Autor: Milan Oravec

Na jaře letošního roku jsme zavítali do rumunského Banátu, do kraje, kde se nachází šest vesnic s česky mluvícím obyvatelstvem : Svatá Helena, Gerník, Rovensko, Bígr, Eibentál, Šumice . Zdejší lidé jsou potomci českých přistěhovalců, které sem nalákal jistý obchodník se dřevem, což byl prvotní impuls k počátkům osídlování. Pro život zde bylo nutno krajinu z velké části vykácet. Za práci byla lidem přidělena půda, svoboda od daní a vojenské služby.

Přestože první Češi tu začali žít již od roku 1823, jejich potomci si dodnes zachovali původní jazyk, životní styl a způsob hospodaření. Je zajímavé ocitnout se po několikahodinové cestě Maďarskem a Rumunskem ve vesnici, kde se mluví plynule česky s velmi nepatrným přízvukem, možno říci nářečím, a kde se zhruba před sto lety zastavil čas. Banát leží na jihozápadě Rumunska , přičemž řeka Dunaj kopíruje hranici se Srbskem. Zmíněných šest vesnic je rozmístněno v krajině strmě nad Dunajem, kam nevedou žádné asfaltové silnice.

Při odbočení ze silnice, která dále pokračuje podél Dunaje, se nám znásobily pocity zvědavosti a očekávání cíle naší cesty, Svaté Heleny. V této nejstarší české vesnice v Banátu žije přibližně pět set obyvatel. Na návsi, před hospodou a obchodem současně, jsme snadno nabyli dojmu , že jsme se v čase při stoupání posunuli lehce vzad a ocitli se v české vesnici v dobách mládí našich babiček a dědečků. Leč linoucí se srbský ,,turbofolk“ z hlasitého rádia dává na vědomí, že jsme v ,,Čechách“ až někde na Balkáně…

Ubytování turistů je pro místní obyvatele velice dobrý přivýdělek. Na naše poměry za nízký peníz ( v našem případě 250,– Kč plná penze, ta se zde ale pohybuje do cca 350,– Kč )můžete s veškerým komfortem prožít ve světnici v chalupě pár zajímavých dní. V podstatě jsme už pak utráceli jen za osvěžení v ,,terénu“. Ceny občerstvení jsou jako v celém Rumunsku pro nás příznivé. Ač jsme přes den podnikali i dvaceti – třicetikilometrové túry, shodit nějaké to kilo se nám díky výtečné kuchyni paní domácí a jejím svačinám, v podobě domácího sýra, klobás, špeku,chleba a podobných dobrot, zabírajícím polovinu baťohu, nepodařilo.

Přestože je část mužské populace zaměstnána v okolních rudných dolech v různých profesích, jsou zdejší lidé kvůli nedostatku pracovních příležitostí živi hlavně zemědělstvím. Díky této skutečnosti lze pocítit onu romantickou smyčku let minulých. Většina práce se provádí ručně, místo motorových strojů jsou všude v krajině v ,,akci“ vidět krávy a koně. Což jistě pozitivně ovlivňuje zachování panenského vzhledu banátské malebné krajiny. Působí dost hornatým dojmem přestože nejvyšší vrchol dosahuje výšky jen 1225 m n. m. Údolí jsou dosti hluboká spadající až k Dunaji, takže jsme se my ,,knedlíci“ při výšlapech občas nafuněli, odměnou byly ovšem překrásné výhledy do krajiny. Jsou zde i přehledně značené turistické trasy, ale i tak se pro lepší orientaci vyplatí mít mapu. My jsme ji zakoupili před cestou v internetovém obchůdku CK Kudrna.

Při toulkách neunikne smyslům rozmanitost místní flóry a fauny, například louky zdobící orchideje či intenzivní vůně divokého česneku v lesích. Lze pozorovat lišku v dáli, v okolí vesnice Bígr prý i medvěda nebo přes cestu ,,přebíhající“ suchozemskou želvu. Se zmijí růžkatou jsme naštěstí neměli tu čest se nějak nevhodně setkat. Zato setkání s pasteveckými psy bývá adrenalinový zážitek, ale sehnutí se pro kámen nebo hůl v ruce na ně kupodivu spolehlivě zabírá. Důležité je především zachovat klid, protože i když hrozí nekompromisním útokem, nezaznamenali jsme, že by nějakého turistu někdy pokousal pes.

Co se týče Svaté Heleny, určitě se vyplatí občas zastavit v místní hospodě-obchodu a dát si něco k pití . Mají tu dokonce celkem obstojné čepované pivo a platí se tu bez problémů i českou korunou. Zajímavé je sledovat společenské dění kolem, postarší lidi, děti nebo turisty kteří nakupují, vedou rozhovory. Většinou si přisedne někdo místní, kdo se rád dá do řeči . Pokud za pultem natrefíte na výřečného pana Pěničku a jste komunikativní leccos se o zdejším kraji dozvíte . Totéž platí i o druhém „výčepním“, po němž se podnik mezi turisty nazývá U Pepsiho (přeplaval za komunismu Dunaj, dostal se do USA, kde dělal taxikáře a prý nějaký čas pravidelně vozil i Ivanu Trumpovou).

Kromě hovorů o životě v obci za různých období se můžete mnoho zajímavého dozvědět o rumunské obci Coronini ležící u Dunaje pod Svatou Helenou. Coronini má vlivem nedávné války v bývalé Jugoslávii také svojí specifickou atmosféru. Za zmíněné války zde Rumuni přes Dunaj pašovali do Srbska pohonné hmoty, které v bylo v té době zakonzervováno mnoha embargy. Což byl pochopitelně velmi ziskový podnik, který přopimínají honosné vily bijící do očí. mezi ostatními staveními. U zdejších obyvatel nevidíte žádné známky bohatství jenž by ,,kopírovalo“ těch několik okázale luxusních domů z nichž některé jsou od doby jejich postavení viditelně neudržované. Inu, vydělané peníze jsou asi utraceny a náklady na opravy těchto domů jsou vysoké.

S místním životním stylem souvisí i silná náboženská víra krajanů, která jim jistě s jejich přizpůsobivostí a pracovitostí pomohla přemoci i letošní obrovská jarní sucha. Boží přítomnost návštěvník pociťuje na každém kroku, ať už je to v domácnosti nebo poté v dalších souvislostech v krásné a těžce obhospodařované krajině. Zajímavým umocňujícím zážitkem je návštěva baptistické mše ve zdejším kostele. Během mše se poměrně často zpívá za doprovodu hudebního souboru ve kterém jsou velmi početně zastoupené mandolíny evokující silnou „etno“ atmosfěru. Kostely jsou ve Svaté Heleně dva, katolický a baptistický. Naše paní a pan domácí jsou baptisté, těch je ve Svaté Heleně menšina, víře jsou velmi oddaní, nekouří se u nich, nepije a jsou moc milí. Jejich starost o naší spokojenost u nich byla obrovská. Na uvítanou jsme dostali lahvinku domácí pálené, přestože se u nich nekonzumoval alkohol a přípitkem z ní jsme pak zakončovali den. Byla na obsah alkoholu citelně slabší, než na jakou jsme zvyklí u nás, ale i tak nám přišla chutná. I chlapi U Pepsiho si většinou během dne ředili paňáky tvrdého alkoholu vodou. I když je zde konzumace alkoholu celkem hojná, tak je většinou rozumně pod kontrolou. Člověk musí od brzkého rána přes den ,,fungovat“ .

Zážitkem pro nás byla také jízda na koňském povozu na jedno z políček našich hostitelů, vzdálené 2–3 km polní cestou, místy dlážděnou obrovskými vystupujícími balvany. Tuto jízdu jsme absolvovali vlastně díky tipu pana domácího na krásný výhled nad Dunajem jenž je kousek od onoho jednoho jejich políčka.

V obchodu-hospodě se běžné potraviny kromě chleba neprodávají , myšleno ty klasické, základní – maso, pečivo, mléčné produkty. Místní si vše potřebné vypěstují, přebytky prodají na trhu v nejbližším rumunském městě. Při zdejších nedobrých ekonomických podmínkách jsou tedy soběstační a nezávislí. Pobyt zde proto budí v porovnání s Rumunskem dojem jakési oázy řádu a pořádku. Rumunsko sice díky zájmu o vstup do Evropské unie již prodělalo značné pozitivní změny. Náš dojem je snad ovlivněn pýchou nad flexibilitou krajanů v tak nehostinných podmínkách a pocitem ,,domácího“ prostředí. Ovšem i Rumuni v okolí jsou velmi přátelští a například náš fotbalista Pavel Nedvěd je tu velmi populární, asi i díky jeho předkům žijícím kdysi v rumunském Banátu. Na svých internetových stránkách na otázku fanouška ohledně tohoto odpověděl: ,,Předkové mé matky žili nějaký čas v Rumunsku, kam přišli v minulosti za prací a když se dosídlovalo pohraničí, vrátili se zpět do Čech“.

Rozhodně můžeme potvrdit pocity jiných cestovatelů, kteří tvrdí, že se do nádherné krajiny Banátu po první návštěvě opět rádi vrátí. Především samotný pobyt u zdejší rodiny je velice osobní a tudíž sbližující, a to hlavně mimo turistickou sezónu – tedy na jaře , na podzim a v zimě. Každopádně tu lze díky malovaným chalupám, domácímu zvířectvu, starosvětsky oblečeným a vstřícným lidem zažít atmosféru připomínající záběry z našich českých filmových pohádek. Tedy onen typický ,,Ladovský kolorit“.

Je milou pozorností hostitele něčím obdarovat , například běžnými léky u nás, které si vezeme na cestu, klidně i dobrou kávou, plzeňským pivem. Je to jen malá oplátka za maximální pohostinnost během pobytu. Navíc, v našem případě, pak o výbavě sýra a špeku na cestu nemluvě.

Těžko předvídat, kolik let se do Banátu ještě bude dát za touto romantikou jezdit. Po pádu komunistické diktatury se mladí lidé z této krásné ale poněkud izolované oblasti ( zabírající prostor asi 25 km na šířku a 50 km na délku nad Dunajem ) většinou stěhují do Česka, což je pochopitelné. Oproti začátkům 90. let se současný počet obyvatelstva ve zdejších vesnicích rapidně snížil, někde téměř o polovinu. Důsledkem toho lze zahlédnout i velký počet neobydlených stavení.

Jistě je na místě zmínit, že skrze svého zástupce, který v pravidelných intervalech pobývá ve Svaté Heleně zde působí společnost Člověk v tísni. Její činnost se týká podpory místního podnikání , agroturistiky, vzdělávání mládeže, zkvalitnění zdravotnické péče. Za cíl si klade snížení migrace současných dětí navštěvujících základní školy, zlepšení životní úrovně obyvatel a tím i zachování jazyka a zdejší společnosti. V různých cestopisech či článcích o Banátu si lze přečíst povzdech nad pravděpodobným koncem oné romantiky této unikátní oblasti. Návštěvník tohoto kraje se těmto myšlenkám opravdu nevyhne. Na druhou stranu nelze nepřát místním obyvatelům zlepšující se životní úroveň podporovanou turismem a celkově zlepšující se ekonomickou situaci v Rumunsku po vstupu do Evropské unie.