Autor: Pavka

Alicudi a Filicudi – ostrovy klidu a pohody u italských břehů

V dopoledním oparu spíše tušíme než vidíme daleko vlevo sicilskou
Etnu a před námi se otevírá pohled na náš dnešní cíl – ostrovy
Filicudi a Alicudi. Čeká nás tříhodinová plavba na ostrovy, které jsou
neprávem tak trochu stranou zájmu.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Liparské ostrovy, místo pro každého

Liparské ostrovy jsou svérázným a zároveň pestrým regionem, který musí uspokojit každého návštěvníka. Pro milovníky termálních lázní je tu ostrov Vulcano s jeho sirným jezírkem a geotermálními lázněmi. Kdo touží poznat na vlastní kůži sirnatý dech fumarolových par, rád se vyšplhá na Gran Cratere, nebo zamíří na ostrov Panarea. Úžasné divadlo má pro zájemce připraveno sopka na ostrově Stromboli a milovníky dalekých výhledů určitě uspokojí 962 metrů vysoký vrchol Monte Fossa delle Felci na ostrově Salina, či již zmiňovaný Gran Cratere na Vulcanu a Pizzo Sopra la Fossa na Stromboli. Pro romantické procházky se nabízí uličky města Lipari na stejnojmenném ostrově a do historie se můžete ponořit u archeologických vykopávek na ostrovech Panarea nebo Lipari.


Západním směrem

Zvláště v letním období přijíždí na ostrovy množství turistů. V té době je docela těžké zde nalézt klidný kout, který by splňoval představu klidné dovolené. Přesto tu takové místo najdete. Za oblačného dopoledne vyplouváme z přístavu Porto di Levante na ostrově Vulcano. Po obeplutí polostrova Vulcanello se před námi otevírá průliv mezi ostrovy Vulcano a Lipari. Pohled na jejich břehy dobře dokumentuje, jak rozdílný je každý ze zdejších ostrovů a jak výrazně se vzájemně odlišují. Zatímco břehy Vulcana vystupují z vody pozvolna, po naší pravé ruce vyrůstají z vody několik desítek metrů vysoké útesy. Přímo před námi ční z vody do výše 60 metrů ostrůvek Pietralunga a hned za ním se krčí poněkud skromnější Pietra Menalda. V dopoledním oparu spíše tušíme než vidíme daleko vlevo sicilskou Etnu a před námi se otevírá pohled na náš dnešní cíl – ostrovy Filicudi a Alicudi. Čeká nás tříhodinová plavba na ostrovy, které jsou neprávem tak trochu stranou zájmu.

Na obzoru Filicudi

Příď naší lodi vytrvale prořezává hladinu Tyrhénského moře a vpravo od nás se v plné kráse tyčí další z Liparkých ostrovů – Salina. Jeho dominanta – vrchol Monte Fossa delle Felci jakoby se shlížel v mořské hladině, ale jinak nic neruší poklidné zářijové dopoledne. Krátce po poledni přistáváme v romantickém a ospalým dojmem působícím přístavu Pecorini a Mare. Pálící slunko a průzračná mořská voda zve ke koupeli. Pohled na množství žahavých medúz u přístavního mola však chuť na ni rychle zahání. Již jsme měli možnost setkat se s nimi a vzpomínka na palčivou bolest, kterou dokážou způsobit, je stále živá.


Přistáli jsme na ostrově, který je považován za již vyhaslou sopku a také se jeho tvář výrazně odlišuje od toho, na co jsme byli na ostatních ostrovech zvyklí. Nejvyšším vrcholem je Fossa Felci (774 m), na jehož svazích se daří terasovitým políčkům, které jsou kromě rybolovu dalším zdrojem obživy pro zdejší obyvatele. Domečky rozeseté po bizarně rozeklaném pobřeží se shlížejí v klidné hladině, když opouštíme ostrov Filicudi a míříme na nejzápadnější výspu Lipar – ostrov Alicudi

Ostrov Alicudi

Tento nejodlehlejší Liparský ostrov, kde na rozloze 5,2 km čtverečních žije 330 stálých obyvatel, můžete nalézt na starých mapách pod označením Ericusa. Byl tak označován podle vřesu, který tu hojně roste na roztroušených skaliscích. I tento ostrov je již vyhaslou sopkou a proto se vzhledem i porostem velmi podobá svému nejbližšímu sousedovi. Jeho nejvyšší vrchol Filo dell Arpa dosahuje výšky 675 m. Zdejší život se soustřeďuje pouze do okolí přístavu, nad nímž jsou ve svahu roztroušeny jednotlivé domky. Neexistuje zde žádná jiná doprava než pěší, s výjimkou oslíka, který dopravuje turisty nebo jejich zavazadla do jediného zdejšího hotelu. Je zajímavé procházet se po vydlážděných cestičkách mezi domy a stoupat výše a výše do svahu. Nejen proto, že se Vám otevírají nové a nové výhledy na okolní ostrovy, ale i proto, že se tak můžete, byť velmi zběžně, seznamovat s nelehkým životem zdejších obyvatel. Jen představovat si můžeme, kolik lopoty a dřiny stálo za zbudováním jejich obydlí v tomto těžko přístupném terénu.


Při toulání po kamenných stezkách lze vysledovat určité specifikum v uspořádání zdejších domů. Všechny mají jednotlivé pokoje uspořádány v řadě vedle sebe, ale do všech se vchází z venkovní terasy, která je spojuje a stává se tak po většinu roku jakýmsi přirozeným centrem dění v domě. Snad jen v zimním období, kdy se vlády nad ostrovem ujme vítr a déšť, se rodinný život přesune do některé z místností uvnitř domu.

Jak se zde mohou lidé uživit? Na výběr toho moc není. Na ostrově se pěstují olivy a kapary a na okolní moře vyjíždějí rybářské loďky. Po několik měsíců v roce ožívá ostrov i skromným turistickým ruchem, ale jinak se stává spíše rájem pro romantiky, toužící po klidné dovolené. Od kostelíka., kde se slouží pravidelné bohoslužby, sestupujeme zpět do přístavu, který tvoří jen pár domků srocených kolem přístavního mola. Čas nezbývá ani na výstup na Filo dell Arpa (Struna Harfy) ani na skalní val Scollio della Galera na západní nehostinné straně ostrova. Odpustit jsme si museli i archeologické vykopávky s nálezy ze 4 stol. př. n. l., protože čas našeho odjezdu se přiblížil. V přístavu se setkáváme s lodním trajektem společnosti N.G.V., který sem pravidelně zajíždí a je takřka jediným pojítkem s okolním světem. Zvláště v zimním období se stává, že mu bouřlivé počasí znemožní vjezd do přístavu a ostrov zůstává i třeba po dobu dvou týdnů bez spojení.


Filicudi od severu

Příď lodi před sebou znovu rozhrnuje mořské vlnky, ve kterých se často objevují mohutné medúzy. Ostrov Filicudi tentokrát obeplouváme ze severní strany, která nám v postupujícím podvečeru a houstnoucích mracích připadá ponurá a nepřístupná. Několik minut se zdržíme u západního výběžku ostrova. Mohutná jeskyně s propadlým stropem na úrovni mořské hladiny Rotta del Bue Marino je toho příčinou. Plavba podél pobřeží s mohutnými erozními rýhami nás přivádí do přístavu Filicudi Porto. Ten už nám nepřipadá tak romantický, jako jeho „kolega“ na opačné straně ostrova. Snad za to může opuštěně vyhlížející hotel u přístaviště, pivo popíjející „dorost“ u přístavního mola a možná i blížící se večer a mraky kupící se nad ostrovem. A tak jen rychle zamíříme na vykopávky prehistorického sídliště na Capo Grazziano a kolem skromných vinic se vrátíme zpět do přístavu.

Zpět na ostrov Vulcano

S prvními dešťovými kapkami odrážíme z přístaviště a míříme na volné moře. Ostrov o rozloze 9,6 km čtverečních a se 600 obyvateli necháváme za zádí. Dešťové mraky jakoby se mezitím zarazily o mohutné vrcholy ostrova Salina a tak nás na posledním úseku dnešní plavby už déšť nedoprovází. U útesů ostrova Lipari, nás z letargie ještě vytrhne osamělý delfín, který jakoby symbolicky zakončuje naši cestu na odlehlé, pro někoho však snad právě proto půvabné ostrovy Filicudi a Alicudi.

Liparské ostrovy, místo pro každého

Liparské ostrovy jsou svérázným a zároveň pestrým regionem, který musí uspokojit každého návštěvníka. Pro milovníky termálních lázní je tu ostrov Vulcano s jeho sirným jezírkem a geotermálními lázněmi. Kdo touží poznat na vlastní kůži sirnatý dech fumarolových par, rád se vyšplhá na Gran Cratere, nebo zamíří na ostrov Panarea. Úžasné divadlo má pro zájemce připraveno sopka na ostrově Stromboli a milovníky dalekých výhledů určitě uspokojí 962 metrů vysoký vrchol Monte Fossa delle Felci na ostrově Salina, či již zmiňovaný Gran Cratere na Vulcanu a Pizzo Sopra la Fossa na Stromboli. Pro romantické procházky se nabízí uličky města Lipari na stejnojmenném ostrově a do historie se můžete ponořit u archeologických vykopávek na ostrovech Panarea nebo Lipari.


Západním směrem

Zvláště v letním období přijíždí na ostrovy množství turistů. V té době je docela těžké zde nalézt klidný kout, který by splňoval představu klidné dovolené. Přesto tu takové místo najdete. Za oblačného dopoledne vyplouváme z přístavu Porto di Levante na ostrově Vulcano. Po obeplutí polostrova Vulcanello se před námi otevírá průliv mezi ostrovy Vulcano a Lipari. Pohled na jejich břehy dobře dokumentuje, jak rozdílný je každý ze zdejších ostrovů a jak výrazně se vzájemně odlišují. Zatímco břehy Vulcana vystupují z vody pozvolna, po naší pravé ruce vyrůstají z vody několik desítek metrů vysoké útesy. Přímo před námi ční z vody do výše 60 metrů ostrůvek Pietralunga a hned za ním se krčí poněkud skromnější Pietra Menalda. V dopoledním oparu spíše tušíme než vidíme daleko vlevo sicilskou Etnu a před námi se otevírá pohled na náš dnešní cíl – ostrovy Filicudi a Alicudi. Čeká nás tříhodinová plavba na ostrovy, které jsou neprávem tak trochu stranou zájmu.

Na obzoru Filicudi

Příď naší lodi vytrvale prořezává hladinu Tyrhénského moře a vpravo od nás se v plné kráse tyčí další z Liparkých ostrovů – Salina. Jeho dominanta – vrchol Monte Fossa delle Felci jakoby se shlížel v mořské hladině, ale jinak nic neruší poklidné zářijové dopoledne. Krátce po poledni přistáváme v romantickém a ospalým dojmem působícím přístavu Pecorini a Mare. Pálící slunko a průzračná mořská voda zve ke koupeli. Pohled na množství žahavých medúz u přístavního mola však chuť na ni rychle zahání. Již jsme měli možnost setkat se s nimi a vzpomínka na palčivou bolest, kterou dokážou způsobit, je stále živá.


Přistáli jsme na ostrově, který je považován za již vyhaslou sopku a také se jeho tvář výrazně odlišuje od toho, na co jsme byli na ostatních ostrovech zvyklí. Nejvyšším vrcholem je Fossa Felci (774 m), na jehož svazích se daří terasovitým políčkům, které jsou kromě rybolovu dalším zdrojem obživy pro zdejší obyvatele. Domečky rozeseté po bizarně rozeklaném pobřeží se shlížejí v klidné hladině, když opouštíme ostrov Filicudi a míříme na nejzápadnější výspu Lipar – ostrov Alicudi

Ostrov Alicudi

Tento nejodlehlejší Liparský ostrov, kde na rozloze 5,2 km čtverečních žije 330 stálých obyvatel, můžete nalézt na starých mapách pod označením Ericusa. Byl tak označován podle vřesu, který tu hojně roste na roztroušených skaliscích. I tento ostrov je již vyhaslou sopkou a proto se vzhledem i porostem velmi podobá svému nejbližšímu sousedovi. Jeho nejvyšší vrchol Filo dell Arpa dosahuje výšky 675 m. Zdejší život se soustřeďuje pouze do okolí přístavu, nad nímž jsou ve svahu roztroušeny jednotlivé domky. Neexistuje zde žádná jiná doprava než pěší, s výjimkou oslíka, který dopravuje turisty nebo jejich zavazadla do jediného zdejšího hotelu. Je zajímavé procházet se po vydlážděných cestičkách mezi domy a stoupat výše a výše do svahu. Nejen proto, že se Vám otevírají nové a nové výhledy na okolní ostrovy, ale i proto, že se tak můžete, byť velmi zběžně, seznamovat s nelehkým životem zdejších obyvatel. Jen představovat si můžeme, kolik lopoty a dřiny stálo za zbudováním jejich obydlí v tomto těžko přístupném terénu.


Při toulání po kamenných stezkách lze vysledovat určité specifikum v uspořádání zdejších domů. Všechny mají jednotlivé pokoje uspořádány v řadě vedle sebe, ale do všech se vchází z venkovní terasy, která je spojuje a stává se tak po většinu roku jakýmsi přirozeným centrem dění v domě. Snad jen v zimním období, kdy se vlády nad ostrovem ujme vítr a déšť, se rodinný život přesune do některé z místností uvnitř domu.

Jak se zde mohou lidé uživit? Na výběr toho moc není. Na ostrově se pěstují olivy a kapary a na okolní moře vyjíždějí rybářské loďky. Po několik měsíců v roce ožívá ostrov i skromným turistickým ruchem, ale jinak se stává spíše rájem pro romantiky, toužící po klidné dovolené. Od kostelíka., kde se slouží pravidelné bohoslužby, sestupujeme zpět do přístavu, který tvoří jen pár domků srocených kolem přístavního mola. Čas nezbývá ani na výstup na Filo dell Arpa (Struna Harfy) ani na skalní val Scollio della Galera na západní nehostinné straně ostrova. Odpustit jsme si museli i archeologické vykopávky s nálezy ze 4 stol. př. n. l., protože čas našeho odjezdu se přiblížil. V přístavu se setkáváme s lodním trajektem společnosti N.G.V., který sem pravidelně zajíždí a je takřka jediným pojítkem s okolním světem. Zvláště v zimním období se stává, že mu bouřlivé počasí znemožní vjezd do přístavu a ostrov zůstává i třeba po dobu dvou týdnů bez spojení.


Filicudi od severu

Příď lodi před sebou znovu rozhrnuje mořské vlnky, ve kterých se často objevují mohutné medúzy. Ostrov Filicudi tentokrát obeplouváme ze severní strany, která nám v postupujícím podvečeru a houstnoucích mracích připadá ponurá a nepřístupná. Několik minut se zdržíme u západního výběžku ostrova. Mohutná jeskyně s propadlým stropem na úrovni mořské hladiny Rotta del Bue Marino je toho příčinou. Plavba podél pobřeží s mohutnými erozními rýhami nás přivádí do přístavu Filicudi Porto. Ten už nám nepřipadá tak romantický, jako jeho „kolega“ na opačné straně ostrova. Snad za to může opuštěně vyhlížející hotel u přístaviště, pivo popíjející „dorost“ u přístavního mola a možná i blížící se večer a mraky kupící se nad ostrovem. A tak jen rychle zamíříme na vykopávky prehistorického sídliště na Capo Grazziano a kolem skromných vinic se vrátíme zpět do přístavu.

Zpět na ostrov Vulcano

S prvními dešťovými kapkami odrážíme z přístaviště a míříme na volné moře. Ostrov o rozloze 9,6 km čtverečních a se 600 obyvateli necháváme za zádí. Dešťové mraky jakoby se mezitím zarazily o mohutné vrcholy ostrova Salina a tak nás na posledním úseku dnešní plavby už déšť nedoprovází. U útesů ostrova Lipari, nás z letargie ještě vytrhne osamělý delfín, který jakoby symbolicky zakončuje naši cestu na odlehlé, pro někoho však snad právě proto půvabné ostrovy Filicudi a Alicudi.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Bretaňský Pont Aven

Pro většinu návštěvníků severozápadní části Francie se hlavním
magnetem jejich cesty nejčastěji stává magické a zároveň trochu drsné
mořské pobřeží. Někdo se naopak rád jen tak potuluje charakteristickými
bretaňskými městečky a vesnicemi a vstřebává jejich atmosféru. Jiného
zaujme třeba architektura Quimperu, starobylý půvab přístavu Concernau,
vzdorné Saint Malo či magický Saint-Michel v Normandii. Zamiřme však
do místa ne snad tolik známého, ale snad právě o to
romantičtějšího a půvabnějšího – do bretaňské vesničky Pont
Aven.

Pro většinu návštěvníků severozápadní části Francie se hlavním magnetem jejich cesty nejčastěji stává magické a zároveň trochu drsné mořské pobřeží. Někdo se naopak rád jen tak potuluje charakteristickými bretaňskými městečky a vesnicemi a vstřebává jejich atmosféru. Jiného zaujme třeba architektura Quimperu, starobylý půvab přístavu Concernau, vzdorné Saint Malo či magický Saint-Michel v Normandii. Zamiřme však do místa ne snad tolik známého, ale snad právě o to romantičtějšího a půvabnějšího – do bretaňské vesničky Pont Aven.

Malířská vesnička


Tuto malebnou vísku s necelými třemi tisícovkami stálých obyvatel nalezneme v regionu Bretaň, v departamentu Finiístére. Mluvit o Pont Aven a vyhnout se zmínce o Paulu Gaugainovi, který svůj život spojil s tímto místem hned několikrát, se dá opravdu jen těžko. Jeho pobyt v roce 1886 a následně i v roce 1888 je dodnes připomínán na každém kroku. Na padesát soukromých obrazových galerií prezentuje jeho působení v těchto místech. Při pohledu na romantická zákoutí na březích říčky Aven, člověk pochopí zájem malířů o zdejší kraj. Zvláště Gaugainův pobyt před jeho odjezdem na Tahiti, zpopularizoval Pont Aven v celé malířské obci. Hlavně díky němu sem brzy začali přijíždět za inspirací třeba Emil Bernard či Paul Sérusier, kteří se spolu s Gaugainem zasloužili na konci 19. století o vznik tzv. Pont Avenské malířské školy. Ale nejen francouzští malíři zde nacházeli polibky múzy. Dalším, koho tento kout Bretaně výrazně ovlivnil, byl například anglický malíř Robert Polhill Bevan, který za impuls ke vzniku svých litografických děl označil právě pobyt v Pont Aven.

Za klapotu mlýnského kola

Označení „město malířů“ není jediným přídomkem, kterým se tato víska může pyšnit. Stačí krátká procházka vesničkou a člověk pochopí, co spojuje Pont Aven a označení „město 14 domů a 15 mlýnů“. Jak idylicky musel znít veselý klapot mlýnů, které v dřívějších dobách lemovaly tok zdejší šumivé bystřiny.


Jen rámcovou představu nám dnes poskytuje jeden z mála dochovaných mlýnů s jeho typickým mlýnským kolem, který stojí pár desítek metrů od zdejšího přístavu. Kromě toho, že dotváří atmosféru a stylovost prosperující restaurace, stává se zároveň vděčným objektem fotografických objektivů, které jinde jen těžko pátrají po připomínce dřívějších mlýnů. Klapot otáčejícího se kola dnes už jen tvoří kulisu pro posezení návštěvníků restaurace. Jeho charakteristický zvuk naplňuje úzké údolí a proti proudu říčky Aven se nese stovky metrů daleko. I vy si jej můžete vychutnat při posezení nad některou z bretaňských specialit.

Za Pont Avenskou specialitou

Krámky s keramikou a textilními výrobky pochopitelně poutají pozornost návštěvníků. Výrazná vůně linoucí se z obchůdku nedaleko přístaviště, spolehlivě zaplaší myšlenky na cokoliv jiného. Máslové sušenky patří k tradici městečka stejně tak jako obrazové galerie, klapající mlýnská kola či žulový most, klenoucí se přes říčku, kterému vděčí městečko za svůj název (pont – most). Těžko můžete opustit toto místo, aniž byste si koupili zdobenou, smaltovanou krabici, která obsahuje tuto křehkou a voňavou dobrotu. Zhlédnout jejich výrobu nebo se jen tak potulovat obchůdkem provoněným jejich aroma patří jistě k těm příjemným zážitkům.

Z Pont Avenské kuchyně

K posezení v Pont Aven Vás zvou nejen restaurace, ale i v této oblasti velmi oblíbené crepérie, s bohatou nabídkou palačinek. Před jejich návštěvou snad jen stručnou informaci pro Vaši lepší orientaci. Ochotný personál Vám nabídne dva základní druhy zdejších palačinek. Vybrat si můžete z crepes (připravované z bílé pšeničné mouky), do kterých se přidávají sladké náplně. Zatímco tmavší galettes jsou připravovány z celozrnné mouky a jako jejich náplň se hodí rozličné slané směsi.


Tím o všem kulinářská nabídky nekončí. Na jídelních lístcích tu najdete různé druhy atlantických ryb – sardinkami počínaje a těmi velkými rybami konče. Na žádném stole nemohou pochopitelně chybět ani krevety. A pokud budete ochotni sáhnout hluboko do peněženky, bez problému najdete v jídelním lístku ústřice, uchovávané do poslední chvíle v mořské vodě a před samotnou konzumací zakápnuté citrónovou šťávou. Poněkud finančně náročné je menu v podobě několikapatrových talířů, kde jsou na ledové tříšti servírovány „dary moře“, mezi nimiž má nejčestnější místo oblíbený humr. Brzy pochopíte, že k nim přikládané sady nejrůznějších „dloubátek a páčidel“ jsou pro konzumaci nezbytné. Ani pokud nejste milovníky experimentů, nebudete se tu cítit ošizeni. Co třeba bretaňské fazole, bretaňské kuře nebo tuňák s rajčaty a bramborovou kaší? A pochoutkou může být docela obyčejný chléb se slaným máslem – pozůstatkem z dob, kdy o lednicích lidé neměli ani potuchy a nasolování másla bylo jediným způsobem jeho uchování. Bretaňská kuchyně Vás přesvědčí o své bohatosti. Co si dát jako malý dezert po dobrém jídle takový Farsach du Finistere – sladkost se švestkami? Příjemné je i posezení u cidre – 4–7% alkoholického jablečného moštu či pro něžnější pohlaví u sklenky likéru z mořských řas, které mají kromě jiného údajně i posilující účinek na ženskou potenci. Kdo ví?

Po okolí Pont Aven

Po dobré večeři, zvláště za letních večerů, není na škodu příjemná procházka proti proudu říčky Aven. Po necelém kilometru dojdete k „Lesu lásky“ (Bois D´Amour), k místu, kde často své malířské stojany rozestavovali již zmiňovaní malíři pont avenské školy.

A pokud se zdržíte déle, je možné doporučit Vaší pozornosti kapli Trémalo v prudkém svahu nad vesnicí. Ani tady se nevyhnete setkání s malířskou minulostí Pont Aven. Krucifix ve zmiňované kapli se stal inspirací pro vznik obrazu „Žlutý Kristus“ a zde používaná technika zploštělých barev a zjednodušených tvarů se promítla i do dalšího díla – „Bretaňské venkovanky“ (Paysonnes Bretonnes).

Adieu Pont Aven

Nízké životní náklady a možnost inspirace Pont Aven svého času lákaly francouzské malíře k letním pobytům. Zatímco dnes životní náklady i zde znatelně stouply, možnost inspirace tu stále čeká na každého z nás. Nechte se i vy inspirovat a okouzlit tímto kouzelným místem. Navštivte Bretaň, navštivte Pont Aven!

Pro většinu návštěvníků severozápadní části Francie se hlavním magnetem jejich cesty nejčastěji stává magické a zároveň trochu drsné mořské pobřeží. Někdo se naopak rád jen tak potuluje charakteristickými bretaňskými městečky a vesnicemi a vstřebává jejich atmosféru. Jiného zaujme třeba architektura Quimperu, starobylý půvab přístavu Concernau, vzdorné Saint Malo či magický Saint-Michel v Normandii. Zamiřme však do místa ne snad tolik známého, ale snad právě o to romantičtějšího a půvabnějšího – do bretaňské vesničky Pont Aven.

Malířská vesnička


Tuto malebnou vísku s necelými třemi tisícovkami stálých obyvatel nalezneme v regionu Bretaň, v departamentu Finiístére. Mluvit o Pont Aven a vyhnout se zmínce o Paulu Gaugainovi, který svůj život spojil s tímto místem hned několikrát, se dá opravdu jen těžko. Jeho pobyt v roce 1886 a následně i v roce 1888 je dodnes připomínán na každém kroku. Na padesát soukromých obrazových galerií prezentuje jeho působení v těchto místech. Při pohledu na romantická zákoutí na březích říčky Aven, člověk pochopí zájem malířů o zdejší kraj. Zvláště Gaugainův pobyt před jeho odjezdem na Tahiti, zpopularizoval Pont Aven v celé malířské obci. Hlavně díky němu sem brzy začali přijíždět za inspirací třeba Emil Bernard či Paul Sérusier, kteří se spolu s Gaugainem zasloužili na konci 19. století o vznik tzv. Pont Avenské malířské školy. Ale nejen francouzští malíři zde nacházeli polibky múzy. Dalším, koho tento kout Bretaně výrazně ovlivnil, byl například anglický malíř Robert Polhill Bevan, který za impuls ke vzniku svých litografických děl označil právě pobyt v Pont Aven.

Za klapotu mlýnského kola

Označení „město malířů“ není jediným přídomkem, kterým se tato víska může pyšnit. Stačí krátká procházka vesničkou a člověk pochopí, co spojuje Pont Aven a označení „město 14 domů a 15 mlýnů“. Jak idylicky musel znít veselý klapot mlýnů, které v dřívějších dobách lemovaly tok zdejší šumivé bystřiny.


Jen rámcovou představu nám dnes poskytuje jeden z mála dochovaných mlýnů s jeho typickým mlýnským kolem, který stojí pár desítek metrů od zdejšího přístavu. Kromě toho, že dotváří atmosféru a stylovost prosperující restaurace, stává se zároveň vděčným objektem fotografických objektivů, které jinde jen těžko pátrají po připomínce dřívějších mlýnů. Klapot otáčejícího se kola dnes už jen tvoří kulisu pro posezení návštěvníků restaurace. Jeho charakteristický zvuk naplňuje úzké údolí a proti proudu říčky Aven se nese stovky metrů daleko. I vy si jej můžete vychutnat při posezení nad některou z bretaňských specialit.

Za Pont Avenskou specialitou

Krámky s keramikou a textilními výrobky pochopitelně poutají pozornost návštěvníků. Výrazná vůně linoucí se z obchůdku nedaleko přístaviště, spolehlivě zaplaší myšlenky na cokoliv jiného. Máslové sušenky patří k tradici městečka stejně tak jako obrazové galerie, klapající mlýnská kola či žulový most, klenoucí se přes říčku, kterému vděčí městečko za svůj název (pont – most). Těžko můžete opustit toto místo, aniž byste si koupili zdobenou, smaltovanou krabici, která obsahuje tuto křehkou a voňavou dobrotu. Zhlédnout jejich výrobu nebo se jen tak potulovat obchůdkem provoněným jejich aroma patří jistě k těm příjemným zážitkům.

Z Pont Avenské kuchyně

K posezení v Pont Aven Vás zvou nejen restaurace, ale i v této oblasti velmi oblíbené crepérie, s bohatou nabídkou palačinek. Před jejich návštěvou snad jen stručnou informaci pro Vaši lepší orientaci. Ochotný personál Vám nabídne dva základní druhy zdejších palačinek. Vybrat si můžete z crepes (připravované z bílé pšeničné mouky), do kterých se přidávají sladké náplně. Zatímco tmavší galettes jsou připravovány z celozrnné mouky a jako jejich náplň se hodí rozličné slané směsi.


Tím o všem kulinářská nabídky nekončí. Na jídelních lístcích tu najdete různé druhy atlantických ryb – sardinkami počínaje a těmi velkými rybami konče. Na žádném stole nemohou pochopitelně chybět ani krevety. A pokud budete ochotni sáhnout hluboko do peněženky, bez problému najdete v jídelním lístku ústřice, uchovávané do poslední chvíle v mořské vodě a před samotnou konzumací zakápnuté citrónovou šťávou. Poněkud finančně náročné je menu v podobě několikapatrových talířů, kde jsou na ledové tříšti servírovány „dary moře“, mezi nimiž má nejčestnější místo oblíbený humr. Brzy pochopíte, že k nim přikládané sady nejrůznějších „dloubátek a páčidel“ jsou pro konzumaci nezbytné. Ani pokud nejste milovníky experimentů, nebudete se tu cítit ošizeni. Co třeba bretaňské fazole, bretaňské kuře nebo tuňák s rajčaty a bramborovou kaší? A pochoutkou může být docela obyčejný chléb se slaným máslem – pozůstatkem z dob, kdy o lednicích lidé neměli ani potuchy a nasolování másla bylo jediným způsobem jeho uchování. Bretaňská kuchyně Vás přesvědčí o své bohatosti. Co si dát jako malý dezert po dobrém jídle takový Farsach du Finistere – sladkost se švestkami? Příjemné je i posezení u cidre – 4–7% alkoholického jablečného moštu či pro něžnější pohlaví u sklenky likéru z mořských řas, které mají kromě jiného údajně i posilující účinek na ženskou potenci. Kdo ví?

Po okolí Pont Aven

Po dobré večeři, zvláště za letních večerů, není na škodu příjemná procházka proti proudu říčky Aven. Po necelém kilometru dojdete k „Lesu lásky“ (Bois D´Amour), k místu, kde často své malířské stojany rozestavovali již zmiňovaní malíři pont avenské školy.

A pokud se zdržíte déle, je možné doporučit Vaší pozornosti kapli Trémalo v prudkém svahu nad vesnicí. Ani tady se nevyhnete setkání s malířskou minulostí Pont Aven. Krucifix ve zmiňované kapli se stal inspirací pro vznik obrazu „Žlutý Kristus“ a zde používaná technika zploštělých barev a zjednodušených tvarů se promítla i do dalšího díla – „Bretaňské venkovanky“ (Paysonnes Bretonnes).

Adieu Pont Aven

Nízké životní náklady a možnost inspirace Pont Aven svého času lákaly francouzské malíře k letním pobytům. Zatímco dnes životní náklady i zde znatelně stouply, možnost inspirace tu stále čeká na každého z nás. Nechte se i vy inspirovat a okouzlit tímto kouzelným místem. Navštivte Bretaň, navštivte Pont Aven!

Doprava Liparských ostrovů

Liparské ostrovy jsou ostrovy u pobřeží Sicílie, a tak se doprava
mezi nimi nemůže obejít bez lodí. Pojďme se nyní podívat na to, jakým
způsobem se můžete mezi ostrovy Vulcano, Lipari, Salina, Filicudi, Alicudi,
Panarea, Stromboli a samozřejmě přístavy Neapol a Milazzo na italské
pevnině, dopravovat.

Kudy na Liparské ostrovy?

Liparské ostrovy jsou ostrovy u pobřeží Sicílie, a tak se doprava mezi nimi nemůže obejít bez lodí. Pojďme se nyní podívat na to, jakým způsobem se můžete mezi ostrovy Vulcano, Lipari, Salina, Filicudi, Alicudi, Panarea, Stromboli a samozřejmě přístavy Neapol a Milazzo na italské pevnině, dopravovat.


Pomalu a levněji, nebo rychle a draho?

Na vybranou máme mezi poněkud robustnějšími levnějšími, ale pomalejšími trajekty a rychlejšími, ale dražšími plavidly – aliscafy. V každém případě je třeba si ujasnit, kolik hodláme utratit, zda cestujeme svým dopravním prostředkem či ne a nakolik je pro nás důležitý čas strávený na cestě.

Vzhůru na trajekt

V případě, že cestujeme vlastním vozidlem, tak je věc jasně daná. O vaši dopravu se postarají velké osobní trajekty, které pravidelně pendlují mezi všemi ostrovy Liparského soustroví. Společnost Siremar tu provozuje kromě jiných i na zdejší poměry obří trajekt Isla di Stromboli, který nabízí dostatek prostoru jak pro osobní vozidla, tak i prostorné paluby pro pasažéry. I otázka ceny vyznívá jednoznačně příznivěji pro tento způsob dopravy, a tak snad jediným mínusem tohoto druhu přepravy se jeví časové hledisko.

Kdy, jak a s kým na Liparské ostrovy

Druhou lodní společností, která provozuje trajektovou přepravu v oblasti Lipar, je společnost N. G. I. (Navigazione Generale Italiana) se sídlem v Mesině, která na pravidelné spoje nasazuje hned trojici plavidel. Zatímco lodě Bridge a Ulisse dosahují shodné délky 94 m a pyšní se výtlakem 1396 tun, o něco menší Helga nabízí délku 76 m při výtlaku 999 tun. Je třeba říci, že čas, který u těchto tří lodí rozhodně nehraje významnou roli. Pokud někam spěcháte, rozhodně pro Vás nebudou tím ideálním dopravním prostředkem. Svou kolébavou a rozvážnou plavbou ze všeho nejvíce připomínají velkou kačenu doprovázenou malými káčaty, která zdobí boky lodě jménem Bridge. Je to velmi působivý pohled, když vidíte plout po hladině Tyrhénského moře kačenu v nadživotní velikosti, vyvedenou v zářivých barvách s dorostem v závěsu, a vše doprovázené brumláním lodního motoru.

Když čas není naším pánem


Za všeobecně spolehlivější pro plavbu v tomto regionu jsou považovány trajekty. Jejich robustnost a lepší stabilita jim umožňuje plavbu i za bouřlivého počasí. Přesto jsou dny, kdy se ani oni nedostanou do všech přístavů. My jsme to osobně zažili na ostrovu Vulcano, kde se po jedné noční bouři moře natolik rozvlnilo, že neumožnilo přistát v přístavu Porto di Levante ani tomu největšímu ze zdejší flotily trajektů – Isola di Stromboli. Přesto ani u nich si nemůžete být jisti přesnou dobou odjezdu a dodržením jízdního řádu během plavby. Jsme v Itálii, kde se předpisy ani jízdní řády neberou až tak moc vážně. My jsme měli možnost seznámit se s volnějším pojetím jízdního řádu hned při naší první plavbě ze Sicílie na ostrov Vulcano. Plánovaný odjezd spoje už dávno vypršel, přesto kolem trajektu Idoly di Vulcano vládl klid, který narušovaly jen skupinky cestujících čekajících na odjezd. Teprve po půlhodině čekání se ukázala pravá příčina čekání. S mohutným troubením se přihnala cisterna, která teprve přivezla palivo pro obří loď. Ta toho spolyká opravdu hodně, a tak se tankování protáhlo skoro na celou hodinu a my jsme s dvouhodinovým zpožděním odrazili od břehů Sicílie. V rámci objektivity je třeba říci, že podobné problémy nevládnou pouze v Milazzu, ale i ve vzdálené Neapoli, kam se tento kolos dostane po celonoční plavbě. Není výjimkou, že z tohoto přístavu vyplouvají lodě i s jednodenním zpožděním, což některé cestovní kanceláře odradilo od dopravy svých klientů na ostrovy právě tímto lodním spojem.. Přes všechna zmiňovaná rizika se můžeme spolehnout na to, že nás zmiňované lodě dopraví do cíle celkem spolehlivě. Někdy snad za cenu určitého zdržení, ale určitě bezpečně.


Na Lipary snadno a rychle

Podstatně rychlejší způsob dopravy nabízejí rychlolodě – aliscafy, které denně pendlují mezi ostrovy. Jejich hlavní nevýhodou je znatelně vyšší cena v porovnání s trajektovou dopravu, naopak velkou devízou je rychlost, kterou zákazníkům nabízejí. K porovnání nám může posloužit třeba úsek mezi přístavem Milazzo a ostrovem Vulcano, kterou trajekt zdola za hodinu a třičtvrtě, zatímco aliscaf jím „proletí“ za 40 minut. Samozřejmě záleží na vzdálenosti, kterou potřebujete zdolat. Časová úspora je minimální, pokud hodláme cestovat třeba z Vulcana na sousední ostrov Lipari. Do diametrálně odlišné situace se však ale dostaneme, pokud cestujeme na některý z odlehlejších Liparských ostrovů, kdy časová úspora roste geometrickou řadou. Provoz rychlých lodních spojů zajišťují obě již zmiňované společnosti Siremar a N. G. I. , k nimž se ještě přidává společnost Ustica Lines a SNAV, které s podobnými typy lodí nabízejí stejné služby. Mezi nejexponovanějšími přístavy jezdí tyto spoje prakticky každé dvě hodiny. Provozované lodě vypadají při pohledu z venku poměrně zachovale, jejich interiér už však roky služby nezapře. Ty se nejmarkantněji projevují ve chvíli, kdy se motory rozbíhají do vyšších obrátek a loď nabírá cestovní rychlost. V tu chvíli se za nimi v délce několika set metrů rozvine mrak černočerného kouře, který se nad mořskou hladinou jen pomalu rozplývá.

Na shledanou Liparské ostrovy


Při pohledu na síť lodních linek spojujících jednotlivé ostrovy, lze za hlavní trasu považovat tu, která začíná v přístavu Milazzo a přes přístavy Porto di Levante, Lipari, Panarea, Ginostra a Stromboli míří až do Neapole. Za optimálních podmínek loď vyplouvá v 15 hod a do Neapole připlouvá v 8hod ráno druhého dne. Znovu připomínám za optimálních podmínek! Tedy v případě, že přeje nejen počasí, ale že se dobře vyspal nejen kapitán, ale i pracovníci čerpacích stanic, řidiči cisteren, … Nepravidelné spojení mají ostrovy i s Palermem a Messinou, ale v těchto případech se jedná spíše o příležitostné plavby. Lodní provoz mezi ostrovy utichá zhruba kolem desáté hodiny večerní s tím, že první spoje vyjíždí kolem páté hodiny ranní. Povětrnostní podmínky mají zásadní vliv na provoz lodních linek a zatímco přístavy jako Lipari, Rinella či Stromboli přerušují svůj provoz jen výjimečně, u těch vzdálenějších (Alicudi, Filicudi) může být přístav uzavřen třeba i dva týdny (zvláště v zimních měsících). Ať už se za svého pobytu na Liparských ostrovech rozhodnete pro ten či onen způsob lodní dopravy, vězte, že Vás pokaždé na konci Vaší cesty bude čekat malý přírodní ráj – Liparské ostrovy.

Kudy na Liparské ostrovy?

Liparské ostrovy jsou ostrovy u pobřeží Sicílie, a tak se doprava mezi nimi nemůže obejít bez lodí. Pojďme se nyní podívat na to, jakým způsobem se můžete mezi ostrovy Vulcano, Lipari, Salina, Filicudi, Alicudi, Panarea, Stromboli a samozřejmě přístavy Neapol a Milazzo na italské pevnině, dopravovat.


Pomalu a levněji, nebo rychle a draho?

Na vybranou máme mezi poněkud robustnějšími levnějšími, ale pomalejšími trajekty a rychlejšími, ale dražšími plavidly – aliscafy. V každém případě je třeba si ujasnit, kolik hodláme utratit, zda cestujeme svým dopravním prostředkem či ne a nakolik je pro nás důležitý čas strávený na cestě.

Vzhůru na trajekt

V případě, že cestujeme vlastním vozidlem, tak je věc jasně daná. O vaši dopravu se postarají velké osobní trajekty, které pravidelně pendlují mezi všemi ostrovy Liparského soustroví. Společnost Siremar tu provozuje kromě jiných i na zdejší poměry obří trajekt Isla di Stromboli, který nabízí dostatek prostoru jak pro osobní vozidla, tak i prostorné paluby pro pasažéry. I otázka ceny vyznívá jednoznačně příznivěji pro tento způsob dopravy, a tak snad jediným mínusem tohoto druhu přepravy se jeví časové hledisko.

Kdy, jak a s kým na Liparské ostrovy

Druhou lodní společností, která provozuje trajektovou přepravu v oblasti Lipar, je společnost N. G. I. (Navigazione Generale Italiana) se sídlem v Mesině, která na pravidelné spoje nasazuje hned trojici plavidel. Zatímco lodě Bridge a Ulisse dosahují shodné délky 94 m a pyšní se výtlakem 1396 tun, o něco menší Helga nabízí délku 76 m při výtlaku 999 tun. Je třeba říci, že čas, který u těchto tří lodí rozhodně nehraje významnou roli. Pokud někam spěcháte, rozhodně pro Vás nebudou tím ideálním dopravním prostředkem. Svou kolébavou a rozvážnou plavbou ze všeho nejvíce připomínají velkou kačenu doprovázenou malými káčaty, která zdobí boky lodě jménem Bridge. Je to velmi působivý pohled, když vidíte plout po hladině Tyrhénského moře kačenu v nadživotní velikosti, vyvedenou v zářivých barvách s dorostem v závěsu, a vše doprovázené brumláním lodního motoru.

Když čas není naším pánem


Za všeobecně spolehlivější pro plavbu v tomto regionu jsou považovány trajekty. Jejich robustnost a lepší stabilita jim umožňuje plavbu i za bouřlivého počasí. Přesto jsou dny, kdy se ani oni nedostanou do všech přístavů. My jsme to osobně zažili na ostrovu Vulcano, kde se po jedné noční bouři moře natolik rozvlnilo, že neumožnilo přistát v přístavu Porto di Levante ani tomu největšímu ze zdejší flotily trajektů – Isola di Stromboli. Přesto ani u nich si nemůžete být jisti přesnou dobou odjezdu a dodržením jízdního řádu během plavby. Jsme v Itálii, kde se předpisy ani jízdní řády neberou až tak moc vážně. My jsme měli možnost seznámit se s volnějším pojetím jízdního řádu hned při naší první plavbě ze Sicílie na ostrov Vulcano. Plánovaný odjezd spoje už dávno vypršel, přesto kolem trajektu Idoly di Vulcano vládl klid, který narušovaly jen skupinky cestujících čekajících na odjezd. Teprve po půlhodině čekání se ukázala pravá příčina čekání. S mohutným troubením se přihnala cisterna, která teprve přivezla palivo pro obří loď. Ta toho spolyká opravdu hodně, a tak se tankování protáhlo skoro na celou hodinu a my jsme s dvouhodinovým zpožděním odrazili od břehů Sicílie. V rámci objektivity je třeba říci, že podobné problémy nevládnou pouze v Milazzu, ale i ve vzdálené Neapoli, kam se tento kolos dostane po celonoční plavbě. Není výjimkou, že z tohoto přístavu vyplouvají lodě i s jednodenním zpožděním, což některé cestovní kanceláře odradilo od dopravy svých klientů na ostrovy právě tímto lodním spojem.. Přes všechna zmiňovaná rizika se můžeme spolehnout na to, že nás zmiňované lodě dopraví do cíle celkem spolehlivě. Někdy snad za cenu určitého zdržení, ale určitě bezpečně.


Na Lipary snadno a rychle

Podstatně rychlejší způsob dopravy nabízejí rychlolodě – aliscafy, které denně pendlují mezi ostrovy. Jejich hlavní nevýhodou je znatelně vyšší cena v porovnání s trajektovou dopravu, naopak velkou devízou je rychlost, kterou zákazníkům nabízejí. K porovnání nám může posloužit třeba úsek mezi přístavem Milazzo a ostrovem Vulcano, kterou trajekt zdola za hodinu a třičtvrtě, zatímco aliscaf jím „proletí“ za 40 minut. Samozřejmě záleží na vzdálenosti, kterou potřebujete zdolat. Časová úspora je minimální, pokud hodláme cestovat třeba z Vulcana na sousední ostrov Lipari. Do diametrálně odlišné situace se však ale dostaneme, pokud cestujeme na některý z odlehlejších Liparských ostrovů, kdy časová úspora roste geometrickou řadou. Provoz rychlých lodních spojů zajišťují obě již zmiňované společnosti Siremar a N. G. I. , k nimž se ještě přidává společnost Ustica Lines a SNAV, které s podobnými typy lodí nabízejí stejné služby. Mezi nejexponovanějšími přístavy jezdí tyto spoje prakticky každé dvě hodiny. Provozované lodě vypadají při pohledu z venku poměrně zachovale, jejich interiér už však roky služby nezapře. Ty se nejmarkantněji projevují ve chvíli, kdy se motory rozbíhají do vyšších obrátek a loď nabírá cestovní rychlost. V tu chvíli se za nimi v délce několika set metrů rozvine mrak černočerného kouře, který se nad mořskou hladinou jen pomalu rozplývá.

Na shledanou Liparské ostrovy


Při pohledu na síť lodních linek spojujících jednotlivé ostrovy, lze za hlavní trasu považovat tu, která začíná v přístavu Milazzo a přes přístavy Porto di Levante, Lipari, Panarea, Ginostra a Stromboli míří až do Neapole. Za optimálních podmínek loď vyplouvá v 15 hod a do Neapole připlouvá v 8hod ráno druhého dne. Znovu připomínám za optimálních podmínek! Tedy v případě, že přeje nejen počasí, ale že se dobře vyspal nejen kapitán, ale i pracovníci čerpacích stanic, řidiči cisteren, … Nepravidelné spojení mají ostrovy i s Palermem a Messinou, ale v těchto případech se jedná spíše o příležitostné plavby. Lodní provoz mezi ostrovy utichá zhruba kolem desáté hodiny večerní s tím, že první spoje vyjíždí kolem páté hodiny ranní. Povětrnostní podmínky mají zásadní vliv na provoz lodních linek a zatímco přístavy jako Lipari, Rinella či Stromboli přerušují svůj provoz jen výjimečně, u těch vzdálenějších (Alicudi, Filicudi) může být přístav uzavřen třeba i dva týdny (zvláště v zimních měsících). Ať už se za svého pobytu na Liparských ostrovech rozhodnete pro ten či onen způsob lodní dopravy, vězte, že Vás pokaždé na konci Vaší cesty bude čekat malý přírodní ráj – Liparské ostrovy.

Concarneau – město bretaňských rybářů

Jsou místa, která Vás při jejich návštěvě naplňují velkým
očekáváním. Jsou však také místa, u kterých do poslední chvíle
nevíte, co od nich očekávat. Jedním z takových míst je
i městečko Concernau, ležící na západě Francie, v regionu
Bretaň, na které většina z Vás při toulkách bretaňským krajem,
určitě narazí.


V místech, která již dýchají Bretaní

Jsou místa, která Vás při jejich návštěvě naplňují velkým očekáváním. Jsou však také místa, u kterých do poslední chvíle nevíte, co od nich očekávat. Jedním z takových míst je i městečko Concernau, ležící na západě Francie, v regionu Bretaň, na které většina z Vás při toulkách bretaňským krajem, určitě narazí.

Pevnost ve městě, město v pevnosti

To co tomuto městečko v minulosti dodávalo na významu, byla nejen existence přístavu, ale od 13. století i existence opevněného městečka – Ville Close – na ostrůvku v zálivu. Jeho pevnostní zdi chránily obyvatelstvo od nájezdů loupeživých hord v dobách klidnějších a před vojsky oblehatelů v letech válečných. Stoletá válka se stala rozhodujícím impulsem pro zdokonalení opevnění válečným architektem ve službách Ludvíka XIV. – Sébastiena Vaubana. Nic nemůže lépe charakterizovat propojení významu zdejšího městečka jak z hlediska vojensko-strategického, tak z hlediska průmyslového než fakt, že v budovách bývalého komplexu kasáren dnes naleznete museum Musée de la Péche, dokumentující historii zdejšího rybářského průmyslu. Bylo by však chybou vnímat Concarneau pouze jako rybářský přístav nebo historický komplex středověkého opevněného města.


Barvy v ulicích

Každoročně nejen ulice Ville Close, ale i celého města, ožívají festivalem bretaňské hudby a tance Féte des Filets Bleus (Festival modrých sítí), vzniknuvšího na základě slavnosti žehnání rybářským sítím. Setkáte se tu nejen s kapelami a tanečními skupinami. Celé město během festivalu rozkvete různobarevnými bretaňskými kroji, charakterizujícími tento svérázný region. S pestrobarevností se tu však setkáte při každé vaší návštěvě. V rybářském přístavu se o ni starají různobarevně natřené především rybářské bárky, které na svých výpravách za nelehkým živobytím, často vyplouvají i daleko mimo francouzské výsostné vody (většinou k africkým břehům nebo do vod Indického oceánu.

Místo k obědu

V sílícím žáru poledního červencového slunce se těžko hledá stín i v uličkách Ville Close a tak člověk musí vzít zavděk chladivým stínem celé řady restaurací, lemujících uličky opevněného města. Jsme v Bretani, což nám symbolizuje bretaňská vlajka vlající vedle francouzské na pevnostních hradbách a odráží se to i v jídelním lístku. Tomu znovu vévodí velké druhy atlantických ryb. A ti, kteří jsou ochotni sáhnout hlouběji do peněženky, tu mohou ochutnat ústřice, humry a ostatní delikatesy přímořského regionu a v rámci příslušnosti k EU se v nabídce objevují i univerzální pizzy a těstovinová jídla. Nicméně opravdu doporučit můžeme to, co umí bretonci připravit nejlépe – tedy platýze, sardinky, tuňáky, makrely, tresky, langusty,…


Na hradbách

Jsme v turistickém regionu a tak zájemcům o návštěvu komplexu žulových, lišejníkem obrostlých pevnostních hradeb, je jejich návštěva umožněna až po zaplacení 5 EUR. Výhled na přístav i na město s 20 000 obyvatel na pevnině však stojí za to! Palčivé sluneční paprsky se odráží od drobných vlnek čeřících mořskou hladinu, která obklopuje opevněné městečko ze všech stran. Procházka po hradbách, kterým řada obyvatel v minulých stoletích vděčila za své životy, člověka naplňuje klidem a pohodou. Sem nahoru nedoléhá shon uliček naplněných davy turistů. Jen lehké šumění větru, vzdálené zvuky lodních sirén a ruchu v přístavu ruší to absolutní ticho tady nahoře. Z chodníku kopírujícího hradby občas vybíhají pevnostní bašty, nabízející ještě lepší vyhlídku na okolí Ville Close. Okruh po nich bohužel neumožňuje jižní brána, která přerušuje celistvý kruh. Od ní se bohužel musíme ve vlastních stopách vrátit zpět do výchozího bodu naší prohlídky.

Po ulici Rue Vauban

Sestupujeme zpět do hlavní ulice Rue Vauban (nese jméno stavitele zdejšího městského opevnění ze 17. stol.), protínající v severo – jižním směru celý městský komplex. Z obou stran ulic k nám doléhá cinkání příborů, sklenic a nádobí. Jsme ve Francii, kde se při obědě na nějakou tu minutu nekouká, a proto teď kolem druhé hodiny odpolední správný francouzský oběd vrcholí. Zvolna se prodíráme tímto mumrajem, a teprve když jižní branou vyjdeme na mořský břeh, dostáváme se do klidného zákoutí.


Vodní tramvaj

Obdivujeme hradby působící z úrovně mořské hladiny monumentálním dojmem. Brzy přijíždí jakási lodní tramvaj spojující tento konec ostrůvku s protějším břehem, vzdáleným jen pár desítek metrů. Je zajímavé sledovat její rychlost i velmi snadnou manévrovatelnost, která ji umožňuje velmi rychlé přistávací manévry. Za ni vděčí vodním tryskám umístěnými pod čarou ponoru, které na minimum zkracují dobu, během níž je loď schopna přepravit pasažéry na pevný břeh. V duchu vzpomínáme na francouzskou Marseille, turecký Istanbul a další místa, kde se s podobnými vodními „tramvajemi“ můžeme setkat.

Sbohem Concarneau

Je na čase se rozloučit se s Concarneau. Míříme za dalšími cíli, ještě na nás čekají další zážitky při seznamování s rázovitým bretaňským krajem. Ale už teď jsme si jisti, že se sem, byť třeba jen ve vzpomínkách, budeme rádi vracet. Jen snad ještě jedna poznámka. Zkuste přijet do Concernau brzy po ránu. Rybí aukce ve zdejším přístavu Port Péche je věc, kterou byste si neměli nechat ujít.

Liparské tlapky

Návštěva Liparských ostrovů neznamená jen setkání se sopkami a
s projevy jejich činnosti, ale i poznání zdejší přírody. Při
toulkách po ostrovech člověk může pozorovat návrat rostlinstva a
zvířectva do míst, kde po dlouhá staletí a tisíciletí vládl jen oheň a
vulkanická činnost.

Návštěva Liparských ostrovů neznamená jen setkání se sopkami a s projevy jejich činnosti, ale i poznání zdejší přírody. Při toulkách po ostrovech člověk může pozorovat návrat rostlinstva a zvířectva do míst, kde po dlouhá staletí a tisíciletí vládl jen oheň a vulkanická činnost.

Na Liparských ostrovech

Na svazích ať už vyhaslých nebo činných sopek musí člověk vzít zavděk jakýmkoliv projevem života a spokojit se třeba jen s trávou, lišejníky, mechy, v lepším případě keřovitými porosty. A stejně tak je tomu i mezi zástupci fauny. Vděčni jsme byli při naší návštěvě Liparských ostrovů za každé setkání s ovečkou, kozou či oslíkem, ale zcela samostatnou kapitolu představovali zdejší „voříšci“, kteří se jednou coby „miláčkové“, jindy zase jako „parchanti zmlsaní“ zjevovali a brzy opět mizeli na místech veřejných i tam, kde by je člověk jen stěží očekával.


Psí průvodci na kráteru

Nemohu se ubránit dojmu, že náš první aklimatizační výstup na vulkán Gran Cratere byl uspořádán jen proto, abychom si uvědomili, že jakýkoliv výstup v této oblasti bez asistence chlupatého stvoření a bez „bakšiše“ je nemyslitelný. Pro ně věc jasná a samozřejmá, pro nás nemyslitelná, musela nutně vyústit ve střet dvou světonázorů. Velmi záhy jsme měli pochopit, z čeho pramení sebedůvěra v jejich očích a lehce ironický úsměv na jejich tlamičkách. Existence ježibaby v jakési podivné chatrči při výstupové cestě ke kráteru byla věcí zákeřnou a požadavek na poplatek ve výši 3 EUR na osobu věcí nehoráznou. Myslíte-li si, že se nám po tomto extempore dočkali ze strany „voříšků“ nějakého politování, zařadíte se tím do řady nenapravitelných snílků a optimistů. „Cha, cha, cha.“ Opak byl pravdou. Psíci, kteří si během našeho dohadování s „kasírtaškou“ v ženských sukních řádně odpočinuli, teď jako šipky zamířili k okraji kráteru s vizí plných piknikových košíků v našich batozích. Když se ukázala drobná odchylka v jejich kalkulacích, rychle se to promítlo do našich vzájemných vztahů. Je pravda, že ty naše ochladly už na úpatí kopce, zatímco psí vychladly až nahoře u kráteru, o to však rychleji. Mizející vidina svačiny je zdrtila natolik, že mnozí z nás raději nasadili teplé bundy a rychlým tempem zamířili na vrchol. Ani slunko pálící z modré oblohy nedokázalo rozehnat napjatou atmosféru. Zbaběle jsme opustili kráter druhou cestou. Ještě teď vidím výraz opovržení a znechucení v psích očích. Jako kdyby říkaly: „Tak tahle várka turistů se teda fakt nepovedla!“

Vzhůru na Stromboli

Musím říci, že se nám v následujících dnech ulevilo, když jsme při našich cestách nikde nepotkali žádná psiska. Nálada se rychle zlepšovala a dar zapomnění nám dovoloval hledět s optimismem do dalších dní. Cesta na ostrov Stromboli slibovala krásné zážitky, které umocňovalo slunko zářící z bezmračné oblohy od samého rána. Zastávka s koupáním na ostrově Panarea nám ještě dodala na optimismu a nebýt malého konfliktu s chlupáčem na pobřežní promenádě, tak by se den jevil téměř bez kazu. To hafanovo přesvědčení, že námi koupený salám patří jemu, bylo nezlomné. Námi uhájených 10 deka salámu z původního půl kila, bylo možno považovat za vítězství v pravdě Pyrrhovo. Připisujíce další záporné body liparským „psím parchantům“ jsme zamířili na ostrov Stromboli. V našich srdcích jsme zatím intenzivně živili naději, že „ ti holomci chlupatý přece nemůžou být tak blbý, aby se šplhali na činnou sopku!“


Zjevení na vrcholu sopky

Vylodění na ostrově Stromboli přineslo novou naději – po psech nebylo vidu ani slechu. Připadali jsme si jako v ráji a užívali chvíle klidu a pohody. Při výstupu na vrchol sopky jako bychom přímo letěli vzhůru na křídlech optimismu. Fascinující západ slunce, mořská hladina hluboko pod námi a blízkost kráterů činné sopky naplnilo naše duše pokorou, vnitřním klidem a atmosférou očekávání. Jak nádherně bylo tady nahoře bez těch psích „spratků“. Erupce svými vizuálními a zvukovými efekty naplno zaměstnávaly naši pozornost. Ve chvíli, kdy se noc definitivně ujímala vlády nad ostrovem, však stačil jediný pohled stranou, aby nám ztuhla krev v žilách. V posledních záblescích denního světla k nám přicházely čtyři bílé ponožky. Nijak nespěchaly, jisty si svou převahou. Ještě chvíli v nás doutnala naděje, že se jedná jen o přelud, o mámení smyslů. Lehké drcnutí čumáku do našich nohou nás však přesvědčilo o realitě. Všechno v nás jakoby křičelo: „Ti parchanti chlupatí jsou zase tady!!!!!“ Nechtělo se nám věřit, že i tady, na místě téměř posvátném, budeme podrobeni propracované psí metodě vydírání. Přiznávám se. Zbaběle jsme prchli dolů do přístavu, řítíce se hlava nehlava po strmém svahu sopky pokrytém sypkým popelem.

Útěk z ostrova

Ostrov, který se ještě před pár minutami zdál být rájem bez těch psích holomků, už nám tak báječný nepřipadal. Že se nám podařilo hafany setřást, nebyla až tak naše zásluha. Ti nás totiž ponechali svému osudu jako beznadějné případy a raději si počkali na další „menáž“, kterou jim v batozích nesly nahoru další skupiny turistů, teprve vystupující na sopku. Připadali jsme si jako ve zlém snu, když jsme se blížili k přístavišti, z něhož se nesl zuřivý štěkot. Dva psí „hoši“ se tu chtěli seznámit s psí krasavicí, kterou držela její „pěstěná“ panička v náručí. Fenka po počátečních mdlobách, které se o ni pokoušely při pohledu na oba psí otrapy, lehce vzkypěla a snažila se vyrvat z náruče paničky, aby se to mohla s oběma frajírkama „dovyříkat“. To už na nás bylo doopravdy moc. Zbaběle jsme prchli i z ostrova Stromboli.

Za klidem na ostrov Alicudi

Mezi mraky nesměle probleskující sluníčko nás ráno přivítalo na palubě lodi Ghibli, jejíž příď mířila na nejzápadnější výspu Liparských ostrovů. Po předcházejících traumatizujících zážitcích jsme potřebovali naši nervovou soustavu zregenerovat a tak trochu opomíjené ostrůvky Alicudi a Filicudi se nám jevili být ideálním místem. Krátká zastávka v přístavu Pecorini a Mare nás naplnila optimismem. Ani tlapka se neukázala, ani ocásek nezamával. Posíleni ve své víře a uklidněni jsme zamířili k ostrovu Alicudi. Při pohledu na přístavní molo nás však zamrazilo. Považte, že i tady, na téměř opuštěném ostrově, kde žije jen pár stálých obyvatel, se na břehu promenovala dvojice (s prominutím) psích telat! Jak jinak nazvat exemplář německého ovčáka „šmrncnutého“ místní směskou. Připraveni zbaběle prchnout, jsme vytahali skrovné zásoby potravin z batohů, odhodláni předhodit je hafanům a definitivně opustit Liparské ostrovy.


Psí „gastarbeitři“

Oba chlupáči dokonale zapadali do ospalé atmosféry ostrova na “konci světa“. Pro sochaře toužící po modelech zosobňujících nudu a lenost, by se jen těžko našli lepší. Ovšem jen do chvíle, kdy se k přístavnímu molu přiblížil lodní trajekt. Jakmile bezpečně zakotvil a lodní vrata s rachotem dosedla na přístavní můstek, obou vlčáků se zmocnila horečná aktivita. První z nich rychle vyběhl na lodní palubu, aby provedl letmou revizi. Zastavil u jednoho z náklaďáků, u jehož zadní pneumatiky zvedl nožku a opatřil ho svým „razítkem“. A řidič jakoby čekal jen na tento moment, rychle vycouval na přístavní molo. V tu chvíli se ujal své role druhý hafan, který podobným „razítkem“ označil jediný automobil v přístavu, který se vzápětí nalodil. Unaveni pracovní činností oba chlupáči skončili pro tento den s prací a během chvilky už pravidelně oddychovali ve stínu staré rybářské bárky. Potichu jsme se vytratili z ostrova, který sice nemůže nabídnout bahenní lázně, ani sopečné erupce, ale umožnil nám shlédnout zázrak. Ono totiž objevit na Lipanských ostrovech psa, který nejenže nežebrá, ale naopak pracuje, se skutečně zázraku rovná.

Sbohem Liparské ostrovy

Opustili jsme Liparské ostrovy s novými zážitky, s novými zkušenostmi, ale pamětliví jednoho ponaučení. Za vším na Liparských ostrovech nehledej ženu, ale psa.

Aigues Mortes – Tam, kde slovo smrt znamená život

Procházím se za žhavého letního dne uličkami jednoho
z nejzajímavějších měst francouzského pobřeží – Aigues Mortes.
Ještě nenastal čas pro pravou středomořskou siestu. Ze zahradních
restaurací, z dokořán otevřených dveří a oken romantických
hospůdek ke mně doléhá cinkot příborů, nádobí a skleniček.

Ve sladké Provence

Procházím se za žhavého letního dne uličkami jednoho z nejzajímavějších měst francouzského pobřeží – Aigues Mortes. Ještě nenastal čas pro pravou středomořskou siestu. Ze zahradních restaurací, z dokořán otevřených dveří a oken romantických hospůdek ke mně doléhá cinkot příborů, nádobí a skleniček. Jen na chvilku jej lehký větřík nechá doznít v mých uších, aby ho vzápětí odnesl přes městské hradby kamsi nad nedozírné vody Středozemního moře.


V srdci rezervace Camargue

S rozkoší a potěšením se v dopoledním čase toulám potichlými uličkami zdejšího městečka. Nalezneme ho v departmentu Gard a regionu Languedoc-Roussillon. Poloha na okraji přírodní rezervace Camargue z něj činí jednu ze vstupních bran do především ornitologicky velmi cenného komplexu rozsáhlých bažin.

Může za to Ludvík IX.

První zmínka o Aigues Mortes pochází z 10. století n. l., ale zásluha o založení města se připisuje až Ludvíku IX., který zde v polovině 13. století začal budovat přístav nezbytný pro formování jeho křižáckých výprav. Uvědomíme-li si, že ostatní středomořské přístavy spadaly do rukou protifrancouzsky laděných hrabat z Provence, pochopíme nezbytnost tohoto kroku. Po úspěšné první egyptské anabázi zde Ludvík IX. v roce 1270 zformoval i svou druhou křižáckou výpravu, která se mu však stala osudnou.

V uličkách Aigues Mortes

V mysli se pomalu vracím z minulosti do současnosti a téměř se leknu, když spatřím liduprázdnou uličku, do které jsem, během svých myšlenkových toulek minulostí, zabloudil. Nikde nikdo. Takřka posvátné ticho vládne v těchto místech, které neruší sebemenší závan větru. Nedovolí mu to geometricky strohá orientace zdejších uliček se zřetelnou inspirací románské architektury. Hradby, těsně obepínající historické jádro v pálícím poledním slunci, se tváří stejně zpupně a nezdolně, jako když bránily Aigues Mortes před vojsky oblehatelů. Ani se mi věřit nechce, že se v dnešním moderním světě dá nalézt tak klidné místo. Jako kdybych se ocitl ve městě mrtvých! Stačí však zajít za nejbližší roh a okamžitě stojím uprostřed proudu turistů, kteří v turistické sezóně tuto bránu přírodní rezervace Camargue hojně navštěvují. Pohled na spěchající skupiny japonských turistů, kteří se schovávají za hledáčky fotoaparátů a videokamer mě rychle vrací do reality. Před zarudlými, sluncem sežehnutými a uspěchanými tvářemi rychle prchám do intimního světa postranních uliček a zákoutí, kde mohu být sám s duchem tohoto města, s duchem generací, které se zde celá staletí rodily, žily své životy, své osudy a které zde i umíraly.

Když moře zmizelo

Máloco tak dobře dokumentuje pomíjivost lidského bytí, snažení i nezdolnou sílu přírody jako historie tohoto místa. Když bylo město Aigues Mortes založeno, leželo na břehu velké laguny a ke spojení s mořem lodě využívaly mohutná ramena delty řeky Rhony, končící poblíž města svou suchozemskou pouť a ústící do Středozemního moře. Staletí ubíhala, mohutný říční tok přinášel další a další vrstvy usazenin a moře se vzdalovalo… Město začalo rychle ztrácet svůj strategický význam a stále více upadalo v zapomnění. Volné moře, dnes od města vzdálené téměř 8 kilometrů, zmizelo. Zánik námořního přístavu sebou přinesl odliv obyvatelstva a tak zatímco na konci 15. století zde žilo na 15 000 stálých obyvatel. V průběhu následujících staletí se jeho počet ustálil na necelých 6 tisících.


Město opět žije!

Město však žije! S přibývajícími nánosy zeminy a se vznikem nových ostrůvků a kanálů se v celém okolí začal usazovat strategický nerost – mořská sůl. Po prvních nesmělých pokusech s budováním malých solivarů vznikl za vlády Františka I. vodní kanál Canal de Pecaiss, který propojil již zmiňované solivary s mořem. Výstavba Canalu de Sete vrátila život i do téměř zaniklého námořního přístavu. Jen námořní lodě byly nahrazeny loděmi říčními. Solivar „Salins du Midi“ se rozrostl do té míry, že se stal největším francouzským a třetím největším evropským solivarem a haldy bělostné soli jsou teď dobře viditelné i od městských hradeb.

Pohled do minulosti

I když důvod, proč vzniklo město Aigues Mortes, již dávno pohřbily dějiny, město dnes překypuje energií. V symbióze plného života moderního věku a vznešené atmosféry dávných věků tu nenaleznete ani stopy po mrtvolné strnulosti minulosti. I dnes musíme ocenit stavitele tohoto díla, kteří při jeho výstavbě prokázali smysl pro jednoduchost a nebáli se ani na tehdejší dobu moderní pojetí budovaného komplexu. V některých etapách výstavby nechali inspirovat jinými staviteli, přesto celému areálu vetkli osobitý rukopis francouzského stavitelství. Jedinou pevnou spojnici s okolním světem dodnes střeží mohutná věž obehnaná vodním příkopem. Tloušťka jejích zdí dostatečně dokumentuje význam stavby. S pokrokovostí a odvahou k aplikaci tehdejších moderních stavebních metod se setkáváme takřka na každém kroku. Žádné křivolaké, středověké uličky, ale rovné, široké ulice dodržující přesný geometrický rámec. Přísně funkční, dimenzované a přesto působivé jsou i městské hradby, což výrazně odlišuje toto historické sídlo od jiných francouzských měst. Stavitelé tu šikovně využili strategickou polohu města uprostřed nekonečných bažin, jejichž existence znemožňovala použití těžké dobývací techniky při obléhání města. Při procházce po hradbách se setkáme s (na svou dobu) moderním řešením hradebních střílen, které nejenže umožňovaly současnou střelbu hned dvou obránců, ale současně je velmi úzkým průzorem chránily před střelbou protivníka. I vzájemné zaklínění dvou věží u každé z městských bran a systém mříží umožňovalo velmi účinnou obranu proti pokusům o jejich prolomení. A ještě jedné maličkosti si povšimněme. Na vnitřních stranách hradeb jsou velmi dobře zachované prevéty (záchody), které sloužily obráncům během nepřátelského obléhání.


Když slunce pálí a pálí

Možná i díky tomu, se dnes můžeme procházet malebnými městskými uličkami a obdivovat Věž Tour de Konstance, která dominuje celému pevnostnímu systému hradeb. Její zdi by mohli vyprávět celou řadu pohnutých osudů zde kdysi vězněných osob. Nejdříve členové řádu templářů a později hugenoté okusili nevlídnost tohoto státního vězení. Náměstíčko se zrestaurovaným kostelem Église Notre Dame des Sablons a sochou zakladatele města Ludvíka IX. zve k odpočinku. Určitě lze doporučit návštěvu již zmiňovaného kostela. Prvním, čím tato stavba zaujme, je nezvyklé teplo, které v interiéru panuje. Při návštěvách jiných svatostánků je člověk připraven spíše na chlad, který zvláště v horkých letních měsících je v těchto kamenných stavbách. I vnitřní výzdoba je poněkud jiná, než na jakou je člověk ve zdejších kostelech zvyklý. Zaujme především jednoduchostí a moderním provedením a do jisté míry i nezvykle velkým množstvím světla, které sem proudí vysokými zdobenými okny.

Aigues Mortes poetické a romantické

Když v časném dopoledni restaurace otevřou své zahrádky, které zvou k ochutnání zdejších specialit, nemusíte ani zajít do restaurace. Stačí se posadit na hlavním náměstí v Aigues Mortes na lavičku a z dokořán otevřených dveří okolních restaurací se k Vám začne linout vůně kulinářských výtvorů. Tu zavoní skopové, jehněčí nebo králičí pečínka kořeněná tymiánem, estragonem, bazalkou nebo šalvějí. Z oken další restaurace se připomene rybí vůní s příměsí šafránu bouillabaisa, zatímco z další zavoní bourrida připravovaná z „mořského ďasa“. Jak příjemně se sedí pod korunami vzrostlých stromů a naslouchá šumění větru v jejich korunách! V jak nádhernou mozaiku se skládá šumění větru, cinkání nádobí a příborů a k tomu se přidává ospalá atmosféra letního dne v kulise starobylého města! Člověk by vydržel sedět a naslouchat celé hodiny! Klid a mír jakoby se teď vléval do mého těla, do mé mysli, zatímco mé oči pozorují ten nejidyličtější obraz francouzského života. Ano života! I když název Aigues Mortes mluví o smrti, přesto žije. Žije svou krásou, idyličností a bezprostředností. Naslouchejte mu!

Po stopách minulosti – Poreč

Proč za dlouhých zimních večerů nezavzpomínat na teplé letní večery
strávené na březích moře. Je jedno, zda je to moře Jaderské,
Středozemní či zda dýcháme vůni třeba Tichého oceánu. Vždyť
omamující vůně moře je tak krásná všude na světě!

Proč za dlouhých zimních večerů nezavzpomínat na teplé letní večery strávené na březích moře. Je jedno, zda je to moře Jaderské, Středozemní či zda dýcháme vůni třeba Tichého oceánu. Vždyť omamující vůně moře je tak krásná všude na světě!


Vzhůru na Istrii

Zamiřme teď do Chorvatska, na západní pobřeží Istrijského poloostrova, kde leží historicky, geograficky i turisticky významné město Poreč. Možná jej budete považovat jen za další centrum turistického ruchu v tak hojně turisticky frekventované oblasti, ale jsem přesvědčen, že jeho návštěva vás rychle přinutí tento názor změnit.

Poreč

Labyrint uliček tohoto města, které vzniklo původně jako rybářská osada, dává tušit jeho význam i bohatou historii. Při procházce centrem se o tom znovu a znovu přesvědčujeme. Kdo tady byl pánem už před řadou staletí, nás informují archeologické vykopávky, ve kterých především pozůstatky římské architektury dokumentují to, jak častými návštěvníky v této oblasti Římané byli. V tomto smyslu jsou často připomínány pozůstatky vojenského tábora Colonia Julia – Parentium.

Bazilika sv. Eufrazia

Přirozeným srdcem města je románská bazilika sv. Eufrazia, která zde byla vystavěna v 6. st. našeho letopočtu, na základech baziliky ze 4. st. n. l. Za svůj název vděčí ne nám dobře známé sv. Eufrázii, ale jejímu staviteli Eufraziovi. O tom že zmiňovaná bazilika rozhodně nevznikla na „zelené“ louce svědčí i pozůstatky kostela z 5. století. Obzvláštní pozornost si zasluhují původní mozaiky v podlaze severní lodě, stejně tak jako fresky z byzantské doby znázorňující Matku Boží a Krista. Hudební festivaly konané během turistické sezóny se odehrávají ve zdejším atriu a zaručují hluboký umělecký zážitek.


Porečskými uličkami

Omezovat se však jen na baziliku by bylo chybou, neboť Poreč nabízí spoustu atraktivních míst. Ještě dříve, než vyrazíme do, večerním sluníčkem, zalitých ulic, si připomeňme osobu prvního zdejšího biskupa Mauruse, který byl později jako mučedník prohlášen za svatého a za patrona města Poreč. Pozornosti především vašich ratolestí se bude těšit hlavní třída Decumanus, kde se místní zmrzlináři předhánějí v nabídce chladivé pochoutky. Výběr chutí je velmi pestrý a v horkých letních dnech budete jejich nabídkám jen těžko odolávat. Stranou pozornosti by neměl zůstávat ani palác Sinčič v jehož zdech sídlí vlastivědné muzeum. Součástí expozice je lapidárium s antickými plastikami a hlavicemi sloupů., Hermův pomník s výjevy vinobraní a sklizně oliv, malá obrazová galerie i prehistorická sbírka. Ještě hlouběji do historie se ponoříte při návštěvě hlavního náměstí Poreče – Trg Matador. Na roli Římanů v historii města znova upomene připomínka římského fóra, jehož existenci dodnes dokumentuje původní dlažba na severním okraji náměstí. Až do 1. st. n. l. návštěvníky zavedou zbytky chrámu boha Marta a Neptunova chrámu na západním konci náměstí a při toulkách po promenádě maršála Tita si uvědomíte, jak velké popularitě se tato rozporuplná postava bývalé Jugoslávie stále ještě těší. Za čerstvým ovocem a zeleninou je třeba vyrazit na náměstí Rakovča, kde určitě najdete to, co budete potřebovat. Dlouhou by se dalo toulat historickým jádrem Poreče. Dala by se navštívit jedna z věží, která byla až do 18. století součástí městských hradeb, či se kochat siluetou románské stavby Canonica z roku 1251. Ale pozornosti zvláště za letních podvečerů by především neměl uniknout ostrůvek sv. Nikola – snadno dosažitelný motorovým člunem ze staroměstského přístavu.

Večerní toulky

Snad nejkrásnější je však Poreč za letních večerů a nocí, kdy se město okrášlí girlandami světel, které se odrážejí v hladině Jaderského moře. Jak romantická je vyjížďka na některé z výletních lodí, vyrážejících v tomto čase na krátké plavby při pobřeží! O tom jak nádherný výhled na osvětlené město se nabízí z jejich paluby, je nejlepší se přesvědčit na vlastní kůži. A po návratu z takové romantické vyjížďky je ještě dost času zajít do nějaké romantické restaurace na pobřežní promenádě, naslouchat šplouchání moře, nechat se ovívat lehkým vánkem a přitom vybírat z bohatého jídelního lístku.


Porečská večeře

Chorvatská kuchyně je bohatá a má návštěvníkům co nabídnout. Při takovéto romantické večeři se vyhneme všelijakým grilovaným masům, čevapčiči nebo ražniči a často doplňovanými hranolkami. Pokud by si někdo nevybral v bohaté nabídce (byť poněkud dražších) středomořských rybích specialit, pak by snad bylo možné doporučit sušenou uzenou šunku, zde podávanou s ovčím sýrem a olivami. Další místní lahůdku lanýže asi kvůli ceně vynecháme, ale pokud se cítíte na poněkud vydatnější večeři je možno doporučit následující menu. Po šunce s ovčím sýrem výborně chutná polévka Maneštra – bohatá směs luštěnin, kukuřice a zeleniny, zalitá vývarem z brambor. Pokud by se někdo necítil na mořské speciality, tak vybereme Pašticadu – dušený pokrm z hovězího masa. A pro milovníky experimentů se nabízí Dalmatský Brudet, jehož složení ponecháme v tajnosti a budeme ho charakterizovat jako guláš z mořských plodů. A protože dobrou večeři je třeba dobře „spláchnout“, můžete večeři zakončit třeba slivovicí ze Slavonie, tavaricí – rakija se středomořskou trávou nebo pálenkou Ioza z vinných hroznů.

Na shledanou na Istrii

Ať už navštívíte Poreč v plné turistické sezóně nebo si tu budete chtít prodloužit léto v některém z pozdějších termínů, pokaždé se přesvědčíte, že městečko vám má co nabídnout. Sami poznáte, jakou proměnu tato bývalá rybářská osada doznala a při procházkách jejími starobylými uličkami pochopíte, proč jej UNESCO v roce 1997 zařadilo na seznam světového kulturního dědictví.

Za perlou Sinajského polostrova – snadno a rychle

Je zářijové odpoledne, rtuť teploměru rychle šplhá vzhůru a zatímco
slunce pálí z bezmračné oblohy, mírný větřík čeří hladinu
Rudého moře. Před hodinou jsme vypluli z egyptského přístavu Sharm El
Maya, který je součástí známého egyptského letoviska Sharm El Sheikh.

Je zářijové odpoledne, rtuť teploměru rychle šplhá vzhůru a zatímco slunce pálí z bezmračné oblohy, mírný větřík čeří hladinu Rudého moře. Před hodinou jsme vypluli z egyptského přístavu Sharm El Maya, který je součástí známého egyptského letoviska Sharm El Sheikh. Jsme rádi, že jsme se konečně vymotali z neuvěřitelného mumraje, který v přístavu každodenně vládne. Množství kotvících výletních lodí je neskutečné a najít tu správnou loď se zdá být úkolem nadlidským. Našemu domorodému průvodci se to podařilo s podivuhodnou lehkostí a tak jsme jako jedni z prvních mohli opustit místo, které má za sebou rušnou minulost.

V přístavu Sharm El Maya

Strategická poloha Sharm El Maya na jižním výběžku Sinajského poloostrova vždy vzbuzovala pozornost států na březích Akabského zálivu, z nichž především Egypt a Izrael se vystřídali ve vlastnictví zdejšího přístavu. Po celá desetiletí byla neuralgickým bodem existence jediného „rudomořského“ izraelského přístavu Eilat, jehož blokáda stála mimo jiné v pozadí i známé „šestidenní“ války. Po jejím ukončení se přístav Sharm El Maya stal až do roku 1982 sídlem mírových jednotek OSN, které tento bod opustily v roce 1982.


Vyplouváme

Vyplouváme z přístavu, který už dávno není tím poloopuštěným a polozapomenutým přístavem kdesi v Akabském zálivu. Na každém kroku je vidět, jakým požehnáním pro celé pobřeží je turistický ruch. Kolik pracovních příležitostí a tedy i možností výdělku přináší každoročně turisté do těchto míst?! Jak by zde dnes žili desetitisíce zdejších obyvatel bez tohoto zdroje obživy? Odmyslíme-li teroristické útoky z před několika let, je vidět jak i turistika může příznivě ovlivnit mezinárodní politiku, pokud si politici uvědomují přínos turistického průmyslu pro jejich země.

Zátoku s přístavem necháváme za zádí a po levém boku nazpět ubíhá i základna egyptského vojenského námořnictva. Když se rozhlédneme kolem nás, nemůžeme přehlédnout spoustu výletních lodí, vyrážejících na volné moře za rozmanitými cíly. A každá loď znamená obživu pro celou posádku! Co jiného může být důležitější pro obyčejné Egypťany?

U břehů Sinajského poloostrova


Loď zdolává první kilometry plavby. Rozhlížíme se kolem dokola a marně zjišťujeme, zda blízkost Rudého moře má vliv na zbarvení vody kolem nás. Proč vlastně vůbec název Rudé moře? Mají snad jeho vody nějaké rudé zbarvení? Zakládá se snad na pravdě tvrzení, že za svůj název vděčí červeným mořským řasám, nebo máme raději věřit výkladu, podle kterého má toto označení původ v červeně zbarvených železitých příměsích obsažených v horninách na břehu Rudého moře? Věřte si, čemu chcete. My se spokojíme s vysvětlením starých Řeků, kteří zdejší moře označovali jako Eritrejské, což ve starořečtině znamená červený nebo rudý. Ať je to jak chce, moře kolem nás si zachovává stále sytě modrou barvu a my se pomalu blížíme k místu, kde nás čeká první výstup do moře. Jsem na nejjižnějším konci celého 80-ti kilometrů dlouhého korálového útvaru, který ve vzdálenosti několika desítek metrů od břehu kopíruje egyptské pobřeží. I bez vybavení pro hloubkové potápění se pouštíme s potápěčskými brýlemi a „šnorchlem“ pod mořskou hladinu. Ticho a šplouchání vody se nám teď stává společníkem. Jakoby s ostychem se blížíme k prvním korálovým útesům, které se pod vodou ukrývají po celá staletí, poskytují skrýš a obživu celým hejnům rybek a ostatních mořských živočichů. Život a smrt jako by měly k sobě nejblíže právě zde. Jakkoliv tyto čarokrásné útvary skýtají naději pro život, zároveň se stávají smrtelnou pastí pro lodě, které se k nim buď neopatrností či vlivem špatného počasí neopatrně přiblíží.

Pod hladinou

Opatrně proplouváme podél srázů strmě padajících do hlubiny a podmořský svět, jakoby nám chtěl uspořádat to nejnádhernější představení. Papouščí ryby, kanicové, útesníci indopacifičtí, pomci, pomčíci, bodloci, marcusové či chňapalové v celých hejnech tančí nádherný podmořský balet, jehož choreografii píše sama matka příroda. Můžeme jen litovat, že nemajíce potápěčské vybavení, nesmíme zamířit ještě dále do moře a setkat se tam se žraloky hedvábnými, kladivouny, delfíny, mantami, murénami nebo mořskými želvami. Na 1 000 druhů ryb a 250 druhů mořských korálů prý nalezneme v tomto malém ráji. Blížíme se ke konci korálového útesu a právě když se náš průvodce snaží přesvědčit „mořského klauna“, aby se představil, připlouvá naše loď. Vůbec se nám nechce ze světa ticha, z průzračně čisté a přitom 26 stupňů teplé vody, do toho světa „tam nahoře“. Lodní klakson nás nemilosrdně navrací do reality a přivolává zpět na palubu.

Směr severozápad

Nabíráme kurs severozápad a míříme do klidné zátoky, kde nás čeká další výlet ke korálovým útesům. Tentokrát se tomu však děje v bezprostřední blízkosti přírodní písečné pláže. Při pohledu z paluby se nechce věřit, že by se tu mohl ukrývat korálový útes. A přesto i tady, na mělčině se setkáváme se světem, který už trochu známe. Tady, ve sluncem prozářené vodě, snad ještě více vyniká barevnost a prostá krása podmořského světa. Jakoby barvy ve slunečních paprscích ještě více ožívaly a umocňovaly to, co jsme dosud vídávali jen na stránkách časopisů.


Siesta v rezervaci Ras Mohammed

Ke kotvišti se vracíme po souši, ale kráčíme po pruhu písku, který je omýván a ochlazován mořskou vodou, neboť kráčet na boso po suchém, sluncem rozpáleném písku se věru nedoporučuje. Pokoušíme se vylézt na nedalekou vyvýšeninu, abychom se mohli rozhlédnout po okolí, ale bez obuvi to nejde. Zářící kotouč nad hlavami rozpaluje zemský povrch natolik, že nás to po několika krocích nutí k návratu. Poledne je pryč a sálající slunce začíná měnit mořský břeh v nesnesitelnou výheň. I všechny kovové díly na palubě naší lodi hrozí při doteku spálením a tak se stinné koutky stávají v tento čas nejvyhledávanějším útočištěm. Dostatečné množství chlazených nápojů je teď rozhodně žádanější, než vydatný oběd, který nás na lodi čeká. Odpolední siesta je tedy popravdě řečeno jediným dalším možným bodem programu. Na dvě hodiny ustává pohyb nejen na naší, ale i na dalších, kolem nás kotvících lodí. Svěží větřík žene do zátoky malé vlnky, které téměř neznatelně pohybují kotvícími loděmi a tak nádherně uspávají.

Vzhůru za barakudami

Teprve kolem třetí hodiny odpolední znovu zarachotí lodní motory a příď lodi se stáčí severovýchodním směrem. Čeká nás poslední zátoka, poslední návštěva světa ticha. Tentokrát se pod hladinu noříme hned na začátku zátoky, pamětliví upozornění na silné proudy, které sem sice přinášejí životodárný plankton v ohromném množství, ale zároveň dokáží být velice zrádné. Využívajíce jejich síly se necháme unášet k protějšímu mysu, kde se setkáváme s několika exempláři barakudy. Nám mořské proudy pomohly, avšak v Akabském zálivu leží na dně, či sedí na mělčinách hned několik lodí, které buď válečný konflikt, zrádné útesy, silné proudy, nebo nepřízeň počasí odsoudily k zániku. A tak tu pod hladinou najdete lodě Thistlecorm, Dunraven, Carnatic a svou pouť tu v roce 1981 ukončila třeba i loď s poetickým názvem Yolanda.

Soumrak nad Arabským zálivem


Blížící se soumrak vybarvuje obrysy horských hřebenů na pevnině do tmavých odstínů a nám připomíná, že je třeba myslet na návrat. Mořská hladina obživla desítkami výletních lodí. Všechny, stejně tak jako my, míří do bezpečí přístavu Sharm El Maya. Tu kakofonii hřmotu lodních motorů, kvílení lodních sirén, hlubokých tónů lodních klaksonů a překřikujících se lidských hlasů si nedovedl představit nikdo z nás. Když připlouváme do přístavu, jen těžko věříme tomu, že se nám v tom nepředstavitelném mumraji podaří přistát. Posádky snad stovek lodí najednou chtějí vyložit pasažéry, doplnit pohonné hmoty a připravit lodě na další den. Klid našeho kapitána při manévrování je až provokativní. Nechápeme jeho počínání, když s lodí zamíří k plně obsazenému přístavnímu molu. Jeho záměr chápeme teprve v tu chvíli, kdy přídí lodi začíná rozhrnovat již kotvící lodě a jemně, zdůrazňuji velmi jemně, přistává na svém místě.

Zdálo se nám, že tento zmatek, lomoz, křik a shon nikdy neskončí. Přesto stačí pár desítek minut, aby provoz v přístavu začal zvolna utichat. Lodě vyložily pasažéry i veškerý náklad, doplnily pohonné hmoty na příští den a vlády nad přístavem se pomalu ujímá teplá noc. Jen rozsvícené reflektory u přístavního mola, hvězdy na jasné noční obloze a pomalé kroky policejních hlídek ruší klid a ticho v přístavu Sharm El Maya. A tam někde v dáli se ke spánku ukládá i přírodní klenot Ras Mohammed.

Gran Cratere

Odjakživa, od samého vzniku planety Země, pulsuje její žhavě nitro
rychlým pulsem. Tu s větší, tu s menší intenzitou tryská na
zemský povrch nezkrotná energie ať už v podobě žhavé lávy,
sirnatých par či „obyčejných“ horkých pramenů. Ačkoliv sopečná
aktivita našeho věku je v porovnání s dávnou minulostí
podstatně nižší, přesto jsou místa, kde můžeme pocítit žhavý dech
matky Země i dnes.

Odjakživa, od samého vzniku planety Země, pulsuje její žhavě nitro rychlým pulsem. Tu s větší, tu s menší intenzitou tryská na zemský povrch nezkrotná energie ať už v podobě žhavé lávy, sirnatých par či „obyčejných“ horkých pramenů. Ačkoliv sopečná aktivita našeho věku je v porovnání s dávnou minulostí podstatně nižší, přesto jsou místa, kde můžeme pocítit žhavý dech matky Země i dnes. Ať už Island, Kamčatka nebo třeba Indonésie, vždy se jedná o fascinující setkání s přírodou v její nejryzejší podobě.

Na obzoru Liparské ostrovy

My teď míříme k jednomu z takových míst. Není zase až tak daleko od našich hranic. Dělí nás od něho něco před dva tisíce kilometrů. U slunných břehů italských, v místech kde už člověk začíná cítit „dech Afriky“, naleznete místo, u kterého ani označení přírodní ráj nedokážete dostatečně charakterizovat jeho skutečnou podobu. Liparské ostrovy jsou totiž natolik svérázným a rozmanitým regionem, že na jeho poznání nepostačí hodiny, ale spíše dny a týdny. Zastavme se v jeho nejživější, horkým dechem zemského nitra pulsující části. Přistáváme v přístavu Porto di Levante, který jako ozdobný prsten navlečený na úzké zemské šíji mezi ostrovem Vulcano a poloostrovem Vulcanello, vítá návštěvníky tohoto ostrova.


Ze sicilského přístavu Milazzo se sem dostanete za necelou hodinu a půl velkým trajektem společnosi Siremar, pokud ovšem nepoužijete k dopravě podstatně rychlejší aliscaf.

Městečko Porto di Levante působí v zářijovém dopoledni ospalým, ale zároveň útulným dojmem. Většina obchůdků s upomínkovými předměty teprve otevírá své výlohy a v restauracích a barech byste návštěvníky spočítali na prstech jedné ruky. Jen v baru u přístavu je provoz živější. Cestující čekající na spojení na další Liparské ostrovy tu upíjejí svou oblíbenou ranní kávu, ale brzy odjedou i oni a o jediné oživení se budou starat výletní lodě, přivážející sem turisty z pevniny nebo z okolních ostrovů.

Vzhůru na Gran Cratere

Kolem malého řeznictví, se spokojeně postávajícím majitelem v bílé zástěře ve dveřích, zamíříme ven z městečka. Uličkou mezi zahradami s malebnými apartmány se prosmýkneme ven z přístavu a po místní silničce zamíříme k našemu cíli – vulkánu Gran Cratere.

Asfaltový povrch brzy opouštíme a začínáme stoupat strmým svahem vzhůru. U cesty stojící zprohýbaná kovová konstrukce se zbytky plachet působí neškodným dojmem jen do té doby, než zjistíme, že v ní sedí velmi důležitě se tvářící paní, která vás bez mrknutí oka obere o 3 EURA. Poplatek tedy s mrknutím oka a zaťatými zuby platíme a rychle mizíme. Netoužíme potom, aby nám ještě přidala místního průvodce a obrala nás (znovu bez mrknutí oka) o dalších 10 EUR. Takže raději rychle vzhůru!


Sypkou horninu zhruba v polovině svahu střídá povrch přeci jen pevnější. To se však záhy ukazuje jako relativní, což dokumentují hluboké erozní rýhy vyhloubené ve svahu vulkánu stékajícími dešťovými srážkami.

Kráter nás vítá

Po necelé hodině vystupujeme na okraj kráteru. Stojíme na jeho severním okraji, do plic nám proudí svěží mořských vzduch a nad námi je blankytně modré nebe se zářícím slunkem. Jeho paprsky se teď prodírají sirnými výpary stoupající ze země jen několik metrů před námi. Stojíme na okraji fumarolového pole ve výšce 291 m.n.m., které nám poskytuje hmatatelný důkaz o neustávající aktivitě této sopky. Zatímco naše nosy dráždí síra ve výparech unášených větrem nad Tyrhénské moře, oči se kochají nádherným rozhledem na okolní ostrovy. Co by kamenem dohodil se vypíná nad mořskou hladinu ostrov Lipari, hned vedle vidíme dva charakteristické sopečné kužely na Salině a ještě více vlevo nejzápadnější ostrovy Lipar – Filicudi a Alicudi. Nejmenší ostrov Panarea leží na úplně opačné straně a na severu se nám v oparu ztrácí Stromboli se jeho aktivní sopkou.

Vraťme se však na Gran Cratere o la Fossa di Vulcano. Stojíme na okraji mísovité prohlubně o průměru zhruba 500 metrů, jejíž dno leží v hloubce 80 metrů. Hledíme na dílo přírody, které vznikalo téměř 100 000 let a i když aktivní fáze vulkánu skončila erupcí 22.4.1890, přesto jeho neklidné srdce tepe dál. Hned na několika místech se derou na povrch sopečné plyny jejichž teplota se pohybuje mezi 350 a 500 stupni Celsia. Jejich výskyt se však neomezuje jen na hlavní fumarolové pole. Zvláště po silných deštích je možno spatřit osamocené výrony par i na jiných místech ve svazích Gran Cratere.

Míříme na vrchol

I když jsme dosáhli kráteru, k samotnému vrcholu je to ještě kus cesty. Odmítáme myšlenku sestupu do jícnu kráteru a vzhledem ke zvýšené aktivitě fumarolového pole respektujeme varování před možností intoxikace parami unikajícími z nitra sopky. Že se nejedná o plané varování, svědčí i přistávací plocha pro helikoptéru, která samozřejmě slouží především vulkanologům sledujícím aktivitu kráteru, ale v nejednom případě posloužila i turistům, kteří nebezpečí sopky podcenili. Po okraji kráteru pomalu stoupáme a s přibývající výškou zesiluje i vítr a tak i přes zářící slunko navlékáme teplejší oblečení. Po zhruba půlhodinovém výstupu dosahujeme vrcholu Gran Cratere a z výšky 391 m.n.m. se nám otevírá výhled na Liparské ostrovy. Hnědozelené zbarvení ostrovů kontrastuje se sytou modří moře, zbrázděného jen vlnami rozbíhajícími se od motorových lodí a plachetnic.


Pod námi Liparské ostrovy

Pár set metrů za námi se tyčí nejvyšší bod ostrova Vulcano – Monte Aria o Scolio del Cardo (500 m.n.m.), ale my pomýšlíme na návrat. Silný vítr nás nutí k sestupu do závětří a tam máme ještě jednu možnost pohlédnout do kráteru. Na protější straně vulkánu se ve větru kroutí bělostné páry a znovu nám připomínají tu sílu, která se skrývá pod našimi nohami. V celé historii Gran Cratere se prudké erupce střídaly celkem pravidelně s obdobími klidu. A protože se v historických záznamech píše o cyklech zhruba sto dvacet let mezi jednotlivými ničivými explozemi, do našich myslí se vkrádá stín pochybností. „Co kdyby právě te?!“ Víme sice, že vulkán je sledován vědci z univerzity v Catanii a Palermu, ale červíček pochybností hlodá. A proto míříme zpět na pobřeží, ale v našich myslích zůstává vzpomínka na setkání s dalším svědkem naší minulostí – s klenotem jménem Gran Cratere.

Trosečníkem na ostrově Vulcano

Kdo z nás si v mládí nepředstavoval, jaké by to bylo být
trosečníkem na nějakém ostrově. Kdo z nás si později, v už
dospělém věku, nepřál na chvíli vypadnout z každodenního kolotoče
a zmizet z civilizace někam, kde by se byť na chvilku zastavil čas a
člověk by nemusel „hlídat“ hodinky, aby něco nezmeškal.

Kdo z nás si v mládí nepředstavoval, jaké by to bylo být trosečníkem na nějakém ostrově. Kdo z nás si později, v už dospělém věku, nepřál na chvíli vypadnout z každodenního kolotoče a zmizet z civilizace někam, kde by se byť na chvilku zastavil čas a člověk by nemusel „hlídat“ hodinky, aby něco nezmeškal.


Ráno na ostrově Vulcano

Jak už to tak bývá, sny se vyplňují nečekaně. Náš zářijový pobyt na ostrově Vulcano (jeden z ostrovů Liparského souostroví) probíhal v klidu a v pohodě. Vulkán Gran Cratere poklidně vyfukoval své sirnaté výpary, na úpatí vulkánu v bahenním jezírku stejně poklidně probublávaly výpary do bahenní lázně a i v moři bylo všechno tak jak má být. Vše běželo stejně jako po celých 118 let, které uplynuly od poslední erupce zdejší sopky.

Jednoho zářijového jitra však bylo všechno jinak. Po nočních bouřích jsme kráčeli svěžím jitrem do Přístavu Porto di Levante. Cesty byly lemovány po nočních lijácích velkými kalužemi, zatímco po obloze pluly cáry mraků a mezi nimi nesměle vykukovalo slunce. Náš dnešní cíl – kterým měl být ostrov Salina se svými dvěma vrcholky Monte dei Porri a Monte Fossa delle Felci vykukoval nad úzkou šíjí spojující ostrov Vulcano s poloostrovem Vulcanello. Prostě idylické ráno.

V přístavu

Naše loď na ostrov Salina měla odjíždět o sedmé hodině ranní, ale rozbouřená hladina Tyrhénského moře však dávala tušit problém. Jakkoliv to na pevnině vypadalo, že se počasí k ránu umoudřilo, zvlněná mořská hladina nás přesvědčovala o opaku. Ani aliscaf zajišťující rychlé spojení mezi jednotlivými lipanskými ostrovy, ani později jedoucí mohutný trajekt, nás na palubě nepřivítaly. Trajekt se sice několikrát pokusil o přistání, ale mohutné vlny u přístavního mola ho od toho vždy odradily. Své snažení nakonec ukončil trojnásobným dlouhým zahoukáním a vydal se na další plavbu do poněkud lépe chráněného přístavu na ostrově Lipari. Přístav na Vulcanu osiřel. Jen několik plachetnic stálo uvázaných u přístavního pontonu.

Čekání

Na přístavním molu zatím postávalo pár automobilů čekajících s vírou, že někdy něco přece pojede! Vzhledem k tomu, že jsme byli na italském území a italský temperament je všeobecně známý a my jsme byli jen pár kilometrů od Sicílie, naše očekávání bylo jednoznačné. Sílící proud nadávek a lamentací se nám jevil jako neodvratný, zvláště když v dosahu byla kancelář dopravce, zajišťujícího lodní spojení v této oblasti. Ale pravda byla jiná! Nikdo se nepouštěl do lamentování, nikdo nezvyšoval hlas, nikdo nehrozil pěstmi. Někteří cestující usedli na lavičky a otevřeli denní tisk. Kdosi odběhl do lodní kanceláře, obratem byl zpět, nasedl do svého auta a odjel pryč, neboť zřejmě obdržel informaci o vývoji počasí.

Setkání s ostrovany

Radost musel mít místní rybář, který rozložil svůj obchůdek na kolech hned u přístavního můstku a o klientelu měl teď postaráno. Ne snad, že by cestující přímo kupovali jeho zboží a někde u ohníčku si krátili čekání opékáním ryb. Jeho zřejmě uspokojovalo už jen to množství diváků (chtělo by říci čumilů) i ruch a shon vládnoucí kolem něho, na který nebyl za normálních okolností zvyklý. On byl teď středem pozornosti a náležitě si to vychutnával!


Další pracovní den začal i pro místního zelináře, jenž na stánku vystavoval broskve, hroznové víno, rajčata, papriky…, které se na nás smály z jeho stánku po celou dobu pobytu. Snad to okoukaly od prodavače, z jehož rtů úsměv nemizel snad ani ve spánku, když se po poledni uložil pod slunečníkem k pravidelné siestě. K nějakým zlostným projevům měli daleko i pánové v oblecích a s aktovkami v rukou, evidentně mířící za obchodními záležitostmi na pevninu. Ti zasedli do nedaleké hospůdky, poručili si svou oblíbenou kávu a nerušeně rokovali možná právě o tom, že se nám dnes po ránu to počasí trošku nevyvedlo. Opravdu klid, pohoda. Vždyť taky nač si stěžovat. Hospůdky byly otevřené, z pekárny už také voněly čerstvé dobroty, sluníčko vyhrávalo svůj souboj s mraky, a že byly na moři nějaké ty vlnky? „Jsme přeci u moře,“ odpovídali nám místní. Z přístavního baru se linula vůně čerstvé pizzy a arancinni (smažené rýžové koule plněné masovou směsí), zatímco k rybářskému stánku přihrkala motorová tříkolka jedné z místních restaurací, aby naložila čerstvého mečouna, patřícího ke zdejším oblíbeným pochoutkám.

Neporučíme ani větru, ani dešti

A tak jedinými lamentujícími byli nakonec turisté s kufry, kteří zřejmě míříce k odletu letadla, spílali neschopnosti lodní společnosti poručit větru a dešti. Oni totiž na rozdíl od zdejších domorodců, zřejmě nepochopili, že přírodní zákony platí pro všechny. A to na zdejších ostrovech platí dvojnásob.