Jeruzalém

0
512

Jerušalajim – Místo Míru pro Židy, El Kuds – Svatým pro Araby. Třicet šest válek postihlo Místo míru a více než dvanáctkrát bylo Místo míru zbořeno, aby vždy vyvstalo ještě nádhernější a takové je i dnes. Město ve kterém král Melchizedek přivítal Abraháma, město Davidovo, dobyté babylónským vládcem Nabuchdnezzerem. Je postaven druhý Templ. Přichází Řekové a helenizace života, po nich Římané pokračují ve výstavbě. Herodes se stává králem židovským. Za římského prokurátora Agrippy I. je postavena Západní zeď (Zeď nářků). Za Tita bylo v 70. roce město rozbořeno a stává se křesťanským. Je dobyto Peršany, po nich Araby a stává se svatým místem islámu, s mešitami El-Aqsa a Omarovou. Město dobyli křižáci, aby zakrátko museli opět město vydat do rukou islámu. Jsou postaveny hradby kolem celého města, které se zachovaly dodnes.

Navzdory všem válkám, zabíjení a vypovídání, Židé se ve všech dobách znovu a znovu do Jeruzaléma vraceli. Žádné příkoří nebylo tak velké a silné, jako vůle vrátit se do Jeruzaléma – Místa Míru.

Můj milý příteli, má cesta do Jeruzaléma nebyla jen cestou za poznáním, cestou po stopách oněch kultur, které vytvořily dějiny této země a zanechaly v ní své stopy. Byla to cesta mého návratu do země mých dávných předků.

Nevím, ze kterého kmene pocházeli, jakými cestami se ubírali, když museli tuto zemi opustit. Zda to byli Aškenazi či Sephardi, zda přišli ze Španěl či z východu. Jaký byl jejich vzestup a pád, kolika pogromy byli postiženi, kolikrát se museli vykoupit, aby přežili, jaká ponížení vytrpěli, aniž by jim mohli uniknout. Nezjistím, zda léta pronásledování byla vyvážena roky klidu. Vím pramálo a tak mi nakonec zbývá jediné vědomí, končící v onom hrozném slově HOLOCAUST.

Můj milý příteli, tyto řádky nejsou ale smutnou zpovědí. Co se stalo nelze pozměnit, mé myšlenky se ubírají vpřed a snažím se nesměle a neuměle je zachytit.

A tak mě přivítal Jeruzalém. Splnilo se mi uvidět Místo Míru. Kdo ví, kolika generacím mých předků, snad stovkám, snad tisícům se přání navštívit tuto zem a Západní zeď (nářků) nesplnilo. Odešli před mnoha sty léty, putovali, někde přijati a opět vyhnáni a nesli sebou nesplněný sen.

Tyto úvahy mne doprovázely při cestě úzkými uličkami starého města sevřeného hradbami. Od Jafské brány a nedaleké citadely krále Davida, arménskou čtvrtí s nespočtem krámků. Do židovské čtvrti ke Zdi nářků. Zdálo se mi, že s sebou nesu poselství všech těch, kterým nebylo dopřáno zde stanout, opřít se čelem a dlaní pravé ruky o balvan zdi, která jediná zůstala ze zničeného třetího Templu. Měl jsem pocit, že jsem došel k jednomu z cílů životní pouti a dotykem s kamenem předal ona poselství těch, kterým nebylo dopřáno.

Zde není kam spěchat, nelze pokračovat, přede mnou stojí zeď z kvádrů, které sem dávno zasadily ruce věrných věřících. Kdo ví, proč i Jahve od nich tolikrát odvrátil svou tvář.

Nestojím a nepřemítám zde sám. Muži přichází a odchází. Ti v černých kaftanech , s plstěnými klobouky a dlouhými, zatočenými pejzy, které jim visí podél uší, prodlévají nejdéle. Nevnímají své okolí, s knihou v ruce se kolébají, někteří tiše, někteří hlasitě předčítají hebrejské texty, snad modlitby, kterým nerozumím. Věří v Jehovu a modlí se, aby přišel Mesiáš a znova ustanovil židovský stát. Ten současný, dle nich, není ten pravý, ten neuznávají, neplatí mu daně a neslouží v armádě. Jejich víra je neotřesitelná, náboženství přesně určuje jejich způsob života i černou barvu oděvu. Pozoruji je o šabatu, stojí v hloučcích a hlasitě prozpěvují společné modlitby.

Milý příteli, je to podivné dojít k cíli cesty, kde nečeká žádné ulehčení. Napsal jsem, že jsem předal poselství, ničeho jsem se ale nezbavil. Pozoruji černě oděné chsisty čtoucí si talmud a cítím nejistotu, která mne stále provází. Kořeny vedoucí k víře zůstávají přeťaty, vím, že jsem u „zdi“ pouhým hostem.

Stojím rukou opřen o „zeď“ a za mými zády je město, ve kterém stále soupeří různá vyznání, nahoře stojí mešita, jejíž zlatá kopule je jednou z dominant města. Jakkoli jsou tyto stavby z kamene, vyzařují myšlenky navzájem nesmiřitelné až k smrti. Stojím u „zdi“, u jednoho cíle mé dlouhé cesty a vím, že má cesta není u konce, že budu nadále tápat a stále se ptát, kde je pravda, je-li vůbec jen jedna pravda.

Můj milý příteli, i tato cesta mi připomněla, že jsem poznal mnohé radosti i smutky. Radosti byly mnohé a bohaté, překrývaly mé zádumčivosti a přece, každý z těch několika málo smutků a pochybností je ostnem, který vždy proráží napovrch. A přece i tyto smutky jsou bohatstvím života.

Tentokrát jsem Tě, milý, mladý příteli odsoudil pouze naslouchat. Děkuji Ti, že jsi byl trpělivý a měl pro starého muže pochopení. Slibuji, že se příště polepším

Dne 8. února 1997

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno