Když se novináři vydají do hor – 3.

Vedle svých naparáděných otců hrdě třímajících starodávné pušky
stojí jejich malí synové, oblečeni do stejných uniforem. Ve tvářích
těchto školáků můžete spatřit chlapeckou touhu po objektivu fotografa,
který by jejich patřičnou důstojnost zvěčnil.


Sobota 29.7. byla docela obyčejným dnem. Pokud jste se ale byť jen lehce dotkli malého městečka Mittersill v rakouských Vysokých Taurech, jistě jste zpozorněli. A máte pravdu, do takové parády se obec neobléká každý den. Zástupy mužů i žen oblečených do nejroztodivnějších obleků, vzbuzovaly skutečně neodolatelnou zvědavost. Na téměř zaplněném náměstí stojí vedle sebe jednotky myslivců, střelců, živnostenských cechů a vše objímá příjemnými, ale svižnými tóny tyrolská hudba přítomných dechovek.

Vedle svých naparáděných otců hrdě třímajících starodávné pušky stojí jejich malí synové, oblečeni do stejných uniforem. Ve tvářích těchto školáků můžete spatřit chlapeckou touhu po objektivu fotografa, který by jejich patřičnou důstojnost zvěčnil.

U vchodového portálu radnice je připravena malá tribuna, všichni, kteří v Mittersillu něco znamenají jsou připraveni a poněkud nervózně pobíhají kolem. Dav přihlížejících je usměrňován pouze několika příslušníky hasičského sboru, kteří se občas marně pokoušejí shluknout neforemné zástupy do útvaru, který by nijak nenarušil událost, kterou všichni netrpělivě očekávají. Napětí by se dalo skutečně téměř krájet, pár jedinců se nedá odbýt a nic je nedokáže udržet v předepsané vzdáleností od středu náměstí a improvizované tribuny.

A pak se to stane. Na náměstí vjíždí policejní motocykl a za ním v těsném závěsu několik vozidel, z nichž jedno je prezidentská limuzína. Je to tak, skutečně přijel. Z černého vozu vystupuje rakouský prezident Heinz Fischer s chotí a vesele mává na pozdrav všem kolemstojícím.

Sobota 29.7. byla docela obyčejným dnem. Ale nikdo z obyvatel malého Mittersillu by s Vámi nesouhlasil. Pro ně to byl den nejvyšší důležitosti. Po nezměrném a dlouhodobém úsilí se jim podařilo postavit nové turistické a informační centrum, které je nejen vybaveno nejmodernějšími technologiemi a některými raritami (jako například informační místnost věnovaná ledovcům, ve které je umístěn kus skutečného ledovce), ale především v něm potkáte příjemné pracovníky, kteří Vám kdykoliv rádi pomohou a poradí.

A protože práce spojené s otevřením střediska byly skutečně veliké a jeho význam není pouze místní, přijal pozvání na slavnostní otevření také prezident Rakouska. Musím se přiznat, že paleta dojmů, byla toho dne neskutečně bohatá. Jedno z velkých překvapení bylo, že pan prezident se pohyboval bez doprovodu ochranky, pouze po boku s manželkou, paní premiérkou a hejtmanem místního kraje.


Uvítací ceremonie, která na náměstí proběhla, byla vskutku dojemná. Panu prezidentovi zahrála místní dechovka typické a především svižné tyrolské lidovky, velitelé jednotlivých přítomných regimentů mu složili hold a pronesli krátké hlášení, po kterém vždy následovala salva z pušek. A aby si příznivci historických palných zbraní přišli skutečně na své, po každé salvě zazněl i výstřel z děla, které bylo ukryto v každém rohu náměstí.

Snad nejúchvatnějším vystoupením byli jezdci na koních, kteří předvedli práskání provazovými biči do rytmu. Po nich se již naplno rozhořela série plamenných projevů, takže i malá tribuna si nakonec přišla na své.

Poté se pan prezident, následován členy všech přítomných historických skupin pomalu přemístil k asi 400 metrů vzdálenému novému turistickému centru. Zde již byla připravena nejen další tribuna, ale improvizované hlediště pro pozvané hosty, včetně delegace nejvyšší. A právě zde proběhlo slavnostní zakončení veškeré namáhavé práce spojené s vybudováním tohoto střediska a otevření jeho dlouho očekávaného provozu.

Naše skupina z Čech byla také u toho a musím říci, že celé středisko je skutečně nádherné, multimediální a plné mnoha důležitých a někdy i překvapujících informaci. Ale nikdy se i to nejkrásnější turistické centrum nevyrovná sběru informací vlastními silami při výletech po nádherném okolí. Mittersill určitě navštivte, na jednom centrálním místě získáte v krátkém čase veškeré informace, které budete jistě potřebovat. Ale neplýtvejte časem natolik, abyste opomněli hlavní důvod, proč byl celý komplex vybudován. Aby byl pouhou branou do světa Vysokých Taur, ve kterém zapomenete na lecjaká trápení a bolesti, které se Vás snad cestou z Vašeho domova nestačily pustit. Věřte mi, já to prožil.

Autor článku obdržel pozvání na uvedené setkání novinářů od CK ALPY.

Když se novináři vydají do hor – 2.

Je pátek 27.7. a pro mne je dnem milosrdensví. Odjezd na dnešní výlet je
až v devět hodin, takže mám dostatek času uvést své tělo po
včerejší námaze do stavu schopného provozu. Letmo prohlížím odřené
paty a přestože si nedokážu představit, jak si obuji vysoké boty,
nádhera, které jsem se nadechl včera, mi dává téměř zapomenout na
bolest. Toužím být opět nahoře.


Je pátek 27.7. a pro mne je dnem milosrdensví. Odjezd na dnešní výlet je až v devět hodin, takže mám dostatek času uvést své tělo po včerejší námaze do stavu schopného provozu. Letmo prohlížím odřené paty a přestože si nedokážu představit, jak si obuji vysoké boty, nádhera, které jsem se nadechl včera, mi dává téměř zapomenout na bolest. Toužím být opět nahoře.

Dnešního dne nás minibus odvezl směrem k Enzingerboden, odkud jsme se kabinkovou lanovkou dostali z úrovně 1480 m.n.m. k horské chatě Rudolfshutte, která leží o téměř 900 m výše. Zhruba po dvaceti minutách jízdy se ocitnete opět ve světě tichých velehor, které Vás svým majestátem a nádherou uvrhnou do stavu obdivující pokory. Touhou vašeho srdce je v tu chvíli usednout na libovolný kámen a jen se tak dívat. Vnímat slova, která nejsou slyšet, ale přesto se usazují hluboko ve Vaší duši. Slova o kráse života a prostých věcí, které jsou přehlušeny rytmem každodenního shonu tam někde hluboko v údolích.


Náš dnešní průvodce je šprýmař. Protože si povšiml unavených výrazů ve tvářích některých z nás, nabídl nám tři varianty programu. První je okruh okolo Weissee s převýšením asi 250 metrů a v délce tří hodin. A protože se některým zdála být tato možnost příliš náročná, navrhl jim variantu dvě. Sestoupit asi 150 metrů po cestě k lanovce, která je vyveze pod vrchol Medelzkopf, krátce se porozhlédnout po okolí a tou samou lanovkou se vrátit zpět k Rudolfshutte a počkat na ostatní, kteří se vrátí z okruhu kolem jezera. A aby bylo možné říci, že do třetice všeho dobrého, tak pro vysloveně potácející se stíny vytvořil speciální variantu tři, což bylo slunění se u horské chaty bez jediného kroku dopředu či zpět. K naší pochvale musím říci, že skupina tři,byla pro naprostý nedostatek přihlášených zrušena.

Směle jsme se proto v počtu většiny přítomných vydali směr okuh kolem jezera. Nejprve jsme sestoupili ke hrázi, která zadržuje chladné vody jezera a přešli na druhou stranu k úpatí skalnatého pohoří, které jezero obklopuje ze všech stran. Cesta vzhůru nebyla nijak zvlášť náročná, ačkoliv jsme se místy museli přidržovat ocelových lan a slézat příkré stěny po žebřících.

Náš průvodce nás v průběhu cesty seznamoval nejen s okolím, ale také nám prakticky ukázal, jak by v případě potřeby bylo možné v drsné přírodě přežít. Nejrůznější rostliny a na pohled nepoživatelné bodláky bylo po náležitém očištění a oloupání možné nejen pozřít, ale dokonce si na nich i pochutnat.

Asi po hodině stoupání jsme pocítili značnou změnu teploty směrem dolů. Zima byla více než znatelná a blížící se ledovcový splaz, zatím skrytý za skalnatým štítem o sobě již dával patřičně znát. Bylo nám divné, že přecházíme přes skalnaté plotny, které byly téměř dokonale vyhlazeny místo klasické rozervanosti, jak by se na místní poměry slušelo. Průvodce nám vysvětlil, že je to tím, že ještě před dvěmi lety, byl na tomto místě ledovec, který ale závratnou rychlostí mizí a zanechavá po sobě pouze vlastní vahou zbroušené skalnaté podloží.

Ještě pár metrů a už se nám otevřel pohled na ledovec, který jakoby vyrůstal z jezera. Stáli jsme asi čtyři výškové metry nad ním a nemohli jsme uvěřit vlastním uším, když jsme se dozvěděli, že ještě před rokem, bychom stáli přímo v jezeře. Až teprve zde si člověk zcela jednoznačně uvědomí, že naše Země opravdu umírá a mizí. A my s ní. V tuto chvíli už nejde pouze o ztrácející se krásu, ale o život v budoucích letech.


Značně promrzlí jsme začali sestupovat podél pramene, který vyvěral z ledovcového jezera a stékal směrem do údolí, kde napájel Weissee u Rudolfshutte. Zahaleni mlhou a vzdorující dešti, jsme kráčeli krok za krokem tam, kde jsme v mlze tušili cíl a konec naší cesty. Ačkoliv jsme k Rudolfshutte dorazili provlhlí, nikdo si ani slůvkem nepostěžoval ne nepřízeň počasí. Krása pohledů na jakoukoliv stranu nám poskytla tolik obohacujícího naplnění, že jsme naopak cítili, že jsme dostali více, než jsme byli nuceni vložit do toho, abychom dnešní cestu absolvovali.

Společný oběd v příjemném prostředí Rudolfshutte nám dodal potřebnou energii a tak když jsme se lanovkou vraceli nezadržitelně zpět do hlubokého údolí, nedalo se jinak, než opět pociťovat jistou ztrátu něčeho hluboko ukrytého v nás. Je to touha po blízkosti nedotčené přírody, touha být ve fyzickém kontaktu se skalou, sněhem, vodou a větrem. Ti z nás, kteří si od pozvání do Vysokých Taur neslibovali nic mimořádného začali tušit, že se tu zrodilo přání se vrátit. Nikdo nás nemusel slůvkem přesvědčovat o okolní kráse, stačilo jen vnímat, cítit a občas se zastavit.

Budete-li mít někdy chuť poznat kout uchvacující přírody, vydejte se směrem na jih. Po 550 km z Prahy budete na místě a budete se moci nechat unášet vším, co tato krajina vrchovatě nabízí.

Když se novináři vydají do hor – 1.

Zvu Vás na výlet nedaleko od našich jižních hranic, do země alpského
mléka, rozlehlých plání vysoko nad mořem a tyrkysově zbarvených
ledovcových jezírek, která jak vzácné drahokamy krášlí již tak
úchvatnou krajinu


Když jsem dostal nabídku navštívit s několika novináři na pět dní Vysoké Taury v Rakousku, nadšením jsem právě nejásal. Ačkoliv cestuji nesmírně rád a každá, byť sebenepatrnější cesta ve mně dokáže vyvolat téměř vnitřní třes, tentokrát jsem odjížděl s pocity více než rozpačitými. Hory totiž nepatří k mým vysněným cílům a nenavštěvují mne zahaleny oparem vábení v tom krásnem čase, těsně před usnutím.

Snad právě proto, že s tímto koutem naší Země ještě nemám osobní zkušenost, přemluvil jsem sám sebe a na cestu se vydal. To jsem ale ani v nejmenším netušil, s jak rozdílnými pocity a vnitřním naplněním se po pár dnech budu vracet.

Zvu Vás na výlet nedaleko od našich jižních hranic, do země alpského mléka, rozlehlých plání vysoko nad mořem a tyrkysově zbarvených ledovcových jezírek, která jak vzácné drahokamy krášlí již tak úchvatnou krajinu.

Národní park Vysoké Taury je největší přírodní oblastí v Alpách. Je jedním z nejkrásnějších míst na Zemi a po právu je nazýván Noemovou archou, díky tisícům druhů rostlin a zvěře, která toto místo obývají. Sobota 28.7.2007 byl docela obyčejný den. Vyšlo slunce, svět se stále točil směrem, který mu byl určen, ale jedno místo, takové malé městečko ve Vysokých Taurech jménem Mittersill to vnímalo úplně jinak. Ten den se zde totiž otevíralo zbrusu nové turistické a informační středisko Národního parku Vysoké Taury.


Vedení Národního parku pozvalo novináře z Anglie, Německa, Rakouska a také z České republiky. Cílem bylo umožnit skupině reportérů poznat krásy tohoto koutu rakouských Alp a dát jim dostatek prožitků i materiálů k napsání článků, které by přilákaly záplavy turistů. Cokoliv ale budete v tomto a dalších článcích číst, není vynucená propaganda, nýbrž můj osobní pohled na Vysoké Taury a věřte nebo ne, je to opravdu jedno z nejmalebnějších míst, které jsem kdy viděl.

Naše česká výprava byla ubytována asi tři kilometry od Mittersillu v malé vesničce jménem Stuhlfenden. Penzion, který se na čtyři noci stal naším přechodným domovem, dýchal nefalšovanou rodinnou atmosférou a ve svých přátelských útrobách skrýval nejen útulné pokoje s výhledy na okolní hory, ale také velmi dobře vybavený vinný sklípek. Uvítací večeře, která se konala ve středu 26.7. v den našeho příjezdu, byla pro některé z nás skutečným překvapením. Nějak jsme se museli vyrovnat se skutečností, že naše výprava nejen že nebude ohrožena smrtí hladem, naopak bude muset napnout veškeré dostupné síly k boji proti neodolatelně vonícím pokrmům, které se na nás valily a nutno podotknout, že nad námi téměř vždy zvítězily.

S vědomím, že druhý den, tedy ve čtvrtek 27.7. budeme poměrně brzy ráno vstávat a čeká nás první z naplánovaných tras, jsme se přeci jen odhodlali opustit příjemné společenství vepřo – knedlo – zela a plni všech dojmů, netřeba dodávat, že především těch gastronomických, jsme usnuli.


Druhého dne nás rána vítalo rozesmáté slunce a zlatavými paprsky lákalo z objetí vyhřátých pelíšků a nabízelo náruč plnou alpské romantiky. Na vší tu krásu jsme nebyli sami. Celkem nás bylo asi osmnáct novinářů, kteří pracují pro nejrůznější cestovatelská periodika, či média. Z velké části to byli aktivní sportovci nejrůznějšího věku, ale mládí převládalo.

Nevím jaké informace o programu dostali před odjezdem ostatní, ale nevzít si na výšlapy do hor kotníkové boty pokládám za poměrně značný prohřešek. Já jsem si ty své poctivě vzal a domů jsem si přivezl pouze zkrvavené puchýře na patách. Ještě si k tomu vymknout kotníky, to už by bylo příliš darů z tak krátké cesty.

Malý autobus nás odvezl z Mittersillu na druhou stranu Vysokých Taur. Díky pět kilometrů dlouhému tunelu (na jehož konci zaplatíte za osobní automobil 10 EUR) jsme se rázem ocitli daleko od svých penzionů. Místo, kde jsme vystoupili, se jmenovalo Matreier Tauernhaus. Je to turistická chata ležící v nadmořské výšce 1512 m a již ve 13. století byla výchozím bodem místních obchodníků se solí a vínem, kteří po stezce, spojující severní a jižní Tyrolsko čile obchodovali s tímto zbožím. K jeho převážení využívali koně, kteří byli každý schopni unést až 100 kilogramů nákladu.

Velmi milým překvapením pro nás byla nejen přítomnost pracovníka Narodního parku Vysoké Taury, který nás po celou dobu provázel, ale především dvou koní, kteří jsou místními obyvateli pro potřeby turistů a zachování dávné tradice využíváni. Dnes už ale na svých bedrech nevozí sůl, či víno, ale prohýbají se pod batohy lidí. V našem případě pod zavazadly naší početné novinářské skupiny.

Cesta započala velmi mírným stoupáním středem nádherného údolí. Po malé chvíli, jakmile jsme vystoupali potřebné výškové metry, se nám naskytl úchvatný pohled na ledovec Schlaten Kees, který svým chladivým dechem zpřijemňoval poměrně horký den. Zanedlouho jsme opustili úroveň lesa a ocitli se na rozlehlých loukách, kde jedinými zvuky bylo cinkání kravských zvonců a bublající potůček. Zelená barva trávy se vkusně doplňovala s občasnou skalou a my pomalu stoupali vzhůru. Konící si po horské cestě vyšlapovali poměrně jistě a jakékoliv krátké zastavení využili ke spásání svěžího travnatého porostu.


Musím ještě zmínit, že dalším zvířecím souputníkem byl malý kudrnatý psík jménem Konrád. Doprovázen svou paničkou, zvesela si vykračoval i po těch nejnáročnějších úsecích cesty a zatímco někteří z nás lapali mnohdy beznadějně po dechu, či u cesty zanechávali obsahy svých žaludků, Konrád si cestu evidentně užíval. A kdykoliv jsme zastavili, neopomněl svým koňským přátelů patřičně hlasitým štěkotem dokazovat, kdo je tu na horách vlastně pánem.

Po několika hodinách cesty jsme se dostali do sedla Alter Tauern ve výšce 2512 m.n.m., které je jen kousek od horské chaty St. Polten Hute. Jakmile jsme dosáhli prahu sedla, otevřel se před námi pohled hodný olympských bohů. Dvě nádherná ledovcová jezera hluboko pod námi zářila modro zelenou barvou a jiskřivě odrážela sluneční paprsky. Obersee a Langsee. Seshora se zdálo, že leží ve stejné výškové úrovni, ale rozdíl byl mezi nimi poměrně značný. Cesta po jejich obvodu byla zkrášlena odrážejícími se okolnimi velikány na jejich hladinách. Husím pochodem se zvukovou kulisou odfrkujících koní, jsme pomalu sestupovali na druhou stranu pohoří. Čekala nás skalní soutěska, která dala zabrat především našim okovaným přátelům. S hrůzou v očích a neochotou pokračovat v cestě se jen velmi pomalu posunovali krok za krokem po kluzkých kamenech a co chvíli podklouzli v nerovném a nebezpečném terénu. Jen díky vytrvalosti a neoblomnosti svých průvodců se byli schopni odhodlat k náročnému sestupu.

Po delší polední pauze, kdy jsme nasávali teplo a bezmezný klid, jsme se vydali na poslední úsek cesty. Vedla příkrým směrem k Hintersee – Mittersill, kde někteří z nás, značně pokulhávajíc po náročném sestupu neodolali a osvěžili své slepené rty chladivým alpským pivem. Ale to už jsme zaslechli motor našeho minibusu, který nás přijel vyzvednout a zanedlouho již odvážel únavou ztichlé turisty zpět do Mittersillu a Stuhlfeldenu. Ještě pár posmutnělých pohledů ke skalnatým horizontům a už jsme opět vystupovali ve světě plném kamenných domů, aut a zvuků vpravdě nepřírodních. Ale zítra, zítra se tam opět vrátíme.

Autor článku obdržel pozvání na uvedené setkání novinářů od CK ALPY.

Na křídlech rogala

Motor naskočil a listy vrtule se v mžiku změnily v tmavou
šmouhu. Po chvíli přišel pan Zítka, podal mi helmu a ukázal směrem
k hornímu sedadlu. Pořádně mně připoutal, sám usedl přede mně a
kývnutím hlavy mi dal signál, abych se připravil.

Když 10.6.2007 skončilo mé putování po Íránu, bláhově a naprosto zbytečně jsem se domníval, že na neurčitou dobu je konec všem nádherným dobrodružstvím a mě nezbude nic jiného, než se opět přizpůsobit šedi obyčejného života. To jsem se ani kapkou naděje neodvažoval doufat, že něco úchvatného a doposud nepoznaného, mne teprve čeká.

„Milý Martine“, pousmál se můj bratr a zatímco mi podával ruku, pokračoval, „protože čtyřicáté narozeniny není vhodné odbýt novým pyžamem, košilí, nebo nějakou sladkostí a také, že jsi cestou po Íránu projevil dostatek dobrodružné povahy, rozhodli jsme se Ti dát dárek poněkud netradiční. Terezko, kde máš to přání pro strejdu, které jsi namalovala?“


V ruce jsem držel přeloženou čtvrtku papíru s letadlem na první straně. Proboha, co to může být za dar? Na zahradě nic okřídleného neparkuje..

Pomalu jsem otevřel přání a četl: Milý bratře, protože jsi náš rodinný dobrodruh, jistě od nás s nadšením přijmeš náš dar ke Tvým skvělým 40. narozeninám. Vyhlídkový let podle vlastního výběru na motorovém dvoumístném rogalu. Start na letišti Boží Dar – Milovice.

Je ráno, pondělí 2.7.2007. Sedím na okraji postele a zatímco mé mozkové zavity se jen velmi neochotně probouzí ze slastné dřímoty, velmi rychle mi naopak dochází, co mne dnes čeká. Za hodinu mne vyzvedne legenda českého rogalového létání Jiří Zítka u kostela v Milovicích a společně se vydáme směr letiště Boží Dar. Radost, mírné obavy, ale především vzrušení z blížícího se neznáma, mne dokonale probralo a vlilo potřebnou energii do žil.

Letiště Boží Dar bývalo součástí rozsáhlého vojenského prostoru. Dnes jsou všechny hangáry opět plně obsazeny. Po letištní ploše se ale už neprohánějí nadzvukové stíhačky, nýbrž ultralighty a rogala.

U jednoho z mnoha hangárů jsme zastavili. Zatímco pan Zítka připravuje stroj, mně z nervozity a vzrušení postihuje moje obvyklá indispozice. Snad každých pět minut odbíhám na toaletu.

„Držte rogalo, já ho nastartuju a chvíli necháme běžet motor, aby se zahřál“, řekl pan Zítka a mně postupně dochází, že za deset minut bude ta křehce vypadající věc mou jedinou pevnou půdou pod nohama.

Motor naskočil a listy vrtule se v mžiku změnily v tmavou šmouhu. Po chvíli přišel pan Zítka, podal mi helmu a ukázal směrem k hornímu sedadlu. Pořádně mně připoutal, sám usedl přede mně a kývnutím hlavy mi dal signál, abych se připravil.


Sklopil jsem plexisklo u helmy, do levé ruky připravil fotoaparát a čekal co se bude dít dál. Vlastně je to velmi prosté. Přidáte plyn a vyjedete na runway. Pak jedete, jedete, stále přidáváte plyn a když je rychlost dostatečně veliká, naklopíte pomocí vahadla křídlo tak, aby nabralo vzduch a najednou, skoro jako by to tak bylo vždycky, letíte nad zemí.

Slunce nebylo dnes naším častým společníkem. Ale víte, já mám stejně nejradši mollovou atmosféru. Vše pod námi se rychle zmenšuje a vítr odnáší poslední zbytky jakýchkoliv obav. Zůstává jen čistá radost. Letět v letadle je nádherné, ale nikdy nepocítíte proudění vzduchu, nebudete se klepat zimou a pokud se vám bude chtít na záchod, nebudete kvůli tomu prosit pilota o přistání. Po malé toaletní rozkoši si opět užívám do syta okamžik odpoutání od země. Je nepopsatelný. Téměř jako přechod do jiného světa, jehož hranice je skoro nepostřehnutelná, ale který je tak jiný a krásný.

Nevím kam se dřív podívat. Všude jsou krásná pole, lesy, malé rybníky. Okolo nás poletují ptáci a za jedním, větším dravcem se pan Zítka vydal. Ale naše křídla jsou asi příliš velká na to, aby z nás nedostal strach. Než jsme po prudké otočce stačili srovnat horizont, byl pryč.

Míjíme Stratov, vesnici Ostrá se známým Botanicusem a najednou je před námi Lysá nad labem, město, kde jsem prožil téměř cel život.

„Kde je dům vašich rodičů?“, ptá se pan Zítka a já mu ukazuji směr.

Nejprve ho z té výšky nepoznávám, ale malé pobíhající postavičky po zahradě jsou nepřehlédnutelné.

Tati, to jsem já, volám v duchu a mávám co mi síly a popruhy dovolí. Terezka a Matýsek poskakují a mávají mi na pozdrav a jako poslední vybíhá z domu máma. Kroužíme nad nimi a já si užívám tu chvíli, kdy mohu vidět Lysou i náš dům z výšky.


Jak je všechno malé, jak i všechny starosti jsou najednou menší, ne vlastně zůstaly dole na zemi. Tady je pouze svoboda a volnost.

Občas proletíme nějaký ten mrak, sem tam si s námi škádlivě pohraje vzdušný vír, ale tak to prostě tam nahoře chodí.

Poslední otočka, zamávání a letíme dál. Přerov, Čelákovice, Stará Boleslav, Otradovice, Benátky nad jizerou, Mladá Boleslav a zpět Milovice.

Před námi se po hodině a třičtvrtě objevuje známé letiště. Máváme policistům, kteří zde mají nějaké cvičení a rychle se blížíme k zemi. Než si to stačím uvědomit, stojíme na místě a je čas vystoupit. Nejprve nemohu pohnout zkřehlýma nohama a kyčelní klouby, po celou dobu poslušně setrvávající v nepřirozené poloze se odmítají vrátit zpět.

„Pane Zítku, já se cítím úplně jako v tranzu. Teď bych si to dal ještě jednou, abych si to mohl opravdově vychutnat“, říkám a dostává se mi jednoduché odpovědi – „To není žádný problém. Zavolejte a poletíme“.

Někteří lidé se domnívají, že čtyřicátiny jsou už takové smutnější narozeniny. Nevím, já jsem se cítil volný jako orel a euforie jsem měl na rozdávání. A pokud mě nějaký smutek přeci jen někdy přepadne, už vím, kde se dá spolehlivě vyléčit. Stačí se vznést pár metrů nad zem a odplaví se vše, co tíží srdce i duši. Na zem pak přistane úplně jiný, zdravý člověk plný síly a odhodlání jít dál.

Najděte si svého sponzora – jak to dopadlo

Nebojte se hledat sponzora. Pokud nejprve nabídnete, budete velmi
blízko k tomu, že dostanete. A uvidíte, třeba dostanete právě
jako já víc, než by jste sami čekali…

Poděkování sponzorům

Jsou to téměř tři týdny, kdy jsem se ponořen do smutku snesl z výšin k rodné zemi a ústa ocelového opeřence společnosti ČSA, mne vypustila do chladného, letního rána v Praze.

Persie se všemi krásami a milými lidmi zůstala jen v mém srdci a žel, velmi daleko pro můj toužící zrak. Ale postupem času jsem přivykl odhaleným ženám (rychleji, než zahaleným v Íránu a rád), chladu, absenci siesty a dalším, příjemným věcem, které byly po celý měsíc samozřejmou součástí mého putování.

Plný elánu jsem se vrhl do úpravy fotografií, přípravy přednášek, psaní knihy a pokusům jak nastartovat a zrealizovat můj sen živit se cestováním. Vše je to ještě vzdálené, ale každý, byť sebemenší úspěch mi působí nesmírnou radost.

Hledáte sponzora na cesty?

Cestovatel.cz navázal spolupráci se serverem www.sponzoruje­me.cz

Napište kvalitně svůj projekt (více o tom Martin Lejsal zde: http://www.ces­tovatel.cz/…ho-sponzora/ a umístěte ho na stránky www.sponzoruje­me.cz

www.Cestovatel.cz vám nabízí možnost publikovat jak svůj projekt, tak svou cestu, včetně zobrazení vašich sponzorů. Psát můžete články nebo si můžete zřídit cestovatelský blog a psát reportáže přímo z expedice.

Sponzorujeme.cz

Ať už se zabývám v současné době čímkoliv, část mého srdce je stále na východě. Chybí mi mešity, přátelství neznámých lidí, polední horko i večerní únava po celodenní námaze. Postrádám mnoho věcí, ale to k cestování patří. Cesta je nejen zisk a obohacení, ale i mnoho ztrát. Ale jak napovídá název jednoho televizního pořadu, jsou to krásné ztráty.

Nemohu také nevzpomenout na mé dva sponzory, kteří mne podpořili svými produkty. Hannah a Horalsport. U srdce mne hřál nejen pocit, že jsem měl kvalitní funkční oblečení a vynikající vibramové boty, ale především vědomí, že se mnou spolupráci vůbec navázali.

Byl a stále jsem neznámý člověk. Ještě nic jsem vlastně nedokázal a mé jméno nikomu nic neříká. Pro sponzory vlastně nejsem vůbec zajímavý. A přesto do toho se mnou šli. Zaujal je můj projekt a navzdory mé mediální neexistenci mne podpořili.

Myslím, že ani netuší, že mi dali vlastně víc, než co jsem od nich reálně skutečně dostal. Dali mi sebedůvěru a víru, že sponzory lze nalézt. Pokud v sobě objevíte touhu a neuhasitelné přání zrealizovat projekt, který Vás naplňuje, určitě dokážete nalézt i ty, kteří Vám pomohou Váš sen uskutečnit.

Samozřejmě, vždy se budou ptát : A co z toho budeme mít? Ale nebojte se, určitě přijdete na způsob, jak je mediálně prezentovat. Možná Vám sami nabídnou různé možnosti spolupráce, které Vás samotné ani nenapadly. To hlavní, co sponzora osloví, je zajímavý projekt, Vaše nadšení, které z Vás sálá a zapaluje každého okolo Vás a ochota udělat pro ně vše, co je ve Vašich silách.

A tuto víru jsem od nich dostal. Proto jsem se možná bláhově, ale s odhodláním pustil do realizace svého snu. Vždyť jsou to právě naše tajná přání a sny, které činí život tak krásným. Nevzdávejte se jich jen proto, že nevidíte možnost jak je uskutečnit. Zkuste to.

Nebojte se hledat sponzora. Pokud nejprve nabídnete, budete velmi blízko k tomu, že dostanete. A uvidíte, třeba dostanete právě jako já víc, než by jste sami čekali.

Máte už svého sponzora?

Přemýšlíte, že si na cestu seženete sponzora? Někoho, kdo vám
zaplatí kapesníčky nebo i víc? Že vás to nikdy ani nenapadlo? Jestli
vám to příjde jako dobrý nápad, Martin se tomuto tématu věnuje trochu
víc a vy si jeho postřehy můžete přečíst

Možná se při čtení nadpisu tohoto článku sami sebe ptáte, co je to za zvláštní otázku. Jak bychom mohli mít sponzora. K čemu a proč my?

Docela nedávno, mne jeden zajímavý článek přivedl k malému zamyšlení. Rád bych se s Vámi podělil o jeho stručnou sumarizaci. Slovo sponzor znají všichni. Víme o těch, kteří druhé sponzorují, neboli podporují v jejich jakékoliv činnosti. A také známe ty, kteří jsou sponzorováni. Především sportovce. Obecně řečeno znamená sponzorství přijímání finanční a jiné hmotné podpory k tomu, abych se mohl naplno věnovat činnosti, kterou provozuji. A protože jsem v této oblasti dobrý, ba co víc, velmi dobrý a jsem mediálně známá osoba, sponzorovi se zcela evidentně tato investice vyplatí a vrátí ve zvýšeném zájmu o jeho výrobky, či jiné služby.

Platí tedy obecná zásada: je-li někdo známou osobností, je výhodné ho sponzorovat a podporovat, protože při každé zmínce o jeho úspěších, či neúspěších, se zviditelňuje i logo mé firmy.

I cestovatelé mají své sponzory. Fotoaparáty, kamery, outdoorové vybavení…to jsou pouze některé z položek, které jsou známým cestovatelům věnovány. Oni pak na oplátku při svých veřejných prezentacích a ve svých knihách uvedou čím fotí, v jakém stanu spí…atd. Na tom není nic špatného, je to v pořádku. Jen si tak říkám…když oni, proč ne my? Jaký je mezi námi rozdíl? Snad jen v tom, že my cestujeme pouze ve svém volném čase, za své a pokud vyprodukujeme nějaké výstupy v podobě fotografií a článků, nevychází většinou ve známých periodikách s cestovatelskou tématikou. Je to ale důvod domnívat se, že pomyslný vrchol sponzorského Olympu je pro nás nedostupný?

Tento článek píšu pro nás, nevrcholové sportovce, či vrcholové nesportovce, prostě pro obecně neznámé, anonymní poutníčky, kteří by se rádi nechali inspirovat dále popsanými radami. Naše šance na získání sponzora jsou jednoznačně pozitivní. Nakolik budou úspěšné, záleží jen a pouze na nás samotných. Troufám si tvrdit, že rady, které budete číst, jsou realizovatelné a mohou Vám přinést úspěch. Budu rád, pokud se z něho budete moci radovat.

Takže pusťme se do toho:

  1. Kam chci jet – nejprve je nutné si ujasnit, kterou zemi, nebo země, bych rád navštívil.
  2. Proč tam chci jet – dále je důležité si stanovit cíl cesty. Jde o to, abych byl schopen jasně a krátce formulovat čeho chci svojí cestou dosáhnout, čím je právě tento můj plán zajímavý a lišící se od ostatních.
  3. Mediální projekt – pokud jsem se dostal do této fáze, je dobré sepsat krátký projekt (jde o jednu, dvě stránky textu), ve kterém stručně popíšu kam, proč a s jakými cíly a úmysly se chci vydat.
  4. Mediální kontakty – tento projekt pak mohu zaslat, ale raději s ním navštívit osobně redakce nejrůznějších cestovatelských serverů, tištěných magazínů, případně rozhlasové stanice a zeptat se jich, zda by měli zájem informovat své posluchače a čtenáře před vlastní cestou o mém záměru a po jejím uskutečnění o splněných cílech. Vhodné je stejným způsobem navštívit čajovny a kulturní střediska o kterých víte, že svým klientům nabízejí v programové skladbě i přednášky z cest. Pokud by se Vám podařilo získat předběžný příslib pro zveřejnění vašeho článku, či uspořádání přednášky (nejlépe mailem, nebo písemně), máte z poloviny vyhráno. Zde podotýkám, že úspěšnost Vašeho projektu v mediální oblasti, bude dána nikoliv pouze exotičností a atraktivitou vybrané cílové země, ale především nápadem, proč ji chcete navštívit. Například v Bulharsku byl téměř každý, takže mediální projekt s názvem „Moje cesta do Bulharska“, asi nikoho dvakrát nenadchne. Téma musí být konkrétní a zajímavé. Třeba „Mýty versus realita zázračných uzdravení v Bačkovském monastiru“, který by reagoval na skutečně velmi překvapivá uzdravení v jednom malém, horském klášteru poblíž Plovdivu, do kterého se sjíždějí nepřehledné davy poutníků. Uvádím to pouze jako příklad. Také se připravte, že ne všude Vás budou vítat s otevřenou náručí a s poznámkou, že právě na Vás, už dlouho a netrpělivě čekali (i když tuto větu s nádechem lehkého sarkasmu nejspíš občas uslyšíte).
  5. Požadavky na sponzora – v tento okamžik nastává chvíle si ujasnit, co vlastně budete od sponzora, případně sponzorů chtít. Záleží to na tom čím jste, či nejste již vybaveni a kterou zemi se chystáte navštívit. Jiné vybavení budete potřebovat do Tibetu a jiné do Namibie. Takže může jít například o spacák (do kolika stupňů), stan (turistický, expediční…), vařič, oblečení, letenka či jízdenka. Seznam je velmi variabilní a vyplatí se důkladně si ho promyslet. Jakmile je hotov, zjistěte si nejlépe přes internet, které výrobce, by jste chtěli u které položky Vašeho seznamu oslovit. Podotýkám, že nemá cenu ztrácet čas s internetovými obchody, které pouze prodávají zboží nejrůznějších značek. Úspěch spočívá v oslovení výrobce, nikoliv prodejce. Až budete mít ke každé položce seznamu přiřazeny výrobce (jednoho, či více), přejděte do další fáze.
  6. Sponzorský projekt – jde o krátké shrnutí kam a proč chcete jet (obdoba mediálního projektu), které je rozšířeno o další dvě kapitolky. Jaké mediální prezentace a kde budou cestě předcházet a následovat po Vašem návratu. Zde je vhodný prostor pro uvedení všech předběžných příslibů Vámi oslovených médií. V tomto projektu uveďte, jakým způsobem budete chtít a mít možnost při přednáškách a v článcích prezentovat firmu, kterou oslovujete. V neposlední řadě přesně popište, o jaké jejich výrobky Vám jako o sponzorský dar jde. Samozřejmě můžete uvést, že pokud do určitého termínu od Vašeho návratu z cesty domluvené prezentace neuskutečníte, uhradíte výrobek, který jste od firmy převzali v plné finanční výši.
  7. Pro každou firmu je vhodné sepsat samostatný projekt a osobně kontaktovat jejich marketingové oddělení, případně zjistit kdo má na starosti (je-li tam vůbec někdo takový) problematiku sponzoringu.

Pokud budete mít čas, sílu a patřičné schopnosti, není od věci spustit před cestou vlastní webové stránky, kde budete zveřejňovat veškeré informace o plánované cestě. V neposlední řadě můžete tento prostor nabídnout sponzorům k umístění jejich reklamního banneru.

V červenci 2007 plánuji měsíční cestu do Norska. Patřím mezi ty, kteří těch položek na svém seznamu budou mít asi víc. Dlouho jsem přemýšlel jak na to a výsledek jsem Vám právě popsal. Udělám všechno pro to, abych nejen něco získal za kvalitní následné prezentace, ale abych se tímto způsobem také něco naučil. Rady jsou to z mého hlediska životaschopné a tak přeji sobě i Vám dostatek píle a vytrvalosti, abychom se i my malí, neznámí poutníčkové, mohli dotknout hory Olymp.

Jak to všechno dopadlo, se dozvíte tady:

http://www.ces­tovatel.cz/…-to-dopadlo/

Překvapení nebývají daleko

Tušíc poklady skryté před chodci putujícími po cestách vyznačených, pustil jsem se přímo do nitra vojenského prostoru. Nejprve míjím polorozpadlou vojenskou nemocnici, kterou už odcházející sovětská armáda nestačila dokončit. Za ní mizím v lese a ztrácím se v zajetí stromů a vysokých křovin. Slunce přes mrazivý vzduch nemá sílu zahřát zkřehlého poutníka, ale svým jasem mu dodává radost a chuť pokračovat dál. Občas mám pocit, že nejsem v Čechách, ale někde uprostřed širé Rusi. Nevím zda je to možné, ale jakoby krajina přejímala ráz a charakter, který si přivezli ve svých srdcích vojáci srpu a kladiva.

Ve světě je mnoho míst, která nás dokáží nadchnout svojí nádherou. Mnohdy cestujeme stovky, tisíce kilometrů, abychom spatřili místo, které jsme tak dlouho a s takovou dychtivostí laskali ve svých snech a fantaziích a pak býváme překvapeni když zjistíme, že docela blízko nás, vlastně téměř za humny jsou zákoutí, která se těm „světovým“ přinejmenším vyrovnají. Není sice možné je označit nálepkou „exotika“ a vyprávění o nich asi nevzbudí dychtivý zájem posluchačů, ale není ani tak podstatné jak reagují druzí, důležitá je naplněnost našeho vlastního srdce.


Bydlím v malém městečku kousek od Prahy. Dříve to byla zakázaná zóna, protože sto tisíc sovětských vojáků s rodinami a především veškerou vojenskou techniku bylo třeba chránit před imperialistickými špehy a temnými silami. Když poslední z nich před patnácti lety opustil Českou republiku, původně životem kypící město, se stalo téměř místem duchů. Milovice byly opět svobodné, ale pusté a prázdné.

Dnes je to rychle se rozvíjející obec s krásně rekonstruovanými domy, které jak hříbky v lese vykukují z masivu zeleně a stromů. Blízkost Prahy však způsobuje, že pro většinu lidí zde žijících se stává pouhým místem k přespání. A tak mnozí snad ani netuší, jaké oázy klidu ve svém okolí mají.

Je krátce před vánocemi, domácnosti povětšinou voní cukrovím a v oknech stojí mnohá hospodyňka, statečně bojující proti špíně. Nemám hospodyňku ani cukroví, zato dobré boty, teplé oblečení a touhu podívat se o kousek dál, než vedou každodenní cesty z domova na vlak a do obchodu.


V roce 1904 zde z několika malých vesnic a přilehlých polností vznikl vojenský výcvikový prostor pro rakousko-uherskou armádu. Obyvatelé byli přesídleni, náležitě vyplaceni a novými usedlíky, se na dlouhá desetiletí stali vojáci. Po armádě císařské zde byli čechoslováci, pak němci, po druhé světové válce opět naše armáda a odsunem vojsk sovětských pobyt vojáků jakýchkoliv nadobro skončil. A protože téměř sto let nikdo do zdejší přírody nezasahoval, vznikla zde jedinečná oblast mnoha endemických živočichů i rostlin. Jsou zde hluboké lesy, krajina připomínající ruské stepi a mnohé další přírodní útvary.

Tušíc poklady skryté před chodci putujícími po cestách vyznačených, pustil jsem se přímo do nitra vojenského prostoru. Nejprve míjím polorozpadlou vojenskou nemocnici, kterou už odcházející sovětská armáda nestačila dokončit. Za ní mizím v lese a ztrácím se v zajetí stromů a vysokých křovin. Slunce přes mrazivý vzduch nemá sílu zahřát zkřehlého poutníka, ale svým jasem mu dodává radost a chuť pokračovat dál. Občas mám pocit, že nejsem v Čechách, ale někde uprostřed širé Rusi. Nevím zda je to možné, ale jakoby krajina přejímala ráz a charakter, který si přivezli ve svých srdcích vojáci srpu a kladiva.


Procházím okolo nádherně vzrostlých stromů a občas mne napadne zda najdu cestu z té pustiny, o které jsem neměl ani tušení. Když tu najednou zůstanu stát a nemohu věřit vlastním očím. Do kůry jednoho stromu je vyryt v azbuce nápis, který je tu již téměř dvacet let. Tak tady někde pilovali obranu socializmu, tady vzpomínali na domov a snad ani nechápali, jak daleko od něho jsou. O kousek dál se proti mně vyřítí z lesa dvě mladé srny. Nejprve mne nevidí a klidně, nic zlého netušíc jdou přímo ke mně. Když už nás dělilo snad pouhých deset metrů, zvednou své hlavy a upřeně mě pozorují. Nevím, snad si mě skenují a projíždějí databázi lesních zvířátek. A protože jsem se zapomněl zaregistrovat, bleskurychle se na svých hbitých nohách otáčí a tak jak znenadání se objevily, stejně rychle jsou pryč.

Nějak se nemohu nabažit pocitu naprostého uvolnění a klidu. Tak blízko domova a takové nádherné místo. Jak úžasné to tu musí být v létě, když příroda voní a vydává tisíce zvuků. Určitě budu jezdit i tisíce kilometrů za objevováním světa, ale tady mne čeká tolik pokladů, že znovu se sem vydám určitě dříve než zase za rok.

Opuštěné Jizerky

Jindy přeplněné turistické trasy zejí prázdnotou a vzdychají opuštěností. Skoro aby se v té prázdnotě člověk bál. Jen zvuky lesa a zažloutlých mýtin doléhají k osamělým uším. Zpěv letních ptáků je natolik nezvyklý, že nejde přeslechnout. Cesty, které bývají buď prašné, nebo zasněžené, jsou blátivé a nutí Vás k tolika skokům a úhybným manévrům, že po chvíli se prostě smíříte s jejich přítomností na svých botách.

Rozsvícený panel autorádia signalizoval devátou hodinu ranní. Je sobota 2.12.2006. Většina ostatních lidí ještě buď spí, nebo jen pozvolna vstupuje do nového dne. Sobotní rána patří k těm nejkrásnějším. Celý pracovní týden je za námi a víkend nás ještě teprve čeká. Kdo by si nechtěl užít trochu toho slastného lenošení.


Když jsem se v týdnu dozvěděl, že o víkendu a zvlášť v sobotu má být na horách slunečno, bylo rozhodnuto. Je sice pravděpodobné, že bude zima, ale sluncem ozářené hory jsem si nechtěl nechat ujít. Však budou za krátko na delší dobu opět pouze jednobarevné a tak jsem chtěl využít jednu z posledních příležitostí je spatřit v barvách pozdního podzimu.

Kdopak by si s takovou předpovědí od televizních rosniček dopřával slastného lenošení. Vystupuji z auta a po několika málo vteřinách si uvědomuji, že nápad přibalit do batůžku kulicha a rukavice, nebyl až tak špatný. No jasně, na internetu sice psali něco o téměř deseti stupních, ale co je psáno, už dávno nemusí být dáno.

Plný síly jsem poskakoval okolo auta a s bojovným, ba téměř dobyvačným pohledem jsem pozoroval vrcholky Jizerských hor. Byly jako bojovníci ztrácející se v mlze a snažící se odradit nepřítele od útoku. Posilněn dobrou snídaní, novým oblečením do drsných podmínek a pevným odhodláním zdolat vytčený cíl, jsem se vydal na cestu. Místem startu sobotního výletu se stal Bedřichov u Jablonce nad Nisou. Pokud se sem vydáte a nebudete chtít své auto nechat celý den stát na placeném parkovišti, asi budete mít stejný problém jako já. Kam s ním? Ale po chvíli jsem nakonec malé místo k jeho zaparkování našel a mohl se spokojeně vydat po stopách mizejícího podzimu.


Očekávané slunce svítilo jak blázen, ale mezi mnou a jím, byla silná vrstva oblak a mlhy. Drobný detail. Komu by ale vadil a dokázal zkazit čirou radost z blízkého lesa a samoty, uprostřed zamlžených vrcholků.

Pln očekávání a slastného pocitu ze svobody, kterou příroda dává, vstupuji do lesa. Po pár krocích za sebou nechávám civilizaci se všemi svými zvuky a i já se ztrácím v mlze. Cesta na Novou Louku uběhla tak nějak sama. Obdivuji každý kámen porostlý mechem, vřesoviště klesající pod tíhou mlhavého vlhka a syrový vzduch, který mne drží při vědomí, abych zmámen tou krásou neztratil vědomí. Pro kluka z města je prostě každé stéblo zašlé trávy divem světa. Ale ono to nebude tím městem, ono tím divem skutečně je. Sníh ještě nestačil skrýt poslední zbytky podzimních barev a ani mlha není tak všemocná. Slunce sice krásu přírody znásobuje, ale pro duši romanticky založenou, je i ona nádhernou kulisou. A když po chvíli spatříte v mlze ukryté obrysy zámečku Nová Louka, skoro máte chuť se k němu rozběhnout.

Jindy přeplněné turistické trasy zejí prázdnotou a vzdychají opuštěností. Skoro aby se v té prázdnotě člověk bál. Jen zvuky lesa a zažloutlých mýtin doléhají k osamělým uším. Zpěv letních ptáků je natolik nezvyklý, že nejde přeslechnout. Cesty, které bývají buď prašné, nebo zasněžené, jsou blátivé a nutí Vás k tolika skokům a úhybným manévrům, že po chvíli se prostě smíříte s jejich přítomností na svých botách.


Kristiánov se hlásí nádherným lesním hřbitovem. Pod korunami vysokých smrků zde odpočívají unavení skláři, jejichž práce nás proslavila po celém světě. Sem tam potkáte cyklistu či turistu, ale setkání je to natolik ojedinělé, že se téměř ostýcháte podívat se navzájem do očí. Josefův Důl je už z dálky cítit. Plynové, či elektrické topení sem ještě asi nedorazilo. Tak, jak jsme si pamatovali atmosféru zimních horských vesnic z dětství, plné dýmu valícího se z kouřících komínů, tak je to i dnes. Veškeré možnosti zimních radovánek jsou již připraveny, stačí jen málo. Trochu sněhu. Ale ta opuštěná a krásná místa se v okamžiku zaplní tisíci lyžaři a z romantických hor se stane Václavské náměstí.

Nejhezčím úsekem mé cesty, je výstup z Josefova Dolu na Maxovský hřeben. Cesta je sice značena dost sporadicky a občas jsem se musel kousek vrátit, ale ten správný směr se dá najít vždy. Nádherná a romantická krajina, prosta všech výletníků končí za Slovankou a kousek před Královkou. Početné skupinky turistů se na cestu jen stěží vejdou a tak se rozlévají i mimo ni. V nohách mám dvacet kilometrů a docela s povděkem usedám k horké kávě v restauraci na Královce. Venku se zvedá silný vítr a na krajinu pozvolna padá tma. Čeká mě ještě krátký sestup do Bedřichova k autu, ale tady už není kde zabloudit.

Dálnice do Prahy je nezvykle plná. Kdybych nemusel, nevracel bych se. Ostatní ale asi také ne. Každý má své důvody. A svá přání. To mé je úplně jednoduché. Abych příští sobotu, až bude panel od mého autorádia opět oznamovat devátou hodinu ranní, mohl z plných plic nasát ten omamný vzduch některých z našich hor.

Pokud si chcete do Jizerských hor udělat delší výlet, nádherné ubytování najdete například v Albrechticích.

Katev: Mašína něrabotajet

V autobusech se normálně nekouří. Tedy v normálních autobusech. Bulharská společnost Katev k nim ovšem nepatří.

V autobusech je normálně povolené konzumovat vlastní stravu. Tedy v normálních autobusech. I když igelitové sáčky na opěradlech sedadel dávaly tušit, že svačiny lze vybalit, jejich pouhé zahlédnutí vymrštilo delegátku do pozoru a chraplavým hlasem s důraznou intonací Vám zkazila jakoukoliv chuť k jídlu. Pět vymezených minut každé tři hodiny Vám prostě musí stačit na vykonání potřeby a jídlo.

Na počátku léta jsem se rozhodl opustit na nějaký přiměřený čas rodnou hroudu a vydat se vstříc lákavým dálavám. Omezen nikoliv množstvím mozkových buněk, ale počtem dní zbývající dovolené a cinkajícími zlaťáky, padla volba na zemi chrabrých bojarů, Bulharsko. Měsíc jsem chodil jako ve snách a spřádal odvážné plány. Sny pozvolna dostávaly konkrétní podobu, až jednoho dne jsem přesně věděl kdy, kam a proč.

Zbývalo jediné, rozhodnout jak. Jakým způsobem se přepravím do země netrpělivě očekávaných zážitků? Letadlo? Hm, ušetří čas, to ano…ale těch peněz! Vlak? V mém věku, bez studentských slev…stále ještě příliš drahé. Ale počkat, což takhle autobus? Ale jezdí tam vůbec nějaké? No jistě, internet Vám nabídne hned několik možností a vida, jedna z nich je přímo bulharská. To je ono, samozřejmě, poznat Balkán a jeho mentalitu už hned na začátku, proč čekat až do Bulharska.

Před prodejním okénkem společnosti Katev na pražské Florenci, postává několik lístkuchtivých cestovatelů. Když se dostávám k vyslovení svého přání já, z druhé strany se mnou komunikuje postarší muž s evidentně bulharským přízvukem. Vyptávám se na pár podrobnosti a nakonec odcházím se zpátečním lístkem do Sofie, který mne v náprsní kapse hřeje víc, než výhra ve Sportce.

Vysněný termín odjezdu nastal. Je pošmourné ráno a teplota na teploměru pramálo nasvědčuje faktu, že je 4.8.2006. Na stanovišti odjezdu se postupně scházejí první cestující. Začínám se pomalu cítit osamocen ve své národnosti. Samí Bulhaři. A vzrušené očekávání z blízké cesty navíc nedává ani trochu tušit, jak vzrušující zážitky, nám ještě Katev chystá. Bulhaři, Maďaři, Turci a pár Čechů. A samozřejmě posádka v počtu dvou řidičů a jedné delegátky.

Motor startuje, kola se pomalu dávají do pohybu a první metry daleké cesty necháváme za sebou.

První překvapení na sebe nedává dlouho čekat. Autobus zpomaluje a zastavuje na odpočívadle u benzínové pumpy. Klasická zastávka na protažení nohou a návštěvu toalety. Obvykle trvá zhruba 20 minut. V Bulharsku ale asi všechno plyne rychleji, takže se musíme spokojit s pouhými 5 minutami. Vzhledem k frontám na dámských záchodech je pro některé dámy poměrně složité dodržet stanovený termín. Za přísného a vyčítavého pohledu slečny delegátky konečně poslední nastupují do útrob autobusu a vydáváme se na další cestu.

V autobusech se normálně nekouří. Tedy v normálních autobusech. Bulharská společnost Katev k nim ovšem nepatří.

V autobusech je normálně povolené konzumovat vlastní stravu. Tedy v normálních autobusech. I když igelitové sáčky na opěradlech sedadel dávaly tušit, že svačiny lze vybalit, jejich pouhé zahlédnutí vymrštilo delegátku do pozoru a chraplavým hlasem s důraznou intonací Vám zkazila jakoukoliv chuť k jídlu. Pět vymezených minut každé tři hodiny Vám prostě musí stačit na vykonání potřeby a jídlo.

Někteří cestující požádali o kávu, k jejíž výrobě byl v autobuse přítomen automat. Navíc byli všichni svědky nakládání proviantu právě k těmto účelům ještě před odjezdem z autobusového nádraží Florenc. Některým sice bylo divné, proč veškeré pití je uloženo do prostor toalety, ale i to nám mělo být časem odhaleno.

Mašína něrabotajet….to byla odpověď na zdvořilou žádost o kávu. Jestli mašína něrabotajet, proč je toaleta až po strop zaplněna proviantem? Dobře, něrabotajet. Ve chvíli, kdy jedno malé dítě potřebovalo při jízdě akutně použít záchod a rodičům se dostalo strohé odpovědi, že toaleta tóže něrabotajet, bylo všem jasné, o co tu jde. Vsjo rabotajet, mašína i toalet, pouze proviant, který si posádka shrábla pro sebe, bylo třeba někam uskladnit.

V okamžiku, kdy mi byl bez jakéhokoliv důvodu zakázán odchod z autobusu na záchod ve chvíli, kdy jsme stáli v bezcelní zóně, jsem už psychicky balkánskou mentalitu nevydržel a na slečnu delegátku se naprosto normálně rozeřval. Vypočítal jsem jí všechny přestupky, kterých se na nás během cesty dopustili a s ledovým klidem, s chraplavým ječákem abych se zastavil v zádech, odkráčel směr křoví.

Je asi dostatečně pochopitelné, že cigaretové kartony, kterých posádka v bezcelní zóně nakoupila nespočetné množství a samozřejmě nemohla do Bulharska provést, si na rozdíl od ostatních cestujících, do mých zavazadel ukrýt nepřišla. Někteří se mylně domnívali, že je to malá satisfakce za nepříjemnosti, kterých si během cesty užili až dost. Ve chvíli, kdy jim byly kartony na bulharském území odebrány, prohlédli i oni. Spokojenost posádky neznala mezí, nálada ve tvářích cestujících však vyjadřovala něco zhola jiného. Až pojedeme tímto směrem příště, tak u Vašeho prodejního okénka se rádi necháme předběhnout někým jiným.

Magická atmosféra kokořínských roklí

Po hodině a půl chůze, jsem došel k výchozímu bodu na Pokličky. Po úzkých, blízko sebe položených schodech vystoupíte k několika skalám, které Vás na první pohled, jen co se trochu vydýcháte, překvapí svým tvarem. Na vrcholu každé z nich totiž objevíte zvláštní úkaz ve tvaru klobouku, nebo jak jejich název prozrazuje, pokličku. Jde o to, že vrchní části těchto skal podléhají erozi pomaleji než ostatní a tak působí dojmem nesmeknutých čepiček. Úctou jsme přece povinováni my, kteří přicházíme.

Vystoupíte-li v městečku Mšeno, do kterého Vás dopraví z Mělníka motoráček „Hurvínek“, ani ve snu Vás nenapadne, že v jeho okolí můžete nalézt krajinu s téměř mystickým nádechem.


Snad až ve chvíli, kdy na náměstí stanete před rozcestníkem turistických tras budete překvapeni, kolika různými směry se můžete vydat. Hrad Kokořín, nejrůznější rokle s prazvláštními názvy, či skalní útvary připomínající výlet do zoologické zahrady, nebo za památkami starodávného Egypta.

Ať už se ale vydáte po modré, červené, žluté, nebo jiné barvě, zaručeně neprohloupíte. Odměnou Vám budou zážitky, které budete vstřebávat ještě celý následující týden.

Jedno sobotní ráno, jsem se tímto směrem v malé české kotlině vydal i já. Chvíli jsem s mapou v ruce meditoval, která trasa bude asi nejzajímavější, ale po zjištění, že se všechny více méně neustále prolínají, jsem vybral tu, o které Vám budu dnes vyprávět.

Po asi pěti minutách chůze městskou zástavbou, se mi za hradbou domů otevřela krajina, hodná malířova plátna. Prašná cesta porostlá svěží travou, lehounce zvlhlá ranní rosou, se vinula mezi podzimními loukami s alejí ovocných stromů, které poutníkovi ukazovaly směr. Opojen pocitem splynutí s přírodou, jsem téměř stydlivě svými kroky hladil půdu pod nohama a s přivřenýma očima, jak malé kotě vrnící blahem, plul okolní nádherou.


Najednou jsem stál před cestou, prudce se svažující směrem dolů do hluboké rokle uprostřed temného lesa. Močidla. Ale ano, čtete správně. Název sice prapodivný, vyvolávající nejrůznější asociace, ale je to oblast směrem ke skalnímu městu Pokličky. S pocitem, že vstupuji do hájemství loupeživých rytířů, jsem se ponořil do prostoru plného ticha a temnoty. Časem a vlhkem zjizvené skály, mechem porostlé obří balvany, strmé úbočí po obou stranách cesty, to vše dotvářelo tajemnou atmosféru, ve které bylo možné očekávat téměř vše. Potulné komedianty jedoucí na kymácejících se vozech k další štaci, bezohledné lapky v rozedraných šatech, či chudé venkovany kradoucí trochu dřeva v panském lese. Každý kout skrýval tajemství, která uchovává po staletí od dob, kdy tudy táhli drsní Švédové.

Po hodině a půl chůze, jsem došel k výchozímu bodu na Pokličky. Po úzkých, blízko sebe položených schodech vystoupíte k několika skalám, které Vás na první pohled, jen co se trochu vydýcháte, překvapí svým tvarem. Na vrcholu každé z nich totiž objevíte zvláštní úkaz ve tvaru klobouku, nebo jak jejich název prozrazuje, pokličku. Jde o to, že vrchní části těchto skal podléhají erozi pomaleji než ostatní a tak působí dojmem nesmeknutých čepiček. Úctou jsme přece povinováni my, kteří přicházíme. Chvíli jsem pozoroval malé jehličnaté stromky, které se na nich usadily a vytvářely scenérii krátce sestříhaných vlásků a pak jim poděkoval, že tak pečlivě uchovávají přírodu pod nimi pro každého z nás. Seběhnout tytéž schody dolů není sice fyzicky nijak náročné, ale prosím Vás, pozor na nohy, protože letět se dá kamkoliv, ale tímto směrem to rozhodně nedoporučuji.


Modrá značka pokračovala za silnicí dál a slibovala okruh dalším, podobným skalním městem s názvem Jestřebické pokličky. Vysloveně jsem si užíval cestu opuštěným údolím lemovanou skalami s téměř nedostupnými jeskyněmi. Kdo ví, snad v nich v minulosti nacházeli své úkryty poustevníci toužící po klidném rozjímání, stejně jako dnes nikoho a nijak nerušící trampové. V malé vesničce Jestřebice, s domky opravenými do starodávné podoby, jsem usedl do zahradní restaurace a velmi brzy ucítil vůni objednané kávy. Jediný provoz na blízké silničce obstarávali pouze cyklisté a tak klid a osvěžující ticho, byly mými jedinými společníky. Nedaleko sedící turisté s opřenými horskými koly hodnotili již ujetou trasu a zjevně byli spokojeni. Trochu, ale jen na opravdu malinkou chvilku mne zamrzelo, že nemohu vidět víc, než co mé nohy dovolí. Vnímám totiž jako dar možnost nejen krajinou projet, ale spřátelit se s ní, pomazlit se ve svém srdci s každým kamenem či stromem a dát prostor času, aby každý vjem pronikl co nejhlouběji do mého nitra. Vždyť už zítra budu opět obklopen civilizací, která Vám srdce spíš obrací, než naplňuje.

Z Jestřebic se spouštím cestičkou mezi domky a netrvá to dlouho, kdy jsem opět v lese. Listnatý přítel, kterému Malíř na paletu vymačkal požehnaně z těch nejkrásnějších podzimních barev. Stojím a nemohu dál. Nechce se mi. Usedám do něžného mechu, prsty hladím kůru nemluvného spojence, aby věděl, že ho mám rád. Celý se zachvěl vzrušením a radostí a do hloubi lesa se nese jeho ševelící „děkuji“.


Jestřebické pokličky, špatně značené a jen málokým objevené. Cesta k jejich pokladům je nesnadná, ale na jejím konci Vás čeká odměna. Vysoko nad okolními hvozdy, se skalami na dosah, můžete strávit hodiny naprosté samoty a nechat promluvit ty, kteří tu byly již dávno před námi. Jen tiše seďte a naslouchejte. Uslyšíte slova, která budou určena jen Vám. Každý lístek Vás chce povzbudit. Nejste nikdy sami, nikdy nejste zbyteční a Váš život má svůj smysl a cíl. Ukaž druhým krásu barev svého srdce.

Cesta zpátky do Mšena, nabízející krátká zastavení u lesní studánky, skalní kapličky a míjející obrovskou skálu, v jejíž blízkosti se na okamžik ocitnete v amerických pouštích a rozsedlinách, uplynula přespříliš rychle. Ještě v zajetí nehybných přátel, ale za nejbližším cípem lesa již tušící okraj města. Teplý čaj v místní restauraci, půlhodina čekání na vlak zpestřená sluněním na nádražní lavičce a je tu okamžik loučení.

V srdci si odvážím každý lístek, či závan větru, ale vzpomínky na dlouho nevystačí. Moje ruka jakoby bez mého přičinění vytahuje z batohu mapu a já hledám námět, pro příští týden. Až teprve ve chvíli, kdy nalézám, se mi samovolně zavírají oči, monotónní drkotání vlaku se milosrdně vzdaluje a má duše se vrací tam, kde vlastně ještě stále je. Jak jí závidím, není vázána prostorem ani časem. Tak tam alespoň pozdravuj.