Autor: Pavka

Neuschwanstein – bavorská perla

Cáry těžkých mraků a mlha vystupující z promočených lesů nás
vítají, když vstáváme v uplakaném sobotním ránu v bavorské
vesničce Schwangau. Čeká nás setkání hned se dvěma podobami
rozporuplného panovníka Ludvíka II. Bavorského. Na zámku Hohenschwangau
totiž prožil své mládí, zatímco na sousedním Neuschwansteinu působil
již v roli vládce a panovníka.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Cáry těžkých mraků a mlha vystupující z promočených lesů nás vítají, když vstáváme v uplakaném sobotním ránu v bavorské vesničce Schwangau. Čeká nás setkání hned se dvěma podobami rozporuplného panovníka Ludvíka II. Bavorského. Na zámku Hohenschwangau totiž prožil své mládí, zatímco na sousedním Neuschwansteinu působil již v roli vládce a panovníka. Právě tady je patrně možno nejlépe porozumět jeho myšlenkám a cílům. Pokusit se pochopit osobu, která byla svým okolím oslavována i odsuzována. Muže, jenž po celý život šokoval své okolí podivínským chováním a svérázným oblečením, který na konci svého života propadl šílenství, ale který také v pouhých 18 letech nastoupil na panovnický trůn.

{{reklama()}}

Hohenschwangau

V mlžném jitru se zastavujeme na zámku Hohenschwangau, tyčícím se přímo nad obcí. Objekt samotný má za sebou pohnutou historii. Od 12. století, ze kterého pochází první zmínka o hradu Schwanstein, byl toto sídlo několikrát zničen a znovu vybudováno. O jeho dnešní podobu se zasloužil císař Maxmilián II., jenž povolal v roce 1832, uměleckého architekta Domenica Quaglianiho k vybudování zámku v novogotickém slohu. Po architektově předčasné smrti celou stavbu dokončil mnichovský architekt Josef Ohlmüller. Nás však mnohem více než to, že je zámek vybaven ve stylu Beidermeiera, zajímá to, že zde své mládí prožil právě Ludvík II. Bavorský spolu se svou matkou Marií Bavorskou. Ta svého syna přežila o tři roky a na zámku Hohenschwangau také skonala.


Neuschwanstein – bavorská perla

Cesta na výše položený a známější zámek Neuschwanstein vede po lesní silničce, vinoucí se hustým lesem. Jako každý zámek je i tento turistickým lákadlem a tak jistě nepřekvapí obchůdky, které cestou k zámku míjíme. První pohled na zámek je ohromující. Jakoby až do nebes se strmě zvedají jeho stěny. Práce spojené s jeho výstavbou nebyly vůbec jednoduché. Trosky dvou středověkých hradů nechal bavorský panovník odstřelit a na vzniklé plošině, začali dělníci budovat jeho sen. Ludvík byl nyní vladařem a získal tím přístup k moci i penězům, čehož bohatě využíval. Přes veškeré vrtochy a zvláštnosti to byl panovník veskrze pokrokový, což se projevovalo i při stavbě tohoto sídla. Na jednu stranu se tu během stavby vystřídalo hned několik stavbyvedoucích, na druhou stranu je třeba zmínit to, že se tu používaly moderní konstrukce se železnými nosníky a palác ve své finální podobě byl vybaven ústředním topením! Ve vladařových komnatách nechyběl ani splachovací záchod či telefon!


Pohádkový zámek

Jakkoliv při pohledu zvenku působí stavba pohádkovým dojmem, uvnitř nás čeká doslova změť architektonických stylů. Maurské prvky se tu střídají s barokem i gotikou asi stejně rychle, jako počasí venku. Dešťové kapky občas pokropí zámecké věže, vítr přivane dešťové mraky, aby mezi nimi vzápětí vysvitlo slunko. A se stejnou rychlostí se kolem Vás střídají stavební i umělecké styly Většina architektů označuje za otřesný i trůnní sál v byzantském stylu. Jako kdyby se tu už projevoval vliv Ludvíkových záchvatů šílenství. Přesto však vzápětí nacházíme prostorný a dobře osvětlený Pěvecký sál. Snad fakt, že byl určen pro wágnerovská představení, přiměl vladaře k tomu, aby dal na dobré rady svých architektů. Co působí velmi atypicky, je malá napodobenina krápníkové jeskyně v sousedství Ludvíkovy ložnice.


Perla Bavorska

Od roku 1886 zde stojí stavba stejně tak zajímavá rozporuplná, jako její duchovní otec – Ludvík II. Bavorský. Snad nejkrásnější pohled na ni, se nabízí z můstku nad hlubokou soutěskou Pöllat, jen pár desítek metrů od zámeckých zdí. Právě odtud můžeme spatřit zhmotněný sen panovníka, který nám však i přes své osobní problémy, zanechal celou řadu děl, z nichž se budou moci těšit celé generace.

Sbohem, Ludvíku

A jak skončila životní pouť bavorského vladaře? Špatně! V posledních letech své vlády začal ztrácet i poslední zbytky smyslu pro realitu a věnoval se jen plánům na budování dalších zámků. Pověstným hřebíčkem do jeho rakve se stal příkaz ministrovi financí k prodeji Bavorského království a nákupu blíže nespecifikované země v tropické oblasti. To už bylo na bavorskou vládu opravdu moc. A tak byl Ludvík II. prohlášen nesvéprávným a 10. června 1886 zbaven trůnu. Pak už následovalo jen zatčení, smutná cesta na malý zámek Berg u Starnberského jezera, v jehož vodách 12. června 1886 nalezl Ludvík II. za dosud nevyjasněných okolností, i svou smrt. Smutný konec podivínského muže, který však po sobě zanechal mnoho zajímavého.


Cáry těžkých mraků a mlha vystupující z promočených lesů nás vítají, když vstáváme v uplakaném sobotním ránu v bavorské vesničce Schwangau. Čeká nás setkání hned se dvěma podobami rozporuplného panovníka Ludvíka II. Bavorského. Na zámku Hohenschwangau totiž prožil své mládí, zatímco na sousedním Neuschwansteinu působil již v roli vládce a panovníka. Právě tady je patrně možno nejlépe porozumět jeho myšlenkám a cílům. Pokusit se pochopit osobu, která byla svým okolím oslavována i odsuzována. Muže, jenž po celý život šokoval své okolí podivínským chováním a svérázným oblečením, který na konci svého života propadl šílenství, ale který také v pouhých 18 letech nastoupil na panovnický trůn.

{{reklama()}}

Hohenschwangau

V mlžném jitru se zastavujeme na zámku Hohenschwangau, tyčícím se přímo nad obcí. Objekt samotný má za sebou pohnutou historii. Od 12. století, ze kterého pochází první zmínka o hradu Schwanstein, byl toto sídlo několikrát zničen a znovu vybudováno. O jeho dnešní podobu se zasloužil císař Maxmilián II., jenž povolal v roce 1832, uměleckého architekta Domenica Quaglianiho k vybudování zámku v novogotickém slohu. Po architektově předčasné smrti celou stavbu dokončil mnichovský architekt Josef Ohlmüller. Nás však mnohem více než to, že je zámek vybaven ve stylu Beidermeiera, zajímá to, že zde své mládí prožil právě Ludvík II. Bavorský spolu se svou matkou Marií Bavorskou. Ta svého syna přežila o tři roky a na zámku Hohenschwangau také skonala.


Neuschwanstein – bavorská perla

Cesta na výše položený a známější zámek Neuschwanstein vede po lesní silničce, vinoucí se hustým lesem. Jako každý zámek je i tento turistickým lákadlem a tak jistě nepřekvapí obchůdky, které cestou k zámku míjíme. První pohled na zámek je ohromující. Jakoby až do nebes se strmě zvedají jeho stěny. Práce spojené s jeho výstavbou nebyly vůbec jednoduché. Trosky dvou středověkých hradů nechal bavorský panovník odstřelit a na vzniklé plošině, začali dělníci budovat jeho sen. Ludvík byl nyní vladařem a získal tím přístup k moci i penězům, čehož bohatě využíval. Přes veškeré vrtochy a zvláštnosti to byl panovník veskrze pokrokový, což se projevovalo i při stavbě tohoto sídla. Na jednu stranu se tu během stavby vystřídalo hned několik stavbyvedoucích, na druhou stranu je třeba zmínit to, že se tu používaly moderní konstrukce se železnými nosníky a palác ve své finální podobě byl vybaven ústředním topením! Ve vladařových komnatách nechyběl ani splachovací záchod či telefon!


Pohádkový zámek

Jakkoliv při pohledu zvenku působí stavba pohádkovým dojmem, uvnitř nás čeká doslova změť architektonických stylů. Maurské prvky se tu střídají s barokem i gotikou asi stejně rychle, jako počasí venku. Dešťové kapky občas pokropí zámecké věže, vítr přivane dešťové mraky, aby mezi nimi vzápětí vysvitlo slunko. A se stejnou rychlostí se kolem Vás střídají stavební i umělecké styly Většina architektů označuje za otřesný i trůnní sál v byzantském stylu. Jako kdyby se tu už projevoval vliv Ludvíkových záchvatů šílenství. Přesto však vzápětí nacházíme prostorný a dobře osvětlený Pěvecký sál. Snad fakt, že byl určen pro wágnerovská představení, přiměl vladaře k tomu, aby dal na dobré rady svých architektů. Co působí velmi atypicky, je malá napodobenina krápníkové jeskyně v sousedství Ludvíkovy ložnice.


Perla Bavorska

Od roku 1886 zde stojí stavba stejně tak zajímavá rozporuplná, jako její duchovní otec – Ludvík II. Bavorský. Snad nejkrásnější pohled na ni, se nabízí z můstku nad hlubokou soutěskou Pöllat, jen pár desítek metrů od zámeckých zdí. Právě odtud můžeme spatřit zhmotněný sen panovníka, který nám však i přes své osobní problémy, zanechal celou řadu děl, z nichž se budou moci těšit celé generace.

Sbohem, Ludvíku

A jak skončila životní pouť bavorského vladaře? Špatně! V posledních letech své vlády začal ztrácet i poslední zbytky smyslu pro realitu a věnoval se jen plánům na budování dalších zámků. Pověstným hřebíčkem do jeho rakve se stal příkaz ministrovi financí k prodeji Bavorského království a nákupu blíže nespecifikované země v tropické oblasti. To už bylo na bavorskou vládu opravdu moc. A tak byl Ludvík II. prohlášen nesvéprávným a 10. června 1886 zbaven trůnu. Pak už následovalo jen zatčení, smutná cesta na malý zámek Berg u Starnberského jezera, v jehož vodách 12. června 1886 nalezl Ludvík II. za dosud nevyjasněných okolností, i svou smrt. Smutný konec podivínského muže, který však po sobě zanechal mnoho zajímavého.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Po stopách krále Šumavy

Již několikrát jsem četl o lidech, kteří tady, před desítkami
let, za každého počasí přecházeli státní hranici. Snad každý
z nich měl svou převaděčskou trasu, svůj kanál, z nichž
většina měla své vlastní číslo v evidenci Státní bezpečnosti.
Byla to celá řada mužů, kteří povětšinou pocházeli z oblasti
Šumavy a již v předválečném období si přivydělávali nějaký ten
peníz pašováním povětšinou sacharinu přes „zelenou“ hranici.


Je pošmourné ráno, mraky se válejí po vrcholcích šumavských kopců a hrozí, že se z nich každou chvílí vysype řádný příděl dešťových kapek. Člověku se vůbec nechce ven, do té sloty. Přesto si ale říkám, že bych přeci jen měl vyrazit. Teple se obléci, nahoru přihodit nepromokavou bundu, na nohy nazout stejně nepromokavé boty a hlavně si připomenout, že za mnohdy ještě horšího počasí, ztraceni v nočních temnotách, odkázáni na orientační smysl, znalosti a poctivost převaděče tudy prchali lidé před komunistickou zvůlí. A teď tudy kráčím já, obklopen šumavským deštěm, s možností kdykoli odbočit z trasy a zamířit do některého z vytopených a suchých šumavských pensionů.

Již několikrát jsem četl o lidech, kteří tady, před desítkami let, za každého počasí přecházeli státní hranici. Snad každý z nich měl svou převaděčskou trasu, svůj kanál, z nichž většina měla své vlastní číslo v evidenci Státní bezpečnosti.

{{reklama()}}

Byla to celá řada mužů, kteří povětšinou pocházeli z oblasti Šumavy a již v předválečném období si přivydělávali nějaký ten peníz pašováním povětšinou sacharinu přes „zelenou“ hranici. Protože byli vesměs německé národnosti, nevyhnuli se v hektických poválečných letech odsunu do Německa. Tady je nelehká poválečná situace přiměla k oprášení starého „řemesla“. A tak brzy za temných nocí začali ožívat šumavské lesy temnými siluetami mužů, které většinou doprovázely skupinky převáděných osob.


Snad nejznámějším převaděčem poválečných let na Šumavě se stal Franz Nowotny, později přezdívaný „Kilián“, jenž měl to štěstí, že při žádném z přechodu hranic nepadl do rukou pohraničníků nebo příslušníků Státní bezpečnosti, kteří se často zátahů na převaděče zúčastňovali. Kráčím teď v „Kiliánových“ stopách. Jeho převaděčský kanál začínal v lesích nad Vimperkem, poblíž křižovatky „U Sloupu“, kde odbočuje silnice na Nové Hutě. Tady převáděné osoby čekaly na svou chvíli, na svou cestu za novou nadějí… Skrýš jim nejčastěji poskytoval místní hostinec, který vlastnili manželé Soukupovi, nebo nedaleké obydlí Josefa Peka. Většinou u něho si „Král Šumavy“ přebíral skupinky lidí, pro něž byl odchod za hranice jedinou možností a pro které byl převaděč osobou, do jejíchž rukou svěřovali osud svůj a leckdy i svých rodin…


Cesta za svobodou vedla pochopitelně lesnatým terénem, který minimalizoval možnost setkání s pohraniční hlídkou. Za tmavých nocí a plískanic vedl zkušený převaděč svou skupinu po úbočí kopce Vilmová směrem na Medvědí potok. Na vrcholu Kamenného skupina poprvé překonala nadmořskou výšku 1100 m n. m. a zamířila k Novému Světu. Prostor u zmiňované osady, kde trasa přetínala silnici spojující Nové Hutě a Borová Lada, byl prvním krizovým místem celé cesty. Zde se sice na krátkou chvíli, ale přesto, musela skupina vynořit z lesa a překonat několik desítek metrů volného prostoru. Když jim přálo štěstí, všichni vzápětí zmizeli v porostu Chalupské slatě. Jedno nebezpečí měla skupina za sebou, další na ni čekalo. Měkký, zrádný terén pod nohama, nebyl sice tak hrozivý, jak ho zpodobnil své době poplatný, ale přesto působivý film Král Šumavy, ale přesto bylo třeba se mít na pozoru.. Franz Nowotny tato místa znal dokonale. Narodil se a dlouhá léta žil na nedalekých Nových Hutích. Když bylo pásmo bažin zdárně překonáno, začala cesta stoupat do kopců, směrem ke Františkovu. Cesta znovu vedla hlubokým lesem, který je v tuto chvíli ochráncem bědných. Ti ani neví, že míjí Janovu Horu a blíží se k nejnebezpeč­nějšímu místu na cestě za svobodou. Bylo třeba překonat tok Teplé Vltavy a jediným místem, kde to bylo možné, byl právě Františkov. Tady byl zbudován můstek, po kterém se dala řeka překročit. Pak už zbývalo překonat přískoky několik desítek metrů nechráněného volného prostoru, a znovu se svěřit pod ochranu lesa. A právě tady, v roce 1950, Kiliánova převaděčská živnost skončila.


O jednom z chystaných přechodů se dozvěděla Státní bezpečnost a její příslušníci se spolu s pohraničníky chystali celou skupinu zastavit právě u Františkova. V okamžiku, kdy muži přebíhali louku u lesa, zahájili pohraničníci palbu z vrcholu skaliska zvaného Pivní Hrnec. Mezi těmi, kteří byli kulkami zasaženi, byl i samotný „Kilián“ ale zatímco ostatní byli buď zatčeni, nebo se rozprchli do okolních lesů, zkušený převaděč i přes své zranění pokračoval ke stále ještě dosti vzdálené bavorské hranici. Táhlým a prudkým stoupáním vystoupal vysoko nad údolí Vltavy, aby kolem Stolové hory a Stolového hřbetu zamířil ke hranici. K té se přiblížil v prostoru bývalé osady Bučina, a tady se naposledy pokusil zmást pronásledovatele. Nechtěl riskovat vstup do otevřeného prostoru, který by skýtal jeho pronásledovatelům znatelnou výhodu a raději se pustil po okraji lesa přímo na západ. Hranice už nebyla daleko, ale zamířit k ní v tuto chvíli, by znamenalo příliš riskovat. Bohaté zkušenosti mu radily, zvolit raději delší trasu a hranici přejít teprve v blízkosti pramene Vltavy, což se mu nakonec podařilo.

To co se zdařilo převaděči, se však nepoštěstilo zbývajícím členům skupiny. Postupně byli pozatýkáni, a s nimi i jejich pomocníci. V rukou bezpečnosti skončili nejen přímí organizátoři, ale bohužel i lidé, kteří se ničím neprovinili. Příkladem je nešťastný osud rodiny lesního dělníka Possla ze samoty u Zlaté Studny nedaleko Horské Kvildy. Stačilo jen, že poskytli prchajícím mužům jídlo a to tehdejšímu režimu stačilo. Zmiňovaný Possl byl nakonec odsouzen k deseti letům žaláře, zatímco osud jeho rodiny se vypátrat nepodařilo. Dramatické okamžiky na šumavské hranici se tedy nedotýkaly jen jednotlivců, ale svou nelítostnou rukou zasáhly do životů řady zdejších obyvatel.


Franz Nowotny – alias „Kilián“ se už po této zkušenosti nikdy do Čech nevrátil a spokojeného důchodu se dožil v Rohrnbachu na bavorské straně hranice. Hranici už mezitím neprodyšně uzavřelo hraniční pásmo a drátěné zátarasy, což znamenalo konec převaděčského řemesla na Šumavě. A tak jen bajky o podzemních chodbách spojujících obě strany hranice a zkazky o „Králi Šumavy „ ožívaly jen ve fantazii zdejších obyvatel.

Kráčím teď opuštěnými loukami u Bučiny a jen mimoděk pohlédnu k okraji lesa. Jako bych doufal, že tam zahlédnu siluetu muže, který stovkám lidí přinesl novou naději. Ne! Samozřejmě tam nemohl být. Přesto však jako by mě ovanul závan staré Šumavy. Otočím se, a odcházím do mlhy a deště, ve které jakoby znovu ožíval svět pašeráckých stezek i staré dobré Šumavy.


Je pošmourné ráno, mraky se válejí po vrcholcích šumavských kopců a hrozí, že se z nich každou chvílí vysype řádný příděl dešťových kapek. Člověku se vůbec nechce ven, do té sloty. Přesto si ale říkám, že bych přeci jen měl vyrazit. Teple se obléci, nahoru přihodit nepromokavou bundu, na nohy nazout stejně nepromokavé boty a hlavně si připomenout, že za mnohdy ještě horšího počasí, ztraceni v nočních temnotách, odkázáni na orientační smysl, znalosti a poctivost převaděče tudy prchali lidé před komunistickou zvůlí. A teď tudy kráčím já, obklopen šumavským deštěm, s možností kdykoli odbočit z trasy a zamířit do některého z vytopených a suchých šumavských pensionů.

Již několikrát jsem četl o lidech, kteří tady, před desítkami let, za každého počasí přecházeli státní hranici. Snad každý z nich měl svou převaděčskou trasu, svůj kanál, z nichž většina měla své vlastní číslo v evidenci Státní bezpečnosti.

{{reklama()}}

Byla to celá řada mužů, kteří povětšinou pocházeli z oblasti Šumavy a již v předválečném období si přivydělávali nějaký ten peníz pašováním povětšinou sacharinu přes „zelenou“ hranici. Protože byli vesměs německé národnosti, nevyhnuli se v hektických poválečných letech odsunu do Německa. Tady je nelehká poválečná situace přiměla k oprášení starého „řemesla“. A tak brzy za temných nocí začali ožívat šumavské lesy temnými siluetami mužů, které většinou doprovázely skupinky převáděných osob.


Snad nejznámějším převaděčem poválečných let na Šumavě se stal Franz Nowotny, později přezdívaný „Kilián“, jenž měl to štěstí, že při žádném z přechodu hranic nepadl do rukou pohraničníků nebo příslušníků Státní bezpečnosti, kteří se často zátahů na převaděče zúčastňovali. Kráčím teď v „Kiliánových“ stopách. Jeho převaděčský kanál začínal v lesích nad Vimperkem, poblíž křižovatky „U Sloupu“, kde odbočuje silnice na Nové Hutě. Tady převáděné osoby čekaly na svou chvíli, na svou cestu za novou nadějí… Skrýš jim nejčastěji poskytoval místní hostinec, který vlastnili manželé Soukupovi, nebo nedaleké obydlí Josefa Peka. Většinou u něho si „Král Šumavy“ přebíral skupinky lidí, pro něž byl odchod za hranice jedinou možností a pro které byl převaděč osobou, do jejíchž rukou svěřovali osud svůj a leckdy i svých rodin…


Cesta za svobodou vedla pochopitelně lesnatým terénem, který minimalizoval možnost setkání s pohraniční hlídkou. Za tmavých nocí a plískanic vedl zkušený převaděč svou skupinu po úbočí kopce Vilmová směrem na Medvědí potok. Na vrcholu Kamenného skupina poprvé překonala nadmořskou výšku 1100 m n. m. a zamířila k Novému Světu. Prostor u zmiňované osady, kde trasa přetínala silnici spojující Nové Hutě a Borová Lada, byl prvním krizovým místem celé cesty. Zde se sice na krátkou chvíli, ale přesto, musela skupina vynořit z lesa a překonat několik desítek metrů volného prostoru. Když jim přálo štěstí, všichni vzápětí zmizeli v porostu Chalupské slatě. Jedno nebezpečí měla skupina za sebou, další na ni čekalo. Měkký, zrádný terén pod nohama, nebyl sice tak hrozivý, jak ho zpodobnil své době poplatný, ale přesto působivý film Král Šumavy, ale přesto bylo třeba se mít na pozoru.. Franz Nowotny tato místa znal dokonale. Narodil se a dlouhá léta žil na nedalekých Nových Hutích. Když bylo pásmo bažin zdárně překonáno, začala cesta stoupat do kopců, směrem ke Františkovu. Cesta znovu vedla hlubokým lesem, který je v tuto chvíli ochráncem bědných. Ti ani neví, že míjí Janovu Horu a blíží se k nejnebezpeč­nějšímu místu na cestě za svobodou. Bylo třeba překonat tok Teplé Vltavy a jediným místem, kde to bylo možné, byl právě Františkov. Tady byl zbudován můstek, po kterém se dala řeka překročit. Pak už zbývalo překonat přískoky několik desítek metrů nechráněného volného prostoru, a znovu se svěřit pod ochranu lesa. A právě tady, v roce 1950, Kiliánova převaděčská živnost skončila.


O jednom z chystaných přechodů se dozvěděla Státní bezpečnost a její příslušníci se spolu s pohraničníky chystali celou skupinu zastavit právě u Františkova. V okamžiku, kdy muži přebíhali louku u lesa, zahájili pohraničníci palbu z vrcholu skaliska zvaného Pivní Hrnec. Mezi těmi, kteří byli kulkami zasaženi, byl i samotný „Kilián“ ale zatímco ostatní byli buď zatčeni, nebo se rozprchli do okolních lesů, zkušený převaděč i přes své zranění pokračoval ke stále ještě dosti vzdálené bavorské hranici. Táhlým a prudkým stoupáním vystoupal vysoko nad údolí Vltavy, aby kolem Stolové hory a Stolového hřbetu zamířil ke hranici. K té se přiblížil v prostoru bývalé osady Bučina, a tady se naposledy pokusil zmást pronásledovatele. Nechtěl riskovat vstup do otevřeného prostoru, který by skýtal jeho pronásledovatelům znatelnou výhodu a raději se pustil po okraji lesa přímo na západ. Hranice už nebyla daleko, ale zamířit k ní v tuto chvíli, by znamenalo příliš riskovat. Bohaté zkušenosti mu radily, zvolit raději delší trasu a hranici přejít teprve v blízkosti pramene Vltavy, což se mu nakonec podařilo.

To co se zdařilo převaděči, se však nepoštěstilo zbývajícím členům skupiny. Postupně byli pozatýkáni, a s nimi i jejich pomocníci. V rukou bezpečnosti skončili nejen přímí organizátoři, ale bohužel i lidé, kteří se ničím neprovinili. Příkladem je nešťastný osud rodiny lesního dělníka Possla ze samoty u Zlaté Studny nedaleko Horské Kvildy. Stačilo jen, že poskytli prchajícím mužům jídlo a to tehdejšímu režimu stačilo. Zmiňovaný Possl byl nakonec odsouzen k deseti letům žaláře, zatímco osud jeho rodiny se vypátrat nepodařilo. Dramatické okamžiky na šumavské hranici se tedy nedotýkaly jen jednotlivců, ale svou nelítostnou rukou zasáhly do životů řady zdejších obyvatel.


Franz Nowotny – alias „Kilián“ se už po této zkušenosti nikdy do Čech nevrátil a spokojeného důchodu se dožil v Rohrnbachu na bavorské straně hranice. Hranici už mezitím neprodyšně uzavřelo hraniční pásmo a drátěné zátarasy, což znamenalo konec převaděčského řemesla na Šumavě. A tak jen bajky o podzemních chodbách spojujících obě strany hranice a zkazky o „Králi Šumavy „ ožívaly jen ve fantazii zdejších obyvatel.

Kráčím teď opuštěnými loukami u Bučiny a jen mimoděk pohlédnu k okraji lesa. Jako bych doufal, že tam zahlédnu siluetu muže, který stovkám lidí přinesl novou naději. Ne! Samozřejmě tam nemohl být. Přesto však jako by mě ovanul závan staré Šumavy. Otočím se, a odcházím do mlhy a deště, ve které jakoby znovu ožíval svět pašeráckých stezek i staré dobré Šumavy.

Linderhof, zámek v srdci hor

Nepolevující déšť zalévá Bavorsko. Míjíme Kufstein a Innsbruck,
který nám téměř mizí v těžkých dešťových mracích. Strmá,
klikatící se horská silnice spěchá ke Garmisch – Partenkirchenu, ze
kterého nám však dovolí jen letmo zahlédnout zdejší světoznámé
skokanské můstky. Spěcháme, abychom mohli ještě za denního světla
navštívit místo, které je nesmazatelně spojeno se jménem a životem
Ludvíka II. Bavorského. Romantický zámeček Linderhof.


Nepolevující déšť zalévá Bavorsko. Míjíme Kufstein a Innsbruck, který nám téměř mizí v těžkých dešťových mracích. Strmá, klikatící se horská silnice spěchá ke Garmisch – Partenkirchenu, ze kterého nám však dovolí jen letmo zahlédnout zdejší světoznámé skokanské můstky. Spěcháme, abychom mohli ještě za denního světla navštívit místo, které je nesmazatelně spojeno se jménem a životem Ludvíka II. Bavorského. Romantický zámeček Linderhof se nachází jen pár kilometrů od Garmisch-Partenkirchenu v údolí sevřeném okolními kopci. I zámecký park se šplhá po okolních svazích a trochu rovného prostoru lze nalézt jen před samotnou zámeckou budovou. Dostává se nám privilegia vstoupit jako poslední návštěvníci tohoto dne do prostor, kde bavorský panovník často pobýval.

{{reklama()}}

Pohádka jménem Linderhof

Zámecké místnosti svou zdobností a bohatostí výzdoby snad ještě převyšují zámek Herrenchiemsee. Možná je to jen dojem, způsobený malými rozměry tohoto romantického zámečku, ale člověku to tu všechno připadá tak zvláštně domácké. Jako bychom se zde setkávali se starými známými. Vládne tu duch Ludvíka II, stavba nese rukopis i nám již známého architekta Georga Dollmana. Myšlenka na vybudování jediného zámečku, který Ludvík kompletně dobudoval, vzklíčila v jeho hlavě během Mezinárodní výstavy v Paříži v roce 1867. Základní kámen byl položen v roce 1870 a po dokončení roku 1878, se sídlo stalo neoblíbenější Ludvíkovou rezidencí. Je zde patrná silná inspirace rokokovým stylem ve stylu bourbonských králů a obliba francouzských panovníků Ludvíka, XIV. XV. A XVI., což dokládají jejich četné podobizny v místnostech zámku.


Nechybí tu ani porcelánové sošky oblíbeného královského ptáka – páva, ani bohatě zdobený psací stůl a dva krby z Bardaglijského mramoru. Panovníkova ložnice je i zde koncipována jako přirozené centrum celé budovy a nechybí ani oválná jídelna v oblíbené červené barvě. V souvislosti s ní je dobré zmínit se o jedné zajímavosti. Je jí samoobslužný jídelní stůl, který je možno ho spouštět do přízemí, kde sídlila kuchyně a kde byly připravovány pokrmy pro panstvo. Nechybí tu pochopitelně ani zrcadlový sál, byť přizpůsobený poněkud skromnějším rozměrům zdejšího zámečku.

Večer v zámeckém parku

Jednopatrová budova zasazená do zámeckého parku, jakoby vystupovala z minulosti. Jakoby v přicházejícím večeru prozařovala atmosféru svou přítomností a evokovala atmosféru minulých časů. V houstnoucím šeru stoupáme do stráně za zámečkem, zatímco se park za našimi zády propadá do šera. Na nás však čeká ještě jedno setkání. Setkání s umělou jeskyní – grottou, s osobou Ludvíka Bavorského i s géniem známého rakouského skladatele – Richarda Wágnera – jehož hudbu panovník nade vše miloval.


Park zaujímá prostor 198 akrů a setkáme se tu s umělým vodopádem a fontánou na severním svahu, zatímco na svahu jižním čeká kruhový chrám se sochou Venuše a Maurský kiosek. Dominantou celého areálu je ale již zmiňovaná Venušina jeskyně, ve které trávil majitel zámku dlouhé hodiny poslechem wágnerovských skladeb, doprovázených šuměním umělého vodopádu dopadajícího na vodní hladinu, kterou neustále čeřil podvodní stroj. Uvědomíme-li si, že celá stavba je vybudována z betonu a železných traverz, lze si jen těžko vytvořit iluzi přírodního výtvoru, a i proto musíme zapochybovat o zdravé mysli panovníka, který byl tímto prostředím fascinován. Inu, pro nás snad zajímavost, pro něho malý ráj!

Rozloučení se zámkem Linderhof

Cestičkami už téměř ponořených do šera, se vracíme k parkovišti a míříme dál. Za námi v úzkém údolí zůstává romantické místo, které jakoby nasávalo svůj půvab z okolní přírody. Snad i proto sem Ludvík tak rád zajížděl a nacházel úlevu ve své nemoci.


Nepolevující déšť zalévá Bavorsko. Míjíme Kufstein a Innsbruck, který nám téměř mizí v těžkých dešťových mracích. Strmá, klikatící se horská silnice spěchá ke Garmisch – Partenkirchenu, ze kterého nám však dovolí jen letmo zahlédnout zdejší světoznámé skokanské můstky. Spěcháme, abychom mohli ještě za denního světla navštívit místo, které je nesmazatelně spojeno se jménem a životem Ludvíka II. Bavorského. Romantický zámeček Linderhof se nachází jen pár kilometrů od Garmisch-Partenkirchenu v údolí sevřeném okolními kopci. I zámecký park se šplhá po okolních svazích a trochu rovného prostoru lze nalézt jen před samotnou zámeckou budovou. Dostává se nám privilegia vstoupit jako poslední návštěvníci tohoto dne do prostor, kde bavorský panovník často pobýval.

{{reklama()}}

Pohádka jménem Linderhof

Zámecké místnosti svou zdobností a bohatostí výzdoby snad ještě převyšují zámek Herrenchiemsee. Možná je to jen dojem, způsobený malými rozměry tohoto romantického zámečku, ale člověku to tu všechno připadá tak zvláštně domácké. Jako bychom se zde setkávali se starými známými. Vládne tu duch Ludvíka II, stavba nese rukopis i nám již známého architekta Georga Dollmana. Myšlenka na vybudování jediného zámečku, který Ludvík kompletně dobudoval, vzklíčila v jeho hlavě během Mezinárodní výstavy v Paříži v roce 1867. Základní kámen byl položen v roce 1870 a po dokončení roku 1878, se sídlo stalo neoblíbenější Ludvíkovou rezidencí. Je zde patrná silná inspirace rokokovým stylem ve stylu bourbonských králů a obliba francouzských panovníků Ludvíka, XIV. XV. A XVI., což dokládají jejich četné podobizny v místnostech zámku.


Nechybí tu ani porcelánové sošky oblíbeného královského ptáka – páva, ani bohatě zdobený psací stůl a dva krby z Bardaglijského mramoru. Panovníkova ložnice je i zde koncipována jako přirozené centrum celé budovy a nechybí ani oválná jídelna v oblíbené červené barvě. V souvislosti s ní je dobré zmínit se o jedné zajímavosti. Je jí samoobslužný jídelní stůl, který je možno ho spouštět do přízemí, kde sídlila kuchyně a kde byly připravovány pokrmy pro panstvo. Nechybí tu pochopitelně ani zrcadlový sál, byť přizpůsobený poněkud skromnějším rozměrům zdejšího zámečku.

Večer v zámeckém parku

Jednopatrová budova zasazená do zámeckého parku, jakoby vystupovala z minulosti. Jakoby v přicházejícím večeru prozařovala atmosféru svou přítomností a evokovala atmosféru minulých časů. V houstnoucím šeru stoupáme do stráně za zámečkem, zatímco se park za našimi zády propadá do šera. Na nás však čeká ještě jedno setkání. Setkání s umělou jeskyní – grottou, s osobou Ludvíka Bavorského i s géniem známého rakouského skladatele – Richarda Wágnera – jehož hudbu panovník nade vše miloval.


Park zaujímá prostor 198 akrů a setkáme se tu s umělým vodopádem a fontánou na severním svahu, zatímco na svahu jižním čeká kruhový chrám se sochou Venuše a Maurský kiosek. Dominantou celého areálu je ale již zmiňovaná Venušina jeskyně, ve které trávil majitel zámku dlouhé hodiny poslechem wágnerovských skladeb, doprovázených šuměním umělého vodopádu dopadajícího na vodní hladinu, kterou neustále čeřil podvodní stroj. Uvědomíme-li si, že celá stavba je vybudována z betonu a železných traverz, lze si jen těžko vytvořit iluzi přírodního výtvoru, a i proto musíme zapochybovat o zdravé mysli panovníka, který byl tímto prostředím fascinován. Inu, pro nás snad zajímavost, pro něho malý ráj!

Rozloučení se zámkem Linderhof

Cestičkami už téměř ponořených do šera, se vracíme k parkovišti a míříme dál. Za námi v úzkém údolí zůstává romantické místo, které jakoby nasávalo svůj půvab z okolní přírody. Snad i proto sem Ludvík tak rád zajížděl a nacházel úlevu ve své nemoci.

Krajem Oty Pavla

Naším prvořadým cílem byla Skryjská jezírka. Snadnější přístup
sem je od hájovny Slap a proto jsme také místo na Skryje zamířili na
Podmokly. Lesní silnička s četnými serpentinami se přikroutila ke
Zbirožskému potoku, kde na zdejším parkovišti začalo naše putování
krajem Oty Pavla.


Naše dnešní cesta nás zavede do kraje, který vždy působil svou nevšední romantikou, přirozenou krásou a poetickým dojmem. Pro cestu do těchto míst se nám velmi osvědčilo použít jako dopravní prostředek auto. Plzeňskou dálnici jsme opustili sjezdem ve směru na Žebrák a ještě několik kilometrů ji kopírovali po souběžné silnici. Hned za náměstím v Žebráku přišla odbočka na Bzovou, a za ní už nezbylo, než se ponořit do hlubokých lesů křivoklátských. Silničky jsou tu úzké a hodně točité, o čemž jsme se mohli přesvědčit na zpáteční cestě, kdy jsme míjeli nešťastnou bouračku. Houbařská sezóna se také rozjela, o čemž svědčily četné zaparkované automobily na lesních cestách.

{{reklama()}}

Ke Skryjským jezírkům

Naším prvořadým cílem byla Skryjská jezírka. Snadnější přístup sem je od hájovny Slap a proto jsme také místo na Skryje zamířili na Podmokly. Lesní silnička s četnými serpentinami se přikroutila ke Zbirožskému potoku, kde na zdejším parkovišti začalo naše putování krajem Oty Pavla. Po modré turistické značce jsme kopírovali tok zmiňovaného potoka. Předtím však bylo ještě nutno za hájovnou přejít louku a na jejím konci se ponořit do nazelenalého přítmí rušeného jen šuměním vody ve vodním korytu. Sotva si naše oči zvykly na lehké přítmí, čekala nás první zajímavost. Tudy procházející návštěvníci vybudovali desítky kamenných mohylek, dávající nám vzpomenout na naše túry norskými horami či alpskými masívy.


Skryjská jezírka

Je třeba předeslat, že označení Skryjská jezírka, se nám jevilo jako nepříliš výstižné. Spíše by se hodil název Skryjská soutěska nebo průrva, neboť první dojem, který tu člověk získal, je jako kdyby potok prostupoval skálou, která zde vznikla vulkanickou činností v dávné minulosti. Zdálo se, jakoby před námi z lesního porostu vystupovala jednolitá kamenná masa, ve které není sebemenší místo, kudy by mohla protékat voda. Teprve při pečlivějším pohledu, se ukázala úzká průrva, kterou se hrnula voda


Zbirožského potoka. Voda má svou cestu, my si zvolili tu svou a skalnatým žlabem v tmavomodrém dacitu sestoupili k přírodnímu výtvoru, který zde po staletí vytváří jeden z přírodních živlů – voda. Ta byla po nedávných deštích stále ještě zakalená, ale přesto je domovem pstruhů obecných, vranek velkých, raků potočních a dalších živočichů, kteří ke své existenci potřebují čistou vodu. Spíše klid a ticho, vládnoucí zde po většinu roku, než malebnost tohoto zákoutí sem láká i skorce vodního či ledňáčka, občas i vydru.

Na cestě

Měli jsme za sebou prvních 1 500 metrů cesty. Dřevěný můstek nám umožňoval překonat potok suchou nohou, neprobudit přitom pod skalním převisem ještě dospávající cykloturisty a po skalnatém a bahnitém břehu pokračovat ke Skryjím. Modrá značka brzy začala pozvolna stoupat do stráně, v níž je možno nalézt na 240 druhů rostlin, kvůli kterým zde také vznikla přírodní rezervace. Jmenujme alespoň kapradiny, udatku lesní, vrani oko čtyřlisté atd. Po obou stranách cesty se občas začervenaly ostružiny a ještě vzácněji se otevíraly výhledy do údolí, kterým spěchal Zbirožský potok do Berounky.


Skryje

Po třech kilometrech už čekaly Skryje, které působily tím správně ospalým dojmem svátečního dne a dovolily nám, vrátit se v duchu do svých dětských let, kdy jsme si užívali nádherně poklidnou atmosféru vesnických prázdnin u našich babiček a dědů. Možností občerstvení tu bylo hned několik. Buď u místního hřiště, v restauraci proti místnímu kostelu nebo v pensionu u Trilobita. Kromě toho své služby nabízel i místní obchůdek s potravinami, které jsou na dnešních vesnicích už čím dál tím větší vzácností. První zmínka o obci pochází z roku 1464. V roce 1483 se o ní mluvilo jako o daru, který byl králem Vladislavem darována Janovi ze Štemberka. Kostel archanděla Michaela jako jednolodní barokní objekt pochází z roku 1713 a při procházce kolem venkovských klasických stavení je možno setkat se s kolnou i špýcharem. Duch českého venkova, klid a pohoda letního dne na nás dýchaly ze všech stran. Na návsi jsme se setkali s další variantou dopravy do těchto míst, kterým byl autobus spojující Skryje s Berounem event. s Prahou. Teď už zbývalo jen dojít na konec obce, překřížit louku a úzkou a strmou stezkou seběhnout k Berounce, klikatící se pod kopcem.

Kolem Berounky


U mostu nám nezbylo, než opustit značenou turistickou cestu a po břehu řeky zamířit proti jejímu proudu. Provoz na řece byl docela čilý, ale když jsme po zhruba 500 metrech míjeli vodácký kemp, bylo vidět, jak většina osazenstva balí., protože co naplat, zítra je pracovní den. Pro další dva kilometry se našimi společníky staly rekreační chaty roztroušené podél Berounky. Občas jsme se ocitli na pochybách, zda jsme nesešli ze správné cesty a teprve u jezu nám chataři potvrdily správnost trasy. Opustili jsme Berounku a tentokrát proti proudu Zbirožského potoka, po červené turistické značce zamířili zpět ke Skryjským jezírkům. Jen bylo třeba ve správný čas zmiňovanou značku opustit, což bylo u následujícího kempu a pak sledovat tok potůčku přitékajícího od jezírek. Za poslední chatovou osadou nás zpět do své náruče přijal les a pak už to šlo rychle. Pár stovek metrů nás dělilo od jezírek, u kterých už vládl podstatně větší ruch, než tomu bylo ráno. Následovalo posledních 1,5 km cesty k hájovně Slap a parkovišti, kam jsme dorazili spolu s prvními dešťovými kapkami.

Na shledanou

Máme za sebou výlet, který nebyl příliš fyzicky náročný, díky čemuž jsme mohli naplno vnímat atmosféru zdejšího kraje, která má daleko k uspěchanosti a anonymitě moderní doby. Přijďte si ji vychutnat i Vy.


Naše dnešní cesta nás zavede do kraje, který vždy působil svou nevšední romantikou, přirozenou krásou a poetickým dojmem. Pro cestu do těchto míst se nám velmi osvědčilo použít jako dopravní prostředek auto. Plzeňskou dálnici jsme opustili sjezdem ve směru na Žebrák a ještě několik kilometrů ji kopírovali po souběžné silnici. Hned za náměstím v Žebráku přišla odbočka na Bzovou, a za ní už nezbylo, než se ponořit do hlubokých lesů křivoklátských. Silničky jsou tu úzké a hodně točité, o čemž jsme se mohli přesvědčit na zpáteční cestě, kdy jsme míjeli nešťastnou bouračku. Houbařská sezóna se také rozjela, o čemž svědčily četné zaparkované automobily na lesních cestách.

{{reklama()}}

Ke Skryjským jezírkům

Naším prvořadým cílem byla Skryjská jezírka. Snadnější přístup sem je od hájovny Slap a proto jsme také místo na Skryje zamířili na Podmokly. Lesní silnička s četnými serpentinami se přikroutila ke Zbirožskému potoku, kde na zdejším parkovišti začalo naše putování krajem Oty Pavla. Po modré turistické značce jsme kopírovali tok zmiňovaného potoka. Předtím však bylo ještě nutno za hájovnou přejít louku a na jejím konci se ponořit do nazelenalého přítmí rušeného jen šuměním vody ve vodním korytu. Sotva si naše oči zvykly na lehké přítmí, čekala nás první zajímavost. Tudy procházející návštěvníci vybudovali desítky kamenných mohylek, dávající nám vzpomenout na naše túry norskými horami či alpskými masívy.


Skryjská jezírka

Je třeba předeslat, že označení Skryjská jezírka, se nám jevilo jako nepříliš výstižné. Spíše by se hodil název Skryjská soutěska nebo průrva, neboť první dojem, který tu člověk získal, je jako kdyby potok prostupoval skálou, která zde vznikla vulkanickou činností v dávné minulosti. Zdálo se, jakoby před námi z lesního porostu vystupovala jednolitá kamenná masa, ve které není sebemenší místo, kudy by mohla protékat voda. Teprve při pečlivějším pohledu, se ukázala úzká průrva, kterou se hrnula voda


Zbirožského potoka. Voda má svou cestu, my si zvolili tu svou a skalnatým žlabem v tmavomodrém dacitu sestoupili k přírodnímu výtvoru, který zde po staletí vytváří jeden z přírodních živlů – voda. Ta byla po nedávných deštích stále ještě zakalená, ale přesto je domovem pstruhů obecných, vranek velkých, raků potočních a dalších živočichů, kteří ke své existenci potřebují čistou vodu. Spíše klid a ticho, vládnoucí zde po většinu roku, než malebnost tohoto zákoutí sem láká i skorce vodního či ledňáčka, občas i vydru.

Na cestě

Měli jsme za sebou prvních 1 500 metrů cesty. Dřevěný můstek nám umožňoval překonat potok suchou nohou, neprobudit přitom pod skalním převisem ještě dospávající cykloturisty a po skalnatém a bahnitém břehu pokračovat ke Skryjím. Modrá značka brzy začala pozvolna stoupat do stráně, v níž je možno nalézt na 240 druhů rostlin, kvůli kterým zde také vznikla přírodní rezervace. Jmenujme alespoň kapradiny, udatku lesní, vrani oko čtyřlisté atd. Po obou stranách cesty se občas začervenaly ostružiny a ještě vzácněji se otevíraly výhledy do údolí, kterým spěchal Zbirožský potok do Berounky.


Skryje

Po třech kilometrech už čekaly Skryje, které působily tím správně ospalým dojmem svátečního dne a dovolily nám, vrátit se v duchu do svých dětských let, kdy jsme si užívali nádherně poklidnou atmosféru vesnických prázdnin u našich babiček a dědů. Možností občerstvení tu bylo hned několik. Buď u místního hřiště, v restauraci proti místnímu kostelu nebo v pensionu u Trilobita. Kromě toho své služby nabízel i místní obchůdek s potravinami, které jsou na dnešních vesnicích už čím dál tím větší vzácností. První zmínka o obci pochází z roku 1464. V roce 1483 se o ní mluvilo jako o daru, který byl králem Vladislavem darována Janovi ze Štemberka. Kostel archanděla Michaela jako jednolodní barokní objekt pochází z roku 1713 a při procházce kolem venkovských klasických stavení je možno setkat se s kolnou i špýcharem. Duch českého venkova, klid a pohoda letního dne na nás dýchaly ze všech stran. Na návsi jsme se setkali s další variantou dopravy do těchto míst, kterým byl autobus spojující Skryje s Berounem event. s Prahou. Teď už zbývalo jen dojít na konec obce, překřížit louku a úzkou a strmou stezkou seběhnout k Berounce, klikatící se pod kopcem.

Kolem Berounky


U mostu nám nezbylo, než opustit značenou turistickou cestu a po břehu řeky zamířit proti jejímu proudu. Provoz na řece byl docela čilý, ale když jsme po zhruba 500 metrech míjeli vodácký kemp, bylo vidět, jak většina osazenstva balí., protože co naplat, zítra je pracovní den. Pro další dva kilometry se našimi společníky staly rekreační chaty roztroušené podél Berounky. Občas jsme se ocitli na pochybách, zda jsme nesešli ze správné cesty a teprve u jezu nám chataři potvrdily správnost trasy. Opustili jsme Berounku a tentokrát proti proudu Zbirožského potoka, po červené turistické značce zamířili zpět ke Skryjským jezírkům. Jen bylo třeba ve správný čas zmiňovanou značku opustit, což bylo u následujícího kempu a pak sledovat tok potůčku přitékajícího od jezírek. Za poslední chatovou osadou nás zpět do své náruče přijal les a pak už to šlo rychle. Pár stovek metrů nás dělilo od jezírek, u kterých už vládl podstatně větší ruch, než tomu bylo ráno. Následovalo posledních 1,5 km cesty k hájovně Slap a parkovišti, kam jsme dorazili spolu s prvními dešťovými kapkami.

Na shledanou

Máme za sebou výlet, který nebyl příliš fyzicky náročný, díky čemuž jsme mohli naplno vnímat atmosféru zdejšího kraje, která má daleko k uspěchanosti a anonymitě moderní doby. Přijďte si ji vychutnat i Vy.

Paella na Mallorce

Kulinářské umění španělských kuchařů je všeobecně známé.
Zdejší kuchyně pochopitelně velmi často využívá ve svých receptech ryb
a ostatních darů moře. Ze všeho nejdříve však musíme zdůraznit, že
zdejší kuchyně je čerstvá, zakládá si na barevnosti a často nešetří
kořením.


Kulinářské umění španělských kuchařů je všeobecně známé. Zdejší kuchyně pochopitelně velmi často využívá ve svých receptech ryb a ostatních darů moře. Ze všeho nejdříve však musíme zdůraznit, že zdejší kuchyně je čerstvá, zakládá si na barevnosti a často nešetří kořením.

Jsme na jednom z jižních Baleárských ostrovů – Mallorce, pro niž jsou typické hned dvě jídla. Prvním je studená, ze zeleniny připravovaná polévka gazpacho. Neméně charakteristické pro jižní oblasti Španělska jsou kořeněné klobásky chorizos. Své speciality má samozřejmě i na darech moře závislý sever země. Není to však překvapivě pokrm z ryb, ale naopak králík s oříšky a čokoládou připravovaný na víně. Východ si pro změnu zakládá na kvalitních vínech, ale proslulá je i jejich zarzuela – směs z darů moře vařená v jednom hrnci.

{{reklama()}}

Odhlédněme pro tuto chvíli od sušené šunky, marinovaných paprikových lusků, salátu z grilované zeleniny, kotlet na červeném víně, pstruhů na mandlích a dalších specialit a pojďme se bavit o jídle, které Španělsko proslavilo nejvíce. A tím je jednoznačně paella!


Sedíme v jedné z romantických restaurací na španělské Mallorce v městečku Porto Petro. Toto malebné letovisko patří k těm místům na Mallorce, kde opravdu zapomenete na shon a ruch všedního života. I když sedíme prakticky v centru městečka, jen občas k našim uším dolehne lehký náznak provozu z malého přístavu, vzdáleného pár desítek metrů. Ze zahradní restaurace zastíněné přístřešky se nabízí nádherný výhled na zátoku, s neslyšně se pohybujícími plachetnicemi a s mořskými vlnkami, které lehce dorážejí na břeh jen pár metrů od našich nohou. Svěží vítr v poledním horku příjemně ochlazuje, a my už ani nepřemýšlíme nad jídelním lístkem. Máme jasno! Jsme ve Španělsku – tedy paella! Toto jídlo, vzhledem připomínající naše rizoto, patří k základní nabídce snad všech španělských restaurací. Zatímco v Itálii se žádná hospůdka neobejde bez pizzy, to samé platí o Španělsku a o paelle. Toto vpravdě národní jídlo má pochopitelně spoustu variant a způsobů přípravy.


Ještě dříve, než k nám takřka neslyšně „připluje“ číšník, je třeba si říci, že k základním pravidlům španělského oběda patří, vyhradit si dostatek času. Stejně jako je tomu u jiných národů kolem Středozemního moře, i zdejší obyvatelé si potrpí na klid a pohodu při stolování. A kde jinde by to mělo platit více, než na ostrovech. Pozorný personál restaurace Vám poskytne dostatek času na výběr z jídelního lístku, ale zároveň vystihne tu pravou chvíli, aby přispěchal ke stolu a vyslechl návštěvníkovu objednávku. Hbitě zmizí a Vám poskytne dostatek času na ochutnávku některého ze zdejších kvalitních vín. A to vše probíhá v tak klidné atmosféře, jako kdyby člověk seděl někde doma na zahradě. Snad jen to moře je tu jaksi navíc.


Paella, kterou jsme si vybrali dnešnímu obědu, patří asi k tomu „nejklasičtějšímu“, co nám může španělská kuchyně nabídnout. Servírovaná je na nízké rovné pánvi, podle které získala i název. Za místo jejího původu je všeobecně považováno město Valencie na španělské pevnině, ale za oblíbené jídlo je považována i na ostrovech – Mallorcu nevyjímaje. Zatímco je nám šafránem zbarvená, pestrá rýžová směs servírována číšníkem na talíře, zjišťujeme, že k mořským ráčkům, slávkám – mořským škeblím a kuřecímu masu, se tu přidává ještě celá řada dalších ingrediencí. Jsou tu fazole, fazolové lusky, sépie, artyčoky, rajčata, papriky, česnek atd. Tedy bohatství chutí, které se slévá v konečný (a vynikající) festival chutí, vzájemně se dobře doplňujících.


Na paellu narazíte ve všech koutech Španělska a pokaždé Vám bude prezentována jako to nejlepší, co španělská kuchyně může nabídnout. I když se bude lišit v závislosti na místě, kraji, provincii, přesto vždy poskytne skvělý kulinářský zážitek nejen pro Vaše chuťové buňky, ale i pro oči i nos. Pokaždé v sobě bude mít španělskou pestrost, barevnost a pikantnost. A věřte, že stojí za to, této nabídky využít!


Kulinářské umění španělských kuchařů je všeobecně známé. Zdejší kuchyně pochopitelně velmi často využívá ve svých receptech ryb a ostatních darů moře. Ze všeho nejdříve však musíme zdůraznit, že zdejší kuchyně je čerstvá, zakládá si na barevnosti a často nešetří kořením.

Jsme na jednom z jižních Baleárských ostrovů – Mallorce, pro niž jsou typické hned dvě jídla. Prvním je studená, ze zeleniny připravovaná polévka gazpacho. Neméně charakteristické pro jižní oblasti Španělska jsou kořeněné klobásky chorizos. Své speciality má samozřejmě i na darech moře závislý sever země. Není to však překvapivě pokrm z ryb, ale naopak králík s oříšky a čokoládou připravovaný na víně. Východ si pro změnu zakládá na kvalitních vínech, ale proslulá je i jejich zarzuela – směs z darů moře vařená v jednom hrnci.

{{reklama()}}

Odhlédněme pro tuto chvíli od sušené šunky, marinovaných paprikových lusků, salátu z grilované zeleniny, kotlet na červeném víně, pstruhů na mandlích a dalších specialit a pojďme se bavit o jídle, které Španělsko proslavilo nejvíce. A tím je jednoznačně paella!


Sedíme v jedné z romantických restaurací na španělské Mallorce v městečku Porto Petro. Toto malebné letovisko patří k těm místům na Mallorce, kde opravdu zapomenete na shon a ruch všedního života. I když sedíme prakticky v centru městečka, jen občas k našim uším dolehne lehký náznak provozu z malého přístavu, vzdáleného pár desítek metrů. Ze zahradní restaurace zastíněné přístřešky se nabízí nádherný výhled na zátoku, s neslyšně se pohybujícími plachetnicemi a s mořskými vlnkami, které lehce dorážejí na břeh jen pár metrů od našich nohou. Svěží vítr v poledním horku příjemně ochlazuje, a my už ani nepřemýšlíme nad jídelním lístkem. Máme jasno! Jsme ve Španělsku – tedy paella! Toto jídlo, vzhledem připomínající naše rizoto, patří k základní nabídce snad všech španělských restaurací. Zatímco v Itálii se žádná hospůdka neobejde bez pizzy, to samé platí o Španělsku a o paelle. Toto vpravdě národní jídlo má pochopitelně spoustu variant a způsobů přípravy.


Ještě dříve, než k nám takřka neslyšně „připluje“ číšník, je třeba si říci, že k základním pravidlům španělského oběda patří, vyhradit si dostatek času. Stejně jako je tomu u jiných národů kolem Středozemního moře, i zdejší obyvatelé si potrpí na klid a pohodu při stolování. A kde jinde by to mělo platit více, než na ostrovech. Pozorný personál restaurace Vám poskytne dostatek času na výběr z jídelního lístku, ale zároveň vystihne tu pravou chvíli, aby přispěchal ke stolu a vyslechl návštěvníkovu objednávku. Hbitě zmizí a Vám poskytne dostatek času na ochutnávku některého ze zdejších kvalitních vín. A to vše probíhá v tak klidné atmosféře, jako kdyby člověk seděl někde doma na zahradě. Snad jen to moře je tu jaksi navíc.


Paella, kterou jsme si vybrali dnešnímu obědu, patří asi k tomu „nejklasičtějšímu“, co nám může španělská kuchyně nabídnout. Servírovaná je na nízké rovné pánvi, podle které získala i název. Za místo jejího původu je všeobecně považováno město Valencie na španělské pevnině, ale za oblíbené jídlo je považována i na ostrovech – Mallorcu nevyjímaje. Zatímco je nám šafránem zbarvená, pestrá rýžová směs servírována číšníkem na talíře, zjišťujeme, že k mořským ráčkům, slávkám – mořským škeblím a kuřecímu masu, se tu přidává ještě celá řada dalších ingrediencí. Jsou tu fazole, fazolové lusky, sépie, artyčoky, rajčata, papriky, česnek atd. Tedy bohatství chutí, které se slévá v konečný (a vynikající) festival chutí, vzájemně se dobře doplňujících.


Na paellu narazíte ve všech koutech Španělska a pokaždé Vám bude prezentována jako to nejlepší, co španělská kuchyně může nabídnout. I když se bude lišit v závislosti na místě, kraji, provincii, přesto vždy poskytne skvělý kulinářský zážitek nejen pro Vaše chuťové buňky, ale i pro oči i nos. Pokaždé v sobě bude mít španělskou pestrost, barevnost a pikantnost. A věřte, že stojí za to, této nabídky využít!

Herrenchiemsee – památka na Ludvíka II.

Jen těžko budeme v evropských i světových dějinách hledat
kontroverznějšího, záhadnějšího a podivnějšího panovníka, než
Ludvíka Bavorského. Dějiny ho znají jako muže, o jehož zdravém
rozumu by se dalo s úspěchem pochybovat, ale i jako panovníka, po
němž zůstala řada stavebních skvostů. Prvním zastávkou na našem
putování je zámek Herrenchiemsee v kouzelném prostředí Bavorska, na
jezeře Chiemsee.


Jen těžko budeme v evropských i světových dějinách hledat kontroverznějšího, záhadnějšího a podivnějšího panovníka, než Ludvíka Bavorského.

Ludvík II. – muž plný rozporů

Dějiny ho znají jako muže, o jehož zdravém rozumu by se dalo s úspěchem pochybovat, ale i jako panovníka, po němž zůstala řada stavebních skvostů. Prvním zastávkou na našem putování je zámek Herrenchiemsee v kouzelném prostředí Bavorska, na jezeře Chiemsee. Počasí nám bohužel vůbec nepřeje. Husté provazce bičují hladinu jezera a městečko Prien, z jehož přístavu odjíždějí motorové lodě na zdejší ostrovy, nás vítá loužemi na parkovišti a zataženou oblohou nad námi. Navzdory špatnému počasí potkáváme během plavby na ostrov Herrenworth hned několik plachetnic, které i přes nepřízeň počasí křižují vodní plochu. V duchu obdivujeme sportovního ducha jejich posádek, vyrážejících, byť vybaveni kvalitními nepromokavými oděvy, i v takto nepříznivých podmínkách na plavbu.

{{reklama()}}

Vzhůru na ostrov

Motorová loď přepravující nás z pevniny na ostrov Herrenworth uprostřed jezera Chiemsee, se pomalu blíží ke svému cíli. Jeho paluba je poloprázdná, naprostá většina cestujících se skrývá před deštěm a větrem na chráněné části paluby. Ještě před přistáním se nám v lesním průseku na pár okamžiků otevře pohled na zámeckou budovu. Trvá to jen chvíli. Během několika vteřin silueta zámku mizí za oponou stromů, a nám to připadá jako přelud. Vzájemně se ujišťujeme, že to nebylo mámení smyslů, že se nám to nezdálo. Po přístavním molu vstupujeme na ostrov, který i v nepříznivém počasí vládne svým půvabem.


Pod korunami stromů, jako by na chvíli polevil vytrvalý déšť, a jen jeho šumění v listoví nám dává najevo, že stále prší. Zámecký park je protkán desítkami písčitých cest, které však vedou ke stejnému cíli. Každá z nich Vás dříve či později vyvede z lesa a nabídne Vám pohled na krásu vpravdě výjimečnou. Na okamžik si připadáme, jako kdybychom se během několika vteřin posunuli o pár set kilometrů dále – do sladké Francie. Silueta zámku, park, písčité pěšiny, sochy, vodotrysky – to všechno nápadně připomíná Versailles. Čekáme, že se každou chvíli objeví šlechtici a šlechtičny, i dvořanstvo v dobovém ošacení a oživí park krásou staré Francie. Radost by z nás měl Ludvík Bavorský! Vždyť právě takový byl jeho záměr, když zde roku 1873 zakoupil 230 ha pozemků a v roce 1878 se tu architekt Georg Dollman pustil do práce. Právě proto sem přivezl ty nejlepší architekty, ty nejlepší zahradníky, aby zde, uprostřed Bavorska vykouzlili půvab tehdy moderního pařížského stylu. Je třeba říci, že se mu to podařilo.

V zámku Herrenchiemsee

Ještě než vstoupíme do vnitřních prostor zámku a necháme se ohromit prostorností i zdobností jeho interiérů, je třeba říci, že inspirace francouzským Versailles je zde patrná na každém kroku. Ať už je to schodiště s proskleným stropem, skýtajícím těmto prostorám přirozené osvětlení denním světlem, nebo oválná okna pečlivě kopírující své francouzské vzory. Procházíme jednotlivými pokoji a klademe si otázku, zda právě zde nepřekonali umělci a architekti zdobnost francouzských originálů. Je pravdou, že v některých chvílích působí některé interiéry dojmem „přeplácanosti“, Ponechme však každému právo na individuální dojem.


Bohatě zdobené audienční místnosti, ložnice, obývací pokoje, se tu střídají v rychlém sledu a z každého z nich doslova dýchá Ludvíkova touha po přepychu, okázalosti, výjimečnosti. Znovu a znovu se jasně rýsuje inspirace francouzským stylem. Jak Velká zrcadlová síň, tak i státní apartmány jsou rovněž kopiemi těch Versailleských, ale svůj rukopis jim vtiskl i již zmiňovaný architekt Georg Dollmana. To, že celý zámek byl koncipován tak, aby středem veškerého dění byla ložnice Ludvíka II, jen dotvrzuje zvláštnosti jeho povahy. V místnosti, které dominuje ohromná postel (3×2,60 metru), měl v ranním i večerním čase přijímat návštěvy, čemuž odpovídá i honosná výzdoba. A poslední důkaz Ludvíkovy záliby ve francouzském stylu života – všude naleznete podobizny jeho francouzského oblíbenců – Ludvíka XIV a XV.

Zámek paradoxů a kontrastů

Že postaru se žít nedá, ani v případě kopie starobylého šlechtického sídla, dokumentuje třeba rozlehlá koupelna s mramorovým schodištěm. Samozřejmě, že všechen ten přepych stál nemálo peněz a Ludvíkovi Bavorskému se stalo to, co řadě jeho předchůdců – došly mu peníze. Je pravda, že Ludvík II. od počátku počítal s tím, že zámek nikdy nebude dokončen. Dokonce i v projektu se počítalo se zazděnými okny a holými sádrovými zdmi, které měly pouze zaplňovat volný prostor. I s tím se setkáte během prohlídky zámku. Z bohatě zdobených místností najednou vstupujeme na schodiště, kde na nás čeká malý šok. Všude kolem vidíme jen holé zdi! A to doslova! Nejsou tu žádné sochy, žádné obrazy, žádná zrcadla. Ani stopy po omítkách. Všude jen holé cihly. Procházíme schodištěm, spojovací chodbou, přízemními místnostmi a všude nacházíme jen a jen prázdnotu. Jak zvláštně to působí v porovnání s předcházející nádherou! Člověk se neubrání myšlenkám na muže, který zde dokázal utratit tolik peněz pro splnění svého snu, v jehož jménu nechal vybudovat sice krásnou, přesto však dekoraci…


Rozloučení s Ludvíkem

Vycházíme do zámeckého parku a chladný, prudký déšť nás vrací do reality. Nasazujeme kapuce, ohrnujeme límce a míříme zpět do přístaviště. Za námi zůstává zhmotněný sen muže, jenž mu zasvětil velkou část svého života. Šedivá vodní hladina a šedivý závoj deště nás doprovází i při cestě zpět na pevninu. Posádky plachetnic neztratily nic ze svého elánu, snad jich paradoxně na jezeru ještě přibylo. Připlouváme do přístavu, ze kterého již od roku 1845 vyjíždí parníky. Na pevnině, v městečku Prien am Chiemsee, na chvíli zastavujeme u technické zajímavosti, kterým je historická parní lokomotiva, tahající vagóny historické úzkokolejky. Bohužel špatné počasí ani čas nám nedovolují byť malou procházku mezi tradičními domky vybudovanými v horno-bavorském stylu, návštěvu Staré Radnice nebo řemeslnické čtvrti s historickými domy. Provazci deště zmáčené městečko, jako kdyby se i za nás symbolicky loučilo s památkou panovníka, který i přes svou nemoc dokázal zhmotnit své sny. Přestože si uvědomoval, že ho s postupující chorobou bude čekat osamění a potupa, přesto nezatrpkl a dokázal své srdce naplnit láskou. Byť jen k hudbě a vzpomínkám!


Jen těžko budeme v evropských i světových dějinách hledat kontroverznějšího, záhadnějšího a podivnějšího panovníka, než Ludvíka Bavorského.

Ludvík II. – muž plný rozporů

Dějiny ho znají jako muže, o jehož zdravém rozumu by se dalo s úspěchem pochybovat, ale i jako panovníka, po němž zůstala řada stavebních skvostů. Prvním zastávkou na našem putování je zámek Herrenchiemsee v kouzelném prostředí Bavorska, na jezeře Chiemsee. Počasí nám bohužel vůbec nepřeje. Husté provazce bičují hladinu jezera a městečko Prien, z jehož přístavu odjíždějí motorové lodě na zdejší ostrovy, nás vítá loužemi na parkovišti a zataženou oblohou nad námi. Navzdory špatnému počasí potkáváme během plavby na ostrov Herrenworth hned několik plachetnic, které i přes nepřízeň počasí křižují vodní plochu. V duchu obdivujeme sportovního ducha jejich posádek, vyrážejících, byť vybaveni kvalitními nepromokavými oděvy, i v takto nepříznivých podmínkách na plavbu.

{{reklama()}}

Vzhůru na ostrov

Motorová loď přepravující nás z pevniny na ostrov Herrenworth uprostřed jezera Chiemsee, se pomalu blíží ke svému cíli. Jeho paluba je poloprázdná, naprostá většina cestujících se skrývá před deštěm a větrem na chráněné části paluby. Ještě před přistáním se nám v lesním průseku na pár okamžiků otevře pohled na zámeckou budovu. Trvá to jen chvíli. Během několika vteřin silueta zámku mizí za oponou stromů, a nám to připadá jako přelud. Vzájemně se ujišťujeme, že to nebylo mámení smyslů, že se nám to nezdálo. Po přístavním molu vstupujeme na ostrov, který i v nepříznivém počasí vládne svým půvabem.


Pod korunami stromů, jako by na chvíli polevil vytrvalý déšť, a jen jeho šumění v listoví nám dává najevo, že stále prší. Zámecký park je protkán desítkami písčitých cest, které však vedou ke stejnému cíli. Každá z nich Vás dříve či později vyvede z lesa a nabídne Vám pohled na krásu vpravdě výjimečnou. Na okamžik si připadáme, jako kdybychom se během několika vteřin posunuli o pár set kilometrů dále – do sladké Francie. Silueta zámku, park, písčité pěšiny, sochy, vodotrysky – to všechno nápadně připomíná Versailles. Čekáme, že se každou chvíli objeví šlechtici a šlechtičny, i dvořanstvo v dobovém ošacení a oživí park krásou staré Francie. Radost by z nás měl Ludvík Bavorský! Vždyť právě takový byl jeho záměr, když zde roku 1873 zakoupil 230 ha pozemků a v roce 1878 se tu architekt Georg Dollman pustil do práce. Právě proto sem přivezl ty nejlepší architekty, ty nejlepší zahradníky, aby zde, uprostřed Bavorska vykouzlili půvab tehdy moderního pařížského stylu. Je třeba říci, že se mu to podařilo.

V zámku Herrenchiemsee

Ještě než vstoupíme do vnitřních prostor zámku a necháme se ohromit prostorností i zdobností jeho interiérů, je třeba říci, že inspirace francouzským Versailles je zde patrná na každém kroku. Ať už je to schodiště s proskleným stropem, skýtajícím těmto prostorám přirozené osvětlení denním světlem, nebo oválná okna pečlivě kopírující své francouzské vzory. Procházíme jednotlivými pokoji a klademe si otázku, zda právě zde nepřekonali umělci a architekti zdobnost francouzských originálů. Je pravdou, že v některých chvílích působí některé interiéry dojmem „přeplácanosti“, Ponechme však každému právo na individuální dojem.


Bohatě zdobené audienční místnosti, ložnice, obývací pokoje, se tu střídají v rychlém sledu a z každého z nich doslova dýchá Ludvíkova touha po přepychu, okázalosti, výjimečnosti. Znovu a znovu se jasně rýsuje inspirace francouzským stylem. Jak Velká zrcadlová síň, tak i státní apartmány jsou rovněž kopiemi těch Versailleských, ale svůj rukopis jim vtiskl i již zmiňovaný architekt Georg Dollmana. To, že celý zámek byl koncipován tak, aby středem veškerého dění byla ložnice Ludvíka II, jen dotvrzuje zvláštnosti jeho povahy. V místnosti, které dominuje ohromná postel (3×2,60 metru), měl v ranním i večerním čase přijímat návštěvy, čemuž odpovídá i honosná výzdoba. A poslední důkaz Ludvíkovy záliby ve francouzském stylu života – všude naleznete podobizny jeho francouzského oblíbenců – Ludvíka XIV a XV.

Zámek paradoxů a kontrastů

Že postaru se žít nedá, ani v případě kopie starobylého šlechtického sídla, dokumentuje třeba rozlehlá koupelna s mramorovým schodištěm. Samozřejmě, že všechen ten přepych stál nemálo peněz a Ludvíkovi Bavorskému se stalo to, co řadě jeho předchůdců – došly mu peníze. Je pravda, že Ludvík II. od počátku počítal s tím, že zámek nikdy nebude dokončen. Dokonce i v projektu se počítalo se zazděnými okny a holými sádrovými zdmi, které měly pouze zaplňovat volný prostor. I s tím se setkáte během prohlídky zámku. Z bohatě zdobených místností najednou vstupujeme na schodiště, kde na nás čeká malý šok. Všude kolem vidíme jen holé zdi! A to doslova! Nejsou tu žádné sochy, žádné obrazy, žádná zrcadla. Ani stopy po omítkách. Všude jen holé cihly. Procházíme schodištěm, spojovací chodbou, přízemními místnostmi a všude nacházíme jen a jen prázdnotu. Jak zvláštně to působí v porovnání s předcházející nádherou! Člověk se neubrání myšlenkám na muže, který zde dokázal utratit tolik peněz pro splnění svého snu, v jehož jménu nechal vybudovat sice krásnou, přesto však dekoraci…


Rozloučení s Ludvíkem

Vycházíme do zámeckého parku a chladný, prudký déšť nás vrací do reality. Nasazujeme kapuce, ohrnujeme límce a míříme zpět do přístaviště. Za námi zůstává zhmotněný sen muže, jenž mu zasvětil velkou část svého života. Šedivá vodní hladina a šedivý závoj deště nás doprovází i při cestě zpět na pevninu. Posádky plachetnic neztratily nic ze svého elánu, snad jich paradoxně na jezeru ještě přibylo. Připlouváme do přístavu, ze kterého již od roku 1845 vyjíždí parníky. Na pevnině, v městečku Prien am Chiemsee, na chvíli zastavujeme u technické zajímavosti, kterým je historická parní lokomotiva, tahající vagóny historické úzkokolejky. Bohužel špatné počasí ani čas nám nedovolují byť malou procházku mezi tradičními domky vybudovanými v horno-bavorském stylu, návštěvu Staré Radnice nebo řemeslnické čtvrti s historickými domy. Provazci deště zmáčené městečko, jako kdyby se i za nás symbolicky loučilo s památkou panovníka, který i přes svou nemoc dokázal zhmotnit své sny. Přestože si uvědomoval, že ho s postupující chorobou bude čekat osamění a potupa, přesto nezatrpkl a dokázal své srdce naplnit láskou. Byť jen k hudbě a vzpomínkám!

Kladská – oáza klidu u Mariánských Lázní

Uprostřed západočeských lesů, v nadmořské výšce 814 m n.
m., na náhorní plošině nad Mariánskými Lázněmi, se nachází romantické
a tiché místo, které Vám nabídne odpočinek v atmosféře klidu a
pohody. Jen zpěv ptáků, šumění větru, šplouchání vlnek
v nedalekém rybníku Vás bude doprovázet během pobytu v těchto
místech.


Uprostřed západočeských lesů, v nadmořské výšce 814 m n. m., na náhorní plošině nad Mariánskými Lázněmi, se nachází romantické a tiché místo, které Vám nabídne odpočinek v atmosféře klidu a pohody. Jen zpěv ptáků, šumění větru, šplouchání vlnek v nedalekém rybníku Vás bude doprovázet během pobytu v těchto místech.

Zapomenutá sláva – Kladská

Sláva Kladské je spojena se jménem knížete Schönburga – Waldenburga, který kouzlu tohoto místa doslova propadl. Jeho zásluhou zde byl vybudován v letech 1875 – 1876 lovecký zámeček, vznikla oblíbená honitba a vzniklo arboretum.

Mezi historiky se zatím bezvýsledně spekuluje o tom, zda bylo zmiňované sídlo zakoupeno na výstavě ve Vídni, na Kladskou po částech dovezeno a tady znovu sestaveno. Zatím žádné historické prameny však tuto domněnku nepotvrdily. Zámeček naštěstí nepotkal osud řady jeho kolegů, kteří padli za oběť éře socialismu, nebo na kterých se podepsal zub času. Přesto i tento objekt měl „na kahánku“, když v roce 1960 částečně vyhořel. V majetku lesního závodu Mariánské Lázně se v zachovalém stavu dočkal dnešních dní a ve svých interiérech nabízí ubytování buď přímo v loveckém zámečku, nebo v loveckém srubu, kterých zde nechal kníže vybudovat na přelomu 19 a 20. století hned pět. Kolem starobylých budov, tvořících základ osady se rozkládají zbytky parku s arboretem cizokrajných dřevin.

{{reklama()}}

Vzhůru do lesů

Cesta sem je docela jednoduchá. Vede po lesní silničce hlubokými, tichými lesy přímo z Mariánských Lázní, která je však ve své druhé polovině dost úzká a tak je ve všedních dnech v určených časových intervalech vjezd zakázán, aby tudy mohla bez potíží projet pravidelná autobusová linka, spojující lázeňské město s Kladskou. Jiná silnice Vás po čtyřech kilometrech dovede k nádhernému zámku v Lázních Kynžvart. Vraťme se ale na Kladskou.

Do lůna přírody


Nádherné místo uprostřed té nejčistší přírody, láká především blízkým Kladským rybníkem, po jehož celém obvodu vede naučná stezka, seznamující návštěvníky se zajímavostmi a zvláštnostmi tohoto kraje. Šumava nebo sibiřská tajga – k takovým místům je okolí Kladské nejčastěji přirovnáváno. Snad je to právě existencí zdejších rašelinišť, která se skrývají v okolních lesích. Největším z nich je se svými 150 ha rašeliniště Tajga, jehož okraje se dotýká červená turistická značka z Mariánských Lázní a které je jako jediné zpřístupněno naučnou stezkou. Ostatní mokřady Lysina, Paterák, Malé rašeliniště a Husí les nejsou zpřístupněny a vstup do nich je zakázán. Informační tabule informují o výskytu rysa ostrovida a řady ptáků, brouků a motýlů, jejichž výskyt v přírodě se dá bohužel stále častěji označovat jako vzácnost. A i tady se jen těžko dočkáte setkání s některým z nich. Snad kdybyste vyrazili do okolního porostu, což je však z pochopitelných důvodů zakázané.

Ti trpělivější to mohou zkusit za časných jiter, kdy se Kladská ještě utápí v hlubokém tichu. Tehdy zvěř vychází na ranní pastvu, ptactvo vítá zpěvem nový den a trpělivému a hlavně ukázněnému návštěvníkovi občas umožní setkání, které si člověk v sobě uchovává po dlouhá léta. Na setkání se vzácným tetřevem hlušcem, či již zmiňovaným rysem, byste museli mít opravdu obrovské štěstí, ale i procházka probouzející se krajinou, stojí za to, abyste opustili vyhřáté peřiny. Třeba se při ní setkáte s ledňáčkem říčním, čápem černým nebo kulíškem nejmenším, kteří v naší přírodě už bohužel také patří ke vzácnostem. Je tedy logické, že celá oblast je již od roku 1933 přísně chráněnou rezervací.

Kladský rybník


Vraťme se ale ke Kladskému rybníku. 9 hektarová vodní plocha je neustále doplňována vodou hned z několika potoků, z nichž nejvýznamnější zdrojnicí je Pramenský potok. Po svém vzniku někdy v 16. století zaplavilo vodní dílo okraj rašeliniště Tajga a jeho jižní břeh dnes tvoří okraj celé přírodní rezervace Kladské rašeliny. Návštěva na jaře, či v létě je obohacena množstvím květů, které rozkvétají na okolních loukách, zatímco na břehu rybníka, Vás svou krásou uchvátí vodní kosatce.

Při procházce po vzorně udržovaném povalovém chodníku jistě neujde Vaši pozornosti ani „travnaté“ moře, jímž naučná stezka prochází.


Občerstvení

Cesta na Kladskou vede ze všech stran do táhlého kopce a žádá si sportovního výkonu. Odměnou Vám za to bude nejen odpočinek uprostřed lesů, ale i možnost občerstvení. I když se tu nachází jen pár domků, přesto hned ve dvou z nich naleznete možnost občerstvení. Nejedná se sice o nejlevnější podniky, přesto je možno usednout na venkovní zahrádku jednoho z nich. Guláše ze zvěřiny a ostatní speciality nepatří k nejlevnějším, ale něco levnějšího, ale přesto chutného se tu přeci jen najde. Pochutnat si můžete na borůvkových knedlících, dršťkové polévce, plíčcích na smetaně či smaženém pstruhu s bramborem.

Setkání s „otcem“ Kladské

V nádherně prosluněném, červnovém dni působí ukazatel s nápisem hrobka, v těsném sousedství hospůdky, tak trochu bizarně. Vždyť kdo by v tak nádherném dni myslel na smrt. Přesto zvědavosti neodolejte a zamiřte do nedalekého lesa, kam Vás zavede vyšlapaná cestička. Určitě nebudete jedinými zvědavci! Krátké stoupání k úpatí vrchu Lysina Vás přivede na místo, kde v záplavě rozkvetlých rododendronů, na dohled své milované osady, sní věčný sen, majitel zdejšího panství kníže Schönburg – Waldburg. Zdejší honitba byla svého času druhou největší honitbou v Čechách s velkým množstvím lovné zvěře. Proto se není co divit, že majitel panství byl rovněž vášnivým nimrodem, a že propadl kouzlu tohoto místa na celý život. Doslova.

Nejenže zde strávil dlouhá léta plodného života, ale jeho posledním přání bylo to, aby zde byl pohřben a zůstal tak nablízku svým milovaným místům. V souvislosti s jeho skonem v roce 1936 se zmiňuje legenda o bílém jelenovi, která praví, že ten, kdo střelí bílého jelena, do roka zemře. Nikdy se však její pravdivost – alespoň v souvislosti se smrtí knížete – nepodařilo ověřit. Když majitel panství hledal místo svého posledního odpočinku, jistě mu nepřišlo na mysl, že by měl být ze svého klidu někdy vyrušen. Bohužel se tomu stalo v poválečných letech hned dvakrát – jednou se o to postarali čeští, podruhé američtí vojáci. Snad o pověsti zlatu ve hrobce, snad jen zábava opilých vojáků, stála za těmito minimálně svatokrádežnými činy. Podle dochovaných zpráv však ve hrobce pokaždé našli jen tělo nabalzamovaného aristokrata.


Dlouhá Stoka

Vraťme se však k něčemu příjemnějšímu: Když se vydáte na procházku kolem kladského rybníka, setkáte se s další zajímavostí této oblasti. Z jeho jižního okraje vychází těleso Dlouhé Stoky. Toto technické dílo lze přirovnat k plavebním kanálům na Šumavě, ale zatímco ty šumavské sloužily k plavení dřeva, zdejší stoka byla spojena s provozem cínových dolů, jichž bylo v blízkém okolí Kladské v uplynulých staletích provozováno hned několik. Od svého vzniku zásobovala jednotlivé šachty vodou, potřebnou k pohonu těžních strojů a ke zpracování vytěžené suroviny. Ve své původní podobě stoka dosahovala délky přibližně 24 km, postupnými úpravami však nakonec přesáhlo délku 30 kilometrů. Vodní koryto bylo a ve všech úsecích minimálně 2 metry široké a v celé své délce byly stěny koryta zpevněny dřevem.

Na shledanou na Kladské

Je toho mnoho, co Vám zdejší kraj nabídne. Ze všeho nejvíce ale poskytne, ticho, klid a prostor pro dlouhé, romantické procházky krajem, kde ne lidé, ale příroda stále ještě vládne.


Uprostřed západočeských lesů, v nadmořské výšce 814 m n. m., na náhorní plošině nad Mariánskými Lázněmi, se nachází romantické a tiché místo, které Vám nabídne odpočinek v atmosféře klidu a pohody. Jen zpěv ptáků, šumění větru, šplouchání vlnek v nedalekém rybníku Vás bude doprovázet během pobytu v těchto místech.

Zapomenutá sláva – Kladská

Sláva Kladské je spojena se jménem knížete Schönburga – Waldenburga, který kouzlu tohoto místa doslova propadl. Jeho zásluhou zde byl vybudován v letech 1875 – 1876 lovecký zámeček, vznikla oblíbená honitba a vzniklo arboretum.

Mezi historiky se zatím bezvýsledně spekuluje o tom, zda bylo zmiňované sídlo zakoupeno na výstavě ve Vídni, na Kladskou po částech dovezeno a tady znovu sestaveno. Zatím žádné historické prameny však tuto domněnku nepotvrdily. Zámeček naštěstí nepotkal osud řady jeho kolegů, kteří padli za oběť éře socialismu, nebo na kterých se podepsal zub času. Přesto i tento objekt měl „na kahánku“, když v roce 1960 částečně vyhořel. V majetku lesního závodu Mariánské Lázně se v zachovalém stavu dočkal dnešních dní a ve svých interiérech nabízí ubytování buď přímo v loveckém zámečku, nebo v loveckém srubu, kterých zde nechal kníže vybudovat na přelomu 19 a 20. století hned pět. Kolem starobylých budov, tvořících základ osady se rozkládají zbytky parku s arboretem cizokrajných dřevin.

{{reklama()}}

Vzhůru do lesů

Cesta sem je docela jednoduchá. Vede po lesní silničce hlubokými, tichými lesy přímo z Mariánských Lázní, která je však ve své druhé polovině dost úzká a tak je ve všedních dnech v určených časových intervalech vjezd zakázán, aby tudy mohla bez potíží projet pravidelná autobusová linka, spojující lázeňské město s Kladskou. Jiná silnice Vás po čtyřech kilometrech dovede k nádhernému zámku v Lázních Kynžvart. Vraťme se ale na Kladskou.

Do lůna přírody


Nádherné místo uprostřed té nejčistší přírody, láká především blízkým Kladským rybníkem, po jehož celém obvodu vede naučná stezka, seznamující návštěvníky se zajímavostmi a zvláštnostmi tohoto kraje. Šumava nebo sibiřská tajga – k takovým místům je okolí Kladské nejčastěji přirovnáváno. Snad je to právě existencí zdejších rašelinišť, která se skrývají v okolních lesích. Největším z nich je se svými 150 ha rašeliniště Tajga, jehož okraje se dotýká červená turistická značka z Mariánských Lázní a které je jako jediné zpřístupněno naučnou stezkou. Ostatní mokřady Lysina, Paterák, Malé rašeliniště a Husí les nejsou zpřístupněny a vstup do nich je zakázán. Informační tabule informují o výskytu rysa ostrovida a řady ptáků, brouků a motýlů, jejichž výskyt v přírodě se dá bohužel stále častěji označovat jako vzácnost. A i tady se jen těžko dočkáte setkání s některým z nich. Snad kdybyste vyrazili do okolního porostu, což je však z pochopitelných důvodů zakázané.

Ti trpělivější to mohou zkusit za časných jiter, kdy se Kladská ještě utápí v hlubokém tichu. Tehdy zvěř vychází na ranní pastvu, ptactvo vítá zpěvem nový den a trpělivému a hlavně ukázněnému návštěvníkovi občas umožní setkání, které si člověk v sobě uchovává po dlouhá léta. Na setkání se vzácným tetřevem hlušcem, či již zmiňovaným rysem, byste museli mít opravdu obrovské štěstí, ale i procházka probouzející se krajinou, stojí za to, abyste opustili vyhřáté peřiny. Třeba se při ní setkáte s ledňáčkem říčním, čápem černým nebo kulíškem nejmenším, kteří v naší přírodě už bohužel také patří ke vzácnostem. Je tedy logické, že celá oblast je již od roku 1933 přísně chráněnou rezervací.

Kladský rybník


Vraťme se ale ke Kladskému rybníku. 9 hektarová vodní plocha je neustále doplňována vodou hned z několika potoků, z nichž nejvýznamnější zdrojnicí je Pramenský potok. Po svém vzniku někdy v 16. století zaplavilo vodní dílo okraj rašeliniště Tajga a jeho jižní břeh dnes tvoří okraj celé přírodní rezervace Kladské rašeliny. Návštěva na jaře, či v létě je obohacena množstvím květů, které rozkvétají na okolních loukách, zatímco na břehu rybníka, Vás svou krásou uchvátí vodní kosatce.

Při procházce po vzorně udržovaném povalovém chodníku jistě neujde Vaši pozornosti ani „travnaté“ moře, jímž naučná stezka prochází.


Občerstvení

Cesta na Kladskou vede ze všech stran do táhlého kopce a žádá si sportovního výkonu. Odměnou Vám za to bude nejen odpočinek uprostřed lesů, ale i možnost občerstvení. I když se tu nachází jen pár domků, přesto hned ve dvou z nich naleznete možnost občerstvení. Nejedná se sice o nejlevnější podniky, přesto je možno usednout na venkovní zahrádku jednoho z nich. Guláše ze zvěřiny a ostatní speciality nepatří k nejlevnějším, ale něco levnějšího, ale přesto chutného se tu přeci jen najde. Pochutnat si můžete na borůvkových knedlících, dršťkové polévce, plíčcích na smetaně či smaženém pstruhu s bramborem.

Setkání s „otcem“ Kladské

V nádherně prosluněném, červnovém dni působí ukazatel s nápisem hrobka, v těsném sousedství hospůdky, tak trochu bizarně. Vždyť kdo by v tak nádherném dni myslel na smrt. Přesto zvědavosti neodolejte a zamiřte do nedalekého lesa, kam Vás zavede vyšlapaná cestička. Určitě nebudete jedinými zvědavci! Krátké stoupání k úpatí vrchu Lysina Vás přivede na místo, kde v záplavě rozkvetlých rododendronů, na dohled své milované osady, sní věčný sen, majitel zdejšího panství kníže Schönburg – Waldburg. Zdejší honitba byla svého času druhou největší honitbou v Čechách s velkým množstvím lovné zvěře. Proto se není co divit, že majitel panství byl rovněž vášnivým nimrodem, a že propadl kouzlu tohoto místa na celý život. Doslova.

Nejenže zde strávil dlouhá léta plodného života, ale jeho posledním přání bylo to, aby zde byl pohřben a zůstal tak nablízku svým milovaným místům. V souvislosti s jeho skonem v roce 1936 se zmiňuje legenda o bílém jelenovi, která praví, že ten, kdo střelí bílého jelena, do roka zemře. Nikdy se však její pravdivost – alespoň v souvislosti se smrtí knížete – nepodařilo ověřit. Když majitel panství hledal místo svého posledního odpočinku, jistě mu nepřišlo na mysl, že by měl být ze svého klidu někdy vyrušen. Bohužel se tomu stalo v poválečných letech hned dvakrát – jednou se o to postarali čeští, podruhé američtí vojáci. Snad o pověsti zlatu ve hrobce, snad jen zábava opilých vojáků, stála za těmito minimálně svatokrádežnými činy. Podle dochovaných zpráv však ve hrobce pokaždé našli jen tělo nabalzamovaného aristokrata.


Dlouhá Stoka

Vraťme se však k něčemu příjemnějšímu: Když se vydáte na procházku kolem kladského rybníka, setkáte se s další zajímavostí této oblasti. Z jeho jižního okraje vychází těleso Dlouhé Stoky. Toto technické dílo lze přirovnat k plavebním kanálům na Šumavě, ale zatímco ty šumavské sloužily k plavení dřeva, zdejší stoka byla spojena s provozem cínových dolů, jichž bylo v blízkém okolí Kladské v uplynulých staletích provozováno hned několik. Od svého vzniku zásobovala jednotlivé šachty vodou, potřebnou k pohonu těžních strojů a ke zpracování vytěžené suroviny. Ve své původní podobě stoka dosahovala délky přibližně 24 km, postupnými úpravami však nakonec přesáhlo délku 30 kilometrů. Vodní koryto bylo a ve všech úsecích minimálně 2 metry široké a v celé své délce byly stěny koryta zpevněny dřevem.

Na shledanou na Kladské

Je toho mnoho, co Vám zdejší kraj nabídne. Ze všeho nejvíce ale poskytne, ticho, klid a prostor pro dlouhé, romantické procházky krajem, kde ne lidé, ale příroda stále ještě vládne.

Německý Rothenburg blízký, přesto neznámý

Člověk si znovu a znovu ověřuje pravdivost tvrzení, že by se měl
občas vracet do míst, která už procestoval, o kterých si myslí, že
je dobře zná. Nejen že si tak oživí vzpomínky a navštíví všechna ta
krásná místa, která poznal v minulosti. Občas se ale může stát, že
se setká s něčím, co při předešlých cestách opomenul, nebo prostě
nenašel.

Rothenburg neznámý

Člověk si znovu a znovu ověřuje pravdivost tvrzení, že by se měl občas vracet do míst, která už procestoval, o kterých si myslí, že je dobře zná. Nejen že si tak oživí vzpomínky a navštíví všechna ta krásná místa, která poznal v minulosti. Občas se ale může stát, že se setká s něčím, co při předešlých cestách opomenul, nebo prostě nenašel.


Město uliček

Pracovní povinnosti mě před několika dny zavedly asi 80 kilometrů od bavorského Norimberka – do městečka Rothenburg. Popravdě řečeno, očekával jsem typické bavorské městečko, ale to co mě tu čekalo, předčilo veškerá očekávání. Mírně zvlněná krajina v okolí Rothenburgu od der Tauber, je jakoby přímo předurčená k cyklistice. Když sem přijíždíte, vidíte jen obyčejné domky, pár pensionů, malou železniční stanici – prostě obyčejné provinční městečko. Pak však vyjedete ze zatáčky a najednou před Vámi vyroste pravé nefalšované, středověké město. Má vše, co si člověk představuje pod pojmem středověk. Jsou tu hradby, chránící zachovalé měšťanské domy. Jsou tu úzké uličky, pravá nefalšovaná radnice, nechybí kostely a v kašnách stejně tak jako před staletími zurčí voda. Stěny domů jsou tak báječně křivolaké, okna tak půvabně malá a místnosti tak útulně malé, že to ve Vás okamžitě vzbudí sympatie k tomuto památníku minulosti.

{{reklama()}}

Rothenburg historický

Historie města se datuje od roku 1142, kdy byl mocným rodem Stauferů na náhorní rovině nad řekou Tauber vybudován říšský hrad. Během dvou staletí kolem něho vyrostlo prosperující město, čítající na konci 14. stol. již 6000 obyvatel. Pak ale přišla třicetiletá válka, s ní úpadek, chudoba, zapomnění. Z Rothenburgu se stalo nevýznamné venkovské městečko.


Co tehdejší obyvatele určitě štěstím nenaplňovalo, se paradoxně stalo vkladem do budoucnosti. Nedostatek peněz způsobil, že se zde neprováděly takřka žádné úpravy a už vůbec žádné přestavby zdejších domů. Město tím zůstalo ušetřeno rušivých zásahů v podobě moderních stavebních stylů a uchovalo si dokonalou tvář středověkého města. Pohled do historie však ukazuje, že Rothenburg několikrát utržil dost těžké rány osudu. Tou první bylo mohutné zemětřesení v roce 1356, kdy byla část, tehdy již“svobodného říšského města“, srovnána se zemí. Ještě ničivější však zřejmě bylo spojenecké bombardování za druhé světové války. Snad jen zázraku lze děkovat za to, že většina historického jádra zůstala nepoškozena. Přesto trvalo desítky let a bylo potřeba darů i ze zahraničí, aby skvostný Rothenburg povstal do nové krásy.

Městem krok za krokem

Přirozeným centrem města je gotická radnice s radniční věží, zbudovaná na přelomu 13. a 14. století. Vedle jejího hlavního vchodu naleznete staré „rothenburgské“ míry. Pro turistické informace si zajdete do Radniční vinárny, která stojí hned vedle radnice a je nejznámější budovou Rothenburgu. Vděčí tomu jednak hlavním hodinám, které tu měří čas již od roku 1683 a také oknům pod nimi, která se otevírají každou hodinu mezi 11.00 a 15.00 hod. a večer mezi 20.00 a 22.00 hod. Postavy za nimi zpodobňují legendu o záchraně tehdy protestantského města před katolickými vojsky. Generál Tilly velící katolickým vojskům v roce 1631nezplundroval město, když tehdy jeden z radních pánů, na základě zjevného rozmaru zmiňovaného generála, dokázal najednou vypít korbel se 3 litry vína, a splnit tak požadavek vojenského pána… Inu, radní pánové měli asi natrénováno ze zasedání městské rady?!


Tím však výčet pamětihodností města ani zdaleka nekončí, je tu kašna sv. Jiří, protestantský kostel sv. Jakuba z roku 1311, Říšské městské muzeum, Františkánský kostel, či kostel sv. Jana – jeden ze dvou katolických kostelů ve městě. Raritu nabízí kostel sv. Wolfganga, který jako obranný objekt má podzemní kasemata a obranný ochoz. I sousední věž Klingenturm lze považovat za zvláštnost – svého času sloužila jako vodárenská věž. Návštěva Burggartenu (Hradní zahrada) je zároveň návštěvou bývalého říšského hradu, který dal vzniknout městu Rothenburg. Po mohutném zemětřesení v roce 1356 byla obnovena pouze kaple sv. Blassia a ostatní materiál z hradních rozvalin byl použit na výstavbu hradeb. Při návratu do města stojí za pozornost hned dvě zajímavosti. Tou první je maska v horní části Hradní brány (Burgtor), jejímž otvorem vylévali obránci města na hlavy útočníků vařící smůlu. Úděsná představ, alke neměli si začínat! A přímo v bráně naleznete dvířka, kterými se mohla současně protáhnout pouze jedna osoba. Jednoduché opatření proti nočnímu útoku nepřítele a ke kontrole osob vstupujících v nočním čase do města.


Radniční náměstí není jediným náměstím v Rothenburgu. Vaši pozornost si zaslouží malé náměstíčko Plönlein tvořené ulicí přicházející od Radničního náměstí a ulicemi z jižního předměstí a z tauberského údolí. Při procházce po volně přístupných městských hradbách se můžeme postupně seznamovat s věžemi celého obranného systému. Začít se dá hned u již zmiňovaného náměstíčka Sieberovou věží, od níž po hradebním ochozu dojdeme k Röderově bráně. Šibeniční bránu nalezneme v ulici, kde skutečně stávalo staré popraviště a která se pochopitelně jmenuje Šibeniční. Ze 12. stol. pochází Bílá brána, na niž navazuje Židovská tančírna – centrum židovského kulturního života ve středověku.

Za zmínku však stojí i jednotlivé domy. Ať již ty erby zdobené v Panské ulici, nebo špitál, či hrázděný dům, ve kterém ještě před 40 lety pracoval kovář. Jen kousek od Markusovy věže stojí jedno z bývalých vězení a jen o kousek dál ve Starém městském příkopu, v domě z roku 1270 je expozice historie zdejších starobylých řemesel


Rothenburg vánoční

Nádherná atmosféra musí panovat ve zdejších uličkách v předvánočním čase. Trochu z té sváteční atmosféry můžete nasát ve vánoční vesničce i v těsně přiléhajícím vánočním muzeu, ale přesto to nedokážře nahradit kouzlo skutečné zimy, kdy se procházíte pod rozžatými lucernami, do tváří Vás štípe mráz a pod nohama křupe nefalšovaný sníh a na hlavu se snášejí sněhové vločky.

Do Rothenburgu za krásou, romantikou i poučením

Je toho mnoho co Vám toto romantické město na řec Tauber nabídne. Má pro Vás připravenu neopakovatelnou atmosféru svých uliček. Do historických stejnokrojů odění vojáci doprovodí dělovými salvami večerní vystoupení tanečníků a hudebníků. Figury na Radniční vinárně znovu připomenou městskou legendu a z Hradní zahrady se Vám otevře nádherný výhled na řeku Tauber v 80 m hlubokém údolí, i na okolní krajinu. Vyzvánění kostelních zvonů vás bude doprovázet při toulání křivolakými uličkami, vroubených malými útulnými hotýlky. A když pak léto vystřídá zima a do uliček padnou první sněhové vločky, pak jako kdyby se zdejší vánoční muzeum rozeběhlo do ulic a vytvořilo jednu velkou vánoční pohádku.

Přijeďte si něco z toho zažít. Přijeďte objevit a poznat perlu jménem Rothenburg.

Rothenburg neznámý

Člověk si znovu a znovu ověřuje pravdivost tvrzení, že by se měl občas vracet do míst, která už procestoval, o kterých si myslí, že je dobře zná. Nejen že si tak oživí vzpomínky a navštíví všechna ta krásná místa, která poznal v minulosti. Občas se ale může stát, že se setká s něčím, co při předešlých cestách opomenul, nebo prostě nenašel.


Město uliček

Pracovní povinnosti mě před několika dny zavedly asi 80 kilometrů od bavorského Norimberka – do městečka Rothenburg. Popravdě řečeno, očekával jsem typické bavorské městečko, ale to co mě tu čekalo, předčilo veškerá očekávání. Mírně zvlněná krajina v okolí Rothenburgu od der Tauber, je jakoby přímo předurčená k cyklistice. Když sem přijíždíte, vidíte jen obyčejné domky, pár pensionů, malou železniční stanici – prostě obyčejné provinční městečko. Pak však vyjedete ze zatáčky a najednou před Vámi vyroste pravé nefalšované, středověké město. Má vše, co si člověk představuje pod pojmem středověk. Jsou tu hradby, chránící zachovalé měšťanské domy. Jsou tu úzké uličky, pravá nefalšovaná radnice, nechybí kostely a v kašnách stejně tak jako před staletími zurčí voda. Stěny domů jsou tak báječně křivolaké, okna tak půvabně malá a místnosti tak útulně malé, že to ve Vás okamžitě vzbudí sympatie k tomuto památníku minulosti.

{{reklama()}}

Rothenburg historický

Historie města se datuje od roku 1142, kdy byl mocným rodem Stauferů na náhorní rovině nad řekou Tauber vybudován říšský hrad. Během dvou staletí kolem něho vyrostlo prosperující město, čítající na konci 14. stol. již 6000 obyvatel. Pak ale přišla třicetiletá válka, s ní úpadek, chudoba, zapomnění. Z Rothenburgu se stalo nevýznamné venkovské městečko.


Co tehdejší obyvatele určitě štěstím nenaplňovalo, se paradoxně stalo vkladem do budoucnosti. Nedostatek peněz způsobil, že se zde neprováděly takřka žádné úpravy a už vůbec žádné přestavby zdejších domů. Město tím zůstalo ušetřeno rušivých zásahů v podobě moderních stavebních stylů a uchovalo si dokonalou tvář středověkého města. Pohled do historie však ukazuje, že Rothenburg několikrát utržil dost těžké rány osudu. Tou první bylo mohutné zemětřesení v roce 1356, kdy byla část, tehdy již“svobodného říšského města“, srovnána se zemí. Ještě ničivější však zřejmě bylo spojenecké bombardování za druhé světové války. Snad jen zázraku lze děkovat za to, že většina historického jádra zůstala nepoškozena. Přesto trvalo desítky let a bylo potřeba darů i ze zahraničí, aby skvostný Rothenburg povstal do nové krásy.

Městem krok za krokem

Přirozeným centrem města je gotická radnice s radniční věží, zbudovaná na přelomu 13. a 14. století. Vedle jejího hlavního vchodu naleznete staré „rothenburgské“ míry. Pro turistické informace si zajdete do Radniční vinárny, která stojí hned vedle radnice a je nejznámější budovou Rothenburgu. Vděčí tomu jednak hlavním hodinám, které tu měří čas již od roku 1683 a také oknům pod nimi, která se otevírají každou hodinu mezi 11.00 a 15.00 hod. a večer mezi 20.00 a 22.00 hod. Postavy za nimi zpodobňují legendu o záchraně tehdy protestantského města před katolickými vojsky. Generál Tilly velící katolickým vojskům v roce 1631nezplundroval město, když tehdy jeden z radních pánů, na základě zjevného rozmaru zmiňovaného generála, dokázal najednou vypít korbel se 3 litry vína, a splnit tak požadavek vojenského pána… Inu, radní pánové měli asi natrénováno ze zasedání městské rady?!


Tím však výčet pamětihodností města ani zdaleka nekončí, je tu kašna sv. Jiří, protestantský kostel sv. Jakuba z roku 1311, Říšské městské muzeum, Františkánský kostel, či kostel sv. Jana – jeden ze dvou katolických kostelů ve městě. Raritu nabízí kostel sv. Wolfganga, který jako obranný objekt má podzemní kasemata a obranný ochoz. I sousední věž Klingenturm lze považovat za zvláštnost – svého času sloužila jako vodárenská věž. Návštěva Burggartenu (Hradní zahrada) je zároveň návštěvou bývalého říšského hradu, který dal vzniknout městu Rothenburg. Po mohutném zemětřesení v roce 1356 byla obnovena pouze kaple sv. Blassia a ostatní materiál z hradních rozvalin byl použit na výstavbu hradeb. Při návratu do města stojí za pozornost hned dvě zajímavosti. Tou první je maska v horní části Hradní brány (Burgtor), jejímž otvorem vylévali obránci města na hlavy útočníků vařící smůlu. Úděsná představ, alke neměli si začínat! A přímo v bráně naleznete dvířka, kterými se mohla současně protáhnout pouze jedna osoba. Jednoduché opatření proti nočnímu útoku nepřítele a ke kontrole osob vstupujících v nočním čase do města.


Radniční náměstí není jediným náměstím v Rothenburgu. Vaši pozornost si zaslouží malé náměstíčko Plönlein tvořené ulicí přicházející od Radničního náměstí a ulicemi z jižního předměstí a z tauberského údolí. Při procházce po volně přístupných městských hradbách se můžeme postupně seznamovat s věžemi celého obranného systému. Začít se dá hned u již zmiňovaného náměstíčka Sieberovou věží, od níž po hradebním ochozu dojdeme k Röderově bráně. Šibeniční bránu nalezneme v ulici, kde skutečně stávalo staré popraviště a která se pochopitelně jmenuje Šibeniční. Ze 12. stol. pochází Bílá brána, na niž navazuje Židovská tančírna – centrum židovského kulturního života ve středověku.

Za zmínku však stojí i jednotlivé domy. Ať již ty erby zdobené v Panské ulici, nebo špitál, či hrázděný dům, ve kterém ještě před 40 lety pracoval kovář. Jen kousek od Markusovy věže stojí jedno z bývalých vězení a jen o kousek dál ve Starém městském příkopu, v domě z roku 1270 je expozice historie zdejších starobylých řemesel


Rothenburg vánoční

Nádherná atmosféra musí panovat ve zdejších uličkách v předvánočním čase. Trochu z té sváteční atmosféry můžete nasát ve vánoční vesničce i v těsně přiléhajícím vánočním muzeu, ale přesto to nedokážře nahradit kouzlo skutečné zimy, kdy se procházíte pod rozžatými lucernami, do tváří Vás štípe mráz a pod nohama křupe nefalšovaný sníh a na hlavu se snášejí sněhové vločky.

Do Rothenburgu za krásou, romantikou i poučením

Je toho mnoho co Vám toto romantické město na řec Tauber nabídne. Má pro Vás připravenu neopakovatelnou atmosféru svých uliček. Do historických stejnokrojů odění vojáci doprovodí dělovými salvami večerní vystoupení tanečníků a hudebníků. Figury na Radniční vinárně znovu připomenou městskou legendu a z Hradní zahrady se Vám otevře nádherný výhled na řeku Tauber v 80 m hlubokém údolí, i na okolní krajinu. Vyzvánění kostelních zvonů vás bude doprovázet při toulání křivolakými uličkami, vroubených malými útulnými hotýlky. A když pak léto vystřídá zima a do uliček padnou první sněhové vločky, pak jako kdyby se zdejší vánoční muzeum rozeběhlo do ulic a vytvořilo jednu velkou vánoční pohádku.

Přijeďte si něco z toho zažít. Přijeďte objevit a poznat perlu jménem Rothenburg.

Vídeň v nedbalkách

Těším se na rakouskou metropoli se všemi jejími pamětihodnostmi.
Těším se na procházky romantickými uličkami, katedrálu sv. Štefana, na
vídeňské kavárničky s neodmyslitelným sachr dortem, na
v předčasném létě rozkvetlé, a proto tak nádherně barevné zahrady
a parky. Trochu mě zaráží fakt, že na nádraží mě vítá hluk a lomoz
stavebních strojů. Všudypřítomný prach trochu nabourává mou představu
o elegantní a čistotou svítící rakouské metropoli.

Vídeň nás vítá

Je prosluněné nedělní dopoledne a já po čtyřech hodinách jízdy expresním vlakem Super City vystupuji na nádraží Wien Südbahnhof. Těším se na rakouskou metropoli se všemi jejími pamětihodnostmi. Těším se na procházky romantickými uličkami, katedrálu sv. Štefana, na vídeňské kavárničky s neodmyslitelným sachr dortem, na v předčasném létě rozkvetlé, a proto tak nádherně barevné zahrady a parky.

{{reklama()}}

Vídeň pracovní

Trochu mě zaráží fakt, že na nádraží mě vítá hluk a lomoz stavebních strojů. Všudypřítomný prach trochu nabourává mou představu o elegantní a čistotou svítící rakouské metropoli. No co!? „Vídeňané se rozhodli pro výstavbu nového centrálního nádraží a to sebou nese nepořádek,“ říkám si.


Vídeň historická

Mé první kroky míří palácům Horní a Dolní Belveder. Člověk vstoupí do jejich zahrad a jakoby se švihnutím kouzelného proutku ocitl v jiném světě. Rušné vídeňské ulice zmizely za zdí a k mým uším doléhá jen šumění větru v korunách stromů a cákot vody v kašnách a vodních kaskádách. Přede mnou stojí impozantní budova paláce, který již od roku 1722 sloužil jako letní sídlo Evžena Savojského. Člověku jaksi rozum nebere ten fakt, že tak nádherné architektonické dílo, od architekta Johanna Lucase von Hildebranta, bylo využíváno jen několik málo měsíců v roce. Galerie umění 19. a 20. století, která dnes v jeho sálech sídlí, přitahuje pozornost návštěvníků po celý rok, stejně tak jako audienční síň a zrcadlový sál. Stačí jen obejít budovu paláce a pochopíte, proč si Evžen Savojský nechal vybudovat své letní sídlo právě zde. Z terasy se otevírá nádherný výhled nejen na historické centrum Vídně, ale kochat se můžete zároveň krásou barokního paláce Dolní Belveder.


A je tu druhá kaňka na kráse! Značná část trávníků, vodních kaskád a vodotrysků je mimo provoz, protože probíhá generální rekonstrukce celého systému, a tak ohrazení, hromady zeminy a kupy stavebního materiálu poněkud hyzdí krásu celého areálu.

Rakouskou metropolí krok za krokem

Vycházím branou zpět do ruchem kypících ulic a mířím na Karlsplatz. Nápisy v polštině a čínštině na okolních obchůdcích jasně dokumentují, jak kosmopolitním městem Vídeň je. A pomník ruským vojákům na již zmiňovaném náměstí pro změnu dokumentuje, v jak velkém rozsahu se s nástupem jara rozjely stavební práce ve městě. Pomník ruským vojákům není téměř vidět pod lešením, bedněním a krycími plachtami.

Zkouším tedy štěstí jinde a mířím ke kostelu Karla Boromejského. Ten tu stojí ve své plné kráse, nesvírán prstencem lešení. Tato, svým způsobem zajímavá, směsice řecké antiky, římských sloupů a orientální zvonice nepoutá jen mou pozornost. Polsky, srbsky a rusky hovořící skupiny proudí kolem mne v zoufalé snaze stihnout během pár hodin návštěvu všeho zajímavého, čím se Vídeň může pochlubit. Že je to snaha marná, je asi každému jasné. Vždyť jen kolik krásného se nám nabízí všude kolem! Člověk neví, zda dříve obdivovat nádherně zdobené průčelí nedalekého koncertního sálu, který mají za svou domovskou scénu Vídeňští filharmonici, nebo zaměřit svou pozornost na stejně zdobnou budovu Vídeňské opery? Nebo bych snad měl raději zamířit k císařskému paláci, parlamentu, kunsthistorickému muzeu, katedrále sv. Štefana…? Je těžké se rozhodnout, když má člověk k dispozici jen pár hodin.


Vídní krásnou, rozestavěnou

Procházím se rušnou Maria Hilfe Strasse, míříce ke známé vídeňské dominantě, katedrále sv. Štefana. Vnímám davy lidí i téměř letní den, který se rozklenul nad rakouskou metropolí, ale vnímám i ten mohutný stavební ruch, který vládne všude kolem. Ohrazení, hromady materiálu, prach, ale nikde žádní dělníci. Jen v duchu si představuji, jaká kritika a pohoršení by se snesla u nás v Čechách nad tím, že se něco rekonstruuje, že je všude prach a že se o víkendu nepracuje. Tady je vše v klidu a v pohodě! A tak tedy vesele dále! Že nás katedrála sv. Štefana přivítá rovněž ozdobena lešením, nás po předchozích zkušenostech nepřekvapí. Nic to neubere na kráse stavby, jejíž 130 metrů vysoká věž je jednou z dominant města. Nevadí to zřejmě ani podupávajícím koníkům zapřaženým do jízdních kočárů, kteří v sousedství stavební ohrady čekají trpělivě na své zákazníky.


Vídeň pod lešením

A takto bychom mohli pokračovat dále a dále. Na lešení narazíme ve Spolkových zahradách u rekonstruovaného antického chrámu. Kovová konstrukce zakrývá i část městské radnice. Před zraky turistů se schovává i sousoší na budově Parlamentu, pod bedněním se schovávají kašny na náměstí Marie Terezie u Kunsthistorického muzea.

Praha není o nic horší, než Vídeň

Určitě nechci těmito řádky kritizovat vídeňskou radnici za to, že rekonstruuje své památky, že pečuje o pohodlí svých návštěvníků. Spíše si jen v duchu představuji jaká lamentace a kritika, by se spustila v našich sdělovacích prostředcích, mezi naší veřejností, pokud by se do něčeho podobného pustil třeba pražský magistrát. A když teď v klidu sedím ve vídeňském parku, v ruce držím vídeňského „buřtíka“ a pozoruji Vídeňany, kteří se i přes zákaz povalují na travnatých plochách parku, v duchu si pokládám jednu otázku. Nejsme snad papežtější než papež (nebo chcete-li EU)?

Vídeň nás vítá

Je prosluněné nedělní dopoledne a já po čtyřech hodinách jízdy expresním vlakem Super City vystupuji na nádraží Wien Südbahnhof. Těším se na rakouskou metropoli se všemi jejími pamětihodnostmi. Těším se na procházky romantickými uličkami, katedrálu sv. Štefana, na vídeňské kavárničky s neodmyslitelným sachr dortem, na v předčasném létě rozkvetlé, a proto tak nádherně barevné zahrady a parky.

{{reklama()}}

Vídeň pracovní

Trochu mě zaráží fakt, že na nádraží mě vítá hluk a lomoz stavebních strojů. Všudypřítomný prach trochu nabourává mou představu o elegantní a čistotou svítící rakouské metropoli. No co!? „Vídeňané se rozhodli pro výstavbu nového centrálního nádraží a to sebou nese nepořádek,“ říkám si.


Vídeň historická

Mé první kroky míří palácům Horní a Dolní Belveder. Člověk vstoupí do jejich zahrad a jakoby se švihnutím kouzelného proutku ocitl v jiném světě. Rušné vídeňské ulice zmizely za zdí a k mým uším doléhá jen šumění větru v korunách stromů a cákot vody v kašnách a vodních kaskádách. Přede mnou stojí impozantní budova paláce, který již od roku 1722 sloužil jako letní sídlo Evžena Savojského. Člověku jaksi rozum nebere ten fakt, že tak nádherné architektonické dílo, od architekta Johanna Lucase von Hildebranta, bylo využíváno jen několik málo měsíců v roce. Galerie umění 19. a 20. století, která dnes v jeho sálech sídlí, přitahuje pozornost návštěvníků po celý rok, stejně tak jako audienční síň a zrcadlový sál. Stačí jen obejít budovu paláce a pochopíte, proč si Evžen Savojský nechal vybudovat své letní sídlo právě zde. Z terasy se otevírá nádherný výhled nejen na historické centrum Vídně, ale kochat se můžete zároveň krásou barokního paláce Dolní Belveder.


A je tu druhá kaňka na kráse! Značná část trávníků, vodních kaskád a vodotrysků je mimo provoz, protože probíhá generální rekonstrukce celého systému, a tak ohrazení, hromady zeminy a kupy stavebního materiálu poněkud hyzdí krásu celého areálu.

Rakouskou metropolí krok za krokem

Vycházím branou zpět do ruchem kypících ulic a mířím na Karlsplatz. Nápisy v polštině a čínštině na okolních obchůdcích jasně dokumentují, jak kosmopolitním městem Vídeň je. A pomník ruským vojákům na již zmiňovaném náměstí pro změnu dokumentuje, v jak velkém rozsahu se s nástupem jara rozjely stavební práce ve městě. Pomník ruským vojákům není téměř vidět pod lešením, bedněním a krycími plachtami.

Zkouším tedy štěstí jinde a mířím ke kostelu Karla Boromejského. Ten tu stojí ve své plné kráse, nesvírán prstencem lešení. Tato, svým způsobem zajímavá, směsice řecké antiky, římských sloupů a orientální zvonice nepoutá jen mou pozornost. Polsky, srbsky a rusky hovořící skupiny proudí kolem mne v zoufalé snaze stihnout během pár hodin návštěvu všeho zajímavého, čím se Vídeň může pochlubit. Že je to snaha marná, je asi každému jasné. Vždyť jen kolik krásného se nám nabízí všude kolem! Člověk neví, zda dříve obdivovat nádherně zdobené průčelí nedalekého koncertního sálu, který mají za svou domovskou scénu Vídeňští filharmonici, nebo zaměřit svou pozornost na stejně zdobnou budovu Vídeňské opery? Nebo bych snad měl raději zamířit k císařskému paláci, parlamentu, kunsthistorickému muzeu, katedrále sv. Štefana…? Je těžké se rozhodnout, když má člověk k dispozici jen pár hodin.


Vídní krásnou, rozestavěnou

Procházím se rušnou Maria Hilfe Strasse, míříce ke známé vídeňské dominantě, katedrále sv. Štefana. Vnímám davy lidí i téměř letní den, který se rozklenul nad rakouskou metropolí, ale vnímám i ten mohutný stavební ruch, který vládne všude kolem. Ohrazení, hromady materiálu, prach, ale nikde žádní dělníci. Jen v duchu si představuji, jaká kritika a pohoršení by se snesla u nás v Čechách nad tím, že se něco rekonstruuje, že je všude prach a že se o víkendu nepracuje. Tady je vše v klidu a v pohodě! A tak tedy vesele dále! Že nás katedrála sv. Štefana přivítá rovněž ozdobena lešením, nás po předchozích zkušenostech nepřekvapí. Nic to neubere na kráse stavby, jejíž 130 metrů vysoká věž je jednou z dominant města. Nevadí to zřejmě ani podupávajícím koníkům zapřaženým do jízdních kočárů, kteří v sousedství stavební ohrady čekají trpělivě na své zákazníky.


Vídeň pod lešením

A takto bychom mohli pokračovat dále a dále. Na lešení narazíme ve Spolkových zahradách u rekonstruovaného antického chrámu. Kovová konstrukce zakrývá i část městské radnice. Před zraky turistů se schovává i sousoší na budově Parlamentu, pod bedněním se schovávají kašny na náměstí Marie Terezie u Kunsthistorického muzea.

Praha není o nic horší, než Vídeň

Určitě nechci těmito řádky kritizovat vídeňskou radnici za to, že rekonstruuje své památky, že pečuje o pohodlí svých návštěvníků. Spíše si jen v duchu představuji jaká lamentace a kritika, by se spustila v našich sdělovacích prostředcích, mezi naší veřejností, pokud by se do něčeho podobného pustil třeba pražský magistrát. A když teď v klidu sedím ve vídeňském parku, v ruce držím vídeňského „buřtíka“ a pozoruji Vídeňany, kteří se i přes zákaz povalují na travnatých plochách parku, v duchu si pokládám jednu otázku. Nejsme snad papežtější než papež (nebo chcete-li EU)?

Quimper – kolébka bretaňské kultury

Klidné centrum bretaňské kultury, sídlo hrnčířů, město starobylých
brázděných domů na soutoku řek Odet a Steir – tak lze v krátkosti
charakterizovat město, které sice většina cestovních kanceláří zařazuje
do programu svých zájezdů, ale na jeho prohlídku vymezuje jen minimum
času.

Klidné centrum bretaňské kultury, sídlo hrnčířů, město starobylých brázděných domů na soutoku řek Odet a Steir – tak lze v krátkosti charakterizovat město, které sice většina cestovních kanceláří zařazuje do programu svých zájezdů, ale na jeho prohlídku vymezuje jen minimum času. My jsme sem přijeli v odpoledních hodinách a tak jsme měli možnost prožít tu proměnu historického klenotu v blyštivý náhrdelník světel, rozesetých po obou březích říčky Odet.


V srdci Bretaně

Historickým i současným a přirozeným centrem města je kostel Saint – Corentine, jehož dvojice věží velmi dobře poslouží jako orientační bod ke vstupu do starých čtvrtí Quimperu. Dvojice věží i katedrála samotná byla vybudována mezi 13. až 15. stoletím n. l. a jako její základní charakteristický rys je možnost označit růžový strop hlavní kostelní lodě se žlutým žebrováním. Jako nešikovnost stavitelů či jako geniální tah architekta lze ohodnotit orientaci hlavní chrámové lodě šikmo od kůru, což jej odlišuje od podobných svatostánků. Záleží, jak kdo se na to dívá! Přestože v době naší návštěvy byla většina chrámu zahalena lešením, pohled na něj v nás vyvolával impozantní dojem. Ať už zvenku svou mohutností, či zevnitř již zmiňovanou specifickou výzdobou a bohatým zdobením oken, zapůsobil na každého z nás zvláštním dojmem. Snad mi odpustíte to přirovnání, ale jako kdyby se tu kvočna usadila do hnízda a na všechny strany rozsévala zárodky bretaňské kultury. Tak nějak zvláštně mateřsky na nás působil chrám Saint – Corentine i náměstí Terre Du Auc. I přes pošmourné, deštivé počasí se nám pořád chtělo toulat uličkami lemovanými starobylými brázděnými domy, nahlížet do obchůdků v jejich suterénech a obdivovat šikovné ruce hrnčířů, kteří plní roli pokračovatelů zdejší hrnčířské tradice. Po dvouletém školení dokáží před zákazníkem vykouzlit na talíři bohatou škálu ornamentům v široké paletě barev. Člověk jen může obdivovat lehkost a bravuru, se kterou jsou schopni vytvořit ty drobné krásy, které přinášejí tolik radosti. Ani vytrvalý déšť, ani postupující soumrak nás nedokážou vyhnat ze starobylých uliček. Naopak! Jakoby nás postupně rozsvěcující se světla vtahovala do labyrintu mostů, mostků, zákoutí a náměstíček stejně tak tajemně vábivého, jako je Bretaň samotná.

Když večer přichází


Ani v pokročilém podvečeru neslábne malý dav domorodců a návštěvníků, kteří nás v proudu lidských těl unáší stále někam dál. Přesto zaznamenáme teplou zář oken muzea Bretaně, nacházejícího se v bezprostředním sousedství katedrály, jejíž zahradou se do něho i vstupuje. Sbírky jsou sestaveny z místních archeologických vykopávek a spolu s výstavou bretaňských krojů dávají relativně širokou možnost seznámit se s bretaňskou minulostí, pochopit genius loci tohoto regionu. Jen kousek od katedrály můžete vstoupit do světa barev a štětců v Muzeu výtvarných umění, jehož výstava je zasvěcena místnímu rodákovi, básníku a výtvarnému umělci Maxi Jacobovi. Sbírku doplňují i obrazy jeho přátel, mezi něž patřil sám Pablo Picasso. Že tato kulturní instituce nehledí jen do minulosti, ale žije i současností, dokumentují další dvě, souběžně probíhající výstavy současného umění.

Za svitu lamp

Když vycházíme z muzea, vítá nás tmavá noc a kapky deště bubnují do našich kapucí se snad ještě větší intenzitou. Občas se vynoříme na břehu říčky Odet, ale znovu a znovu odskakujeme do dalších uliček, ze kterých na nás občas vykouknou zajímavé kostelíky se jmény jako Locmaria (z 11. století), St. Mathieau či nebretoňsky znějící Kerfenteun. Potulujeme se pěší zónou Vieux Quimper, která nás brzy přivede znovu před dominantu města – katedrálu Saint – Corentine. Jsme v Bretani, a jelikož bretonci byli vždy specifickou a leckdy i svéráznou komunitou, nepřekvapí nás, že irský mnich Corentinus, který byl prvním zdejším biskupem. Patří mezi světce, kteří nebyli nikdy církví oficiálně uznáni. Přesto žije v srdcích domorodců jako světec a patron města zároveň.


Loučení s Quimper

Připozdívá se a blíží se i čas našeho odjezdu z Quimper. Ještě jednou se projdeme uličkami města, které neslo jméno svého biskupa Quimper – Corentine, za Francouzské revoluce se přejmenovalo na Montagne sur Odet, aby pak získalo dnešní název Quimper. Už sice asi nepoznáme, jak divoce dokáže pulsovat srdce města během festivalu de Cornouialle, ani nestihneme projít tržiště s rybami, masem, sýry, plněnými palačinkami a čas nám nezbude ani na malou botanickou zahradu. Ale chvilku na sladkou tečku za návštěvou Quimperu si určitě najdeme. Mandlový, medem prolévaný croissant stojí za to!

Klidné centrum bretaňské kultury, sídlo hrnčířů, město starobylých brázděných domů na soutoku řek Odet a Steir – tak lze v krátkosti charakterizovat město, které sice většina cestovních kanceláří zařazuje do programu svých zájezdů, ale na jeho prohlídku vymezuje jen minimum času. My jsme sem přijeli v odpoledních hodinách a tak jsme měli možnost prožít tu proměnu historického klenotu v blyštivý náhrdelník světel, rozesetých po obou březích říčky Odet.


V srdci Bretaně

Historickým i současným a přirozeným centrem města je kostel Saint – Corentine, jehož dvojice věží velmi dobře poslouží jako orientační bod ke vstupu do starých čtvrtí Quimperu. Dvojice věží i katedrála samotná byla vybudována mezi 13. až 15. stoletím n. l. a jako její základní charakteristický rys je možnost označit růžový strop hlavní kostelní lodě se žlutým žebrováním. Jako nešikovnost stavitelů či jako geniální tah architekta lze ohodnotit orientaci hlavní chrámové lodě šikmo od kůru, což jej odlišuje od podobných svatostánků. Záleží, jak kdo se na to dívá! Přestože v době naší návštěvy byla většina chrámu zahalena lešením, pohled na něj v nás vyvolával impozantní dojem. Ať už zvenku svou mohutností, či zevnitř již zmiňovanou specifickou výzdobou a bohatým zdobením oken, zapůsobil na každého z nás zvláštním dojmem. Snad mi odpustíte to přirovnání, ale jako kdyby se tu kvočna usadila do hnízda a na všechny strany rozsévala zárodky bretaňské kultury. Tak nějak zvláštně mateřsky na nás působil chrám Saint – Corentine i náměstí Terre Du Auc. I přes pošmourné, deštivé počasí se nám pořád chtělo toulat uličkami lemovanými starobylými brázděnými domy, nahlížet do obchůdků v jejich suterénech a obdivovat šikovné ruce hrnčířů, kteří plní roli pokračovatelů zdejší hrnčířské tradice. Po dvouletém školení dokáží před zákazníkem vykouzlit na talíři bohatou škálu ornamentům v široké paletě barev. Člověk jen může obdivovat lehkost a bravuru, se kterou jsou schopni vytvořit ty drobné krásy, které přinášejí tolik radosti. Ani vytrvalý déšť, ani postupující soumrak nás nedokážou vyhnat ze starobylých uliček. Naopak! Jakoby nás postupně rozsvěcující se světla vtahovala do labyrintu mostů, mostků, zákoutí a náměstíček stejně tak tajemně vábivého, jako je Bretaň samotná.

Když večer přichází


Ani v pokročilém podvečeru neslábne malý dav domorodců a návštěvníků, kteří nás v proudu lidských těl unáší stále někam dál. Přesto zaznamenáme teplou zář oken muzea Bretaně, nacházejícího se v bezprostředním sousedství katedrály, jejíž zahradou se do něho i vstupuje. Sbírky jsou sestaveny z místních archeologických vykopávek a spolu s výstavou bretaňských krojů dávají relativně širokou možnost seznámit se s bretaňskou minulostí, pochopit genius loci tohoto regionu. Jen kousek od katedrály můžete vstoupit do světa barev a štětců v Muzeu výtvarných umění, jehož výstava je zasvěcena místnímu rodákovi, básníku a výtvarnému umělci Maxi Jacobovi. Sbírku doplňují i obrazy jeho přátel, mezi něž patřil sám Pablo Picasso. Že tato kulturní instituce nehledí jen do minulosti, ale žije i současností, dokumentují další dvě, souběžně probíhající výstavy současného umění.

Za svitu lamp

Když vycházíme z muzea, vítá nás tmavá noc a kapky deště bubnují do našich kapucí se snad ještě větší intenzitou. Občas se vynoříme na břehu říčky Odet, ale znovu a znovu odskakujeme do dalších uliček, ze kterých na nás občas vykouknou zajímavé kostelíky se jmény jako Locmaria (z 11. století), St. Mathieau či nebretoňsky znějící Kerfenteun. Potulujeme se pěší zónou Vieux Quimper, která nás brzy přivede znovu před dominantu města – katedrálu Saint – Corentine. Jsme v Bretani, a jelikož bretonci byli vždy specifickou a leckdy i svéráznou komunitou, nepřekvapí nás, že irský mnich Corentinus, který byl prvním zdejším biskupem. Patří mezi světce, kteří nebyli nikdy církví oficiálně uznáni. Přesto žije v srdcích domorodců jako světec a patron města zároveň.


Loučení s Quimper

Připozdívá se a blíží se i čas našeho odjezdu z Quimper. Ještě jednou se projdeme uličkami města, které neslo jméno svého biskupa Quimper – Corentine, za Francouzské revoluce se přejmenovalo na Montagne sur Odet, aby pak získalo dnešní název Quimper. Už sice asi nepoznáme, jak divoce dokáže pulsovat srdce města během festivalu de Cornouialle, ani nestihneme projít tržiště s rybami, masem, sýry, plněnými palačinkami a čas nám nezbude ani na malou botanickou zahradu. Ale chvilku na sladkou tečku za návštěvou Quimperu si určitě najdeme. Mandlový, medem prolévaný croissant stojí za to!