Máte rádi pravidelný pohyb a nebojíte se moderních technologických
strojků a jejich možností? Pak by vás mohl zajímat volně šiřitelný
prográmek SportyPal, který s využitím GPS modulu vašeho telefonu či
PDA zaznamená a analyzuje vybrané sportovní výkony. Stojí-li tréninky
opravdu zato, můžete je pomocí webové aplikace uchovávat, sdílet či
publikovat.
Je těsně po Novém roce a možná i vám ještě zbylo nějaké to novoroční předsevzetí. Sportu chtivým by neměl uniknout SportyPal – aplikace do mobilních zařízení, s jejíž pomocí máte přehled o vašich venkovních pohybových aktivitách – chůze, běhu, cyklistice, in-line bruslení apod. Po snadné instalaci (program je zdarma dostupný pro běžné operační systémy – Android, Windows Mobile, Apple iPhone, Blackberry a telefony s podporou Java) a nastavení máte k dispozici nástroj, který po zahájení tréninku zobrazuje čas pohybu, překonanou vzdálenost, aktuální a průměrnou rychlost a spotřebované kalorie. Zobrazit můžete i jednoduchý mapový pohled, kdy se za vámi vykresluje stopa vašeho pohybu. V každou chvíli vašeho tréninku tak máte přehled o aktuálním průběhu vaší aktivity.
Analýza údajů
Výše popisované funkce asi nijak neohromí uživatele běžných GPS aplikací. Jsou to hlavně dostupné potréninkové analýzy, kterými se SportyPal odlišuje. Své zaznamenané výkony si můžete prohlížet v jednoduché podobě přímo v mobilním zařízení, do kterého lze po skončení tréninku přes dostupnou datovou službu jedním klikem stáhnout satelitní mapu z Google zobrazující celou absolvovanou trasu.
Jedním stiskem tlačítka lze ukončený trénink také odeslat na váš „účet“ webového prostředí http://sportypal.com/Workouts, kde si lze výkony prohlížet ve větším detailu. Samozřejmostí je mapa z Google obsahující grafické znázornění trasy, kterou navíc doplňují různé ikony (nejvyšší rychlost, nejvyšší bod). Mapu můžete doplnit i o rychlostní a výškový graf (na vodorovné ose zobrazuje kilometry, na svislé levé ose rychlost a na svislé pravé ose nadmořskou výšku). Po najetí kurzoru na jakoukoliv část vykreslené křivky se v mapě světle modře zobrazí úsek, kde byly tyto hodnoty dosaženy. Trénink je popsán i několika zajímavými čísly – časem startu, ukončení, nastoupanou i sestoupanou výškou, nejrychlejším úsekem apod. Velmi povedené jsou grafy zobrazující dlouhodobý tréninkový výkon a vývoj. K dispozici jsou čtyři sloupcové grafy znázorňující průměrnou rychlost, celkovou vzdálenost, čas strávený tréninkem a spotřebovanou energii na časové ose s volitelným rozlišením. Sloupce grafů lze barevně vymezit pro různé aktivity, jejichž celkové zastoupení v tréninku znázorňuje koláčový graf. K dispozici jsou i tabulky nejlepších záznamů a nechybí ani možnost exportovat data do formátu GPX pro další zpracování.
Sportující společenství – zábava i motivace
Další rozměr získává SportyPal sdílíte-li své úsilí s ostatními. Můžete tak činit buď v rámci SportyPalu nebo pomocí jiných sociálních webů jako je Twitter nebo Facebook. Se Sportypalem můžete prohlížet záznamy ostatních uživatelů, definovat své kamarády (či najít nové) a předhánět se v nasbíraných kilometrech, spálených kaloriích. Možná i vy popojdete o něco dále nebo popojedete o něco rychleji s vědomím, že vaší průměrnou rychlost pak budete obhajovat před tréninkovými kolegy. Pokud k motivaci nestačí názor ostatních, nastavte si sami cíl. Zadejte typ cíle (počet kilometrů, čas strávený tréninkem, apod.), aktivitu, časový interval a sledujte, jak cíl naplňujete.
Soukromí
Tvůrci SportyPalu mysleli i na vaší ochranu. Lze asi namítnout, že takováto geografická expozice vašeho působení by se dala nepříjemně zneužít – zvědavci vědí, kde se pohybujete, kde možná bydlíte, mohou vysledovat pravidelnost a vědět kde a kdy si s dřevěnou palicí vyzvednout vaše mobilní GPS zařízení nebo stejně tak využít vaší nepřítomnosti u vás doma. Proto lze každému tréninku přiřadit režim zobrazování ve třech úrovních – pro nikoho, pro vaše definované kamarády, pro všechny. Takto si můžete nechat své pravidelné počínání pouze pro sebe a následně pak překvapit všechny svou průměrnou rychlostí v závodě Dolomitenman.
Rád bych vyzdvihl několik dojmů z krátkodobého testování SportyPalu. Především oceňuji jednoduchost a funkčnost celého prostředí, jak v mobilním zařízení, tak webové aplikace. Vše je přehledné, plně funkční a ještě navíc to moc dobře vypadá. Přestože je třeba brát některé výstupy s rezervou (vertikální pohyb odečítán z GPS výšky, nikoliv z elektronického barometru, spotřeba energie odvíjena z výšky, váhy a rychlosti váhy, bez ohledu na srdeční frekvenci), považuji SportyPal s ohledem na množství a prezentaci dat získaných jen několika povely za velmi šikovný a povedený nástroj pro sledování venkovních sportovních aktivit (SportyPal myslí i na majitele vodotěsných přístrojů a jako jednu z mnoha voleb pohybu nabízí i plavání). Donedávna byla moje představa analýzy běžeckého tréninku následující: na mapě Googlu si měřítkem oklikám pravidelné kolečko. Ty potom v tréninku počítám a doma pak zanesu s datem do Excelu, který mi přes jednoduché vzorce vypočítá překonanou vzdálenost. Se SportyPalem doběhnu pod schody, kde trénink jedním tlačítkem vypnu a druhým odešlu. Než vyjdu shody nahoru, což s ohledem na právě absolvovaný výkon a složitost adresářové struktury mého domácího počítače trvá asi tak dlouho jako bych hledal onen excelový soubor s tréninky, doma už mohou prohlížet, kde jsem měl dnes nejrychlejších 500 metrů a kolikrát jsem vyčerpánim spadnul na zem.
Vlastníte-li telefon s GPS, který si na běhání či na kolo stejně berete, proč nevyužít jen další z jeho funkcí? Žijeme v takové té době, kterou si lidé kdysi představovali. Běžíme venku s nevelkou krabičkou, ze které posloucháme přímý přenos hokejového utkání nebo spartakiádní hudbu v MP3, s krabičkou, která zároveň zaznamenává náš pohyb do mapy, s krabičkou, na kterou nám kamarád z Ruska může kdykoliv doprostřed hlubokých lesů zavolat, že americká armáda vypnula družice GPS a že můžeme zastavit, protože soupeře v Japonsku dnes svým výkonem na SportyPalu neoslníme. Jen v jednom se předci ve svých představách mýlili. Můj popis začal slovem „běžíme“ – malé raketky na zádech s sebou všude ještě nenosíme………
Zatím jsem se snažil přiblížit právě dostupnou verzi 1.1.1. Pokud vás zajímá, kterým směrem by se mohl program dále vyvíjet, projděte si návrhy uživatelů a reakce tvůrců v diskuzích internetových stránek SportPalu. Nápadů je hodně, od hlasových informací, po přepínač chůze-běh v průběhu tréninku, offline „stínový“ závod proti předešlému výkonu, online závody odstratované GPS časem apod. Pokud vám jde ale především o pohyb, určitě vám verze 1.1.1 bude stačit. Vlastně k venkovnímu pohybu SportPal vůbec nepotřebujete, když ono je to tak jednoduché a zábavné.
Je těsně po Novém roce a možná i vám ještě zbylo nějaké to novoroční předsevzetí. Sportu chtivým by neměl uniknout SportyPal – aplikace do mobilních zařízení, s jejíž pomocí máte přehled o vašich venkovních pohybových aktivitách – chůze, běhu, cyklistice, in-line bruslení apod. Po snadné instalaci (program je zdarma dostupný pro běžné operační systémy – Android, Windows Mobile, Apple iPhone, Blackberry a telefony s podporou Java) a nastavení máte k dispozici nástroj, který po zahájení tréninku zobrazuje čas pohybu, překonanou vzdálenost, aktuální a průměrnou rychlost a spotřebované kalorie. Zobrazit můžete i jednoduchý mapový pohled, kdy se za vámi vykresluje stopa vašeho pohybu. V každou chvíli vašeho tréninku tak máte přehled o aktuálním průběhu vaší aktivity.
Analýza údajů
Výše popisované funkce asi nijak neohromí uživatele běžných GPS aplikací. Jsou to hlavně dostupné potréninkové analýzy, kterými se SportyPal odlišuje. Své zaznamenané výkony si můžete prohlížet v jednoduché podobě přímo v mobilním zařízení, do kterého lze po skončení tréninku přes dostupnou datovou službu jedním klikem stáhnout satelitní mapu z Google zobrazující celou absolvovanou trasu.
Jedním stiskem tlačítka lze ukončený trénink také odeslat na váš „účet“ webového prostředí http://sportypal.com/Workouts, kde si lze výkony prohlížet ve větším detailu. Samozřejmostí je mapa z Google obsahující grafické znázornění trasy, kterou navíc doplňují různé ikony (nejvyšší rychlost, nejvyšší bod). Mapu můžete doplnit i o rychlostní a výškový graf (na vodorovné ose zobrazuje kilometry, na svislé levé ose rychlost a na svislé pravé ose nadmořskou výšku). Po najetí kurzoru na jakoukoliv část vykreslené křivky se v mapě světle modře zobrazí úsek, kde byly tyto hodnoty dosaženy. Trénink je popsán i několika zajímavými čísly – časem startu, ukončení, nastoupanou i sestoupanou výškou, nejrychlejším úsekem apod. Velmi povedené jsou grafy zobrazující dlouhodobý tréninkový výkon a vývoj. K dispozici jsou čtyři sloupcové grafy znázorňující průměrnou rychlost, celkovou vzdálenost, čas strávený tréninkem a spotřebovanou energii na časové ose s volitelným rozlišením. Sloupce grafů lze barevně vymezit pro různé aktivity, jejichž celkové zastoupení v tréninku znázorňuje koláčový graf. K dispozici jsou i tabulky nejlepších záznamů a nechybí ani možnost exportovat data do formátu GPX pro další zpracování.
Sportující společenství – zábava i motivace
Další rozměr získává SportyPal sdílíte-li své úsilí s ostatními. Můžete tak činit buď v rámci SportyPalu nebo pomocí jiných sociálních webů jako je Twitter nebo Facebook. Se Sportypalem můžete prohlížet záznamy ostatních uživatelů, definovat své kamarády (či najít nové) a předhánět se v nasbíraných kilometrech, spálených kaloriích. Možná i vy popojdete o něco dále nebo popojedete o něco rychleji s vědomím, že vaší průměrnou rychlost pak budete obhajovat před tréninkovými kolegy. Pokud k motivaci nestačí názor ostatních, nastavte si sami cíl. Zadejte typ cíle (počet kilometrů, čas strávený tréninkem, apod.), aktivitu, časový interval a sledujte, jak cíl naplňujete.
Soukromí
Tvůrci SportyPalu mysleli i na vaší ochranu. Lze asi namítnout, že takováto geografická expozice vašeho působení by se dala nepříjemně zneužít – zvědavci vědí, kde se pohybujete, kde možná bydlíte, mohou vysledovat pravidelnost a vědět kde a kdy si s dřevěnou palicí vyzvednout vaše mobilní GPS zařízení nebo stejně tak využít vaší nepřítomnosti u vás doma. Proto lze každému tréninku přiřadit režim zobrazování ve třech úrovních – pro nikoho, pro vaše definované kamarády, pro všechny. Takto si můžete nechat své pravidelné počínání pouze pro sebe a následně pak překvapit všechny svou průměrnou rychlostí v závodě Dolomitenman.
Rád bych vyzdvihl několik dojmů z krátkodobého testování SportyPalu. Především oceňuji jednoduchost a funkčnost celého prostředí, jak v mobilním zařízení, tak webové aplikace. Vše je přehledné, plně funkční a ještě navíc to moc dobře vypadá. Přestože je třeba brát některé výstupy s rezervou (vertikální pohyb odečítán z GPS výšky, nikoliv z elektronického barometru, spotřeba energie odvíjena z výšky, váhy a rychlosti váhy, bez ohledu na srdeční frekvenci), považuji SportyPal s ohledem na množství a prezentaci dat získaných jen několika povely za velmi šikovný a povedený nástroj pro sledování venkovních sportovních aktivit (SportyPal myslí i na majitele vodotěsných přístrojů a jako jednu z mnoha voleb pohybu nabízí i plavání). Donedávna byla moje představa analýzy běžeckého tréninku následující: na mapě Googlu si měřítkem oklikám pravidelné kolečko. Ty potom v tréninku počítám a doma pak zanesu s datem do Excelu, který mi přes jednoduché vzorce vypočítá překonanou vzdálenost. Se SportyPalem doběhnu pod schody, kde trénink jedním tlačítkem vypnu a druhým odešlu. Než vyjdu shody nahoru, což s ohledem na právě absolvovaný výkon a složitost adresářové struktury mého domácího počítače trvá asi tak dlouho jako bych hledal onen excelový soubor s tréninky, doma už mohou prohlížet, kde jsem měl dnes nejrychlejších 500 metrů a kolikrát jsem vyčerpánim spadnul na zem.
Vlastníte-li telefon s GPS, který si na běhání či na kolo stejně berete, proč nevyužít jen další z jeho funkcí? Žijeme v takové té době, kterou si lidé kdysi představovali. Běžíme venku s nevelkou krabičkou, ze které posloucháme přímý přenos hokejového utkání nebo spartakiádní hudbu v MP3, s krabičkou, která zároveň zaznamenává náš pohyb do mapy, s krabičkou, na kterou nám kamarád z Ruska může kdykoliv doprostřed hlubokých lesů zavolat, že americká armáda vypnula družice GPS a že můžeme zastavit, protože soupeře v Japonsku dnes svým výkonem na SportyPalu neoslníme. Jen v jednom se předci ve svých představách mýlili. Můj popis začal slovem „běžíme“ – malé raketky na zádech s sebou všude ještě nenosíme………
Zatím jsem se snažil přiblížit právě dostupnou verzi 1.1.1. Pokud vás zajímá, kterým směrem by se mohl program dále vyvíjet, projděte si návrhy uživatelů a reakce tvůrců v diskuzích internetových stránek SportPalu. Nápadů je hodně, od hlasových informací, po přepínač chůze-běh v průběhu tréninku, offline „stínový“ závod proti předešlému výkonu, online závody odstratované GPS časem apod. Pokud vám jde ale především o pohyb, určitě vám verze 1.1.1 bude stačit. Vlastně k venkovnímu pohybu SportPal vůbec nepotřebujete, když ono je to tak jednoduché a zábavné.
Údaje, které SportyPal zobrazuje v mobilním zařízení v průběhu tréninku
Rozbor tréninku ve webové aplikaci. Po najetí na oblast grafu v dolní části se zobrazí textové okno s datovými údaji a na mapě se světle modrou barvou lokalizuje příslušný úsek.
Po dokončení tréninku lze do vašeho mobilního zařízení jedním stiskem získat mapu zobrazující celý jeho průběh
Ve webové aplikaci lze tréninky zobrazit na společné mapě
Zobrazení změn rychlosti v mobilním zařízení
Jednoduché hlavní menu, ze kterého se tréninky tvoří nebo prohlíží
Hlavní stránka vlastního účtu webové aplikace se seznamem tréninků
Jednoduché mapové znázornění, které lze získat přímo v průběhu tréninku
Jedním stiskem zahájíme nový trénink
Ihned po skončení tréninku lze výkon odeslat datovou službou na váš webový účet
Základní údaje každého tréninku dostupné v mobilním zařízení
Zobrazení běhu a chůze ve zvoleném časovém intervalu
Čas strávený běháním a spotřebované kalorie ve zvoleném časovém intervalu
Seznam tréninků v mobilním zařízení
Úvodní stránka SportyPalu při jeho spouštění
Menu pro zvolení aktivity – mobilní verze nabízí 5 aktivit, webové rozhraní jich dnes nabízí 18
Znáte běžný surfařský slang? Znamená to, že umíte surfovat nebo jste
jen další suchožralok?
Letošní léto mi na pár dní vypadl program – sopky v okolí Antigui v Guatemale jsou nedostupné (na Volcán de Agua minimálně 4 lidi, sám za 200 dolarů, na Acatenangu se před třemi týdny střílelo – turisti mají zákaz a Fuego je příliš aktivní). Nabízí se možnost jet na 3 dni do El Salvadoru k moři. Jsem z té duševní přípravy na šplhání po vulkánech nějak vyřízený i fyzicky, takže odpočinek na pláži, koupačka, šnorchlovačka nezní špatně. Volba padla na Playa El Tunco – jak reklamní poutač hrdě dodává – jedno z nejlepších míst na surfování ve Střední Americe. S odstupem času si říkám, že už tady se mi nabízely alespoň hrubé indicie a mohlo začít mé podezření. Jenže já byl tak nadšený myšlenkou na smočení svých stále suchých ploutví, které blokují půl batohu, že jsem vnímal jen podměty a přívlastky – stačilo vidět „pláž“ a „nejlepší místo“ a v té v chvíli bylo úplně jedno na co.
Do ráje surfařů jsem spolu se skupinou několika Holanďanů a Němců, kteří jak se ukázalo, mají v životě nasurfováno asi tolik co já – nic, dorazil v podvečer a zbylo tedy ještě pár minut světla na porozhlédnutí se po místě. Jak se záhy ukázalo, pár minut bylo na průzkum pláže El Tunco přesně třikrát tolik, než je potřeba. Směrem na východ mě po několika desítkách metrů zastavuje ústí říčky podezřelé barvy, cesta na západ po černém písku je o něco delší, provede vás kolem řetězu hotelů a restaurací, ale dál než k velkému kamenu pod skálou nemá cenu chodit. Pak už je jen betonový plot. Nerad to říkám, ale ať už je místo, kterým jsem právě prošel „nejlepší“ na cokoliv, musím uznat, že ve srovnání se svým okolí je opravdu výjimečné. Za mnou hotelová ulice u silnice, přede mnou moře a v něm hrůzu nahánějící hukot přemílajících se kamenů velikosti kokosových ořechů, to jak si s nimi vlnky v západu Slunci, který tuším za bouřkou na obzoru, sem tam pohazují. Ponurost celé té scenerie soumraku nad černou pláží zahalenou do nejrůznějších vývržků moře i odpadků přinesených z druhé strany tu a tam rozsvícená odrazem blesku na pěně tříštící se masy ničivých vln tak trochu připomíná precizně zrežírovanou scénu katastrofického sci-fi filmu.
A do toho všeho apokalypsou zlomení tvorové obývající tuto část planety. Chodí se zrakem upřeným před sebe nebo na širé moře, pohybují se jakoby nepřítomně, osamoceně, v naprosté tichosti a bez výjimky je každý z nich kabelem napojen na bílý předmět pod paží, který nemůže být nic jiného, než zásobník v atmosféře již nedostupných životně důležitých látek.
Při pohledu na zjevné silné a slabé stránky pláže El Tunco a na stovky surfařů cíleně přítomných právě zde mi naplno dochází jednoúčelovost místa a vybavím si, že slovo „surfování“ jsem v poslední době někde viděl. TŘI DNI?!?!? TADY!?!? Cítím se tak trochu izolován. Je to asi jako kdybyste člověka, který nikdy nelyžoval, vzali do jinak tolik zajímavého Lahti, vyvezli ho v pátek na stotřicítku můstek, dali mu na nohy 2,5 metrů dlouhé lyže, zatančili krátké stepařské sólo zakončené rozhozením paží do hlubokého prostoru pod vámi a se zuby vyceněnými v nadšeném úsměvu prohodili „Bav se, vyzvedneme tě v neděli“. Zítra půjdu poprvé v životě surfovat.
Probouzím se do rána jako stvořeného pro sportovní výkony, popadám výbavu a spěchám k moři. Tedy zatím jen foto výbavu, potřebuju studijní materiál. Přicházím akorát včas, trénink na závod křesťanské asociace surfařů právě začíná. Borci už se rozježďují. Jen mi tak s ohledem na velikost zběsile rychle surfujících postav a mé dnešní průkopnické záměry nesedí výška vln. Hlášení rozhlasu vše vysvětlí – jde o kategorii 8–12 let.
Tak to se mi uleví hned dvakrát – nejen že jsem srovnával vlny s výškou nedospělého člověka, ještě navíc to, co chlapci předvádějí, se dá ovládnout během 10 let. No mám na to už jen dva dny, takže rychle do plavek, sehnat prkno, koupací čepici a ukázat těm přerostlým vodním skluzavkám, kdo je pánem planety.
Do půjčovny surfů jdu společně a dvěma Holanďany, kteří sem se mnou z Guatemaly přijeli právě kvůli pokoření jedněch z nejdelších vln….., ale o tom už jsme mluvili. Vzrušení a nedočkavost je znát na každém z nás. V půjčovně tak trochu naznačili, že moře je už dost rozbouřené na nováčky, ale nemůžete někoho, kdo se vláčí dlouhou cestu z Evropy právě kvůli tomuto okamžiku, nechat stát před branami poznání. Beru do ruky prkno a hned je zřejmé, že zde něco nesedí. Všichni okolo nosí prkna velikosti širšího snowboardu s ladnou, ostrou, zvednutou špičkou. Nevím, k čemu to je, ale mají to všichni. To, co tak tak zvednu ze země, má plochou tupou špičku v moři a druhý konec ještě v půjčovně za pláží. To nemyslí vážně! Chodím okolo toho a nevěřícně hledám nějaké naperforované řezy – jako jestli to nejsou 3 prkna spojené z výroby v jeden celek, ze kterého si každý to své odtrhne. Kdepak, jeden kus poctivého lodního průmyslu. Kolega je na tom ještě hůř, tedy z estetického hlediska – jeho koráb je stejné velikosti, ale navíc není bílý nýbrž v barvě dřeva. Víte jak důležité je pro surfaře, který se prochází po pláži, občas se jde v tom vedru smočit do vody, ale jak říkám, hlavně se prochází po pláži, dobře vypadat? Každičký detail, žraločí zuby v náhrdelníku, provokativní část tetování umně zakrytá pramenem Sluncem vybělených dlouhých vlasů, prkno z kolekce léto 09/10, to všechno hraje svou roli a vláčet se s kusem kmene sekvojovce obrovského je jistým společenským pohřbem každého surfaře (a to mu ani nenabízím svou masku, šnorchl a ploutve). Jenže my tu jsme hlavně kvůli sportu. Tři vybělení hoši zdaleka, co po cestě z půjčovny na pláži na pláž s prknem v levé ruce, v pravé, na hlavě, na provázku za sebou třikrát odpočívají. Do řečí se s nikým radši moc nedávají. Ne že by někdo chtěl. Stejně by se konverzace motala jen kolem jednoho: „Čus trus! Z Evropy, he? A to jste přiletěli nebo přijeli na tomhle“?
V každém případě vlny jsou obrovské. Bohužel ještě nejsme ve fázi, kdy by takovýto fakt dal přednost vzniku pocitu blaženosti před svíravou nejistotou, nevolností až panikou. Ještě nikdy jsem v takovýchto vlnách neplaval. A obavy jsou vidět i na větrem ošlehaných tvářích potomků holandských mořeplavců. Jejich naříkání, že oni na moři takové vlny nemají a přichází tak o tréninkové zázemí se smířlivostí Čechům vlastní ignoruju. Je třeba nechat mluvit činy.
COWABUNGA!!!! Surfari začíná!!! Hele, ranní sklo to sice není, ale karbanátek nevidím, utáhnu šňůrku na pytláčích, popadnu špalek, hodím pár želvotoček a jsem v zóně. BANZAI!!! Svatej Kahuno!!! To je dvorek kostí!!! Místo ušního mazu za stojku v zeleným pokoji nudlový ruce, dělová koule v polívce a tolik Neptunova koktejlu, že skoro prodávám Buicky…. ehm, pardon, tak jsem se znovu vžil do okamžiku, že mi sepnula i surfařská slovní zásoba. Pokud by chtěl někdo text rozkódovat, přikládám stručný česko-anglicko-výkladový slovník surfařského slangu.
Český výkladový slovník surfařského slangu s anglickými ekvivalenty
BANZAI – nadšené zvolání surfaře, když chytí vlnu COWABUNGA – (viz. Banzai) Dělová koule (cannon ball) – „bezpečná“ poloha plodu surfaře po smetení z vlny Dvorek kostí (bone yard) – místo, kde se lámou vlny HO BRAH – drž se kamaráde!, zvolání používané před popisem něčeho úžasného Kahuna – Havajský bůh Slunce, písku a surfařů Karbanátek (meat ball) – žlutý prapor s černým kruhem značící „Nesurfovat“ Kuk (také kook) – 1. začínající surfař; 2. někdo, kdo se dostává do problémů kvůli vlastní nezkušenosti; 3. někdo, kdo předstírá, že je někým jiným; 4. naprosto neohrabaný a mizerný surfař (velmi hanlivé) Neptunův koktejl (Neptune Cocktail)- vetší množství slané vody nalokané během smetení z vlny Nudlový (noodle) – unavený Pískoksicht (sand facial) – výsledek smetení z vlny a tažení po dně moře – obličejem dolů Polévka (soup) – napěněná „bílá“ voda Prodávat Buicky (selling Buicks) – zvracet, původ výrazu se různí, možná je asociace zvuku motoru Buicka a zvuku zvracení Pytláče (baggies) – přehnaně velké, volné kraťasy surfaře Ranní sklo (morning glass) – klidná hladina za podmínek brzkých ranních hodin Stojka (handstand) – stojka při jízdě na prkně (ale no ták HO BRAH, tomu snad nikdo nevěří) Suchožralok (landshark)- člověk, který pouze říká, že je surfař Surfari – surfovací výlet Špalek (log) – také tank, tanker – 1. prkno delší než 9 stop; 2. prkno ze dřeva Ušní maz (earwax) – borec, který projede nejdelším tunelem Zelený pokoj (green room) – také barel – tunel vytvořený z překlápějící se vlny Zóna (the zone) – místo, kde už se vlny nelámou, ale hroutí Želvotočka (turtle turn) – překonání hroutící se vlny otočením se prknem nahoru
Dále už následuje popis akce se vším všudy středoevropský. Že mám surfing „nakoukaný“, že mi pomůže kajakářská minulost a že budu mít celý den co dýchat, jsem věřil do doby, než mě s kusem hmoty velikosti křídla letadla přivázaným k noze tváří v tvář poprvé zastihla masa běsnící vody. Z tohoto pohledu to všechno vypadá tak trochu jinak. Ještě, že vím přesně co dělat. Rychle na prkno, kolmo k vlně a jak ta stvůra přijde, potopím pěkně špičku a budu na druhé straně. Na druhé straně jsem – na zádech a několikrát. Nevím co se dělo a kolik dalších lidí na pacifickém pobřeží Střední Ameriky to postihlo, ale poučení jsem si vzal – tuhle špičku nepotopím, jsem tam kde před chvílí. Než se z toho vymotám, je tu další úder. Času je málo a jsem přichycen nepřipraven. A zde přichází na řadu příprava teoretická. „Ve chvílích, kdy ztratíš kontrolu nad vlnou, rychlostí, stabilitou, prknem, orientací, prostě když ztratíš všechno včetně denního světla, zaujmi polohu plodu“, radí mi Nizozemec, který moře doma má. S pasivním zachumláním se do klubíčka a čekáním, jestli o vás jeden z ostrých stabilizátorů rozdivočelého prkna létajícího na šňůře kolem zavadí či nikoliv, se smířit nehodlám. Dávám přednost poloze vítězky Wimbledonu a jako talíř pevně svírám hrany prkna, děj se co děj.
Dochází mi, že vítězem budu, pokud se alespoň jednou dostanu s tou věcí do míst, kde se vlny teprve začínají lámat a nezůstanu uvězněn v přibližně stometrovém pásu bílé vířivky u břehu. Někdy i výhodou moře jsou nepravidelnosti ve vlnovém rytmu. Občas jakoby vlna přebývá, jindy chybí. Teď tu jedna chyběla a já jsem se dostal do oblasti, kde vás vlny sice pořádně houpou, ale netopí.
Jsem tu, připraven polochtat vlny délek v Evropě nepředstavitelných. Na řadu přichází další rada nad zlato. „Hele, neber každou vlnu. Lež tam a vyčkávej. Tu co tě sveze, poznáš, bude mít na sobě napsaný tvoje jméno“. Když to zase slyším, úplně mi z té HO BRAH situace naskakuje husí kůže. A už je to tady. Po chvíli oddychu (která, jak se později ukázalo, úplně stačila na důkladně spálená záda) je tu vlna, na které velkými písmeny čtu „Pro Jáchyma“. Jde se na to, šteluju se do pozice startující rakety. Mohutnými záběry nabírám rychlost a už mě chytá, už to frčí. Mám asi třetinu vteřiny na to uvědomit si a zareagovat na skutečnost, že jsem na prkně moc vepředu. Vlna v prvním patře stále ještě zvedá konec prkna, zatímco já s ním vzniklým sklonem nabírám i vertikální rychlost, takže se špička v přízemí vlny dost prudce zapichuje pod vodu a soustavu surfaře s prknem na místě zastavuje. Pak že nejde špička potopit. Zmůžu se akorát na vítězku Wimbledonu. Nebyl to podpis na vlně, ale určení adresáta pro vzkaz na její druhé straně – „tuhle neber hovado, na tu nemáš, z ní budeš mít pískoksicht“.
Jistý pokrok tu ale znát je, důležitá motivace pro další snažení. Vrcholem mého vystoupení toho dne bylo nalezení vyvážené polohy, do které jsem byl schopen se po rozpádlování dostat a bez litru mořské vody v plicích dojet na vlně až do míst, kde jsem ji dobrovolně opustil. TO CELÉ VLEŽE SAMOZŘEJMĚ!!!!!!!! Na nějaké zvedání se nebo dokonce klečení není při surfování vůbec čas. Kluci z pod tulipánů dosáhli přibližně stejných výkonů, byli ale unaveni méně (pasivní poloha plodu není tak energeticky náročná jako moje vítězka Wimbledonu) a rozhodli se, že nechají prkna na břehu a nechají se odnést mořským proudem, aby jim životy zachránil pohotový, opravdový surfař.
Varování – za tři dni pět lidí odneseno proudem od pobřeží
Počet obětí zrádných proudů na pacifickém pobřeží Střední Ameriky nemám potvrzen a nebudu s ním strašit. Za 3 dni v El Salvadrou jsem však byl svědkem 5 zachraňovaných osob. 2 Holanďané, 2 Němky a jedna místní paní. Právě její případ považuji za alarmující – neb šlo nejen o místní, člověk by řekl poměrů znalou občanku, ale hlavně o matku 4 dětí. Na pláži El Tunco jsou dva silné proudy (zejména v období dešťů), ale žádná cedule, která by na ně upozorňovala. Proud vás může strhávat, i když máte vodu jen po hrudník. Naopak se surfem se bát nemusíte. Pokud nepomáhá ani vyplavání z proudu rovnoběžně s pobřežím, snažte se upoutat pozornost surfařů. I tuto paní zachránil jeden z nich. Rodina na pláži se objala, mladí lidé zatleskali, staří se pomodlili a všichni se rozešli. Život šel tentokrát dál. Kéž by to tak vždycky dopadlo.
Fyzicky vysílen odpočívám na soumrakem tichnoucí pláži. Na ne příliš atraktivní prostředí pláže El Tunco jsem si zvyknul a blesky dnes mraky nad obzorem Pacifiku nezdobí. Přesto mi ta dnešní večerní podívaná na skotačící ufony ve vlnách připadá daleko více sci-fi než včera. Těžko říct, jestli jsem sebe ohrozil méně než na sopkách Acatenango nebo Fuego, Agui jsem si ale užil dost.
Letošní léto mi na pár dní vypadl program – sopky v okolí Antigui v Guatemale jsou nedostupné (na Volcán de Agua minimálně 4 lidi, sám za 200 dolarů, na Acatenangu se před třemi týdny střílelo – turisti mají zákaz a Fuego je příliš aktivní). Nabízí se možnost jet na 3 dni do El Salvadoru k moři. Jsem z té duševní přípravy na šplhání po vulkánech nějak vyřízený i fyzicky, takže odpočinek na pláži, koupačka, šnorchlovačka nezní špatně. Volba padla na Playa El Tunco – jak reklamní poutač hrdě dodává – jedno z nejlepších míst na surfování ve Střední Americe. S odstupem času si říkám, že už tady se mi nabízely alespoň hrubé indicie a mohlo začít mé podezření. Jenže já byl tak nadšený myšlenkou na smočení svých stále suchých ploutví, které blokují půl batohu, že jsem vnímal jen podměty a přívlastky – stačilo vidět „pláž“ a „nejlepší místo“ a v té v chvíli bylo úplně jedno na co.
Do ráje surfařů jsem spolu se skupinou několika Holanďanů a Němců, kteří jak se ukázalo, mají v životě nasurfováno asi tolik co já – nic, dorazil v podvečer a zbylo tedy ještě pár minut světla na porozhlédnutí se po místě. Jak se záhy ukázalo, pár minut bylo na průzkum pláže El Tunco přesně třikrát tolik, než je potřeba. Směrem na východ mě po několika desítkách metrů zastavuje ústí říčky podezřelé barvy, cesta na západ po černém písku je o něco delší, provede vás kolem řetězu hotelů a restaurací, ale dál než k velkému kamenu pod skálou nemá cenu chodit. Pak už je jen betonový plot. Nerad to říkám, ale ať už je místo, kterým jsem právě prošel „nejlepší“ na cokoliv, musím uznat, že ve srovnání se svým okolí je opravdu výjimečné. Za mnou hotelová ulice u silnice, přede mnou moře a v něm hrůzu nahánějící hukot přemílajících se kamenů velikosti kokosových ořechů, to jak si s nimi vlnky v západu Slunci, který tuším za bouřkou na obzoru, sem tam pohazují. Ponurost celé té scenerie soumraku nad černou pláží zahalenou do nejrůznějších vývržků moře i odpadků přinesených z druhé strany tu a tam rozsvícená odrazem blesku na pěně tříštící se masy ničivých vln tak trochu připomíná precizně zrežírovanou scénu katastrofického sci-fi filmu.
A do toho všeho apokalypsou zlomení tvorové obývající tuto část planety. Chodí se zrakem upřeným před sebe nebo na širé moře, pohybují se jakoby nepřítomně, osamoceně, v naprosté tichosti a bez výjimky je každý z nich kabelem napojen na bílý předmět pod paží, který nemůže být nic jiného, než zásobník v atmosféře již nedostupných životně důležitých látek.
Při pohledu na zjevné silné a slabé stránky pláže El Tunco a na stovky surfařů cíleně přítomných právě zde mi naplno dochází jednoúčelovost místa a vybavím si, že slovo „surfování“ jsem v poslední době někde viděl. TŘI DNI?!?!? TADY!?!? Cítím se tak trochu izolován. Je to asi jako kdybyste člověka, který nikdy nelyžoval, vzali do jinak tolik zajímavého Lahti, vyvezli ho v pátek na stotřicítku můstek, dali mu na nohy 2,5 metrů dlouhé lyže, zatančili krátké stepařské sólo zakončené rozhozením paží do hlubokého prostoru pod vámi a se zuby vyceněnými v nadšeném úsměvu prohodili „Bav se, vyzvedneme tě v neděli“. Zítra půjdu poprvé v životě surfovat.
Probouzím se do rána jako stvořeného pro sportovní výkony, popadám výbavu a spěchám k moři. Tedy zatím jen foto výbavu, potřebuju studijní materiál. Přicházím akorát včas, trénink na závod křesťanské asociace surfařů právě začíná. Borci už se rozježďují. Jen mi tak s ohledem na velikost zběsile rychle surfujících postav a mé dnešní průkopnické záměry nesedí výška vln. Hlášení rozhlasu vše vysvětlí – jde o kategorii 8–12 let.
Tak to se mi uleví hned dvakrát – nejen že jsem srovnával vlny s výškou nedospělého člověka, ještě navíc to, co chlapci předvádějí, se dá ovládnout během 10 let. No mám na to už jen dva dny, takže rychle do plavek, sehnat prkno, koupací čepici a ukázat těm přerostlým vodním skluzavkám, kdo je pánem planety.
Do půjčovny surfů jdu společně a dvěma Holanďany, kteří sem se mnou z Guatemaly přijeli právě kvůli pokoření jedněch z nejdelších vln….., ale o tom už jsme mluvili. Vzrušení a nedočkavost je znát na každém z nás. V půjčovně tak trochu naznačili, že moře je už dost rozbouřené na nováčky, ale nemůžete někoho, kdo se vláčí dlouhou cestu z Evropy právě kvůli tomuto okamžiku, nechat stát před branami poznání. Beru do ruky prkno a hned je zřejmé, že zde něco nesedí. Všichni okolo nosí prkna velikosti širšího snowboardu s ladnou, ostrou, zvednutou špičkou. Nevím, k čemu to je, ale mají to všichni. To, co tak tak zvednu ze země, má plochou tupou špičku v moři a druhý konec ještě v půjčovně za pláží. To nemyslí vážně! Chodím okolo toho a nevěřícně hledám nějaké naperforované řezy – jako jestli to nejsou 3 prkna spojené z výroby v jeden celek, ze kterého si každý to své odtrhne. Kdepak, jeden kus poctivého lodního průmyslu. Kolega je na tom ještě hůř, tedy z estetického hlediska – jeho koráb je stejné velikosti, ale navíc není bílý nýbrž v barvě dřeva. Víte jak důležité je pro surfaře, který se prochází po pláži, občas se jde v tom vedru smočit do vody, ale jak říkám, hlavně se prochází po pláži, dobře vypadat? Každičký detail, žraločí zuby v náhrdelníku, provokativní část tetování umně zakrytá pramenem Sluncem vybělených dlouhých vlasů, prkno z kolekce léto 09/10, to všechno hraje svou roli a vláčet se s kusem kmene sekvojovce obrovského je jistým společenským pohřbem každého surfaře (a to mu ani nenabízím svou masku, šnorchl a ploutve). Jenže my tu jsme hlavně kvůli sportu. Tři vybělení hoši zdaleka, co po cestě z půjčovny na pláži na pláž s prknem v levé ruce, v pravé, na hlavě, na provázku za sebou třikrát odpočívají. Do řečí se s nikým radši moc nedávají. Ne že by někdo chtěl. Stejně by se konverzace motala jen kolem jednoho: „Čus trus! Z Evropy, he? A to jste přiletěli nebo přijeli na tomhle“?
V každém případě vlny jsou obrovské. Bohužel ještě nejsme ve fázi, kdy by takovýto fakt dal přednost vzniku pocitu blaženosti před svíravou nejistotou, nevolností až panikou. Ještě nikdy jsem v takovýchto vlnách neplaval. A obavy jsou vidět i na větrem ošlehaných tvářích potomků holandských mořeplavců. Jejich naříkání, že oni na moři takové vlny nemají a přichází tak o tréninkové zázemí se smířlivostí Čechům vlastní ignoruju. Je třeba nechat mluvit činy.
COWABUNGA!!!! Surfari začíná!!! Hele, ranní sklo to sice není, ale karbanátek nevidím, utáhnu šňůrku na pytláčích, popadnu špalek, hodím pár želvotoček a jsem v zóně. BANZAI!!! Svatej Kahuno!!! To je dvorek kostí!!! Místo ušního mazu za stojku v zeleným pokoji nudlový ruce, dělová koule v polívce a tolik Neptunova koktejlu, že skoro prodávám Buicky…. ehm, pardon, tak jsem se znovu vžil do okamžiku, že mi sepnula i surfařská slovní zásoba. Pokud by chtěl někdo text rozkódovat, přikládám stručný česko-anglicko-výkladový slovník surfařského slangu.
Český výkladový slovník surfařského slangu s anglickými ekvivalenty
BANZAI – nadšené zvolání surfaře, když chytí vlnu COWABUNGA – (viz. Banzai) Dělová koule (cannon ball) – „bezpečná“ poloha plodu surfaře po smetení z vlny Dvorek kostí (bone yard) – místo, kde se lámou vlny HO BRAH – drž se kamaráde!, zvolání používané před popisem něčeho úžasného Kahuna – Havajský bůh Slunce, písku a surfařů Karbanátek (meat ball) – žlutý prapor s černým kruhem značící „Nesurfovat“ Kuk (také kook) – 1. začínající surfař; 2. někdo, kdo se dostává do problémů kvůli vlastní nezkušenosti; 3. někdo, kdo předstírá, že je někým jiným; 4. naprosto neohrabaný a mizerný surfař (velmi hanlivé) Neptunův koktejl (Neptune Cocktail)- vetší množství slané vody nalokané během smetení z vlny Nudlový (noodle) – unavený Pískoksicht (sand facial) – výsledek smetení z vlny a tažení po dně moře – obličejem dolů Polévka (soup) – napěněná „bílá“ voda Prodávat Buicky (selling Buicks) – zvracet, původ výrazu se různí, možná je asociace zvuku motoru Buicka a zvuku zvracení Pytláče (baggies) – přehnaně velké, volné kraťasy surfaře Ranní sklo (morning glass) – klidná hladina za podmínek brzkých ranních hodin Stojka (handstand) – stojka při jízdě na prkně (ale no ták HO BRAH, tomu snad nikdo nevěří) Suchožralok (landshark)- člověk, který pouze říká, že je surfař Surfari – surfovací výlet Špalek (log) – také tank, tanker – 1. prkno delší než 9 stop; 2. prkno ze dřeva Ušní maz (earwax) – borec, který projede nejdelším tunelem Zelený pokoj (green room) – také barel – tunel vytvořený z překlápějící se vlny Zóna (the zone) – místo, kde už se vlny nelámou, ale hroutí Želvotočka (turtle turn) – překonání hroutící se vlny otočením se prknem nahoru
Dále už následuje popis akce se vším všudy středoevropský. Že mám surfing „nakoukaný“, že mi pomůže kajakářská minulost a že budu mít celý den co dýchat, jsem věřil do doby, než mě s kusem hmoty velikosti křídla letadla přivázaným k noze tváří v tvář poprvé zastihla masa běsnící vody. Z tohoto pohledu to všechno vypadá tak trochu jinak. Ještě, že vím přesně co dělat. Rychle na prkno, kolmo k vlně a jak ta stvůra přijde, potopím pěkně špičku a budu na druhé straně. Na druhé straně jsem – na zádech a několikrát. Nevím co se dělo a kolik dalších lidí na pacifickém pobřeží Střední Ameriky to postihlo, ale poučení jsem si vzal – tuhle špičku nepotopím, jsem tam kde před chvílí. Než se z toho vymotám, je tu další úder. Času je málo a jsem přichycen nepřipraven. A zde přichází na řadu příprava teoretická. „Ve chvílích, kdy ztratíš kontrolu nad vlnou, rychlostí, stabilitou, prknem, orientací, prostě když ztratíš všechno včetně denního světla, zaujmi polohu plodu“, radí mi Nizozemec, který moře doma má. S pasivním zachumláním se do klubíčka a čekáním, jestli o vás jeden z ostrých stabilizátorů rozdivočelého prkna létajícího na šňůře kolem zavadí či nikoliv, se smířit nehodlám. Dávám přednost poloze vítězky Wimbledonu a jako talíř pevně svírám hrany prkna, děj se co děj.
Dochází mi, že vítězem budu, pokud se alespoň jednou dostanu s tou věcí do míst, kde se vlny teprve začínají lámat a nezůstanu uvězněn v přibližně stometrovém pásu bílé vířivky u břehu. Někdy i výhodou moře jsou nepravidelnosti ve vlnovém rytmu. Občas jakoby vlna přebývá, jindy chybí. Teď tu jedna chyběla a já jsem se dostal do oblasti, kde vás vlny sice pořádně houpou, ale netopí.
Jsem tu, připraven polochtat vlny délek v Evropě nepředstavitelných. Na řadu přichází další rada nad zlato. „Hele, neber každou vlnu. Lež tam a vyčkávej. Tu co tě sveze, poznáš, bude mít na sobě napsaný tvoje jméno“. Když to zase slyším, úplně mi z té HO BRAH situace naskakuje husí kůže. A už je to tady. Po chvíli oddychu (která, jak se později ukázalo, úplně stačila na důkladně spálená záda) je tu vlna, na které velkými písmeny čtu „Pro Jáchyma“. Jde se na to, šteluju se do pozice startující rakety. Mohutnými záběry nabírám rychlost a už mě chytá, už to frčí. Mám asi třetinu vteřiny na to uvědomit si a zareagovat na skutečnost, že jsem na prkně moc vepředu. Vlna v prvním patře stále ještě zvedá konec prkna, zatímco já s ním vzniklým sklonem nabírám i vertikální rychlost, takže se špička v přízemí vlny dost prudce zapichuje pod vodu a soustavu surfaře s prknem na místě zastavuje. Pak že nejde špička potopit. Zmůžu se akorát na vítězku Wimbledonu. Nebyl to podpis na vlně, ale určení adresáta pro vzkaz na její druhé straně – „tuhle neber hovado, na tu nemáš, z ní budeš mít pískoksicht“.
Jistý pokrok tu ale znát je, důležitá motivace pro další snažení. Vrcholem mého vystoupení toho dne bylo nalezení vyvážené polohy, do které jsem byl schopen se po rozpádlování dostat a bez litru mořské vody v plicích dojet na vlně až do míst, kde jsem ji dobrovolně opustil. TO CELÉ VLEŽE SAMOZŘEJMĚ!!!!!!!! Na nějaké zvedání se nebo dokonce klečení není při surfování vůbec čas. Kluci z pod tulipánů dosáhli přibližně stejných výkonů, byli ale unaveni méně (pasivní poloha plodu není tak energeticky náročná jako moje vítězka Wimbledonu) a rozhodli se, že nechají prkna na břehu a nechají se odnést mořským proudem, aby jim životy zachránil pohotový, opravdový surfař.
Varování – za tři dni pět lidí odneseno proudem od pobřeží
Počet obětí zrádných proudů na pacifickém pobřeží Střední Ameriky nemám potvrzen a nebudu s ním strašit. Za 3 dni v El Salvadrou jsem však byl svědkem 5 zachraňovaných osob. 2 Holanďané, 2 Němky a jedna místní paní. Právě její případ považuji za alarmující – neb šlo nejen o místní, člověk by řekl poměrů znalou občanku, ale hlavně o matku 4 dětí. Na pláži El Tunco jsou dva silné proudy (zejména v období dešťů), ale žádná cedule, která by na ně upozorňovala. Proud vás může strhávat, i když máte vodu jen po hrudník. Naopak se surfem se bát nemusíte. Pokud nepomáhá ani vyplavání z proudu rovnoběžně s pobřežím, snažte se upoutat pozornost surfařů. I tuto paní zachránil jeden z nich. Rodina na pláži se objala, mladí lidé zatleskali, staří se pomodlili a všichni se rozešli. Život šel tentokrát dál. Kéž by to tak vždycky dopadlo.
Fyzicky vysílen odpočívám na soumrakem tichnoucí pláži. Na ne příliš atraktivní prostředí pláže El Tunco jsem si zvyknul a blesky dnes mraky nad obzorem Pacifiku nezdobí. Přesto mi ta dnešní večerní podívaná na skotačící ufony ve vlnách připadá daleko více sci-fi než včera. Těžko říct, jestli jsem sebe ohrozil méně než na sopkách Acatenango nebo Fuego, Agui jsem si ale užil dost.
Večerní kulisa dotvářející atmosféru místa
Závodník kategorie 8-12 let (věku, nikoliv na moři)
Fotku sebe v akci nemám, ale takhle nějak vypadaly první hodiny
Díky, díky, máte tu někde moře?
Jó krátké prkno, to by bylo poježdění…
Pláž El Tunco
Head dip – slangový výraz pro surfování s hlavou dotýkající se vody. Figura, kterou jsem si osvojil. Vlastně si ani nevybavuju, že bych se při serfování nedotýkal hlavou vody….
Tohle taky nebudu já – já měl ruce víc u těla
Chce-li se tu někdo vozit po vodě na prkénku, musí se na „dvorek kostí“ dostat přes sérii asi tří takovýchto splachovadel
Ani víly z El Tunca se moc nesmějí
Jak říkám, kromě surfování se tu toho moc dělat nedá
Jó tenkrát v El Tuncu, hodiny ztrávený na prknech……
Nahrazují někde v MHD piktogramy „Uvolněte, prosím, místo
starším spoluobčanům“ obrázkem navádějícím k
„Uvolněte, prosím, místo mladším slepicím“? Chyťte
si svého autokura!
„Vážené dámy a pánové, jménem posádky vás chci přivítat na naší pravidelné lince z Prahy do Londýna. Jste přepravováni špičkovým autokarem holandské výroby BOVA….“, tak nás před více než 10 lety hlasem pilota třípodlažního Airbusu A390, který si ve volném čase sám navrhl, postavil a pokřtil křestním jménem své milenky – palubní krotitelky kočkovitých šelem, vítal řidič společnosti provozující autobusovou dopravu do Velké Británie. Doba se měnila, linky byly vskutku pravidelné, řidič vítal cestující a ti už navíc nejezdili autobusem, ale autokarem. A doba se mění stále, frekvence přepravy tak vysoká, že z pravidelné je nepravidelně souvislá (v tomto srovnání spíše krok kupředu), řidič vítá hudbou a člověk nejezdí autokarem, ale autokurem.
Autokur je můj volný překlad anglického výrazů chicken-bus. Toto slovní spojení je hojně používáno cestovateli a turisty pro označení vysloužilých školních autobusů ze Spojených států, které v zemích Střední Ameriky chytily druhý dech, aby cestující s nižším rozpočtem nemuseli ke svižnějšímu přesunu běhat a chytat tak svůj první.
Americký žlutý školní autobus
Sedm dní roku 1939 bylo potřeba, aby vzniklo 45 norem pro konstrukci prostředku nové éry přepravy amerických žáků a studentů do škol. A byl to dobře strávený čas. Školní autobusy jsou největším hromadným přepravním systémem v USA. Téměř půl milionu autobusů přepravuje 24 milionů studentů. Za jediný rok je tak uskutečněno okolo 10 miliard „studentojízd“.
Původní koncepce se za doprovodu pochopitelných úprav vyvolávaných technologickým pokrokem dočkala 21. století (viz vize školního autobusu společnosti Blue Bird pro rok 2009 na http://www.blue-bird.com/product.aspx?…)
Použité autobusy jsou k mání na e-bay od přibližně 500 dolarů.
{{reklama()}}
Původ označení chicken-bus není jednoznačně vysvětlován, ovšem nejčastěji je drůbeží prvek jména připisován zvýšené pravděpodobnosti, že se o svůj cestovní prostor budete dělit s příslušníky širšího biologického spektra. O autokurech už bylo napsáno tolik, že všechno ani pravda být nemůže a já bych tímto rád, s nadhledem ptačího pohledu, přidal svůj bezprostřední vjem založený na zkušenostech z cest, silnic a dálnic Guatemaly – tedy prostředí pro autokury typického.
Národní přepravní standard středoamerického státu se v očích zvrácených požitkářů zvenčí stává opěvovaným fenoménem na základě sloučení několika svých typických vlastností, ze kterých bych za sebe jako základní jmenoval tyto:
1. Vzhled
Původní zbarvení amerických autobusů dalo ve vzornících barvářských výrobců jedné barvě jméno – school-bus yellow. Žlutá v kombinaci s černými nápisy byla zvolena, aby dopravní prostředek plný dětí viděli všichni i za špatných světelných podmínek při rozbřesku a soumraku a aby nápisy všichni bezpečně přečetli (vidíte to posilování sebevědomí amerických prvňáčků – nemusíš umět číst, stačí, když ti správně namícháme barvy). Přestože existují výjimky, autobusy po přesunu do střední Ameriky odhodily žlutou školní uniformu a jako by si chtěly vynahradit z módního hlediska zpackané mládí nebo se asimilovat s původními obyvateli nového působiště, navlékly se do tak pestrobarevného ohozu, že když zastaví v centru města, nepoznáte, co je ještě tržnice a co už je autokur ani kde autokur končí a už začíná shluk nerovnoměrně opálených těl belgických turistů. Barva střídá barvu, a jakmile se dá celá tato směsice tónů, které různě ladí i neladí do pohybu, roztančí se v až nereálně vyleštěných plochách chromovaných doplňků odrazy němě přihlížejícího okolí.
Ano, jsou mezi nimi i zaskočení starší Američané, kteří chromové doplňky na svých školních autobusech neměli a jako dospívající puberťáci si tak každé ráno u autobusu nemohli v odraze rámu chladiče kontrolovat vývoj svých druhotných pohlavních znaků. 99% populace Země už by byla kombinací barevného provedení a záře chromu esteticky uspokojena, ale pro opravdové znalce dokonalosti připravila početná skupina majitelů autokurů nemalé překvapení. Troufám si říci, že alespoň čtvrtina autokarů je zvenku a/nebo zevnitř vyzdobena kresbami postaviček Looney Tunes. Tasmánský čert, Road Runner, Marťan Marvin, Tweety – stačí si jen vybrat. Proč byla do společnosti křesťanských ikon a sloganů vybrána právě tato esa světové kultury jsem neměl čas zjišťovat. Rozhodoval jsem se, jestli jet s Bugs Bunnym nebo Porky Pigem.
2. Kapacita
Myslím, že vtip, který vypráví místní senzacechtivým zahraničním spolucestujícím v autokurech znají i ti, co se ve střední Americe nepohybovali, možná ho zaslechli v jiné obdobné formě nízkorozpočtové pozemní přepravy na jiném místě, možná ani to ne. Fórek ale přesto jako úvodní slovo využiju:
„Víte kolik se vejde do autokuru lidí? Ještě jeden.„
No vidíte, znají ho všichni. Je krátký a výstižný. Lidé a kuřata, kteří autokurem nikdy nejeli se smějí a míra pobavení těch co pohodlí autokuru okusili, je přímo úměrná době, která uplynula od jejich posledního 30 minutového plazení se horní třetinou autobusu k východu, tedy jak se později ukázalo spíše pouze k místu, kde ho tušili.
Postupné zužování vaší osobní zóny na absolutní nulu je ostatně další z možných vysvětlení původu označení chicken-bus. Někomu autobusový transport takto kompaktní živé hmoty připomíná přepravu kuřat v klecích. Myslím, že nepřísluší organismům bez hebkého peří a holých chodidel, aby těžkosti přepravy na těsno k čemukoliv přirovnávali.
Standardní školní americký autobus typu C (převážná většina autokurů spadá právě do této kategorie) pojme 36–78 pasažérů. Přestože velikost typického guatemalského cestujícího není zcela vzdálena od modelové postavy tvůrců uspořádání sedaček a jejich rozestupů, jakékoliv podobné číslo nezaokrouhlené na stovky budí na tvářích domorodců pohrdavé pousmání. Jde o údaj, který je v Guatemale přijat asi stejně jako cifra 45 cm – minimální požadavek na velikost červeného šestiúhelníku s nápisem STOP na pohyblivém rameni na levoboku autobusu k identifikaci úmyslu zastavení, jak jej stanovuje Federální a Kanadská bezpečnostní směrnice pro motorová vozidla č. 217. V autokuru se kapacita nepočítá na sedící pasažéry, ale na volné centimetry krychlové vevnitř a volné centimetry čtvereční na střeše. Neexistuje prázdný autokur a každá další zastávka vás přesvědčí, že neexistuje ani plný. Plnější neznamená, že žádné sedadlo není volné, plnější znamená, že žádné sedadlo už není vidět. Sedadla mi v autokurech vlastně vždycky přišla tak trochu na škodu. Jsem vyšší postavy a vzdálenost mezi řadami mi tak trochu neumožňuje sedět kolmo ve směru jízdy a musím nohy natočit trochu do strany. Tím ale vedle mých kolen vytvářím prostor na přibližně půlku menšího psa, který ne vždy zůstává vyplněn. Ovšem jen do doby, než se dá autokur do pohybu. Živá hmota se s pomocí podpůrných vnějších prostředků jako jsou ostřejší zatáčky nebo zpomalovací pruhy pěkně sesedne, usadí a utěsní veškeré skulinky. V zájmu umožnění dýchání prokypří místa, kde původně bývala ulička, svým občasným průlezem výběrčí jinak celkem symbolického jízdného. Střecha je určena výhradně k nákladní přepravě. Designéři autobusů vůbec nemysleli na situace, kdy si budou žáci chtít vzít do školy metrák pomerančů nebo tříletou kozu a odpovídající úložné prostory v interiéru úplně chybí. Velmi často budou na střeše končit i vaše zavazadla a pro příjemnější čas strávený na palubě 1 doporučuji uvěřit povídačkám, že o palubu výš batohy někdo přivazuje. To, že tomu věřit nebudete, nic na střeše pevněji nepřidrží.
3. Výkon
Pokud se do autokuru vejde vždy ještě jeden cestující, uveze vždy ještě další dva. Jestli je motor o obsahu něco přes 7 litrů disponující 180 koni pro 15 tunový sporťák moc nebo málo bych od stolu říci nedokázal, ale když v něm na panamerické dálnici do kopce předjíždíte motorku, je jasné, že jenom rychlý řidič by nestačil. Do kopců není třeba ani v plném autokuru podřazovat, řidiči předjíždí všechno (samozřejmě s výjimkou dalších autokurů) a v rozletu je brzdí jen zatáčky. Ale i v nich nastupuje další silná zbraň jejich speciálu – opravdu tvrdě laděný, listový sportovní podvozek. Není potřeba do zatáček zpomalovat tolik, autokur udrží dost a je na obsahu jeho kabiny jak se s tím vypořádá. Pomáhá připravenost. Pokud je autobus ještě téměř prázdný, takže vidíte alespoň kousíček pilota, sledujte jeho pohyby. Jakmile se nakloní vpravo, jakoby zuby sbíral čtvrťák z podlahy autobusu, připravuje se na pravotočivou zatáčku. Odstředivé síle při změně směru vlevo se brání pevným uchycením levou rukou za otevřené okénko. Neříkám, že sledování řidiče a kopírování jeho snažení vás ochrání před nárazy o stěny, strop, podlahu a držadla autokuru, ale máte tak alespoň větší šanci zůstat uvnitř. Vlastně to jsou chvíle, kdy se těšíte, až autobus zastaví a nastoupí další lidé, kteří nebezpečné mezery ucpou. Netěší se akorát děti u oken….
4. Úroveň dopravního obsloužení
Zde bych se rád pozastavil nad autokurem nikoliv jako jednotlivcem, ale nad jejich životem ve společenství. Celá soustava funguje dokonale. Přestože člověk musí často přestupovat a jezdit přes místa, kam vysloveně nepotřebuje, vše mu přijde jak ve zrychleném filmu a čas pádí stejně jako autokur v uzoučké jednosměrce.
Kdy, odkud, za kolik a jak rychle jede navazující autobus, nemá vůbec smysl řešit – jede ode dveří tohoto spoje, hned jak se otevřou, vy seženete zavazadlo a přestoupíte, zase za 3 quetzaly a zase nejrychleji ze všech. Někdy je odbavení v nástupním terminálu tak sofistikované, že se o batoh ani nemusíte starat – je automaticky přepraven (spíše hozen než po přepravníku) na střechu vašeho dalšího spoje. Autokury jsou navíc vybaveny externí ruční brzdou (v přehnaně futuristickém stylu reklam automobilového průmyslu na použité systémy by možná dostala funkce honosnější označení – PBST – Personal Bus-stop Teleporting.) Stačí stát u silnice, mávnout rukou, autokur zastaví a vy se tak během vteřin přenášíte z ulice přímo na zastávku autobusu. Vždy tu budou stát připravené turistické dodávky, které vás za 10-ti násobek odvezou „ihned“ „přesně“ tam kam chcete. Zda existují nějaké závazné jízdní řády autokurů nevím – ovšem lidé od dodávek je znají nazpaměť, s ustaraným výrazem o vaše veličenstvo vám rádi sdělí za kolik hodin a přes kolik vesnic další autokur jede. Risknul bych nevěřit a mávnul si na jednoduchost, účinnost, láci a atmosféru, která nemůže být dále než pár chvil strávených zevlováním na místě, kam jsem se vydal dobrovolně.
„Vážené dámy a pánové, jménem posádky vás chci přivítat na naší pravidelné lince z Prahy do Londýna. Jste přepravováni špičkovým autokarem holandské výroby BOVA….“, tak nás před více než 10 lety hlasem pilota třípodlažního Airbusu A390, který si ve volném čase sám navrhl, postavil a pokřtil křestním jménem své milenky – palubní krotitelky kočkovitých šelem, vítal řidič společnosti provozující autobusovou dopravu do Velké Británie. Doba se měnila, linky byly vskutku pravidelné, řidič vítal cestující a ti už navíc nejezdili autobusem, ale autokarem. A doba se mění stále, frekvence přepravy tak vysoká, že z pravidelné je nepravidelně souvislá (v tomto srovnání spíše krok kupředu), řidič vítá hudbou a člověk nejezdí autokarem, ale autokurem.
Autokur je můj volný překlad anglického výrazů chicken-bus. Toto slovní spojení je hojně používáno cestovateli a turisty pro označení vysloužilých školních autobusů ze Spojených států, které v zemích Střední Ameriky chytily druhý dech, aby cestující s nižším rozpočtem nemuseli ke svižnějšímu přesunu běhat a chytat tak svůj první.
Americký žlutý školní autobus
Sedm dní roku 1939 bylo potřeba, aby vzniklo 45 norem pro konstrukci prostředku nové éry přepravy amerických žáků a studentů do škol. A byl to dobře strávený čas. Školní autobusy jsou největším hromadným přepravním systémem v USA. Téměř půl milionu autobusů přepravuje 24 milionů studentů. Za jediný rok je tak uskutečněno okolo 10 miliard „studentojízd“.
Původní koncepce se za doprovodu pochopitelných úprav vyvolávaných technologickým pokrokem dočkala 21. století (viz vize školního autobusu společnosti Blue Bird pro rok 2009 na http://www.blue-bird.com/product.aspx?…)
Použité autobusy jsou k mání na e-bay od přibližně 500 dolarů.
{{reklama()}}
Původ označení chicken-bus není jednoznačně vysvětlován, ovšem nejčastěji je drůbeží prvek jména připisován zvýšené pravděpodobnosti, že se o svůj cestovní prostor budete dělit s příslušníky širšího biologického spektra. O autokurech už bylo napsáno tolik, že všechno ani pravda být nemůže a já bych tímto rád, s nadhledem ptačího pohledu, přidal svůj bezprostřední vjem založený na zkušenostech z cest, silnic a dálnic Guatemaly – tedy prostředí pro autokury typického.
Národní přepravní standard středoamerického státu se v očích zvrácených požitkářů zvenčí stává opěvovaným fenoménem na základě sloučení několika svých typických vlastností, ze kterých bych za sebe jako základní jmenoval tyto:
1. Vzhled
Původní zbarvení amerických autobusů dalo ve vzornících barvářských výrobců jedné barvě jméno – school-bus yellow. Žlutá v kombinaci s černými nápisy byla zvolena, aby dopravní prostředek plný dětí viděli všichni i za špatných světelných podmínek při rozbřesku a soumraku a aby nápisy všichni bezpečně přečetli (vidíte to posilování sebevědomí amerických prvňáčků – nemusíš umět číst, stačí, když ti správně namícháme barvy). Přestože existují výjimky, autobusy po přesunu do střední Ameriky odhodily žlutou školní uniformu a jako by si chtěly vynahradit z módního hlediska zpackané mládí nebo se asimilovat s původními obyvateli nového působiště, navlékly se do tak pestrobarevného ohozu, že když zastaví v centru města, nepoznáte, co je ještě tržnice a co už je autokur ani kde autokur končí a už začíná shluk nerovnoměrně opálených těl belgických turistů. Barva střídá barvu, a jakmile se dá celá tato směsice tónů, které různě ladí i neladí do pohybu, roztančí se v až nereálně vyleštěných plochách chromovaných doplňků odrazy němě přihlížejícího okolí.
Ano, jsou mezi nimi i zaskočení starší Američané, kteří chromové doplňky na svých školních autobusech neměli a jako dospívající puberťáci si tak každé ráno u autobusu nemohli v odraze rámu chladiče kontrolovat vývoj svých druhotných pohlavních znaků. 99% populace Země už by byla kombinací barevného provedení a záře chromu esteticky uspokojena, ale pro opravdové znalce dokonalosti připravila početná skupina majitelů autokurů nemalé překvapení. Troufám si říci, že alespoň čtvrtina autokarů je zvenku a/nebo zevnitř vyzdobena kresbami postaviček Looney Tunes. Tasmánský čert, Road Runner, Marťan Marvin, Tweety – stačí si jen vybrat. Proč byla do společnosti křesťanských ikon a sloganů vybrána právě tato esa světové kultury jsem neměl čas zjišťovat. Rozhodoval jsem se, jestli jet s Bugs Bunnym nebo Porky Pigem.
2. Kapacita
Myslím, že vtip, který vypráví místní senzacechtivým zahraničním spolucestujícím v autokurech znají i ti, co se ve střední Americe nepohybovali, možná ho zaslechli v jiné obdobné formě nízkorozpočtové pozemní přepravy na jiném místě, možná ani to ne. Fórek ale přesto jako úvodní slovo využiju:
„Víte kolik se vejde do autokuru lidí? Ještě jeden.„
No vidíte, znají ho všichni. Je krátký a výstižný. Lidé a kuřata, kteří autokurem nikdy nejeli se smějí a míra pobavení těch co pohodlí autokuru okusili, je přímo úměrná době, která uplynula od jejich posledního 30 minutového plazení se horní třetinou autobusu k východu, tedy jak se později ukázalo spíše pouze k místu, kde ho tušili.
Postupné zužování vaší osobní zóny na absolutní nulu je ostatně další z možných vysvětlení původu označení chicken-bus. Někomu autobusový transport takto kompaktní živé hmoty připomíná přepravu kuřat v klecích. Myslím, že nepřísluší organismům bez hebkého peří a holých chodidel, aby těžkosti přepravy na těsno k čemukoliv přirovnávali.
Standardní školní americký autobus typu C (převážná většina autokurů spadá právě do této kategorie) pojme 36–78 pasažérů. Přestože velikost typického guatemalského cestujícího není zcela vzdálena od modelové postavy tvůrců uspořádání sedaček a jejich rozestupů, jakékoliv podobné číslo nezaokrouhlené na stovky budí na tvářích domorodců pohrdavé pousmání. Jde o údaj, který je v Guatemale přijat asi stejně jako cifra 45 cm – minimální požadavek na velikost červeného šestiúhelníku s nápisem STOP na pohyblivém rameni na levoboku autobusu k identifikaci úmyslu zastavení, jak jej stanovuje Federální a Kanadská bezpečnostní směrnice pro motorová vozidla č. 217. V autokuru se kapacita nepočítá na sedící pasažéry, ale na volné centimetry krychlové vevnitř a volné centimetry čtvereční na střeše. Neexistuje prázdný autokur a každá další zastávka vás přesvědčí, že neexistuje ani plný. Plnější neznamená, že žádné sedadlo není volné, plnější znamená, že žádné sedadlo už není vidět. Sedadla mi v autokurech vlastně vždycky přišla tak trochu na škodu. Jsem vyšší postavy a vzdálenost mezi řadami mi tak trochu neumožňuje sedět kolmo ve směru jízdy a musím nohy natočit trochu do strany. Tím ale vedle mých kolen vytvářím prostor na přibližně půlku menšího psa, který ne vždy zůstává vyplněn. Ovšem jen do doby, než se dá autokur do pohybu. Živá hmota se s pomocí podpůrných vnějších prostředků jako jsou ostřejší zatáčky nebo zpomalovací pruhy pěkně sesedne, usadí a utěsní veškeré skulinky. V zájmu umožnění dýchání prokypří místa, kde původně bývala ulička, svým občasným průlezem výběrčí jinak celkem symbolického jízdného. Střecha je určena výhradně k nákladní přepravě. Designéři autobusů vůbec nemysleli na situace, kdy si budou žáci chtít vzít do školy metrák pomerančů nebo tříletou kozu a odpovídající úložné prostory v interiéru úplně chybí. Velmi často budou na střeše končit i vaše zavazadla a pro příjemnější čas strávený na palubě 1 doporučuji uvěřit povídačkám, že o palubu výš batohy někdo přivazuje. To, že tomu věřit nebudete, nic na střeše pevněji nepřidrží.
3. Výkon
Pokud se do autokuru vejde vždy ještě jeden cestující, uveze vždy ještě další dva. Jestli je motor o obsahu něco přes 7 litrů disponující 180 koni pro 15 tunový sporťák moc nebo málo bych od stolu říci nedokázal, ale když v něm na panamerické dálnici do kopce předjíždíte motorku, je jasné, že jenom rychlý řidič by nestačil. Do kopců není třeba ani v plném autokuru podřazovat, řidiči předjíždí všechno (samozřejmě s výjimkou dalších autokurů) a v rozletu je brzdí jen zatáčky. Ale i v nich nastupuje další silná zbraň jejich speciálu – opravdu tvrdě laděný, listový sportovní podvozek. Není potřeba do zatáček zpomalovat tolik, autokur udrží dost a je na obsahu jeho kabiny jak se s tím vypořádá. Pomáhá připravenost. Pokud je autobus ještě téměř prázdný, takže vidíte alespoň kousíček pilota, sledujte jeho pohyby. Jakmile se nakloní vpravo, jakoby zuby sbíral čtvrťák z podlahy autobusu, připravuje se na pravotočivou zatáčku. Odstředivé síle při změně směru vlevo se brání pevným uchycením levou rukou za otevřené okénko. Neříkám, že sledování řidiče a kopírování jeho snažení vás ochrání před nárazy o stěny, strop, podlahu a držadla autokuru, ale máte tak alespoň větší šanci zůstat uvnitř. Vlastně to jsou chvíle, kdy se těšíte, až autobus zastaví a nastoupí další lidé, kteří nebezpečné mezery ucpou. Netěší se akorát děti u oken….
4. Úroveň dopravního obsloužení
Zde bych se rád pozastavil nad autokurem nikoliv jako jednotlivcem, ale nad jejich životem ve společenství. Celá soustava funguje dokonale. Přestože člověk musí často přestupovat a jezdit přes místa, kam vysloveně nepotřebuje, vše mu přijde jak ve zrychleném filmu a čas pádí stejně jako autokur v uzoučké jednosměrce.
Kdy, odkud, za kolik a jak rychle jede navazující autobus, nemá vůbec smysl řešit – jede ode dveří tohoto spoje, hned jak se otevřou, vy seženete zavazadlo a přestoupíte, zase za 3 quetzaly a zase nejrychleji ze všech. Někdy je odbavení v nástupním terminálu tak sofistikované, že se o batoh ani nemusíte starat – je automaticky přepraven (spíše hozen než po přepravníku) na střechu vašeho dalšího spoje. Autokury jsou navíc vybaveny externí ruční brzdou (v přehnaně futuristickém stylu reklam automobilového průmyslu na použité systémy by možná dostala funkce honosnější označení – PBST – Personal Bus-stop Teleporting.) Stačí stát u silnice, mávnout rukou, autokur zastaví a vy se tak během vteřin přenášíte z ulice přímo na zastávku autobusu. Vždy tu budou stát připravené turistické dodávky, které vás za 10-ti násobek odvezou „ihned“ „přesně“ tam kam chcete. Zda existují nějaké závazné jízdní řády autokurů nevím – ovšem lidé od dodávek je znají nazpaměť, s ustaraným výrazem o vaše veličenstvo vám rádi sdělí za kolik hodin a přes kolik vesnic další autokur jede. Risknul bych nevěřit a mávnul si na jednoduchost, účinnost, láci a atmosféru, která nemůže být dále než pár chvil strávených zevlováním na místě, kam jsem se vydal dobrovolně.
Výjezd z depa na startovní rošt
Známá dvojka
Blízko chicken-busího hnízda
Výtah na horní palubu
Autokur – posedlost ptačí říší
Hlavně nepřebrat
Los pilotos
Odráží pestrobarevné zbarvení autokurů oblečení původních obyvatel?
Přes všechny legendy považuji přepravu živé zvěře za výjímečnou
Zastaví nás zákaz vstupu? Najdeme jinou cestu? Ochrání přístroj GPS
v náprsní kapse naše srdce před ráží 120 mm raketometu vz.
70 se čtyřicetihlavňovou reaktivní zbraní s maximálním
dostřelem až 20 kilometrů? Neválčíme přeci jenom s obřími
mravenčími gongy? Máme smůlu? Proč jsme na vrcholu nenašli mrtvou žirafu?
Proč ležela necelý kilometr pod ním? Dozvíte se v tomto dílu.
V předešlém putování s GPS terénem nás ve vojenském výcvikovém prostoru Jince po 961 metrech chůze, necelé 4 kilometry vzdušnou čarou od vysněného cíle – vrcholu Toku zastavila cedule PRŮJEZD A PRŮCHOD ZAKÁZÁN! POZOR STŘELBA! Co dál? Když vynecháme všechna krkolomná řešení vyžadující naprosto přirozeně využívat nadpřirozené schopnosti či jen nepřirozeně rychle uhýbat, zbývají nám tři východiska ze vzniklé situace:
přepneme GPS do kompasového zobrazení, namíříme přístroj ve směru cedule a zjistíme kurz potřebný k jejímu dosažení. Od tohoto kurzu odečteme 180°, pomalu se otáčíme (je celkem jedno jestli vlevo nebo vpravo, jak již bylo řečeno v prvním dílu, s GPS jdou divy, zvykáme si) do směru – kurs cedule-180° a s kladnou hodnotou v poli aktuální rychlost uvolňujeme waypoint ZAKAZ.
Ignorujeme ceduli a v brnění nezranitelnosti občanů v rukou NATO, v brnění rezivějícím nevědomostí pokračujeme podle plánu na waypoint ROZ2.
Pokusíme se najít takovou cestu k cíli, kde závažnost sdělení příkazových cedulí dosáhne maximální hodnoty ekvivalentu zprávy: MEDVĚDY NEKRMIT! (Ekvivalent námi nalezenému zákazu by v tomto případě zněl: Medvědy nekrmit. Tím co jste tu našli nebo si přinesli už vůbec ne!!!)
Zákaz je zákaz, řešení 2 zamítáme a jelikož jsme si navigaci s GPS ještě moc nevyzkoušeli, odmítnut je i návrh 1. Pokusíme se tedy najít Tok jinou, dnes nezakázanou cestou. Před branou se zákazem je odbočka vlevo, tak proč po ní nejít. Po několika stech metrech chůze máme smůlu. Kdoví, kdy se dneska dostaneme zpátky, třeba bude potřeba rozdělat i oheň, udělat louč a pak může být smůla k nezaplacení. Ukládáme tedy polohu smůlou obaleného kmene stromu a pokračujeme dál. Zanedlouho se nabízí zatočit po cestě do pravého úhlu doprava, tedy přibližně do původního směru mezi body OCTARN-ROZ2. Co je ale důležitější, cestu netíží žádné viditelné omezení pohybu. Rovnoběžnou cestou bez zákazu vstupu se dostáváme ve směru k Toku na úroveň bodu ROZ2.
Záznam změny tlaku vzduchu nám vykresluje výškový profil cesty a i z něho je znát, že jdeme správně, tedy alespoň ve vertikální ose.
Na pravé straně cesty míjíme soušky jako stvořené k podpalu a ukládáme jejich polohu. (Pokud má někdo připomínky k mé, vzhledem k rozsahu cesty zcela neadekvátní posedlosti ukládat souřadnice materiálu na oheň, tak se snažím vymyslet modelový případ praktického využití GPS, navrhnout byť jen potencionální kontribuci přístroje k vyřešení fiktivní neplánované události a těm, kterým se to nelíbí, ať si večer jedí zajíce syrové.) Za souškami se cesta stáčí poněkud vpravo a pokud udržíme tento směr, napojíme se na původně plánovanou trasu mezi traťovými body ROZ2 a ROZ3. To se ovšem nedaří. Stále ještě se snažíme držet oficiálních cest a tedy možnosti neminout zákazové cedule a jsme stáčeni opět vlevo. Zanedlouho se ale daří jiná věc. Ukládáme waypoint 700. No jo, no jo. S takovými úvahami jsem počítal. Ne, nejedná se o místo se šesti sty devadesáti šesti špalky na oheň a dalšími čtyřmi na sezení okolo něho, natož o paseku se zásobou dřeva na 700 minut středně velkého ohně. Jedná se uložení místa, kde překračujeme nadmořskou výšku 700 metrů. Nikdy nevíte, kdy se taková informace může hodit (např. sestupy do bezpečných výšek v případě výškové nemoci, limity výskytu bodavého hmyzu přenášejícího nemoci apod.). My tak třeba víme, kde leží vrstevnice 700 m, tedy za kterým bodem na naší cestě je možné počítat s klečovým porostem, jinými slovy se značným snížením objemu pořádného dřeva na pořádný oheň.
Podíváme-li se na zobrazení kompasu v aktivním režimu Zaměř a jdi, střelka ukazuje směr myšlené čáry ROZ1-TOK a posunutí střední části střelky nám s ohledem na měřítko (vzdálenost mezi tečkami sousedními tečkami je 1,25 km) říká, že ona myšlená čára je od nás přibližně 3 km vpravo.
(Smysl tohoto typu navigace jsme zmiňovali v minulém dílu. Šlo by o případ, kdyby v GPS nebyly uloženy souřadnice TOKu, my ho nad lesy viděli, zaměřili směr k němu a teď s dohledností 100 metrů mezi stromy víme, že když půjdeme 3 kilometry doprava a pak ve směru šipky, Tok nemůžeme minout.)
Držíme se stále cesty v rovnoběžném směru s původním plánem a jelikož se dostáváme už na úroveň bodu ROZ3, můžeme se pokusit vpravo bokem o jeho dosažení. Abychom se vyhnuli chůzi hustým lesem, můžeme se poohlédnout po nějakém vhodném průseku. Tenhle bohatě stačí. (Vyfotil jsem ho, jeho přesnou podobu zaostřením na stromeček v popředí před nepřáteli demokracie strategicky zamaskoval rozmazáním a poté pro jistotu ještě úplně smazal). Touto lesní dálnicí se dostáváme přímo k bodu ROZ3.
A to aby se něco zajímavého po cestě zase nepřihodilo. Kousek před waypointem ROZ3 jsme překračovali bystřinku, která by na první pohled mohla obsahovat pitnou vodu a na druhý pohled ji v případě nouze, pro který si ji jako PIT VODA radši uložíme, lehce nahradí. Požití neznámé vody může navodit stavy nevolnosti, dezorientace i halucinace, ale co je to proti trvalým následkům kritické dehydratace? No dobře, pokud popojdeme o 98 metrů, najdeme útulnou studánku s opravdu pitnou vodou. V mapovém znázornění ručky si pohybem kurzoru můžeme vzdálenost mezi body PIT VODA a STUDANKA lehce zjistit.
Rozhodně bych ale uložení bodu PIT VODA nepovažoval za ukvapené a nezatracoval. Jak by se jméno stěžejního bodu (vyjadřující zkratku Požáru Imunní Tekutina Vypálení Odvrátíte Dostatečnou Aplikací) snadno v případě nekontrolovaného vývoje velikosti ohně do hlubokých lesů volalo?
Z ROZ3 se k Toku vydáváme směrem k ROZ4, tedy po „zakázané cestě“. Je úplné ticho, po dělostřelecké aktivitě jako by se zem slehla. Nestřílí se a i kdyby, nebudou přeci útočením snižovat nejvyšší vrchol pohoří, po Padrťských pláních druhou nejnavštěvovanější oblast Středních Brd. Co nám ale komplikuje postup, je nemalé množství nejrůznějších odboček a rozcestí. V této fázi navigace se řídíme přímým směrem k ROZ4 a je na nás, správně odhadnout, které cesty zvolit. Neujdeme ani kilometr a šeredně se mýlíme. Dáváme se doprava a v pásmu kleče nás cesta oddaluje od přímého směru k ROZ4 a co hůř, je sama přímým směrem do zrádných mokřin a co ještě hůř, je přímým směrem k dopadové ploše dělostřelecké střelnice na Baštině. Jenže to mi ještě nevíme. Zatím nás z míry vyvede taková maličkost, jako je mrtvá žirafa vedle cesty. Co že tam dělala? Proč že je mrtvá? Proč jsem fotil každou hovězinu a mrtvou žirafu ne? Byla tam, protože dál už zřejmě nemusela. V pásmu kleči už ji dlouhý krk k výhledu do kraje plně dopomohl a nemusela se tak škrábat na úplný vrchol. Pohybujeme se v pásmu zrádných bažin a na dopadové ploše dělostřelectva a vy se ptáte, proč je mrtvá? Připouštím, že co do udržení hlavy nad vodou mokřadů má v délce krku jisté výhody, ale z hlediska obtížnosti zaměření „myslivců“ z Baštiny nemůže být o přínosech vůbec řeč. A nefotím ji z úcty k mrtvým.
Míjíme ohořelou dopadovou plochu, v GPS zvolíme přímou navigaci k bodu TOK a zcela mimo cestu, v silně podmáčeném terénu se v přiblížení na cíl vyhýbáme zrcadlícím se hladinám pramenných jezírek. S vrcholem Toku je to trochu složitější, neb jde spíš o jakousi náhorní plošinu. My budeme věřit našemu souřadnicovému zaměření a po 8,5 kilometrech chůze, ve 12:30 SEČ, dosahujeme nejvyššího bodu Brd.
Pro cestu zpět můžeme vybírat z několika variant navigace. Buď můžeme jít přímým směrem na ROZ1, držet se naplánované route v obráceném sledu traťových bodů,
kdy nás GPS povede z Toku v přímém směru na bod ROZ4 atd.
(nenechte se zmást symbolem slona v místě, kde jsme našli mrtvou žirafu. Ne každý přístroj je dokonalý a v procesu výběru před jeho koupí nebyl požadavek na poskytnutí ikonek pro všechny africké savce mou naprostou prioritou.) nebo použít způsob trackback – zpětné vedení po již prošlé trase. V tomto případě by nás GPS vedla zpět po uloženém tracklogu,
tedy přesně cestou, kterou jsme mezi body ROZ1 a TOK absolvovali. Tracklog jsme dnes pohybem vykreslili takto:
Stačí jen vybrat bod, kam se chceme vracet,
zadat sledování trasy
a pak už jen poslouchat neposednou navigační šipku, ukazující nám přesně cestu, kudy jsme dnes šli
Vzdálenost k cíli ROZ1 – 8.46 km je délkou celého tracklogu, nikoliv přímá vzdálenost k ROZ1. Vzpomeneme-li si na všechna úskalí pohybu v dělostřelecké střelnici obklopené močály plných sudokopytníků afrických savan, porovnáme-li vzdálenost trackbacku se vzdáleností projití traťových bodů v obráceném pořadí
s ohledem na aktuální čas, volíme přímý směr k bodu ROZ4. Navigaci trackback používáme v případě, že nám nevadí jít stejnou cestou zpět. To nám nemusí vadit pokud byla zajímává nebo pokud nebyla zajímavá a padla mlha nebo tma a my stejně nic nevidíme. Trackback použijeme i v případě, že nám stejná cesta zpět nejen nevadí, kdy nám dokonce vyhovuje, v extrémních případech i jiná nezbývá. Představte si výstup na horu za pěkného počasí, překračování říms, ledopádů, chůzi po úzkých hřebenech a následnou cestu zpět za sněhové vánice. Kdo by hledal jiný sestup, když mu přístroj GPS šipkou bude říkat kudy vede cesta dolů. A to nemluvím o uložených souřadnicích tolika šikovných komodit, které jsme při výstupu pořídili. Nepřehlédnutelnou výhodou backtrackové navigace k bodům jako je STAN, DOKTOR, JÍDLO, MOST, VRST2500 je v tom, že informace o naší poloze a pohybu vzhledem k těmto waypointům jsou vztaženy ke skutečné křivce cesty, nikoliv jen k přímým směrům. Dostává se nám tak o dost přesnějších dat typu: vzdálenost k bodu, očekávaná doba k jeho dosažení, čas v bodě apod. Jak jsme již ale řekli, jedná se o metodu navigace pro návraty místy, kde naše životy nevystavujeme přímému ohrožení, v našem případě o ni tedy vůbec nemůže být řeč (přístroj GPS v náprsní kapse nás před ráží 122 milimetrů opravdu neochrání, protože používáme tzv. ručky, čili zařízení, která nemají v náprsní kapse co dělat.). Poklidný návrat přes traťové body byl narušen jen mezi ROZ2 a ZAKAZ ohlušujícími ránami za našimi zády. Za doznívající ozvěny dělostřeleckého cvičení se na displeji GPS snižovala aktuální rychlost pohybu až na nulu, zobrazil se tracklog, kompas zaznamenal několik zmatených 180 stupňových vychýlení na obě strany a poté aktuální rychlost neobvykle svižně stoupala až na dnešní zdaleka nejvyšší hodnotu.
ROZ1 je nedaleko
jsme tam. Živí. Pojďme se podívat na mapy dnešního veselého výletu
Červená čára znázorňuje plánovanou route – úsečky mezi traťovými body, modrá pak tracklog – prošlou trasu mezi body ROZ1 a TOK. Další mapu doplníme zelenou čarou chůze mezi body TOK a ROZ2 a běhu od bodu ROZ2 k ZAKAZ
Ve výškovém profilu cesty
se můžeme pohybovat vlevo a vpravo a zjistit tak například čas dosažení jednotlivých výšek
Takto pak může vypadat trasový počítač shrnující výlet v několika ukazatelích (průměrné rychlosti a časy pohybu, ušlá vzdálenost)
V levém horním rohu vidíme čas západu Slunce v cílovém bodu, který se při některých návratech může opravdu hodit.
Několik otázek na závěr:
V čem nám byla při dnešním výletu GPS přínosem? Bez mapy i jejího memorování nebyl problém s najitím bodu počátku cesty – stěžejního rozcestí, neustálý přehled o naší poloze (směr, vzdálenost) vůči dalším třem významným rozcestím a vrcholu Toku, časové souvislosti pohybu (doba pohybu, doba bez pohybu, celková průměrná rychlost, průměrná rychlost pohybu, očekávané časy dosažení jednotlivých bodů), možnost návratu stejnou cestou.
V čem nám byla při dnešním výletu GPS přítěží? Možnost návratu stejnou cestou.
Jak lze využití GPS v takovémto výletu vylepšit? Při pohybu bez mapového podkladu v GPS by určitě pomohlo uložení více traťových bodů. Nejen znalostí polohy dalších rozcestí, ale i bodů na cestě mezi nimi by se dalo předejít nesprávnému odbočení a následnému pohybu na hranici cílové plochy v přestávce dělostřeleckého cvičení.
Další výhody použití GPS? Nejrůznější analýzy sesbíraných dat po nahrání do počítače, jejich sdílení, opakované použití (pokud se vysloveně chcete nechat trefit, můžete si tracklog v GPS nechat a vydat se po svých neuvážených stopách znovu, případně je komukoliv na jejich vlastní riziko k podobnému účelu poskytnout).
Časová úspora efektivnějším přesunem z bodu do bodu? Samozřejmě. ROZ1, ZAKAZ, TOK, PIT VODA – všimli jste si, kolik zkratek jsme při navigaci GPS využili?
Upozornění? Samozřejmě. Přestože dokáže GPS některé informace zpracovávat nepoměrně rychleji a přesněji než náš mozek, pořád je ten na prvním místě v řešení celkové organizace přesunu terénem. A mělo tomu tak být i dnes.
Území Středních Brd je využíváno jako vojenský výcvikový prostor a vstup do něj je přísně zakázán, resp. povolen pouze na speciální propustku (kterou může udělit pouze Újezdní úřad vojenského újezdu Brdy v Jincích). Jakýmkoliv neoprávněným vstupem do prostoru vojenského újezdu na sebe berete riziko finančního postihu a možnosti vážného úrazu. Autor tohoto textu neodpovídá za jakékoliv problémy plynoucí z nerespektování tohoto upozornění.
Po prvních dvou dílech seriálu GPS víme dost na to, abychom přestali
chodit kolem horké kaše a šli rovnou k praktickému použití
turistických „ruček“. Teorie jsme si užili dost v minulých
dílech a dnes si na praktickém příkladu ukážeme, co s takovou ručkou
ruku v ruce získáme, o co přijdeme.
Po prvních dvou dílech seriálu GPS víme dost na to, abychom přestali chodit kolem horké kaše (vždyť právě o to s GPS jde, zkrátit si tu cestu, nechodit pořád dokola) a šli rovnou k praktickému použití turistických „ruček“ (kdykoliv se v textu objeví výraz „ručka“ nejde o ruční brzdu, ale o přístroj GPS, jako stvořený pro držení v ruce, „jako“ stvořený pro turistu hopsajícího v dosahu družic GPS). Teorie jsme si užili dost v minulých dílech a dnes si na praktickém příkladu ukážeme, co s takovou ručkou ruku v ruce získáme, o co přijdeme.
K názorné ukázce výletu s GPS jsem vybral stroj Garmin eTrex Vista C, a to protože je svým způsobem jedinečný – jiný nemám. Cvičným prostorem nám stejně jako armádě bude brdský velikán Tok, konkrétně zdolání jeho vrcholu přímo ze základního tábora Obecnice (jo jo, s GPS jdou divy, dá se na to zvyknout). Modelový výlet byl usazen do myslím si poměrně běžné tématické i organizační struktury: neznámé prostředí, půldenní až jednodenní výstup na kopec, stejnou cestou zpět, bez mapy, jen my, naše GPS (bez mapového podkladu) a krásná obloha ukrývající alespoň 3 šperky moderního navigačního a komunikačního souhvězdí. Cílem povídání bude názorně ukázat, že GPS nám neposkytuje jen dvě krkolomná, technická čísla zeměpisných souřadnic, ale i údaje, které pohybující se člověk bez znalosti pojmu zeměpisná souřadnice používá po staletí. Půjde nám tedy více méně o rozdíl mezi následujícími obrazovkami přístroje GPS.
Příprava výletu
Cíl cesty, důvod k ní, jak vysvětlit vzlykající mapě, že dnes s námi nemůže a podobné dílčí starosti považuji za uzavřené a pustil bych se rovnou do přípravy trasy ve smyslu datového zázemí. Jak již bylo řečeno, půjdeme bez papírové mapy či mapy uložené v přístroji GPS a v neznámém prostředí. Navrhuji tedy vymezit počáteční a koncový bod trasy a několik kontrolních bodů mezi nimi – tzv. waypointy. Traťové body budou nahrány do ručky a nahradí nám funkci mapy – náš pohyb budeme usměrňovat podle změny aktuální pozice vůči těmto, geograficky vymezeným bodům. Jedním z uživatelsky přívětivých způsobů získání souřadnic waypointů je jejich odečtení z lokalizovaných map (obrázek mapy, jehož rohům jsou přiřazeny zeměpisné souřadnice a lze tak snadno zjistit zeměpisnou šířku a délku libovolného bodu mapy), a to třeba v programu OziExplorer na osobním počítači. Vše je zřejmé z následujícího obrázku:
Waypoint – traťový bod – názvem a souřadnicemi přesně vymezený bod. Může být doplněn poznámkou (např. datum vytvoření), symbolem či nadmořskou výškou. Waypointy lze získávat odečtením souřadnic z mapy (fyzické, či její virtuální podoby v počítači) nebo uložením souřadnic místa v terénu přístrojem GPS. Příklad seznamu waypointů se jménem (Name), zeměpisnou šířkou (Latitude), zeměpisnou délkou (Longitude), nadmořskou výškou (Alt) a popisem (Description).
Výchozím bodem bude odbočka vlevo z asfaltové silnice mezi obcí Obecnice a vodní nádrží stejného jména. Vytvoříme tedy waypoint ROZ1 (pojmenování volím zkrácením výrazu rozcestí 1 a pokud se vám jméno nelíbí ani jako zkratka pro Rozumem Obhájený Začátek 1, zvolte si co chcete). Dalším nezbytným bodem navigace je cíl – vrchol Toku a i pro něj vytvoříme waypoint – TOK (pojmenování volím plným zněním skutečného jména kopce a pokud se vám nelíbí ani jako zkratka pro Troufalý Odhad Konce, zvolte si co chcete, ale už vážně nevím o co vám jde). Zdá se, že máme vše co potřebujeme – na ROZ1 se cesta oddělí od silnice a my po ní půjdeme až na TOK. Mapa ovšem šedivými čárami naznačuje, že cest (4.jpg) je v Brdech dost. A protože mapu s sebou mít nebudeme, bylo by v zájmu úspěchu akce v daném časovém limitu vhodné předejít nesprávnému odbočení. Ano, správně, to (teoreticky) docílíme vytvořením dalších traťových bodů – ROZ2, ROZ3 a ROZ4. Zvolena jsou rozcestí mezi body ROZ1 a TOK, přes která bychom měli projít a v jejich popisu je uvedeno, zda se na nich vydat vlevo nebo vpravo. Dále je přidán jeden bod zájmu – hájovna (podle mapového symbolu) Octárna, přes který výlet povede.
Upřímně řečeno, ani mně bod zájmu vůbec nezajímá, ale vytvořený bod OCTARN by se mohl hodit v případě, že padne hustá mlha, ztratíme cestu pod nohama a bude hrozit chůze v přímých směrech mezi traťovými body, tedy na trase ROZ1-ROZ2 značné zpomalení chůze vlivem standardní hustoty vody nádrže Obecnice.
Po přehrání bodů do GPS a zanechání mapy doma nám tedy v terénu zbude jen souřadnicemi vymezená informace ROZ1-OCTARN-ROZ2-ROZ3-ROZ4-TOK. Propojením waypointů do řetězce vzniká jeden ze základních způsobů navigace GPS – route (trasa). Přehráním waypointů i route do GPS bych datovou přípravu výletu ukončil, baterky jsem nám nabil, můžeme vyrazit.
Route je definice trasy pomocí sekvence traťových bodů (bodů zájmů, bodů předcházejících výraznější směrové změně apod). Záznam route může vypadat třeba takto: jméno traťového bodu – Wp Name, vzdálenost od předchozího traťového bodu – Leg Distance, kumulovaná vzdálenost – Acc. Distance, skutečný kurz – True Bearing, magnetický kurz – Magnetic Bearing (obrázek vpravo).
V navigaci je uživatel naváděn kursem a zbývající vzdáleností od jednoho waypointu k druhému v daném pořadí. Znázornění route mezi body ROZ1 a TOK na displeji přístroje GPS (obrázek vlevo).
Zahájení cesty
Je něco kolem 10. ranní. Jdeme z Obecnice po silnici k vodní nádrži. Displej přístroje GPS vypadá takto (obr. vpravo). Abychom v tom povídání neminuli stěžejní odbočku, obdařil jsem bod ROZ1 varovným signálem s poloměrem 50 metrů. To znamená, že jakmile se dostaneme na vzdálenost 50 metrů od bodem vymezeného rozcestí, zobrazí se na displeji přístroje varovná zpráva a aby toho nebylo málo, ručka ještě zazvoní. BRRRCRRRRRRRRRBRRRRRR!!! No vidíte, tak tak jsem to stačil doříct a už je to tady.
Jsme na místě, ROZ1. A hned nás GPS žene na další waypoint – OCTARN (obr. vlevo). Rada jak se tam dostat, může mít několik podob. Obrazovka kompasu nám například ukazuje směr a jméno následujícího waypointu a z volitelných datových polí se dozvíme, že jsme v nadmořské výšce 559 metrů a od cíle (myšleno cesty, nikoliv příštího waypointu) nás dělí 4,75 kilometrů (jedná se o součet přímých vzdáleností mezi waypointy, takže údaj nepřesný, nikoliv však nezbytně).
Dalším možným způsobem navigace může být grafické znázornění cesty před námi (navolená datová pole nám k tomu prozradí naší aktuální rychlost, čas dosažení cíle při dodržení dosavadní průměrné rychlosti, vzdálenost do cíle a uraženou vzdálenost:
Úkol je tedy jednoduchý, víme kterým směrem a jak daleko následující traťový bod je a my se budeme snažit držet se takové cesty, která se od úsečky ROZ1-OCTARN vzdaluje nejméně. Počkat, počkat, co to támhle je, no ano, je to on. Přímo před námi, koho to nevidíme, kopec Tok. No kdo by to čekal.Zde trošičku odbočíme. Tedy odbočíme zatím jen tématicky, a hned nato, nedočkavci, samozřejmě i z ROZ1 směrem na OCTARN. Šance vidět cíl cesty před jeho dosažením, může mít například z hlediska motivace a odhadu času dosažení určité výhody i nevýhody. Z hlediska navigace převažují výhody.
Vžijme se teď do situace, že nemáme v GPS uloženy žádné waypointy pro dnešní výstup, přesto by jsme ale chtěli z vrcholu Toku dopřát pohledu oku. Ono se řekne, vrchol vidíme, proč nejít rovnou k němu. Jenže mezi Tokem a naší aktuální pozicí leží hektary hustého brdského lesa, který dokáže schovat ledacos. Přesto i zde může přístroj GPS pomoci. Použili bychom funkci „Zadej směr a jdi“. Z našeho stanoviště zamíříme ručku k cíli(je vybavena nakreslenou muškou) a směr stiskem tlačítka uzamkneme (obr. vlevo):
V tomto režimu se nám střední část střelky oddělí a v její kolmici vedené středem se zobrazí linka teček. Ať půjdeme, kam půjdeme, střelka bude neustále rovnoběžná s uzamknutým směrem a její střední část vychylováním doprava či doleva vyjádří odchýlení na kolmici od myšlené čáry: pozice uzamknutí směru – cíl. Posune-li se střední část střelky o jednu tečku doprava víme, že ona myšlená čára je od nás napravo, a to v kolmé vzdálenosti 0.25 kilometru (viz. měřítko v blízkosti pravého horního rohu kulaté kompasové růžice – připustíme-li, že i kruh může mít roh). Pokud tedy ztratíme Tok v brdských lesích z dohledu, kompas bude stále ukazovat směr na Tok z bodu odkud jsme ho viděli a zaměřili a v případě vychýlení z tohoto přímého přesunu i onu stranovou odchylku.
My ale využijeme plánovaného způsobu navigace – route a po cestě nás tudíž čekají další 4 traťové body, včetně bodu zájmu OCTARN, u kterého už skoro jsme. Jak vidíte z mapové obrazovky přístroje, vedle teoretické route (růžové linky spojující waypointy – vzdálenostně nejkratší trasa) za sebou kreslíme modrý ocásek. Ten znázorňuje skutečně absolvovanou cestu – tzv. tracklog. O jeho využití bude řeč později. U Octárny budeme co nevidět, vždyť je to k ní jen 114 metrů a měli bychom tam být v 10:09 (obr. vlevo). A tak se také stalo. V zájmu dosažení Toku v dopoledním skoku se zájmem kvapně míjíme bod zájmu Octárna a už klopíme na waypoint ROZ2.
Tracklog – záznam prošlé trasy. Přístroj GPS zaznamenává s časovou periodou prošlé pozice, které propojením vytvářejí obraz absolvovaného přesunu. Výňatek z tracklogu skládajícího se z informací o prošlých bodech (zeměpisná šířka -Latitude, zeměpisná délka – Longitude, nadmořská výška – Alt, datum – Date, čas – Time, vzdálenost mezi body – Dist, rychlost mezi body – KPH, úhlový směr mezi body – Hdg).
PRŮJEZD A PRŮCHOD ZAKÁZÁN! POZOR STŘELBA! Aha, tak závory s touto cedulí jsme si na mapě nevšimli. Zdá se tedy, že ty ohlušující rány před námi asi před deseti minutami nebyly údery ve čtyřech dlaních správce mravenišť pevně sevřené palice do obřích gongů, které decibely do čerstvého dubnového vzduchu volají: vstávat holoto, je jaro, do práce, budovat!!! a vibracemi shazují po zimě zkřehlé, vyschlé, stromy již odmítnuté jehličky, jakoby stvořené k inzerované činnosti, ale běžná rutina cvičení 123. dělostřeleckého oddílu 13. dělostřelecké brigády základny v Jincích. Tak to je nadělení! Mezitím co zbytek výpravy propadá panice si uložíme bránu jako waypoint z názvem ZAKAZ (to, že se jedná o zkratku Zatracená Armáda Kazí Aktivitu Zákazem nebudu snad ani zmiňovat) (gps7.bmp):
Co bude dál? Závoru s výstrahou Vstup a zemři bychom zcela ignorovat neměli, ale GPS se nám v ruce ještě ani neohřála a už máme obracet zpět? Naše situace vypadá beznadějně, posuďte sami (gps8.bmp): Grafické znázornění je už jen pro silnější povahy, jsme naváděni teprve na ROZ2, kdesi před námi tajemstvím opředené další dva waypointy i cílový bod a my tu stojíme a lžeme sami sobě – šipkou aktuální pozice zakrýváme zlověstnou lebku traťového bodu ZAKAZ, lebku symbolizující smrt našim snům, zkřížené kosti vysmívající se našim zkříženým plánům (gps9.bmp):
Zastaví nás zákaz vstupu? Najdeme jinou cestu? Ochrání přístroj GPS v náprsní kapse naše srdce před ráží 120 mm raketometu vz. 70 se čtyřicetihlavňovou reaktivní zbraní s maximálním dostřelem až 20 kilometrů? Neválčíme přeci jenom s obřími mravenčími gongy? Máme smůlu? Proč jsme na vrcholu nenašli mrtvou žirafu? Proč ležela necelý kilometr pod ním? Dozvíte se v dalším dílu.
V prvním díle seriálu jsme se snažili neztratit směr v lehkém nadhledu úvodu problematiky GPS. Dnes je na řadě téma jednodušší, svým způsobem představitelnější – stručný přehled jednotlivých typů GPS přijímačů. Výčet se nám technicky zjednoduší a zkrátí, budeme-li dělit GPeSky pouze z hlediska jejich způsobu použití.
V prvním díle seriálu jsme se snažili neztratit směr v lehkém nadhledu úvodu problematiky GPS. Dnes je na řadě téma jednodušší, svým způsobem představitelnější – stručný přehled jednotlivých typů GPS přijímačů. Výčet se nám technicky zjednoduší a zkrátí, budeme-li dělit GPeSky pouze z hlediska jejich způsobu použití.
Prudký rozvoj technologií GPS a jejich rozšíření v nejrůznějších oblastech lidského pátrání po užitečných informacích odvozených od přesného X a Y, případně X, Y a Z dalo vzniknout celé řadě více či méně odlišných přístrojů specializovaných na užší svazek úkolů.
Provedení GPS: Přijímač GPS může mít několik podob, v lepším případě v závislosti na potřebách uživatele, v horším případě třeba na jeho finanční situaci. Jednoduše řečeno, existují tři základní provedení přijímačů – přenosné, vestavěné a jako hardwarový doplněk k PC či PDA. Hlavní výhoda těch přenosných plyne z jejich názvu, stejně jako nevýhody – často menší velikost LCD a s ním snížená přehlednost a čitelnost dat, snížená kapacita zdroje napájení. Naopak vestavěný přijímač například v autě, lodi či letadle obvykle potěší velikostí zobrazovacího zařízení, zajistí stabilní přísun energie a anténa najde své místo na nejvýhodnějším místě exteriéru. Hardwarový doplněk k PC nebo PDA představuje anténu GPS, která po připojení a úspěšné spolupráci s příslušným softwarem zpříjemní služby GPS zejména velkou obrazovkou a vyšší kapacitou počítačem získané paměti.
{{reklama}}
Bez ohledu na provedení dělíme přijímače GPS podle aplikace na:
Outdoorové ručky
Přiznávám, že výraz outdoorové ručky může být trochu matoucí. Jak bylo řečeno v prvním díle seriálu, přijímače GPS potřebují k dosažení pracovního úspěchu výhled na oblohu. Nabízí se tedy připomínka, že všechny GPS, od kterých se vyžaduje odpovídající výsledek jejich stěžejní existenční podstaty, jsou tak trochu přirozeně outdoorové. Vysvětlením přítomnosti tohoto výrazu je jejich určení zejména pro činnosti v přírodě. Outdoorové ručky často vidíme připnuté k oděvu, jízdnímu kolu, mořskému kajaku apod. Slovo „ručka“ také tedy neznamená, že by se musely nezbytně držet v ruce, spíše naznačuje, že použití přístroje z ruky je vzhledem k jeho velikosti a váze možné. Přijímače tohoto typu jsou co do počtu jedny z nejrozšířenějších a vzhledem k příbuznosti jejich účelu a obsahu tohoto časopisu jim bude věnováno více pozornosti v třetím díle tohoto seriálu.
Navigační systémy v autech
Přenosné a dnes čím dál častěji v palubní desce automobilu vestavěné přijímače signálu družic GPS jsou v kombinaci s příslušnou elektronickou mapou velmi populárním a efektivním způsobem navigace. Mapy často obsahují databáze motoristům užitečných bodů, jako jsou čerpací stanice, motely, autoservisy, apod. Po zadání cílového bodu (např. města, ulice) navrhne GPS podle uživatelem zvolených kritérií nejlepší trasu, kterou nejen že zobrazí na svém LCD, ale pro snížení odvedení řidičovy pozornosti od dění v silničním provozu obvykle za pomocí zvukového zařízení typu audio soustavy vozidla či mobilního telefonu příjemným hlasem postupně za jízdy řidiči odhaluje.
Letecké
Dalším možným využitím GPS je letecká navigace. Pilot vybaven GPS s leteckou mapou má k dispozici poměrně zásadní informace jako kde právě je, kde jsou okolní letiště či letové trasy. Výhodou GPS je, že pokud jsou známé souřadnice cílového bodu, GPS k němu ukáže směr bez ohledu na vzdálenost onoho bodu od aktuální pozice, takže kličkování od jednoho pozemního majáku k druhému není úplně nezbytné a pilot tak ušetří čas i provozní náklady. Další výhodou GPS pro průměrné piloty (oproti některým jiným aplikacím systému) je nepřetržitá dostupnost družicového signálu od vzletu po přistání. Pilot, který nemá za letu GPS signál, neboť ho kryjí koruny stromů, výškové budovy, či dokonce žula tunelu, je buď hodně dobrý pilot, nebo hodně špatný pilot.
Námořní
Námořní GPS jsou upraveny k lodní navigaci a často pracují ve spolupráci s dalšími lodními zařízeními (lokátory rybích hejn a jiné sonary). Zobrazované námořní mapy obsahují podmořské výšky, navigační bóje, apod. Nepostradatelnou roli hraje v oblasti lodní dopravy GPS v případech lodních nehod, kdy znalost přesné polohy plavidla v ohrožení může zásadně zjednodušit záchranné akce.
Výškoměrné GPS
Výškoměrné GPS přijímače se za pomoci uspořádaného systému antén používají k vymezení přesné třírozměrné pozice objektu vzhledem k Zemi.
GPS pro mapování a sběr dat
Tyto GPS s přesností kolem 1 metru se používají ke sběru dat a jejich následnému exportu do databází. Přijímače často používají externí anténu (na batohu) a zdroj (v batohu).
Vesmírné
Vesmírné GPS slouží k navigaci a výškové lokaci družic. Jsou odolné nejrůznějším zářením a schopné pracovat ve vysokých relativních rychlostech.
Zeměměřické
Zeměměřiči používají nejpřesnější GPS, a to ke stanovení rozměrů spíše než k vymezení pozice. K těmto účelům jim slouží sada dvou přesných GPS přijímačů a porovnávání jejich vzájemných poloh.
Časoměrné a frekvenční
Časoměrné GPS mají jen jediný úkol – poskytnout přesný čas. Přijímače využívají atomových hodin instalovaných v družicích GPS (přesný čas z družic je pro přijímač zásadní, neboť pozice se zjišťuje z doby radiového signálu letícího rychlostí světla od družice k anténě). GPS tak nabízí čas s přesností na 150 miliardtin vteřiny. Přesné výkonné časoměrné GPS se používají k synchronizaci astronomických observatoří, digitálních telekomunikačních sítí, seismografů, apod.
V příštím díle už si konečně přestaneme všímat družic, signálů, atomových hodin a lokátorů rybích hejn a řekneme si, k čemu nám doopravdy je taková věc na palouku uprostřed hustého lesa. K čemu nám je uprostřed hustého lesa bez palouku by měl každý vědět už po prvním dílu.
O nepostradatelnosti korektního výběru informací dnes už pochybuje málokdo. Informací je tolik, že náhodní či neopatrní hledači lehce ztratí cestu prošláplou těžkou botou užitečnosti v hustých větvích slov temného lesa bílých stránek. A zejména těm, kteří v informačním pralese zabloudili ve snaze vyhnout se podobné ztrátě orientace v prostoru okolního prostředí, je určen tento miniseriál. Jeho hlavním tématem je GPS a hlavním cílem jednoduše podat něco tak nejednoduchého, čím GPS bezesporu je.
O nepostradatelnosti korektního výběru informací dnes už pochybuje málokdo. Informací je tolik, že náhodní či neopatrní hledači lehce ztratí cestu prošláplou těžkou botou užitečnosti v hustých větvích slov temného lesa bílých stránek. A zejména těm, kteří v informačním pralese zabloudili ve snaze vyhnout se podobné ztrátě orientace v prostoru okolního prostředí, je určen tento miniseriál. Jeho hlavním tématem je GPS a hlavním cílem jednoduše podat něco tak nejednoduchého, čím GPS bezesporu je. (Pokusím se vyhnout technickým detailům týkajících se technologie GPS ze strany provozovatele a zaměřím se na základní informace pro uživatele a to zejména cestovatelských GPS, tedy tzv. „outdoorových ruček“).
Vysvětlení pojmu GPS může začít opravdu jednoduše, a to rozborem zkratky GPS. Přeložíme-li anglický termín Global Positioning System do češtiny, získáme nejen vžitý tuzemský název Globální polohový systém, ale i dobrý pocit z toho, jak nám jde práce od ruky, neboť jsme zrovna začali a už máme rozepsanou jednu zkratku ve dvou jazycích. Pojďme ji teď pořádně rozmontovat a ona nám prozradí co v sobě schovává. Ať je to co je to, je to globální – pracuje to v celoplanetárním měřítku, je to polohové – týká se to polohy a je to systém – skládá se to z více částí navzájem propojených. GPS je tedy komplexní zařízení, které nám pomáhá zjistit polohu kdekoliv na Zemi. Jinými slovy, vlastníme-li jednu ze součástí onoho zařízení – přijímač GPS, máme v rukou nástroj, který je s pomocí zbytku systému schopen prozradit zeměpisnou šířku a délku antény přístroje.
Nemluvíme zde samozřejmě o poloze ve které odpočíváte, čtete Cestovatele nebo … děláte podobně vzrušující činnosti. GPS prozradí vaší matematicko-geografickou polohu, tedy zeměpisnou šířku a délku. Zeměpisná šířka nabývá hodnoty 0°-90° od rovníku k pólům severní a jižní polokoule (určuje rovnoběžku), zeměpisná délka nabývá hodnot od 179° východní délky do 179°západní délky, které doplňuje 0. a 180. poledník. Každý bod na Zemi je tak přesně určen dvěma čísly (kromě pólů, těm stačí zeměpisná šířka)
Může se zdát, že toho humbuku kolem dvou čísel na displeji energii žroucí krabičky, která pořád ještě nestojí stovku, je trochu moc, a že taková informace se hodí geografům, nebo alespoň těm, pro které je pojem zeměpisná délka více než označení pro trvání nudné hodiny zeměpisu. Probudit z takového snu nás může třeba dnes poměrně časté spojení „GPS navigace“. Slůvkem navigace se naznačuje, že nejde už jen o otázku „kde?“, ale můžeme se systému ptát „kam?“, „kudy?“ nebo „jak?“. Místo dvou čísel pak displeji GPS přijímače zobrazuje například směr a vzdálenost k nejbližší čerpací stanici (všech možných hmot), mapu s vyznačenou trasou mezi bodem kde jsme a kam máme namířeno nebo nás displej nemusí zajímat vůbec a můžeme se spoléhat pouze na hlasové sdělení typu: „Po 200 metrech zatoč doprava do ulice Taddy Tudyho. Přístroje GPS totiž porovnáním změřené polohy v reálném čase zjistí několik veličin, které v kombinaci s digitální mapou v paměti přijímače přináší uživateli nejednu užitečnou informaci. Máme tak v rukou jakousi interaktivní mapu, po které se ona známá formule „Tady jste“ s šipkou pohybuje v závislosti na vašem přesunu krajinnou sférou, mapu, která na přání uživatele poskytuje informace o přesunech provedených, prováděných či plánovaných. Charakter funkcí přístroje GPS je úzce spjatý s účelem jeho použití a bude o něm řeč v druhém díle seriálu.
Zatím byla řeč pouze o jedné části Globálního polohového systému a to té na straně uživatele. O zbytek systému se běžný uživatel nemusí starat a může být rád, neboť péče o bezproblémový běh GPS na straně provozovatele přijde ročně na více než 15 miliard amerických dolarů. Pro ty do své peněženky sahá ministerstvo obrany a dopravy Spojených Států Amerických.
Vojenské složky Spojených států amerických zadaly vývoj systému už v roce 1973 (první satelit byl na svou dráhu dopraven v roce 1978). Důležité pro uživatele GPS mimo americkou armádu bylo uvolnění a zpřístupnění signálu pro veřejný a soukromý sektor na počátku 90. let minulého století. Zejména tedy díky jejich úsilí a kapitálu pro náročný výzkum a vývoj máme dnes bezchybně sloužící nástroj, umožňující 24 hodin denně přesnou navigaci neomezenému množství uživatelů na celém světě.
K tomu abychom obdrželi informaci o naší aktuální poloze se stará tzv. kosmický segment systému. Celkem 24 družic (spolu se třemi záložními) krouží po 6 kružnicích vzájemně stočených o 60 stupňů ve výšce 20 200 km nad Zemí. Takovéto uspořádání drah spolu s rychlostí družic (12-13 tisíc kilometrů za hodinu) zaručuje z každého místa na zemi viditelnost na 4 satelity současně, což stačí i ke stanovení tzv. 3D polohy, tedy souřadnic i s nadmořskou výškou. 2D polohu zprostředkuje signál z alespoň tří družic současně. Je samozřejmé, že čím více satelitů, tím bude zjištěná poloha přesnější.
Dne 2. května 2000 byla zrušena záměrná chyba signálu GPS pro soukromý sektor a v závislosti na počtu satelitů lze docílit přesnosti 4-12 metrů. Aby neznal terorista svou polohu stejně dobře jako G. I. Joe, může být ve vyjímečných situacích signál pro soukromý sektor vysílán s úmyslnou chybou (známá jako SA – selected availability). Po aktivaci této chyby zaručuje provozovatel největší odchylku 100 m horizontálně a 156 metrů ve výškové poloze (tedy alespoň v 95% měření).
S technickými parametry GPS se tu nehodlám moc roztahovat, jen uvedu na pravou míru své rčení, že polohu s GPS získáme na libovolném místě planety Země pokud máme příjem alespoň ze 3 satelitů. Je na místě dodat, že signál družic GPS je velmi slabý a jeho příjem je citlivý na překážky. Stačí schovat přijímač do kapsy a nic vám nepoví. Nejde o to, ze nevidíte na display, ale o to, že GPS přijímač nevidí na družice. O příjmu signálu v místnosti nebo tunelu nemůže být vůbec řeč a není nepravděpodobné, že o signál přijde přijímač GPS třeba i v hustém lese nebo ve městě s výškovými budovami. Sílu signálu může zeslabit i zatažená obloha a pod vodu se informace z družice v podstatě nedostane. Existují dva způsoby řešení: neschovávat GPS přijímač obloze nebo si pořídit externí anténu.
Výkon signálu se pohybuje mezi 20 až 50 W. Posloucháme-li radio v pásmu FM, chytá signál o výkonu okolo 100 000 W a vysílač rozhodně není 20 200 km od přijímače :-).
V prvním díle jsem trochu rozvedl větu: „GPS vám řekne, kde jste“ a druhé pokračování si bude všímat různých druhů přijímačů GPS s podrobnějším popisem vybrané ruční GPS pro cestovatele.
Přibližně v polovině ledna 2006 jsme vybírali stan Jurek MIDI 2 Duo v nejrůznějších virtuálních i kamenných obchodech. Nakonec jsme využili služeb internetového obchodu Affekt.cz se sídlem v Havlíčkově Brodě.
Přibližně v polovině ledna 2006 jsme vybírali stan Jurek MIDI 2 Duo v nejrůznějších virtuálních i kamenných obchodech. Nakonec jsme využili služeb internetového obchodu Affekt.cz se sídlem v Havlíčkově Brodě. Konečná cena i s poštovným zůstala na 5065 korunách, což je přibližně o 500 až 900 korun méně než konkurence. Přiobjednání doplňků ke stanu i jeho dodání proběhlo bez problémů, dle ujednaného časového plánu. Cenu i služby hodnotíme 5 z 5.
Traverovi se vůbec nelíbí náš nápad jít na trojbod. Prý to jsou 4 hodiny tam a 4 zpátky a jestli si radši nechceme prohlídnout hnízdiště barevných ptáčků. Odmítáme a trváme na chůzi napříč stolovou horou. Průvodce souhlasí a už leze na kámen a chystá se nasedat na Tomáše. Nějak se mu to nošení zalíbilo. Dokonce mě někdy zkouší dvakrát svižně pobídnout patama, jestli se třeba nerozběhnu.
Traverovi se vůbec nelíbí náš nápad jít na trojbod. Prý to jsou 4 hodiny tam a 4 zpátky a jestli si radši nechceme prohlídnout hnízdiště barevných ptáčků. Odmítáme a trváme na chůzi napříč stolovou horou. Průvodce souhlasí a už leze na kámen a chystá se nasedat na Tomáše. Nějak se mu to nošení zalíbilo. Dokonce mě někdy zkouší dvakrát svižně pobídnout patama, jestli se třeba nerozběhnu. Na trojbodě se dají zažít různý věci, jako třeba ležet v Brazílii, nohama být pevně ve Venezuele a myslí v Guyaně. Traver nezažívá nic vzrušujícího. Ten je myslí v Guyaně už od tý doby co nás potkal. Už aby byl doma, daleko od nás.
Na cestě zpátky dáváme koupačku v pohádkový laguně s čertovsky studenou vodou. Druhá noc na Roraimě byla podobná té první. Byla tma. Z hory a dále pak do Paraitepui se musí jít stejnou cestou. Odpočatý průvodce lehkými svižnými krůčky ukrajuje cestu z práce. On z práce nejde, on tančí. Svěží walz motýla, co poslední 3 dny lítal na zádech orlů dobrohlavých. Jsme zpět v San Francisku. Když byl průvodce na Roraimě při smyslech, prozradil nám, že se dá ve vesnici koupit pečené kuře – kus za 3000 Bolívarů, což je cena pro turisty a dá se srazit. Moc masa jsme s Tomášem neměli a den se těšíme na kuřata, která už tam pro nás rožní. Už z džípu jsme si všimli trhu a čmoudíku z pod roštu. Trhovnice je neústupná, ale trochu ji zmáčkneme a i ona se po půlhodině nekompromisního smlouvání a tlačení k vysušené hliněné zdi poddá, uzná svou prohru a prodá nám 2 kuřata po 4000 bolívarech za kus. Přejedli jsme se. Kosti dávám psovi se smutnýma očima, který je umí zahrát stejně dobře jako trhovnice, které beztak patří. Levně nám prodala, tak jí aspoň nakrmím mazlíčka.
Čeká nás cesta na západ Venezuely, do Meridy, městečka uprostřed místního výběžku And. My se na kopce tuze těšíme, autobus moc ne a tak radši píchne zadní vnitřní kolo. Jenže my máme naspěch a tak bereme situaci do vlastních rukou. Martina uklidňuje vyplašené cestující uvnitř busu, který GPS. Petr nadzvedává na postižené straně. Obouruč. Tomáš zuby povoluje zarezlé matky a já už žhavým liháč a nahřívám záplatu z elastické kůže capybary, která byla v nevhodném okamžiku na nevhodném místě. Jak se záplata na duši chytí, rychle s ní zpátky. Deseti mocnými nádechy v mládí nadějného trumpetisty hustím pneu, kterou samozřejmě dostatečně nenaplním, takže to dofoukne Tomáš a už ji kutálíme k autobusu. Když už máme kolo v ruce, ještě pro bezpečí všech, ostrou stehenní kostí hlodavce prohloubíme ojetý dezén. GPS. Petr zatím houpáním Scanie uspal cestující a ani nasazení kol a plynulý rozjezd je neprobudil.
V Meridě jsou vzhůru všichni, protože spícím se špatně vystupuje. My hledáme hotel, nalézáme, využíváme a druhý den konečně odjíždíme do hor. Za vesničkou La Mucuy už je vše na našich nohou a plicích. Plánem je neuspěchat výstup a připravit krev pro množství kyslíku ve výškách nad 4500 metrů. Vše se daří a postupně přes Lagunu La Coromoto a Lagunu Verde dorážíme k Laguně El Suero, kde plánujeme dvě noci. Den mezi nimi je obětován Pico Humboldu – druhému nejvyššímu vrcholu Venezuely. GPS. Petr se chopí role přirozeného horského vůdce a vybírá jednu z nejtěžších cest skalní stěnou. Ve 4800 metrech dorážíme k ledovci. Protože není natátej a my nemáme mačky ani cepíny, volíme přechod progresivní metodou „teplá nožka, zkáza ledu”. Princip je jednoduchý. Zujete boty i ponožky a po ledovci se pohybujete velmi pomalými kroky. Při každém položíte nohu na led, ale v žádném případě, jel-li vám život milý, hned nepřenášejte váhu. Čekáte, až se obnažené chodidlo svým teplem vtaví do odolného ledovce a vaší novou pozici tak zafixuje proti skluzu. Vše se daří až na jednu maličkost. Ledové krystalky, které sem tam zdobí jinak hladké ledové zrcadlo, jsou dost ostré a než se nataví, prořezávají nám chodidla. Né že by nám vadila bolest, ale krvavé stopy a kousky masa rozhodně nepůsobí esteticky a hory tím trpí. Vracíme se, zašíváme nohy, obouváme boty a GPS. Petr hledá jinou cestu. Objevíme část ledovce s drsnějším povrchem, tvořícím nepravidelné schody, po kterých se dostáváme na hřeben. Po něm už je to jen kousíček na vrchol. GPS. Petr běží napřed. My se občas kocháme pohledy a navrchol dobíháme o něco později. Pro návrat volíme jednoduší cestu nepřátelským ledopádem.
Druhý den ráno opouštíme Lagunu El Suero a za zpěvu oblíbených árií z operet a muzikálů stoupáme do čtyř tisíc metrů na La Travesíu – cestu držící se zhruba této vrstevnice, směřující pod Pico Bolívara a dále pak na Pico Espejo. Pico Bolívar (5 007) se podle Lonely Planet dá vylézt jen s lanem, pouze z důkladnými horolezeckými zkušenostmi, nikdy však bez průvodce. Nic z toho nemáme, ale máme chuť. Zakládáme základní základnu asi ve 4 750 a ještě odpoledne se první část týmu GPS. Petr a GPS Jáchym vydává k vrcholu.
Problém je v tom, že ten je tvořen hned několika štíty a my nevíme, který je ten pravý. Z různých míst se zdá pokaždé jiný ten nejvyšší. Při drápání se na jeden, zahlédneme onu bustu pana Bolívara (ta opravdu vrchol hory zdobí) na kopci za námi. Teď nám trošku chybí ten průvodce, který by alespoň ukázal na kterou horu útočit. Dosahujeme sedla a tudíž i hřeben, který je tak ostrý, že nám začínají chybět lana. Kdybychom měli lana, stejně by chyběl horolezecký um. Pico Bolívar odolal a nikdo mu to nemá za zlé. Spíme u jezírka, ráno nás budí aerodynamický hluk na letkách křídel orlů. Chvíli zkoušíme bučet jako malá telátka, jestli nás dravci nevezmou na vyhlídkový let, ale asi nemáme tu správnou výslovnost nebo mají orli opravdu tak dobrý zrak jak se o nich povídá.
Dorážíme na Pico Espejo a nejdelší a nejvyšší lanovkou za dvě hodiny zničíme 3 100 metrů výškového náskoku nad Meridou, tedy to, co jsme čtyři dny pracně budovali. A v Meridě náš výlet více méně končí a sním končí i tento řádek, řádek, kterým končí toto vyprávění, vyprávění, které není nekonečné.
Ale dost bylo pohádek, teď zase něco z tvrdého života výletníků. Jsem plachý a stydlivý hoch a normálně bych řekl, že jsem si chytil a přivezl pavoučka, ale chcete číst o dobrodružství, proto poodhalím trošku víc:
Ale dost bylo pohádek, teď zase něco z tvrdého života výletníků. Jsem plachý a stydlivý hoch a normálně bych řekl, že jsem si chytil a přivezl pavoučka, ale chcete číst o dobrodružství, proto poodhalím trošku víc:
Je krásné ráno. Zatím. Jdu pro vodu. Už nevím jestli jsem šel pro ni, ocáknout nožky, umejt ešus nebo jen tak nevěřícně zírat na svůj odraz na její hladině. Důležité bylo, že jsem ji našel. Už zdálky na mě neúnavně mává prasátky slunečního svitu, možná abych zrychlil. Jenže já naopak zpomalím. Zvláštní zvuk načechral čistý horský vzduch. Že by bubny indiánských duchů? Ne, ne. Zní to spíš jako bych odněkud slyšel dusot koní. Ano, určitě, teď jsem si naprosto jistý: 4 páry těžkých nohou, osm koňských kopyt vibrují sedimenty stolové hory tak intenzivně, že i otrlým endemitním fytokulturám zvyklým na drsné podmínky Roraimy běhá mráz po lodyhách. A nejsou to jen silné půdní vzruchy, které jim kromě prokypřené půdy přinášejí i těžké křeče do konečků kořenů, ale i strach ze zvuku tak neznámého, tajemného, že i ozvěna ho nechce a vrací zpět. Rozhodně mi není do smíchu. Tanec barevných indiánských duchů kolem ohně co nepálí byl ten nejlegračnější, nejnestrašidelnější výjev, který jsem si s tímto zvukem dokázal spojit a nepřál jsem si vidět nic jiného než právě to. Připravil jsem se na nejhorší a najednou ticho. Ulevilo se mě, endemitům i viklanům v pokročilém stádiu. S úlevou přicházím k vodě. Poklekávám, shýbám se nad hladinu, abych orosil zpocené čelo, když v tom spatřím něco, co mému čelu rozhodně neuleví, něco, co mi vyjasní hned několik věcí během okamžiku. Na hladině se vedle nápadně pobledlé rostlinky odráží i půlmetrová hlava, která mi svým specifickým tvarem přivane do hlavy slovo sklípkan. Okamžitě následují stovky vět dalších. Z těch slušných vybírám: ten největší co jsem kdy viděl; viděl on mě?; bude to asi místňák; jsem tak maličký. Nemůžu tomu uvěřit. Znovu koukám na ohromnou chlupatou hlavu, počítám nohy, jestli to třeba není medvěd. Kéž by!!!! &..šest, sedm, osm. Není to medvěd!!!!!! Osm taky vysvětluje dusot dvou koní. Nesmí mě vidět. Jenže je těžké uniknout pozornosti něčemu, co má k hlavě přirostlý tzv. oční hrbolek, ze kterého se předobočně zvídavě koukají přední oči, zadobočně okolí zkoumají zadní oči a zadní střední šmírují dozadu a nahoru. Dva posledně zmíněné páry očí disponují ještě pro jistotu nočním viděním. Nevím co dělat. I pštros by si tady na pískovci rozbil hlavu. Bezobratlej se jen těžko přišel na sebe koukat do odrazu na hladině, když bez pohnutí hlavy vidí na všechny strany, možná i mezi své snovací bradavky. Šel se napojit, to je jasný. Znenadání usrkne, čímž nejen že sníží hladinu o 30 cm, ale ještě chelicerami vytvoří vlnu, která mi podráží nohy. Vidí mě, a ne zrovna v poloze důstojného protivníka. Teď jde o všechno. Boj je nevyhnutelný. Buď padnu jako hrdina nebo přivezu domů trofej, která způsobí krach jednoho muzea v Holicích. Je teda jasný, že už teď jsem vítěz, bez ohledu na závěrečné skóre. Jenže takhle noháč nepřemýšlí. Hrabu se z bláta a zaujímám bojové postavení. Pozdě. Pavouk hned tahá esa z rukávů. Má jich dost. Všimnul si nepoměru v počtu končetin na obou stranách a hned zkouší finty. Pro jednoduchost a přehlednost pojmenuju jeho končetiny od hlavy k zadečku jako: přední přední; přední zadní; zadní přední a zadní zadní. Ta liška ryšavá ke mně přiskočí, předními zadními znehybní mé ruce, zadními předními mě chytne za nohy, čímž jí ještě pořád zbývají volné přední přední, kterými mě střídavě fackuje a tahá za vlasy a zadní zadní, kterými mě systematicky lechtá na chodidlech a mezi prstama. Přiznávám, jsem trochu rozhozen. Vizuálně se zdá, že v souboji hraju druhý housle. Končetiny použít nemůžu, je to na mozku. Dostávám nápad, potřebuju jen trochu štěstí. Vydám ze sebe zvuk co možná nejpodobnější víření křídel pořádné, vykrmené mouchy, čímž k mé velké radosti iniciuju Pavlovovým reflexem tvorbu pavučinového vlákna u zadečku příšery. Ta zaskočena nečekanou komplikací provede několik zbytečných, nešikovných pohybů, kterými sváže svou levou zadní zadní s pravou přední zadní. Levými přední přední a přední zadní se snaží problém napravit. Tím se mi dostává volných rukou a tahám obludu za oči. V agónii se kácí do vody a bere mě s sebou. Ve vodě nestačím, souboj se přesouvá do vodních hlubin. Teď jde o to, kdo déle vydrží bez možnosti nádechu. A zase má ten mizera něco v rukávu. Chlupy. V srsti se mu drží stovky, možná tisíce, čirých vzduchových bublinek, které se nestydí polykat. Také zkouším zkusmo olíznout své lýtko, ale hlava se mi z kyslíku rozhodně nezatočí. Musím jednat rychle. Šikovným hmatem dostávám pavouka pod tlak a nasazuju páku. Držím jeho pravou zadní přední a volím lámání přes svou stehenní kost. Jenže lámejte nohu bezobratlýmu. Těžko přivedete pákou někoho k slzám bolesti, když má víc kloubů než očí ze kterých by se normálně řinuly. Když se noha bezbolestně neohne mezi nártem a zánártím, ohne se mezi zánártím a holení, holení a kolenem, kolenem a stehnem, stehnem a předkyčlím, případně mezi předkyčlím a kyčlí. Nehledě na to, že každá taková noha má 31 svalů na to, aby zachovala bezpečné kloubní úhly. Musím na to jinak. Znovu využívám jeho vlastních zbraní. Pod vodou bzučet nemůžu, musím šetřit vzduchem, tak alespoň vystavuju obrovské oči, vylezlé právě jeho nedostatkem a zuřivě mávám rukama. Vytvořený zjev obraz mouchy opravdu navodil. Přivazuju pavučinu tlustou jak jedenáctku lano ke kořenu u dna, pavoukovy štípačky zaklíním dobře rostlým krystalem a nekonečně dlouho stoupám k hladině. Nechávám srágorku u dna trochu vycukat a druhý den ráno se pro něho potápím. Jako Bivoj hodím bezvládné tělo chlupáče na záda a přiznávám, s několika odpočinky, přináším ke stanům. Jak Trevor slyšel, že donesu sklípkana, těšil se na siestu a oblíbenou pochoutku. Když ale osminožku viděl, přiznal, že by se mu i jeho kmeni i sklípkan po týdnu přejedl a radši mi poradil, jak ho vysušit. A to byla chyba. Pavouk schnul a schnul a byl menší a menší, takže jsem ho nakonec schoval do krabičky od Tic-tacu a dovezl domů. Až příště zase na výletě chytím nějaký hmyz, vyfotím si ho hned po boji. Lidi pořád potřebují důkazy.
