Autor: Pavka

Zima na Horské Kvildě

Zima na horách má mnoho podob. Od těch romanticky zasněžených, přes třeskutě mrazivé až po skoro jarní, sněhu téměř zbavené. Suverénně nejvíce zim jsme trávili na milované Šumavě, a přestože si člověk užil dost sněhových radovánek i v Krkonoších, Jeseníkách, Krušných Horách, přesto se ty nejkrásnější zimní zážitky pojí právě se Šumavou. V zimě nejvíce navštěvovanou, a pro nás téměř srdeční záležitostí, se stala zapadlá šumavská osada Horská Kvilda.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

První sněhové vločky dopadly na naše pohraniční hory, a dali nám tak najevo, že zima se neodvratně blíží. Nastal čas nejen pro přezutí pneumatik našich automobilových „miláčků“, ale i pro změnu naší turistické výbavy. Letní trička, kraťasy a trekové boty vystřídají trička s dlouhými rukávy, dlouhé běžkařské kalhoty a běžecké boty, zatímco do ruky přibude dvojice běžek a lyžařských holí. Je čas vyrazit do romantické, neposkvrněnou bělostí zářící přírody.

Zima na Horské Kvildě I symbolické křížky zmizely v závějích

Zima na horách má mnoho podob. Od těch romanticky zasněžených, přes třeskutě mrazivé až po skoro jarní, sněhu téměř zbavené. Suverénně nejvíce zim jsme trávili na milované Šumavě, a přestože si člověk užil dost sněhových radovánek i v Krkonoších, Jeseníkách, Krušných Horách, přesto se ty nejkrásnější zimní zážitky pojí právě se Šumavou. V zimě nejvíce navštěvovanou, a pro nás téměř srdeční záležitostí, se stala zapadlá šumavská osada Horská Kvilda. Na okraji kvildských plání stálo porůznu rozházeno několik stavení, když jsme sem před 16 lety přijeli strávit svou první, zimní šumavskou dovolenou. Popravdě řečeno, první setkání s touto osadou nebylo právě přívětivé. Žádná zimní romantika zasněžených, sluncem ozářených plání, ožívajících miliardami odlesků sněhových krystalků. Jen mrazivý vítr, zarývající se až do morku kostí, hnal od západu těžká mračna slibující sněhovou nadílku, když jsme stanuli na okraji lesa a poprvé uviděli Horskou Kvildu. Cesta sem nebyla jednoduchá. Jediný přímý autobusový spoj končil na Kvildě, a přestože nám zavazadla na chatu odvezl ochotný pan Sameš, přesto vyhlídka na 5 km putování v zimní slotě nebyla příliš lákavá. První, co se nabídlo našim zrakům, byla velká planina, po níž byla rozházena jednotlivá stavení jako rozinky na mámině koláči. Ještě dříve, než jsme k nim dostali, museli jsme projít místem, které je v zimní sezóně doslova „neuralgickým“ bodem pro zásobování Horské Kvildy. Tady, jen několik desítek metrů od okraje lesa, dokazuje šumavská zima svou sílu. Ustupující les a otevřená planina tu dovolují větru, aby se rozeběhly v plné síle a právě zde uvolnil ze svého ledového sevření miliardy sněhových vloček, které stačil během svého letu posbírat. Stačí první větší sněžení a nad Vydřím Mostem vznikne doslova sněhová zátka, která dokonale ucpe jedinou spojnici mezi Horskou Kvildou a Kvildou. Často teprve až sněhová fréza dokáže zjednat pořádek, protože sněhové pluhy vimperských silničářů, ač pravidelně pendlující v denních i nočních hodinách, prostě nemají díky několikametrovým sněhovým mantinelům možnost odhodit shrnutý sníh mimo silnici. Když jsme se přijeli před lety poprvé, ještě nestála dnešní moderní budova obecního úřadu, ani vedlejší útulná hospůdka s báječně sálajícími, kachlovými kamny. A tak nezbývalo než pokračovat do kopce k bývalému Polaufovu hostinci a ještě o pár metrů dále, kde konečně čekalo spásné teplo vytopené horské chalupy. Teprve odtud si člověk mohl vychutnat výhled na horskou osadu, rozkládající se v nadmořské výšce 1045 – 1090 m. n. m. Zvláště v podvečer tu byly a stále jsou úchvatné pohledy, když slunce zapadne za obzor, zatímco se v některých ze třicítky stavení začnou rozsvěcet první světla, v rostoucí tmě připomínající bludičky.

Zima na Horské Kvildě Ke vchodům některých chalup se lidé museli doslova prokopat

Když se teď v mysli vracíme roky nazpátek, uvědomujeme si, jak pestré vzpomínky to jsou. Byly roky, kdy sněhu bylo tak akorát a my jsme si mohli užívat zimních radovánek do sytosti. Našly se i takové zimy, kdy se nad kvildskými pláněmi proháněl vítr a déšť a vyrazit do stopy znamenalo promoknout do poslední nitky. Nejednou se musel sníh doslova hledat mezi ostrůvky holé země. Ale nejvíce vzpomínek se pochopitelně váže k rokům, kdy Šumavu zasypaly mohutné příděly sněhu. Výjimkou nebyly třeba tři, čtyři dny nepřetržitého sněžení, které horskou osadu proměnilo k nepoznání. Autobusová zastávka zmizela ve sněhových závějích, přízemní okna chalup se schovala za hromadami sněhu, zatímco jejich střechy takřka splývaly se sněhovou peřinou. Pro místní obyvatele to byly dny plné dřiny spojené s odklízením sněhu, byť s pomocí moderní techniky. Ta však za Vás na střechu stavení nevyleze, ani neschází silnou vrstvu sněhu a ledu. Člověk v duchu musí vzpomenout na naše předky, kteří za pomoci jen minimální techniky doslova bojovali o přežití v podmínkách tehdejších krutých zim. Neměli k dispozici mobily, těžkou techniku, pluhy, sněhové frézy a ostatní vymoženosti moderní doby. Jen lopaty, košťata, saně a koně či volské potahy jim pomáhaly přežít ty chvíle, kdy se nad šumavskými kopci setmělo a na husté lesy se začala sypat sněhová nadílka. Tehdy to byl boj o každý den, se kterým se přiblížil konec kruté zimy. Dnes už je zima na horách přeci jen více o romantice. Sice pořád není co závidět silničářům, kteří ve dne i v noci vyráží bojovat se sněhem. Obdiv patří i pekařům, řidičům autobusů a všem těm, kteří často velmi brzy ráno přiváží čerstvé pečivo, odváží děti do škol nebo jen připravují snídani ve zdejších pensionech bez ohledu na to, jaké vládne venku počasí. Teprve když se zešeří, z oblohy se začnou znovu sypat sněhové vločky a z horsko- kvildských chalup zavoní pečené koláče, jablečný závin nebo svařené víno, pak teprve se dá mluvit o skutečné romantice. Tedy o tom, co se z našeho běžného života vytrácí stále více a více. Proto až budete sedět v útulné sednici třeba zrovna na Šumavě, za okny bude fičet ledový vítr a větrem hnané sněhové vločky budou narážet na okenní sklo, važte si té romantiky, i lidí, kteří Vám ji umožní prožít. I dnes stojí za to, vracet se do hor, do minulosti, a uvědomovat si, že i v moderní době se najdou místa, kde pořád vládne příroda a člověk se jen snaží přizpůsobit jejím rozmarům.První sněhové vločky dopadly na naše pohraniční hory, a dali nám tak najevo, že zima se neodvratně blíží. Nastal čas nejen pro přezutí pneumatik našich automobilových „miláčků“, ale i pro změnu naší turistické výbavy. Letní trička, kraťasy a trekové boty vystřídají trička s dlouhými rukávy, dlouhé běžkařské kalhoty a běžecké boty, zatímco do ruky přibude dvojice běžek a lyžařských holí. Je čas vyrazit do romantické, neposkvrněnou bělostí zářící přírody.

Zima na Horské Kvildě I symbolické křížky zmizely v závějích

Zima na horách má mnoho podob. Od těch romanticky zasněžených, přes třeskutě mrazivé až po skoro jarní, sněhu téměř zbavené. Suverénně nejvíce zim jsme trávili na milované Šumavě, a přestože si člověk užil dost sněhových radovánek i v Krkonoších, Jeseníkách, Krušných Horách, přesto se ty nejkrásnější zimní zážitky pojí právě se Šumavou. V zimě nejvíce navštěvovanou, a pro nás téměř srdeční záležitostí, se stala zapadlá šumavská osada Horská Kvilda. Na okraji kvildských plání stálo porůznu rozházeno několik stavení, když jsme sem před 16 lety přijeli strávit svou první, zimní šumavskou dovolenou. Popravdě řečeno, první setkání s touto osadou nebylo právě přívětivé. Žádná zimní romantika zasněžených, sluncem ozářených plání, ožívajících miliardami odlesků sněhových krystalků. Jen mrazivý vítr, zarývající se až do morku kostí, hnal od západu těžká mračna slibující sněhovou nadílku, když jsme stanuli na okraji lesa a poprvé uviděli Horskou Kvildu. Cesta sem nebyla jednoduchá. Jediný přímý autobusový spoj končil na Kvildě, a přestože nám zavazadla na chatu odvezl ochotný pan Sameš, přesto vyhlídka na 5 km putování v zimní slotě nebyla příliš lákavá. První, co se nabídlo našim zrakům, byla velká planina, po níž byla rozházena jednotlivá stavení jako rozinky na mámině koláči. Ještě dříve, než jsme k nim dostali, museli jsme projít místem, které je v zimní sezóně doslova „neuralgickým“ bodem pro zásobování Horské Kvildy. Tady, jen několik desítek metrů od okraje lesa, dokazuje šumavská zima svou sílu. Ustupující les a otevřená planina tu dovolují větru, aby se rozeběhly v plné síle a právě zde uvolnil ze svého ledového sevření miliardy sněhových vloček, které stačil během svého letu posbírat. Stačí první větší sněžení a nad Vydřím Mostem vznikne doslova sněhová zátka, která dokonale ucpe jedinou spojnici mezi Horskou Kvildou a Kvildou. Často teprve až sněhová fréza dokáže zjednat pořádek, protože sněhové pluhy vimperských silničářů, ač pravidelně pendlující v denních i nočních hodinách, prostě nemají díky několikametrovým sněhovým mantinelům možnost odhodit shrnutý sníh mimo silnici. Když jsme se přijeli před lety poprvé, ještě nestála dnešní moderní budova obecního úřadu, ani vedlejší útulná hospůdka s báječně sálajícími, kachlovými kamny. A tak nezbývalo než pokračovat do kopce k bývalému Polaufovu hostinci a ještě o pár metrů dále, kde konečně čekalo spásné teplo vytopené horské chalupy. Teprve odtud si člověk mohl vychutnat výhled na horskou osadu, rozkládající se v nadmořské výšce 1045 – 1090 m. n. m. Zvláště v podvečer tu byly a stále jsou úchvatné pohledy, když slunce zapadne za obzor, zatímco se v některých ze třicítky stavení začnou rozsvěcet první světla, v rostoucí tmě připomínající bludičky.

Zima na Horské Kvildě Ke vchodům některých chalup se lidé museli doslova prokopat

Když se teď v mysli vracíme roky nazpátek, uvědomujeme si, jak pestré vzpomínky to jsou. Byly roky, kdy sněhu bylo tak akorát a my jsme si mohli užívat zimních radovánek do sytosti. Našly se i takové zimy, kdy se nad kvildskými pláněmi proháněl vítr a déšť a vyrazit do stopy znamenalo promoknout do poslední nitky. Nejednou se musel sníh doslova hledat mezi ostrůvky holé země. Ale nejvíce vzpomínek se pochopitelně váže k rokům, kdy Šumavu zasypaly mohutné příděly sněhu. Výjimkou nebyly třeba tři, čtyři dny nepřetržitého sněžení, které horskou osadu proměnilo k nepoznání. Autobusová zastávka zmizela ve sněhových závějích, přízemní okna chalup se schovala za hromadami sněhu, zatímco jejich střechy takřka splývaly se sněhovou peřinou. Pro místní obyvatele to byly dny plné dřiny spojené s odklízením sněhu, byť s pomocí moderní techniky. Ta však za Vás na střechu stavení nevyleze, ani neschází silnou vrstvu sněhu a ledu. Člověk v duchu musí vzpomenout na naše předky, kteří za pomoci jen minimální techniky doslova bojovali o přežití v podmínkách tehdejších krutých zim. Neměli k dispozici mobily, těžkou techniku, pluhy, sněhové frézy a ostatní vymoženosti moderní doby. Jen lopaty, košťata, saně a koně či volské potahy jim pomáhaly přežít ty chvíle, kdy se nad šumavskými kopci setmělo a na husté lesy se začala sypat sněhová nadílka. Tehdy to byl boj o každý den, se kterým se přiblížil konec kruté zimy. Dnes už je zima na horách přeci jen více o romantice. Sice pořád není co závidět silničářům, kteří ve dne i v noci vyráží bojovat se sněhem. Obdiv patří i pekařům, řidičům autobusů a všem těm, kteří často velmi brzy ráno přiváží čerstvé pečivo, odváží děti do škol nebo jen připravují snídani ve zdejších pensionech bez ohledu na to, jaké vládne venku počasí. Teprve když se zešeří, z oblohy se začnou znovu sypat sněhové vločky a z horsko- kvildských chalup zavoní pečené koláče, jablečný závin nebo svařené víno, pak teprve se dá mluvit o skutečné romantice. Tedy o tom, co se z našeho běžného života vytrácí stále více a více. Proto až budete sedět v útulné sednici třeba zrovna na Šumavě, za okny bude fičet ledový vítr a větrem hnané sněhové vločky budou narážet na okenní sklo, važte si té romantiky, i lidí, kteří Vám ji umožní prožít. I dnes stojí za to, vracet se do hor, do minulosti, a uvědomovat si, že i v moderní době se najdou místa, kde pořád vládne příroda a člověk se jen snaží přizpůsobit jejím rozmarům.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Orlí Hnízdo pod alpskými štíty

Na světě je jen málo takto rozporuplných míst. Jsme na místě, které
vás v jeden okamžik uchvátí neuvěřitelně krásnými výhledy na
horské masívy, a zároveň dokáže Vaše srdce sevřít lítostí,
vzpomeneme-li na to, pro koho bylo zdejší pyšné sídlo zbudováno.

Ráno nad Berchtesgadenem

Na světě je jen málo takto rozporuplných míst. Sedíme na vrcholku Kehlsteinu, asi 150 kilometrů od bavorského Mnichova a necelých 30 km od rakouského Salzburgu. Hluboko v údolí pod námi je, v ranním slunci dobře patrný, Berchtesgaden, zatímco na obzoru z ranního oparu pomalu vystupuje masív Watzmannu. Jsme na místě, které vás v jeden okamžik uchvátí neuvěřitelně krásnými výhledy na horské masívy, a zároveň dokáže Vaše srdce sevřít lítostí, vzpomeneme-li na to, pro koho bylo zdejší pyšné sídlo zbudováno.

{{reklama()}}

Vzhůru na Kehlstein


Myšlenka na stavbu horské chaty v nadmořské výšce 1834 m. n. m. vznikla v roce 1937, kdy velikášské myšlenky nacistických vůdců byly v plném rozkvětu. Tehdejší „reichsleiter“ Martin Bormann, ve snaze zavděčit se svému vůdci Adolfu Hitlerovi a toužíce ukojit své megalomanské plány, se rozhodl věnovat budovu této vskutku originální čajovny Adolfu Hitlerovi při příležitosti jeho padesátých narozenin. Místo bylo vybráno jako lokalita s jedním z nejlepších výhledů na zdejší hornatou oblast. Na první pohled nenápadná stavba čajovny si však vynutila vybudování stavebně náročné infrastruktury. V exponovaném horském terénu vznikla během 13 měsíců horská silnice, překonávající převýšení 700 metrů za pomoci 5 silničních tunelů, o celkové délce 277 metrů. Stoupání je tu velmi prudké a tak je sem dnes vjezd povolen pouze speciálně zpřevodovaným autobusům. Silnička pouhé 4 metry široká, byla na několika místech rozšířena, aby se tu mohly míjet autobusy vyjíždějící současně z dolní i horní stanice. Cesta vzhůru na jejich palubě Vám umožňuje zrychlenou exkursi jednotlivými pásmy horského porostu.

Zatímco ve spodní části vede silnička vzrostlým horským lesem, s přibývajícími výškovými metry začíná ubývat porostu a za okny se stále častěji začínají otevírat výhledy hluboko do údolí. Jediná ostrá zatáčka na celé trase je doslova vytesaná ve skalách a poslední úsek cesty tak umožňuje dokonalý panoramatický výhled. Při představě toho, co vše tu bylo vybudováno pro potěchu jediného pošetilého muže, je nám trochu smutno. Nejen rozlehlé parkoviště, ale i 124 metrů dlouhý tunel a stejně hluboká výtahová šachta, kterou Vás výtah za 41 sekund vyveze až na vrchol, to vše tu bylo zbudováno ne pro širokou veřejnost, ale pro pohodlí pouze jednoho člověka (i když se zdráháme používat v této souvislosti označení člověk). Zatímco luxus kožených sedaček, mosazí zdobeného interiéru a mramorem obložených nástupišť nás nutí kroutit nevěřícně hlavou, pro autory náročného technického díla, máme jen slova uznání.


Ve službách říše

K označení vrcholu, na kterém stojíme, se používá hned několik názvů. Zatímco v češtině si vystačíme s prostým názvem Orlí Hnízdo, v německy mluvících zemích se nejčastěji používá výraz Kehlsteinhaus nebo Kehlstein Teehaus. Anglicky hovořící návštěvníci se spokojí s jednotným označením Eagle´s Nest. Vzhledem k poloze tohoto místa, je budova Orlího Hnízda otevřena pouze od začátku května do konce října. Pak se vše ponoří do jakési strnulosti a pod sněhovou pokrývkou vyčkává, až první jarní paprsky znovu oživí vrcholek Kehlsteinu. Pokud sem chcete zavítat mimo sezónu, musíte si nejen řádně namasírovat nohy, ale informovat se i o počasí. Nejen kvůli výhledu, ale hlavně kvůli prostému faktu, že zde ještě koncem dubna bývá hodně sněhu, a terén je prakticky neschůdný. Využíváme šťastné shody okolností, se kterou se nám podařilo vyjet na vrcholek jako jedni z prvních turistů tohoto dne. Ve výtahu jsme se setkali s pestrou směsicí cestujících. Nejen že tu vládla směsice němčiny, ruštiny, angličtiny a češtiny, ale ostře spolu kontrastovaly hlavně dámy v lodičkách a turisté v pohorkách, kteří využívají Kehlsteinu jako nástupního místa k hřebenovým túrám.

Zatímco dámy usedly k ranní kávě a turisté brzy zmizeli ve skalnatém terénu, my můžeme nerušeně obdivovat krásu hor. Jen když se zahledíme do údolí, trochu nás zamrazí. Místní průvodci by nám jistě ukázali místa, kde bydlel Hitler, Göring či Speer. Raději ani nemyslíme na to, že čajovna před námi hostila Mussoliniho, nebo Goebbelse, jemuž právě zde Hitler (přestože trpěl závratěmi a strachem z výšek) zakázal styky s Lídou Baarovou. Odsud s oblibou vyhlížela do kraje smutně proslulá Eva Braunová a v jednom ze salónků se vdávala její sestra. Co porad nacistické generality zde proběhlo, co zrůdných myšlenek tu vzniklo!


Kolem Berchtesgadenu po stopách minulosti

Orlí hnízdo je jen součástí – byť nejlépe viditelnou – celého komplexu budov propojených podzemními chodbami, které vznikly na místě horské vesnice Obersalzberg. Pro nacisty téměř až kultovním místem se již ve dvacátých létech minulého staletí stala chata Wachenfeld, v níž měla údajně vzniknout část Hitlerova životního díla – Mein Kampf. Samozřejmou součástí areálu, který v této oblasti během několika let vznikl, byly bunkry a podzemní úkryty, přičemž dominantou byl horský zámek, ve kterém přebýval samotný Hitler. Konec 2. světové války, znamenal zkázu i pro místo, kde si dávala dostaveníčko nacistická elita. 25. dubna 1945 doznal při spojeneckém náletu celý areál obrovských škod, přičemž na první pohled zranitelné a snadno zasažitelné Orlí hnízdo zůstalo nedotčeno. O několik let později zazněly výbuchy na úpatí Kehlsteinu znovu. Zbytky nacistických budov byly podminovány a vyhozeny do vzduchu.


V Německu po druhé světové válce nebyla vůle vzpomínat na Adolfa Hitlera. Orlí Hnízdo se stalo vděčným objektem pro filmaře a návštěvou ji poctil třeba pozdější prezident USA – Dwight Eisenhower. Jakoby toto místo nějakým zvláštním kouzlem lákalo vojenské mocnosti. Německou generalitu tu na dlouhé roky vystřídali vojáci američtí, kteří v okolí Berchtesgadenu a Obersalzbergu vybudovali vlastní rekreační střediska.

Nová doba Orlího Hnízda

Moderní doba snad konečně dokázala prolomit prokletí místa na svazích Kehlestinu. Na místě údolního areálu vyrostl nový moderní hotel a pro milovníky historie a kuriozit tu už zůstala jen čajovna na vrcholku a snad ještě motor z ponorky, který Vás ve výtahové kleci za 41 s, rychlostí 3 m/s dopraví na místo se smutnou historií, ale doufejme s optimistickou budoucností.

Ráno nad Berchtesgadenem

Na světě je jen málo takto rozporuplných míst. Sedíme na vrcholku Kehlsteinu, asi 150 kilometrů od bavorského Mnichova a necelých 30 km od rakouského Salzburgu. Hluboko v údolí pod námi je, v ranním slunci dobře patrný, Berchtesgaden, zatímco na obzoru z ranního oparu pomalu vystupuje masív Watzmannu. Jsme na místě, které vás v jeden okamžik uchvátí neuvěřitelně krásnými výhledy na horské masívy, a zároveň dokáže Vaše srdce sevřít lítostí, vzpomeneme-li na to, pro koho bylo zdejší pyšné sídlo zbudováno.

{{reklama()}}

Vzhůru na Kehlstein


Myšlenka na stavbu horské chaty v nadmořské výšce 1834 m. n. m. vznikla v roce 1937, kdy velikášské myšlenky nacistických vůdců byly v plném rozkvětu. Tehdejší „reichsleiter“ Martin Bormann, ve snaze zavděčit se svému vůdci Adolfu Hitlerovi a toužíce ukojit své megalomanské plány, se rozhodl věnovat budovu této vskutku originální čajovny Adolfu Hitlerovi při příležitosti jeho padesátých narozenin. Místo bylo vybráno jako lokalita s jedním z nejlepších výhledů na zdejší hornatou oblast. Na první pohled nenápadná stavba čajovny si však vynutila vybudování stavebně náročné infrastruktury. V exponovaném horském terénu vznikla během 13 měsíců horská silnice, překonávající převýšení 700 metrů za pomoci 5 silničních tunelů, o celkové délce 277 metrů. Stoupání je tu velmi prudké a tak je sem dnes vjezd povolen pouze speciálně zpřevodovaným autobusům. Silnička pouhé 4 metry široká, byla na několika místech rozšířena, aby se tu mohly míjet autobusy vyjíždějící současně z dolní i horní stanice. Cesta vzhůru na jejich palubě Vám umožňuje zrychlenou exkursi jednotlivými pásmy horského porostu.

Zatímco ve spodní části vede silnička vzrostlým horským lesem, s přibývajícími výškovými metry začíná ubývat porostu a za okny se stále častěji začínají otevírat výhledy hluboko do údolí. Jediná ostrá zatáčka na celé trase je doslova vytesaná ve skalách a poslední úsek cesty tak umožňuje dokonalý panoramatický výhled. Při představě toho, co vše tu bylo vybudováno pro potěchu jediného pošetilého muže, je nám trochu smutno. Nejen rozlehlé parkoviště, ale i 124 metrů dlouhý tunel a stejně hluboká výtahová šachta, kterou Vás výtah za 41 sekund vyveze až na vrchol, to vše tu bylo zbudováno ne pro širokou veřejnost, ale pro pohodlí pouze jednoho člověka (i když se zdráháme používat v této souvislosti označení člověk). Zatímco luxus kožených sedaček, mosazí zdobeného interiéru a mramorem obložených nástupišť nás nutí kroutit nevěřícně hlavou, pro autory náročného technického díla, máme jen slova uznání.


Ve službách říše

K označení vrcholu, na kterém stojíme, se používá hned několik názvů. Zatímco v češtině si vystačíme s prostým názvem Orlí Hnízdo, v německy mluvících zemích se nejčastěji používá výraz Kehlsteinhaus nebo Kehlstein Teehaus. Anglicky hovořící návštěvníci se spokojí s jednotným označením Eagle´s Nest. Vzhledem k poloze tohoto místa, je budova Orlího Hnízda otevřena pouze od začátku května do konce října. Pak se vše ponoří do jakési strnulosti a pod sněhovou pokrývkou vyčkává, až první jarní paprsky znovu oživí vrcholek Kehlsteinu. Pokud sem chcete zavítat mimo sezónu, musíte si nejen řádně namasírovat nohy, ale informovat se i o počasí. Nejen kvůli výhledu, ale hlavně kvůli prostému faktu, že zde ještě koncem dubna bývá hodně sněhu, a terén je prakticky neschůdný. Využíváme šťastné shody okolností, se kterou se nám podařilo vyjet na vrcholek jako jedni z prvních turistů tohoto dne. Ve výtahu jsme se setkali s pestrou směsicí cestujících. Nejen že tu vládla směsice němčiny, ruštiny, angličtiny a češtiny, ale ostře spolu kontrastovaly hlavně dámy v lodičkách a turisté v pohorkách, kteří využívají Kehlsteinu jako nástupního místa k hřebenovým túrám.

Zatímco dámy usedly k ranní kávě a turisté brzy zmizeli ve skalnatém terénu, my můžeme nerušeně obdivovat krásu hor. Jen když se zahledíme do údolí, trochu nás zamrazí. Místní průvodci by nám jistě ukázali místa, kde bydlel Hitler, Göring či Speer. Raději ani nemyslíme na to, že čajovna před námi hostila Mussoliniho, nebo Goebbelse, jemuž právě zde Hitler (přestože trpěl závratěmi a strachem z výšek) zakázal styky s Lídou Baarovou. Odsud s oblibou vyhlížela do kraje smutně proslulá Eva Braunová a v jednom ze salónků se vdávala její sestra. Co porad nacistické generality zde proběhlo, co zrůdných myšlenek tu vzniklo!


Kolem Berchtesgadenu po stopách minulosti

Orlí hnízdo je jen součástí – byť nejlépe viditelnou – celého komplexu budov propojených podzemními chodbami, které vznikly na místě horské vesnice Obersalzberg. Pro nacisty téměř až kultovním místem se již ve dvacátých létech minulého staletí stala chata Wachenfeld, v níž měla údajně vzniknout část Hitlerova životního díla – Mein Kampf. Samozřejmou součástí areálu, který v této oblasti během několika let vznikl, byly bunkry a podzemní úkryty, přičemž dominantou byl horský zámek, ve kterém přebýval samotný Hitler. Konec 2. světové války, znamenal zkázu i pro místo, kde si dávala dostaveníčko nacistická elita. 25. dubna 1945 doznal při spojeneckém náletu celý areál obrovských škod, přičemž na první pohled zranitelné a snadno zasažitelné Orlí hnízdo zůstalo nedotčeno. O několik let později zazněly výbuchy na úpatí Kehlsteinu znovu. Zbytky nacistických budov byly podminovány a vyhozeny do vzduchu.


V Německu po druhé světové válce nebyla vůle vzpomínat na Adolfa Hitlera. Orlí Hnízdo se stalo vděčným objektem pro filmaře a návštěvou ji poctil třeba pozdější prezident USA – Dwight Eisenhower. Jakoby toto místo nějakým zvláštním kouzlem lákalo vojenské mocnosti. Německou generalitu tu na dlouhé roky vystřídali vojáci američtí, kteří v okolí Berchtesgadenu a Obersalzbergu vybudovali vlastní rekreační střediska.

Nová doba Orlího Hnízda

Moderní doba snad konečně dokázala prolomit prokletí místa na svazích Kehlestinu. Na místě údolního areálu vyrostl nový moderní hotel a pro milovníky historie a kuriozit tu už zůstala jen čajovna na vrcholku a snad ještě motor z ponorky, který Vás ve výtahové kleci za 41 s, rychlostí 3 m/s dopraví na místo se smutnou historií, ale doufejme s optimistickou budoucností.

Přes hory a doly do Železné rudy

Rádi bychom Vás pozvali na cestu krátkou, ale o to zajímavější.
Na cestu šumavským krajem do samotného srdce krásné Šumavy. Když
dýchavičný motoráček opustí klatovské nádraží, obklopuje trať ještě
stále rovinatý kraj a jen na obzoru o sobě dává vědět Šumava.
Teprve, když kola motoráčku ustanou v pravidelném rytmu a zastaví se
na nádraží v Nýrsku, dýchne na nás ta pravá Šumava.

Rádi bychom Vás pozvali na cestu krátkou, ale o to zajímavější. Na cestu šumavským krajem do samotného srdce krásné Šumavy. Když dýchavičný motoráček opustí klatovské nádraží, obklopuje trať ještě stále rovinatý kraj a jen na obzoru o sobě dává vědět Šumava.


Za okny se střídají názvy více či méně známých železničních stanic. Bezděkov, Janovice nad Úhlavou, Petrovice nad Úhlavou se střídají v pravidelném rytmu a teprve, když kola motoráčku ustanou v pravidelném rytmu a zastaví se na nádraží v Nýrsku, dýchne na nás ta pravá Šumava. Vykouknete-li z okna vlaku, zjistíte, že se hornatý masív Šumavy přiblížil takřka na dosah. Plíce dychtivě nasávají svěží horský vzduch a nos vtahuje tu omamnou vůni jehličí a dřeva. Tady už železniční trať ztrácí svůj „obyčejný“ charakter a stává se z ní skutečná horská trať. Za nádražím v Nýrsku se ponoří do hlubokých, šumavských lesů, dlouhé, rovné úseky vystřídají táhlé zatáčky a koleje začnou stoupat výše a výše. Jen občas na nás vykoukne hladina Nýrské přehrady na pitnou vodu, která však pokaždé rychlí zmizí za zelenou hradbou lesů.

{{reklama()}}

Bylo by dobré ještě dříve, než vláček překoná velký oblouk nad Dešenicemi a prvním krátkým tunelem a dorazí do žst. Zelená Lhota, si připomenout trochu historie zdejší bezesporu zajímavé stavby, která výrazně ovlivnila život v tomto nádherném koutu Šumavy. Když v druhé polovině 19. století začínal nabývat konkrétních rozměrů projekt Plzeňsko-březenské dráhy, představoval úsek mezi Nýrskem a Železnou Rudou jednoznačně technicky nejnáročnější úsek. Nejenže tu na projektanty a dělníky čekaly nepříznivé sklonové poměry (stoupání až 20 promile), ale především se tu do cesty stavěly šumavské kopce. Když bylo v roce 1877 dílo dokončeno, byla to nejen první trať, která zamířila do samotného srdce Šumavy, ale zároveň první horská dráha Rakouska-Uherska.


Z Nýrska v nadmořské výšce 465 m. n. m. se úzká stužka kolejnic přes Zelenou Lhotu pomalu šplhá do v lesích schované stanice Hamry–Hojsova Stráž, kde dosahuje nadmořské výšky 740 m. n. m. Tady však stoupání ani zdaleka nekončí. Lokomotivy si tu jen trochu odpočinou před dalším obtížným úsekem, který je přivede do zastávky Brčálník, ve svahu nad romantickým údolím Úhlavy. Tady mají vlaky už to nejhorší za sebou, což však nemohli říci dělníci při budování zdejší trati. Čekal na ně totiž ten největší oříšek. Trať zde musela projít pod Špičáckým sedlem na úbočí hory Špičák, která dala jméno nejen tunelu, ale i blízkému a dnes velmi oblíbenému turistickému středisku. Do místa, které bylo poprvé zmiňováno v roce 1569, ale prakticky poprvé osídleno až v roce 1873, se sjelo na tisíc dělníků nejen z Čech, Německa a Slovenska. Jihočeská Firma Lanna, Schebek, Gröbe kromě nich najala i dělníky z Itálie a Chorvatska, kteří se specializovali především na ražbu zmiňovaného tunelu. Řada z tzv. „barabů“ zde našla smrt při nečekaných závalech a pracovních úrazech v temnotách hlubokých šachet. Tunel byl totiž ražen nejen ve směru od obou portálů, ale v trase tunelu byly postupně vybudovány i tři kolmé šachty, z nichž byly postupně raženy další sekce tunelu. Památku dělníků dnes připomíná malá kaplička u zastávky Železná Ruda – město a symbolický hřbitov při železniční trati mezi Špičákem a Železnou Rudou.

Dílo, které tu v samém srdci Šumavy vzniklo, bylo na svou dobu vskutku unikátní. 1747 metrů dlouhý, jednokolejný (byť budovaný jako dvoukolejný) tunel, se stal ve své době největším tunelářským dílem v tehdejším Rakousku-Uhersku a až do nedávné doby byl naším nejdelším jednokolejným tunelem. Již více jak 130 let protíná zdejší sedlo a přivádí kolejnice do nejvýše položené stanice na této trati – žst. Špičák. Dnes si už jen těžko představíme, kolik úsilí a umu museli vynaložit jeho stavitelé, či kolik rizika si vyžádalo odpálení téměř půl miliónu dynamitových náloží. Stavba tunelu umožnila nejen propojení české a bavorské strany hranice, ale přinesla výrazné oživení do zdejšího kraje. Snad nejmarkantněji se to projevilo na samotném Špičáku. Bývalá kantýna pro dělníky byla přebudována na hotel Prokop, který společně s dalším hotelem Rixi v roce 1890 položil základ ke vzniku turistiky na Šumavě. A že Šumava lákala, svědčí pohled do knihy návštěv – Jaroslav Vrchlický, Jan Neruda, Eliška Krásnohorská,…


Za Špičákem už trať rychle klesá do údolí Řezné a míří ke státní hranici. Proběhne žst. Železná Ruda – město, aby se vzápětí protáhla poslední překážkou. Tou je 198 metrů dlouhý tunel prakticky v centru Železné Rudy, bezprostředně před nově vybudovanou zastávkou Železná Ruda – centrum. A pak už je to jen kousek cesty do Alžbětína, kde přímo na hraniční čáře vzniklo společné česko-bavorské nádraží, s jehož existencí je spojena celá řada, někdy až paradoxních příběhů. Ale o tom snad zase někdy příště.

Máme za sebou krátké putování jedním z nejkrásnějších úseků šumavských železnic. Nechme teď stranou spekulace týkající se možné elektrifikace této trati. Nevšímejme si toho, zda z německého Plattlingu zajíždí na hranici moderní vozy RegioShuttle, zatímco od nás míří ke hranici „brejlovci“, stařičké motorové vozy, či problematické RegioNovy. Na to máme experty, lobbisty, politiky. Zastavme se raději na Brčálníku a shlédněme do romantického údolí, pohlédněme z Hojsovy Stráže k nádherně zelenému hraničnímu hřebeni, zadívejme se ze Špičáku na nádherné panorama okolních kopců, radujme se ze slunečných jiter a dnů. A až se budeme v romantickém večeru vyhřívat na stráni a údolí pod námi naplní „bafání“ motoráčku spěchajícího ke státní hranici, vzpomeňme umu a pracovitosti našich předků, kteří právě zde, v samém srdci Šumavy vybudovali dílo, před kterým nezbývá nic jiného, než se hluboce poklonit.

Rádi bychom Vás pozvali na cestu krátkou, ale o to zajímavější. Na cestu šumavským krajem do samotného srdce krásné Šumavy. Když dýchavičný motoráček opustí klatovské nádraží, obklopuje trať ještě stále rovinatý kraj a jen na obzoru o sobě dává vědět Šumava.


Za okny se střídají názvy více či méně známých železničních stanic. Bezděkov, Janovice nad Úhlavou, Petrovice nad Úhlavou se střídají v pravidelném rytmu a teprve, když kola motoráčku ustanou v pravidelném rytmu a zastaví se na nádraží v Nýrsku, dýchne na nás ta pravá Šumava. Vykouknete-li z okna vlaku, zjistíte, že se hornatý masív Šumavy přiblížil takřka na dosah. Plíce dychtivě nasávají svěží horský vzduch a nos vtahuje tu omamnou vůni jehličí a dřeva. Tady už železniční trať ztrácí svůj „obyčejný“ charakter a stává se z ní skutečná horská trať. Za nádražím v Nýrsku se ponoří do hlubokých, šumavských lesů, dlouhé, rovné úseky vystřídají táhlé zatáčky a koleje začnou stoupat výše a výše. Jen občas na nás vykoukne hladina Nýrské přehrady na pitnou vodu, která však pokaždé rychlí zmizí za zelenou hradbou lesů.

{{reklama()}}

Bylo by dobré ještě dříve, než vláček překoná velký oblouk nad Dešenicemi a prvním krátkým tunelem a dorazí do žst. Zelená Lhota, si připomenout trochu historie zdejší bezesporu zajímavé stavby, která výrazně ovlivnila život v tomto nádherném koutu Šumavy. Když v druhé polovině 19. století začínal nabývat konkrétních rozměrů projekt Plzeňsko-březenské dráhy, představoval úsek mezi Nýrskem a Železnou Rudou jednoznačně technicky nejnáročnější úsek. Nejenže tu na projektanty a dělníky čekaly nepříznivé sklonové poměry (stoupání až 20 promile), ale především se tu do cesty stavěly šumavské kopce. Když bylo v roce 1877 dílo dokončeno, byla to nejen první trať, která zamířila do samotného srdce Šumavy, ale zároveň první horská dráha Rakouska-Uherska.


Z Nýrska v nadmořské výšce 465 m. n. m. se úzká stužka kolejnic přes Zelenou Lhotu pomalu šplhá do v lesích schované stanice Hamry–Hojsova Stráž, kde dosahuje nadmořské výšky 740 m. n. m. Tady však stoupání ani zdaleka nekončí. Lokomotivy si tu jen trochu odpočinou před dalším obtížným úsekem, který je přivede do zastávky Brčálník, ve svahu nad romantickým údolím Úhlavy. Tady mají vlaky už to nejhorší za sebou, což však nemohli říci dělníci při budování zdejší trati. Čekal na ně totiž ten největší oříšek. Trať zde musela projít pod Špičáckým sedlem na úbočí hory Špičák, která dala jméno nejen tunelu, ale i blízkému a dnes velmi oblíbenému turistickému středisku. Do místa, které bylo poprvé zmiňováno v roce 1569, ale prakticky poprvé osídleno až v roce 1873, se sjelo na tisíc dělníků nejen z Čech, Německa a Slovenska. Jihočeská Firma Lanna, Schebek, Gröbe kromě nich najala i dělníky z Itálie a Chorvatska, kteří se specializovali především na ražbu zmiňovaného tunelu. Řada z tzv. „barabů“ zde našla smrt při nečekaných závalech a pracovních úrazech v temnotách hlubokých šachet. Tunel byl totiž ražen nejen ve směru od obou portálů, ale v trase tunelu byly postupně vybudovány i tři kolmé šachty, z nichž byly postupně raženy další sekce tunelu. Památku dělníků dnes připomíná malá kaplička u zastávky Železná Ruda – město a symbolický hřbitov při železniční trati mezi Špičákem a Železnou Rudou.

Dílo, které tu v samém srdci Šumavy vzniklo, bylo na svou dobu vskutku unikátní. 1747 metrů dlouhý, jednokolejný (byť budovaný jako dvoukolejný) tunel, se stal ve své době největším tunelářským dílem v tehdejším Rakousku-Uhersku a až do nedávné doby byl naším nejdelším jednokolejným tunelem. Již více jak 130 let protíná zdejší sedlo a přivádí kolejnice do nejvýše položené stanice na této trati – žst. Špičák. Dnes si už jen těžko představíme, kolik úsilí a umu museli vynaložit jeho stavitelé, či kolik rizika si vyžádalo odpálení téměř půl miliónu dynamitových náloží. Stavba tunelu umožnila nejen propojení české a bavorské strany hranice, ale přinesla výrazné oživení do zdejšího kraje. Snad nejmarkantněji se to projevilo na samotném Špičáku. Bývalá kantýna pro dělníky byla přebudována na hotel Prokop, který společně s dalším hotelem Rixi v roce 1890 položil základ ke vzniku turistiky na Šumavě. A že Šumava lákala, svědčí pohled do knihy návštěv – Jaroslav Vrchlický, Jan Neruda, Eliška Krásnohorská,…


Za Špičákem už trať rychle klesá do údolí Řezné a míří ke státní hranici. Proběhne žst. Železná Ruda – město, aby se vzápětí protáhla poslední překážkou. Tou je 198 metrů dlouhý tunel prakticky v centru Železné Rudy, bezprostředně před nově vybudovanou zastávkou Železná Ruda – centrum. A pak už je to jen kousek cesty do Alžbětína, kde přímo na hraniční čáře vzniklo společné česko-bavorské nádraží, s jehož existencí je spojena celá řada, někdy až paradoxních příběhů. Ale o tom snad zase někdy příště.

Máme za sebou krátké putování jedním z nejkrásnějších úseků šumavských železnic. Nechme teď stranou spekulace týkající se možné elektrifikace této trati. Nevšímejme si toho, zda z německého Plattlingu zajíždí na hranici moderní vozy RegioShuttle, zatímco od nás míří ke hranici „brejlovci“, stařičké motorové vozy, či problematické RegioNovy. Na to máme experty, lobbisty, politiky. Zastavme se raději na Brčálníku a shlédněme do romantického údolí, pohlédněme z Hojsovy Stráže k nádherně zelenému hraničnímu hřebeni, zadívejme se ze Špičáku na nádherné panorama okolních kopců, radujme se ze slunečných jiter a dnů. A až se budeme v romantickém večeru vyhřívat na stráni a údolí pod námi naplní „bafání“ motoráčku spěchajícího ke státní hranici, vzpomeňme umu a pracovitosti našich předků, kteří právě zde, v samém srdci Šumavy vybudovali dílo, před kterým nezbývá nic jiného, než se hluboce poklonit.

Po šumavských osadách Vchynicko-tetovského plavebního kanálu

Dnes se sem nešplháme za dalekými výhledy na okolní kopce, ani se
nechceme podívat na údolí Vydry pěkně z nadhledu. Žene nás sem touha
poznat okolí plavebního kanálu a místa, kde žili a dnes už většinou
nežijí lidé. První místem k zastavení je bývalá osada, která
vlastně dala jméno nedalekému plavebnímu kanálu.

Sedíme v časném sobotním dopoledni u hradlového mostu na začátku Vchynicko-tetovského plavebního kanálu. Tato unikátní technická památka zbudovaná v letech 1779 – 1801 inženýrem Josefem Rosenauerem, nás v tuto chvíli však příliš nezajímá. Ponechme tento technický unikát pozornosti turistů a vydejme se do svahů nad údolím Vydry.

Nad údolím Vydry

Dnes se sem nešplháme za dalekými výhledy na okolní kopce, ani se nechceme podívat na údolí Vydry pěkně z nadhledu. Žene nás sem touha poznat okolí plavebního kanálu a místa, kde žili a dnes už většinou nežijí lidé. První místem k zastavení je bývalá osada, která vlastně dala jméno nedalekému plavebnímu kanálu. Osada původně vznikla při sklářské huti v roce 1792, později v ní však téměř výlučně žili dřevaři, kterým okolní lesy sloužily jako zdroj obživy. Dnes těch několik málo budov, které z původní osady zbyly, nalezneme ve stráni nad levým břehem Vydry, ve směru na Rokytu. Převážná většina stavení slouží k rekreačním účelům a katastrálně spadá pod Modravu.


O osadě pracně vyrvané šumavskému pralesu se zmiňuje i Karel Klostermann ve svých dílech „Kam spějí děti“ a „Zmizelá Osada“. Mluví se v nich o stejných, dřevěných budovách s kamennými podezdívkami a postranními lomenicemi podél cesty z Rehberku (dnešní Srní) do Mádru (dnešní Modrava). Ke každému stavení náležel úzký lán, který sbíhal až na levý břeh řeky Vydry hluboko v údolí, a od sousedních byl oddělen kamennými hrázemi. Jako zakladatel je uváděn hrabě Kinský z Vchynic a Tetova, na jehož počest byla osada také pojmenována. Že tu život nebyl jednoduchý, svědčí i údaje o nadmořské výšce. Terén tu klesal z nadmořské výšky 1050 m. n. m. až do 937 m. n. m., sníh tu ležel nezřídka déle jak půl roku a sklizeň obilí probíhala zčásti až v září. Dařilo se zde ovsu, bramborám, zelí a především lnu, přičemž okolní louky dávaly hojnost kvalitního sena. Spíše než s dochovanými chalupami se tu dnes setkáte s kamennými křížky, které dávají vzpomenout osady, která zde stávala a dala jméno unikátnímu technickému dílu hluboko v údolí.

Vchynice-Tetov v proměnách roku


Dnes, když tudy procházíme cestou z Modravy na Rokytu, kocháme se nádhernými výhledy do údolí pod námi, a zároveň si připadáme jako v hledišti obrovského přírodního divadla. Kolikrát už jsme tudy procházeli nebo projížděli a pokaždé se nám nabízel jiný pohled. Ať už to bylo na svěže zelenou a rozkvetlou jarní Šumavu, pod blankytně modrou oblohou omamně vonící letní přírodu, nebo neuvěřitelnou paletu barev podzimní krajiny. Při putování na běžkách se tu také vyplatí na chvíli zastavit. Důvěrně známá místa pod bělostnou sněhovou pokrývkou získávají nové kouzlo. A když se tu zastavíte po pravé letní bouřce, ve chvíli, kdy slunce vyjde zpoza mraků a nad údolím se rozklene nádherně barevná duha, pak není vůbec přehnané tvrdit, že „zemský ráj to napohled“.

Podél plavebního kanálu

V širším okolí kanálu dnes nalezneme několik buď zcela zaniklých, nebo částečně dochovaných osad. Zmiňme jen jako příklad Vchynice – Tetov I u bývalé švarcenberské hájovny, která dnes slouží jako informační středisko Národního parku Šumava. Za kopcem se nám dochovalo i několik chalup z bývalé osady Hrádky, o níž se také zmiňoval Karel Klostermann ve svých dílech.

Večer na Zelenohorských Chalupách

Ty však dnes ponecháme stranou naší pozornosti a vydáme se podél toku plavebního kanálu. Teprve za vtokovým objektem vodního díla Mechov, na křižovatce turistických cest, překročíme jeho tok a začneme stoupat do táhlého svahu Jezerního hřbetu. Po zhruba 1,5 km stoupání les kolem nás mizí a před námi se doširoka otevírá svažitá louka. Stojíme na místě bývalé osady Zelenohorské Chalupy, která vyrostla také pěkně vysoko v horách – v 1007 m. n. m. Dnes to tak vůbec nevypadá, ale přesto ještě v minulém století tu stálo na padesát stavení. Jsme na Šumavě a tak se nemůžeme divit, že zde stála i sklářská huť. Dnes už jen zdobené křížky upomínají na dobu, kdy zde vysoko v horách žili svým nuzným, ale přesto spokojeným způsobem života, lidé.


Pokud si dáte tu námahu a vystoupáte sem od kanálu, odměnou Vám za to bude nádherný výhled na nedaleké Srní, na Zhůřskou planinu, údolí Vydry i na uklidňující zeleň okolních lesů. Snad nejkrásnější jsou tu západy slunce. Zatímco Srní ještě ozařují jeho paprsky, tady již panuje večerní stín a v šeru, vystupujícím z okolních lesů, jako kdyby ožívali dřívější obyvatelé. Člověk by mohl přísahat, že v tom velebném tichu přicházející noci, zaslechl lidské hlasy, zabučení kravky, zaržání koně. Nic z toho ale není pravdou. To snad jen naše fantazie a zvuky doléhající sem z údolí, podnítily naši fantazii. Nechce se nám jen tak rychle opustit toto království ticha a tak stoupáme cestou vedoucí šikmo svahem až nahoru pod les. Odtud se nabízí ještě hezčí pohled na část Šumavy i s jeho podhůřím. Ve chvíli, kdy se na bezmračném nebi rozsvítí první hvězda, jakoby zešeřelé podhůří dostalo pokyn, a hluboko pod námi se začínají rozsvěcet světla měst, vesnic, osad a samot. Člověk neví, zda pozorovat dříve tu fascinující hru světel na obloze nebo naopak na zemi. Užíváme si chvíle ticha a pohody a čím dál více chápeme naše předky, proč přicházeli až sem, do samého nitra, tehdy ještě mnohem drsnější, Šumavy. Zde totiž našli svůj domov!

Sedíme v časném sobotním dopoledni u hradlového mostu na začátku Vchynicko-tetovského plavebního kanálu. Tato unikátní technická památka zbudovaná v letech 1779 – 1801 inženýrem Josefem Rosenauerem, nás v tuto chvíli však příliš nezajímá. Ponechme tento technický unikát pozornosti turistů a vydejme se do svahů nad údolím Vydry.

Nad údolím Vydry

Dnes se sem nešplháme za dalekými výhledy na okolní kopce, ani se nechceme podívat na údolí Vydry pěkně z nadhledu. Žene nás sem touha poznat okolí plavebního kanálu a místa, kde žili a dnes už většinou nežijí lidé. První místem k zastavení je bývalá osada, která vlastně dala jméno nedalekému plavebnímu kanálu. Osada původně vznikla při sklářské huti v roce 1792, později v ní však téměř výlučně žili dřevaři, kterým okolní lesy sloužily jako zdroj obživy. Dnes těch několik málo budov, které z původní osady zbyly, nalezneme ve stráni nad levým břehem Vydry, ve směru na Rokytu. Převážná většina stavení slouží k rekreačním účelům a katastrálně spadá pod Modravu.


O osadě pracně vyrvané šumavskému pralesu se zmiňuje i Karel Klostermann ve svých dílech „Kam spějí děti“ a „Zmizelá Osada“. Mluví se v nich o stejných, dřevěných budovách s kamennými podezdívkami a postranními lomenicemi podél cesty z Rehberku (dnešní Srní) do Mádru (dnešní Modrava). Ke každému stavení náležel úzký lán, který sbíhal až na levý břeh řeky Vydry hluboko v údolí, a od sousedních byl oddělen kamennými hrázemi. Jako zakladatel je uváděn hrabě Kinský z Vchynic a Tetova, na jehož počest byla osada také pojmenována. Že tu život nebyl jednoduchý, svědčí i údaje o nadmořské výšce. Terén tu klesal z nadmořské výšky 1050 m. n. m. až do 937 m. n. m., sníh tu ležel nezřídka déle jak půl roku a sklizeň obilí probíhala zčásti až v září. Dařilo se zde ovsu, bramborám, zelí a především lnu, přičemž okolní louky dávaly hojnost kvalitního sena. Spíše než s dochovanými chalupami se tu dnes setkáte s kamennými křížky, které dávají vzpomenout osady, která zde stávala a dala jméno unikátnímu technickému dílu hluboko v údolí.

Vchynice-Tetov v proměnách roku


Dnes, když tudy procházíme cestou z Modravy na Rokytu, kocháme se nádhernými výhledy do údolí pod námi, a zároveň si připadáme jako v hledišti obrovského přírodního divadla. Kolikrát už jsme tudy procházeli nebo projížděli a pokaždé se nám nabízel jiný pohled. Ať už to bylo na svěže zelenou a rozkvetlou jarní Šumavu, pod blankytně modrou oblohou omamně vonící letní přírodu, nebo neuvěřitelnou paletu barev podzimní krajiny. Při putování na běžkách se tu také vyplatí na chvíli zastavit. Důvěrně známá místa pod bělostnou sněhovou pokrývkou získávají nové kouzlo. A když se tu zastavíte po pravé letní bouřce, ve chvíli, kdy slunce vyjde zpoza mraků a nad údolím se rozklene nádherně barevná duha, pak není vůbec přehnané tvrdit, že „zemský ráj to napohled“.

Podél plavebního kanálu

V širším okolí kanálu dnes nalezneme několik buď zcela zaniklých, nebo částečně dochovaných osad. Zmiňme jen jako příklad Vchynice – Tetov I u bývalé švarcenberské hájovny, která dnes slouží jako informační středisko Národního parku Šumava. Za kopcem se nám dochovalo i několik chalup z bývalé osady Hrádky, o níž se také zmiňoval Karel Klostermann ve svých dílech.

Večer na Zelenohorských Chalupách

Ty však dnes ponecháme stranou naší pozornosti a vydáme se podél toku plavebního kanálu. Teprve za vtokovým objektem vodního díla Mechov, na křižovatce turistických cest, překročíme jeho tok a začneme stoupat do táhlého svahu Jezerního hřbetu. Po zhruba 1,5 km stoupání les kolem nás mizí a před námi se doširoka otevírá svažitá louka. Stojíme na místě bývalé osady Zelenohorské Chalupy, která vyrostla také pěkně vysoko v horách – v 1007 m. n. m. Dnes to tak vůbec nevypadá, ale přesto ještě v minulém století tu stálo na padesát stavení. Jsme na Šumavě a tak se nemůžeme divit, že zde stála i sklářská huť. Dnes už jen zdobené křížky upomínají na dobu, kdy zde vysoko v horách žili svým nuzným, ale přesto spokojeným způsobem života, lidé.


Pokud si dáte tu námahu a vystoupáte sem od kanálu, odměnou Vám za to bude nádherný výhled na nedaleké Srní, na Zhůřskou planinu, údolí Vydry i na uklidňující zeleň okolních lesů. Snad nejkrásnější jsou tu západy slunce. Zatímco Srní ještě ozařují jeho paprsky, tady již panuje večerní stín a v šeru, vystupujícím z okolních lesů, jako kdyby ožívali dřívější obyvatelé. Člověk by mohl přísahat, že v tom velebném tichu přicházející noci, zaslechl lidské hlasy, zabučení kravky, zaržání koně. Nic z toho ale není pravdou. To snad jen naše fantazie a zvuky doléhající sem z údolí, podnítily naši fantazii. Nechce se nám jen tak rychle opustit toto království ticha a tak stoupáme cestou vedoucí šikmo svahem až nahoru pod les. Odtud se nabízí ještě hezčí pohled na část Šumavy i s jeho podhůřím. Ve chvíli, kdy se na bezmračném nebi rozsvítí první hvězda, jakoby zešeřelé podhůří dostalo pokyn, a hluboko pod námi se začínají rozsvěcet světla měst, vesnic, osad a samot. Člověk neví, zda pozorovat dříve tu fascinující hru světel na obloze nebo naopak na zemi. Užíváme si chvíle ticha a pohody a čím dál více chápeme naše předky, proč přicházeli až sem, do samého nitra, tehdy ještě mnohem drsnější, Šumavy. Zde totiž našli svůj domov!

Za rybími specialitami večerním Vrsarem

Lidé spojení s mořem byli většinou moudří, tak proč nevěřit
staré přímořské moudrosti mluvící o tom, že ryba by měla poprvé
plavat v přirozeném prostředí čisté vody. Podruhé pak
v olivovém oleji při přípravě a při servírování na talíři.
A nakonec by měla spočinout ve víně při konzumaci. Možná trošku
nadsazené, ale ve svém jádru pravdivé.

Stojíme na balkónu a díváme se na osvětlený Vrsar pod našimi nohami. Rybářské bárky, plachetnice i luxusní jachty se pyšně shlížejí na klidné hladině Jaderského moře, zatímco lucerny pouličního osvětlení, jako perlové náhrdelníky, zkrášlují a ukryté reflektory ozařují kamennou krásu tohoto města na Istrijském poloostrově, které vyrostlo na svazích strmého pahorku. Jakoby ráz města kopíroval zdejší skalnaté a velmi členité pobřeží s téměř 20 neobydlenými ostrovy. Horký letní večer se ujímá vlády nad městem, jehož historie je velmi stará, o čemž svědčí antické vykopávky, zbytky římského přístavního skladiště na poloostrově Montraker a zbytky římských vil u letoviska Funtana. Po odchodu Římanů toto místo znovu ožilo až ve 12. století jako letní sídlo vrsarských biskupů a i dnes se můžete celé hodiny toulat romantickými uličkami, aby jste náhle s překvapením stanuli třeba před barokním kostelem sv. Antonína (Sveti Antun), mariánským kostelem (Sveta Maria od mora) z 12. století, či před kostelem sv. Fosky (Sveta Foška, který dnes slouží jako koncertní síň. Jen litovat můžeme toho, že teď za tmy není možno se dostat k odkrytým základům starokřesťanského kostela ze 4. století.

Večerní procházení


Co však můžeme a chceme, je setkat a přivítat se po dlouhé době s mořem. S jeho nenapodobitelnou atmosférou, se slanou vůní i s uklidňující pravidelností jeho vln. Všude tu vládne ta zvláštní atmosféra malého přístavu, kde se snoubí klid a odpočinek vládnoucí na zakotvených plachetnicích, s ruchem nedalekého rybářského přístavu, ze kterého právě vyplouvají rybářské bárky na noční lov. Ke slané vůni moře patří samozřejmě i vůně ryb a jídel z nich připravovaných, jejichž vůně se teď line z hospůdek a restaurací se zahrádkami lemujícími přístavní mola zdejší zátoky. Tělo, zmučené túrami po italských Dolomitech, sice touží po odpočinku, hlava, nos i žaludek jsou však drážděny okouzlující směsicí vůní. Teď je večer, vlády se ujímá noc a není tedy možnost nákupu opravdu čerstvých ryb přímo z rybářských lodí či z místního trhu. Tím spíše však pokukujeme po jídelních lístcích s rybími specialitami, které visí snad na každém rohu, před vchodem každé restaurace. Jsme v Chorvatsku a Chorvaté ryby doslova milují.

Každá láska však něco stojí. Jaderské moře rybami zase až tak moc neoplývá, i když v nedalekém Limském zálivu se pěstují jak ryby, tak i oblíbené ústřice. Snad proto si zdejší obyvatelé ryb opravdu váží a považují je za lahůdku. Nelitují utracených peněz, kvůli poměrně vysokým cenám si jich váží a jejich konzumaci spojují téměř až s rituály. Lidé spojení s mořem byli většinou moudří, tak proč nevěřit staré přímořské moudrosti mluvící o tom, že ryba by měla poprvé plavat v přirozeném prostředí čisté vody. Podruhé pak v olivovém oleji při přípravě a při servírování na talíři. A nakonec by měla spočinout ve víně při konzumaci. Možná trošku nadsazené, ale ve svém jádru pravdivé.


Snad už je to jakýsi rituál, možná se to někomu nebude zdát přitažlivé, ale my se vždy před návštěvou rybí restaurace rádi procházíme po přístavních molech, kolem rybářských bárek, rozvěšených sítí, vyrovnaných přepravek. Nemůžeme to dost dobře rozumově zdůvodnit, ale prostě tak činíme. Snad jen chceme nasát tu důvěrně známou vůni moře a ryb, snad si jen připomenout tu práci, která je nutná dříve, než rybí maso zavoní z bělostného talíře. Výjimku nečiníme ani ve Vrsaru, a tak se touláme kolem odpočívajících rybářských člunů, překračujeme vázací lana, kličkujeme mezi zavěšenými sítěmi a přitom si užíváme nádheru letního večera. Nikam nespěcháme. Jsme u moře a tady se čas neměří na minuty a vteřiny. Tady prostě život pomalu plyne.

Rybí speciality

Když konečně usedáme k prostřenému stolu, který stojí opravdu jen pár kroků od moře, cítíme se spokojeně. Noc je teprve na svém počátku a podle toho to kolem nás také vypadá. Stoly zhusta obsazené návštěvníky a mezi nimi se proplétají číšníci. Sice ne příliš čile (jsme v Chorvatsku), ale také ne příliš pomalu a ani po otrávených obličejích dnes není stopy. A tak můžeme přemýšlet o tom, co nám zdejší kuchyně nabídne.

Jako předkrm se tu nejčastěji servírují na oleji osmažené malé rybky (girice), podávané s chlebem. Zpracování ryb se tu provádí několika způsoby. Ryby i další „dary moře“ se tu vaří, pečou, smaží u a samozřejmě i marinují. Ne každá ryba se hodí na vše, a tak je dobré vědět (v restauraci to ví kuchaři), že na vaření je nejlepší kovač (pilobřich ostnitý). Že Oslič (hejk) je ryba univerzální a hodí se stejně dobře na vaření, pečení, smažení i grilování. Oku gurmána zalahodí a chuťové buňky stejně dobře potěší pečený barbun (parmice), bracin (mořský okoun) nebo skuša (makrela). Správná kuchyně má ve své nabídce i oradu, což je vynikající pražman zlatý. O všech bez výjimky platí, že se po přípravě přelijí olivovým olejem s česnekem a petrželí a servírují se s chlebem nebo vařenými bramborami.


Bát se není třeba ani rybích polévek, byť připravovaných ze škarpin (ropušnice), grdobin (mořský ďas) nebo mačky (máčky skvrnité). Názvy sice vzbuzují podezření, výsledek je však vynikající.

Pozornosti je možno doporučit také olihně. Pro nás středoevropany mohou být poněkud nezvyklé, ale věřte, že takové kroužky z olihně (lignje nebo kalamari), obalené v trojobalu a smažené na oleji jsou opravdu velmi chutné a třeba zrovna tady ve Vrsaru velmi oblíbené. To samé se dá tvrdit i o malých exemplářích, které se smaží celé v oleji a podávají opět polité olivovým olejem s česnekem. Skutečnou pochoutkou pro milovníky delikates jsou olihně plněné pršutem a ovčím sýrem. Pro zpestření je možno již zmiňované hlavonožce obměnit třeba sépií.

Milovníky „darů moře“ uspokojí i zdejší rizota. Na výběr je rizoto černé nebo bílé, do kterého se přidávají kousky hlavonožců, přičemž černé barvy se dosahuje přimícháváním obsahu inkoustových váčků těchto hlavonožců. Vynikající jsou i saláty s kousky chobotnic (hobotnica). Ve studené formě jsou uvařené chobotnice promíchány s cibulkou, petrželí, olivovým olejem a vinným octem, zatímco u teplé varianty se přidávají vařená vejce a brambory.


Tím ale nabídka zdaleka ještě nekončí. Ve zdejších restauracích se setkáte i s mušlemi, z nichž nejčastější jsou černé slávky (školjki), dušené v bílém víně s obvyklými ingrediencemi (tedy česnek, olivový olej, petrželka) a na závěr sypané opraženou strouhankou. Mořští raci, garnáti a krevety se většinou ukrývají pod jednotným názvem škampi a připravují se většinou jednoduše na roštu s kapkou oleje. Finančně náročnější jsou langusty (jastog), které sice pocházejí z Jadranu, ale jejich nedostatečné množství žene ceny neustále vzhůru, draze se tu prodávají i klasické ústřice.

Sedíme nasyceni a spokojeni v rybí restauraci pod nočním nebem a kocháme se osvětlenou siluetou města, romantickým přístavem před námi a šplouchajícím mořem u našich nohou. Chuťové buňky jsou uspokojeny spořádanými dobrotami a v žaludku už také není další místo na mořské úhoře, makrely, kraby ani tuňáky. Sílu už nemáme ani na roztomile znějící šproty (papalini). A tak snad ještě dopít sklenku vynikajícího vína a pomalu usínajícím Vrsarem vyrazit ke svému přechodnému domovu u vod Jaderského moře.

Stojíme na balkónu a díváme se na osvětlený Vrsar pod našimi nohami. Rybářské bárky, plachetnice i luxusní jachty se pyšně shlížejí na klidné hladině Jaderského moře, zatímco lucerny pouličního osvětlení, jako perlové náhrdelníky, zkrášlují a ukryté reflektory ozařují kamennou krásu tohoto města na Istrijském poloostrově, které vyrostlo na svazích strmého pahorku. Jakoby ráz města kopíroval zdejší skalnaté a velmi členité pobřeží s téměř 20 neobydlenými ostrovy. Horký letní večer se ujímá vlády nad městem, jehož historie je velmi stará, o čemž svědčí antické vykopávky, zbytky římského přístavního skladiště na poloostrově Montraker a zbytky římských vil u letoviska Funtana. Po odchodu Římanů toto místo znovu ožilo až ve 12. století jako letní sídlo vrsarských biskupů a i dnes se můžete celé hodiny toulat romantickými uličkami, aby jste náhle s překvapením stanuli třeba před barokním kostelem sv. Antonína (Sveti Antun), mariánským kostelem (Sveta Maria od mora) z 12. století, či před kostelem sv. Fosky (Sveta Foška, který dnes slouží jako koncertní síň. Jen litovat můžeme toho, že teď za tmy není možno se dostat k odkrytým základům starokřesťanského kostela ze 4. století.

Večerní procházení


Co však můžeme a chceme, je setkat a přivítat se po dlouhé době s mořem. S jeho nenapodobitelnou atmosférou, se slanou vůní i s uklidňující pravidelností jeho vln. Všude tu vládne ta zvláštní atmosféra malého přístavu, kde se snoubí klid a odpočinek vládnoucí na zakotvených plachetnicích, s ruchem nedalekého rybářského přístavu, ze kterého právě vyplouvají rybářské bárky na noční lov. Ke slané vůni moře patří samozřejmě i vůně ryb a jídel z nich připravovaných, jejichž vůně se teď line z hospůdek a restaurací se zahrádkami lemujícími přístavní mola zdejší zátoky. Tělo, zmučené túrami po italských Dolomitech, sice touží po odpočinku, hlava, nos i žaludek jsou však drážděny okouzlující směsicí vůní. Teď je večer, vlády se ujímá noc a není tedy možnost nákupu opravdu čerstvých ryb přímo z rybářských lodí či z místního trhu. Tím spíše však pokukujeme po jídelních lístcích s rybími specialitami, které visí snad na každém rohu, před vchodem každé restaurace. Jsme v Chorvatsku a Chorvaté ryby doslova milují.

Každá láska však něco stojí. Jaderské moře rybami zase až tak moc neoplývá, i když v nedalekém Limském zálivu se pěstují jak ryby, tak i oblíbené ústřice. Snad proto si zdejší obyvatelé ryb opravdu váží a považují je za lahůdku. Nelitují utracených peněz, kvůli poměrně vysokým cenám si jich váží a jejich konzumaci spojují téměř až s rituály. Lidé spojení s mořem byli většinou moudří, tak proč nevěřit staré přímořské moudrosti mluvící o tom, že ryba by měla poprvé plavat v přirozeném prostředí čisté vody. Podruhé pak v olivovém oleji při přípravě a při servírování na talíři. A nakonec by měla spočinout ve víně při konzumaci. Možná trošku nadsazené, ale ve svém jádru pravdivé.


Snad už je to jakýsi rituál, možná se to někomu nebude zdát přitažlivé, ale my se vždy před návštěvou rybí restaurace rádi procházíme po přístavních molech, kolem rybářských bárek, rozvěšených sítí, vyrovnaných přepravek. Nemůžeme to dost dobře rozumově zdůvodnit, ale prostě tak činíme. Snad jen chceme nasát tu důvěrně známou vůni moře a ryb, snad si jen připomenout tu práci, která je nutná dříve, než rybí maso zavoní z bělostného talíře. Výjimku nečiníme ani ve Vrsaru, a tak se touláme kolem odpočívajících rybářských člunů, překračujeme vázací lana, kličkujeme mezi zavěšenými sítěmi a přitom si užíváme nádheru letního večera. Nikam nespěcháme. Jsme u moře a tady se čas neměří na minuty a vteřiny. Tady prostě život pomalu plyne.

Rybí speciality

Když konečně usedáme k prostřenému stolu, který stojí opravdu jen pár kroků od moře, cítíme se spokojeně. Noc je teprve na svém počátku a podle toho to kolem nás také vypadá. Stoly zhusta obsazené návštěvníky a mezi nimi se proplétají číšníci. Sice ne příliš čile (jsme v Chorvatsku), ale také ne příliš pomalu a ani po otrávených obličejích dnes není stopy. A tak můžeme přemýšlet o tom, co nám zdejší kuchyně nabídne.

Jako předkrm se tu nejčastěji servírují na oleji osmažené malé rybky (girice), podávané s chlebem. Zpracování ryb se tu provádí několika způsoby. Ryby i další „dary moře“ se tu vaří, pečou, smaží u a samozřejmě i marinují. Ne každá ryba se hodí na vše, a tak je dobré vědět (v restauraci to ví kuchaři), že na vaření je nejlepší kovač (pilobřich ostnitý). Že Oslič (hejk) je ryba univerzální a hodí se stejně dobře na vaření, pečení, smažení i grilování. Oku gurmána zalahodí a chuťové buňky stejně dobře potěší pečený barbun (parmice), bracin (mořský okoun) nebo skuša (makrela). Správná kuchyně má ve své nabídce i oradu, což je vynikající pražman zlatý. O všech bez výjimky platí, že se po přípravě přelijí olivovým olejem s česnekem a petrželí a servírují se s chlebem nebo vařenými bramborami.


Bát se není třeba ani rybích polévek, byť připravovaných ze škarpin (ropušnice), grdobin (mořský ďas) nebo mačky (máčky skvrnité). Názvy sice vzbuzují podezření, výsledek je však vynikající.

Pozornosti je možno doporučit také olihně. Pro nás středoevropany mohou být poněkud nezvyklé, ale věřte, že takové kroužky z olihně (lignje nebo kalamari), obalené v trojobalu a smažené na oleji jsou opravdu velmi chutné a třeba zrovna tady ve Vrsaru velmi oblíbené. To samé se dá tvrdit i o malých exemplářích, které se smaží celé v oleji a podávají opět polité olivovým olejem s česnekem. Skutečnou pochoutkou pro milovníky delikates jsou olihně plněné pršutem a ovčím sýrem. Pro zpestření je možno již zmiňované hlavonožce obměnit třeba sépií.

Milovníky „darů moře“ uspokojí i zdejší rizota. Na výběr je rizoto černé nebo bílé, do kterého se přidávají kousky hlavonožců, přičemž černé barvy se dosahuje přimícháváním obsahu inkoustových váčků těchto hlavonožců. Vynikající jsou i saláty s kousky chobotnic (hobotnica). Ve studené formě jsou uvařené chobotnice promíchány s cibulkou, petrželí, olivovým olejem a vinným octem, zatímco u teplé varianty se přidávají vařená vejce a brambory.


Tím ale nabídka zdaleka ještě nekončí. Ve zdejších restauracích se setkáte i s mušlemi, z nichž nejčastější jsou černé slávky (školjki), dušené v bílém víně s obvyklými ingrediencemi (tedy česnek, olivový olej, petrželka) a na závěr sypané opraženou strouhankou. Mořští raci, garnáti a krevety se většinou ukrývají pod jednotným názvem škampi a připravují se většinou jednoduše na roštu s kapkou oleje. Finančně náročnější jsou langusty (jastog), které sice pocházejí z Jadranu, ale jejich nedostatečné množství žene ceny neustále vzhůru, draze se tu prodávají i klasické ústřice.

Sedíme nasyceni a spokojeni v rybí restauraci pod nočním nebem a kocháme se osvětlenou siluetou města, romantickým přístavem před námi a šplouchajícím mořem u našich nohou. Chuťové buňky jsou uspokojeny spořádanými dobrotami a v žaludku už také není další místo na mořské úhoře, makrely, kraby ani tuňáky. Sílu už nemáme ani na roztomile znějící šproty (papalini). A tak snad ještě dopít sklenku vynikajícího vína a pomalu usínajícím Vrsarem vyrazit ke svému přechodnému domovu u vod Jaderského moře.

Na kole Českým Rájem

Pozvat bychom Vás chtěli na malé toulky Českým Rájem. Naše cesta
začíná u nádraží v Turnově, které poslouží jako dobrý
orientační bod pro ty, kteří sem přijedou autobusem, vlakem, či svým
vlastním automobilem. Tady nacházíme rozcestník pěších
i cyklistických turistických tras. Pro nás je důležitá modrá,
posléze bílá cykloznačka, která nás po pěti kilometrech dovede do
malebných lázní Sedmihorky.

Pozvat bychom Vás chtěli na malé toulky Českým Rájem. Naše cesta začíná u nádraží v Turnově, které poslouží jako dobrý orientační bod pro ty, kteří sem přijedou autobusem, vlakem, či svým vlastním automobilem.


S parkováním tu není problém, a tak nic nebrání nasednout do sedel a vydat se k železniční zastávce Turnov. Od hlavního nádraží vyjíždíme na hlavní ulici, dáváme se vpravo a na konci ulice uhýbá na chodník, kde nás orientační šipka nasměruje žádaným směrem, tedy k zastávce ČSD. Po cyklostezce sledujeme hlavní dopravní tepnu, kterou po několika stovkách metrů opustíme a sjedeme k bývalému židovskému hřbitovu. Pak už zbývá jen podjezd pod silnicí a místní komunikace nás po pár desítkách metrů přivádí k železniční zastávce Turnov.

{{reklama()}}

Tady nacházíme rozcestník pěších i cyklistických turistických tras. Pro nás je důležitá modrá, posléze bílá cykloznačka, která nás po pěti kilometrech dovede do malebných lázní Sedmihorky, když předtím ještě mineme kemp u rybníka Bažantík. Jedná se o velmi malé, ale o to malebnější lázničky, které návštěvníka osloví už jenom svou tichou malebnou atmosférou. Najdete zde pět samostatných budov, různě posazených ve zdejším lesoparku. I přes svou malou rozlohu se jedná o nejstarší vodoléčebné lázně v Čechách. V souvislosti s jejich historií je třeba zmínit především dr. Václava Šlechtu z nedalekého Turnova, který se o jejich vznik v r. 1841 nejvíce zasloužil. Poděkování však patří i rytíři z Aehrentalu, Aloisovi Lexovi, na jehož pozemcích byly lázně vybudovány. A že se nejednalo o provinční, bezvýznamné místo, svědčí kniha návštěv. Najdeme v ní Jana Nerudu, E. Krásnohorskou a jiné – kteří údajně jako první začali užívat označení Český Ráj pro tuto oblast. A nemůže samozřejmě chybět ani pamětní deska u příležitosti návštěvy prezidenta republiky – T. G. Masaryka. Jen si představujeme, jaký zde musí vládnout klid během týdne, kdy zmizí skupiny turistů a cyklistů, kteří tudy ve volných dnech proudí v celých davech. I když bývalé lázeňské objekty dnes už slouží pouze ubytovacím účelům a z lázeňské kolonády vznikl turistický hotel, přesto lze toto místo vřele doporučit milovníkům klidně strávené dovolené.

Za Sedmihorkami zůstáváme věrní modré značce, která nás bude provázet po většinu cesty a povede nás po asfaltce malebným krajem pod Troskami, jejichž nezaměnitelná silueta se nám co chvíli ukazuje na obzoru. Spíše než vesničky míjíme jednotlivé chalupy roztroušené po kraji, které se jen občas shlukují do malých obcí. Vesměs lze jejich obyvatelům závidět ten klid a pohodu, kterou zde musí prožívat, když usednou na zápraží a poslouchají nádherné ticho, rušené jen zpěvem ptáků a šuměním větru, kochajíce se přitom výhledy do kraje. Zahrádky jsou upravené, pečlivě udržované občas přikrášlené třeba dřevěnou zvoničkou nebo podobnou stavbou. Snad jen jediné nás zaráží – telefonní budka z dob reálného socialismu uprostřed zahrady!


Ke každé správné vyjížďce patří trocha toho bloudění. Takže až projedete Doubravicí a vyjedete z lesa na silnici u Rokytnického rybníka, musíte se dát po silnici vlevo. Chybí tady značka (nebo alespoň my jsme ji nenašli), a tak se musíte držet silnice směr Borek pod Troskami. O kus dále na značku znovu narazíte a ta Vás dovede až ke státní silnici spojující Turnov s Jičínem. My tuto silničku opouštíme první odbočkou doprava a na řadu přichází tříkilometrové stoupání přes Kopaninu až pod Trosky. Útěchou v horkém letním dni je nám fakt, že naprostá většina stoupání je zastíněna lesem, a když se pak les rozestoupí, odměnou za námahu se nabízí výhled na krajinu Českého Ráje.

Odbočka z hlavní silnice, ani prohlídka hradu nezabere příliš mnoho času. Nicméně turistická známka za 30,– korun (normální cena je 25,– Kč) nás odrazuje od oběda. Přesto hrad tyčící se na dvou čedičových vrcholech stojí za návštěvu. Že tato stavba, poprvé zmiňovaná v roce 1396, byla vpravdě bytelná, svědčí to, že nebyla dobyta ani během husitských válek a podlehla teprve vojskům Jiříka z Poděbrad v roce 1467. Pak už to však šlo s hradem rychle z kopce a po třicetileté válce je již zmiňován jako opuštěný. Jako ke každé správné zřícenině, se i k této váže legenda o pokladu. Pod podlahou dnes již zasypané nejspodnější světničky věže Panna by měla ležet přinejmenším část opatovického pokladu.


Trochu odpočinku přináší velmi příjemný sjezd přes Troskovice do Podtroseckých údolí. Kolem cesty se začínají objevovat první skaliska a do cesty se nám staví rybník Věžák, jehož exteriéry posloužily k natáčení hned několika celovečerních filmů. Celý systém zdejších rybníků tu byl vybudován v 16. století z rozsáhlých mokřadů a od roku 1999 je tato oblast chráněna jako přírodní rezervace.

Za rybníkem točíme ostře doleva a údolní silničkou míříme podél toku Žehrovky k Pleskotskému mlýnu. Na křižovatce před ním se uhýbáme vpravo a pouštíme se do táhlého stoupání. Odpočinek je možný u Pekařovy Brány – skaliska, které se klene nad silnicí a vytváří skutečnou skalní bránu. Tato gotická brána byla vytesána při stavbě nové silnice ve skalisku zvaném Mnich, jehož vrcholek je zpřístupněn vytesaným schodištěm. Působivé dílo lidských rukou nese jméno po českém historikovi Josefu Pekařovi, stejně tak jako stezka spojující Valdštejn s hradem Kost. Po chvíli odpočinku testujeme fyzickou kondici v kilometrovém stoupání do Lažan. Přesto naší pozornosti neunikne veverka, která nás juká z koruny jednoho stromů v těsné blízkosti silnice. Se zájmem pozoruje funící postavičky na bicyklech a nechápe!


Konečně máme to nejhorší za sebou a mírně zvlněným terénem dorážíme do Vyskeře s jeho dřevěnou zvonicí z 15. století. Pro ty, kdo mají dost sil, se nabízí možnost výstupu křížovou cestou se 14 zastaveními ke kapli sv. Anny na stejnojmenném vrcholu nad obcí. Věřícím se tu již od roku 1830 dostávalo nejen zbožného rozjímání, ale i nádherného výhledu do kraje, který však zmizel po roce 1886, kdy byl celý vrch zalesněn. Za pozornost stojí i již zmiňovaná zvonice na zdejším hřbitově či kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl novorománsky přestavěn v roce 1914 a v němž za pozornost stojí především raně gotický portál ze 13. století. Tak trošku paradoxní nám připadá, že kostel dostal v roce 1723 jako dar 314 kg těžký zvon, který se však ukázal být příliš těžký pro kostelní věž a musel být umístěn na sousední dřevěnou zvonici. Obě stavby stojí nedaleko pensionu, zbudovaného v budově bývalé školy, kde čeká zasloužené občerstvení. Sedět se tu dá na terase, ze které máme výhled nejen na svá kola, ale i do dalekého kraje.

Po dobrém, byť pozdním obědě se necháme vést cyklistickou trasou č. 14 po silnici, která nejdříve kličkuje mezi poli a skýtá nám možnost vyhlídky na kopec s kaplí nad Vyskeří. Posléze začíná prudce klesat do údolí a přivádí nás do Kacanov. Nenápadná obec o 180 obyvatelích se může pochlubit překvapivě bohatou historií. První zmínka o vsi pochází z roku 1514, ale další prameny většinou mluví o těžkých životních podmínkách zdejších obyvatel. Kromě možnosti občerstvení ve zdejším pensionu Králíček můžete za příznivého počasí osvěžit své tělo na zdejším koupališti a pak už posledním krátkým stoupáním zamířit k cíli naší cesty – k Turnovu. Po necelých třech kilometrech jízdy přijíždíme ke stejné železniční stanici, odkud jste ráno startovali. A pak už zbývá dojet po staré známé trase k hlavnímu vlakovému nádraží.

Máme za sebou 32 km dlouhé příjemné putování, velmi náročné stoupání na Trosky a Vyskeř bohatě vynahrazují nádherné výhledy a možnost koupání v některém z rybníků po cestě.

A tak tedy vzhůru do sedel!

Turnov, zastávka ČD – červená a bílá cyklotrasa – Sedmihorky (6 km) – modrá cyklotrasa – Doubravice (8 km) – modrá cyklotrasa – Borek pod Troskami (10,5 km) – modrá cyklotrasa – odbočka na hrad Trosky (14 km) – modrá cyklotrasa – Troskovice (14, 5 km) – modrá cyklotrasa – Želejov (17 km) – modrá cyklotrasa – Věžák (18,5 km) – modrá cyklotrasa – Pleskotský mlýn (20 km) – cyklotrasa č. 14 – Vyskeř (23,5 km) – cyklotrasa č. 14 -Kacanovy (27 km) – cyklotrasa č. 14 a modrá cyklotrasa – Turnov, zastávka ČD (31 km)

Pozvat bychom Vás chtěli na malé toulky Českým Rájem. Naše cesta začíná u nádraží v Turnově, které poslouží jako dobrý orientační bod pro ty, kteří sem přijedou autobusem, vlakem, či svým vlastním automobilem.


S parkováním tu není problém, a tak nic nebrání nasednout do sedel a vydat se k železniční zastávce Turnov. Od hlavního nádraží vyjíždíme na hlavní ulici, dáváme se vpravo a na konci ulice uhýbá na chodník, kde nás orientační šipka nasměruje žádaným směrem, tedy k zastávce ČSD. Po cyklostezce sledujeme hlavní dopravní tepnu, kterou po několika stovkách metrů opustíme a sjedeme k bývalému židovskému hřbitovu. Pak už zbývá jen podjezd pod silnicí a místní komunikace nás po pár desítkách metrů přivádí k železniční zastávce Turnov.

{{reklama()}}

Tady nacházíme rozcestník pěších i cyklistických turistických tras. Pro nás je důležitá modrá, posléze bílá cykloznačka, která nás po pěti kilometrech dovede do malebných lázní Sedmihorky, když předtím ještě mineme kemp u rybníka Bažantík. Jedná se o velmi malé, ale o to malebnější lázničky, které návštěvníka osloví už jenom svou tichou malebnou atmosférou. Najdete zde pět samostatných budov, různě posazených ve zdejším lesoparku. I přes svou malou rozlohu se jedná o nejstarší vodoléčebné lázně v Čechách. V souvislosti s jejich historií je třeba zmínit především dr. Václava Šlechtu z nedalekého Turnova, který se o jejich vznik v r. 1841 nejvíce zasloužil. Poděkování však patří i rytíři z Aehrentalu, Aloisovi Lexovi, na jehož pozemcích byly lázně vybudovány. A že se nejednalo o provinční, bezvýznamné místo, svědčí kniha návštěv. Najdeme v ní Jana Nerudu, E. Krásnohorskou a jiné – kteří údajně jako první začali užívat označení Český Ráj pro tuto oblast. A nemůže samozřejmě chybět ani pamětní deska u příležitosti návštěvy prezidenta republiky – T. G. Masaryka. Jen si představujeme, jaký zde musí vládnout klid během týdne, kdy zmizí skupiny turistů a cyklistů, kteří tudy ve volných dnech proudí v celých davech. I když bývalé lázeňské objekty dnes už slouží pouze ubytovacím účelům a z lázeňské kolonády vznikl turistický hotel, přesto lze toto místo vřele doporučit milovníkům klidně strávené dovolené.

Za Sedmihorkami zůstáváme věrní modré značce, která nás bude provázet po většinu cesty a povede nás po asfaltce malebným krajem pod Troskami, jejichž nezaměnitelná silueta se nám co chvíli ukazuje na obzoru. Spíše než vesničky míjíme jednotlivé chalupy roztroušené po kraji, které se jen občas shlukují do malých obcí. Vesměs lze jejich obyvatelům závidět ten klid a pohodu, kterou zde musí prožívat, když usednou na zápraží a poslouchají nádherné ticho, rušené jen zpěvem ptáků a šuměním větru, kochajíce se přitom výhledy do kraje. Zahrádky jsou upravené, pečlivě udržované občas přikrášlené třeba dřevěnou zvoničkou nebo podobnou stavbou. Snad jen jediné nás zaráží – telefonní budka z dob reálného socialismu uprostřed zahrady!


Ke každé správné vyjížďce patří trocha toho bloudění. Takže až projedete Doubravicí a vyjedete z lesa na silnici u Rokytnického rybníka, musíte se dát po silnici vlevo. Chybí tady značka (nebo alespoň my jsme ji nenašli), a tak se musíte držet silnice směr Borek pod Troskami. O kus dále na značku znovu narazíte a ta Vás dovede až ke státní silnici spojující Turnov s Jičínem. My tuto silničku opouštíme první odbočkou doprava a na řadu přichází tříkilometrové stoupání přes Kopaninu až pod Trosky. Útěchou v horkém letním dni je nám fakt, že naprostá většina stoupání je zastíněna lesem, a když se pak les rozestoupí, odměnou za námahu se nabízí výhled na krajinu Českého Ráje.

Odbočka z hlavní silnice, ani prohlídka hradu nezabere příliš mnoho času. Nicméně turistická známka za 30,– korun (normální cena je 25,– Kč) nás odrazuje od oběda. Přesto hrad tyčící se na dvou čedičových vrcholech stojí za návštěvu. Že tato stavba, poprvé zmiňovaná v roce 1396, byla vpravdě bytelná, svědčí to, že nebyla dobyta ani během husitských válek a podlehla teprve vojskům Jiříka z Poděbrad v roce 1467. Pak už to však šlo s hradem rychle z kopce a po třicetileté válce je již zmiňován jako opuštěný. Jako ke každé správné zřícenině, se i k této váže legenda o pokladu. Pod podlahou dnes již zasypané nejspodnější světničky věže Panna by měla ležet přinejmenším část opatovického pokladu.


Trochu odpočinku přináší velmi příjemný sjezd přes Troskovice do Podtroseckých údolí. Kolem cesty se začínají objevovat první skaliska a do cesty se nám staví rybník Věžák, jehož exteriéry posloužily k natáčení hned několika celovečerních filmů. Celý systém zdejších rybníků tu byl vybudován v 16. století z rozsáhlých mokřadů a od roku 1999 je tato oblast chráněna jako přírodní rezervace.

Za rybníkem točíme ostře doleva a údolní silničkou míříme podél toku Žehrovky k Pleskotskému mlýnu. Na křižovatce před ním se uhýbáme vpravo a pouštíme se do táhlého stoupání. Odpočinek je možný u Pekařovy Brány – skaliska, které se klene nad silnicí a vytváří skutečnou skalní bránu. Tato gotická brána byla vytesána při stavbě nové silnice ve skalisku zvaném Mnich, jehož vrcholek je zpřístupněn vytesaným schodištěm. Působivé dílo lidských rukou nese jméno po českém historikovi Josefu Pekařovi, stejně tak jako stezka spojující Valdštejn s hradem Kost. Po chvíli odpočinku testujeme fyzickou kondici v kilometrovém stoupání do Lažan. Přesto naší pozornosti neunikne veverka, která nás juká z koruny jednoho stromů v těsné blízkosti silnice. Se zájmem pozoruje funící postavičky na bicyklech a nechápe!


Konečně máme to nejhorší za sebou a mírně zvlněným terénem dorážíme do Vyskeře s jeho dřevěnou zvonicí z 15. století. Pro ty, kdo mají dost sil, se nabízí možnost výstupu křížovou cestou se 14 zastaveními ke kapli sv. Anny na stejnojmenném vrcholu nad obcí. Věřícím se tu již od roku 1830 dostávalo nejen zbožného rozjímání, ale i nádherného výhledu do kraje, který však zmizel po roce 1886, kdy byl celý vrch zalesněn. Za pozornost stojí i již zmiňovaná zvonice na zdejším hřbitově či kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl novorománsky přestavěn v roce 1914 a v němž za pozornost stojí především raně gotický portál ze 13. století. Tak trošku paradoxní nám připadá, že kostel dostal v roce 1723 jako dar 314 kg těžký zvon, který se však ukázal být příliš těžký pro kostelní věž a musel být umístěn na sousední dřevěnou zvonici. Obě stavby stojí nedaleko pensionu, zbudovaného v budově bývalé školy, kde čeká zasloužené občerstvení. Sedět se tu dá na terase, ze které máme výhled nejen na svá kola, ale i do dalekého kraje.

Po dobrém, byť pozdním obědě se necháme vést cyklistickou trasou č. 14 po silnici, která nejdříve kličkuje mezi poli a skýtá nám možnost vyhlídky na kopec s kaplí nad Vyskeří. Posléze začíná prudce klesat do údolí a přivádí nás do Kacanov. Nenápadná obec o 180 obyvatelích se může pochlubit překvapivě bohatou historií. První zmínka o vsi pochází z roku 1514, ale další prameny většinou mluví o těžkých životních podmínkách zdejších obyvatel. Kromě možnosti občerstvení ve zdejším pensionu Králíček můžete za příznivého počasí osvěžit své tělo na zdejším koupališti a pak už posledním krátkým stoupáním zamířit k cíli naší cesty – k Turnovu. Po necelých třech kilometrech jízdy přijíždíme ke stejné železniční stanici, odkud jste ráno startovali. A pak už zbývá dojet po staré známé trase k hlavnímu vlakovému nádraží.

Máme za sebou 32 km dlouhé příjemné putování, velmi náročné stoupání na Trosky a Vyskeř bohatě vynahrazují nádherné výhledy a možnost koupání v některém z rybníků po cestě.

A tak tedy vzhůru do sedel!

Turnov, zastávka ČD – červená a bílá cyklotrasa – Sedmihorky (6 km) – modrá cyklotrasa – Doubravice (8 km) – modrá cyklotrasa – Borek pod Troskami (10,5 km) – modrá cyklotrasa – odbočka na hrad Trosky (14 km) – modrá cyklotrasa – Troskovice (14, 5 km) – modrá cyklotrasa – Želejov (17 km) – modrá cyklotrasa – Věžák (18,5 km) – modrá cyklotrasa – Pleskotský mlýn (20 km) – cyklotrasa č. 14 – Vyskeř (23,5 km) – cyklotrasa č. 14 -Kacanovy (27 km) – cyklotrasa č. 14 a modrá cyklotrasa – Turnov, zastávka ČD (31 km)

Taormina – perla Sicílie

Když vstoupíte do Taorminy jednou ze dvou zdobených bran, opustíte
rušné prostředí moderní Taorminy, abyste se ocitli v Taormině
historické, paradoxně však ještě rušnější. Její název zní
v mnoha řečech velmi podobně.Když se člověk nechá unášet davy
lidí, proudících starobylými uličkami, v duchu přemýšlí nad tím,
co sem vlastně lidi přivedlo. Čím bylo toto místo zajímavé pro Řeky,
Římany?

Směr Taormina

Vstoupíte- li na sicilskou pevninu v Messině a zamíříte-li jihozápadním směrem na Catanii, určitě se Vám postaví do cesty jedna z dominant Sicílie – mysticky krásná Taormina. O jednom z nejmalebnějších a turisticky nejpřitažlivějších měst Itálie napsal již francouzský spisovatel Maupassant, že toto místo je obrazem, na kterém najdete vše, co bylo na Zemi stvořeno pro potěchu oka, ducha a fantazie. Určitě musí být na tomto citátu něco pravdy, protože jinak by sem asi jen těžko každoročně mířilo tolik návštěvníků. O jejich množství si můžeme udělat představu, pohlédneme-li na vybudovaná odstavná parkoviště. Je jen dobře, že doprava do historické jádra města je zajišťována kyvadlovou dopravou nebo lanovou dráhou a to je tak ušetřeno výfukových zplodin.

V srdci městečka


Když vstoupíte do Taorminy jednou ze dvou zdobených bran, opustíte rušné prostředí moderní Taorminy, abyste se ocitli v Taormině historické, paradoxně však ještě rušnější. Její název zní v mnoha řečech velmi podobně. Ať je to sicilská Taurmina, řecké Tauremonion nebo latinské Tauromenium. Když se člověk nechá unášet davy lidí, proudících starobylými uličkami, v duchu přemýšlí nad tím, co sem vlastně lidi přivedlo. Čím bylo toto místo zajímavé pro Řeky, Římany? Byla to snad poloha na úbočí hory Monte Tauro? Co přimělo Kartagince, aby zde v roce 396 př. n. l. vybudovali jedno z nejvýstavnějších měst své doby? Aby zde, 200 výškových metrů nad hladinou moře, v místě s dokonalým výhledem na mořské pobřeží, a takřka „ve stínu“ Etny, začali budovat výstavné město?

Na břehu Jónského moře

Jakkoliv Taormina svou popularitou předčila okolní města a vesničky, přesto je její historie spjata s nedalekým městečkem Giardini Naxos, které bylo již v roce 735 př. n. l. založeno Řeky, a právě zdejší osadníci měli výrazný podíl na vzniku prvního řeckého města na sicilské pevnině. Dalo by se mluvit takřka o pupeční šňůře, která spojuje obě městečka dodnes. Zatímco Taormina přitahuje nespočet návštěvníků svou historií, pohodovou atmosférou a starobylým duchem, nedaleké Giardini Naxos nabízí atmosféru klasického letního letoviska s nezbytnými hotelovými službami a restauracemi. Zatímco Taormina nabízí písčité pláže Isola Bella a Mazzáro, u Naxosu si na své přijdou milovníci snad všech druhů pobřeží. Setkáte se tu nejen s písčitými plážemi, ale svým půvabem Vás osloví i oblázkové pobřeží. Jsme v oblasti sopek, a tak překvapením nejsou ani lávové úseky, kde je přístup do moře možný pouze po vybudovaných schůdcích. Voda Jónského moře, která je v těchto místech průzračná a mimořádně teplá, láká. Zkrátka nepřijdou ani milovníci historie, kteří v místním archeologickém parku (přístupném od dubna do konce září) naleznou řadu informací z dávné minulosti. Snad ještě jedno plus má zdejší městečko. Ceny za ubytování i stravování jsou zde znatelně nižší než, v turisty přeplněné perle sicilského pobřeží, Taormině. Jako siamská dvojčata jsou obě místa propojena místní dopravou, s níž se v půlhodinových intervalech pohodlně přemístíte libovolným směrem. V letním období autobusy jezdí až do půlnoci, po zbytek roku jejich provoz končí po desáté hodině


Pohodová Taormina

To, že Taormina je živé město, poznáte velmi rychle. Tady život neutichá s posledním turistou, který navečer město opustí. Město tepe neustále svým pravidelným rytmem a spolu s ním i na deset tisíc stálých obyvatel. Tady neplatí to, co v některých jiných historických městech (Carcassone, atd.), které se na noc stávají opuštěným místem, městem duchů, které zase ožívá až s prvním turistou nového dne. Tady je člověk neustále obklopen nejen italským temperamentem, ale i jižanskou otevřeností a vřelostí. Nepřipadá si jako vetřelec ve sterilním prostředí výstavního areálu, ale jako součást zdejšího koloritu, jako blízký přítel.

Taormina podvečerní


Že hlavní tepnou Taorminy je ulice Corso Umberto I., snadno poznáte. Stejně tak snadno rozpoznáte náměstí Piazza IX. Aprile jako skutečné srdce města a neméně spolehlivě vás lidský proud donese k místní dominantě – Řeckému divadlu. Taorminské divadlo je po Syrakusách druhé největší antické divadlo na sicilské pevnině, ale tím výčet jeho zvláštností zdaleka nekončí. Jako u jediného exempláře na Sicílii se tu dochovala jevištní budova a zbytky ochozů i hlediště nám umožní, udělat si, byť částečnou, představu o monstróznosti celého objektu. Areál, který vznikl rukama řeckých stavitelů ve 3. stol. př. n. l. sice nese i prvky římského stavitelství, ale dodnes se zde klaníme umu především řeckých mistrů.

Toulky městem

S přibývajícími hodinami sílí sluneční žár, ale ve stinných uličkách Taorminy, jako kdyby to člověk nepociťoval. Vždyť je tu toho tolik k vidění! Je tu půvabný kostelík sv. Kateřiny, nádherný dóm ze století třináctého, palác Corvaja z 10. století nebo třeba dominikánský klášter, o několika dalších palácích ani nemluvě. Nádherný panoramatický výhled z náměstí Piazza IX Aprile na dlouhý úsek pobřeží, na Jónské moře o 200 metrů níže a dýmající Etnu nadchne snad každého. Teprve později si návštěvník uvědomí, že je tu i spousta kaváren, cukráren a pizzerií s pestrou nabídkou všeho, čím se může italská kuchyně pochlubit. Člověk by snad do nekonečna vydržel brouzdat zdejšími stinnými uličkami a vychutnávat si kouzlo těchto míst. Snad si toho nevšimnete hned na začátku Vaší návštěvy, ale až se budete toulat uličkami Taorminy delší dobu, uvědomíte si, že ač jsme na Sicílii, přesto většina staveb nemá italský ráz. Je pravda, že hodně těch velkých se určité přestavby po roce 212 př. n. l. dočkala, přesto antický ráz zůstal na řadě míst zachován.

Taormina s úsměvem


Projít se zdejšími uličkami, je jako ztratit se v čase, zapomenout na spěch a stres, oprostit se od všedních starostí. V kulisách architektonických skvostů vybudovaných v uplynulých staletích, jako by se člověk ponořil do ducha tohoto města. Zde se velmi snadno zapomene na čas! Člověku by se chtělo neustále brouzdat stinnými uličkami, nahlížet do stylových kavárniček, nasávat vůni linoucí se z tratorií, nahlížet do obchodů a obchůdků, do luxusních butiků. Nechat si dráždit svůj nos vůní pravé italské kávy, a svým okem se kochat pestrobarevnou nabídkou zdejších lahodných zmrzlin. Město žije a dýchá celých čtyřiadvacet hodin, snad jen v ranních hodinách na chvíli zvolní, aby nabralo sil do nového dne. Desítky, možná stovky obchůdků oživují i ty nejmenší uličky.

A když se slunce nachýlí k obzoru, a turisté se přesunou z uliček do útulných hospůdek, pak člověk může naplno vstřebávat klid a pohodu, která se tu rozhostí. Když se podíváme na spokojené tváře místních, opravdu to vypadá, jako by lidé u moře žili šťastnějším životem, než je tomu ve vnitrozemí nebo ve velkých městech. Usmívá se tu majitel malého obchůdku, velké restaurace či úplně malého rodinného pensionu. A činí tak po celá dlouhá léta, po celé generace. Jejich dědové a pradědové se tu stejně usmívali třeba na Gretu Garbo, Alexandera Dumase nebo J. W. Goetheho, stejně tak jako se teď usmívají na nás. Svým úsměvem a vlídností okouzlili třeba i fotografa Wilhelma von Gloedena nebo německého malíře Ottu Gelengema, kteří část svých životů také zasvětili Taormině. A výjimkou nebyl ani D. H. Lawrence, který se tu inspiroval při tvorbě jeho esejů a novel. A tak snad jedinou záhadou pro mě je to, proč právě v sicilské Taormině stvořil islandský autor Halldór Laxness první moderní islandskou novelu!?


Ze všeho nejdůležitější je však to, že se lidé v Taormině a na Sicílii vůbec nejen smějí, ale hlavně chtějí a umí smát, že chtějí být šťastní! A tak až zde zasednete ke sklence nasládlého sicilského vína s příchutí mandlí, 200 metrů pod vámi bude šplouchat Jónské moře a na obzoru bude dýmat Etna, také se usmívejte a buďte šťastni! Vy, Vaši přátelé i celá Sicílie si to zaslouží!

Tip: A když už budete na jihu Itálie, dojeďte se podívat do Salenta (článek Salento, Karibik Středomoří)

Směr Taormina

Vstoupíte- li na sicilskou pevninu v Messině a zamíříte-li jihozápadním směrem na Catanii, určitě se Vám postaví do cesty jedna z dominant Sicílie – mysticky krásná Taormina. O jednom z nejmalebnějších a turisticky nejpřitažlivějších měst Itálie napsal již francouzský spisovatel Maupassant, že toto místo je obrazem, na kterém najdete vše, co bylo na Zemi stvořeno pro potěchu oka, ducha a fantazie. Určitě musí být na tomto citátu něco pravdy, protože jinak by sem asi jen těžko každoročně mířilo tolik návštěvníků. O jejich množství si můžeme udělat představu, pohlédneme-li na vybudovaná odstavná parkoviště. Je jen dobře, že doprava do historické jádra města je zajišťována kyvadlovou dopravou nebo lanovou dráhou a to je tak ušetřeno výfukových zplodin.

V srdci městečka


Když vstoupíte do Taorminy jednou ze dvou zdobených bran, opustíte rušné prostředí moderní Taorminy, abyste se ocitli v Taormině historické, paradoxně však ještě rušnější. Její název zní v mnoha řečech velmi podobně. Ať je to sicilská Taurmina, řecké Tauremonion nebo latinské Tauromenium. Když se člověk nechá unášet davy lidí, proudících starobylými uličkami, v duchu přemýšlí nad tím, co sem vlastně lidi přivedlo. Čím bylo toto místo zajímavé pro Řeky, Římany? Byla to snad poloha na úbočí hory Monte Tauro? Co přimělo Kartagince, aby zde v roce 396 př. n. l. vybudovali jedno z nejvýstavnějších měst své doby? Aby zde, 200 výškových metrů nad hladinou moře, v místě s dokonalým výhledem na mořské pobřeží, a takřka „ve stínu“ Etny, začali budovat výstavné město?

Na břehu Jónského moře

Jakkoliv Taormina svou popularitou předčila okolní města a vesničky, přesto je její historie spjata s nedalekým městečkem Giardini Naxos, které bylo již v roce 735 př. n. l. založeno Řeky, a právě zdejší osadníci měli výrazný podíl na vzniku prvního řeckého města na sicilské pevnině. Dalo by se mluvit takřka o pupeční šňůře, která spojuje obě městečka dodnes. Zatímco Taormina přitahuje nespočet návštěvníků svou historií, pohodovou atmosférou a starobylým duchem, nedaleké Giardini Naxos nabízí atmosféru klasického letního letoviska s nezbytnými hotelovými službami a restauracemi. Zatímco Taormina nabízí písčité pláže Isola Bella a Mazzáro, u Naxosu si na své přijdou milovníci snad všech druhů pobřeží. Setkáte se tu nejen s písčitými plážemi, ale svým půvabem Vás osloví i oblázkové pobřeží. Jsme v oblasti sopek, a tak překvapením nejsou ani lávové úseky, kde je přístup do moře možný pouze po vybudovaných schůdcích. Voda Jónského moře, která je v těchto místech průzračná a mimořádně teplá, láká. Zkrátka nepřijdou ani milovníci historie, kteří v místním archeologickém parku (přístupném od dubna do konce září) naleznou řadu informací z dávné minulosti. Snad ještě jedno plus má zdejší městečko. Ceny za ubytování i stravování jsou zde znatelně nižší než, v turisty přeplněné perle sicilského pobřeží, Taormině. Jako siamská dvojčata jsou obě místa propojena místní dopravou, s níž se v půlhodinových intervalech pohodlně přemístíte libovolným směrem. V letním období autobusy jezdí až do půlnoci, po zbytek roku jejich provoz končí po desáté hodině


Pohodová Taormina

To, že Taormina je živé město, poznáte velmi rychle. Tady život neutichá s posledním turistou, který navečer město opustí. Město tepe neustále svým pravidelným rytmem a spolu s ním i na deset tisíc stálých obyvatel. Tady neplatí to, co v některých jiných historických městech (Carcassone, atd.), které se na noc stávají opuštěným místem, městem duchů, které zase ožívá až s prvním turistou nového dne. Tady je člověk neustále obklopen nejen italským temperamentem, ale i jižanskou otevřeností a vřelostí. Nepřipadá si jako vetřelec ve sterilním prostředí výstavního areálu, ale jako součást zdejšího koloritu, jako blízký přítel.

Taormina podvečerní


Že hlavní tepnou Taorminy je ulice Corso Umberto I., snadno poznáte. Stejně tak snadno rozpoznáte náměstí Piazza IX. Aprile jako skutečné srdce města a neméně spolehlivě vás lidský proud donese k místní dominantě – Řeckému divadlu. Taorminské divadlo je po Syrakusách druhé největší antické divadlo na sicilské pevnině, ale tím výčet jeho zvláštností zdaleka nekončí. Jako u jediného exempláře na Sicílii se tu dochovala jevištní budova a zbytky ochozů i hlediště nám umožní, udělat si, byť částečnou, představu o monstróznosti celého objektu. Areál, který vznikl rukama řeckých stavitelů ve 3. stol. př. n. l. sice nese i prvky římského stavitelství, ale dodnes se zde klaníme umu především řeckých mistrů.

Toulky městem

S přibývajícími hodinami sílí sluneční žár, ale ve stinných uličkách Taorminy, jako kdyby to člověk nepociťoval. Vždyť je tu toho tolik k vidění! Je tu půvabný kostelík sv. Kateřiny, nádherný dóm ze století třináctého, palác Corvaja z 10. století nebo třeba dominikánský klášter, o několika dalších palácích ani nemluvě. Nádherný panoramatický výhled z náměstí Piazza IX Aprile na dlouhý úsek pobřeží, na Jónské moře o 200 metrů níže a dýmající Etnu nadchne snad každého. Teprve později si návštěvník uvědomí, že je tu i spousta kaváren, cukráren a pizzerií s pestrou nabídkou všeho, čím se může italská kuchyně pochlubit. Člověk by snad do nekonečna vydržel brouzdat zdejšími stinnými uličkami a vychutnávat si kouzlo těchto míst. Snad si toho nevšimnete hned na začátku Vaší návštěvy, ale až se budete toulat uličkami Taorminy delší dobu, uvědomíte si, že ač jsme na Sicílii, přesto většina staveb nemá italský ráz. Je pravda, že hodně těch velkých se určité přestavby po roce 212 př. n. l. dočkala, přesto antický ráz zůstal na řadě míst zachován.

Taormina s úsměvem


Projít se zdejšími uličkami, je jako ztratit se v čase, zapomenout na spěch a stres, oprostit se od všedních starostí. V kulisách architektonických skvostů vybudovaných v uplynulých staletích, jako by se člověk ponořil do ducha tohoto města. Zde se velmi snadno zapomene na čas! Člověku by se chtělo neustále brouzdat stinnými uličkami, nahlížet do stylových kavárniček, nasávat vůni linoucí se z tratorií, nahlížet do obchodů a obchůdků, do luxusních butiků. Nechat si dráždit svůj nos vůní pravé italské kávy, a svým okem se kochat pestrobarevnou nabídkou zdejších lahodných zmrzlin. Město žije a dýchá celých čtyřiadvacet hodin, snad jen v ranních hodinách na chvíli zvolní, aby nabralo sil do nového dne. Desítky, možná stovky obchůdků oživují i ty nejmenší uličky.

A když se slunce nachýlí k obzoru, a turisté se přesunou z uliček do útulných hospůdek, pak člověk může naplno vstřebávat klid a pohodu, která se tu rozhostí. Když se podíváme na spokojené tváře místních, opravdu to vypadá, jako by lidé u moře žili šťastnějším životem, než je tomu ve vnitrozemí nebo ve velkých městech. Usmívá se tu majitel malého obchůdku, velké restaurace či úplně malého rodinného pensionu. A činí tak po celá dlouhá léta, po celé generace. Jejich dědové a pradědové se tu stejně usmívali třeba na Gretu Garbo, Alexandera Dumase nebo J. W. Goetheho, stejně tak jako se teď usmívají na nás. Svým úsměvem a vlídností okouzlili třeba i fotografa Wilhelma von Gloedena nebo německého malíře Ottu Gelengema, kteří část svých životů také zasvětili Taormině. A výjimkou nebyl ani D. H. Lawrence, který se tu inspiroval při tvorbě jeho esejů a novel. A tak snad jedinou záhadou pro mě je to, proč právě v sicilské Taormině stvořil islandský autor Halldór Laxness první moderní islandskou novelu!?


Ze všeho nejdůležitější je však to, že se lidé v Taormině a na Sicílii vůbec nejen smějí, ale hlavně chtějí a umí smát, že chtějí být šťastní! A tak až zde zasednete ke sklence nasládlého sicilského vína s příchutí mandlí, 200 metrů pod vámi bude šplouchat Jónské moře a na obzoru bude dýmat Etna, také se usmívejte a buďte šťastni! Vy, Vaši přátelé i celá Sicílie si to zaslouží!

Tip: A když už budete na jihu Itálie, dojeďte se podívat do Salenta (článek Salento, Karibik Středomoří)

Šumavské vzpomínky

Když tak sedím za volantem a nedočkavě, nevím už po kolikáté,
vyhlížím důvěrně známý obrys šumavských pohraničních hor,
přemítám nad tím, proč sem už dlouhé roky mířím v každé volné
chvilce. Co mě sem tak táhne? Je to snad příroda, která byť těžce
poznamenaná kůrovcovými kalamitami, zachovává si svůj nezaměnitelný
půvab?

Když tak sedím za volantem a nedočkavě, nevím už po kolikáté, vyhlížím důvěrně známý obrys šumavských pohraničních hor, přemítám nad tím, proč sem už dlouhé roky mířím v každé volné chvilce. Co mě sem tak táhne? Je to snad příroda, která byť těžce poznamenaná kůrovcovými kalamitami, zachovává si svůj nezaměnitelný půvab? Nebo je to nádhera svěžích jiter a romantika prosluněných večerů? Nebo mě sem snad přitahuje nádhera alpských vyhlídek z Bučiny, Poledníku, Boubína, Lipna?


Cílem každého turisty mířícího do určité lokality jsou místní pamětihodnosti, zajímavosti, vrcholy,… I Šumava má v tomto směru co nabídnout. K vidění jsou tu plavební kanály kličkující pohraničními hvozdy a dokumentující um, šikovnost i vzdělanost našich předků. Jsou tu husté lesy, naplňující naše plíce čerstvým vzduchem a oblažující naše nosy omamující vůní pryskyřice, dřeva a jehličí. Naše uši pohladí zurčení a bublání horských potůčků a respekt vzbudí divoké burácení řek po vydatných deštích, které často zahalí Šumavu šedavým pláštěm mraků. Jako blyštivé perly poházené po kraji působí zdejší jezera a jezírka, která schraňují pro přírodu nejvzácnější tekutinu – vodu.

Jen pomalu zarůstají bývalé hraniční průseky, kudy se po dlouhé roky táhly drátěné ploty. Zvolna a neochotně se zacelují místa dřívějších pohraničních rot, radarových hlásek, strážních věží. Svou nekonečnou píseň zpívají turbíny vodních elektráren na Františkově, pod Černým jezerem, na lipenské přehradě. Nekonečné ticho rušené jen šuměním větru a deště panuje na místech zaniklých vsí. Místo štěkotu psů, bučení krav a lidských hlasů tu naleznete jen kameny s názvem původních vsí – Knížecí Pláně, Bučina, Krásná Hora, Zhůří, Přední Paště, Březník.

Krásně je všude na té naší Šumavě. Přestože je tu tolik zajímavých míst, musím říci, že to hlavní, za čím sem přijíždím, jsou lidé. Nádherné jsou toulky rozkvetlými jarními loukami na Zhůří, nezapomenutelně pestré rozkvetlé modravské stráně, neskutečně barevné podzimní údolí Březníku, a poeticky bílé zimní Kvildské pláně. Ale ještě krásnější a srdce mírem naplňující jsou chvíle v šumavských chalupách ve společnosti na pohled chladných, ve svém nitru však srdečných lidí.


Vzpomínám na nezapomenutelné borůvkové koláče paní Honessové na Churáňově ke kterým jsme usedali, když nás vytrvalé podzimní deště přinutily setrvat na chalupě. Ještě dnes cítím vynikající klobásy a jitrnice od paní Tittlové z Horské Kvildy a vynikající housky, rohlíky z kvildské pekárny. Před očima mám kouřící česnečku na Filipově Huti, na kterou se člověk těšil během celodenní túry na běžkách a pro kterou se stálo za to, plahočit se ještě potom již potemnělou Šumavou do svého pensionu. Zapomenout se nedá na večerní chvíle pohody u pana Fraňka na Kvildě. Když přihodil polena do krbu, sednicí se nesl praskot polen stravovaných ohněm, zatímco za oknem se začala pomalu rozsvěcet první světla Kvildy, a z oblohy se začaly, už nevím po kolikáté toho dne, znovu snášet sněhové vločky. Rád si vzpomenu i na chvilky při svíčkách u manželů Hamrových na Šindlově, když několikadenní vytrvalé sněžení pokrylo Šumavu silnou vrstvou sněhu a přerušilo elketrické vedení. A tak bych mohl pokračovat od báječných palačinek paní Oldřichové na Churáňově, přes nezapomenutelné šumavské topinky na Zadově, bramboračku paní Hamrové na Šindlově až po skvělé řízečky Bohouše Skryji na Srní. Ale to by byla spíše kuchařka, než povídání.


Šumava však nejsou jen kuchaři a majitelé pensionů. Jsou tu třeba pekaři z nedalekého Vacova, kteří nám na Horskou Kvildu ještě leckdy před prvním pluhem přiváželi čerstvé pečivo. Jen těžko pátrám v paměti, jestli jsem již někdy viděl místního starostu osobně odklízet sníh před obecním úřadem. Snad jen na Šumavě se člověk, byť obyčejný návštěvník, dokáže během týdenního pobytu natolik ztotožnit se zdejším prostředím, že si tu připadá jako doma. Vždyť kde se můžete zdravit se silničáři jako se starými známými, kde jinde se Vám dostane prostého přání dobrého jitra nebo narazíte na uklidňující, shovívavý úsměv a rychlou pomoc, když s autem uvíznete ve sněhové závěji?

Šumava je ojedinělým souborem všeho, co nám v našem ve všedním životě chybí. Má pro Vás připraven čerstvý vzduch, hluboké lesy, horské vrcholy, průzračné bystřiny, daleké rozhledy. Žijí tu lidé, kteří Vás přijmou s otevřenou náručí a kteří ve Vás dokážou probudit náklonnost i k té deštivé, mraky zahalené, Šumavě. Především tu ale najdete obyčejné lidské přátelství, což není v dnešní podivné době vůbec málo.

Když tak sedím za volantem a nedočkavě, nevím už po kolikáté, vyhlížím důvěrně známý obrys šumavských pohraničních hor, přemítám nad tím, proč sem už dlouhé roky mířím v každé volné chvilce. Co mě sem tak táhne? Je to snad příroda, která byť těžce poznamenaná kůrovcovými kalamitami, zachovává si svůj nezaměnitelný půvab? Nebo je to nádhera svěžích jiter a romantika prosluněných večerů? Nebo mě sem snad přitahuje nádhera alpských vyhlídek z Bučiny, Poledníku, Boubína, Lipna?


Cílem každého turisty mířícího do určité lokality jsou místní pamětihodnosti, zajímavosti, vrcholy,… I Šumava má v tomto směru co nabídnout. K vidění jsou tu plavební kanály kličkující pohraničními hvozdy a dokumentující um, šikovnost i vzdělanost našich předků. Jsou tu husté lesy, naplňující naše plíce čerstvým vzduchem a oblažující naše nosy omamující vůní pryskyřice, dřeva a jehličí. Naše uši pohladí zurčení a bublání horských potůčků a respekt vzbudí divoké burácení řek po vydatných deštích, které často zahalí Šumavu šedavým pláštěm mraků. Jako blyštivé perly poházené po kraji působí zdejší jezera a jezírka, která schraňují pro přírodu nejvzácnější tekutinu – vodu.

Jen pomalu zarůstají bývalé hraniční průseky, kudy se po dlouhé roky táhly drátěné ploty. Zvolna a neochotně se zacelují místa dřívějších pohraničních rot, radarových hlásek, strážních věží. Svou nekonečnou píseň zpívají turbíny vodních elektráren na Františkově, pod Černým jezerem, na lipenské přehradě. Nekonečné ticho rušené jen šuměním větru a deště panuje na místech zaniklých vsí. Místo štěkotu psů, bučení krav a lidských hlasů tu naleznete jen kameny s názvem původních vsí – Knížecí Pláně, Bučina, Krásná Hora, Zhůří, Přední Paště, Březník.

Krásně je všude na té naší Šumavě. Přestože je tu tolik zajímavých míst, musím říci, že to hlavní, za čím sem přijíždím, jsou lidé. Nádherné jsou toulky rozkvetlými jarními loukami na Zhůří, nezapomenutelně pestré rozkvetlé modravské stráně, neskutečně barevné podzimní údolí Březníku, a poeticky bílé zimní Kvildské pláně. Ale ještě krásnější a srdce mírem naplňující jsou chvíle v šumavských chalupách ve společnosti na pohled chladných, ve svém nitru však srdečných lidí.


Vzpomínám na nezapomenutelné borůvkové koláče paní Honessové na Churáňově ke kterým jsme usedali, když nás vytrvalé podzimní deště přinutily setrvat na chalupě. Ještě dnes cítím vynikající klobásy a jitrnice od paní Tittlové z Horské Kvildy a vynikající housky, rohlíky z kvildské pekárny. Před očima mám kouřící česnečku na Filipově Huti, na kterou se člověk těšil během celodenní túry na běžkách a pro kterou se stálo za to, plahočit se ještě potom již potemnělou Šumavou do svého pensionu. Zapomenout se nedá na večerní chvíle pohody u pana Fraňka na Kvildě. Když přihodil polena do krbu, sednicí se nesl praskot polen stravovaných ohněm, zatímco za oknem se začala pomalu rozsvěcet první světla Kvildy, a z oblohy se začaly, už nevím po kolikáté toho dne, znovu snášet sněhové vločky. Rád si vzpomenu i na chvilky při svíčkách u manželů Hamrových na Šindlově, když několikadenní vytrvalé sněžení pokrylo Šumavu silnou vrstvou sněhu a přerušilo elketrické vedení. A tak bych mohl pokračovat od báječných palačinek paní Oldřichové na Churáňově, přes nezapomenutelné šumavské topinky na Zadově, bramboračku paní Hamrové na Šindlově až po skvělé řízečky Bohouše Skryji na Srní. Ale to by byla spíše kuchařka, než povídání.


Šumava však nejsou jen kuchaři a majitelé pensionů. Jsou tu třeba pekaři z nedalekého Vacova, kteří nám na Horskou Kvildu ještě leckdy před prvním pluhem přiváželi čerstvé pečivo. Jen těžko pátrám v paměti, jestli jsem již někdy viděl místního starostu osobně odklízet sníh před obecním úřadem. Snad jen na Šumavě se člověk, byť obyčejný návštěvník, dokáže během týdenního pobytu natolik ztotožnit se zdejším prostředím, že si tu připadá jako doma. Vždyť kde se můžete zdravit se silničáři jako se starými známými, kde jinde se Vám dostane prostého přání dobrého jitra nebo narazíte na uklidňující, shovívavý úsměv a rychlou pomoc, když s autem uvíznete ve sněhové závěji?

Šumava je ojedinělým souborem všeho, co nám v našem ve všedním životě chybí. Má pro Vás připraven čerstvý vzduch, hluboké lesy, horské vrcholy, průzračné bystřiny, daleké rozhledy. Žijí tu lidé, kteří Vás přijmou s otevřenou náručí a kteří ve Vás dokážou probudit náklonnost i k té deštivé, mraky zahalené, Šumavě. Především tu ale najdete obyčejné lidské přátelství, což není v dnešní podivné době vůbec málo.

Ranní probouzení Saint Malo

Stojím na přístavním molu ve francouzském městu Saint Malo, nad hlavou
mi ubíhají těžká dešťová mračna a kolem mne se pohupuje les stožárů
okolo stojících plachetnic. Je ráno, sice letní, v bretaňském kraji
však přesto chladné, které dokáže tak snadno přejít ze závoje deště
do paprsků slunce a opačně.


Stojím na přístavním molu ve francouzském městu Saint Malo, nad hlavou mi ubíhají těžká dešťová mračna a kolem mne se pohupuje les stožárů okolo stojících plachetnic. Je ráno, sice letní, v bretaňském kraji však přesto chladné, které dokáže tak snadno přejít ze závoje deště do paprsků slunce a opačně.

Přede mnou se tyčí mohutné hradby města, s jehož jménem je spjat slavný spisovatel Francois René de Chateaubriand, skladatel Louis Aubert, korzáři René Duguay – Trouin a Robert Surcouf, či herci Alain Cuny nebo Daiel Gélin. Město vybudované na přímořském skalisku se teď tváří chladně a neústupně. Jakoby chtělo návštěvníka odradit od návštěvy, jakoby ho nechtělo nechat proniknout do jeho uliček, nasát jeho atmosféru, zamilovat se do něho. Saint Malo vypadá nedobytně a nedobytné být muselo, když bylo za druhé světové války doslova rozbombardováno a z jeho pyšných hradeb a vznosných budov zůstaly jen trosky.

{{reklama()}}

Původně jsem sem přijel proto, abych obdivoval hradby ze 13 – 14. století. Abych z nich shlédl na romanticky skalnaté pobřeží i s jeho plážemi, kde se čára přílivu neustále pohybuje tu jedním, tu opačným směrem. Procházím se po hradbách, když si uvědomím jednu změnu. Necítím už touhu po poznání historie města, nechci ani teď objevovat jeho památky. Celé mé tělo, má duše, jakoby najednou vstřebávaly tu specifickou, pro nás nezvyklou atmosféru probouzejícího se města. Pro nás středoevropany snad o to zajímavější, že ji nedokážeme prožít, vychutnat. Snad právě proto nás zdejší rána tak okouzlují svou bezprostředností a klidnou atmosférou. Není tu ani stopy po uspěchanosti. Když kráčím svěžím jitrem, čím dále častěji se stáčí můj zrak k obytným domům na opačné straně hradeb. V tuto chvíli mě nezajímá výhled na moře, ani skalnatý ostrůvek Grande Bé, na kterém byl podle svého přání pohřben romantický spisovat Francois de Chateaubriand – tedy směrem k větru a moři.


To, co mě teď zajímá daleko více, je ukryto za zdmi a okny domů. Tam v útulných bytech obyvatelé Saint Malo teprve vstávají a uličky a hradby svého města ponechávají jen zahraničním turistům. Je třeba říci, že bretaňské snídaně, stejně jako francouzské, neoplývají příliš fantazií. Průměrný obyvatel tohoto kraje si vystačí s kávou, croissantem nebo bagetou. Přesto se mezi nimi však najdou i ti, kteří si ranní chvilku pohody před celodenním shonem zpestří nějakou tou crépes se sýrovou, rybí, nebo jinou slanou či sladkou náplní. Míchaná vajíčka a pečená slanina sem zřejmě dorazily s turisty z jiných částí Evropy a Ameriky. Bramborové koblížky, již zmiňované omelety, placky z kynutého těsta či „finisterský farsach“ se sušenými švestkami, jsou srdcím i jazykům roduvěrných bretonců jistě bližší.


A je tu ještě něco jiného, co se line z okolních oken. Kromě vůně ranní kávy a čerstvého pečiva Vás pohladí vlídnost a shovívavost těch, kterým s jistým ostychem a mírným studem nahlížíte do jejich soukromí. Pověstný bretaňský chlad a odstup, jakoby zde neplatil. Nejenže se Vám nedostane odmítavých posunků, ale naopak zamávání a vlídný úsměv je vám odpovědí na Vaši zvědavost. Spokojeně usazeni v pohodlných křeslech u doširoka otevřených oken si zdejší obyvatelé vychutnávají svůj ranní šálek kávy. Není tu místo na spěch, nervozitu, stres. Jakoby tím chtěli i věčně spěchajícím turistům naznačit, aby se na chvíli zastavili a vychutnali si tu vzácnou chvilku, kdy nový den vchází do zdejších uliček, ale nečiní tak násilně, ve spěchu.

Sestupuji do městských uliček a připadám, jako bych já byl tím ranním poslem. Jako kdyby všichni ti pekaři, prodavači, restauratéři čekali na můj pokyn, aby s rachocením rolet a cvakáním klíčů v zámcích otevřeli svá království. A činí tak s úsměvem, s radostí nad tím, že zase mohou přivítat své zákazníky, že se mohou radovat z nového dne. A tak i já nechávám unášet tou prostou atmosférou radosti, optimismu a přátelství, navzdory těžkým, dešťovým mračnům nad Saint Malo.

Spolu s bretoňci vám z deštěm skrápěného francouzského pobřeží přejeme krásný den.


Stojím na přístavním molu ve francouzském městu Saint Malo, nad hlavou mi ubíhají těžká dešťová mračna a kolem mne se pohupuje les stožárů okolo stojících plachetnic. Je ráno, sice letní, v bretaňském kraji však přesto chladné, které dokáže tak snadno přejít ze závoje deště do paprsků slunce a opačně.

Přede mnou se tyčí mohutné hradby města, s jehož jménem je spjat slavný spisovatel Francois René de Chateaubriand, skladatel Louis Aubert, korzáři René Duguay – Trouin a Robert Surcouf, či herci Alain Cuny nebo Daiel Gélin. Město vybudované na přímořském skalisku se teď tváří chladně a neústupně. Jakoby chtělo návštěvníka odradit od návštěvy, jakoby ho nechtělo nechat proniknout do jeho uliček, nasát jeho atmosféru, zamilovat se do něho. Saint Malo vypadá nedobytně a nedobytné být muselo, když bylo za druhé světové války doslova rozbombardováno a z jeho pyšných hradeb a vznosných budov zůstaly jen trosky.

{{reklama()}}

Původně jsem sem přijel proto, abych obdivoval hradby ze 13 – 14. století. Abych z nich shlédl na romanticky skalnaté pobřeží i s jeho plážemi, kde se čára přílivu neustále pohybuje tu jedním, tu opačným směrem. Procházím se po hradbách, když si uvědomím jednu změnu. Necítím už touhu po poznání historie města, nechci ani teď objevovat jeho památky. Celé mé tělo, má duše, jakoby najednou vstřebávaly tu specifickou, pro nás nezvyklou atmosféru probouzejícího se města. Pro nás středoevropany snad o to zajímavější, že ji nedokážeme prožít, vychutnat. Snad právě proto nás zdejší rána tak okouzlují svou bezprostředností a klidnou atmosférou. Není tu ani stopy po uspěchanosti. Když kráčím svěžím jitrem, čím dále častěji se stáčí můj zrak k obytným domům na opačné straně hradeb. V tuto chvíli mě nezajímá výhled na moře, ani skalnatý ostrůvek Grande Bé, na kterém byl podle svého přání pohřben romantický spisovat Francois de Chateaubriand – tedy směrem k větru a moři.


To, co mě teď zajímá daleko více, je ukryto za zdmi a okny domů. Tam v útulných bytech obyvatelé Saint Malo teprve vstávají a uličky a hradby svého města ponechávají jen zahraničním turistům. Je třeba říci, že bretaňské snídaně, stejně jako francouzské, neoplývají příliš fantazií. Průměrný obyvatel tohoto kraje si vystačí s kávou, croissantem nebo bagetou. Přesto se mezi nimi však najdou i ti, kteří si ranní chvilku pohody před celodenním shonem zpestří nějakou tou crépes se sýrovou, rybí, nebo jinou slanou či sladkou náplní. Míchaná vajíčka a pečená slanina sem zřejmě dorazily s turisty z jiných částí Evropy a Ameriky. Bramborové koblížky, již zmiňované omelety, placky z kynutého těsta či „finisterský farsach“ se sušenými švestkami, jsou srdcím i jazykům roduvěrných bretonců jistě bližší.


A je tu ještě něco jiného, co se line z okolních oken. Kromě vůně ranní kávy a čerstvého pečiva Vás pohladí vlídnost a shovívavost těch, kterým s jistým ostychem a mírným studem nahlížíte do jejich soukromí. Pověstný bretaňský chlad a odstup, jakoby zde neplatil. Nejenže se Vám nedostane odmítavých posunků, ale naopak zamávání a vlídný úsměv je vám odpovědí na Vaši zvědavost. Spokojeně usazeni v pohodlných křeslech u doširoka otevřených oken si zdejší obyvatelé vychutnávají svůj ranní šálek kávy. Není tu místo na spěch, nervozitu, stres. Jakoby tím chtěli i věčně spěchajícím turistům naznačit, aby se na chvíli zastavili a vychutnali si tu vzácnou chvilku, kdy nový den vchází do zdejších uliček, ale nečiní tak násilně, ve spěchu.

Sestupuji do městských uliček a připadám, jako bych já byl tím ranním poslem. Jako kdyby všichni ti pekaři, prodavači, restauratéři čekali na můj pokyn, aby s rachocením rolet a cvakáním klíčů v zámcích otevřeli svá království. A činí tak s úsměvem, s radostí nad tím, že zase mohou přivítat své zákazníky, že se mohou radovat z nového dne. A tak i já nechávám unášet tou prostou atmosférou radosti, optimismu a přátelství, navzdory těžkým, dešťovým mračnům nad Saint Malo.

Spolu s bretoňci vám z deštěm skrápěného francouzského pobřeží přejeme krásný den.

St. Wolfgang – perla Solné komory

Stojím na břehu Wolfgangského jezera a za svými zády mám jedno
z nejromantič­tějších městeček Salzkammergutu (Solná komora)
– St. Wolfgang. Toto místo je oblíbeným centrem letní i zimní
turistiky a množství návštěvníků sem přijíždí i v čase
adventním, kdy městečko získá neopakovatelnou vánoční atmosféru a na
hladinu jezera Wolfgangsee vypluje obří lucerna.


Stojím na břehu Wolfgangského jezera a za svými zády mám jedno z nejromantič­tějších městeček Salzkammergutu (Solná komora) – St. Wolfgang. Toto místo je oblíbeným centrem letní i zimní turistiky a množství návštěvníků sem přijíždí i v čase adventním, kdy městečko získá neopakovatelnou vánoční atmosféru a na hladinu jezera Wolfgangsee vypluje obří lucerna.

Je jedno, v jakém čase sem přijedete. St. Wolfgang Vás pokaždé pohladí svou neopakovatelnou atmosférou. Podmaní si Vás stejně dobře za horkých, letních dní, kdy se slunce odráží v lehce zčeřené hladině jezera, či za zimních dní, kdy se město i okolní masívy Höllengebirge, Dachstein, Totes Gebirge, Feuerkogel či Tennegebirge odějí do bělostného hávu a břehy jezera olemuje ledový příkrov.

Zabývat se historií městečka s oblíbenými lázněmi, znamená pohybovat se na rozhraní legendy a skutečnosti. Pokud se budeme držet legendy, dozvíme se, že základem St. Wolfgangu se stalo několik budov vybudovaných kolem kaple na břehu jezera. Ty měl znovu podle legendy nechat zbudovat biskup Wolfgang z Regensburgu, po němž nese dnes jméno i městečko. Jeho srdcem je již historicky doložený kostel na břehu jezera, který v 15. století nahradil zmiňovanou kapli a který vřele doporučujeme k návštěvě. Nejen pozdně gotický oltář z dílny Michaela Pachera, ale i nádherně dekorovaná kazatelna od Meinharda Guggenbichlera za pozornost stojí. Je jen spekulací, zda se městečko stalo významným poutním místem díky již zminovanému biskupovi Wolfgangovi, či zda bylo náhodou, že se o tom místě ve svém projevu zmínil v roce 1183, i tehdejší papež Lucius III.

{{reklama()}}

Trochu oslněn sluncem vycházím z přítmí kostela. Není to jen přemírou slunce, ale i nádherným pohledem na hladinu jezera, který se mi teď naskýtá. Svatostánek i naprostá většina městečka jsou takřka přilepeny na břehu jezera. Řada pensionů těží z této polohy a láká své hosty k ubytování v pokojích s romantickou vyhlídkou na jezero a na okolní vrcholy. Pochutnávat si na specialitách zdejší kuchyně si můžete na terasách, které Vám, jak jinak, znovu k jídlu nabízí jako doplněk nádherné panorama. Není se pak co divit tomu, že některé ze zdejších exteriérů posloužily k natáčení romantických seriálů.


Hlavní atrakcí městečka je bezesporu zubačková dráha na Schafberg – Shafbergbahn. Během 40 minut Vás dýmající lokomotiva o rozchodu 1000 mm za nemalý peníz „dohrkotá“ na horní stanici ve výšce 1190 m n. n., odkud se Vám v případě příznivého počasí nabídne neopakovatelný výhled na okolní vrcholky a jezera Wolfgangsee, Atersee, Mondsee,…. Zajímavý je i pohled na samotné lokomotivy a vagóny, které jsou již svou konstrukcí uzpůsobeny strmému srázu o průměrném sklonu 205 promile. Naprostá většina lokomotiv má parní pohon, s úpravou pro provoz na Abtově ozubnicovém systému. Ten je instalován po celé délce 5,86 km dlouhé tratě. Jen dvě lokomotivy, byť zvenku připomínají parní stroje, mají vlastně dieselový pohon. A tak když teď stojím na nádražíčku, kousek od pobřežní promenády, mísí se mi v nose charakteristický zápach páry, uhelného kouře a nafty.


Pomalu se vracím do městečka, které zalito podvečerním slunkem, vypadá ještě romantičtěji. Od přístavního mola odráží výletní loď na podvečerní vyjížďku po 10 km dlouhé, dva kilometry široké a 114 m hluboké vodní ploše. Od její přídě se ozývá cákání vody, z paluby se nese křik dětí, cestující mávají, jen jedno je jaksi v nepořádku. Lodní motor! Neslyším typické brumlání naftového motoru. Ten je tu totiž nahrazen elektrickým motorem. Ano i takovým detailům zde věnují pozornost, aby si zde, 50 km od Salzburgu, udrželo jezero svou čistotu a městečko St. Wolfgang s jeho 2 800 obyvatel, nádhernou atmosféru pohádkového místa. Jeho půvab ještě více vynikne ve chvíli, kdy se začnou v nadcházejícím soumraku rozžínat jeho první světla a vlády nad krajem se začne ujímat noc..

Co vidět: jezera Atersee, Mondsee a Wolfgangsee. Křídlový oltář, promenáda.


Stojím na břehu Wolfgangského jezera a za svými zády mám jedno z nejromantič­tějších městeček Salzkammergutu (Solná komora) – St. Wolfgang. Toto místo je oblíbeným centrem letní i zimní turistiky a množství návštěvníků sem přijíždí i v čase adventním, kdy městečko získá neopakovatelnou vánoční atmosféru a na hladinu jezera Wolfgangsee vypluje obří lucerna.

Je jedno, v jakém čase sem přijedete. St. Wolfgang Vás pokaždé pohladí svou neopakovatelnou atmosférou. Podmaní si Vás stejně dobře za horkých, letních dní, kdy se slunce odráží v lehce zčeřené hladině jezera, či za zimních dní, kdy se město i okolní masívy Höllengebirge, Dachstein, Totes Gebirge, Feuerkogel či Tennegebirge odějí do bělostného hávu a břehy jezera olemuje ledový příkrov.

Zabývat se historií městečka s oblíbenými lázněmi, znamená pohybovat se na rozhraní legendy a skutečnosti. Pokud se budeme držet legendy, dozvíme se, že základem St. Wolfgangu se stalo několik budov vybudovaných kolem kaple na břehu jezera. Ty měl znovu podle legendy nechat zbudovat biskup Wolfgang z Regensburgu, po němž nese dnes jméno i městečko. Jeho srdcem je již historicky doložený kostel na břehu jezera, který v 15. století nahradil zmiňovanou kapli a který vřele doporučujeme k návštěvě. Nejen pozdně gotický oltář z dílny Michaela Pachera, ale i nádherně dekorovaná kazatelna od Meinharda Guggenbichlera za pozornost stojí. Je jen spekulací, zda se městečko stalo významným poutním místem díky již zminovanému biskupovi Wolfgangovi, či zda bylo náhodou, že se o tom místě ve svém projevu zmínil v roce 1183, i tehdejší papež Lucius III.

{{reklama()}}

Trochu oslněn sluncem vycházím z přítmí kostela. Není to jen přemírou slunce, ale i nádherným pohledem na hladinu jezera, který se mi teď naskýtá. Svatostánek i naprostá většina městečka jsou takřka přilepeny na břehu jezera. Řada pensionů těží z této polohy a láká své hosty k ubytování v pokojích s romantickou vyhlídkou na jezero a na okolní vrcholy. Pochutnávat si na specialitách zdejší kuchyně si můžete na terasách, které Vám, jak jinak, znovu k jídlu nabízí jako doplněk nádherné panorama. Není se pak co divit tomu, že některé ze zdejších exteriérů posloužily k natáčení romantických seriálů.


Hlavní atrakcí městečka je bezesporu zubačková dráha na Schafberg – Shafbergbahn. Během 40 minut Vás dýmající lokomotiva o rozchodu 1000 mm za nemalý peníz „dohrkotá“ na horní stanici ve výšce 1190 m n. n., odkud se Vám v případě příznivého počasí nabídne neopakovatelný výhled na okolní vrcholky a jezera Wolfgangsee, Atersee, Mondsee,…. Zajímavý je i pohled na samotné lokomotivy a vagóny, které jsou již svou konstrukcí uzpůsobeny strmému srázu o průměrném sklonu 205 promile. Naprostá většina lokomotiv má parní pohon, s úpravou pro provoz na Abtově ozubnicovém systému. Ten je instalován po celé délce 5,86 km dlouhé tratě. Jen dvě lokomotivy, byť zvenku připomínají parní stroje, mají vlastně dieselový pohon. A tak když teď stojím na nádražíčku, kousek od pobřežní promenády, mísí se mi v nose charakteristický zápach páry, uhelného kouře a nafty.


Pomalu se vracím do městečka, které zalito podvečerním slunkem, vypadá ještě romantičtěji. Od přístavního mola odráží výletní loď na podvečerní vyjížďku po 10 km dlouhé, dva kilometry široké a 114 m hluboké vodní ploše. Od její přídě se ozývá cákání vody, z paluby se nese křik dětí, cestující mávají, jen jedno je jaksi v nepořádku. Lodní motor! Neslyším typické brumlání naftového motoru. Ten je tu totiž nahrazen elektrickým motorem. Ano i takovým detailům zde věnují pozornost, aby si zde, 50 km od Salzburgu, udrželo jezero svou čistotu a městečko St. Wolfgang s jeho 2 800 obyvatel, nádhernou atmosféru pohádkového místa. Jeho půvab ještě více vynikne ve chvíli, kdy se začnou v nadcházejícím soumraku rozžínat jeho první světla a vlády nad krajem se začne ujímat noc..

Co vidět: jezera Atersee, Mondsee a Wolfgangsee. Křídlový oltář, promenáda.