Tip na výlet k mechovému jezírku

Jeli jsme nazdařbůh do Jeseníků. Po víkendu stráveném na výletě na
Praděd, jsme v neděli zkusili jít přes Velké mechové jezírko do
Jeseníku. Ráno jsme si přivstali a za slunečného počasí vyrazili na
přibližně 17 kilometrů dlouhou procházku.


Jeli jsme nazdařbůh do Jeseníků. Po víkendu stráveném na výletě na Praděd, jsme v neděli zkusili jít přes Velké mechové jezírko do Jeseníku. Ráno jsme si přivstali a za slunečného počasí vyrazili na přibližně 17 kilometrů dlouhou procházku.

První, co nás čekalo, byla osada Rejvíz. Nečekaně zajímavá vesnice, která je tvořená převážně penziony podél silnice mezi Jeseníkem a Zlatými Horami. Přičítal bych svému regionálnímu ignorantismu, že jsem o tom ještě nikdy neslyšel. O to víc se mi tam líbilo. Ideální místo pro základnu na víkendové pěší nebo cyklistické výlety. Ideální hlavně proto, že se tam kříží několik turistických značek a i nějaká ta cyklostezka.


Rejvíz samotný leží v nadmořské výšce 780 m a má 65 obyvatel (wiki). Je to vlastně taková malá náhorní plošina, odkud je to všude jen z kopce (návraty jsou asi trochu horší).


My pokračovali dál a Rejvíz si nechali na doby pozdější, až se bude chtít méně spát ve stanu a více tahat nadbytečných věcí. Nedaleko vesnice je vstup do národní přírodní rezervace. Platí se vstupné, dostanete za to pohled s razítkem skřítka. Dospělí 20,– a děti a studenti 10,–. Stezka vede převážně po dřevěných chodnících, neboť se pohybujete po promočené krajině, která se směrem k jezírku postupně mění v rašeliniště. Rašelina dosahuje hloubky několika metrů. Oblast je velmi bohata na rostliny i drobné živočichy. Vyskytují se zde vzácné masožravé rosnatky a z živočichů nemůžeme nezmínit pavouky, kteří si lokalitu obzvláště oblíbili. Obojí je jen „prý“, protože ani rosnatku, ani pavouky jsme nepotkali.


Rejvíz má za maskota skřítka a opravdu má člověk pocit, že se prochází pohádkovým lesem. Být ještě mlha, jeden by se i bál.

Od jezírka jsme po modré turistické značce pokračovali do Jeseníku. Postupně jsme scházeli, potok tekoucí z rašeliniště měl zajímavou hnědou barvu. Poslední část, přes Dětřichov na nádraží v Jeseníku, byla už dost namáhavá a jen málo zajímavá.



Jeli jsme nazdařbůh do Jeseníků. Po víkendu stráveném na výletě na Praděd, jsme v neděli zkusili jít přes Velké mechové jezírko do Jeseníku. Ráno jsme si přivstali a za slunečného počasí vyrazili na přibližně 17 kilometrů dlouhou procházku.

První, co nás čekalo, byla osada Rejvíz. Nečekaně zajímavá vesnice, která je tvořená převážně penziony podél silnice mezi Jeseníkem a Zlatými Horami. Přičítal bych svému regionálnímu ignorantismu, že jsem o tom ještě nikdy neslyšel. O to víc se mi tam líbilo. Ideální místo pro základnu na víkendové pěší nebo cyklistické výlety. Ideální hlavně proto, že se tam kříží několik turistických značek a i nějaká ta cyklostezka.


Rejvíz samotný leží v nadmořské výšce 780 m a má 65 obyvatel (wiki). Je to vlastně taková malá náhorní plošina, odkud je to všude jen z kopce (návraty jsou asi trochu horší).


My pokračovali dál a Rejvíz si nechali na doby pozdější, až se bude chtít méně spát ve stanu a více tahat nadbytečných věcí. Nedaleko vesnice je vstup do národní přírodní rezervace. Platí se vstupné, dostanete za to pohled s razítkem skřítka. Dospělí 20,– a děti a studenti 10,–. Stezka vede převážně po dřevěných chodnících, neboť se pohybujete po promočené krajině, která se směrem k jezírku postupně mění v rašeliniště. Rašelina dosahuje hloubky několika metrů. Oblast je velmi bohata na rostliny i drobné živočichy. Vyskytují se zde vzácné masožravé rosnatky a z živočichů nemůžeme nezmínit pavouky, kteří si lokalitu obzvláště oblíbili. Obojí je jen „prý“, protože ani rosnatku, ani pavouky jsme nepotkali.


Rejvíz má za maskota skřítka a opravdu má člověk pocit, že se prochází pohádkovým lesem. Být ještě mlha, jeden by se i bál.

Od jezírka jsme po modré turistické značce pokračovali do Jeseníku. Postupně jsme scházeli, potok tekoucí z rašeliniště měl zajímavou hnědou barvu. Poslední část, přes Dětřichov na nádraží v Jeseníku, byla už dost namáhavá a jen málo zajímavá.


Nejlepší boty pro cestovatele

V jednom cestopise (nebo spíše v jednom z mála, který jsem
kdy dočetl do konce) jsem se, kromě teorie krvavého bifteku,
seznámil s nejlepší obuví pro cestovatele. Později, četbou mírně
ovlivněn, jsem se i já sám stal velkým zastáncem pantoflí, sandálů,
vietnamek, žáb – čehokoliv, co dává mým prstům u nohou osobní
svobodu a čerstvý vzduch. Není nic lepšího než tropické větry
prohánějící se okolo prstů a praní cestovatelských ponožek navždy
přenecháno geneticky jinak orientovaným jedincům.

Tento článek je součástí společného projektu OBUV spolupracujících webů 1.outdoorova.eu. Na zúčastněných webech vyjde série několika článků na toto téma, z více úhlů pohledu. Odkazy na jednotlivé články:

V jednom cestopise (nebo spíše v jednom z mála, který jsem kdy dočetl do konce) jsem se, kromě teorie krvavého bifteku, seznámil s nejlepší obuví pro cestovatele. Později, četbou mírně ovlivněn, jsem se i já sám stal velkým zastáncem pantoflí, sandálů, vietnamek, žáb – čehokoliv, co dává mým prstům u nohou osobní svobodu a čerstvý vzduch. Není nic lepšího než tropické větry prohánějící se okolo prstů a praní cestovatelských ponožek navždy přenecháno geneticky jinak orientovaným jedincům.

Jasně, plánujete-li polární výpravu, můžete mít menší problém vtěsnat do tenkých pásků teplé vlněné ponožky, při lezení na střechy světa se zas možná objeví nepohodlné připínání maček. Ve všech ostatních případech se ale ztratíte mezi místními obyvateli, často celoživotními sandálkáři.

{{reklama()}}

Postupem času jsem úplně přestal vozit jiné boty, čímž batoh značně zeštíhlel o těžké pohory a v igelitu balený, starý a smradlavý ponožky. I když jsem to občas fakt přehnal a zvolil obuv naprosto nevhodnou, či pro daný účel minimálně nezvyklou, musím říct, že to vždycky byla zábava a zážitky se díky tomu staly nezapomenutelnými:

Half Dome v Yosemitském národním parku

Po dvou měsících těžké práce v Michiganu sedím v autě mířícím na Západ. Ze dvou párů celkem slušných bot mi zbyly jen jedny roztrhaný kecky. Jdu do supermarketu a chci koupit aspoň něco, aby Baťa neměl pocit, že dvacet let házel hrách na stěnu, když se snažil obouvat svět. Je takové vedro, že si nedovedu představit nic, co má na sobě víc látky, než striptérka ke konci šichty.

Do oka mi padnou žabky klasického střihu, gumový pásek spojený mezi palcem a (asi bych to nazval) ukazováčkem.


O několik dní a několik stovek kilometrů jinde, v Campu 4, obouvám ráno žabky a vyrážím vstříc dominantě Yosemit – kopci s názvem Half Dome. Cesta se nijak nevleče, okolo několika vodopádů procházím přes celé údolí a blížím se zezadu k finálnímu výstupu. Ano, ostatní turisti se na moji obuv dívají s nedůvěrou. Já jsem rozhodnutý jít až tam, kam to půjde a kdyžtak se vrátit. Bez problémů se dostávám až pod vrchol. Natažená ocelová lana a hromada pracovních rukavic říkají, že finální výstup po hladké stěně na vrchol, nebude pro mou obuv úplně vhodný. Mýlim se. Jde to skvěle. Sranda začíná cestou zpět, z vrcholu až do kempu. Pásek se zařezává mezi prsty tak, že boty chvílemi raději sundávám.

Jestli to byly nebo nebyly vhodné boty z pohledu bezpečnosti, nechám na čtenáři, ale že je v žabkách za jeden dolar možné vystoupat na Half Dome, sestoupit dolů a druhý den ještě chodit, to si žádalo zápis do kroniky.

Fagaraš – přechod v sandálích

Při plánu přejít Fagaraš jsem chtěl zůstat věrný sandálnímu způsobu turistiky a blahosklonným úsměvem jsem odpovídal na rady ohledně rezervních pohorek. Při troše cviku můžete chodit po horách jako kamzík aniž by bota držela kotník pevností stisku ruského zápasníka ve volném stylu. Při troše cviku zdoláváte fagarašské štíty s lehkostí leoparda a vaši kamarádi vám jen těžko stačí ve dvoukilových botách. A co je nejlepší, naprosto bez cviku večer pouze oprášíte prach z nohou, které nesmrdí a nejsou vyzdobeny puchýři na nejnevhodnějších místech, zatímco kamarádi s chirurgickou trpělivostí a žaludkem patologa sundávají ponožky z nohou vlhkem zkrabatělých.

Když začne pršet, jste první, kdo má v botách mokro, ale pak taky první, kdo má sucho. Po několika dnech se v dalším úseku hor přeci jen objevuje drobný problém. Přicházíme k místu, kde je po kolena sněhu. Haha, prvních deset metrů je ohromná zábava, ale po sto metrech začínám přemýšlet nad čímkoliv, co oddělí prsty u nohou od sněhu.

Etna

Vrchol kopce, na kterém je umístěno Peklo. Námaha spojená s výstupem stojí za to. Různobarevný kouř, silný zápach jedovatých plynů, kameny sírou zbarvené do žluta a občasné zahřmění z hlubin dotváří dokonalou kulisu. A uprostřed všeho já, užívající si nejvyšší kopec dosažený v sandálech . Skvělý pocit, hlavně proto, že výstup nebyl po nějaké cestě, ale přímo vzhůru po lávovém svahu.

První krok sestupu ale odhaluje jiné peklo, než je to sírové. Ostré úlomky lávy se dostávají mezi podrážku a botu a já si rázem připadám jako fakír. Ale na rozdíl od fakíra mi to žádný příjemný pocity nepřináší. Naopak. Cesta dolů je však dlouhá a není jiná možnost než pořádně utáhnout sandále, zatnout zuby a pomaličku postupovat dolů. Dole vím jedno jistě, v sandálech už na žádnou sopku nikdy nelezu.

Tento článek je součástí společného projektu OBUV spolupracujících webů 1.outdoorova.eu. Na zúčastněných webech vyjde série několika článků na toto téma, z více úhlů pohledu. Odkazy na jednotlivé články:

V jednom cestopise (nebo spíše v jednom z mála, který jsem kdy dočetl do konce) jsem se, kromě teorie krvavého bifteku, seznámil s nejlepší obuví pro cestovatele. Později, četbou mírně ovlivněn, jsem se i já sám stal velkým zastáncem pantoflí, sandálů, vietnamek, žáb – čehokoliv, co dává mým prstům u nohou osobní svobodu a čerstvý vzduch. Není nic lepšího než tropické větry prohánějící se okolo prstů a praní cestovatelských ponožek navždy přenecháno geneticky jinak orientovaným jedincům.

Jasně, plánujete-li polární výpravu, můžete mít menší problém vtěsnat do tenkých pásků teplé vlněné ponožky, při lezení na střechy světa se zas možná objeví nepohodlné připínání maček. Ve všech ostatních případech se ale ztratíte mezi místními obyvateli, často celoživotními sandálkáři.

{{reklama()}}

Postupem času jsem úplně přestal vozit jiné boty, čímž batoh značně zeštíhlel o těžké pohory a v igelitu balený, starý a smradlavý ponožky. I když jsem to občas fakt přehnal a zvolil obuv naprosto nevhodnou, či pro daný účel minimálně nezvyklou, musím říct, že to vždycky byla zábava a zážitky se díky tomu staly nezapomenutelnými:

Half Dome v Yosemitském národním parku

Po dvou měsících těžké práce v Michiganu sedím v autě mířícím na Západ. Ze dvou párů celkem slušných bot mi zbyly jen jedny roztrhaný kecky. Jdu do supermarketu a chci koupit aspoň něco, aby Baťa neměl pocit, že dvacet let házel hrách na stěnu, když se snažil obouvat svět. Je takové vedro, že si nedovedu představit nic, co má na sobě víc látky, než striptérka ke konci šichty.

Do oka mi padnou žabky klasického střihu, gumový pásek spojený mezi palcem a (asi bych to nazval) ukazováčkem.


O několik dní a několik stovek kilometrů jinde, v Campu 4, obouvám ráno žabky a vyrážím vstříc dominantě Yosemit – kopci s názvem Half Dome. Cesta se nijak nevleče, okolo několika vodopádů procházím přes celé údolí a blížím se zezadu k finálnímu výstupu. Ano, ostatní turisti se na moji obuv dívají s nedůvěrou. Já jsem rozhodnutý jít až tam, kam to půjde a kdyžtak se vrátit. Bez problémů se dostávám až pod vrchol. Natažená ocelová lana a hromada pracovních rukavic říkají, že finální výstup po hladké stěně na vrchol, nebude pro mou obuv úplně vhodný. Mýlim se. Jde to skvěle. Sranda začíná cestou zpět, z vrcholu až do kempu. Pásek se zařezává mezi prsty tak, že boty chvílemi raději sundávám.

Jestli to byly nebo nebyly vhodné boty z pohledu bezpečnosti, nechám na čtenáři, ale že je v žabkách za jeden dolar možné vystoupat na Half Dome, sestoupit dolů a druhý den ještě chodit, to si žádalo zápis do kroniky.

Fagaraš – přechod v sandálích

Při plánu přejít Fagaraš jsem chtěl zůstat věrný sandálnímu způsobu turistiky a blahosklonným úsměvem jsem odpovídal na rady ohledně rezervních pohorek. Při troše cviku můžete chodit po horách jako kamzík aniž by bota držela kotník pevností stisku ruského zápasníka ve volném stylu. Při troše cviku zdoláváte fagarašské štíty s lehkostí leoparda a vaši kamarádi vám jen těžko stačí ve dvoukilových botách. A co je nejlepší, naprosto bez cviku večer pouze oprášíte prach z nohou, které nesmrdí a nejsou vyzdobeny puchýři na nejnevhodnějších místech, zatímco kamarádi s chirurgickou trpělivostí a žaludkem patologa sundávají ponožky z nohou vlhkem zkrabatělých.

Když začne pršet, jste první, kdo má v botách mokro, ale pak taky první, kdo má sucho. Po několika dnech se v dalším úseku hor přeci jen objevuje drobný problém. Přicházíme k místu, kde je po kolena sněhu. Haha, prvních deset metrů je ohromná zábava, ale po sto metrech začínám přemýšlet nad čímkoliv, co oddělí prsty u nohou od sněhu.

Etna

Vrchol kopce, na kterém je umístěno Peklo. Námaha spojená s výstupem stojí za to. Různobarevný kouř, silný zápach jedovatých plynů, kameny sírou zbarvené do žluta a občasné zahřmění z hlubin dotváří dokonalou kulisu. A uprostřed všeho já, užívající si nejvyšší kopec dosažený v sandálech . Skvělý pocit, hlavně proto, že výstup nebyl po nějaké cestě, ale přímo vzhůru po lávovém svahu.

První krok sestupu ale odhaluje jiné peklo, než je to sírové. Ostré úlomky lávy se dostávají mezi podrážku a botu a já si rázem připadám jako fakír. Ale na rozdíl od fakíra mi to žádný příjemný pocity nepřináší. Naopak. Cesta dolů je však dlouhá a není jiná možnost než pořádně utáhnout sandále, zatnout zuby a pomaličku postupovat dolů. Dole vím jedno jistě, v sandálech už na žádnou sopku nikdy nelezu.

Ztracen na vrcholu

„Tady mě vyložte“, řekl jsem těm milým staříkům, který jsem stopnul hned za Ullapoolem. Nevím přesně kam měli namířeno, ale podle toho jak jistě hledali v autoatlase myslím, že ta tenounká silnička až pod horu a dál do pustiny, jejich směrem nebyla…

Aktualizováno Některé staré, ale dobré články vám přinášíme znovu, trochu je oprášíme, naleštíme, doplníme a vystavíme. Doufáme, že vám přinesou zábavu či potřebné informace stejně, jako články nové.

„Tady mě vyložte“, řekl jsem těm milým staříkům, který jsem stopnul hned za Ullapoolem. Nevím přesně kam měli namířeno, ale podle toho jak jistě hledali v autoatlase myslím, že ta tenounká silnička až pod horu a dál do pustiny, jejich směrem nebyla Mě to však naprosto vyhovovalo, poděkoval jsem a stanul na úpatí jedné, i na skotské poměry nevysoké hory jménem Stac Pollaidh. Že prý je z ní přenádherný výhled. Hodil jsem si batoh na záda a vyrazil rázným krokem českotřebovského horala nahoru na horu.

Protože jsem horal kojený a odkojený krajinou s maximálním převýšením tak 100 metrů, rázný krok mi vydržel celou čtvrthodinku. Pak jsem si řekl, že na stopu je lepší, když ze mne řidiči zkušeného horala neucítí a zvolnil jsem. Cesta byla kamenitá, strmá a hlavně celkem dlouhá. Nahoře jsem si dal zasloužený odpočinek.Předtím než dobudu ten úplný vrcholek, takovou jakoby skalku, chtěl jsem se pokochat výhledem. Pohled do okolní krajiny byl skutečně úžasný. Zelené holé kopce a nebesky modrá (možná právě tím, že se tam to nebe odráželo) jezera. Kdo už někdy viděl skotskou krajinu, ví o čem mluvím, kdo ji neviděl, jen těžko si ji představí, ale může to zkusit.


Stac Pollaidh je hora v severozápadních Highlands ve Skotsku. Vrchol je tvořen pískovcem. Ten je velmi zvětralý, více než okolní hory, protože nejspíše nebyl pokryt ledovcem v Době ledové.
Jméno Stac Pollaidh je často převzato do Angličtiny jako Stac Polly. Díky své nízké výšce, parádním výhledům a jednoduchému přístupu stal se Stac Pollaidh poměrně populární vrchol. To vedlo k tzv. turistické erozi, kvůli které Scottish Natural Heritage vybudovalo kamený chodník.
Stac Pollaidh muže být zdolán za méně než tři hodiny běžně fyzicky zdatnou osobou. Od parkoviště na břehu jezera Loch Lurgainn vede cesta přímo vzhůru, pod zubatým hřebenem. Po Přibližně 200 m od silnice se cesta rozdělí, obě se však opět spojí na druhé straně kopce, odkud je to už jen kousek na vrchol.

Nahoře, skutečný vrchol leží 300 m na západ. Cesta k němu vede přes velmi erodované skalky, kdy se musí i malinko šplhat. Z vrcholu se naskýtá spousta úžasných výhledů do okolí.

Čerpáno z Wikipedie


Stac_Pollaidh (Wikipedie)

Seděl jsem tam, no hodně dlouho. Krajina, ticho a samota na mě působila zvláštním způsobem. Za chvíli jsem začal potřebovat na záchod (možný dojem, že skotská krajina má jakékoli projímací nebo jiné trávicí systém ozdravující účinky je naprosto mylný, to jen já už dlouho nebyl !!!). Řekl jsem si, že dobudu vrcholovou skalku a akorát to stihnu dolů do křoví. Jenže když jsem tu skalku dobyl, zjistil jsem, že rozhodně nebyla vrcholová (to „rozhodně“ jsem zjistil dobytím několika dalších skalek). Na vrcholu této hory je něco, čemu doma říkáme „skalní město“. A protože volání přírody začínalo být silnější než já (či spíše můj svěrač), položil jsem batoh, vytáhl svůj hebký toaletní papír a poodešel za roh. Ve skutečnosti těch rohů bylo více, ale znáte to, když má člověk naspěch, myslívá na jiné věci než na to, za kolik rohů zatočil.


Stac_Pollaidh (Wikipedie)

Za chvilku už jsem se zvesela vracel, toaleťák v ruce, mise úspěšně dokončena. Divil jsem se jaký kus jsem to ušel, ale když má člověk naspěch# Ještě chvíli jsem se vracel, než jsem si musel přiznat drsnou pravdu. Nevracím se, ale vzdaluji. První co mě napadlo bylo: hlavně nepropadnout panice. Druhá věc co mě napadla: pravidlo pravé ruky. Třetí věc: pravidlo pravé ruky nelze aplikovat. Systematické prohledávání terénu podle pravidla pravé ruky by fungovalo pouze v útvaru přesně opačném než byl tento. Pak jsem propadl panice. Začal jsem prolézat skalní útvary a moc se snažil rozpomenout, které jsem už viděl, a které ne. Když je jedna skála jako druhá, jde to dost ztuha. Když jste je viděli skrz snahou vydržet přivřená víčka, jde to ještě hůř. V duchu jsem už viděl, jak nějaký jiný horal, v domnění, že jde o batoh plný cihel českého hodněkarátového zlata, prchá tou kamenitou cestou dolů, skáče do svého vozu a spěchá do nejbližší tavírny kovů drahých a hodně drahých. Taky mě napadl kamzík, který nemá v horách určitě nic jiného na práci než krást bohatým turistům z východu majetek a prodávat ho za polovinu v západních second-handech. Horský vichr, který bere co mu přijde pod ruku, mi však v tu chvíli připadal, hned po Yetim, který se naštěstí v horách skotských nevyskytuje, nejpravděpodobnější a nejreálnější věc, která může horala potkat. Pomalu jsem se začal smiřovat se ztrátou svého veškerého vybavení, moje mačky, trekingové hole a cepín by byly navždy ztracené, kdybych si je vzal s sebou (a kdybych si je nejprve koupil!), když tu náhle a nečekaně na mně zpoza skály vykouknul batoh. A nebyl to batoh obyčejný, byl to batoh můj! To bylo radosti na Starém bělidle. Řádně jsem to shledání oslavil (uložil jsem toaleťák zpět) a zahájil sestup.

To mě čekalo ještě jedno malinkaté zpestření. Kdo mě zná tak ví, že jsem sandálkář. Svoje sandále zásadně nosím do každého terénu a opovrhuji řádnou pevnou obuví do hor. Jak jsem tak pospíchal z kopce po cestě tvořené kameny a hlavně štěrkem, šup a sklouz a telemark jak vystřižený. Ještě, že tam nikdo nebyl, protože by se asi potrhal smíchy a moje lékárnička nestačila ani na to, abych si ovázal odřené koleno. A ani to odřené koleno nestačilo, abych si koupil řádnou pevnou obuv do hor. Ve zbytku prázdnin jsem navštívil ještě několik skal a hor, jedny sandále po dvou letech definitivně zničil a další, zatím provizorní, okamžitě pořídil. Jo a ještě jednou jsem uklouzl a nabil jsem si koleno. Pro změnu to druhé.

Keltsko-římská bitva na Isarnu

Téhle akce jsem se nezúčastnil ani jako pořadatel, ani jako učinkující, ani jako návštěvník. A ani jako černý pasažér. Byl jsem prostě tak nějak mimo všechny. Proto si dovolím nestranný pohled na tuto akci. Docela jsem se těšil, plakátek sliboval Galsko-římskou bitvu a já byl zvědavý na římskýho ježka a polonahý barbary, kteří mu to natřou.


Než napíšu cokoliv dalšího vězte, že výlet na Isarno stále doporučuji. Pořád si myslím, že je to prima místo pro prima odpoledne. Tohle, co budete teď číst, berte jako reportáž z jedný nepříliš povedený akce právě na Isarnu, 12. 8. 2006.

Téhle akce jsem se nezúčastnil ani jako pořadatel, ani jako učinkující, ani jako návštěvník. A ani jako černý pasažér. Byl jsem prostě tak nějak mimo všechny. Proto si dovolím nestranný pohled na tuto akci. Docela jsem se těšil, plakátek sliboval Galsko-římskou bitvu a já byl zvědavý na římskýho ježka a polonahý barbary, kteří mu to natřou.


O Isarnu jsem tu už jeden článek napsal a stále si za tím, co jsem tam psal, stojím. Berte jej jako protiklad k dnešnímu, lehce kritickému tónu. Článek naleznete tady

Začnu pohledem svým. Mě se ta akce vážně líbila, člověk si tam odpočinul, podíval se na lidi v kostýmech, nasál atmosféru a bylo mi úplně jedno, jak to dopadne. Ale já nebyl pro tu akci vůbec důležitý. Mrkněme se teda na učinkující.

Přijeli, zablbli si s mečema, opili se a jeli domů. Z jejich pohledu dozajista běžná bitka. Nebudu se tu rozepisovat, že jsem volal záchranku, když si dva borci hráli s mečíkama a jeden druhýmu rozsekl hlavu dřív, než vůbec začla bitva. Jenom zmíním to, že všichni učinkující, na to, jak moc si hrají na vojáky, by měli pochopit, že člověka vojákem nedělá jen řada prázdných půllitrů, ale taky něco, čemu se říká disciplína. Tím mám na mysli, že se asi hodí napsat, jestli vůbec přijedu a pokud přijedu, že budu dodržovat nějaký program a stanovené časy. Přišlo mi, že všichni učinkující měli pocit, že se jedná o jakési válečnické soustředění. Všichni se vážně moc bavili, ale opravdu nevím, jestli chápali, že tam jsou taky kvůli divákům.


Dostávám se tedy k důležité součásti takové akce a to jsou diváci. Jasně, dětem se líbí všechno a když tam jsou meče a spousta povyku, tím líp. Jenže né všichni diváci byli děti do deseti let věku. Kdybych na Isarno přijel kvůli bitvě, zaplatil stovku za vlak, sedmdesát korun na vstupu, koupil si pivo a to celý vynásobil dvěma, kdybych s sebou vzal přítelkyni, dostal bych se na čtyři kila. Za tyhle čtyři kila by se mi dostalo toto: hezký prostředí, hezký počasí, dobrý pivo, dva stánky s náramkama, jeden s kožešinama, neustálé čekání kdy to vlastně začne, hezké vystoupení skupiny historického šermu, patnáctiminutová bitva dvou patnáctičlenných armád bez příběhu a evidentně improvizovaná, téměř žádný výklad historických souvislostí a pár dalších soubojů, když se samotní učinkující nudili. No a taky asi unuděný pohled mé přítelkyně a dáreček za další dvě kila, abych si ji udobřil. Přiznám se, byl bych lehce zklamán a asi bych další bitvu na Isarnu vynechal.


Isarnu se také věnují přátelé živé historie BACRIE, kde najdete i spoustu pěkných fotografií

A organizátoři? Z jejich pohledu se možná všechno vydařilo, učinkující přijeli, diváci přišli. Chápu, že zorganizovat tu akci není žádná sranda, zvlášť když se museli spoléhat na nespolehlivé vojáky, ale neškodilo by trochu víc promyslet program, trochu víc lpět na tom, aby se naplnil a dodržel. Abych to shrnul, můj dojem z akce je takový, že se jednalo primárně o setkání vojáků a diváci byli až na druhém místě. Příjde mi to velká škoda, protože areál Isarna má rozhodně velký potenciál a práce, kterou těch pár lidí okolo Aleše dělá, je rozhodně záslužná.

Spolucestovatel

Už jste někdy zkusili cestovat s někým, koho neznáte, s kým jste se seznámili třeba přes inzerát na konkrétní cestu? Psát o tom mě napadlo, když jsem si všiml, že velká část nových čtenářů (tzv. prvočtenářů) k nám chodí právě přes rubriku spolucestování, kdy hledá spolucestovatele na nějakou cestu.

Už jste někdy zkusili cestovat s někým, koho neznáte, s kým jste se seznámili třeba přes inzerát na konkrétní cestu? Psát o tom mě napadlo, když jsem si všiml, že velká část nových čtenářů (tzv. prvočtenářů) k nám chodí právě přes rubriku spolucestování, kdy hledá spolucestovatele na nějakou cestu.

Naši rubriku SPOLUCESTOVÁNÍ najdete tady. Doufáme, že vám pomůže najít bezva parťáka na cesty.

Já sám jsem takhle jel už dvakrát. Jednou to bylo do Turecka, sám jsem se bál jet a nikdo z mých kamarádů jet nemohl (nebo mohl, ale ne se mnou), tak jsem odpověděl na inzerát v rubrice „cestujeme spolu“. Jedno setkání, padli jsme si do oka a jeli spolu. Za celý (skoro) měsíc jsme měli jen jedno menší nedorozumění, takže myslím, že to dopadlo dobře. Moje druhá cesta začla podobně, byly plány, byly peníze, byl čas, ale nebyl nikdo, kdo by se přídal. Ale jen do té doby, než jsem se byl nechat očkovat. Tam, čekajíc v ordinaci, v duchu si opakujíc benegeseritstkou litanii proti strachu, dal jsem se do řeči s jedním klučinou a šup, za tři neděle jsme už spolu seděli v letadle do Thajska. Tentokrat to bylo dokonce úplně bez problémů, tedy pokud nepočítám jedenkrát průjem a desetkrát zácpu – z toho ovšem bylo devět dopravních a ty se nepočítají.

A jak jste na tom vy? Máte někdo opačný zážitek se spolucestovateli? Nechcete nám jej napsat?

Isarno – staňte se na chvilku Keltem

Přijíždíme na Isarno autem, vezu přítelkyni a její kamarádku a mám veliké štěstí, že tam obě už několikrát byly. Bloudíme jen chvilku. Už na osmý pokus nacházíme zkratku, která nám šetří pět set metrů. Krásné slunečné počasí se kousek před Letovicemi mění na skutečně původní bretaňské deštivé a mlžné klima.

Tak jsem konečně poznal tolik kamarády opěvovanou kelstkou vesničku u Letovic. Berte můj zápis z oné akce jako pozvání.


Přijíždíme na Isarno autem, vezu přítelkyni a její kamaradku a mám veliké štěstí, že tam obě už několikrát byly. Bloudíme jen chvilku. Už na osmý pokus nacházíme zkratku, která nám šetří pět set metrů. Krásné slunečné počasí se kousek před Letovicemi mění na skutečně původní bretaňské deštivé a mlžné klima. Padá na mne stesk. Na Isarnu nikdo není. Všichni ostatní jsou u blízké přehrady. Jedeme tedy za nimi. Tentokrat odmítám jet další zkratkou a bloudíme už jen trochu. Přijíždíme právě včas. Na rozbouřené hladině přehrady bojují s vodním živlem dvě posádky statečných Keltů. Blikám dálkovými světly a zběsile mačkám klakson. Moje náhrada majáku je kvalitní a úspěšná a obě posádky v bezpečí přistávají u pobřeží lemovaného rozervanými skalisky. Vysílené a zubožené lidské trosky balíme do deky a odvážíme zpět na Isarno, kde v teple keltské hospody mají ještě šanci na návrat mezi živé.

Isarnu se také věnují přátelé živé historie BACRIE, kde najdete i spoustu pěkných fotografií

Konečně mám šanci si trochu osadu prohlédnout. Jedná se o opuštěný lom, v jehož středu se Isarno buduje. Asi šest funkčních staveb, aréna, brána a hospoda. Všude pobíhají zvířatka. Chci si hrát s kůzlátkem, ale ovce mi důrazně naznačuje, že mám raděj drbat ji. Tak drbu, ale vím, že žádný dlouhodobý vztah z toho nebude. Jen nevím, jak jí to říct. Rozhoduji se náš vztah vyřešit standardním způsobem. Odcházím do hospody. Hospoda je naprosto úžasná. Veliká kruhová místnost s ohništěm uprostřed. Je tu vážně útulno a na ovci zapomínám hned za dveřmi. Asi půl hodiny se bavím s Alešem, barmanem, majitelem, správcem a hlavně nadšencem do toho, co dělá. Celý projekt Isarna je moc zajímavý. Můžete sem přijet jen se pobavit a (p)opít v útulné hospůdce. Můžete si užít některou z mnoha akcí, které tu pořádají různé historické spolky. Můžete se tu vzdělávat, dozvědět se o keltské kůltuře, o které vědí historikové tak málo. Mužete sem přijet a pomáhat stavět keltské stavby. Ať uděláte cokoliv, podpoříte dobrou věc. Vycházím z hospůdky jen nerad a na velké naléhání kamarádů, protože nikdo z nich neumí zapálit oheň. Zapaluji oheň, snažím se, aby moje počínání bylo pokud možno instruktážní. Všichni si poctivě zapisují do deníčků postup. O pár hodin později a několik kilogramů masa v batozích méně otíráme mastné ruce do chleba a odcházíme zpět do tepla vyhřáté hospůdky. Informace o břišních tanečnicích se ukázala jako o břišních tanečnících a zábava tedy mohla začít. Příjemné posezení s přáteli, které jsem už nějaký čas neviděl končí něco po půlnoci bojem o místa ve srubech a chýších. Nejlepší místa zabírají né ti, co přijeli první a dopoledne na Isarnu pracovali, ale ti, kteří přijeli sice poslední, nepracovali, ale jsou pekelně rychlí a zákeřní. Druhý den ráno se už jen balíme, naposled podrbeme zvířata a odjíždíme zpět do svých domovů.

Isarno je parádní tip na výlet pro rozdováděnou mládež se špatnou pletí, pro nerozdováděné vysokoškoláky sedící celé dny u počítačů, pro rodiče s dětmi, kteří ještě nerezignovali na výchovu a vzdělávání potomků, pro akademické historiky s brýlemi a zacuchanými vousy, pro mne, zkrátka pro všechny.

Jedeme na vodu aneb stavy českých řek

Je jaro, povodně pomalu opadly a spousta z vás by jela někam na pěknou jarní vodu. Ponechám stranou otázku vhodného vybavení (minimálně helma a dobrá plovací vesta je bez diskuze) a budu se věnovat tomu, kde získáte informace o stavech vody. Zdá se mi, že je dnes, nejen mezi začátečníky, populární trend „čím víc vody, tím víc adrenalínu“. Nechci nikomu říkat co má a nemá dělat (já jít příkladem ani nemůžu), jen chci říct, abyste zbytečně nepřecenili svoje síly a než vyrazíte, mrkněte na Internet, jak na tom ta voda je.

Je jaro, povodně pomalu opadly a spousta z vás by jela někam na pěknou jarní vodu. Ponechám stranou otázku vhodného vybavení (minimálně helma a dobrá plovací vesta je bez diskuze) a budu se věnovat tomu, kde získáte informace o stavech vody. Zdá se mi, že je dnes, nejen mezi začátečníky, populární trend „čím víc vody, tím víc adrenalínu“. Nechci nikomu říkat co má a nemá dělat (já jít příkladem ani nemůžu), jen chci říct, abyste zbytečně nepřecenili svoje síly a než vyrazíte, mrkněte na následující stránky, jak na tom ta voda je.

Začněte na raft.cz. Dalším zdrojem, který ukazuje grafy stavů řek, je stránka ceske-reky.cz. Grafy využijete hlavně pokud řeku už znáte ale potřebujete vědět, kolik je v ní přesně vody, když ji plánujete třeba při jarním tání. No a pak taky můžete pomocí vyhledávače zkusit stránky půjčoven lodí nebo místních vodáků.

Přeji vám pěkné vodácké zážitky!

Zimní dobrodružství v Česko-saském Švýcarsku

25. prosince jsem se sešel v Pardubicích s kamarádem, aby jsme svátky klidu, míru,
pohody a tradic oslavili naprosto netradičně. Místo užívání si pohodlí domova, cukroví
a čokolády a televizních pohádek jsme si sbalili batohy, teplý oblečení, pár polívek
a paštik, stan a už jsme se vezli směrem do České kamenice. Bylo už celkem pozdě,
když jsme po modré vyrazili směrem na Mezní louku. Co nás vcelku překvapilo bylo,
jak špatně se jde po turistických značkách po tmě. Ztratili jsme se asi po třech
kilometrech (prvních 2,5 vedlo po silnici). Hledat turistickou značku by bylo asi
jako hledat turistickou značku v kupce noci, tak jsme se uložili ke spánku, aby
jsme ověřili (zdaleka ne naposledy) heslo: ráno moudřejší večera.

25. prosince jsem se sešel v Pardubicích s kamarádem, aby jsme svátky klidu, míru, pohody a tradic oslavili naprosto netradičně. Místo užívání si pohodlí domova, cukroví a čokolády a televizních pohádek jsme si sbalili batohy, teplý oblečení, pár polívek a paštik, stan a už jsme se vezli směrem do České kamenice. Bylo už celkem pozdě, když jsme po modré vyrazili směrem na Mezní louku. Co nás vcelku překvapilo bylo, jak špatně se jde po turistických značkách po tmě. Ztratili jsme se asi po třech kilometrech (prvních 2,5 vedlo po silnici). Hledat turistickou značku by bylo asi jako hledat turistickou značku v kupce noci, tak jsme se uložili ke spánku, aby jsme ověřili (zdaleka ne naposledy) heslo: ráno moudřejší večera.

Ráno jsme vstali asi v 9, ohřáli se u ohně, najedli a už (!) v 10 vyrazili. Čekalo nás necelých 7 hodin světla. Našli jsme naši modrou a ta nás bezpečně dovedla do Srbské Kamenice. Tam jsme se s ní až do večera (což v plánu rozhodně nebylo) rozloučili a po silnici jsme se napojili na žlutou, která vedla na Růžovský vrch. Ten se nám do plánů vetřel, když jsme viděli v mapě jeho vrstevnice. Takovou výzvu jsme museli přijmout. Trochu (dost!) nás zaskočilo, jak je ten kopec vlastně vysoký.

Kromě toho kopec byl narozdíl od okolní krajiny pokrytý sněhem, který při výstupu hrál proti nám. Vyčerpaní a poslední síly jsme dali těsně pod vrcholem, kde jsme míjeli skupinu odpoledních turistů, do nového vztyčení hlavy, úsměvů a masky svěžesti. A na vrcholu jsme se zhroutili. Ale vrchol stál za to. Všechny okolní stromy jsou listnáče, takže v létě výhledu brání, ale v zimě… Slunce svítilo a my přes zasněženou hranu sráze viděli hluboko pod námi obrovské a zelené plochy lesů. Mluvili jsme o tom, jak dlouho by se tam dalo asi bloudit. Nebudu vám zapírat, že jsme tam bloudili až do večera, než jsme octli na modré přesně tam, kde jsme ji opustili. Jak se to stalo. Z kopce jsme sestoupili druhou cestou po žluté, odkud jsme chtěli zkratkou přes les dojít zpět na modrou, která sledovala řeku nějakou soutěskou. Zde jsme zjistili nevýhody mapy z roku 1976. Že modrá dnes vede jinudy by ani nevadilo. Jenom jsme se asi neměli spoléhat na lesní cesty značené v mapě. Bloudili jsme, ale nelitujeme toho. Objevili jsme neznámé a neznačené soutěsky a kaňony, které nás vedli neznámo kam. A když nás náš konečně bezpečně správný směr dovedl na už známou velkou lesní křižovatku, přiznali jsme si, že asi nevíme kam jít.

Pak se Růžák objevil přímo před náma a nám se před očima rozsvítil nápis „nepropadejte panice“. My se zorientovali a šťastně (moc i když už v noci) došli na modrou. Nedalo to velkou práci a do půl hodiny jsme se opět zařizovali podle hesla: ráno moudřejší večera.

Druhý den ráno jsme hledali a po chvíli i našli naši starou známou modrou značku. Ta nás dovedla k Dolskému mlýnu. Krása okolí Dolského Mlýna nám nahnala slzy do očí a málem, moč do trenek. Tak jsme byli na měkko. Opravdu nádherné místo. Bohužel, díky nedostatku technického vybavení zůstalo toto místo nezdokumentováno. Prošli jsme Vysokou Lípou na červenou (myslím značku, protože tamnější dopravní situace semafor rozhodně nepotřebuje). Přes Loupežnický hrad na Malou Podepřenou Pravčickou bránu. Odtud jsme si to chtěli zkrátit až na Českou silnici směrem severovýchodním. Podle mapy tam měla být asfaltka a opravdu byla. Nicméně dlouhá jenom tak, aby nás zavedla dostatečně daleko na to, se vracet. Pak zmizela. A setmělo se. Dobrodružství mohlo začít. Tma, mokro, skály a srázy, mapa k ničemu a kompas doma. Lepší dobrodružství jsme si nemohli přát.

Na konec jsme zelenou šťastně našli a na českoněmecké hranici se do růžova vyspali. Předposlední den byl ve znamení dlouhého pochodu. Náš cíl byl jasný. Soví jeskyně. Nebudu Vás unavovat detaily únavného pochodu. V pět hodin jsme unaveni dosedli pod převis u Soví jeskyně. Pak jsme roztopili oheň, jenom tak jsme se do něj koukali a oddávali se každý svým myšlenkám. V deset jsme vlehli pod převis. Že ten převis propouští, jsem zjistil podle pravidelného kap, kap blízko mého pravého ucha a taky na celtě, kterou jsem měl přes sebe. Před tvrtou hodinou ranní koeficient vlhkosti v mém spacáku přesáhl únosnou mez, já odhodil mokrou celtu, rozepl mokrý spacák, ustrojil se a se zkřehlými prsty rozdělal oheň. S prvními plameny se objevil kamarád, který boj s vlhkostí prohrál stejně jako já. První jeho slova byla: „Doufal jsem, že to uděláš“.

Sáňkařská sezóna otevřena

Takže konečně máme sněhu, že bílá je opravdu bílá a černá je opravdu černá. Sáňky se tedy dočkaly toho, kvůli čemu je dávný Mistr Sáňkař vyrobil. Od té doby, podobně jako housle, jen zrají a zrají..

Do Nového roku Vám všem co vás je, přeji za celou redakci pomlázku bohatou na vitamíny a spoustu jitrniček, které svět neviděl :o)

Mrzne až praští

Všechno nasvědčuje tomu, že zima je tu: dal jsem si do bundy čerta, přilétly havrani, na zamrzlé řece je pár kachen, kterým nezavonil včas budík, zemědělcům už nejde vytahnout řepa ani když pomůže poslední myš, ale kde je sníh? Už se nemůžeme dočkat, až budeme prohazovat cesty, až zapadneme autem do závějí nebo až bude bílá krajinka hezky vyzdobená psími podpisy..