Tak už jsme řeku otevřeli…

Oteplilo se, na počasí se jako obvykle a stále obvykleji nedá spolehnout, v květnu ještě možná nachumelí a řeky zamrznou…

My v sobotu využili slunce a spousty litrů tekoucích z hor a vyrazili na Divokou Orlici. Co Vám povídat, bylo to parádní, vody přesně tak jak má být, občas svítilo i slunko a já se jako obvykle a pro pobavení všech přítomných koupal.. akci jsme zakončili v cukrárně v Potštejně (jak nám velí zaběhnutá tradice).

Vždy když něco plánujeme, přesto že je všechno zařízené a domluvené, jsme připraveni na možnost, že se ještě něco podělá nebo tak.. Řekl bych že je to standardní přístup. Ne však pro kámoše Milana. To bylo totiž tak; v sobotu večer, unaveni a téměř rozhodnuti a smířeni s tím, že v neděli už nepojedem, Milan zavolá. „Tak já jedu zítra s vámi“ povídal. Snažil jsem se ho připravit na to, že možná nepojedeme. „Nemáme na zítřek auto“ povídal jsem mu. „Nevadí, jedu“ kontroval Milan. „Pálava ve které chceš jet nejde nafouknot“ přihazoval jsem další argument. „To se nějak udělá“ nenechal se zastrašit on.. „A máš s kým jet?“ napadla mne další možná překážka. „Ja někoho seženu, vždyť je to až zítra“ odbyl mě na konec.. Jak to všechno dopadlo? Auto se sehnalo v jedenáct dopoledne, náhodou se našel nový špunt do pálavy a Milan žhavil telefon tak dlouho až kápnul na ideálního háčka..

Nejlepší na tom je to, že Milan ani vteřinu nezapochyboval, že by na vodu nejel.. to je přístup, který obdivuji a který stojí za povšimnutí… Já bych to ale stejně nerisknul. Bál bych se, že zůstanu s nenafouknutelnou Pálavou, sám, na břehu řeky, kde bych si mohl akorát tak házet žabky..

Úvodník s pozvánkou

Tak jsem přišel s dalším úvodníkem. V rámci tohoto úvodníku Vám přináším i pozvání na zajímavé cestovatelské besedy. Sám bych se tam rád mrknul.

Před domem máme skluzavku. Objeví se tam každou zimu. Co si pamatuji, vždy tam byla. Letos to však nebyla obyčejná skluzavka, byla to skluzavka končící prudce ve sněhovém valu. Jak jsem zaslechl přes otevřené okno, děti to sněhové hnízdo, do kterého skluzavka ústí, nazvali zcela poeticky: TORA BORA. Pevnost byla několikrát dobyta a opět ztracena, než ji nějaký starostlivý otec těžkou technikou rozkopal. Asi mu vadilo, že se dětem z pevnosti nedařilo efektivně bránit po skluzavce přijíždějícím, zástupci Severní aliance řízeným, sáňkám.

Tak byla poslední válečná připomínka odstraněna a dětem nezbylo nic kromě jedné neškodné akrobatické figury na pekáči. Tato figura, kdy se jezdec za jízdy modlí, je nazvána Usáma Bin Ladin&

V posledních dnech se to u nás zase vyvíjí celkem zajímavě. Čekám kdy uslyším, jak se děti při hře na vojáky hádají, kdo bude ten zlý. Kdo bude Rakušan!!!

Nakonec slíbená pozvánka:

„Indonésie 2001 : zvukem a obrazem”

PRALESY, DOMORODCI, VELKÉ ZAOCEÁNSKÉ PARNÍKY A MALÉ LODIČKY, BĚLOSTNÉ PLÁŽE S KORÁLOVÝMI ÚTESY A KOKOSOVÝMI PALMAMI, SIRNÉ DOLY V JÍCNU VYHASLÉ SOPKY KAWAH IJEN, BOHATÁ KULTURA MÍSTNÍCH OBYVATEL, NETRADIČNÍ DIVADLO, LOUTKOHERECTVÍ A FANTASTICKÝ BALET – to všechno může být Vaše. Buď si můžete koupit letenku do Asie nebo vstupenku na diashow. Nechte se nalákat do takových krajin kvalitními diapozitivy a zvukovými nahrávkami z naší loňské cesty. Zvukové nahrávky, které jsme nahráli během své cesty, budou použity jako rozmanitý hudební doprovod a budou Vám také k dispozici na CD. Ukázka několika fotografií a cestovního deníku na internetu Vám možná napoví více: „http://jama.hyperlink.cz/indonesia/foto” .

„Mexiko a Guatemala 2000 : Tajemné pyramidy JV Mexika a potomci dávných Indiánů”

Cestou po Mexiku jsme se vydali hlavně po stopách předkolumbovských civilizací a jejich monumentálních pyramid. Během devadesátiminutového pořadu se podíváme i do míst dnešní Guatemaly, kde potomci dávných Indiánů stále žijí, zachovávají si svůj jedinečný jazyk a svou specifickou kulturu s krojovým oblečením. Více info na http://jama.hyperlink.cz/promitani .

Další informace jsou k nalezení na internetovém portálu Volny.cz http://web.volny.cz/cestovani

Všechno co mám je úvodník…

Tak je tu další týden. Já mam trochu zpoždění a jediné, čím Vás hodlám pobavit, je tento můj úvodník.

Potkal jsem se se svým dávným kamarádem ze základní školy. Vyrůstali jsme spolu, hrály na vojáky a chovali křečky. Každý jsme se vydal jinou cestou někdy v sedmé třídě, když nás rozdělili podle prospěchu. Já tam a on jinam. Úplně jinam.

Zatím co já jsem dneska, cestou do školy, pomáhal jedné babičce přejít ledovatku, on produktivně trávil dopoledne v zaměstnání. Potkali jsme se večer na nádraží. Já ze školy, on na cestě z nádražní hospody do jiné (ve směru sladkého domova ovšem). „Máš hezkou bundu”, řekl jsem. Jeho svítivě oranžová bunda se mi zdála dostatečně neutrální a neškodné téma k rozhovoru. „To mám, když jdu z hospody vožralej jak doga, aby mě nic nepřejelo. To nejni žádná prdel, ty auta. Dneska.” Tomu já říkám zodpovědný přístup k životu. To by mě, přiznám se, nikdy nenapadlo. A to mám o pár let školy víc než on& Reforma školství je asi trochu potřeba.

No, zpátky k článkům. Sháním články o zimních sportech, nějaké pěkné trasy na běžky a tak.. Nemáte někdo něco?

Hurá do extrému:o)

Další týden je za námi. A já se zase úspěšně vyhnul všemu jen trochu zajímavému, dobrodružnému nebo extrémně příjemnému. Dá se říct, že jsem se i trochu nudil. Dokonce ani dobytí Kandaháru mne nedokázalo řádně rozhicovat (já vím, je to asi příjemná, dobrodružná a zajímavá věc spíše pro svět jako celek – a také pro moje skromné devizového konto ha ha než pro běžného smrtelníka, ale stejně&) a tak jsem se rozhodl změnit svůj život. Vrátím se k činnosti, které jsem kdysi zanechal. Je to něco, co mne naplní, co mě opět rozpumpuje tak, že mi adrenalin bude stříkat z nosu nejméně po litrech. Je to divoké a nebezpečné. Ano, dá se říct, že to patří do rodiny extrémních sportů. Vezmu své nové horské kolo (které se mnou obývá pokoj), odnesu ho do sklepa a na uvolněném místě se na TO opět vrhnu. Ano, plastikové modelářství je alternativa, která mne dokáže konečně uspokojit&

Zpět k úvodníku. Chtěl jsem jenom napsat, že bude nejlépe, když se pohodlně usadíte, zapomenete na sjezdové lyžování a na kick box (dějí se tam strašné věci) a přečtete si nové článečky. Jsou to takové krátké fejetony mé spolužačky na zahraničních studiích. Pro autenticitu je nechávám tak, jak byly napsány. Na německé klávesnici bez české diakritiky (já jsem tak líný he he).

Toť vše. A já si jdu zase cucat prst, abych měl něco na příští týden.

Přípravy na zimu

Tak je tu další úvodník. Co napsat, nemáte někdo nepotřebný milión?:o).

Jinak přípravy na zimu jsou, zdá se, v plném proudu. Mrzne a chumelí. Pokusím se sehnat nějaké články o zimních sportech a vyžití na sněhu. Když budu dostatečně dlouho cucat prst, snad něco vycucám..

Je to se mnou horší a horší. Dneska, abych se s prací někam pohnu, jsem potřeboval jisté CD. Škoda, řekl jsem si, že jsem ho už vrátil. No nic. S prací jsem skončil. Smířil se s pozdním dodáním výsledků. Smířil jsem se s nadávkami do lenochů. Smířil jsem se s lynčováním a teplým místem na seznamu nespolehlivých osob. Protože však ctím heslo „lepší o pár minut dříve než o minutu později”& pardon, myslel jsem samozřejmě „lepší pozdě než vůbec”, vyrazil jsem na dobrodružný quest for holy CD. No a když jsem překonal tu ohromnou vzdálenost přes celé město a o CD kámoše požádal, řekl, že jsem mu ho ještě nevrátil& TO CDEČKO SE MI CELOU DOBU POSMÍVALO PŘÍMO DO OČÍ!!! Pomóc.

Ovečky, pastevci a tak vůbec..

„Kde se tak dlouho couráte?“ řekl na místo pozdravu kamarád, na sjednaném místě, kdesi uprostřed Slovenského ráje. Chytli fakt dobrého stopa a přijeli o den dřív. Trošičku se tedy nudili a kdo se nudí, nesmí do lesa, protože je nervózní. Schylovalo se k večeru a já lehce nadhodil, kde budeme asi spát. Nedivte se, byl jsem vystrašen všemi historkami o cikánských vesnicích, kde jedí psi, kočky a nepohrdnou ani turistou z Čech a taky nehoráznou sumou za přespání v kempu (pravda, tu cenu jsem sice neviděl, ale všechny ceny za přespání v kempu jsou podle mě nehorázné).

„Kde se tak dlouho couráte?” řekl na místo pozdravu kamarád, na sjednaném místě, kdesi uprostřed Slovenského ráje. Chytli fakt dobrého stopa a přijeli o den dřív. Trošičku se tedy nudili a kdo se nudí, nesmí do lesa, protože je nervózní. Schylovalo se k večeru a já lehce nadhodil, kde budeme asi spát. Nedivte se, byl jsem vystrašen všemi historkami o cikánských vesnicích, kde jedí psy, kočky a nepohrdnou ani turistou z Čech a taky nehoráznou sumou za přespání v kempu (pravda, tu cenu jsem sice neviděl, ale všechny ceny za přespání v kempu jsou podle mě nehorázné).

„Nebojte se, už jsme tu jednu noc spali a máme vyhlídnuté místečko hodné alespoň tří hvězdiček” říkal kamarád. Cestou nám vyprávěli o nedalekém srubu, kde každý znavený poutník může složit hlavu, v míru a pokoji, o místě s úchvatným výhledem do kraje a s romantickým výjevem zobrazujícím švarného baču jak za rozbřesku žene své chundelaté běloučké ovečky na pastvu a přitom píská na svou píšťalku z lipového dřeva.

Nemůžu říct, že by kecali, to zas prrr. Ta autobusová zastávka skutečně z dálky vypadala jako srub. No, rozdělali jsme ležení na betonové podlaze a oddali se zaslouženému odpočinku. Já osobně se těšil na ty ovečky a baču. Opravdu mi to přišlo velice romantické a v našem přetechnizovaném světě, kdy se nám samy otevírají i dveře, zavazují tkaničky u bot a vytírají zadnice, téměř pohádkové.

Ráno v osm hodin nás probudily zvonky. Nasadil jsem brýle a čekal, kdy se objeví první ovce. Zvonce cinkaly a cinkaly a já čekal a čekal až jsem zase usnul. Probudil jsem se když už zvonce byly hodně blízko. Brýle jsem měl už nasazené a tak jsem opět číhal. A opravdu, za chvíli se objevila první ovečka a pak další a nejednou jich bylo& moc. Jako v pohádce. Přešli všechny a já čekal na baču. Trochu jsem mu to povolání záviděl (asi jsem byl pomotaný tou písničkou o hlídači krav), jak celý den leží na prosluněné louce a hraje svým ovečkám na fujaru. Bača nešel, místo něho se však objevily další ovce. Ty už nešly ve stádu, ale jak která mohla. Byla to totiž parta válečných veteránu z polního lazaretu. A bača stále nikde.

Půl hodiny po tom, co se prokulhala poslední a my se již nasnídali, konečně bača přišel. Kdybych měl říct jak vypadal, řekl bych: „jděte se podívat do prahy na Hlavní nádraží v noci, je to tam samý bača”. V jedné ruce hůl, v druhé flašku a zvolna se motal za ovcemi. Tomu říkám romantika

Konečně!

Ahoj všichni,

tak už zase začínáme. Pokolikáté už? Pomocté. Z toho plynou dvě věci:

1. Neuvěřitelná životaschopnost, vytrvalost a odhodlanost provozovatelů.

2. Neuvěřitelná neschopnost dotáhnout to dále, než jen na začátek.

Ahoj všichni,

tak už zase začínáme. Pokolikáté už? Pomocté. Z toho plynou dvě věci:

1. Neuvěřitelná životaschopnost, vytrvalost a odhodlanost provozovatelů.

2. Neuvěřitelná neschopnost dotáhnout to dále, než jen na začátek.

Cestovatel je časopis. Časopis o cestování a životě na cestách. A životě vůbec. Časopis již prodělal hodně změn a hodně změn ho ještě nejspíš čeká. Chystáme kompletní změnu rubrik. Taky by se měla opět změnit grafika. Vlastně by se mělo postupně změnit celé zaměření časopisu. Doufám, že cesta na kterou právě klademe nohu, je cestou správnou.

VÝZVA!

Prosím všechny, kdo tento týden (19.11. – 26.11.) zavítali na stránky Cestovatele, aby mi napsali email.

Rád bych totiž věděl, kolik lidí tento týden SKUTEČNĚ chce, aby Cestovatel pravidelně vycházel. Nedělám si iluze o množství mailů, potřebuji znát počáteční stav. Taky Vám slibuji, že všechny adresy okamžitě smažu:o).

Uvítám jakékoli návrhy a připomínky (nabídky ke spolupráci – v ideálním případě:o)) k časopisu. Co byste tam rádi viděli, jak často by měl časopis vycházet a tak, ale jak jsem napsal, prázdný email jako vyjádřená podpora bohatě postačí. Předem velice děkuji.

Práce v USA

Spousta lidí co znám jede letos na prázdniny do USA. A někteří by tam snad rádi jeli příští rok. Právě těm se pokusím trošku poradit. Nebude to sice nic, co by se nedozvěděli jinde, ale…

Spousta lidí co znám, jede letos na prázdniny do USA. A někteří by tam snad rádi jeli příští rok. Právě těm se pokusím trošku poradit. Nebude to sice nic, co by se nedozvěděli jinde ale… Hned na začátku se každý musí rozhodnout mezi dvěmi variantami. Legálně nebo nelegálně?.

Nelegální varianta má jednu důležitou výhodu: je podstatné levnější. Platí se pouze za letenku a vízum. Sehnat práci s povolením nebo bez je asi nastejno (alespoň se to tvrdí). Každý se však musí smířit s tím, že je to (vynecháme debaty o smyslu) protizákonné. Když pak nějakou velmi náhodnou, nepravděpodobnou a nešťastnou náhodou člověka chytí, jednají s ním jako s někým, kdo porušuje americké zákony (včetně razítka nežádoucí do pasu). Nejsem ani moralista ani srab, přesto jsem pro agenturou očištěný pobyt. Alespoň pokud jsem student a mám tu šanci (pak kdo ví…)

Legální varianta je podstatně dražší. Ať si kdo vybere jakýkoli program, jakoukoli agenturu ať počítá s tím, že se mu to prodraží. Jo a taky by každý měl vědět, že náklady, které agentura uvádí jsou většinou menší než skutečné (letištní poplatky, vízum, povinné kapesné…). Na druhou stranu co se mé zkušenosti týče, agentury dostojí svým závazkům. Je asi vždycky lepší zvolit agenturu větší (i když možná malinko dražší) a nebát se o svoje (těžce vydřené nebo hůř, vypůjčené) peníze, než nějakého šizuňka.

Agentury zajišťující program „work and travel” zajistí pracovní povolení pro studenty (zjednodušeně se dá říct, že za těžké peníze jenom potvrdí statut studenta pro americkou ambasádu – ale jiná cesta k vízu asi nevede). Je to celkem pohoda, agentura se o vás stará jako o vlastní, všechno zařídí a co nezařídí, s tím alespoň pomůže. Vy jenom vyplňujete a vyplňujete stohy lejster. Na konci toho úsilí je pak vízum J-1 v pasu a zpáteční (ne nejlevnější) letenka na stole. Tím s vámi agentura skončí. Najít si pak práci je už každého věc (co by kdo čekal za padesát tisíc?). Tady u tohoto programu jde hlavně o peníze a cestování, nejde asi příliš o zdokonalení jazyka.

U programu práce v táboře (dětském) zajišťuje jiná agentura stejné věci jako předchozí a navíc tábor s plnou penzí a ubytováním. Tady si člověk ale tolik nevydělá, je rád když pokryje náklady (mě se to ani nepodařilo). Za to potká spoustu zajímavých lidí z celé Evropy, protože sem (na rozdíl od výše zmíněné „brigády”) jezdí i studenti z bohatších státu než jsme my (asi aby se pobavili, co já vím&). Práce je zde v kuchyni, údržba a konečně hlídač dětí. Všechno má svoje. Údržba větší klid a pohodu po práci, práce s dětmi zas pomáhá jazyku.

Poslední program, který je u studentů v oblibě, je au-pair. Tady je to loterie. Člověk si může vydělat hodně nebo málo, děti můžou být hodné nebo hajzlíci, jazyk se může zlepšit hodně nebo vůbec… Jo a u tohohle programu je lepší být holka. S tímhle osobní zkušenost nemám, tak bych nerad radil.

Cestování s GTS International

Ahoj všichni. Začínají prázdniny a já si trochu postěžuji. Chtěl jsem si vyřídit průkazku ISIC. Kvůli slevám, pojištění a tak vůbec. Protože jsem na škole v Brně, zvolil jsem brněnskou pobočku.

Ahoj všichni. Začínají prázdniny a já si trochu postěžuji. Chtěl jsem si vyřídit průkazku ISIC. Kvůli slevám, pojištění a tak vůbec. Protože jsem na škole v Brně, zvolil jsem brněnskou pobočku.

Vešel jsem dovnitř a rozhlídl se. Pěkný to tam mají. Samé slevy a výhodné nabídky a já si říkal, o co všechno jsem přicházel. Těšil jsem se, že budu jeden z těch, o které se bude GTS tak hezky starat. Za přepážkou byli dva mladí lidé, muž a žena. žena nedělala nic, muž si vyřizoval soukromý telefonát (slyšel jsem dost dlouhou část, abych to mohl tvrdit). Pak si mě konečně žena všimla. Otráveně se zeptala, co mám za problém. To jsem ji vyložil. Měl jsem několik vypečených dotazů na věci ohledně vlastnictví a používání karty. Slečna byla tak nepříjemná, že jsem to vzdal. ISIC je hezká věc, ale ne tolik, abych se nechal urážet nějakou krávou. Přežil jsem to bez výhod GTS do teď, snad to zvládnu i dál. Chápu, že udržení spokojeného zákazníka není pro firmu zaměřenou na studenty asi priorita, chápu, že GTS o nic nepřijde, když do jejich řad nevstoupím, chápu i, že nemohu soudit GTS podle dvou neprofesionálních zaměstnanců. Přesto chci alespoň napsat, že jsem moc nespokojený s tím, jak se mnou jednali. To se mi už dlouho nestalo. Fakt. Nic jiného dělat nemohu.

Litičák a divoká voda, aneb důvěřuj, ale prověřuj

Každoroční závody raftů (pro nás nepříliš zajímavé) doprovázené mohutným pouštěním tekutiny z Pastvinské přehrady v Orlických Horách do koryta Divoké Orlice (pro nás zajímavé velice velmi) se blížilo. Termín akce, všem vodákům dobře známé jako „Litický oblouk“, byl znám dlouho dopředu…

Každoroční závody raftů (pro nás nepříliš zajímavé) doprovázené mohutným pouštěním tekutiny z Pastvinské přehrady v Orlických Horách do koryta Divoké Orlice (pro nás zajímavé velice velmi) se blížilo. Termín akce, všem vodákům dobře známé jako „Litický oblouk“, byl znám dlouho dopředu.

I my jsem se těšili. Technická příprava (jako kdo s kým, jak a na čem) byla právě za námi a my už v duchu nacvičovali, jak se vlnám dostat na kobylku, přitom neplavat a ještě se pohoupat. Zkrátka jsem se těšili. Asi jako vy všichni…

Pár dní před akcí jsme však raději panu hráznému zavolali. „Pouštět nebudeme“ ozvalo se z telefonu. Nejdříve jsme to brali jako vypečený žertík vypečeného zaměstnance Povodí Labe a smáli se až jsem se za břicha popadali, ale on nežertoval. Úsměv nám ztuhl na tvářích, smích uvízl v hrdle a z očí náhle deroucí se slzy provokovaly, když začaly tvořit nádherné peřeje přes ztuhlým úsměvem vytvořené vrásky na našich protáhlých a naštvaných ksichtech.

„Ale co, pojedeme“ řekli jsme si. Když nešel Litičák, zvolili jsme úsek o něco níž (už bez vlnek a vln). A když jsme vybalovali lodě a strojili se do těch pestrých oblečků, cítili jsme s vodáky, kteří za námi přišli a zdálky zvesela volali: „Nejede se to dneska náhodou o trochu výš? Anebo se snad bojíte?“ Chtělo se jim dodat a mysleli, jak jsou vtipní.

Evidentně neprověřovali.