Autor: Valovi

2. část

Nedělní ráno je polojasné a tak doufáme, že by snad mohlo být lépe než včera. Po vydatné snídani spěcháme do přístavu a nastupujeme na loď, která nás má dovést k cíli naší ranní cesty. Na lodní dopravu zde platí stejná jízdenka jako na městskou dopravu. Štípneme si lístek, modlíme se, aby se nezhoršilo počasí a „kocábka“, která nás má během čtvrt hodiny dopravit na Suomenlinnu, nešla ke dnu mezi ledovými krami, které stále ještě pokrývají vodní hladinu. O půl desáté vyjíždíme. Během jízdy střídavě fotografujeme, i když víme, že kvalita fotografií při existujících nepříznivých světelných podmínkách nebude nic moc, a zároveň studujeme z průvodce historii Suomenlinny. Pevnost byla postavena na šesti ostrovech v roce 1747 a měla chránit město od moře. Její vznik je vázán na bouřlivý průběh válečných událostí v 18. století. Potom, co ztratila význam pevnost Hamina /Fredrikshamn/, a potom, co byla v roce 1743, po uzavření míru v Turku, upravena rusko – švédská hranice, bylo rozhodnuto o postavení nové pevnosti. Plány vypracoval Augustin Ehrensvärd, který rozhodl o stavbě celého pevnostního okrsku, jehož centrem by byla samotná pevnost. Práce začaly v roce 1748 a vedl je sám projektant. Dokončení svého díla se nedočkal, po jeho smrti se práce ujal Nils Mannerskantz.

Každý z ostrovů, jež pevnost zaujímá, je něčím zajímavý. Tak na Iso Mustasaari je ortodoxní vojenský kostel z roku 1850, který byl do dnešní podoby přebudován Einarem Sjöströmem z původního luteránského kostela. Pozornost si zaslouží i „Arche Noah“, kasárna z roku 1764, postavená podle projektu Carla Härlemana. Na ostrově Susisaari je samotný střed pevnosti a je zde i hlavní nádvoří. To bylo těžce poškozeno v roce 1855, kdy také dostalo současnou podobu. V jeho středu je náhrobek Augustina Ehrensväda, postavený v roce 1805 Johanem Tobiasem Sergelem. Zde je také Ehrensvädovo muzeum. Na Kustaanmiekka je tzv. královská brána z roku 1753 – 54, postavená Carlem Härlemanem. K muzejním účelům jsou využity i některé další prostory. V pevnosti dnes trvale žije asi 900 lidí.

Před desátou vystupujeme na břehu jednoho u hlavních ostrovů a vydáváme se na prohlídku hlavních částí pevnosti. Počasí je podmračené, díky bohu, fouká opět silný vítr, ale alespoň neprší. Vše je zamžené, nicméně i tak nás láká prohlídka historických pamětihodností. Máme na to něco málo přes hodinu, zpět odjíždí loď v 11 hodin. Dostáváme se až na kamenitou výspu ostrova a rozhlížíme se do dálky. Jen mlha a zamrzlé moře. Můžeme si jen představovat, jak krásně zde musí být v létě, kdy slunce zahřívá pevninu i vodní hladinu. Dnes se klepeme zimou, halíme se do šál a kloužeme se po zledovatělé cestě. Chvíli jako omámení hledíme na mořskou hladinu pokrytou ledovými krami, které do sebe neustále za doprovodu nepříjemného skřípání narážejí. I tak jsme rádi, že jsme Suomenlinnu navštívili.

Na Tržním náměstí nás opět zdraví déšť. Někteří z nás se zastaví ještě v pravoslavném chrámu a pak to bereme úprkem do hotelu. Tam je pro nás připraven oběd formou teplého a studeného bufetu. Máme možnost si vybrat z teplých jídel mezi pečeným lososem a hovězím masem ve velmi chutné omáčce, ze studených je nám k dispozoco maso, omáčky majonézového typu, rajčata, okurek, zelí s ananasem, meloun. K pití voda – na tu nejsme většinou zvyklí, my dáváme spíše přednost pivu – dále káva, čaj. Po obědě máme ještě chvíli času na odpočinek a potom se vydáváme do finského Národního muzea. Naším průvodcem je kdo jiný než opět déšť.

V prostorném sále se nás ujímá průvodkyně, která by nás ráda okamžitě provedla muzejní expozicí. Jenže nás zaujmou ukázky finských národních tanců, které zde předvádějí lidoví umělci. Zcela nezakrytě dáváme průvodkyni najevo, že právě teď máme zájem o něco úplně jiného než o dobu ledovou ve Finsku. Průvodkyně rezignuje a poslušně čeká, až jí budeme věnovat pozornost. Stane se tak zhruba po dvaceti minutách. Pak jsme ochotni poslouchat její výklad u jednotlivých expozic.

Začínáme dobou kamennou. První nálezy uložené v muzeu pocházejí z doby kolem 10 000 let př. n. l. Průvodkyně vysvětluje, že Finsko bylo v době ledové pokryto vrstvou ledu o mocnosti až 3 km. Potom se začalo oteplovat, led odtával a země – slovy průvodkyně – jakoby rostla. Tento jev zvedání se země prý lze pozorovat dosud v některých oblastech, protože se stále otepluje. Velký rozvoj pro oblasti dnešního Finska znamenala doba bronzová. Z tohoto období ale pochází až neskutečně málo nálezů. Prý je to z celého finského území pouhých zhruba 200 exponátů. A vysvětlení? Bronz byl v tehdejší době velice drahý, dovážel se. Proto se odbornící domnívají, že obyvatelé staré bronzové věci přetavovali a ze získané slitiny dělali věci nové. Zároveň se celkem přesně ví, že obyvatelé v této době znali zlato, našla se však jediná zlatá mince. Poměrně málo časté jsou prý i nálezy šperků. Ty pocházejí nejčastěji z hrobů. Jenže tehdy se pohřbívalo žehem a šperky byly po spálení značně zničené ohněm.

Nálezy z římské doby železné naznačují, že tato vzdálená severská země pro tehdejší obchodníky zase tak vzdálenou nebyla. Výmluvným důkazem této skutečnosti je nález překrásného skleněného poháru, který sem přišel až z oblasti Kolína nad Rýnem. V prvních deseti stoletích po Kristu se ke slovu v dnešním Finsku stejně jako v ostatních evropských zemích dostávají Vikingové, neohrožení bojovníci, kteří hledali nejen kořist, ale místa pro své trvalé usídlení v ostatní Evropě a jejichž cesty vedly až do Středozemního moře. Není proto divu, že průvodkyně mluví o vikingské době jako o jednom z nejúspěšnějších období v historii obyvatel Finska. Ukazuje vitríny s předměty upomínajícími na dávné obyvatele.

Počátek středověku je zde datován zhruba do poloviny 12. století. Ten je spojen i s počátkem švédské nadvlády. Švédský král Erich I. podnikl prní ze tří křížových výprav do Finska / jednotlivé výpravy se uskutečnily v letech 1155 – 57, 1249 a 1293 /. Podmanění Švédy znamenalo pro zemi příklon ke katolické víře a k západoevropské kultuře. K Švédsku pak Finsko patřilo až do r. 1809. Průvodkyně ještě dodává, že středověk měl tady skutečně jakýsi mezinárodní charakter. Finové navíc odcházeli studovat na věhlasné evropské univerzity, jako je pařížská Sorbona, někteří z nich se ocitli i na pražské Karlově univerzitě. Z pobytu v západoevropských zemích si samozřejmě domů přinášeli i nové návyky a nový životní styl. Z exponátů v jednotlivých vitrínách nás zaujme především rekonstrukce ženského oděvu z přelomu 1. a 2. tisíciletí, drobné předměty, které tehdejším lidem usnadňovaly i zpříjemňovaly život, i knihy, jež vždy a všude znamenaly vzdělanost. Z nich jsme upozorněni především na mešní knihu diecéze v Turku, která byla vytištěna r. 1488 speciálně pro Finsko v dalekém Lübecku. Byla to prý první kniha právě speciálně tištěná pro Finsko. I další památky, jejichž vznik souvisí s církevním životem, stojí za pozornost. Mnohé z nich se sem dostaly prostřednictvím hanzy, jejíž moc sahala až do nedalekého Tallinu. Tak např. překrásný oltář svaté Barbory, který k těmto exponátům patří, byl vyroben mistrem Francem a jeho spolupracovníky v dílně v Hamburku.

16. století bylo v dějinách Finska dalším přelomovým obdobím. Ve Švédsku, a tím i ve Finsku se změnila vládnoucí dynastie. Léta 1523 – 1654 jsou léty vlády příslušníků rodu Vasa. A vláda především Gustava Vasy znamenala nástup reformace. Katolicismus byl vystřídán i zde luteránstvím. A to je důvod, proč se dnes skoro 90 % Finů hlásí právě k tomuto náboženství. Památkám z doby švédského panství kraluje portrét krále Gustava II. Adolfa Vasy, který padl v bitvě u Lützenu roku 1632. Na švédské panství se ve Finsku asi příliš příznivě nevzpomíná. Průvodkyně jen stručně podotýká, že Švédové i u nich v této době kradli umělecké předměty prý stejně jako u nás. V 18. století však švédská moc už musela často zápasit s nastupujícím zájmem Ruska o tyto končiny. Tehdy už dokonce bylo Finsko dvakrát okupováno Ruskem / stalo se tak v letech 1714 – 21 a 1741 – 43/.

Události 18. století byly jakousi předzvěstí toho, co se mělo odehrát ve století následujícím. Švédskou nadvládu vystřídala nadvláda ruská. Již po několikáté slyšíme, že počátek ruské nadvlády nebyl tak zlý. Finsko mělo rozsáhlou samosprávu /razili si vlastní peníze, mohli mít svou armádu/, zároveň ale luteránství zůstalo v podstatě státním náboženstvím a švédština úředním jazykem. V roce 1812 přeložil ruský generální guvernér navíc své sídlo z Turku do Helsink a ty se staly hlavním městem země. V roce 1828 sem byla přenesena i univerzita z Turku a začal velký rozvoj nového hlavního města. Neblahá rusifikace přišla až později, Finové pochopitelně na ni vzpomínají neradi. Zastavujeme se před velkým obrazem a průvodkyně vysvětluje jeho historii. Na tomto symbolicky pojatém obrazu z roku 1919 je znázorněna žena představující Finsko. V rukou drží knihu zákonů a tu se jí snaží vyrvat orel, symbol Ruska. Reprodukce tohoto obrazu prý byly ve všech možných velikostech v mnoha finských domácnostech. I průvodkyně si pamatuje, že reprodukce tohoto obrazu nechyběla ani v rodině jejích prarodičů.

Počátek 20. století přinesl mnoho převratných událostí. V roce 1906 byla finským parlamentem odsouhlasena nová ústava. Zároveň poprvé v dějinách země mohly politicky vystupovat i ženy /navíc jako první v Evropě/. Když v roce 1916 získala sociální demokracie převahu v parlamentu, byl již jen malý krůček k tomu, aby se země začala přiklánět k dění, jež probíhalo v Rusku. V říjnu 1917 byly vyhlášeny parlamentní volby. Ve dnech 13. – 19. listopadu vypukla nová generální stávka a začal boj o podobu nového Finska, jehož vznik nebylo možno již odvrátit. Prvním finským říšským správcem se stal P. Evind ze Svinhufvudu. Sovětské Rusko uznalo finskou nezávislost již koncem roku 1917, zemi však terorizovaly stále Rudé gardy. Proto vláda požádala začátkem března o pomoc německé císařství. V prvních dnech dubna se zde vylodil německý expediční sbor a Rudé gardy byly poraženy. Republika zanikla a 1. 8. 1918 byla vyhlášena monarchie. Králem se stal Fridrich Karel Hesenský, říšským správcem a velitelem armády byl zvolen C. G. E. Mannerheim. V roce 1919 byla přijata nová ústava a v polovině téhož roku opět vyhlášena republika. Prvním prezidentem byl 27. 7. 1919 zvolen K. J. Stahlberg.

I další námětově pojaté expozice jsou docela zajímavé. To už se s námi průvodkyně rozloučila, řekla nám ve stručnosti, co ještě všechno v muzeu můžeme vidět, a je dána volnost našim zájmům. Vydávám se do oddělení věnovaného oblékání. Jsou zde shromážděny ukázky módy pro různé příležitosti svatbou počínaje a pohřbem konče. Najdeme zde oblečení chudých i bohatých, nechybí ani různé módní doplňky a ukázky jejich využití. V dalších místnostech se můžeme seznámit s novějšími dějinami Finska, můžeme nahlédnout do starého finského obydlí, podívat se, s jakými hračkami si hrály finské děti a expozice v suterénu seznamuje návštěvníky muzea se specifikou života ugrofinských národů. Jen expozice s ukázkami ze života v Indii nám do tohoto muzea jaksi nezapadá. Postojíme ještě na ochozu v centrální hale, prohlížíme fresku Akseli Gallen-Kallela inspirovanou finským národním eposem Kalevala a pokoušíme se odhadnout děj ztvárněný na jednotlivých částech této mohutné fresky.

Čtvrtá hodina odpolední, hodina, kdy se v zimním období muzeum zavírá, je tady. Opouštíme prostory muzea, procházíme městem, nahlížíme do výloh obchodů a vracíme se do hotelu. Máme čas na večeři a o půl sedmé se znovu vydáváme do helsinských ulic. Počasí se opět zhoršilo, prší a začíná foukat silný vítr. Cílem naší cesty je Sibeliova akademie. Od půl osmé se zde koná absolventský koncert, na programu je hudba francouzských skladatelů. Debussy-Sachs, Pierre Boulez, Edgar Varése, Philippe Hurel a Maurice Ravel. Po první části koncertu jsme poněkud na rozpacích, většina z nás totiž tomuto typu vážné hudby zrovna nefandí. Přetrpíme ještě druhou polovinu – poslední část, tři Ravelovy poémy – nám poněkud spraví náladu. Jakmile ale vyhlédneme ven, naše nálada je zase pod bodem mrazu. Z oblohy se spouští šňůry deště, vše za doprovodu bouřlivého vichru. Použití deštníku je téměř nemožné, vítr ho okamžitě obrátí. A tak uháníme do hotelu, někteří se zastávkou v restauraci. V restauraci u Hemingwaye čepují černé velkopopovické. K zahození není ale ani finské pivo, už jsme byli seznámeni s tím, že nejlepší značky jsou KOFF a KARHU. Jejich pivo má poměrně vysoký obsah alkoholu, 4,6 %. Tzv. lehké pivo má 2,5 % alkoholu.

V pondělí pro nás začíná tvrdá práce. Za pět dní zvládnout návštěvu dvanácti škol a dalších institucí, to bude útok nejen na mozkové závity, ale i na naše nohy. V osm hodin máme přistaven před hotelem pohodlný autobus a můžeme vyrazit. Opět nás provází zatažená obloha a vítr. Dnes nám to nevadí tolik, jako nám to vadilo včera a předevčírem. Jedeme na samý okraj Helsink, na Malmi Commercial College, v překladu zní název Obchodní kolej. Při vystupování před moderní budovou školy nás už dokonce zdraví severské slunce. Jsme uvedeni do světlé místnosti, je nám nabídnuto malé občerstvení – káva, čaj, sendviče se šunkou a zeleninou, později nám je odhaleno, že finským zvykem je diskutovat právě při občerstvení a ne u prázdného stolu – a dovídáme se základní informace o škole.

Škola byla založena v roce 1944, jako obchodní působí od roku 1957. Jejím majitelem je soukromá společnost – prý to není obvyklé – hlavní část jejího rozpočtu ale platí samotné město Helsinky a stát. Vzdělání až po doktorský titul je totiž bezplatné. Ve škole studuje zhruba 700 studentů v denním studiu, stejný počet ve večerním studiu a 1 000 studentů v dalších formách vzdělávání. Studium v nižším stupni trvá 3 roky, ve vyšším 3,5 roku. A obory nabízené ke studiu? Marketing, účetnictví, informační technologie, cestovní ruch /pro úspěšné uplatnění studentů tohoto oboru se nabízí výuka 10 jazyků/, dále zde lze studovat obor sekretářka, zahraniční obchod, v denním studiu navíc ještě marketing pro basketbal a voleybal. Aby škola udržela sepětí s obchodním světem, musí studenti za dobu svého studia absolvovat zhruba 6 měsíců praxe v podnicích a dalších institucích. Toto vzdělávací zařízení patří údajně k nejlepším v zemi hned z několika hledisek. Je mezi pěti nejlepšími podle průzkumu, který sledoval, kolik studentů vystudovavších na této škole v letech 1987 – 92 nalezlo práci. Škola na tom není špatně ani z pohledu výše nákladů na studium jednoho studenta. „Nejdražší“ školy vynakládají na studenta i 40 000 marek, oni necelých 20 000. Přitom se jim ale prý také nežije lehce, potýkají se s mnoha problémy. Sami si musí i něco vydělat. Mají sportovní zařízení, to pronajímají. Dále tím, že v roce 1974 zavedli večerní studium, využili efektivně budovy, jejíž velikost byla pro 700 studentů denního studia předimenzovaná. I tady podobně jako u nás se potýkají s problémem odměňování aktivnějších pracovníků. Odbory a učitelská organizace jim nedovolí velké rozdíly v mzdách. A na hrazení práce navíc připadá málo, jen 5 – 10 % z celkových finančních prostředků.

Po těchto zajímavých informacích se vydáváme na prohlídku školy a při tom se ptáme. Zvláštností je zde pro nás až dost. Tak např. vedle prosklených učeben procházíme i učebnami bez oken, s uspořádáním prostoru, které připomíná starořecké divadlo. Stupňovité hlediště, kulaté jeviště a to je určeno pro učitele a technické zázemí jeho výuky. Sborovna je rozdělena na jakési boxy pro jednotlivé učitele. Každý z nich tam má k dispozici skříňku, telefon a počítač. Jsme upozorněni, že toto uspořádání je netypické, na jiných školách se s ním skutečně už nesetkáme. Dech nám vyrazí i úzké točité schodiště, po němž se vystupuje do patra. Co by tady řekla naše hygiena? Navíc i učebny jsou poměrně nízké. Zaujme nás počítačová učebna. Je veliká, s hnízdovým uspořádáním počítačů. Učitele však nevidíme. Proč? Ten působí jen jako poradce, pomáhá žákům řešit konkrétní problémy, s nimiž se při samostatné práci setkají. Průvodce nám říká, že je ve škole celkem 300 počítačů, že toto množství je nadměrné, počítače nejsou plně využity. Navíc prý každý rok kupují zhruba 100 nových počítačů pro inovaci. Trochu nám vadí svrchní oblečení pohozené vedle každého studenta. Ti zde totiž nemají povinnost svlékat se a zouvat v šatnách. Ještě v rychlosti nahlédneme do prostorné tělocvičny i do místností pro provozování tance a squashe. Pak už nás vedoucí honí, že máme zpoždění, že musíme dodržet časový harmonogram jednotlivých návštěv, že se nesmíme nikde zdržet, byť by to zde bylo sebezajímavější. Finové si prý potrpí na přesnost. V rychlosti se rozloučíme a už nás autobus odváží na Národní výbor školství do Helsink.

Tam nás přijímá paní Marietta Sarimusaka a omlouvá paní Tuiju Kirveskari, o níž jsme byli informováni, že to je ta paní, která „sedí na penězích“. Paní Marietta vypráví, že příslušníci její rodiny jsou velkými obdivovateli České republiky. Jejich devatenáctiletý syn studoval celý rok na gymnáziu v Blansku a bydlel tam v rodině Svobodových. Ve Finsku studuje ruštinu, letos se připravuje k maturitě a chce studovat češtinu na univerzitě v Helsinkách a pak i v Praze. Syn i oni sami prý vzpomínají na krásné zážitky z české rodiny, kterou všichni už navštívili. Jsme docela mile překvapeni. Koho by nazahřálo u srdce, když slyší, že někdo v tak vzdálené zemi se zajímá o jeho rodnou zem.

Paní Tuija Kirveskari nás informuje o práci Národní vzdělávací jednotky, která patří pod ministerstvo školství a pomáhá mu uvádět do praxe jeho cíle. Dokládá to sporadickým komentářem: „Oni mají nápady a my pracujeme“. Vysvětluje, že současný vzdělávací systém nevyhovuje a že by měl být do roku 2 000 přebudován. Nejdůležitější reforma by měla proběhnout právě v oblasti odborného školství. Chtějí připravit hlavně širší odborné vzdělání a součástí reformy je i snaha dosáhnout toho, aby studenti z odborných škol mohli studovat dále na všech typech škol vysokých. Za tímto účelem má být zavedena „odborná“ maturita. Zkoušky, které uzavírají studium na odborných školách, zatím nejsou považovány za rovnocenné s maturitou a studenti z těchto škol mohou pokračovat ve studiu pouze na polytechnických akademiích, nikoliv na univerzitě. Zájemci o univerzitní studium prý těžko dodělávají maturitu. Zatím nevědí, jak toto vše v budoucnu dopadne, prý je to horká politická otázka, všichni vědí, že bude muset být ještě popsáno mnoho papírů a odzkoušeno mnoho nápadů.

Další informace se týkají přehledu vzdělávacího systému. Jedna jeho část je určena mladým, druhá dospělým. Právě dospělým a jejich vzdělávání je ve Finsku věnována velká pozornost, protože Finsko má vysokou míru nezaměstnanost. V zemi činí nezaměstnanost 15 – 17 %, v samotných Helsinkách dokonce 20 %. Aby nevzrůstala např. kriminalita, musí dospělí mít dost možností rekvalifikace. Paní upozorňuje, že asi i pro nás se stane problém vzdělávání dospělých v dohledné době žhavým. Nabízí, že – pokud bychom měli zájem – mohou poskytnout informace, neboť v této problematice se dokáží už slušně orientovat.

V pravé poledne opět sedáme do autobusu a hurá na třetí „štaci“. Jedeme asi 30 km na sever od Helsink, do Keravy. Zdejší Obchodní kolej patří do polytechnického sdružení Espoo – Vantaa, jehož členy je celkem 11 škol. Do školy vstupujeme se smíšenými pocity. Toto že je škola? Budova připomíná spíše továrnu. Brzy nám je jasno. Skutečně původně zde byla gumárenská továrna, kolej byla založena v roce 1989 a je tak nejmladší ve Finsku. Dlouho prý však v těchto nevyhovujících prostorách nepobudou, během dvou let se budou stěhovat do nové budovy ve městě. Jaký bude další osud této budovy, ředitelka školy Tuija Hirvikoski-Uitto, která se nám věnuje, neví.

U vchodu si prohlédneme informační centrum. Pracují v něm studenti, mají k dispozici počítač, fax a monitor a jejich úkolem je předávat důležité informace studentům i učitelům. Na nástěnce vedle centra jsou i mezinárodní informace. Paní ředitelka říká, že jich tu je zatím málo, čekají, až je přivezou studenti právě pracující v cizině. Nahlédneme také do obchodu obsluhovaného studenty – tedy nic moc výběr zboží – a do jedné z učeben a pak nás čeká chvíle klidu při obědě. Všichni se už docela těšíme, úvod prvního pracovního dne byl náročný. K obědu si můžeme vybrat, co chceme. Někteří zůstávají seversky věrní rybě, jiní si dávají cosi jako bramboráky ozdobené brusinkami nebo hovězí kousky s mrkví a omáčkou. K tomu si v boxu vybíráme pečivo, brambory – jsou vařené ve slupce a s touto slupkou se i servírují a konzumují. Nechybí zeleninové saláty, kečup, majonézové omáčky, k pití pivo, limonády, káva, čaj a je tu též něco málo sladkého. Že se nám po obědě nechce do další práce, je celkem logické.

Posadí nás do auly a v následující tři čtvrtě hodině se nám věnuje pan Pentii Rauhala, předseda již zmíněného polytechnického sdružení. Mluví především o změnách, které přineslo posledních 15 let vývoje, i o problémech školství. Před 15 lety byl prý ředitel pouhým vykonavatelem vyšší moci, dnes je skutečným ředitelem. Důkazem toho je i skutečnost, že ředitel dostane peníze a může si s nimi nakládat, jak uzná za vhodné. Je ale pochopitelné, že i v současnosti se musí řídit některými závaznými předpisy. Je např. dána výše platů, existuje závazné rámcové kurikulum. O závěrečném kurikulu si však už rozhoduje sama škola. Za 15 let se také rozvinuly vztahy s cizinou. Zatímco dříve byly kontakty téměř nulové, dnes probíhá v této oblasti čilý ruch. V cizině se snaží i leccos přiučit. Slovy pana Rauhaly: „Proč pracně ověřovat to, co už jinde zkusili“. Proto je také kladen takový důraz na mezinárodní projekty. Opět slyšíme o financování studia. Náklady na studenta, které škola dostane, jsou závislé na charakteru školy i na oblasti, v níž se škola nachází. Zde jsou náklady na studenta asi 20 000 finských marek, někde činí i 35 000 marek a v lesnictví např. až neuvěřitelných 70 000 marek.

Potom se nás zase ujímá ředitelka spolu se studenty, začíná prohlídka školy a dostáváme i další informace. Nejvíce nás zajímá to, že ředitel neučí a nemusí učit ani zástupce ředitele, pokud spolu uzavřou patřičnou dohodu a ředitel uzná, že zástupce má dost práce. Celý sbor je rozdělen do tří jednotek a je určen vedoucí každé jednotky. Ten každoročně uzavírá s ředitelem dohodu o tom, co jeho jednotka bude celý rok dělat, čili předkládá jakýsi plán práce. Pokud chce ředitel učinit nějaké důležité rozhodnutí, musí se ptát jednotek na jejich názor. Ředitel také sleduje spokojenost studentů ve škole a úspěšnost studentů při zajišťování si zaměstnání. Ministerstvo dělá každoročně hodnocení této situace, výsledky poskytne škole a ta se rozhodne, jaké předměty dostanou třeba vyšší hodinovou dotaci, aby se studenti lépe a snáze uplatnili v praxi. Škola je hodnocena z mnoha hledisek. Ředitelka uvádí, že např. loni bylo hodnoceno celkem 16 oblastí. Ve čtrnácti byli hodnoceni na výbornou a pouze ve dvou na dobrou. Jednou z hůře hodnocených oblastí bylo právě prostředí. Budova továrny skutečně není vhodná pro výuku. Vzhledem ke každoročnímu hodnocení ředitelka ví, že musí vždy ukázat něco nového, aby uspěla v konkurenci.

V současnosti zde studuje asi 550 studentů a vědomosti jim předává přes 30 učitelů. Škola nabízí svým studentům nejrůznější zaměření. Je to především obchod, marketing, zahraniční obchod, účetnictví, ekonomie, knihovnické služby, služby v dopravě a další. Studentům jsou během studia přidělovány kreditní body, hodnota jednoho kreditního bodu odpovídá zhruba čtyřiceti hodinám práce a o udělení kreditního bodu rozhoduje učitel. Započítává se práce ve vyučovacích hodinách, samostatná práce, úspěšnost v různých testech, pomoc studentům nižších ročníků, účast v mezinárodních projektech, práce v cizině. Studium trvá 3 – 4 roky a student, pokud chce získat diplom, musí dosáhnout 140 kredítních bodů, z toho 80 ve své specializaci. Pokud je v některém kurzu neúspěšný, opakuje ho tak dlouho, dokud nezíská body. Tím si ale pochopitelně prodlužuje studium. Na náš dotaz, zda z této školy mohou studenti odejít studovat na univerzitu, odpovídá průvodkyně, že jen ti nejlepší, po dosažení 160 kreditních bodů. Tato informace se nám poněkud neshoduje s informací z Národní vzdělávací jednotky.

Po celou dobu naší návštěvy jsou s námi i studenti. Zatím příliš nemluvili, i když jsme se jich ptali. Více se rozpovídají až o účasti v mezinárodních projektech, především o projektu Leonardo. Mají zájem i o spolupráci s naší zemí, ředitelka zve naše studenty na práci na jejich škole. My si jen v duchu říkáme: „Kdyby nebyla ta velká vzdálenost. Tu překonat je pro naše studenty finančně příliš náročné“.

Po třetí hodině se vracíme do Helsink. Počasí se umoudřilo – na jak dlouho nevíme – a tak máme i chuť sledovat krajinu ubíhající za okénky autobusu. V tuto roční dobu působí ještě šedě, ale v létě to musí být samá zeleň. Smrky, borovice, břízy – typický porost finské krajiny. Souvislý les je jen občas přerušen větším či menším shlukem domů, popřípadě budovami některého podniku. Ze všeho dýchá pro nás neobvyklý klid a pohoda. Ani provoz na dálnici není nijak silný, přestože se vracíme v dopravní špičce.

Relativně pěkné počasí – alespoň ve srovnání s počasím uplynulých dvou dnů – nás vyláká do ulic ještě večer. Vítr sice neustal, ale svítí slunce. A je to pro nás nezvyklé severské, ještě nízké slunce, které vytváří i uprostřed městského osídlení nezapomenutelné scenérie. Dlouhé stíny, zvláštní oranžové zabarvení budov i vodní hladiny, nízké tmavé mraky. Před šestou se pomalu stmívá, rozžíhá se pouliční osvětlení a celá atmosféra se opět mění.

1. část

Je pátek, 28. února 1997. Hned po ránu se sluníčko prodírá přes mraky, jakoby chtělo dokázat, že to s tím brzkým příchodem jara myslí vážně. Vždyť jsme si letošní zimy užili až dost. Na ruzyńském letišti se pomalu scházejí účastníci vzdělávacího kurzu pro management škol zařazených do programu PHARE, aby čekali na let OK č. 480, který je dopraví do hlavního finského města Helsink k osmidennímu pobytu. Před desátou přicházejí obě vedoucí, dr. Kazeleová a dr. Tomancová. Obě skutečně v dobré náladě – požadavek „dobrou náladu s sebou“ byl zanesen do prvního informačního letáku, který účastníci cesty obdrželi, vedle vskutku neocenitelné rady nezapomenout si cestovní pas. Dr. Kazeleová nám rozdá letenky a oznámí nám, že let je o půl hodiny posunut, neodlétáme tedy v 11, 05, ale až v 11, 35. Dostavujeme se k odbavení, zhruba na tři hodiny se loučíme se svými kufry a v duchu se modlíme, aby se snad někomu nezachtělo nám kufry odeslat na druhou stranu zeměkoule. Mnozí z nás již dříve něco podobného zažili. Procházíme přísnou kontrolou, někteří musí svléknout ze sebe všechno kovové, aby bezpečnostní zařízení bylo spokojeno a „neřvalo“. Pak teprve čekáme jako mlsní psi u dveří, až nám vydají palubní lístky a odvezou nás autobusem k letadlu.

Dočkáme se a usedáme na rezervovaná místa. Ještě dříve, než se letadlo rozjede po ranveji, studujeme, čím že to do Helsink poletíme. Propagační materiál ČSA nám praví, že se jedná o Boeing 737 – 500 s následujícími technickými údaji. Délka 29, 79 m, šířka trupu 3, 76 m, rozpětí křídel 28, 89 m, počet sedadel 108, užitečný náklad 15 130 kg, maximální cestovní rychlost 790 km za hodinu a výška letu 11 300 m. Než stačíme vše prostudovat, vítá nás na palubě letadla posádka v čele s kapitánem a letušky s každodenní rutinou seznamují cestující s bezpečnostními opatřeními. Jak a kdy použít kyslíkovou masku, kde je uložena plovací vesta, jak ji použít, především kdy zatáhnout za červený terčík, aby se vesta nafoukla. Jen proboha tak neučinit v prostorách letadla, protože pak by se všichni cestující s nafouklými vestami do letadla snad ani nevešli. Doufejme, že nic z těchto pomůcek nebudeme potřebovat.

Letadlo rozvážně „naroluje“ na startovací dráhu, motory zvyšují otáčky a než se nadějeme, jsme ve vzduchu. Pod sebou máme Prahu a stoupáme. Počasí není až zase tak příliš ideální, vidíme ale ještě Krkonoše a až někde nad polským územím se vnoříme do mraků. Z nich potom občas vykoukne ještě záblesk pevniny, pak moře a až začneme opět klesat, registrujeme zase pevninu. To je už však pevnina finská. Mezi tím nám je v letadle nabídnuto teplé občerstvení /dušená zelenina, trojúhelníček těstovin zapečených s uzeným, jakási nádivka ze zeleniny a masa/, k tomu kompot, jako zákusek banán se šlehačkou a čokoládou, k pití si lze vybrat pivo, bílé a červené víno, džus, kolu, čaj či kávu. To vše je ještě obohaceno sýrem, máslem a malou porcí smetany do kávy. Stevardky také nabízejí další zboží k nákupu.

Pod námi se vlevo objevuje finská pevnina, vpravo moře. Obdivujeme z výšky pohled na nekonečné lesy, občas přímo ukázkově finsky doplněné jezery a na některých místech přerušené lidskými sídlišti. Ojedinělé ostrůvky sněhu signalizují, že tady, na severu, se zima ještě nevzdala své vlády. Klesáme níž a níž, posouváme hodinky o hodinu dopředu a přistáváme na letišti Helsinky – Vantaa, necelých 20 km od centra hlavního finského města. Posádka letadla se s námi loučí, přeje nám příjemný pobyt a zve nás znovu na paluby letadel ČSA. Sluníčko se pomalu schovává za mraky, my se dostavujeme k odbavení, vyzvedneme si kufry – sláva, žádný se neztratil – a v hale na nás už čekají finští lektoři. Vítá nás paní Pirkko Uotila a k ní se potom přidává i pan Mika Vepsäläinen, kterého už známe ze školení v Brně – Šlapanicích. Je pro nás připraven autobus a ten nás doveze do hotelu Arthur, který se na osm dní stane naším přechodným domovem. Při cestě na hotel nás paní Pirkko upozorňuje, že jsme přicestovali ve vskutku významném dni. Všude totiž visí finské vlajky. 28. únor je ve Finsku slaven jako den národního eposu Kalevaly.

Během dvaceti minut autobus zastavuje před hotelem téměř v centru města. Ani rozdělení pokojů netrvá dlouho. Scházíme se v 18 hodin, aby nám finští přátelé předali první informace, aby si s námi připili sektem /mnozí z nás ho oceňují dost tvrdě jako něco, co připomíná rozpuštěné bon pari/ a aby nás pozvali na večeři. Ta je připravena v hotelu formou studeného a teplého bufetu. Jako předkrm se podává studený uzený losos se zeleninou podle vlastního výběru, pak následuje teplé jídlo, hovězí maso v omáčce podobné vzdáleně našemu guláši a k tomu rýže. Jídlo si pochvalujeme, vše je chutné, většinu z nás láká především losos, který je pro nás vzácností. Mnozí páni kolegové však protestují proti přemíře zeleniny. Prý tak zdraví zase být nepotřebují.

Večer si každý z nás volí „soukromý“ program. Většina se rozhoduje pro procházku po nočních Helsinkách. Do centra je to pět minut pěšky a tak nám nic nebrání, abychom procházeli ulicemi, nahlíželi do výkladních skříní, seznamovali se alespoň přes sklo se zbožím ve finských obchodech i s jeho cenami, mnozí se také rozhlížejí po nabídce restaurací, protože i jejich služeb budeme muset využít. Večeře si totiž musíme zajišťovat sami. Přecházíme přes hlavní helsinské náměstí, jehož dominantami jsou Národní divadlo a budova nádraží. Budova Národního divadla odráží vliv národního romantismu a byla vybudována z granitových bloků v roce 1902 podle návrhu Onni Tarjanne. Hlavní nádraží je monumentální budova z let 1906 – 14, postavená podle návrhu Eliela Saarinena. Jí končí ve Finsku národní romantismus a začíná severská secese. První seznámení s Helsinkami je celkem příjemné, docházíme k poznání, že orientace ve městě nebude ani pro méně zdatné v tomto směru problémem. První procházku nám pouze znepříjemňuje silný vítr. A to ještě nevíme, co nás v tomto směru čeká v příštích dnech.

První březnový den, sobota, se „vyznamená“ psím počasím. Po ulicích prohání vítr, či spíše vichřice, loňské listí i chodce. Rozednívá se kolem sedmé a při pohledu ven máme náladu ještě horší, než je to počasí. Vydatně posnídáme, švédský stůl nám nabízí skutečně všechno možné. Na podnosech se předkládá salám, šunka, něco mezi tlačenkou a huspeninou, tvrdý sýr i měkké sýry, kyselé nebo čerstvé okurky, rajčata, jogurt, müsli, lupínky typu corn flakes, máslo, džem, tmavé a světlé pečivo /lze si ho i opéct v opékači/, střídavě se v nabídce objevují i banány, pomeranče, jablka, popřípadě kompot. A k tomu všemu káva, čaj, džus. Jsme si vědomi toho, že dny budou svou náplní náročné, a tak většina z nás se snaží snídat co nejvíce.

V deset hodin je přistaven autobus a v něm na nás čeká překvapení. Průvodkyně mluvící česky. Ihned hlásí, že zná Prahu, že naše hlavní město je krásné a že Helsinky se mu svým historickým významem nemohou zdaleka rovnat. I přesto jsou prý Finové na své hlavní město hrdi, mimo jiné i proto, že zde neexistuje těžká kriminalita. Nějaký ten kapsář a drobný zlodějíček se prý občas objeví, ale k těžkým kriminálním zločinům tu téměř nedochází. Důkazem toho je fakt, že i v noci se může sama žena vydat na procházku do městských ulic a nemusí se obávat o svou bezpečnost. Je to pro nás příjemné zjištění, protože právě večery chceme věnovat procházkám po městě. Autobus se pomalu rozjíždí a nám se dostává hlavních informací o Finsku i samotných Helsinkách.

Finská republika /finsky Suomen Tasavalta, švédsky Republiken Finland – ve Finsku totiž užívají dvou úředních jazyků, finštiny a švédštiny, proto všechna označení – i označení ulic – jsou v obou jazycích/ je po Švédsku druhým největším státem severní Evropy a šestým největším v celé Evropě. Rozlohou 337 032 km2 je více než čtyřikrát větší než Česká republika, ale má pouze 5 milionů obyvatel. Není také bez zajímavosti, že téměř čtvrtina finského území se rozprostírá za polárním kruhem.

Samotné Helsinky rozložené na břehu Finského zálivu, někdy přezdívané bílé město severu nebo dcera Baltu, mají půl milionu obyvatel. Byly založeny r. 1550 švédským králem Gustavem I. Vasou v místech, kde se vlévala řeka Vantaan do Finského zálivu. Brzy po dokončení výstavby se staly obchodním střediskem, jež bylo rivalem nedalekého Talinu /v této době nazývaného Reval/. Na příkaz královny Kristiny byla při něm v r. 1639 postavena pevnost, která měla chránit celou provincii. Ta, spolu s pevností Suomenlinna u Helsink se měla stát dostatečným štítem proti ruské rozpínavosti.

V roce 1713 byly však Helsinky v době tzv. severské války velmi těžce poškozeny. Po uzavření míru v roce 1721 se obyvatelé vrátili a začalo nové budování města. Především bylo zdokonaleno opevnění a obnoveny pevnosti. Po uzavření míru po dalším střetnutí s Ruskem bylo Finsko připojeno k Rusku a tak r. 1809 skončila švédská nadvláda. V roce 1812 prohlásil car Alexandr I. Helsinky hlavním městem nového velkoknížectví. Průvodkyně zdůrazňuje, že na počátku ruské nadvlády se Finové měli dobře, protože získali rozsáhlou autonomii. Všechny tyto změny vedly k rozsáhlé výstavbě Helsink, jejíž výsledky můžeme obdivovat dodnes. Jednotný plán výstavby byl svěřen architektu Johanu Albrechtovi Ehrenströmovi, který spolu s berlínským stavitelem Carlem Ludwigem Engelem vytvořil monumentální empírové centrum města. Na pracích se zde podíleli i jiní stavitelé, jež přinášeli další prvky moderní architektury.

I v 19. stol. bylo však město sužováno menšími lokálními požáry ničícími již dokončené stavby /vyhořela např. i opera a jiné významné stavby/. V roce 1828 byla do Helsink přenesena univerzita z nejstaršího finského města Turku, začal se mohutně rozvíjet i průmysl. Do místních dějin se významně zapsaly i události roku 1917. Po pádu ruského cara vyhlásilo Finsko vlastní republiku. Během 2. světové války se pak Helsinky staly jedním z mála měst, která nebyla obsazena cizími armádami. Z novodobých dějin nám je především připomenuto, že v roce 1952 se zde konaly letní olympijské hry a v roce 1975 byly Helsinky místem mezinárodní konference o míru a bezpečnosti v Evropě.

Projíždíme helsinskými ulicemi, jsme upozorněni na Dům tří stavů. Budova, obměňující klasicistní ráz, byla postavena pro tři stavy – sedláky, klérus a měšťanstvo. Projektantem i stavitelem byl v roce 1891 Gustav Nyström. Z vnějšku je zajímavý především ryzalit nesený mohutnými sloupy a pilíři s korintskými hlavicemi. V jeho tympanonu je bronzový reliéf, jehož ústřední postavou je car Alexandr I. Byl zhotoven v letech 1892 – 1903 Emilem Wilkströmem. Dnes patří dům přírodovědecké společnosti.

Propleteme se dalšími ulicemi a uličkami a než se nadějeme, už autobus stojí na nábřeží. Je nám doporučen sobtoní ranní trh a je nám dán na chvíli rozchod, abychom vychutnali atmosféru ranní tržní nabídky. A skutečně se zde dá koupit všechno možné. Pochopitelně to jsou především ryby a co jiného než především lososi. Mimo nich je nabízená škála ryb také velmi pestrá. Snad téměř všichni ani netušíme, jak se všechny ty „potvory“ jmenují. Se zájmem prohlížíme ryby uložené v ledové tříšti, pozorujeme zručnost prodavačů při porcování ryb a s údivem sledujeme, jak jeden z prodavačů právě jednu z mořských ryb doslova „svléká z kůže“. Po jeho zásahu zůstane ryba – striptýzačka připravená jen ochutit, dát na pánev a pak, žaludku, měj se dobře. Na trhu se však dá koupit i mnoho dalších užitečných věcí. Atrakcí pro nás, středoevropany, jsou sobí kůže. Další obdivují svetry s norskými vzory, vlněné severské rukavice či teplou domácí obuv. Pozornost žen upoutá cosi mezi šálou a kapucí, ušité z flauše a lemované kožešinou. Ihned si uvědomujeme praktičnost tohoto nepatrného módního doplňku a některé z nás neodolají. Cenu nelze přepočítávat na české koruny – pak byste si určitě tuto věc nekoupili. Ještě vyzvídáme na prodavačce, které zvíře darovalo svou kůži na náš módní doplněk. Tak na té vínové kapuci je kůže z lišky a na té černé – toto zvíře žije na severu a nemá ani český název. Tak nám překládá slova prodavačky naše milá průvodkyně.

Z místa trhu se také rozhlédneme po okolí. Vrcholku nad přístavem vévodí ortodoxní Uspenská katedrála. Je to velkolepý kostel, postavený podle návrhu Alexandra Gornostajeva v roce l868. Projektant vycházel ze staroruské architektury, stavebním materiálem se stala cihla. Interiér kostela má pojetí ruských ortodoxních kostelů. Vlevo od hlavní silnice najdeme prezidentský palác. Průvodkyně nás upozorňuje, že v tomto paláci prezident jen pracuje, nebydlí zde. Budova byla postavena v letech 1814 – 18 Pehrem Granstedtem pro obchodníka Heidenstraucha, v roce 1837 byla přestavěna jako carova helsinská rezidence. Od roku 1918 zde pracuje prezident. Naše oči sledují siluety dalších budov – jim vévodí městský dóm, tam se za chvíli vydáme – a sklouznou i k mořské hladině. Ledová tříšť, která ji pokrývá, je neklamnou známkou toho, že zima tady ještě zdaleka nepředala vládu jaru.

Autobus nás veze podél přístaviště, tam v dálce – jak upozorňuje průvodkyně – jsou připraveny finské ledoborce uvolňovat cestu lodím do přístavu. Bez nich si finská plavba nedovede život představit a jejich výroba je pravděpodobně i dobrým artiklem pro vývoz. Finsko prý vyrábí 80 % ze všech ledoborců na světě. Podmračený, deštivý den nám však brání vychutnat všechny krásy přístavu, z mlhy se vynořují jen obrysy kotvících lodí. Pouze těsně u břehu se nám předvádějí ve své ladné kráse soukromé lodi bohatších majitelů.

Další naší zastávkou je nejznámější prostranství Helsink, Senátní náměstí. Jeho dominantou umístěnou na vysokém schodišti je dóm. Byl vybudován v první polovině 19. století stavitelem Carlem Ludwigem Engelem. Stavba stojí na půdorysu řeckého kříže a zdobí ji velkolepé průčelí s korintskou sloupovou halou. Určité problémy nastaly při výstavbě kopule a věže. Proto se stavitel Ernst Bernhard Lohrmann potom, co Carl Ludwig Engel zemřel a on převzal dostavbu, rozhodl pro vybudování menší kopule a čtyř rohových věží. V roce 1839 byla před chrám postavena velkolepá terasa s rohovými pavilóny, postavenými B. Lohrmannem. Průčelí i boční fasády chrámu mají sochařskou výzdobu, která je dílem berlínského sochaře Augusta Wredowa a Hermanna Schievelbeina. Protože se jedná o chrám luteránský, nechybí uvnitř sochy reformátorů Martina Luthera a Jiřího Melanchtona. Pozornost ve strohém empírovém interiéru zaslouží i socha finského reformátora Mikaela Agricoly a překrásné luxusní varhany.

Západní část Senátního náměstí vyplňuje budova univerzity. Objekt byl navržen a postaven v letech 1828 – 32 Carlem Ludwigem Engelem pro vysokou školu, přestěhovanou do Helsink z Turku. Boční trakty byly postaveny v r. 1937 podle projektu S. Siréna. Při bombardování v roce 1944 byla část budovy s aulou těžce poškozena, po ukončení války byla opravena v původní podobě.

Z terasy kostela přehlížíme horizont. Ten lemují střechy přilehlých budov a v dálce i siluety lodních velikánů společností Silja Line a Viking Line. Pokud náš pohled sklouzne poněkud níže, uvidíme další domy lemující náměstí – z nich nejstarší pochází z 18. století – a naši pozornost zaujme i socha cara Alexandra II. odhalená r. 1894 uprostřed náměstí. Mnozí z nás, kteří znají prostory a zástavbu dřívějších sovětských, dnes ruských měst, podotýkají, že tento prostor se jim velmi podobá. Průvodkyně nám dává za pravdu. Vždyť v ruských městech i v Helsinkách pracovali stejní stavitelé. A toho prý dříve hojně využívali různí, především američtí filmaři. Pokud potřebovali exteriéry z ruských měst, hlavně z Petrohradu, filmovali právě zde, na helsinském Senátním náměstí.

A pak se vracíme opět do přístavu. Jedem podél mořského pobřeží a od průvodkyně se dozvídáme další zajímavosti, které nám doslova vyrážejí dech. Autobus např. zpomaluje u jakýchsi lávek nad mořskou hladinou, na nichž jsou dřevěné lavičky. Průvodkyně se nás poněkud škodolibě ptá, zda tušíme, na co lavičky jsou. Pochopitelně netušíme. A ona rozzářena vypráví o finském národním zvyku. Tyto lavičky prý slouží k praní koberců. A to je ten národní zvyk. Finové mají v bytech malé koberce – ne jak u nás koberce pokrývající celé plochy – a když je pěkné počasí, vyrazí celá rodina a její nejbližší příbuzní právě na toto místo a zde se věnují drbání koberců. Baltské moře a jeho úžiny vůbec totiž nejsou příliš slané, protože Balt byl kdysi jezerem, a tak vyprat koberce není problémem. Tímto způsobem se někdy ještě pere i prádlo. Průvodkyně ale zároveň upozorňuje, že tuto očistnou kobercovou lázeň asi brzy úřady zakáží, protože i zde dochází k většímu a většímu znečišťování moře.

Při pomalém průjezdu přístavní oblastí se dozvídáme další a další zajímavosti. Například to, že v okolí Helsink se nalézá mnoho ostrovů. Tyto ostrovy prý nejsou téměř soukromé. Patří buď městu – pak jsou určeny pro rekreaci helsinského obyvatelstva, jsou zde kavárny, divadla a další podobné zábavní podniky – nebo jsou státní a pak na nich sídlí vojsko. Než se stačíme vzpamatovat z „kobercového“ šoku, je tu šok další. Ve své poněkud železné kráse se nám předvádí kotvící ruská ponorka. Proboha, kde ta se tu vzala. Vysvětlení je jednoduché. Jejím majitelem je dřívější manžel dcery bývalého finského prezidenta. A komentář k této skutečnosti? Jak prosté. Vyměnil ženu za ponorku.

Než dojedeme k olympijskému stadiónu, informuje nás průvodkyně o průměrných platech a výdajích finské rodiny. Tedy průměrný plat se pohybuje kolem 10 000 finských marek, ale daně jsou podle slov průvodkyně poměrně vysoké. Činí 35 – 40 procent. Vzápětí na to však dodává, že každý pracovník má na každý rok vypočítávány jakési „soukromé“ daně. Každý totiž platí daň sníženou o úlevy vzhledem k půjčkám, majetku a podobným náležitostem. Při tomto výkladu projíždíme oblastí nejdražších bytů v Helsinkách. Jedná se o domy zhruba čtyř až pětipatrové. Je nám vysvětleno, že se ve městě nesmí stavět výškové domy. Nejvyšší je totiž věž olympijského stadiónu a nic ji nesmí převýšit. Chloubou Helsink je také nebývalé množství zeleně. Smíšené lesíky, břízy – to je symbol zdejší „přírody“. My tuto skutečnost příliš nevnímáme, protože v tuto dobu nás zdraví spíše hněď se zbytky špinavého sněhu.

Projíždíme kolem hlavního helsinského hřbitova. Průvodkyně upozorňuje, že zde spí svůj věčný sen vedle sebe luteráni, pravoslavní, katolíci, židé i muslimové. Všichni najdou ve městě i své kostely, nikdo nikoho zde v jeho víře neomezuje. Všichni žijí v míru vedle sebe. Na hřbitově Hietaniemi je pohřbena celá řada významných politiků i umělců, na výzdobě jejich náhrobků se podíleli přední sochaři Finska. V části zvaní Pohřebiště hrdinů je nejznámějším náhrobek Carla Mannerheima, který v roce 1953 vytvořil Väinö Aaltonen. A my zatím zastavujeme u Sibeliova pomníku. Průvodkyně přirovnává finského skladatele Sibelia k našemu Antonínu Dvořákovi a vypráví historii vzniku tohoto pomníku. Jeho autorkou je sochařka Eila Hiltunenová , která v roce 1967 tento monument vytvořila. Tehdy jí nebylo ani 30 let. Výsledek její práce je značně abstraktní. Ona sama řekla, že pomník tvořila podle toho, jak sama cítila Sibeliovu hudbu. Pomník připomíná silně varhany i katedrálu dohromady. Ještě než se rozběhneme k pomníku, průvodkyně nám doporučí, že máme vstrčit hlavu do některé z trubic – máme si ale pro svou bezpečnost vybrat takovou trubici, do které se nám naše hlava bezpečně vejde – a máme do této trubice příšerně řvát. Pak prý odhalíme kouzlo tohoto monumentu a budeme slyšet Sibeliovu hudbu. Mnozí z nás samozřejmě poslechnou rady, nelení a do trubic skutečně příšerně řvou. Všichni se potom shodneme na tom, že zvuk je opravdu zvláštní. Finové však v době vzniku tento pomník nepřijali s uspokojením, vadila jim jeho přílišná abstraktnost. To byl jeden z důvodů, proč sochařka byla donucena vedle pomníku vytvořit realističtější Sibeliův portrét. Když se na něho zadíváme, řekneme si, že ani ten není tak úplně realistický. Sibelius má kolem hlavy cosi jako oblak. I to má být prý vyjádřením jeho hudby.

Kloužeme se parkem kolem pomníku k autobusu a jedeme dál. Autobus zpomalí až u olympijského stadionu. Historie jeho vzniku je také zajímavá. Byl stavěn už v roce 1938 pro olympiádu, která se měla konat v roce 1940. Jenže tehdy byla v plném proudu válka a tak se olympiáda nekonala. Stavba, jejímiž projektanty byli Yrjö Lindgren a Toivo Jäntti, byla využita až o 12 let později. V roce 1952 se olympijské hry v Helsinkách skutečně konaly. Pro ně byl stadion zvětšen a doplněn i o funkcionalisticky pojatou, 72 m vysokou bílou věž. Průvodkyně nezapomene připomenout, že tyto hry byly šťastnými i pro tehdejší Československo. Tady přece slavil největší úspěch náš Emil Zátopek. A prý každý Fin ho zná. I když pochopitelně Finové znají především svého, finského hrdinu těchto her, Paava Nurmiho, jehož socha se nachází před stadionem. A průvodkyně přidá hned něco zajímavého. Běžec Paavo vyhrál v jednom dni na hrách běh na 1 500 m i marathón. To bylo něco neobvyklého. A proč byl tak zdatný? Prý měl dívku v Turku a často za ní běhal. A tento trénink mu přinesl zlato z olympiády. Tváříme se nevěřícně, průvodkyně však tvrdí, že to je pravda, žádná lež.

Při další jízdě si především vyslechneme ještě stížnosti paní průvodkyně na letošní zimu a zároveň politování i pro nás, že počasí nám totálně nesvědčí. Letošní zimu charakterizuje jako divnou – jeden týden je prý -15 stupňů, druhý rázem + 5. Celý minulý týden pršelo, ba prý přímo lilo, ale ani my jsme si nepřivezli ideální počasí. Za onoho špatného počasí jsme jakoby mimo řeč upozorňováni na další významné stavby hlavního finského města. Míjíme budovu nové opery. Všímám si, že právě dávají Borise Godunova – to by mohlo být zajímavé. Můj šestý smysl velí : zapamatovat si, pokusit se sehnat si lístky. Při tomto přemýšlení pochopitelně vnímám i slova průvodkyně. Vybavení této opery patří k nejmodernějším na světě. Stejně moderní zařízení má údajně jen opera v Tokiu. Bez problémů se sem dá vjet kamiónem na scénu a přímo z něho instalovat dekorace a podobně.

Dále míjíme koncertní halu a Národní muzeum. Jeho návštěvu máme v plánu na zítřek odpoledne. Nedaleko, vpravo ve směru naší jízdy se nachází budova parlamentu. Jedná se o monumentální budovu v novoklasicistním stylu, postavenou v letech 1927 – 31 podle plánů Sigfrieda Siréna. Průčelí je zdobeno mohutným sloupovím. A průvodkyně se opět chlubí finskými „vymoženostmi“. V současnosti je ve finském parlamentu celkem 200 členů, z toho je 67 žen. Poměrně vysoký počet, že? A kdy získaly finské ženy volební právo? Prý dávno tomu. Už v roce 1906 jako jedny z prvních žen v Evropě.

A opět. Vpravo vidíte, vlevo vidíte. Tentokrát to je Sibeliova akademie – tam půjdeme zítra na absolventský koncert – a Ramada Presidentti hotel, v němž je jediné kasino světového typu ve Skandinávii. Tak po jeho poznání zrovna netoužíme, naše peněženky se nenadouvají množstvím dolarů, německých marek, či jiných tvrdých měn. Zastavujeme až u další městské pozoruhodnosti, u skalního chrámu. Máme pět minut na jeho prohlídku. Poněkud šibeniční čas. Vrháme se do jeho útrob a jsme mile překvapeni. Skalní chrám je jednou ze stěžejních moderních staveb města. Projektanti Timo a Tuomo Suomalainenovi navrhli v roce 1960 kostel, který byl doslova spojen s materiálem, z něhož vyšel – se skálou. Ženy údajně na této skále sušily prádlo a obyvatelé chtěli, aby na skále vznikl kostel. Architekti se však rozhodli pro netradiční řešení – kostel postavili nikoliv na skále, ale ve skále. Jako stavební materiál byl použit granit a beton, velkolepě řešená moderní prostora je završena plochou kopulí. Dnes je chrám považován za hlavní dílo architektonického expresionismu a je využíván i pro konání koncertů. Jeho obdivuhodnou akustiku budu mít možnost ještě plně ocenit. Kostel pochopitelně slouží především svému původnímu, církevnímu účelu. V neděli se v něm např. konají bohoslužby nejen ve finštině, ale i v angličtině.

Kolem poledne naposled vystupujeme z autobusu. Tentokrát před čínskou restaurací, v níž se máme naobědvat. Restaurace je prázdná, jsme zatím jejími jedinými hosty. Paní Pirkko nám říká, co budeme všechno jíst, a pak už přicházejí jednotlivé chody jídla. Předkrmem je jarní rulička. Jedná se závitek z těsta podobného listovému naplněný směsí pečeného masa a zeleniny. K ruličce je přidán plátek rajčete a zelí polité majonézou. Obsluhující personál nám doporučuje, abychom si ruličku polili čímsi, co má hodně blízko ke kečupu. Hlavní jídlo je servírováno na trojdílné míse. V jedné její části se nám nabízí vepřové v těstíčku se sladkou omáčkou – je v ní kečup a ananas – v další části čeká na nás hovězí se směsí zeleniny /hrášek, cibule, zelí/ a třetí část je určena pro pečené kousky kuřete s arašídy, zeleninou a houbami. K tomu všemu se podává správně „matlavá“ rýže – matlavá proto, aby mohla být úspěšně konzumována tyčinkami. My však v tomto směru zůstáváme raději u osvědčeného evropského příboru. Nápojem je třetinka čínského piva. Není špatné, ale na požadavky typických Čechů ho je poněkud málo. Za obědem by neměl chybět ani zákusek a tak se brzy i ten objevuje před námi. Mnozí jsme už více než „plní“ a banán se zmrzlinou dojídáme z posledních sil. Z restaurace odcházíme po půl druhé – tedy spíše se „valíme“ – a zbytek dne můžeme strávit každý podle svých představ.

Počasí se poněkud umoudřilo, už tak vytrvale neprší, občas vykoukne z hustého příkrovu mraků i slunce. Většina z nás se na chvíli zastaví na hotelu a pak se vrací do helsinských ulic a obchodů. Stejně tak činím i já. Procházím místy, kterými jsme ráno projížděli, a docházím k poznání, že orientace ve městě skutečně není tak náročná ani pro můj téměř neorientační smysl. Dostávám se zase až na Tržní náměstí u přístavu, postojím u kašny a pozdravím se s dívkou Amandou, jejíž socha kašnu zdobí. Amanda je dívka vystupující z moře, symbol Helsink. Kolem čtvrté hodiny s trochou napětí telefonuji domů. Nejsem si totiž jista, zda můj pokus bude úspěšný. Na telefonu v hotelu jsem si přečetla, že předvolba do ciziny je 990, ve zdejší budce se tvrdí, že předvolba do ciziny je 999. Že by existovaly různé způsoby volání do ciziny? Následující okamžik je toho dokladem. Dceru slyším v telefonu úplně perfektně, za 10 finských marek si i dlouho povídáme.

Pomalu se vracím zpět k hotelu, nijak ale nespěchám. Nahlížím do výloh luxusních obchodů na třídě Esplanade i do méně luxusních, i tak ale na naše finanční poměry drahých na Mannerheimově třídě. Neodolám ani návštěvě dvou velkých obchodních domů, jeden nese název Sokos a druhý Stockmann. A opět mohu – tak jako už tolikrát v cizině – žasnout nad cenovými relacemi. Cena pánského obleku se pohybuje mezi 1 000 a 1 500 finskými markami, cena kravaty mezi 400 a 1 000 marek. Sobí kůže stojí na trhu 200 marek, v obchodě 300 marek a více. Doplňky z kůží jsou vůbec drahé. Např. ceny dámských čepic se pohybují od 800 marek nahoru. Levné nejsou ani ručně pletené výrobky. Svetry, čepice, rukavice, ponožky, podkolenky. Široká škála vzorů, barev i cen, typická krása a praktičnost severu.

Jsem na severu a tak mě zajímá především nabídka rybích výrobků. Na žádnou speciální prodejnu při své procházce nenarážím, proto beru za vděk oddělením potravin v obou obchodních domech. Zatímco nabídka ve Stockmannovi mě zklame, v Sokosi jsem plně uspokojena. Nabídka konzerv je široká, ještě širší je škála nabízených zmrazených ryb. A všem těm rybím specialitám pochopitelně i tady vévodí losos. Nechybí ani škeble – ty jsou dovezeny z Francie – našli by se i chobotnice, krabi, humři, krevety. A ten výběr různých past z mořských živočichů. Oči přecházejí, chuťové buńky dostávají zabrat.

Do hotelu se vracím už za tmy. A na pořad přichází otázka, co s načatým večerem. Počasí se zase zhoršilo a tak volím seznámení s prostředím pokoje a vším, co se zde nabízí. Prohlédnu televizní kanály – je jich celkem devět /první nabízí hotelové informace, pak následuje Tv 1 -3, 5. kanál je vyhrazen pro švédské vysílání, na 6. kanálu vysílá televize Helsinky, na 7. se usídlila francouzská televize, 8. kanál si zadalo vysílání Super Chanel a z 9. kanálu zní nepřetržitě hudba/ a potom se věnuji „studiu“ informací, které jsou sepsány v úhledných deskách. Jedná se o informace o hotelu Arthur poskytnuté ubytovaným ve finštině, švédštině, v menší míře i v ruštině, angličtině a najdu zde i něco málo v němčině. Např. cena dvoulůžkového pokoje od pondělí do pátku je 495 finských marek, od pátku do pondělí 400 marek. Cena jednolůžkového pokoje činí 395 a 330 marek. V této ceně jsou započítány snídaně. Ty se podávají od pondělí do soboty mezi 6,30 a 9,30 hod, v neděli mezi 7, 30 a 10,30 hod. Na oběd mohou zájemci přijít od 11 do 2, 30 hod. Večeře se nevaří, přáním zájemců může vyhovět pouze jednoduchý bufet. V informacích se zdůrazněno, že v hotelu je k dispozici i sauna. Pro 1 – 2 osoby stojí 40 marek. Chvíli se ještě dívám na televizi, zajímají mě především informace o počasí. Hlasatelka neslibuje nic optimistického. Teptoly pod nulou, déšť a sníh, silný vítr. Tedy pokud bude pokračovat dnešní vichřice, před níž neobstály ani pokrývky hlavy, ani deštníky, máme se zítra na co těšit. Ráno chceme jet na nedaleký ostrov s pevností Suomenlinnu a tak abychom se patřičně nabalili.

7. část

Druhý den nám to stejně nedá, abychom vyspávali déle. Vstáváme v sedm hodin a po snídani děláme „špionáž“. Zapisujeme si všechny míry tohoto útulného domova, snažíme se odpozorovat ještě další detaily. Jenže pak je náhle čtvrt na devět a my se musíme loučit. Třeba někdy zase tady na shledanou.

Ráno se zastavíme nejdříve ve starobylém městě Rochesteru. Sídliště se zde připomínalo také už v římské době, později tu stálo keltské město, v němž r. 604 založil svatý Augustin druhé biskupství v Anglii. Do dějin města se vepsal též známý spisovatel Charles Dickens, který tu i zemřel. Hned z mostu nad řekou je nám dopřán pohled na dvě nejvýznamnější městské památky, na katedrálu a na mohutné zříceniny hradu.

Předchůdcem katedrály byl kostel z roku 604, současná stavba je ze 12. – 14. století a byla budována jako klášterní. Stavba pak byla silně poškozena v občanské válce, v 19. stol. byla nákladně restaurována. Zaujme nás především normanské západní průčelí s portálem z roku 1160, na němž jsou mimo jiné sochy krále Šalamouna a královny ze Sáby považované za nejstarší v Anglii. V interiéru se nacházejí pozůstatky fresek ze 13. století, chórové lavice z roku 1227 a raně gotická krypta, jedna z největších v Anglii. Vedle katedrály jsou zříceniny klášterních budov.

Na návrší naproti katedrále se má své místo hrad, jehož silueta nás vítala při příjezdu do města. Z ostatních městských památek už nevidíme nic, protože opět spěcháme. Vracíme se ještě jednou a naposled do Londýna. Na programu je návštěva Muzea voskových figurín Madame Tussaud’s. Jenže to ještě netušíme, že tento plán zůstane jen zbožným přáním.

To, co zažíváme při jízdě Londýnem, se nedá nazvat jinak než totální zácpa. Popojíždí se asi tak po pěti metrech, to není ani popojíždění od semaforu k semaforu. Sice máme možnost sledovat další detaily života tohoto velkoměsta, ale to neuspokojí všechny ty, kteří touží po návštěvě zmíněného muzea. Tak alespoň k těm zajímavostem. I v samotném Londýně pozorujeme a hodnotíme vozový park. Je poměrně nový, auta nejsou ani příliš poznačená šrámy po srážkách s jinými. Je to asi tím, že ceny aut nešplhají do astronomických výšek jako u nás. Tak např. z novin se dozvíme, že módní Renault Megane stojí 10 000 liber, přitom roční plat řidiče autobusu je právě oněch 10 000 liber, roční plat úředníka se pohybuje mezi 10 000 a 20 000 liber. Cenové relace v Británii jsou vůbec v mnoha směrech pro nás nepochopitelné. Film do fotoaparátu Kodak stojí více než 4 libry, zatímco nejlevnější pneumatiky na auta jsou už od 10 liber. Obyčejnou propisovací tužku koupíte za 2 libry. Zajímavé, že? V Londýně registrujeme také velmi málo motorek. Nejčastěji se na nich v hustém provozu proplétají policisté a také např. pracovníci pošt, aby byli rychlí. Při stání u jednoho ze semaforů pozorujeme policistu, jak zastaví u čekajícího auta, zaťuká na jeho okénko a upozorní řidiče, že nemá zapnutý bezpečnostní pás. Žádná pokuta, jen řidičovo pokývnutí na znamení poděkování. Málo lidí zde také jezdí na kole. Vidíme pár prodejců, u většiny z nich není zvláštností respirátor.

Nejdříve zastavujeme u největšího a nejznámějšího kostela v londýnské City, u St. Paul’s Cathedral. Na místě, kde se dnes tyčí katedrála, stál už v 7. století kostel a ve 12. a 13. stol. zde byl jeden z nejbohatších kostelů světa Old St. Paul’s, velká gotická katedrála se 170 m vysokou věží. Ta byla v r. 1561 značně poškozena požárem, pak byla opravována, ale požár v r. 1666 ji úplně zničil. Stavba dnešního kostela začala v r. 1675 podle návrhů Sira Christophera Wrena a byla dokončena v r. 1711. Původní projekt byl však několikrát změněn. Tak vyrostl chrám 170 m dlouhý a v kopuli 111 m vysoký. Po kopuli dómu sv. Petra v Římě je tato druhou nejvyšší na světě. Z vnějšku nás zaujme mohutné průčelí se dvěma věžemi, dominantou je však velkolepá Wrenova kopule. Bohaté je i vnitřní zařízení, vždyť katedrála je farním kostelem britského Commonwealthu, vdávaly se zde a ženily významné osobnosti a mnohé významné osobnosti zde také spí svůj věčný sen.

Potom se už zase vlečeme Londýnem. Když se konečně dostaneme před Muzeum voskových figurín, zavládne v autobuse zděšení. Fronta před muzeem je tam na dvě hodiny, prohlídka pak trvá také zhruba dvě hodiny. Co teď? Čekat zde a vynechat návštěvu města Canterbury nebo naopak. Nakonec se většina rozhodne pro variantu „naopak“. A tak odjíždíme a opět se vlečeme londýnskými ulicemi. S hlavním městem Velké Británie se loučíme spolu s prvními dnešními kapkami deště.

Dvě hodiny jízdy utečou rychle a my vjíždíme do historického středu hrabství Kent, do Canterbury. Zase víme, že na prohlídku budeme mít málo času, že vlastně stihneme historickým centrem města jen co nejrychleji projít a že větší pozornost budeme moci věnovat jen katedrále. A tak se ještě v autobuse seznámíme s bohatou historií města.

Jeho dějiny se začaly psát také už za Římanů. Ti zde založili město Durovernum. V 5. stol. vystřídali Římany Anglosasové a ti město přejmenovali na Cantwarabyrig. O jeho významu hovoří i ten fakt, že král Kentu Ethelbert je učinil v r. 560 svým sídelním městem. V r. 597 zde byl svatým Augustinem přišlým z Říma, aby obyvatele Britských ostrovů obrátil na křesťanskou víru, založen klášter. Do dějin města se významně zapsalo 12. století, kdy zde žil Thomas Becket, prohlášený králem za canterburského arcibiskupa. Becket však hájil zájmy církve proti králi a šlechtě a tak došlo mezi ním a králem k rozporu. Král poslal Becketa do francouzského vyhnanství, po návratu však pro jistotu nechává v r. 1170 král Becketa na posvátné půdě katedrály zavraždit. Becket byl pak brzy nato zproštěn všech obvinění a dokonce svatořečen. Tak se z Canterbury stalo anglické poutní místo. A při tom všem město bohatlo z rozvoje řemesel a obchodu. Katastrofou pro něj byla 2. světová válka, kdy bylo mnoho památek zničeno při bombardování.

Procházíme, či spíše uháníme kolem zajímavých historických domů, až se dostaneme na malé náměstíčko, jemuž vévodí zvláštní stavba. Je to tzv. Brána Kristova kříže. Byla postavena v letech 1505 – 1517 ve stylu tudorovské gotiky, pozornost návštěvníků poutá především bohatou výzdobou.

Projdeme touto branou a rázem se nám otevírá pohled na monumentální katedrálu, jejímž základem byl kostel založený sv. Augustinem v r. 597. Dnešní stavba pochází z 15. století, avšak někde je použito stavebních prvků z dřívějšího kostela. Zvnějšku zaujme především hlavní průčelí s portály, v interiéru pak barevná mozaiková okna, náhrobky arcibiskupů a dalších významných osob, zajímavá je i fresková výzdoba. Pozornosti návštěvníků pochopitelně neujde místo, kde byl údajně Thomas Becket zavražděn. To je označeno čtyřhranným kamenem. Prohlídku katedrály stihneme těsně před jejím uzavřením, už se vůbec nezlobíme, že jsme se městem tak hnali, aby nám tento zážitek nebyl odepřen. K autobusu se pak vracíme trochu volnějším tempem.

V pozdním odpoledni – nebo snad už je podvečer – přijíždíme tam, kde jsme na britskou pevninu vstupovali, do přístavu Ramsgate. Autobus musí být na místě tři hodiny před odjezdem trajektu, my máme ještě čas projít se městem. Vystoupáme po schodech nad bílé útesy, přehlédneme celý přístav a vydáváme se do města. Hned za rohem narazíme na nenápadný kostelík. A ejhle, je ještě otevřen. Nahlédneme dovnitř a v údivu staneme před krásným reliéfem křížové cesty.

Procházíme městem rozloženým nad útesy, míjíme jeden hotel za druhým, jeden penzion za druhým. Není divu, Ramsgate je lázeňským městem a má pěkné pláže. Část jich také zahlédneme. K příjemnému posezení zve množství restaurací nabízejících pochopitelně především rybí speciality. A tak procházka městem je nejen pastvou pro oči, ale i mukami pro čichové buňky.

Ve městě se pomalu rozsvěcují světla a reklamy a my se vracíme do autobusu, abychom najeli na trajekt a definitivně se pro tentokrát rozloučili s britskou pevninou. Využíváme opět služeb lodní společnosti Saly na Oostende Lines, trajekt, který nás vrátí na pevninu, se jmenuje Reine Astrid. Je poměrně malý, má jen jednu palubu pro cestující, připadá nám ale inteligentněji uspořádán, než byl Princ Albert. Usedneme do pohodlných sedadel na přídi, někteří z nás se „nadopují“ kinedrylem proti případné nevolnosti a všichni si pak čas před vyplutím krátíme „vodním“ humorem stylu, kdy se asi potopíme, jak dlouho bude trvat, než loď půjde ke dnu, a nechybí ani konstatování, že ke dnu je lépe jít v ne zcela střízlivém stavu. V těchto úvahách vede bezkonkurenčně pan „prezident“ Havel. Zábava v podobném duchu pokračuje i po 22. hodině, kdy trajekt vyplouvá. Jisté oživení a změnu do této zábavy vnese černoška, která si bez ptaní sedne na místo, z něhož si na chvilku odskočil jeden z účastníků našeho zájezdu. Ona černá krasavice si vůbec nechce dát vysvětlit, že místo je už obsazené.

Po vyplutí mnozí z nás – především ti „nadopovaní“ – usínají. Budí nás až výzva k nástupu do aut a autobusů a poděkování posádky za to, že jsme využili služeb společnosti Saly. Rozespalí projdeme odbavením, posuneme hodinky na středoevropský, přesněji letní čas a po rozjezdu autobusu kolem 4. hodiny ranní většina z nás pokračuje v příjemném spánku.

Průvodce nás budí až o půl osmé na parkovišti už na německé straně v blízkosti města Cách. Po nejnutnější ranní hygieně, skromné snídani a s konstatováním, že opět mrholí, pokračujeme domů stejnou trasou, jakou jsme použili pro příjezd. Po dalším spaní, jídle, čtení – dle zájmu a nálady každého – po zastávkách na protažení i na něco jiného dorážíme na česko – německé hranice. První zastávka na naší straně je pochopitelně kde jinde než u restaurace. Není nad teplé české jídlo a správně vychlazené točené české pivo.

Následuje Bor, Stříbro, Plzeň, Beroun, Praha, Hradec Králové a – Ústí nad Orlicí. Po půlnoci, už tedy v první hodině čtvrtka jsme doma. Pomalu vytahujeme zavazadla, rozespalí se loučíme. I když se nám celkem dobře v karavanech spalo, všichni se asi těšíme na své postele. A dojmy? Ty se oživí nad diapozitivy a fotografiemi, k mnohému se určitě vrátíme, až se po dovolené zase na konci srpna sejdeme ve škole.

6. část

Pokračujeme dále až na křižovatku s ulicí vedoucí na Westminster Bridge. Na ní se zastavíme a poslechneme si výklad k dvěma snad nejznámějším londýnským budovám, k Parlamentu a Westminsterskému opatství.

Parlament patří k nejreprezentativnějším budovám v Londýně. Jeho budovy se oficiálně nazývají The Palace of Westminster, čímž je zdůrazněno, že stojí na místě bývalého královského paláce. Předchůdcem Parlamentu byl skutečně Wetminsterský palác, stavěný od doby krále Edwarda (1003 – 1066) a v době vlády Viléma Dobyvatele a Williama Rufuse rozšířený. William Rufus nechal postavit i Westminster Hall. Při velkém požáru města r. 1512 byla stavba těžce poškozena, ale Westminster Hall, kaple sv. Štěpána a krypta požár přežily bez úhony. Až do r. 1529, kdy Jindřich VIII. dostal sousední Whitehall Palace jako dar, byl Westminster Palace královským sídlem. V roce 1547 se stal sídlem Parlamentu. Dolní sněmovna se nastěhovala do St. Stephen’s Chapel a Horní do sálu v jižní straně paláce. V roce 1605 chtěli katoličtí revolucionáři vyhodit budovu do vzduchu. Od té doby se zachovává tradice, že zaměstnanci v historických kostýmech před zahájením jednání parlamentu prohlížejí sklepní prostory, zda v nich není uložena bomba. Další zkázu přinesl objektu požár v roce 1834. Po něm objekt potřeboval nákladnou opravu. Té se ujal Sir Charles Barry, který v letech 1840 – 1888 vytvořil současný komplex budov. Přestavba byla provedena v módním novogotickém slohu, aby tvořila jakýsi protějšek k sousednímu Westminsterskému opatství. Sir Barry navrhl nejen fasádu a další zdobné prvky, ale celý komplex nechal ukončit na severu věží Big Ben a na jihu Viktoriinou věží. Big Ben je hodinová věž, jeden z nejznámějších symbolů Londýna. Big Ben je vlastně jméno zvonu (dostal ho po Siru Benjaminu Hallovi, který se zasloužil o jeho odlití), ale používá se pro celou věž, jejíž výška dosahuje 97,5 m. Ciferníky hodin jsou na každé ze čtyř stran a měří v průměru téměř 8 m. Zvuk zvonu Big Benu je známý téměř po celém světě, neboť ho používá britský rozhlas BBC jako zvukové znamení. Budovy byly těžce poškozeny německými nálety v období 2. světové války, ale v letech 1948 – 50 byly rekonstruovány do původního stavu. Celý komplex je také překrásně vybaven uvnitř a zajímavostí zajisté je, že veřejnost se může zúčastnit v určených hodinách zasedání Horní i Dolní sněmovny.

Neméně bohatou historii má i sousední Westminsterské opatství. Místo, na němž stojí tato nejvýznamnější církevní stavba Londýna, bylo osídleno již v římské době. Předpokládá se, že první kostel stál na místě dnešní katedrály už v 7. století a byl zasvěcen sv. Petrovi. Jeho zakladatelem byl údajně r. 616 první londýnský biskup Mellitus. Kostel byl zničen Dány a na jeho místě založil v r. 1065 král Edward Vyznavač kostel a určil ho za místo svého posledního odpočinku. Nový kostel se v roce 1066 stal také korunovačním kostelem anglických králů, a tím byla založena jeho sláva. Na místě normanského kostela dal počátkem 13. stol. král Jindřich III. postavit dnešní, francouzskou gotikou ovlivněnou stavbu. O její dokončení se však museli zasloužit i Jindřichovi následníci, protože stavba byla nad Jindřichovy síly. Chrám je dlouhý téměř 170 m (některé materiály uvádějí „pouze“ 156 m) a s výškou 34 m je nejvyšší gotickou kostelní lodí v Anglii. Na prohlídku chrámu, přilehlé křížové chodby i budovy kapitulního domu bohužel nemáme čas.

Spěcháme, abychom byli na smluveném místě přesně, aby na nás nemusel autobus čekat. Vydáme se cestičkami St. James’s parku, pozorujeme neuvěřitelné množství poloochočených čiperných veverek a na jezírku věnujeme pohled nejen přítomným labutím, ale mají zde i pelikány. To nás poněkud vyvede z míry. Kolem Buckinghamského paláce a Green parku se dostaneme k Hyde parku. Zastavíme se ještě u Wellingtonova monumentu a Wellingtonova muzea. Wellington Arch je triumfální oblouk postavený na paměť maršála Wellingtona v letech 1825 – 27 D. Burdenem. Na jeho vrcholu je umístěna kvadriga (starověký dvoukolový vůz se čtyřspřežím). Jezdecká socha vévody Wellingtona obklopená 4 vojáky z různých složek anglické armády je dílem Sira E. Boehma. Nedaleký Apsley House postavený v 18. století jako rezidence Wellingtonů je dnes muzeem. A to už je skutečně poslední z památek, které míjíme „po svých“. Zapadneme unaveni, ale přece jen šťastní do sedadel autobusu, abychom byli možná schopni ještě vnímat památky, které budeme míjet při jízdě „domů“.

Jakmile se autobus rozjede, hned na severovýchodním rohu Hyde Parku míjíme tzv. Marble Arch. Tento mohutný mramorový vítězný oblouk navrhl r. 1829 John Nash podle vzoru římského Konstantinova triumfálního oblouku jako hlavní bránu k Buckinghamskému paláci. Pak se ale zjistilo, že brána je příliš úzká, aby jí mohl projet královský kočár. Od roku 1851 tedy stojí na dnešním místě, na ostrově uprostřed kolem proudícího provozu. Toto místo se nazývalo Tyburn a na něm bylo od 12. stol. do r. 1793 popraviště. Sem přivedli z vězení nebo z Toweru delikventy, jejichž život skončil na šibenici, tzv. Tyburn Tree. Proti Marble Arch zahlédneme také plochu Speaker’s Corner. Zde může každý svobodně vyjádřit svůj názor.

Zase absolvujeme dlouhou jízdu londýnskými předměstími. Poznáváme, že Londýn není jen přepychové City, ale že to jsou také čtvrtě s „vybydlenými byty“, okna jsou rozbitá, omítka oprýskaná, některé byty jsou vyhořelé. Ve stejném nebo podobném stavu se nacházejí i některé obchody v přízemí těchto domů. A když se podíváme po lidech na ulici, rázem máme dojem, že jsme se snad ocitli na jiném kontinentě. Už věříme tvrzení, že Londýn se svým okolím má nejhustší osídlení barevných přistěhovalců v celém Spojeném království. Dnes je ve městě mnoho čtvrtí, ve kterých převládají určité skupiny obyvatelstva. Není to tedy jen Soho a Číňané. V Brixtonu v jižním Londýně žijí Jamajčané, v Notting Hillu přistěhovalci z Trinidadu, v East Endu se usadili Bengálci, v Southallu převládají Indové, bohatí Arabové upřednostňují Kensington. Spolu s úvahami o tom, jaké asi problémy všeho druhu toto pestré složení obyvatelstva přináší, dojedeme až do Greenwiche. Bohužel jen z dálky můžeme pozorovat park a v něm tušit observatoř s Greenwichským poledníkem, ale na vlastní oči už můžeme vidět greenwichskou pláň a nad ní se třepotat množství draků těch nejrůznějších tvarů. Jeden je mimořádně velký, má tvar přibližně matrace. A víte, co dokáže? Jak si jen tak poletuje, tahá po zemi svého majitele v blíže nepopsatelném vozítku.

Po sedmé hodině jsme ve „svých“ karavanech. Původně jsme se chtěli jít projít ještě k vodě, ale člověk míní a počasí plány mění. Zatím jsme dnes měli celý den pěkně a tak je nemyslitelné, aby alespoň večer nezapršelo. Ta chvíle přišla právě teď. Dáme se tedy do vaření večeře, po očku ale pozorujeme intenzitu deště. Co kdyby přece jen přestalo. Sníme polévku a – ono už skutečně neprší. A tak hurá k vodě. Ti nejotrlejší mají řeči o tom, že si zaplavou. U vody dost fouká, proto všichni zůstáváme raději jen při té procházce. Přehrabujeme se v oblázcích a zjišťujeme, že se mezi nimi dají najít i polodrahokamy, byť pochopitelně nekvalitní. I to je však úlovek na památku. Od vody nás vyžene až tma a nepříjemný chlad. V teple karavanu uvaříme hlavní jídlo, utřídíme dnešní „přehršel“ dojmů a věnujeme se ještě důkladné prohlídce karavanu samotného. Líbí se nám účelnost jeho zařízení poskytující přitom solidní pohodlí. Ve skříni je totiž ještě připraven kempingový nábytek (lehátka, křesílka, slunečník). Navíc v karavanu je zamontován hlásič plynu a je v něm dokonale zajištěné i větrání. V noci potom obsluha vymění plynové bomby a odveze odpad. Když všechno „prodiskutujeme“, zjistíme, že je už zase více než jedenáct a že bychom tedy měli jít spát.

Pondělní ráno je podmračené a mlhavé. Fouká studený vítr. Vstáváme brzy, rychle nasnídat, sbalit zase věci na celý den a už včera objevenou zkratkou mezi chatkami a karavany sbíháme na smluvené místo. Ostatní pochopitelně dodrží opět akademickou čtvrthodinku a tak místo o půl sedmé se odjíždí ve tři čtvrtě na sedm. Máme před sebou dlouhou cestu, téměř 300 km do města Ilkeston, kde je dohodnuta exkurze v závodě na pletené výrobky.

Londýn objíždíme po okruhu a obdivujeme dlouhý zavěšený most. Než se na něj stačíme „vynadívat“, mizíme v tunelu. Přemýšlíme, co to asi podjíždíme. Že by Temži? Snad. Provoz začíná nepříjemně houstnout a tak i my stále brzdíme a zase rozjíždíme, abychom za pár vteřin znovu brzdili. Hustý provoz je až do blízkosti města Lutonu, pak se situace přece jen zlepší. Dlouhou chvíli při popojíždění si krátíme sledováním okolních aut. Zajímá nás, jakým značkám dávají Angličané přednost. Nejčastěji nás míjejí automobily značky Vauxhall. Vauxhall Corsa, Vauxhall Astra, Vauxhall Vectra, Vauxhall Omega apod. Ale to nám něco připomíná. No ano. My přece známe Opel Corsa, Opel Astra. Takže Opel jen pod jiným jménem – z jakých asi důvodů – zvítězil na britském trhu. Továrnu Vauxhall potom míjíme za Lutonem. Z ostatních aut se často setkáváme s Fordy. I to je pochopitelné, továrna Ford je v Dagenhamu. Z typů Forda je zde asi také jako v Evropě módní Ford Mondeo. Ve větší míře tu jezdí ještě vozy BMW a Peugeot, ostatní vozy evropské i mimoevropské provenience jsou k vidění jen málo. Na silnicích ale samozřejmě nechybí všechny možné druhy typicky anglických Rowerů.

Dálnice je jednotvárná, stejně tak jednotvárná je i okolní krajina. pozornost vzbudí snad jen všude se pasoucí krávy, zámeček svítící do dálky svou bělostí i vyhořelé sídlo, které možná bylo také zámkem. Průvodce nás také upozorní, že tam v dálce vidíme Sherwoodský les Robina Hooda i věžičku hradu, na němž se odehrává Scottův román Ivanhoe. Míjíme velká města Luton, Northampton a Leicester, u města Nottingham uhýbáme do Ilkestonu. V továrně nás očekávají o půl jedenácté, máme trochu zpoždění. Na vrátnici nám řeknou, že jsme již očekáváni.

Rozdělíme se do tří skupin a s překladateli procházíme továrnu. Jmenuje se Charnos a soustředí se na pletené výrobky různého druhu. Průvodce nás seznámí s historií závodu, ukáže nám fotografie jeho zakladatelů a krátce pohovoří i o vyráběném sortimentu. Pak projdeme celou výrobou. Pletené výrobky zde vyrábějí jak na starých strojích – na nich si nemohou dovolit vzorování – tak i na moderních strojích řízených počítačem, které už umí leccos. Z výrobků uvidíme jak tradiční, pro nás až příliš konzervativní a jednoduché svetry a vesty, tak i výrobky s plastickými vzory či geometrickým vzorováním. Něco se nám líbí, něco ne, ale to je věc nejen vkusu, ale určitě i národních zvyklostí. Vše se zde vyrábí z kvalitní vlny, průvodce nás upozorňuje, že jejich výrobky patří mezi ty skutečně dobré, jejichž cena na trhu se pohybuje od 25 liber nahoru.

Po prohlídce jsme uvedeni do jídelny a pohoštěni kávou a sušenkami. Zároveň máme možnost zeptat se na vše, co by nás ještě zajímalo. „Padne“ několik dotazů, zároveň stíháme sledovat i dění v jídelně. Je něco po poledni a lidé přicházejí na občerstvení. Je pravdou, že Angličané neznají většinou oběd v naší podobě, ale i tak se trochu divíme nad tím, co vidíme. Jedna ze zaměstnankyň si koupí něco k pití, sedne si ke stolu a klidně rozbalí jídlo přinesené z domu, druhý zákazník si koupí zeleninový salát, třetí jakousi obloženou housku a k tomu připíjí nápoj z termosky atd., atd. Prostě jiný kraj, jiný mrav. Na dvoře si také všimneme přepychových aut Vauxhall, která jsou k dispozici vedení podniku.

Návrat do Londýna je už rychlejší než jízda do Ilkestonu. Na večer máme naplánovanou noční projížďku městem a tak teď budeme mít až do tři čtvrtě na deset volno. Nechť ho každý zužitkuje tak, jak uzná za vhodné. Parkujeme opět u Hyde parku a sem se máme také vrátit. Někdo se vydává ochutnat speciality do některé z restaurací ve čtvrti Soho, jiní chodí po městě a prohlížejí obchody a zboží v nich, jsou i takoví, kteří se vydají do parlamentu a ve svém snažení jsou úspěšní. My patříme mezi ty, jež se vydají na průzkum ulic. Ale nejen to. Snažíme se také ulovit ještě nějaké fotografické záběry. Tu typická poštovní schránka, tam červená telefonní budka, samozřejmě nesmí chybět klasický poschoďový autobus „double-decker“ a londýnské taxíky. Přímo módní přehlídku „double-deckerů“ nám nabídne rušná třída Oxford Street, zatímco taxíky sledujeme spíše v okolních ulicích a uličkách, do nichž zabloudíme. Londýnské taxíky už nejsou jenom černé, i když ty ještě stále převládají. Ve výzdobě taxíků se skutečně fantazii meze nekladou. Své služby nabízí taxík napůl černý a napůl žlutý, kdo má rád sladké, zajisté se sveze zeleným taxíkem s namalovanou tyčinkou snickers v maxi velikosti atd. atd. My se však i nadále spoléháme na své nohy. Projdeme ještě několika uličkami, posedíme a povečeříme v parku s památníkem prezidentovi Rooseveltovi. Pak se vydáme zpět k autobusu.

Ač se nám doba do tři čtvrtě na deset zdála příliš dlouhá na „soukromé“ chození, téměř všichni jsme ji plně využili. Pomalu se rozsvěcují neony, město se odívá do nočního hávu. V deset hodin vyjíždíme a je skutečně na co se dívat. Přestože jedeme nám už známými místy, často je při nočním osvětlení ani nepoznáme. Nasvíceny jsou nejen významné budovy jako Parlament, Westminsterské opatství či Tower Bridge, ale zvláštní kouzlo získávají osvětlením i budovy, které nám ve dne připadaly až příliš fádní. Prostě město se tou noční hrou barev celé proměnilo. Občas se snažíme něco i vyfotografovat, ale to je možné jen ve chvíli, když zastavíme na červené. A těchto příležitostí je bohužel velmi málo.

„Domů“ se vracíme něco málo po půlnoci. Cestou pozorujeme krásně svítící dělící pruhy na silnicích. Jsou do nich vlepeny jakési kapky s dvěma odrazovými skly a ty v noci přesně označují střed vozovky. Dobrým vodítkem jsou také svítící bójky označující objezdové ostrůvky. Bójky jsou z umělé hmoty a tak pokud dojde ke střetu auta s takovouto bójkou, autu se nic nestane. Po návratu na ubytování se nám ani nechce spát, ještě vaříme a pochopitelně také balíme. Vždyť zítra bohužel toto krásné místo opouštíme. Spát jdeme o půl druhé. Nic se neděje, ráno si můžeme přispat, protože odjezd je ohlášen až na půl devátou. Takže krásnou dobrou noc.

5. část

Celkem v limitu se nám podaří projet dalšími zacpanými ulicemi a doslova na poslední chvíli nás autobus vyklopí na jedné z nich v blízkosti Buckinghamského paláce. Už z dálky vidíme neuvěřitelné množství lidí čekajících na výměnu stráží. Tento pestrý ceremoniál se koná v 11,30 hod. Nejprve všudypřítomní policisté zastaví dopravu na ulici před palácem, pak se ozve kdesi zdáli hudba, dlouho nic nevidíte, až za hodnou chvíli spatříte jako prvního muže vedoucího psa (jeho plemeno nebylo určeno, stáli jsme moc daleko, nicméně zajisté má také královský rodokmen), potom jedou muži na koních a následuje sama stráž – muži v botách na vysokých podrážkách (přemýšlíme, jak jen se dá v těchto botách vůbec pochodovat), v tmavých kalhotech, červených kabátcích s tmavými výložkami a zlatým premováním, na hlavě posazené proslulé chlupaté „medvědí“ čepice, přes jejichž okraj snad nemohou ani vidět. Celou parádu zakončují opět muži na koních. Ti, kteří stojí u plotu Buckinghamského paláce, vidí i samotnou výměnu stráží, my se musíme spokojit zase až se závěrečným defilé. Vzápětí nato policisté uvolní provoz na ulici a davy se rozcházejí. My jsme na počátku pětihodinové procházky po nejznámějších památkách Londýna.

A začneme hned Buckinghamským palácem a jeho nejbližším okolím. Samotný Buckinghamský palác nechal postavit vévoda z Buckinghamu v r. 1703, v r. 1762 ho odkoupil král Jindřich III. V r. 1825 pověřil Jindřich IV. svého dvorního stavitele Johna Nasha přestavbou a rozšířením paláce. Od r. 1837 v něm sídlí královská rodina, přítomnost krále v paláci signalizuje vztyčená královská zástava. Dnes je Buckinghamský palác po všech úpravách velkolepou klasicistní budovou s mohutnou fasádou, ozdobenou korintskými polopilíři. Před palácem stojí památník věnovaný královně Viktorii. Podle návrhu Sira Astona Webba ho vytvořil sochař Sir Thomas Brock. Památník představuje královnu obklopenou alegorickými postavami znázorňujícími např. Vítězství, Vytrvalost, Odvahu, Pravdu, Vědu, Umění, Spravedlnost, Zemědělství.

Od Viktoriina monumentu odbočíme do stínu stromů v Green Parku. Tady lidé odpočívají. Nejen na zeleném trávníku, ale i na připravených lehátkách. Dostaneme se na Piccadilly Street, jednu z hlavních tepen města. Své jméno dostala ulice po krejčím, který se v 18. století stal mistrem ve zhotovování „pickadille“ – vysokých límců s tuhými rohy. Na této ulici jsme upozorněni především na budovu Burlington House, v níž sídlí umělecká akademie. Budova se vyznačuje pěknou renesanční fasádou. Nahlédneme do některých pasáží, zastavíme se u mnoha přepychových obchodů a tak dorazíme až na Piccadilly Circus.

Piccadilly Circus znamená pro obyvatele Londýna centrum světa. Sbíhají se zde hlavní ulice Regent Street, Piccadilly, Haymarket a Shaftesbury Avenue, na stanici metra se křižují tři linky. Tím je toto náměstí nejživější, nejhlučnější a nejfrekventovanější ve městě. Současně se stalo centrem zábavního světa West End, nachází se tam mnoho nočních lokálů, divadel a kin. V noci náměstí osvětlují obrovské světelné reklamy – ty se nám tentokrát představují i ve dne. Na náměstí stojí pomník filantropa – vévody z Shaftesbury odlitý z hliníku. Jeho autorem je Alfred Gilbert. Památník je známý pod dřívějším jménem „Erosův pramen“, postava totiž představuje anděla lásky k bližnímu.

Odtud zabočíme do dalšího proslulého zábavního kouta Londýna, do Soho. Názory na tuto čtvrť jsou různé. Angličtí podnikatelé ji považují za „dobrou adresu“. Vzhledem ke vhodné poloze se zde usadily filmové společnosti, gramofonové firmy, nahrávací studia apod. Labužníci oceňují Soho pro množství obchodů a restaurací s mnoha delikatesy a mezinárodními specialitami. Mezinárodně se v Soho vaří už od 16. stol., když se sem nastěhovaly tisíce francouzských hugenotů. Potom sem přišli Italové, Švýcaři, Číňané, Indové a příslušníci dalších národů. Z domácích kuchyní se postupně stávaly veřejné restaurace, jejich původními zákazníky byli šetrní cizinci a chudí studenti. U cizinců je Soho spojeno s představou podsvětí, pochybné zábavy, neseriózních barů, porno obchodů, peep-show a prostituce. Takže z předložených názorů si můžete vybrat.

V těsné blízkosti Soho je i známá China Town – Čínská čtvrť, která se rozložila mezi Gerrard Street a Leicester Square. I ona má své kouzlo, vchod do ní např. označují brány v čínském stylu, na ulicích předvádějí své umění nejrůznějšího druhu čínští umělci. A všude se to hemží nepřeberným množstvím turistů.

Brzy dojdeme na další významné londýnské náměstí, na Trafalgar Square. Náměstí vzniklo v letech 1829 – 51 podle návrhů Charlese Barryho. Svým názvem připomíná vítězství admirála Nelsona nad francouzsko-španělskou flotilou u španělského mysu Trafalgar 22. října 1805. V centru náměstí stojí 56 m vysoký sloup Nelson Column. Byl postaven v letech 1840 – 1843 podle návrhu Williama Railtona z devonského granitu. Na korintském sloupu stojí 5 m vysoká (některé materiály dokonce uvádějí 6 m vysoká) socha Horatia Nelsona. Podstavec zdobí bronzové reliéfy odlité z ukořistěných francouzských děl. Znázorňují scény ze čtyř vítězných Nelsonových bitev (Abukir, Kodaň, St. Vincent, Trafalgar). Reliéf zobrazuje admirálovy poslední chvíle a jeho výrok znějící v překladu „Anglie očekává od každého, že bude konat svou povinnost“. Čtyři obrovští lvi na obrubách jsou dílem Edwina Landseera z r. 1868.

Trafalgarské náměstí ale není jen Nelsonův sloup. Kromě dalších památníků připomínajících slavné osobnosti anglické historie zde najdeme i mnohé významné budovy. Z nich je třeba připomenout alespoň kostel St. Martin, což je farní kostel admirality, a budovu National Gallery pocházející z let 1834 – 38 a postavenou podle plánů W. Wilkinse. Původní objekt však potřebám galerie brzy nepostačoval a tak byl postupně zvětšován. Zajímavostí je, že pod zdí na straně National Gallery jsou do kamene zapuštěny britské standartní míry : 1 inch, 1 foot, 2 feet, 1 yard, 1 chain a 100 feet. Kuriózní je vysvětlení původu jednoho yardu. Má to být vzdálenost mezi špičkou nosu a konci prstů natažené ruky jistého anglického krále (jeho jméno však již upadlo v zapomenutí).

Před National Gallery si dáváme na čas rozchod, abychom si mohli buď odpočinout a nebo se podívat alespoň na některé skvosty, které tato budova ukrývá. Vždyť National Gallery vlastní největší a nejcennější sbírku obrazů na světě. Vstup je zdarma a každý si může vybrat tu oblast, která ho zajímá. Prohlídka všech sbírek by snad zabrala i několik dní. Takže si vybírejte. Je libo italské malířství 16. století zastoupené mimo jiné obrazy Michelangelovými, Raffaelovými, Tintorettovými či Tizianovými, nebo raději postojíte před mistry vlámského umění, jakými byli Rubens, van Eyck a van Dyck. Chcete snad věnovat pozornost italskému malířství po roce 1600, německému malířství, španělskému malířství, francouzskému či domácímu britskému. Vše zde najdete.

Na samotném náměstí se můžeme v praxi také přesvědčit o tom, že toto náměstí bývá často místem politických manifestací. Jedna taková tady právě probíhá. Je dost hlučná, podle písma použitého na transparentech usuzujeme, že by se mohlo jednat o Araby. Někdo z kolegů pronese, že jde o manifestaci alžírských fundamentalistů. Z jakých zdrojů tuto informaci získal a zda je pravdivá, nevíme, pokud ale pravdivá je, pak rychle pryč, abychom nebyli ještě svědky třeba pumového atentátu. O tuto atrakci zajisté nikdo z nás nestojí.

Ve čtyři hodiny odpoledne vyrážíme opět do londýnských ulic. V jihozápadním rohu Trafalgarského náměstí postojíme před Admirality Arch – obloukem Admirality, který jako velká kamenná opona uzavírá širokou třídu The Mall vedoucí od Buckinghamského paláce. Prostřední ze tří bran Admirality Arch má svého osobního klíčníka. Vždy, když tu má projíždět královské spřežení, např. při slavnostním ceremoniálu při zahájení sezení parlamentu či při státních návštěvách, přichází zvláštní královský dveřník, aby bránu jen pro tento účel otevřel.

Dále pokračujeme třídou Whitehall, jež je synonymem vládní čtvrti. I zde se pochopitelně nachází množství budov s bohatou historií a žhavou současností. Nás nejvíce zajímá budova Horse Guards. Je pravda, že dříve, než si všimneme architektonických zvláštností této budovy, zaujme nás něco úplně jiného. Před budovou drží stráž dva jezdci z Corps the Household Cavalry. Neustále se vedle nich staví turisté a někdo druhý je fotografuje. S jezdci to ani nehne, koně občas jen pohodí hlavou. Ani my neodoláme zvěčnění se na fotografii. Od průvodce se potom dozvíme, že Corps se skládá ze dvou samostatných regimentů – Life Guards se šarlatově červenými kabáty a bílými chocholy na přilbách a Blues and Royalds s modrými kabáty a červenými chocholy na přilbách. Life Guards pocházejí z jednotky kavaleristů, která sloužila v občanské válce jako osobní stráž krále Karla I. Blues and Royalds pak mají původ v Cromwellově jezdeckém regimentu. Poštěstí se nám ještě uvidět i výměnu jezdců a potom jsme teprve ochotni si poslechnout, že budovu Horse Guards postavil r. 1753 William Kent. Dodnes poutá pozornost zvláštními proporcemi a zvonicí. Na jejím místě stála kdysi strážnice starého paláce Whitehall.

Z Whitehallu lze vstoupit i do nenápadné slepé uličky Downing Street. Tento vstup je povolen však jen vyvoleným, pro obyčejnou veřejnost je ulice uzavřena. Od r. 1735, kdy král Jiří II. dal dům k dispozici prvnímu ministerskému předsedovi Siru Robertu Walpolovi, je číslo 10 sídlem úřadujícího ministerského předsedy. Ulice má jméno po Siru Georgovi Downingovi, který zastával vysokou státní funkci za Cromwella, a přesto byl Karlem II. po restauraci Stuartovců jmenován rytířem.

Ve vládní čtvrti Whitehall stojí také britský národní památník obětem obou světových válek, tzv. Cenotaph. Jeho název znamená v překladu přibližně „prázdný hrob“. Původně byl zhotoven ze sádry podle návrhu Sira Edwarda Lutyense jako památník obětem „Velké války“ (1. světové války). Na žádost veřejnosti byl vytesán z portlandského mramoru a v roce 1920 odhalen. Pomník nenese žádné symboly vzhledem na to, že vyjadřuje úctu padlým bez rozdílu víry. Jsou na něm jen emblémy pozemního, leteckého a námořního vojska. Vždy druhou listopadovou neděli, která je vzpomínkou na válku, se u Cenotaphu v 11 hod setkají zástupci Commonwealthu, aby vzdali hold obětem válek. Následné bohoslužby se účastní i královna, členové parlamentu, zástupci vojenských složek a veřejného života.

Při procházce třídou Whitehall naši pozornost také upoutá nebývalé množství policistů. Pomalu procházejí mezi turisty, pokud jsou dotázáni, ochotně poradí. A také stejně ochotně se nechávají s turisty fotografovat. Vždyť kdo by si nechtěl z Londýna přivést fotografii s typickým anglickým „bobíkem“. Této možnosti po mnoha váháních využije i naše dcera. Právě procházejícího policistu požádá, zda by mohl na chvíli počkat. On nejdříve nechápavě kouká, pak se dozví, že má být vyfotografován. Rozesměje se, „drapne“ Dášu kolem ramen, cvak a už je fotografie. S úsměvem neznámý policista odchází.

4. část

Ráno nás budí sluneční paprsky. Slunce nesměle vykukuje z ranního oparu, zatím slibuje, že nedopřeje aktivitu typickému anglickému dešti. Bylo by to dobré, protože dnes máme na programu celodenní prohlídku Londýna. Nasnídáme se se vším přepychem, sbalíme věci na celý den a vyrážíme na parkoviště, z kterého nás včera odvezli. Tam jsme si dali v osm hodin sraz. Přicházíme sem poněkud dříve a tak ještě scházíme k vodě. Zjišťujeme, že moře není určitě daleko, protože voda je slaná, a sbíráme několik kamínků. Na památku. Přesně v osm jsme na parkovišti. Jenže – ouha, nikdo nikde. Je čtvrt na devět. Co dělat? Přichází ještě třetí rodina, která také nebydlí s ostatními. Jinak nikdo nikde. Začínáme být neklidní. Mužská část osazenstva nakonec rozhodne, že dva z nich se vydají k bungalovům ostatních a zjistí, jak se věci mají. Asi po deseti minutách vidíme přijíždět autobus silnicí kolem vody. Jenže teď tady zatím nejsou naši dva mužští. Musí se na ně počkat. Čekání znamená pro ostatní trochu roztrpčení, ale naše vina to není. Ostatní se totiž dohodli, že v osm je „nabere“ autobus u jejich karavanů a že teprve potom se zastaví pro nás. Když k tomu přičteme akademickou čtvrthodinku, je to jasné. Muži se po čtvrt hodině přiženou a můžeme odjet. Průvodce nejdříve zjišťuje, zda někdo nemá v karavanech jakékoliv problémy. Většina řekne, že je vše v pořádku, pouze někteří odvážně přiznávají, že jim netopí topení, ale že ho nejspíš neumí zapnout. Tušíme, že takových „netechniků“ je více, ti ale taktně mlčí. Vyjíždíme o půl deváté a je před námi více než hodinová jízda do centra Londýna. Tu využíváme k oživení si znalostí o hlavním městě Velké Británie.

Jeho dějiny se začaly psát už kolem r. 4 000 př.n.l., kdy na obou březích řeky Temže byly hospodářské usedlosti a vesničky lidí mladší doby kamenné. Na přelomu doby bronzové a železné, tj. mezi lety 1 000 – 200 př.n.l., osídlily území dnešního Londýna keltské kmeny. Asi r. 55 př.n.l. se zde usadily římské legie G. J. Caesara, toho pak vystřídaly kolem r. 43 n.l. legie císaře Klaudia. Jeho vojsko založilo v Británii novou provincii a k jejímu střežení byly ponechány na místě čtyři legie. Vojenský tábor nazývaný Londinium ( toto jméno pochází asi ze starobritského Llyndum = vysoko položené opevněné místo) se brzy začal slibně rozvíjet a vyrostl v kvetoucí přístav, jež se stal obchodním střediskem. Římané si byli vědomi nebezpečí nájezdů barbarských národů – také je zažili, a proto plochu o rozloze asi 3 km čtvereční silně opevnili (vznikl tzv. London Wall). Rozvoji města přál i císař Dioklecián a to se brzy obrazilo i v jeho výstavnosti. V 5. století však Římané Británii ztrácejí a Londinium se rozpadá.

Zemi obsadili Jutové, Anglosasové a Sasové. Sasové vybudovali přístav a pojmenovali jej Lundewic. Město však trpělo nájezdy bojovných Dánů a Vikingů. Bezpečnost oblasti zajistil až anglosaský král Alfréd Veliký (848 – 901), jenž zvítězil nad Dány a město učinil sídlem panovníka. Další rozkvět města nastal po r. 1066, kdy se ve Westminsterském opatství jako první nechal korunovat Vilém Dobyvatel. Udělil městu řadu privilegií a zahájil stavbu své rezidence. V době vlády Jindřicha I. na počátku 12. století přebírá Londýn definitivně úlohu hlavního města a získává nezávislost a samosprávu jako městská republika podléhající přímo králi. Ruku v ruce s těmito politickými změnami jde pochopitelně i rozvoj řemesel a obchodu. Město se stalo také význačným kulturním a společenským střediskem, působilo zde velké množství známých osobností.

Výstavba veřejných i obytných budov pokračovala velmi rychle, takže v 16. století se Londýn stal největším městem Anglie a jedním z nejvýznamnějších obchodních středisek tehdejšího světa. Odhaduje se, že v této době žilo ve městě 300 000 až 500 000 obyvatel.

V 17. století však Londýn postihla celá série pohrom. Nejdříve to byl mor a potom požár, který zničil převážnou část města. Velký požár zuřil čtyři dny a noci, po jeho zdolání zůstalo bez přístřeší 100 000 lidí. Zkáza ale znamenala následné vypětí stavební činnosti. Hlavním architektem při obnově města byl jmenován Sir Christopher Wren, ten kromě jiného postavil i slavnou katedrálu St. Paul’s a dalších 52 kostelů. V roce 1760 došlo ke zbourání hradeb a bran a město se začalo rozšiřovat směrem na Westminster. Znovu také roste počet obyvatel, což dokazuje první oficiální sčítání lidu provedené r. 1801. Tehdy bylo zaznamenáno 860 035 obyvatel.

I když mnoho významných staveb pochází ze 17. a 18. století, největší stavební činnost, která vtiskla Londýnu dnešní podobu, začala až za vlády královny Viktorie (1837 – 1901) Londýnský přístav se stal největším v zemi, rozvíjel se průmysl, vyrostly nejkrásnější veřejné budovy. V roce 1863 se dočká premiéry i londýnské metro. Nejvýraznější vliv na rozvoj města měla stavba železnic, které umožnily zaměstnání i méně majetným vrstvám z větších vzdáleností. Vzniká široký okruh viktoriánských předměstí. Na klid ve městě dohlíží jeho policejní sbor – Metropolitan Police Force. Ten vznikl r. 1830 a podle jména svého prvního šéfa Sira Roberta Peela dostávají policisté přezdívku „Bobbies“ (Robert = Bobby).

V dějinách 20. století přinesla městu zkázu až 2. světová válka. Tehdy po německém bombardování zůstala v troskách větší část centra města, tzv. City, letecké a raketové útoky usmrtily více než 30 000 lidí. Dnes jsou však již rány z 2. světové války zaceleny a Londýn pulsuje mnohotvárným životem. A právě jeho podobu by nám alespoň maličko měla poodhalit dvoudenní návštěva tohoto města.

V ulicích Londýna nás zpomalí ranní zácpa. Prohlídku města začínáme zastávkou u Toweru. Tato pochmurná, nepravidelná soustava budov sloužila v minulosti mnoha ne vždy bohulibým účelům. Pověst vypráví, že Tower byl postaven již za Caesara, ale skutečností je, že s jeho stavbou začal až Vilém Dobyvatel. Postavil tzv. Bílý Tower, který byl jednak královskou rezidencí a jednak pozorovatelnou, z níž bylo možno dohlížet na dopravní ruch na Temži. Výstavba celého komplexu pokračovala i za dalších panovníků, v 19. století byla pevnost restaurována. I přes častá obléhání nebyl Tower nikdy dobyt. Až do období vlády Jakuba I. sloužil jako královský palác, vězení, mincovna, klenotnice, hvězdárna a pět století k němu patřil i zvěřinec. Ve zdejším vězení byly vězněny a popraveny slavné osobnosti. Mezi nimi Sir Thomas More a manželky krále Jindřicha VIII. Anna Boleynová a Catherine Howardová. Po 2. světové válce zde byl vězněn Hitlerův zástupce Rudolf Hess. Místem, které dnes nejvíce láká návštěvníky, je budova Jewel House – klenotnice. Tady jsou uloženy největší státní a národní klenoty, korunovační šperky a hlavně koruna Imperial State Crown, zhotovená ke korunovaci královny Viktorie (do ní je kromě jiných drahých kamenů zasazen i jeden ze dvou největších diamantů světa zvaný Hvězda Afriky). Součástí pokladu je i indická císařská koruna se smaragdem o 34 karátech a s dalšími 6 500 diamanty, nádhernou zlatnickou prací je koruna královny Alžběty, nyní koruna královny – matky, do ní je vsazen pověstný diamant Koh-i-noor.

Všechny tyto krásy nám však zůstávají ukryty, protože na prohlídku Toweru není čas. Můžeme si ho prohlédnout jen zvenčí. Uvidíme alespoň towerské strážce, bývalé příslušníky armády Yeoman Warders, kteří dodnes nosí uniformy z tudorovského období. Dnes slouží návštěvníkům jako informátoři a k jejich povinnostem patří každý večer zamykání hlavní brány. Zatímco Yeoman Warders odpovídají za hlídání a ochranu Toweru, šest zde žijících havranů podle pověsti chrání celou říši. Pověst také praví, že království zanikne, až tito havrani opustí Tower. Proto vláda v období 2. světové války umístila havrany do bezpečí.

Obejdeme hradby Toweru a zastavíme se na nábřeží Temže. I zde se je na co dívat. Pozornost nejprve věnujeme mostu Tower Bridge. Ten se svými dvěma 65 m vysokými neogotickými věžemi patří k nejznámějším symbolům Londýna. Tower Bridge byl postaven podle plánů Horace Jonese a Wolfa Barryho a byl otevřen r. 1894. Most je rozdělen na dvě části. Devět metrů nad hladinou při nejvyšším stavu vody leží těžký zvedací most. Během 90 sekund se dá otevřít a umožní tak plavbu velkým lodím. Toto divadlo se však dnes odehrává jen málokdy, protože velké lodě kotví níže po proudu Temže. Pohyb mostních ramen zajišťuje moderní elektrické zařízení, které r. 1975 nahradilo původní, parou poháněný hydraulický mechanismus. Most pro pěší se nachází 43 m nad hladinou řeky.

V blízkosti mostu také kotví loď H. M. S. Belfast, poslední velký křižník Královského námořnictva. Začal sloužit v roce 1938, o několik měsíců později jej však silně poškodila německá mina, takže do bojů mohl zasáhnout až v říjnu r. 1942. Byl mu určen důležitý úkol při ochraně konvojů plujících do Sovětského svazu a zejména při bitvě na Severu, která skončila potopením německé lodi Scharnhorst. V červnu r. 1944 zajišťoval Belfast vylodění spojenců v Normandii, po skončení války operoval křižník ve vodách Dálného východu. V r. 1963 byl vyřazen z provozu a zpřístupněn veřejnosti jako muzeum.

Vracíme se rychle do autobusu. Chceme totiž stihnout ceremoniál výměny stráží před Buckinghamským palácem, který začíná o půl dvanácté. Zbývá nám hodina na dopravení se v silném provozu k paláci. Jsme unášeni vlnou vozidel od semaforu k semaforu a při tom průvodce upozorňuje: „Vpravo vidíte,……vlevo vidíte……“ Je problém stihnout všechno vidět, protože některé památky se doslova ztrácejí mezi moderní, mnohem vyšší zástavbou, a tak je spatříme jen na nepatrnou chvíli. Tak je to např. i s Monumentem. Ten byl postaven v letech 1671 – 1677 jako vzpomínka na velký požár z r. 1666. Jedná se o 61,5 m vysoký sloup umístěný 61,5 m od místa, kde požár vypukl. Za jeho tvůrce je považován Christopher Wren, je však pravděpodobné, že autorem je Robert Hooke. Uvnitř sloupu je točité schodiště s 311 schody, které vyvede návštěvníky na terasu, z níž je krásný rozhled. Vrchol sloupu je zdoben 14 m vysokou urnou s pozlacenou ohnivou koulí.

Na ostatní památky, které míjíme, se můžeme podívat přece jen déle. Vracíme se na nábřeží a na Temži vidíme další tři lodě. Jsou to H. M. S. President, H. M. S. Chrysanthemum a H. M. S. Wellington. Hned naproti směrem do města se nachází městská čtvrť The Temple, která byla ve 12. a 13. století sídlem rytířského řádu templářů. Po jeho rozpuštění v r. 1312 připadl majetek vévodovi z Pembroku, po jeho smrti řádu johanitů. Od nich jej převzal král a nakonec byl okrsek přenechán společnosti právních učenců. Od té doby je Temple čtvrtí advokátů, kteří z něj nemají daleko k nejvyššímu anglickému soudnímu dvoru nacházejícímu se nedaleko odtud.

Dále míjíme také téměř 200 m dlouhé průčelí budovy Sommerset House. Ta byla postavena v letech 1777 – 1786 Sirem Williamem Chambersem, v 19. stol. bylo dobudováno západní a východní křídlo. Jméno získala podle toho, že byla postavena na místě paláce hraběte ze Sommersetu. Budova sloužila různým vládním úřadům, od r. 1990 je v ní umístěna Courtauld Galleries. V galerii jsou vystaveny práce ze sbírek patřících Londýnské univerzitě a její základ tvoří pozůstalosti pánů Samuela Courtaulda, Lorda Lee of Farehama, Rogera Frye a Princes Gate Collections. Jsou zde umístěny především obrazy (Manet, Monet, Degas, Botticelli, Veronese, Tintoretto, Goya, Rubens) a také předměty ze slonoviny a sochy.

A to už otáčíme zraky opět vlevo směrem k Temži, kde na jejím nábřeží stojí Cleopatra’s Needle. Jedná se o 13 m vysoký a 180 tun vážící obelisk z růžového granitu, který s královnou Kleopatrou nemá nic společného. Pochází přibližně z období 1 500 let př.n.l. z Heliopolisu a hieroglyfické nápisy na něm oslavují činy a vítězství faraónů Thutmose III. a Ramsese Velikého. Obelisk daroval egyptský vícekrál Mohammed Ali britskému království v poslední čtvrtině 19. století. Zajímavostí je, že stejný obelisk stojí i v Central Parku v New Yorku, ten je ale silně poškozen exhaláty.

3. část

Vzhledem k těmto a podobným úvahám nám cesta do Oxfordu rychle uběhne. I tak stihneme ještě narychlo nastudovat bohatou historii tohoto města. První zmínka o Oxfordu pochází z r. 912. Jeho jméno vzniklo pravděpodobně z historické skutečnosti – byl zde brod pro voly (osca’s ford). Zakladatel však není přesně znám a nejstarší dějiny města zastírá jen několik pověstí. Skutečností zůstává to, že již ve 12. století zde vznikaly klášterní školy a Oxford začal být považován za středisko církevního školství. Oxfordští učitelé navíc získali i zvláštní privilegia, řadu privilegií získala i vzniknuvší univerzita. Ta měla v polovině 13. století už 7 kolejí a stala se tak vážnou konkurentkou univerzity pařížské. Během staletí však začalo vznikat nepřátelství mezi univerzitou a městem a docházelo často i k bitkám, při nichž nejen tekla krev, ale po kterých zůstávali také mrtví. Roku 1209 napětí vedlo k pouličním krvavým srážkám, při nichž zahynul jeden místní trhovec a tři, jak už to bývá, zcela nevinní studenti. Členové akademické obce a studenti pak rychle opustili Oxford a část z nich se usadila v Cambridgi a založila jádro pozdější druhé nejstarší anglické univerzity. Trvalo to čtyři roky, než byl spor mezi univerzitou a městem urovnán, nicméně akademická obec získala nové a významné výhody a privilegia. Bylo ustaveno, že za každého zavražděného studenta musí město zaplatit univerzitě pokutu (toto ustanovení platilo až do r. 1825). V roce 1581, po předchozím odtržení se anglické církve od Říma, se univerzita stala anglikánskou a to vedlo k potlačování klášterních kolejí. Rušnou dobu prožíval Oxford v letech 1642 – 1646, kdy se stal sídlem královského dvora. Pak však došlo k úpadku, protože mnoho učitelů vzhledem k přísným předpisům odešlo učit na jiné vysoké školy. Krize se vyhrotila natolik, že v 19. století bylo povoleno vyučování na univerzitě i světským osobám a navíc zde mohly studovat i ženy. Tato opatření vedla k novému rozkvětu univerzity. Dnes patří Oxford spolu s Cambridgí k nejznámějším univerzitním městům na světě. Studenti zde mají k dispozici 34 kolejí a další prostory.

Na parkovišti si z automatu zakoupíme panoramatickou mapu, která nám má usnadnit orientaci. Průvodce nás sice provede nejvýznamnějšími místy, my ale chceme vědět třeba i něco víc. Když se podíváme na mapu, je nám okamžitě jasné, že budeme pravděpodobně brzy zmateni. Kolej střídá kolej, jedno nádvoří druhé, kaple za kaplí, tento kostel je zasvěcen jednomu svatému, tamten zase úplně jinému, k tomu všemu obytné trakty, trávníky…. Už teď tušíme, že letopočet bude stíhat letopočet, pojmů nebude také málo a jak to v takovýchto případech bývá, dojmy často splynou. Propleteme se ulicemi a uličkami, jejichž jména ani nestačíme sledovat, a vlastní prohlídku s výkladem začínáme na Broad Street u Scheldonian Theatre z let 1664 – 68, postaveného podle plánů Christophera Wrena, jemuž za vzor sloužilo Marcellovo divadlo v Římě. V jeho bezprostřední blízkosti jsme upozorněni na stavbu Clarendon Building z r. 1713, dále na komplex budov Lincoln College z r. 1427 a na Divinity School, která je příkladem středověké školní budovy z 15. stol. Popojdeme ke stavbě nazývané Radcliffe Camera, což je kruhová stavba zakončená kopulí vysokou 46 m. Název dostala podle lékaře Johna Radcliffa. Přes Catte Street dohlédneme k Herford College, která se jí stala až v roce 1740. V roce 1874 byly její budovy upraveny, čímž se setřel její původní ráz. Zajímavostí je však most, který spojuje její dvě části: měl asi předlohu v benátském Mostě vzdechů. Můžeme potvrdit, je mu skutečně podobný. Ze stejné ulice se pokusíme nahlédnout do další koleje, do All Soul’s College, koleje založené r. 1438. Jsme však zastaveni správcem, který pouští dovnitř pouze ty, kteří mají jakési propustky. A tak její vysoké věže, jež jsou dílem Nicholase Hawksmoora, fotografujeme jen od ústředního vchodu.

Další zastávka je před kostelem Neposkvrněného početí P. Marie s věží vysokou 62 m. Vedlejší budova patří koleji Brasenose College založené r. 1509. Kolem kostela projdeme na jednu z nejznámějších a nejrušnějších oxfordských ulic, na High Street. Po ní se dostaneme do pomyslného centra města, na tzv. Carfax, kde se kříží třídy High Street, Queen Street, Cornmarket Street a St. Aldates Street. Zde také stojí i věž Carfax Tower ze 13. století, na níž upoutají pozornost především sošky rytířů. Stočíme se do Saint Aldates Street a směřujeme k další koleji, ke koleji Christ Church College, založené v roce 1525 kardinálem Wolseyem. V jeho době se kolej nazývala Kardinálskou, v r. 1532 ji však král Jindřich VIII. pojmenoval podle sebe. R. 1546 dostala kolej opět nové jméno, dosavadní. Je to údajně největší a zároveň nejmalebnější kolej. Zajímavý je vstupní portál a velké nádvoří s věží Tom Tower, na níž visí zvon Great Tom (Velký Tomáš) z roku 1680 vážící 7 tun. Ten zvoní denně ve 21 hodin 5 min 101 údery. Tato tradice vychází z toho, že zvon v minulosti svolával všech 101 studentů do koleje. Po ukončení zvonění se dodnes brány všech učilišť zavírají.

Zahneme do malého parčíku v sousedství koleje a odsud sledujeme ladné tvary katedrály Christ Church. Její historie sahá do 12. století, věž, vysoká 48 m, pochází ze 13. stol. V její blízkosti jsou další koleje, kolej Oriel College z r. 1326, jejíž současné budovy pocházejí ze 17. a 18. stol., a Corpus Christi College z r. 1516, na jejímž prvním nádvoří jsou sluneční hodiny z r. 1581, v její kapli pak obraz od P. P. Rubense.

V těchto místech dostáváme volno, abychom se ještě eventuálně mohli sami projít městem. Moc času nemáme a tak jen koupíme pohledy, obejdeme Pembroke College, nahlédneme ještě do několika zákoutí, postojíme před starobylými domy a pak se rychle vydáváme k autobusu, abychom nebyli právě ti, kteří přijdou pozdě. Pozdní návraty se totiž na tomto zájezdu staly jakousi módou.

Prohlídkou Oxfordu měl náš dnešní program končit, po ní jsme se měli vydat do místa ubytování. Souhlasíme však s návrhem, že se ještě zastavíme ve Windsoru, i když jeho návštěva byla na programu až v úterý ráno. Domluvíme se, že většina z nás nemá zájem platit vysoké vstupné, že si sídlo anglických králů prohlédneme pouze z venku. Navíc teď ho máme při cestě, zatímco v úterý bychom museli opět přes celý Londýn, protože ubytování máme na východ od hlavního britského města a Windsor leží západním směrem.

Windsor není jen královský zámek, je to také staré město na břehu Temže. Jeho největší zajímavostí je však skutečně zmíněný zámek, od doby Eduarda III. sídlo anglických panovníků. Je považován za jeden z největších v Evropě a je vůbec největším obydleným zámkem na světě. První, dřevěný hrad zde postavil už Vilém Dobyvatel. Teprve pozdější vladaři jej nahradili kamennou stavbou. O jeho podobu se zasloužili králové Jindřich I., Jindřich II. a Jindřich III., velké úpravy zde prováděl Jiří IV., Vilém IV. a královna Viktorie. Základem zámku jsou dvě velká nádvoří, obestavěná množstvím nejrůznějších budov. K těm nejvýznamnějším patří Round Tower (Kruhová věž), kaple sv. Jiří, budova Military Knigh’s of Windsor (bývalé obytné prostory rytířů řádu ) a samozřejmě největší pozornost návštěvníků přitahují samotné prostory obývané královskou rodinou, jejichž dnešní podoba je výsledkem přestavby v 1. polovině 19. století.

Přijíždíme na velké parkoviště, vyběhneme po schodišti a ocitáme se v prostorách zrestaurovaného viktoriánského nádraží, které dodnes slouží svému účelu. Jakmile opustíme jeho prostory, otevře se nám výhled na mohutné windsorské hradby. Obcházíme je a dostáváme se až k hlavnímu vstupu. Právě ho zavírají. I tak stojíme v údivu nad mohutností a pompézností staveb, které vidíme. Na mysl se nám dere vzpomínka na rok 1992, který se málem stal pro zámek osudným. Tehdy vyhořelo z dosud neobjasněných příčin celé jedno zámecké křídlo, tehdy hasiči bojovali 15 hodin o to, aby zachránili ostatní prostory. I tak škody dosáhly astronomických částek a královně připravily jistě nejednu bezesnou noc. Kde vzít peníze na opravu? Královský majetek totiž není pojištěn a tak se muselo sáhnout do vlastní kapsy. Jenže ta asi zase tak bohatá, jak se na venek tváří, není, a proto v roce 1994 královna rozhodla o tom, že její majetek musí na opravu Windsoru vydělat. Zpřístupnila veřejnosti část Buckinghamského paláce a vstupné do Windsoru zvýšila ze 4 na 9 liber.

Zbývá nám ještě chvíle času a ten věnujeme samotnému městu Windsoru. Je to malebné městečko uchovávající si svůj středověký ráz. Stojí zde domy a hostince převážně ze 17. a 18. století, úzké klikaté uličky jsou dlážděny kočičími hlavami. Co upoutá naši pozornost, je především na první pohled nadměrné množství policistů. To je celkem pochopitelné. Až po chvíli si uvědomujeme další neobvyklost tohoto místa. Nikde nenajdete odpadkové koše. Proč? Windsor by se mohl stát cílem irských teroristů. Aby tito neměli kam uložit bombu, proto odpadkové koše chybí. Na mnoha místech také sledují kamery pohyb lidí. Prostě pro bezpečnost královny je uděláno maximum. I tak ale královská rodina zde zase úplný klid nemá. Neruší ji sice teroristé, ale hluk letadel přistávajících na největším londýnském letišti Heathrow, které se nachází jen o pár kilometrů dál.

Poslední pohled na Windsor z parkoviště a už ujíždíme konečně na ubytování. To ještě netušíme, jak dlouhá cesta nás čeká. I ona je ale mnohým zajímavá. Tak např. míjíme již zmíněné letiště Heathrow. Protože kolem něj jedeme poměrně dlouho, je nám dopřáno sledovat odlety i přistávání letadel. Brzy zjišťujeme, že letecký provoz je zde více než hustý. Zaměříme se na přistávající letadla a spočítáme, že ta přistávají snad v půlminutových intervalech. I když nám je jasné, že na tak velkém letišti je mnoho ranvejí, připadá nám hustota provozu nepochopitelná. Za stálého sledování přistávajících letadel vjíždíme do okrajových čtvrtí Londýna.

Londýnem jedeme nekonečně dlouho, průvodce nás už upozorňuje na některé zajímavosti, jimž bude ale věnován zítřejší den. Projíždíme na východní předměstí, míjíme Greenwich a konečně vyjíždíme z Londýna na venkov. Sjíždíme z dálnice a zase se střídají pastviny, vesnice, osamocená sídla. Vše samozřejmě bez označení. Pouze tušíme, že sledujeme tok Temže směrem k moři. Všichni už asi po dnešním nabitém dni toužíme po slibovaných luxusních dvoulůžkových bungalovech. Ty ale zatím zůstávají v nedohlednu. A začínají ty správné úvahy, zda budeme mít vůbec kde spát. Jakmile uvidíme stodolu nebo dokonce ony budky pro prasata, docházíme k závěru, že třeba i tady by se dalo přespat.

Po více než hodinové jízdě ze samotného Londýna se objevuje konečně spásná cedule s označením Allhallows Holiday Park. Tento název jsme psali do kolonky „místo ubytování“ na landing card. Vjíždíme do komplexu chatek a především karavanů. Většině z nás tvrdne úsměv na rtech a začínáme vážně pochybovat o slibu, že budeme ubytováni v luxusních bungalovech. Po vyřízení formalit a oznámení vedoucího, že budeme v karavanech po čtyřech, nám jsou karavany přiděleny. Každá čtveřice také obdrží plánek celého podle našeho přesvědčení až příliš rozlehlého komplexu. Navíc dvě rodiny jsou „separovány“ od ostatních, jejich karavany jsou téměř na druhé straně komplexu. Představa stěhování se se všemi zavazadly pěšky ke karavanům vzdáleným asi 1 km je přímo děsivá. Leč Angličané se ukáží jako džentlmeni. Předjedou dvě auta, naloží zavazadla i jejich majitele a ke karavanům nás dovezou. Měli by zájem se s námi bavit, ale brání nám naše jazykové neznalosti.

Obě „separované“ rodiny obdržíme od řidiče jednoho z aut klíče od karavanů a můžeme se nastěhovat. Nám je přidělen karavan přímo královského jména Tudor, sousedé bydlí v Torinu. S třesem rukou otevíráme a máme strach, jaké další nepříjemné překvapení bude následovat. Jsme ale naopak příjemně překvapeni. Karavan je zařízen vskutku královsky, je to jakýsi „byt v malém“. Takže v bytě nesmí chybět kuchyň se vším všudy (plynový sporák, veškeré nádobí, lednička, v ní připraven led, ve výbavě nechybí ani kotlík na chlazené šampaňské – to kdybychom chtěli něco oslavovat – mezi námi, pokud budeme něco oslavovat, tak to oslavíme raději českou becherovkou, varná konvice je ve výbavě kuchyně samozřejmostí), hned vedle kuchyně je obývací pokoj se sedací soupravou a stolkem, je nám zde dopřána i televize a topné těleso. Pak následují dvě ložnice. Jedna manželská s typickým manželským lůžkem – to se nám však zdá poněkud úzké – a pak ložnice dětí se dvěma lůžky. Jako lůžka by se dala využít samozřejmě i obýváková sedací souprava – karavan je skutečně deklarován jako šestilůžkový. Vše doplňuje příslušenství se sprchou. Nakonec dáváme za pravdu „cestovce“, že se jedná o dvoulůžkové bungalovy, protože vždy dva mají své soukromí. Jako správně nemajetní Češi oceňujeme, že si zde budeme moci uvařit a nebudeme muset se živit jen studenými pokrmy.

Teprve po prohlídce interiéru karavanu se věnujeme prohlídce exteriéru. Naši pozornost upoutá výhled na širokou vodní hladinu. Domníváme se, že se díváme na moře, druhý den se do průvodce dozvíme, že se jedná o ústí řeky Temže. V poslední chvíli zaregistrujeme, že právě zapadá slunce, a tak rychle ven s fotoaparátem a ulovit alespoň nějaký snímek. Samozřejmě využijeme existenci kuchyně, uvaříme teplé jídlo se vším všudy (naše menu sestává z becherovky – ta je prý pro zdraví, jak tvrdí zkušení – následuje polévka – sice ze sáčku, ale přece jen polévka – a pak rýže s vepřovým masem, k tomu neopomenutelné české pivo) a tak není divu, že ke spaní se nedostaneme dříve než před půlnocí.

2. část

Po přístavním nábřeží, kde z restaurací voní mořské speciality, se vracíme k autobusu čekajícímu u celnice. V prostorách přístavního terminálu najdeme i dobré umývárny se sprchami a tak mnozí se nechají tímto „přepychem“ zlákat. Pak už jen podřimujeme v autobuse a čekáme, až nám bude dán pokyn k nájezdu na trajekt. Stane se tak těsně před půlnocí. Trajekt se pomalu zaplňuje automobily a autobusy, cestující vybíhají na paluby a hledají v prostorech nejvhodnější místo pro strávení zhruba čtyř hodin, po něž plavba trvá. Většina z nich také ihned zjišťuje, co všechno se na trajektu nachází. Není toho málo – kabinky pro pohodlné přenocování, obchod, restaurace, koutek pro děti apod – ale vše je uspořádané poněkud nepřehledně. Není tedy divu, že mnozí z cestujících bloudí a ocitají se několikrát na stejném místě. I my se vydáváme na obhlídku lodi, chceme se dívat na její vyplutí. Zatím zjistíme, že loď nese jméno Princ Albert, zhodnotíme množství záchranných člunů, dozvíme se, kde jsou uloženy záchranné vesty, a než stihneme vše obejít, je 0, 30 hod a loď vyplouvá. Nasvícené věže městského chrámu, množství světel na molu i světla majáku postupně mizí v dálce a nás obklopí tma. Uchýlíme se do vnitřních příjemnějších prostor, vyplníme tzv. landing card – tu musí mít vyplněnou každý, kdo do Velké Británie vstupuje – a pak se můžeme pokusit alespoň na tu krátkou dobu usnout. Tedy pokud nám to jednotvárný kolébavý pohyb lodi dovolí.

I na lodi spíše podřimujeme, než že bychom tvrdě spali. Z toho „klimbání“ nás bezpečně probudí hlášení lodní posádky a světla blížícího se přístavu. Rychle do autobusu, na povel přístavních pracovníků vyjet z lodi, zastavit, vystoupit a vydat se k celnímu a pasovému odbavení. Taková je zhruba náplň následujících dvaceti minut. První zážitky na britské půdě za moc nestojí. Trpně se stavíme do fronty, do níž nás vykázali pracovníci pasové kontroly, a sledujeme, jak příslušníci národů – členů Společenství – bez problémů procházejí odbavením a my čekáme a čekáme. Vždy na chvíli se fronta pohne, to když se korpulentní pracovnice Immigration office uvolí dalšího z nás vyzpovídat a vybrat si od něj landing card. Ovládá pár českých slov, ta použije v případě, když předstupující na její dotaz, zda umí anglicky, zavrtí hlavou že nikoliv. Pokud snad dáte nediplomaticky najevo, že ovládáte alespoň trochu angličtinu či němčinu, je rozhovor delší a důkladnější. „Na jak dlouho jedete do Anglie, jste zde jako turista, kolik máte liber, odkud přijíždíte – nestačí uvést jen stát, pracovnice chce i název města – kam v Anglii míříte, kde jste ubytováni, jedete sama nebo s rodinou ?“ Atd, atd. Ještě štěstí, že tu němčinu ovládá asi stejně mizerně jako já. Na některé odpovědi se totiž tváří, jakoby vůbec nerozuměla, a vzápětí se ptá na téměř totéž.

Když konečně všichni projdeme „zpovědí“, spěcháme do autobusu. Ani nás příliš nezajímají křídové útesy, které vítají návštěvníky ostrovní říše nejen ve známém Doveru, ale i ve zdejším přístavu. A informaci pana průvodce, že právě podle těchto bílých skal se dostalo Anglii označení Albion, mnoho z nás už ani nevnímá. Zapadli jsme do svých sedadel a zkonstatovali jsme, že Anglie nás nezklamala – alespoň ne v tom, že prší. Je pět hodin ráno a to je doba, kdy téměř všichni pokládáme za normální si ještě pospat. Víme, že k nejbližšímu dnešnímu cíli máme ještě dost desítek kilometrů, a tak proč nevyužít čas ke slastnému oddání se snům.

Neochotně a pomalu se probíráme ve chvíli, kdy už autobus stojí na jednom z dálničních parkovišť. Následuje povinná ranní hygiena, káva nebo čaj z automatu v autobuse, prohlídka zdejšího obchodu a příjemné zjištění, že kupodivu přestalo pršet. Při další jízdě nás doslova vyburcuje hned několik událostí. Právě např. jedeme kolem letiště, kde se asi něco chystá. V okolí je zaparkováno mnoho aut a na letišti nafukují ohromné balóny. Jeden je dokonce už ve vzduchu. A cože je zajímavého na tom poli, které právě míjíme? Na poli se popásají prasata a – světě, div se – pole je poseto půkruhovými boudičkami, příbytky zmíněných prasat. Některá v nich tak brzy po ránu ještě spí. Prostě zase se potvrzuje jedno staré české přísloví – jiný kraj, jiný mrav. Jako správní Češi okamžitě uvažujeme o tom, zda by se takto volně mohla popásat prasata i u nás. Asi těžko, protože zloději by okamžitě využili situace. Jinak ale při průjezdu krajinou jižní Anglie docházíme k závěru, že se příliš neliší od naší, je jen velmi mírně zvlněná, pohřešujeme však větší lesy. Místy se objeví pár stromů – většinou listnatých – a pak opět dlouho nic.

Po osmé hodině ranní přijíždíme do malebného městečka Salisbury. Alespoň tak to tvrdí průvodce. Na přesvědčení se o tom, zda to je pravda, máme bohužel pouhou hodinu. Doslova úprkem to bereme k nejvýznamnější městské památce, k St. Mary’s Cathedral. Tento chrám byl postaven v letech 1220 – 1280 ve stylu anglické gotiky. V letech 1330 – 1370 vyrostla 123 m vysoká věž, dnes nejvyšší kostelní věž v Británii, projektovaná v dekorativním stylu Robertem z Farleighu. Do dnešní doby se chrám nezachoval ve své původní podobě, výrazných úprav se dočkal v 18. a pak v 19. století. Návštěvníka na první pohled kromě výšky věže – je problém ji vyfotografovat i „širokým“ objektivem – zaujmou překrásné sklomalby pocházející též ze 13. – 15. století. Ke katedrále přiléhá křížová chodba z let 1270 – 1380, postavená podle vzoru londýnského Westminsterského opatství.

V rychlosti prohlédneme katedrálu a s počítáním minut, které nám ještě zbývají do návratu, se rychle vydáváme do města. Proběhneme kolem několika budov, které už něco pamatují, projdeme jednou z městských bran, kolem dalšího kostela a pak už spěcháme k autobusu. Jsme na minutu přesní, s přesností ostatních to není tak docela v pořádku. Že by akademická čtvrthodinka? Doslova se vrháme na průvodce Velkou Británií, kterého před několika lety vydalo naše nakladatelství Olympia , a zjišťujeme, co všechno jsme vlastně viděli a jak starou historii toto město má.

Jeho historie skutečně začíná v šerém dávnověku. Údajně zde bylo prehistorické sídliště, pak se tady nacházel římský vojenský tábor nazývaný Sorviodunum. Později tu postavili Sasové město, v němž dal Vilém Dobyvatel vystavět hrad. V 11. století se město stalo také sídlem biskupa. Pak vznikly spory mezi vojskem a církví a to vedlo v roce 1220 k založení nového města, nazvaného New Sarum. Stará katedrála byla opuštěna a na novém místě postavena větší. A to byl právě počátek katedrály St. Mary’s.

Při čtení průvodce jsme překvapeni, kolik historických hospod se ve městě zachovalo. My jsme míjeli jen některé z nich – v paměti nám zůstaly Bay Tree Restaurant, pocházející původně že 14. století, a hostinec Haunch of Venison Inn. Naši pozornost zaujala také brána High Street Gate, v její blízkosti se nacházející měšťanský dům, potom i tzv. Tržní kříž a kostel sv. Tomáše.

Než se stihneme zorientovat v mapě Salisbury a bezpečně určit, co jsme vlastně ze středověkého jádra tohoto města viděli, už vystupujeme u další, tentokrát skutečně prehistorické památky. Nejedná se o nic méně známého než o samotné Stonehenge, o němž se říká, že je jednou z největších prehistorických zajímavostí a záhad nejen v Británii, ale vlastně v celé Evropě. Vznik této obří svatyně je dodnes obestřen rouškou tajemství. Kdo byli její stavitelé? Jakému účelu stavba sloužila? Tyto a mnohé další otázky zůstávají stále nezodpovězeny. Celkem s jistotou mohou odborníci říci, že stavba pochází z doby bronzové, z 2. tisíciletí př.n.l., a že vznikala postupně. Nejdříve vznikl pravděpodobně kruhový val s příkopy. Asi kolem r. 2 100 př.n.l. byl postaven kruh ze 60 malých modrých (čedičových) kamenů pocházejících asi z Walesu. K tomuto vnitřnímu kruhu byl později přistavěn ještě vnější o průměru 30 m. Ten se skládá ze 30 dvojitých kamenných pilířů, spojených v horní části příčně položeným kamenem – většina těchto pilířů dosud stojí a zachovalo se i 6 vrchních spojovacích kamenů. Ještě o něco později vznikla velká podkova, která byla původně složena z 19 monolitů. Poslední stavební fází bylo osazení monolitů uprostřed, spolu se středovým kamenem – o tom se dnes mluví jako o oltářním kameni. A využití stavby? Do dnešní doby bylo zde prozkoumáno asi 300 hrobů – takže třeba pohřebiště – nebo stavba mohla být využívána jako kalendář. V den letního slunovratu 21. června totiž slunce prochází od oltářního kamene k Heel Stone a označuje tak osu poutní cesty vedoucí k řece Avoně, při zimním slunovratu pak paprsek prochází středem oltářního kamene.

Po prohlídce této památky zůstáváme ještě věrni době téměř pravěké a směřujeme k Silbury Hill. V tomto případě se jedná o nejvyšší uměle navršený kopec v Evropě. A zase existuje více než 10 teorií o tom, jak kopec – vlastně pyramida – vznikl a čemu sloužil. Byla to pozorovatelna nebo observatoř, postavili ji snad sami Egypťané, kteří se sem nějak dostali? Otázky, otázky. Většina renomovaných vědců se dnes kloní k názoru, že kopec byl pravděpodobně místem pro určité náboženské rituály. Jak tyto rituály měly vypadat? To asi už nikdo nevypátrá.

Z místa nejhezčího pohledu na kopec nás vyžene déšť. A tak není divu, že u další památky, také pravěké, u Avebury, se nám vůbec nechce vystupovat. Tuto největší megalitickou památku v Anglii sledujeme jen z oken autobusu. Registrujeme kameny, které podle tvrzení průvodce jsou zase uspořádány nejčastěji do kruhů nebo lemují jakousi kultovní cestu. Při pohledu ze země si člověk často pravidelnost uspořádání kamenů ani neuvědomuje, až letecký pohled odhalí zvláštnosti tohoto místa v plné míře.

Další naše cesta vede po křivolakých silnicích do města Swindon a odtamtud už po kvalitnější silnici do univerzitního města Oxfordu. Protože jsme se konečně skutečně probudili, sledujeme také s větší pozorností krajinu ubíhající kolem nás. Je stále mírně zvlněná, téměř bez lesů, ani pole příliš nevidíme, většinu plochy zabírají pastviny. A na nich především ovce a krávy. Při projíždění vesnicemi nebo kolem osamocených usedlostí si všímáme také zdejších staveb. Mnohými svými rysy připomínají stavby v Nizozemí a Dánsku. Především i zde převládají cihlové stavby a i zde se pravděpodobně dostaly do módy došky. Ač to zní neuvěřitelně, mnoho očividně nových staveb má tuto krytinu.

Jako správní cestovatelé se snažíme podle mapy sledovat, kudy vlastně jedeme. Jenže naše snaha vychází poněkud naprázdno. Při projíždění vesnicemi i městečky jsme si totiž všimli, že na začátku ani na konci neexistuje označení místa. Nejdříve si myslíme, že špatně sledujeme cestu, když se ale tento fakt opakuje s téměř neporušenou pravidelností, ptáme se průvodce. A ten potvrzuje, že skutečně Angličané města a vesnice většinou neoznačují. A jak turista zjistí, kde je? Pouze odhadem. Téměř každá křižovatka má kruhový objezd, na něm je umístěn ukazatel směru do různých míst a poloha místa je udána s přesností na čtvrt míle. Ne všechny obce jsou však takto označené. Tento fakt nám stále vrtá hlavou, jak jen se ti Angličané orientují? A co ubohý zahraniční turista. Když k tomuto utajování jmen měst a vesnic přidáme levostranný provoz, nemá to zahraniční návštěvník v této zemi skutečně lehké.

1. část

Je 4. července roku 1996, pozdní čtvrteční odpoledne. Od 16,30 hod začíná být před Střední průmyslovou školou textilní v Ústí nad Orlicí rušno. Pomalu se totiž sjíždějí a scházejí účastníci týdenního zájezdu do Velké Británie. Pardubická cestovní kancelář Poznání nabídla své služby za celkem přijatelnou cenu a tak se téměř půl roku dopředu zájezd připravoval. Pan ředitel SPŠT slíbil přispět na cestovní výlohy nemalou částkou z FKSP, leč podmínkou pro tento nezanedbatelný příspěvek byla odborná exkurze v některém textilním závodě. Ing. Marek, který dostal za úkol tuto exkurzi přes Textilní institut v Manchesteru zajistit, brzy poznal, že to nebude tak snadné. Na poslední chvíli byli do akce zapojeni ještě další lidé a tak doslova za vteřinu dvanáct exkurze přece jen byla z anglické strany přislíbena.

Krátce před sedmnáctou hodinou již zmíněného čtvrtečního odpoledne jsou škola i čekající autobus obsypány nejen netrpělivými účastníky zájezdu, ale především spoustou jejich zavazadel. Každý jen po očku pokukuje po zavazadlech svých kolegů, jestli to nejsou právě oni, kdo má ty nejobjemnější kufry či největší množství naditých tašek. Většina z nás si ale v duchu říká, že v tomto směru jsme na tom asi všichni stejně.

Potom teprve věnujeme pozornost autobusu. Zatím převládá nadšení z cizí značky autobusu – je značky SETRA, i když už jsou na něm vidět mnohá léta služby zákazníkům – pouze největší pesimisté konstatují, že cestování v něm nebude žádná pohoda. Jakmile po naložení zavazadel do spodního prostoru začnou nastupovat lidé, počáteční nadšení pomalu opadá. Uspořádání sedadel je také trochu jiné než v autobuse Karosa, proto neplatí připravený zasedací pořádek a každý hledá místo, jež by mu mělo sedm dní sloužit. Vzápětí malí i velcí vzrůstem poznávají, že nasoukat se do sedadel je pro někoho téměř nadlidský úkol. Čím vyšší člověk, tím větší problémy. Prostě místa mezi sedadly je velmi málo. Nechceme být jen nekompromisními kritiky záporů autobusu a tak mu nakonec musíme přiznat i jisté kladné stránky. Sedadla jsou přece jen o něco pohodlnější než v české Karose, na každém okně je roletka proti slunci a autobus má také klimatizaci. Všichni se modlíme, aby tato fungovala, protože kdyby sluníčko přidalo na výhřevnosti a klimatizace odmítla poslušnost, změní se pro 41 účastníků zájezdu, dva řidiče a průvodce jízda v nedobrovolnou saunu. Jen místo té vody by si každý sloužil vlastním potem. Okna autobusu jsou vyrobena v celku, takže při eventuální nefunkčnosti klimatizace si můžeme o možném otevření oken nechat jenom snít.

Úderem 17. hodiny vyrážíme. Slova se ujme pan průvodce. Představí se – jmenuje se Jan Romčák, je studentem zeměpisu a tělesné výchovy a k tomu si ještě přibral žurnalistiku, rok také pobýval ve Spojených státech amerických (to vše se ale dozvíme až později při eventuálních zpovědích) – a seznámí nás stručně s programem zájezdu. Každé dvě až tři hodiny nezbytná hygienická zastávka, hraniční přechod Rozvadov, průjezd Německem směr Norimberk, Würzburg, Frankfurt nad Mohanem, Kolín nad Rýnem a Cáchy, hned za nimi přechod do Belgie a pak kolem měst Liége, Brusel a Gent do Brugg. Tam bychom si měli zítra odpoledne na několik hodin odpočinout od únavného sezení.

První zastávka je na parkovišti Rudná, kde nejen učiníme zadost svým hygienickým i jiným potřebám, ale kde také ti nevzdělanější z nás na vlastní oči shlédnou šlapky a pasáky při honbě za zaměstnáním. Po půl hodině pokračujeme k hraničnímu přechodu Rozvadov, většina z nás jen tak nalehko zatím podřimuje. Odbavení se obejde bez problémů. A teď už se rychle uložit ke spánku, abychom zítra byli alespoň trochu při síle. Usínáme. Je pravdou, že všichni v tomto ohledu neslaví stejné úspěchy. Někdo usne téměř okamžitě, jiní, méně úspěšní, tak činí za pomoci prášků na spaní, piva apod. Do páté hodiny ranní se autobusem rozléhá jen různě hlasité pochrupávání.

V pátek brzy ráno zastavujeme na jednom z perfektně vybavených dálničních parkovišť. Ti, kteří se z nepohodlného spaní vzpamatují rychleji, provedou již zde nezbytnou ranní hygienu, ostatní zvládnou jen to nejnutnější a opět se zaboří do sedadel, aby pokračovali ve spánku. Jen největší „čilouši“ mají chuť na poněkud předčasnou snídani a pak na pozorování rychle se měnící krajiny za okny autobusu. Jim především jsou určena upozornění průvodce typu „právě teď přejíždíme most přes řeku Lahn a otevírá se nám překrásný pohled na středověké jádro města Limburg“ nebo „míjíme jedno z největších německých měst Kolín nad Rýnem“ apod. Většina autobusu je ochotna vnímat až po další zastávce kolem osmé hodiny. To se také rozhlížíme po obloze, poněkud neodborně hodnotíme stav počasí a pokoušíme se předpovědět, jaké počasí nám je dnes předurčeno. Při přejezdu Německem bylo většinou pod mrakem, občas pršelo, až prvotřídně lilo, místy se jen cudně ukázala modř oblohy.

Po deváté hodině přejíždíme německo – belgickou hranici. Tady už není vůbec žádná kontrola, tato skutečnost pochopitelně souvisí s politickými úmluvami západoevropských států. Průvodce nám tedy stručně představuje Belgii, oficiálně Belgické království. Následuje množství encyklopedických informací i zajímavostí, které se člověk často dozvídá jen obtížně. Téměř všichni vědí, že Belgie je konstituční monarchií, méně z nás si však uvědomuje, že relativně v nedávné době došlo po tragické události ke změně na belgickém trůně. Král Baudoin I., vládnoucí zemi od roku 1951, tragicky zahynul na španělském pobřeží a tak ho vystřídal Albert II. Bez zajímavosti není ani to, že v Belgii se vyskytuje větší množství tropických nemocí než v jiných evropských státech. Tuto skutečnost ovlivnilo to, že africké Belgické Kongo (dnešní rozporuplný Zair) patřilo dlouho Belgii a volně migrující lidé přinášeli do Belgie právě tyto nemoci.

A pak už z dálnice sledujeme belgické roviny, nekonečné pastviny, občas předělené kanály. Pasoucí se krávy, koně a někde dokonce i osli nám nevěnují ani tu nejmenší pozornost. Zahlédneme i typická cihlová stavení, z dálky nás zdraví obrysy velkých měst. Po 13. hodině , po dvaceti hodinách strávených v autobuse, vystupujeme na záchytném autobusovém parkovišti v Bruggách. Jediným pohledem zjišťujeme, že počasí je zase takové nijaké, že lze i ten nevítaný déšť očekávat. To nás však neodradí od procházky jedním z nejkrásnějších, nejstarších a nevím jakých ještě nej belgických měst, Brugg.

Při výkladu jeho dějin můžeme jako u mnoha dalších evropských států začít již tolikrát uplatněným „již staří Římané“. Za jejich působení v těchto končinách se město nazývalo Municipium Brugense, ve 3. stol. se zde připomíná římský most. Po pádu římské říše se tudy přehnaly nejrůznější národnostní skupiny, nechyběli mezi nimi ani bojovní Vikingové. I po nespočetných válkách a následných požárech lidé svá obydlí postavili znovu. Od konce 11. století se Bruggy stávají hlavním městem flanderského vévodství a začíná jejich nebývalý rozkvět. Bohatství jim přinesl především obchod – ve 13. stol. se staly členem obchodního sdružení zvaného hanza – a vedle obchodu jim k rozkvětu pomohla i výroba sukna. Ruku v ruce s hospodářským rozkvětem šel i rozkvět umění. Vždyť komu by nic neříkala jména jako bratři van Eyckové, Memling atd. Jenže období rozvoje trvalo poměrně krátce, zhruba dvě století. Úpadek Brugg zavinily změněné přírodní podmínky. V 15. století se mořské rameno Zwin, díky němuž byly Bruggy také prosperujícím přístavem, zaneslo pískem, takže dnes leží město asi 15 km od moře. Jeho úlohu v mezinárodním obchodu převzaly Antverpy.

Naše procházka městem začíná u jezírka lásky, kde si dávají dostaveníčka milenci. Původně zde ale byl středověký vnitřní městský přístav. Propleteme se mezi čekajícími drožkami , míjíme stylovou restauraci a branou vstoupíme do areálu tzv. dvora bekyní. Do něho se dříve uchylovaly šlechtičny, které nechtěly přímo vstoupit do řádu, chtěly ale žít v klidu a oddat se modlitbám. Dnes budovy slouží klášteru svaté Elizabety.

O Bruggách je známo, že jsou městem na malebných kanálech. I my se o tom okamžitě přesvědčujeme. Kanál přecházíme u dvora bekyní, u kanálů zastavujeme i na mnoha dalších místech, ať už u špitálu sv. Jana, či při ulici Dyver apod. Kanály se utápějí většinou v zeleni, zrcadlí se v nich malebné domky a hlavně jejich vody brázdí čluny plně obsazené mávajícími turisty. Jejich vody také příjemně ochlazují někdy nesnesitelně horký vzduch. Přílišné teplo ale není to, co by nás dnes trápilo, a tak celkem v pohodě absolvujeme celou procházku.

Další zastávka patří již zmíněnému špitálu sv. Jana, románsko-gotické stavbě pocházející z přelomu 12.- 13. století. Není tedy divu, že patří k nejstarším stavbám ve městě. Odsud je to jen skok k jednomu z nejvýznamnějších městských kostelů, ke kostelu P. Marie. Tento gotický kostel stavěný ve 13.- 15. století se řadí k největším nejen ve městě, ale i v samotné Belgii. Jeho věž se zvedá do výše 122 m. V interiéru přitahují pozornost uměnímilovných turistů obrazy hned několika významných malířů a pak především Michelangelova socha Madony s dítětem. Toto dílo z karrarského mramoru bylo původně určeno pro chrám v italské Sieně, jedna z bruggských rodin ho však zakoupila pro chrám P. Marie.

Hned za chrámem P. Marie připoutá i naši pozornost palác Gruuthuse. Ten pochází z 2. poloviny 15. století a jméno dostal podle svého majitele. Majitel patřil k nejbohatším ve městě, protože měl výsadní právo na vaření a dochucování piva v tomto domě. Prostě pivo se pilo, pije a bezpochyby pít bude. A stejně tak se na něm bohatlo, bohatne a bohatnout bude. Projdeme půvabným zákoutím hned za palácem a vyjdeme na ulici Dyver. Zde věnujeme pohled věži druhého významného městského kostela, katedrály svatého Spasitele, jehož věž na nás vykukuje za městskou zástavbou, znovu se ocitneme u kanálu a mnozí z nás projdou i místní bleší trh. Na mostě nad kanálem jsme upozorněni na jedinou sochu, která ho zdobí. Připadá nám skutečně dost povědomá. Ano, je to socha našeho katolického světce Jana Nepomuckého. Co má Jan Nepomucký společného s Bruggami? Prý někteří tvrdí, že se zde narodil. Usmějeme se, vždyť zjistit pravdu je tak problematické.

Kolem mnoha obchodů a obchůdků se vším možným – pochopitelně i s neodmyslitelnými flanderskými krajkami – dorazíme na hlavní náměstí zvané Markt. Naše oči se okamžitě obracejí k věži zvané Belfried (hodinová věž), jejíž stavba byla zahájena ve 13. století a věž byla vystavěna do výšky 83 m. U ní stojí rozlehlá tržnice pocházející ze stejné doby jako Belfried. Štítové řemeslnické domy na protější straně náměstí září svou upraveností a barevností.

Několik nezbytných fotografických záběrů a honem za dalšími překvapeními. Kratičkou uličkou s neuvěřitelným množstvím obchůdků dojdeme na druhé významné náměstí, na tzv. Hradní náměstí. Název nemá náhodný, vždyť právě zde do r. 1434 stála rezidence flanderských knížat. Její existence byla však vystřídána jinými, neméně významnými budovami. Nachází se tu klasicistní Justiční palác i nejstarší belgická radnice z r. 1376, jejíž fasáda přímo přetéká množstvím plastik zachycujících biblické i historické scény. My tady můžeme sledovat i něco ze současnosti. Stejně jako u nás i zde se na radnici konají svatby. A jednu právě vidíme vycházet. Nevěsta, ženich, ostatní svatebčané. Na tom není ještě nic neobvyklého. Jenže. Po různých blahopřáních předjede sportovní porsche, řidič elegantně vystoupí, též popřeje novomanželům a předá klíče od nablýskaného automobilu. Nevěsta s ženichem nasednou a odjedou. Kolik asi z nás si nahlas či potichu říká, že takovýto svatební dar by si také dalo líbit.

Ale na Hradním náměstí je ještě jedna významná stavba. Je zde především bazilika svaté Krve. Podle legendy byla postavena pro uložení několika kapek Kristovy krve dovezené r. 1149 z křížové výpravy do Svaté země. Původní podobu si dochovala spodní kaple sv. Basila (též krypta), horní vlastní bazilika byla přestavěna pozdně goticky se vstupní renesanční lodžií. Při vstupu do kaple na vás dýchne zvláštní pocit. Je to jakási směsice zvědavosti a úcty k čemusi neznámému, až nadpozemskému. V prostoru vás obklopí šero, z něhož vystupuje vyvýšené místo. K němu po schůdcích přistupují věřící i zvědavci, aby si prohlédli kapku Kristovy krve. V ozdobném pouzdře je uložena ona relikvie – zlatá kapka. Věřící pouzdro políbí, církevní hodnostář, který u této relikvie sedí, pouzdro otře a může přistoupit další. Chvíli v tichosti postojíme a pak vyjdeme na náměstí prozářené odpoledním sluncem.

I když na nás pomalu padá únava, i když jsme alespoň v rychlosti viděli nejznámější památky Brugg, nevzdáváme se a vyrážíme až téměř na druhou stranu města, k městským hradbám a ke známým větrným mlýnům. Uličky vroubené cihlovými domy nás neomylně dovedou až na vytoužené místo. Projdeme kolem starobylé Křížové brány a vyšplháme na vršek s větrným mlýnem sv. Jana. Tam sebou pleskneme do trávy a slastně přivřeme oči. Před nimi nám probíhá obraz Brugg minulých i současných. Žili a žijí v nich lidé se svými problémy a doufejme, že i nadále žít budou. A že především budou pečovat o krásu svého města, aby i budoucí generace nebyly o všechnu tu krásu ochuzeny.

Po typicky české svačině se vracíme stejnou cestou zpět. Zatímco při cestě sem jsme zvedali své oči spíše k domům, teď naši pozornost poutají chodníky. Proč zrovna obyčejné chodníky? Přesněji řečeno místa na chodníku, kde na okraji vozovky je mřížka nad kanálem. Ač je to neuvěřitelné, na těchto místech je vždy na chodníku nakreslen obrys psa. Proč? Že by bylo takto označeno místo pro psí potřebu? Snad.

O půl sedmé jsme všichni vzorně shromážděni v autobuse a očekáváme poslední kilometry po belgické pevnině. Směřujeme do přímořských lázní a přístavního města Oostende na pobřeží Severního moře. Odsud má po půlnoci odjíždět ten „náš“ trajekt do britského Ramsgate. Řidiči musí dodržet předepsanou osmihodinovou přestávku v jízdě a tak před naloděním na trajekt máme ještě dost času projít se po městě. Kolem hlavního městského kostela a spletí ulic se dostaneme na mořské pobřeží. Přesněji řečeno ocitneme se na promenádě Alberta I., která se nachází na koruně až 10 m vysoké ochranné hráze. Od moře fouká studený vítr, lidé se choulí do teplého oblečení a kdo může, hledá útočiště v některé ze stylových hospůdek nebo v příjemném teple hotelového pokoje. My scházíme na malou písečnou pláž, abychom si našli alespoň pár mušliček. Naši pozornost však vzápětí zaujmou dva psi, kteří se zde i se svými pány právě objevili. Jeden malý, druhý velký, oba různých plemen. Okamžitě ale spolu najdou společnou řeč. Tou řečí je hra. Obyčejná psí hra. S neskrývanou radostí se honí, jeden se snaží druhého doběhnout v tom pravém i přeneseném slova smyslu. Smějí se jejich páni, smějí se i diváci.

Čas dovolené, čas odpočinku. Ale co se skrývá za slovem odpočinek ? Toť otázka přímo filozofická, lze však na ni odpovědět i čistě vědecky. Pro nás je odpověď na ni již několik let stejná. Napakovat nejnutnější věci do auta a vyrazit po cestách i necestách ve státech bližších či vzdálenějších. Naše letošní volba padla opět na Rakousko. Přímo toužíme po tom, abychom si ničili nohy chozením po horách. Loňské zastavení v Karnských Alpách bylo jen letmé a tak chceme letos poznat jejich krásy blíže.

V sobotu 22.července vyrážíme. Hranice přestupujeme v poledne v Nové Bystřici a okamžitě začínáme propátrávat oblast,do níž jsme ještě nikdy nezavítali. Neujedeme ani 20 km a už zastavujeme v městečku Heidenreichstein v oblasti zvané Oberes Waldviertel. Dnes je Heidenreichstein moderní malé městečko – má asi 5 000 obyvatel – zároveň se ale pyšní i v současnosti svou historií. Na náměstí najdeme kromě upravených starých domů i sloup s postavou Rolanda,ochránce městských práv, a zvon, který dnes stejně jako před staletími se rozezní každý den ve 21 hodin. Neopomeneme navštívit také městský farní kostel ze l4.stol. se známým pozdně gotickým chórem z 15.stol. a třemi barokními oltáři a na konec procházky si necháme to nejlepší – prohlídku vodního hradu, považovaného za jeden z nejhezčích v Rakousku.

Půvabnou krajinou, v níž se střídají lesy, louky a pole, dojíždíme do města Gmünd v těsné blízkosti našich hranic. I v tomto městě založeném kolem roku 1250 je mnoho zajímavostí. Na náměstí můžeme obdivovat mistrovství tvůrců překrásných sgrafit na renesančních domech i starou radnici umístěnou poněkud netypicky, nikoliv v zástavbě domů, ale přímo uprostřed náměstí. Propagační materiál nám přinese i další informaci – do r.1920 byly součástí Gmündu České Velenice.

Je dusno, jsme unaveni. To nás ale neodradí od návštěvy dalších zajímavých míst. Tím prvním je cisterciácký klášter u Zwettlu založený r.1137 a pak následuje samotné městečko Zwettl.Je stejně půvabné jako ta, která jsme už poznali, i ta, která snad ještě poznáme.

Až nelidské horko a stupňující se únava v nás vyvolávají touhu po chladivé vodě. Nejprve okusíme vody malé říčky Gr.Yspe a pak se ponoříme do mohutných vod řeky Dunaje. Koupel je osvěžující, vrací nám ztracené síly. A tak můžeme pokračovat v cestě.Loučíme se s Dunajem, projíždíme kolem města Amstetten a zastavujeme až na vyvýšenině Sonntagberg.

Je to zastávka neplánovaná, ale příjemná. Serpentinami se dostaneme k poutnímu kostelu, který zde byl postaven v letech 1705 – 32, a odsud se nám otevře překrásný rozhled po okolní krajině. Co nás překvapí nejvíce, je socha našeho světce Jana Nepomuckého. Že by další důkaz téměř čtyřsetletého soužití ve společné habsburské monarchii ?

Ze Sonntagbergu je jen skok do města Waidhofen an der Ybbs.Jeho historie začíná před rokem 1 000 a je spojena se železem jako historie mnoha míst ležících na jih od něj. Waidhofen byl historickými prameny poprvé připomínán r.995, kdy císař Otto věnoval zdejší pozemky klášteru Freising. Město potom bohatlo díky obchodu se železem a zpracování této suroviny.Proslavilo se nejvíce výrobou nožů,kos a srpů. V 16.stol. bylo tak bohaté, že si mohlo dovolit postavit hradby a ve stejném století se stalo i centrem reformace. Její myšlenky sem přinesl Paul Rebhuhn, syn zdejšího kováře, který studoval ve Wittenbergu, kde se spřátelil se samotným Lutherem a Melanchtonem, jejichž myšlenky přinesl do svého rodiště. 16. stol. přineslo však městu i krušné chvíle a to v době, kdy se před jeho hradbami objevili Turci. Psal se rok 1532. Dnes žije město rekonstrukcí, je to poznat na rozkopaném náměstí i přilehlých ulicích. Mnohé domy už ale dostaly nový kabát a svou čistotou září do dáli.

Den se pomalu schyluje k večeru a nám nezbývá nic jiného než se poohlédnout po místě vhodném na přespání.Po chvíli hledání objevíme malé místečko vedle lesní cesty. Rodinná rada rozhodne, že tady by se dalo přespat. Uvaříme večeři a pak odpočíváme. Za nedlouho po cestě kolem nás sjíždí auto s dvěma pasažéry. Řidič okamžitě zastaví a ptá se, zda nemáme nehodu. Když se ještě jednou ujistí, že skutečně nepotřebujeme pomoci, odjíždí. Asi po čtvrt hodině se vrací a opět u nás zastaví. Tentokrát jsou už jeho otázky různorodější. Nejvíce ho zajímá, zda tady chceme přenocovat, zda máme stan. A tak musíme s pravdou ven. Ne, stan nemáme, spíme v autě. Neznámý se okamžitě chopí iniciativy. Nabízí, že kousek nahoře má louku, kde můžeme v klidu přespat, lze si tam udělat i oheň apod. Zve nás, ať se jeden jedeme s ním podívat na místo. Váháme. Nakonec svolíme a manžel usedá do jeho auta. To vzápětí mizí za nejbližší zatáčkou.

Ne, není to příjemný pocit zůstat dvě ženské na neznámém místě v 9 hodin večer. Hlavou se honí různé myšlenky. Především se nám nechce věřit, že někdo nabízí pohostinství a nesleduje žádné jiné cíle. Naše ponuré myšlenky brzy rozptýlí zvuk auta. Manžel sděluje, že louka je ve svahu, že neví, zda se tam s favoritem dostaneme. Neznámý má totiž pohon všech čtyř kol a tak vyjet do kopců je pro něj hračka. Nechceme jeho pohostinnost odmítnout a vydáváme se za ním. Favorit kupodivu nástrahy stoupání zdolá a my se bez úhony dostaneme na místo.

Než stačíme rozvážit, co podnikneme dál, je tu opět neznámý s autem. Přiváží nám základní výbavu trampa a nezapomene přidat ani jídlo a pití. V předané tašce najdeme pitnou i nepitnou vodu, v termosce vařící mléko, chléb, salám, svíčku, sirky, pivo a toaletní papír. A k tomu všemu nám je ještě zapůjčen rýč. Prostě Rakušané si potrpí na pořádek. Nechceme všechno přijmout jen tak za pouhé poděkování a tak neznámému dáváme alespoň becherovku. Dlouho ji odmítá, vždyť přece řekl, že za tuto službu nic nechce.Popřeje nám dobrou noc a na náš dotaz, kdy máme ráno věci vrátit, abychom nebudili, jen dodá, že stačí, když vše postavíme ke dveřím. Dlouho se nám nechce věřit, že toto nezjištné jednání neznámého je skutečností. Prostě jiný kraj, jiný mrav. A jistě také jiné vychování.

Noční bouřka a silný vítr neslibují nic dobrého. Nedělní jitro je skutečně podmračené. Ve starém železářském městě Weyeru se spustí déšť a ten nás provází celým údolím řeky Enns až před město Hieflau. Přemýšlíme, co dál podniknout. Počasí dlouhému chození nevyhovuje a tak hledáme náhradní program. Na radu poutače před městem Eisenerz zahneme k jezeru Leopoldsteiner See.Přestalo sice pršet, ale nad jezerem se válí mraky. Mapa u jezera zve k návštěvě vrcholků v jeho okolí a legenda u ní slibuje pěkné rozhledy. My však nevidíme ani ty vrcholky, jsme rádi, že můžeme přehlédnout hladinu jezera. Déšť pomalu ustává a tak se projdeme alespoň kolem jezera, abychom si protáhli zdřevěnělé údy.

Vracíme se na hlavní silnici, projíždíme okrajem hornického města Eisenerzu, v jehož blízkosti se už v 8. stol. těžila kvalitní železná ruda, a zastavujeme na parkovišti nad městem. V tu chvíli máme jako na dlani kopec Steirischer Erzberg / 1 446 m/, kde se povrchovým způsobem na 60 terasách vysokých 6 – 16 m i dnes těží ruda s obsahem železa až 33 %. Zájemci se na tuto těžbu mohou podívat i zblízka.

Vystoupáme ještě do průsmyku Präbichl na výšku 1 225 m a hned se nám zlepší nálada. Směrem k jihu se slibně otevírají pohledy na údolí i na hory. Snad se tedy počasí umoudří. Jenže brzy se přesvědčujeme, že naše nadšení bylo poněkud předčasné. Jak rychle klesáme silnicí do Trofaiachu – a klesání je to důkladné, nejprve 10 %, potom dokonce 14 % – tak rychle se zase zatahuje obloha a zkrápějí nás kapky deště.

S náladou na bodu mrazu ujíždíme nejprve k západu a u Gatschbergu otáčíme na jih, na silnici zvanou cestou arcivévody Johanna. Ani její přírodní krásy nemůžeme vychutnat a tak naši jízdu přerušujeme až ve městě Murau na břehu divoké řeky Mur. Procházíme starobylými uličkami, zastavíme se na náměstí a sejdeme až na promenádu vedoucí těsně kolem řeky. Všude je plno lidí, v kavárnách, restauracích, na ulicích. Není divu. Je přece neděle odpoledne a navíc město je centrem zdejší vysloveně odpočinkové oblasti. I my se necháme ovlivnit všude panující pohodou a pomalu se probíráme i historií města. Jeho okolí bylo osídleno už v době bronzové, v r. 1250 se zde připomíná sídliště pod názvem Murowe. To bylo r. 1298 povýšeno na město a r. 1366 dostalo hradby. Město rozkvétalo díky tomu, že bylo překladištěm železné rudy a dřeva. V r. 1487 se dokonce dostalo do maďarského područí, ale po třech letech ho císař Friedrich II. získal zpět.

Pokračujeme v cestě na západ, k jihu se opět stáčíme až při stoupání do průsmyku Katschberg ve výšce 1 641 m.Nevyužijeme proslulé dálnice Tauern s tunely, ale poctivě vystoupáme starou silnicí až na její nejvyšší bod. Tam zastavíme, abychom obdivovali alespoň krásné hotely, když okolní vrcholky se nám stále ještě ukrývají v mracích. Při ostrém sjezdu dolů se v podvečer lepší počasí. St.Georgen a St. Peter se doslova topí v slunečních paprscích a nám nezbývá než si jen povzdechnout : „Konec dne dobrý,všechno dobré.“ Zároveň doufáme, že do zítřka se počasí umoudří úplně.

Probuzení do třetího dne našeho putování není příliš veselé. Obloha sice není zatažena tak beznadějně jako včera, ale příliš sluníčka také neslibuje. Proto ani příliš nespěcháme do vytoužených Karnských Alp a zastavujeme v městečku Gmünd. I toto město je schopno uspokojit ty nejrůznější lidské zájmy. Milovníkům historie nabídne starý hrad, o něco mladší brány městského opevnění a půvabné uličky. Milovníci rychlých koní pod kapotou zajisté navštíví místní muzeum Porsche. Oblast Korutan byla totiž v letech 1944 – 1950 místem působení Prof.Dr.Ing. h.c. Ferdinanda Porscheho a zde v Gmündu bylo sestaveno první auto s názvem Porsche.Bylo to legendární Porsche 356. Zkrátka nepřijdou ani milovníci přírodních krás. Nedaleko Gmündu se mohou vydat buď do údolí Nockalm nebo do údolí řeky Malty.

I přes nejisté počasí se necháváme zlákat k návštěvě údolí Malty. Zaplatíme mýtné a před námi je 18 km jízdy po překrásné horské silnici. Ta metr za metrem jako vlásečnice stoupá až na téměř 2 000 m nadmořské výšky. Za každým z šesti tunelů odvážně vykutaných ve skále – jeden se stáčí dokonce snad o celých 180 stupňů – se otevírají nové a ještě krásnější pohledy. Vrcholky hor jsou sice stále zahaleny jako cudná nevěsta do závoje, my však věříme, že deště už bylo dost a že dnes nám bude štěstí přát.

Asi v deset hodin jsme konečně na parkovišti u hotelu. Naše oči spočinou nejdříve na mohutné hrázi přehrady Kölnbreinsperre, pak naši pozornost upoutá průzračná modrá voda přehrady a nakonec bloudíme zrakem po okolních vrcholech, které se přece jen odkrývají. To si totiž vybíráme, na který z nich se vypravíme. Nakonec si řekneme, že hned první den to nebudeme přehánět, a tak je rychle rozhodnuto. Půjdeme po pohodlné cestě kolem přehrady až k závěru údolí, kde by se přímo pod ledovcem měla nacházet horská chata Osnabrücker Hütte. Ukazatel slibuje, že cesta k chatě netrvá déle než dvě a půl hodiny.

Cesta je skutečně pohodlná, bez výraznějšího stoupání. K chatě dorážíme však až za tři hodiny – to proto, že jsme se často zastavovali, abychom věnovali pozornost nejen horským velikánům, ale i drobným kvítkům alpské květeny. Vysokohorské léto dosahuje právě nyní vrcholu a horské květy chtějí předvést svou krásu nejen na rozlehlých alpských loukách, ale i na těch nejnemožnějších místech. Mnohokrát se divíme, kde všude se rostliny dokáží uchytit.

Na chatě se posilníme gulášovou polévkou, vychutnáme krásu pohledu na více než třítisícový vrcholek Hochalmspitze a ledovec Großelend K., a protože jsou teprve dvě hodiny odpoledne, odbočujeme ještě do sedla k jezeru Pleßnitzsee. Tato cesta je už klasifikována jako obtížnější a nutno dodat, že skutečně teď musíme pokračovat s maximální opatrností. Cesta jednak stoupá příkře vzhůru, ale co je horší, je to, že vede nad vodopádem po hraně vlhké skály. V nejobtížnějších místech je zajištěna řetězy.Její nástrahy úspěšně překonáme a svého rozhodnutí vyšplhat se sem rozhodně nelitujeme. Dostali jsme se do oblasti, kde sníh často neroztaje po celý rok.

Cestou zpět se nás už přece jen zmocňuje únava. A tak po návratu k autu shodně konstatujeme, že tato vycházka, která měla být pro nás jakousi vycházkou „zahřívací“,se změnila ve vycházku téměř „likvidační“. Jednak nohy nám dávají najevo, že přece nevydrží všechno, a navíc jsme cestou pod vlivem okolních krás přestali vnímat, že slunce hřeje více,než je zdrávo, a že bychom proto měli použít opalovací krém. Večer s hrůzou zjišťujeme, že na některých částech našeho těla převládá červená barva, což není nic příjemného. V noci nám je skutečně teplo a to nejen proto, že teplota venku dosahuje téměř dvaceti stupňů.

Také v úterý ráno se počasí chová velmi rozvážně a pro nás je tedy velkou hádankou,jak bude. Přes Spittal a.d.Drau,Steinfeld,Hermagor a Kötschach dojíždíme do půvabné osady Birnbaum v údolí Lesachtal pod Karnskými Alpami. Mapa nám praví, že někde tady bychom měli uhnout doleva, abychom se po silnici či lesní cestě přiblížili co nejvíce k chatě E. Pichla, kam máme dnes namířeno. Úzkou asfaltovou silničku najdeme celkem snadno. Dovede nás do osady Nostra, jejíž domy jsou doslova rozhozeny po stráni. Po asfaltu jedeme ještě kousek za Nostru, pak už následuje jen prašná, či spíše kamenitá cesta, taková, jakou už známe z loňského roku. Zpomalujeme a ostřížím zrakem sledujeme kvalitu cesty. Na mnoha místech je vymletá jarními přívaly vod a jako vzpomínky na ně zůstávájí na cestě jen vyčnívající kameny. A ty v žádném případě nejsou příznivě nakloněny nízko posazené převodovce českého favorita.

Cesta se nám zdá být nekonečná, jedeme už téměř stále na první rychlostní stupeň. Nechceme se ale vzdát, byť vidíme, že mnozí už vzdali. Kolem cesty se častěji a častěji objevují odstavená auta těch, kteří už nechtěli riskovat poškození svých vozů. Dojíždíme ke kapli sv. Huberta, kde alespoň na chvíli zastavujeme. Je to zvláštní pohled na malou kapličku posazenou na velikém vyčnívajícím balvanu. Znovu nasedáme do vozu , znovu napínáme zrak, znovu uvažujeme, kam asi ještě dojedeme. Podaří se nám přejet i vyschlé koryto řeky, zastaví nás až místo, kde štěrková cesta prudce stoupá do kopce. Už opravdu nebudeme ničit auto, vždyť jsme po této cestě necestě ujeli 16 km. Dále to půjde jen pěšky.

Sbalíme do batohu to nejnutnější a vydáváme se na túru. Tušíme, že máme před sebou pravděpodobně dlouhou cestu. Asi po čtvrt hodině chůze přicházíme k závoře, která definitivně uzavírá cestu těm nejodvážnějším automobilistům.Uznáváme, že jsme se s obyčejným favoritem dostali dost daleko.

Cesta stoupá serpentinami příkře vzhůru. Zatím jsme ještě v pásmu lesa a tak nás žhavé sluneční paprsky příliš nespalují. Přesto často odpočíváme. Se stoupající výškou ubývá stromů i kyslíku a přibývá úmorného vedra. Pamětní desky a malé pomníčky v okolí cesty nám opět připomenou záludnost hor. Postojíme u památníku 125 vojákům, kteří v r.1915 zde zahynuli v lavině, i u kříže se jmény dvou obětí laviny kamení ze srpna roku 1991.

Ani se nám v tu chvíli nechce věřit, že tato relativně široká, na první pohled pro pěší bezpečná cesta v sobě skrývá nebezpečí. Ale takové jsou hory. Krásné, nevyzpytatelné, často k člověku kruté, přesto však člověka stále lákající do svého nitra. Pro své milovníky jsou doslova drogou, kterou si tito lidé nedokáží odříci.

Zhruba po hodině a půl stoupání se ocitáme na planině se salaší, jakých jsou v Alpách desítky,ne-li stovky. Odsud se nám otevírá pohled na více než dvoutisícové vrcholky části Karnských Alp nazývané Obere Wolayer Alpe či Biegengebirge. Po nich vede rakousko – italská hranice.

Na planině se dostáváme na nám už známou Karnskou vysokohorskou cestu a ta nás má dovést až k chatě E.Pichla. Po krátké rovince cesta opět stoupá a z jejího nejvyššího bodu se nám naskýtá nový pohled jak na okolní vrcholky, tak do údolí před námi. Chata je stále v nedohlednu. Proti nám jdou dvě rakouské turistky a ochotně nám sdělují, že k chatě to je ještě hodina cesty a že na chatě je příšerné vedro. Únava sice na nás už také vykonala své, ale teď to přece nevzdáme. Odevzdaně sklesáme do údolí a pak znovu vystoupáme na další kopec. Z jeho nejvyššího bodu konečně zahlédneme chatu. Je přitisknuta ke kopci, na jehož vrcholku stojí jakási mohyla. Kousek pod chatou se rozlévá jezero Wolayersee a nad ním se zvedají masy vrcholků Seekopf, Seewarte, Hohe Warte a dalších.

Leč opět dává o sobě vědět nevyzpytatelnost hor. Zatímco ještě před chvílí jsme ze sebe svlékali vše, co se dalo odložit, teď rychle pro změnu navlékáme vše, co s sebou máme. Už vůbec není pravda, že je zde horko. Naopak. Fouká studený vítr a ten také žene z italské strany nepřátelsky vyhlížející mraky. Obloha se rychle zatahuje. I když se ještě snažíme alespoň něco málo zahlédnout z italských Dolomitů, nedaří se nám. Vše se skrylo za neproniknutelnou clonou. Je nám jasné, že z plánované cesty „kousek dál“ nic nebude.

V chatě se rychle ohřejeme čajem,vyběhneme na svah nad jezerem, abychom si vyfotografovali jezero i chatu,na tomtéž svahu stihneme obdivovat zvláštní „vypreparovanou“ skálu zvedající se z louky a zvanou klavír a pak už se vydáváme na cestu zpět. Ještě se zastavíme u stanu jakési rakousko – švýcarské geologicko – biologické expedice, přečteme si letáček umístěný na stanu a zvoucí turisty k účasti na těchto výzkumech /zájemci mají denně od 14 hodin pomoci ve vymezeném prostoru počítat exempláře jistého druhu šneka/ a už vytahujeme z batohu pláštěnky. Z nízko se valících mraků padají první dešťové kapky.

Představa tříhodinové cesty k autu v dešti není příliš povzbuzující. Jak klesáme níž a níž do údolí, tak také dešťových kapek ubývá,až se opět dostaneme do míst, kde ještě svítí slunce.A tak svůj poklus měníme v normální chůzi. Dokonce si dovolíme i notnou dobu postát a sledovat vůz Mitschubischi Pajero vezoucí zásoby na chatu. Má velké potíže při výjezdu po příkré cestě, do zatáček musí často najíždět dvakrát. Dech se nám zastavuje, když vidíme, jak málo by stačilo, aby vůz skončil v propasti.

Bez dalších dešťových kapek a dokonce v doprovodu podvečerního slunce přicházíme k autu. Jsme unaveni, ale únavu jako vždy přehluší množství nových zážitků a vzpomínek, které si s sebou povezeme domů. Sjedeme k řece Gail, kde se ještě večer ochladíme v její průzračné vodě, zchladíme v ní i dobré české pivo a za jejího hukotu uvaříme večeři. Ze zaslouženého odpočinku nás vyruší dva vodáci, kteří právě přirážejí ke břehu. Jakmile zjistí, že jsme Češi, dají se s námi okamžitě do řeči. Jsou to dva Slovinci – otec a syn – a dovolenou tráví na rakouských řekách. Syn umí velice dobře česky a tak za chvíli rozhovoru probereme ta nejrůznější témata. Dceru ještě obdarují několika žvýkačkami, popřejeme si šťastnou cestu a dobrou vodu a už ujíždějí autem, které jim sem jejich známý přistavil.

Ráno následujícího dne při pohledu na oblohu jsme radostí bez sebe. Obloha jako vymetená, nikde ani sebemenší mráček. Rychle nasnídat, kousek popojet – jen asi 25 km do Obertilliachu- a hurá znovu do kopců. Tentokrát máme v plánu prozkoumat druhou stranu údolí, oblast Gailtalských Alp. Ty sice nedosahují takové výšky jako Karnské Alpy, ale jsme přesvědčeni, že bude stát zato pohled právě na Karnské Alpy a italské Dolomity.

Ráno v devět hodin jsme prvními zákazníky lanovky v Obertilliachu. Ta nás během osmnácti minut vyveze z výšky 1 450 m do výšky 2 113 m. Od „svačinové“ stanice Conny Alm se údajně otevírá jeden z nejhezčích pohledů na Karnské Alpy. O pravdivosti tohoto výroku se skutečně přesvědčíme i my. Viditelnost je celkem dobrá, můžeme se pokochat i pohledem na italské Dolomity a na chvíli spatříme i jeden z jejich nejznámějších vrcholů, 3 Cime – 3 cimbuří. Jak stoupáme směrem k vrcholu Golzentipp, stupňuje se vítr a zhoršuje se i viditelnost. Na vrcholku Golzentipp ve výšce 2 317 m se nám i tak naskytne opět jeden z těch nezapomenutelných výhledů. Směrem k jihu Karnské Alpy, směrem k severu a severovýchodu Lienzské Dolomity a za nimi se střídavě vynořují z mraků další a další horští velikáni. Tam někde až na obzoru tušíme samotný Großglockner. Dva starší Rakušané, kteří si sem vyšlápli až z Obertilliachu, sice konstatují, že dnes není žádný pěkný výhled, protože není právě pěkně vidět Großglockner, my jsme ale spokojeni i s tím „málem“ a pomalu se vydáváme na zpáteční cestu k lanovce.

Zastavíme se u jezírka Jochsee a jsme šokováni neuvěřitelným množstvím pulců pohybujících se v jeho vodě. Sestoupáme k lanovce a při jízdě dolů ještě jednou obdivujeme panoráma Karnských Alp i překrásný pohled na Obertilliach přímo z ptačí perspektivy. Dusné poledne už trávíme u vody pod Obertilliachem. Než stačíme připravit oběd a zchladit se v řece Gail, obloha se ještě více zatáhne a slibuje nám opět příděl deště. Chtěli jsme se odpoledne vydat na túru k Porze Hütte v Karnských Alpách, ale počasí nám dělá „škrt přes rozpočet“. Celkem i rádi se tedy oddáme sladkému lenošení. Dojedeme si do poměrně vzdáleného Sillianu pro ovoce a nanuky – honí nás totiž mlsná a jako na vztek je právě středa a ve všech bližších obchodech mají ve středu odpoledne zavřeno – a pak už jen odpočíváme a odpočíváme.

Také následující ráno vypadá slibně. Obloha bez mráčku,slunce pracuje přesně tak, jak má pracovat ve vrcholných chvílích léta. My jsme však po včerejší spršce nedůvěřiví a raději do batohu přibalujeme osvědčenou pláštěnku. Po docela solidní cestě dojedeme až k jezeru Klapfsee a odtud se vydáváme s půldenním zpožděním k chatě Porze Hütte. Po včerejším odpočinku jsme plní elánu a tak to k chatě bereme nejkratší možnou cestou. Tedy spíše úzkou stezičkou, v některých místech téměř neznatelnou v bujné zeleni vysokých trav, borůvčí a bůh ví jaké ještě „zeleniny“. A protože v noci spadla vydatná rosa, brzy nám připadá, jako bychom měli v botách moře a z nohavic se nám řinula „niagara“. Jednoduše řečeno, jsme promočeni až na kůži. Zeleň se ale s přibývající výškou snižuje, a tak k našim mokrým svrškům mohou proniknout hřejivé sluneční paprsky. Než dojdeme na chatu, už snad ani nevíme, že jsme byli mokří.

Od chaty ve výšce 1 942 m vystoupáme o dalších 200 m výše a jsme na rakousko – italské hranici, v průsmyku Tilliacher Joch. Z výšky se hrdě díváme na cestu vedoucí k chatě, jak po ní kráčejí další turisté. Jsme tu dnes první. A za to také dostaneme docela hezký dárek.

I tady jako už na mnoha místech, kterými jsme v uplynulých dnech prošli, slyšíme charakteristické zvuky vydávané nejtypičtějším obyvatelem hor, svištěm. Dosud jsme ale ani jednou toto ostražité zvířátko nespatřili. Až nyní. Nejdříve nedokážeme poznat, co za tvora se to nedaleko nás v trávě pohybuje. První úsudek je, že by mohlo jít o divokou kočku. Brzy poznáme, že se jedná o sviště. Toto baculaté mrštné zvíře propátrává okolí, zjišťuje, co se kde nachází k snědku, a zároveň sleduje, zda mu nehrozí nebezpečí. Přikrčeni v trávě ho pozorujeme až do chvíle,než nám zmizí v jedné ze svých četných nor.

Kolem desáté hodiny se opakuje situace ze včerejšího dne. Překrásně modré nebe se začíná zatahovat a tak i dnes upouštíme od dalšího putování po Karnské vysokohorské cestě.Seběhneme k autu a odpoledne trochu „nad plán“ jedeme propátrat oblast, s jejíž návštěvou jsme původně nepočítali. Těsně před Sillianem uhýbáme do Defereggengebirge, do údolí Villgraten. Ihned po ujetí prvních kilometrů nám je jasné, že sem turistický ruch ještě příliš nepronikl.

Z Außervillgratenu uhýbáme na úzkou silnici plnou ostrých serpentin, pomocí nichž překonává výrazné stoupání.Opět se divíme, že i tady žijí lidé, a přemýšlíme především o jejich nelehkém životě v zimě. Kousek nad Außervillgratenem opustíme „veřejnou“ cestu a vjíždíme na cestu soukromou. Zákaz vjezdu nikde není a tak stoupáme dál. Jen si musíme otevřít a pak za sebou zavřít vrata. V okolí silničky pravděpodobně majitel pase a nemá zájem, aby mu dobytek utekl na cizí pozemek.

Zastavujeme na místě, kde je v lese průsek. Jím bychom měli vidět na Karnské Alpy a na Dolomity. Jenže skutečnost je poněkud jiná. Alpy i Dolomity spíš jen tušíme a je nám dopřáno pozorovat dvě bouřky, které se nad těmito horami zabydlely. Blesk stíhá blesk, co chvíli k nám doléhá silné dunění hromu. Nebe je ocelově šedé a k zemi se spouštějí vydatné příděly deště. Dnes tedy vůbec nelitujeme, že jsme se nevypravili na túru, protože teď bychom byli v centru nezáviděníhodného dění.

Vracíme se zpět do Außervillgratenu a pokračujeme údolím dál na severozápad. Míjíme placenou silnici do údolí Winkeltal, která zájemce zavede až pod téměř třítisícové velikány, projíždíme vesnici Innervillgraten s půvabně položeným kostelem a staveními, z nichž mnohá pamatují asi ne desítky, ale stovky let. Silnice se pomalu mění v silničku a pak už jen v dobře udržovanou cestu. Na okolních pastvinách jsou rozhozeny salaše a seníky.S prvními kapkami deště dojedeme do Kalksteinu ve výšce 1641 m. Několik domů – některé z nich dnes slouží jako penziony – kostelík a pak už jen stráně, které utíkají až kamsi k horám. Člověku se nechce věřit, že první zpráva o lidských sídlech v tomto zapomenutém koutu světa pochází z roku 1305. Vždyť ani dnes za pomoci mnoha technických vymožeností zde život není vůbec lehký. Jak asi těžce museli tady žít lidé před sto, dvěma sty , pěti sty lety.

Dojedeme až tam, kde silnice končí. Otočíme a pomalu se vracíme zpět. Nahlédneme ještě do jednoho údolí, tam přečkáme největší příval deště a bouřku a pak se vydáváme hledat místo k přespání. Tušíme, že dnes si nebudeme moci příliš vybírat, protože všude jsou jen kopce a kopce.

Příští den ráno už o půl osmé zastavujeme v Innervillgratenu.A zase stejná situace. Slunce se na nás usmívá, na obloze nikde ani mráček. Poučeni však děním minulých dní neváháme a vyrážíme co nejdříve. Na vývěsce u zdejšího místního úřadu si přečteme předpověď počasí. Její obsah nás moc nepotěší, ale způsob podání vypovídá o tom, že její autor má notnou dávku smyslu pro humor.

Všem zájemcům se oznamuje, že: „Dnes se dočkáte mixu všeho možného,sluncem počínaje a kroupami konče. I větru si užijete podle místních poměrů – čím výš, tím víc. Teplotu vám můžeme zaručit v rozmezí 20 – 25 stupňů.

Zítra, tj. v sobotu, si užijete už více slunce než těch krup, i vítr se zklidní. Teploty se budou pohybovat v rozmezí 21 – 28 stupňů.“

Stejně tak jako včera i dnes odbočujeme v Außervillgratenu a stoupáme na výšku 2 005 m, k hostinci Thurntaler Rast. Tam zanecháme na parkovišti auto a vydáváme se k další restauraci, k restauraci Gadein. Zatímco Thurntaler Rast je ještě skryt v lesích, Gadein byl jako vyhlídková restaurace nedávno postaven na planině. Kdo nechce své auto a potom své nohy trápit výstupem, může k dopravě na Gadein využít moderní kabinkovou lanovku, jejíž dolní stanice je na kraji Sillianu.

My však nesměřujeme do této restaurace – ostatně tak brzy po ránu není ani v provozu – my směřujeme dál a výš. Zatím je pěkně – i když první mráčky se už zase na obloze objevily – a tak se chceme podívat na panorama Karnských Alp, italských i Lienzských Dolomit. A při cestě vzhůru se otevírají překrásné rozhledy. Každou chvíli stojíme a snažíme se určit vrcholky italských Dolomit. Především se přeme o to, zda skutečně vidíme 3 Cime a Piz Boe, kde jsme byli v loňském roce.

Vystoupáme až na vrcholek Thurntaler. Ocitli jsme se tak ve výšce něco málo přes 2 400 m. Na chvíli si připadáme jako ptáci, kterým je dopřáno dostat se do výšek a z nich se dívat na hluboko zaříznutá údolí. Skutečně hluboko pod námi leží rakouský Sillian i italský Innichen a ve výšce našich očí se nám představují směrem k jihu Karnské Alpy a za nimi italské Dolomity, na východě vystupují z ranního oparu Lienzské Dolomity a směrem k severu se zvedají Defereggengebirge.Snad jsme se ocitli na přehlídce horských velikánů, jejichž nadmořská výška neklesá pod 2 000 m a naopak se někdy přehoupne i přes 3 000 m. A tak není divu, že na některých vrcholcích se v ranním slunci třpytí i nyní, v létě, sníh. Uznáváme, že propagační letáček, který se nám dostal náhodou do rukou a který nás náhodou do těchto míst přivedl, vůbec nelhal ve svém chvalozpěvu na zdejší rozhled.

I na tomto krásném místě se však už stačilo podepsat ne vždy zodpovědné chování lidí. Zdejší oblast je totiž centrem zimní rekreace a tak zde nechybí ani množství lyžařských vleků. I v létě je poznat, kudy se v zimě nejvíce jezdí. Na mnoha místech chybí tráva, ze země vyčnívají jen kameny. Kořeny a kořínky, kterým se podařilo přežít zimní radovánky lyžařů, se pak v létě často stávají potravou pro stáda ovcí. A tak míst bez porostu přibývá. Prudké deště spláchnou i ten zbytek úrodné půdy a zůstane jen kamení.

Na zpáteční cestě se ještě zastavíme u třech jezer a kolem jedenácté usedáme do auta, abychom si někde uvařili oběd a odpoledne vyrazili naposled do Karnských Alp. Na silnici zpět do Außervillgratenu potkáme favorita s pražskou značkou. Zastavuje a řidič se ptá, jaký je dnes rozhled. Říká, že toto místo zná. Vyjadřuje podiv nad tím, že právě v těchto místech, kam příliš kroky Čechů nevedou, se setkávají dva bílé české favority.

Po obědě uhýbáme ze Sillianu zase na jakousi lesní cestu a míříme k restauraci Leckfeld Alm nacházející se ve výšce 1 990 m.Protože počasí se zatím nezhoršilo natolik, aby nás odradilo od odpolední túry, vydáváme se k chatě Sillianer Hütte. Zhruba na čtyřech kilometrech musíme překonat převýšení 500 m. Jak se brzy ukazuje, cesta zase tak příkře nestoupá, spíše se v protáhlých serpentinách snaží co nejpohodlněji dostat k cíli.

Opět se ale zhoršuje počasí. Nejprve sílí vítr, pak se vždy na chvíli slunce schovává za mraky. Z italské strany se na vrcholky „napichuje “ oblačnost. Ochlazuje se a my na sebe natahujeme vše, co máme v batohu. I kulich a rukavice by našly uplatnění. Když dorazíme k chatě, z italských Dolomit už nevidíme vůbec nic. Vše zmizelo v nízko se táhnoucích mracích. Vzdáváme výlet po vrcholové cestě, a protože tušíme, že na déšť zase nebudeme asi dlouho čekat, raději se vydáváme zpět. Cestou se ještě zastavíme u pařezu, který zde zůstal po nedávno poraženém modřínu. Pařez má úctyhodný průměr, a právě proto nás láká spočítat věk stromu, jenž se ještě donedávna rozhlížel po zdejší krajině. Podle letokruhů dojdeme bezpečně k číslu 150. Směrem ke středu jsou ale kroužky už tolik naměstnány k sobě, že můžeme jejich počet jen odhadnout. A náš odhad zní : asi 30 – 50. Skutečně záviděníhodný věk stromu v těchto tvrdých přírodních podmínkách.

Od chaty Leckfeld Alm se díváme do údolí Villgraten. Zuří tam bouřka, musí tam silně pršet, možná že i ty kroupy, které pro dnešek slibovala předpověď právě v Innervillgratenu, by se tam našly. Můžeme být jen rádi, že nás podobná katastrofa nepostihla. I tady už ale začíná pršet. Cestou nahoru jsme si v lese vyhlédli borůvky, chceme si je při návratu natrhat. Ujíždíme dolů, déšť nás pronásleduje. Borůvky však lákají. A tak déšť nedéšť, s hrnečky se vydáváme na „lov.“ Kupodivu je naplníme dříve, než stačíme promoknout. Zatím totiž déšť není tak intenzívní.

Při večeři si pak připadáme jako ve vícehvězdičkovém hotelu. Podává se pět chodů. Francouzská polévka, české uzené s rýží neznámého původu – to vše se zapíjí českým a rakouským pivem – pak následuje rakouský šoko-krém, rakouská třešňová roláda a rakouské borůvky s českým cukrem. A pak už se skutečně nedá dělat nic jiného než sladce spát.

Sobota začíná také nepříliš jasným ránem. Jedeme po hlavní silnici ze Sillianu do Lienzu a se smíšenými pocity pozorujeme, jak se údolím táhne opar a jak se shlukují mraky. Před Lienzem odbočíme na Amlach a Bad Jungbrunn a najíždíme na placenou silnici k chatě Lienzer Dolomiten Hütte. Na parkovišti si jen řekneme, že nás snad letos pronásleduje jen smůla. Zlobí nás zabezpečovací zařízení, takže ho musíme vyřadit z provozu, a navíc začíná drobně pršet. Víme, že cíl naší dnešní cesty – Karlovarská chata – je vzdálen zhruba dvě až tři hodiny chůze. Rozmýšlíme, zda se máme v tomto počasí vůbec vydat na cestu. Nakonec se navlékneme do pláštěnek a vyrážíme.

Pro svou dnešní túru si můžeme dokonce vybrat ze tří druhů cest. Na Karlovarskou chatu – Karlbader Hütte – se lze dostat po tzv. železné cestě – jeskyně, žebříky, stupačky apod už známe z loňska – ,potom se nám nabízí pěšinka s příkrým stoupáním a nakonec nejpohodlnější cesta s mírným stoupáním a mnoha serpentinami. Volíme třetí možnost jako mnoho dalších turistů, kterým právě nevadí nepřízeň počasí.

Na obranu počasí je nutno říci, že se poměrně brzy umoudří. Přestane pršet, stále častěji mezi mraky vykoukne i sluníčko a z toho nepříznivého zůstane jen silnější vítr. Ten se ale brzy stává alespoň částečně naším přítelem, protože úspěšně rozfoukává mraky a tak nás zbavuje hrozby deště. A tak celkem bez problémů dorazíme k chatě. Cestou si už vyhlížíme pěšinku pro eventuální další procházku po posilnění se.

V chatě hledáme na chvíli útočiště před chladem. Venkovní teploměr nám prozradil, že teplota je zde pouhých 11 stupňů.

V chatě je plno a i nám zavoní speciality zdejší kuchyně. Neodoláme a objednáváme si teplé jídlo. Jednou guláš s oblohou, jednou knedlík, zelí a vepřové a jednou cosi, co se zde nazývá Bergsteigeressen, tedy volně přeloženo horolezecké jídlo. Než nás asi desetileté děvče obslouží, rozhlížíme se po chatě, zda něco nám neprozradí, proč se chata jmenuje Karlovarská. Bohužel se to nedovíme. Na stěnách je však množství fotografií s náměty Karlových Varů. Fotografie jsou už staršího data a tak u některých se dohadujeme, co na nich vlastně je. V koutě objevíme dokonce i mapu České -nikoliv Československé – republiky a na ní pochopitelně zřetelně vyznačenou polohu našeho nejznámějšího lázeňského města. Teď teprve si uvědomíme, že jsme sem jako pozornost mohli vzít malou becherovku, to, co asi lidé nejspíše s Vary spojují.

Během čtvrt hodiny jsme obslouženi a dříve než se každý pustíme do jídla, zkoumáme talíře zbývajících dvou osob. Na guláši nás překvapí zeleninová obloha, na dalším jídle to, že nám byl předložen jeden knedlík ve tvaru koule a pro nás nezvykle velké množství masa a „horolezecké jídlo“ – to je celé zvláštní. Skládá se z kopečku rýže, mletého kořeněného masa podobně jako ty knedlíky ve tvaru koule, masové šťávy výrazné, ne však ostré chuti a ze zeleninové oblohy. A pak už jen s přáním dobré chuti si labužnicky pochutnáváme. Při placení útraty nám je zaúčtována celkem zanedbatelná částka 7 šilinků na každou dospělou osobu a je nám na ni vydán i jakýsi druh potvrzení. Obdržíme malý ústřižek se slovem „Umweltbeitrag“ – doslova přeloženo příspěvek na prostředí – a na rubu lístečku se dovíme, že tímto přispíváme na zlepšení prostředí v okolí horských chat, na likvidaci odpadků z chat, na čištění vody pro chaty atd. Kromě toho turisté platí ještě tzv.“ Rettungsschilling“ – záchranný šilink – a tím zase přispívají na provoz horské služby, která má zájem na zabezpečení všech vysokohorských turistů, nejen horolezců.

Po dobu našeho pobytu v chatě se počasí ani nezhoršilo, ani nezlepšilo a tak nám nic nebrání vydat se ještě někam dál. Propagační materiály doporučují výstup do některého ze sedel, protože právě tam – slovy propagačních letáčků – má turista často panorama Lienzských Dolomit u nohou. A protože jsme se již mnohokrát přesvědčili, že materiály nelžou, necháme si i nyní od nich poradit. Nejdříve se projdeme kousek kolem jezera Lasersee nacházejícího se v těsné blízkosti chaty a potom zamíříme do jednoho ze sedel, na Ketschbaumer Törl ve výšce 2 285 m. Při stoupání do sedla oceňujeme práci mnoha dobrovolníků, milovníků hor, kteří jsou ochotni věnovat asi hodně ze svého volného času právě horám. V závěrečném prudkém stoupání jdeme po stezičce čerstvě zpevněné silnými kulány, jež sem musela dopravit lidská ruka. Nebýt jí, nebylo by toto místo už letos obyčejným turistům přístupné, z krásného pohledu by se mohli radovat jen horolezci. Po výstupu do sedla v duchu děkujeme těm neznámým, kteří zde v létě strávili asi hodně hodin, abychom i my „mohli mít panorama Lienzských Dolomit u nohou.“

V konečném úseku cesty k autu nás už zase doprovázejí drobné kapky deště. Brzy poznáme, že déšť nebyl ještě to nejhorší, co nás mohlo postihnout. Při sjezdu dolů a potom při zastavení u odkrytých zbytků starořímského Agunta zjistíme, že nám stále praská pojistka, která má mimo jiné na starosti brzdová světla. A protože se už stmívá a jet bez brzdových světel se nedá, nezbývá nám nic jiného než auto odstavit na polní cestě v blízkosti Lienzu a pokusit se odhalit závadu nebo další den sehnat pomoc v autoservisu. Až do úplného setmění je závada hledána a – zaplať pánbůh – také objevena. Třetí brzdové světlo nevydrželo časté brzdění a doslova se speklo. Jakmile řidič sešlápl brzdový pedál, vypadla pojistka. A v souvislosti s touto závadou začal zlobit i zabezpečovací systém. Při uvedení v činnost si otestoval celý rozvod, a protože registroval tuto závadu, začal houkáním upozorňovat, že něco není v pořádku. Jemu je prostě jedno, zda tím „nepořádkem“ je nevítaný návštěvník auta či závada v elektrickém rozvodu. Jsme rádi, že problém byl vyřešen a že snad zítra ráno za světla závadu odstraníme. Už jsme přemýšleli, kde v neděli budeme shánět autoservis, či zda budeme muset počkat až do pondělního rána.

V neděli se budíme brzy, i když počasí je pod psa. Vše je zahaleno do neprostupné mlhy. A co je příčinou našeho časného probuzení ? Na cestu, na níž jsme se včera „ubytovali“, odstavuje policista neukázněné řidiče. Asi od pěti hodin od rána zde měří „příručním“ radarem rychlost a pochopitelně inkasuje pokuty. Nás si vůbec nevšímá, přestože by nás mohl postihnout za přespávání načerno.

Závadu se podaří opravit, i zabezpečovací systém je opět uveden do chodu a můžeme se vypravit na další cestu. V plánu jsme měli jízdu po vysokohorské silnici Großglockner, ale na nátlak počasí jsme nuceni plán opět měnit. Jedeme podél řeky Möll přes Stall, Obervellach a Möllbrücke a před Spittalem n.d.Drau uhýbáme na nám už známou silnici vedoucí souběžně s dálnicí protínající Velké Taury. Znovu vystoupáme na průsmyk Katschberg, znovu sjedeme do Mauterndorfu. Pod vlivem nepřízně počasí jsme apatičtí ke všemu kolem nás, ale přece jen pár maličkostí vyburcuje naši pozornost. Ve Stallu to je zajímavý kostel, o kousek dál soukromý hrad Oberfalkenstein, u Obervellachu několikrát se opakující silniční značka upozorňující na zvýšený pohyb žab, v samotném Mauterndorfu pak veřejnosti přístupný velice zdařile zrekonstruovaný hrad. Co nás však zbaví úplně pesimismu, je zlepšené počasí.

V Mauterndorfu se na nás už usmívá sluníčko a tak přece jen nejsme ochuzeni o krásy pohoří Hohe Tauern , Niedere Tauern a Radstädter Tauern. Zastavujeme v horském středisku Obertauern. Toto na první pohled luxusně vypadající středisko při podrobnější prohlídce působí poněkud ospalým dojmem. Mnohé hotely a penziony jsou zavřeny, zrovna tak je to i se soukromými rezidencemi. Proč? Odpověď je jednoduchá. Život tady pulsuje plným tempem v zimě, v létě se tu jen „přežívá“. Důkazem toho je množství lyžařských vleků a lanovek, které nejsou v létě v provozu a přitom by podle našeho úsudku mohly sloužit i letním hostům. Jejich provoz by se však asi v létě nevyplatil.

Další část Rakouska, jíž máme při návratu projíždět, už známe a tak směřujeme na dálnici, abychom se rychleji dostali tam, kde jsme zatím nebyli. Za Radstadtem odbočíme ještě do Altenmarktu in Pongau, na místní lidové slavnosti si poslechneme jódlující alpské muzikanty – mimochodem mají aparaturu hrozné kvality – zajedeme k jezeru Zauchensee a dokonce se v něm vykoupeme a pak už uháníme po dálnici směr Salzburg. Opouštíme ji až za Salzburgem a najíždíme na silnici vedoucí k třem jezerům, k jezeru Mattsee, Obertrumer See a Graben See a večer se projdeme po ulicích městečka Mattighofen.

Pondělní putování jsme rezervovali pro dvě velké rakouské řeky, pro řeky Inn a Dunaj. Ráno se nám otevírají uličky a malebná zákoutí města Braunau am Inn. Pěkný prospekt nás seznamuje s dějinami tohoto města nazývaného městem gotickým. V písemných pramenech je poprvé zmiňováno v roce 1110, v roce 1260 je už mezi sídlišti povýšenými na město. Z této nejstarší doby do dneška téměř nic nepřežilo, protože většinu staveb strávil v roce 1380 požár a město bylo znovu postaveno. Staletí přinesla jeho obyvatelům nejen zisky z rozvíjející se lodní dopravy po Innu a rozkvétajících řemesel, ale také slzy při epidemiích moru, v letech bídy a válek. Kostely a domy, náměstí a ulice, hradby a brány – to jsou vzpomínky na běh staletí. Významnou kulturní památkou není jen pozdně gotický trojlodní kostel sv.Štěpána, ale i mnohé domy na náměstí a mimo něj,mezi nimiž hraje prim asi dům č.18 v ulici Johann-Fischer-Gasse. V tomto domě byla už v roce 1385 zvonařská dílna a v ní se pracovalo ještě v roce 1896.

Po silnicích, které se k Innu přibližují, nebo se od něj zase vzdalují, dojedeme do Schärdingu, nazývaného pro změnu městem barokním. Dějiny tohoto města ale sahají mnohem dále do minulosti než jen k době, kdy se nadvlády ujalo vznosné baroko. První zmínky o sídlišti v těchto místech pocházejí dokonce z roku 804, městem se stal Schärding v roce 1316 a v roce 1779 byl bavorský Schärding přičleněn k Rakousku. Nemůžeme se tedy divit tomu, že mnohé z městských budov mají své počátky v dobách starších, než je období 17.-18. století. Staršího data jsou městské hradby spolu s městskými branami, mezi nimiž vynikají brány Linecká a Vodní. Obě začaly psát svou historii před rokem 1600. Staršího data je pochopitelně také městský kostel a radnice.

Tak jako všechno jednou končí, tak se také chýlí ke konci naše letošní cesta. Ještě se projedeme kolem mohutného dunajského toku – Dunaj po neustálých deštích je ale špinavý, koupat se v něm nedá – a v Linzi zamíříme definitivně k našim hranicím. Už se těšíme domů, vždyť tak to je přirozené a navíc budeme mít zase dlouho na co vzpomínat. A právě tyto vzpomínky , fotografie a diapozitivy nám zpříjemní a zkrátí mnohé zimní večery. Na to méně dobré se časem zapomene a jako dědictví nám zůstane jen to příjemné a zajímavé. A tak by to přece mělo v životě být.