Autor: Vaclav

Luxor, památky plnými doušky

Další alternativou je samozřejmě cesta lodí po Nilu, kde to v plné
sezóně funguje s pravidelností pendlu. Vodák u toho dostává
kopřivku, plovoucí hotely s minimálním ponorem vypadají sice
impozantně, ale o to méně důvěryhodně, a pouhé dva záchranné
čluny, pravidelně umístěné nad výfukem mohutných motorů, nevypadají
příliš nadějně.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Vidět jen Káhiru by znamenalo nebýt v Egyptě, a proto raději honem do Luxoru. Místo nekonečné cesty autobusem si zkušený cestovatel raději zaplatí cestu letadlem, místní letecká společnost nečekaně používá moderní airbusy, nicméně na nějakou zvláštní spolehlivost se u místní letecké společnosti spolehnout nemůžeme, ať už se jedná o letu na čas nebo o letu vůbec – při cestě zpátky jsem na letišti musel tvrdnout o čtyři hodiny déle jen proto, že ranní let zrušili, aniž by se to cestujícím namáhali řict.

Další alternativou je samozřejmě cesta lodí po Nilu, kde to v plné sezóně funguje s pravidelností pendlu. Vodák u toho dostává kopřivku, plovoucí hotely s minimálním ponorem vypadají sice impozantně, ale o to méně důvěryhodně, a pouhé dva záchranné čluny, pravidelně umístěné nad výfukem mohutných motorů, nevypadají příliš nadějně. V září ale bylo turistů pramálo, takže za Luxorem byly tyto nilské koráby zaparkované ve třech vrstvách.

{{reklama()}}

V blízkosti Luxoru je snad všechno, co dělá Egypt Egyptem. Chrám je prakticky uprostřed města, takže tam pohodlně dojdeme pěšky. S blízkým chrámovým komplexem v Karnaku je spojen Alejí sfing. Těch se sice zachovala jen hrstka, ale pro představu to rozhodně stačí. Do samotného chrámu se vstupuje jedním z nejpůsobivějších vchodů v Egyptě. Pylon byl vyzdoben motivem bitvy u Kadeše. Před pylonem stojí několik obřích soch Ramesse II a jeden ze dvou obelisků z červené žuly. Pokud se chceme pokochat jeho dvojčetem, musíme do Paříže.


Soustava chrámů

Spojení obou chrámů dnes existuje jen taxíkem. Karnacká soustava chrámů byla nepřetržitě budována po dobu téměř 2 000 let. Hlavním bohem, který zde byl uctíván, byl samozřejmě nejvyšší bůh Nové říše Amon, a jak se každý faraón snažil zalíbit Amonovi novou stavbou, chrámů utěšeně přibývalo. Když nepomyslíme na plochu komplexu, která nám v palčivém slunci dá nepochybně zabrat, budeme stát v úžasu nad gigantickými pylony, o nichž si jen těžko představíme, jak je tehdy dokázali postavit.

Chceme-li se zde alespoň trochu orientovat, měli bychom přicházet alejí lemovanou sfingami s hlavou berana, které byly zasvěcené bohu Amonovi. U druhého pylonu, který býval skutečných průčelím chrámu v Karnaku, nelze přehlédnout obrovské sochy Amona-Rea. Po pravé straně máme chrám Ramesse III a přímo proti nám je slavná velká hypostylová síň. Fotografickou horečku poněkud kazí monumentální rozměry, pokud se ale vydáme o kus dál, ze stínu se neomylně vynoří jeden z ozbrojených vojáků předstírajících ochranu a začne nabízet, že nás za mírný bakšiš nechá vylézt na nějaký strop menšího chrámu, kde je prakticky jediné místo, odkud se nám celý komplex vejde do hledáčku.


Okolí Luxoru, Údolí králů

Okolí Luxoru toho ale ještě skrývá mnohem víc, nedaleko je solidně zrestaurovaný chrám královny Hatshepsut, ve kterém si pravděpodobně nejlépe představíme, jak tyto chrámy asi kdysi vypadaly. Restaurování samozřejmě přináší nekonečné diskuze o tom, jestli má po tolika letech památka vypadat jako ze škatulky, nebo jestli má vypadat tak, jak na ní zapracoval zub času.

Nikdo asi nevynechá návštěvu známého Údolí králů, což bylo v minulosti velmi obtížně přístupné místo. Díky tomu se stalo ideální pro poslední odpočinek faraónů 18. až 20. dynastie. Evropští archeologové zde postupně objevují další a další hrobky králů, dnes jich je již přes 60, navíc nikdy předem nevíme, které hrobky jsou otevřené. Ale nemusíme se bát, v ceně prohlídky jsou vždy tři hrobky, za další se platí navíc. Zkušený průvodce většinou vybere trojici tak, abychom si vychutnali jednotlivé styly. Za další poplatek můžeme navštívit i slavnou hrobku faraóna Tutanchamona, jemuž k dnešní nepředstavitelné slávě pomohlo pouze objevení jeho hrobky, která byla jediná nevykradená a plná zlata. Ke slávě bezvýznamného faraóna napomohla i známá legenda o Tutanchamonově kletbě.

O kus dál je Champollionem pojmenované Údolí královen, kde byly pohřbívány královny a jejich děti. Hrobky jsou často mnohem dokonaleji vyzdobené, turisté ale houfně dávají přednost místům posledního odpočinku faraónů. Prohlédnout si můžeme i hrobku královny Nefertari, kterou v roce 1904 objevil Ital Schaiparelli. Ta je zcela bezpochybně ze všech nejkrásnější (také nejlépe zrestaurovaná). Egypská vláda si však z turistů dělá dobrý den, nejdříve ji ze strachu před zkázou uzavřela úplně, potom ji otevírala jen pár dnů v měsíci, a dnes si ji může prohlídnout jen movitý turista, který sáhne do peněženky pro deset tisíc dolarů. Tak tomu bylo za mé návštěvy, dnes to může být zase úplně jinak.


Stranou zájmu bývá vesnička Deir al-Medina, která dnes vypadá stejně jako v době, kdy zde bydleli dělníci pracující na královských hrobkách. Ti movitější byli pohřbíváni zde, takže si dnes můžeme prohlédnout mnohem skromnější, o to působivější hrobky zdobené tentokráte světskými motivy. Vadou na kráse je Egypťan krčící se v každé z nich, který okamžitě přiskočí, ofukuje turistu kusem papundeklu a druhou ruku nastrkuje pro bakšiš. Arabský svět v plné kráse.

Dendara

Kapitolou samou pro sebe je potom návštěva chrámu Dendara. Celá oblast je považována za nebezpečnou, proto se v určenou hodinu připraví kolona autobusů a mikrobusů, která pod těžkou vojenskou ochranou vyrazí. Zablokována je každá křižovatka a most, někde stojí armáda, někde policie a na menších mostech jsou po zuby ozbrojení civilisté. Kolona řítící se maximální rychlostí po uzavřené silnici připomíná přejezdy kremelských papalášů a po pravdě řečeno docela chápu, že pokud musí místní obyvatelé čekat v horku půlhodinku na přechod silnice jenom proto, že okolo pojedou bílí sáhibové, nemají turisty zrovna v lásce. Chrám ale stojí za pár nepříjemných pocitů.

Mrkněte i na první část vyprávění o Egyptě pod názvem Káhira, ve stínu pyramidy a sfingy

Několik kilometrů před ním se kolona rozdělí a většina míří směrem na Abu Simbel, dál jsem jel jen s průvodcem a osamoceným náklaďákem s několika vojáky. Pozoruhodně zachovalý chrám, který se až do 19. století skrýval pod pískem, jsme tedy měli sami pro sebe. Vnitřní výzdoba je dost poškozená, pozdější obyvatelé pracně vytloukli reliéfy, zato venku už jim píle došla. Mezi tisícem reliéfů si můžeme prohlédnout i vzácný, údajně jediný reliéf s Kleopatrou. Turistů sem zavítá tak málo, že je to snad jediný chrám, kde nikdo neotravuje a stráž se spokojí s propisovací tužkou.

Čas v Egyptě utekl rychleji, než bych čekal. Zbýval jen poslední večer, trávený pozorováním slunce zapadajícího nad skalami a barvícího pomalu tekoucí Nil do oranžova. Pomalé faluky s rybáři vypadaly stejně jako v dobách faraónů a zdálo se, že se zastavil čas. Jen hlahol pivem rozjařených anglických turistů mne opakovaně vracel do nepříjemné reality dneška.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.


Vidět jen Káhiru by znamenalo nebýt v Egyptě, a proto raději honem do Luxoru. Místo nekonečné cesty autobusem si zkušený cestovatel raději zaplatí cestu letadlem, místní letecká společnost nečekaně používá moderní airbusy, nicméně na nějakou zvláštní spolehlivost se u místní letecké společnosti spolehnout nemůžeme, ať už se jedná o letu na čas nebo o letu vůbec – při cestě zpátky jsem na letišti musel tvrdnout o čtyři hodiny déle jen proto, že ranní let zrušili, aniž by se to cestujícím namáhali řict.

Další alternativou je samozřejmě cesta lodí po Nilu, kde to v plné sezóně funguje s pravidelností pendlu. Vodák u toho dostává kopřivku, plovoucí hotely s minimálním ponorem vypadají sice impozantně, ale o to méně důvěryhodně, a pouhé dva záchranné čluny, pravidelně umístěné nad výfukem mohutných motorů, nevypadají příliš nadějně. V září ale bylo turistů pramálo, takže za Luxorem byly tyto nilské koráby zaparkované ve třech vrstvách.

{{reklama()}}

V blízkosti Luxoru je snad všechno, co dělá Egypt Egyptem. Chrám je prakticky uprostřed města, takže tam pohodlně dojdeme pěšky. S blízkým chrámovým komplexem v Karnaku je spojen Alejí sfing. Těch se sice zachovala jen hrstka, ale pro představu to rozhodně stačí. Do samotného chrámu se vstupuje jedním z nejpůsobivějších vchodů v Egyptě. Pylon byl vyzdoben motivem bitvy u Kadeše. Před pylonem stojí několik obřích soch Ramesse II a jeden ze dvou obelisků z červené žuly. Pokud se chceme pokochat jeho dvojčetem, musíme do Paříže.


Soustava chrámů

Spojení obou chrámů dnes existuje jen taxíkem. Karnacká soustava chrámů byla nepřetržitě budována po dobu téměř 2 000 let. Hlavním bohem, který zde byl uctíván, byl samozřejmě nejvyšší bůh Nové říše Amon, a jak se každý faraón snažil zalíbit Amonovi novou stavbou, chrámů utěšeně přibývalo. Když nepomyslíme na plochu komplexu, která nám v palčivém slunci dá nepochybně zabrat, budeme stát v úžasu nad gigantickými pylony, o nichž si jen těžko představíme, jak je tehdy dokázali postavit.

Chceme-li se zde alespoň trochu orientovat, měli bychom přicházet alejí lemovanou sfingami s hlavou berana, které byly zasvěcené bohu Amonovi. U druhého pylonu, který býval skutečných průčelím chrámu v Karnaku, nelze přehlédnout obrovské sochy Amona-Rea. Po pravé straně máme chrám Ramesse III a přímo proti nám je slavná velká hypostylová síň. Fotografickou horečku poněkud kazí monumentální rozměry, pokud se ale vydáme o kus dál, ze stínu se neomylně vynoří jeden z ozbrojených vojáků předstírajících ochranu a začne nabízet, že nás za mírný bakšiš nechá vylézt na nějaký strop menšího chrámu, kde je prakticky jediné místo, odkud se nám celý komplex vejde do hledáčku.


Okolí Luxoru, Údolí králů

Okolí Luxoru toho ale ještě skrývá mnohem víc, nedaleko je solidně zrestaurovaný chrám královny Hatshepsut, ve kterém si pravděpodobně nejlépe představíme, jak tyto chrámy asi kdysi vypadaly. Restaurování samozřejmě přináší nekonečné diskuze o tom, jestli má po tolika letech památka vypadat jako ze škatulky, nebo jestli má vypadat tak, jak na ní zapracoval zub času.

Nikdo asi nevynechá návštěvu známého Údolí králů, což bylo v minulosti velmi obtížně přístupné místo. Díky tomu se stalo ideální pro poslední odpočinek faraónů 18. až 20. dynastie. Evropští archeologové zde postupně objevují další a další hrobky králů, dnes jich je již přes 60, navíc nikdy předem nevíme, které hrobky jsou otevřené. Ale nemusíme se bát, v ceně prohlídky jsou vždy tři hrobky, za další se platí navíc. Zkušený průvodce většinou vybere trojici tak, abychom si vychutnali jednotlivé styly. Za další poplatek můžeme navštívit i slavnou hrobku faraóna Tutanchamona, jemuž k dnešní nepředstavitelné slávě pomohlo pouze objevení jeho hrobky, která byla jediná nevykradená a plná zlata. Ke slávě bezvýznamného faraóna napomohla i známá legenda o Tutanchamonově kletbě.

O kus dál je Champollionem pojmenované Údolí královen, kde byly pohřbívány královny a jejich děti. Hrobky jsou často mnohem dokonaleji vyzdobené, turisté ale houfně dávají přednost místům posledního odpočinku faraónů. Prohlédnout si můžeme i hrobku královny Nefertari, kterou v roce 1904 objevil Ital Schaiparelli. Ta je zcela bezpochybně ze všech nejkrásnější (také nejlépe zrestaurovaná). Egypská vláda si však z turistů dělá dobrý den, nejdříve ji ze strachu před zkázou uzavřela úplně, potom ji otevírala jen pár dnů v měsíci, a dnes si ji může prohlídnout jen movitý turista, který sáhne do peněženky pro deset tisíc dolarů. Tak tomu bylo za mé návštěvy, dnes to může být zase úplně jinak.


Stranou zájmu bývá vesnička Deir al-Medina, která dnes vypadá stejně jako v době, kdy zde bydleli dělníci pracující na královských hrobkách. Ti movitější byli pohřbíváni zde, takže si dnes můžeme prohlédnout mnohem skromnější, o to působivější hrobky zdobené tentokráte světskými motivy. Vadou na kráse je Egypťan krčící se v každé z nich, který okamžitě přiskočí, ofukuje turistu kusem papundeklu a druhou ruku nastrkuje pro bakšiš. Arabský svět v plné kráse.

Dendara

Kapitolou samou pro sebe je potom návštěva chrámu Dendara. Celá oblast je považována za nebezpečnou, proto se v určenou hodinu připraví kolona autobusů a mikrobusů, která pod těžkou vojenskou ochranou vyrazí. Zablokována je každá křižovatka a most, někde stojí armáda, někde policie a na menších mostech jsou po zuby ozbrojení civilisté. Kolona řítící se maximální rychlostí po uzavřené silnici připomíná přejezdy kremelských papalášů a po pravdě řečeno docela chápu, že pokud musí místní obyvatelé čekat v horku půlhodinku na přechod silnice jenom proto, že okolo pojedou bílí sáhibové, nemají turisty zrovna v lásce. Chrám ale stojí za pár nepříjemných pocitů.

Mrkněte i na první část vyprávění o Egyptě pod názvem Káhira, ve stínu pyramidy a sfingy

Několik kilometrů před ním se kolona rozdělí a většina míří směrem na Abu Simbel, dál jsem jel jen s průvodcem a osamoceným náklaďákem s několika vojáky. Pozoruhodně zachovalý chrám, který se až do 19. století skrýval pod pískem, jsme tedy měli sami pro sebe. Vnitřní výzdoba je dost poškozená, pozdější obyvatelé pracně vytloukli reliéfy, zato venku už jim píle došla. Mezi tisícem reliéfů si můžeme prohlédnout i vzácný, údajně jediný reliéf s Kleopatrou. Turistů sem zavítá tak málo, že je to snad jediný chrám, kde nikdo neotravuje a stráž se spokojí s propisovací tužkou.

Čas v Egyptě utekl rychleji, než bych čekal. Zbýval jen poslední večer, trávený pozorováním slunce zapadajícího nad skalami a barvícího pomalu tekoucí Nil do oranžova. Pomalé faluky s rybáři vypadaly stejně jako v dobách faraónů a zdálo se, že se zastavil čas. Jen hlahol pivem rozjařených anglických turistů mne opakovaně vracel do nepříjemné reality dneška.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Káhira, ve stínu pyramidy a sfingy

Vzpomínky na Karla Maye byly asi to první, co mne ve chvíli, kdy jsem
s kufrem vyšel před kahirské letiště, napadlo. Představa
o stovkách taxíkářů bojujících o turistu, vzala za své ve
chvíli, kdy jsem se deset minut marně rozhlížel po jediném autě. Nakonec
jsem se musel pracně vlísat do přízně někoho, kdo přislíbil získat
auto, a za pouhou půlhodinku na slunci a smogu jsem se konečně
v rozpadajícím se Peugeotu prodíral káhirskou zácpou
k hotelu.


Ve stínu padišaha

Vzpomínky na Karla Maye byly asi to první, co mne ve chvíli, kdy jsem s kufrem vyšel před káhirské letiště, napadlo. Představa o stovkách taxíkářů bojujících o turistu, vzala za své ve chvíli, kdy jsem se deset minut marně rozhlížel po jediném autě. Nakonec jsem se musel pracně vlísat do přízně někoho, kdo přislíbil získat auto, a za pouhou půlhodinku na slunci a smogu jsem se konečně v rozpadajícím se Peugeotu prodíral káhirskou zácpou k hotelu.

Hned první dojem, který se potom opakovaně potvrzoval ve všech městech, které jsem v Egyptě navštívil, byla gigantická kasárna. Desetiletí výjimečného stavu spolu s obavami, že nějaký další atentát muslimských fanatiků zabije slepici přinášející zlatá vejce, naplnila Egypt ozbrojenci natolik, že na první pohled není ani bájný Fort Knox chráněn lépe.

{{reklama()}}

Druhý pohled však ukáže realitu – policista ve špinavé košili, chránící pětihvězdičkový hotel, se ve chvíli, kdy jsem vyšel ze dveří, okamžitě přestal zajímat o případné teroristy a převedl mne přes ulici, aby na druhé straně natáhl špinavou dlaň a požádal o jedno Euro. A pak už to pokračovalo – ozbrojenců v nejrůznějších uniformách bylo všude víc než normálních lidí, v každém vchodu se procházelo detektorem kovů, nicméně bílý sahiv klidně s taškou na rameni. Show převeliká, účinnost minimální.

Káhira


Většina zkušených cestovatelů přiletí do Káhiry. Hotelů je zde více než dost, náročný Evropan by ale neměl sáhnout po ničem, co se nechlubí nejméně čtyřmi hvězdičkami, jinak sice neriskuje ani život ani zdraví, o pohodlí se mu však pravděpodobně bude pouze zdát. Hodnocení hotelů totiž s evropským standardem nemá mnoho společného, Pokud nás přemůže dobrodružná povaha a sáhneme po něčem opravdu levném, odměnou sice bude zajímavý zážitek v místní restauraci, ale také vysoká pravděpodobnost faraonovy pomsty. V každém lepším hotelu je restaurací více než dost, většinou se však jedná o jakési egyptské modifikace jednotlivých etnických skupin, s podezřele převládající kuchyní italskou. Žádné kulinářské orgie nás tedy nečekají, a zájemce o víno musím před egyptským vínem varovat. Zkoušel jsem šest různých značek (víc jich nenabízejí ani ty nejdražší restaurace) a žádná nestála za nic.


Samotná Káhira nabízí turistům tři okruhy – muslimskou historii, křesťansko-židovskou (často nazývanou kopskou), a samozřejmě památky na dobu faraonů. Průvodce si můžeme najmout v každém hotelu a ceny jsou všude přibližně stejné. Auto s řidičem a průvodcem bývá samozřejmostí. Soukromou prohlídku sice nabízí každý druhý taxikář, který má automaticky bratrance v městě, do kterého se za pár dnů z Káhiry vydáváme, ale úspora se nemusí vyplatit – průvodce nejenže mluví mnohem lépe anglicky, ale také toho o památkách ví neporovnatelně víc a ještě jeho auto nehrozí rozpadnutím na každém rohu.

Kostely a mešity jsou sice historicky cenné a zajímavé, za jeden den je ale pohodlně zvládneme. Moje prohlídky byly vylepšené blížícími se volbami, takže ulice naplněné pestrobarevnými prapory a transparenty, poněkud připomínaly Nepál. Líbily se mi až do chvíle, kdy mne průvodce poněkud zamračeně upozornil na to, že sice opěvují klady donekonečna znovuvoleného prezidenta, že ale nejsou znamením lásky lidu, ale prozaického strachu ze stolibrové pokuty tomu, kdo svou náklonnost nevystaví na veřejnosti.

Slavné muzeum


Egyptské muzeum za prohlídku samozřejmě stojí, kvalita vystavených objektů bere dech. O to menší péče je věnována samotnému způsobu, jak jsou památky setřepány dohromady, některé popisy jsou v několika jazycích, ostatní jsou očividně původní cedulky napsané původními objeviteli, takže často budeme muset pátrat v paměti nad zbytky znalostí dalších jazyků. A pokud se někomu v rozpálených místnostech dělá nevolno, musím připomenout, že klimatizaci si vysloužily jen dvě místnosti vystavující nejcennější památky z Tutanchamonovy hrobky. Do muzea nás navíc nepustí ani s videokamerou (na což upozorní u vchodu), ale ani s foťákem, se kterým nás vyhodí obsluha detektoru kovů, takže nás zaženou do poněkud nesolidně vypadající úschovny, a frontu u vchodu si vystojíme podruhé.

A konečně se dostáváme k pyramidám. Pokud nás do Egypta dovedla fanatická láska ke všemu opravdu starému, potom se vyplatí investovat poslední korunu a stihnout maximum. Všichni ostatní udělají lépe, pokud věnují nějaký čas plánování a potom jdou najisto. Řadu památek, které jsou automaticky na programu všech cestovních kanceláří, lze s klidným srdcem a svědomím vynechat, aniž bychom o něco přišli. Klasickým příkladem je Memphis, který sice byl skutečně založen před 5 000 lety, ale dnes je z něj zaprášená vesnička s muzeem, za kterým se člověk nemusí hodinu vláčet. Za zmínku stojí snad jen obrovitá socha Ramsese II, se kterou se kdysi Britové nehodlali vláčet až do Londýna. Většina expedic nám navíc neukáže prakticky nic ani z blízkého pohřebiště v Sakkaře.


Pyramidy

Pyramidy v Gíze, což je dnes předměstí Káhiry, si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Ta nejslavnější je známá pod jménem vládce, který ji nechal postavit, faraóna Chufeva, řecky Cheopse. Je to největší dodnes stojící pyramida a na dlouhá tisíciletí to bylo největší dílo lidských rukou vůbec. Se čtvercovou základnou o straně 230 metrů a původní výškou 146 m si naše představivost až do chvíle, kdy budeme stát těsně u ní, asi těžko poradí.

Druhou část vyprávěni o Egyptě najdete ve článku Luxor, památky plnými doušky

Další dvě pyramidy nejsou o nic méně impresivní, a tři velké jehlany se sfingou v popředí jsou snad nejčastěji používaným symbolem Egypta. Udivující je, že vznikly již v raném počátku egyptské civilizace a státnost, za vlády 4. dynastie. Fotografují se ale prachmizerně, Káhira končí doslova na jejich úpatí a smog dělá z modrého nebe nepříjemně šedivé pozadí. Před slavnou Sfingou si navíc většinou jen tiše povzdechneme zklamáním, tak maličká se totiž na pozadí Cheopsovy pyramidy zdá být.


Tohle všechno neznamená, že by návštěva Egypta nestála za to, nebo že by se z něj měla stát opravdu jen země pro last minute zájezdy k moři. Nabídnout nám toho může na mnohaměsíční pobyt, jenom se asi budeme muset smířit s tím, že arabský svět je přece jenom od evropské civilizace dál, než si myslíme.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.


Ve stínu padišaha

Vzpomínky na Karla Maye byly asi to první, co mne ve chvíli, kdy jsem s kufrem vyšel před káhirské letiště, napadlo. Představa o stovkách taxíkářů bojujících o turistu, vzala za své ve chvíli, kdy jsem se deset minut marně rozhlížel po jediném autě. Nakonec jsem se musel pracně vlísat do přízně někoho, kdo přislíbil získat auto, a za pouhou půlhodinku na slunci a smogu jsem se konečně v rozpadajícím se Peugeotu prodíral káhirskou zácpou k hotelu.

Hned první dojem, který se potom opakovaně potvrzoval ve všech městech, které jsem v Egyptě navštívil, byla gigantická kasárna. Desetiletí výjimečného stavu spolu s obavami, že nějaký další atentát muslimských fanatiků zabije slepici přinášející zlatá vejce, naplnila Egypt ozbrojenci natolik, že na první pohled není ani bájný Fort Knox chráněn lépe.

{{reklama()}}

Druhý pohled však ukáže realitu – policista ve špinavé košili, chránící pětihvězdičkový hotel, se ve chvíli, kdy jsem vyšel ze dveří, okamžitě přestal zajímat o případné teroristy a převedl mne přes ulici, aby na druhé straně natáhl špinavou dlaň a požádal o jedno Euro. A pak už to pokračovalo – ozbrojenců v nejrůznějších uniformách bylo všude víc než normálních lidí, v každém vchodu se procházelo detektorem kovů, nicméně bílý sahiv klidně s taškou na rameni. Show převeliká, účinnost minimální.

Káhira


Většina zkušených cestovatelů přiletí do Káhiry. Hotelů je zde více než dost, náročný Evropan by ale neměl sáhnout po ničem, co se nechlubí nejméně čtyřmi hvězdičkami, jinak sice neriskuje ani život ani zdraví, o pohodlí se mu však pravděpodobně bude pouze zdát. Hodnocení hotelů totiž s evropským standardem nemá mnoho společného, Pokud nás přemůže dobrodružná povaha a sáhneme po něčem opravdu levném, odměnou sice bude zajímavý zážitek v místní restauraci, ale také vysoká pravděpodobnost faraonovy pomsty. V každém lepším hotelu je restaurací více než dost, většinou se však jedná o jakési egyptské modifikace jednotlivých etnických skupin, s podezřele převládající kuchyní italskou. Žádné kulinářské orgie nás tedy nečekají, a zájemce o víno musím před egyptským vínem varovat. Zkoušel jsem šest různých značek (víc jich nenabízejí ani ty nejdražší restaurace) a žádná nestála za nic.


Samotná Káhira nabízí turistům tři okruhy – muslimskou historii, křesťansko-židovskou (často nazývanou kopskou), a samozřejmě památky na dobu faraonů. Průvodce si můžeme najmout v každém hotelu a ceny jsou všude přibližně stejné. Auto s řidičem a průvodcem bývá samozřejmostí. Soukromou prohlídku sice nabízí každý druhý taxikář, který má automaticky bratrance v městě, do kterého se za pár dnů z Káhiry vydáváme, ale úspora se nemusí vyplatit – průvodce nejenže mluví mnohem lépe anglicky, ale také toho o památkách ví neporovnatelně víc a ještě jeho auto nehrozí rozpadnutím na každém rohu.

Kostely a mešity jsou sice historicky cenné a zajímavé, za jeden den je ale pohodlně zvládneme. Moje prohlídky byly vylepšené blížícími se volbami, takže ulice naplněné pestrobarevnými prapory a transparenty, poněkud připomínaly Nepál. Líbily se mi až do chvíle, kdy mne průvodce poněkud zamračeně upozornil na to, že sice opěvují klady donekonečna znovuvoleného prezidenta, že ale nejsou znamením lásky lidu, ale prozaického strachu ze stolibrové pokuty tomu, kdo svou náklonnost nevystaví na veřejnosti.

Slavné muzeum


Egyptské muzeum za prohlídku samozřejmě stojí, kvalita vystavených objektů bere dech. O to menší péče je věnována samotnému způsobu, jak jsou památky setřepány dohromady, některé popisy jsou v několika jazycích, ostatní jsou očividně původní cedulky napsané původními objeviteli, takže často budeme muset pátrat v paměti nad zbytky znalostí dalších jazyků. A pokud se někomu v rozpálených místnostech dělá nevolno, musím připomenout, že klimatizaci si vysloužily jen dvě místnosti vystavující nejcennější památky z Tutanchamonovy hrobky. Do muzea nás navíc nepustí ani s videokamerou (na což upozorní u vchodu), ale ani s foťákem, se kterým nás vyhodí obsluha detektoru kovů, takže nás zaženou do poněkud nesolidně vypadající úschovny, a frontu u vchodu si vystojíme podruhé.

A konečně se dostáváme k pyramidám. Pokud nás do Egypta dovedla fanatická láska ke všemu opravdu starému, potom se vyplatí investovat poslední korunu a stihnout maximum. Všichni ostatní udělají lépe, pokud věnují nějaký čas plánování a potom jdou najisto. Řadu památek, které jsou automaticky na programu všech cestovních kanceláří, lze s klidným srdcem a svědomím vynechat, aniž bychom o něco přišli. Klasickým příkladem je Memphis, který sice byl skutečně založen před 5 000 lety, ale dnes je z něj zaprášená vesnička s muzeem, za kterým se člověk nemusí hodinu vláčet. Za zmínku stojí snad jen obrovitá socha Ramsese II, se kterou se kdysi Britové nehodlali vláčet až do Londýna. Většina expedic nám navíc neukáže prakticky nic ani z blízkého pohřebiště v Sakkaře.


Pyramidy

Pyramidy v Gíze, což je dnes předměstí Káhiry, si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Ta nejslavnější je známá pod jménem vládce, který ji nechal postavit, faraóna Chufeva, řecky Cheopse. Je to největší dodnes stojící pyramida a na dlouhá tisíciletí to bylo největší dílo lidských rukou vůbec. Se čtvercovou základnou o straně 230 metrů a původní výškou 146 m si naše představivost až do chvíle, kdy budeme stát těsně u ní, asi těžko poradí.

Druhou část vyprávěni o Egyptě najdete ve článku Luxor, památky plnými doušky

Další dvě pyramidy nejsou o nic méně impresivní, a tři velké jehlany se sfingou v popředí jsou snad nejčastěji používaným symbolem Egypta. Udivující je, že vznikly již v raném počátku egyptské civilizace a státnost, za vlády 4. dynastie. Fotografují se ale prachmizerně, Káhira končí doslova na jejich úpatí a smog dělá z modrého nebe nepříjemně šedivé pozadí. Před slavnou Sfingou si navíc většinou jen tiše povzdechneme zklamáním, tak maličká se totiž na pozadí Cheopsovy pyramidy zdá být.


Tohle všechno neznamená, že by návštěva Egypta nestála za to, nebo že by se z něj měla stát opravdu jen země pro last minute zájezdy k moři. Nabídnout nám toho může na mnohaměsíční pobyt, jenom se asi budeme muset smířit s tím, že arabský svět je přece jenom od evropské civilizace dál, než si myslíme.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Santorini – perla Řecka

Fotografie z tohoto ostrova plní dobrou polovinu všech řeckých
kalendářů, což mne na jedné straně velice lákalo, na druhé straně jsem
se nemohl zbavit pochybností o tom, jestli to tak krásné opravdu je.


Fotografie z tohoto ostrova plní dobrou polovinu všech řeckých kalendářů, což mne na jedné straně velice lákalo, na druhé straně jsem se nemohl zbavit pochybností o tom, jestli to tak krásné opravdu je.

Na ostrov jsem cestoval z Kréty, odkud kupodivu na Santorini nic nelétá, takže jsem musel sáhnout po lodní přepravě. Létající kočka značně připomínala ruskou Raketu blahé paměti, ale první třída byla pohodlná. V přístavu již čekalo auto, takže honem nahoru. Samozřejmě jsem hned v první zatáčce potkal autobus a teprve po intenzivní gestikulaci jsem pochopil, že se v takovém případě autobus míjí vlevo.

{{reklama()}}

Historie neuškodí

Jméno se několikrát měnilo, od pradávného Stonghyle přes Calliste až po nejznámnější Thera, nicméně dnešní název je s největší pravděpodobností zkomolenina názvu, který ostrovu dávali cizí námořníci po patronce svaté Ireně. Ze jména Santa Ini zniklo dnešní Santorini. Nutno ale připomenout, že oficiální název je stále Thera a samotní Řekové jméno Santorini nepoužívají.

Většina cestovatelů ví, že masu ostrova tvořila sopka, která zhruba před 3 500 lety vybuchla a zbyla dnešní kaldera. Ti znalejší si možná vzpomenou na hypotézu o tom, že výbuch a následné tsunami zničily krétskou kulturu. Prakticky každý historik však z této teorie dostává kopřivku. Ve skutečnosti ale tento výbuch rozhodně nebyl první, neboť vlastně vybuchl kráter, který byl uprostřed té dnešní kaldery. Dnes již nový sopečný útvar vzniká, uprostřed kaldery roste nový ostrov Nea Kameni, takže sopka na své smrti opět pracuje. Ti dobrodružnější se na rodící se ostrůvek mohou vypravit.


Archeologie

Naprosto ojedinělá památka u města Akrotiri v podobě sopečným popelem zasypaného města Akropolis, zůstane utajena. Před lety se řecká vláda rozhodla památku zastřešit, a když po několika letech v roce 2005 otevřeli brány návštěvníkům, střecha spadla a jednoho turistu zabila. Muzeum bude zavřené minimálně do roku 2010. V muzeu v městě Fira sice mají model, mozaiky na zdech jsou ale kopie a na originály se musíme jet podívat až do Athén.

Poněkud jiná káva je návštěva starobylé Thiry (pro zmatení turistů se v průvodcích používají dvě jména – Thira a Thera), které je pouze pro cestovatele s ultrapevnými nervy. Na cestu budeme vzpomínat dlouho, od pobřeží se šplhá vzhůru po silničce přilepené na kolmou skálu. Cesta, vhodná tak pro mezka, je široká s bídou na jedno auto, jen v zatáčkách se můžeme vyhnout. A když jsem se konečně nahoru vyškrábal a začal šplhat pěšky dál k vykopávkám, ukázalo se, že zavírají v půl třetí, takže se z prohlídky vykopávek města založeného před více než třemi tisíci roky, se stal kvapík. Řada turistických průvodců doporučuje prožít si zde západ slunce, ale tato rada se mi zdá poněkud podivná. Sice je možné, že v plné sezóně je památka otevřená déle, ale jednak slunce zapadá na druhé straně ostrova, jednak se zde procházíme po kraji útesu bez jakéhokoliv zábradlí, takže cestu zpět po tmě bych si raději odpustil.


Cesta dolů je potom stejně pamětihodná jako cesta nahoru, moje spolujezdkyně střídavě bledla a psala závěť a bylo zajímavé poslouchat, jak ve chvíli, kdy její sedadlo bylo na straně obrácené ke skále, pokřikovala, že teď je to lepší, aby se situace po příští zatáčce obrátila a ve chvíli, kdy pod okýnkem auta byla propast, zápasila s mdlobami. Na návštěvu této památky zcela určitě dlouho nezapomeneme.

Slavná města

Zajímavá jsou tři města, Fira, Thera a Oia. Fira připomíná hnízdo orla přilepené na skále a vypadá, jakoby viselo mezi nebem a mořem. Pokud do města přijedeme autem, bude to pohodička. Procházka sice brzy prozradí, že se jedná o klasickou turistickou past, se zástupy turistů a desítkami obchodů se zlatem a suvenýry. Pokud ale na to dokážeme zapomenout a najdeme si uličku s výhledem na moře, budeme děkovat bohu za digitální fotoaparát, neboť klasický film by nás finančně zruinoval. Cesta nabízí pohled na domečky nalepené na skále, všechny v tradiční bělostné barvě, občas se zableskne šmolkově modré okno. Po obou stranách pak černé nebo červené masivy stěn kráteru, a dole azurové moře. Může si fotograf přát víc?

Pokud ale přijedeme od moře, a to udělá nejméně 95 procent všech návštěvníků, neboť výletní lodi přijíždějí právě sem, bude to o něčem jiném. Lodi s tisíci turistů v přístavu nezakotví, takže je bude muset nejdříve dovézt lodní pendl. Následovat potom bude buď pracné šplhání po prudké cestě s 800 schody, gigantická fronta na lanovku nebo pořádné sáhnutí do kapsy a pronajmutí oslího hřbetu.


Tohle všechno si po prohlídce města, byť v opačném gardu, zopakujeme směrem dolů. Je z toho jasné, že při jednodenním fakultativním zájezdu na Santorini budeme trávit víc času ve frontě než prohlídkou ostrova, a každého cestovatele, který upřednostňuje prachový polštář před baťůžkem, před ním varuji.

Théra je výrazně jiná káva, město je na ploché části ostrova, proto je oblíbeno spíše těmi, kteří se rádi plácnou u moře. Pláží je zde víc než dost, ale šedivý písek vypadá, jako bychom se váleli na smetišti. Navíc v létě je zde tělo na těle.

Oia

Perlou ostrova je samozřejmě město Oia (často nazývaná jaké Ia, zdejší si na matení turistů potrpí), nalepené na skále na severním cípu ostrova. Město bylo po dlouhé generace bydlištěm těch nejbohatších ostrovanů, v roce 1900 jich zde bydlelo přes 9 tisíc. Po devastujícím zemětřesení v roce 1956 se populace smrskla na 500 a teprve mnohem později, když Řekové začali Santorini propagovat jako turistický magnet, se sem lidé začali zase stěhovat.

Oia je proslulá zejména slavným západem slunce, neboť podle toho, z které části vesnice si západ slunce vychutnáváme, uvidíme buď mizející oranžový koláč padající do moře nebo naopak záři, která pomalu barví bělostné domy do oranžova a z temně modré vody zátoky postupně dělá černou hlubinu. Restaurací, kaváren a hospůdek je zde více než dost, ceny se pohybují podle toho, jestli máme nebo nemáme výhled na zátoku. Povětšinou jsou ale jen pro turisty, takže můžeme očekávat obvyklé vysušené souvlaki. Hospůdky pro Řeky mít výhled rozhodně nebudou, zato kvalita jídla bude o několik tříd vyšší.

Kde bydlet

To je otázka přímo hamletovská. Při procházce místními městy získáme brzy pocit, že je hotelem každý druhý dům. Navíc jsme na ostrov samozřejmě přiletěli kvůli západu slunce. U většiny návštěvníků rozhodne kapsa – máme totiž dvě možnosti – šetřit a usídlit se v podstatě kdekoliv, kde nám to srdce a peněženka dovolí, a na západ slunce si přijet. V sezóně to ale znamená buď včas obsadit strategicky umístěný stůl v některé z mnoha hospůdek, a můžeme si být jisti, že se nám čekání na západ slunce zatraceně prodraží, nebo ušetřit ještě víc a posadit se na některý z kamenných plotů. Tím ovšem nepotěšíme ty turisty, kteří si pro nerušený výhled zaplatili drahý hotel.


Druhou možností je výběr jednoho z luxusních hotelů, které jsou umístěny přímo na skále, takže se mu do výhledu nepřimotá žádný baťůžkář, a potom si může divukrásný západ slunce vychutnávat podle libosti, třeba se sklenicí šampaňského v ruce přímo z vlastní terasy nebo dokonce z vířivé vany.

Podobné hotely samozřejmě nejsou levné. Pokoje jsou vybudovány v původních jeskyních vydlabaných do lávové skály, většina hotelů jich má jen pár, takže ceny mohou připomínat rozpočet rozvojových zemí.

Ať už uděláme cokoliv, na západ slunce na Santorini budeme ještě dlouho vzpomínat. Kalendáře nelžou.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.


Fotografie z tohoto ostrova plní dobrou polovinu všech řeckých kalendářů, což mne na jedné straně velice lákalo, na druhé straně jsem se nemohl zbavit pochybností o tom, jestli to tak krásné opravdu je.

Na ostrov jsem cestoval z Kréty, odkud kupodivu na Santorini nic nelétá, takže jsem musel sáhnout po lodní přepravě. Létající kočka značně připomínala ruskou Raketu blahé paměti, ale první třída byla pohodlná. V přístavu již čekalo auto, takže honem nahoru. Samozřejmě jsem hned v první zatáčce potkal autobus a teprve po intenzivní gestikulaci jsem pochopil, že se v takovém případě autobus míjí vlevo.

{{reklama()}}

Historie neuškodí

Jméno se několikrát měnilo, od pradávného Stonghyle přes Calliste až po nejznámnější Thera, nicméně dnešní název je s největší pravděpodobností zkomolenina názvu, který ostrovu dávali cizí námořníci po patronce svaté Ireně. Ze jména Santa Ini zniklo dnešní Santorini. Nutno ale připomenout, že oficiální název je stále Thera a samotní Řekové jméno Santorini nepoužívají.

Většina cestovatelů ví, že masu ostrova tvořila sopka, která zhruba před 3 500 lety vybuchla a zbyla dnešní kaldera. Ti znalejší si možná vzpomenou na hypotézu o tom, že výbuch a následné tsunami zničily krétskou kulturu. Prakticky každý historik však z této teorie dostává kopřivku. Ve skutečnosti ale tento výbuch rozhodně nebyl první, neboť vlastně vybuchl kráter, který byl uprostřed té dnešní kaldery. Dnes již nový sopečný útvar vzniká, uprostřed kaldery roste nový ostrov Nea Kameni, takže sopka na své smrti opět pracuje. Ti dobrodružnější se na rodící se ostrůvek mohou vypravit.


Archeologie

Naprosto ojedinělá památka u města Akrotiri v podobě sopečným popelem zasypaného města Akropolis, zůstane utajena. Před lety se řecká vláda rozhodla památku zastřešit, a když po několika letech v roce 2005 otevřeli brány návštěvníkům, střecha spadla a jednoho turistu zabila. Muzeum bude zavřené minimálně do roku 2010. V muzeu v městě Fira sice mají model, mozaiky na zdech jsou ale kopie a na originály se musíme jet podívat až do Athén.

Poněkud jiná káva je návštěva starobylé Thiry (pro zmatení turistů se v průvodcích používají dvě jména – Thira a Thera), které je pouze pro cestovatele s ultrapevnými nervy. Na cestu budeme vzpomínat dlouho, od pobřeží se šplhá vzhůru po silničce přilepené na kolmou skálu. Cesta, vhodná tak pro mezka, je široká s bídou na jedno auto, jen v zatáčkách se můžeme vyhnout. A když jsem se konečně nahoru vyškrábal a začal šplhat pěšky dál k vykopávkám, ukázalo se, že zavírají v půl třetí, takže se z prohlídky vykopávek města založeného před více než třemi tisíci roky, se stal kvapík. Řada turistických průvodců doporučuje prožít si zde západ slunce, ale tato rada se mi zdá poněkud podivná. Sice je možné, že v plné sezóně je památka otevřená déle, ale jednak slunce zapadá na druhé straně ostrova, jednak se zde procházíme po kraji útesu bez jakéhokoliv zábradlí, takže cestu zpět po tmě bych si raději odpustil.


Cesta dolů je potom stejně pamětihodná jako cesta nahoru, moje spolujezdkyně střídavě bledla a psala závěť a bylo zajímavé poslouchat, jak ve chvíli, kdy její sedadlo bylo na straně obrácené ke skále, pokřikovala, že teď je to lepší, aby se situace po příští zatáčce obrátila a ve chvíli, kdy pod okýnkem auta byla propast, zápasila s mdlobami. Na návštěvu této památky zcela určitě dlouho nezapomeneme.

Slavná města

Zajímavá jsou tři města, Fira, Thera a Oia. Fira připomíná hnízdo orla přilepené na skále a vypadá, jakoby viselo mezi nebem a mořem. Pokud do města přijedeme autem, bude to pohodička. Procházka sice brzy prozradí, že se jedná o klasickou turistickou past, se zástupy turistů a desítkami obchodů se zlatem a suvenýry. Pokud ale na to dokážeme zapomenout a najdeme si uličku s výhledem na moře, budeme děkovat bohu za digitální fotoaparát, neboť klasický film by nás finančně zruinoval. Cesta nabízí pohled na domečky nalepené na skále, všechny v tradiční bělostné barvě, občas se zableskne šmolkově modré okno. Po obou stranách pak černé nebo červené masivy stěn kráteru, a dole azurové moře. Může si fotograf přát víc?

Pokud ale přijedeme od moře, a to udělá nejméně 95 procent všech návštěvníků, neboť výletní lodi přijíždějí právě sem, bude to o něčem jiném. Lodi s tisíci turistů v přístavu nezakotví, takže je bude muset nejdříve dovézt lodní pendl. Následovat potom bude buď pracné šplhání po prudké cestě s 800 schody, gigantická fronta na lanovku nebo pořádné sáhnutí do kapsy a pronajmutí oslího hřbetu.


Tohle všechno si po prohlídce města, byť v opačném gardu, zopakujeme směrem dolů. Je z toho jasné, že při jednodenním fakultativním zájezdu na Santorini budeme trávit víc času ve frontě než prohlídkou ostrova, a každého cestovatele, který upřednostňuje prachový polštář před baťůžkem, před ním varuji.

Théra je výrazně jiná káva, město je na ploché části ostrova, proto je oblíbeno spíše těmi, kteří se rádi plácnou u moře. Pláží je zde víc než dost, ale šedivý písek vypadá, jako bychom se váleli na smetišti. Navíc v létě je zde tělo na těle.

Oia

Perlou ostrova je samozřejmě město Oia (často nazývaná jaké Ia, zdejší si na matení turistů potrpí), nalepené na skále na severním cípu ostrova. Město bylo po dlouhé generace bydlištěm těch nejbohatších ostrovanů, v roce 1900 jich zde bydlelo přes 9 tisíc. Po devastujícím zemětřesení v roce 1956 se populace smrskla na 500 a teprve mnohem později, když Řekové začali Santorini propagovat jako turistický magnet, se sem lidé začali zase stěhovat.

Oia je proslulá zejména slavným západem slunce, neboť podle toho, z které části vesnice si západ slunce vychutnáváme, uvidíme buď mizející oranžový koláč padající do moře nebo naopak záři, která pomalu barví bělostné domy do oranžova a z temně modré vody zátoky postupně dělá černou hlubinu. Restaurací, kaváren a hospůdek je zde více než dost, ceny se pohybují podle toho, jestli máme nebo nemáme výhled na zátoku. Povětšinou jsou ale jen pro turisty, takže můžeme očekávat obvyklé vysušené souvlaki. Hospůdky pro Řeky mít výhled rozhodně nebudou, zato kvalita jídla bude o několik tříd vyšší.

Kde bydlet

To je otázka přímo hamletovská. Při procházce místními městy získáme brzy pocit, že je hotelem každý druhý dům. Navíc jsme na ostrov samozřejmě přiletěli kvůli západu slunce. U většiny návštěvníků rozhodne kapsa – máme totiž dvě možnosti – šetřit a usídlit se v podstatě kdekoliv, kde nám to srdce a peněženka dovolí, a na západ slunce si přijet. V sezóně to ale znamená buď včas obsadit strategicky umístěný stůl v některé z mnoha hospůdek, a můžeme si být jisti, že se nám čekání na západ slunce zatraceně prodraží, nebo ušetřit ještě víc a posadit se na některý z kamenných plotů. Tím ovšem nepotěšíme ty turisty, kteří si pro nerušený výhled zaplatili drahý hotel.


Druhou možností je výběr jednoho z luxusních hotelů, které jsou umístěny přímo na skále, takže se mu do výhledu nepřimotá žádný baťůžkář, a potom si může divukrásný západ slunce vychutnávat podle libosti, třeba se sklenicí šampaňského v ruce přímo z vlastní terasy nebo dokonce z vířivé vany.

Podobné hotely samozřejmě nejsou levné. Pokoje jsou vybudovány v původních jeskyních vydlabaných do lávové skály, většina hotelů jich má jen pár, takže ceny mohou připomínat rozpočet rozvojových zemí.

Ať už uděláme cokoliv, na západ slunce na Santorini budeme ještě dlouho vzpomínat. Kalendáře nelžou.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Hawaii – Big Island

Prakticky okamžitě po příjezdu uslyšíme brnkání na ukulele, pokud
patříme k movitější cestovce, dočkáme se i květin kolem krku.
Zatímco květiny skutečně jsou místním zvukem, ukulele přinesli honáci
z Portugalska v podobě malé kytary, ze které se brzy vyvinulo
ukulele.

Prakticky okamžitě po příjezdu uslyšíme brnkání na ukulele, pokud patříme k movitější cestovce, dočkáme se i květin kolem krku. Zatímco květiny skutečně jsou místním zvukem, ukulele přinesli honáci z Portugalska v podobě malé kytary, ze které se brzy vyvinulo ukulele.


Celkem 132 ostrovů a atolů se natáhlo na vzdálenost 2 400 kilometrů, důležitých je ale pouze 8 ostrovů na jihovýchodním cípu souostroví. Pokud je vezmeme od severu k jihu, jsou to ostrovy Nihau, Kuai, Oahu, Molokai, Lanai, Kahoolawe, Maui a Hawaii. Všechny ostrovy jsou sopečného původu, a zatímco se tektonická planina pod Pacifikem zvolna pohybuje k severozápadu, horké místo štítové sopky zůstává stacionární, což vysvětluje, že aktivní sopky jsou pouze na nejjižnějším ostrově Hawaii. Jižně od něj pomaloučku vzniká nový ostrov Loihi, zatím skrytý hluboko pod hladinou.

Všudypřítomný kapitán Cook

Na Cooka nemůžeme zapomenout, neboť Havaj nejen objevil, ale také na ní zemřel. Cook měl to štěstí, že přijel na Havaj právě v době slavností úrody. Díky tomu jej domorodci považovali za nedotknutelného. Za nejlepší dar považovali domorodci obyčejný železný hřebík, za který byli ochotni vyměnit cokoliv. Když ale touha po hřebících došla tak daleko, že spálili Cookův člun jen proto, aby mohli z popela vybrat hřebíky, došla Cookovi trpělivost. V potyčce kapitána Cooka poprvé v životě štěstí opustilo a byl lehce raněn. Z toho domorodci usoudili, že nemůže když krvácí, být bohem, a vzali námořníky šturmem. Cookovo tělo se nikdy nenašlo a předpokládá se, že si ho domorodci podle svého tehdejšího chvalného zvyku uvařili k večeři. Místo, kde Cook zemřel, je označeno památníkem, o který se celkem nečekaně stará Austrálie.

Ráj komerčního turismu


Havaj je v očích turistů většinou opředená legendami a bývá považována za tropický ráj. Díky prudce narůstající komerčnosti to už bohužel platí jen částečně, místa s přívětivými plážemi jsou přeplněna gigantickými hotely a najít restauraci nabízející havajské jídlo bývá kus života těžkého. Nicméně díky překrásné přírodě a přívětivému počasí, kde pravidelné větry snižují tropické teploty, stojí rozhodně za návštěvu. Jednotlivé ostrovy se navíc od sebe výrazně odlišují, takže pokud si Havaj chceme skutečně prohlédnout, je radno zatnout do kasičky sekeru a dopřát si pobyt nejméně na čtyřech ostrovech. Auto je nutností, neboť vzdálenosti jsou větší, než se při pohledu na mapu může zdát.

Hawaii

Ostrov Hawaii, nazývaný celkem oprávněně Velký ostrov, protože je z celého souostroví největší, je geologicky nejmladší. Ostrov je tvořen obrovskými sopečnými masivy Mauna Loa, Mauna Kea a kráterem Halemaumau, kde podle pověsti sídlí bohyně sopek a ohně vůbec Pelé. Mauna Loa je největší a nejmasivnější hora na světě, dobrých 4 000 metrů nad hladinou moře a dalších 6 000 metrů pod hladinou moře. Mauna Kea má svoji špičku pokrytou sněhem od prosince do května, a přijedeme-li na Velký ostrov ve správnou chvíli, můžeme se po ránu u úpatí sopky vykoupat a odpoledne si nahoře zalyžovat. A tím se může pochlubit jen málo kdo. Nějaký extra požitek z lyžování to ale není, ve vysoké nadmořské výšce se dýchá jen s obtížemi.

Ráj sopek

Milovníci sopek si asi neodpustí expedici do Národního parku sopek. Cesta nejdříve opustí vegetaci tropického pralesa, banánovníky a cukrovou třtinu vystřídají pastviny a silnice začne stoupat. Brzy se objeví první pruhy popraskané lávy, z níž už začíná vyrůstat první vegetace jako upomínka toho, že tu jednou bude úrodná vulkanická půda. Potom se objeví měsíční krajina, to jak se silnice šplhá výš a výš k úpatí kráteru Halemaumau. Naštěstí se havajské sopky nepředvádějí žádnými ohňostroji, při kterých by létal sopečný popel do dálky mnoha kilometrů a vystačí si se solidními výlevy žhavé lávy, což je pro zvědavé turisty mnohem bezpečnější. Nedoporučuje se ale brát si s sebou kousek lávy na památku, bohyně Pelé to nerada vidí a trestá opovážlivce kletbou. Na místní poštovní úřad docházejí každoročně desítky zásilek, ve kterých pošetilci vrací ukradené kousky lávy.


Po silnici pojmenované nenápaditě Cesta kolem kráterů se prokličkujeme mezi krátery a lávovými poli dolů k oceánu. Najednou silnice končí, jak ji nedávno přeťal pruh lávy. Černá láva leží na silnici, na kraji z ní kouká akorát kousek patníku jako ulomený zub. Celkem je zde lávou pohřbeno celých 19 kilometrů silnice, v některých místech je vrstva lávy vysoká až 90 metrů. O kus dál padá horká láva do nepokojných vln Tichého oceánu. Nemůžeme to přímo vidět, ale oblaka bílé páry stoupající k nebi a milióny žhavých jisker rozsvěcujících stále temnější oblohu jasně signalizují, co se v dálce děje. Pokud si to chceme prohlédnout, máme dvě možnosti – zaplatit si helikoptéru nebo se vydat pěšky. To ale ochránci parku vidí velmi neradi a pár zdrápaných odvážlivců, kteří vypadali, jakoby prošli polem ostnatého drátu, jsem po podobné expedici viděl.

Kiluaea

Aktivní sopka Kilauea je považována za jednu z nejaktivnějších sopek na světě. Od roku 1983 vytéká láva nepřetržitě z kráteru Puu Oo na východě, cestou k moři strhává a ničí vše, s čím se setká. Jedna vesnička unikla zničení jen zázrakem, proud žhavé lávy se na poslední chvíli vydal trochu jiným směrem. Vesnice ale byla naprosto odříznuta od okolního světa, všude okolo byla jen pomalu chladnoucí láva. Zarputilí obyvatelé se ale nevzdali a odmítli evakuaci, celkem čtyři dlouhé roky žili v horkém obležení, než láva ochladla natolik, že se přes ní mohli první odvážlivci vydat do nejbližšího města. A i tak to byl heroický výkon, protože museli překonat téměř dvacet kilometrů po čerstvé lávě.

Mauna Kea

Na vrcholu je observatoř a můžeme se sem vypravit v relativní pohodě autem. Vrchol je ale ve výši 4 200 m, navíc posledních pár kilometrů silnice připomíná tankodrom, takže pokud po tom toužíme, bude lepší připlatit si v půjčovně za větší a hlavně silnější auto. Pokud někdo dokáže u observatoře popoběhnout nebo si dokonce zapálit, bude mít můj obdiv.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Prakticky okamžitě po příjezdu uslyšíme brnkání na ukulele, pokud patříme k movitější cestovce, dočkáme se i květin kolem krku. Zatímco květiny skutečně jsou místním zvukem, ukulele přinesli honáci z Portugalska v podobě malé kytary, ze které se brzy vyvinulo ukulele.


Celkem 132 ostrovů a atolů se natáhlo na vzdálenost 2 400 kilometrů, důležitých je ale pouze 8 ostrovů na jihovýchodním cípu souostroví. Pokud je vezmeme od severu k jihu, jsou to ostrovy Nihau, Kuai, Oahu, Molokai, Lanai, Kahoolawe, Maui a Hawaii. Všechny ostrovy jsou sopečného původu, a zatímco se tektonická planina pod Pacifikem zvolna pohybuje k severozápadu, horké místo štítové sopky zůstává stacionární, což vysvětluje, že aktivní sopky jsou pouze na nejjižnějším ostrově Hawaii. Jižně od něj pomaloučku vzniká nový ostrov Loihi, zatím skrytý hluboko pod hladinou.

Všudypřítomný kapitán Cook

Na Cooka nemůžeme zapomenout, neboť Havaj nejen objevil, ale také na ní zemřel. Cook měl to štěstí, že přijel na Havaj právě v době slavností úrody. Díky tomu jej domorodci považovali za nedotknutelného. Za nejlepší dar považovali domorodci obyčejný železný hřebík, za který byli ochotni vyměnit cokoliv. Když ale touha po hřebících došla tak daleko, že spálili Cookův člun jen proto, aby mohli z popela vybrat hřebíky, došla Cookovi trpělivost. V potyčce kapitána Cooka poprvé v životě štěstí opustilo a byl lehce raněn. Z toho domorodci usoudili, že nemůže když krvácí, být bohem, a vzali námořníky šturmem. Cookovo tělo se nikdy nenašlo a předpokládá se, že si ho domorodci podle svého tehdejšího chvalného zvyku uvařili k večeři. Místo, kde Cook zemřel, je označeno památníkem, o který se celkem nečekaně stará Austrálie.

Ráj komerčního turismu


Havaj je v očích turistů většinou opředená legendami a bývá považována za tropický ráj. Díky prudce narůstající komerčnosti to už bohužel platí jen částečně, místa s přívětivými plážemi jsou přeplněna gigantickými hotely a najít restauraci nabízející havajské jídlo bývá kus života těžkého. Nicméně díky překrásné přírodě a přívětivému počasí, kde pravidelné větry snižují tropické teploty, stojí rozhodně za návštěvu. Jednotlivé ostrovy se navíc od sebe výrazně odlišují, takže pokud si Havaj chceme skutečně prohlédnout, je radno zatnout do kasičky sekeru a dopřát si pobyt nejméně na čtyřech ostrovech. Auto je nutností, neboť vzdálenosti jsou větší, než se při pohledu na mapu může zdát.

Hawaii

Ostrov Hawaii, nazývaný celkem oprávněně Velký ostrov, protože je z celého souostroví největší, je geologicky nejmladší. Ostrov je tvořen obrovskými sopečnými masivy Mauna Loa, Mauna Kea a kráterem Halemaumau, kde podle pověsti sídlí bohyně sopek a ohně vůbec Pelé. Mauna Loa je největší a nejmasivnější hora na světě, dobrých 4 000 metrů nad hladinou moře a dalších 6 000 metrů pod hladinou moře. Mauna Kea má svoji špičku pokrytou sněhem od prosince do května, a přijedeme-li na Velký ostrov ve správnou chvíli, můžeme se po ránu u úpatí sopky vykoupat a odpoledne si nahoře zalyžovat. A tím se může pochlubit jen málo kdo. Nějaký extra požitek z lyžování to ale není, ve vysoké nadmořské výšce se dýchá jen s obtížemi.

Ráj sopek

Milovníci sopek si asi neodpustí expedici do Národního parku sopek. Cesta nejdříve opustí vegetaci tropického pralesa, banánovníky a cukrovou třtinu vystřídají pastviny a silnice začne stoupat. Brzy se objeví první pruhy popraskané lávy, z níž už začíná vyrůstat první vegetace jako upomínka toho, že tu jednou bude úrodná vulkanická půda. Potom se objeví měsíční krajina, to jak se silnice šplhá výš a výš k úpatí kráteru Halemaumau. Naštěstí se havajské sopky nepředvádějí žádnými ohňostroji, při kterých by létal sopečný popel do dálky mnoha kilometrů a vystačí si se solidními výlevy žhavé lávy, což je pro zvědavé turisty mnohem bezpečnější. Nedoporučuje se ale brát si s sebou kousek lávy na památku, bohyně Pelé to nerada vidí a trestá opovážlivce kletbou. Na místní poštovní úřad docházejí každoročně desítky zásilek, ve kterých pošetilci vrací ukradené kousky lávy.


Po silnici pojmenované nenápaditě Cesta kolem kráterů se prokličkujeme mezi krátery a lávovými poli dolů k oceánu. Najednou silnice končí, jak ji nedávno přeťal pruh lávy. Černá láva leží na silnici, na kraji z ní kouká akorát kousek patníku jako ulomený zub. Celkem je zde lávou pohřbeno celých 19 kilometrů silnice, v některých místech je vrstva lávy vysoká až 90 metrů. O kus dál padá horká láva do nepokojných vln Tichého oceánu. Nemůžeme to přímo vidět, ale oblaka bílé páry stoupající k nebi a milióny žhavých jisker rozsvěcujících stále temnější oblohu jasně signalizují, co se v dálce děje. Pokud si to chceme prohlédnout, máme dvě možnosti – zaplatit si helikoptéru nebo se vydat pěšky. To ale ochránci parku vidí velmi neradi a pár zdrápaných odvážlivců, kteří vypadali, jakoby prošli polem ostnatého drátu, jsem po podobné expedici viděl.

Kiluaea

Aktivní sopka Kilauea je považována za jednu z nejaktivnějších sopek na světě. Od roku 1983 vytéká láva nepřetržitě z kráteru Puu Oo na východě, cestou k moři strhává a ničí vše, s čím se setká. Jedna vesnička unikla zničení jen zázrakem, proud žhavé lávy se na poslední chvíli vydal trochu jiným směrem. Vesnice ale byla naprosto odříznuta od okolního světa, všude okolo byla jen pomalu chladnoucí láva. Zarputilí obyvatelé se ale nevzdali a odmítli evakuaci, celkem čtyři dlouhé roky žili v horkém obležení, než láva ochladla natolik, že se přes ní mohli první odvážlivci vydat do nejbližšího města. A i tak to byl heroický výkon, protože museli překonat téměř dvacet kilometrů po čerstvé lávě.

Mauna Kea

Na vrcholu je observatoř a můžeme se sem vypravit v relativní pohodě autem. Vrchol je ale ve výši 4 200 m, navíc posledních pár kilometrů silnice připomíná tankodrom, takže pokud po tom toužíme, bude lepší připlatit si v půjčovně za větší a hlavně silnější auto. Pokud někdo dokáže u observatoře popoběhnout nebo si dokonce zapálit, bude mít můj obdiv.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Mauricius, nejen známka a vyhynulý pták

Když už jsme u toho blbouna (správný název je Dronte mauricijský)
– dnes na světě neexistuje žádný kompletní pozůstatek. Rozkládající
se zbytky posledního uchovávaného exempláře byly roku 1755 spáleny
v Oxfordu. Donekonečna se traduje, že nelétajícího ptáka, který se
lidí nebál, vymlátili námořníci pro maso. Většina dokladů tomu
nenasvědčuje, blboun chutnal značně nelibě a od holandských usedlíků si
proto vykoledoval jméno „odporný pták.“

Ostrov Mauricius ležící v Indickém oceánu východně od Afriky objevili kdysi Arabové, ale po nich nezbylo nic jiného nežli arabský název Dina Arobi na mapách z období kolem roku 1500. Po nich přišli Portugalci (pravděpodobně v roce 1511), ti si ještě objev nechali pro sebe, což nebylo v době tajných námořních map nic nezvyklého. Nicméně ostrov je nezajímal, takže dlouho nepobyli. Proto byl nějakou dobu pustý. Holanďané však na to šli jinam, ostrov obsadili a pojmenovali po princi Maurice Van Nassau. Celkově trvala holandská nadvláda více než 100 let. Zbyla po nich cukrová třtina, jeleni a domestikovaná zvířata. Opuštěný ostrov zabrala Francie, brzy bylo založeno hlavní město Port Louis a během napoleonských válek byl ostrov využíván jako základna korzárů útočících na anglické loďstvo. Nakonec si ostrov vybojovala Anglie, ale mimo pití čaje a jízdy vlevo po nich mnoho nezbylo, běžným jazykem je dodnes francouzština. Snad jen zrušení otroctví v roce 1835 zůstává světlou památkou.


Mozaika ras

Nedostatek pracovních sil byl vyřešen importem dělníků z Indie a Číny, což dnes udělalo z obyvatel Mauriciu příjemnou mozaiku ras i národností, v dnešní zjitřené době žijících v nečekané harmonii a Mauricium může sloužit jako následováníhodný příklad. Od roku 1968 je Mauricius svobodný a samostatný.

Málokterý ostrov podobné velikosti, a Mauricius rozhodně není žádný drobek a měří zhruba 35×50 km, má podobné množství pláží jako najdeme zde. S výjimkou jižní části ostrova jsou pláže opravdu všude, velká část z nich je navíc chráněna lagunou, takže voda je klidná a mělká.

Přijet sem můžeme kdykoliv, vlhká sezóna od května do listopadu sice přináší každodenní krátké deště, ale horko je o to snesitelnější. Pokud si chceme dopřát opravdovou záplavu květin, musíme ale přijet v sezóně suché. Zaplatíme za to ale nejméně dvojnásobnými cenami.

Největší hity


Vedle záplavy opravdu nádherných pláží je ostrov ještě pamětihodný dvěma dalšími specialitami. Jednou je zde v minulosti vyhubený tajemný pták blboun nejapný, a druhou je existence pravděpodobně nejslavnější známky světa, pověstného modrého Mauricia. Tu si můžeme v hlavním městě Port Louis prohlédnout, v posledních letech bylo vybudováno malinké poštovní muzeum, kde jsou všechny nejslavnější známky uloženy. Musíme však mít buď dostatek trpělivosti nebo štěstí, známky jsou v muzeu osvětleny pouze 10 minut, aby byly chráněny před světlem, potom si musíme na další rozsvícení žárovek 50 minut počkat. Duše filatelisty si ale v každém případě udělá doživotní radost, jinde si budeme tyto rarity prohlížet jen těžko.

Když už jsme u toho blbouna (správný název je Dronte mauricijský) – dnes na světě neexistuje žádný kompletní pozůstatek. Rozkládající se zbytky posledního uchovávaného exempláře byly roku 1755 spáleny v Oxfordu. Donekonečna se traduje, že nelétajícího ptáka, který se lidí nebál, vymlátili námořníci pro maso. Většina dokladů tomu nenasvědčuje, blboun chutnal značně nelibě a od holandských usedlíků si proto vykoledoval jméno „odporný pták.“

Pamětihodností, které si zaslouží návštěvu, je zde více než dost, od velice zajímavé botanické zahrady Pamplemousses přes přírodní park Domaine les Pailles až po kráterové jezero Grand Bassin, které je poutním místem pro hinduistické věřící. Pokud budeme v okolí, nesmíme zapomenout ani na pahorky Barevná země, kde najdeme kontrastní vrstvy zvětralé země obarvené modře, rudě, žlutě a zeleně. Ať si vybereme kterékoliv místo, na Mauriciu litovat nebudeme.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Ostrov Mauricius ležící v Indickém oceánu východně od Afriky objevili kdysi Arabové, ale po nich nezbylo nic jiného nežli arabský název Dina Arobi na mapách z období kolem roku 1500. Po nich přišli Portugalci (pravděpodobně v roce 1511), ti si ještě objev nechali pro sebe, což nebylo v době tajných námořních map nic nezvyklého. Nicméně ostrov je nezajímal, takže dlouho nepobyli. Proto byl nějakou dobu pustý. Holanďané však na to šli jinam, ostrov obsadili a pojmenovali po princi Maurice Van Nassau. Celkově trvala holandská nadvláda více než 100 let. Zbyla po nich cukrová třtina, jeleni a domestikovaná zvířata. Opuštěný ostrov zabrala Francie, brzy bylo založeno hlavní město Port Louis a během napoleonských válek byl ostrov využíván jako základna korzárů útočících na anglické loďstvo. Nakonec si ostrov vybojovala Anglie, ale mimo pití čaje a jízdy vlevo po nich mnoho nezbylo, běžným jazykem je dodnes francouzština. Snad jen zrušení otroctví v roce 1835 zůstává světlou památkou.


Mozaika ras

Nedostatek pracovních sil byl vyřešen importem dělníků z Indie a Číny, což dnes udělalo z obyvatel Mauriciu příjemnou mozaiku ras i národností, v dnešní zjitřené době žijících v nečekané harmonii a Mauricium může sloužit jako následováníhodný příklad. Od roku 1968 je Mauricius svobodný a samostatný.

Málokterý ostrov podobné velikosti, a Mauricius rozhodně není žádný drobek a měří zhruba 35×50 km, má podobné množství pláží jako najdeme zde. S výjimkou jižní části ostrova jsou pláže opravdu všude, velká část z nich je navíc chráněna lagunou, takže voda je klidná a mělká.

Přijet sem můžeme kdykoliv, vlhká sezóna od května do listopadu sice přináší každodenní krátké deště, ale horko je o to snesitelnější. Pokud si chceme dopřát opravdovou záplavu květin, musíme ale přijet v sezóně suché. Zaplatíme za to ale nejméně dvojnásobnými cenami.

Největší hity


Vedle záplavy opravdu nádherných pláží je ostrov ještě pamětihodný dvěma dalšími specialitami. Jednou je zde v minulosti vyhubený tajemný pták blboun nejapný, a druhou je existence pravděpodobně nejslavnější známky světa, pověstného modrého Mauricia. Tu si můžeme v hlavním městě Port Louis prohlédnout, v posledních letech bylo vybudováno malinké poštovní muzeum, kde jsou všechny nejslavnější známky uloženy. Musíme však mít buď dostatek trpělivosti nebo štěstí, známky jsou v muzeu osvětleny pouze 10 minut, aby byly chráněny před světlem, potom si musíme na další rozsvícení žárovek 50 minut počkat. Duše filatelisty si ale v každém případě udělá doživotní radost, jinde si budeme tyto rarity prohlížet jen těžko.

Když už jsme u toho blbouna (správný název je Dronte mauricijský) – dnes na světě neexistuje žádný kompletní pozůstatek. Rozkládající se zbytky posledního uchovávaného exempláře byly roku 1755 spáleny v Oxfordu. Donekonečna se traduje, že nelétajícího ptáka, který se lidí nebál, vymlátili námořníci pro maso. Většina dokladů tomu nenasvědčuje, blboun chutnal značně nelibě a od holandských usedlíků si proto vykoledoval jméno „odporný pták.“

Pamětihodností, které si zaslouží návštěvu, je zde více než dost, od velice zajímavé botanické zahrady Pamplemousses přes přírodní park Domaine les Pailles až po kráterové jezero Grand Bassin, které je poutním místem pro hinduistické věřící. Pokud budeme v okolí, nesmíme zapomenout ani na pahorky Barevná země, kde najdeme kontrastní vrstvy zvětralé země obarvené modře, rudě, žlutě a zeleně. Ať si vybereme kterékoliv místo, na Mauriciu litovat nebudeme.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Divoký Západ

Divoký Západ zasáhl během své krátké historie celou řadu amerických
států, jenom Wyoming se ale chlubí tím, že Západem zůstane navždy.
A za návštěvu stojí i dnes, ať už se na kovboje díváme
nostalgickým pohledem Rodokapsů nebo nám honáci s koltem zavěšeným
proklatě nízko neříkají vůbec nic. Od svých nedozírných prérijních
plání až po vysoká pohoří, od příběhů hraničářské oblasti Unie až
po staletou historii indiánských kmenů, Wyoming rozhodně neztrácí své
kouzlo.

Wyoming a okolí

Divoký Západ zasáhl během své krátké historie celou řadu amerických států, jenom Wyoming se ale chlubí tím, že Západem zůstane navždy. A za návštěvu stojí i dnes, ať už se na kovboje díváme nostalgickým pohledem Rodokapsů nebo nám honáci s koltem zavěšeným proklatě nízko neříkají vůbec nic. Od svých nedozírných prérijních plání až po vysoká pohoří, od příběhů hraničářské oblasti Unie až po staletou historii indiánských kmenů, Wyoming rozhodně neztrácí své kouzlo.


Pokud patříme mezi ty první, budeme zde jako doma, stát je prakticky pustý a dodnes je zde více ovcí a dobytka nežli lidí. Stejně mnoho je zde rančů, i když těch pravých, používaných k zemědělství, je díky tvrdým zimám stále méně. O to více se mezi majiteli objevují nejrůznější boháči, toužící po samotě nebo ukázat, že na to mají. Zvlášť v oblibě je mají politikové, pro něž život na ranči nabízí šikovné pozadí pro fotograficky vděčné snímky. Příkladem může sloužit třeba bývalý americký viceprezident Chenney.

Ruku v ruce s tímto trendem roste i zájem Američanů o všechno spojené s životem honáků dobytka. Dallaský boutique Cowboy Cool přitahuje i Madonnu a časopis Cowboys & Indians má náklad, o jakém se mu ještě před lety ani nesnilo. Nadšení z Divokého Západu nezná mezí a kdo chce mezi smetánkou něco znamenat, musí tuto fantazii splnit. Vlastnit ranč je právě tou pravou trofejí.

Nedělní ranč

Na podobné ranče je mimořádně bohatá především  oblast městeček Cody a Jackson Hole, kde ostatně podobné radovánky vznikly a v dvacátých letech se začaly prudce rozvíjet. Napomáhal tomu vliv takových autorů jako třeba byl Zane Gray, který nabídl romantický život na Západě miliónům čtenářů. Pobyt si můžeme dopřát i na ranči Willow Creek Ranch v šikovně ukrytém údolí zvaném Hole in the Wall – ano, milovníci filmů dobře reagují – ukrývali se tady Butch Cassidy a Sundance Kid. Znalci historie psanců pak vědí, že sem prchal i Jesse James.


Dnes je z podobných rančů dokonale připravený turistický průmysl, lákající zákazníky neustále opakovanými reklamními záběry mužů s ostře řezanými rysy, které se staly synonymem reklam na cigarety Marlboro (proto se také jednomu z okresů říká Okres Malboro), i desítky filmů, které se ve zdejších exteriérech s malebnými záběry na okolní vrcholy pohoří Grand Teton pravidelně natáčí. Situován zde byl i hollywoodský trhák Zkrocená hora – Brokeback Mountain (který byl ve skutečnosti natáčen v kanadské Albertě). Prohlídnout si můžeme i starobylý a věkem omšelý bar Mint Bar v městečku Sheridan, kde autorka Annie Prouixová dostala nápad na svojí povídku, která dala filmu základ. Když jsem se v městském informačním středisku ptal na cestu k baru, upozornili mne, ať mne ani nenapadne zeptat se místních pijáků, co si o filmu myslí. Wyoming patří mezi nejkonzervativnější státy dnešních Spojených států a zmínka o tom, že by zdejší ranče mohly být zdrojem homosexuálních kovbojů, by nepadla na nejúrodnější půdu.

Cestou do Yellowstone

Pokud městečkem Jackson Hole pouze projíždíme cestou do Yellowstonu, oknem auta město vypadá jako klasické honácké městečko období Rodokapsů. Ve chvíli, kdy vystoupíme, je iluze pryč. Vstup na náměstí sice stále hlídají brány sestavené z tisíců kusů paroží, ale průměrná mzda přes 60 tisíc dolarů ročně dělá z tohoto okresu jeden z 20ti nejbohatších okresů Ameriky. Když vstoupíme na zdejší dřevěné chodníky, kabelky Louis Vuitton a dámské boty Manolo Blahnik vystavené ve výlohách a ahi sashimi na jídelníčku dají brzy zapomenout na dobytkářskou minulost. Místní sice stále chodí ve Stetsonech a kovbojských botách, jedná se ale o boty Lucchece šité na míru za více než dva tisíce, a v restauraci si k jelenímu stejku objednáme lahev vína Petrus za 900. Občas jim to neobyčejně sluší, kolem motelu Alpine, kde jsem bydlel, pravidelně chodila bourbonem poněkud zmožená dívka, která ovšem nikdy neopomenula zdvořile máchnout kolem Stetsonu rukou a pípnout místní Howdy. Nikdy jsem nezjistil, jestli tam bydlela nebo jestli pracovala v místním baru, v jehož zadní části večer otevírali hampejz.

Odkaz z tohoto rámečku si zakoupila cestovní kancelář ESO Travel. Dovolená USA – to je nepřeberné množství zajímavých míst a zážitků.


A už jsme tam

A když už do těchto míst zavítáme, nelze vynechat slavný Yellowstonský park. Přispěji hned na úvod dobrou radou – slabší nátury by měly raději vynechat studium některého důkladnějšího průvodce, neboť ty často upozorňují na drobný detail, že se totiž budeme pohybovat nejen na jednom z geologicky nejméně stabilních místech zeměkoule, ale současně také na špičce obrovitého supervulkánu. Stejně tak je dobré ledabyle přehlédnout kapitolu o tom, jak v roce 1925 zemětřesení prolomilo hráz a příval utopil 6 lidí, jak v roce 1959 způsobilo další zemětřesení lavinu, která zasypala 28 lidí a donutila všech 300 gejzírů k současné erupci. A v žádném případě nedoporučuji číst o tom, že horu, která bývala v celém parku největší, dnes můžeme najít ve formě štěrku hned v osmi okolních státech, kam ji rozprášila gigantická sopečná erupce.

Indiánské legendy sem umísťují první osídlení Kiowů někdy kolem roku 1 400. Občas sem zavítali i Šošoni, později se zde usídlil kmen Vran. Běloši si o krásách Yellowstonu přečetli poprvé v poněkud mlhavém popisu Williama Clarka z počátku 19. století, ve kterém mluví o obrovském hluku a otřesech země. Známá expedice Lewise a Clarka, která mapovala tehdejší americkou divočinu, se celé oblasti raději vyhnula, nálezy expedice Johna Coltera byly zesměšněny jako vymyšlené a když bobří čepice přestaly být kolem roku 1840 v módě, bílý člověk oblast Yellowstonu opět opustil.

Pořádně do ruky to vzala až o třicet let později Haydenova expedice. Hayden si byl vědom pořekadla o tom, že jeden obrázek je lepší než tisíc slov a že pokud má Kongres přesvědčit, musí mu zdejší krásy ukázat, a tak mezi členy expedice zařadil i malíře Thomase Morana a fotografa Williama Henryho Jacksona. Po návratu pak byla překvapená veřejnost najednou konfrontována s nevyvratitelnými důkazy o téměř nadpřirozených krásách Yellowstonu. Haydenova 500 stránková zpráva o expedici vedla po roce urputných bojů k tomu, že celou oblast americký Kongres vyhlásil národním parkem.


Troška statistiky

Yellowstone National Park není v žádném případě nějaký drobeček, park zabírá 8 987 čtverečních kilometrů a pro lepší porovnání lze konstatovat, že je větší nežli dva nejmenší americké státy, Rhode Island a Delaware, dohromady. Ochrana samozřejmě prospívá zvířatům, vedle dvou druhů medvědů zde žije dalších 50 druhů savců, 311 druhů ptáků a 18 druhů ryb. Na své si ale přijdou i geologové, vedle aktivní sopky se zde každým rokem odehraje kolem 2 000 zemětřesení (naštěstí jen drobných), nalezneme zde více než 300 aktivních gejzírů a 290 vodopádů. Pro návštěvníky, a jejich počet v posledním desetiletí každoročně převyšuje 3 milióny, je zde uděláno maximum – celkem 9 návštěvnických center, 9 hotelů s 2 238 lůžky, 750 kilometrů silnic a 1 529 kilometrů turistických stezek. Tak, a statistiku máme za sebou.

Zvěře je zde více než dost, jen medvědů se zde toulá nejméně 600, takže pokud se někdo odhodlá opustit pohodlný gauč, dostane se do přírody, která může být divočejší než je v kraji zvykem. Bdělost a ostražitost je proto na místě, zvířata mají k ochočenosti daleko, takže o úrazy není nouze. Správa parku se proto do omrzení snaží vtlouct do tvrdohlavých turistů dvě magická čísla – 8 a 30, tj. na kolik metrů se člověk smí přiblížit ke zvířatům a na kolik k medvědovi. A zákaz krmení zvěře je zde brán skutečně seriózně, proto je také přísně zakázáno z Aljašky známé odhození ruksaku s jídlem v případě útoku medvěda. Bohužel často jsou tato varování marná a není možné si park prohlídnout, aniž bychom viděli nějakého troubu, jak se ve snaze ulovit co nejzajímavější záběr blíží k bizonům nebo medvědům na riskantní vzdálenost. Nebezpečí je ale v parku ještě víc, jednak zde dost často hoří, a potom každým rokem se nějaký šílenec zatouží vykoupat se v horkém pramenu a drobný fakt, že se teplota vody blíží varu, většinou zjistí až pozdě. Koupel v přírodě se tak stává koupelí zároveň první a poslední.


Park plný divů

Přírodních krás a divů je zde opravdu více než dost. Pozůstatky obrovité vulkanické exploze, která zde nastala zhruba před 600 000 lety, dodnes přináší to nejdůležitější – teplo. Působení horké vody plné minerálů za dlouhá tisíciletí vytvořilo dnešní oblast Mammoth Hot Spring, kde na terasách vytvořených usazeninami spolupracují vápencové plotny a praskliny v zemské kůře. A vedle těchto usazenin jsou zde samozřejmě gejzíry, spousta gejzírů. Nejznámější gejzír je dodnes zahalen rouškou legend, většinou nepravdivých. Rozhodně si podle něj hodinky nenařídíme, erupce nejsou pravidelné ani stejně dlouhé. Doba mezi erupcemi i jejich délka se v průběhu roku mění. Gejzír sice pracuje věrně, ostatně jeho název Starý věrný to naznačuje, nicméně doba mezi erupcemi se pohybuje od 40 do 106 minut a všechny časy erupcí, kterými Rangeři pohostinně vybavují turisty, jsou pouze přibližné a pokud se opozdíme, můžeme hodinu litovat. Řada Američanů je přesvědčena, že frekvence erupcí kontrolují správci parku sypáním mýdla, což je samozřejmě pustý nesmysl.

Na pořádnou prohlídku budeme potřebovat několik dnů, šílenci, kteří parkem proletí za den, z toho mít moc nebudou. Pokud si ale uděláme dost času a počasí bude alespoň trochu spolupracovat, odneseme si skutečně nezapomenutelné vzpomínky.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Wyoming a okolí

Divoký Západ zasáhl během své krátké historie celou řadu amerických států, jenom Wyoming se ale chlubí tím, že Západem zůstane navždy. A za návštěvu stojí i dnes, ať už se na kovboje díváme nostalgickým pohledem Rodokapsů nebo nám honáci s koltem zavěšeným proklatě nízko neříkají vůbec nic. Od svých nedozírných prérijních plání až po vysoká pohoří, od příběhů hraničářské oblasti Unie až po staletou historii indiánských kmenů, Wyoming rozhodně neztrácí své kouzlo.


Pokud patříme mezi ty první, budeme zde jako doma, stát je prakticky pustý a dodnes je zde více ovcí a dobytka nežli lidí. Stejně mnoho je zde rančů, i když těch pravých, používaných k zemědělství, je díky tvrdým zimám stále méně. O to více se mezi majiteli objevují nejrůznější boháči, toužící po samotě nebo ukázat, že na to mají. Zvlášť v oblibě je mají politikové, pro něž život na ranči nabízí šikovné pozadí pro fotograficky vděčné snímky. Příkladem může sloužit třeba bývalý americký viceprezident Chenney.

Ruku v ruce s tímto trendem roste i zájem Američanů o všechno spojené s životem honáků dobytka. Dallaský boutique Cowboy Cool přitahuje i Madonnu a časopis Cowboys & Indians má náklad, o jakém se mu ještě před lety ani nesnilo. Nadšení z Divokého Západu nezná mezí a kdo chce mezi smetánkou něco znamenat, musí tuto fantazii splnit. Vlastnit ranč je právě tou pravou trofejí.

Nedělní ranč

Na podobné ranče je mimořádně bohatá především  oblast městeček Cody a Jackson Hole, kde ostatně podobné radovánky vznikly a v dvacátých letech se začaly prudce rozvíjet. Napomáhal tomu vliv takových autorů jako třeba byl Zane Gray, který nabídl romantický život na Západě miliónům čtenářů. Pobyt si můžeme dopřát i na ranči Willow Creek Ranch v šikovně ukrytém údolí zvaném Hole in the Wall – ano, milovníci filmů dobře reagují – ukrývali se tady Butch Cassidy a Sundance Kid. Znalci historie psanců pak vědí, že sem prchal i Jesse James.


Dnes je z podobných rančů dokonale připravený turistický průmysl, lákající zákazníky neustále opakovanými reklamními záběry mužů s ostře řezanými rysy, které se staly synonymem reklam na cigarety Marlboro (proto se také jednomu z okresů říká Okres Malboro), i desítky filmů, které se ve zdejších exteriérech s malebnými záběry na okolní vrcholy pohoří Grand Teton pravidelně natáčí. Situován zde byl i hollywoodský trhák Zkrocená hora – Brokeback Mountain (který byl ve skutečnosti natáčen v kanadské Albertě). Prohlídnout si můžeme i starobylý a věkem omšelý bar Mint Bar v městečku Sheridan, kde autorka Annie Prouixová dostala nápad na svojí povídku, která dala filmu základ. Když jsem se v městském informačním středisku ptal na cestu k baru, upozornili mne, ať mne ani nenapadne zeptat se místních pijáků, co si o filmu myslí. Wyoming patří mezi nejkonzervativnější státy dnešních Spojených států a zmínka o tom, že by zdejší ranče mohly být zdrojem homosexuálních kovbojů, by nepadla na nejúrodnější půdu.

Cestou do Yellowstone

Pokud městečkem Jackson Hole pouze projíždíme cestou do Yellowstonu, oknem auta město vypadá jako klasické honácké městečko období Rodokapsů. Ve chvíli, kdy vystoupíme, je iluze pryč. Vstup na náměstí sice stále hlídají brány sestavené z tisíců kusů paroží, ale průměrná mzda přes 60 tisíc dolarů ročně dělá z tohoto okresu jeden z 20ti nejbohatších okresů Ameriky. Když vstoupíme na zdejší dřevěné chodníky, kabelky Louis Vuitton a dámské boty Manolo Blahnik vystavené ve výlohách a ahi sashimi na jídelníčku dají brzy zapomenout na dobytkářskou minulost. Místní sice stále chodí ve Stetsonech a kovbojských botách, jedná se ale o boty Lucchece šité na míru za více než dva tisíce, a v restauraci si k jelenímu stejku objednáme lahev vína Petrus za 900. Občas jim to neobyčejně sluší, kolem motelu Alpine, kde jsem bydlel, pravidelně chodila bourbonem poněkud zmožená dívka, která ovšem nikdy neopomenula zdvořile máchnout kolem Stetsonu rukou a pípnout místní Howdy. Nikdy jsem nezjistil, jestli tam bydlela nebo jestli pracovala v místním baru, v jehož zadní části večer otevírali hampejz.

Odkaz z tohoto rámečku si zakoupila cestovní kancelář ESO Travel. Dovolená USA – to je nepřeberné množství zajímavých míst a zážitků.


A už jsme tam

A když už do těchto míst zavítáme, nelze vynechat slavný Yellowstonský park. Přispěji hned na úvod dobrou radou – slabší nátury by měly raději vynechat studium některého důkladnějšího průvodce, neboť ty často upozorňují na drobný detail, že se totiž budeme pohybovat nejen na jednom z geologicky nejméně stabilních místech zeměkoule, ale současně také na špičce obrovitého supervulkánu. Stejně tak je dobré ledabyle přehlédnout kapitolu o tom, jak v roce 1925 zemětřesení prolomilo hráz a příval utopil 6 lidí, jak v roce 1959 způsobilo další zemětřesení lavinu, která zasypala 28 lidí a donutila všech 300 gejzírů k současné erupci. A v žádném případě nedoporučuji číst o tom, že horu, která bývala v celém parku největší, dnes můžeme najít ve formě štěrku hned v osmi okolních státech, kam ji rozprášila gigantická sopečná erupce.

Indiánské legendy sem umísťují první osídlení Kiowů někdy kolem roku 1 400. Občas sem zavítali i Šošoni, později se zde usídlil kmen Vran. Běloši si o krásách Yellowstonu přečetli poprvé v poněkud mlhavém popisu Williama Clarka z počátku 19. století, ve kterém mluví o obrovském hluku a otřesech země. Známá expedice Lewise a Clarka, která mapovala tehdejší americkou divočinu, se celé oblasti raději vyhnula, nálezy expedice Johna Coltera byly zesměšněny jako vymyšlené a když bobří čepice přestaly být kolem roku 1840 v módě, bílý člověk oblast Yellowstonu opět opustil.

Pořádně do ruky to vzala až o třicet let později Haydenova expedice. Hayden si byl vědom pořekadla o tom, že jeden obrázek je lepší než tisíc slov a že pokud má Kongres přesvědčit, musí mu zdejší krásy ukázat, a tak mezi členy expedice zařadil i malíře Thomase Morana a fotografa Williama Henryho Jacksona. Po návratu pak byla překvapená veřejnost najednou konfrontována s nevyvratitelnými důkazy o téměř nadpřirozených krásách Yellowstonu. Haydenova 500 stránková zpráva o expedici vedla po roce urputných bojů k tomu, že celou oblast americký Kongres vyhlásil národním parkem.


Troška statistiky

Yellowstone National Park není v žádném případě nějaký drobeček, park zabírá 8 987 čtverečních kilometrů a pro lepší porovnání lze konstatovat, že je větší nežli dva nejmenší americké státy, Rhode Island a Delaware, dohromady. Ochrana samozřejmě prospívá zvířatům, vedle dvou druhů medvědů zde žije dalších 50 druhů savců, 311 druhů ptáků a 18 druhů ryb. Na své si ale přijdou i geologové, vedle aktivní sopky se zde každým rokem odehraje kolem 2 000 zemětřesení (naštěstí jen drobných), nalezneme zde více než 300 aktivních gejzírů a 290 vodopádů. Pro návštěvníky, a jejich počet v posledním desetiletí každoročně převyšuje 3 milióny, je zde uděláno maximum – celkem 9 návštěvnických center, 9 hotelů s 2 238 lůžky, 750 kilometrů silnic a 1 529 kilometrů turistických stezek. Tak, a statistiku máme za sebou.

Zvěře je zde více než dost, jen medvědů se zde toulá nejméně 600, takže pokud se někdo odhodlá opustit pohodlný gauč, dostane se do přírody, která může být divočejší než je v kraji zvykem. Bdělost a ostražitost je proto na místě, zvířata mají k ochočenosti daleko, takže o úrazy není nouze. Správa parku se proto do omrzení snaží vtlouct do tvrdohlavých turistů dvě magická čísla – 8 a 30, tj. na kolik metrů se člověk smí přiblížit ke zvířatům a na kolik k medvědovi. A zákaz krmení zvěře je zde brán skutečně seriózně, proto je také přísně zakázáno z Aljašky známé odhození ruksaku s jídlem v případě útoku medvěda. Bohužel často jsou tato varování marná a není možné si park prohlídnout, aniž bychom viděli nějakého troubu, jak se ve snaze ulovit co nejzajímavější záběr blíží k bizonům nebo medvědům na riskantní vzdálenost. Nebezpečí je ale v parku ještě víc, jednak zde dost často hoří, a potom každým rokem se nějaký šílenec zatouží vykoupat se v horkém pramenu a drobný fakt, že se teplota vody blíží varu, většinou zjistí až pozdě. Koupel v přírodě se tak stává koupelí zároveň první a poslední.


Park plný divů

Přírodních krás a divů je zde opravdu více než dost. Pozůstatky obrovité vulkanické exploze, která zde nastala zhruba před 600 000 lety, dodnes přináší to nejdůležitější – teplo. Působení horké vody plné minerálů za dlouhá tisíciletí vytvořilo dnešní oblast Mammoth Hot Spring, kde na terasách vytvořených usazeninami spolupracují vápencové plotny a praskliny v zemské kůře. A vedle těchto usazenin jsou zde samozřejmě gejzíry, spousta gejzírů. Nejznámější gejzír je dodnes zahalen rouškou legend, většinou nepravdivých. Rozhodně si podle něj hodinky nenařídíme, erupce nejsou pravidelné ani stejně dlouhé. Doba mezi erupcemi i jejich délka se v průběhu roku mění. Gejzír sice pracuje věrně, ostatně jeho název Starý věrný to naznačuje, nicméně doba mezi erupcemi se pohybuje od 40 do 106 minut a všechny časy erupcí, kterými Rangeři pohostinně vybavují turisty, jsou pouze přibližné a pokud se opozdíme, můžeme hodinu litovat. Řada Američanů je přesvědčena, že frekvence erupcí kontrolují správci parku sypáním mýdla, což je samozřejmě pustý nesmysl.

Na pořádnou prohlídku budeme potřebovat několik dnů, šílenci, kteří parkem proletí za den, z toho mít moc nebudou. Pokud si ale uděláme dost času a počasí bude alespoň trochu spolupracovat, odneseme si skutečně nezapomenutelné vzpomínky.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Seattle, město s vonící kávou

Do Seattlu, největšího město státu Washington na severozápadním
pobřeží Spojených států, nesmíme přijet a očekávat příjemné
počasí. Proti němu totiž vypadá pověstné anglické počasí jako
procházka rájem. Místní deště si užijí zvláště plešatí. Jeden
kamarád, který ze Seattlu uprchl, mi líčit, že procházka po městě mu
připomínala, jakoby mu na hlavě tančili plameňáci.

Do Seattlu, největšího město státu Washington na severozápadním pobřeží Spojených států, nesmíme přijet a očekávat příjemné počasí. Proti němu totiž vypadá pověstné anglické počasí jako procházka rájem. Místní deště si užijí zvláště plešatí. Jeden kamarád, který ze Seattlu uprchl, mi líčit, že procházka po městě mu připomínala, jakoby mu na hlavě tančili plameňáci.


Město se může pyšnit nesčíslnými pouličními bary a kavárničkami, které unaveného pocestného lákají opravdu na každém kroku. O poutače na voňavou kávu, která je zde pravděpodobně nejlepší v celé Americe, lze zakopnout doslova kdekoliv. Snad také proto zde začínala známá firma Starbucks, která se snaží Američanům připomenout, že pořádný šálek kávy nemusí obsahovat nahnědlou vodu. Firma sice ukazuje první kavárnu v blízkosti trhu Pike Place, ale babička původního zakladatele již předtím prodávala kávu v blízkosti místní univerzity. Její expanze do světa už má logiku poněkud překroucenou, neboť každá solidnější evropská kavárna bez potíží zvládne připravit lahodnější kávu, než nad kterou zákazníci Starbucksu piští nadšením. Nicméně svět si žádá pokrok a tak dnes kavárnu s logem Starbucku, mimochodem název inspirovalo jméno námořníka z Mervillova Moby Dicka, najdeme v 25ti zemích světa.

Boeing a Microsoft

Seattle je samozřejmě po světě proslavený i jinak než pouhou kávou, na jednom předměstí má své obrovité haly a vlastní letiště firma Boeing, další předměstí Redmond je zase domovem známého softwarového giganta Microsoftu. Výrobce letadel se ale z města postupně stahuje.

Microsoft je v Seattlu kapitola sama pro sebe. Softwarová společnost založená průměrným programátorem Billem Gatesem, se agresivní a často podpásovou strategií stala nejbohatší softwarovou firmou celého světa. Úctyhodný obrat 33 miliard dolarů a 50 000 zaměstnanců jsou hlavními důvody, proč je v Seattlu největší koncentrace vysokoškoláků z celých Spojených států. To, že Bill Gates městu vládne, je vidět i z toho, že v „jeho“ předměstí zákony neplatí a když si usmyslí, že firemní stavby budou vyšší, nežli předepisuje stavební řád, dostane obratem výjimku. A nad tím, že mu město vystavělo mnohoproudou dálnici končící v lese jen proto, že sliboval, že tam postaví pobočku, kterou si nakonec zase rozmyslel, se nikdo v městě ani nepodiví. Dnes zase tahá federální dotace na to, aby mu město postavilo most spojující dvě části kampusu.


Pohodlný život?

Žít v Seattlu je sice pohodlné, do krásné přírody je to jen pár kilometrů, ne vždy je to však jednoduché, prostě musíme na to mít peníze. Seattle patří ve Spojených státech mezi ta nejdražší města a za cenu skromného baráčku v Seattlu mám v Louisvillu pohodlný třípatrový dům. Díky několika jezerům a řadě zálivů je město dopravní katastrofou, mostů je málo (jeden je dokonce pontonový a ve větším větru jej musí zavírat) a aut hodně.

Okolní příroda je sice krásná, může být ale nepříjemně nebezpečná – není to tak dávno, kdy městem otřáslo zemětřesení, které jen shodou šťastných náhod neskončilo katastrofou. V relativní blízkosti je navíc činná sopka Mt. Rainier a o možnosti dalšího ničivého zemětřesení, dost možná vylepšeného přílivovou vlnou a výbuchem Mt. Rainieru, raději v Seattlu nechtějí ani mluvit.

Pike Market

Nejen softwarem, letadly a kávou je ale živ Seattle. Na ryby bohaté pobřežní vody jej tvoří Mekkou milovníků ryb a ostatních mořských pochoutek. Proto je Seattle jedním z center rybářského průmyslu na západním pobřeží, sídlí zde firmy jako Trident či American Seafoods. Vody jsou tady zdrojem téměř všeho, na co si vzpomeneme, od divokého lososa a hejka až po tuňáka a sardinky. A ryby si můžeme i vychutnat, vedle nepřeberné nabídky rybích restaurací stojí za prohlídku i trh Pike Market, kdysi místo, kde rybáři nabízeli své úlovky. Stánky s rybami sice dnes vytěsňují spíše prodavači kdejakého haraburdí, pořád je to ale místo, kde si můžeme koupit ten den ulovené ryby a kraby a prodavači, kteří po sobě pro zábavu přihlížejících házejí celé lososy, se objevili v nesčetných filmech o Seattlu.

V parku pod rozhlednou je vedle dalších atrakcí také poněkud procovské museum hudby, v jehož vzniku má Microsoft prsty i peníze. Samotná expozice je značně zmatená, návštěvníci s velkým humbukem vyfasují údajný zázrak moderní techniky, bedničku se sluchátky a senzorem, které nutno namířit na čidla v blízkosti jednotlivých panelů a ve sluchátkách se má ozvat patřičná informace. Jak je tomu s výrobky Microsoftu časté, systém pracuje jen někdy, bedýnka tíží a systém občas samovolně konvertuje do španělštiny. Zhruba kolem třetí expozice již má většina návštěvníků bedýnku v ruce, sluchátka nonšalantně přes rameno a je po zázraku.


Alki

Severozápadní pobřeží Ameriky má jedinou slavnou pláž v podobě pláže Alki, a tu najdeme právě ve městě Seattlu. Jak už jsem říkal, počasí městu příliš nepřeje a Seattle je proto pověstný spíše neustálým mrholením nežli počasím ke koupání. Nedostatek slunce potom žene obyvatele na pláž ve chvíli, kdy se teplota přehoupne přes 24 stupňů.

Alki je pláž z mnoha pohledů zajímavá, ve vzácný teplý den je široký chodník plný lidí na kolech či kolečkových bruslích, lidé se procházejí s kočárky nebo se svými chlupatými čtyřnohými kamarády. Místní policie dokonce nosí na pláž misky s čerstvou vodou, aby se psi na procházce mohli pořádně občerstvit. I silnice je plná pomalu jedoucích aut, neboť když už místní nemají čas se po pláži procházet, jedou se na ní alespoň podívat z auta. Pláži vévodí několik metrů vysoká replika sochy Svobody, kterou tomuto místu věnovala bohatá Reginalda Parsonsová, toužící povzbudit místní skauty. Poté, co jsem v San Francisku pozorovat sochu Kryštofa Kolumba, jak nadšeně pozoruje opačný oceán, nežli po kterém do Ameriky připlul, se už ale v Americe ničemu nedivím.

Alki slouží svojí délkou 2.5 míle především k procházkám a odpovídá tak maloměstské promenádě dob našich tatínků a dědečků. Pláž začíná v místě nazvaném Alki Point a končí u ústí řeky Duwamish River, na čemž je zajímavý spíše fakt, že název pochází ze slova duwamish, čímž Indiáni kmene Chinook označovali mnohobarevnou řeku a které bylo opakovaně navrhováno jako název budoucího města. Co se názvu týče, mohl na tom tedy Seattle být výrazně hůře. Alki je ale slavná již velmi dlouho, dokonce v roce 1902 si její pověst vynutila stavbu tramvaje, která sem vedla „až z dalekého Seattlu“, jak se tehdy vyjádřily místní noviny.

Při pohledu ze silnice na pláž se nám navíc ukáže centrum Seattlu v plné kráse, a zvláště západy slunce zde patří k nezapomenutelným. Celé nábřeží navíc patří mezi nejoblíbenější místa na bydlení, takže pokud můžeme na adrese uvést Alki beach, každý v Seattlu ví, že naše hotovost se pohybuje někde od miliónu dolarů výš. Proto je celá pláž lemovaná domy nabízejícími luxusní byty s nádherným výhledem na pláž a centrum města. Když jsem se na Alki procházel loni, průměrná cena bytu se pohybovala kolem miliónu dolarů, letos v červnu již nabízely byty pouze od půldruhého miliónu výš. Mezi luxusními domy pro majetné však občas nacházíme i otlučené chajdy lidí, kteří zde bydlí již celá desetiletí a domy si postavili ještě v době, kdy o dnešním boomu trhu s nemovitostmi neměl nikdo ani tušení. A tak procházka po pláži současně slouží jako porovnání toho, jak vypadal Seattle před třiceti lety a jak vypadá dnes. Někteří majitelé skromných domků prostě po změně bydlení nijak netouží, ostatní jednoduše kalkulují, že čím déle budou s prodejem vyčkávat, tím vyšší částku nakonec utrží.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Do Seattlu, největšího město státu Washington na severozápadním pobřeží Spojených států, nesmíme přijet a očekávat příjemné počasí. Proti němu totiž vypadá pověstné anglické počasí jako procházka rájem. Místní deště si užijí zvláště plešatí. Jeden kamarád, který ze Seattlu uprchl, mi líčit, že procházka po městě mu připomínala, jakoby mu na hlavě tančili plameňáci.


Město se může pyšnit nesčíslnými pouličními bary a kavárničkami, které unaveného pocestného lákají opravdu na každém kroku. O poutače na voňavou kávu, která je zde pravděpodobně nejlepší v celé Americe, lze zakopnout doslova kdekoliv. Snad také proto zde začínala známá firma Starbucks, která se snaží Američanům připomenout, že pořádný šálek kávy nemusí obsahovat nahnědlou vodu. Firma sice ukazuje první kavárnu v blízkosti trhu Pike Place, ale babička původního zakladatele již předtím prodávala kávu v blízkosti místní univerzity. Její expanze do světa už má logiku poněkud překroucenou, neboť každá solidnější evropská kavárna bez potíží zvládne připravit lahodnější kávu, než nad kterou zákazníci Starbucksu piští nadšením. Nicméně svět si žádá pokrok a tak dnes kavárnu s logem Starbucku, mimochodem název inspirovalo jméno námořníka z Mervillova Moby Dicka, najdeme v 25ti zemích světa.

Boeing a Microsoft

Seattle je samozřejmě po světě proslavený i jinak než pouhou kávou, na jednom předměstí má své obrovité haly a vlastní letiště firma Boeing, další předměstí Redmond je zase domovem známého softwarového giganta Microsoftu. Výrobce letadel se ale z města postupně stahuje.

Microsoft je v Seattlu kapitola sama pro sebe. Softwarová společnost založená průměrným programátorem Billem Gatesem, se agresivní a často podpásovou strategií stala nejbohatší softwarovou firmou celého světa. Úctyhodný obrat 33 miliard dolarů a 50 000 zaměstnanců jsou hlavními důvody, proč je v Seattlu největší koncentrace vysokoškoláků z celých Spojených států. To, že Bill Gates městu vládne, je vidět i z toho, že v „jeho“ předměstí zákony neplatí a když si usmyslí, že firemní stavby budou vyšší, nežli předepisuje stavební řád, dostane obratem výjimku. A nad tím, že mu město vystavělo mnohoproudou dálnici končící v lese jen proto, že sliboval, že tam postaví pobočku, kterou si nakonec zase rozmyslel, se nikdo v městě ani nepodiví. Dnes zase tahá federální dotace na to, aby mu město postavilo most spojující dvě části kampusu.


Pohodlný život?

Žít v Seattlu je sice pohodlné, do krásné přírody je to jen pár kilometrů, ne vždy je to však jednoduché, prostě musíme na to mít peníze. Seattle patří ve Spojených státech mezi ta nejdražší města a za cenu skromného baráčku v Seattlu mám v Louisvillu pohodlný třípatrový dům. Díky několika jezerům a řadě zálivů je město dopravní katastrofou, mostů je málo (jeden je dokonce pontonový a ve větším větru jej musí zavírat) a aut hodně.

Okolní příroda je sice krásná, může být ale nepříjemně nebezpečná – není to tak dávno, kdy městem otřáslo zemětřesení, které jen shodou šťastných náhod neskončilo katastrofou. V relativní blízkosti je navíc činná sopka Mt. Rainier a o možnosti dalšího ničivého zemětřesení, dost možná vylepšeného přílivovou vlnou a výbuchem Mt. Rainieru, raději v Seattlu nechtějí ani mluvit.

Pike Market

Nejen softwarem, letadly a kávou je ale živ Seattle. Na ryby bohaté pobřežní vody jej tvoří Mekkou milovníků ryb a ostatních mořských pochoutek. Proto je Seattle jedním z center rybářského průmyslu na západním pobřeží, sídlí zde firmy jako Trident či American Seafoods. Vody jsou tady zdrojem téměř všeho, na co si vzpomeneme, od divokého lososa a hejka až po tuňáka a sardinky. A ryby si můžeme i vychutnat, vedle nepřeberné nabídky rybích restaurací stojí za prohlídku i trh Pike Market, kdysi místo, kde rybáři nabízeli své úlovky. Stánky s rybami sice dnes vytěsňují spíše prodavači kdejakého haraburdí, pořád je to ale místo, kde si můžeme koupit ten den ulovené ryby a kraby a prodavači, kteří po sobě pro zábavu přihlížejících házejí celé lososy, se objevili v nesčetných filmech o Seattlu.

V parku pod rozhlednou je vedle dalších atrakcí také poněkud procovské museum hudby, v jehož vzniku má Microsoft prsty i peníze. Samotná expozice je značně zmatená, návštěvníci s velkým humbukem vyfasují údajný zázrak moderní techniky, bedničku se sluchátky a senzorem, které nutno namířit na čidla v blízkosti jednotlivých panelů a ve sluchátkách se má ozvat patřičná informace. Jak je tomu s výrobky Microsoftu časté, systém pracuje jen někdy, bedýnka tíží a systém občas samovolně konvertuje do španělštiny. Zhruba kolem třetí expozice již má většina návštěvníků bedýnku v ruce, sluchátka nonšalantně přes rameno a je po zázraku.


Alki

Severozápadní pobřeží Ameriky má jedinou slavnou pláž v podobě pláže Alki, a tu najdeme právě ve městě Seattlu. Jak už jsem říkal, počasí městu příliš nepřeje a Seattle je proto pověstný spíše neustálým mrholením nežli počasím ke koupání. Nedostatek slunce potom žene obyvatele na pláž ve chvíli, kdy se teplota přehoupne přes 24 stupňů.

Alki je pláž z mnoha pohledů zajímavá, ve vzácný teplý den je široký chodník plný lidí na kolech či kolečkových bruslích, lidé se procházejí s kočárky nebo se svými chlupatými čtyřnohými kamarády. Místní policie dokonce nosí na pláž misky s čerstvou vodou, aby se psi na procházce mohli pořádně občerstvit. I silnice je plná pomalu jedoucích aut, neboť když už místní nemají čas se po pláži procházet, jedou se na ní alespoň podívat z auta. Pláži vévodí několik metrů vysoká replika sochy Svobody, kterou tomuto místu věnovala bohatá Reginalda Parsonsová, toužící povzbudit místní skauty. Poté, co jsem v San Francisku pozorovat sochu Kryštofa Kolumba, jak nadšeně pozoruje opačný oceán, nežli po kterém do Ameriky připlul, se už ale v Americe ničemu nedivím.

Alki slouží svojí délkou 2.5 míle především k procházkám a odpovídá tak maloměstské promenádě dob našich tatínků a dědečků. Pláž začíná v místě nazvaném Alki Point a končí u ústí řeky Duwamish River, na čemž je zajímavý spíše fakt, že název pochází ze slova duwamish, čímž Indiáni kmene Chinook označovali mnohobarevnou řeku a které bylo opakovaně navrhováno jako název budoucího města. Co se názvu týče, mohl na tom tedy Seattle být výrazně hůře. Alki je ale slavná již velmi dlouho, dokonce v roce 1902 si její pověst vynutila stavbu tramvaje, která sem vedla „až z dalekého Seattlu“, jak se tehdy vyjádřily místní noviny.

Při pohledu ze silnice na pláž se nám navíc ukáže centrum Seattlu v plné kráse, a zvláště západy slunce zde patří k nezapomenutelným. Celé nábřeží navíc patří mezi nejoblíbenější místa na bydlení, takže pokud můžeme na adrese uvést Alki beach, každý v Seattlu ví, že naše hotovost se pohybuje někde od miliónu dolarů výš. Proto je celá pláž lemovaná domy nabízejícími luxusní byty s nádherným výhledem na pláž a centrum města. Když jsem se na Alki procházel loni, průměrná cena bytu se pohybovala kolem miliónu dolarů, letos v červnu již nabízely byty pouze od půldruhého miliónu výš. Mezi luxusními domy pro majetné však občas nacházíme i otlučené chajdy lidí, kteří zde bydlí již celá desetiletí a domy si postavili ještě v době, kdy o dnešním boomu trhu s nemovitostmi neměl nikdo ani tušení. A tak procházka po pláži současně slouží jako porovnání toho, jak vypadal Seattle před třiceti lety a jak vypadá dnes. Někteří majitelé skromných domků prostě po změně bydlení nijak netouží, ostatní jednoduše kalkulují, že čím déle budou s prodejem vyčkávat, tím vyšší částku nakonec utrží.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Něco ze zlatokopecké historie státu Colorado

Stát Colorado je pro milovníky Divokého západu, koltů zavěšených
proklatě nízko nebo slávy zlatokopů (i když nutno přiznat, že
v Coloradu se vždy těžilo spíše stříbro než zlato) tou pravou zemí
zaslíbenou…

Stát Colorado je pro milovníky Divokého západu, koltů zavěšených proklatě nízko nebo slávy zlatokopů (i když nutno přiznat, že v Coloradu se vždy těžilo spíše stříbro než zlato) tou pravou zemí zaslíbenou. A památek není málo: nad Denverem sní svůj věčný sen William Cody, známý spíše pod přezdívkou Buffalo Bill. Náhrobní kámen nad nevalně udržovaným hrobem hledí na nedozírné planiny, kde dnes už bizona nenajdeme, spíše smogovým mrakem sužované město Denver.


Slavný je také úsek silnice č. 550 je mezi městy Silverton a Oumy nazýván Million Dolar Highway. Proč, to nechávají domorodci na fantazii turistů, pro jistotu jim ale nabízejí hned čtyři možná vysvětlení. Podle jedné verze cesta nabízí tak krásné podívání, že stojí za miliony dolarů, podle druhé je cesta vybudovaná z hlušiny zlatých dolů, ve které ještě zůstalo dost zlata, ta prozaičtější naráží na vysoké náklady nutné na vybudování této horské silnice, a ta snad nejpravděpodobnější ukazuje na miliony, které podnikavý majitel koncese vydělal na mýtném placeném majiteli dolů na zlato a stříbro.

Silverton

Samotné městečko Silverton prosperovalo až do čtyřicátých let minulého století a poslední důl byl zavřen až před 15 lety. Vypadalo to na rychlý konec, ale znovuotevření úzkokolejky z Duranga pomohlo úspěšně přežít. Dnes tato více než 100 let stará dráha přiváží několikrát denně v originálních vagónech stovky turistů. Chcete-li se také svézt, musíte lístky v turistické sezóně objednat měsíce dopředu. Američané při pohledu na parní lokomotivu hýkají posvátným nadšením a při snaze ukořistit co nejlepší záběry by se snad nechali i přejet.

Dvě dlouhé ulice zůstaly zachovány v téměř nedotčeném stavu, saloony vypadají jako dřív, zlaťoučký bourbon chutná při pohledu na prostřílený strop obzvláště sladce. Silverton měl i svůj díl vykřičených domů, ale i v té opravdu drsné době byly tyto neobyčejně prosperující podniky vykázány mimo hlavní třídu a jakkoliv byly místní dámy populární, z mravnostních důvodů nesměly své podniky opustit, takže si musely najímat někoho i na tak prozaickou úlohu jako nakoupení jídla.


Robert Ford

V okolí skutečně kráčela historie Divokého západu, jejíž milovníci si tady přijdou na své. V městě Creede žil Robert Ford, proslulý svým zabitím nebo vraždou, jak to kdo vezme, ještě mnohem proslulejšího psance Jesse Jamese, rejdila tu Martha Cannary, slavná pod jménem Calamity Jane, mezi zdejší pionýry patřili i Kit Carson a Jim Bridger. O sobě výmluvně vypovídá zápis z diáře, který si ctihodný Artemus Ward učinil v roce 1865: „Dnes jsem zaměstnal poháněče mezků jménem Edward Whitney, který nikdy nenadává a nekleje. To ho činí výjimečným v celém státě.“

Cestovat po hornických městečkách minulosti připomíná listování průvodcem po lyžařských střediscích současnosti. Keystone, Telluride, Breckenridge, Aspen, tady všude se dolovalo. Dnes jsou zde luxusní zimní střediska pro tu nejbohatší klientelu a jen málo připomíná konec 19. století, kdy se zde hemžilo prospektory, na které už nezbyl výhodný klejm v Leadvillu. Zdejší Pašerákův důl byl místem nálezu největšího stříbrného nugetu na světě, važícího rovnou tunu. Klasická je historie Aspenu – byl příliš daleko od civilizace, i po dnešní dálnici to trvá autem za dobrého počasí dobré dvě hodiny, a tak rozkvět města nebyl zrovna nejrychlejší. Změna nastala až poté, co se do Aspenu přestěhoval Jerome Wheeler, zakladatel známého newyorkského obchodního domu Macy’s, který hledal vhodné podnebí pro svou nemocnou manželku. Wheeler se rozhodl v Aspenu investovat, dokončil potřebnou drtičku rudy a prosadil prodloužení železnice do Aspenu. Najednou se sem dostaly potřebné peníze, doly začaly vynášet na tehdejší dobu závratných šest miliónů dolarů ročně. Na rozdíl od divokého Leadvillu ale v Aspenu přibývaly spíše kostely než bordely, v tomto ohledu byl Aspen vždy poněkud vyjímečným. Aspen se prostě od samotného začátku orientoval spíše na bohaté. Luxusní hotel Jerome byl na rok 1889 neuvěřitelně extravagantní, pyšnil se prvním výtahem Západu, měl vlastní skleník zajišťující stálý přísun čerstvé zeleniny. Na ples, přichystaný pro příležitost slavnostního zahájení provozu, se sjeli hosté až z Paříže. Jeho bar vypadá dnes přesně stejně, jako vypadal před sto lety. Na rozdíl od mnoha barů, ve kterých jsem měl to potěšení na Divokém Západě posedět a popít, zdejší barový pult neohladily drsné ruce zlatokopů, ale pěstěné dlaně boháčů.


Nezapomenutelný Leadville

Milovník historie zlaté horečky si ale nejvíce přijde na své v městě Leadville. To je opravdu město jako žádné jiné, jak ostatní potvrdil už hrdý výrok z roku 1916 – “Existuje jen jeden jediný Leadville, žádné podobné město nebude nikdy existovat.”

Když se Abe Lee v roce 1860 podíval na zlaté nugety lesknoucí se na dně jeho rýžovací pánve, nadšeně prohlásil: “Pánové, v téhle pánvi mám celou Kalifornii!” Svůj klejm nazval California Gulch a propukla horečka, která vynesla 10 miliónů tehdejších dolarů a dala vzniknout městu Oro City. Zlaté nálezy byly ale záhy vytěženy a město téměř zaniklo. O patnáct let později ale dva zkušení prospektoři rozhodli jinak. Prohlíželi vytěžený a opuštěný díl a rozhodli se prozkoumat těžké písky, které zlatokopům přidělávaly práci. Testy prokázaly téměř čistý olovnatan uhličitý plný stříbra. O pár let později bylo založeno město Leadville.

Sláva města doslova a do písmene stála a padala s barvitou a zemitou postavou Horace Austina Warnera Tabora, jehož životní příběh zní jako laciný román. Historie úspěchu a pádu rodiny tohoto majitele dolů na stříbro je opravdu pozoruhodná. Do Colorada přijel ze stepí dobytkářského Kansasu, v té době se mu celý majetek pohodlně vešel do jednoho krytého vozu. Brzy si za vypůjčené peníze koupil vůz zásob, dozadu přivázal dvě krávy, které s ním přišly až z Kansasu a vydal se do divočiny obchodovat. Postupně se usadil v několika táborech, nakonec pak v Leadville, které mu z neznámých důvodů učarovalo. Zbohatl celkem “jednoduše”, byl ochoten půjčovat ve svém krámě zásoby prospektorům za příslib podílu na budoucích nálezech. První výtěžky z obchodování mu umožnily koupit malý podíl v dole Discovery, který později prodal za tehdy závratných osm tisíc dolarů.


Tím získal peníze na další rozjetí úspěšného podnikání. Byla to riskantní politika, ale vyplatila se. V některém období měl v obchodních knihách vedeno až několik tisíc dolarů jako půjčky prospektorům. Dva z nich se jmenovali August Rische a George Hook. Tabor jim půjčil zásoby v hodnotě 64 dolarů, prospektoři za čtrnáct dnů našli v oblasti Little Pittsburg stříbro a důl do dvou měsíců vynášel osm tisíc dolarů týdně. Když Tabor později prodal svůj podíl, dostal více než milión. Sám nikdy nedoloval, ale tato obchodní politika mu brzo umožnila vlastnit ty nejvýnosnější doly na stříbro, které kdy v Coloradu existovaly.

Tabor měl vše

To ale neznamenalo, že byl pouze dravým obchodníkem. O jeho dobrém srdci svědčí vyprávění jistého A. V. Bohna, který se v roce 1878 dokodrcal do Leadvillu s třemi vozy plnými vajec a másla. Jak to tehdy dokázal, zůstává dodnes tajemstvím, protože nerozbít vajíčka a nenechat zmrznout máslo při minimálně mínus dvaceti stupních vyžadovalo nějakou zvláštní šikovnost. Tabor okoukl vajíčka, ochutnal máslo a pak od něj na fleku všechny zásoby koupil. Když se Bohn ráno probudil a viděl frontu před Taborovým krámem, šel se zvědavě podívat, co se to děje. S obrovským překvapením zjistil, že Tabor prodává vejce i máslo za přesně stejnou cenu, za jakou je koupil. Tabor vyděšenému Bohnovi tehdy odpověděl: “Proč bych to prodával dráž? Ti lidé tady neviděli máslo ani vejce řadu měsíců, zaslouží si je.”

Více než patnáct let chrlily jeho doly bohatství rychleji, nežli je rodina stačila utrácet. A snažila se poctivě, vždyť postavila hned dvě opery najednou, Tabor založil banku, postaral se o vodovod i rozvod plynu, což ve vesnici na konci světa tehdy něco znamenalo, byl hlavním pošmistrem, postaral se o chodníky, zaplatil hasičskou stříkačku, řídil místní noviny. Jak to všechno stihl, zůstává záhadou. Leadville byl tak známý, že se málem stal hlavním městem státu Colorado. V roce 1880 se jeho obyvatelé rozhodli oslavit úspěšné nálezy postavením největšího zimního paláce na světě a na rozloze dvou hektarů postavili z ledu obrovský palác s několika věžemi vysokými třicet metrů. Uvnitř paláce bylo obrovité kluziště a dokonce i řada soch vytesaných z ledu. Díky chladnému počasí přečkal zimní palác neuvěřitelných šestnáct let.

Když se Tabor v roce 1882 rozváděl, jeho majetek čítal více než 9 miliónů dolarů, což v té době bylo skutečné bohatství. Najednou ho opouští štěstí. Zhroucení cen stříbra v roce 1893 přivodilo nečekaný konec Taborova imperia. Přátelé, kteří se kolem něj točili ve chvílích slávy, ho najednou přestávali znát. Tabor pokračoval v riskantním podnikání, ale štěstí mu již nebylo nakloněno. Za poslední peníze koupil důl Matchless Mine, kde se sám pokoušel dolovat. Když Tabor v roce 1899 úplně bez peněz umírá, je mu šedesát devět let. Na prahu smrti přikázal Tabor své druhé ženě Baby Doe udržet za každou cenu poslední důl u města Leadville. Důl, o kterém věřil, že jí jednou vrátí ztracené bohatství. Kdysi pohádkově bohatá stříbrná královna si toto poslední přání vzala k srdci a v dřevěné chatrči držela třicet šest let svoji osamělou stráž u vchodu do opuštěného dolu. Dobří lidé z okolí jí občas přinesli nějaké zásoby, takže Baby Doe to vydržela nečekaně dlouho. Tento melodramatický příběh se posléze stal nesmrtelným v díle Balada o Baby Doe, kterou mnozí kritici považují za nejlepší americkou operu všech dob. Chajdu si můžeme prohlédnout i dnes, vedle rezavé postele je zde už jen vyviklaná židle, stěny jsou vytapetované novinami, Baby Doe se podle všeho ve zdejší samotě zbláznila.

V Leadville v dobách jeho největší slávy žilo téměř 30 000 obyvatel a mezi jeho obyvatele, kteří zde zbohatli, patřil i pozdější mecenáš umění Guggenheim, který zahynul na Titaniku. Mezi známé osobnosti tehdejšího života, kteří alespoň krátce žili v Leadvillu, patřil i stopař Kit Carson či slavní pistolníci Doc Holliday a Buffalo Bill. Po vyčerpání nálezů stříbra se Leadville téměř stal dalším z coloradských měst duchů, tentokát ho však nezachránili turisté, jak tomu povětšině bývá, ale molybdenový důl Climax, který byl po dlouhá léta největším dolem na molybden na světě. Teprve když tento důl zavřeli, začal mít Leadville skutečné potíže.

Jen opera, mimořádně impozantní stavba, chátrá. A byla to budova zatraceně slavná, své umění zde předváděl slavný Houdini, předčítat sem přijel i sám Oscar Wilde. Ten dokonce neodolal a sestoupil do jednoho z dolů, kde s horníky v družné zábavě poobědval. Oběd tehdy spočíval ze tří chodů, první byla whisky, druhý chod byla whisky, a třetím chodem byla pro změnu whisky. Horníci si prý tehdy moc pochvalovali, jaký má tento proslavený autor dobře fungující splávek.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Stát Colorado je pro milovníky Divokého západu, koltů zavěšených proklatě nízko nebo slávy zlatokopů (i když nutno přiznat, že v Coloradu se vždy těžilo spíše stříbro než zlato) tou pravou zemí zaslíbenou. A památek není málo: nad Denverem sní svůj věčný sen William Cody, známý spíše pod přezdívkou Buffalo Bill. Náhrobní kámen nad nevalně udržovaným hrobem hledí na nedozírné planiny, kde dnes už bizona nenajdeme, spíše smogovým mrakem sužované město Denver.


Slavný je také úsek silnice č. 550 je mezi městy Silverton a Oumy nazýván Million Dolar Highway. Proč, to nechávají domorodci na fantazii turistů, pro jistotu jim ale nabízejí hned čtyři možná vysvětlení. Podle jedné verze cesta nabízí tak krásné podívání, že stojí za miliony dolarů, podle druhé je cesta vybudovaná z hlušiny zlatých dolů, ve které ještě zůstalo dost zlata, ta prozaičtější naráží na vysoké náklady nutné na vybudování této horské silnice, a ta snad nejpravděpodobnější ukazuje na miliony, které podnikavý majitel koncese vydělal na mýtném placeném majiteli dolů na zlato a stříbro.

Silverton

Samotné městečko Silverton prosperovalo až do čtyřicátých let minulého století a poslední důl byl zavřen až před 15 lety. Vypadalo to na rychlý konec, ale znovuotevření úzkokolejky z Duranga pomohlo úspěšně přežít. Dnes tato více než 100 let stará dráha přiváží několikrát denně v originálních vagónech stovky turistů. Chcete-li se také svézt, musíte lístky v turistické sezóně objednat měsíce dopředu. Američané při pohledu na parní lokomotivu hýkají posvátným nadšením a při snaze ukořistit co nejlepší záběry by se snad nechali i přejet.

Dvě dlouhé ulice zůstaly zachovány v téměř nedotčeném stavu, saloony vypadají jako dřív, zlaťoučký bourbon chutná při pohledu na prostřílený strop obzvláště sladce. Silverton měl i svůj díl vykřičených domů, ale i v té opravdu drsné době byly tyto neobyčejně prosperující podniky vykázány mimo hlavní třídu a jakkoliv byly místní dámy populární, z mravnostních důvodů nesměly své podniky opustit, takže si musely najímat někoho i na tak prozaickou úlohu jako nakoupení jídla.


Robert Ford

V okolí skutečně kráčela historie Divokého západu, jejíž milovníci si tady přijdou na své. V městě Creede žil Robert Ford, proslulý svým zabitím nebo vraždou, jak to kdo vezme, ještě mnohem proslulejšího psance Jesse Jamese, rejdila tu Martha Cannary, slavná pod jménem Calamity Jane, mezi zdejší pionýry patřili i Kit Carson a Jim Bridger. O sobě výmluvně vypovídá zápis z diáře, který si ctihodný Artemus Ward učinil v roce 1865: „Dnes jsem zaměstnal poháněče mezků jménem Edward Whitney, který nikdy nenadává a nekleje. To ho činí výjimečným v celém státě.“

Cestovat po hornických městečkách minulosti připomíná listování průvodcem po lyžařských střediscích současnosti. Keystone, Telluride, Breckenridge, Aspen, tady všude se dolovalo. Dnes jsou zde luxusní zimní střediska pro tu nejbohatší klientelu a jen málo připomíná konec 19. století, kdy se zde hemžilo prospektory, na které už nezbyl výhodný klejm v Leadvillu. Zdejší Pašerákův důl byl místem nálezu největšího stříbrného nugetu na světě, važícího rovnou tunu. Klasická je historie Aspenu – byl příliš daleko od civilizace, i po dnešní dálnici to trvá autem za dobrého počasí dobré dvě hodiny, a tak rozkvět města nebyl zrovna nejrychlejší. Změna nastala až poté, co se do Aspenu přestěhoval Jerome Wheeler, zakladatel známého newyorkského obchodního domu Macy’s, který hledal vhodné podnebí pro svou nemocnou manželku. Wheeler se rozhodl v Aspenu investovat, dokončil potřebnou drtičku rudy a prosadil prodloužení železnice do Aspenu. Najednou se sem dostaly potřebné peníze, doly začaly vynášet na tehdejší dobu závratných šest miliónů dolarů ročně. Na rozdíl od divokého Leadvillu ale v Aspenu přibývaly spíše kostely než bordely, v tomto ohledu byl Aspen vždy poněkud vyjímečným. Aspen se prostě od samotného začátku orientoval spíše na bohaté. Luxusní hotel Jerome byl na rok 1889 neuvěřitelně extravagantní, pyšnil se prvním výtahem Západu, měl vlastní skleník zajišťující stálý přísun čerstvé zeleniny. Na ples, přichystaný pro příležitost slavnostního zahájení provozu, se sjeli hosté až z Paříže. Jeho bar vypadá dnes přesně stejně, jako vypadal před sto lety. Na rozdíl od mnoha barů, ve kterých jsem měl to potěšení na Divokém Západě posedět a popít, zdejší barový pult neohladily drsné ruce zlatokopů, ale pěstěné dlaně boháčů.


Nezapomenutelný Leadville

Milovník historie zlaté horečky si ale nejvíce přijde na své v městě Leadville. To je opravdu město jako žádné jiné, jak ostatní potvrdil už hrdý výrok z roku 1916 – “Existuje jen jeden jediný Leadville, žádné podobné město nebude nikdy existovat.”

Když se Abe Lee v roce 1860 podíval na zlaté nugety lesknoucí se na dně jeho rýžovací pánve, nadšeně prohlásil: “Pánové, v téhle pánvi mám celou Kalifornii!” Svůj klejm nazval California Gulch a propukla horečka, která vynesla 10 miliónů tehdejších dolarů a dala vzniknout městu Oro City. Zlaté nálezy byly ale záhy vytěženy a město téměř zaniklo. O patnáct let později ale dva zkušení prospektoři rozhodli jinak. Prohlíželi vytěžený a opuštěný díl a rozhodli se prozkoumat těžké písky, které zlatokopům přidělávaly práci. Testy prokázaly téměř čistý olovnatan uhličitý plný stříbra. O pár let později bylo založeno město Leadville.

Sláva města doslova a do písmene stála a padala s barvitou a zemitou postavou Horace Austina Warnera Tabora, jehož životní příběh zní jako laciný román. Historie úspěchu a pádu rodiny tohoto majitele dolů na stříbro je opravdu pozoruhodná. Do Colorada přijel ze stepí dobytkářského Kansasu, v té době se mu celý majetek pohodlně vešel do jednoho krytého vozu. Brzy si za vypůjčené peníze koupil vůz zásob, dozadu přivázal dvě krávy, které s ním přišly až z Kansasu a vydal se do divočiny obchodovat. Postupně se usadil v několika táborech, nakonec pak v Leadville, které mu z neznámých důvodů učarovalo. Zbohatl celkem “jednoduše”, byl ochoten půjčovat ve svém krámě zásoby prospektorům za příslib podílu na budoucích nálezech. První výtěžky z obchodování mu umožnily koupit malý podíl v dole Discovery, který později prodal za tehdy závratných osm tisíc dolarů.


Tím získal peníze na další rozjetí úspěšného podnikání. Byla to riskantní politika, ale vyplatila se. V některém období měl v obchodních knihách vedeno až několik tisíc dolarů jako půjčky prospektorům. Dva z nich se jmenovali August Rische a George Hook. Tabor jim půjčil zásoby v hodnotě 64 dolarů, prospektoři za čtrnáct dnů našli v oblasti Little Pittsburg stříbro a důl do dvou měsíců vynášel osm tisíc dolarů týdně. Když Tabor později prodal svůj podíl, dostal více než milión. Sám nikdy nedoloval, ale tato obchodní politika mu brzo umožnila vlastnit ty nejvýnosnější doly na stříbro, které kdy v Coloradu existovaly.

Tabor měl vše

To ale neznamenalo, že byl pouze dravým obchodníkem. O jeho dobrém srdci svědčí vyprávění jistého A. V. Bohna, který se v roce 1878 dokodrcal do Leadvillu s třemi vozy plnými vajec a másla. Jak to tehdy dokázal, zůstává dodnes tajemstvím, protože nerozbít vajíčka a nenechat zmrznout máslo při minimálně mínus dvaceti stupních vyžadovalo nějakou zvláštní šikovnost. Tabor okoukl vajíčka, ochutnal máslo a pak od něj na fleku všechny zásoby koupil. Když se Bohn ráno probudil a viděl frontu před Taborovým krámem, šel se zvědavě podívat, co se to děje. S obrovským překvapením zjistil, že Tabor prodává vejce i máslo za přesně stejnou cenu, za jakou je koupil. Tabor vyděšenému Bohnovi tehdy odpověděl: “Proč bych to prodával dráž? Ti lidé tady neviděli máslo ani vejce řadu měsíců, zaslouží si je.”

Více než patnáct let chrlily jeho doly bohatství rychleji, nežli je rodina stačila utrácet. A snažila se poctivě, vždyť postavila hned dvě opery najednou, Tabor založil banku, postaral se o vodovod i rozvod plynu, což ve vesnici na konci světa tehdy něco znamenalo, byl hlavním pošmistrem, postaral se o chodníky, zaplatil hasičskou stříkačku, řídil místní noviny. Jak to všechno stihl, zůstává záhadou. Leadville byl tak známý, že se málem stal hlavním městem státu Colorado. V roce 1880 se jeho obyvatelé rozhodli oslavit úspěšné nálezy postavením největšího zimního paláce na světě a na rozloze dvou hektarů postavili z ledu obrovský palác s několika věžemi vysokými třicet metrů. Uvnitř paláce bylo obrovité kluziště a dokonce i řada soch vytesaných z ledu. Díky chladnému počasí přečkal zimní palác neuvěřitelných šestnáct let.

Když se Tabor v roce 1882 rozváděl, jeho majetek čítal více než 9 miliónů dolarů, což v té době bylo skutečné bohatství. Najednou ho opouští štěstí. Zhroucení cen stříbra v roce 1893 přivodilo nečekaný konec Taborova imperia. Přátelé, kteří se kolem něj točili ve chvílích slávy, ho najednou přestávali znát. Tabor pokračoval v riskantním podnikání, ale štěstí mu již nebylo nakloněno. Za poslední peníze koupil důl Matchless Mine, kde se sám pokoušel dolovat. Když Tabor v roce 1899 úplně bez peněz umírá, je mu šedesát devět let. Na prahu smrti přikázal Tabor své druhé ženě Baby Doe udržet za každou cenu poslední důl u města Leadville. Důl, o kterém věřil, že jí jednou vrátí ztracené bohatství. Kdysi pohádkově bohatá stříbrná královna si toto poslední přání vzala k srdci a v dřevěné chatrči držela třicet šest let svoji osamělou stráž u vchodu do opuštěného dolu. Dobří lidé z okolí jí občas přinesli nějaké zásoby, takže Baby Doe to vydržela nečekaně dlouho. Tento melodramatický příběh se posléze stal nesmrtelným v díle Balada o Baby Doe, kterou mnozí kritici považují za nejlepší americkou operu všech dob. Chajdu si můžeme prohlédnout i dnes, vedle rezavé postele je zde už jen vyviklaná židle, stěny jsou vytapetované novinami, Baby Doe se podle všeho ve zdejší samotě zbláznila.

V Leadville v dobách jeho největší slávy žilo téměř 30 000 obyvatel a mezi jeho obyvatele, kteří zde zbohatli, patřil i pozdější mecenáš umění Guggenheim, který zahynul na Titaniku. Mezi známé osobnosti tehdejšího života, kteří alespoň krátce žili v Leadvillu, patřil i stopař Kit Carson či slavní pistolníci Doc Holliday a Buffalo Bill. Po vyčerpání nálezů stříbra se Leadville téměř stal dalším z coloradských měst duchů, tentokát ho však nezachránili turisté, jak tomu povětšině bývá, ale molybdenový důl Climax, který byl po dlouhá léta největším dolem na molybden na světě. Teprve když tento důl zavřeli, začal mít Leadville skutečné potíže.

Jen opera, mimořádně impozantní stavba, chátrá. A byla to budova zatraceně slavná, své umění zde předváděl slavný Houdini, předčítat sem přijel i sám Oscar Wilde. Ten dokonce neodolal a sestoupil do jednoho z dolů, kde s horníky v družné zábavě poobědval. Oběd tehdy spočíval ze tří chodů, první byla whisky, druhý chod byla whisky, a třetím chodem byla pro změnu whisky. Horníci si prý tehdy moc pochvalovali, jaký má tento proslavený autor dobře fungující splávek.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Kentucky: Stát provoněný bourbonem

Na první pohled je americký stát Kentucky příjemně zelený a
pohostinně pomalý a neuspěchaný. Po delším pobytu to začne být pro
Evropana až nepříjemně pomalé a na podivnou směs chudých vesniček
shluklých kolem božího kostelíka a okázalých sídel úspěšných
majitelů koní. A když k tomu přihodíme 15 palíren bourbonu
a trochu modré trávy, máme Kentucky v kostce.

Na první pohled je americký stát Kentucky příjemně zelený a pohostinně pomalý a neuspěchaný. Po delším pobytu to začne být pro Evropana až nepříjemně pomalé a na podivnou směs chudých vesniček shluklých kolem božího kostelíka a okázalých sídel úspěšných majitelů koní. A když k tomu přihodíme 15 palíren bourbonu a trochu modré trávy, máme Kentucky v kostce.


Díky té modré tráve má Kentucky přezdívku stát modré trávy. Tráva samozřejmě modrá není, to jen na jaře mají některé louky namodralý nádech. O tom, jak se tato tráva dostala právě do Kentuky, se historikové dodnes přou. Jednou z možných verzí je John Findley, který do sena z trávy balil flašky whisky, druhou pak truchlící Angličanka, doprovázející Daniela Booma.

Říká se, že pokud je Amerika tělem, pak je Kentucky jeho srdcem. Názvy měst a městeček jsou v mnoha případech odrazem minulosti a zároveň i určité naivity původních obyvatel. Relativně nevelké město Frankfort, dnes hlavní město státu, se původně nazývalo Frank’s Ford po Stephenu Frankovi, časem se ale přejmenovalo na Frankfort. Existuje pár slavných rodáků, často se zde pyšní narozením Abrahama Lincolna, jeho rodiče se však velmi záhy přestěhovali za řeku, takže pravdomluvný Abe si toho v Kentucky moc neužil. Z města Louisville pochází boxer Mohammed Ali a delší dobu zde žil Thomas Alva Edison, a to je tak asi všechno.

Již zmíněné největší město je Louisville, malebně ležící na břehu řeky Ohio a dýchající poklidnou pohodou, za návštěvu rozhodně stojí. Historie města je na americké poměry dlouhá, založil jej generál George Clark již v roce 1778 a pojmenoval jej po králi Francie. Samozřejmě nešlo o nic jiného nežli o skrytou prosbu o vojenskou pomoc proti Angličanům. To se samozřejmě nepovedlo a navíc stát Kentucky vznikl ve stejném roce, v jakém král Ludvík položil hlavu pod gilotinu.

Otevření říční dopravy až do New Orleansu pak město katapultovalo z provinčního městečka do pozice důležitého průplavu. A jelikož po řece se plavily i sudy s bourbonem, na dnešní slávu zlatavého nápoje bylo zaděláno. Ostatně i název bourbon pochází odsud – v tehdejší době pálil samohonku kdekdo, a protože ta kentucká byla nejlepší, začala se na sudech označovat původem, což byl právě okres Bourbon (očividně další úlitba bohaté Francii).

Kentucky sedí na masivním bloku vápencových skal, které filtrují horské potůčky a prameny. Výsledkem je čistá, na vápenec bohatá voda, přírodně zbavená železem, ideální pro pálení whisky.

Těch důvodů je víc, často si navíc zahrála náhoda. Řada usedlíků pocházela ze Skotska, a ti si pochopitelně s sebou přinesli i znalosti potřebné k destilaci whisky. Kukuřici se dařilo mnohem lépe nežli pšenici, ale chleba z kukuřičné mouky neupečete, takže otázku co s přebytkem kukuřice vyřešili tehdy šikovně – začali destilovat. A přebytky tehdy skutečně byly – tehdejší guvernér Virginie, Thomas Jefferson, nabízel každému 60 akrů půdy v Kentucky jen za to, že si tam postaví dům a začne pěstovat kukuřici. O další náhodě se dodnes vedou spory. Většina historických a odborných knih tvrdí, že kolem roku 1789 přišel baptistický farář Elijah Craig náhodou na to, že ze sudů uvnitř vypálených do černa vylil mnohem lepší bourbon nežli ze sudů obyčejných. Ostatní se toho chytli a počátky dnešního průmyslu byly na světě. Chris Morris, hlavní destilátor koncernu Brown and Forman, ale tvrdí, že pověst o ctihodném Craigovi je jej barvitou historkou a o tom, kdo objevil vypalování sudů, už dnes nikdo neví.

Jelikož je Kentucky na svůj bourbon patřičně pyšná, udělala ze svých destiloven turistickou atrakci v podobě Bourbonové stezky. Většinu z fungujících destiloven můžeme navštívit, jen málokterá ale stojí skutečně za to. Ty ve světě nejznámější destilovny, jako Jim Beam či Wild Turkey, jsou v podstatě velké průmyslové továrny na bourbon a nic mimořádného čekat nemůžeme. Heaven Hill Distilleries sice nabízí Centrum odkazu bourbonu, ale vedle prohlídky skladiště sudů se nic moc také nedozvíme. Nicméně destilovna je to pěkná a velice zajímavá, nejen tím, že produkuje bourbon se jménem „zakladatele“ Elijaha Craiga, ale je také jedinou samostatnou destilovnou v Kentucky. Navíc proslula požárem v roce 1996. Destilovna je totiž, přes název naznačující božský kopec, v údolí. Ničivý požár postupně zachvátil i všechny skladiště na okolních kopcích a na film, který v destilovně promítají, těžko někdo zapomene. Vzpomínka na lavinu hořícího bourbonu, která se valila z kopců na destilovnu, je pro milovníky tohoto nápoje skutečně bolestná. V destilovně nám navíc dají i cvaknout whisky, dokonce nabídnou i velice kvalitní 18ti letý bourbon. Mohou si to dovolit, ve skladištích stárne tolik sudů, že to odpovídá 16 procentům všeho bourbonu na světě.

Vedle whisky jsou dalším zlatým dolem koně (když už zmizel tabák). Jejich chod se sem původně dostal s aristokratickými farmáři z Virginie, dnes je zde několik stovek výtečně prosperujících farem. A šílensví kolem dostihů zde panuje dodnes. Hlavním magnetem je každoroční Kentucky Derby, slavná část dostihové Trojkoruny, trojice nejslavnějších dostihů Ameriky s tradicí sahající hluboko do 19. století. Derby do města každoročně přiláká přiláká dobrých půl miliónu nadšenců a není divu, že na tuto dobu můžeme na hotelový pokoj zapomenout. A jednoduché to nebude mít ani ten, který zatouží shlédnout dostihy na vlastní oči – pořádné lístky se dědí z otce na syna a pro většinu smrtelníků zbývá podřadná alternativa pozorovat dostihy z  louky uprostřed závodiště. O to jednodušší je však využít příležitosti a pořádně se opít oficiálním nápojen Kentuckého Derby, což je mint julep.

Kentucky jistě není americkým stáem, který by byl na prvním místě turistických bedekrů. Stát neomráčí ani divukrásnou přírodou (na to musíme na západ) ani velkoměsty překypujícími životem (to musíme zase na východ). O to příjemněji se zde žije, samozřejmě pokud se dokážeme smířit s místním dusným parnem, které zde panuje šest měsíců v roce.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Na první pohled je americký stát Kentucky příjemně zelený a pohostinně pomalý a neuspěchaný. Po delším pobytu to začne být pro Evropana až nepříjemně pomalé a na podivnou směs chudých vesniček shluklých kolem božího kostelíka a okázalých sídel úspěšných majitelů koní. A když k tomu přihodíme 15 palíren bourbonu a trochu modré trávy, máme Kentucky v kostce.


Díky té modré tráve má Kentucky přezdívku stát modré trávy. Tráva samozřejmě modrá není, to jen na jaře mají některé louky namodralý nádech. O tom, jak se tato tráva dostala právě do Kentuky, se historikové dodnes přou. Jednou z možných verzí je John Findley, který do sena z trávy balil flašky whisky, druhou pak truchlící Angličanka, doprovázející Daniela Booma.

Říká se, že pokud je Amerika tělem, pak je Kentucky jeho srdcem. Názvy měst a městeček jsou v mnoha případech odrazem minulosti a zároveň i určité naivity původních obyvatel. Relativně nevelké město Frankfort, dnes hlavní město státu, se původně nazývalo Frank’s Ford po Stephenu Frankovi, časem se ale přejmenovalo na Frankfort. Existuje pár slavných rodáků, často se zde pyšní narozením Abrahama Lincolna, jeho rodiče se však velmi záhy přestěhovali za řeku, takže pravdomluvný Abe si toho v Kentucky moc neužil. Z města Louisville pochází boxer Mohammed Ali a delší dobu zde žil Thomas Alva Edison, a to je tak asi všechno.

Již zmíněné největší město je Louisville, malebně ležící na břehu řeky Ohio a dýchající poklidnou pohodou, za návštěvu rozhodně stojí. Historie města je na americké poměry dlouhá, založil jej generál George Clark již v roce 1778 a pojmenoval jej po králi Francie. Samozřejmě nešlo o nic jiného nežli o skrytou prosbu o vojenskou pomoc proti Angličanům. To se samozřejmě nepovedlo a navíc stát Kentucky vznikl ve stejném roce, v jakém král Ludvík položil hlavu pod gilotinu.

Otevření říční dopravy až do New Orleansu pak město katapultovalo z provinčního městečka do pozice důležitého průplavu. A jelikož po řece se plavily i sudy s bourbonem, na dnešní slávu zlatavého nápoje bylo zaděláno. Ostatně i název bourbon pochází odsud – v tehdejší době pálil samohonku kdekdo, a protože ta kentucká byla nejlepší, začala se na sudech označovat původem, což byl právě okres Bourbon (očividně další úlitba bohaté Francii).

Kentucky sedí na masivním bloku vápencových skal, které filtrují horské potůčky a prameny. Výsledkem je čistá, na vápenec bohatá voda, přírodně zbavená železem, ideální pro pálení whisky.

Těch důvodů je víc, často si navíc zahrála náhoda. Řada usedlíků pocházela ze Skotska, a ti si pochopitelně s sebou přinesli i znalosti potřebné k destilaci whisky. Kukuřici se dařilo mnohem lépe nežli pšenici, ale chleba z kukuřičné mouky neupečete, takže otázku co s přebytkem kukuřice vyřešili tehdy šikovně – začali destilovat. A přebytky tehdy skutečně byly – tehdejší guvernér Virginie, Thomas Jefferson, nabízel každému 60 akrů půdy v Kentucky jen za to, že si tam postaví dům a začne pěstovat kukuřici. O další náhodě se dodnes vedou spory. Většina historických a odborných knih tvrdí, že kolem roku 1789 přišel baptistický farář Elijah Craig náhodou na to, že ze sudů uvnitř vypálených do černa vylil mnohem lepší bourbon nežli ze sudů obyčejných. Ostatní se toho chytli a počátky dnešního průmyslu byly na světě. Chris Morris, hlavní destilátor koncernu Brown and Forman, ale tvrdí, že pověst o ctihodném Craigovi je jej barvitou historkou a o tom, kdo objevil vypalování sudů, už dnes nikdo neví.

Jelikož je Kentucky na svůj bourbon patřičně pyšná, udělala ze svých destiloven turistickou atrakci v podobě Bourbonové stezky. Většinu z fungujících destiloven můžeme navštívit, jen málokterá ale stojí skutečně za to. Ty ve světě nejznámější destilovny, jako Jim Beam či Wild Turkey, jsou v podstatě velké průmyslové továrny na bourbon a nic mimořádného čekat nemůžeme. Heaven Hill Distilleries sice nabízí Centrum odkazu bourbonu, ale vedle prohlídky skladiště sudů se nic moc také nedozvíme. Nicméně destilovna je to pěkná a velice zajímavá, nejen tím, že produkuje bourbon se jménem „zakladatele“ Elijaha Craiga, ale je také jedinou samostatnou destilovnou v Kentucky. Navíc proslula požárem v roce 1996. Destilovna je totiž, přes název naznačující božský kopec, v údolí. Ničivý požár postupně zachvátil i všechny skladiště na okolních kopcích a na film, který v destilovně promítají, těžko někdo zapomene. Vzpomínka na lavinu hořícího bourbonu, která se valila z kopců na destilovnu, je pro milovníky tohoto nápoje skutečně bolestná. V destilovně nám navíc dají i cvaknout whisky, dokonce nabídnou i velice kvalitní 18ti letý bourbon. Mohou si to dovolit, ve skladištích stárne tolik sudů, že to odpovídá 16 procentům všeho bourbonu na světě.

Vedle whisky jsou dalším zlatým dolem koně (když už zmizel tabák). Jejich chod se sem původně dostal s aristokratickými farmáři z Virginie, dnes je zde několik stovek výtečně prosperujících farem. A šílensví kolem dostihů zde panuje dodnes. Hlavním magnetem je každoroční Kentucky Derby, slavná část dostihové Trojkoruny, trojice nejslavnějších dostihů Ameriky s tradicí sahající hluboko do 19. století. Derby do města každoročně přiláká přiláká dobrých půl miliónu nadšenců a není divu, že na tuto dobu můžeme na hotelový pokoj zapomenout. A jednoduché to nebude mít ani ten, který zatouží shlédnout dostihy na vlastní oči – pořádné lístky se dědí z otce na syna a pro většinu smrtelníků zbývá podřadná alternativa pozorovat dostihy z  louky uprostřed závodiště. O to jednodušší je však využít příležitosti a pořádně se opít oficiálním nápojen Kentuckého Derby, což je mint julep.

Kentucky jistě není americkým stáem, který by byl na prvním místě turistických bedekrů. Stát neomráčí ani divukrásnou přírodou (na to musíme na západ) ani velkoměsty překypujícími životem (to musíme zase na východ). O to příjemněji se zde žije, samozřejmě pokud se dokážeme smířit s místním dusným parnem, které zde panuje šest měsíců v roce.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Karibik – ano nebo ne?

Současná globální krize se podepisuje i na cestování.
S několika vzácnými vyjímkami začínají padat ceny hotelových
pokojů, které ještě nedávno začínaly připomínat stratosférické
výše. I tak začínají některé oblíbené destinace být tak
prázdné, že procházky prázdnými městy začínají být depresivní.
Rozhodnutí, zda máme letět do Karibiku právě teď, je nejednoduché.

Současná globální krize se podepisuje i na cestování. S několika vzácnými výjimkami začínají padat ceny hotelových pokojů, které ještě nedávno začínaly připomínat stratosférické výše. I tak začínají některé oblíbené destinace být tak prázdné, že procházky prázdnými městy začínají být depresivní. Rozhodnutí, zda máme letět do Karibiku právě teď, je nejednoduché.


Podřezání větve

Ve chvíli, kdy turisté začínají šetřit, by logika či zdravý rozum doporučovaly turisty hýčkat. Dva karibské ostrovy, které z turistického ruchu žijí, však posledních šest týdnů jdou přesně opačným směrem. Martinik a Guadeloupe otřásají bouře, vyvolané nejdříve masivními stávkami, později i denními demonstracemi a rabováním. Turisté se neodvažují z hotelů, časté barikády opakovaně blokují cestu na letiště. Není divu, že oba ostrovy zažívají masivní vracení zájezdů a je tedy jasné, že se ekonomická situace (která sice pro část populace lehká nebude, ale oproti většině karibských ostrovů je stále ještě velice solidní) jenom zhorší.

Sázka na bohaté

Pokud nepočítáme St. Bart, který již od padesátých let vsadil na ultrabohatou klientelu a běžný turista tam dostane dříve infarkt nežli se v restauraci nají, tak na bohaté sází také ostrov St. Lucia. Ještě donedávna navíc znechucoval turisty řady zemí tvrdošíjným vyžadováním vstupního víza, které bylo obzvláště nesmyslné pro ty, kteří chtěli na ostrově trávil pár dnů, pokračovat na blízký Martinik a potom se přes St. Lucii vracet. Tihle nešťastníci totiž potřebovali víza dvě, protože běžným turistům úředníci vydávali jen vízum s jedním vstupem. To je naštěstí minulostí, i když celkem nedávnou.

Nicméně ostrov se od počátku turistického boomu orientoval na movité zákazníky, malé hotely se prakticky nestaví a většina hotelových pokojů existuje ve formě pětihvězdičkových „all-inclusive“, kde se cena pokoje pohybuje kolem 500 dolarů na osobu a noc. Až do minulého roku to fungovalo, i když si místní obchodníci začali uvědomovat, že turista přiletí, přejede do hotelu a už jej neopustí, takže mimo majitelů hotelu nevydělá nikdo. Turistický průmysl si to částěčně kompenzoval předraženými službami, kde platíme snad i za vánek od moře.

I tohle je ale minulostí, hotely se sice nezměnily, ale jejich ceny ano. Luxusní Sandals už láká zákazníky na dříve neuvěřitelnou 55 procentní slevu.


St. Martin

Bída přišla i na tento francouzsko-holandský karibský hybrid. Procházka hlavním městem Phillipsburgem ve chvíli, kdy u přístavního mola stály hned tři gigantické výletní lodě (což v praxi znamená nejméně 6 až 7 tisíc lidí) byla v nádherný den doslova a do písmene depresivní. Hrstka turistů, která vůbec z lodí vylezla, si v hrsti držela pytlík s lodní svačinou a promenáda plná hospůdek a barů byla liduprázdná. Chvilku jsem to hemžení pozoroval ze stoličky v oblíbeném baru, kde snad jen moje přítomnost zabránila sličné barmance v sebevraždě, po chvíli mi ale pohledy turistů, kteří mne kvůli orosené sklenici s ginem s tonikem považovaly za Rotschilda, otrávily.

Ulice Phillipsburgu se dříve ve chvíli zakotvení výletních lodí zaplnily lidmi jako Letná při derby, teď nebyl v ulicích nikdo a místo rumu turisté kupovali zlevněná trička. Pryč byly nájezdy bohatých Američanek, které v hrstech držely tlusté paklíky dolarů a nadšeně na ulici hýkaly o tom, jak je jdou utratit.

Byl jsem na tomto ostrově již počtvrté, ale nikdy se se mnou v hotelu neloučili jako se ztraceným synem a neslibovali při příští návštěvě slevu. Když jsem vracel pronajaté auto a loučil se běžnou větou „Uvidíme se zase za rok“, dostal jsem od šoféra dvojitého Chruščeva a třásl mi rukou tak dlouho, dokud jsem neslíbil, že přijedu dřív.

Cancun

Jediné místo v Karibiku, které zatím odolává, je mexický Cancun (pro šťouraly upozorňují, že vím, že se nejedná o ostrov). Tam se staví dál, takže pláž z Cancunu směrem k Tulum už bude brzy zastavěná, navíc ceny hotelových pokojů rozhodně neklesají. Až dosud Cancun drží nad vodou američtí turisté, kteří se ve zdejší zamerikanizované kultuře cítí jako doma a ještě k tomu to sem mají letadlem nejblíže. Drogové války z mexicko-amerického pohraničí již však začínají americké noviny plnit varováním a pokud se toho chopí rodiče studentů, kteří si z Cancunu udělali dubnové místo kam se po desetitisích jezdí opíjet, zmizí první slepice snášející zlatá vejce. A ve chvíli, kdy začíná být Cancun z celého Karibiku nejdražší destinací, zmízí slepice číslo dvě. Evropané, kteří tam cestují prostřednicvím mnohem levnějších cestovních kanceláří (nezapomenu na to, že mne poslední výlet do Cancunu stál jenom na letence víc než přítomné německé turisty celý pobyt), ty stovky megahotelů nad vodou neudrží.

Takže co?

Takže sáhnout do prasátka a letět nebo ne? Hlavní sezóna ve většině ostrovů je u konce, v Evropě je ale stále zima (nebo alespoň nevlídně), proto je teď pro Karibik ta optimální doba. Pokud vynecháme nepříjemnou možnost, že nám všem bude finančně ještě mnohem hůř, je teď asi dobrý doba na cestu za karibskou exotikou. Francouzské ostrovy ale asi tou nejlepší volbou nebudou.