Autor: Kolektiv Cestou-Necestou.com

4. den 7. července – sobota

Znovu sušení * Akční sestup k Dachstein Sudwandhutte * Závěrečná párty u jezírka

Při návratu na Hunerkogel si nás turisté s obdivem fotí, určitě si říkaj, co to tady je za profi-výpravu. Batohy jsou na svých místech v šatně a tak začíná další etapa sušení na záchodě. Docela to byla fuška, 14 kusu bot, do toho ponožky, se divím, že jsme ten sušák na záchodě neodvařili – jel víc jak hodinu na plné obrátky – dokonce nás ani nikdo nevyhnal. Ještě pro lepší sušící účinek bylo ideální narvat do bot papírové ubrousky, které jsme si též na záchodech snadno obstarali.

Dále jsme zjistili zajímavou věc – není problém vařit v místnosti s čidly proti požáru. Zcela bez problému jely oba naše vařiče naplno bezmála půl hodiny zahřívajíc naše ešusy plné dobrůtek. Trošku jsme se obávali, že by se naše vysušené boty po spuštění automatického hasicího systému znovu proměnily v gumáky, ale naštěstí jsme se v klidu mohli nabaštit a vychutnat si i kafíčko.

Pro jistotu necháváme na sobě ještě sedáky a jdeme hledat cestu, kudy se přiblížíme k autu, které je kdesi dole na parkovišti na jižním svahu Dachsteinu. Vpředu lanovky je perfektní vyhlídka na okolí, ale opravdu nechápeme, kudy teď máme jít. Vidíme tam dole nějaké kretény, kteří se vynořili z pro nás záhadného místa, ale tama snad nepůjdeme… hledáme tedy cestu, kudy půjdeme my a ejhle – stačí se to k místům, odkud se vynořili ti machři v přilbách a opascích plně obsypanými karabinami… co to má asi znamenat?!?

Blížíme se k okraji skály a… kurva… co to je? Kam to lezeme? Sešup jak prase, natažené ocelové lano, ferraty a adrenalin, který se výstupu na Dachstein nedal přirovnat. Dokud bylo lano, na kterém jsme se jistili úvazem, bylo vše v poho. Horší, když byly úseky, kde bylo lano totálně zasněžené a nedalo se jistit. Taková místa jsme překonávali opravdu raději pomalu a velice opatrně, protože využít služeb místní horské služby, i když jsme je měli předplacené, nechtěl nikdo. Předbíhají nás Češi, v daleko lepší kondičce a výbavě než jsme byli my – ale nebyli tak akční jako my – šli na lehko bez báglů a doporučili nám Lídu odvolat. Ona sněhová pole, kde se nedalo jistit, byla opravdu o hubu.

Lída s Liborem se tedy vrátili a sjeli si celý masiv lanovkou (super zážitek, ale museli si nejdříve vyžebrat pár eur, protože už sami tolik dohromady neměli – 18 Eur/os) a my se pomalu sesouvali do nižších a nižších částí stěny. Sestup na bezpečné místo nám trval asi hodinu. Za sebe můžu říct, že jsem měl ze sestupu opravdu respekt a dával jsem si sakra bacha při každém kroku – na každý krok ale nebylo vidět – padaly nebo mlžily se mě pořád dokola brejle, zároveň mě padal foťák a zacláněl mě při výhledu na železa pode mnou, dále jsem měl krátký úvaz, no – ale dali jsme to všichni. Obrovská zkušenost.

Po serpentýnkách klesáme dál a na chatě Sudwandhutte vyhlašujeme povinnou pivní zastávku. Počasí se konečně při sestupu umoudřilo a světe div se – vynořil se nám i sám veliký Hoher Dachstein. Jediný, kdo ho neviděl, byl Jakub, který si byl zrovna kupovat pohlednici, aby věděl, jak Dachstein vypadá. Telefonem se s Liborem domlouváme, ať jdou s Lídou napřed, že se potkáme až u auta, že se na chatě ještě asi 20min zdržíme. Zdrželi jsme se pak ještě asi hodinu, nádherné výhledy, nechtělo se nám jít dál a opouštět tyto krásné hory…

No nic, hecujeme se, že si při první další zastávce pochutnáme na Studentské pečeti a pokračujeme v klesání. Příroda se neuvěřitelně mění, skalnaté svahy nahrazují pastviny, lesy, dole šumí potok, ke kterému se nezadržitelně blížíme a jak se tak blížíme, cítíme, že i naše expedice se blíží ke svému závěru. Pořád se ještě ohlížíme za nyní již odkrytým Dachsteinem a zastavujeme na občasné fotozastávky. Špičková mj. byla při západu slunce, kdy byl Dachstein neuvěřitelně nasvícen. Kolem 21h jsme konečně u auta, kde nás už netrpělivě očekává Libor s Lídou s načatou čokoládou a připravenou večeří.

Nápady některých členů našeho expedičního týmu spát na zemi před zastávkou autobusu nebo postavit stan na kamenitém parkovišti hned u silnice jsme těžce odsoudili a vyhecovali je na závěrečnou párty u jezírka vzdáleného asi 5 minut odsud. Z Megana z tajné kapsy vytahuju 2 plechovky Krušovic a za pár minut už stavíme stany na krásném zeleném trávníku a užíváme si poslední společné noci v horách. K dokonalosti párty nám chybělo víno a vodní dýmka, věci, které byly ukryté v druhém autě odpočívajícím v Hallstattu. No – nemůže být vše dokonalé.

Dlouho do noci Cody vaří různé dobrůtky a my zalezlí ve stanech spokojeně pozorujeme nádhernou hvězdnou oblohu a koštujeme z Codyho kulinářského umu.

5. den 8. července – neděle

Dopolední rozjímání u jezírka * Přesun do Mikulova * Brno

Poslední noc hodnotím jako nejlepší – opravdu kouzelné prostředí, ráno se opět pochlubil holomek Dachstein – zase nám ukázal to, co jsme zblízka neviděli a proč se sem jednou budeme muset vrátit. Tým A si mohl ještě v klídku polenošit a pospat, zato tým B měl plné ruce práce s balením a s přesunem do Hallstattu, kde bylo zaparkované pólo. Kocháme se, lenošíme, kecáme s turisty, kteří chodí kolem nás, zjišťujeme, že Rakušané jsou docela příjemní lidé.

Při balení stanu došlo k malé tragédii – napnutý stanový prut se vyšvihl a trefil Codyho přímo do levého sklíčka brejlí, které okamžitě prasklo a odlítlo a část skla zůstala Codymu v oku – naštěstí se to vyndalo a je to snad v pořádku, ale mrazilo mě při tom, když jsem to viděl na vlastní oči… fuj!!! Vysedáváme na lavičce ve stínu u jezera a děláme mé anglické testíky a vaříme poslední dávku kávy. Kolem poledního konečně přifrčí zpět Roman, takže nasedáme a vzhůru na Moravu. S týmem B se setkáváme na dálnici směr Vídeň na dohodnuté benzínce. Tým B se ukázal s mírným zpožděním, koupačka v Hallstattu a procházka městem něco zabere.

Tentokrát se nám geniálně povedlo odbočit na tom správném místě a docela snadno jsme se vyhnuli Vídni a za pár hodin už jsme byli na první benzínce v ČR, kde jsme do úplně prázdné nádrže (už jsme fakt jeli jen na výpary) mohli cáknout trochu nafty. Krátká přestávka u Lukášků, kde jsme Peškům otrhali meruňku a za chvilku se už všichni loučíme a přemýšlíme, kam to bude příští rok – ještě pořád máme v záloze Maťák.

Snad už jen poznámka, Libor našel nový zajímavý výjezd z Purkyňové ulice a to od Lukášků doprava – nevím, jak to tam projel, jestli vůbec, od té doby jsem Lídu, Libora ani Codyho zatím neviděl.

Sušení ve stanici Hunerkogl * Hledání Dachsteinu * Bloudění v mlze * Výstup * Hle, Dachstein je jinde * Návrat na Hunerkogl

Super – stan vydržel nápor větru a dokonce i déšť – propršelo (nebo prosněžilo?) skoro celou noc, ale ráno se udělalo fakt hezky. Na obloze spousta modrých nadějných fleků, občas sluníčko a kolem nás spousta lyžařů a běžkařů. Rychle balíme stany, ať můžeme co nejdříve vyrazit a v rychlosti ještě sušíme v lanovce na hajzlíkách boty. Zjistili jsme, že tam mají fantastický výkonný sušák na ruce se speciálním „náhubkem“, který se akorát vlezl do boty. Na čtyři cykly (stiskem kouzelného tlačítka) byla bota nádherně vysušená, dva cykly na ponožky a vzhůru do hor..

V šatnách lanovky necháváme batohy a vyrážíme jen na lehko znovu navázáni na jedno lano vstříc Dachsteinu. Holomek se ale skryl do mlhy. Opravdu se dá říct, že bloudíme v mlze. Vzpomínáme na Járu Cimrmana, Výstup po ledovci ke stěně Dachsteinu jak překračoval 70. rovnoběžku a navštěvoval Petrohradskou ermitáž. Předbíhají nás dva chlapci a nečekaně odbočují doleva. Koukáme do mapy a odhadujeme kam v té mlze jít dále. Vyrážíme nějakým směrem po částečně vyplužené trase pro běžkaře, ale zase bloudíme, je kolem nás akorát mlíko. Trošku se odkrývají okolní kopce a odhadujeme, kam zabočit. Za chvilku se kolem nás znovu prohnali Ti dva borci, kteří také Dachstein hledají a zdá se, že ani oni si nejsou zcela jistí, kde je.

S Romanem se shodujeme, že tamten kopec vlevo vypadá jako ten, který máme zdolávat (něco podobného jsme viděli na internetu), ale jsme ostatními členy přehlasováni, že je to zcela jistě tamten druhý kopec, ke kterému se blíží i ostatní výpravy. Tož přeskakujeme jednu ledovcovou puklinu a už stojíme pod kopcem a díváme se na krásnou ferratu, která vede až někam nahoru na Dachstein. Členové ostatních výprav znají pravidlo, že kdo dřív přijde dřív mele, takže vyrážíme na průzkum skály jako první. Počasí je katastrofální, dneska tu před námi určitě ještě nikdo nebyl a v předchozích 2 dnech určitě také ne. Fouká vítr, drobně prší nebo sněží, už sami ani nevíme. Zdoláváme skálu a čekáme na ostatní, když se před námi na chvíli ukáže nějaký ještě vyšší kopec, než ten na kterém stojíme.

Od jiných borců, kteří to tady zdá se již dobře znají, se dozvídáme, že je třeba ze skály druhou stranou slézt na další ledovec a pak podél se vyšplhat k další skále a teprv pak se vydrápat na Dachstein. Zkoušíme to, ale je to nebezpečné a někteří z nás by to asi nedali. Vracíme se zpět a za Dachstein prohlašujeme kopec kousek od nás, který ještě v rychlosti za děsného větru zdoláváme. Hurrrááá – Dachstein padl, jsme borci. Ještě vrcholová fotka a vzhůru zpět dolů na ledovec. Připíjíme z pleskačky na náš super úspěch, dáváme bidýsku a už se zase vážeme na lano a vracíme se zpět k Hunerkogelu.

Počasí se vylepšuje, ale Dachstein stále vidět není, je kompletně zahalen v mlze. Proti nám chodí davy turistů a zděšeně se na nás dívají, když vidí, že jsme navázaní na laně, cepíny v rukách, mačky… opravdu to tam na takovou výbavu asi nebylo – dokonce by se dala celá cesta jít i bez maček, protože ledovec byl celý zasněžený čerstvým sněhem, takže to vůbec nepodkluzovalo. Ale v rámci tréningu jsme si aspoň vše řádně vyzkoušeli a jsem tomu rád. A ještě jsme pomohli aspoň chvílu nést Liborovi lano.

Při návratu na Hunerkogel si nás turisté s obdivem fotí, určitě si říkaj, co to tady je za profi-výpravu. Batohy jsou na svých místech v šatně a tak začíná další etapa sušení na záchodě. Docela to byla fuška, 14 kusu bot, do toho ponožky, se divím, že jsme ten sušák na záchodě neodvařili – jel víc jak hodinu na plné obrátky – dokonce nás ani nikdo nevyhnal. Ještě pro lepší sušící účinek bylo ideální narvat do bot papírové ubrousky, které jsme si též na záchodech snadno obstarali.

Krippenstein * Schilcherhaus * Sprška * Sněžka * Sušení v Simonyhutte * Přesun k ledovci * Hunerkogl * Přespání na ledovci * Vichřice, sníh, déšť

Celou noc venku zuřila bouřka, ale ráno se udělalo hezky, sluníčko a celý dachsteinský masiv jsme měli jako na dlani. Rychlá snídaně a v půl jedenácté se vydáváme konečně na další cestu. Před startem ještě chvilku sledujeme vrtulník, který přivezl nějaké dělníky, nejspíš do práce – takové alpské MHD. Klesáme dolů k lanovce Gjaidalm (1791 m) a děsí nás pomyšlení, že to budeme muset znovu vystoupat. Cestou proti nám jede onen nesympatický stařík ze včerejška, tentokrát však usměvavý, jel do prudkého kopce proti nám na čtyřkolce tažené huski spřežením.

U Gjaidalmu potkáváme rakouské důchodce v polobotkách, jak akorát nasedají na lanovku a jedou nahoru na Krippenstein, asi do Lodge na oběd. My pokračujeme dále a u chaty Schilcherhaus dáváme trochu oddech. Okolní krajina je moc pěkná, v dáli jdou slyšet pasoucí se ovečky… a nejsou to ovečky ani pan Lorenz, jsou to krávy. Stoupáme a u rozcestníku vybíráme tu méně namáhavou, zato o půl hodiny delší tří hodinovou procházkovou trasu nosičů k Simonyhutte. Rakouští nosiči jsou asi velice zdatní, protože jsem si nedovedl představit sám sebe v jejich kůže a nést tu na zádech nějaký větší náklad k další chatě, cesta byla místy dost akční. Můj 15ti kilový batoh mě docela stačil.

Začíná pršet. Počasí není nijak valné, mlha, okolní kopce mizí z dohledu. Místy padají malé kroupky. Ti co nemají gelanotz jsou během chvilky mokří, my s teflonovým zátěrem jsme odolávali tak hodinu, než jsme byli durch. Brodíme se sněhem. Stále stoupáme, vítr, v dáli vidíme nějakou chatu, pochybujeme, že by to mohla být ta naše, stále stoupáme, v botech pěkně čvachtáme a ejhle – chata na obzoru – ještě odsunout dveře a jsme zachráněni – vivat Simonyhutte.

Převlékáme se do suchých hader a ty mokré, včetně ponožek a bot, dáváme do sušárny, kterou dobře rozhicovali, takže během těch třech hoděk, co jsme v chatě strávili, jsme se komplexně prosušili. Za vtipných 10 Eur za konvičku čaje a 3,5 Eura za misku teplé polévky s divnou houbovitou hmotou jsme se pěkně rozšoupli. Než jsme si však objednali, zažili jsme vtipnou příhodu se sháněním místa u očíslovaných stolů a pod heslem „Chyť si svého číšníka“ jsme si chytli pěkné místo u šestky. Po třech hodinách popíjení jednoho hrnku čaje a po partičce zviřátkového pexesa zjišťujeme, že venku přestalo pršet, takže můžeme v znovu vyrazit a to dokonce i v suché výbavě, které nám mezitím pěkně vyschla.

Na verandě chaty probíhá přípravná akce „Obleč si svůj sedák“, ale ještě že jsme měli s sebou Libora a Honzu, kteří nás do nich navlíkli, sami jsme se nebyli schopni zorientovat, co je předek, zadek, spodek… byl to docela dobrý nápad, se nachystat na ledovec už tady v teple, páč jsme pak nemuseli experimentovat pod ledovcem – víme (podle internetu na chatě a Medarda Online), že kolem 19–20h má začít zase pršet, takže musíme to stihnout dorazit až nahoru za sucha…

Kolem 17h tedy vyrážíme, nejdříve zase trochu klesáme, stoupáme, cesta vede většinou sněhovými poli a po šutrákách. Ledovec už máme na dohled, ale ještě stále k němu nesměřujeme, dokud to jde po kamenech…

Tak jsme u ledovce, Libor vyndává z batohu lano a libuje si, jak má bágl najednou lehký. Nasazujeme mačky, někteří členové týmu nadávají a zkouší různé metody násady, ale bez úspěchu, Libor ale zasahuje a ledovcové nováčky poučuje. Navazujeme se na lano a už stoupáme. Libor vepředu, já na ochozu (měli jsme jen dva cepíny) a stoupáme jako čuníci pěkně za sebou. Cesta je docela prudká, ale v mačkách to byla pohodová procházka. Občas odbíhám na laně do boku a dopředu abych udělal nějakou reportážní fotografii. Fantastické okolí

Znovu máme docela mokro v botách, ten rozbředlý sníh je skutečně moc i pro kvalitní šůty. Konečně vidíme vrchol dnešního putování a pomalu vyhlížíme místo, kde by se daly postavit stany. Výborně, jsme na vrcholu, nejen našich sil, ale i stanice lanovky Hunerkogl (2.700m). Zouváme mačky, odpojujeme se od lana a utíkáme do tepla lanovky. Naštěstí bylo zavřeno, takže je rozhodnuto – stavíme stany. Kousek od lanovky je taková ideální terasa, rychle vyšlapáváme místečko pro 3 stany, ale v tom hnusném větru moc stavět nejde. Tyčky se prohýbají, plachty lítají, byla to opravdu zábava stany erektovat. Nakonec jsme stan přivázali na jedné straně k zábradlí a na druhé zajistili cepínem.

Rychle s Romanem zalézáme do tepla našeho stanu a já rychle vytahuju spacák a schovávám nohy do teplíčka. Roman necítil prsty ještě asi půl hodiny. Jako příprava na Patagonii dost dobré. Dáváme baštu a zjišťujeme, kolik máme vody. Tým Cody&Jakub nám připravili exklusivně silné kafe a čaj, takže jsem dlouho do noci nemohl usnout. Tak jsem poslouchal, jak si vítr se stanem pohrává a tajně doufal, že se jeho směr nezmění, protože jsme byli chycení vlastně jen onim jedním cepínem, který držel celou plachtu stanu.

Úvod do příběhu – jak jsme plánovali…

Letošní alpská expedice by se dala shrnout následující větou: „Jak jsme testovali alpské sušáky bot“. Počasí nám opravdu moc nepřálo, i když katastrofické scénáře Medard Online / Wetter Zentrale se naštěstí nekonaly. Z původních osmi nadšenců odpadl Franta „Bolavá Huba“, který expedici a její kroky řídil z Brna a pomocí internetového spojení předpovídal vývoj počasí a prognózy do dalších dní – jeho depresivní zprávy, ve kterých nechybí slova jako sprška, voda, sníh a podobné sprosťárny se vyplnily naštěstí jen částečně.

Tým A dorazil do Mikulova jako první a jako první začal u Lukášků na terase ochutnávat špekoně a červené. Tým B (šedé pólo) dorazilo s mírným zpožděním, opožděný Cody dorazil kolem půlnoci. Svou účastí na předodjezdové párty nás překvapil především Sátilík, kterého už většina z nás považovala za mrtvého, neboť poplašné zprávy o jeho zdravotním stavu se šířily rychlostí blesku.

Asi do druhé hodiny ranní jsme se „radili“ o dachsteinském treku a bílé víno a dýmka se spešl tabákem Al Faker – no opravdu jsme si pochutnali, veilce, vielce, velcie, ehm velice. Holt Mikulov, naše čerpací stanice.

1. den 4. července – středa

Přesun na místo určení * Hallstatt * Gosausee * Nocování v luxusní rozestavěné stanici lanovky

Po ranní terasové snídani kolem 10h konečně vyjíždíme směr Alpy. Tým B (Libor s Lídou a Honza – šedé pólo) na poslední čerpací stanici v ČR ještě dobírá plnou nádrž, tým A (ve složení Roman, Jakub, Cody a já – modrý Megane – díky Prochy) zkouší už asi desátou verzi kódu do autorádia (Prochyn šwára nám nepřál a resetoval nám autorádio, které si bez čtyřmístného kódu ani neškrtne). Vyzkoušeli jsme všechny kódy, které jsme našli v přihrádce, různé významné roky, SPZ auta, všechny známé výšky Dachsteinu, satanská čísla, postupky, nuly, hodinové časy… no nebudu napínat – rádio se celou cestu nekonalo. Schloss Schönbrunn

Abychom se vyhnuli Vídni, měli jsme s sebou speciální itinerář, kde bylo popsáno, jak se Vídni vyhnout. Naneštěstí se tento itinerář ztratil a Jakub ho nedokázal najít (našel se až znovu v Mikulově za pár dní). Nevadí, máme ještě GPS navigaci – žel rakouské silnice jsou lemovány hustými větrnými věžemi, které asi rušily signál z družice, takže se nám ho nepodařilo vůbec chytit. Hurá – těsně před Vídní máme konečně signál – ha pro změnu zjišťujeme, že náš TomTom nemá mapu Rakouska. No to bychom měli, vracíme se zpět k papírové verzi mapy Rakouska 1:500.000. Samozřejmě jsme tu zásadní odbočku (za Billou doprava) minuli, takže bloudíme skrz centrum Vídně, ale zdá se, že jedeme relativně správně. Po hodinovém zdržení se ve Vídni a prohlídce Šénbrůnu zastavujeme na čůrací na dálnici směr Linz. Prima, po 2,5 hodinách jsme ujeli už 100 km.

Zadáváme další kódy do autorádia a pomalu se blížíme našemu cílovému místečku. Škoda že je dostatečně hnusně na to, abychom se kochali krajinou raději z auta. Odpoledne konečně přijíždíme do nádherného městečka Hallstatt, do kterého se vjíždí dvěma tunelama. Jedním obyčejným a druhým zázračným. Zázračný tunel má tu vlastnost, že po jeho projetí přestane pršet. Toto se nám stalo dnes a úplně stejné překvapení nás pak čekalo i další den. Zázrak. Gosause – pohled k ledovci

Projíždíme městečko a u jezera hledáme místo na přespání. Nakonec padlo chlapské rozhodnutí, mrkneme se ještě k jezeru Gosausee. Cestou jsme zahlédli pár dobrým míst na přespání. Gosausee nás nadchlo, překrásné jezero, v pozadí hory – po krátkém pikniku začíná trošku pršet, takže fotíme poslední fotky a kolem potápěču, vracejících se z akce, se vracíme k autům a vyrážíme hledat místečko na přespání.

Původní návrh týmu B tým A zavrhl, ale objevili jsme jinou zavřenou chajdu u které však marně pod rohožkou hledáme klíče. Vracíme se zpět k autu, ale začíná docela solidně pršet, takže vedoucí tým A zůstává takticky v autě u vína a dobrůtek další půlhodinu, zatímco průzkumníci týmu B se šli ubytovat. Déšť na chvilku ustal, rychlá akce a hle, už jsme také schovaní pod stříškou nově se stavící stanice lanovky. Dokonce jsme tu našli i něco jako matrace, takže vaříme nějaké bašty a kolem desáté uleháme do postýlek a ještě jednou si pročítáme Frantovu semesku o počasí, jak asi bude zítra. Vypadá to ale na jeskyně – pro jistotu si ale chystáme naše outdoorové vybavení a kropíme je sprškami impregnace – hlavně speciální Codyho šusťákovku a mé kšandové kalhoty, které po prvním promoknutí zadrží déšť na 5 minut… grrrr

2. den 5. července – čtvrtek

Lanovka Dachsteinseilbahn * Jeskyně Mammuthohle * Sprška * Krippenstein * Přespání na chatě

Kolem osmé hodiny nám do ložnice vlezl jakýsi dělník, ale jen se usmál, protáhl se kolem našich postelí, odemkl si dveře zabarikádované našimi batohy, vzal si nějaké nářadí, rozloučil se a vyrazil do práce. Spíme dál, ale týmy jsou masírováni myšlenkou, že dělník vyrazil pro policajty a přemýšlelo se, kolik asi vyfasujeme let za vloupání se do otevřeného objektu…

Chvilku prší, chvilku neprší, kopce, které byly včera ještě vidět, dnes již vidět nejsou. Využíváme hluchého místa, přesouváme se k autům a za deště přejíždíme do Hallstattu k lanovce Dachsteinseilbahn a k jeskyním. Po zjištění, kolik lanovka stojí vyrážíme za mírného deště zdolat kopec po vlastních. V závěsu máme další českou bandu, která také odmítá za lanovku platit. Motáme se kolem bagrů, až se konečně dostaneme na pěknou lesní cestu a les se nám začíná líbit až do místa, kde jsou přes cestu policejní pásky s nápisem „verboten“. Tak jsme došli. Zrovna teď musí budovat a opravovat trasu nákladní lanovky… Byli jsme přesvědčeni vyrazit dále, když v tu jsme opět masírováni myšlenkou, co když nás chytnou cajti, a kolik je pokuta a jak jsou čistá vězení…

Tož se vracíme zpět a v plánu je jet do jeskyně lanovkou, pak se opět vrátit dolů a zase někde přespat, protože má být dle předpovědi stále hnusně… Naštěstí se mě podařilo většinu zmást a přesvědčil je, že jeskyni sice uděláme, ale pak už když budeme nahoře tak proč nevyrazit rovnou do terénu? Po promyšlení všech variant jsme se jednomyslně shodli na té nejlepší – jedno z aut se přesune na jižní stranu dachsteinského masivu a druhé zůstane zde v Hallstattu. Libor s Romanem, naše auto spojky, vyrazily schovat auto na jižní svah (asi tří hodinové zdržení) a naše pětka vyrazila zdolat přeplněnou lanovkou za bratru 9 Eur (na stojáka jak v Brně v šalině) mamutí jeskyni. Roman s Liborem měli pak za tři hodiny šalinu skoro prazdnou, to se nechce skoro ani věřit. Jeskyně: krása, za sebe můžu říct, že jsem byl nadšen. Sice žádná krápníková výzdoba, ale zato obrovské prostorné dómy, fakt paráda. Trochu šokovaní jsme byli stínohrou – kromě pohledné „shadow woman“ promítali i nákupní vozík a další kraviny – asi něco pro Rakušáky.

Kousek od vchodu do jeskyně pořádáme piknik a připravujeme síly pro výstup od lanovky (1.346 m) k chatě Krippenstein (2.074 m), kde máme sraz s Liborem a Romanem. Převýšení 700 metrů je docela znát, takže se trochu vysvlékáme. Počasí nám zatím přeje – neprší. Dostáváme se do cca 2000 m, kde jsme narazili na zavřenou pěknou chatku – v podobné jsme vloni spaly pod Hochalmspitze. Zdá se, že ve zdejším kraji není zvykem otvírat „Shelter“ pro veřejnost, ale je zapotřebí dole nafasovat klíče.

Jak z Pána prstenů se před námi v mlze objevuje obrovské mýtické jezero, ale po opadnutí mlhy jsme zjistili, že se jedná o louži v průměru 15ti metrů, což nás těžce zklamalo. Stoupáme a krom deště na nás útočí sníh a kroupy. Podle cedule zbývá k chatě 45 minut, za 20min jsme ale naštěstí tam. Ukazatele tu mají pro důchodce.

Zase se na chvilku udělalo pěkně pomalu se nám odkryly všechny kopce v okolí. Začíná nás to trochu děsit, protože Dachsteinský masiv je daleko před námi a musíme pokořit údolí, které je pod ním, vůbec si netroufáme odhadnout, jestli to stihneme, do toho ty depresivní předpovědi počasí…

No nic, dělá se zase škaredě, začíná poprchat, jdeme se schovat do chaty s honosným názvem Lodge, která stojí jen kousek od stanice lanovky. Trošku nás překvapilo, že je hotel zcela prázdný, ale pingl (rokér – pouští samé pecky – Nirvánu, Nehty, Placebo,…) byl sympaťák a čaj i polévku uměl připravit skvěle. Za chvilku tu byli i Roman s Liborem, takže náš tým byl opět po půl dni kompletní, tak na shledání dáváme za 3 euráče ještě pivko a rockér nám ukazuje na podrobné mapě, kam se vydáme zítra. Prý to je strašně blízko, ale sám tam ještě nikdy nebyl, ale teoreticky to zná. Lída u rockéra vyjednala velice výhodné ceny za ubytování a z původně navrhované ceny 20 Eur jsme se dostali na pěknou cenu 8,5 Eur na osobu se spaním na postýlkách. Nesympatický stařík nám zakázal na pokoji vařit, tož jsme si dali jen studenou obloženou zem, ale stálo to za to, těch dobrůtek…

Kolašín a okolí

15. den – 13. 8. – pátek

Opravdu vydařený pátek třináctého! Ráno je mi ještě hůř než v noci. Stále zvracím a průjem už se také hlásí. Tento den nazývám krizovým. Pavel má rovněž běhavku. Moje celodenní aktivita spočívá v tom, že stále odbíhám do křoví a pak se k řece umýt. Jinak ležím jak lazar, odháním mouchy a mravence. Je mi totálně zle. Jsem hodně oslabená, potíže mi dělá se jen zvednout z karimatky. Nemůžu nic sníst, maximálně pár lžiček čaje. Ale kluci se o mě skvěle starají. Dopoledně mě hlídá Roman, zatímco Pavel jde na výpravu do Kolašinu – pro toaleťáky a vodu. Cestou tam i zpět chytl stopa, takže mu to trvalo jen hodinu. Pak se střídá s Romanem a ten vyráží na výlet po kolašinských kopečkách. Vrací se kolem šesté. Vyprávěl, že výlet byl super. Párkrát si cestou zdříml – prostě když na něj padla únava, tak zalehnul :-). Z Kolašinu nám přinesl černý čajík, čokoládu a pro mě k svátku tři oříšky :-). (prý tři oříšky pro poserku)

Blbě mi je pořád stejně. Pája mě nutí, ať něco sním, ale i když jsem se o to pokusila, výsledek nebyl dobrý :-o. Kluci si vaří tentokráte sami a zdá se, že si celkem pochutnávaj. Zkouším aspoň suchý chleba (tu jejich hnusnou bílou veku), čaj a trošinku sunaru. No, nebyl to dobrý nápad! Nic z toho se v mém tělesném ústrojí dlouho nezdrželo. Ale zato se mi ulevilo! Spát jdeme celkem brzo. Kluci hrají karty, já sloužím jako stoleček. Ve spacáku mě hnedle dvakrát kousnul mravenec a Romana zase nějaká potvora do hlavy. V noci je děsné vedro.

16. den – 14. 8. – sobota

Ráno vaříme puding s extra dávkou kakaa a k tomu biscuity. Pomaloučku, polehoučku balíme. Už je mi celkem dobře, v břiše to sice pořád bouří, střeva bublají, ale jinak už zvládám i jiné aktivity než jen ležení a odpinkávání mravenců. Pavla i mě stále trápí průjem, Roman je v pohodě. Během dopoledne se začínají honit mraky, tak to naše hrabošení se a balení urychlujeme.

Krátce před jedenáctou vyrážíme do Kolašinu, odkud nám ve 20:58 hod jede vlak do Bělehradu – srbochorvatsky: voz za Beograd. Brodíme řeku a pak tři kiláky po silnici. Začínají padat kapičky deště, kapky, kapice, už prší, už lije a už je to totální slejvák. Pro zpestření lítají blesky a burácí hromy. Během třičtvrtě hodiny jsme v Kolašinu, a to jsem stihla i několikráte odběhnout do křoví ;-). Na venkovní kryté zahrádce v malé hospůdce se schováváme před deštěm – byl vytrvalý, lilo celé dvě hodiny. Pak vylézá slunko a začíná pařák. Sedáme do parku, sušíme se a obědváme. Kluky jsem poslala do tzv. „pekary“ na zákusek, aby dodatečně oslavili můj svátek. Dali si roládu jménem koláč na papírovém tácku s ubrouskem, prý asi týden starou. 😉

Poněvadž se moje střevní potíže opět ozývají, volíme následující řešení. Sedneme do Select baru, dáme si něco k pití a já mezitím využiju zdejších toalet. Kluci volí pivko, ale moc jim nejede, já mátový čaj. Mé první kroky poté, co shodím bágl na zahrádce hospůdky, směřují… hádejte kam? Jenže! Dveře, který byly minule otevřené, jsou tentokráte zavřeny. Zrada! Začínám s nimi lomcovat dopředu dozadu a nic. Polívá mě horko! Situaci zachraňuje číšník, položí mi ruku na rameno a ukáže, že dveře jsou zašupovací ;-)). Dopijeme pivka čaje a vyrážíme na nákupy – jídlo, ovoce, zelenina, dárečky…. Během naší nákupní horečky začíná pršet, tak zapadáváme do další hospůdky. Objednáváme čaje (mají pouze bylinkové) a kafe (bylo to spíše mini-pidi kafíčko – asi šetří vodou :-o) Silný slejvák nás vyhání z polokryté zahrádky dovnitř do hospůdky. Žgrundáme čajík či kafčo a mastíme karty. To jsme panečku udělali tržbu: třikrát 0,30 eur! Poznámka: záchod je úděsný, světlo svítí jen na chodbičce, takže nechcete-li být na WC zcela potmě, je nutné nechat pootevřené dveře. Platíme a opouštíme lokál.

Poslední nákupní záchvaty. Umytí zeleniny a přesun na nádraží. Je něco po sedmé hodině večerní. V čekárně vaříme francůzsků polévku, sledujeme projíždějící vlaky a tipujeme, jak velké zpoždění bude mít ten náš. V půl osmé chceme koupit 3 karte (to jako jízdenky), ale je nám řečeno, že nám to prodají až „posle“, tedy za půlhodiny. Krátce po osmé na nás pán za kasou pokyvuje, že můžeme přistoupit blíže. Platíme jako minigrupa (3 osoby) 27,3 eur z Kolašinu směr Novi Beograd. V prvopočátku jsme cenou šokováni. Čučíme na jízdenku a říkame „cožéééé????“ Kamarádi přeci jeli z Baru do Beogradu za 8 eur. Hm, jenže oni zřejmě uplatnili studentskou slevu. No, ale před dvěma dny nám tady jeden nádražák tvrdil, že jízdenka stojí 11 eur. Uvědomili jsme si, jak jsme blbí. On určitě myslel cenu za jednu osobu, kdežto my mysleli za tři! 😮 Nezbývá než udělat v peněženkách vítr a vyskládat na dřevo 27 euráčů. Logicky vzato – vzhledem k tomu, že ujetá vzdálenost bude více než 400 km, tak je cena OK. Pro sebe si tak představujeme, že vlak bude určitě poloprázdný a počítáme s minimálně hodinovým zpožděním.

A je tu!!! Pozitivní je, že má zpoždění jen čtvrt hodiny. Negativní – že je nacpaný k prasknutí! Nevešli jsme se skoro ani do uličky, natož do kupéčka. Takže máme „úžasné vyhlídky“. Šest hodin stání v uličce namísto chrupkání si v kupé. Během drkocání se „rychlovlakem“ nikdo z cestujících neubyl, naopak přistoupili další. Stojíme v uličce nasáčkovaní jeden na druhém, kufr vedle kufru, bágl vedle báglu…. Dostat se k WC je nadživotní výkon. Ještě štěstí, že jsem nadopovaná lékama proti průj…. Nabíráme zpoždění. Cesta se protahuje na osm hodin. Chvílemi postáváme opřeni lokty o okno, pak pokládáme do uličky srolovanou karimatku a sedíme na ní v malém prostoru mezi bágly a dveřmi kupéčka. Kdykoliv však někdo prochází, musíme stoupnout. Vypadá to následovně: 2 minuty sedíme, vztyk, 3 minuty sedíme, vztyk, 5 minut a vztyk, 1 minuta vztyk, výjimečně se poštěstilo 10 minut a pak zase vzhůru. S nachýlením se večera v noc procházejících aktivistů ubývá a my konečně můžeme v této nepohodlné pozici klimbat. Vedle nás stojí paní s dědouškem (on má berli a umělou ruku), naproti se v kupéčku vyvaluje obtloustlá rozežraná rodinka. Říkáme si, jak jsou bezohlední, že ho nepustí sednou, ale později si všímáme, že dědoušek nechtěl. Cesta je úmorná, zdlouhavá a ještě to znepříjemňuje uječenej přiopilej Srb. Snaží se zpívat! Příšernej zážitek!! Takové vytí! Úplně se mi z toho rolují uši! Kéž by mu vyplivly hlasivky. 😉

17. den – 15. 8. – neděle

Kolem páté hodiny ranní vystupujeme v Novem Beogradu a tramvají sedmičkou (za 12 jugoš dinárů/osobu) se přesouváme na hlavní železniční stanici. Sedm zastávek a jsme na místě. Rychlý útok na místní toalety a poté do parku, kde pořádáme snídaňový piknik. Jak dokonalé socky! 😉 Ale i čajík jsme si uvařili. No a holubi nám ho chtěli vysrkat, spíš vyzobat. Pája obdarovává žebračku, která mu moc a moc děkuje. Už jen utratit poslední dináry za pití, dobrůtky či toalety (samozřejmě, že se to týká zejména mě), zacálovat 70 dinárů za vpuštění k autobusům a kolem čtvrt na osm stojíme na stanovišti číslo 37, kde čekáme na příjezd naší Lasty. Už se řítí. Klasicky platíme 1,5 eur nebo 50,- Kč za bágl a nasedáme. Jsou trochu zmatky, neboť někteří Jugoši mají rezervačku. Nám nikdo nic takového nenabídl, takže jsme to ani nezařizovali. Naštěstí sedíme na fleku, o který se nikdo další nepokouší.

Začíná nám dalších čtrnáct hodin jízdy busem. Vyhrávají šílené balkánské hity. Jednou zastavujeme v Srbsku (asi na 20 minut), hodinu a čtvrt čekáme na srbsko-maďarských hranicích, následuje zastávka v Maďarsku (10minutová), další čůrací pauza nedaleko Komárna, na maďarsko-slovenských hranicích dalších 40 minut čekání. Hrůza. Největší zdržováci jsou Jugoši, české pasy nechtěli, kdežto jugoslávské si celníci vybrali a odešli s něma na delší dobu pryč.

Ve 20 hodin jsme na benzince v Bratislavě a už nás čeká jen slovensko-česká hranice v Břeclavi. Zde vystupuje Roman. Máváme a říkáme zdar naší expedici. Do Brna přijíždíme ve 22 hodin. Takže vystupovat! KONEČNÁ!!!

Pobřeží – Budva, Sv. Stefan

13. den – 11. 8. – středa

Jsme na místě!!! Sv. Stefan, luxusní letovisko (původně to bývala rybářská osada) je dnes určen pro vyšší kategorie, tzv. zazobance. Vstupné do pevnůstky – 6 eur. Tož to přepískli, takže tam nejdeme. Chceme si dát něco na jídlo. Buď nikde nic, nebo pro změnu šíleně drahé. Mám hladovou krizi, jsem protivná a naštvaná. Vracíme se do Bečiči, kde si na pláži dáváme burka (masového a sýrového). Byl odporně mastný, brrrr, ale hlad zahnal. Na dobré trávení ještě pivko. Já měla povoleno jen malé! To je ale zlej svět, coooo? Viď, Pájo! Prý po zkušenosti se mnou v Kotoru nemám na velké nárok a navíc prý nechtějí mít na svědomí moje utonutí ve vlnách Jaderského moře. Tak nevím, jestli to je starostlivost, nebo něco jiného…. 🙂

Ještě se chvílu smočíme v moři a pak návrat do kempu, převléct a vyrážíme do Budvy, vzdálené asi 3 km od Bečiči, na večeři. Cestou obdivujeme skákače bungee jumpingu. Vhodnou restauraci hledáme dlouho. Kluci chtějí zkusit rybu, mně je to celkem jedno. V první restauraci si dáváme jen pivo a kafčo. Kluci chtěli točené do půllitru, ale prý nemají sklenky, tak Pavel objednává točené do třetinky. (Teda aspoň si to myslí.) A výsledek – půllitrový lahváč :-o. No a mně donesli neoslazené kafe, brrrr, a ani jsem k němu nedostala sklenici vody, jak to správně má být. Nabídka jídla nic moc, takže budeme hledat dál. Bloumáme uličkama a asi po hodině courání se zastavujeme v restauraci Life. Mají lákavé venkovní cedule, ale „jelovnik“ na stole nic moc. Kluci mají zálusk na rybí masíčko. Číšník jim nakonec přinesl ukázat ryby ještě zmrazené, aby věděli, co si objednávají. Já si dám boloňské špagety (2,5 eur). Večeře (rybičky + brambory, chleba a malá zeleninová obloha) kluky přišla na 17,5 eur. Ryba prý byla místy dost přesolená, ale jinak vcelku dobrá. Zato moje špagety byly studené jako psí čumák. Po dobré (jak pro koho) večeři se couráme zpět do kempu. Cestou ještě koupíme meloun a uspořádáme večerní meloun party. Večer mám potíže se zapařenou zadnicí. Hrůza! To mám z těch mokrých plavek!

14. den – 12. 8. – čtvrtek

Snídaně klasicky z marketu a k tomu dojezení včerejšího melouna. Balíme a jdeme platit ke kempové „centrále“. Odbíhám ještě doplnit vodu a kluci jsou vyřídit úřední věci. Když se k nim blížím, vidíme na jejich tvářích široký úsměv. Copak??? Oznamují mi, že namísto 20 eur platili jen 10. Tož za 2 noci (1 stan, 3 osoby) nás to vyšlo 1,5 eura na osobu za noc. NO, SUPER! Dobrá cena! Šlapeme si to do Budvy na autobus. Kupujeme lístky do Podgorice (4 eur + 0,5 eur za batožinu). Kupodivu přijíždí na čas, takže v 10:40 odjíždíme a začínáme se vzdalovat moři.

V Podgorici jsme krátce po dvanácté a na vlakovém nádraží zjišťujeme vlak do Kolašinu. Jede ve 13:40 a také bez zpoždění. Roman šel zjistit cenu jízdenek, žena za přepážkou mu ji oznámila po zadání údajů do počítače, ale přišlo další překvapení. Když šel lístky asi po čtvrt hodině koupit, tak po zadání úplně stejných údajů mu jiná žena u jiné pokladny oznámila cenu asi o tři eura nižší – zajímavý systém :-). Dneska samá milá překvapení. Až na to, že nemůžu najít veřejné WC a zběsile běhám po celém nádraží, ale marně. Nakonec vběhnu do blízké restaurace, teda spíš putiky. Číšník je ňákej divnej. Dělá si ze mě legrácky, jenže vzhledem k jazykové bariéře moc nechápu. Vyznělo to, že tam sice toalety(u) mají, ale já tam nemůžu. Ale nakonec dostávám svolení, ruka ukazuje rovně. No ale ten úsměv při tom byl dost šibalský. Kupujeme ještě něco k jídlu, opět burek (0,80 eur), zeleninu a ovoce. Teď jenom nasednout do vlaku a vzhůru do Kolašinu. A už se zase kodrcáme ve vlaku, klasicky samý tunel, viadukt, most…. Vedle Romana sedí jakejsi pupkáč. Nejdříve Romana přesadí na protější sedačku, pak vyhodí nohy nahoru (i v botách) a lehne si na jeho bágl :-o.

V Kolašinu jsme kolem třetí hodiny. Míříme nakoupit do centra (asi 2 kiláky od nádraží). V městečku se snažíme zjistit, jak se nejlépe dostat do pohoří Komovi. Policajti nám radí, ať jdeme stopovat na Mojkovac, pak Berane a odtud na Adrijevicu. Cože??? To by byl pořádnej okruh! Tvrdí, že na vedlejší silničce směr Mateševo auta moc nejezdí a stop je beznadějný. Bohužel, měli pravdu. Během půlhodiny projeli jen tři auta a žádné nás nevzalo. V protisměru jede nějakej zazobanec. Zastavuje. Chceme ho přemluvit, aby nás hodil ke Komovům. Jenže on nechápe a pořád nám doporučuje místo k přespání u svých příbuzných. Odvézt nás nechce ani za peníze. Prý nemá čas. Po třičtvrtěhodinové chůzi a marném stopování rozhodujeme překopat plány. Najdeme si flek na spaní – tam někde na druhém břehu řeky a zítra budeme zdolávat kopečky kolem Kolašinu. Souhlasíme všichni. Brodíme řeku, nacházíme super plácek a utábořujeme se.

Vaříme OSUDNOU VEČEŘI – gulášovka s česnekem, salámem, těstovinami a jako chuťovku sýr koupený v Kotoru. Ta chuťovka byla velmi zrádná. Večer ještě hrajeme karty a se setměním jdeme spát. V noci mi je strašně zle a zvracím. Roman má zase silný průjem, že málem nestíhá doběhnout. Očista v řece to jistí. 😉

Podgorica, Kotor

11. den – 9. 8. – pondělí

Nasoukat do sebe vločky, sbalit se a vyrážíme na stopa směr Podgorica. V noci trochu zapršelo, tak čekáme až oschne stan. Po půl hodině stopování nám zastavuje autobus. Platíme 2 EUR na osobu. Cesta je pohodová, jen v Podgorici sedostáváme do dopravní zácpy a dlouho trvá, než se dokodrcáme na autobusák. Vlečeme se v koloně aut asi třičtvrtě hodiny.

Batohy dáváme za 1 euro do úschovny a vzhůru do víru velkoměsta – na jídlo a na pivo. Bohužel prší. Chvíli zmateně bloumáme centrem hlavního města, než zabloudíme do jedné z mnoha uliček, kde narazíme na mini jídelničku. Roman nás zve (slaví svátek), tak zkoušíme místní pizzu, k tomu kafe, limču a pivo. Limonáda mě opravdu překvapila! Byla to jen voda s vymačkaným citronem a k tomu cukřenka. Zato pizza (velikost „strednaja“) byla skvělá a jen za 2 eura. Pavel si tradičně objednal pizzu, u které se domníval, že bude pálivá (vybral si tzv. Vesuv). Jenže nepálila ani náhodou a navíc ji omylem dali Romanovi.

Ještě chvíli couráme po městě, uděláme pár fotek a už je čas jít na autobus. Tam se odehraje pro nás docela nemilá situace. Než jsme vyrazili do města, zjistili jsme si z rukou psané tabule odjezdů, jak to jezdí. Každou půlhodinu. Což je pohoda! Koupili jsme si lístek (za 6 EUR) a šli na prohlídku města. Vracíme se s dostatečným předstihem a odsunujeme se k nástupišti. Vtom se k nám žene chlápek pracující u autobusové služby a chce ukázat lístky. V klidu je vytahujeme. Klid nás však přejde, když nám ukazuje, že náš lístek je na 16. hodinu a teď už je 16:10 hod. No, tak to je teda gól. Ani ve snu nás nenapadlo, že je na lístku nějaký časový údaj, kdy máme odjíždět. Co teď? Mává na nás řidič transitu, kam že to chceme jet. „Do Kotoru?“ tak to ať nasedneme k němu. Pavel jde vyměnit lístky a my zatím soukáme bágly to vozidla. Jenže se vrací s tím, že podle informací báby z pokladny už je transit plný a tím pádem jím nemůžeme jet. Začínáme rezignovat. Řidič nás však vyloženě chce. Bere situaci do svých rukou. Lístky vymění. Pokyne, ať si nastoupíme a už jedem. No, takhle se to řeší!

Vzhůru do Kotoru, frčíme přes Budvu, takže během jízdy uvidíme moře :-). Přijíždíme tam kolem půl sedmé. Protože máme obrovskou chuť na meloun, tak rozhodujeme, že si ňáký malý koupíme. No! Má 5 a půl kila! Kluci se melouňáka ujali a střídavě ho nesou. Kdyby tak tušili, kolik se s ním ještě nachodí!!! (To by asi od nákupu upustili ;-)) Hledáme vhodný plácek na stan, ale marně. Původně zamýšlíme, že si stan postavíme u někoho na zahradě, ale jsme odkázáni na kemp. Tak jo, rychle do kempu. Prý to jsou dva kiláky. Ujdeme kus cesty a radši se znovu ptáme, zda jdeme správným směrem. Ejhle. Prý to jsou tři kiláky! Po dalším úseku se ptáme znovu. Prý tady žádný kemp není. „Cožeeeeee?“ Hlavně vydržat a nevzdávat se. Jdeme dál. Dozvídáme se pro změnu, že kemp tu je, a že je to dva kiláky. (Dva kiláky????? To už nám přeci říkali kdesi tam….) Už jdem jen tak ze setrvačnosti. Chudáci kluci, pořád si přehazují ten meloun! Povzbuzením pro nás je chlápek, který tvrdí, že do kempu je to 300 metrů. Jupííííí. Jenže brzo nás to jupíííí přejde. Bylo to ještě další kilák. Tak nevím, co se týká odhadu vzdálenosti, nejsou na tom Černohorci právě nejlíp.

Konečně náš „vysněný“ kemp. Ale aby toho dneska nebylo málo, tak nás čeká ještě další překvapení. Onen kemp v obci Dobrota fungoval tak před 10 – 20 lety. Teď už z něho zbyly jen jakási torza. Došli jsme na pobřeží a ptáme se místního (snad už posté), kde je tady „campsite“? Zvedne prst a ukáže na křoví hned vedle: „Myslím, že toto je kemp?“ Co??? Zíráme nevěřícně. Náhle se z křoví ozve česky: „Jóóó, tady je kemp.“ Byli to dva kluci z Rožnova. Nezbývá nám nic jiného – po pětikilometrové procházce s pětapůlkilovým melounem a vzhledem k tomu, že už je tma – než se ubytovat tady. Večeříme na molu. Jak romantické. A „třešínkou na dortu“ je…, co jiného než meloun! :-). Unaveni usínáme. Kluci říkali, že tu místní měli dlouho do noci párty, takže dělali pořádný rachot. Já nic neslyšela. Spala jsem jak zabitá.

12. den – 10. 8. – úterý

K ránu už tradičně prší, ale brzy přestává. Vaříme si pudink s biscuity a snídáme na molu. Krátce kecáme s klukama z Rožnova a pak jen čekáme až oschne stan, abychom mohli vypadnout z tohoto příšerného místa. Odcházíme až v půl jedenácté. Jeden Černohorec přišel k nám a ukazuje, že tam naproti jsou sprchy a toalety. No, pěkně děkujem. Ale do takovýho humusu ani omylem. Stejně už to tam nefunguje.

Šlapem zpět do Kotoru (oněch slavných 5 kilometrů). Batohy dáváme do úschovny na autobusáku (1 euro za batoh) a vyrážíme zkouknout hradby. Je šílený vedro. Totální pařák. Slunko praží jako blázen. Rožnováci nám poradili, jak se dostat k hradbám bez placení, tak si to šlapeme boční stezkou (kupodivu značenou) a ušetříme euráč, za který si pak dáme pivo. Jdeme po klikatých serpentinách na vyprahlém kopci. Pavel zase viděl hada. Ten na ně má ňáké „štěstí“. Původně jsme plánovali, že se vypravíme na Jezerski vrh k mauzoleu. Ptali jsme se v infocentru, jak se tam dostat. Slečna byla velmi udivena, kam to chceme jít, prý to je daleko a pěšky se to tam ani nedá…

Cestou k hradbám potkáváme rozbořený kostelík sv. Dorde a o kousíček výš prolézáme okýnkem v hradbách na pevnost sv. Ivana. Jsou tam pěkné výhledy. Pevnost oživuje ve větru třepotající se černohorská vlajka. Ale horko je jak ludra! Vracíme se ke kostelíku sv. Dorde, kde si dáváme pauzu na oběd a krmíme sebe i mravence :-). Čeká nás výstup na vyhlídku. Procházíme kolem malého domečku, venku visí prádlo, vedle se pase kráva a štěká pes. Cesta se stále neuvěřitelně klikatí – tam sem, sem tam…. Zdá se to nekonečné, občas to střihneme zkratkou, ale i tak je to dlouhé a navíc jsme totálně uvaření ;-). Šlapeme víc jak hodinu a čtvrt po vyschlém kopci s téměř žádnou vegetací, a když už, tak úplně suchou. Samé kamení, bodláky, kraví lejna, kozí bobky a velcí pavouci. Brrrrr. Na vršku fotíme a říkáme si, že to stálo za to. Výhled na záliv je krásný. Chvílu se kocháme a pak hupky dupky dolů. Je to rychlejší než nahoru, občas využijeme zkratky mezi kamením a ani se nenadějeme a jsme u domku s krávami. Dvě z nich (velmi urostlého vzrůstu 😉 se však rozhodly, že půjdou na výlet a zatarasily nám cestu. Lezeme přes kameny, roštím a trním, jen abychom se s něma nemuseli střetnout tváří v tvář. Roman to bere spodem přes „chýši Inků“.

Dole v Kotoru si dáváme pivko za ušetřený euráč (stálo sice 1,3 eur, ale nevadí) Pořádně mi stouplo do hlavy a taky kleslo do nohou, tak je mám celé domotané :-). Podél pobřeží jdeme na autobusák, kde vyzvedneme batohy (pokud tam teda ještě budou – nemáme o uložení žádné potvrzení :-o) Naštěstí jsou… Chceme si koupit lístky, což se mírně zkomplikuje. Paní tvrdí, že lístky si máme koupit až přímo v autobuse, který pojede do Budvy. Tak obíháme všechny busy a tranzity, které přijíždí na nádraží. Zatím bezúspěšně. Po nějaké době se opět ptáme na informace o lístkách a místní kápo (neustále mobilující) nás odkazuje na pokladnu. Coooo???? „Vždyť tam nám přece říkala….“ No, zkoušíme to znova a k našemu překvapení nám jsou prodány lístky (2 eur + 0,50 eur za bágl) na bus jedoucí v půl sedmé. Klasicky zpoždění, ale jen 20 minut. Jedeme přes Tivat a pak se stáčíme do Budvy, kam dorážíme něco po půl osmé. V úložném prostoru měli pořádnej svinčík. Pavel si tam zašpinil bágl a pak i svoju „sváteční“ košili a kraťasy. Nepřála bych vám slyšet ho, jak nadával ;-).

Začínáme pátrat po kempu. Radí nám taxikář, tak vyrážíme do městečka Bečiči, kempu Avala. Je to asi 3 km podél silnice. Opět se stmívá, ale naštěstí jsme to stihli ještě před kempovou zavíračkou. Ubytovávají do 21. hodiny. Zjišťujeme cenu; 13,5 eur za noc se nám zdá příliš. Zkoušíme smlouvat, třeba aspoň studentskou slevu. Ptají se, zda jsme Češi nebo Poláci a po naší pohotové odpovědi dostáváme cenu 10 eur za noc a berou si do zástavy Romanův pas. Místo pasu dostává kus papíru. Platit budeme až při odchodu z kempu.

Stavíme stan. Je to samej hrbol, jsme z toho pěkně rozlámaní. K večeři kuchtíme rajskou omáčku s kolínkama, kečupem a paprikama. Jeden místní týpek nám dokonce nabízí použití svého sporáku. Povídá: „Slobodno.“ Ale my to zvládli na naší plynové bombičce 😉 A po výborné večeři probíhá důkladná očista ve sprchách! Dosti akutní! Bylo to totální blaho. Sice tekla vlažnější, jen tak jemně kropila a pořád jsem musela držet ruku na páčce, ale i tak to bylo úžasný ;-). Hupky do stanu a spát.

Klášter Morača, kaňon řeky Mrtvice

9. den – 7. 8. – sobota

Scházíme do vesničky Kolašin. Nakupujeme ovoce, zeleninu, chleba, cukrovinky a těstoviny. Když jsme na jednom z prvních obydlí spatřili nápis SLADOLED (česky zmrzlina), tak jsme na ni dostali neskutečnou chuť. Shazujeme batohy, hledáme peníze ááááááá… dozvídáme se, že nanuky tady nevedou. Z toho plyne poučení, že ne vše co je psáno, je dáno!

V Kolašinu si zjišťujeme autobusy – jezdí každou hodinu, tak se vracíme na náměstíčko, kde si dáváme Nikšičko pivo (za 1 EUR), minerálku (0,7 EUR), džus v plechovce (1,20 EUR). Pivo kluky moc nezaujalo, zato spící pes na křižovatce ano 🙂 Stále přebíháme mezi náměstím a autobusovým nádražím (asi třikrát). S Naďou okukujeme supermarket a pak vyrážíme na autobus, který má plánovaný odjezd ve 13:20 hod. Po chvíli zjišťujeme, že paní, která tu sedí, čeká na bus s dobou odjezdu ve 12:15.

Jdeme na stopa, to bude třeba rychlejší. Jenže jsme vyrazili špatným směrem, tak se zase vracíme na autobusák. Z dálky vidíme přijíždět autobus, dáváme se do poklusu, platíme, nastupujem a jedeme ke klášteru Morača. V autobuse je děsný dusno a vedro, tak jsme rádi, když vystoupíme.

Prohlídka monastýru byla příjemná. Je moc hezký a kolem to mají pěkně upravené. Těch ibišků a dalších květin!!! Někde jsem se dočetla, že vstup dovnitř je povolen pouze mužům, ale já tam byla také. Tak nevím, co si o tom myslet. Před klášterem je venku nějaká velká žranica, asi svatba. Uvažujeme že bysme se přidali, ale s těma našema báglama by to bylo asi trochu nápadné :-).

Teď dumáme nad mapou, jak dál. Rozhodujeme se pro stopa. Ale nikdo nezastavil. Všichni směřují k moři a jsou narváni k prasknutí. Nakonec bereme taxíka, který nás svezl k soutoku Mrtvice a Morači. Nevíme pořádně kudy jít, tak se tu trochu motáme a pak jdeme po cestě směrem ke kaňonu řeky Mrtvice. Zůstáváme na zahradě u přátelských a pohostinných lidí. Uvařili nám kafíčko, donesli ochutnat sýr, mléko, jablka a ještě nabídli, že se tam na zahradě můžeme osprchovat. Rovněž taková speciál sprcha. Černá butela na vodu, hadice, stolička a je to :-). Naprostá idylka a pohoda. Pán domu nám neustále opakuje že všechno můžeme používat „slobodno“.

10. den – 8. 8. – neděle

Měníme náš snídaňový režim a místo vloček vaříme čokoládový pudink s biscuity. Všemi velmi vítaná změna ;-)). Nalehko vyrážíme do kaňonu Mrtvice. Docela dlouho se proplétáme takovým pralesem. Je zde velmi bujná vegetace a také hadi, žáby a pavouci, protože kaňonem proudí teplý přímořský vzduch. Kdo jde první, musí klacíkem čistit cestu od spousty pavučin. Ještě teď, když to píšu, mi z toho naskakuje husí kůže. Nemám ráda pavouky! Brrrrr!

Blížíme se ke kaňonu a tam jdeme po cestě Danilov put, kterou vytesali v roce 1972 do skály vojenské jednotky generála Danilova. Pod námi proudí Mrtvice. Scházíme přímo k řece a já s velkým odhodláním tvrdím, že do ní vlezu. Ta nádherně modravá voda tak láká. Ale nezvládám to, je to tak šíleně ledový a navíc ve stínu… takže zase se rychle obléct. O kousek dál se před námi objeví úžasná tůňka ozářená sluncem. Tak tady odpočinem, poobědváme a konečně se i vykoupem. Do vody postupně lezeme Pavel, já a Roman (toho jsme museli dloooooouuuho přemlouvat). Vlézt do té ledovky chtělo hodně odvahy. Už víme, proč se jmenuje Mrtvice ;-). Já a Pavel se tam odvažujeme dokonce dvakrát, Roman už na podruhé nejde. Vždy to proběhlo ve velké rychlosti – nožičku ovlažit, tělíčko namočit, tři zběsilá tempa tam, co nejrychleji zpět a ven. Pak už jen chytat sluneční paprsky. Ale byl to zážitek!!! Jak jsme si tam my tři naháči seděli, přilákali jsme takové zajímavé zvířátko. Horskou kozu s naprosto dokonalým výrazem ve „tváři“. Pěkně dlouho na náš čučela, hlavičku na stranu. Byla zřejmě vykulená z toho, co tady vyvádíme. Naďa s Lukášem se koupačky neúčastnili, ani se jim nedivím ;-).

Dáváme si poslední společný oběd. Pak už se rozdělujeme na dva týmy: LUNA se vrací ke stanům, sbalí svoje saky paky a vyrazí k moři. ALPARO pokračuje v poznávání kaňonu a k moři pojedeme až později. Smutné to loučení :-(. Už jen výměna telefonních čísel a AHOOOOOJJJJ!

Roman, Pavel a já jdeme ještě asi hodinu kaňonem a v místě, kde se řeka ztrácí pod kamením, to otáčíme zpět. Ohromně se bavíme házením kamínků, kamenů a maxi šutrů ze skály do vody a napětím vždy očekáváme, kdy to šplouchne ;-). Občas se někdo netrefí, že Pájo 😉 Při návratu nás zastihla bouřka a déšť. Schováváme se pod skalní převis a čekáme až ten nejhorší liják přejde. Bouřka se stahuje pryč, všude kolem přestává pršet, jen přímo nad námi stále lije. Zákon schválnosti! Přicházíme k dřevěnému mostu. Nádhera! A ta kýčovitě modrá voda. Neodoláme a jdem aspoň házet žabky. Přecházíme na druhý břeh Mrtvice, míjíme luxusní vilu a u dalšího mostu, tentokráte kamenného, se opět koupeme. Stávají se z nás otužilci (a skoro nudisti – je zbytečné namáčet plavky, které stejně nemáme s sebou ;-)). Vracíme se k našim hostitelům. Paní nám přináší skvělou kávičku. Následuje vaření kaše, praní sebe i svršků, nedobrovolné hrátky se psem (bylo to štěně a nedalo nám pokoj) a po zbytek dne volná zábava.

Pohoří Bjelasica

6. den – 4. 8. – středa

Rozloučit se s hodným dědouškem, poslat pohledy a pak na autobus. Nakonec jedeme taxikem, který nás sveze do Mojkovace za 40 eur (8 eur/osobu). Jiní taxikáři nám chtěli napálit 70 eur. Naložíme batožinu a frčíme serpentinami, kaňonem Tary, tunely, prudkými zatáčkami a podél prudkých srázů… Při průjezdu tunelem zjišťujeme, že nám nesvítí světla, řidiči to zřejmě nevadí. ;-0 Na nepřehledné silnici předjíždíme slovenský autobus. Chi chi, to jsme jim „dali na prdel“. Taxikář nás vysazuje na vlakovém nádraží, pokyne na pozdrav a odjíždí.

V městečku nakupujeme jídlo a vracíme se k nádraží, odkud vyrážíme do kopců. Zpočátku šlapeme po asfaltce, chvíli nahoru, chvíli dolů, pak už jenom nahoru. Asfaltka se mění v blátivou cestu. Přemýšlíme, že uděláme pauzu na oběd, jakmile vylezeme ten prudkej kopec, nemá ale konce. Je to pakárna! Těch sprostejch slov, co padlo!!! Až v půl třetí přicházíme k salaši, kde konečně dáváme odpočinek. Jsme totálně zpocení a máme toho dost. To jsme ještě netušili, co nás teprve čeká!!! Nějakou dobu lenošíme, doplňujeme energii jídlem, mlskama, nabíráme vodu do zásoby u korýtka, kam chodí pít ovce 😉 a vyhříváme se na sluníčku. Kolem projíždí mladík na bílém koni a volá na nás: „Kako si?“ (v překladu: Jak se máte?). No a já mu pohotově odpověděla: „Češi!“ 🙂 Zřejmě jsem přebrala slunka.

Poté, co zpět posbíráme ztracené síly, vyrážíme. Stále nahoru. Zpočátku po široké pohodlné cestě (červenou značku typu zákaz vjezdu už bohužel nikde nevidíme), která se postupně zužuje, přivádí nás do lesa, stává se stezičkou pro ovce, pak stezičičičkou a pak úplně mizí! Sakra, kam teď? To, co následovalo, byl nejdrsnější úsek naší cesty. Hnusnej prudkej a dlouhej krpál v žáru slunečních paprsků! Takže vzhůru. Budu se muset naštvat, protože to mi vždycky pomáhá „vyběhnout“ kopec :-). Škrábání se nahoru ztěžovali nejen naše těžké krávy (batohy ;-)), ale i vysoká tráva a hlášky od ostatních, že viděli hada. Zdálo se mi to nekonečné, chvílemi to nešlo jinak než po čtyřech. Konečně nahoře! Je něco po šesté odpolední. Lukášovi se leze hodně těžko, zlobí ho koleno! Pavel mu pomáhá s batohem. Klobouk dolů! Poté pokračujeme po vrstevnici dál. Salaš. Hurááá! Tady to dnes zaparkujeme.

Místní jsou moc milí a pohostinní. Ochutnáváme jejich skvělý sýr, borůvkovou šťávu borovnicu, hrušky…, samé mňamky. Když viděli, jakou hrůzu si vaříme, tak se jich nás asi zželelo 😉 Ale naše bramboračka taky nebyla špatná. Mají tu ovce, krávy, prďáckého psíka s úžasnýma kukadlama, bílého koně. Poznáváme mladíka, se kterým jsme se před pár hodinami už viděli. Začíná se citelně ochlazovat, mladík je stále jen v triku, kdežto my klepeme kosu, rychle svetry a bundy. Největší zážitek máme z 1,5 metru vysoké kadibudky. Kdo ji nevyzkoušel, jako by tu nebyl. Ohromně se bavíme tím, jak do ní každej vchází. V první fázi (po otevření dvířek) probíhá zmapovaní situace (vždy vzbudila úsměv na tváří), následuje otočka o 360 stupňů a zacouvání… 🙂 Místní z nás musí být udivení, že se dokážeme tolik řehtat nad něčím takovým. Protože nám začíná být zima, zalézáme do stanů.

7. den – 5. 8. – čtvrtek

Dostáváme další dávku skvělého sýra na cestu, loučíme se a vyrážíme. Lezeme do sedla. Roman jde napřed pro vodu. Docela mu to trvalo, protože voda tekla pomalu a navíc se tam utvořila fronta – přišli býci a telata. Prý se na něj divně koukali, tak je radši přednostně pustil ke korýtku ;-)). Pavel a já obcházíme okolní kopečky, Naďa s Lukášem čekají v sedle. Když se vracíme, je tam už i Roman a vypráví zážitky z „cesty za vodou“.

Nasazujeme bágly a vzhůru na kopec! Jdeme po hřebenovce kolem Razvršie (tam jsou moc pěkné výhledy), skalisek (taky úžasný) a na vršku zastavujeme na oběd. Trošku jsme si pobrečeli při loupání česneku a cibule a pak pokračujem na další kopec a zase dolů a nahoru… Cestou potkáváme děti pasoucí ovce a baču s hráběmi, který nechápal na co máme teleskopické hole a názorně nám převedl, jak je máme zahodit 😉 No, radši jsme ho neposlechli ;-). Počasí se kazí, začíná pršet. Než však pracně nasadíme pláštěnky, v kterých vypadáme jak hrbáči, přestává. Klasika! 🙂

Tato oblast už je rušnější. Proti nám se během chvilky vyřítí dvě terénní auta a pak procházíme kolem opuštěného stanu s ještě opuštěnějším autem. V dálce se tyčí vysílač na Zekově glave. Naprostá příšernost! Monstrum jak z hororu. Potkáváme Poláky, tak se dáváme do řeči. Lukáš zase perlil. Když jsme se s něma zastavili, bylo nám jasné, že to jsou Slované. Jen jsme se chtěli ujistit, co jsou za národnost. Lukáš na ně vychrlil: „Vy jste pšon…?“ (pšonci ;-)) naštěstí se zarazil a dořekl „Poláci?“ Já mám taky „skvělý“ zážitek. Spadla mi do oka mrcha mucha a dělala tam neplechu pěkně dlouho! První pomoc poskytl Lukáš, ale stejně jsem ji ještě minimálně půlhodiny vymrkávala.

Nejvyšší vrchol Bjelasice Crna Glava už je na dohled. Zdolat ji jdeme jen já a Pavel. Roman jde kousek za námi, ale protože mu došly baterky v jednom foťáku a film ve druhém :-), tak to vzdává a vrací se za Naďou s Lukášem. Dobytí Crne Glavy se na první pohled zdá naprosto pohodové. Zmrkli jsme trasu a říkali si: „Jen tady vyběhneme tenhle kopeček a pak už po hřebeni až na vrchol.“ Jenže zrada! Když jsme vyběhli kopeček, objevil se sráz dolů, takže seběhnout dolů a pak znova nahoru. Tak to vlastně bylo pokaždé. Někam se vylezlo, hned se to muselo slézt, aby se to zas mohlo vylézt :-). Takže cesta na Crnu Glavu (2 139 m n m) trvala víc než hodinu, ač jsme to odhadovali na pohodovou půlhodinku. Podle popisu Poláků je někde pod vrcholem pramínek. Pavel se ho snažil najít, ale marně. Vrátili jsme se bez vody.

Všichni pospolu sestupujeme k salaším. Už zdálky na vás volá Baba Jaga (fakticky tak vypadala ;-)). „Co ste? Češi?“ rozhazujíce při tom rukama. „Kupite syr? Koliko kila?“ Odbyli jsme ji tím, že až zítra a šli hledat plácek na spaní. Našli jsme naprosto suprovou travičku, kolem zurčící potůček, jen vysílač nad námi to pohádkové místo kazil. Vaříme večeři. Bohužel česká předvařená rýže zradila, jednoduše se nedovařila a zůstala jak kámen. No i mistr kuchař se utne 😉 Dala jsem tam málo vody. Takže jsme byli o chlebu a Naďa s Lukášem z nás měli srandu: „Copak mají dneska Sivákovci (to jako my ;-)) dobrého k večeři…?“ a dráždili nás svými pochoutkami. Provokatéři jedni ;-)! Aspoň že budeme spát na měkkém: „Travička zelená to je moje POLEŽENÍ!“ Před spánkem očista celého těla (zejména nohou ;-)) ty už úplně „brečí“!) a hup do stanu. Jen co zalezeme, začíná lít jako z konve. Jo a ještě musím žalovat na Pavla. Mytí odkládá až na ráno ;-)).

8. den – 6. 8. – pátek

Hned zrána se k nám řítí krávy a za nimi Baba Jaga. Tahá mě za rukáv, ať jdu kupit syr a ať si vezmu igelitku. Naďa jde se mnou. Bereme víc jak kilo a dáváme jí 3 EUR. Balíme se. Myslím, že jsme pěknou atrakcí pro místní „publikum“ (babu Jagu, jejího vnuka a ještě jednu Jagušku ;-)) Čučí jak puci. Spřátelujeme se s jejich psíkem. Je k „sežrání“. Má takovej úžasnej kukuč. S krávami se však moc nekamarádíme, začíná jich tu být ňáko mnoho. Už jen nabrat vodu a pryč.

Z kopce do kopce, chvíli po cestě, chvíli po stezičce a pak cestou necestou. Jdem po hřebeni a na jednom z jeho vrcholků, který jsme si pojmenovali „prs“, obědváme. Ženou se černé mraky, dost se ochlazuje a začíná foukat. V dálce řádí bouřka. Radši se rychle pakujeme z kopce dolů. Pobíhá tam zamilovaný pár koní. Jak romantické! Vlézáme do lesa, kde narážíme na širokou lesní cestu. Jdeme po ní, bohužel špatným směrem. Zbytečně to celé obcházíme. No, jo, no za blbost se platí! Je to otrava. Cesta se pořád stáčí doleva a doprava a zase doleva a doprava, je to nekonečný. Jediné co nám to zpříjemňuje, jsou spousty slaďoučkých lesních jahod. Takové dobrůtky!

Slízáme ke Ski areálu, kde se k našemu velkému překvapení opět potkáváme s českým autobusem CK Alpina. Radost máme nejen my, ale i řidiči. Příjemné setkání! Kluci si dávají českého Kozla za dvacku, já s Lukášem kapučino. Shazujeme naše krávy, relaxujeme a vyprávíme si zážitky. Vodu nabíráme v místní speciál sprše. Je to taková hadice trčící ze země a z ní nepravidelně tryskající proud vody. Nejprve bylo nutné vysledovat pravidelnosti v nepravidelném tryskání a pak ve vhodnou chvíli načepovat PET láhve. Stejně jsem byla celá mokrá ;-).

Když se začínají scházet turisti od Alpiny, loučíme se a scházíme po silnici do Kolašinu. Nepříjemná, úmorná cesta! Stále po asfaltce! Jsme z toho unaveni a už se nemůžeme dočkat, až narazíme na vhodný flek pro stany. Kolem půl sedmé konečně parkujeme. Sice za keři blízko silnice, otravují tu mravenci, ale na postavení stanů to stačí a je to hned u řeky. Následuje nutné mytí nohou. Voda je sice dost studená, ale i tak je to super. Vaříme gulášovku a jako delikatesu kafíčko 3 v 1. Únava nás dostává, tak uleháme. Dobrou noc. V noci máme zajímavý zážitek. Náš plácek je zřejmě domorodci používán jako místečko lásky ;-). Přijelo auto, trochu na nás posvítilo, pak vypnulo světla, hodinu stálo a poté odjelo. Ráno jsme našli na zemi jisté svršky.

n.p. Durmitor, kaňon řeky Tary

4. den – 2. 8. – pondělí

Čekáme na slunce. Dokud nevyleze, tak nevylezem ani my. Do takové zimy? Ani omylem! Naďa s Lukášem jsou ve výhodě. Postavili stan o pár metrů výš než my a už se „opalují“ na sluníčku. My zatím závidíme :-), ale už brzyyyyy………. už se blíííížíííí…… pomaloučku polehoučku… a už je u nás. Hurá.

Když se tak dívám po ránu kolem našeho stanu, musím uznat, že jsme jak kočovní cigáni. Všechno vyházené, všelijak poházené a co toho je! 🙂 Takže pěkně to natlačit do batohů a vyrážíme. Jdeme podél špičatých skalisek, zvaných Zupci, obdivujeme úžasně zvrásněné Šareni Pasovi, prostě se kocháme přírodou. Když však před sebou vidíme krpál, který musíme zdolat, tak nás ta „kochací se nálada“ hnedle přejde ;-). Výstup do sedla je celkem rychlý a ještě si vybíháme na okolní vyhlídky. Zde se dělíme na dva týmy: tým LUNA (Lukáš + Naďa) a tým ALPARO (Alča, Pavel, Roman). LUNA sestupuje k jezeru. Tým ALPARO zvolil variantu traverzování přes skály. Bylo to náročné na soustředění a udržení rovnováhy ve velmi krkolomném terénu (aspoň pro mě). Lozíme po skalách jak kamzíci a několikrát musíme přejít nakloněnou rovinu 😉 sněhových polí. Představa, že mi to uklouzne a pojedu po sněhu až tam dolů……. brrrrrrrr!!!! Ale zvládli jsme to bez úhony. Ještě nás čeká výstup do sedla. Hooooooodně prudkej. S nabírajícími metry lezeme po čtyřech. Jinak se to nedá. Konečně nahoře! Dáváme oběd a odpočíváme. Kousek od místa, kde právě lelkujeme má být ledovec, ale znamená to slézt dolů a pak se zase vrátit nahoru, abychom mohli pokračovat do údolí Lokvice. Kluci se rozhodli, že to půjdou omrknout. Jdu kousek s nima, ale po těch skalách mi hapruje koleno, tak se vracím zpět k batohům. Jako klasicky to zase netrefím a objevím se úplně jinde, než jsem měla být, ale nakonec přeci jen úspěch! Nečekám dlouho a už se vrací kluci. Ledovec sice nenašli, ale připadali si prý jak horolezci. Vyprávěli mi to asi takto: „Viseli jsme na pacičkách! Občas jen na jedné! Nožičkama mrskali ve vzduchu…..!!!“ Jen jestli nekecali? ;-).

Zase nahodit na záda ty naše krysy (batohy ;-)) a traverzujem na protější sedlo. V dálce vidíme tlupu asi dvaceti lidí, která právě dobývá blízký vrchol. Radši rychle prcháme :-). Jdou jak housátka za sebou…. Sestupujeme do údolí Lokvice, kde máme sraz s týmem LUNA. Určitě už tam na nás budou dlouho čekat. Aspoň jsme si to mysleli. Omyl! K lokvické salaši přicházíme oba týmy zároveň. Poté, co nám Naďa s Lukášem převypráví svůj strastiplný sestup, chápeme, proč dorazili až teď. Nebýt jednoho Srba, který je zezdola navigoval, tak tam na skalách lezou ještě teď.

V okolí salaše je postaveno několik stanů a je tu i pár dalších Čechů. Hned se k nám žene bača a jen, co zjistí, že jsme Češi, vyvěsí na salaši českou vlajku. Dojemný co? 🙂 Pověsil ji sice obráceně (Lukáš to nějak nemůže zkousnout), ale je tam. Dostáváme nabídku, že můžeme přespat v salaši-boudičce. Přijímáme. Aspoň nemusíme stavět stany. Ochutnáváme sýr, mléko a něco jako kyselou smetanu a na oplátku mu dáváme koštovat českou slivovici. No, trochu to s ním zaklepalo. Doufejme, že s námi nezaklepe to zkyslé mléko ;-). Jako večerníček sledujeme super biják: shánění ovcí. Je to sranda, jak si ty holky pěkně cupitaj. Docela dobře se tím bavíme 🙂

Večer je táborák. Přála bych vám vidět ty plameny! Bodejď by ne, když tam hodili takovej maxi pařez. Snad nám neshoří noclehárna! Měl tam s námi spát i jeden domorodec, ale rozhodl se, že přespí venku. Vždyť je přece krásný počasí, ne? Láká nás, abychom s ním ve dvě v noci vyrazili na Bobotov Kuk a že tam dorazíme právě za východu slunce. Zní to lákavě, ale dáváme přednost spánku. Chvíli sedíme u ohně, čučíme do plamínků a sledujeme, jak se místní baví. Sice nerozumíme ani slovo, ale poněvadž se smějí a to dost nahlas, tak zahajujeme salvu smíchu i my. Jen tak, aby poznali nefalšovaný český smích :-). A pak už hajdy na kutě, tam ale chytáme druhý dech, tak kecáme blbinky a chechtáme se jak blázni. Ti venku si o nás asi musí myslet své ;-))).

5. den – 3. 8. – úterý

Ráno od bači kupujeme sýr (chtěl 5 euro, tak jsme mu je dali, ale sýr měl jednu velkou vadu, byl neslaný) a vyrážíme – zpět k Černému jezeru. Cestou potkáváme tlupy turistů (kompletní zájezd). No, docela to tady v Durmitoru žije. U Černého jezera se odvážně vrháme do jeho chladných vod. Byla tak ledová, že nás pálilo tělo, ale to jsme ještě neznali řeku Mrtvici!!! (o tom až později…) Proti ní je toto jezero úplné kafíčko. Nutností je vyprat, takže si z jezera děláme pračku, máchárnu a ždímárnu, abychom se zkulturnili ;-)). Nedaleko je pramínek. Tak po provedení kompletní očisty těla a svršků a obědové pauze jdeme nabrat vodu.

Narážíme na dva Čechy – holku a kluka. Mysleli si, že jdeme do Žabljaku a že jim tam hodíme pohledy. Smůla! Máme namířeno jinam. Pak si všimli, že máme mapu (lepší než mají oni) a už jsme je měli na krku. Ach jo, jsme z nich celí nakřivo. Nejsme zastánci velkých skupin a s něma nás už je sedm! Přemýšlíme, jak se jich střepat. No, aspoň se tváříme kysele a moc nekomunikujeme. To jsme byli zlí, co? Zeptali jsme se jich aspoň na jména a odkud jsou. „Jmenuji se Jiří.“ povídá ten jeden „A já jsem Viktorie.“ říká jeho přítelkyně. My jsme jim stejně říkali smraďoši. Jiří totiž neskutečně, šíleně a příšerně… hádejte co? Nápověda: asi se dlouho nemyl a ani nepral svoje svršky…. Už víte? 😉

Opouštíme Durmitor, jeho vrcholky nám jsou pouhou kulisou za zády. Cesta vede po asfaltce, je to nezáživné a únavné. Takto budeme muset jít bohužel až ke kaňonu řeky Tary, který je naším dalším cílem. Smraďochy máme stále v patách. ;-( Ale! Na jedné z křižovatek, kde odpočíváme, jim přenecháváme jednu z našich mapek a prcháme pryč. Už nás nedohoní, sbírají si tam jahody ;-). Tak si zase vyšlapujeme v pěti. K naší smůle začíná pršet. To nám teda scházelo! Zkusíme stopovat, ale pochybujem. Jediná auta, která vidíme, je spousta vraků v příkopech. Náhle však silný hukot! „To bude něco velkého!“ A on to, věřte nevěřte, autobus a dokonce českej. Takže tímto díky velmi milým a příjemným řidičům CK Alpina, kteří se nás ujali :-). Autobus byl úplně prázdnej, protože osazenstvo právě výletuje v kaňonu Tary a řidiči je jedou vyzvednout. Tak jsme se s nimi svezli až k vyhlídce na Taru (tam to mezi kapkami deště okoukli) a pak zpět do Žabljaku. A to vše bezplááátno.

V Žabljaku vbíháme na poštu, kupujeme pohledy a pak zjišťujeme jak jezdí busy či taxi. Přesouvat se do dalších černohorských končin budeme až zítra, dneska jen najít plácek na spaní. Odchytává nás jakási bába a táhne ke své švagrové, která nás prý ubytuje. Snažíme se jí vysvětlit, že nám stačí jen kus zeleně, na kterou bychom postavili stany, ale nechápe nebo spíš nechce chápat. Stále nám vnucují pokoj a postele, a když pak řeknou cenu, tak jdem pryč. Dost přemrštěná! Radši půjdem někam do lesa.

Téměř na konci Žabljaku zahlédneme před rodinným baráčkem sympatického dědouška, který (jak jsme později zjistili) nekouří, nepije a nemluví. Zkoušíme se ho ptát, zda bychom si na jeho zahradě mohli postavit stany. Můžeme! A dokonce za to ani nechce zaplatit. Tak to je super! Už bylo načase něco najít, abychom nestavěli potmě. Poté co se „ubytujeme“ a sníme něco ze svých zásob, vyrážíme na noční prohlídku městečka. Moc nás neuchvátilo, všude spousta turistů (spousta Čechů)… Máme radši klid hor. Vracíme se ke stanům a chystáme se spát. Mě bohužel chytly „jisté obtíže“, takže trávím dlouhý čas opodál u lesíku a blokuju klukům baterku. Pavlovi se moje nepřítomnost zdála jakási dlouhá, tak mě šel hledat. No, věřte nevěřte, našel mě, našel… V noci spíme opět jako sardinky.