáčí dál na sever k nádraží v České. Mezi Lelekovicemi a rybníčkem je její trasa společná se Stezkou zdraví vedoucí z Mokré hory.

Více o stezce Krajem říčky Ponávky se dozvíte na stránkách mikroregionu Ponávka.

A jak že je to vlastně s tím pohledem za nekonečno a lelkovadlem? Lelkovadlo se říká úplně obyčejné pasti na lelky stojící pod stoupáním na jižní konec hřebene Babího lomu. Každý člověk by jím měl aspoň jednou za rok projít, aby se zde zbavil lelků, které kdy kde pochytal, aby zbytečně nelelkoval. Lelkovadlo i pohled za nekonečno jsou dvě z několika dřevěných plastik, které byly při stavbě stezky umístěny v krajině. Ukázku dávám do galerie a na ten zbytek se přijeďte podívat.


Pohled za nekonečno.

Nehmatatelné pojmy člověka přitahují. Potřebuje si je nějak přiblížit. Toto dalo vzniknout právě této soše nekonečna.

Sbíhající se břevna mají na sobě vysekánu značku rovnoběžek. Ty se, jak známo, stýkají v nekonečnu, tj. kousek před vámi.

Na horním příčníku stylizovaném do kompasové střelky je vytesán znak nekonečna, severu a jihu.

Sednete-li si na sedátko, průzorem mezi svislými kůly vidíte kostel s věžemi, na nich kříže, což jsou atributy Boží a Bůh je, jak známo, nekonečný.

Vy vidíte ještě kousek dál.

Ztracená říčka Ponávka

Na gymplu jsme kdysi ukecávali paní profesorku, že by bylo nejlepší, abychom si ráno po školním plese udělali hodinu s volným programem. Snažila se nás přesvědčit, že ples netrval déle než do dvou do rána a že bychom měli být jako rybičky. Když jsme jí vysvětlili, že jsme sice jako rybičky, ale vytažené z Ponávky, kapitulovala.

Jak je to tedy s touto říčkou, která dala jméno jedné brněnské čtvrti, ulici i brněnským lázním a přesto mnoho brňáků netuší, odkud a kam vlastně teče a jen matně tuší, že její vody je možné občas vidět v celkem nevábné strouze, která se sem tam vynoří někde ve staré průmyslové části města.


Vydal jsem se na podzimní toulky ke ztracené brněnské řece. Informační cedule stezky Okolím říčky Ponávky hrdě hlásá, že pramen je na úbočí kopce, na kterém stojí vranovský klášter. Při pohledu do mapy je jako Ponávka označován tok, který vniká spojením potoků nedaleko rybníčků Babí doly. Tam potok tekoucí podél silnice a hojně zásobovaný vranovskými kanalizacemi přibírá vody z pramenů rozptýlených v hlubokých údolích mezi Vranovem a Útěchovem a vydává se na cestu směrem do Lelekovic. Tam přibere ještě něco málo vody z rodinných domků a kolem zahrádkářské kolonie a odtéká směrem k Brnu.

Tady v lese vytváří četné meandry a rozlévá se v mokřinách malé říční nivy. Naštěstí podstatnou část splašků někdy od devadesátých let minulého století odvádí kanalizační sběrač a navíc říčka sama projevuje překvapivé samočistící schopnosti. Už a pár set metrů za Lelekovicemi se stává domovem chráněných obojživelníků a dokonce se tady prý objevili i raci a další živočichové citliví na čistotu vody. Asi na půli cesty již vyčištěná Ponávka napájí malou vodní nádrž, která tady kdysi vznikla náhodným zahrazením toku, přibírá vodu z potůčku tekoucího od České a vtéká do rybníčků nedaleko budovy bývalé vlakové zastávky Jehnice patřící k již zrušené staré trati směrem k Tišnovu. O Tišnovce tu před časem byl článek Věroše Kaplana

Když jsem hledal nějaké materiály týkající se říčky Ponávky, nalezl jsem jedny stránky, které mi připadaly velice zajímavé. Posuďte sami, jak se vám líbí Brněnský drak


Regulovaným korytem pak teče Ponávka do Jehnic, protéká řečkovickým „Údolím Lachemy“, až spodním okrajem Zamilovaného hájku doteče ke královopolskému nádraží, kde zmizí v podzemí a Brno z větší části protéká v potrubí. Trasu původního toku dodnes připomínají místní jména, jako například teplárna Červený mlýn, ulice Rybníček, Příkop a Ponávka. Potok, jehož koryto bylo před nedávnem vyhloubeno v parku Lužánky, sice teče místy, kudy kdysi Ponávka protékala, ale jeho voda s ní nemá nic společného. Je napájen z vodovodní sítě a vodu v uzavřeném okruhu ženou čerpadla. Vody Ponávky se někde v průmyslových čtvrtích mezi Křenovou a Dornychem spojí se Svitavským náhonem, společně protečou „hnědou zónou“ města a u můstku spojujícího ulici Jeneweinovu s Komárovským nábřežím se s definitivní platností vlijí do Svratky.

Někdy stojí za to projít zdánlivě známá místa a objevit alespoň pro sebe něco nového. Pro ty, kterým se samostatně moc objevovat nechce, jsou v okolí Ponávky připraveny dvě naučné stezky. V okolí Lelekovic to je stezka Krajem říčky Ponávky. V Lelekovicích na návsi na ni volně navazuje Stezka zdraví, která vede z větší části podél staré Tišnovky a končí v Mokré Hoře. Dobrodružnější povahy mohou zaujmout v dnešní době pomalu mizící chátrající objekty starých továren, jejichž historie někdy sahá až do osmnáctého století. Samostatný průzkum podzemního toku moc nedoporučuju.