„Vážené dámy a pánové, jménem posádky vás chci přivítat na naší pravidelné lince z Prahy do Londýna. Jste přepravováni špičkovým autokarem holandské výroby BOVA….“, tak nás před více než 10 lety hlasem pilota třípodlažního Airbusu A390, který si ve volném čase sám navrhl, postavil a pokřtil křestním jménem své milenky – palubní krotitelky kočkovitých šelem, vítal řidič společnosti provozující autobusovou dopravu do Velké Británie. Doba se měnila, linky byly vskutku pravidelné, řidič vítal cestující a ti už navíc nejezdili autobusem, ale autokarem. A doba se mění stále, frekvence přepravy tak vysoká, že z pravidelné je nepravidelně souvislá (v tomto srovnání spíše krok kupředu), řidič vítá hudbou a člověk nejezdí autokarem, ale autokurem.

Autokur je můj volný překlad anglického výrazů chicken-bus. Toto slovní spojení je hojně používáno cestovateli a turisty pro označení vysloužilých školních autobusů ze Spojených států, které v zemích Střední Ameriky chytily druhý dech, aby cestující s nižším rozpočtem nemuseli ke svižnějšímu přesunu běhat a chytat tak svůj první.

{{reklama()}}

Původ označení chicken-bus není jednoznačně vysvětlován, ovšem nejčastěji je drůbeží prvek jména připisován zvýšené pravděpodobnosti, že se o svůj cestovní prostor budete dělit s příslušníky širšího biologického spektra. O autokurech už bylo napsáno tolik, že všechno ani pravda být nemůže a já bych tímto rád, s nadhledem ptačího pohledu, přidal svůj bezprostřední vjem založený na zkušenostech z cest, silnic a dálnic Guatemaly – tedy prostředí pro autokury typického.

Národní přepravní standard středoamerického státu se v očích zvrácených požitkářů zvenčí stává opěvovaným fenoménem na základě sloučení několika svých typických vlastností, ze kterých bych za sebe jako základní jmenoval tyto:

1. Vzhled

Původní zbarvení amerických autobusů dalo ve vzornících barvářských výrobců jedné barvě jméno – school-bus yellow. Žlutá v kombinaci s černými nápisy byla zvolena, aby dopravní prostředek plný dětí viděli všichni i za špatných světelných podmínek při rozbřesku a soumraku a aby nápisy všichni bezpečně přečetli (vidíte to posilování sebevědomí amerických prvňáčků – nemusíš umět číst, stačí, když ti správně namícháme barvy). Přestože existují výjimky, autobusy po přesunu do střední Ameriky odhodily žlutou školní uniformu a jako by si chtěly vynahradit z módního hlediska zpackané mládí nebo se asimilovat s původními obyvateli nového působiště, navlékly se do tak pestrobarevného ohozu, že když zastaví v centru města, nepoznáte, co je ještě tržnice a co už je autokur ani kde autokur končí a už začíná shluk nerovnoměrně opálených těl belgických turistů. Barva střídá barvu, a jakmile se dá celá tato směsice tónů, které různě ladí i neladí do pohybu, roztančí se v až nereálně vyleštěných plochách chromovaných doplňků odrazy němě přihlížejícího okolí.

Ano, jsou mezi nimi i zaskočení starší Američané, kteří chromové doplňky na svých školních autobusech neměli a jako dospívající puberťáci si tak každé ráno u autobusu nemohli v odraze rámu chladiče kontrolovat vývoj svých druhotných pohlavních znaků. 99% populace Země už by byla kombinací barevného provedení a záře chromu esteticky uspokojena, ale pro opravdové znalce dokonalosti připravila početná skupina majitelů autokurů nemalé překvapení. Troufám si říci, že alespoň čtvrtina autokarů je zvenku a/nebo zevnitř vyzdobena kresbami postaviček Looney Tunes. Tasmánský čert, Road Runner, Marťan Marvin, Tweety – stačí si jen vybrat. Proč byla do společnosti křesťanských ikon a sloganů vybrána právě tato esa světové kultury jsem neměl čas zjišťovat. Rozhodoval jsem se, jestli jet s Bugs Bunnym nebo Porky Pigem.

2. Kapacita

Myslím, že vtip, který vypráví místní senzacechtivým zahraničním spolucestujícím v autokurech znají i ti, co se ve střední Americe nepohybovali, možná ho zaslechli v jiné obdobné formě nízkorozpočtové pozemní přepravy na jiném místě, možná ani to ne. Fórek ale přesto jako úvodní slovo využiju:

„Víte kolik se vejde do autokuru lidí? Ještě jeden.„

No vidíte, znají ho všichni. Je krátký a výstižný. Lidé a kuřata, kteří autokurem nikdy nejeli se smějí a míra pobavení těch co pohodlí autokuru okusili, je přímo úměrná době, která uplynula od jejich posledního 30 minutového plazení se horní třetinou autobusu k východu, tedy jak se později ukázalo spíše pouze k místu, kde ho tušili.

Postupné zužování vaší osobní zóny na absolutní nulu je ostatně další z možných vysvětlení původu označení chicken-bus. Někomu autobusový transport takto kompaktní živé hmoty připomíná přepravu kuřat v klecích. Myslím, že nepřísluší organismům bez hebkého peří a holých chodidel, aby těžkosti přepravy na těsno k čemukoliv přirovnávali.

Standardní školní americký autobus typu C (převážná většina autokurů spadá právě do této kategorie) pojme 36–78 pasažérů. Přestože velikost typického guatemalského cestujícího není zcela vzdálena od modelové postavy tvůrců uspořádání sedaček a jejich rozestupů, jakékoliv podobné číslo nezaokrouhlené na stovky budí na tvářích domorodců pohrdavé pousmání. Jde o údaj, který je v Guatemale přijat asi stejně jako cifra 45 cm – minimální požadavek na velikost červeného šestiúhelníku s nápisem STOP na pohyblivém rameni na levoboku autobusu k identifikaci úmyslu zastavení, jak jej stanovuje Federální a Kanadská bezpečnostní směrnice pro motorová vozidla č. 217. V autokuru se kapacita nepočítá na sedící pasažéry, ale na volné centimetry krychlové vevnitř a volné centimetry čtvereční na střeše. Neexistuje prázdný autokur a každá další zastávka vás přesvědčí, že neexistuje ani plný. Plnější neznamená, že žádné sedadlo není volné, plnější znamená, že žádné sedadlo už není vidět. Sedadla mi v autokurech vlastně vždycky přišla tak trochu na škodu. Jsem vyšší postavy a vzdálenost mezi řadami mi tak trochu neumožňuje sedět kolmo ve směru jízdy a musím nohy natočit trochu do strany. Tím ale vedle mých kolen vytvářím prostor na přibližně půlku menšího psa, který ne vždy zůstává vyplněn. Ovšem jen do doby, než se dá autokur do pohybu. Živá hmota se s pomocí podpůrných vnějších prostředků jako jsou ostřejší zatáčky nebo zpomalovací pruhy pěkně sesedne, usadí a utěsní veškeré skulinky. V zájmu umožnění dýchání prokypří místa, kde původně bývala ulička, svým občasným průlezem výběrčí jinak celkem symbolického jízdného. Střecha je určena výhradně k nákladní přepravě. Designéři autobusů vůbec nemysleli na situace, kdy si budou žáci chtít vzít do školy metrák pomerančů nebo tříletou kozu a odpovídající úložné prostory v interiéru úplně chybí. Velmi často budou na střeše končit i vaše zavazadla a pro příjemnější čas strávený na palubě 1 doporučuji uvěřit povídačkám, že o palubu výš batohy někdo přivazuje. To, že tomu věřit nebudete, nic na střeše pevněji nepřidrží.

3. Výkon

Pokud se do autokuru vejde vždy ještě jeden cestující, uveze vždy ještě další dva. Jestli je motor o obsahu něco přes 7 litrů disponující 180 koni pro 15 tunový sporťák moc nebo málo bych od stolu říci nedokázal, ale když v něm na panamerické dálnici do kopce předjíždíte motorku, je jasné, že jenom rychlý řidič by nestačil. Do kopců není třeba ani v plném autokuru podřazovat, řidiči předjíždí všechno (samozřejmě s výjimkou dalších autokurů) a v rozletu je brzdí jen zatáčky. Ale i v nich nastupuje další silná zbraň jejich speciálu – opravdu tvrdě laděný, listový sportovní podvozek. Není potřeba do zatáček zpomalovat tolik, autokur udrží dost a je na obsahu jeho kabiny jak se s tím vypořádá. Pomáhá připravenost. Pokud je autobus ještě téměř prázdný, takže vidíte alespoň kousíček pilota, sledujte jeho pohyby. Jakmile se nakloní vpravo, jakoby zuby sbíral čtvrťák z podlahy autobusu, připravuje se na pravotočivou zatáčku. Odstředivé síle při změně směru vlevo se brání pevným uchycením levou rukou za otevřené okénko. Neříkám, že sledování řidiče a kopírování jeho snažení vás ochrání před nárazy o stěny, strop, podlahu a držadla autokuru, ale máte tak alespoň větší šanci zůstat uvnitř. Vlastně to jsou chvíle, kdy se těšíte, až autobus zastaví a nastoupí další lidé, kteří nebezpečné mezery ucpou. Netěší se akorát děti u oken….

4. Úroveň dopravního obsloužení

Zde bych se rád pozastavil nad autokurem nikoliv jako jednotlivcem, ale nad jejich životem ve společenství. Celá soustava funguje dokonale. Přestože člověk musí často přestupovat a jezdit přes místa, kam vysloveně nepotřebuje, vše mu přijde jak ve zrychleném filmu a čas pádí stejně jako autokur v uzoučké jednosměrce.

Kdy, odkud, za kolik a jak rychle jede navazující autobus, nemá vůbec smysl řešit – jede ode dveří tohoto spoje, hned jak se otevřou, vy seženete zavazadlo a přestoupíte, zase za 3 quetzaly a zase nejrychleji ze všech. Někdy je odbavení v nástupním terminálu tak sofistikované, že se o batoh ani nemusíte starat – je automaticky přepraven (spíše hozen než po přepravníku) na střechu vašeho dalšího spoje. Autokury jsou navíc vybaveny externí ruční brzdou (v přehnaně futuristickém stylu reklam automobilového průmyslu na použité systémy by možná dostala funkce honosnější označení – PBST – Personal Bus-stop Teleporting.) Stačí stát u silnice, mávnout rukou, autokur zastaví a vy se tak během vteřin přenášíte z ulice přímo na zastávku autobusu. Vždy tu budou stát připravené turistické dodávky, které vás za 10-ti násobek odvezou „ihned“ „přesně“ tam kam chcete. Zda existují nějaké závazné jízdní řády autokurů nevím – ovšem lidé od dodávek je znají nazpaměť, s ustaraným výrazem o vaše veličenstvo vám rádi sdělí za kolik hodin a přes kolik vesnic další autokur jede. Risknul bych nevěřit a mávnul si na jednoduchost, účinnost, láci a atmosféru, která nemůže být dále než pár chvil strávených zevlováním na místě, kam jsem se vydal dobrovolně.

„Vážené dámy a pánové, jménem posádky vás chci přivítat na naší pravidelné lince z Prahy do Londýna. Jste přepravováni špičkovým autokarem holandské výroby BOVA….“, tak nás před více než 10 lety hlasem pilota třípodlažního Airbusu A390, který si ve volném čase sám navrhl, postavil a pokřtil křestním jménem své milenky – palubní krotitelky kočkovitých šelem, vítal řidič společnosti provozující autobusovou dopravu do Velké Británie. Doba se měnila, linky byly vskutku pravidelné, řidič vítal cestující a ti už navíc nejezdili autobusem, ale autokarem. A doba se mění stále, frekvence přepravy tak vysoká, že z pravidelné je nepravidelně souvislá (v tomto srovnání spíše krok kupředu), řidič vítá hudbou a člověk nejezdí autokarem, ale autokurem.

Autokur je můj volný překlad anglického výrazů chicken-bus. Toto slovní spojení je hojně používáno cestovateli a turisty pro označení vysloužilých školních autobusů ze Spojených států, které v zemích Střední Ameriky chytily druhý dech, aby cestující s nižším rozpočtem nemuseli ke svižnějšímu přesunu běhat a chytat tak svůj první.

{{reklama()}}

Původ označení chicken-bus není jednoznačně vysvětlován, ovšem nejčastěji je drůbeží prvek jména připisován zvýšené pravděpodobnosti, že se o svůj cestovní prostor budete dělit s příslušníky širšího biologického spektra. O autokurech už bylo napsáno tolik, že všechno ani pravda být nemůže a já bych tímto rád, s nadhledem ptačího pohledu, přidal svůj bezprostřední vjem založený na zkušenostech z cest, silnic a dálnic Guatemaly – tedy prostředí pro autokury typického.

Národní přepravní standard středoamerického státu se v očích zvrácených požitkářů zvenčí stává opěvovaným fenoménem na základě sloučení několika svých typických vlastností, ze kterých bych za sebe jako základní jmenoval tyto:

1. Vzhled

Původní zbarvení amerických autobusů dalo ve vzornících barvářských výrobců jedné barvě jméno – school-bus yellow. Žlutá v kombinaci s černými nápisy byla zvolena, aby dopravní prostředek plný dětí viděli všichni i za špatných světelných podmínek při rozbřesku a soumraku a aby nápisy všichni bezpečně přečetli (vidíte to posilování sebevědomí amerických prvňáčků – nemusíš umět číst, stačí, když ti správně namícháme barvy). Přestože existují výjimky, autobusy po přesunu do střední Ameriky odhodily žlutou školní uniformu a jako by si chtěly vynahradit z módního hlediska zpackané mládí nebo se asimilovat s původními obyvateli nového působiště, navlékly se do tak pestrobarevného ohozu, že když zastaví v centru města, nepoznáte, co je ještě tržnice a co už je autokur ani kde autokur končí a už začíná shluk nerovnoměrně opálených těl belgických turistů. Barva střídá barvu, a jakmile se dá celá tato směsice tónů, které různě ladí i neladí do pohybu, roztančí se v až nereálně vyleštěných plochách chromovaných doplňků odrazy němě přihlížejícího okolí.

Ano, jsou mezi nimi i zaskočení starší Američané, kteří chromové doplňky na svých školních autobusech neměli a jako dospívající puberťáci si tak každé ráno u autobusu nemohli v odraze rámu chladiče kontrolovat vývoj svých druhotných pohlavních znaků. 99% populace Země už by byla kombinací barevného provedení a záře chromu esteticky uspokojena, ale pro opravdové znalce dokonalosti připravila početná skupina majitelů autokurů nemalé překvapení. Troufám si říci, že alespoň čtvrtina autokarů je zvenku a/nebo zevnitř vyzdobena kresbami postaviček Looney Tunes. Tasmánský čert, Road Runner, Marťan Marvin, Tweety – stačí si jen vybrat. Proč byla do společnosti křesťanských ikon a sloganů vybrána právě tato esa světové kultury jsem neměl čas zjišťovat. Rozhodoval jsem se, jestli jet s Bugs Bunnym nebo Porky Pigem.

2. Kapacita

Myslím, že vtip, který vypráví místní senzacechtivým zahraničním spolucestujícím v autokurech znají i ti, co se ve střední Americe nepohybovali, možná ho zaslechli v jiné obdobné formě nízkorozpočtové pozemní přepravy na jiném místě, možná ani to ne. Fórek ale přesto jako úvodní slovo využiju:

„Víte kolik se vejde do autokuru lidí? Ještě jeden.„

No vidíte, znají ho všichni. Je krátký a výstižný. Lidé a kuřata, kteří autokurem nikdy nejeli se smějí a míra pobavení těch co pohodlí autokuru okusili, je přímo úměrná době, která uplynula od jejich posledního 30 minutového plazení se horní třetinou autobusu k východu, tedy jak se později ukázalo spíše pouze k místu, kde ho tušili.

Postupné zužování vaší osobní zóny na absolutní nulu je ostatně další z možných vysvětlení původu označení chicken-bus. Někomu autobusový transport takto kompaktní živé hmoty připomíná přepravu kuřat v klecích. Myslím, že nepřísluší organismům bez hebkého peří a holých chodidel, aby těžkosti přepravy na těsno k čemukoliv přirovnávali.

Standardní školní americký autobus typu C (převážná většina autokurů spadá právě do této kategorie) pojme 36–78 pasažérů. Přestože velikost typického guatemalského cestujícího není zcela vzdálena od modelové postavy tvůrců uspořádání sedaček a jejich rozestupů, jakékoliv podobné číslo nezaokrouhlené na stovky budí na tvářích domorodců pohrdavé pousmání. Jde o údaj, který je v Guatemale přijat asi stejně jako cifra 45 cm – minimální požadavek na velikost červeného šestiúhelníku s nápisem STOP na pohyblivém rameni na levoboku autobusu k identifikaci úmyslu zastavení, jak jej stanovuje Federální a Kanadská bezpečnostní směrnice pro motorová vozidla č. 217. V autokuru se kapacita nepočítá na sedící pasažéry, ale na volné centimetry krychlové vevnitř a volné centimetry čtvereční na střeše. Neexistuje prázdný autokur a každá další zastávka vás přesvědčí, že neexistuje ani plný. Plnější neznamená, že žádné sedadlo není volné, plnější znamená, že žádné sedadlo už není vidět. Sedadla mi v autokurech vlastně vždycky přišla tak trochu na škodu. Jsem vyšší postavy a vzdálenost mezi řadami mi tak trochu neumožňuje sedět kolmo ve směru jízdy a musím nohy natočit trochu do strany. Tím ale vedle mých kolen vytvářím prostor na přibližně půlku menšího psa, který ne vždy zůstává vyplněn. Ovšem jen do doby, než se dá autokur do pohybu. Živá hmota se s pomocí podpůrných vnějších prostředků jako jsou ostřejší zatáčky nebo zpomalovací pruhy pěkně sesedne, usadí a utěsní veškeré skulinky. V zájmu umožnění dýchání prokypří místa, kde původně bývala ulička, svým občasným průlezem výběrčí jinak celkem symbolického jízdného. Střecha je určena výhradně k nákladní přepravě. Designéři autobusů vůbec nemysleli na situace, kdy si budou žáci chtít vzít do školy metrák pomerančů nebo tříletou kozu a odpovídající úložné prostory v interiéru úplně chybí. Velmi často budou na střeše končit i vaše zavazadla a pro příjemnější čas strávený na palubě 1 doporučuji uvěřit povídačkám, že o palubu výš batohy někdo přivazuje. To, že tomu věřit nebudete, nic na střeše pevněji nepřidrží.

3. Výkon

Pokud se do autokuru vejde vždy ještě jeden cestující, uveze vždy ještě další dva. Jestli je motor o obsahu něco přes 7 litrů disponující 180 koni pro 15 tunový sporťák moc nebo málo bych od stolu říci nedokázal, ale když v něm na panamerické dálnici do kopce předjíždíte motorku, je jasné, že jenom rychlý řidič by nestačil. Do kopců není třeba ani v plném autokuru podřazovat, řidiči předjíždí všechno (samozřejmě s výjimkou dalších autokurů) a v rozletu je brzdí jen zatáčky. Ale i v nich nastupuje další silná zbraň jejich speciálu – opravdu tvrdě laděný, listový sportovní podvozek. Není potřeba do zatáček zpomalovat tolik, autokur udrží dost a je na obsahu jeho kabiny jak se s tím vypořádá. Pomáhá připravenost. Pokud je autobus ještě téměř prázdný, takže vidíte alespoň kousíček pilota, sledujte jeho pohyby. Jakmile se nakloní vpravo, jakoby zuby sbíral čtvrťák z podlahy autobusu, připravuje se na pravotočivou zatáčku. Odstředivé síle při změně směru vlevo se brání pevným uchycením levou rukou za otevřené okénko. Neříkám, že sledování řidiče a kopírování jeho snažení vás ochrání před nárazy o stěny, strop, podlahu a držadla autokuru, ale máte tak alespoň větší šanci zůstat uvnitř. Vlastně to jsou chvíle, kdy se těšíte, až autobus zastaví a nastoupí další lidé, kteří nebezpečné mezery ucpou. Netěší se akorát děti u oken….

4. Úroveň dopravního obsloužení

Zde bych se rád pozastavil nad autokurem nikoliv jako jednotlivcem, ale nad jejich životem ve společenství. Celá soustava funguje dokonale. Přestože člověk musí často přestupovat a jezdit přes místa, kam vysloveně nepotřebuje, vše mu přijde jak ve zrychleném filmu a čas pádí stejně jako autokur v uzoučké jednosměrce.

Kdy, odkud, za kolik a jak rychle jede navazující autobus, nemá vůbec smysl řešit – jede ode dveří tohoto spoje, hned jak se otevřou, vy seženete zavazadlo a přestoupíte, zase za 3 quetzaly a zase nejrychleji ze všech. Někdy je odbavení v nástupním terminálu tak sofistikované, že se o batoh ani nemusíte starat – je automaticky přepraven (spíše hozen než po přepravníku) na střechu vašeho dalšího spoje. Autokury jsou navíc vybaveny externí ruční brzdou (v přehnaně futuristickém stylu reklam automobilového průmyslu na použité systémy by možná dostala funkce honosnější označení – PBST – Personal Bus-stop Teleporting.) Stačí stát u silnice, mávnout rukou, autokur zastaví a vy se tak během vteřin přenášíte z ulice přímo na zastávku autobusu. Vždy tu budou stát připravené turistické dodávky, které vás za 10-ti násobek odvezou „ihned“ „přesně“ tam kam chcete. Zda existují nějaké závazné jízdní řády autokurů nevím – ovšem lidé od dodávek je znají nazpaměť, s ustaraným výrazem o vaše veličenstvo vám rádi sdělí za kolik hodin a přes kolik vesnic další autokur jede. Risknul bych nevěřit a mávnul si na jednoduchost, účinnost, láci a atmosféru, která nemůže být dále než pár chvil strávených zevlováním na místě, kam jsem se vydal dobrovolně.