Ve stínu padišaha

Vzpomínky na Karla Maye byly asi to první, co mne ve chvíli, kdy jsem s kufrem vyšel před káhirské letiště, napadlo. Představa o stovkách taxíkářů bojujících o turistu, vzala za své ve chvíli, kdy jsem se deset minut marně rozhlížel po jediném autě. Nakonec jsem se musel pracně vlísat do přízně někoho, kdo přislíbil získat auto, a za pouhou půlhodinku na slunci a smogu jsem se konečně v rozpadajícím se Peugeotu prodíral káhirskou zácpou k hotelu.

Hned první dojem, který se potom opakovaně potvrzoval ve všech městech, které jsem v Egyptě navštívil, byla gigantická kasárna. Desetiletí výjimečného stavu spolu s obavami, že nějaký další atentát muslimských fanatiků zabije slepici přinášející zlatá vejce, naplnila Egypt ozbrojenci natolik, že na první pohled není ani bájný Fort Knox chráněn lépe.

{{reklama()}}

Druhý pohled však ukáže realitu – policista ve špinavé košili, chránící pětihvězdičkový hotel, se ve chvíli, kdy jsem vyšel ze dveří, okamžitě přestal zajímat o případné teroristy a převedl mne přes ulici, aby na druhé straně natáhl špinavou dlaň a požádal o jedno Euro. A pak už to pokračovalo – ozbrojenců v nejrůznějších uniformách bylo všude víc než normálních lidí, v každém vchodu se procházelo detektorem kovů, nicméně bílý sahiv klidně s taškou na rameni. Show převeliká, účinnost minimální.

Káhira

Většina zkušených cestovatelů přiletí do Káhiry. Hotelů je zde více než dost, náročný Evropan by ale neměl sáhnout po ničem, co se nechlubí nejméně čtyřmi hvězdičkami, jinak sice neriskuje ani život ani zdraví, o pohodlí se mu však pravděpodobně bude pouze zdát. Hodnocení hotelů totiž s evropským standardem nemá mnoho společného, Pokud nás přemůže dobrodružná povaha a sáhneme po něčem opravdu levném, odměnou sice bude zajímavý zážitek v místní restauraci, ale také vysoká pravděpodobnost faraonovy pomsty. V každém lepším hotelu je restaurací více než dost, většinou se však jedná o jakési egyptské modifikace jednotlivých etnických skupin, s podezřele převládající kuchyní italskou. Žádné kulinářské orgie nás tedy nečekají, a zájemce o víno musím před egyptským vínem varovat. Zkoušel jsem šest různých značek (víc jich nenabízejí ani ty nejdražší restaurace) a žádná nestála za nic.

Samotná Káhira nabízí turistům tři okruhy – muslimskou historii, křesťansko-židovskou (často nazývanou kopskou), a samozřejmě památky na dobu faraonů. Průvodce si můžeme najmout v každém hotelu a ceny jsou všude přibližně stejné. Auto s řidičem a průvodcem bývá samozřejmostí. Soukromou prohlídku sice nabízí každý druhý taxikář, který má automaticky bratrance v městě, do kterého se za pár dnů z Káhiry vydáváme, ale úspora se nemusí vyplatit – průvodce nejenže mluví mnohem lépe anglicky, ale také toho o památkách ví neporovnatelně víc a ještě jeho auto nehrozí rozpadnutím na každém rohu.

Kostely a mešity jsou sice historicky cenné a zajímavé, za jeden den je ale pohodlně zvládneme. Moje prohlídky byly vylepšené blížícími se volbami, takže ulice naplněné pestrobarevnými prapory a transparenty, poněkud připomínaly Nepál. Líbily se mi až do chvíle, kdy mne průvodce poněkud zamračeně upozornil na to, že sice opěvují klady donekonečna znovuvoleného prezidenta, že ale nejsou znamením lásky lidu, ale prozaického strachu ze stolibrové pokuty tomu, kdo svou náklonnost nevystaví na veřejnosti.

Slavné muzeum

Egyptské muzeum za prohlídku samozřejmě stojí, kvalita vystavených objektů bere dech. O to menší péče je věnována samotnému způsobu, jak jsou památky setřepány dohromady, některé popisy jsou v několika jazycích, ostatní jsou očividně původní cedulky napsané původními objeviteli, takže často budeme muset pátrat v paměti nad zbytky znalostí dalších jazyků. A pokud se někomu v rozpálených místnostech dělá nevolno, musím připomenout, že klimatizaci si vysloužily jen dvě místnosti vystavující nejcennější památky z Tutanchamonovy hrobky. Do muzea nás navíc nepustí ani s videokamerou (na což upozorní u vchodu), ale ani s foťákem, se kterým nás vyhodí obsluha detektoru kovů, takže nás zaženou do poněkud nesolidně vypadající úschovny, a frontu u vchodu si vystojíme podruhé.

A konečně se dostáváme k pyramidám. Pokud nás do Egypta dovedla fanatická láska ke všemu opravdu starému, potom se vyplatí investovat poslední korunu a stihnout maximum. Všichni ostatní udělají lépe, pokud věnují nějaký čas plánování a potom jdou najisto. Řadu památek, které jsou automaticky na programu všech cestovních kanceláří, lze s klidným srdcem a svědomím vynechat, aniž bychom o něco přišli. Klasickým příkladem je Memphis, který sice byl skutečně založen před 5 000 lety, ale dnes je z něj zaprášená vesnička s muzeem, za kterým se člověk nemusí hodinu vláčet. Za zmínku stojí snad jen obrovitá socha Ramsese II, se kterou se kdysi Britové nehodlali vláčet až do Londýna. Většina expedic nám navíc neukáže prakticky nic ani z blízkého pohřebiště v Sakkaře.

Pyramidy

Pyramidy v Gíze, což je dnes předměstí Káhiry, si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Ta nejslavnější je známá pod jménem vládce, který ji nechal postavit, faraóna Chufeva, řecky Cheopse. Je to největší dodnes stojící pyramida a na dlouhá tisíciletí to bylo největší dílo lidských rukou vůbec. Se čtvercovou základnou o straně 230 metrů a původní výškou 146 m si naše představivost až do chvíle, kdy budeme stát těsně u ní, asi těžko poradí.

Druhou část vyprávěni o Egyptě najdete ve článku Luxor, památky plnými doušky

Další dvě pyramidy nejsou o nic méně impresivní, a tři velké jehlany se sfingou v popředí jsou snad nejčastěji používaným symbolem Egypta. Udivující je, že vznikly již v raném počátku egyptské civilizace a státnost, za vlády 4. dynastie. Fotografují se ale prachmizerně, Káhira končí doslova na jejich úpatí a smog dělá z modrého nebe nepříjemně šedivé pozadí. Před slavnou Sfingou si navíc většinou jen tiše povzdechneme zklamáním, tak maličká se totiž na pozadí Cheopsovy pyramidy zdá být.

Tohle všechno neznamená, že by návštěva Egypta nestála za to, nebo že by se z něj měla stát opravdu jen země pro last minute zájezdy k moři. Nabídnout nám toho může na mnohaměsíční pobyt, jenom se asi budeme muset smířit s tím, že arabský svět je přece jenom od evropské civilizace dál, než si myslíme.

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Ve stínu padišaha

Vzpomínky na Karla Maye byly asi to první, co mne ve chvíli, kdy jsem s kufrem vyšel před káhirské letiště, napadlo. Představa o stovkách taxíkářů bojujících o turistu, vzala za své ve chvíli, kdy jsem se deset minut marně rozhlížel po jediném autě. Nakonec jsem se musel pracně vlísat do přízně někoho, kdo přislíbil získat auto, a za pouhou půlhodinku na slunci a smogu jsem se konečně v rozpadajícím se Peugeotu prodíral káhirskou zácpou k hotelu.

Hned první dojem, který se potom opakovaně potvrzoval ve všech městech, které jsem v Egyptě navštívil, byla gigantická kasárna. Desetiletí výjimečného stavu spolu s obavami, že nějaký další atentát muslimských fanatiků zabije slepici přinášející zlatá vejce, naplnila Egypt ozbrojenci natolik, že na první pohled není ani bájný Fort Knox chráněn lépe.

{{reklama()}}

Druhý pohled však ukáže realitu – policista ve špinavé košili, chránící pětihvězdičkový hotel, se ve chvíli, kdy jsem vyšel ze dveří, okamžitě přestal zajímat o případné teroristy a převedl mne přes ulici, aby na druhé straně natáhl špinavou dlaň a požádal o jedno Euro. A pak už to pokračovalo – ozbrojenců v nejrůznějších uniformách bylo všude víc než normálních lidí, v každém vchodu se procházelo detektorem kovů, nicméně bílý sahiv klidně s taškou na rameni. Show převeliká, účinnost minimální.

Káhira

Většina zkušených cestovatelů přiletí do Káhiry. Hotelů je zde více než dost, náročný Evropan by ale neměl sáhnout po ničem, co se nechlubí nejméně čtyřmi hvězdičkami, jinak sice neriskuje ani život ani zdraví, o pohodlí se mu však pravděpodobně bude pouze zdát. Hodnocení hotelů totiž s evropským standardem nemá mnoho společného, Pokud nás přemůže dobrodružná povaha a sáhneme po něčem opravdu levném, odměnou sice bude zajímavý zážitek v místní restauraci, ale také vysoká pravděpodobnost faraonovy pomsty. V každém lepším hotelu je restaurací více než dost, většinou se však jedná o jakési egyptské modifikace jednotlivých etnických skupin, s podezřele převládající kuchyní italskou. Žádné kulinářské orgie nás tedy nečekají, a zájemce o víno musím před egyptským vínem varovat. Zkoušel jsem šest různých značek (víc jich nenabízejí ani ty nejdražší restaurace) a žádná nestála za nic.

Samotná Káhira nabízí turistům tři okruhy – muslimskou historii, křesťansko-židovskou (často nazývanou kopskou), a samozřejmě památky na dobu faraonů. Průvodce si můžeme najmout v každém hotelu a ceny jsou všude přibližně stejné. Auto s řidičem a průvodcem bývá samozřejmostí. Soukromou prohlídku sice nabízí každý druhý taxikář, který má automaticky bratrance v městě, do kterého se za pár dnů z Káhiry vydáváme, ale úspora se nemusí vyplatit – průvodce nejenže mluví mnohem lépe anglicky, ale také toho o památkách ví neporovnatelně víc a ještě jeho auto nehrozí rozpadnutím na každém rohu.

Kostely a mešity jsou sice historicky cenné a zajímavé, za jeden den je ale pohodlně zvládneme. Moje prohlídky byly vylepšené blížícími se volbami, takže ulice naplněné pestrobarevnými prapory a transparenty, poněkud připomínaly Nepál. Líbily se mi až do chvíle, kdy mne průvodce poněkud zamračeně upozornil na to, že sice opěvují klady donekonečna znovuvoleného prezidenta, že ale nejsou znamením lásky lidu, ale prozaického strachu ze stolibrové pokuty tomu, kdo svou náklonnost nevystaví na veřejnosti.

Slavné muzeum

Egyptské muzeum za prohlídku samozřejmě stojí, kvalita vystavených objektů bere dech. O to menší péče je věnována samotnému způsobu, jak jsou památky setřepány dohromady, některé popisy jsou v několika jazycích, ostatní jsou očividně původní cedulky napsané původními objeviteli, takže často budeme muset pátrat v paměti nad zbytky znalostí dalších jazyků. A pokud se někomu v rozpálených místnostech dělá nevolno, musím připomenout, že klimatizaci si vysloužily jen dvě místnosti vystavující nejcennější památky z Tutanchamonovy hrobky. Do muzea nás navíc nepustí ani s videokamerou (na což upozorní u vchodu), ale ani s foťákem, se kterým nás vyhodí obsluha detektoru kovů, takže nás zaženou do poněkud nesolidně vypadající úschovny, a frontu u vchodu si vystojíme podruhé.

A konečně se dostáváme k pyramidám. Pokud nás do Egypta dovedla fanatická láska ke všemu opravdu starému, potom se vyplatí investovat poslední korunu a stihnout maximum. Všichni ostatní udělají lépe, pokud věnují nějaký čas plánování a potom jdou najisto. Řadu památek, které jsou automaticky na programu všech cestovních kanceláří, lze s klidným srdcem a svědomím vynechat, aniž bychom o něco přišli. Klasickým příkladem je Memphis, který sice byl skutečně založen před 5 000 lety, ale dnes je z něj zaprášená vesnička s muzeem, za kterým se člověk nemusí hodinu vláčet. Za zmínku stojí snad jen obrovitá socha Ramsese II, se kterou se kdysi Britové nehodlali vláčet až do Londýna. Většina expedic nám navíc neukáže prakticky nic ani z blízkého pohřebiště v Sakkaře.

Pyramidy

Pyramidy v Gíze, což je dnes předměstí Káhiry, si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Ta nejslavnější je známá pod jménem vládce, který ji nechal postavit, faraóna Chufeva, řecky Cheopse. Je to největší dodnes stojící pyramida a na dlouhá tisíciletí to bylo největší dílo lidských rukou vůbec. Se čtvercovou základnou o straně 230 metrů a původní výškou 146 m si naše představivost až do chvíle, kdy budeme stát těsně u ní, asi těžko poradí.

Druhou část vyprávěni o Egyptě najdete ve článku Luxor, památky plnými doušky

Další dvě pyramidy nejsou o nic méně impresivní, a tři velké jehlany se sfingou v popředí jsou snad nejčastěji používaným symbolem Egypta. Udivující je, že vznikly již v raném počátku egyptské civilizace a státnost, za vlády 4. dynastie. Fotografují se ale prachmizerně, Káhira končí doslova na jejich úpatí a smog dělá z modrého nebe nepříjemně šedivé pozadí. Před slavnou Sfingou si navíc většinou jen tiše povzdechneme zklamáním, tak maličká se totiž na pozadí Cheopsovy pyramidy zdá být.

Tohle všechno neznamená, že by návštěva Egypta nestála za to, nebo že by se z něj měla stát opravdu jen země pro last minute zájezdy k moři. Nabídnout nám toho může na mnohaměsíční pobyt, jenom se asi budeme muset smířit s tím, že arabský svět je přece jenom od evropské civilizace dál, než si myslíme.

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.