Autor: Vlastimil Hanuš

Nebýt zdejší přehrady a filmu Postřižiny, bylo by městečko Dalešice neznámým zapadlým místem nedaleko Třebíče a žilo by nejspíš svým poklidným ospalým rytmem daleko od velkých turistických cílů. Přitom je to jedna z nejstarších obcí na našem území.

{{reklama()}}

O Dalešicích se zmiňují zakládací listiny Třebíčského kláštera pocházející z roku 1101. Během dvanáctého století zde byl postaven románsko-gotický kostel a o století později klášter kajícnic sv. Máří Magdaleny. Ten byl v roce 1430 vypálen husitskými vojsky Prokopa Holého. Na čas se ho sice podařilo obnovit, ale roku 1550 zanikl a v průběhu druhé poloviny 16. století ho Kraličtí z Kralic přestavěli na barokní zámek. V roce 1708 přibyla ještě empírová kaple sv. Kříže, v jejíž blízkosti byl roku 1763 zřízen hřbitov, který nahradil hřbitov u kostela přeměněný v zámecký park. Kaple byla roku 1788 upravena do současné podoby a roku 1803 byla vysvěcena na kapli svatého Kříže. Na konci druhé světové války, kdy byl při bombardování poškozen místní kostel, sloužila kaple i k bohoslužbám. Pivovar, ve kterém v roce 1980 režisér Jiří Menzel natáčel příběh krásné paní sládkové, jejího poněkud sucharského manžela Francina a víc než hlasitého švagra Pepina, byl založen koncem 16. století. Nebýt slavných filmových Postřižin, pivovar by dnes již nejspíš nestál.

Pivovar, který se stává cílem či zastávkou zejména cyklistických výprav, byl založen nejspíš někdy na konci 15. století. První písemné záznamy o něm pocházejí z roku 1609. Ze sedmnáctého století jsou také nejstarší části současných budov. Až do konce devatenáctého století se jednalo jeden z několika malých místních pivovarů, kde se veškerá práce vykonávala ručně a prakticky veškerá produkce sloužila potřebám místního panství. V roce 1882 koupil dalešické panství podnikatel baron Anton Dreher a podobně jako později v dalších svých podnicích zde zavedl průmyslovou výrobu s množstvím technických vymožeností. Od roku 1887 postupně provozovali sládci, kteří jej měli v pronájmu, od roku 1925 fungoval jako Družstevní pivovar a sodovkárna a za socialismu byl součástí národního podniku Jihomoravské pivovary Brno. V roce 1977 byl kvůli nedostatku vody a zastaralosti provozu jako neefektivní uzavřen. Areál pak byl postupně majetkem MNV Dalešice, JZD Hrotovice a v devadesátých letech společnosti DORS s.r.o., která jej použila jako zástavu na bankovní úvěr společnosti ZMK. Ta před svou likvidací stihla v roce 1994 v areálu provést demoliční práce. Pivovar pak chátral až do roku 1999, kdy jej koupili současní majitelé.

V současné době má pivovar statut technické památky a je rekonstruován do podoby co nejbližší té, kterou znají diváci Menzelových postřižin a která odpovídá i stavu z první poloviny dvacátého století,kdy měl pivovar i vlastní sladovnu. S průvodkyní se můžete vydat do staré části pivovaru, kde je vybudováno muzeum rakousko-uherského pivovarnictví . Budova v zadní části pivovarského dvora skrývá moderní provoz minipivovaru, kde se vaří dalešické pivo, které si získává stále větší popularitu. Na rozdíl od takzvaných „europiv“ produkovaných velkými pivovary, se místní pivo vaří podle starého pivovarského zákona, který říká, že k výrobě piva smí být použito toliko vody, sladu, chmele a kvasnic a do piva by během jeho výroby nemělo být nic přidáváno ani odebíráno. Dalešické pivo je vařené výhradně ze sladu pocházejícího z Hodonic na Znojemsku a nejsou používány žádné náhražky nebo další příměsi. Na chmelení je používán žatecký chmel a nejsou přidávány žádné extrakty. Pivo je kvašeno ve sklepích v otevřených spilkách a dokvášeno v tancích po dobu až tří měsíců. K zákazníkům dalešičtí dodávají buď pivo filtrované přes křemelinu, nebo pivo kvasnicové. Neprovádějí zde pasterizaci, ani dořeďování silnějších piv. Místní produkci můžete ochutnat buď přímo v pivovarské hospodě, nebo v létě ve výčepu na dvoře pivovaru. Odebírají ho také hospody nejen v nejbližším okolí, ale i v Třebíči či Brně.

Do Dalešic se dostanete buď autobusem z Brna, Třebíče, či Moravského Krumlova, nebo autem po silnici č. 152 z Ivančic do Moravských Budějovic, ze které odbočíte u Hrotovic. Z druhé strany se sem dostanete po silnici č. 23 spojující Třebíč s nájezdem na dálnici D1 u Rosic. V Náměšti nad Oslavou odbočíte na Hrotovice. Daleko lepší je využít síť okolních cyklostezek procházejících krajinou v okolí dalešické přehrady. Pěší dostupnost je trochu horší. Dalešicemi prochází stezka regionem Hrotovicko.

Muzeum je otevřené v dubnu, květnu a září o víkendech a svátcích od 13 do 16 hodin, od června do srpna pak denně mimo pondělí od 10 do 17. Hospoda je otevřená denně od 10 do 22, v pátek a v sobotu o dvě hodiny déle.

Do hráze Dalešické přehrady jsem měl možnost poprvé nahlédnout po známosti pár let po jejím dokončení, ještě v době, kdy se exkurze do různých průmyslových zařízení domlouvaly nanejvýš pro organizované skupiny. Když jsem se dozvěděl o končící generální opravě elektrárny a rozšířené prázdninové nabídky exkurzí, nenechal jsem si ujít příležitost.

Z nedalekých Slavětic, do kterých jsem dojel autobusem, jsem se vydal po silničce vedoucí přes přehradní hráz. Kousek za ní odbočuje malá asfaltka vedoucí dolů k provozní budově elektrárny, ve které je i informační středisko. Přišel jsem akorát ve chvíli, kdy končila jedna z exkurzí a s průvodcem jsem se domluvil, že počkám asi hodinu na další prohlídku a v rámci exkurze si podle potřeby určím tempo, když budu potřebovat něco nafotit.

U brány se mezi tím sešla skupinka opravdu různorodá. Parta motorkářů, náhodný pár na výletě a tři tatínci, techničtí fandové doprovázení svými rádoby neutrálně se tvářícími polovičkami a blíže neurčeným počtem již poněkud uvařených a lehce otravných ratolestí předškolního věku. Za chvíli nám přišel otevřít průvodce. Jedním pohledem přehlédl naši skupinu, zhodnotil situaci a nechal nás uložit si zavazející batůžky a motorkářské přilby v kanceláři. Během asi hodinu a půl trvající prohlídky jsme si vyposlechli výklad o historii a technických zajímavostech Dalešické přehrady, koukli na dva krátké filmy a prohlédli si miniexpozici s fotkami z historie stavby přehrady. Na začátku sestupu do strojovny a podzemí hráze naštěstí jedna z dam zjistila, že jí klaustrofobie nedovolí pokračovat a zůstala s nejotravnějšími mrňaty na povrchu. V době mé návštěvy už byla i poslední turbína vyměněná, usazená a zakrytovaná a technici dokončovali opravu generátoru, který jsme udíž měli možnost vidět v rozloženém stavu. Kolem obrovských servomotorů ovládajících regulační klapky pro přívod vody na turbínu jsme pak došli až do chodby, kterou prochází přivaděče vody. Jen pro představu. Kdyby v této chodbě, která se nachází v hrázi několik desítek metrů pod vodní hladinou, nebylo přiváděcí potrubí, projel by tudy patrový autobus. Dál následoval výstup na povrch a prohlídka šestimetrového oběžného kola turbíny, která v Dalešicích sloužila celých osmadvacet let.

Na závěr přidám ještě pár faktů. Dalešická přehrada je nejhlubší vodní nádrž na našem území. Vyšší sypané hráze byste na území Evropy museli hledat v Alpách a na Urale. Byla postavená na řece Jihlavě v letech 1970–78. Její hráz je vysoká 104 metrů a má délku 350 metrů. Podle původního projektu měla být hráz betonová skořepina. Během přípravných prací se ale zjistilo, že geologické podloží nemá patřičnou pevnost a projekt byl změněn. Současná hráz je sypaná, těsněná jílem. Podle názorů mnoha lidí zapadá do zdejší krajiny lépe, než hráz původně plánovaná. Památkou na původní projekt je budova strojovny, jejíž obloukový půdorys respektuje zakřivení původně plánované hráze. Není bez zajímavosti, že průsak hráze je zhruba čtvrtinový oproti projektovaným hodnotám.

Elektrárna využívající energii vody zadržené v přehradě je naší druhou největší přečerpávací vodní elektrárnou. Čtyři soustrojí s Francisovými turbínami o celkovém výkonu 480 MW jsou v případě potřeby schopny během necelé minuty naběhnout ze stavu klidu do plného výkonu. V nočních hodinách naopak elektrárna odebírá ze sítě přebytek výkonu a přečerpává vodu zpět do horní nádrže. Během provozu tak voda ve dvacet kilometrů dlouhé přehradní nádrži kolísá o jeden až dva metry. V navazující spodní přehradní nádrži Mohelno kolísá hladina vody až o dvanáct metrů. V provozu jsou pravidelně jen dvě ze čtyř turbín. Zbývající slouží jako rychle startující rezerva. Elektrárna je také schopna regulovat napětí v soustavě. Je vybudována tak, aby mohla být zprovozněna i v případě totálního kolapsu sítě, a to díky propojení na malou vodní elektrárnu Mohelno. Přehrada je zároveň zdrojem chladící vody pro nedalekou jadernou elektrárnu Dukovany. Není bez zajímavosti, že k obsluze celé elektrárny, která je dálkově řízena z pražského dispečinku, stačí pouze dva lidé jako stálý dozor.

Přehrada zaplavila jedno z kaňonovitých údolí řeky Jihlavy, které bylo oblíbenou rekreační a chatařskou lokalitou a cílem mnohých trempských výprav. Kromě chat padl přehradě za oběť například i starý Dalešický mlýn. Při archeologickém průzkumu bylo mimo jiné na dně současné přehrady nalezeno jedno z nejstarších prehistorických sídlišť na našem území dokladující, že zdejší krajina byla osídlena již před čtyřmi tisíci let. V současné době přehrada slouží i k rekreačním účelům. Je populární mezi rybáři, hladinu brázdí výletní lodě a z příspěvků elektrárenské společnosti ČEZ je v okolí vybudována síť cyklostezek.

Na místo je možno dojet autobusem z Brna, Třebíče, či Moravského Krumlova do některé z okolních obcí (Slavětice, Mohelno). Autem je možno se sem dostat odbočením ze silnice č. 23 Náměšť nad Oslavou – Třebíč, nebo č. 152 Ivančice – Moravské Budějovice. Okolí je protkáno sítí cyklostezek a značených turistických cest. Odbočka k informačnímu středisku ČEZ je na levém břehu Jihlavy. Je poněkud „utajená“ a stálo by asi za to, středisko lépe označit.