Connect with us

Doprava

Autokurem po Guatemale

Nahrazují někde v MHD piktogramy „Uvolněte, prosím, místo
starším spoluobčanům
“ obrázkem navádějícím k
Uvolněte, prosím, místo mladším slepicím“? Chyťte
si svého autokura!

Published

on

Vážené dámy a pánové, jménem posádky vás chci přivítat na naší pravidelné lince z Prahy do Londýna. Jste přepravováni špičkovým autokarem holandské výroby BOVA….“, tak nás před více než 10 lety hlasem pilota třípodlažního Airbusu A390, který si ve volném čase sám navrhl, postavil a pokřtil křestním jménem své milenky – palubní krotitelky kočkovitých šelem, vítal řidič společnosti provozující autobusovou dopravu do Velké Británie. Doba se měnila, linky byly vskutku pravidelné, řidič vítal cestující a ti už navíc nejezdili autobusem, ale autokarem. A doba se mění stále, frekvence přepravy tak vysoká, že z pravidelné je nepravidelně souvislá (v tomto srovnání spíše krok kupředu), řidič vítá hudbou a člověk nejezdí autokarem, ale autokurem.


Autokur je můj volný překlad anglického výrazů chicken-bus. Toto slovní spojení je hojně používáno cestovateli a turisty pro označení vysloužilých školních autobusů ze Spojených států, které v zemích Střední Ameriky chytily druhý dech, aby cestující s nižším rozpočtem nemuseli ke svižnějšímu přesunu běhat a chytat tak svůj první.

Americký žlutý školní autobus

Sedm dní roku 1939 bylo potřeba, aby vzniklo 45 norem pro konstrukci prostředku nové éry přepravy amerických žáků a studentů do škol. A byl to dobře strávený čas. Školní autobusy jsou největším hromadným přepravním systémem v USA. Téměř půl milionu autobusů přepravuje 24 milionů studentů. Za jediný rok je tak uskutečněno okolo 10 miliard „studentojízd“.

Původní koncepce se za doprovodu pochopitelných úprav vyvolávaných technologickým pokrokem dočkala 21. století (viz vize školního autobusu společnosti Blue Bird pro rok 2009 na http://www.blue-bird.com/produc­t.aspx?…)

Použité autobusy jsou k mání na e-bay od přibližně 500 dolarů.

{{reklama()}}

Původ označení chicken-bus není jednoznačně vysvětlován, ovšem nejčastěji je drůbeží prvek jména připisován zvýšené pravděpodobnosti, že se o svůj cestovní prostor budete dělit s příslušníky širšího biologického spektra. O autokurech už bylo napsáno tolik, že všechno ani pravda být nemůže a já bych tímto rád, s nadhledem ptačího pohledu, přidal svůj bezprostřední vjem založený na zkušenostech z cest, silnic a dálnic Guatemaly – tedy prostředí pro autokury typického.

Národní přepravní standard středoamerického státu se v očích zvrácených požitkářů zvenčí stává opěvovaným fenoménem na základě sloučení několika svých typických vlastností, ze kterých bych za sebe jako základní jmenoval tyto:

1. Vzhled

Původní zbarvení amerických autobusů dalo ve vzornících barvářských výrobců jedné barvě jméno – school-bus yellow. Žlutá v kombinaci s černými nápisy byla zvolena, aby dopravní prostředek plný dětí viděli všichni i za špatných světelných podmínek při rozbřesku a soumraku a aby nápisy všichni bezpečně přečetli (vidíte to posilování sebevědomí amerických prvňáčků – nemusíš umět číst, stačí, když ti správně namícháme barvy). Přestože existují výjimky, autobusy po přesunu do střední Ameriky odhodily žlutou školní uniformu a jako by si chtěly vynahradit z módního hlediska zpackané mládí nebo se asimilovat s původními obyvateli nového působiště, navlékly se do tak pestrobarevného ohozu, že když zastaví v centru města, nepoznáte, co je ještě tržnice a co už je autokur ani kde autokur končí a už začíná shluk nerovnoměrně opálených těl belgických turistů. Barva střídá barvu, a jakmile se dá celá tato směsice tónů, které různě ladí i neladí do pohybu, roztančí se v až nereálně vyleštěných plochách chromovaných doplňků odrazy němě přihlížejícího okolí.


Ano, jsou mezi nimi i zaskočení starší Američané, kteří chromové doplňky na svých školních autobusech neměli a jako dospívající puberťáci si tak každé ráno u autobusu nemohli v odraze rámu chladiče kontrolovat vývoj svých druhotných pohlavních znaků. 99% populace Země už by byla kombinací barevného provedení a záře chromu esteticky uspokojena, ale pro opravdové znalce dokonalosti připravila početná skupina majitelů autokurů nemalé překvapení. Troufám si říci, že alespoň čtvrtina autokarů je zvenku a/nebo zevnitř vyzdobena kresbami postaviček Looney Tunes. Tasmánský čert, Road Runner, Marťan Marvin, Tweety – stačí si jen vybrat. Proč byla do společnosti křesťanských ikon a sloganů vybrána právě tato esa světové kultury jsem neměl čas zjišťovat. Rozhodoval jsem se, jestli jet s Bugs Bunnym nebo Porky Pigem.

2. Kapacita

Myslím, že vtip, který vypráví místní senzacechtivým zahraničním spolucestujícím v autokurech znají i ti, co se ve střední Americe nepohybovali, možná ho zaslechli v jiné obdobné formě nízkorozpočtové pozemní přepravy na jiném místě, možná ani to ne. Fórek ale přesto jako úvodní slovo využiju:

Víte kolik se vejde do autokuru lidí? Ještě jeden.

No vidíte, znají ho všichni. Je krátký a výstižný. Lidé a kuřata, kteří autokurem nikdy nejeli se smějí a míra pobavení těch co pohodlí autokuru okusili, je přímo úměrná době, která uplynula od jejich posledního 30 minutového plazení se horní třetinou autobusu k východu, tedy jak se později ukázalo spíše pouze k místu, kde ho tušili.

Postupné zužování vaší osobní zóny na absolutní nulu je ostatně další z možných vysvětlení původu označení chicken-bus. Někomu autobusový transport takto kompaktní živé hmoty připomíná přepravu kuřat v klecích. Myslím, že nepřísluší organismům bez hebkého peří a holých chodidel, aby těžkosti přepravy na těsno k čemukoliv přirovnávali.

Standardní školní americký autobus typu C (převážná většina autokurů spadá právě do této kategorie) pojme 36–78 pasažérů. Přestože velikost typického guatemalského cestujícího není zcela vzdálena od modelové postavy tvůrců uspořádání sedaček a jejich rozestupů, jakékoliv podobné číslo nezaokrouhlené na stovky budí na tvářích domorodců pohrdavé pousmání. Jde o údaj, který je v Guatemale přijat asi stejně jako cifra 45 cm – minimální požadavek na velikost červeného šestiúhelníku s nápisem STOP na pohyblivém rameni na levoboku autobusu k identifikaci úmyslu zastavení, jak jej stanovuje Federální a Kanadská bezpečnostní směrnice pro motorová vozidla č. 217. V autokuru se kapacita nepočítá na sedící pasažéry, ale na volné centimetry krychlové vevnitř a volné centimetry čtvereční na střeše. Neexistuje prázdný autokur a každá další zastávka vás přesvědčí, že neexistuje ani plný. Plnější neznamená, že žádné sedadlo není volné, plnější znamená, že žádné sedadlo už není vidět. Sedadla mi v autokurech vlastně vždycky přišla tak trochu na škodu. Jsem vyšší postavy a vzdálenost mezi řadami mi tak trochu neumožňuje sedět kolmo ve směru jízdy a musím nohy natočit trochu do strany. Tím ale vedle mých kolen vytvářím prostor na přibližně půlku menšího psa, který ne vždy zůstává vyplněn. Ovšem jen do doby, než se dá autokur do pohybu. Živá hmota se s pomocí podpůrných vnějších prostředků jako jsou ostřejší zatáčky nebo zpomalovací pruhy pěkně sesedne, usadí a utěsní veškeré skulinky. V zájmu umožnění dýchání prokypří místa, kde původně bývala ulička, svým občasným průlezem výběrčí jinak celkem symbolického jízdného. Střecha je určena výhradně k nákladní přepravě. Designéři autobusů vůbec nemysleli na situace, kdy si budou žáci chtít vzít do školy metrák pomerančů nebo tříletou kozu a odpovídající úložné prostory v interiéru úplně chybí. Velmi často budou na střeše končit i vaše zavazadla a pro příjemnější čas strávený na palubě 1 doporučuji uvěřit povídačkám, že o palubu výš batohy někdo přivazuje. To, že tomu věřit nebudete, nic na střeše pevněji nepřidrží.

3. Výkon

Pokud se do autokuru vejde vždy ještě jeden cestující, uveze vždy ještě další dva. Jestli je motor o obsahu něco přes 7 litrů disponující 180 koni pro 15 tunový sporťák moc nebo málo bych od stolu říci nedokázal, ale když v něm na panamerické dálnici do kopce předjíždíte motorku, je jasné, že jenom rychlý řidič by nestačil. Do kopců není třeba ani v plném autokuru podřazovat, řidiči předjíždí všechno (samozřejmě s výjimkou dalších autokurů) a v rozletu je brzdí jen zatáčky. Ale i v nich nastupuje další silná zbraň jejich speciálu – opravdu tvrdě laděný, listový sportovní podvozek. Není potřeba do zatáček zpomalovat tolik, autokur udrží dost a je na obsahu jeho kabiny jak se s tím vypořádá. Pomáhá připravenost. Pokud je autobus ještě téměř prázdný, takže vidíte alespoň kousíček pilota, sledujte jeho pohyby. Jakmile se nakloní vpravo, jakoby zuby sbíral čtvrťák z podlahy autobusu, připravuje se na pravotočivou zatáčku. Odstředivé síle při změně směru vlevo se brání pevným uchycením levou rukou za otevřené okénko. Neříkám, že sledování řidiče a kopírování jeho snažení vás ochrání před nárazy o stěny, strop, podlahu a držadla autokuru, ale máte tak alespoň větší šanci zůstat uvnitř. Vlastně to jsou chvíle, kdy se těšíte, až autobus zastaví a nastoupí další lidé, kteří nebezpečné mezery ucpou. Netěší se akorát děti u oken….

4. Úroveň dopravního obsloužení

Zde bych se rád pozastavil nad autokurem nikoliv jako jednotlivcem, ale nad jejich životem ve společenství. Celá soustava funguje dokonale. Přestože člověk musí často přestupovat a jezdit přes místa, kam vysloveně nepotřebuje, vše mu přijde jak ve zrychleném filmu a čas pádí stejně jako autokur v uzoučké jednosměrce.


Kdy, odkud, za kolik a jak rychle jede navazující autobus, nemá vůbec smysl řešit – jede ode dveří tohoto spoje, hned jak se otevřou, vy seženete zavazadlo a přestoupíte, zase za 3 quetzaly a zase nejrychleji ze všech. Někdy je odbavení v nástupním terminálu tak sofistikované, že se o batoh ani nemusíte starat – je automaticky přepraven (spíše hozen než po přepravníku) na střechu vašeho dalšího spoje. Autokury jsou navíc vybaveny externí ruční brzdou (v přehnaně futuristickém stylu reklam automobilového průmyslu na použité systémy by možná dostala funkce honosnější označení – PBST – Personal Bus-stop Teleporting.) Stačí stát u silnice, mávnout rukou, autokur zastaví a vy se tak během vteřin přenášíte z ulice přímo na zastávku autobusu. Vždy tu budou stát připravené turistické dodávky, které vás za 10-ti násobek odvezou „ihned“ „přesně“ tam kam chcete. Zda existují nějaké závazné jízdní řády autokurů nevím – ovšem lidé od dodávek je znají nazpaměť, s ustaraným výrazem o vaše veličenstvo vám rádi sdělí za kolik hodin a přes kolik vesnic další autokur jede. Risknul bych nevěřit a mávnul si na jednoduchost, účinnost, láci a atmosféru, která nemůže být dále než pár chvil strávených zevlováním na místě, kam jsem se vydal dobrovolně.

Vážené dámy a pánové, jménem posádky vás chci přivítat na naší pravidelné lince z Prahy do Londýna. Jste přepravováni špičkovým autokarem holandské výroby BOVA….“, tak nás před více než 10 lety hlasem pilota třípodlažního Airbusu A390, který si ve volném čase sám navrhl, postavil a pokřtil křestním jménem své milenky – palubní krotitelky kočkovitých šelem, vítal řidič společnosti provozující autobusovou dopravu do Velké Británie. Doba se měnila, linky byly vskutku pravidelné, řidič vítal cestující a ti už navíc nejezdili autobusem, ale autokarem. A doba se mění stále, frekvence přepravy tak vysoká, že z pravidelné je nepravidelně souvislá (v tomto srovnání spíše krok kupředu), řidič vítá hudbou a člověk nejezdí autokarem, ale autokurem.


Autokur je můj volný překlad anglického výrazů chicken-bus. Toto slovní spojení je hojně používáno cestovateli a turisty pro označení vysloužilých školních autobusů ze Spojených států, které v zemích Střední Ameriky chytily druhý dech, aby cestující s nižším rozpočtem nemuseli ke svižnějšímu přesunu běhat a chytat tak svůj první.

Americký žlutý školní autobus

Sedm dní roku 1939 bylo potřeba, aby vzniklo 45 norem pro konstrukci prostředku nové éry přepravy amerických žáků a studentů do škol. A byl to dobře strávený čas. Školní autobusy jsou největším hromadným přepravním systémem v USA. Téměř půl milionu autobusů přepravuje 24 milionů studentů. Za jediný rok je tak uskutečněno okolo 10 miliard „studentojízd“.

Původní koncepce se za doprovodu pochopitelných úprav vyvolávaných technologickým pokrokem dočkala 21. století (viz vize školního autobusu společnosti Blue Bird pro rok 2009 na http://www.blue-bird.com/produc­t.aspx?…)

Použité autobusy jsou k mání na e-bay od přibližně 500 dolarů.

{{reklama()}}

Původ označení chicken-bus není jednoznačně vysvětlován, ovšem nejčastěji je drůbeží prvek jména připisován zvýšené pravděpodobnosti, že se o svůj cestovní prostor budete dělit s příslušníky širšího biologického spektra. O autokurech už bylo napsáno tolik, že všechno ani pravda být nemůže a já bych tímto rád, s nadhledem ptačího pohledu, přidal svůj bezprostřední vjem založený na zkušenostech z cest, silnic a dálnic Guatemaly – tedy prostředí pro autokury typického.

Národní přepravní standard středoamerického státu se v očích zvrácených požitkářů zvenčí stává opěvovaným fenoménem na základě sloučení několika svých typických vlastností, ze kterých bych za sebe jako základní jmenoval tyto:

1. Vzhled

Původní zbarvení amerických autobusů dalo ve vzornících barvářských výrobců jedné barvě jméno – school-bus yellow. Žlutá v kombinaci s černými nápisy byla zvolena, aby dopravní prostředek plný dětí viděli všichni i za špatných světelných podmínek při rozbřesku a soumraku a aby nápisy všichni bezpečně přečetli (vidíte to posilování sebevědomí amerických prvňáčků – nemusíš umět číst, stačí, když ti správně namícháme barvy). Přestože existují výjimky, autobusy po přesunu do střední Ameriky odhodily žlutou školní uniformu a jako by si chtěly vynahradit z módního hlediska zpackané mládí nebo se asimilovat s původními obyvateli nového působiště, navlékly se do tak pestrobarevného ohozu, že když zastaví v centru města, nepoznáte, co je ještě tržnice a co už je autokur ani kde autokur končí a už začíná shluk nerovnoměrně opálených těl belgických turistů. Barva střídá barvu, a jakmile se dá celá tato směsice tónů, které různě ladí i neladí do pohybu, roztančí se v až nereálně vyleštěných plochách chromovaných doplňků odrazy němě přihlížejícího okolí.


Ano, jsou mezi nimi i zaskočení starší Američané, kteří chromové doplňky na svých školních autobusech neměli a jako dospívající puberťáci si tak každé ráno u autobusu nemohli v odraze rámu chladiče kontrolovat vývoj svých druhotných pohlavních znaků. 99% populace Země už by byla kombinací barevného provedení a záře chromu esteticky uspokojena, ale pro opravdové znalce dokonalosti připravila početná skupina majitelů autokurů nemalé překvapení. Troufám si říci, že alespoň čtvrtina autokarů je zvenku a/nebo zevnitř vyzdobena kresbami postaviček Looney Tunes. Tasmánský čert, Road Runner, Marťan Marvin, Tweety – stačí si jen vybrat. Proč byla do společnosti křesťanských ikon a sloganů vybrána právě tato esa světové kultury jsem neměl čas zjišťovat. Rozhodoval jsem se, jestli jet s Bugs Bunnym nebo Porky Pigem.

2. Kapacita

Myslím, že vtip, který vypráví místní senzacechtivým zahraničním spolucestujícím v autokurech znají i ti, co se ve střední Americe nepohybovali, možná ho zaslechli v jiné obdobné formě nízkorozpočtové pozemní přepravy na jiném místě, možná ani to ne. Fórek ale přesto jako úvodní slovo využiju:

Víte kolik se vejde do autokuru lidí? Ještě jeden.

No vidíte, znají ho všichni. Je krátký a výstižný. Lidé a kuřata, kteří autokurem nikdy nejeli se smějí a míra pobavení těch co pohodlí autokuru okusili, je přímo úměrná době, která uplynula od jejich posledního 30 minutového plazení se horní třetinou autobusu k východu, tedy jak se později ukázalo spíše pouze k místu, kde ho tušili.

Postupné zužování vaší osobní zóny na absolutní nulu je ostatně další z možných vysvětlení původu označení chicken-bus. Někomu autobusový transport takto kompaktní živé hmoty připomíná přepravu kuřat v klecích. Myslím, že nepřísluší organismům bez hebkého peří a holých chodidel, aby těžkosti přepravy na těsno k čemukoliv přirovnávali.

Standardní školní americký autobus typu C (převážná většina autokurů spadá právě do této kategorie) pojme 36–78 pasažérů. Přestože velikost typického guatemalského cestujícího není zcela vzdálena od modelové postavy tvůrců uspořádání sedaček a jejich rozestupů, jakékoliv podobné číslo nezaokrouhlené na stovky budí na tvářích domorodců pohrdavé pousmání. Jde o údaj, který je v Guatemale přijat asi stejně jako cifra 45 cm – minimální požadavek na velikost červeného šestiúhelníku s nápisem STOP na pohyblivém rameni na levoboku autobusu k identifikaci úmyslu zastavení, jak jej stanovuje Federální a Kanadská bezpečnostní směrnice pro motorová vozidla č. 217. V autokuru se kapacita nepočítá na sedící pasažéry, ale na volné centimetry krychlové vevnitř a volné centimetry čtvereční na střeše. Neexistuje prázdný autokur a každá další zastávka vás přesvědčí, že neexistuje ani plný. Plnější neznamená, že žádné sedadlo není volné, plnější znamená, že žádné sedadlo už není vidět. Sedadla mi v autokurech vlastně vždycky přišla tak trochu na škodu. Jsem vyšší postavy a vzdálenost mezi řadami mi tak trochu neumožňuje sedět kolmo ve směru jízdy a musím nohy natočit trochu do strany. Tím ale vedle mých kolen vytvářím prostor na přibližně půlku menšího psa, který ne vždy zůstává vyplněn. Ovšem jen do doby, než se dá autokur do pohybu. Živá hmota se s pomocí podpůrných vnějších prostředků jako jsou ostřejší zatáčky nebo zpomalovací pruhy pěkně sesedne, usadí a utěsní veškeré skulinky. V zájmu umožnění dýchání prokypří místa, kde původně bývala ulička, svým občasným průlezem výběrčí jinak celkem symbolického jízdného. Střecha je určena výhradně k nákladní přepravě. Designéři autobusů vůbec nemysleli na situace, kdy si budou žáci chtít vzít do školy metrák pomerančů nebo tříletou kozu a odpovídající úložné prostory v interiéru úplně chybí. Velmi často budou na střeše končit i vaše zavazadla a pro příjemnější čas strávený na palubě 1 doporučuji uvěřit povídačkám, že o palubu výš batohy někdo přivazuje. To, že tomu věřit nebudete, nic na střeše pevněji nepřidrží.

3. Výkon

Pokud se do autokuru vejde vždy ještě jeden cestující, uveze vždy ještě další dva. Jestli je motor o obsahu něco přes 7 litrů disponující 180 koni pro 15 tunový sporťák moc nebo málo bych od stolu říci nedokázal, ale když v něm na panamerické dálnici do kopce předjíždíte motorku, je jasné, že jenom rychlý řidič by nestačil. Do kopců není třeba ani v plném autokuru podřazovat, řidiči předjíždí všechno (samozřejmě s výjimkou dalších autokurů) a v rozletu je brzdí jen zatáčky. Ale i v nich nastupuje další silná zbraň jejich speciálu – opravdu tvrdě laděný, listový sportovní podvozek. Není potřeba do zatáček zpomalovat tolik, autokur udrží dost a je na obsahu jeho kabiny jak se s tím vypořádá. Pomáhá připravenost. Pokud je autobus ještě téměř prázdný, takže vidíte alespoň kousíček pilota, sledujte jeho pohyby. Jakmile se nakloní vpravo, jakoby zuby sbíral čtvrťák z podlahy autobusu, připravuje se na pravotočivou zatáčku. Odstředivé síle při změně směru vlevo se brání pevným uchycením levou rukou za otevřené okénko. Neříkám, že sledování řidiče a kopírování jeho snažení vás ochrání před nárazy o stěny, strop, podlahu a držadla autokuru, ale máte tak alespoň větší šanci zůstat uvnitř. Vlastně to jsou chvíle, kdy se těšíte, až autobus zastaví a nastoupí další lidé, kteří nebezpečné mezery ucpou. Netěší se akorát děti u oken….

4. Úroveň dopravního obsloužení

Zde bych se rád pozastavil nad autokurem nikoliv jako jednotlivcem, ale nad jejich životem ve společenství. Celá soustava funguje dokonale. Přestože člověk musí často přestupovat a jezdit přes místa, kam vysloveně nepotřebuje, vše mu přijde jak ve zrychleném filmu a čas pádí stejně jako autokur v uzoučké jednosměrce.


Kdy, odkud, za kolik a jak rychle jede navazující autobus, nemá vůbec smysl řešit – jede ode dveří tohoto spoje, hned jak se otevřou, vy seženete zavazadlo a přestoupíte, zase za 3 quetzaly a zase nejrychleji ze všech. Někdy je odbavení v nástupním terminálu tak sofistikované, že se o batoh ani nemusíte starat – je automaticky přepraven (spíše hozen než po přepravníku) na střechu vašeho dalšího spoje. Autokury jsou navíc vybaveny externí ruční brzdou (v přehnaně futuristickém stylu reklam automobilového průmyslu na použité systémy by možná dostala funkce honosnější označení – PBST – Personal Bus-stop Teleporting.) Stačí stát u silnice, mávnout rukou, autokur zastaví a vy se tak během vteřin přenášíte z ulice přímo na zastávku autobusu. Vždy tu budou stát připravené turistické dodávky, které vás za 10-ti násobek odvezou „ihned“ „přesně“ tam kam chcete. Zda existují nějaké závazné jízdní řády autokurů nevím – ovšem lidé od dodávek je znají nazpaměť, s ustaraným výrazem o vaše veličenstvo vám rádi sdělí za kolik hodin a přes kolik vesnic další autokur jede. Risknul bych nevěřit a mávnul si na jednoduchost, účinnost, láci a atmosféru, která nemůže být dále než pár chvil strávených zevlováním na místě, kam jsem se vydal dobrovolně.

Continue Reading

Doprava

Jak si chytře sbalit na cesty

Na dovolenou se těšíme většinu pracovního roku, ale když přijde na
balení cestovních zavazadel, nastanou muka, která nepřekoná ani ta
nejnáročnější pracovní prezentace. Některé vědecké studie dokonce
tvrdí, že stres z dovolené dokáže organismus vyčerpat stejně jako
rozvod. Aby cestovní horečka byla jen z nedočkavosti po nových
zážitcích a nikoliv z paniky, přinášíme několik chytrých
cestovatelských tipů, které vám ulehčí přípravy i samotný
pobyt.

Published

on

Na dovolenou se těšíme většinu pracovního roku, ale když přijde na balení cestovních zavazadel, nastanou muka, která nepřekoná ani ta nejnáročnější pracovní prezentace. Některé vědecké studie dokonce tvrdí, že stres z dovolené dokáže organismus vyčerpat stejně jako rozvod. Aby cestovní horečka byla jen z nedočkavosti po nových zážitcích a nikoliv z paniky, přinášíme několik chytrých cestovatelských tipů, které vám ulehčí přípravy i samotný pobyt.


1. Cestovní horečku berte s chladnou hlavou

Jedno z prvních základních pravidel zní: uklidněte se. Možná to vypadá jako učitelské klišé, ale tahle pravdivost by se měla tesat do kamene. Staré přísloví dvakrát měř a jednou řež totiž platí všude a u balení na cesty ještě jednou tolik. Takže místo zmateného pobíhání sem a tam udělejte pravý opak. Sedněte si. Zhluboka dýchejte. A s rozvahou a s chladnou hlavou si udělejte rozumný seznam věcí, který pak budete odškrtávat. Žádnou z věcí tak nezapomenete nebo omylem nepřibalíte dvakrát.

2. Balte se nalehko. Vážně, zkuste jen jeden kufr

Ostřílení světoběžníci tvrdí, že nejde dohromady cestovat levně, šťastně a s těžkými kufry. Vybrat si lze jen z kombinace dvou možností. Pokud se jednou rozhodnete místo několika tašek sbalit se jen do jednoho kufru, nikdy už nebudete chtít vycestovat jinak. Vaše mobilita se mnohonásobně zvýší a vy se tak bez větších omezení dostanete kamkoliv chcete. Krom ušetřených nákladů za přepravu má cestování jen s jedním zavazadlem další obrovskou výhodu. Zmenšujete totiž riziko, že jednu s tašek nakonec někde zapomenete nebo vám jí někdo v nestřeženém okamžiku ukradne. S jedním kufrem jste však pánem (o mnoho lehčí) situace.

3. Nebalte na nejhorší možný scénář, ale na ten nejlepší

Toto pravidlo má pouze jednu výjimku a ta se týká lékárničky. Teď se však pojďme zaměřit na věci, jako jsou oblečení, kosmetika a další “nezbytně” nutné přístroje a pomůcky. Než do zavazadla zkoušet mermomocí zabalit tlustý kožich, vezměte si radši vrstvy, zkrátka dvě mikiny či svetry, které můžete nosit na sobě. Kosmetika by vydala na samostatnou kapitolu sama o sobě, a to se týká jak dam, tak i mužů. Je až s podivem, kolik lidí je přesvědčeno (alespoň co se balení týče), že se v cizích krajích nedá koupit zubní pasta, sluneční brýle, holící potřeby, tělové mléko nebo šampon. Opravdu? A nechcete tohle dobrodružství alespoň vyzkoušet? Možná budete překvapeni. Také je dobré vzít v úvahu rozrůstající se počet veřejných prádelen, kde si můžete během chvíle a za pár drobných své oblečení kvalitně vyprat a vysušit. Kouzelné zaklínadlo všech světoběžníků při balení se nazývá trilogie aneb pravidlo tří kusů: tři páry ponožek, tři páry spodního prádla, tři trička. Jedno nosíte, druhé perete, třetí sušíte. Svůj šarmantní šatník tak nechte doma a vemte z něho opravdu jen to nejpohodlnější, ušetříte si síly a zbytečnosti. A hlavně ušetříte drahocenné místo v kufru, které pak můžete zaplnit třeba zakoupenými suvenýry na zpáteční cestě.

4. Vaše chytrá elektronika je chytřejší, než si myslíte

Většina moderní elektroniky jako jsou telefony nebo kamery umí dnes automaticky přepnout voltáž a přizpůsobit se i jinému napětí, které koluje v zástrčkách cizích zemí. Zkontrolujte, zda je na vaší elektronice napsáno “Input: 100–240V. Pokud ano (a dnes už tomu v 99% nové elektroniky bývá), máte nad komplikovanou technologií vyhráno. Což v praxi znamená, že veškeré těžké adaptéry a neskladné speciální redukce napětí můžete s klidem nechat doma.

5. Omrkněte půjčovny v okolí vaší destinace

Cestovní ruch se stává důležitým ekonomickým faktorem a místní firmy na něho samozřejmě reagují. Zkrátka tam, kde existuje poptávka, rychle roste i nabídka. Proto než se budete zoufale pokoušet nacpat do zavazadel potápěčskou výstroj i výzbroj, lyžáky, sportovní chrániče, tenisové rakety či volejbalovou síť, doporučujeme věnovat deset minut Googlu a prověřit nabídku místních půjčoven a sportovních středisek. Nabídka půjčoven se vyvíjí a roste stejně jako potřeby turistů a za rozumný peníz si dnes můžete půjčit opravdu kde co. Zbytečným cestováním tak nebudou trpět vaše sportovní potřeby ani vaše svaly.

6. Sbalte si s sebou i cestovní pojištění

Proč? Protože cestovní pojištění vás ochrání v případě, že se něco stane. Pokryje za vás léčebné výlohy, náklady v případě, že způsobíte škodu někomu jinému nebo třeba výdaje při zpoždění nebo zrušení letu. Je dobré udělat si přehled v nabídce na trhu a nevybírat jen podle ceny, ale podle rozsahu a kvality služeb. Například u AXA Assistance si můžete vybrat hned ze tří balíčků a zvolit si můžete buď krátkodobou, nebo dlouhodobou variantu. Zároveň s sebou v rámci pojištění máte i právní asistenci, která vám pomůže při řešení různých sporů, které člověk nechce řešit u nás doma, natož ještě v zahraničí v cizím jazyce. Takže určitě stojí za to krýt si záda týmem profesionálů. A navíc si všechno sjednáte online během pár kroků, takže neřešíte fronty nebo čekání. Všechny dokumenty máte u sebe hned. Ideální. A jak se rozhodnete vy? Riskovat nebo raději cestovat v klidu a bez starostí?

Continue Reading

Doprava

Paraguayská smlouvačka

Znáte příběh jak dědeček měnil až vyměnil? Tak já jsem tak
smlouval, až jsem usmlouval. A taky chci napsat trochu
o nezapomenutelné cestě z Paraguaye do Bolívie.

Published

on

Už půl hodiny chodíme po autobusáku v Asunciónu, hlavním městě Paraguaje ve snaze zjistit, kdo a za kolik nás doveze do Bolívie. Možností není moc a ceny nejsou extra lákavé. Moje oblíbená taktika je zeptat se na cenu ve všech kancelářích, chvíli čekat až sami přijdou za námi a začnou slevovat, chytnout se toho a pořádně je skřípnout. Těmhle se ale slevovat nechce a na žádný skřípání taky nejsou zvědaví. Dokonce se ani neuráčili vyjít z kanceláře, nebo za námi někoho poslat. V takovém případě prostě vybereme nejlevnějšího prodejce a slušně poprosíme o slevu. Začíná se nám dařit, prodejce slevuje a my kupujeme lístek i když se nám zdá, že teprve tady jsme měli začínat. Ale levněji to prostě tentokrát nešlo.


Na nástupiště přicházíme hodinu a půl předem, aby nám to neujelo. Když po dvou hodinách autobus stále nepřijíždí, lehce znervóznělí se jdeme zeptat do kanceláře. Tam se nám snaží vysvětlit, že autobus teprve přijede a že jede na čas. Nechápeme. Nechápeme do té doby, než zjistíme, že máme o hodinu víc. Nějak jsme si při přejezdu z Argentiny zapomněli přeřídit čas a nikde nám to nevadilo. Lístky na předchozí autobusy jsme kupovali těsně před odjezdem. Na zpáteční cestě si na to ale musíme pamatovat. Tam bychom se tomu nemuseli jen tak zasmát.

Během čekání na náš autobus se poblíž objevil jeden bolivijský expres a já se orientačně zeptal řidičů, kolik by cesta koštovala s nimi. Cenu říkají nižší, a my se utvrzujeme v tom, že cena byla trochu moc nadnesená. No nic, čekáme, až přijede náš autobus. Stále nic.


Po další půlhodině přichází chlapík z kanceláře a říká, že jejich autobus nepřijede, ale že nám sehnali náhradní. Ukazuje na bolivijský autobus, který tam pořád ještě stojí. Teď přichází naše příležitost, myslím si. Teď, když víme opravdovou cenu, tak je můžeme konečně skřípnout, maluji si. Ani náhodou, vrtí hlavou majitel kanceláře, taková cena je nesmysl. Ani náhodou, vrtí hlavou majitel autobusové dopravy z Bolívie, taková cena je nesmysl. Dohadujeme se, atmosféra houstne. Je jasné, že lepší cenu prostě nedostaneme, ale ustoupit nemůžeme. Požaduji vrácení lístků a vím, že jiný autobus nejede, alespoň ne za podobnou cenu. Odcházíme. Ještě než uděláme deset kroků, přitočí se úplně nový chlapík a jestli nechceme jet do Bolívie. ANO! Chceme! Sledujeme ho do kanceláře, znova musíme usmlouvat již jednou usmlouvanou cenu. Bere si naše pasy a prý máme jít za ním. Vycházíme z autobusáku, jdeme někam pryč. Trochu ztrácím jistotu. Vyžádám si naše pasy zpět. Chlapík nám je dává, ale to už vidíme v jedné boční uličce autobus. Přicházíme blíž a vidím, že je to onen bolivijský autobus, na který jsme se dívali asi hodinu na nástupišti. Začíná mi to docházet. Když v kanclíku vidím majitele dopravy z Bolívie, zatočí se mi hlava. Tak nás dostali.

„Byla to past, co?“ říkám rezignovaně s úsměvem. Chlapík se široce usměje a říká: „ano, trochu“. Nemá smysl dále bojovat, platíme původní, poprvé i podruhé usmlouvanou cenu a jdeme si sednou do autobusu.


Z pana majitele se vyklubal docela sympaťák, část cesty jede s námi, povídáme si, donesl nám jídlo. Máme před sebou třicet hodin. Je večer, všech asi deset cestujících se ukládá ke spánku. Posloucháme bujarý smích veselých řidičů. Dostali nás, ale necítíme se podvedeni. Byla to čistá hra.

Cesta ubíhá velice rychle, jak jen prašná cesta dovoluje. Někdy k ránu zastavujeme uprostřed naprosté pustiny, kde je Migración a my si jdeme pro paraguayské razítko. Nechápeme, co tu, uprostřed pustiny, ti úředníci dělají. Nechápeme, kde se tam vzali dva brazilští turisti. Formality proběhnou rychle a my pokračujeme pustinou dál. Jeden z řidičů nám na svém mobilu ukazuje strom ve tvaru ženského pozadí. Prý pojedeme okolo, kdo chce, může si vystoupit a strom vyfotit. Opravdu veselá kopa.

Netrvá to dlouho a stavíme na bolivijské straně. Pan celník je trochu nepřístupný a zdůrazní, že od mé minulé návštěvy se hodně změnilo. K lepšímu. Mrkne očkem na fotku prezidenta Eva Moralese. Nasedáme a drncáme dál, cestou vidíme opice a papoušky. Drncáme až do Santa Cruz.

Continue Reading

Cestování letadlem

Jaké je nejlepší letiště světa? Incheon v Soulu!

Cestování do dalekých zemí s sebou většinou nese minimálně jeden
přestup a čekání na letištích. Ne vždy však musí být několik hodin
nucené pauzy nepříjemností. Zejména pak, pokud jste „nuceni“ strávit
jej na oficiálně nejlepším letišti světa – v jihokorejském Soulu,
na letišti Inchoen.

Published

on

Cestování do dalekých zemí s sebou většinou nese minimálně jeden přestup a čekání na letištích. Ne vždy však musí být několik hodin nucené pauzy nepříjemností. Zejména pak, pokud jste „nuceni“ strávit jej na oficiálně nejlepším letišti světa – v jihokorejském Soulu, na letišti Inchoen.

Korejské aerolinky byly několik let po sobě vyhlášeny jako druhé nejlepší, hned za Singapure Airlines. Nás, jakožto Evropany, může ovšem v letadlech trochu nemile zaskočit nabídka stravy, která je většinou z poloviny korejská. Ovšem na samotném letišti Inchoen žádné výtky nenajdete. Jedná se jednoznačně o nejlepší letiště světa.


Letiště je sice poměrně velké, avšak není členěno do více terminálů, mezi kterými by bylo nutné jezdit autobusy či vlaky. Pokud máte dostatek času, všude pohodlně dojdete pěšky, případně za pomocí výtahů a eskalátorů. Budova je vícepatrová, avšak přehledná. Na každém rohu navíc rozdávají mapy s průvodci, kde jakou atrakci či zajímavost zrovna najdete.

Lázně a bazén na letišti

Většina cestujících se nejvíce těší na lázně či bazén, který je přístupný všem cestujícím za dvacet dollarů. Pokud s sebou nemáte plavky a ručník, nevěšte hlavu. Vše vám bude zapůjčeno. Stejně tak ženy ocení plně vybavenou šatnu u bazénu, kde jsou snad všechny vlasové a kosmetické prostředky, které Vás jen napadnou. Takže se není třeba obávat, že po koupeli budete odcházet s rozcuchanými vlasy. Pokud jde o make up, můžete využít služeb vizážistek, které na letišti pracují a velmi rády Vám vykouzlí svěží obličej i po několikahodinovém letu či koupeli v bazénu.


Masáže nejen z masážního křesla

Z dalších často vyhledávaných služeb je masáž. V nabídce je hned několik druhů masáží, od aromatických a relaxačních, přes masáže lávovými kameny, až po tvrdé nekompromisní práce thajských masérek, které Vám dají co proto. Cenově zaplatíte od dvaceti do sta dollarů, dle délky a druhu masáže. Ačkoli tato služba není zadarmo, je varianta reálné masáže jistě mnohem příjemnější než pouhé, na letištích často instalované, masážní křeslo. To zde najdete také, dokonce zdarma k použití, avšak ruční masáží to nemůže konkurovat.

Když přijde na letišti hlad

Po koupeli nebo masáží může přijít hlad. Restaurace zde jsou z devadesáti procent korejsko-japonské. Pokud ovšem máte dojem, že asijská jídla milujete, protože čínská bistra v Čechách jsou přece dobrá, pak raději zbrzděte. To, co se jako čínská, korejská nebo třeba pákistánská jídla prezentuje u nás, byť často vařeno přistěhovalci z dané země, je většinou silně upravená varianta originálu. Originální korejská jídla stojí za vyzkoušení, avšak nedivte se, pokud Vám zvláštní silně kořeněná chuť nesedne. Vzhledem k tomu, že pravděpodobně chcete v pořádku doletět do cílové destinace, je možná jistější variantou vybrat některou z evropských či amerických restaurací na letišti. Pokud trochu zapátráte, narazíte třeba i na klasické ptáčky s omáčkou a rýží, které chutnají stejně tak, jako jsme zvyklí.


Park a botanická zahrada na letišti? V Soulu ano!

O tom, že letiště je skutečně výjimečné, svědčí i celá řada parků a hájů, které v areálu najdete. Pokud zatoužíte například po oddychu v parku plném stromů a travin, stačí si tam zajít. Mnoho cestujících v tomto téměř dokonale přírodním prostředí čte noviny nebo knihy. Ostatně celou řadu literatury si můžete půjčit v letištní knihovně. Jen je třeba myslet na vrácení všech výpůjček před dalším letem. Park navíc v jedné části plynule přechází do botanické zahrady, kde lze obdivovat exotické květiny, za které by se nemusela stydět ani naše nejslavnější botanická zahrada v Liberci. V Incheonu najdete opravdu velkou různost druhů rostlin.

Muzeum jihokorejské kultury na letišti

Součástí letiště je i několik muzeí, která prezentují jihokorejskou kulturu a historii. Zdejší největší Korean Culture Museum mapuje postupně historii země za posledních pět tisíc let. Dozvíte se tak nejen o způsobu života někdejších obyvatel země, ale také o kultuře, obchodu a politických situacích napříč dějinami. Milé hostesky na každém kroku nabízí průvodcovskou brožuru s informacemi v několika světových jazycích (na češtinu však patrně ani zde nenarazíte).

Kulturně založené turisty vedle muzeí jistě uchvátí i hudba a koncerty, které se v pravidelných časových intervalech na různých místech letiště konají. Jedná se o houslové či klavírní koncerty nebo dokonce tradiční zpěv. Časté jsou i průvody masek prezentující korejské zvyklosti a tradice. Jen při procházkách chodbami mohutného komplexu každého jistě napadne otázka, jak velké množství umělců musí toto letiště zaměstnávat, aby se celý bohatý program každý den podařilo realizovat.



Výlety za hranice letiště, třeba do Soulu

Na druhou stranu, pokud vyloženě netoužíte po setrvání několik hodin na místě jednoho, byť luxusního, letiště, je zde možnost vycestovat. Vzhledem k tomu, že s Jižní Koreou nemáme coby Česká republika vízovou povinnost (dostanete pouze razítko do pasu na místě, ale před odletem netřeba cokoli vyjednávat), můžete velmi snadno brány letiště opustit a vyrazit na obhlídky samotného města. Nepříjemností je fakt, že letiště se nachází pětačtyřicet minut cesty vlakem od centra Soulu. Ovšem při, kupříkladu půldenním, čekání se varianta výletu do města jeví jako zajímavý a realizovatelný nápad. Můžete vyrazit takříkajíc na vlastní pěst, tedy koupit si jízdenku na vlak, vystoupit v centru korejské metropole a prohlédnout si ulice. Pokud toužíte po sofistikovanějším výletu, lze jednoduše využít některou z nabídek zájezdových agentur na letišti, například do buddhistického chrámu nedaleko letiště. Agentura alespoň zaručí, že se v neznámém městě neztratíte a nezmeškáte další let.

Spaní na letišti v Soulu

Na závěr ještě jedna zajímavost: pokud máte let, kdy bude nutné na tomto letišti strávit noc či přespávat, není nutné shánět rezervace hotelů v okolí. Letiště nabízí za pár dollarů buňky na spaní, kde si můžete pohodlně a soukromě odpočinout či zdřímnout. O včasné probuzení se postará speciální budík. Pokud chcete buňku sami pro sebe, je pouze vhodné si ji předem rezervovat. Mohly by totiž být plné. Bezplatně a bez rezervace lze využít pak ještě jakousi hromadnou odpočívárnu, kde jsou na zemi elegantní matrace namísto postelí.

Cesta přes korejské letiště tedy bude, patrně vždy, zajímavým zážitkem. Většina Čechů se sem podívá zejména během letů do Austrálie či Indonésie. Pokud tedy máte jen malou možnost volby, kde strávíte přestup, věřte, že Incheon je tou nejlepší volbou!

Continue Reading