Hruboskalsko, místo, kde Bajaja bojoval s drakem

Filmová pohádka o princi Bajajovi je jeden z filmů, který
patří do období české kinematografie, které by se s trochou nadsázky
dalo nazvat pískovcovým. Podstatná část filmu o statečném princi se
natáčela na zámku Hrubá skála, na Kopicově statku a ve skalách mezi
Hrubou skálou a Valdštejnem. Nejrozsáhlejší skalní město Českého ráje
je od roku 1998 vyhlášeno přírodní rezervací. Určitou protiváhu
Hrubé skále tvoří hrad Valdštejn, který je nejen jedním
z nejstarších hradů Českého ráje, ale také jednou z prvních
památek zpřístupněných veřejnosti. Zdejší měkké a dobře
opracovatelné pískovcové skály také ode dávna sváděly
k vytváření různých sochařských děl přímo v terénu.


Filmová pohádka o princi Bajajovi natočená v roce 1971 režisérem Antonínem Kachlíkem na motivy pohádky Boženy Němcové se stala klasikou objevující se pravidelně ve svátečních programech našich televizních stanic. Podstatná část filmu o statečném princi se natáčela na zámku Hrubá skála, na Kopicově statku a ve skalách mezi Hrubou skálou a Valdštejnem. Některé scény se natáčely v okolí Věžického rybníka a na dalších místech. Je to jeden z filmů, který patří do období české kinematografie, které by se s trochou nadsázky dalo nazvat pískovcovým. Schválně si všimněte, kolik zejména dětských filmů z období sedmdesátých a osmdesátých let bylo kompletně, nebo alespoň z velké části natočeno v pískovcových skalních městech – Princ Bajaja, Třetí princ, Přijela pouť, Nefňukej veverko, O princezně Jasněnce a létajícím ševci, S čerty nejsou žerty, Jak dostat tatínka do polepšovny a našlo by se jistě i pár dalších. Pak pro změnu pomalu nastalo již ne tak výrazné období vápencové.

Zámek Hrubá skála je jedním z nejčastějších východišť na naučnou stezku proplétající se mezi skalními útvary Hruboskalska. Současná barokní stavba s renesančními prvky a novogotickou úpravou, v jejímž areálu najdeme i anglický park a empírový kostel, stojí na místě hradu Skála, který byl postaven ve 14. století. Vlastní zámek je dnes s výjimkou nádvoří, na kterém filmový Bajaja vybojoval svůj souboj s černým princem a vyhlídkové věže, nepřístupný. Je přebudován na hotel. Naopak bez problémů se dá dostat na Prachovnu, která v době, kdy zde stával hrad, sloužila jako předsunuté opevnění západní strany hradu a později jako skladiště střelného prachu.


Nedaleké nejrozsáhlejší skalní město Českého ráje je od roku 1998 vyhlášeno přírodní rezervací. Jejím úkolem je chránit sklaní útvary, které vyvíjí již 18 až 20 milionů let. Voda zde nejen odplavuje zrníčka písku a vytváří skalní města s typickým voštinovým povrchem, ale také vyplavuje z nitra pískovcových bloků silikáty, které se po jejím odpaření usazují na povrchu a vytvářejí takzvané skalní laky, které povrch chrání a zpevňují. Proto není žádoucí jakékoli poškozování povrchu skal a i pískovcové horolozectví si časem vytvořilo svá pravidla zahrnující například zákaz lezení po mokré skále, nepoužívání pomůcek poškozujících skálu (vklíněnce, friendy a další), lezení bez použití „maglajzu“ a další. O tom, jak citlivý je povrch poškozené skály se můžete přesvědčit nejen na různých kamenech neustále okopávaných a oklouzávaných davy návštěvníků, ale také například v Zámecké rokli, kde k vytvoření voštinového reliéfu na skále porušené vytesáním průchodů stačilo pár století.

Kromě skalních útvarů vytvořených především působením vody na poměrně málo odolné pískovce, se zde nachází unikátní prostředí pro řadu živočichů a rostlin typických pro Český ráj. Vyskytují se tu ale nejen původní organismy. Na Bukovině je arboretum založené majitelem zdejšího panství Janem Křtitelem z Aerenthalu kolem roku 1860. Je to jedna z vůbec nejstarších sbírek dřevin a jedna z nejstarších pokusných ploch na pěstování severoamerických dřevin ve střední Evropě. Věkovité, původem severoamerické stromy, jsou nejen atraktivními exponáty arboreta, ale staly se i problémem pro původní borové porosty na vršcích skal. Místo původní místní borovice lesní se zde šíří severoamerická vejmutovka, jejíž příliš kyselé jehličí se špatně rozkládá a brání klíčení semen dalších druhů rostlin. Kromě borovic najdeme na extrémních stanovištích na skalách rovněž borůvku, brusinku a zejména koncem léta a na podzim barví vrcholky skal květy vřesu. Zastíněná místa a severní stěny skal porůstá často kapradina osladič. Jižní stěny bývají často úplně bez vegetace. Stanoviště s opačným extrémem jsou pak rokle mezi skalami. Trvale se zde udržuje studené a vlhké klima s minimem pronikajících paprsků světla, které vyhovuje zejména řasám, mechorostům a plavuním.


Převisy a skalní dutiny nejen na Hruboskalsku byly navštěvovány a využívány člověkem už odedávna. Archeologicky je lidská přítomnost doložená už z období 9 až 6 tisíc let před naším letopočtem. Skály sloužily zpočátku jako úkryt sběračsko loveckým společnostem, později zde vznikala sezónní sídliště pastevců a ještě později začaly být těžko přístupné skály využívány ke stavbě opevněných sídel. Velmi významné je i kultovní využití, ke kterému tajemná skalní bludiště přímo svádějí. Nejvýznamnější archeologická lokalita je Čertova ruka, na níž byly od roku 1935, kdy byla objevena, nalezeny stopy osídlení od neolitu až do období středověku.

Měkké a dobře opracovatelné pískovcové skály sváděly ode dávna nejen k budování obydlí a skalních hradů, ale i k vytváření různých sochařských děl přímo v terénu. Známou ukázkou z romantického období 19. století je Adamovo lože a Jeskyně lásky nacházející se nedaleko zámku Hrubá skála. Vzpomínáte, kde Bajaja ve skalách odpočíval? Bylo to právě na Adamově loži. Sochařská výzdoba je ale nejen vlivem povětrnostních vlivů už dost poničená. Dnes již obtížně rozeznatelné nahé sochy milenců v Jeskyni lásky prý dokonce krátce po jejich vzniku nechala trochu poupravit místní vrchnost, aby nepůsobily pohoršení. Za novodobý příklad může posloužit galerie reliéfů nedaleko Kopicova statku. Vojtěch Kopic, dřívější majitel této roubené chalupy pojizerského typu zde v letech 1940 až 1978 vytvořil galerii plastik s motivy z naší národní historie a okolní přírody. Současní majitelé chalupy se o reliéfy dodnes starají. Mimochodem, vzpomínáte si na souboj Bajaji se sluhy černého rytíře hned na začátku filmu? Ten se odehrával právě na Kopicově statku. Za sochařské dílo se dá považovat i symbolický hřbitov horolezců, který najdete mezi zdejšími skalami.


Určitou protiváhu Hrubé skále tvoří hrad Valdštejn. Stojí na skále na opačném konci skalního města a je to jeden ze skalních hradů, kterými je Český ráj přímo nabit. Je považovaný za nejstarší hrad Českého ráje. Byl založen kolem roku 1260 Jaroslavem z Hruštice z rodu Markvarticů, předků pánů v Valdštejna. Od roku 1380 až do husitských válek jej měli v držení páni z Vartemberka a od 15. století hrad střídal jednoho majitele za druhým. Poslední majitelkou, která hrad skutečně používala jako rezidenci, byla milenka Hynka, syna krále Jiřího z Poděbrad, Kateřina ze Strážnice a ze Štítar. Pak byl hrad opuštěn a na čas se dokonce stal doupětem lapků. Během let byl dokonce rozdělen na dva hrady. K nové slávě jej pozvedli v 18. století opět Valdštejnové, kteří zde vybudovali poutní místo. Další majitelé, Lexové z Aehrenthalu, pak v první polovině 19. století začali v okolí budovat vyhlídky a turistické stezky, vybudovali lázně Sedmihorky a Valdštejn se stal jednou z prvních památek zpřístupněných veřejnosti. V současnosti je Valdštejn v majetku města Turnova. Vyplatí se sem zajít. Můžete volně procházet prostorami hradu, prohlédnout si kapli Jana Křtitele, o které se říká, že obraz na oltáři byl malován podle skutečné podoby Karla Hynka Máchy, nebo při troše štěstí natrefit na zkoušku pěveckého sboru v místním poutním kostelíku sv. Jana Nepomuckého. V kostele jsou také uloženy originály soch, které zdobí vstupní most do hradu. Sklepní prostory jsou upravené jako výstavní síň. Ve zbytcích hradního středověkého hradního paláce a ve slavnostním sále klasicistního domu se od průvodců dozvíte něco o historii hradu a posledních majitelů Lexů z Aehrenthalu. Mimo to si samozřejmě můžete užívat výhledy, které tento skalní hrad nabízí.

Krajinou Hruboskalska prochází hustá síť turistických stezek budovaných zde již od 19. století, jejichž páteří je Zlatá stezka Českého ráje spojující většinu významných míst. Po turistických cestách je vedená okružní naučná stezka Hruboskalsko s východištěm na Hrubé skále a dětská naučná stezka z nedalekých Sedmihorek, která do značné míry kopíruje trasu vycházkové cesty po pramenech a studánkách, která byla původně vybudována pro zdejší lázeňské hosty.

Vodárenské muzeum ve Vrutici

Jeden z výkladů odvozuje název obce Vrutice od staročeského slova
označující vření nebo víření. Tento výklad by odkazoval na silné
prameny, kterými byla tato obec odedávna proslulá. Největší zajímavostí,
kterou ve Vrutici najdete, je vodárenské muzeum Severočeské vodárenské
společnosti. Ve své době byl vodovod zásobující Litoměřice vrutickou
vodou natolik významnou stavbou, že byl se svolením císaře Františka
Josefa I. pojmenován jeho jménem „Franz Josef Wasserleitung“.


Není zcela jisté, jaký je původ názvu obce Vrutice. Podle jednoho z výkladů se jedná o obec lidí „vrtkých“, tedy nestálých a vrtkavých. Jiný výklad odvozuje název od staročeského slova označující vření nebo víření. Tento výklad by odkazoval na silné prameny, kterými byla tato obec odedávna proslulá. Jeden z nich se prý nachází přímo na návsi nedaleko pozdně barokní kapličky sv. Antonína Padoánského z roku 1766.

Tradičně zemědělská obec Vrutice nacházející se nedaleko Litoměřic patří stejně jako celé Polabí mezi nejstarší trvale osídlená místa na našem území. Její existence je doložená od roku 1088 jako majetek Vyšehradské kapituly. Většina staveb, které se na jejím území nachází však pochází z devatenáctého století. Jedná se zejména o statky s empírovými prvky. Jsou postavené povětšinou z v tomto kraji oblíbených opukových kvádříků a u mnohých z nich jsou dochována tradiční vrata se sluncovým motivem. Nejstarší dochovanou obytnou stavbou je pak patrový roubený dům. Zachoval se zde i empírový formanský hostinec pocházející z roku 1869.


Pravděpodobně největší zajímavostí, kterou ve Vrutici najdete, je vodárenské muzeum Severočeské vodárenské společnosti. Jedná se o čerpací stanici, která byla v roce 1902 vybudována jako dominantní stavba vodovodu, který zásoboval Litoměřice z vrutických podzemních zdrojů. V září roku 1898 litoměřické zastupitelstvo pověřilo vybudováním vodovodu Ing. Aloise Niklase. Vlastní stavba pak začala 28. listopadu 1901 a byla včetně čerpací stanice slavnostně uvedena do provozu 3. května 1903. Ve své době byl vodovod natolik významnou stavbou, že byl na žádost města Litoměřice se svolením císaře Františka Josefa I. pojmenován jeho jménem „Franz Josef Wasserleitung“.

Od čerpací stanice se nedochovala kromě dvou fotografií z roku 1903 žádná dokumentace. Zachoval se pouze pravděpodobně první návrh projekční kanceláře Adolf Niklas, který nebyl později realizován. Původní návrh předpokládal pohon čerpadel pomocí dvou poměrně robusních parních kotlů. Navrhovaný parní pohon byl zaměněn za plynový. Soustrojí, jehož dodávka byla zadána 17. června 1902 Škodovým závodům v Plzni, bylo nakonec poháněno motory na technický plyn, který se v objektu čerpací stanice vyráběl z koksu.

V roce 1930 byla pak původní pohonná jednotka nahrazená moderním dieselovým agregátem dodaným firmou Deutz z Kolína nad Rýnem. Tento stroj je dosud součástí expozice a po rekonstrukci je plně funkční. Pravděpodobně v souvislosti se změnou technologie byla provedena i stavební rekonstrukce budovy čerpací stanice, při které přibyl trámový strop, který vytvořil nad částí objektu druhé nadzemní podlaží. Při této rekonstrukci byla vyměněna i okna, zbourány komíny a byly přistavěny vikýře. Při stavebních zásazích, ke kterým došlo v průběhu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, byl objekt čerpací stanice značně zdevastován. V polovině sedmdesátých let byla v těsném sousedství postavena nová čerpací stanice a stará byla po vyřazení z provozu příležitostně využívána jen jako sklad a garáž a byla ponechána více méně svému osudu.


Obec Vrutice leží na silnici číslo 261 spojující Litoměřice a Štětí. Dostanete se sem i vlakem po trati 072, nejbližší stanice jsou Polepy. Okolí neoplývá značenými turistickými cestami, po místních silničkách je však nvyznačeno množství cyklotras. Vodárenské muzeum najdete v areálu čerpací stanice vedle mateřské školy. Návštěva je možná zdarma, je však nutno domluvit se alespoň den předem. Kontaktní osobou je pan Rudolf Wlodárek, který vás ochotně provede areálem. Telefon: 416 73 30 57, ČOV Litoměřice Aktuální informace najdete na stránkách Severočeské vodárenské společnosti

Čerpací stanice byla rekonstruována v období od srpna 2002 do dubna 2003 na náklady vlastníka, tedy Severočeské vodárenské společnosti, a. s. a byla přeměněna na muzeum s expozicí věnovanou vodárenství na Litoměřicku. Rekonstrukce stála 5,4 milionu korun. Do parčíku před budovou muzea byla z jiného ísta ve Vrutici přenesena socha svatého Floriána. Vodárenské muzeum těsně sousedící s moderní čerpací stanicí, která stejně jako před sto lety zásobuje část Litoměřic vodou z vrutických pramenů je důstojnou připomínkou řemeslné dovednosti našich předků.

Vodárenské muzeum Vrutice je zapsáno do katalogu památek a akcí, který byl vydán u příležitosti Dnů evropského dědictví (European Heritage Days 2003). Je jen škoda, že dosud vázne propagace turistiky zaměřené na drobné technické památky, kterých je v naší dlouhodobě poměrně hustě osídlené zemi poměrně velké množství.

Jak se zvoní v Rovensku pod Troskami

Ke třem zvonům zajištěným dřevěnými tyčemi v poloze srdcem
vzhůru přicházejí čtyři zvoníci. Nastává chvíle ticha a očekávání.
Zvoníci sešlápnou desky připevněné na krcích zvonů, odstraní dřevěné
podpěry a tak jako po staletí se do kraje nese hlas tří unikátních zvonů
ro-ven-sko-ro-ven-sko-ro-ven-sko…


Je neděle, pár minut před polednem. Plošina pod střechou starobylé zvonice se plní diváky očekávajícími nevšední zážitek. Ke třem zvonům zajištěným dřevěnými tyčemi v poloze srdcem vzhůru přicházejí čtyři zvoníci. Nastává chvíle ticha a očekávání. Na nedalekém kostele elektricky poháněná automatika odbije poledne. Když kostelní zvon umlkne, zvoníci sešlápnou desky připevněné na krcích zvonů, odstraní dřevěné podpěry a tak jako po staletí se do kraje nese hlas tří unikátních zvonů ro-ven-sko-ro-ven-sko-ro-ven-sko…

Městečko Rovensko najdete nejméně od roku 1371 pod soutokem říčky Veselky s Václavským potokem zhruba ve třetině spojnice dvou dominant Českého ráje, zříceniny hradu Trosky a vrchu Kozákova. Václavský potok byl kdysi známý jako rýžoviště českých granátů. I přes to, že nepatří k typickým východiskům na vyhlášené a frekventované turistické trasy, stojí za to se zde na chvíli zastavit a projít si nejen město, ale i jeho okolí.

Největším zdejším unikátem jsou rebelantské zvony, které najdete na Týně, v místě původně samostatné vesnice, která velmi brzo splynula s nedalekým rychle se rozrůstajícím Rovenskem. Zde také najdete nejstarší zdejší stavbu, kostel svatého Václava, jehož nejstarší části pocházejí ze 14. století, z doby Karla IV. Je to jedna z nejvýznamnějších gotických architektonických památek severních Čech, a je doplněna neobyčejně hodnotnou středověkou kamenickou výzdobou. Zároveň s kostelem zde byla také postavena první zvonice. Ta však vzala za své při náboženských bouřích za třicetileté války. V roce 1629 ji nechal zapálit jezuita Burnátius při povstání rovenských luteránů proti násilné rekatolizaci. Rovenští tenkrát zahnali na ústup vojsko rejtarů povolané na pomoc a ochranu jezuitům, kteří tu prováděli rekatolizační misie.


Již následujícího roku 1630 byla shořelá zvonice znovu vystavěna a byly pořízeny dva nové zvony, které ulil mistr zvonař Martin Schrötter z Hostinného nad Labem. Třetí, nejmenší zvon byl pořízen v r. 1639. Od té doby rovenské zvony vydržely až dodnes a nepostihly je ani válečné rekvizice. Osmiboká zvonice krytá šindelem je postavená z jedlového dřeva a předpokládá se, že pokud ji nepotká nic zlého, tak vydrží ještě další čtyři století. Prý je to mimo jiné i proto, že díky vibracím způsobeným zvony, zde nemají problém s červotočem. Lůžka, ve kterých se otáčejí čepy, na nichž jsou zvony zavěšeny, jsou dodnes mazána husím nebo kachním sádlem. Je to totiž jediné mazivo, které netuhne a nepoškozuje zavěšení zvonů. Největší zvon Václav v průběhu staletí praskl. Podařilo se jej však opravit. Aby opravené místo nebylo namáhané údery srdce, byl zvon otočen o devadesát stupňů. Když se na něj pozorně zadíváte, rozeznáte na jeho obvodu čtyři místa se stopami po úderech. V přízemí zvonice můžete zahlédnout i morovou rakev s výsuvným dnem.


Ve zvonici v Rovensku jsou zvony Jan Křtitel: výška 100 cm, průměr 110 cm, váha 15 q Václav: výška 118 cm, průměr 129 cm, váha 24 q Jiří: výška 80 cm, průměr 85 cm, váha 6 q Zvony jsou vyladěny v trojzvuk e‘, fis‘, ais‘, zvoní se v neděli a svátky v poledne. Zvonění je přístupné veřejnosti. Podrobnosti včetně aktuálního vstupného a otevírací doby zvonice najdete na stránkách města Rovensko pod Troskami Tam také najdete zvukovou ukázku a videozáznam zvonění. Rovenské zvony můžete slyšet i v Českém rozhlase. V neděli v poledne se na stanici ČRo2-Praha střídají se zvony z chrámu sv. Víta. Poznáte je podle toho, že údery zvonů jdou pravidelně za sebou a nedochází k tomu, že by se potkávaly a rozcházely.

Rovenské zvony byly původně zavěšené obvyklým způsobem, tedy srdcem dolů. Protože místní protestanti i nadále používali zvony k sezvánění k nepokojům, nechala vrchnost odstranit provazy a zvony obrátit srdcem vzhůru. Lidská vynalézavost je ale velká, zvlášť když jde o to, jak obejít nepopulární nařízení. Rovenští zkrátili srdce zvonů (prý asi o 15 centimetrů), zkrátili táhla vedoucí původně k provazům a naučili se rozhoupávat zvony šlapáním na jejich krk. Jiné prameny uvádějí, že zvony obrátili na protest proti násilné katolizaci sami rovenští protestanti, protože obrácený zvon připomíná husitský kalich. Zvony tedy zvoní v obvyklé poloze a jen na konci zvonění musí zvoník rozhoupat zvon o trochu víc a včas ho zajistit dřevěnou vzpěrou, aby bylo vyhověno dávnému nařízení vrchnosti či rebelské tradici. Unikátní způsob zvonění navíc umožňuje řídit rytmus dvou menších zvonů, takže rovenské zvony znějí po celou dobu v pravidelném rytmu.


Neví se přesně, zda se vždy zvonilo na všechny tři zvony současně. Svatý Václav přestal pravidelně zvonit v roce 1942 a celých 48 let se na něj příležitostně zvonilo jen ručním dotloukáním srdcem. Až v roce 1990 se místní parta zvoníků rozhodla uvést jej znovu do pohybu. V současné době je v Rovensku osm zvoníků, kteří umí obrácené zvony rozeznít, při čemž ke zvonění jsou potřeba čtyři, protože k rozeznění Václava je potřeba dvou lidí. V současné době se zvoní v neděli a ve svátky v poledne. Noví zvoníci chodí trénovat večer s nejmenším zvonem. Naučit se zvonit zabere zhruba půl roku denního tréninku.

Z dalších památek najdeme v Rovensku empírovou radnici z roku 1803, řadu roubených staveb, na náměstí mariánský sloup z roku 1845. Zdejší kraj si také oblíbil Svatopluk Čech. Bydlíval v hostinci, který stál v místech dnešního nákupního střediska a jmenuje se po něm i jedna z vyhlídek na nedalekých Boreckých skalách. V městském parku mu byl postaven i pomník.

Do Rovenska pod Troskami se dostanete vlakem po trati 041 nebo autobusem z Jičína či Turnova. Při cestě autem je potřeba odbočit ze silnice č. 35 Jičín Turnov na silnici 282 směrem na Železný Brod. Okolí nabízí poměrně rozsáhlé cykloturistické možnosti, značené pěší turistické trasy nabízejí výhledy na dominanty Českého ráje.

Čeští cestovatelé se vydají na embéčku kolem světa

Sny jsou k tomu, aby se snily. Některé z nich se však zdají tak
naléhavě, vracejí se – opět a stále znovu – až vytěsní
všechno ostatní, až vás zcela ovládnou…

Martin Beťko a Michal Vičar se rozhodli svůj sen splnit. Počátkem
září tohoto roku vyrazí na trasu, během níž projedou 4 světadíly,
dvacet států a urazí na 35.000 kilometrů. To vše za 180 dní,
navíc ve stařičké ŠKODĚ 1000 MB.


Sny jsou k tomu, aby se snily. Některé z nich se však zdají tak naléhavě, vracejí se – opět a stále znovu – až vytěsní všechno ostatní, až vás zcela ovládnou, a vy se uprostřed dne vytrácíte ze židle ve své kanceláři, abyste o zlomek sekundy později stáli na břehu Gangy, tajně se během obědní přestávky procházíte po rýžových polích, a zatímco se vaše rodina dívá na poslední díl Milionáre, vy sledujete východ slunce nad hladinou Pacifiku.

Student žurnalistiky Martin Beťko a průvodce cestovního ruchu Michal Vičar se rozhodli svůj sen splnit. Počátkem září tohoto roku vyrazí na trasu, během níž projedou 4 světadíly, dvacet států a urazí na 35.000 kilometrů. To vše za 180 dní, navíc ve stařičké ŠKODĚ 1000 MB.

Cílem cesty obou dobrodruhů je mimo naplnění svého snu také dokázat, že je možné s vynaložením minimálních nákladů procestovat čtyři kontinenty. S tím koresponduje i výběr vozidla. Místo automobilu za miliony, s náhonem na všechna čtyři kola, s nejmodernější navigací a bytelnou karoserií, se kolem světa vydá legendární stroj české výroby, patřící už dávno mezi veterány. Rokem výroby 1969 navíc o mnoho převyšuje věk svých řidičů. Stroj patřil v době uvedení na trh v roce 1964 mezi světovou elitu a i když teď už sotva splňuje standardy desítky let budované mladšími konkurenty, Martin s Michalem svojí cestou dokážou, že když bylo embéčko schopné projet svět před čtyřiceti lety, dokáže to i dnes.

Projekt Na embéčku kolem světa pomalu finišuje se svými přípravami, chystaná expedice se již přibližuje ke startu. Škoda 1000 MB právě prochází generálkou a příští týden už jde do laku. Martin Pavliš, který v Hradci Králové automobil vylaďuje, vymění takřka všechno, co vyměnit půjde. Použije závodní tlumiče, vyztuží podvozek, změní nasávání vzduchu na vnitřní a dovnitř zavede i elektřinu. Úplně odstraní zadní sedačky, zvedne konstrukci, použije závodní baterii a dynamo vymění za alternátor. Nicméně srdce a mozek vozu – motor a převodovku, ponechá.“ Celkově to tedy znamená, že se zvýší odolnost a bezpečnost vozidla, na druhou stranu ale pojede skutečně vůz, který byl v šedesátých letech technickým skvostem českých silnic.

Příprava tak rozsáhlého projektu se samozřejmě neobejde bez různých komplikací. Ty se týkají především různých víz a povolení. Největším oříškem bude nejspíš Čína, která vyžaduje za povolení k vjezdu vlastním vozem poplatek 4500 dolarů, což je cena pro oba cestovatele nepřijatelná. Uvažují tedy o možnosti vyřešit tento problém využitím přepravy čínskými železnicemi.

Místo, ze kterého budou cestovatelé 1. září vyjíždět, zatím tají, protože důležitější než pompézní odjezd je pro ně šťastný návrat. Těm, kteří se s nimi budou chtít rozloučit a popřát šťastnou cestu však dají prostřednictvím médií a webu vědět.


Základní informace o projektu: Plán trasy expedice: Polsko – Litva – Lotyšsko – Rusko – Kazachstán – Čína – Laos – Thajsko – Malajsie – Indonésie – Austrálie – Ekvádor – Kolumbie – Venezuela – Guyana – Surinam – Portugalsko – Španělsko –Francie – Německo Plánovaný odjezd:1. září 2008  Plánovaný návrat: konec ledna 2009  Aktéři: Martin Beťko nar. 22.1.1982, student Mgr. cyklu Žurnalistika, Bc. Mezinárodní vztahy (FSS MUNI Brno), 4 semestry Všeobecné lékařství (LF MUNI Brno) role: Novinář, zdravotník Cestovatelské zkušenosti: cesta napříč Aljaškou, dále např. Rumunsko, Ukrajina, Srbsko, Kosovo, Albánie, západní Evropa… Michal Vičar nar. 13.5.1985, Bc. Psychologie/So­ciologie (FSS MUNI Brno), průvodce cestovního ruchu role: Fotograf, technické zázemí cestovatelské zkušenosti: 10.000 km napříc USA (trasa Minneapolis/Se­attle/Los Angeles/Las Vegas/Denver/Min­neapolis), dále např. Rumunsko, Ukrajina, Srbsko, Kosovo, Albánie, Turecko, Kurdistán, Laponsko…


ŠKODA 1000 MB osobní automobil s pohonem zadních kol rok výroby: 1969  motor: čtyřdobý, zážehový, kapalinou chlazený, řadový čtyřválec OHV, umístěný podél za zadní nápravou provozní brzda: kapalinová, jednookruhová, bubnová na 4 kola parkovací brzda: mechanická, bubnová na zadní kola podvozek: bezrámová konstrukce prevodovka: čtyřstupňová maximální rychlost: 125 km/h spotřeba paliva: 7 až 8 litrů na 100 km

Další podrobnosti o celém projektu najdete na stránkách Na embéčku kolem světa

Nápad objet autem svět nebo aspoň kontinent není nic nového pod Sluncem. Pokoušeli se o to předchůdci dnešních cestovatelů od doby, kdy automobily dosáhly takové technické úrovně, že byly schopné cestu vydržet. Samozřejmě se mezi nimi objevili i čeští cestovatelé. Za všechny připomeňme třeba cestu kolem světa dvojice Kubias – Procházka, kteří se už v roce 1936 vydali se Škodou Rapid kolem světa, cestu Afrikou, kterou v témže roce podnikli manželé Škulinovi se Škodou Popular nebo cesty F. A. Elstnera s Aerem Minor. Pánové Hanzelka a Zikmund při svých cestách automobily Tatra pak stavěli na solidních základech československé cestovatelské tradice.

Novodobou éru cestování veteránem u nás zahájila v roce 2006 dvojice Petr Goldmann a Petr Vavřík. Se Škodou 130 Rapid absolvovali za 66 dní cestu do Vladivostoku a zpět. Automobil přečkal celou 22.000 kilometrů dlouhou trasu bez závažnejších poruch. O rok později vyrazila do světa expedice Trans National Trabant Tour 2007. Tříčlenná posádka vedená Danem Pribáněm se vydala žlutým zrekonstruovaným trabantem podél dávné Hedvábné stezky na cestu dlouhou více než 15 tisíc kilometrů. Trasa vedla přes Balkán, Turecko, Írán, Turkmenistán, Kazachstán, Rusko a Ukrajinu. Cestu zvládli bez větších komplikací za šest týdnů.

Zpracováno podle tiskových zpráv projektu Na embéčku kolem světa.

Po brněnské přehlídce se připravují české ohňostroje v Táboře

Pátečním grandfinále nad Špilberkem skončila brněnská soutěžní
přehlídka ohňostrojů. Protože festival Ignis Brunensis již dávno
přerostl národní úroveň, proběhne letos nultý ročník národní
přehlídky Vulkán 2008 společně s festivalem
Léto nad Jordánem – Tábor 2008.


Pátečním grandfinále nad Špilberkem skončila brněnská soutěžní přehlídka ohňostrojů. Vítězové jsou známí, výsledky jsou vyhlášené a v současné době dobíhá hlasování o cenu diváka. Vraťme se ještě na chvíli k jednotlivým představením, která byla nad hladinou přehrady k vidění.

Čtyři roční období byl nazván ohňostroj japonské skupiny Marutamaya. Jako doprovod byla vybrána japonská hudba doplněná o ukázku japonské poezie waka. Pro přiblížení se evropskému divákovi byl hudební doprovod proložen úryvky Smetanovy hudby. Japoncům přálo počasí a umožnila vyniknout vypilované hře s odlesky na vodní hladině v jejich jinak místy až trochu přeorganizovaně působícím představení. Díky dobrému počasí i příslibu exotičnosti navštívlo tento ohňostroj okolo dvou set tisíc diváků.

Hlavní cenu přehlídky STAROBRNO – IGNIS BRUNENSIS získala skupina FLASH BARRANDOV SFX z České republiky. Cena Českého rozhlasu „Hudba mezi ohni“ byla udělena skupině FETES & FEUX z Francie a Cenu České televize „Scéna mezi ohni“ si odvezla skupina MARUTAMAYA z Japonska. Již nyní se můžeme těšit na příští ročník, který proběhne v termínu 22. 5. – 7. 6. 2009.


Přesným opakem byla středeční show francouzské skupiny Fêtes & Feux. Celému představení předcházela neslaná nemastná charakteristika uvedená v programech a ve srovnání s jinými skupinami Francouzi pustili předem i méně informací. O to výraznější byl ale jejich ohňostroj nazvaný Road Movies odpalovaný na směs filmové hudby. Nad přehradou se rozběhla plynule navazující emotivní show využívající poměrně velké množství originálních nízkých efektů. Zkrátka jeden z ohňostrojů, který utkví v paměti. Odhadovaný počet diváků byl stočtyřicet tisíc.


Nesoutěžní granfinále v podání Flash Barrandov SFX působilo jako příjemné svěží a lehce nezávazné žonglování barvami a světly za doprovodu klasického jazzu. I dopředu slibovaná duha se na závěr ohňostroje vrátila v odlehčené podobě.

Festival Léto nad jordánem – Tábor 2008 spojený s přehlídkou ohňostrojů Vulkán 2008 proběhne ve dnech 26. června – 29. června 2008. Informace najdete na stránkách města Tábor, kde si můžete stáhnout i program akce<.

Festival Ignis Brunensis již dávno přerostl národní úroveň a stal se jedním z prestižních světových ohňostrůjných festivalů. Díky tomu ale u nás začala chybět národní přehlídka. Pořadatelé brněnského festivalu se proto rozhodli založit národní soutěž Vulkán, jejíž nultý ročník proběhne letos společně s festivalem Léto nad Jordánem – Tábor 2008. Ti, kteří v Brně nestihli grandfinále nad Špilberkem, se mohou zajet podívat na Duhovou rapsodii do Tábora, kde budou mít druhou a u nás poslední příležitost spatřit tento ohňostroj, který pak bude odpálen už jen na festivalu v Cannes. Příznivci barevných prskavek se tedy mají na co těšit.

Naše reportáž z ohňostrojné přehlídky Vulkán 2008 v Táboře

Flash Barrandov v Brně soutěžil naposledy, belgický ohňostroj zahalil dým

Premiéra pyrotechnické show na motivy hudby z filmu Piráti
z Karibiku byla posledním soutěžním vystoupením skupiny Flash
Barrandov SFX na festivalu Ignis Brunensis. Belgická Fireworks Show skupiny
Hendrickx Fireworks odpálená v sobotu večer měla smůlu. Ztratila se
v dýmu, který se kvůli počasí nestačil rozptylovat.


Premiéra pyrotechnické show na motivy hudby z filmu Piráti z Karibiku byla posledním soutěžním vystoupením skupiny Flash Barrandov SFX na festivalu Ignis Brunensis. Inspirací k výběru tématu bylo nejen samotné prostředí brněnské přehrady, které svádí k uspořádání historické lodní bitvy. To se sice zorganizovat nepodařilo, ale na přehradě se pořádají závody dračích lodí a letos se pořádá aspoň bitva leteckých a lodních modelů.

Zdrojem inspirace byla i samotná hudba, která podle vyjádření autora ohňostroje Jaroslava Štolby vyžaduje širokou scénu, kterou Brněnská přehrada poskytuje. Celá show byla pojatá jako představení pro oko diváka bez skrytých uměleckých záměrů. V působivém ohňostroji neseném jako by v lehce ironickém a hravém duchu se dynamicky střídaly klidné i dramatické pasáže a zejména dětské diváky určitě potěšila ohnivá pirátská loď, která se objevila mezi nízkými efekty. Mezi letošními soutěžními ohňostroji byl tento jediný premiérový.

Flash Barrandov SFX jsme letos viděli v roli soutěžícího naposledy proto, že brněnská přehlídka si již získala ve světě takový kredit, že není vhodné, aby dál vystupovala v roli soutěžícího skupina, která pak všem ostatním zajišťuje technický servis a vidí jim tudíž pod pokličku. Na mnohých mezinárodních přehlídkách ve světě bývá dokonce zvykem, že domácí skupiny vůbec nevystupují. S barrandovskými ohněstrůjci se budeme v dalších ročnících setkávat jako s poskytovateli zázemí a servisu pro soutěžící a jejich umění uvidíme při grandfinále a dalších ohńostrojích odpalovaných při doprovodných akcích.


Belgická Fireworks Show skupiny Hendrickx Fireworks odpálená v sobotu večer měla smůlu. Inzerovaná alchymistická proměna charakterizovaná v upoutávce jako nečekané střídání přítomnosti a absence se naplnilo způsobem, jaký asi nikdo nečekal. Po odeznení belgické hymny a znělky Ignis Brunensis se chvíli nedělo nic. S odpálením ohňostroje se muselo počkat, než se podaří vypnout obří obrazovku, která oslňovala diváky v Rakovecké zátoce.

Na dojmu z ohňostroje se pak negativně podepsalo počasí. Po celodenním vedru se nad přehradou usadil příkrov teplého vzduchu. Ten nejenom, že byl asi příčinou nedobrovolného přistání dvou balónů do vody do dráhy závodů dračích lodí, ale večer při ohňostroji také zabránil rozptylování kouře. Vše dovršil větřík který prakticky znemožnil sledování efektů ve střední výšce divákům na tribuně a hlavně porotě. Tečkou za smůlou provázející show pak byla osamělá raketa, která vylétla z pontonu pár vteřin po velkém finále.

Brněnské festivaly nejsou jen Ignis Brunensis

Festival zábavy pod hrady Špilberk a Veveří Brno, město uprostřed
Evropy je známý především díky soutěžní přehlídce ohňostrojů Ignis
Brunensis, jejíž program přinášíme. Brněnské festivaly ale nejsou jen
ohňostroje. V programové nabídce se najde i množství
zajímavých, byť všeobecně méně propagovaných menších akcí.


Festival zábavy pod hrady Špilberk a Veveří Brno, město uprostřed Evropy je známý především díky soutěžní přehlídce ohňostrojů Ignis Brunensis, která se stala jedním z nejvýznamnějších podniků tohoto druhu dokonce ve světovém měřítku. Stejně jako loni, má i letos každé vystoupení povinnou část. V úvodu všech soutěžních pyromuzikálových show v prvních dvou minutách zakomponují ohňostrůjci povinně vlastní koncepční ohňostrojovou kresbu na část skladby „furiant“ z opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta.

Přehlídka začíná dnes na brněnské přehradě ohňostrojnou show Kolo štěstí v podání české skupiny Flash Barrandov SFX. Bude se jednat o premiéru pyrotechnického muzikálu plného dobrodružství, romantiky a akce na motivy populárních Pirátů z Karibiku. V sobotu 31.5. bude pak soutěž pokračovat ohňostrojem Fireworks Show belgické skupiny Hendrickx Fireworks. Tvůrci ohňostroje se nechali inspirovat alchymistickou transmutací hmoty a užitím nečekané proměny a absence hodlají přetvářet rytmus, pohyb a emoce. Japonská skupina Marutamaya v pondělí 2. června ve svém ohňostroji Čtyři roční období Japonska spojí hudbu, ohňostrůjnou show a tradiční japonskou poezii Waka. Poslední soutěžní ohňostroj, který se rozzáří nad hladinou brněnské přehrady bude v ve středu 4. června Road Movies od francouzské skupiny Fetes&Feux. Přehlídku již tradičně zakončí v pátek 6. června nesoutěžní grandfinále v podání Flash Barrandov SFX, která představí svůj ohňostrojný muzikál Duhová rapsosie, který úspěšně reprezentoval české ohňostrojné umění v řadě míst Evropy a Severní Ameriky. Diváci se mohou těšit na návrat desetibarevné duhy nad hrad Špilberk za doprovodu klasického, latinského i tradičního jazzu. Všechny ohňostroje začínají ve 22:30 a hudební doprovod si můžete naladit na vlnách Rádia KISS HÁDY 88,3 FM.

Brněnské festivaly ale nejsou jen ohňostroje. V programové nabídce se najde i množství zajímavých, byť všeobecně méně propagovaných menších akcí. Ve dnech 30. 5. – 1. 6. se na náměstí Svobody uskuteční exhibiční představení nazvané Koně v centru. „Těšit se můžete na ukázky voltiže a dalších jezdeckých disciplín, předvedení kování koní a mnoho jiného. Děti budou mít možnost se na koni svézt a oficiálně bude poprvé představen a pokřtěn maskot nadcházejícího Mistrovství světa ve voltiži – kůň Laki.

Festivalové dění se pomalu rozšiřuje i za hranice města Brna. V Benediktinském klášteře v Rajhradu u Brna vystoupí v pátek 30. května na benefičním koncertu soubor Hradišťan s jiřím Pavlicou.

O víkendu bude možné v rámci dní otevřených dveří nahlédnout do centrální požární stanice na Lidické.

V neděli v 11 hodin se návštěvníci Brna mohou těšit na tradiční nedělní troubení z věže Staré radnice nebo na bitvu lodních modelů v měřítku 1:100 a letadel v měřítku 1:13 v Rakovecé zátoce Brněnské přehrady.

Brněnská kostnice je druhá největší v Evropě

V roce 2001 probíhal na Jakubském náměstí archeologický
průzkum, při kterém byly pouhých 30 cm pod asfaltovým povrchem
nalezeny hroby pocházející ze 13. – 16. století. Největší
překvapení však čekalo na opačné straně kostela. V hloubce asi
čtyř metrů narazila sonda na cihlovou zeď, po jejímž proražení se
začaly vysypávat lidské kosti…


Historie pohřebnictví a pohřbívání by vydala nejmíň na samostatný článek. Faktem je, že po nástupu křesťanství u nás nastala na dlouhou dobu éra pohřbívání do hrobů a spalováni byli pouze kacíři, lidé obvinění z čarodějnictví, vampýrismu a další „podezřelí“ jedinci. Toto období skončilo až počátkem dvacátého století kdy se pohřbívání žehem opět rozšířilo.

Hřbitovy se obvykle nacházely v okolí kostelů, což již během středověku začalo zvlášť v opevněných městech narážet na prostorový problém. Ten naši předkové často řešili tak, že postupně na hřbitov naváželi další a další vrstvy hlíny a pohřbívání probíhalo na patra. S nárůstem populace na konci středověku pak již nebylo možné hřbitovy dále rozšiřovat ani zvyšovat jejich terén. Jediným ve své době přijatelným řešením byla exhumace a hromadné uložení ostatků v okolí kostelů, v kaplích a kostnicích. K budování kostnic sice docházelo po celé období středověku, k velkému rozmachu ale došlo v 18. století, kdy se situace začala stávat neúnosnou a hřbitovy začaly být přemisťovány mimo uzavřenou část měst. Z tohoto období také pochází výzdoba kostnic vytvořená z uložených ostatků, která je známá například z kostnice v Sedlci u Kutné Hory.

Velice zajímavou historii má kostnice, která se nachází v podzemí kostela svatého Jakuba v Brně. Hřbitov, který se v okolí kostela nacházel, patřil k vůbec nejstarším ve městě. Při archeologických výzkumech zde byly nalezeny základy kostela pocházející z období před rokem 1228, tedy do doby před udělením královského městského práva (1243). Kostel samozřejmě od té doby několikrát změnil svoji podobu, ale hřbitov okolo něj plnil svou funkci až do roku 1784. Tehdy zde byl v souvislosti s rozsáhlými stavebními úpravami, ke kterým ve městě docházelo, snížen terén a ostatky byly přeneseny do kostnice vybudované na jižní straně chrámu.


V roce 2001 probíhal na Jakubském náměstí archeologický průzkum, při kterém byly pouhých 30 cm pod asfaltovým povrchem nalezeny hroby pocházející ze 13. – 16. století. Na severní straně kostela byl dokonce proveden plošný odkryv, který dlouhou dobu poutal pozornost návštěvníků města i samotných Brňanů. Během průzkumu byly nalezeny stopy dvou stavebních fází původního kostela svatého Jakuba, dětský hřbitov a fragmenty stavební hutě. Během tohoto i dalších archeologických průzkumů byly nalezeny i pozůstatky několika hřbitovních kaplí a další doklady o stavebním vývoji této části města. Prozatím poslední příležitost k nahlédnutí do historie byla v létě a na podzim roku 2007, kdy probíhala rekonstrukce tramvajového tělesa na ulici Rašínově.

Největším překvapením však byl nález kostnice na jižní straně kostela. V hloubce asi čtyř metrů narazila sonda na cihlovou zeď, po jejímž proražení se začaly vysypávat lidské kosti. Během průzkumu byly nalezeny dvě rozsáhlé komory vyplněné kostmi v celém objemu. Kosti byly pečlivě vyskládány po vrstvách tak, aby co nejlépe vyplnily celý prostor. Celkový rozsah kostnice se podařilo zjistit až po doslovném vytěžení kostí, které by dokázaly zaplnit skoro dva železniční vagóny. Po vyprázdnění části komor došlo k nálezu, který všem přítomným doslova vyrazil dech. Byla objeveny další tři komory zabírající celou šířku kostela (asi 25 m) kompletně vyplněné kostmi.


Po statickém zajištění části kostnice pod náměstím a její technické úpravě sem byly za pomoci studentů archeologie znovu uloženy vyzvednuté ostatky již s ohledem na možné zpřístupnění veřejnosti. Lebky a dlouhé kosti jsou vyskládány do pyramid vyplněných menšími kostmi. Drobné kosti a úlomky jsou pak uloženy pod podlahou komor. Podle odhadů se v kostnici nachází ostatky čtyřiceti až padesáti tisíc jedinců. Jedná se tedy o největší kostnici v Česku a druhou největší v Evropě hned po pařížských katakombách (250.000 jedinců). Navíc se jedná o jedinou známou kostnici na našem území, která se nachází v autentických prostorách, které byly přímo pro tyto účely vybudovány. Všechny ostatní naše kostnice byly nějakým způsobem přenesené, často z podzemí na povrch. To se týká i naší nejznámější, kutnohorské kostnice.

V současné době je kostnice přístupná technickým vstupem jen při mimořádných příležitostech. Vše totiž vázne na financích. Prozatím je zrekonstruována část nacházející se pod pozemky patřící městu Brnu. Komory pod kostelem svatého Jakuba jsou stále ve stavu, v jakém byly nalezeny. Statutární město Brno se společně s Farností u kostela sv. Jakuba v Brně snaží získat prostředky na opravu a zpřístupnění kostnice z Regionálního operačního programu EU. Pokud se to podaří, mohli by první návštěvníci mít možnost prohlédnout si kostnici již na přelomu let 2008 a 2009. Součástí expozice by měly být i dochované náhrobní kameny ze hřbitova, který se nacházel v okolí kostela svatého Jakuba. Prostory by měly být upraveny tak, aby zde vzniklo i místo, které by mohlo sloužit jako kaple pro příležitostné konání zádušních mší. V brzké době by také měl být zpřístupněn labyrint sklepů pod Zelným trhem a sklepení domu mincmistrů pod Dominikánským náměstím.

Cestovatel pomáhá organizovat kurzy fotografování

Protože obrázky tvoří podstatnou část obsahu našeho serveru, rozhodli
jsme se podpořit snahu o zvýšení úrovně pořizovaných fotografií
v naději, že se pak dostane více těch dobrých i na
Cestovatel.

Pro začátečníky je určen fotokurz zaměřený na základy
fotografování. Pro pokročilejší fotografy opakujeme úspěšný kurz
věnovaný fotografování v podzemí.


Skoro každý, kdo se vydává na cesty, se snaží dovézt domů vzpomínky na prchavé okamžiky zachycené na fotografické emulzi či paměťové kartě. Bohužel sami autoři bývají často zklamáni kvalitou svých snímků. V horším případě pak nutí své nebohé oběti z řad příbuzných a přátel sledovat množství obrázků, jejichž obsah je možná schopný rozšifrovat jen sám autor.

Protože obrázky tvoří podstatnou část obsahu našeho serveru, rozhodli jsme se podpořit snahu o zvýšení úrovně pořizovaných fotografií v naději, že se pak dostane více těch dobrých i na Cestovatel.

Ve spolupráci s TOM Nová země pořádáme fotokurz zaměřený na základy fotografie. Kurz je určený fotografickým začátečníkům a méně pokročilým fotografům. Pro ty, kteří o koupi fotoaparátu teprve uvažují, zajistíme i několik přístrojů k zapůjčení. Účastníci kurzu se seznámí s technickými základy fotografie, dozvědí se něco o konstrukci a vlastnostech fotoaparátů a základech kompozice a skladby obrazu. Součástí kurzu bude i seznámení se základy úpravy, tisku a prezentace fotografií. Hlavně ale budou probíhat fotografická cvičení s následným hodnocením pořízených snímků.

Fotokurz zaměřený na základy fotografování proběhne ve dnech 18. – 20. 4. 2008 v Josefovském údolí v Moravském krasu.


Pokročilejším fotografům je pak určen kurz fotografování v podzemí. Tento kurz jsme pořádali již na podzim a protože zájemců bylo víc, než kolik jsme byli schopni uspokojit, rozhodli jsme se jej zopakovat. Nakoukneme do prostředí, kde se často fotograf i jeho technika musí vyrovnávat nejen s obtížnou přístupností, ale i s vysokou vzdušnou vhkostí, vodou, blátem, nebo naopak s množstvím prachu, který se vznáší ve vzduchu. Nepřítomnost světla je pak vlastně skoro výhodou, protože fotograf má osvětlení scény plně pod kontrolou. Pro potřeby kurzu jsme samozřejmě vybrali lokality, které jsou při zachování trochy opatrnosti pro fotografy i techniku relativně bezpečné. Stejně jako na podzim, povede hlavní seminář a fotoexkurzi jeden z našich předních podzemních fotografů, Marek Audy.

Kurz fotografování v podzemí proběhne 25. – 27. 4. 2008 v Ekologickém volnočasovém centru Švýcárna u Adamova a v jeskyních Křtinského a Josefovského údolí. Další informace o kurzech fotografování naleznete na www.fotokurz.cz

Oba Zmíněné kurzy proběhnou v druhé polovině dubna v prostorách Ekologického volnočasového centra Švýcárna v Moravském krasu. Pořadateli jsou Cestovatel, o.s., TOM Nová země a ZČ Hnutí Brontosaurus Modrý kámen ve spolupráci s jeskyňářskými skupinami Moravského krasu.

Začala sezóna terénních a městských šifrovacích her

Letošní sezónu týmových terénních a městských her spojených
s luštěním šifer zahájila o minulém víkendu hra Zimoc, která
proběhla v ulicích Brna. V chladném předjarním období se
luštiči přesunou do tepla ke svým internetovým přípojkám ke hře
Sendvič, jejíž pátý ročník proběhne 1. 3. 2008. Hra Sendvič
neprospívá jenom mozkovým závitům hráčů. Probíhá totiž v rámci
kampaně „30 dní pro neziskový sektor“ a účastnický poplatek
každého týmu je věnován přímo ve prospěch neziskové organizace, kterou
si hráči sami zvolí. Sezóna pak skončí v listopadu dvěma
nejnáročnějšími akcemi, legendární TMOU a rozsáhlou Octoginta Octo.


Letošní sezónu týmových terénních a městských her spojených s luštěním šifer zahájila o minulém víkendu hra Zimoc, která proběhla v ulicích Brna. V chladném předjarním období se luštiči přesunou do tepla ke svým internetovým přípojkám ke hře Sendvič, jejíž pátý ročník proběhne 1. 3. 2008. Hra Sendvič neprospívá jenom mozkovým závitům hráčů. Probíhá totiž v rámci kampaně „30 dní pro neziskový sektor“ a účastnický poplatek každého týmu je věnován přímo ve prospěch neziskové organizace, kterou si hráči sami zvolí. Sezóna pak skončí v listopadu dvěma nejnáročnějšími akcemi, legendární TMOU a rozsáhlou Octoginta Octo.

Lidé jsou ochotni cestovat kvůli různým věcem. Jedním z důvodů, proč stále větší skupina lidí jezdí dál, než do sousedního města, jsou týmové šifrovací hry, které si nacházejí stále více příznivců nejen mezi mladými lidmi. Boom těchto her zahájila brněnská TMOU pořádaná neformálním sdružením Instruktoři Brno. Poměrně nenápadná noční akce odkazující se na závod Open Blood spustila na začátku listopadu 2000 lavinu, která se rozšířila nejen po celém Česku, ale dostala se i za hranice (Nachtschicht v Dortmundu a Quest ve Švédsku).

Během několika let dostaly šifrovací hry různou podobu. Prakticky klonem původní hry je pražská Bedna konaná v jarních termínech a odlehčená brněnská DNEM… určená zejména hráčům, kteří z různých důvodů nemohou absolvovat dlouhou noční akci v chladné části roku. Autoři dalších nových her pak začali buď opouštět lineární model (Matrix nebo Pardubická šifrovací orientační hra), začali ve větší míře zapojovat Internet (Exit, Lamí stezkou), přidali hrám příběh (Pewnost), případně povolili i jiné než pěší možnosti přesunu (Za NOSEM). Od roku 2005 probíhá vždy v červnu v brněnských ulicích pod názvem Temno i vozíčkářská verze hry pořádaná občanským sdružením Domov pro mne. Kapitolou samou pro sebe je rozsáhlá a velice náročná několikadenní akce Octoginta Octo přímo navazující na svého předchůdce 66 hodin.

Výčet her v tomto článku není zdaleka kompletní. Asi nejpodrobnější seznam najdete v kalendáři šifrovacích her. Kromě informace o termínech jsou zde i odkazy na stránky jednotlivých akcí. Velice pozitivní zprávou je to, že prakticky všechny jsou nekomerční a týmy nadšenců je pořádají často na profesionální úrovni bez nároku na odměnu.

Ještě poznámka na závěr. Pokud se chcete některé hry zúčastnit, tak neváhejte. Zájem často překračuje možnosti organizátorů a u některých her dokonce musela vzniknout internetová kvalifikace, ve které týmy soutěží o možnost účasti. Tento postup mimo jiné přispívá k tomu, že si hry mohou uchovat vysokou náročnost a stávají se tak výzvou pro své účastníky.