Před více než šedesáti léty vydal se mladý, třiadvacetiletý, rakouský horolezec, Herbert Tichý na motocyklu do Indie a Himaláje. Na zpáteční cestě odbočil v Delhi k horám, překročil hranice Tibetu a s poutníky a mnichy z tibetských klášterů putoval kolem sídel bohů, posvátných hor Kailas a Gurla Mandata. Neměřil sice jako poutníci a mniši déle než měsíc cestu kolem těchto posvátných, věčně bílých vrcholů, délkou svého těla, do Himaláje ho přivedla láska k horám.

Tisíce modlitebních mlýnků se denně otáčí v rukách věřících a vysílají nespočitatelné množství této modlitby na důkaz víry a pokory věrných buddhistů. Rty šeptají Óm, mani padmé, húm, tu nejkratší modlitbu, rty nejen mnichů, ale i těch věřících, kterým osud nedopřál příliš hmotné přízně. Óm, mani padmé, húm vytesaly ruce věřících do kamenných desek a balvanů při cestách, po kterých putují vesničané, poutníci i lidé z dalekých zemí.

Slunný den a mrazivý vítr mne provázely po břehu řeky. Bylo ještě málo mrazivých nocí, které by strhly listí ze stromů. Jen ty nejcitlivější jsou již holé a kreslí své kontury kmenů a větví, jak ostré perokresby, na modré, bezmračné nebe. Některé olše jsou ještě zelené, jiné nažloutlé, ale listí je již povadlé, dech prvých nočních mrazíků je pomačkal a zviklal jejich sepětí s větvemi tak, že závany větru s nimi zalomcují, ty slabší odtrhnou a vanou je pod nohy putujícího, či padají na pomalu tekoucí hladinu řeky.

Pro dnešní putování nepotřebujeme, můj milý příteli, bezmračné nebe ani sluneční jas. Naopak je vítaný pošmourný den, kdy slunce sice zazáří, ale nezahřeje a častěji zmizí za mraky. Je to čas žloutnoucího listí, padajícího na zem a na vodní hladiny. Zvu Tě, můj milý příteli, na toulku v této roční době. Chtěl bych Ti nechat nahlédnout do podivuhodné říše odlesků, která žije tiše a téměř nepozorovaně vedle nás.

Milí příteli, již delší dobu mne trápí myšlenka, přicházející jakoby z jiného světa. Jakési poselství, vybízející mne oživit na okamžik ty, kteří nás již opustily. Snad je to způsobeno i tím, že mám stále před očima černou, kovovou skřínku, které se někteří oni dávní před léty dotýkali a cosi z nich na oné skřínce ulpělo. Snad proto, že byla darována z lásky a ještě z ní toto poselství nevyprchalo.

Opět se, můj milý příteli, vracím k bengálskému básníkovi Rabíndranáth Tagoremu. Byl pro mne před šedesáti léty velkým, literárním objevem. Ne jako významný spisovatel. Upoutala mne jeho milostná poezie, ve které jsem hledal odlesk vlastních pocitů, nálad, tužeb, vyjádření skrytých myšlenek, které jsem sám neuměl formulovat.

Po židovském a křesťanském je ještě třetí Jeruzalém, muslimský. Pro vyznavače islámu je Jeruzalém po Mekkce a Medině třetím nejsvětějším místem na zemi. Zde, ze skály na hoře vystoupil Mohammad na nebesa a vrátil se do Mekky.

Znáš, milý příteli, ten pochmurný, podzimní čas. Ne ten, ve kterém padá barevné listí a vodní plochy kaluží a toků jsou plné odlesků. Ten, podzimní čas, kdy olověné nebe padá svojí tíhou na duši, kdy země je vlhká a poutá k sobě již hnědé listí a prudký vítr se zakusuje do tváře zvěstujíc, že je předvojem mrazivějších následovníků. Je to čas, kdy jen zoufalec bloudí venku a vymývá v nečase své chmury myšlenek. Je to vskutku čas pochmurný jako rekviem. Zahání každého z úkrytu, závětří, mezi čtyři stěny.