administrator – 66. stránka

Brána do Čech

Takto je nazýváno především severočeské město Ústí nad Labem. Ale i v okrese Ústí nad Orlicí takovéto místo existuje a nese dokonce oficiální název – Zemská brána. Leží mezi Kláštercem nad Orlicí a vrchem Čihák.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Zemská brána, to je především státní přírodní rezervace o rozloze 88 hektarů, ale i naučná stezka podél toku Divoké Orlice, která na naše území přitéká právě zde, protože několik kilometrů před tím kopíruje státní hranici s Polskem. Pro lepší orientaci si popíšeme tuto lokalitu právě cestou po naučné stezce proti proudu řeky. Z Klášterce nad Orlicí (toto letovisko nese jméno po ciriackém klášteru Orlíku, jenž tu byl postaven již kolem roku 1260) se vydáme severním směrem (po modré turistické značce) až k okraji rezervace. Cestou míjíme objekty lidové architektury, ovšem naším cílem je především krajinářsky vysoce hodnotné území s jedinečnou modelací reliéfu (skalními výchozy vytvářenými migmatity a ortorulami i balvanitým řečištěm v horní části toku řeky). Setkáme se tu ovšem také s velmi zajímavým hrabošem mokřadním nebo se vzácným rejskem horským. Z květeny tu lze spatřit lokalitu unikátního a vzácného chráněného kamzičníku rakouského.

Asi v jedné třetině od výchozího bodu trasy se nachází mezi okolními vysokými skalisky tzv. „Ledříčkova skála“. Ledříček, to byl podle místních bájí a pověstí jakýsi „Jánošík Orlických hor“. O kousek dále vidíme zase objekty lehkého opevnění, který zde byly vybudovány v rámci komplexního československého pohraničního opevnění před druhou světovou válkou (Panská stráň a Bleskovec). To se již nacházíme přibližně v polovině cesty a před námi je tzv. „Lusthaus“ (místo, kde byl v roce 1806 postaven v empírovém slohu zámeček stejného jmnéna – v březnu 1936 vyhořel a již nebyl nikdy obnoven) a především „Pašerácká lávka“ (název napovídá, k čemu kdysi sloužila). Přes ní se dostaneme na druhý břeh Divoké Orlice. Bohužel, právě v současné době byla tato lávka podle některých informací stržena ve druhé polovině března velkou povodní. To se již ale dostáváme po členitých skaliskách k poslední pozoruhodnosti rezervace – k Zemské bráně. Jedná se sice o poměrně malý kamenný most, ale je vystavěn velmi bytelně.

Nedaleko odtud při státní hranici s Polskem vystavěl hradecký odbor Klubu českých turistů z bývalého mlýna a hostince vlastní turistickou chatu s penzionem, kterou nazval „Hrádeček“ (neplést s prezidentovým Hrádečkem!). Východním směrem, asi 1,5 km odtud, se nachází sportovní a turistické středisko Čihák s empírovou kaplí z roku 1849.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Na návštěvu do obory

Je léto čas výletů ať školních nebo i těch rodinných. A nejezdí se jenom k rybníkům, ale také na hrady a zámky. V dnešní době se stále častěji setkáváme buď přímo v prostorách hradu nebo pod ním se sokolníky. Dnes se tomu říká komerční sokolnictví a v rámci uceleného programu se divák dozví nejen o životě dravých ptáků, ale má je možnost zhlédnout zblízka i když některé vzácné druhy u nás sotva zahlédne. Součástí programu jsou pochopitelně i ukázky letu a lovu dravých ptáků.

V oboře známého Žlebského zámku je vybudován areál, který je přímo určen k této činnosti. Je ve velice pěkném místě obory, malý, ale k této činnosti dostačující. Ptáci mají vybudovaná pěkná stanoviště, která umožňují divákům přiblížit se a prohlédnout si dravce celkem zblízka, ale přitom každý pták si může vybrat z několika možných „špalků“ ať již na sluníčku nebo ve stínu či kryt před deštěm.. V areálu je několik velkých voliér, kde jsme viděli výra velkého, kalouse ušatého a jiné druhy sov, které se pro sokolnictví téměř nepoužívají. Místo pro asi 300 diváků je přímo u plochy na létání. Okolo ní je umístěno i několik naučných skříněk a tabulí. Celý areál působí příjemným dojmem a nepřepadl mi zde onen pocit „cirkusu“.

Mimo to je možno dvakrát denně shlédnout bílé jeleny při krmení v oboře, která těsně sousedí s areálem. Provoz je zde celé léto a vstupné na program cca 45 minut je 25 Kč pro dospělého a 20 Kč pro dítě.

Jeruzalém

Jerušalajim – Místo Míru pro Židy, El Kuds – Svatým pro Araby. Třicet šest válek postihlo Místo míru a více než dvanáctkrát bylo Místo míru zbořeno, aby vždy vyvstalo ještě nádhernější a takové je i dnes. Město ve kterém král Melchizedek přivítal Abraháma, město Davidovo, dobyté babylónským vládcem Nabuchdnezzerem. Je postaven druhý Templ. Přichází Řekové a helenizace života, po nich Římané pokračují ve výstavbě. Herodes se stává králem židovským. Za římského prokurátora Agrippy I. je postavena Západní zeď (Zeď nářků). Za Tita bylo v 70. roce město rozbořeno a stává se křesťanským. Je dobyto Peršany, po nich Araby a stává se svatým místem islámu, s mešitami El-Aqsa a Omarovou. Město dobyli křižáci, aby zakrátko museli opět město vydat do rukou islámu. Jsou postaveny hradby kolem celého města, které se zachovaly dodnes.

Navzdory všem válkám, zabíjení a vypovídání, Židé se ve všech dobách znovu a znovu do Jeruzaléma vraceli. Žádné příkoří nebylo tak velké a silné, jako vůle vrátit se do Jeruzaléma – Místa Míru.

Můj milý příteli, má cesta do Jeruzaléma nebyla jen cestou za poznáním, cestou po stopách oněch kultur, které vytvořily dějiny této země a zanechaly v ní své stopy. Byla to cesta mého návratu do země mých dávných předků.

Nevím, ze kterého kmene pocházeli, jakými cestami se ubírali, když museli tuto zemi opustit. Zda to byli Aškenazi či Sephardi, zda přišli ze Španěl či z východu. Jaký byl jejich vzestup a pád, kolika pogromy byli postiženi, kolikrát se museli vykoupit, aby přežili, jaká ponížení vytrpěli, aniž by jim mohli uniknout. Nezjistím, zda léta pronásledování byla vyvážena roky klidu. Vím pramálo a tak mi nakonec zbývá jediné vědomí, končící v onom hrozném slově HOLOCAUST.

Můj milý příteli, tyto řádky nejsou ale smutnou zpovědí. Co se stalo nelze pozměnit, mé myšlenky se ubírají vpřed a snažím se nesměle a neuměle je zachytit.

A tak mě přivítal Jeruzalém. Splnilo se mi uvidět Místo Míru. Kdo ví, kolika generacím mých předků, snad stovkám, snad tisícům se přání navštívit tuto zem a Západní zeď (nářků) nesplnilo. Odešli před mnoha sty léty, putovali, někde přijati a opět vyhnáni a nesli sebou nesplněný sen.

Tyto úvahy mne doprovázely při cestě úzkými uličkami starého města sevřeného hradbami. Od Jafské brány a nedaleké citadely krále Davida, arménskou čtvrtí s nespočtem krámků. Do židovské čtvrti ke Zdi nářků. Zdálo se mi, že s sebou nesu poselství všech těch, kterým nebylo dopřáno zde stanout, opřít se čelem a dlaní pravé ruky o balvan zdi, která jediná zůstala ze zničeného třetího Templu. Měl jsem pocit, že jsem došel k jednomu z cílů životní pouti a dotykem s kamenem předal ona poselství těch, kterým nebylo dopřáno.

Zde není kam spěchat, nelze pokračovat, přede mnou stojí zeď z kvádrů, které sem dávno zasadily ruce věrných věřících. Kdo ví, proč i Jahve od nich tolikrát odvrátil svou tvář.

Nestojím a nepřemítám zde sám. Muži přichází a odchází. Ti v černých kaftanech , s plstěnými klobouky a dlouhými, zatočenými pejzy, které jim visí podél uší, prodlévají nejdéle. Nevnímají své okolí, s knihou v ruce se kolébají, někteří tiše, někteří hlasitě předčítají hebrejské texty, snad modlitby, kterým nerozumím. Věří v Jehovu a modlí se, aby přišel Mesiáš a znova ustanovil židovský stát. Ten současný, dle nich, není ten pravý, ten neuznávají, neplatí mu daně a neslouží v armádě. Jejich víra je neotřesitelná, náboženství přesně určuje jejich způsob života i černou barvu oděvu. Pozoruji je o šabatu, stojí v hloučcích a hlasitě prozpěvují společné modlitby.

Milý příteli, je to podivné dojít k cíli cesty, kde nečeká žádné ulehčení. Napsal jsem, že jsem předal poselství, ničeho jsem se ale nezbavil. Pozoruji černě oděné chsisty čtoucí si talmud a cítím nejistotu, která mne stále provází. Kořeny vedoucí k víře zůstávají přeťaty, vím, že jsem u „zdi“ pouhým hostem.

Stojím rukou opřen o „zeď“ a za mými zády je město, ve kterém stále soupeří různá vyznání, nahoře stojí mešita, jejíž zlatá kopule je jednou z dominant města. Jakkoli jsou tyto stavby z kamene, vyzařují myšlenky navzájem nesmiřitelné až k smrti. Stojím u „zdi“, u jednoho cíle mé dlouhé cesty a vím, že má cesta není u konce, že budu nadále tápat a stále se ptát, kde je pravda, je-li vůbec jen jedna pravda.

Můj milý příteli, i tato cesta mi připomněla, že jsem poznal mnohé radosti i smutky. Radosti byly mnohé a bohaté, překrývaly mé zádumčivosti a přece, každý z těch několika málo smutků a pochybností je ostnem, který vždy proráží napovrch. A přece i tyto smutky jsou bohatstvím života.

Tentokrát jsem Tě, milý, mladý příteli odsoudil pouze naslouchat. Děkuji Ti, že jsi byl trpělivý a měl pro starého muže pochopení. Slibuji, že se příště polepším

Dne 8. února 1997

Cesta na Suwalki

Suwalská jezera leží v nejsevernější a zárověň
i nejvýchodnější části Polska. Naše cesta vedla nejprve s ČD
do Waršavy…

Suwalská jezera leží v nejsevernější a zárověň i nejvýchodnější části Polska. Naše cesta vedla nejprve s ČD do Waršavy (cena zpáteční jízdenky, která platí dva měsíce je 1010,– Kč) a pak s PKP do města Suwalki (cena 33 Zlotých). Vybavení naší expedice je skoro standartní, pro šest lidí tři nafukovací lodě značky Pálava a ostatní vybavení na desetidenní pobyt v přírodě. Navíc fotoaparáty a dalekohledy. Město Suwalki leží asi 14 km od městečka Starý Forwark, které je přímo na břehu jezera Wigry, začátku naší cesty. Vlak tam nejezdí a tak použijeme autobus (cena jízdenky 2,60 Zl za člověka a 1 Zl za batoh). vzhedem k tomu, že je konec května nefunguje zdejší kemp neboli Stanice vodních sportů. Spíme přímo na břehu jezera a vychutnáváme krásu opraveného a vkusně osvětleného kláštera Wigry, který je na protějším břehu jezera.

Ráno nafukujeme lodě a vyrážíme za slunného dne na jezero. Po prohlídce kláštera, který navštívil v loňském roce papež, se opět vydáváme na vodu a hledáme v rákosí průjezd do řeky Černá Hanča. Protože se podařilo obstarat i rybářský lístek (jeden týden 22 Zl), brzy zastavujeme a je zde první pokus o obstarání večeře. Černá Hanča protéká rovinatou krajinou, má převážně písčné dno. Její hloubka se pohybuje mezi půl metrem a jedním metrem. Občas se najdou i tůně, které jsou hlubší a přímo ideální na koupání. Snažíme se vyhýbat oněm velkým kempům – střediskům vodních sportů a vyhledáváme místa biwakova. Jedno takové místo je přímo v Národním parku Wigry. Je zde upozornění, že je zde možno pobývat pouze dva dny a maximálně 30 osob. Místo je vybaveno jednoduše – ohniště, dřevěný přístřešek se stolem a lavicemi. Pitná voda chybí a ani zde není upozornění, že by někde poblíž byla. Na podobných tábořištích pak spíme po celou cestu plavby po Černé Hanče. Jednou nás ráno navštívil i výběrčí a platíme (2,50 Zl za osobu), ale dověděli jsme se i plno zajímavých věcí, například, že Polsko v této době sužuje sucho, dva měsíce již nepršelo a následkem toho hrozí a jsou časté lesní požáry. mnoho se nám tím vysvětluje, tabulky se zákazem vstupu do lesa a zorané pásy podél lesů. Pro pitnou vodu chodíme do vesnic, většinou to spojíme i z nákupem potravin, ty jsou v cenových relacích podobných jako u nás a někteří z nás ráději okusí něco nového než vozit jídlo z Čech. Pitná voda, kterou dostáváme se nám moc nelíbí, je zakalená, žlutá. Vznikají dohady zda převářet, či nikoliv, vždyť oni jí také pijí. Volíme individuální přístup.

Po třech dnech plutí po krásných meandrech řeky se dostáváme kousek od hranic s Běloruskem a vplouváme na Augustovský kanál. Je to umělý kanál vybudovaný v letech 1823 – 1836, dlouhý 135 km. Nám se nejvíce líbí zdymadla, které zde nazývají šluzy a jsou plně funkční. Za 2,60 Zl vás provezou o několik metrů nahoru nebo dolů, podle toho jak je to momentálně potřeba. V sobotu a neděli chtějí dvojnásobek. Celá záležitost trvá asi 25 minut a je velice příjemná. Skoro u každého zdymadla je i možnost táboření, čehož využíváme. Celý kanál je lemován dřevěnými kůly, které jsou přerušeny pouze na jezerech. Po krásných meandrech řeky jedeme po naprosto rovných úsecích, kde voda stojí. Uměle vytvořené břehy jsou sice porostlé, ale nedovolují rozhled po krajině. Táboříme na soukromém tábořišti a opět se setkáváme s ochotou místních obyvatel. Augustovský kanál je sice dílo velkolepé a zachovalé, ale pro vodáka ani ornitologa nic moc zajímavé. Jsme rádi když vyjedeme opět na jezero. Počasí nám až do této doby přálo, slunečné, bezvětrné na nebi ani mráček.

Poslední den fouká ostrý vítr, který dělá na jezeře vlny s hřebínky. Do toho začíná i poprchávat a protože podle mapy nejsme daleko od cíle naší cesty Augustowa, přirážíme ke břehu a zjišťujeme jak je to daleko na železniční zastávku. Prší, je zima stavíme stany, balíme lodě. Ráno na vlak do Augustova šlapeme asi 2 km. Nakoupit poslední zásoby na cestu a jedeme do Waršavy a odtud domů. Celkem jsme v Polsku byli 8 příjemných dnů.

Ako sa dá cestovat zadarmo taxíkom v Taliansku…

Minulý rok som navštívila ostrov Sicília a priľahlé vulkanické ostrovy Stromboli, Lipary, Panarea a Vulcano, ktoré sú roztrúsené v Thyrénskom mori. Pri ceste späť zo Sicílie, sme sa zastavili aj v Taliansku, v meste Siena. V rámci „free time“ som si išla špeciálne pozrieť mimo hlavnú trasu aj zákutia tohto mesta, aby som bola dôkladne znalá pomerov. Túlala som sa kade tade, nesledujúc stále čas, veď odchod nášho autobusu bol stanovený až na šiestu hodinu večer a tak zaoberať sa problémom na obed koľko je hodín bola hlúposť. Ale stalo sa to, čo by som nikdy nečakala. Ako na potvoru mi práve v Siene moje ruské hodinky prestali „rabótať“. To že „moje časy nerabótajut“, som zistila až dôkladnejším pohľadom na ciferník a priložením mojich „budíkov“ k uchu. Mestom som sa túlala dosť dlho ale ciferník na mojich hodinkách ukazoval iba štyri hodiny, čo sa mi nechcelo veriť že naozaj sú iba štyri, lebo slnko sa pomaly klonilo už k obzoru. Po opýtaní sa na ulici, prosím Vás, koľko je hodín?, som pri počutí odpovede zalapala po dychu. Odpoveď bola pre mňa šokujúca, ba čo strašná a keď som vtedy neskolabovala, tak v budúcnosti už pravdepodobne akékoľvek podobné nástrahy prekonám bez ujmy na mojom zdraví :-). Pri oznámení času, koľko je hodín som zistila, že o 10 minút je odchod nášho autobusu od brány nazývanej Porto Romana a ja som na opačnom konci mesta, (bola som od miesta odchodu nášho autobusu minimálne 1 hodinu rezkým krokom). Čo teraz, dumala som, nič sa nedá robiť, dievča, bude Ťa to túlanie dačo stáť, musíš si zobrať taxík a aj tak neviem, či budeš stíhať. Na dlhé rozmýšľanie nebol čas a preto som zdvihla ruku na prvé taxi čo išlo okolo. Zastavil mi „mafiozo“ a po mojom opýtaní sa, hovoríte anglicky alebo nemecky, taxikár mi najskôr kývol, že áno, ale keď som mu začala vysvetľovať v angline „oč kráčí“, nerozumel mi ani slovo. Pokúsila som sa mu preto svoju požiadavku podať v nemčine, ale úspech sa vôbec nedostavil. Tu už naozaj začalo „prihárať“ a čas uvtekal a …, škoda hovoriť, oblieval ma pot a hoci som osoba scestovaná, bolo mi veru v tú chvíľu hrozne. Ako tomu človeku vysvetliť, čo chcem …, bože ja sa z neho zbláznim … prebiehalo mi neustále mysľou. Zalarmovala som svoje mozgové bunky na plné obrátky a snažila sa ešte pár talianskymi slovami čo ovládam, vysvetliť taxikárovi, že o 10 minút mi odchádza autobus z opačného konca mesta a ak tam nedorazím včas, tak ma celá skupina asi zabije, vrátane šoférov, lebo parkovať pri bráne Porta Romana sa dlho nedá, (je tam zákaz státia … :-)). Po mojej „super taliančine“ sa zdalo, že začína chápať, ale to sa mi len zdalo. Zúfalo som mu ukazovala na tie moje poondiate hodinky, potom som hovorila znova čosi o našom autobuse a tu zrazu z neho vyliezlo jediné slovo: WHERE?, na čo som ja zrevala: Porte Romana, quickly! Odpich jeho auta bol taký rýchly, že som sa ani nestihla pripútať a takmer som predným sklom hneď aj vyletela z neho von. Vodič totiž „prudce“ pribrzdil, lebo zistil, že do protismeru by to asi nešlo … J. Bola to fakt jazda smrti, ani som nevedela, či ideme na sever, či juh, vlastne v tu chvíľu mi to bolo jedno, jediné, čo som chcela bolo prísť včas na miesto činu, teda na miesto odchodu nášho autobusu. Jazda bola teda rýchla, ale aj tak sme meškali cca 5 minút, čo mi nakoniec všetci z autobusu prepáčili. Počas tej divokej jazdy sme sa dokonca stihli aj predstaviť, who is who. Stefano sa snažil počas tejto „fantstickej“ jazdy so mňou „nemnóžko komunikovať“, ale furt len taliansky, z času na čas pridal do svojej taliančiny naučené anglické slovo, ktoré určite nezapadalo do jeho talianskeho monológu, ale hovoril. Tak sme sa dobre porozprávali, on na mňa hovoril taliansky a ja na neho potom slovensky, nemalo zmysel trápiť sa inak J. Išlo nám to obom super, skrátka nemalo to chybu … Sem tam si Stefano povzdychol a povedal: Slovakia: Tuti, Fruti … a ja áno, tak je, tak je, Slovakia je Tuti Fruti, (neviem, čo chcel tým básnik vlastne povedať, ale čo už …, povedal a ja som mu odpovedala, lepšie povedané pritakala). Počas jazdy som sa mu snažila ešte vysvetliť, že mám iba kreditku, resp. marky a že platiť môžem iba nimi, prípadne keď ma v aute počká, zoberiem si na zaplatenie od našincov líry, (tajne som dúfala, že niekto ešte nejaké má ???!). Naša komunikácia bola super, každý si hovoril po svojom. Stefano bol s touto komunikáciou celkom spokojný, ja už menej. Ako sa približoval čas odchodu nášho autobusu, znervóznela som. Stefano to zbadal a zahlásil: smile, smile madam, no mne sa teda smiať nechcelo. Konečne som zbadala bránu Porto Romana a už v diaľke som uvidela aj náš autobus. Hovorím mu ukazujúc dopredu: Hľa, tam je náš autobus, stačí keď ma vyložíte tu, (nechcela som aby celá banda videla, že sa vyvážam v taxíku a ešte k tomu musia na mňa čakať ako na grófku). On však namiesto pribrzdenia, dupol na plyn a vzápätí zastal až tesne pred našim busíkom. Všetci z autobusu vytreštili oči, čo to za „dilina“ sa na nich rúti a uskočili pre istotu bokom. Keď ma vzápätí zbadali vystupovať z auta, ktoré takmer zastavilo na našej Karose, nezmohli sa na slovo. Ja, vystupujúc z auta som sa Stefana spýtala anglicky a vzápätí nemecky, (pre istotu, ak by náhodou porozumel): Koľko platím pane? Stefano mi odpovedal „talianskou zmesou angličtiny“, či čo to bolo, niečo v tom zmysle: To je grátis, kočky zo Slovenska to u mňa majú zadarmo!!!, najmä ak sa niekde zabudnú a zablúdia … :-))! Preto, až raz budete milí čitatelia v Taliansku, v meste Siena a budete sa chcieť zviesť zadarmo taxíkom, pýtajte sa na Stefana … :-)!!, u tohto pána to budete mať na betón zadarmo, (ale iba dámy … 🙂 !).

P.S.: Doteraz mi naši zo zájazdu neveria, že tomu bolo tak, ako to vyššie popisujem, myslia si úplne niečo iné …, ale, čo im budem čo dokazovať, bolo by to aj tak zbytočné … Aby sa mi v budúcnosti na mojich cestách znova nepritrafilo niečo podobné, kúpila som si lepšie hodinky, dúfam, že s nimi nebudem mať také trable ako s tými „Čajkami“ v Taliansku … 🙂

Expedice Křivoklátsko ´99

V pořadí třetí putovní tábor jilemnických R&R (21.8 – 28.8.1999). Tentokrát do okolí Berouna s podtitulem chce-li někdo tam, pomozme mu tam. Aneb, jak lze bezvadně prožít poslední týden prázdnin a poznat kousek rodné hroudy.

Po mnoha dnech příprav, vysedávání nad mapou, sestavování jídelníčku, tvorbě expedičního deníku a všech možných i nemožných starostech jsme se měli (bylo nás 7) v sobotu 21.8 sejít v 4:55 ráno na vlakovém nádraží v Jilemnici. Nestalo se tak, protože ti, kteří spali v klubovně nařídili omylem budíka o hodinu dopředu a ostatní měli napsaný špatný čas odjezdu. Nějakým zázrakem jsme se však šťastně sešli v Matrinicích na nádraží a splečně nasedli do rychlíku Krakonoš směr Praha. Hodnou část cesty jsme si vyprávěli zážitky o tom, kdo jak chytil vlak, obul si špatný boty, běžel z domu na nádraží jen tak do půl těla a podobně. V Praze jsme přestoupili do vlaku na Beroun. V Berouně nás čekalo první nepříjemné překvapení. V informačním centru nám oznámili, že na Točníku a Žebrákru mají v pondělí zavřeno – docela logické, ale díky lenosti jednoho z našich členů, který tam měl týden předem zavolat to byla první a docela velká díra do našeho tak přepečlivě sestaveného itineráře. Po menší rozmíšce se dospělo k rozumnému řešení – pojedeme vlakem do Praskoles a cestu půjdeme obráceně, což se pak ukázalo vzhledem k terénu velmi moudré. Z Praskoles jsme vyrazili po modré směr Žebrák, ze kterého byl díky počasí výhled až nám oči přecházeli. Na hradu Točník, probíhala zrovna nějaká JOJO akce a tak tam bylo mnoho lidí. K vidění je tam toho hodně – hrad, medvědi v příkopu a chatrče našich předků s částí příslušenství, které jsou zbudovány před hradem.

Po vydatné sváče jsme pokračovali dál po žluté přes Hředle na Vraní skálu, kde nás čekal jeden z působivějších zážitků na tomhle puťáku – pohled z Vraní skály na západem slunce ozářenou krajinu lesů. Ani jsme si v tom vytržení neuvědomili, že se pomalu začíná stmívat. Místo na spaní jsme hledali téměř za tmy. Vyskytlo asi po 2 kilometrech na kraji lesa kousek od vesnice Svatá. Udělali jsme si ležení – každý si natáhne mezi dva stromy provaz, přes něj přehodí takzvanou pařníkovku (černá folie 2×2,5m, která má v rozích poutka pro kolíky), vznikne tak jednoduché áčko pro jednoho člověka a batoh, zkrátka pohádka.

Probudili jsme se do krásného nedělního rána nažhaveni na další zážitky, i když nás trochu bolela ramena – dvacet kilo je dvacet kilo. Každý si uvařil snídani, většinou to byla instantní kaše s trochou „mysli“ nebo polévka – snídaně a jídlo přes den má každý svoje, snažíme se cestou dokupovat minimum věcí. Vyrazili jsme tedy po modré směr Hudlice – rodiště Josefa Jungmana. Ještě před vsí je ovšem takzvaná Hudlická skála na kterou jsme také vylezli a užili při tom spoustu legrace, pokochali se pohledem a už někde v dálce spíše tušili než viděli údolí Berounky a Nižbor – tam jsme dnes chtěli dojít. Prošli jsme vsí a neopomněli navštívit rodný domek našeho národního buditele, který je velmi pěkně upravený. Dostalo se nám tam i pěkného výkladu o Jungmanově mládí a životě vůbec. Ten starý pán, co to tam měl na starosti, byl velice ochotný a když viděl, že máme zájem vykládal jednu historku za druhou, některé máme i na diktafonu – zpracujeme při naší rychlosti asi do konce roku 2002. Nabrali jsme zásoby vody v místním pohostinství a pokračovali dál po červené do Nového Jáchymova. Tam nás zastavil jeden vesničan s kortoučem a začal nám vypravovat o zdejším kraji, že tady byly před sto lety povodně, že tu mají pěkný hřbitov což jsme věděli a podobně. Postupně se dostal také k sobě a vyklubal se z něho hlavní projektant JE Temelín, hned bylo o čem povídat. Čas nás tlačil a tak jsme pokračovali. Za vesnicí byl opravdu výše zmiňovaný lesní hřbitov v celé své kráse, ale staré hroby s kříži odlitými ve zdejších bývalých slévárnách jsou zanedbané. Žlutá značka nás pak přes Jezírka dovedla do Nižboru, kde jsme nechali batohy a šli si očíhnout Keltské oppidum. Ti Keltové. Proč stavěli svoje hradiště na takovém kopci? – Než jsme vylezli nahoru, řádně jsme se zapotili. Každý čekal něco opravdu extra, ale neposekanou oplocenou louku určitě nečekal až na ty „lepší“ – vzdělané vyjímky nikdo. Pokochali jsme se alespoň pohledem na Nižbor a okolí. Dolů jsme to vzali takzvaně krosem, nejdříve vedle vleku po sjezdovce a pak lesem, který místy rostl skoro na skále dolů do města. Žízeň nás přímo ubíjela. Doplnili jsme s tekutinami i kalorie v místním pohostinství. Dohodli jsme se kde budeme spát, vzali batohy na ramena a šli kousek nad Nižbor, uvařili na VARu společnou večeři – bramborovou polévku s nudlemi a šli spát.

V pondělí jsme se probudili s úlekem, že nám kácí stromy nad hlavou, lesem se totiž rozléhal jekot motorové pily a ozýval se docela blízko. Byl to ovšem jen planý poplach, tak jsme si udělali snídani a vyrazili do Nižboru. Někdo se podíval do skláren, mimochodem, velice pěkné a určitě to stojí zato. Ostatní měli volno, sraz byl na nádraží, ze kterého se jelo do Zbečna. Tam jsme se měli sejít s dalšími čtyřmi členy expedice, kteří vyjeli dnes brzy ráno. Čekání nám zkrátilo koupání ve studené Berounce. Po šťastném shledání jsme pokračovali na Křivoklát, další perla mezi drahokamy na naší cestě. Troufnul bych si tvrdit, že je to 1:1 s Karlštejnem, někde snad i lepší. Prohlídka se dost protáhla, ale stálo to za ten čas. Křivoklát je jeden z nejzachovalejších hradů v ČR. Nedaleko Křivoklátu je také rezervace Brdatka s velmi pěknou naučnou stezkou. Ta nám nesměla uniknout. I když nás čas tlačil, jako ostatně pořád, rozhodli jsme se ji projít stylem „Japonský turista“ – sebrat co nejvíce informací, zážitků a kvalitních diáků či fotografií. Mimochodem tenhle styl je u části naší družiny velmi oblíben a praktikován i přes občasnou nevoli ostatních. Ti co si prošli celou stezku, došli až dolů k Berounce, podle rady domorodého obyvatelstva nešli stejnou cestou nazpátek, ale vraceli se podle řeky z čehož měli velkou radost. Ostatní na ně zatím čekali. Dohromady jsme pak vyrazili po červené směr Nezebudické skály a kousek od vesnice Velká Buková rozložily v lese tábor, uvařily večeři – rýži se sojovým masem a čínskou omáčkou. Znaveni v klidu ulehli pod širák. To jsme ještě nevěděli, co nás čeká příští dny.

Ráno nás probudilo probleskující sluníčko mezi stromy a příjemný ranní opar. Po snídani jsme se vydali na další cestu. Červená značka nás dál vedla do Nezabudic, cestou se nám ještě naskytl překrásný výhled z Nezabudických skal. V Nezabudicích jsme pak podle doporučení domorodců nabrali vodu z místní studny a pokračovali dál ke zřícenině hradu Týřov, netuše, že si zde nabíráme časovanou bombu. Týřov ovšem leží na druhém břehu Berounky. Abychom si nemuseli zacházet do Skryjí na první most, rozhodli jsme se, že řeku přebrodíme. Při této příležitosti jsme se také vykoupali, užily jsme při tom spoustu srandy, hlavně při jízdě po proudu, proti proudu to pak bylo spíše k pláči – tři kroky dopředu a dva zpět. Co jsme sjeli za minutu dolů, to jsme pak dvacet zdolávali zpátky. Pak jsme se vydali na další cestu, která vedla podél řeky, ale značku nebylo stále možno najít. Museli jsme pokračovat, nic jiného nám totiž nezbývalo. Po chvilce cesty se objevila nenápadná odbočka do prudkého kopce, shodili jsme batohy a hurá nahoru. Výstup byl docela namáhavý, v některých místech i nebezpečný, ale výhled, který se nám potom rozevřel byl nepopsatelný. Vodáci na Berounce byli z té výšky jako mravenci. Postupně nám začalo vrtat hlavou, kde že to vlastně jsme. Omyl se ukázal velice brzy. Řeku se nám podařilo přebrodit příliš brzy a my se nacházeli na Týřovských skalách. Týřov už byl jen kousek cesty dosti obtížným terénem. Zřícenina to je pěkná – není totiž až tak moc zřícená. Čas se nachyloval a my chtěli ještě stihnout návštěvu muzea ve Skryjích což se nám po zběsilém úprku podařilo. Dostali jsme se do spárů správce, který nám asi hodinu vyprávěl o všem co věděl i nevěděl – byl to v dobrém slova smyslu pěkný kecálek a všeználek. Máme ho na diktafonu. Muzeum je zaměřeno na zdejší okolí – geomorfologickou stavbu terénu a nálezy trilobitů. Hlavní část tvoří expozice trilobitoznalce J. Barranda. Ze Skryjí nás modrá značka vedla krásnou krajinou, přes Jezírka s vodopádem kde se nám líbilo, až do Jankovského mlýna nad kterým jsme už za tmy ulehli ke spánku. Na téhle části cesty se vystřídalo úpně všechno – louky, hluboké lesy, potok s opravdovým vodopádem, tůně, skály.

Tentokrát čili v úterý ráno nás probudily hladové žaludky, nevečeřeli jsme. Dohoda zněla – na rozcestí po Týčským vrchem uvaříme. Mezi tím se u jednoho člena začali projevovat příznaky kruté žaludeční nevolnosti se vším co k tomu patří. Na rozcestí jsme přesto došli. Kdo chtěl, mohl zde zůstat a ostatní se vydali na zříceninu Řebřík, která ovšem za moc nestála. Ti co zůstali, uvařili jídlo a starali se o maroda jehož stav se spíš horšil než lepšil, ale museli jsme pokračovat, protože cíl byl jasný – Točník a Žebrák. Skupinka co přijela v pondělí tyto skvosty neviděla. Rozebrali jsme marodův batoh a kromě skupinky, která šla rychle jsme ho po žluté na Vlastce a zelené doprovázeli s častými zastávkami až pod Točník. Nevolnost začala postihovat i jiné členy výpravy, rozhodli jsme se tedy přenocovat kousek od vesnice Žebrák. Nebyla to příliš klidná noc. Nejhorší mělo teprve přijít.

Čtvrtek ráno. Zdravotní potíže silně ovlivnily naše včerejší i dnešní tempo, přesto jsme vlakem přejeli do Karlštejna. Po společné prohlídce hradu jsme se rozdělili na skupinky podle stupně „postižení“. Někdo zůstal na Karlštejně, někdo došel přes vesnici Modřina jen do lomu Velká Amerika a tam se koupal. Ti co na tom byli nejlépe si prohlédli lom Mexiko, zažili částečně nedobrovolnou exkurzi ve vápence. Pak pokračovali až ke Králově studánce a Bubovickým vodopádům, které byly ovšem vyschlé. A velmi je mrzelo, že nedošli do Svatého Jana. Svoji pouť skončili v Srbsku odkud se přesunuli vlakem zpět do Karlštejna. Vyvstala obvyklá otázka, kde budeme spát. Stav expedice byl žalostný, potvrzuje to odjezd čtyřech členů do berounské nemocnice. Ostatní nakonec díky hodnému výpravčímu, který je nechal spát na peróně, zažily nejhorší noc na puťáku – projíždějící nákladní vlaky vytvářely zemětřesení o síle 2 stupňů Richterovy stupnice. Marodi se pak do růžova vyspali na Kopečku nad Berounem.

V pátek ráno byl sraz v Berouně na nádraží. Po dvoudenní intenzivní léčbě Endiformem se zdravotní stav členů expedice pronikavě zlepšil. Odjeli jsme tedy do Popovic, ze kterých nás žlutá značka vedla přes Koukolovu horu ke Koněpruským jeskyním. Cestou jsme viděli také Aksamitovou bránu a velkolom Čertovy schody – pro představu, člověk stojící na dně je velký asi jako přerostlá bakterie. Návštěva Koněpruských jeskyní stojí určitě za to. Nejen že budete zase o něco bohatší o zážitky a vědomosti, ale když se neobléknete, pěkně vymrznete. Počasí se začalo poprvé za celý puťák kazit a v pořádném slejváku jsme došli přes Tobolku a Kodu na nádraží do Srbska, odkud nás vlak převezl nejdříve pro batohy do Berouna a pak do Zadní Třebáně. Se spaním nebyl problém, vrch Políčko nedaleko Zadní Třebáně vše jistil. Někdo ještě uvařil čaj na zapití suchých rohlíků a šlo se do hajan.

Sobota byla pro většinu členů posledním dnem expedice. Ráno odjeli do Berouna a udělali si vlastní program poznamenaný hustým deštěm. Zbylých šest lidí kteří putovali až do neděle se dnes vydalo znovu na Ameriku (většina z nich tam ještě nebyla). Poprchávalo, přesto jsme slezli dolů, vykoupali se v ledové, ale čisté vodě. Někdo si i zaskákal. Po dlohé době jsem zase viděl tolik ráčků najednou. Abychom se nemuseli brodit rozhodli jsme se projít do druhé části lomu chodbou, která ovšem končí komínem, ve kterém je spuštěno ocelové lano (docela drsárna) pršelo a vše se nechutně klouzalo. Stejnou cestou jsme lezli i zpět. Výstup ven z Ameriky byl chvílemi hrou o přežití. Ještě, že jsme měli RSky. Lomy Malá Amerika a Mexiko nám také ukázali svoji krásu i když pršelo a umínili jsme si, že se sem určitě ještě podíváme a trochu to prolezem. Stále pršelo a už za tmy došli do Karlštejna, od tud nás místní lokálka převezla do Zadní Třebáně. Tam si většina z nás dala večeři a skončili jsme opět na osvědčeném Políčku.

V neděli se nám vstávalo velmi špatně. Odchod z tábořiště byl okolo jedenácti hodin. Vlakem jsme se přesunuli do Berouna, kde naší pozornosti neušlo velmi pěkné muzeum na náměstí. Dali nám tam také poslední razítko do Expedičního deníku. V půl čtvrté jsme odjížděli domů a ve vlaku plánovali program na rok 2000.

Příští rok určitě ze Slovenska.

doporučujeme

mapy edice KLUBU ČESKÝCH TURISTŮ 1:50 000: KŘIVOKLÁTSKO A RAKOVNICKO, OKOLÍ PRAHY – západ
jako doplněk je vhodná mapa KARTOGRAFIE PRAHA 1:100 000 – OKOLÍ PRAHY
před cestou je vhodné otočit mapu a podívat se na vypsané informace o jednotlivých místech

Kolem Orlických hor na kole

Po představení dvou okresních měst, na jejichž území se Orlické hory nacházejí, si nyní budeme všímat nejrůznějších oblastí vhodných pro turistiku či jen obyčejný krátkodobý výlet. A protože je dnes velmi vyhledávanou, a proto i nebývalým tempem se rozvíjející složkou turistiky i tzv. cykloturistika, začneme dnes nabídkou pro Orlické hory…

Přirozeným výchozím bodem lze zvolit Žamberk, ležící asi v polovině celé okružní trasy a prakticky (spolu s Jablonném nad Orlicí) v nejnižší nadmořské výšce – cca 400 m n.m. Nejvyšším bodem celé trasy je naopak vrch Šerlich (těsně nad 1000 m n.m.). Okruh je dlouhý necelých 190 km a není problém si jej rozdělit na několik etap, protože se zde nachází nejen množství hotelů a ubytovacích zařízení, ale i nemálo nejrůznějších cyklo servisů.

Faktický popis trasy ze Žamberka směrem na východ:

Klášterec nad Orlicí (pozdně gotický kostel z poloviny 15. století), Pastviny (přehradní nádrž – letovisko s možností vodních sportů, ubytování, stravování), Nekoř (barokní kostel z roku 1698 – maloval zde Al. Kalvoda), Studené, Těchonín, Jablonné nad Orlicí (kdysi název Gablona, na náměstí Ulbrichův roubený dům z roku 1750, původně gotický kostel ze 14. století – dnes v barokním stylu z roku 1725 s rokokovým zařízením, barokní fara z roku 1725, zajímavost – u nádraží ČD lze vidět křídové vrstvy fylitu, tzv. transgrese), Červenovodské sedlo (nedaleko Suchý vrch 995 m n.m. – nejvyšší vrchol východní části Orlických hor), Červená Voda, Hedeč, Červený potok, Dolní a Horní Morava (pod Jelením vrchem – 936 m n.m. – obrátka na jihozápad a později na severozápad podél hranic s Polskem), Králíky (město založeno již ve 12. století jako hornické centrum – stříbro a železo – renesanční kostel z roku 1600, barokní poutní kostel z let 1696 – 1706 – vlastivědné muzeum), Mladkov (na jihovýchod od obce je radioaktivní pramen), Adam (762 m n.m.), Zemská brána (zde Divoká Orlice, tvořící doposud hranici s Polskem, proniká divokými skalami na naše území – velmi zajímavá a podivuhodná přírodní scenérie), Bartošovice v Orlických horách, Neratov (zřícenina velkého barokního poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie – 1723 až 1733), Černá Voda, Orlické Záhoří (lidová architektura), Bedřichovka, Šerlich (z původní osady dnes zbylo jen několik chalup, turistická chata otevřena 14. 9. 1925 Klubem českých turistů), Šerlišský mlýn (výletní místo v údolí říčky Bělé – ve II. světové válce rekreační středisko německých prominentů), Polom (vrch Stenka 752 m n.m.), Olešnice v Orlických horách (asi 600 m n.m. – zpět východním směrem podhůřím Orlických hor), Sedloňov, Deštné v Orlických horách (největší rekreační středisko v Orlických horách, dřevorubecká osada s názvem Dešny se připomíná již v roce 1362, barokní kostel z let 1723 – 1726 – vzácné barokní varhany, pozdně rokokové sousoší z roku 1781), Luisino údolí, Zdobnice, Říčky v Orlických horách (velké zimní lyžařské středisko), Rokytnice v Orlických horách (na náměstí dřevěné domy s podloubím), Kunvald (zde byla v roce 1457 založena Jednota bratrská – pomník Jana Amose Komenského) a konec opět v Žamberku.

Příjemnou jízdu bez nehod a krásné zážitky v Orlických horách – v jednom z nejkrásnějších českých pohoří.

Do Rychnova za Karlem Poláčkem

Druhým okresním městem v oblasti Orlických hor a jejich podhůří je Rychnov nad Kněžnou. Původně to byla obec na obchodní cestě, o které se ví, že byla založena již před rokem 1258…

Druhým okresním městem v oblasti Orlických hor a jejich podhůří je Rychnov nad Kněžnou. Původně to byla obec na obchodní cestě, o které se ví, že byla založena již před rokem 1258. Stejně jako v dalších městech v podhůří, je i v Rychnově rozvinut především textilní průmysl, vycházející z tradic soukenictví ze 13. století. Městem protéká řeka Kněžná, pramenící na Pasekách v Orlických horách.

Ve městě je nemálo kulturně – stavitelských památek jako např.: barokní zámek z let 1676 – 1690 (G. Santini) s obrazárnou (dílo Karla Škréty, brandlovské portréty, obrazy G. Pittoniho, Rottmayerovy, J. J. Hartmanna, Halwachsovy aj.), Pelclovým vlastivědným muzeem (místní rodák 1734 – 1801, první profesor češtiny na Univerzitě Karlově), Muzeem Orlických hor a Podorlicka (expozice řezbářství, sklářství, železářství, textilu a zaniklých řemesel), Orlickou galerií (díla zde působících nebo trvale žijících umělců – O. Nejedlý, J. Slavíček, J. Trampota, V. Sedláček, L. Kubíček, M. Holý, Piskač, Sychra, Hoffmeister, Žufan aj.) a knihovnou (sedmatřicet vzácných prvotisků). Ze třináctého století pochází děkanský kostel, který byl v roce 1690 upraven v barokním stylu a v roce 1893 se uskutečnila jeho celková oprava (dvě plastiky gotických madon z konce 14. století a zbytky nástěnných maleb ze 16. století). Další kostel u zámku, jehož výstavba pro Jednotu českobratrskou spadá do let 1594 až 1602 (stavitel Kryštof Betengl), byl spolu se zámkem barokně přestaven taktéž G. Santinim. Po velkém požáru v roce 1798 byl novogoticky upraven během let 1836 – 1843 architektem Františkem Pavíčkem. Ve zvonici kostela je třetí největší český zvon, vážící sedmdesát (!) metrických centů.

Rychnov nad Kněžnou je navíc jedním z mála měst či obcí Podorlicka, kde se zachovaly původní roubené domky kdysi prosperujících soukeníků (např. dvojdomky „V chaloupkách“). Za shlédnutí také stojí chalupy s mlýnem „Na trávníku“.

Rychnov nad Kněžnou je v povědomí spojován hlavně se jménem spisovatele Karla Poláčka, který se tu v roce 1892 narodil (zemřel 1944). Sem také umístil děj románu „Okresní město“ nebo „Bylo nás pět“. Stejné cti se městu dostalo i od Aloise Jiráska, který jej zvolil za dějiště svého románu „Husitský král“ nebo od J. G. Jarkovského, který Rychnov nad Kněžnou zvolil pro svou studentskou kroniku „Cesta ještě nezarostla“.

Závěrem dnešního příspěvku krátký dovětek – zámek je dnes navrácen původním majitelům. Od konce třicetileté války se jimi stali Libštejnští z Kolowrat a dnešním „pánem“ je Kryštof Kolowrat Krakowsky. Do zámku a zámeckého parku je volný přístup v určených termínech, takže nic nebrání tomu, abyste ho i Vy navštívili. Rychnov nad Kněžnou je sice malým okresním městem, ale pochlubit se rozhodně má čím.

Prosím, přijďte či přijeďte, vždy budete vítáni.

Do Ousti jezdívá se housti…

Své putování začneme v okresním městě Ústí nad Orlicí, ležícím na soutoku dvou řek – Tiché Orlice a Třebovky…

Své putování začneme v okresním městě Ústí nad Orlicí, ležícím na soutoku dvou řek – Tiché Orlice a Třebovky (nezaměňovat s Třebůvkou, protékající okresem svitavským). Řeka Orlice si zaslouží trochu více pozornosti, neboť je to dnes již poslední větší či velká česká řeka, která si zachovala v drtivé většině přírodní meandrové koryto. Díky tomu, že dnes každé město na toku řeky má svou vlastní čističku odpadních vod, je Orlice vhodná i k přírodnímu koupání a v neposlední řadě i k úspěšnému rybaření.

Na náměstí v budově radnice nalezneme Informační centrum Českých drah a městského úřadu, kde lze získat podrobnější informace, ale můžeme si tu zakoupit třeba jízdenku či turistickou mapu. V blízkosti náměstí je i autobusové nádraží.

Do Ústí nad Orlicí se lze dopravit vlakem, autobusem, ale třeba i letecky, neboť je zde ve směru na Letohrad letiště. V letní sezoně pochopitelně můžeme využít také Orlice a připlout ve vlastní kanoi nebo pramici – řeka je prakticky od Letohradu velmi dobře splavná.

Proč onen trochu podivuhodný nadpis tohoto příspěvku? Město je proslulé svou hudební historií, ale i současností. Proslaveno je především svým slavným rodákem – Jaroslavem Kocianem, houslovým virtuosem, na jehož počest se každoročně pořádá Kocianova houslová soutěž mladých talentů. Dalším hudebním velikánem byl i violoncellista Bohuslav Heran. Ve městě je kino, divadlo, malá scéna, kulturní dům a několik výstavních síní. Po stránce sportovní lze využít v současné době renovované koupaliště, rozsáhlý tenisový komplex, kuželkářskou dvoudráhu v Hylvátech, k dispozici jsou i nejrůznější fit-centra a prozatím nekrytá ledová plocha ve sportovním areálu. V zimě je k dispozici lyžařský vlek na samém okraji města.

Nad městem se již několik roků vypíná na Andrlově chlumu telekomunikační věž doplněná těsně pod svým vrcholem rozhlednou, odkud je možno spatřit při vhodném počasí téměř polovinu „Českého království“. Až nebývale hustá síť značených turistických stezek v okolí přímo vybízí k delším či kratším výletům. Pravý ráj pro turisty!

Ubytování pro jednotlivce nebo menší skupiny není problémem (v blízkosti jsou chatové osady Mandl, Klopoty, Amerika – informace v CK a IC), pro početnější výpravy doporučujeme zajištění noclehů telefonicky předem, v některých z ubytovacích zařízení (hotely Praha, Poprad, Avion, Florida, UNO), v penzionu Quatro, na chatě Hvězda na Andrlově chlumu nebo v kolibě Hrádek.

Město Ústí nad Orlicí samo o sobě nabízí nemálo kulturně – stavebních památek, významných krajinných prvků, památných stromů a navíc leží v centru nedávno vyhlášeného přírodního parku „Orlice“.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie, socha Ikara a socha Matky na místním hřbitově, Křížová cesta na Andrlův chlum, socha legionáře, Boží muka, sochy Panny Marie a sv. Václava, sousoší Nejsvětější Trojice, budovy gymnázia, radnice, děkanství a Sboru bratrského, nájemní domy, rodinná vila Hernychových, měšťanský dům a nakonec i železniční zastávka. To všechno jsou kulturně – stavební památky. Mezi významné krajinné prvky patří stráň Bučina nad silnicí Kerhartice – Hrádek, přímo naproti mostu přes Tichou Orlici (roste tu např. árón plamatý, samorostlík klasnatý, pižmovka mošusová, sasanka pryskyřičníkovitá, čarovník alpský, lýkovec jedovatý, kyčelnice cibulkonosá a devítilistá, oman hnidák, lilie zlatohlavá, měsíčnice vytrvalá, prvosenka vyšší a další), dalším prvkem jsou opukové srázy a lesní porosty nad železniční stanicí (pryšec sladký, kostřava lesní a růžolistá, jaterník podléška, oman hnidák, hrachor jarní, vstavač mužský, kokořík mnohokvětý, kopretina chocholičnatá, pětiprstka horská, strdivka sedmihradská, hořečka brvitá, čistec přímý a jiné). Dalším z krajinných prvků je překrásné Údolí sejfů v zářezu mezi Vadětínem a Černovírem (vzrostlá olšina s velmi bohatým výskytem bledule jarní), stráň nad silnicí mezi Oldřichovicemi a Černovírem (dubohabřina se vzácnou květenou – hrachor jarní, lilie zlatohlavá, zimolez pýřitý, pryskyřník kosmatý, prvosenka vyšší, chřastavec křovištní, podbílek šupinatý, kokořík vonný, árón plamatý, ptačinec velkokvětý a jiné) a konečně opuštěný lom „Opučák“ na drobivé vápenité slínovce na okraji lesa jižního svahu Andrlova chlumu (výskyt vzácných druhů teplomilné a vápnomilné květeny – pcháč bezlodyžný, hořeček brvitý, pupava obecná, ostřice jarní, dobromysl obecná a jiné).

Mezi chráněné památné stromy patří 17,5 metrů vysoký javor babyka na podměstí s obvodem kmene 480 cm a stáří 100 let. Dále 120 let starý buk lesní červenolistý na Náměstí svobody s obvodem kmene 280 cm při výšce 13 metrů. V okrajové části města Knapovec jsou celkem tři lípy malolisté, jedna je stará 200 let s obvodem 410 cm a výškou 26 metrů a zbylé dvě ve stáří dokonce 300 let s obvodem kmene 480 a 850 cm a výškou 24 a 26 metrů.

V příštím pokračování se podíváme k sousedům – do druhého okresního města Rychnov nad Kněžnou.

Hrady Žebrák a Točník

Jedno nejznámějších ojediněle dochovaných dvojhradí v zemích českých na historické Norimberské stezce asi 20km jihozápadně od Berouna…

jedno nejznámějších ojediněle dochovaných dvojhradí v zemích českých

Hrad Žebrák si na jižním okraji lesního masivu přemyslovského loveckého hvozdu na konci 13. století postavili příslušníci mocného rodu Buziců. V polovině 14.století se stal královským majetkem. Sídlil zde Jan Jindřich bratr Karla IV. Nejvýznamější etapu vývoje hradu představovala vláda Václava IV, syna Karla IV, který jej podstatně rozšířil. Václav, velký český „nádherymil“, se nespokojil se starým hradem a nechal si postavit nádherný a architektonicky velmi zdařilý hrad Točník o němž jsou první zmínky z roku 1398. Tak praví odborné prameny

Kde hrady leží?

Na historické Norimberské stezce asi 20km jihozápadně od Berouna.

Jak se k hradům dostanete?

Vlakem do stanice Praskolesy a pak pěkně pěšky po modré turistické značce přes obec Chustina a městečko Žebrák až k úpatí hřebenu, na kterém výsostně trůní hrad Točník a o něco níže hrad Žebrák, cca 4.5km. Automobilem přímo do městečka Žebrák cca 1.5km příjemné procházky nebo přímo do vesnice Točník. Odkud to je již co by kamenem dohodil k Žebráku a o kousek kousek dál na Točník.

Co uvidíte?

Již z dálky nezaměnitelnou siluetu zříceniny hradu Žebrák, rekonstruovanou hladomornu, naskytne se vám z jeho hlavní věže překrásný výhled nejen do okolí, ale i na sousední Točník. Zde se již zdržíte asi déle. Když přejdete hradní příkop, ve kterém se líně procházejí dva medvědi brtníci – Babeta a Jarda, zaplatíte vstup třeba i s průvodcem, tak je to skvělé místo na fantazírování o tom, jak to tu asi vypadalo několik století nazpět. Část hradu je zrekonstruovaná.

Co vás může překvapit?

V pondělí mají zavřeno, ostatně jako na většině hradů a zámků. Poměrně velké stoupání od Žebráku na Točník. Kouzlo nečekaného.