Tento text tu původně vůbec neměl být. O cestování po Venezuele už toho bylo na českých stránkách napsáno tolik, že mi připadalo zbytečné něco přidávat. Původní rozhodnutí nechat mluvit pouze fotky jsem nakonec změnil a přeci jenom pár řádků napíšu. Problém je v tom, že nechci psát kdy, odkud, kam jsme šli, jak nám to dlouho trvalo, protože to nikdo slyšet nechce. Asi se několika orientačním bodům nevyhnu, ale v popisu se zaměřím spíše na informace, po kterých čtenáři opravdu touží. Jestli nějakého znáte, zeptejte se, co očekává od příběhů, které se odehrály ve vzdálenosti dostatečně veliké, aby jim znemožnila slyšet či dokonce vidět popisované situace přímo v reálu. Dobrodružství, romantiku, kolize ohrožující životy skupiny lidí, hrdiny řešící kolize ohrožující životy skupiny lidí, adresy hrdinů řešící kolize ohrožující životy skupiny lidí, prvky nadpřirozena atd. Bohužel to funguje tak, že čím je příběh, který předáváte z větší dálky, tím od vás posluchači vyžadují dobrodružství dobrodružnější, romantiku romantičtější, kolize nebezpečnější, hrdiny statečnější. Obávám se, že s tím vzdálenost nijak přehnaně nesouvisí, ale pro ty, co takto přemýšlí, chtějí takové věci a Batličku už znají pozadu, je tato stránka. (Vy ostatní, kteří v některých pasážích zaváháte, nechte si to prosím pro sebe, nikdo není na vaše úsudky zvědavej.)
Po dlouhodobém přísném výběru vznikl konečně tým, ne vhodný, ale živý, tedy schopný expedice. Její cíle by se daly počítat na desítky. Jde však většinou jen o individuální, dílčí přání členů. Tomáš chce mimo jiné vidět kilovou žábu, GPS. Petr musí mimo jiné slézt něco, co má v názvu Pico, Martina jde mimo jiné po kytkách a já chci vidět, mimo jiné, kolibříka. Během 3 týdnů se plno cílů rozplynulo a mnohem více jich vzniklo právě jejich naplněním. Například potkat v savaně mravenečníka nebylo vysloveným přáním nikoho, ale ve skutečnosti jde o věc daleko reálnější než třeba magnet akce: Pico Bolivar bez lana a daleko zábavnější než být neustále unavován Tomášovou infantilní posedlostí koupit, ještě lépe směnit pravé indiánské pončo.
I když nešlo o expedici GPS (členové GPS nebyli ve většině), účast 3 geografů v čtyřčlenném týmu slibovala úrodnou půdu vědě a výzkumu. Mimochodem, Tom, ač není studovaným ani studujícím geografem, bezpochyby geograficky myslí a dokáže rozpoutat debaty na zajímavá témata. Ještě před odletem ho trápily věci jako: „A páni a dámo geografové, když je teda ta zeměkoule šišatá a na tom rovníku víc tý hmoty, není tam náhodou větší gravitace? To by totiž znamenalo, že tam budu mít těžší baťoh!” Sám si ovšem i takovéto otázky obhájí: „To je jasný, on by byl těžší, ale je tam i větší obvodová rychlost a proto větší odstředivá síla, takže baťoh bych měl unýst i tam. To jsem rád.” Dáváme mu poslední geografické rady, že kdyby opravdu cítil, že je na podobné jevy u rovníku citlivý, ať se při chůzi poledníkovým směrem radši trošku nakloní doleva, aby nám ho Coriolisova síla nesrazila k zemi a vyrážíme.
Prohlídku Caracasu a noční zvonění na zvonky v místních slumech necháváme na jindy a hned uháníme do Gran Sabany. Při přestupu v Ciudad Bolivaru trávíme dopoledne na břehu Orinoka. Jeho průtok v období sucha nám rozhodně nestojí za to, abychom vytáhli hydrometrickou vrtulku a cvičně si zahydrometrovali. Dlouhou chvíli nám krátí pohled na hravé ryby ve vodě, nudící se dravce na obloze a mega žábu mezi kameny. Nezdá se, že by obojživelník zrovna oplýval radostí z pohybu. Sedí tam jako nějaká mouchy snězte si mě. Asi proto, že ji jde o zažívací proces přesně opačný a soustředí se na lov. Vypadá tedy jako mouchy snězte si mě, ale ve skutečnosti je to prohnaná mouchy sním já vás. Tomáš otráveně poznamenává, že kilo rozhodně nemá, ale kdyby ji byl býval políbil, určitě by z ní byly aspoň dvě princezny.
Ve 4 hodiny ráno druhého dne začíná náš výlet na Roraimu. Vystupujeme v San Franciscu de Yuruaní a domlouváme průvodce . Do 25 km vzdáleného Paraitepui chceme jít ještě sami, takže sraz je až další den ráno, právě v indiánské vísce. Nabízíme ještě pro jistotu dělat po cestě značky, ale prý to snad najde. My jdeme na jisto. Ještě za tmy nám totiž orientaci ulehčuje Jižní kříž, který mě svoji přítomností na severní polokouli trošičku naštval, ale náladu mi zanedlouho vylepší roztomilý kolibřík, který nenechává svůj zobáček na pokoji a podtlaku v něm neunikne ani kapička sladké šťávy z jediného květu keře u cesty. Je tak hladový, že kdyby tady někoho přepadla velká potřeba, asi by se něco naoháněl, aby mu hbitý ptáček neprozkoumal vystavenou dutinu. Je pravda, že asi ani kolibřík by z nabídnutého lektvaru z květu se dvěma okvětními lístky neplakal radostí. Jinak se vlastně nic moc při přesunu do Paraitepui nestalo. Co víc, ještě se nám pod nohy pletl zmatený mravenečník.
Trevor, náš průvodce, se už asi nemohl dočkat a přijíždí džípem ve dvě v noci. V osm se dáváme do pohybu. Ještě je potřeba sjednotit komunikační kanál pro následujících 5 dní. Vedoucí výletu je z Guyany, takže mluví anglicky, španělsky a jazykem svého kmene. Martina je pro angličtinu, Tomáš a já pro latinsko-americkou španělštinu a GPS. Petr právě pro Trevorův rodný jazyk z Guyansko-Venezuelského pohraničí. Nevím proč, ale končíme u angličtiny. Cíl tohoto týdne, stolová hora Roraima, se nedá přehlédnout a zdá se, že i Trevor si ji všimnul a budí dojem, že ví kde je a kam jde. To je pro začátek povzbuzující. Co nás ale trošku zaráží je jeho tempo. Má sice kratší nohy, ale když na těch zádech nic nemá, tak by s nima mohl trošku stříhat. Taky mě děsí jeho obuv. Jdu v sandálech a nohy slzí vedrem. Ano, jsou to ty slzy co neobsahují tolik soli a svérázně voní. Trevor nasadil žluté holínky, které mu končí těsně pod koleny, přesně tam , kde vyčuhují vlněné, zeleno-černě pruhované ponožky. Jen se na to podívám a potím se až za nehtama.
Jdeme půl dne a už jsme si zvykli, že hora je pořád stejně veliká a stejně daleko. Po cestě utěšujeme Trevora, že už je to jenom kousek. Taky ho učím nová španělská slovíčka. Vůbec třeba nevěděl, kluk jeden jihoamerickej, tak běžný výrazy, jako je třeba jején. Což je vlastně jenom jiné označení pro puri puri (Volně bych si do češtiny dovolil přeložit jako: muška muška.) Navečer docházíme do základního tábora. Trevor se ještě zmohl na postavení svého stanu a větu: Zítra v osm jdeme dál., a vyčerpáním usnul tak rychle, že kdybych byl prevít, napsal bych popravdě: omdlel.
Ráno v osm dáváme baťohy na záda a všimneme si, že Trevorův stan ještě stojí. Nejen, že se courá, ale ještě mu tady budem dělat maminku a říkat v kolik musí vstávat, aby nebyl pořád posledňáček. Zdržuje teď, bude muset přidat v kopci. Jenže to se zanedlouho ukázalo jako naprostý nesmysl. Stoupáme po římse 700 metrů vysoké stěny a je jasné, že průvodce opouštějí všechny síly kromě té gravitační, která ho čím dál častěji válí v prachu. Už se na to nemůžeme dívat. Martina bere brzdě mošnu a GPS. Petr, Tomáš a já se o indiána střídáme. Můžete si doma kolikrát chcete říkat: neber zbytečný věci, ať to nemáš těžký a pak se najdete ve skalní stěně s dvěma průvodci na zádech: s Lonely Planet a chlapcem s Guyany. Výstup je jinak ale okouzlující. Zkrápějí nás kapky deště, který byl ještě o 300 metrů výše k nerozeznání od bujarého potoka. Větřík pod, před i nad námi hraje s mráčky na honěnou. Narozdíl od nás, čím více udýchán, tím rychlejší. Mráčkům dochází síly a radši se schovají mezi stolovými horami, kde oblékají závoje z mlhy a tančí načechrané vílí tance do nepravidelných rytmů perkusí ranního, rozespalého pralesa. Kocháme se, fotíme a GPS. Petr předává Trevora na koně Tomášovi. Na vrcholu pod převisem stavíme stany, vaříme a dáváme spáče do hajan. GPS. Petr se neudrží a pohádkou O tapírovi, tukanovi a kousku papáye, v libozvučném nářečí Trevorova rodného jazyka vtipně obohaceného o slangové, neformální výrazy kmene z druhého břehu řeky, sametovým přízvukem přivede chlapce k sladkému spánku a ostatní k upřímnému, neškodnému pláči.
Pokračování příště se bude týkat získávání loveckých trofejí&
Vždycky když se pohybuju v okolí Liptovského Mikuláše, dumám nad původem toho zvláštního jména. Závěru se nikdy nedočkám, ale vždy pomyslím jakou nedozírnou hranicí fantazie a tvůrčí volnosti práce se slovy slovenský národ musel při pojmenování lokalit operovat. Z Jalovce jdeme po žluté Jaloveckou dolinou podél Jaloveckého potoka. V celém týmu panuje dobrá nálada. Může za to plno věcí. Nejvíc asi počasí, pak přes zvyšující se nadmořskou výšku a množství borůvek až po BON PARI. I na mapě je znát jakési vzrušení. Myslí si, že si nevšimnem, ale když se pootočíme a ona myslí, že ji nevidíme, že takhle šilhat člověk neumí, nepatrně, velice zlehounka se chvěje, takové jako jemné minizáchvatečky. Není ji zima to né, je hezky to už nemusím opakovat, to už sem totiž dvakrát říkal, ona jen prostě kouká okolo a nevěří svým očím. Opravdu mi to takhle sluší v 3D? My taky koukáme okolo, jenže mi očím věříme a spíše přestáváme věřit mapě. Ne všechno totiž tak doslova sedí. Musíme být ale ke všem stejně tolerantní, i k postarší mapě která už občas neví co mluví.
Nikdy nevíte co se stane a proto se rozhodujem pro zdolání první části hřebene ze sedla na Baníkov. Znáte to, třeba napad sníh co se neklouže a navíc čím blíž Slunci tím teplejší. Samozřejmě, že věci necháváme vsedle a jdeme na lehko. Ono se totiž i na lehko šlo dost těžko. ‚2178‘, říká mapa a my ji věříme. Překvapuje nás celkem dost lidí na hřebenu. My taky překvapujem, i když ne počtem. Tak tam tak nahoře stojim vtom sněhu a dávám se do řeči s Čechem-horalem. Při pohledu na jeho masivní boty s chuchvalcemi sněhu na kaničkách tlustých jak můj malíček začnu litovat nejen hory, které pod tíhou těchto strojů jistě trpí, ale i sebe. Je mi jasné, že je-li to správný horal, pořádně si prohlédne všechnu naši výstroj, tak to totiž bývá, nejen, že si uděláte subjektivní obrázek o tom s kým mluvíte, ale také se dozvíte co je nového ve vybavení pro pobyt venku a nahoře, zjistíte různé zlepšováky, jak a kde ušetřit a tak. Je mi taky jasný, že mu má obuv neunikne, že si zcela určitě udělá subjektivní obraz a podiví se, jak daleko je schopen někdo dojít aby ušetřil a jak daleko je pak schopen dojít. Proto se nenápadně posunu blíže ke kameni přede mnou čímž zmenším pravděpodobnost, že ho pohled na mé boty nekompromisně srazí se skály a s nasazením té nejnevinější tváří kterou dovedu, ze sebe nejistě vypravím: „Hmm, kdo by tady čekal hmm, sníh, že?“
Je zvláštní, že víc lidí bylo na hřebenu než tady. Jsme zase na tom rozcestí kde se stýká Polianský potok s Hlbokým. Mapa tomu tady říká Medvedie. Je tu takový dřevěný přístřešek a protože hladu už jsme hory ukázali, dáme něco do nosu a necháme ho tady. Netrvá to ani moc dlouho a cpem se bramborovou kaší s masem. Sedím otočen směrem k cestě, za kterou mumlá kaskáda potoku. Nad ní je dřevěný můstek spojující oba břehy a cesty na nich. Martina sedí ke mně čelem, k potoku a dění okolo zády. Takže jsem to já kdo si u poloprázdnýho ešusu všimne pohybu na cestě za potokem. Nejen že ještě nevím jak se to místo jmenuje, že zrak už není co býval, ale ještě celkem hustý porost mezi vzdálenějším břehem potoku a cestou za ním zbůsobí, že si myslím, že vidím chodce s huňatým psíkem. Tak přece jsou lidi i tady. Kývnutím hlavy v jejich směru řeknu takové to „hele“ jako když ve městě vidíte auto na čtyřech kolech ale nepřeruším pohyb plné lžíce k místě určení. Martina se otočí a chvíli nic neříká jen nehnutě sedí. Pak se na mě prudce otočí (oči přes celý obličej), aby se ujistila jestli jsem opravdu myslel aby se podívala na ty dvě věci na které se právě dívala, a jestli jsem takovej flegmatik, že ani dva medvědi 15 metrů od nás mě nedonutí víc než říct obyčejné „hele“. Jenže to už i já vidím, že to, co jsem myslel, že je huňatý hnědý pes, je malý medvěd a to velký co jde po zadních je velký medvěd a to ne proto, že by byl malý a šel po zadních. Normálně bych si řek, že už bych tomu očaři měl zajít, že je to čím dál horší, jenže velikost jejích očí naznačila, že mé oči, které jsou vzhledem k velikosti mého obličeje teď ještě větší vidí správně. Jestli to přežiju a oči mi takhle zůstanou tak se za ty brejle nedoplatím. To už si koukáme s velkým z očí do očí. Naštěstí je mezi náma pořád potok. Nejsem žádný medvědolog takže nemám tušení co udělají. Buď utečou a nebo budeme chvíli utíkal my a pak nás snědí i s bramborovou kaší a masem. Mimochodem, ještě že jsme jedli po delší době a že trávicí systém neměl dost času zpracovat jídlo a posunout ho pod žaludek. Pak bych totiž v tu chvíli na tom místě nejen ztratil hlad ale možná na oplátku nechal něco jinýho. Doba, kdy jsme se nikdo nehýbali trvala celkem dlouho. Půjdou k nám, nebo utečou? Šli k nám. Namířili si to k mostku. Třeba taky hůř vidí a myslí si že jsme medvědi na zadních. Mezi tím já už mám přední v batohu a lovím foťák. Jenže šelmy dál jak k mostu nedošly. Najednou se otočily a pádily k Jalovecké horce. Takže z focení nic nebylo, ale radši mám prázdné ruce bez fotek, než fotky mezi prázdnýma loketníma jamkama.
Mile, opravdu mile mě překvapil autobus i se svou cenou 4500 lir. V plánech byl původně pěší pochod z města Acireale, které se jevilo jako nejbližší železniční stanice pod Etnou. To sice pravda byla, jenže na turistických informacích mi lámanou (byla tak špatná, že kdybych já uměl plynule, klidně bych napsal přelomenou) angličtinou naznačili, že na Etnu se dostanu pouze z Catánie a pouze autobusem. Odhadli i cenu zpáteční jízdenky na 8 000 lir, což se mi líbilo natolik, že jsem se rozhodl tomu ještě nevěřit a dále připravovat tělo i ducha na 50 km chůzi. Už o den později mi došlo, jak naivní pohled na svět oblboval můj mozek v době, kdy jsem byl ještě o 24 hodin mladší. Nešlo o žádnou náhlou nadprůměrnou bystrost. Prostě jsem měl v autobuse otevřené oči (měl jsem ještě otevřenou pusu, ani ne tak úžasem, ale snahou o důkladnější větrání těla zevnitř neboť autobus nebyl s otevřenými věcmi pozadu a měl otevřené okno. Prostě takové zátiší se 4 otevřenými věcmi.) a koukal na to město zmítající se v dopravní křeči, dusící se vlastními prdy a už zrána umírající vyčerpáním v ničivém vedru. Tento pohled mě tolik nevyděsil. To co mně připomělo mé infantilní myšlenky z předcházejícího dne bylo to, že situace se celou hodinu jízdy nezměnila. Pěšky bych to prostě nešel, ani kdyby mi dole řekli, že láva zchladlá močí chutná za jasného, srpnového měsíčního svitu jako studentská pečeť s většími oříšky. Cesta z Nicolosó už by se ujít dala, je sice delší , ale nevede městem i když silnice je ještě pořád dost rušná. V jedné ze zatáček (cestou nahoru po levé straně) je lávou po střechu vytopený domeček. Z autobusu ho uvidíte asi 10 sekund. Pak už stačí zavřít oči (nenechte se zavíráním věcí unést, některé je lepší nechat otevřené až nahoru) a představovat si. Mě to dalo mnohem víc než 5 minutová vizuálně vydařená televizní reportáž o běsnící sopce.
Další věc, která mě tak trochu překvapila, byl počet lidí na stráni. Turistů, kteří se dostanou od moře do 2900 metrů po 100 metrové chůzi je tu nepočítaně. Přes den až do sedmi nebo osmi hodin večerních tu to opravdu žije. Nad konečnou stanicí terénních autobusů u bývalé observatoře potkáte lidi proudící jak láva v osmdesátým devátým, kteří se chodí dívat o 300 metrů vejš na lávu, která tady v osmdesátém devátém proudila jak lidi, co se ni chodí dneska dívat. Ovšem cesta na samotný kráter je mnohem opuštěnější. Tam je to totiž, nebojím se to napsat, pouze pro drsné drsoně a otrlé otrláře. Prostě pouze pro živočichy od zkušených sandálistů vejš. Jakási magická stěna správného odhadu separuje borce, pouští výše zmíněné dobrodruhy nad 3000 metrů a nechává ostatní savce – podpatkářky a děti do 3 let na i tak pro ně závratné vrstevnici.
Možná teď trochu odbočím, ale neodpustím si drobnou zajímavost, které jste si určitě také všimli. Je bezpochyby, a to v jakýchkoliv horách, že lidi míjející se na cestě se zdraví od určité výš výše. Taková Zdrawinova metoda přirozeného výběru. Cestou vzhůru prochází člověk obecný jakýmsi výškovým sítem, které druh prosévá, třídí, definuje. S přibývajícími metry tak postupně odpadávají aktivní námořníci, taxikáři, pasivní šerpové, místní obyvatelstvo, kojenci bez maminek, maminky s kojenci na zádech, tatínci s maminkami s kojenci na zádech na zádech, puchejřáři, zapomětlivý paraglidisti, kompletní rodiny, cyklisti, paraglidisti, rádoby dobrodruzi, zbloudilí cyklisti s kolem na zádech přes podpadkářky a děti do 3 let až po velehorské ptactvo a nelidi. Zdrawinova výšková linie se samozřejmě liší v jednotlivých pohořích. Někde se vůbec nevyskytuje, u nás jí překročíme (pokud v dané oblasti existuje, nebo pokud máme na zádech usárnu což je jen jeden z mnoha vedlejších faktorů ovlivňující výšku a existenci Zdrawinovy magické hranici) na světové velehorské poměry poměrně brzo, a to do jistých 1602 metrů nad mořem. Na druhé straně nemůžeme chtít po dobrodruzích na svazích Tibetské náhorní plošiny (to zní pěkně blbě) aby ze zdravili od 2000 m. Protože by vůbec nebyli ve svazích ale vertikálním směrem hluboko pod nimi. Překročení oné pomyslné čáry je známkou toho, že jste již mezi nejotrlejšími drsoni a nejdrsnějšími otrláři. A navíc, když pozdravíte i vy (což je to nejjednoduší co můžete udělat a tak trochu i přirozeně povinné) jste jeden z NICH! A to je NĚCO! Je přece úplně jedno, jakým jazykem mluvíte. Každý rozumí, že se mu jedním slovem ve vašem mateřském jazyce nesnažíte sdělit nic jiného než – při cestě nahoru: „Rád Tě vidim, jsem úplně vyřízenej, jak je ten úchylnej vrchol ještě daleko, co myslíš, přežiju to s touhle obuví? (tak zdravíme jen my zkušený sandálisti), jídlo navíc asi nemáš, to je jedno, fakt jsem Tě rád viděl, už se asi nepotkáme, i když to přežiju, měj se všude jak tam nahoře, horám třikrát zdar, ZDAR, ZDAR, ZDAR!“ Ano jedním slovem, neuvěřitelné, ale fakt. No a na cestě dolů tím samým slovem postupně povzbudivě odpovíte na všechny položené otázky a ještě si neodpustíte (pravděpodobně s pomocí drobnější hry mimických svalů): „ještě pár hodin vydrž saláte a budeš stejně dobrej jako já“.
To sem ale opravdu odbočil víc než jsem chtěl. Skončil jsem tím, že od 2900 do 3100 je na Etně zalidněno. Také jsem se zmínil, že závěrečný kilometr je lepší. Vůbec nejlepší je vyrazit mezi 4-6 hodinou ranní. Jste-li totiž ranní ptactvo a vydáte-li se na poslední stoupák před východem slunce, pravděpodobně nikoho nepotkáte, pouze právě ten východ, který je moc příjemný potkat a na který mimichodem Zdrawinova linie neplatí, protože ten se zdraví vždycky, tiše, všemi jazyky světa stejně.
Hodně kamarádů mě před Waršavou varovalo: tam nic není, všechno bylo za války zbořeno, architektura? – beton, okno, beton, okno!! No, a hodně kamarádů mělo pravdu. Centrum zdobí několik fešných mrakodrapů a vysoká starší budova Technického muzea, kongresu a kdoví čeho ještě. To vše uvidíte hned před (a za) budovou hlavního nádraží. A dál, pokud nechcete vidět jen beton, okno, beton, okno ani nechoďte. Ale dost už bylo Waršavy, byl to jen vedlejší cíl. Sedli jsme do povinně místenkového rychlíku, ve kterém neměli místenku pouze dva, shodou okolností také Slovani. Schovka v uličce se těžko hledá, proto odevzdaně čekáme na katy s kleštěmi v ruce. Průvodčí neměli pro naše nechápavé, prázdné oči (ksichty by bylo více podle pravdy, ale bez kultury), pochopení a utrousili něco ve smyslu příští stanice a dveří. Polština je sice ze skupiny slovanských jazyků, ale některý věci se těžko chápou v rodném jazyce natož v cizím, byť příbuzným. Malbork byla až naše třetí příští stanice. Onen bůžek PKP chtěl zřejmě napravit ranní chybu a udělal nás neviditelnými (alespoň pro průvodčí, ne však pro paní, která jako by žila jenom proto aby si s náma mohla pár hodin popovídat, musím doplnit, že jediné slovo, které polsky umím je uwaga (znám ho pouze foneticky, za pravopis neručím) a tím začínat konverzaci mi přišlo trapné až nebezpečné). Okolo poledne tedy zdobíme peróny nádraží v Malborku svými šlápotami, které by dovedly zkušeného stopaře (úplně zbytečně) k mapě.
Nevím proč, ale měl jsem v hlavě představu ohromné šedé kamenné trvze, z jejíž velikosti půjde strach a korozí narušený kámen prozradí stáří 2 metry širokých zdí. A vidíte jak jsem se pletl v samotných základech. Je z cihel. Červených cihel. Jak už jsem řekl, historie není můj koníček, já jsem rád že si pamatuju letopočet svého narození, ale to jsem opravdu nečekal. Já netušil, že v té době už cihly znali. No né, nesmějte se, mě by už ani nepřekvapilo, kdyby ty soutěže co jsem o nich na začátku mluvil nad náma vyhráli, a co já jim to přeju za ten pokrok, kterej tu na přelomu 13.a 14. století měli.
