Autor: Vaclav

Na zelené louce vybudované turistické středisko Cancun na cípu mexického Yucatanu se pyšní doslova vším, co si turista milující vodní radovánky může přát. Turistická infrastruktura je dovedená do dokonalosti a na své si přijdou všichni, od zájemců o pětihvězdičkové hotely až po batůžkáře, kteří mají hluboko do kapsy. Ke spokojenosti turistů neslouží jen nákupy, hotely, restaurace, bary a diskotéky, ale také tři nejdůležitější památky mayské doby, na které je ostatně bohatý celý Yucatan.

Přímo v turistické části Cancúnu (samotné město je o pár kilometrů dál a moc důvodů k návštěvě mít nebudeme) to ale s plážemi není zase taková sláva. Většina pláží patří jednotlivým hotelům a na lidi bydlící jinde se dívají se značným despektem. Navíc narychlo vybudované hotely byly v řadě případů postaveny příliš blízko vody a řada z nich již díky postupující erozi pláže částečně nebo zcela ztratila, a vyhlídka na betonová zpevnění mizících pláží není zrovna povzbudivá. Polovina hotelů navíc nabízí pláže s otevřeným mořem, kde příboj dělá koupání poněkud dobrodružné. Pokud to takhle půjde dál, zájem movitějších turistů se brzy přesune do blízké oblasti nazývané Mayská riviéra, kde jsou hotely stavěny dále od moře a podle rozumnějších architektonických záměrů. Proto také se v této oblasti horečně staví a celá oblast vedoucí až k Tulum bude brzo zastavěná,.

Pro potápění se většinou musíme nechat odvézt lodí na blízký ostrov Cozumel, ke šnorchlování ale budeme mít podmínky více než solidní. Druhá strana Cancunu je na tom lépe, moře zde vytváří chráněnou zátoku, takže požitek z koupání a bohaté nabídky všech možných vodních sportů je skutečně nerušený.

Na kraji turistické oblasti, směrem k letišti, je potom jediná veřejná pláž, která se dokonce stává nečekanou turistickou atrakcí, byť díky převládajícím silným větrům zde nejsou podmínky ke koupání nijak slavné. Turisty ale magicky přitahuje možnost pozorovat mexické rodiny při pikniku na pláži.

Příjemné počasí umožňuje návštěvu Cancúnu po celý rok, jen snad v období dubna je lepší se mu vyhnout, neboť to sem tradičně přijíždějí tisíce amerických vysokoškoláků trávit týden prázdnin daleko od dohledu rodičů. Možnost zakoupit si za pouhých sto dolarů přístup k alkoholu ve většině zdejších barů a diskoték zdarma znamená také nepříjemnou zkušenost setkání se stovkami potácejících se mladých Američanů. Samotným Mexičanům to nijak zvlášť příjemné není, ale obchod je obchod. Na druhé straně se Američané úspěšně snaží nacpat pokud možno co nejvíce lidí do jednoho pokoje. Dubnová návštěva tak bude znamenat dopolední překračování alkoholem zmožených mladých Američanů, což může brzy pocit z návštěvy úspěšně otrávit.

Obchody se zde přitom hýbou neustále, již posledních pět let neklesá obsazení místních hotelů pod 89 procent, takže není divu, že z bývalé ospalé rybářské vesničky je dnes půlmiliónové město. A to se ceny hotelů stále zvyšují a Cancún se snaží lákat co možná nejmovitější klientelu. Stále přibývají hotely, které mají polovinu vyhrazenou buď jen pro dospělé nebo pro více platící hosty. Výsledkem je pak podivná skutečnost, kdy do některých restaurací či bazénů nemusíme mít přístup.

Samozřejmě není všechno jen Cancún. V blízkosti (což je samozřejmě relativní, pěšky tam rozhodně nedojdeme), jsou tři velmi důležitá centra mayské historie – Tulum, Coba nebo Chichen Itza. Stačí klobouk a můžeme si hrát na Indiana Jonese. Jedno místo je zajímavější než druhé, pokoušet se zkousnout všechny tři najednou doporučit nelze, jednak je tak od jedenácti opravdu vedro, jednak se před polednem začnou objevovat desítky turistických autobusů a je po klidu. Milovníkům dobrodružství pak doporučuji poobědvat v blízkosti Coba, která leží mimo oblast zájmu turistů. Malinká restaurace je těsně u břehu jezera, které je plné krokodýlů, majících zálusk na kousek kuřete.

Durban je jedním z hospodářských center Jižní Afriky. Zátoka Natal, kolem které byl postaven, byla místem, kde v roce 1497 zakotvil mořeplavec Vasco de Gama. Místo však začalo Evropany zajímat až o 330 let později, kdy zde postavili základnu pro obchod se slonovinou. Po opakovaných nájezdech domorodých Zulů město okupovali Boerové, ve čtyřicátých letech probíhaly tvrdé boje s Angličany. Rozvoj nastal až v šedesátých letech, ale peníze přišly až s objevem zlatých zásob. Jelikož sem koncem 19. století Britové přivezli jako levnou pracovní sílu pro práci na plantážích tisíce Indů, těžko překvapí, že indická populace dnes svým počtem dvojnásobně přesahuje bělochy a šance na indické jídlo je v restauraci mnohem větší nežli na skutečně africký pokrm.

Po volbách v roce 1994, kde měli všichni opravdu rovný hlas, se z města dříve ovládaného bílou menšinou stalo klasické africké město. Na místě zbourané věznice, kde si své odseděl i Nelson Mandela, je dnes kongresová hala s hotelem Hilton, šikovná poloha z města dělá největší přístav na africkém kontinentě.

Prakticky nekonečná pláž je nejzajímavější v oblasti Zlaté míle, kde najdeme většinu velkých hotelů a dobrých restaurací, pro klid turistů a početných surfařů zde najdeme hlídkujícího policajta doslova u každé palmy, navíc se pravidelně objevují hlídky na kolech, motorkách a autech. Nepříjemné, ale kvůli všudypřítomné kriminalitě nutné. Je to proto snad jediné místo v městě, kde se turisté nebojí projít a u početných pouličních prodavačů nakoupit africké suvenýry. Při pohledu z hotelového balkónu se pláž zdála být za rohem a opravdu se jedná jen o několik bloků, sličná recepční však při dotazu, jestli tam můžeme dojít, zbledla a automaticky začala volat taxík.

Pláž rozhodně stojí za to, i v době našeho léta, kdy je v Jižní Africe zima, je pro většinu Evropanů dostatečně teplo, i když místní se většinou obrní kulichem. Jen voda je vhodná spíše pro surfaře, kteří zde najdou pravý ráj.

V době zdejšího léta je však pláž plná turistů i místních obyvatel, městská rada dělá vše, aby se návštěvníci nenudili, takže o zábavu je neustále postaráno. Zdejší pláž sice není ideálem však toužících po relaxaci, klidu, a líném povalování po bělostné pláži jako vystřižené z těch nejkrásnějších turistických průvodců, její rozměry a blízkost celé řady hotelů ji však činí velice příjemným osvěžením v pro Evropana přece jenom pálícím africkém slunci. Na pláži má své stánky i řada cestovních kanceláří, takže pokud nás vodní hrátky omrzí, můžeme si na další den domluvit třeba cestu na safari.

Bezpečnost je hlavním problémem nejen Durbanu, ale každého jihoafrického města. Bílým turistům v hotelech jakékoliv procházky vymluví hned první den, všude je nutno dojet taxíkem, který je zvyklý před obchodem počkat. Pokud nečeká, pokladní jej ráda zavolá mobilem. Ceny taxíků naštěstí cestovatelovu kapsu nezruinují. Podobné je to i s populárním molem v přístavu předělaným na sérii zajímavých restaurací. Od dopoledních hodin je tam rušno a posezení u sklenky jihoafrického vína je potěšením, pokud nám ale nevadí, že jsme za dvoumetrovým plotem. Ani propustka u ozbrojené stráže na bílý obličej, ani několikametrový plot, zaručující, že pohodu bělochů nebude rušit nějaký pokoutný prodavač suvenýrů, mne ale nemohlo vyrušit z pokojného popíjení, koneckonců láhev kvalitního jihoafrického sektu za pět dolarů, no nepijte to. A tak jsem seděl, popíjel a za plotem zatím šel život Durbanu skoro stejně, jako v době, kdy zlaté doly byly králem a černoch směl jenom tam, kde mu to pán dovolil.

Projížďka městem stojí za to, pohled na krásné domy však poněkud kalí vysoké zdi s ostnatým drátem vojenského typu. S vysokou nezaměstnaností a ještě vyšším procentem populace nakažené virem HIV není divu, že je to s bezpečností všelijaké. Pokud si ale vybereme Durban spíše jako místo, ze kterého budeme vyrážet na safari, chybu určitě neuděláme a o zajímavé zážitky budeme mít postaráno.

Nabídek k safari je všude plno, jako obvykle se ale vyplatí vybírat. V okolí není žádná rezervace, která by nabízela populární velkou pětku, tj. slony, lvy, leopardy, nosorožce a bůvoly. Ty skutečně velké rezervace a národní parky, jako je třeba populární Kruger National Park, jsou příliš daleko, a pokud nemáme peníze na helikoptéru, budeme se muset spokojit s něčím menším. Řada z rezervací je navíc promořená malárií, o čemž ovšem kvalitnější cestovní kanceláře předem varují. K dispozici jsou tedy menší, soukromé parky, a nemůžeme proto očekávat několikadenní safari, ale jen půldenní nebo celodenní výlety.

Vybral jsem si safari na soukromém pozemku Tala a stálo to za to, i když na lvy mne museli odvézt o kus dál. Pozorovat třeba žirafy ve volném prostoru je skutečně zážitkem, s těmi lvy to bylo o poznání horší a jejich dvoumetrovým plotem ohraničený výběh nevypadal o moc větší, nežli v ZOO. Král zvířat se také oproti svobodným žirafám tvářil mnohem otráveněji. Většina cestovek k požitku z okukování zvířat přihodí i nějaký ten „kulturní“ zážitek ze života místních Zulu, a i když věřím, že značná část v podmínkách, které nám ukazují, ještě žije, přece jenom pachuť turistické atrakce zůstává.

I krátká návštěva Afriky zaručeně stojí za to.

Ostrov St. Croix, patřící do Amerických panenských ostrovů, má i na Karibik, zvyklý na časté střídání pánů, určité prvenství. Nad ostrovem totiž od roku 1493, kdy zde během své druhé expedice přistál Kolumbus, postupně vlálo hned sedm vlajek – španělská, francouzská, britská, holandská, maltských rytířů, dánská a americká.

Od každého trochu zbylo. Po Angličanech zůstalo řízení vlevo, i když poněkud zmatené, protože auta mají volant na levé straně, jak je zvyklý zbytek světa. Po Dánech zase zůstala architektura ve dvou hlavních městech ostrova. Především Christiansted, hlavní město ostrova, vypadá, jakoby tam Dánové žili ještě dnes. Prohlédnout si můžeme i přístavní pevnost Fort Christiansvaern, kterou Dánové postavili již v roce 1738. Druhé město, Fredericksted, je o něco méně malebné, a za mé návštěvy trpělo naprostou prázdnotou, takže vypadalo, jakoby jej nějaká choroba zcela vylidnila.

Od roku 1917 patří ostrov Spojeným státům, nutno však konstatovat, že je systém poněkud zvláštní – obyvatelé jsou sice američtí občané, ale nemají právo volit a do kontinentálních Spojených států musí lítat přes celnici.

Z čistě turistického pohledu je tento ostrov zajímavý, neboť vzhledem k tomu, že jej Američané zanedbávají, stále ještě připomíná Karibik z doby, kdy byla cukrová třtina králem. Letadla sem přilétají jen několikrát za týdnen, takže turistů je pomálu a život se tedy pohybuje karibským tempem, které rozhodně nikam nepospíchá.

Klidu si tedy užijeme víc než dost. Na druhé straně ale nebude potěšen ten, kdo hledá nějaké luxusní hotely, na rozvinutou turistickou infrastrukturu můžeme s klidem zapomenout. Hotelů je tak do pytlíku a zatřepat, mnohem častější je pronajímání celých vil i s bazénem. Místní ale nejsou nespokojeni, sami mluví o tom, ať si turisté jezdí na druhé sva ostrovy souostroví, na St. John a St. Thomas, a jejich ostrov nechají napokoji.

Batůžkáři to nebudou mít nejjednodušší, prakticky jediný kam je Mount Victory Camp, který si vychutnají především milovníci přírody a vody. Kemp je uprostřed deštného pralesa. Nevýhodou je to, že bez auta si ho příliš neužijeme, na pláž jsou to dobré tři kilometry, navíc zpátky se projdeme do pěkného kopce.

Americká vláda se projeví i v dalším aspektu – na domorodou kuchyň prakticky nenarazíme, po dlouhém bádání jsem našel všehovšudy tři restaurace. Všechno ostatní byly pouhé modifikace hamburgerů stokrát jinak. A co bylo ještě horší, na ostrově snad vyhlásili válku rybám, na kterých si ani v drahých restauracích, ani v chajdách na pláži, nepochutnáme. Jedinou možností je koupit si rybu u silnice přímo od rybářů a upéct si ji sami. Musíme ale počítat s tím, že ji budeme muset vykuchat.

To ale neznamená, že si návštěvu St. Croix neužijeme. Ostrov není největší, autem ho projedeme pohodlně za několik hodin. Po stovkách plantáží s cukrovou třtinou už dnes zůstaly jen stopy v podobě zbytků větrných mlýnů, ty jsou ale o to fotogeničtější. Prohlídnou si můžeme i jedinou místí rumovou destilovnu vyrábějící rumy Cruzan. Za prohlídku, která trvá jen pár minut, sice zaplatíme 4 dolary, po prohlídce ale můžeme prakticky neomezeně ochutnávat. A vedle šesti různých rumů mají i osm dalších ochucených rumů, takže cesta z destilovny bude zaručeně veselá.

Zvlášť si návštěvu užijí sportovní potápěči, především prudký pokles dna v oblasti Cane Bay. Potápět se u „zdi“ (celý název je nejčastěji Cane Bay Wall) sem jezdí nadšenci z celého světa. Doveze nás tam člun z každého obchodu pro sportovní potápěče, kterých je u pobřežní silnice víc než dost. Za cestu a pronájem jedné lahve zaplatíme asi 65 dolarů.

St. Croix rozhodně nepředstavuje žádnou láci. V každém případě ale potěší ty, kteří si chtějí prohlídnout karibský ostrov, který ještě nezasáhl démon masové turistiky.

Oblast Francie nazývaná Le Clos-Poulet leží vmáčknuta mezi řekou Rance, zálivem Mont Saint-Michel a bažinami. Od moře jej po staletí chrání starobylé město Saint-Malo, kdysi nedobytná pevnost na ostrově, později hlavní sídlo pirátů, a dnes prosperující město francouzské Bretaně.

Z mlhavého rána pochmurně vyhlížející Bretaně vjíždíme nejdříve do typického přístavního města, kypícího rušným životem dnešní Evropy. Za chvíli ale narazíme na hradby, a teprve důkladná prohlídka ukáže, že se jedná o stavby novějšího původu. Stará část města, dnes nazývaná La Ville Intra-Muros, byla totiž koncem války téměř úplně srovnána se zemí. Spojenci tehdy mylně věřili, že v městě a na okolních ostrůvcích je zakopaná velká německá posádka, masivní bombardování a zápalné pumy způsobily, že v srpnu 1944 drahokam bretaňského města vyhořel a z 865 budov přežilo jen 182, a i ty byly povětšinou vypálené. Pouze díky jasnozřivosti radních bylo města postaveno z původního materiálu znovu. Ještě štěstí, že se zachovaly původní plány.

Život ve staré části plyne stejně pomalu, jako tomu bylo v dobách, kdy před branami města kotvily pirátské lodě plné uloupeného zboží. Ostatně námořní historie je tady opravdu poctivá, odsud vyplouval také Jacques Cartier, který navštívil místa dnešního Quebecu a Montrealu a je považován za objevitele Kanady.

Rozvážnému způsobu života se nemůžeme divit, staré město pochází z 12. století, a tehdejší uličky nebyly dnešnímu uspěchanému životu nijak nakloněny. Při dvoukilometrové procházce po monumentálních hradbách si můžeme prohlížet pláže přímo pod hradbami, díky vysoké úrovni přílivu však jsou tyto pláže přístupné jen několik hodin denně. Ještě zajímavěji vypadá nekonečná pláž pod nábřežím modernější části města, z hradeb jsou vidět desítky odvážlivců, kteří se hrdinně vydávají do vln Atlantiku, jehož teplota ke koupání příliš neláká. O to zajímavější musí být z hradeb pohled na tuto pláž při podzimních bouřích, kdy vítr bičuje vlny do takové zuřivosti, že překonávají patnáctimetrové nábřeží a zaplavují nábřeží a většinou zničí výlohy i okna až do prvního patra.

Název pochází ze zkomoleniny jména velšského mnicha Maclou nebo Maclow, který v šestém století uprchl z britských ostrovů a později se stal prvním biskupem města Alet (dnes Saint-Servan). Dlouhé boje v 17. století přispěly k opakovanému budování a posilování řady pevností, které se dodnes tyčí na řadě skalnatých ostrůvků, rozesetých okolo Saint-Malo. Jedním z dalších ostrůvků je i ostrov Grande Be, přístupný pouze za odlivu, kde se ti literárně inklinující mohou poklonit u hrobu spisovatele François-René de Chateaubrianda.

Pokud si někdo představuje Francii jako provoněné středozemí s loukami plnými květin, stráněmi plnými vinic či nekonečné pláže Riviery, není návštěva Bretaně nic pro něj. Pokud ale zatoužíme vidět velice zajímavý kraj plný smutné a ponuré krásy, kde to často vypadá, jakoby se zde zastavil čas, je starobylá Bretaň to pravé.