Petra Hostýnková – Cestovatel.cz

Tel Aviv pod palbou raket

Cestu do této země Blízkého východu jsme si naplánovaly na začátek
července 2014, dávno před vypuknutím palestinsko-izraelského konfliktu.
Ještě do letadla v Praze jsme usedaly nic netušíc, jaké zážitky si
z výletu dovezeme.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Cestu do této země Blízkého východu jsme si naplánovaly na začátek července 2014, dávno před vypuknutím palestinsko-izraelského konfliktu. Ještě do letadla v Praze jsme usedaly nic netušíc, jaké zážitky si z výletu dovezeme.

Tel Aviv nás v pátek 4. 7. 2014 přivítal teplotami přes 30 stupňů a vysokou humiditou. Co nás na první pohled překvapilo, byla výstavba nových budov po celém městě. Zatímco na jiných místech světa lze vidět spíše nedostavěné a pomalu chátrající stavby, zdá se, že v Izraeli si s tímto problémem lámat hlavu nemusí. Stejně tak nás udivil počet ozbrojených vojáků pohybujících se městem. Vzhledem k tříleté povinné službě u chlapců a dvouleté u dívek jsou však tyto počty pouhým logickým dopadem vojenské povinnosti.

Středomořský Tel Aviv

V Tel Avivu žije v současné době zhruba 400 000 obyvatel. Ihned z letadla je ovšem zřejmé, že v tomto městě našlo svůj domov daleko více lidí. Tel Aviv je totiž městem obklopeným dalšími městy (můžeme přirovnat k Praze 1, obklopené Prahou 2, atd.). Projíždíte městem, a aniž byste postřehli, že jste opustili Tel Aviv, vjíždíte např. do Ramat Ganu nebo Jaffy. V Tel Avivu a jeho okolí tak bydlí více než milion obyvatel. Město je moderní, nechybí mrakodrapy a drahá auta. Z pohledu z auta rozhodně nemáte pocit, že jste v nějaké asijské zemi. Ba naopak v zemi západní a velmi rozvinuté. Co však dojem trochu kazí, je chvíle, kdy vystoupíte z auta, a vidíte neupravené domy a zahrady, i nepořádek v ulicích. Čas ve městě nikam neutíká, lidé jsou pohodoví, přátelští, nikdo nikam nespěchá. Mnoho obyvatel města svůj volný čas tráví na plážích, které společně s vysokými luxusními hotely lemují celé pobřeží města. Dokonce tu můžete najít jednu uzavřenou pláž pro ortodoxní věřící, která striktně odděluje muže od žen (střídají se koupací dny pro muže a ženy). Na Středozemním moři za dobrých vlnových podmínek spatříte množství surfařů.

S pitným režimem si při toulání městem dělat starosti nemusíte, město je vybaveno mnoha pítky s ledově vychlazenou pitnou vodou. Za procházku nepochybně stojí čtvrť Bauhaus, s moderní výstavbou, dále Rabínovo náměstí – místo setkávání lidí za účelem protestů, oslav a dalších akcí. Nelze si nevšimnout budovy Ministerstva obrany s přistávací plochou pro helikoptéry na svém vrcholu. Stavba není nijak zvlášť vysoká, alespoň co je možné spatřit očima, má prý ale několikrát víc pater pod zemí. Ve městě potkáte mešity, kostely i nenápadné synagogy. Pěkný výhled na celé město si můžete užít ze 49. patra z Asrieli Tower.

Nejen vetešnické tržiště v Jaffu

Nejkrásnějším místem v Tel Avivu, alespoň co se atmosféry týče, je z mého pohledu Jaffa. Poklidná čtvrť plná úzkých uliček ve znameních zvěrokruhu, tel avivský orloj, plno restaurací a cukráren lákajících na skvělou a rozmanitou místní kuchyni. Každý den navíc Jaffa v dopoledních hodinách ožívá obrovským tržištěm, otevřenými obchůdky a vetešnictvími, kde seženete vše od starých gramofonových desek, přes staré obrazy, mince až k nábytku a dalším starožitným uměleckým kouskům. Nutno podotknout, že být v Izraeli autem, nebyl by problém ho těmito předměty naplnit.

„All you can eat“ na izraelský způsob

Pro gastronomický zážitek doporučuji navštívit nějakou restauraci v Tel Avivu, která jako předkrm připravuje ochutnávku salátů. Na stůl vám přinesou pity a desítky malých misek s nejrůznějšími saláty a pomazánkami (humus, saláty z lilku na různý způsob, cuketové a květákové saláty a mnoho dalších). Pokud nějaký salát dojíte, ihned vám donesou novou misku, funguje to na principu „all you can eat“. Po těchto salátech následuje ještě hlavní chod, většinou nějaké masové špízy. Je tedy dobré s tím buď počítat, nebo ze sebe udělat vegetariána a dát si pouze předkrm. A není nic lepšího, než tyto saláty zajíst čerstvou baklavou.

Schovávaná před raketami

Jak jsem avizovala již v úvodu tohoto příspěvku, z telavivské pohody nás trochu vyvedl zrovna probíhající konflikt mezi Izraelem a Palestinou. Hamás z pásma Gazy vysílala denně desítky raket na území Izraele, z nichž některé byly namířeny i na Tel Aviv. Několikrát jsme tak zažily poplach – hlasitou sirénu, která upozorňuje na blížící se raketu. Člověk má několik desítek vteřin na to, aby se schoval buď do nějakého krytu (všechny domy jsou jimi vybavené), nebo alespoň do zděné budovy pod střechu. Dvakrát jsem viděla sestřelení rakety dvěma protiraketovými střelami vyslanými z Iron Domu – jednou když jsem na pláži nebyla dostatečně rychlá a nestihla se schovat, podruhé z okna našeho bydliště v Ramat Ganu – když byla raketa sestřelena nad Tel Avivem a nás tak poplach minul. Obecně lze ale říci, že většina Izraelců i turistů chovala velkou důvěru v izraelský protiraketový systém, nepropukala žádná panika a po pár minutách od doznění sirén se vše vrátilo do normálu. Daleko více nás osobně znervózněly stovky vojáků, desítky tanků a vojenských náklaďáků chystajících se na pozemní operaci v pásmu Gazy. A mezi všemi těmi tanky putovaly kolonou také mobilní toalety, hořce úsměvné. Ale než pozemní operace stačily vypuknout v plné síle, seděly jsme již v letadle mířícím zpět domů, do bezpečí srdce Evropy.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Ladacký klášter Hemis

Zdá se, že návštěva Lehu je pro nás Čechy jakousi povinností, tolik česky mluvících turistů jsme na jiném místě v Indii nepotkali. A chcete-li se vydat z Lehu na nějaký jednodenní pohodový výlet, který nevyžaduje podstoupení dlouhé byrokratické procedury při vyřizování permitů, dobrým tipem je výlet do Hemisu. My se o tomto tibetském klášteře dozvídáme díky průvodci, ale také díky doporučení našich kamarádů, kteří již nějaký ten čas v Ladakhu pobyli.

Do Hemisu se dá jet soukromým taxíkem, který se však vyplatí spíše v tom případě, jste-li skupina o více lidech a pokud chcete navštívit více památek za jeden den. My tuto variantu zavrhujeme, pro dva se nevyplatí a navíc si chceme užít trochu té indické atmosféry v hromadné dopravě. Na sedmou hodinu ranní tedy vyrážíme na autobusák v Lehu. Všechny kanceláře jsou ještě zavřené, tážeme se tedy na cestu do Hemisu místních cestujících. Pokud rozumějí (a tak 95 % z nich nerozumí ani slovo), odkazují nás směrem k bráně nádraží, kde stojí ony zmíněné taxíky pro turisty. Nic pro nás, připojujeme se proto k největší skupině čekajících Indů a doufáme, že se něco stane. Po chvíli přijíždí první minibus. Než se stačíme vzpamatovat, je plný až po střechu. Naštěstí nejede naším směrem. Příště musíme být připravenější.

Ve chvíli, kdy odjíždí tento první minibus, se k nám přiklání sympatický mnich ve středních letech. Dohromady umí anglicky zhruba sedm slov, ale i tak nám jako jediný na celém autobusáku dokáže poradit. Posílá nás do autobusu stojícího na nádraží, jedoucího do Karu, což je prý od Hemisu v docházkové vzdálenosti cca 7 km. Tak tedy vyrážíme. Minibus je plný, ale na místní poměry rozhodně ne přeplněný. Tedy do chvíle, než na první zastávce přibíráme tři chudé rodinky s několika dětmi. I tak cesta ubíhá rychle a za chvíli jsme za 80Rs v Karu.

Karu je klasické indické městečko soustředící se podél hlavní silnice vedoucí z Lehu do Manalí, zhruba 40km jižně od Lehu. Jeho hlavním zdrojem obživy je zjevně vojenská základna. Zde je mimochodem možno navštívit vojenské muzeum. V Karu se dlouho nezdržujeme, za návštěvu rozhodně nestojí, pouze doplňujeme tekutiny a pak už přes most překračujeme řeku a necelou hodinu stoupáme nejkratší cestou do hor.

Buddhistický klášter Hemis se tyčí nad stejnojmennou vesničkou a je vůbec největší klášterní institucí v celém Ladakhu. V současné době je domovem pro desítky mnichů různého věku, pod jeho péči však formálně spadá celkem asi 1000 mnichů. Před vchodem do kláštera si od jednoho mnicha kupujeme za 100Rs. lístky, díky nimž se můžeme podívat nejen do klášterního komplexu, ale také do hlavního sálu a moderního a udržovaného muzea. Vnitřní sály kláštera jsou fascinující. Po chvíli procházení okolím kláštera se nás ujímá mladý mnich, evidentně mentálně postižený, zve nás k sobě na čaj.

Tak se při návštěvě Hemisu setkáváme tváří v tvář s jednou ze strategií majetných indických rodin, jak se nenásilně „zbavit“ mentálně retardovaného dítěte. Stačí ho jednoduše poslat do kláštera. Následujeme ho tedy do jeho mini baráčku, ve kterém jsou celkem tři místnosti – malá kuchyň a dvě ještě menší ložničky, každá pro dva mnichy. Náš nový kamarád však obývá místnost sám. Ještě než dovaří čaj, vytahuje svůj digitální fotoaparát a několikrát se s námi vyfotí. Ukazuje nám všechny jeho pořízené snímky a k našemu překvapení na všech figuruje on s nějakou bílou turistkou. Při pití vynikajícího čaje se pak snažíme konverzovat. Ptáme se ho na různé věci a on nám spontánně ukazuje jiné věci. Všem nám je fajn.

S mnichem se musíme zanedlouho rozloučit a z kláštera šplháme ještě na gompu, která skýtá nádherný pohled na celé údolí. Výhled je to vskutku nezapomenutelný. A pak už zkoušíme štěstí na silnici vedoucí zpátky do Karu a Lehu. Hned druhé auto nám zastavuje, dveře nám s úsměvem otvírají dva holandští turisté v důchodu, se kterými se svezeme s krátkou zastávkou v chuchotské ekofarmě zpátky do Lehu.

Máte-li v Lehu pár volných dní na aklimatizaci, rozhodně se do Hemisu zajeďte podívat. A pokud vás nějaký mnich pozve na čaj, udělejte mu radost a obohaťte jeho sbírku fotek novým úlovkem.

Zlatý chrám v Amritsaru

Amritsar je více než milionové městečko ležící na severozápadě Indie, zhruba 30km od hranic s Pákistánem. Amritsar je známý jako spirituální centrum sikhského náboženství a turisticky vyhledávaný pro svůj Golden Temple (Zlatý chrám). Pro nás představuje Amritsar především neuvěřitelný a nezapomenutelný zážitek.

Návštěva Zlatého chrámu

Zlatý chrám leží uprostřed jakéhosi bazénu, který je obklopen ze všech stran budovami z bílého mramoru. V areálu se chodí bez bot a s pokrývkou hlavy. V celém komplexu projdou denně tisíce Sikhů, Hinduistů, ale i křesťanů či bezvěrců. Návštěvnost dokonce předčí i jeden ze sedmi novodobých divů světa – Taj Mahal. Jako důkaz sikhské pohostinnosti může chrám navštívit úplně kdokoliv a za nic se nemusí platit. Turisté se mohou vyspat pár metrů od Zlatého chrámu v jakési ubytovně nebo také najíst v obrovské jídelně. Obojí je skvělý zážitek. Na oplátku se samozřejmě očekávají příspěvky do společné sikhské kasy.

My se do Amritsaru dostáváme těsně po poledni. V průvodci se dočteme, že se v komplexu nachází speciální ubytovna, která je zřízena speciálně pro zahraniční turisty. Nacházíme ji až s pomocí Sikhy a ihned jsme uvedeni dovnitř. Hlavní část tvoří v podstatě chodba, po jejíž celé délce je postavena několik metrů dlouhá postel. V noci tedy ležíme vyskládáni jeden vedle druhého, my konkrétně vedle dvou izraelských rodinek s dětmi v batolecím věku.

Přes den se na přímém slunku příliš kolem chrámu korzovat nedá, proto se ven vydáváme až se západem slunce. Někteří Indové si zrovna dávají lázeň v bazénu kolem chrámu, většina z nich se už ale pomalu připravuje ke spánku a rozkládá své deky podél celého bazénu. My se vydáváme na prohlídku Zlatého chrámu.

Nekonečná fronta s rozcvičkou

Cesta po molu vedoucí přímo k němu je trochu strastiplná. I když se v průběhu celého dne snažíme vychytat okamžik, kdy bude trochu kratší než stometrová jako obvykle (v šestistupu), jsme neúspěšní. Ta fronta tam prostě stojí pořád. Jakmile padne tma, stavíme se tudíž na její konec a pomalu se po molu přibližujeme k chrámu. Po zhruba půlhodinovém čekání již vidíme na začátek fronty, z čehož máme poměrně velkou radost, to čekání nám připomnělo již dávno zapomenuté mačkanice ve školních jídelnách.

Najednou však všichni Sikhové kolem nás začnou zpívat jakousi modlitbu, při které se nikdo nesmí hýbat, fronta se tak na dalších 20 min zastavuje. Dokud všichni stojí, zdá se vše v pořádku. Ve chvíli, kdy se však součástí další modlitby stává sednutí na zem a její políbení, z nevinného čekání na prohlídku chrámu se stává trochu adrenalinová záležitost. Sedím na nohou nějakého Inda (tomu to evidentně nevadí, je plně pohroužen do modlitby), jiný Ind sedí na nohou mně (mně to trochu vadí, ale co mohu dělat?). Po 10 minutách vše utichá, my vstáváme a fronta se opět dává pomalu do pohybu.

V Chrámu

Návštěva Zlatého chrámu je zážitkem nejen z architektonického hlediska. Uvnitř chrámu sedí zasloužilý Sikha, který celé dny čte ze svaté knihy měřící na šířku asi dva metry, hmotnost si netroufáme odhadovat. Jiný Sikha nám nabízí svatou vodu nabranou před našimi zraky přímo z bazénu, ve kterém se i teď v noci koupe nejeden Ind. Máme strach, abychom neurazili, ale více se bojíme se vody napít. Zdvořile odmítáme.

Pak už si ale sedáme se zkříženýma nohama na okraj bazénu a pozorujeme dění a hluk kolem nás. Takovou atmosféru jsme nikde jinde v Indii nezaznamenali, prostě nádhera. Zanedlouho se k nám připojuje Ind, který si chce procvičit angličtinu (známý trik, jak se jednoduše dostat do kontaktu s turisty a pak je okrást). Tento se nám zdá být docela milý. Pak se ovšem stane něco, co dodnes nechápeme. Přijde pán s kopím (strážce chrámu), něco v hindi zakřičí a tento chlapec se ve vteřině zvedá a bleskem mizí v davu. Odpovědí onoho strážce na naši otázku, co se stalo, je střihnutí prsty. Všichni okolo se smějí, nikdo nám to nechce vysvětlit a my tomu nerozumíme. Vymýšlíme tedy několik vlastních teorií, které naši zvědavost sice částečně uspokojí, ale pokud někdo víte, napište nám to do komentářů pod článek. Děkujeme!

V největší jídelně na čaji

Ráno vstáváme na úsvit, což podle průvodce stojí za to, a průvodce opravdu neklame. Slunce vycházející přímo za Zlatým chrámem ukazuje úplně novou tvář celého komplexu. Jakmile se dostatečně nabažíme, necháme se zlákat další frontou Indů, tentokrát mířící do obří jídelny. U vstupu dostáváme misku a snažíme se zapadnout mezi místní. Po vlnách jsme vpouštěni do obrovské jídelny, odhadem pro 500 až 800 lidí, po jejíž celé šířce je nataženo několik koberců (takových těch na gymnastiku). Podle vzoru ostatních sedáme jeden vedle druhého na volné místo na koberci, nohy křížíme do tureckého sedu, misku pokládáme před sebe na zem.

Jakmile se všichni usadí, vběhnou do jídelny desítky Sikhů a rozlévají extrémně sladký masala chai. Sikhové ho mají místo snídaně a je pravda, že po jeho vypití už ji nepotřebujeme ani my. Do stejné jídelny zavítáme na doporučení nějakého pána i na oběd. Kromě misky dostáváme i talíř na thalí (tuším, že i lžíci). Tentokrát se obsluha ještě rozrůstá, Sikhové s obřími kýbly a naběračkami obchází postupně celou jídelnu. Některý s rýží, jiný se sabdží, dalem, rýžovým pudinkem. Nesmí samozřejmě chybět chapatí a masala chai. Při jídle s nohama křížem z talíře na zemi se sice trochu pokydáme, ale o to větší a autentičtější zážitek z toho všeho potom máme. Během celého jídla jsme velkou atrakcí, zdá se, že mnoho zahraničních turistů se zde nestravuje. Na pochvalu jídla, které bylo opravdu vynikající, nám jeden milý Sikha odpovídá: „It’s a gift from the God.“ (je to dar od Boha).

My si uvědomujeme diametrální odlišnost tohoto světa od toho v Dillí, Agře nebo mimo areál Zlatého chrámu a konstatujeme, že Indie by potřebovala více takovýchto Sikhů.

Indická doprava aneb co vám knížky nepoví

Strávíte-li v Indii určitou dobu, nevyhnete se styku s různými
dopravními prostředky. Některé jsou na evropské poměry standardní, jiné
trochu méně. A právě ty pro vás mohou připravit nejedno
překvapení.

Strávíte-li v Indii určitou dobu, nevyhnete se styku s různými dopravními prostředky. Některé jsou na evropské poměry standardní, jiné trochu méně. A právě ty pro vás mohou připravit nejedno překvapení.

Vlakem

Indické vlaky jsou velice rozmanité a na kratší vzdálenosti rozhodně nejpohodlnější. Máte na výběr z několika tříd, za většinu z nich by se nemuseli stydět ani čeští dopravci. První zkušenost s indickým nádražím však nemusí být úplně příjemná. Celé nástupiště osídlují na svých dekách Indky se svými nahými potomky, kteří se nezdráhají přímo před vašimi zraky čůrat a kakat do kolejiště pár metrů od vás. Ti nejroztomilejší, co již umí chodit, u vás žebrají peníze. Největší šok však přichází, kdy na nástupiště přijíždí vlak měřící na délku odhadem 5 kilometrů (samozřejmě pocitově, ve skutečnosti je to daleko méně). To již desítky Indů skáčou do jeho oken, popřípadě už visí za všechno možné i nemožné na brzdícím vlaku, a vy se nestačíte divit. Z údivu se stává malá obava, zvlášť pokud plánujete vyzkoušet jízdu druhou třídou, tj. bez rezervace, třídou pro nejchudší lid a dobytek (vyčteno z knížek).

Jakmile vlak zastaví a všechny davy se z nástupiště navalí do vlaku, nastoupíte a s překvapením zjistíte, že vlak je vevnitř poloprázdný a vy se pohodlně můžete usadit mezi místní. Nutno ještě dodat, že ony zmíněné rodinky mající deky roztažené po celém nástupišti nadále zůstávají na svých místech, pravděpodobně čekajíce, až hlava rodiny přinese něco k snědku. Nejchudší lidé v Indii vlakem necestují. Tedy obecně necestují. I v druhé třídě (kvalitou nejhorší) tudíž budete sedět s indickou smetánkou. Čeká vás pohodlná a příjemná cesta. Jediný problém nastává ve chvíli, kdy celý vagon zjišťuje, že sedíte pouze ve 3 na sedadle určeném pro 4 osoby (v ČR by to bylo tak pro 2). Nikdo nedokáže pochopit, že evropské zadky jsou holt trochu širší než ty asijské. Veškerý vztek rozzlobených cestujících vás však mine a padne na hlavu Indovi, který sdílí sedadlo s vámi.

Třídu „SLEEPER“ si mohou lajznout i uťáplí turisťáčci s úzkými rameny a bojácnou povahou. Dostanete místenku, své jméno dokonce najdete na seznamu cestujících vylepeném zvenčí na vlaku. K dispozici máte celou vlakovou postel. Nejlepší jsou ty úplně nahoře, kam si můžete zalézt hned a nemusíte čekat, až indičtí spolupasažéři budou svolní ke spánkovému režimu. V tomto typu vlaků občas podepíšete panu průvodčímu papír o tom, že jste byli seznámeni s riziky cestování turistů ve vlaku. Jsou tam poměrně zajímavá upozornění, která však každý alespoň trochu připravený turista vybavený průvodcem zná.

Kromě 2. třídy a třídy Sleeper existují ještě další třídy, luxusnější a dražší. S těmi osobní zkušenost nemáme. Většinou se týkají (alespoň třída nejlepší) turistů, kteří se kolem vás vyfiknutí a vyvonění mihnou na nástupišti. Následují šerpu, jež jim klestí cestu davy, nesouce přitom nad hlavou jejich obrovské kufry. V těch chvílích si připadáte hrozně dobře a současně trochu méněcenně.

Autobusem

Co se týče dopravy silniční, z té již tak nadšeni nejsme. V Indii asfaltovou silnici sice najdete, ale to, v jakém je stavu, odpovídá zhruba českým frekventovaným a nepříliš udržovaným silnicím v období časného jara. Často ovšem asfaltová silnice mezi městy vůbec nevede. Pokud je to cesta na delší vzdálenosti (například celodenní cesta z Lehu do Manalí, sedíte-li na 5sedadle úplně vzadu autobusu), vřele doporučujeme vzít si s sebou velké množství antidepresiv, Kinedrylů, popřípadě prášků proti mořské nemoci. V jedoucím autobuse je také dobré zavírat okýnko, Indové nejsou na Kinedryl zvyklí (a evidentně ani na cestování autobusem), o čemž vypovídají zneřáděné stěny autobusů.

V autobusech určených místním jsou navíc mezery mezi sedadly stavěny na míru typickým indickým rozměrům, měříte-li tudíž více než 160cm, nepočítejte s tím, že se tam vejdete. Ale věřte, že se vždycky najde nějaké řešení, kam s těma vašima ukrutně dlouhýma nohama. Autobusová doprava je každopádně tak neuvěřitelně levná, že snadno odpustíte všechny její nevýhody.

Rikšou

K popojíždění po městech jsou naprosto bezkonkurenční rikši, buď ty moto, nebo cyklo. Některé jsou pohodlné, jiné méně, některé vytuněné, jiné ne. Můžete narazit dokonce i na rikšu s audio výbavou, což dodá cestování po městě úplně jiný rozměr. S rikšáky si většinou moc nepopovídáte, umí jen pár naučených frází, ale bývají spolehliví. Spolehliví v tom, že vás oškubou (z 95%). Pokud se dáte (z 94%). A pokud se nedáte, může se vám stát, že vás uprostřed podivné čtvrti v Dillí vyhodí z rikši ven do monzunové průtrže, jakou jste ještě nezažili. Ale co vás nezabije, to vás posílí. A navíc máte dodnes dobrý pocit z toho, že jste se tenkrát nenechali ošidit.

Metrem

Za vyzkoušení stojí jistě i metro v Dillí, které je modernější a hezčí než to v Praze a které je pro pohyb po Dillí tím nejlepším možným řešením. Metro je neustále nacpané, ale pokud se před cestou metrem nebudete půl dne mýt, utvoří se kolem vás příjemný osobní prostor.

Letadlem

Letecká doprava funguje dobře, až na občasná zpoždění. Zpoždění, kvůli kterým na cestě domů zmeškáte navazující let z Bombaje do Evropy, kvůli kterým ztropíte na letišti nejednu scénu, protože vám řeknou, že si musíte koupit novou letenku (jste přece bohatý bílý turista). V takových chvílích si začnete vážit velkých leteckých dopravců, kteří vám bezplatně poskytnou nový let do Evropy, v takových chvílích řeknete francouzské stevardce, že ji milujete, a na takové chvíle potom doma nejraději vzpomínáte.