Connect with us

Muzeum

Hornické muzeum OKD na Landeku

„Zdař Buh, pani haviři. Stě tu na odpoledni jaksi skoro, ni?“
vítá nás průvodce, když těsně po poledni vystupujeme z výtahové
klece v prvním podzemním patře bývalého dolu Anselm. Skupina
návštěvníků je v půlce prázdnin veliká a do stísněných prostor
štoly sjíždí na třikrát. Vydáváme se na hodinovou prohlídku podzemní
expozice Hornického muzea OKD v Ostravě – Petřkovicích.

Published

on

Kdyby mi ještě před nedávnem někdo tvrdil, že průmyslová zóna kousek od centra Ostravy je vyhledávaným turistickým cílem, kde se dá strávit celý den, asi bych mu moc nevěřil. Při návštěvě areálu Hornického muzea OKD v Ostravě mi půlden, který jsem měl k dispozici, nestačil.


Landek je jedno z nejstarších osídlených míst v Evropě. První lidé se v okolí soutoku Odry a Ostravice usadili v éře lovců mamutů asi před 30.000 lety a doložené nepřetržité osídlení na Landeku trvá 23.000 let. Už tito první obyvatelé přišli na to, že černý kámen, který se místy objevuje na povrchu, nejen dobře hoří ale dává i víc tepla než dřevo. Stali se tak pravděpodobně prvními lidmi na světě, kteří využívali černé uhlí jako palivo. Starším využitím uhlí bylo jen spalování lignitu pravěkými lidmi v jižní Francii. Zdejší osídlení je součástí takzvaného pravěkého „civilizačního centra Evropy“, což je pás archeologických nalezišť táhnoucí se od rakouského Willendorfu přes Věstonice a Předmostí u Přerova až do Polska. Pravěké sídliště na Landeku bylo objeveno v roce 1924 při úpravě terénu pro výstavbu tenisových kurtů. Od té doby zde proběhlo již několik archeologických průzkumů. Hned při prvním průzkumu byla objevena i takzvaná Landecká (Petřkovická) Venuše. Tato ani ne pěticentimetrová figurka vyrobené z krevele je jediná pravěká ženská soška, která je štíhlá a má proporce odpovídající současnému ideálu ženské krásy.

Ve středověku na Landeku stával hrad vybudovaný někdy mezi 8. a 10. století k ochraně hranic českého státu jako protipól polského hraničního hradu ve Slezské Ostravě. První písemné zmínky pocházejí z roku 1256. Hrad byl během česko uherských válek v roce 1474 pobořen a sloužil pak jako zdroj levného stavebního materiálu pro lidi z okolních obcí. Zbytky hradu byly patrné ještě roku 1912. V dnešní době zde stojí rozhledna.


Velké změny začaly na Landeku na konci 18. století. V roce 1780 zde důlní měřič Schulz objevil výchozy černého uhlí a už v únoru roku 1782 zde začala pravidelná těžba štolovým způsobem. Dodnes jsou v lese na kopci patrné stopy mnoha větracích šachtic. Hlubinná těžba byla na Landeku zahájena roku 1835 hloubením jámy nazvané Ferdinandovo štěstí. V roce 1843 koupil důl vídeňský bankéř Salomon Mayer Rotschild. Za jeho éry zde byl v roce 1847 uveden do provozu nejstarší parní stroj v uhelném revíru. Nejdřív sloužil k čerpání vody, později jako těžní stroj. Současné jméno dal dolu Rotschildův syn Anselm, který jej zdědil roku 1859. Důl byl v činnosti až do 2. srpna roku 1991, kdy byla těžba ukončena. Během své činnosti tento nejstarší důl na Ostravsku dosáhl hloubky 900 metrů a jako v jediném z ostravských dolů, které byly v té době pro nízkou rentabilitu uzavírány, jsou zde zásoby uhlí prakticky vytěženy. V současné době funguje na Ostravsku jediný důl, kde probíhá pouze odčerpávání podzemních vod.

Ostravské hornické muzeum bylo založeno v roce 1987 v době, kdy na dole Anselm ještě probíhala těžba. Pro veřejnost bylo otevřeno o šest let později. Od roku 2000 má muzeum status odštěpného závodu OKD, a. s. a má za úkol nejen zajišťovat prezentaci firmy a její historie a péči o především technické památky, ale pečuje i o archiv OKD a spisovnu dolu Šverma. Archiv, o který se muzeum stará je největší firemní archiv v Evropě. Není divu. Za dobu těžby vzniklo na Ostravsku a Karvinsku asi pět set šachet. Jen na samotném Ostravsku jich bylo asi 380, z nichž mnohé byly přímo ve městě. V archivu jsou kromě plánů a technické dokumentace dolů uloženy i spisy asi sedmi set tisíc lidí, kteří prošli místními doly.

Areál Hornického muzea leží asi 5 kilometrů od centra Ostravy ve čtvrti Petřkovice a je velmi dobře dostupný městskou hromadnou dopravou. Z ústředního autobusového nádraží můžete jet tramvajemi č. 1, 2, 8 a 12 (vyjma tramvaje č. 12 jedou stejné linky také z hlavního vlakového nádraží) na zastávku Muglinovská a odtud dále autobusy č. 34, 52, 67, 68, 70 nebo 73 na zastávku Hornické muzeum, odkud vede asi půl kilometru dlouhá značená cesta do muzea. Od hlavního nádraží se dá jet i trolejbusy s přestupem na zastávce Sad Boženy Němcové. Muzeum je otevřeno celoročně, od pondělí do neděle od 9 do 18 hodin, prohlídky začínají každou celou hodinu a poslední prohlídka dne startuje v 16 hodin. Areál je otevřen denně od 9:00 do 19:30


Muzeum není jen sbírkou mrtvých exponátů uložených ve vitrínách. Jedná se spíš o jakýsi hornický skansen, ve kterém byly některé objekty ponechány ve stavu, jako by lidé odešli a měli se sem zase normálně vrátit. Obrovským pozitivem muzea jsou místní průvodci. Tuto službu zde vykonávají bývalí zaměstnanci OKD. Mnozí z nich pocházejí z tradičních hornických rodin, takže místo obvyklého nabiflovaného, vlevo vidíte, vpravo vidíte, se zde setkáte s výkladem založeným na znalosti věci v příjemné míře prokládaným svérázným humorem. Zvídavějšímu návštěvníkovi pak hrozí, že se s průvodcem „zakecá“ o věcech, které se do základního výkladu prostě nevešly. Tomu také odpovídá uspořádání prohlídkových tras. Jsou tři a každá z nich trvá hodinu. Nedostatkem času nejvíc trpí úvodní expozice ve správní budově. Přeci jen se po úvodním výkladu průvodce člověk dívá na exponáty trochu jinýma očima. Bohužel čas ubíhá a většina návštěvníků spěchá, aby stihla fárání do dolu. Možná by stálo za to nechat tuto část volně přístupnou a dát v hodinových intervalech možnost vyslechnout výklad průvodce. Velmi dobře je udělaná průvodcovská trasa důlní expozice. Trasa prochází sklepními prostorami bývalé kompresorovny a zabíhá i do historických štol. I nezasvěcený návštěvník tu získá docela slušnou představu o podmínkách, v jakých se prakticky ručně těžilo uhlí v úzkých slojích Ostravska. Na části trasy je vidět i ukázka uhelného kombajnu používaného dodnes v karvinských dolech, kde se těží sloje s mocností dosahující několika metrů. Třetí návštěvnický okruh je věnovaný důlnímu záchranářství. Tato největší ucelená expozice svého druhu nejen u nás, ale i v Evropě, je umístěná v rekonstruované budově bývalých dílen. Kromě sbírky dýchacích a oživovacích přístrojů, z nichž nejstarší pochází z roku 1884, tu najdete i ukázky potápěčské a hasící techniky. V suterénu je pak v chodbě z ocelových výztuží nainstalovaná důlní záchranářská stanice v podobě, jak by vypadala při ostrém zásahu. V další chodbě je pak postavená ukázková výbuchu vzdorná pytlová hráz. Atrakcí zvlášť pro mladší návštěvníky je cvičný záchranářský polygon simulující různé druhy důlních děl. Je to zkrácená varianta polygonu, který důlní záchranáři používají při výcviku. Prostor se dá zadýmit a je možné tu simulovat i provozní hluk dolu. Součástí záchranářské expozice je i pietní místnost s pamětní plastikou se jmény záchranářů, kteří ve 20. století zemřeli při likvidaci důlních nehod.

Kromě uzavřených expozic najdete v areálu muzea i volně přístupnou výstavu důlní techniky, občerstvit se můžete ve stylové Harendě u Barborky a najdete tu i sportovní vyžití na tenisových kurtech, lodičkách či lanovém centru. Přece jen průmyslový areál je rozsáhlý a je potřeba jej rozumně využít. Areálem muzea a nejbližším okolím procházejí dvě naučné stezky – přírodovědná a geologicko-technická. Působí sice jako by byly ve stavu zrodu a trošku přehlednější značení a vedení tras by neškodilo, ale každopádně stojí za to se po nich vydat a objevit nejen dodnes patrné povrchové výchozy uhelných slojí, ale i kousek přírody možná i díky dolu jako zázrakem zachovaný uprostřed našeho nejprůmyslovějšího města.

Continue Reading

Muzeum

Stometrová plastická mapa a obří fotoaparát ve Velkých Opatovicích

Mapu někdy v životě použil snad každý z nás. Plastické mapy
sem tam najdeme v nádražních halách, muzeích, informačních centrech
nebo na vyhlídkových bodech. Plastická mapa o ploše sto deset metrů
čtverečních je ale unikát. Můžete jej spatřit v Moravském
kartografickém centru ve Velkých Opatovicích. Plastická mapa Moravy a
části Slezska v měřítku 1:25000 je sestavená ze 79 desek a
zobrazuje reliéf území zhruba od Jeseníku po Břeclav ve směru
severojižním a od Polné (u Jihlavy) až po Jablunkov ve směru
východozápadním.

Published

on


Mapu někdy v životě použil snad každý z nás. Plastické mapy sem tam najdeme v nádražních halách, muzeích, informačních centrech nebo na vyhlídkových bodech. Plastická mapa o ploše sto deset metrů čtverečních je ale unikát. Můžete jej spatřit v Moravském kartografickém centru ve Velkých Opatovicích. Plastická mapa Moravy a části Slezska v měřítku 1:25000 je sestavená ze 79 desek a zobrazuje reliéf území zhruba od Jeseníku po Břeclav ve směru severojižním a od Polné (u Jihlavy) až po Jablunkov ve směru východozápadním.


Původně stála ve Velkých Opatovicích tvrz. Ta byla počátkem v roce 1757 přebudována na barokní zámek. Poslední přestavbu realizovali Herbersteinové. Ti se kvůli svému finančně náročnému životnímu stylu a podnikatelským neúspěchům dostali do potíží a zámek připadl od roku 1924 obci. Od té doby byl využíván jako obecní úřad a škola. V lednu 1973 zde došlo k požáru, kterému padlo za oběť jižní křídlo zámku. To bylo později nahrazeno novostavbou podle projektu místního architekta Zdeňka Fránka.. Ten navrhl elegantní organickou budovu s eliptickým sálem, jež jako by odkazovala k Santiniovským stavbám v okolí (Jaroměřice, Jesenec, Křenov). Dostavba pod názvem Fosili byla zahájena v roce 1990. Po roce výstavby však byla stavba z finančních důvodů zastavena. Po různých peripatií byla nakonec stavba v roce 2008 dokončena a bylo zde umístěno Moravské kartografické centrum. Jedná se o unikátní projekt nejen v celé ČR, ale i v Evropě. Expozice MKC je zaměřena na historický vývoj zobrazení zemského povrchu na mapách a na kartografické zpracování map na území ČR. MKC bylo slavnostně otevřeno 26.10.2007 a dne 26.11.2007 je navštívil i prezident republiky, pan Václav Klaus s manželkou.

Město Velké Opatovice se nachází ve střední části Malé Hané, tzv. Boskovické brázděv okrese Blansko v Jihomoravském kraji, 14 km severně od Boskovic na říčce Jevíčce.

Expozice Moravského kartografického centra je zaměřena na historický vývoj zobrazení zemského povrchu na mapách, kartografického zpracování map na území České republiky a především na Moravě a ve Slezsku.

Otevírací doba: Duben – květen – víkendy a svátky – 10:00 – 16:00 hod. Červen – 15. září – denně mimo pondělí – 10:00 – 17:00 hod. Od 15. září – říjen – víkendy a svátky – 10:00 – 16:00 hod.


V současné době se expozice zaměřuje na klasické analogové mapování. Celá výstava je rozdělena do několika tematicky souvisejících celků: zeměměřictví, geodézii, fotogrammetrii. V chodbách okolo hlavního sálu jsou pověšeny tisky digitálně vyčištěných a rekonstruovaných starých map počínaje rytinou na mamutím klu nalezenou pod Pálavou a konče ukázkou moderních map. První poschodí expozice je věnováno geodetickým a kartografickým pomůckám.

V hlavním sále se kromě plastické mapy nachází i pravděpodobně největší fotoaparát na našem území. Je to kartografická kamera Olymplux, která sloužila od roku 1955 sloužila k převodu měřítka map v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem. V roce 1992 byla kamera demontována odvezena do Národního technického muzea v Praze, odkud byla později zapůjčena Moravskému kartografickému centru. Původní konstrukce kamery včetně zavěšení vážila skoro 11 tun. Nedaleko najdete modernějšího tříapůltunového bratříčka, který dostal jméno Kristián podle technika, který jej montoval. Jedná se o dvouprostorovou kameru AHZ 78 K, která od roku 1980 pracovala na Katastrálním úřadu v Plzni. Ještě v roce 2008 byla kamera provozuschopná. Z Katastrálního úřadu putovala rovnou do muzea.


Sama plastická mapa je unikátním kartografickým dílem. Byla vyrobena jako štábní mapa a ejí topografický obsah vychází převážně z map tzv. třetího vojenského mapování z let 1876 – 1878. Mapa vznikala pravděpodobně po částech od konce 19. století a byla dokončena až v průběhu 30. až 40. let 20. století. Pozdější části mapy vycházejí již z aktualizovaných map třetího vojenského mapování. Hmotnost jednotlivých desek se pohybuje od 3 do 50 kg podle výšky zobrazeného reliéfu, který je tvořený z vrstev překližky polepených mapovými listy a vyřezaných podle jednotlivých vrstevnic. Na vytvoření každé výškové vrstvy byl tedy spotřebován jeden mapový list.

Plastická mapa byla v polovině 30. let vystavena na brněnském výstavišti. Po 2. světové válce byla až do roku 1989 v majetku armády. Krátkodobě byla vystavena v roce 2000 v Boskovicích a v roce 2004 v Praze. Po konzervaci je trvale vystavena ve Velkých Opatovicích.

Je možné, že do budoucna se expozice kartografického centra ještě rozšíří. Pokrok kráčí mílovými kroky vpřed i v kartografii a firmy zabývající se mapováním nabízejí muzeu vysloužilou mapovací techniku. Možná se dočkáme rozšíření expozice také o snímkování terénu a digitální zpracování map.


Mapu někdy v životě použil snad každý z nás. Plastické mapy sem tam najdeme v nádražních halách, muzeích, informačních centrech nebo na vyhlídkových bodech. Plastická mapa o ploše sto deset metrů čtverečních je ale unikát. Můžete jej spatřit v Moravském kartografickém centru ve Velkých Opatovicích. Plastická mapa Moravy a části Slezska v měřítku 1:25000 je sestavená ze 79 desek a zobrazuje reliéf území zhruba od Jeseníku po Břeclav ve směru severojižním a od Polné (u Jihlavy) až po Jablunkov ve směru východozápadním.


Původně stála ve Velkých Opatovicích tvrz. Ta byla počátkem v roce 1757 přebudována na barokní zámek. Poslední přestavbu realizovali Herbersteinové. Ti se kvůli svému finančně náročnému životnímu stylu a podnikatelským neúspěchům dostali do potíží a zámek připadl od roku 1924 obci. Od té doby byl využíván jako obecní úřad a škola. V lednu 1973 zde došlo k požáru, kterému padlo za oběť jižní křídlo zámku. To bylo později nahrazeno novostavbou podle projektu místního architekta Zdeňka Fránka.. Ten navrhl elegantní organickou budovu s eliptickým sálem, jež jako by odkazovala k Santiniovským stavbám v okolí (Jaroměřice, Jesenec, Křenov). Dostavba pod názvem Fosili byla zahájena v roce 1990. Po roce výstavby však byla stavba z finančních důvodů zastavena. Po různých peripatií byla nakonec stavba v roce 2008 dokončena a bylo zde umístěno Moravské kartografické centrum. Jedná se o unikátní projekt nejen v celé ČR, ale i v Evropě. Expozice MKC je zaměřena na historický vývoj zobrazení zemského povrchu na mapách a na kartografické zpracování map na území ČR. MKC bylo slavnostně otevřeno 26.10.2007 a dne 26.11.2007 je navštívil i prezident republiky, pan Václav Klaus s manželkou.

Město Velké Opatovice se nachází ve střední části Malé Hané, tzv. Boskovické brázděv okrese Blansko v Jihomoravském kraji, 14 km severně od Boskovic na říčce Jevíčce.

Expozice Moravského kartografického centra je zaměřena na historický vývoj zobrazení zemského povrchu na mapách, kartografického zpracování map na území České republiky a především na Moravě a ve Slezsku.

Otevírací doba: Duben – květen – víkendy a svátky – 10:00 – 16:00 hod. Červen – 15. září – denně mimo pondělí – 10:00 – 17:00 hod. Od 15. září – říjen – víkendy a svátky – 10:00 – 16:00 hod.


V současné době se expozice zaměřuje na klasické analogové mapování. Celá výstava je rozdělena do několika tematicky souvisejících celků: zeměměřictví, geodézii, fotogrammetrii. V chodbách okolo hlavního sálu jsou pověšeny tisky digitálně vyčištěných a rekonstruovaných starých map počínaje rytinou na mamutím klu nalezenou pod Pálavou a konče ukázkou moderních map. První poschodí expozice je věnováno geodetickým a kartografickým pomůckám.

V hlavním sále se kromě plastické mapy nachází i pravděpodobně největší fotoaparát na našem území. Je to kartografická kamera Olymplux, která sloužila od roku 1955 sloužila k převodu měřítka map v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem. V roce 1992 byla kamera demontována odvezena do Národního technického muzea v Praze, odkud byla později zapůjčena Moravskému kartografickému centru. Původní konstrukce kamery včetně zavěšení vážila skoro 11 tun. Nedaleko najdete modernějšího tříapůltunového bratříčka, který dostal jméno Kristián podle technika, který jej montoval. Jedná se o dvouprostorovou kameru AHZ 78 K, která od roku 1980 pracovala na Katastrálním úřadu v Plzni. Ještě v roce 2008 byla kamera provozuschopná. Z Katastrálního úřadu putovala rovnou do muzea.


Sama plastická mapa je unikátním kartografickým dílem. Byla vyrobena jako štábní mapa a ejí topografický obsah vychází převážně z map tzv. třetího vojenského mapování z let 1876 – 1878. Mapa vznikala pravděpodobně po částech od konce 19. století a byla dokončena až v průběhu 30. až 40. let 20. století. Pozdější části mapy vycházejí již z aktualizovaných map třetího vojenského mapování. Hmotnost jednotlivých desek se pohybuje od 3 do 50 kg podle výšky zobrazeného reliéfu, který je tvořený z vrstev překližky polepených mapovými listy a vyřezaných podle jednotlivých vrstevnic. Na vytvoření každé výškové vrstvy byl tedy spotřebován jeden mapový list.

Plastická mapa byla v polovině 30. let vystavena na brněnském výstavišti. Po 2. světové válce byla až do roku 1989 v majetku armády. Krátkodobě byla vystavena v roce 2000 v Boskovicích a v roce 2004 v Praze. Po konzervaci je trvale vystavena ve Velkých Opatovicích.

Je možné, že do budoucna se expozice kartografického centra ještě rozšíří. Pokrok kráčí mílovými kroky vpřed i v kartografii a firmy zabývající se mapováním nabízejí muzeu vysloužilou mapovací techniku. Možná se dočkáme rozšíření expozice také o snímkování terénu a digitální zpracování map.

Continue Reading

Muzeum

Venkovské muzeum má své kouzlo – Horní Smržov

I přes to, že zde nenajdete unikáty světového významu, stojí
muzeum v Horním Smržově za návštěvu. Je názornou ukázkou toho, co
lze vybudovat, když se nadšení podpoří financemi z rozvojových
projektů. Uprostřed malebné krajiny najdete s láskou udržovanou
expozici věnovanou životu na venkově na přelomu 19. a 20. století.

Published

on


Když v Horním Smržově uvažovali o tom, co udělat se starým, notně zchátralým zemědělským skladem a zděnou stodolou, které hyzdily vjezd do obce, nabízelo se hned několik řešení. Nejjednodušší bylo nechat objekt samovolně rozpadnout, případně zbourat a na jeho místě nechat proluku, nebo postavit novou stavbu. Nakonec ale zvítězilo řešení mnohem náročnější. Místní se rozhodli starou roubenku se stodolou opravit a vybudovat zde muzeum zemědělské techniky související s obcí. Protože náklady mnohonásobně přesáhly rozpočet malé obce, bylo nutno využít dotace od Jihomoravského kraje a dotace Evropského fondu pro regionální rozvoj. I přes to by se bez velkého úsilí a nadšení smržovských nepodařilo celý projekt realizovat. Projektu věnovali nejen značné množství dřeva, ale v roce 2005 a 2006 zde odpracovali bez nároku na odměnu v dnešní době skoro neuvěřitelných osm tisíc brigádnických hodin. Z darů místních občanů pocházejí často i exponáty v muzeu. Pokud je to možné, zajišťují místní nadšenci vlastními silami i jejich restaurování a údržbu.


Povzbuzení úspěchem při realizaci projektu muzea, rozhodli se ve Smržově využít Program rozvoje venkova a v roce 2009 začal v horní části obce vznikat miniskanzen. V současné době je rekonstruovaná roubená stodola, kamenný sklep a byl sem přemístěn dřevěný včelín. V budoucnu by sem měly být postupně přesunuty další drobné roubené stavby.

Muzeum ve Smržově se skládá ze dvou částí. V roubené stavbě se nachází expozice venkovského bydlení z přelomu 19. a 20. století. V kuchyni je kromě běžného zařízení k vidění například i přístroj na pražení kávy, nebo strojek na vypeckovávání třešní. V ložnici je pak vystavený model vesnice z oblasti Lanškrounska. Předlohou byly skutečné stavby, z nichž mnohé jsou dnes zachovány pouze na fotografiích.


Zděná stodola je doslova nacpána různou zemědělskou i domácí technikou. Kromě velkých zemědělských strojů zde najdete i sbírku ručních praček, nebo kolekci odstředivek na mléko. Z méně obvyklých exponátů tady můžete vidět stroj na vázání povřísel, nebo pomůcku pro vykrmování hus, proti které by v dnešní době s chutí protestovali ochránci práv zvířat. V horním patře muzea je vystavený i model fiktivního zámku, který k zahnání nudy vyrobil za první světové války vojenský zběh ukrytý na půdě jedné smržovské chalupy.

Protože jednou z podmínek získání dotací bylo i vytvoření ubytovacích kapacit, nachází se v části roubené stavby pokoje s deseti lůžky s možností ubytování v turistickém standardu. V přízemí je možnost občerstvení. Obec leží v poměrně členitém terénu severně od Letovic na hranici okresů Blansko a Svitavy. Je součástí Mikroregionu Letovicko. Již v roce 2000 zde byly vyznačeny cyklistické trasy.


Když v Horním Smržově uvažovali o tom, co udělat se starým, notně zchátralým zemědělským skladem a zděnou stodolou, které hyzdily vjezd do obce, nabízelo se hned několik řešení. Nejjednodušší bylo nechat objekt samovolně rozpadnout, případně zbourat a na jeho místě nechat proluku, nebo postavit novou stavbu. Nakonec ale zvítězilo řešení mnohem náročnější. Místní se rozhodli starou roubenku se stodolou opravit a vybudovat zde muzeum zemědělské techniky související s obcí. Protože náklady mnohonásobně přesáhly rozpočet malé obce, bylo nutno využít dotace od Jihomoravského kraje a dotace Evropského fondu pro regionální rozvoj. I přes to by se bez velkého úsilí a nadšení smržovských nepodařilo celý projekt realizovat. Projektu věnovali nejen značné množství dřeva, ale v roce 2005 a 2006 zde odpracovali bez nároku na odměnu v dnešní době skoro neuvěřitelných osm tisíc brigádnických hodin. Z darů místních občanů pocházejí často i exponáty v muzeu. Pokud je to možné, zajišťují místní nadšenci vlastními silami i jejich restaurování a údržbu.


Povzbuzení úspěchem při realizaci projektu muzea, rozhodli se ve Smržově využít Program rozvoje venkova a v roce 2009 začal v horní části obce vznikat miniskanzen. V současné době je rekonstruovaná roubená stodola, kamenný sklep a byl sem přemístěn dřevěný včelín. V budoucnu by sem měly být postupně přesunuty další drobné roubené stavby.

Muzeum ve Smržově se skládá ze dvou částí. V roubené stavbě se nachází expozice venkovského bydlení z přelomu 19. a 20. století. V kuchyni je kromě běžného zařízení k vidění například i přístroj na pražení kávy, nebo strojek na vypeckovávání třešní. V ložnici je pak vystavený model vesnice z oblasti Lanškrounska. Předlohou byly skutečné stavby, z nichž mnohé jsou dnes zachovány pouze na fotografiích.


Zděná stodola je doslova nacpána různou zemědělskou i domácí technikou. Kromě velkých zemědělských strojů zde najdete i sbírku ručních praček, nebo kolekci odstředivek na mléko. Z méně obvyklých exponátů tady můžete vidět stroj na vázání povřísel, nebo pomůcku pro vykrmování hus, proti které by v dnešní době s chutí protestovali ochránci práv zvířat. V horním patře muzea je vystavený i model fiktivního zámku, který k zahnání nudy vyrobil za první světové války vojenský zběh ukrytý na půdě jedné smržovské chalupy.

Protože jednou z podmínek získání dotací bylo i vytvoření ubytovacích kapacit, nachází se v části roubené stavby pokoje s deseti lůžky s možností ubytování v turistickém standardu. V přízemí je možnost občerstvení. Obec leží v poměrně členitém terénu severně od Letovic na hranici okresů Blansko a Svitavy. Je součástí Mikroregionu Letovicko. Již v roce 2000 zde byly vyznačeny cyklistické trasy.

Continue Reading

Muzeum

Holandsko a jeho okouzlující skanzeny

Nizozemí je proslulé výrobou skvělých tvrdých sýrů, robustních
dřeváků, bohatou sítí vodních kanálů, všudypřítomnými stády ovcí a
černobílých krav a samozřejmě nekonečnými rovinami. Kromě těchto
fenoménů se v Holandsku, podobně jako v České republice,
nachází několik zajímavých skanzenů.

Published

on

Nizozemí je proslulé výrobou skvělých tvrdých sýrů, robustních dřeváků, bohatou sítí vodních kanálů, všudypřítomnými stády ovcí a černobílých krav a samozřejmě nekonečnými rovinami. Kromě těchto fenoménů se v Holandsku, podobně jako v České republice, nachází několik zajímavých skanzenů. Tři největší a nejznámější muzea lidových staveb a umění jsou situována poblíž měst Arnhem, Amsterdam a Enkhuizen. Navíc se v ,,zemi tulipánů“ nachází i některá menší muzea regionálního významu.

Je libo projížďka historickou tramvají?


Pro tentokrát začněme návštěvou zmíněného národopisného muzea obyčejů a architektury nacházejícího se v rámci aglomerace Arnhem ve východní části Holandska. Muzeum bylo založeno v roce 1912 a posléze se v roce 1942 transformovalo na národní muzeum. Skanzen Openluchtmuseum bylo v roce 2005 oceněno jako Evropské muzeum roku. Areál velký 44 ha nabízí ke zhlédnutí asi 80 historických budov zemědělského rázu, ale i ryze městského charakteru, továrnu na zpracování mléka, rozličné dílny řemeslníků, starobylé obchůdky potravin se sladkým i slaným pečivem, původní sklady zboží, vlakové nádraží a samozřejmě nemohou chybět ani tolik příznačné větrné mlýny. Návštěvník se zde může seznámit nejenom se zmíněnými skvosty někdejší architektury, ale i se způsobem života v posledních 250 letech na území Nizozemského království.

Během jednoho dne je možno zhlédnout výrobu sýrů, domácího pečiva a sladkostí, práci kováře, nahlédnout do tajů vyhotovení jablečného sirupu, zpracovaní lněného semínka na olej za pomoci koňského zápřahu, apod. Skanzen je otevřen po celý rok, což umožňuje seznámení s typickými činnostmi v jednotlivých ročních obdobích. Například přes vánoční svátky je pro návštěvníky připraveno zpestření v podobě ledové plochy určené k otestovaní bruslařských dovedností. V teplejším období je pro změnu velice populární výroba dekorací nebo jednoduchých hraček z přírodního materiálu v podobě chundelatých oveček, jízda na jednokolce či v dřevěné motokáře.


Muzeum se mimo jiné snaží návštěvníky seznámit s plemeny domácích zvířat, která jsou pro Holandsko tolik typická, avšak v současné době již patří spíše ke zřídka kdy chovaným. Na mnoha místech se můžete setkat s několika vzácnými plemeny skotu, ovcí i staro-holandskými plemeny králíků a drůbeže. Tato aktivita je atraktivní zejména pro děti. Milovníky rostlinné říše zas zaujme důmyslně provedená bylinná zahrada, která představuje nejběžněji používané druhy koření jako je šalvěj, kmín, rozmarýn, levandule, tymián, atd.

Také pro muže je zde připraveno dostatečně účinné lákadlo v podobě muzea piva a pivovarnictví nazvané příznačně ,,Pivo je nápoj pro všechny“. Tato permanentní expozice byla otevřena v roce 1996 a kromě ukázky nástrojů a nádob spojených s výrobou piva, prezentuje historickou výrobu tohoto kvašeného moku v oblasti Brabantska, na jihu Holandska. Výstava je pojata lehce humorně, ale o tom vám už nebudu více prozrazovat, nechte se překvapit.

Vnitřní expozice muzea je zaměřena zejména na způsob odívání v jednotlivých dějinných obdobích a krajích. Například je možné spatřit kolekci originálních krajek, kovových ozdob a čepců, které bývaly běžně užívány na území někdejšího Holandska. Po vstupu do jednoho z moderněji vypadajících výstavních pavilonů je okamžitě patrné, jak kuriózní výstavu můžeme očekávat. Výstava soukromých sbírek zvaná ,,Sběratelův ráj“, nahlíží do duše každému z nás, takže můžete spatřit sbírku lístků na nákup, krucifixů, sádrových trpaslíků, plyšových medvídků, papírových pytlíků, které jsou užívány v případě nevolnosti v letadlech, apod.

Asi největší atrakcí Openluchtmusea je projížďka historickou tramvají z předválečné doby, která projíždí skanzenem na trase o délce 1750 m a míjí nejvýznamnější body areálu. Umožňuje tak prvotní seznámení s jednotlivými objekty muzea, stejně jako způsob pohybu po rozsáhlém prostoru.


Nekonečná řada mlýnů, výroba sýrů a klapajících dřeváků

Zaanse Schans muzeum dokumentuje historii jedné z nejstarších průmyslových oblastí Evropy v období mezi 17. až 18. stoletím. Jedná se o restaurovanou historickou vesnici obytných a hospodářských staveb v oblasti provincie Severní Holandsko v nepříliš velké vzdálenosti od Amsterdamu. Dříve byli lidé obývající tuto oblast nuceni žít z toho, co jim umožnil vítr, který v této rovinaté krajině fouká téměř neustále. V 18. století se konkrétně poblíž města Zaanstad vyskytovalo dokonce až 1000 větrných mlýnů, které sloužily ke zpracování zemědělských produktů, dřeva, nerostů a také k výrobě elektrické energie. Společně s rozmachem průmyslu začaly vznikat i rodinné obchodní podniky. Zaanský region si tak časem vysloužil přezdívku ,,Spižírna Holandska“. S obnovou Zaanse Schans se započalo po roce 1945.

V současné době je na břehu poklidně tekoucí řeky Zaan situováno 6 historických větrných mlýnů, které jsou přístupné veřejnosti. Unikátní větrné mlýny představují zvídavým návštěvníkům technologii zpracovaní olejnin na olej a pokrutiny, výrobu hořčice, pilu anebo také výrobu přírodních barviv. Navíc na sousedních pastvinách lze kromě všude přítomného domácího zvířectva, zahlednout několik menších větrných mlýnů sloužících k drenáži vodních kanálů. Pozoruhodností Zaanse Schans je jeden z větrných mlýnů sloužící k řezání dřeva, který byl dokončen v roce 2007 jako replika starodávné pily zhotovené na základě původních technických údajů a tradičních postupů. S detaily poměrně komplikované výstavby je možné se blíže seznámit v suterénu budovy samotného mlýna. Kromě mlýnů se ve vesničce vyskytuje nejenom soubor zelených dřevěných domů obyčejných venkovanů, ale i domů bohatých obchodníků všelijak propojených malými mosty a můstky a to vše doplněné okouzlujícími zahrádkami narcisů, hyacintů a tulipánu.


Výroba tradičních holandských produktů jako jsou tvrdé sýry, hořčice, dřeváky nebo cín je součástí každodenní demonstrační ukázky. Tak třeba výroba dřeváků je situována v domě z roku 1780 a vyjma samotného předvedení manufakturní výroby dřeváků z dřeva topolu, je možné spatřit značné množství historických dřeváků určených pro rozličné příležitosti každodenního života, počínaje prací na statku, svatbou a konče například velkou holandskou vášní bruslením. Dřeváky pro každodenní nošení bývaly obvykle pouze hladké dřevěné, naopak dřeváky určené pro slavnostní příležitosti bývaly bohatě malované přírodními vzory či motivy větrných mlýnů anebo dokonce ručně vyřezávané. Bezpochyby velkou výhodou dřeváků je to, že v teplých letních dnech dostatečně větrají a není v nich horko, na druhou stranu v zimě a ve vlhku chrání nohy před chladem a mokrem. To je i jeden z důvodů, proč je tato obuv u holanďanů stále populární.


Muzeum, do kterého vás odveze loď

Národopisné muzeum nazvané Zuiderzeemuseum je z přilehlého parkoviště přístupné sympatickou lodní vyjížďkou, vzdálené ne více jak 15 minut. Muzeum bylo založeno v poválečné době v roce 1948 a prezentuje holandské umění, kulturu a zvyky na pozadí severo-holandské krajiny s četnými vodními plochami a nezbytnými poldry. Nadto klade důraz na dobu před rokem 1932, kdy byla dovršena velkolepá stavba 32 km dlouhé hráze Afsluitdijk, která v současnosti rozděluje záliv Zuiderzee a vytváří jezero IJseelmeer.

Historické domy a interiéry, nábytek, keramika, sklo, obrazy, ozdoby, dobové fotografie, oblečení, textilie a mnohé další předměty si může návštěvník prohlédnout v tomto znamenitém skanzenu nedaleko města Enkhuizen. Muzeum dovoluje nahlédnout do dávných dob a seznamuje, jak lidé žili a pracovali v oblasti provincie Zuiderzee. Tak kupříkladu mnohé jistě zaujme dům bankéře, řeznictví, voňavý obchod pekaře, kovárna, fotografický ateliér, brusířství, dům holiče doplněný všemi potřebnými pomůckami nebo starobylá lékárna se soškami, které byly používány k zahnání zlých duchů. Celá expozice je podána velmi informativně v typicky holandském realistickém pojetí. Zuiderzeemuseum je živoucí vesnice, takže tu není opomenuto ani na školu, poštu či protestantský kostel.

Součástí skanzenu je dokonce i starý přístav Marken z 19. století. Rybáři tu přímo na místě zhotovují nejenom sušené či uzené rybí pochoutky, ale i rybářské sítě jako v časech dávno minulých. V muzeu je dán prostor i obyčejným lidem, kteří si mohou vyzkoušet svoje dovednosti v oblasti spřádání sítí nebo se jen tak obdivovat lodím a rybářským chatrčím z oblasti Markenu, Volendamu a Monnickendamu.


Děti najdou v Zuiderzeemuseu zalíbení v projížďce plachetnicí po areálu skanzenu nebo vlastnoruční stavbě pirátské lodičky. Pravděpodobně velkým zážitkem bude možnost obléknout se do původního holandského kroje. Pro děvčata je připravena červeno-modro-bílá proužkovaná sukně a bílá blůzka s bohatým zdobením, pro kluky pak černé vlněné kalhoty s vestičkou a pro všechny společné dřeváky neboli ,,Klompen“.

Návštěva tolikeré kultury může jednoho zdolat, a tak je pamatováno i na relaxaci v přilehlém přírodním parku nacházejícím se na blízkém poloostrově, kde je možná procházka lesní vegetací nebo dokonce uspořádání příjemného pikniku.

Projížďka historickou tramvají v Openluchtmuseu, nezapomenutelné panorama větrných mlýnů v Zaanse Schans nebo ukázka tradičních lidových dovedností v Zuiderseemuseu, to jsou jen tři namátkou vybrané zajímavosti, jenž v sobě skýtá letmý pohled do bohatého kulturního dědictví Nizozemského království. O těch dalších podrobněji zase třeba někdy příště.

Nizozemí je proslulé výrobou skvělých tvrdých sýrů, robustních dřeváků, bohatou sítí vodních kanálů, všudypřítomnými stády ovcí a černobílých krav a samozřejmě nekonečnými rovinami. Kromě těchto fenoménů se v Holandsku, podobně jako v České republice, nachází několik zajímavých skanzenů. Tři největší a nejznámější muzea lidových staveb a umění jsou situována poblíž měst Arnhem, Amsterdam a Enkhuizen. Navíc se v ,,zemi tulipánů“ nachází i některá menší muzea regionálního významu.

Je libo projížďka historickou tramvají?


Pro tentokrát začněme návštěvou zmíněného národopisného muzea obyčejů a architektury nacházejícího se v rámci aglomerace Arnhem ve východní části Holandska. Muzeum bylo založeno v roce 1912 a posléze se v roce 1942 transformovalo na národní muzeum. Skanzen Openluchtmuseum bylo v roce 2005 oceněno jako Evropské muzeum roku. Areál velký 44 ha nabízí ke zhlédnutí asi 80 historických budov zemědělského rázu, ale i ryze městského charakteru, továrnu na zpracování mléka, rozličné dílny řemeslníků, starobylé obchůdky potravin se sladkým i slaným pečivem, původní sklady zboží, vlakové nádraží a samozřejmě nemohou chybět ani tolik příznačné větrné mlýny. Návštěvník se zde může seznámit nejenom se zmíněnými skvosty někdejší architektury, ale i se způsobem života v posledních 250 letech na území Nizozemského království.

Během jednoho dne je možno zhlédnout výrobu sýrů, domácího pečiva a sladkostí, práci kováře, nahlédnout do tajů vyhotovení jablečného sirupu, zpracovaní lněného semínka na olej za pomoci koňského zápřahu, apod. Skanzen je otevřen po celý rok, což umožňuje seznámení s typickými činnostmi v jednotlivých ročních obdobích. Například přes vánoční svátky je pro návštěvníky připraveno zpestření v podobě ledové plochy určené k otestovaní bruslařských dovedností. V teplejším období je pro změnu velice populární výroba dekorací nebo jednoduchých hraček z přírodního materiálu v podobě chundelatých oveček, jízda na jednokolce či v dřevěné motokáře.


Muzeum se mimo jiné snaží návštěvníky seznámit s plemeny domácích zvířat, která jsou pro Holandsko tolik typická, avšak v současné době již patří spíše ke zřídka kdy chovaným. Na mnoha místech se můžete setkat s několika vzácnými plemeny skotu, ovcí i staro-holandskými plemeny králíků a drůbeže. Tato aktivita je atraktivní zejména pro děti. Milovníky rostlinné říše zas zaujme důmyslně provedená bylinná zahrada, která představuje nejběžněji používané druhy koření jako je šalvěj, kmín, rozmarýn, levandule, tymián, atd.

Také pro muže je zde připraveno dostatečně účinné lákadlo v podobě muzea piva a pivovarnictví nazvané příznačně ,,Pivo je nápoj pro všechny“. Tato permanentní expozice byla otevřena v roce 1996 a kromě ukázky nástrojů a nádob spojených s výrobou piva, prezentuje historickou výrobu tohoto kvašeného moku v oblasti Brabantska, na jihu Holandska. Výstava je pojata lehce humorně, ale o tom vám už nebudu více prozrazovat, nechte se překvapit.

Vnitřní expozice muzea je zaměřena zejména na způsob odívání v jednotlivých dějinných obdobích a krajích. Například je možné spatřit kolekci originálních krajek, kovových ozdob a čepců, které bývaly běžně užívány na území někdejšího Holandska. Po vstupu do jednoho z moderněji vypadajících výstavních pavilonů je okamžitě patrné, jak kuriózní výstavu můžeme očekávat. Výstava soukromých sbírek zvaná ,,Sběratelův ráj“, nahlíží do duše každému z nás, takže můžete spatřit sbírku lístků na nákup, krucifixů, sádrových trpaslíků, plyšových medvídků, papírových pytlíků, které jsou užívány v případě nevolnosti v letadlech, apod.

Asi největší atrakcí Openluchtmusea je projížďka historickou tramvají z předválečné doby, která projíždí skanzenem na trase o délce 1750 m a míjí nejvýznamnější body areálu. Umožňuje tak prvotní seznámení s jednotlivými objekty muzea, stejně jako způsob pohybu po rozsáhlém prostoru.


Nekonečná řada mlýnů, výroba sýrů a klapajících dřeváků

Zaanse Schans muzeum dokumentuje historii jedné z nejstarších průmyslových oblastí Evropy v období mezi 17. až 18. stoletím. Jedná se o restaurovanou historickou vesnici obytných a hospodářských staveb v oblasti provincie Severní Holandsko v nepříliš velké vzdálenosti od Amsterdamu. Dříve byli lidé obývající tuto oblast nuceni žít z toho, co jim umožnil vítr, který v této rovinaté krajině fouká téměř neustále. V 18. století se konkrétně poblíž města Zaanstad vyskytovalo dokonce až 1000 větrných mlýnů, které sloužily ke zpracování zemědělských produktů, dřeva, nerostů a také k výrobě elektrické energie. Společně s rozmachem průmyslu začaly vznikat i rodinné obchodní podniky. Zaanský region si tak časem vysloužil přezdívku ,,Spižírna Holandska“. S obnovou Zaanse Schans se započalo po roce 1945.

V současné době je na břehu poklidně tekoucí řeky Zaan situováno 6 historických větrných mlýnů, které jsou přístupné veřejnosti. Unikátní větrné mlýny představují zvídavým návštěvníkům technologii zpracovaní olejnin na olej a pokrutiny, výrobu hořčice, pilu anebo také výrobu přírodních barviv. Navíc na sousedních pastvinách lze kromě všude přítomného domácího zvířectva, zahlednout několik menších větrných mlýnů sloužících k drenáži vodních kanálů. Pozoruhodností Zaanse Schans je jeden z větrných mlýnů sloužící k řezání dřeva, který byl dokončen v roce 2007 jako replika starodávné pily zhotovené na základě původních technických údajů a tradičních postupů. S detaily poměrně komplikované výstavby je možné se blíže seznámit v suterénu budovy samotného mlýna. Kromě mlýnů se ve vesničce vyskytuje nejenom soubor zelených dřevěných domů obyčejných venkovanů, ale i domů bohatých obchodníků všelijak propojených malými mosty a můstky a to vše doplněné okouzlujícími zahrádkami narcisů, hyacintů a tulipánu.


Výroba tradičních holandských produktů jako jsou tvrdé sýry, hořčice, dřeváky nebo cín je součástí každodenní demonstrační ukázky. Tak třeba výroba dřeváků je situována v domě z roku 1780 a vyjma samotného předvedení manufakturní výroby dřeváků z dřeva topolu, je možné spatřit značné množství historických dřeváků určených pro rozličné příležitosti každodenního života, počínaje prací na statku, svatbou a konče například velkou holandskou vášní bruslením. Dřeváky pro každodenní nošení bývaly obvykle pouze hladké dřevěné, naopak dřeváky určené pro slavnostní příležitosti bývaly bohatě malované přírodními vzory či motivy větrných mlýnů anebo dokonce ručně vyřezávané. Bezpochyby velkou výhodou dřeváků je to, že v teplých letních dnech dostatečně větrají a není v nich horko, na druhou stranu v zimě a ve vlhku chrání nohy před chladem a mokrem. To je i jeden z důvodů, proč je tato obuv u holanďanů stále populární.


Muzeum, do kterého vás odveze loď

Národopisné muzeum nazvané Zuiderzeemuseum je z přilehlého parkoviště přístupné sympatickou lodní vyjížďkou, vzdálené ne více jak 15 minut. Muzeum bylo založeno v poválečné době v roce 1948 a prezentuje holandské umění, kulturu a zvyky na pozadí severo-holandské krajiny s četnými vodními plochami a nezbytnými poldry. Nadto klade důraz na dobu před rokem 1932, kdy byla dovršena velkolepá stavba 32 km dlouhé hráze Afsluitdijk, která v současnosti rozděluje záliv Zuiderzee a vytváří jezero IJseelmeer.

Historické domy a interiéry, nábytek, keramika, sklo, obrazy, ozdoby, dobové fotografie, oblečení, textilie a mnohé další předměty si může návštěvník prohlédnout v tomto znamenitém skanzenu nedaleko města Enkhuizen. Muzeum dovoluje nahlédnout do dávných dob a seznamuje, jak lidé žili a pracovali v oblasti provincie Zuiderzee. Tak kupříkladu mnohé jistě zaujme dům bankéře, řeznictví, voňavý obchod pekaře, kovárna, fotografický ateliér, brusířství, dům holiče doplněný všemi potřebnými pomůckami nebo starobylá lékárna se soškami, které byly používány k zahnání zlých duchů. Celá expozice je podána velmi informativně v typicky holandském realistickém pojetí. Zuiderzeemuseum je živoucí vesnice, takže tu není opomenuto ani na školu, poštu či protestantský kostel.

Součástí skanzenu je dokonce i starý přístav Marken z 19. století. Rybáři tu přímo na místě zhotovují nejenom sušené či uzené rybí pochoutky, ale i rybářské sítě jako v časech dávno minulých. V muzeu je dán prostor i obyčejným lidem, kteří si mohou vyzkoušet svoje dovednosti v oblasti spřádání sítí nebo se jen tak obdivovat lodím a rybářským chatrčím z oblasti Markenu, Volendamu a Monnickendamu.


Děti najdou v Zuiderzeemuseu zalíbení v projížďce plachetnicí po areálu skanzenu nebo vlastnoruční stavbě pirátské lodičky. Pravděpodobně velkým zážitkem bude možnost obléknout se do původního holandského kroje. Pro děvčata je připravena červeno-modro-bílá proužkovaná sukně a bílá blůzka s bohatým zdobením, pro kluky pak černé vlněné kalhoty s vestičkou a pro všechny společné dřeváky neboli ,,Klompen“.

Návštěva tolikeré kultury může jednoho zdolat, a tak je pamatováno i na relaxaci v přilehlém přírodním parku nacházejícím se na blízkém poloostrově, kde je možná procházka lesní vegetací nebo dokonce uspořádání příjemného pikniku.

Projížďka historickou tramvají v Openluchtmuseu, nezapomenutelné panorama větrných mlýnů v Zaanse Schans nebo ukázka tradičních lidových dovedností v Zuiderseemuseu, to jsou jen tři namátkou vybrané zajímavosti, jenž v sobě skýtá letmý pohled do bohatého kulturního dědictví Nizozemského království. O těch dalších podrobněji zase třeba někdy příště.

Continue Reading