Autor: Martin Lejsal

Když se řekne D1, téměř každému se vybaví věčně ucpaná a na dopravní kolize bohatá dálniční spojnice mezi Prahou a Brnem. Pokud jsme někdy nuceni ji použít, naší snahou většinou bývá projet ji co možná nejrychleji. A tak se může velmi snadno stát, že přehlédneme nepříliš nápadné poutače, které nás zhruba po 35 km za Prahou vybízejí k návštěvě hned několika hradů a zámků. A na jeden z nich, bychom se v krátkém vyprávění dnes vypravili.

Český Šternberk je malebná vesnička lemující půvabný břeh řeky Sázavy. Cestou od dálnice budete projíždět krásnými listnatými lesy a budete-li zasněni tak jako já, lehce se vám může přihodit, že za jednou zatáčkou úplně přehlédnete malé parkoviště. A to by byla škoda, protože právě od něho vede cesta k jednomu z hradních skvostů v naší republice, hradu Český Šternberk. Hrad se díky kopci, na kterém stojí tyčí do výše a již po celé věky střeží klid všech, kteří zde nacházeli místo k životu. Ačkoliv je dnes již jiná doba a k ochraně životů hradu potřeba není, přesto jeho historie i současnost stojí za shlédnutí.

Prohlídku interiéru hradu lze absolvovat ve druhém patře. Patro první je totiž od roku 1992 obytné, protože právě v tomto roce získal rod Šternberků panství v restituci zpět. Právě zde dnes žije Zdeněk Šternberk s manželkou. Ač stár úctyhodných 84 let, přesto je nesmírně inspirující procházet hradními prostory s vědomím, že potomek starobylého rodu je opět přítomen. Prohlídka zpřístupněných prostor hradu trvá zhruba hodinu a rozhodně stojí za to. Budete-li muset nějakou tu minutu počkat než na vaši skupinu přijde řada, ničeho nelitujte. Ba právě naopak, využijte darovaný čas a ponořte se do úchvatných pohledů, které se vám z hradeb naskytnou. Něžné sázavské meandry, skalní masivy občas vykukující z hustých lesů nad řekou, nebo romanticky supící posázavský pacifik, který má v podhradí jednu ze svých mnoha zastávek. Věřte mi, že se vaše oko nenasytí do okamžiku, kdy se ozve hlas průvodkyně, až nepříjemně vás odtrhávající od krásy, kterou jste teprve začali vnímat.

První krásnou místnost, kterou při prohlídce spatříte, je Rytířský sál. Je zdoben nejen nádherným nábytkem, ale jsou zde na zdech po obvodu zejména barokní portréty vojevůdců z doby 30. leté války. Erby nad nimi symbolizují vztahy právě s rody Šternberků. Zajímavý je obraz Jiřího z Poděbrad, jehož první manželkou byla Kunhuta ze Šternberka a ačkoliv erb nad jeho hlavou je erbem českých králů, v té době mu zdaleka ještě nepatřil, neboť panovnický trůn zemí Českých ho teprve čekal. K tomuto rozlehlému sálu patří i barokní kaple sv. Šebestiána, ke které se váže zvláštní pověst. Jednoho dne z ní prý vyběhl ohnivý pes a při svém útěku z hradu zanechal na jeho hradbách stopy. Budete-li mít štěstí a dopřejete-li svému srdci dávku vnímavosti, odnesete si nezapomenutelný zážitek z jejich nalezení.

Dalším místností je Žlutý, neboli Pánský salónek. I když se do těchto míst pánové jistě velmi rádi uchylovali a užívali si klidných chvil, přesto ani zde se nedokázali obejít bez možnosti obšťastnit se pohledem na krásné dámy. Jejich fantazie však i přesto patřila ženám vlastního rodu, takže zde můžete spatřit tzv. Dámu v bílém a Dámu v černém. Tou první je Františka ze Šternberka, jejíž manžel v Praze založil Akademii výtvarných umění a spolupodílel se na založení Národního muzea. Ale protože jedna dáma pánům obvykle nestačí, mohli se pokochat krásou i Karolíny ze Šternberka, která je babičkou současného hradního pána. Její obraz je namalován zvláštní malířskou technikou, takže ať už si stoupnete v místnosti do jakéhokoliv místa, vždycky budete mít pocit, že se vám dívá přímo do očí. V případě tak krásné ženy, je to však spíše vítaným zjištěním. Karolína velmi vášnivě sbírala porcelán a stříbrné miniatury. Právě tuto sbírku těsně před svojí smrtí pečlivě uschovala a byla objevena až o 40 let později synem místního správce ve sklepě pod haldou uhlí. Pověstný poklad hradu Šternberk tak pozbyl roucho své tajemnosti a je přístupný všem zájemcům.

Ačkoliv manžel Karolíny ze Šternberka Filip byl také sběratelem a sice dýmek, znám je především jako zanícený malíř amatér. Své umělecké vlohy měl možnost rozvíjet pod vlivem takových učitelů, jako byl například Alfons Mucha. Nejraději maloval vojenské a válečné motivy, ale jeho pozornost byla upřena také na koně. Vždyť po několik sezón byl dokonce hlavním rozhodčím Velké pardubické steapelchase. Jedním z jeho působivých obrazů je zachycení prusko – rakouské bitvy u Hradce Králové u Sadova, které ačkoliv se pro své mládí nemohl zúčastnit, přesto do válečné vřavy svoji postavu umístil. Jako jedinou ji však namaloval bez pokrývky hlavy, takže i když jediná, je nalezení Františka docela oříškem.

Vaší pozornosti jistě neujde, že v prostorách celého hradu je umístěno velké množství mědirytin s motivy z období 30. leté války a tehdejší doby. Tuto sbírku dal dohromady otec dnešního hradního pána Jiří, který jich shromáždil rovných 545 a je tak největší v Evropě. Není bez zajímavosti, že od roku 1949, kdy hrad zabrali komunisté, zde Jiří ze Šternberka pracoval jako kastelán a průvodce. Dobrodružné povahy jistě ocení prohlídku Loveckého salónu, kde kromě mnoha trofejí ulovených na panství Šternberků, je i krokodýlí kůže, kterou právě Jiří získal v roce 1907 na Ceylonu, který navštívil při své cestě kolem světa. Ta byla darem jeho rodičů za úspěšné složení tehdejší zkoušky dospělosti, dnes dobře známé maturity.

Až při své prohlídce budete procházet hradní jídelnou, neopomeňte fakt, že právě v těchto prostorách se natáčela pohádka o krásné Arabele. U kachlových kamen postávali Blekota s Mekotou a v ještě dnes otevřeném okně tehdy sedával černý havran coby Rumburak. Prohlídka hradu Český Šternberk skončí dřív, než byste očekávali. Ne pro svoji krátkost, ale protože budete natolik vtaženi do poutavého vyprávění, že přestanete vnímat čas. Dějiny rodiny Šternberků jso plny nesmírně zajímavých osobností, pohnutých osudů i lásek. Vzešli z nich vzdělanci, umělci, vojenští hrdinové, ale vždycky lidé, kteří svá panství využívali moudře, aby lidé žijící v jejich blízkosti mohli nikoliv přežívat, ale žít. Jejich návrat do prostor domova jim nemůžeme než ze srdce přát.

A snad právě pro to co vše museli putováním nelehkými dějinami prožít, půjdete-li chodbami druhého hradního patra, nezapomeňte, že jen o pár metrů pod vámi prožívá podzim svého života Zdeněk Šternberk s chotí. Návštěvníkům se nerozdávají papuče ani návleky, našlapujte tedy prosím opatrně, klid, který tím vytvoříte, si tito lidé již docela jistě více než zaslouží.

Řeka Sázava je motivem mnoha trampských písní a nejeden tulák s romantickou duší zde tráví chvíle, jejichž ozvěna v srdci mu pak pomáhá přežívat zcela opačnou atmosféru moderních měst. Od dávných věků se lidé uchylovali k řekám, jako zdroji životodárné vody a prožívali zde své životy více či méně v klidu a ústraní.

Pokud vás některé víkendové ráno přepadne neumlčitelná touha zaslechnout i jiné zvuky, než jsou jen auta, tramvaje či trolejbusy, zkuste se vydat tímto směrem. Můžete jet autem a z dálnice D1 odbočit u exitu Sázava, nebo vláčkem, který coby Posázavský Pacifik vás do těchto míst dopraví stejně pohodlně. Sázava je sice také město, ale skýtá mnoho krásných míst a ačkoliv se vám pak velkoměsto bude zdát ještě ošklivější, vaše srdce bude alespoň naplněno něčím krásným.

Město Sázava má nejen řeku, podél jejíž břehů se můžete hodiny a hodiny toulat, ale také klášter, jemuž se dnes budeme věnovat zejména. Jeho historie je spjata se jménem, které je nám Čechům více než drahé. Sv. Prokopem. Že nevíte o koho se jedná? No, možná jste tehdy ve škole chyběli, když se v dějepise tato postava probírala, ale nevadí, malé zopakování nikomu neuškodí.

Prokop se narodil kolem roku 970 v Chotouni na zemanské tvrzi, jakémusi Vítovi a Boženě. Vzdělání získal ve slovanské škole na Vyšehradě a stal se knězem. Jelikož tehdy se kněží ještě ženit směli, měl se svojí manželkou syna Jimrama. Po určitých životních údobích se rozhodl pro asketický a poustevnický život právě v lesích Posázaví. Zde žil velmi prostě, mýtil les a obdělával půdu. Legenda praví, že místní obyvatelé ho spatřili jak zapřáhl ďábla do pluhu a popoháněl ho křížem. Je to jedno z vysvětlení brázdy mezi Chotouní a Sázavou. Ať už legendy říkají cokoliv a jejich pravdivé jádro je sebenepatrnější, jistě to byl člověk velmi silného ducha. Cílevědomý, houževnatý a laskavý.

Díky knížeti Oldřichovi zde mohl založit poustevnickou osadu pro své žáky a později, roku 1032 dokonce klášter, jehož se stal za panování Oldřichova syna Břetislava prvním opatem. Díky vlivu bratří Cyrila a Metoděje na našem území, i zde se slavila a pěstovala slovanská liturgie ve staroslověnštině a vzdělanost. Sázavský klášter je znám především tím, že byl právě posledním místem v českém království, kde se udržela nejdéle, než byla bezezbytku vytlačena latinským obřadem. Roku 1204 byl Prokop prohlášen papežem Inocencem III za svatého jako první Čech. Patří tak společně se sv. Václavem, Ludmilou a Vojtěchem k patronům naší země. A jeho specialitou je ochrana horníků, zemědělců a vinařů.

Celý komplex se skládá z několika budov. Především je to klášter samotný, přebudovaný na zámek. Expozice Staroslověnská Sázava Vás zde uvede do časů Velké Moravy, prvního slovanského státu v Čechách. Stanete se svědky velkého kulturního vzestupu našich předků především díky slovanským apoštolům sv. Cyrilovi-Konstantinovi a Metodějovi. Setkáte se s Konstantinovým „vynálezem“, prvním slovanským písmem – hlaholicí. Můžete se pokusit číst ve starých rukopisech psaných slovanským spisovným jazykem – staroslověnštinou. Nakouknete do atmosféry 9. a 10. století, do doby rostoucí moci rodu Přemyslovců, budoucích vladařů celých Čech, ale i do života jejich konkurentů Zličanů a Slavníkovců. Dobu raného středověku Vám přiblíží další středověké latinské i staroslověnské rukopisy, které byly napsány v Čechách, nebo přímo na Sázavě.

V barokním refektáři kláštera s nástropní freskou známého Jana Karla Kováře na téma založení kláštera se potkáte s jeho zakladatelem a prvním opatem sv. Prokopem, dozvíte se o dramatu jeho svatořečení v roce 1204 Římem. Seznámíte se také i s téměř tisíciletými dějinami kláštera od dob první poustevnické osady až do dneška. V dalších sálech si připomenete některé ze zázraků sv. Prokopa tak, jak jsou sepsány v románských i gotických legendách a letopisech. A dozvíte se jakou souvislost má Sázavský klášter s pražským klášterem Emauzy, založeným císařem Karlem IV.

Skutečnou perlou prohlídky bude překrásná gotická kapitulní síň ze 14. století s unikátními malbami na téma života Panny Marie. Nechybí Madona v naději (Madona těhotná), Madona Sázavská (Madona kárající) ani šestnáct andělů na nebeské klenbě, každý s jiným klanějícím se gestem rukou. Nádhernou práci středověkých malířských mistrů podtrhuje neméně krásná architektura místnosti s křížovou klenbou, kterou podpírá unikátní bohatě zdobený střední pilíř s bazilišky, vytesanými v dolní polovině pilíře neznámými mistry kameníky. Není bez zajímavosti, že v 70. letech 14. století zde započala přestavba kláštera a zejména kostela, ale díky vleklým husitským válkám nebylo dílo nikdy dokončeno. Ze zamýšleného chrámu Panny Marie a sv. Jana Křtitele tak zůstalo až do dnešních časů jen torzo, které však působí natolik magickou atmosférou, že od něho nebudete moci odtrhnout zrak. V roce 1785 byl klášter zrušen a přešel do soukromých rukou. Jeden z majitelů Jan z Neuberku upravil klášter na zámek ve stylu novorenesance. Přistavěl věž s terasou, upravil interiéry a vytvořil pohodlné zámecké bydlení. Další zajímavostí v areálu kláštera je barokní kostel sv. Prokopa s milostným obrazem tohoto světce. V období baroka a také v roce 2006 údajně prodělal nevysvětlitelné, až zázračné proměny v jeho tváři.

Jako místo vysloveně odpočinkové, kde budete moci vstřebat vše co spatříte, je klášterní zahrada, jejíž kouzlo schované za zídkou a dřevěnými vraty, vás jistě překvapí. V samém středu zahrady s několika vzrostlými stromy se nacházejí základy kostela sv. Kříže z 11. století odkryté archeoložkou dr. Květou Reichertovou v 70. letech 20. století. V místě dnešní zahrady pravděpodobně již od počátků kláštera žila bok po boku sázavských mnichů malá osada laiků. Mnichové sloužili jí a ona jim. Archeologické průzkumy odhalili příbytky těchto lidí i řemeslné dílny. Pozoruhodný je půdorys kostela v podobě řeckého rovnoramenného kříže (centrála se čtyřmi apsidami). Jeho pravzorem byl kostel Anastasis neboli chrám Božího hrobu v Jeruzalémě. Zdá se, že sázavští mnichové se pro jeho stavbu inspirovali byzantskými kostely, se kterými se setkali během svého vyhnanství. Po zrušení kláštera Josefem II. (1785) upravili světští majitelé sázavského panství prostor na francouzskou zahradu a posléze v park. Časem se však o něj nikdo nestaral a postupně zarůstal v divokou pustinu. Té se však dnes již obávat nemusíte. Divoké doby jsou tytam a vás uvítá skutečně klidný a k meditaci i odpočinku nanejvýš vhodný prostor.

A až se pak budete branou kláštera vracet dějinami zpět, jistě mi dáte za pravdu, že Sázava, řeka i toto místo, si nevydobyli zájem trampů jen tak náhodou. A zasteskne-li se vám v týdnu po romantických zákoutích, nevěšte hlavu, takových nádherných míst je v naší zemi snad nepřeberné množství. Do dalšího víkendu jistě nějaké další objevíte.

Mezi dálnicí D1 a městem Benešov se nalézá zámek, který se netyčí již z daleka do výše a neláká k návštěvě davy turistů. Pokud si ho však někdo z vás jako cíl svého výletu vybere, objeví místo, ze kterého bude dozajista odcházet pozpátku. A ještě ve zpětném zrcátku svého vozu bude do poslední chvíle hltat očima poslední pohledy.

Romantické duše zde naleznou přebohatou pastvu pro svá srdce a ti z vás, kteří jsou svým založením spíše realisty, se budou možná cítit trochu nesví. To z toho, jak se ve vás bude polehoučku otevírat do té doby neznámý prostor pro vnímání krásna. Zámek Jemniště má totiž kouzelnou moc, která vdechnuta do vtahující atmosféry, vás pohltí již na parkovišti před objektem. Jakmile na zámek poprvé pohlédnete, rezervujte si pro jistotu dostatek času, genus loci tohoto místa, vás totiž jen tak ze své malebné náruče nepustí.

Nejde pouze o básnický obrat. Vždyť zámek ke svým hostům vztahuje přívětivé dlaně v podobě nádherně zdobeného železného plotu s malou, ale půvabnou dvoukřídlou barokní bránou.

Jakmile překročíte její hranici, ocitnete se v prostředí upraveného parku, který svými decentními rozměry na vás dýchne kouzlem domova. Na levém pilíři vstupní brány si povšimněte několika zvonků. Za pozornost stojí zejména kombinace jejich označení. Dovolat se můžete na firmu zajišťující catering, dále do svatební agentury a v neposlední řadě si uvědomíte, že v prostorách zámku i dnes bydlí a žije rodina Šternberků. Ale pojďme si udělat malý výlet do historie.

Zpráva o vsi jménem Jemniště pochází již z roku 1381. Tehdy na jejím území stávala nevelká tvrz s vodním příkopem. Majitelem byl jakýsi Beneš z Cimburka. Roku 1717 však panství koupil František Adam z Trauttmansdorffu, původem ze staré štýrské rodiny. A protože jeho potřebám staré sídlo již nepostačovalo, rozhodl se postavit nedaleko od vsi zámek nový. Stavba započala roku 1724 a již v říjnu 1725 byla dokončena natolik, že mohla být vysvěcena zámecká kaple sv. Josefa. Autorem projektu byl slavný český architekt František Maxmilián Kaňka. Ačkoliv zámek roku 1754 až na zmíněnou kapli zcela vyhořel a František Adam byl nucen ho obnovit, nedošlo od té doby k žádným zásadním změnám jeho podoby. Máte tak možnost spatřit stavbu, reprezentující architekturu vrcholného baroka.

Roku 1868 zakoupil od knížete Windisch-Graetze panství Zdeněk hrabě Šternberg, majitel nedalekého panství Český Šternberk (prapradědeček současného majitele). Ačkoliv byl zámek do roku 1943 v držení rodiny Mensdorff-Pouilly, do které se přivdala Terezie ze Šternberka, díky tomu, že neměli s manželem potomky, zdědil nárok na Jemniště jejich synovec, Jan Bosko Šternberg (* 1936). Do rukou Šternbegů se zámek s velkostatkem navrátil roku 1995. Současným majitelem Jemniště je jeho syn Jiří, který se svou rodinou obývá levé křídlo zámku.

Zámek je patrová stavba, jejíž průčelí je směrováno k benešovské cestě a lipové aleji. Jistě vás zaujme elegantní štít s balkonem, který jen umocňuje pozvání ke vstupu do jeho vnitřních prostor. Přízemní budovy po stranách sloužily k hospodářským účelům. Na hlavní zámeckou budovu se napojují téměř v pravém úhlu a vytvářejí právě onen podmanivě malebný prostor předvstupního parku, neboli čestného nádvoří. To je zdobeno benátskou kašnou, zimostrázovými živými plůtky, sloupovitými zeravy a tisy. Čím více se budete k průčelí zámku přibližovat, tím více budete mít neodbytný dojem, že v jeho prostorách se právě odehrává koncert. Ale není tomu tak. To jen z několika reproduktorů se pro potěšení návštěvníků line krásná, klasická hudba. Budete-li mít pocit, že jste se ocitli v době knížat, baronů či jiných šlechticů a co nevidět k vám ze zámku vykročí sám kníže Šternberk, možná nejste tak daleko od pravdy. Doby se samozřejmě nevracejí, ale zámecký pán dost možná vše naaranžoval tak, aby se kadý, kdo jeho sídlo navštíví, cítil alespoň na okamžik někým cenným, váženým a vřele vítaným.

Pokud by se vám zdálo, že jste se všech dojmů nasytili až po okraj, zdaleka jste nespatřili vše, co zámek nabízí. Kromě příjemně zařízené kavárny nalevo od vstupu do areálu zámku, vás ještě očekává krásná zámecká zahrada a děti jistě ocení něco na způsob malé zoologické zahrady. A myslím, že nejen děti. Je mi čtyřicet a nemohl jsem se odtrhnout od něžné srnky, která se lehce a zprvu bázlivě otírala o moji dlaň.

Jakmile se osvěžíte v prostorách zmíněné kavárny, velkými dřevěnými vraty můžete vstoupit do zahrady. Vstupného nelitujte, bohatě vám to vrátí v podobě nezapomenutelných zážitků. Nejprve se zajděte podívat za zámek. Jeho zadní průčelí je totiž obráceno do parku a za F. A. Trauttmansdorffa se jednalo o park francouzský, pro který byly typické přísné geometrické linie,sochy a fontány. Často byl využíván k pořádání zahradních slavností a k témuž účelu byly vybudovány i dva zahradní pavilony. Na přelomu 18. a 19. století byla barokní zahrada přeměněna v romantický anglický park. Jedinou připomínkou někdejšího francouzského parku je tak úprava čestného dvora a nově založený libosad na pravé straně zámku. A pak už můžete pustit své děti aby se pokochaly zvířaty, která zde jsou umístěna. Dvá krásní papoušci kakadu molučtí, dva docela malí klokánci, srnky, krásné hnědé kozy, které budou bojovat s jemnými srnkami o vaši přízeň a mnohá další.

Zámek Jemniště je místem, kde můžete strávit i celý den. Záleží jen a jen na vaší vnímavosti a schopnosti rychle vstřebávat prožitky. Nemusíte spěchat, ale ať už zde prožijete hodinu, nebo celý den, až budete z těchto míst odjíždět, vždycky budete míst pocit, že to bylo málo. A to je jistě neklamnou známkou toho, že jste tu nebyli nadarmo.

Ačkoliv polabská nížina pro svůj rovinatý ráz mnoho lidí k toulkám neláká, lze zde nalézt místa, která jistě stojí za zhlédnutí. Lysá nad Labem k takovým zastavením jistě patří. Necelých 40 km na východ od Prahy se zvedá nevelký vrch, který již v dávných dobách raného středověku byl zván Lysý. Snad od něho získala místní kupecká osada svůj název.

Nejstarší písemná zmínka o Lysé nad Labem je zaznamenána v Kosmově kronice a souvisí s dobou úmrtí knížete Oldřicha v roce 1034. Je velmi pravděpodobné, že zde již tehdy existovala ves. Z historických pramenů se k roku 1052 váže další událost spjatá s Lysou. Tehdy kníže Břetislav I. založil nedalekou staroboleslavskou kapitulu a ustanovil, že po smrti velmože Mutiše má kapitule připadnout i Lysá. Zřejmě zde již stával opevněný knížecí dvorec. K roku 1244 jsou zachovány písemné zprávy o kapli sv. Desideria, která se nacházela v dnešním klášterním areálu (zbořena byla při budování kláštera augustiniánů v roce 1737). Od konce 13. století městečko patřilo k věnným městům českých královen.

Důležitý zlom nastal v roce 1291, kdy královna Guta zavedla v Lysé emfyteutický systém (právní řád). Před počátkem 90. let 13. století byla Lysá již rozvinutější sídelní aglomerací, což dokládají tři sídliště pod zámeckým vrchem s rotundou sv. Desideria a se správním a hospodářským areálem (lokalita není známa). V roce 1291 došlo ke zřízení fary zřejmě i farního kostela sv. Jana Křtitele se hřbitovem ve východní části protáhlého vidlicovitého náměstí (od roku 1741 byl užíván jen jako hřbitovní kaple sv. Barbory). V rozsáhlé a složitě uspořádané uliční síti vyrostla postupně zástavba převážně zemědělského charakteru. Z první poloviny 16. století pocházel kostelík (snad s funkcí zámecké kaple) Narození Panny Marie, který stával na zámeckém vrchu při staré rotundě. Základy kostela zbořeného v roce 1737 současně s rotundou, byly odkryty archeologickým průzkumem v roce 1997. V roce 1548 se panství dostává do držení královské komory. Ve 2. polovině 16. století byl zdejší hrad přestavěn na renesanční zámek.

Ve 40. letech 17. století se majitelem panství stal generál Jan Špork a po jeho smrti věhlasný František Antonín Špork, kterému Lysá patřila v letech 1684 – 1722 a 1734 – 1738. Lysá se pod Šporkovým vedením opět pozvedla, a to na úroveň předních českých rezidenčních šlechtických měst. Spadá sem barokní přestavba zámku i zřízení okrasné zámecké zahrady s vynikající sochařskou výzdobou (Matyáš Braun, jehož sochy zdobí dnes zeď kolem kostela sv. Jana Křtitele-zejména socha sv. Jeronýma). V letech 1700 – 1704 vznikla při rotundě a kostelíku Narození Panny Marie rezidence augustiniánů bosáků, kteří se v Lysé usadili v roce 1713. Ale již ve 30. letech 18. století byl na místě těchto církevních staveb postaven nový klášter s kostelem. Z let 1719 – 1741 pochází i nový farní kostel sv. Jana Křtitele na severozápadním konci náměstí Bedřicha hrozného, zřejmě podle návrhu Fr. M. Kaňky. Do tvůrčího víru byla zatažena i okolní volná krajina, kde vznikly velkolepé barokní komplexy pousteven s kaplemi, špitály, daňčí obora s letohrádkem na břehu Labe, lovecký zámek a další stavby, doplněné o vynikající sochařská díla.

Pokud se do Lysé dostanete, rozhodně si nenechte ujít alespoň prohlídku zámku a přilehlých zahrad. Z celého města jsou tím nejhezčím, co zde můžete spatřit. Do svého zajetí vás vtáhne tichá a klidná atmosféra francouzského parku, jehož vzhled je stále udržován v perfektním stavu. Pokochat se můžete mnoha sochami od žáků Matyáše Brauna a zvlášť sochy všech měsíců v roce by neměly uniknout vaší pozornosti.

Protože interiér zámku již dlouhá léta slouží jako Domov důchodců, budete se muset spokojit pouze s prohlídkou jeho venkovní podoby. I ta však rozhodně stojí za vynaloženou námahu, zejména pokud si svoji návštěvu naplánujete na poslední srpnovou sobotu, kdy se zde každoročně konají kulturním programem bohatě obsazené Slavnosti hraběte Šporka. Budete-li mít štěstí, spatříte našeho zámeckého pána na vlastní oči i s jeho krásnou chotí.

Spisovatelé, alespoň v našich luzích a hájích, nemají zdaleka na růžích ustláno. Poměrně snadné by bylo počítání, kolika z nich se daří psaním uživit a zabezpečit svoji rodinu. Ale nebylo tomu tak vždy. V dobách, kdy tento druh umělců čerpal své inspirace povětšinou ze srpu a kladiva, měli Ti pokrokoví dokonce i svůj zámek. Novodobá šlechta průkopníků rudých ideí vystřídala v propadlišti dějin zmizelé otrokáře a nastěhovala se do nádherného zámku nedaleko Prahy. Zámek Dobříš, architektonická perla širokého okolí, se tak stal němým svědkem budování lepších zítřků inkoustem a perem.

Dnes už je situace úplně jiná. Lepší zítřky jsou stále zítřky a inkoust s perem se dávno nepoužívá. Zůstal zámek a po mnoha desetiletích je přístupný všem, bez rozdílu povolání. Pojedete-li tedy směrem z Prahy na Písek, či Strakonice, udělejte si malou odbočku a toto místo rozhodně navštivte. Během několika málo okamžiků se tak dostanete do oázy ticha a klidu uprostřed francouzského a anglického parku, posetých množstvím působivých soch.

Rokokový zámek Dobříš pochází z období let 1745 – 1765, kdy přestavbu provedl Jindřich Pavel Mansfeld. Jeho dcera se provdala za příslušníka rodu Colloredo a tak vznikl rod Colloredo – Mansfeld, který zde pobýval až do roku 1942, kdy byl zámek vyvlastněn nacisty a po roce 1945 přešel do vlastnictví státu a byl používán jako Domov spisovatelů.

Od roku 1998 je opět ve vlastnictví rodiny Colloredo – Mansfeld, konkrétně Jerome Colloredo – Mansfeld.

Interiér zámku nabízí expozici 11 pokojů ve stylu rokoka a klasicismu. V areálu zámku je přístupná ukázka rokokové zahradní architektury, která svými květinovými ornamenty a stříhanými ploty navozuje atmosféru Vídeňského Shönbrunu. Přilehlá alej zastřešená mohutnými stromy, přímo vybízí k malému posezení na jedné z mnoha laviček. Odtud budete mít překrásný výhled na budovu zámku i zahrady. Vaší pozornosti jistě neunikne stavba na opačném konci zahrady naproti zámku. Působí jako průčelí další rozlehlé budovy s několika sochami podél venkovní zdi. Nenechte se ale zmýlit, jde pouze o krásně vyzdobenou stěnu, za kterou je pouhá oranžérie. A budete-li mít pocit, že lze vystoupit až na střechu této stavby a pokochat se pohledem na zahrady i zámek, vězte, že je to opět podobně šibalský kousek tehdejšího architekta. Jistě mu to ale rádi odpustíme, vždyť krásy je kolem přeci jen dost.

Pokud budete zámek Dobříš opouštět přeplněni dojmy, můžete je vstřebat malou procházkou kolem blízkého rybníka, případně tichou meditací v kostele Nejsvětější Trojice, který stojí přímo naproti zámku přes ulici. Jistě mi pak dáte za pravdu, že ať už jste do prohlídky zámku i jeho okolí investovali času sebevíc , rozhodně nebyl ztracený.

Víte, kde se narodil Kája Mařík? Že neexistoval? Ale neříkejte. Zeptejte se svých otců a matek, Ti Vám jistě poví o této nádherné dětské postavičce, jejíž dobrodružné osudy se odehrávaly právě v Mníšku pod Brdy a jeho blízkém okolí. A nikomu z nich tehdy ani trochu nevadilo, že se narodil pouze v představách zdejší rodačky Marie Wágnerové, která po celý svůj život psala pod pseudonymem Felix Háj.

Pokud budete Mníškem projíždět, možná Vás upoutá příjemné prostředí lákavě zásobené cukrárny na náměstí a krásný kostel Sv. Václava. Lehce by se tak mohlo stát, že pominete krásný zámek, který je vzdálen snad jen 50 metrů.

Povznesen nad městským ruchem stojí na nejvyšším bodě Mníšku pod Brdy na skále nad zámeckým rybníkem. Ve středověku stála na tomto místě tvrz, plnící důležitou úlohu ochrany kupeckých karavan, které tudy procházely po Zlaté cestě, vedoucí z Bavor do Prahy. Za vlády posledních Přemyslovců sloužila tvrz jako lovecký hrádek, na který byla přebudována. V průběhu třicetileté války byl z velké části zničen švédskou armádou, ale v rukou dalších majitelů, zejména Engela z Engelsflussu, Unwerthů a Pachtů z Rájova rozkvetl a v mnohém převýšil svojí původní krásu.

Co nedokončili švédové, o to se postarali po druhé světové válce naši spoluobčané. Zámek byl podle tehdy rozšířeného zvyku vypleněn a nakonec skončil v majetku Ministerstva vnitra, které zde uchovávalo část citlivých archivních materiálů. Od roku 2000 je zámek v majetku Státního památkového ústavu Středních Čech a od té doby zde pokračují rozsáhlé rekonstrukční práce.

Ačkoliv je zámek čtyřkřídlý, má zcela překvapivě pouze tři věže. Interiér skrývá 65 pokojů a při vstupu do areálu zámku projdete kovanou branou, která je střežena dvojicí lvů.

Velmi zajímavá je v současné době právě expozice autorky literární postavy Káji Maříka. Na několika panelech obsahujících množství dochovaných fotografií a korespondence, se dozvíte mnohé o této nesmírně zajímavé ženě. Zapomeňte na chvíli na své okolí a ponořte se zcela do jejího osudu, tužeb a snů. Možná pak budete Mníšek pod Brdy i zámek vnímat úplně jinýma očima. A když si pak v cukrárně dáte kávu, nebo čokoládový dort a v klidu budete vstřebávat zážitky dne, kdo ví, třeba se odněkud vynoří ta malá, roztřapená hlava malého neposedy, který i když jen na stránkách několika knih, přesto občas vstoupí i do naší reality. Tak se dívejte, pozorně sledujte a pokud ho uvidíte, odpusťte mu jeho dětskou rozjívenost, děti už prostě občas bývají takové.

Budete-li se ještě do konce letošní letní sezóny toulat severovýchodem Středočeského kraje, možná Vás Vaše toulavé kolo, nohy či motorový kamarád dovedou do nevelké obce jménem Loučeň. Nacházející se mezi Mladou Boleslaví a Nymburkem, již z dálky upoutá Vaši pozornost Loučeňský hřbet, který nejprve plaše, ale pak v plné kráse před Vašimi zraky odhalí dominantu zdejšího zámku.

Ukryt na území neznámé obce, zahalen do zeleně rozsáhlého parku, nabízí všem příchozím nejen prostor ke klidnému odpočinku, ale i zajímavou exkurzi do své vlastní historie. Nenechte se odradit velikostí Loučeně, nepomiňte toto místo alespoň bez krátkého zastavení. Věci krásné a setrvávající po dlouhou dobu v našich srdcích, nezáří povětšinou leskem do širokého okolí. Často tiše čekají na ty, kteří se i přes nenápadné vzezření přesto vydají k jejich bližšímu prozkoumání. Nuže, přijměte mé pozvání na malou prohlídku.

První zmínky se o osadě Loučeň a kostelu Nanebevzetí Panny Marie, datují od roku 1352. V pozdějších letech se toto místo rozrostlo o vrchnostenský dvůr, pivovar a malou tvrz. Svůj rozmach však Loučeň spojuje až s přechodem do vlastnictví hraběte Karla Arnošta z Valdštejna, který jako vysoký dvorský hodnostář zdědil kromě jiného majetku i tuto obec. A protože usiloval o vybudování dostatečně reprezentativního sídla, které by odpovídalo jeho postavení u dvora, za vydatné pomoci císařského architekta Františka Maxmiliána Kaňka zahájil výstavbu zdejšího zámku. To už jsme ale v roce 1704.

V pozdějších letech se zámek dostal přes jeho synovce, hraběte Jana Josefa, dále přes Josefovu dceru a další a další hraběnky a hrabátka do vlastnictví řezenského knížecího rodu Thurn – Taxisů, jejichž příslušník Maxmilián Josef založil českou větev tohoto rodu. Thurn – Taxisové pochází původně ze severní Itálie a svůj věhlas, bohatství a šlechtické tituly získali podnikáním v oblasti poštovních služeb. Zajišťovali poštu pro římské papeže i rod Habsburků a to již od 14. století. Jako první například zajistili stálé poštovní spojení mezi Vídní a Bruselem a později i mezi dalšími evropskými městy.

Na svém panství Loučeň se Thurn – Taxisové poctivě starali i o své poddané. Jako jedna z prvních u nás zde byla zřízena škola, pošta, útulek pro nemocné a sirotčinec.

Ačkoliv se knížecí rod snažil po všech stránkách a v rámci tehdy zavedených zvyklostí pečovat o svěřené obyvatelstvo, přece jen přišla doba, kdy byl vyhnán. Druhá světová válka vštípila do mysli většiny našeho národa odpor ke všemu německému a tak rod Thurn – Taxisů byl z tohoto zámku odsunut a zámek zkonfiskován.

Revoluční gardy a místní obyvatelstvo rozkradlo a poničilo část významných sbírek i cenného inventáře. Po roce 1949 byl zámek předán do užívání Ministerstvu dopravy za účelem rekreace a školení zaměstnanců.

V roce 2000 se zámek stal majetkem Loučeň a.s., která zde za podpory fondů EU provádí nákladné a zevrubné opravy a rekonstrukce. Jejich součástí byla zejména modernizace hotelu, který byl nazván po prvním příslušníku české větve rodu Thurn – Taxisů Maxmilián. Dále je upravován park, přilehlé domky a zejména interiér zámku. Na základě dobových seznamů a fotografií, je na toto místo sváženo vybavení, které bylo po celá desetiletí rozmístěno v nejrůznějších expozicích. Tam, kde již původní inventář neexistuje, vyrábí se věrné kopie.

V areálu zámku najdete několik zajímavých míst. Jako první Vás jistě upoutá zámecký anglický park. Přístupný je od 7.7.2007, ale počítejte s tím, že zejména labyrintárium bude svoji úlohu plnit až v dalších letech. Již dnes se ale můžete potěšit mnoha krásnými a košatými stromy, romantickými mýtinami zvoucími k rodinnému pikniku a několika sochami a kašnami.

Rozhodně si však nenechte ujít prohlídku zámeckého interiéru. Průvodcem Vám bude muž, který na sebe převzal roli posledního zámeckého komořího a tak budete mít místní historii včetně některých pikantérií z první ruky.

I když v plné kráse úplné vybavenosti se zámek zaskví 18.8.2007, je zajímavé absolvovat tuto prohlídku v době, kdy je interiér instalován. Taková příležitost se již nikdy nenaskytne. Pokud se tedy dostanete do těchto míst, neváhejte a vstupte do přívětivé atmosféry loučeňského zámku. A než se odtud vrátíte zpět domů, nezapomeňte se dosyta pokochat úžasnými pohledy do širokého okolí. Bude – li ten den pálit slunce více než snesitelně, nevěšte hlavu. Nedaleko vstupu do zámeckého areálu je restaurace, sousedící s rájem zmrzlin Korádo. A věřte mi, budete velmi mile překvapeni. Se smetanovým či ovocným chladivým pohlazením Vám loučeňský zážitek ze srdce jen tak nezmizí. A je to dobře, vždyť takových míst jako je Loučeň, je třeba si nejen vážit, ale také je osobně poznat.