Autor: administrator

Před více než šedesáti léty vydal se mladý, třiadvacetiletý, rakouský horolezec, Herbert Tichý na motocyklu do Indie a Himaláje. Na zpáteční cestě odbočil v Delhi k horám, překročil hranice Tibetu a s poutníky a mnichy z tibetských klášterů putoval kolem sídel bohů, posvátných hor Kailas a Gurla Mandata. Neměřil sice jako poutníci a mniši déle než měsíc cestu kolem těchto posvátných, věčně bílých vrcholů, délkou svého těla, do Himaláje ho přivedla láska k horám.

Ještě dříve, téměř třicet let před ním, se dostal do oněch míst slavný cestovatel Sven Hedin. Také on miloval hory, byl neméně okouzlen krajinou posvátných hor a jezerem Mansarovar, které přirovnal k posvátnému Genezaratskému jezeru (Tiberias) v Izraeli.

Oba milovali hory, přitahovaly je svým kouzlem a k oběma nebyl osud jen milostivý. Herbert Tichý, odvážný cestovatel a horolezec zaplatil za svoji velkou lásku k horám posledními články prstů na obou rukách. Omrzly a musely mu být amputovány. Setkal jsem se s ním v Praze, kde mi po přednášce večer, dne 26. 2. 1958 podepsal zmrzačenou rukou svoji knihu Zum heiligsten Berg der Welt – K nejsvětější hoře světa.

Sven Hedin, jeden z největších cestovatelů ze začátku tohoto století a znalec Asie, přes všechno úsilí a ke svému velkému zklamání, nesměl překonat horská sedla a vkročit do posvátné Lhasy.

Oba, Sven Hedin a Herbert Tichý byli jedněmi z těch, kteří v mých představách a nesplnitelných snech zaseli sémě lásky k horám a touhy po dalekých obzorech. Mnohé zůstalo snem, svět se po druhé světové válce změnil a vydat se na cestu do Indie na motocyklu nepřicházelo v úvahu.

Ptáš se mne, můj mladý příteli, co s těmito vzpomínkami na to, na čem již čas navršil příliš mnoho prachu zapomnění.

Máš pravdu, asi málokdo se dnes vzpomene. Také papír za více než šedesát let v knize zežloutl. Dlouhá léta zůstala i kniha Herberta Tichého v knihovně nepovšimnuta a přece v hloubi vzpomínek nezapomenutá. A v těchto dnech ožila a zrodilo se z ní pokračování. Nezrodilo se však nic nového, nic neznámého. Ani má láska k horám, ani mé velké sny nejsou mojí výsadou. Slézt tatranskou stěnu bylo potěšením, ke vzdáleným velehorským štítům jsem shlížel s obdivem a úctou. Nemusel jsem se na mých cestách do hor a k horám vydávat v nadměrná nebezpečí, rizika mých výstupů nepřekračovala přijatelnou mez.

Ani dnes můj obdiv a má láska neslábne a nezevšedněla. Nedostupné vrcholy sice pro mne nejsou a nebyly sídlem bohů, nejsou již ani výzvou k pokusu o výstup. Mám za sebou příliš dlouhou životní cestu, která mé síly odčerpávala. Nezměnil se ale můj obdiv, nezmenšila se radost z možnosti postát a zahledět se na stěnu rozrytou žleby a žebry, pokrytou sněhem a ledem, či sledovat křivku hřebenu stoupajícího k vrcholu a klesajícího do sedla.

Nevím jaké mají buddhističtí mniši představy o božstvech, sídlících na těchto jejich Olympech. Zda jsou to božstva milostivá či hrozivá. Nevím jakou milost si vyprošují poutníci za útrapy a strasti s touto poutí spojené, když jejich všední život je neustálý boj za přežití bez hladu a nemoci.

Nevím kolik poutníků obchází nyní himálajské, věčně bílé velehory Kailas a Gurla Mandata. V Tibetu vládne krutá a nenávistná moc, kláštery jsou v troskách a mniši zdecimováni. Jiní poutníci dnes jezdí do Himálají a putují kolem Annapurny, nikoli z úcty k bohům.

Můj mladý příteli, vedu Tě oklikou k mému cíli. Neboť já jsem se ještě nezastavil, stále putuji k dalekým cílům a k jednomu jsem letos doputoval. Nebyl to cíl zcela neznámý. Několikrát jsem se na našich cestách po Aljašce přiblížil k Wrangellově pohoří. Jeho čtyřtisícovky, věčně pokryté ledem a sněhem nám občas splynuly s oblaky, jindy zazářily růžově ve světle zapadajícího slunce. Zlákaly mne, vstoupily mezi mé žádoucí cíle a čekaly až nadejde chvíle a možnost se k nim přiblížit.

Do nitra těchto hor nevedou žádné silnice, jen dvě prašné cesty a pak již jen stezky, po kterých putují i medvědi, nebo se lze vydat k horám po ledovcích. A tak jsem se jednoho dne roku 1997 mohl vydat úzkou stezkou za svým cílem k bílé hoře a sedlu, ze kterého se ledovec pode mnou stáčel do údolí. Jíti sám, obklopen tichem, občas rušeným jen uvolněným kamenem, který se kdesi dole skulil k ledovci. Bylo mi potěšením zdáli očima sledovat a hledat možnou cestu výstupu ve stěnách. Každá z hor a stěn má jiný tvar, obrys a kouzlo, tak jako jiná je každá z našich lásek. To byly ony vzácné chvíle, za kterými putuji přes oceány a kontinenty, za možností zastavit se a pohledět tam, kde se čas počítá na tisíciletí.

Došel jsem až tak daleko, kde bílé vrcholy nesplývaly s oblaky, ale ostře se rýsovaly proti modré obloze. A tak jako tibetský poutník nepociťoval jsem touhu stanout na vrcholu, na kterém pro někoho sídlí bohové. Vzdal jsem z dálky dík, že jsem opět mohl doputovat až tam, kam mne má touha vábila.

Lze obtížně rozhodnout, kterému pohledu na horskou scenerii by se mělo dostat přednosti. Pohledu na ještě vzdálený vrchol. Kdy celý majestát hory lze přehlédnout v jeho mohutnosti, nebo vítěznému pohledu z vrcholu, pohledu do dáli na hřebeny a vrcholy celého horstva, pohledu, který je odměnou za námahu výstupu. Kdo by se odvážil rozhodnout, co je víc, zda pouť kolem posvátné hory pro tibetského poutníka, nebo pro horolezce obtížný, až na hranice lidských sil vyčerpávající výstup na vrchol.

Můj milý příteli, domnívám se, že je nutné jediné, neustále jít, pokračovat po cestě k dalekým a vysněným cílům. Zastavit se by znamenalo ocitnout se na konci cesty. Pak by již nebylo nic, byl by konec snům, zmizelo by rozechvění z očekávaného, onoho tajemství, které očekává každého poutníka, skryté za ohbím cesty. Budiž tedy vzdána chvála snům a věčné touze.

Dne 13. září 1997

Óm, mani padmé, húm – po staletí pronášená modlitba, denně je odváta z nesčetných proužků látek, zdobících na tyčích obydlí Tibeťanů, rozvěšených na keřích a kolem chrámů, klášterů a stup.

Tisíce modlitebních mlýnků se denně otáčí v rukách věřících a vysílají nespočitatelné množství této modlitby na důkaz víry a pokory věrných buddhistů. Rty šeptají Óm, mani padmé, húm, tu nejkratší modlitbu, rty nejen mnichů, ale i těch věřících, kterým osud nedopřál příliš hmotné přízně. Óm, mani padmé, húm vytesaly ruce věřících do kamenných desek a balvanů při cestách, po kterých putují vesničané, poutníci i lidé z dalekých zemí.

Pod Potalou ve Lhase kameníci nepřetržitě, tak jak je to naučili jejich předchůdci, mniši i otcové, tesají do kamenných desek a destiček modlitby a nesčetněkrát i tato posvátná slova. Poutníci putující zdaleka do Lhasy, sídla jejich nejvyššího představitele Dalaj Lamy, nuceného žít v exilu, zakupují tyto kamenné modlitby a budují z nich na úpatí Potaly pyramidy darů.

Ruce věřících roztáčí dlouhé řady modlitebních mlýnů. Lemující posvátné stupy s ostatky lamů. Roztáčí pravou rukou obří mlýny u vchodů do templů i menší kovové, na jejichž povrchu je do žlutého kovu vytepáno a uvnitř na pruzích papíru mnohokráte opakováno Óm, mani padmé, húm – Ó klenote na lotosu, húm. Každým otočením jsou tato slova vysílána, nesčetněkrát opakována, věčná ve své prostotě.

Od templů zaznívají zvony a zvonky, každý věřící, muž i žena, mniši i novici neminou zvon, aniž by jeho zazněním nevyjádřili svoji víru a naději. Modlitby, zvuky zvonů, naděje v jejich zvucích skrytá má nejen posílit naději věřících, ale i otřást svědomím světa. Měly by připomenout přes milion lidských obětí, tisíce zbořených a vyloupených klášterů a templů, zotročení okupovaného Tibetu, exil Dalaj Lamy, uvěznění nejmladšího politického vězně, devítiletého XI. Panšen Lamu a jeho rodiny, jehož tradiční sídlo Tašilhinpo z 15. stol. je v troskách a většina jeho 6 000 mnichů postřílena. Modlitby, holé ruce a mnišský háv byly slabou obranou.

Na každém zvonu a zvonku jsou ulitá posvátná slova a jejich zvukem symbolicky rozeznívají prostor, připomínající všem, jaká myšlenka letí s každým úderem. Zvoní do dály jako věčné poselství Buddhy, aby bylo naplňováno jeho učení, zmírnit utrpení lidu.

Óm, mani padmé, húm šeptají věřící před sochami buddhů a jeho následovníků, totéž a opět opakují ticíce poutníků, kteří se pachtili desítky dnů přes hory, aby se mohli na kamenných deskách, před nejposvátnějším buddhistickým chrámem Ouglaghang ve Lhase, dotknout čelem země, povstat, opět se uklonit, pokleknout a položit a toto opakovat mnohokrát, bez ohledu na únavu.

Setkal jsem se v Indii s Tibeťany, přivezl jsem si z daleké země tibetský zvon a na něm je také ulito Óm, mani padmé, húm. Jeho čistý, jasný zvuk mně připomíná krásy bhútánského templu, zářivé barvy dřevěných trámů a stěn. Připomíná mi pozlaceného Buddhu v Sarnáthu nedaleko Varanasi, kde Buddha došel poznání. Přivezl jsem si z oné cesty do daleké země mnoho vzpomínek, obdivoval jsem díla lidských rukou, ale ani neuzavřel své srdce nad utrpením tibetského lidu doma i v exilu.

Dne 26. května 1998

Milý příteli, je neuvěřitelné, že uplynul téměř celý rok od doby, kdy jsem Tě pozval na návštěvu mých odlesků.

Dnes jsem se za nimi vydal opět a povím Ti, co jsem uviděl.

Slunný den a mrazivý vítr mne provázely po břehu řeky. Bylo ještě málo mrazivých nocí, které by strhly listí ze stromů. Jen ty nejcitlivější jsou již holé a kreslí své kontury kmenů a větví, jak ostré perokresby, na modré, bezmračné nebe. Některé olše jsou ještě zelené, jiné nažloutlé, ale listí je již povadlé, dech prvých nočních mrazíků je pomačkal a zviklal jejich sepětí s větvemi tak, že závany větru s nimi zalomcují, ty slabší odtrhnou a vanou je pod nohy putujícího, či padají na pomalu tekoucí hladinu řeky. Ta přijímá do své náruče vše, co víří a poletuje nad vodou. Každý list, malý i velký, javorový i ty z vysokých topolů mění své poslání. Všechny se změnily v bárky bez plachet, závany větru jimi pohybují, točí, sráží s jinými, jako by navzájem spolu bojovaly. Jsou ale odsouzeny podléhat větru i pozvolnému toku, který je odnáší do neodvolatelné zkázy na jezu velké řeky.

Zde jsou ještě laskány slunečními paprsky, celé vodní plochy se zlatě rozzáří tam, kde se odlesk slunce rozběhne po hladině, až oslepí zrak poutníka. Ten ale hledá cosi jiného, jeho zrak neklouže jen po hladině s bárkami listí. On hledá svoji říši po povrchem vod.

Říše odlesků, o něco temnější a tajemnější se jeho zraku otvírá v té chladné, vodní říši. Na břehu a pod hladinou totéž, jen vymknuté zákonům přírody. Padající list stoupá v té říši odlesků vzhůru k hladině, aby se oba setkali v jediném okamžiku na povrchu řeky. Je to podivná hra, vše dvakrát, jeden a tentýž pohyb, jednou z větve k hladině a z hloubi vody tamtéž. Kouzelná hra o tíži bez tíže.

Pozvolna jdu proti proudu řeky, mnohokrát jsem tudy prošel před dávnými léty s rozechvěním. Putuji tak i proti toku času, proti proudu vzpomínek nesdílených. Odlesky tenkrát ještě nevkročily do mých očí a hlavou vířily myšlenky pošetilé…

Dole pod cestou je hladina jezírka zamrzlá, vítr prohání listí po ledu jak malé závodní vozíky. Odlesky zůstaly uvězněny pod ledem a budou se ukládat k zimnímu spánku. Jaro je probudí a pak mne opět přilákají k toulce po břehu.

Jdu zvolna, sám, nepotkávám nikoho, kdo by se zahleděl pod hladinu. Snad ani nikdo nechce vidět odlesky, tu tajemnou říši, kterou miluji. Přijímám její poselství klidu, míru a pohody, vděčen za to, že se otevírá mým pohledům i myšlenkám.

Milý příteli, nepozval jsem Tě abys mne doprovázel, toužil jsem býti sám a mé povídání Ti posílám s nadějí, že mu budeš ochoten naslouchat.

Dne 4. listopadu 1997

Jezero leží v temně modrém světle
A v jezeře – ten zázrak! – na hlavě
si stojí sloupky bílé, zelené:
společnost vzácná stojí na hlavě,
na hlavě pije, píše na hlavě,
na hlavě plují plachty šatů jim,
na hlavě stojím tam i já, Li Po,
a z porculánu malý pavilón.

Pavilón z porculánu
Li Po (701 – 762)
Zpěvy staré Činy – přebásnil
Boh. Mathesius

Pro dnešní putování nepotřebujeme, můj milý příteli, bezmračné nebe ani sluneční jas. Naopak je vítaný pošmourný den, kdy slunce sice zazáří, ale nezahřeje a častěji zmizí za mraky. Je to čas žloutnoucího listí, padajícího na zem a na vodní hladiny. Zvu Tě, můj milý příteli, na toulku v této roční době. Chtěl bych Tě nechat nahlédnout do podivuhodné říše odlesků, která žije tiše a téměř nepozorovaně vedle nás.

Neobávej se, nebudeš muset odpovídat na všetečné otázky. Budu Ti pouze vyprávět o podivném světě, někdy ponořeném hluboko a jindy plovoucím po povrchu vod. Než se ale vydáme na společnou toulku, povím Ti jednu vzpomínku.

Byl slunečný, podzimní den. Na východní frontě zuřily boje a německá města byla zničena nálety. Starobylé garnisoní město Postupim a nedaleké zámky Sans Souci byly ještě nepoškozené. Toulal jsem se městem, protkaným říčními kanály. A tam jsem opět spatřil onu tajemnou říši odlesků. Téměř stojatá voda kanálu vytvořila iluzi světla se světem zcela neskutečným a přece téměř na dosah ruky. Zůstal jsem stát a opřen o kovové zábradlí jsem ve vodní hladině spatřil ponořené koruny stromů, jejichž holé větve byly ozdobeny žlutým listím spadaným na vodní hladinu. Mezi korunami se občas jako stín mihnul odlesk přelétajícího ptáka. Domy ponořené do hladiny neztratily nic ze své měšťanské výstavnosti, jen každý nepatrný závan větru roztančil jejich ztrnulost a jejich přímkám, římsám a okenním rámům dal tvar barokní oblosti. Každý padající list se ohlásil, vyslal po hladině kola k sousedním listům, jejichž let vzduchem navždy skončil a tak jen přijímali další a další do svého bratrstva malých, plovoucích korábů. Naklonil jsem se přes zábradlí a dole v říši odlesků se pohnuly kontury hlavy a ramenou , torza bez tváře, vetřelce do říše, ve které pohyby podléhaly jiným zákonitostem. Odlesk vetřelce, jehož zmizení bylo dílem okamžiku. Zmizení z říše, která zůstala beze změny.

Nic nebylo dosti vysoké, aby se nedalo ponořit do vodní hladiny. Malé i velké, strom i jeho každá větev, dům i most, daleká oblaka, vše postavené na hlavu a ponořené do úzké hladiny kanálu. Tento svět ve vodě kanálu nelze zničit. Hozený kámen či proplouvající loď mohly odlesky pouze roztančit, roztočit do kol a vln a přec se dříve či později vrátily do ticha odlesků.

Milý příteli, to byly okamžiky, kdy poutník postál, aby vyslechl neznámou melodii, kterou kdosi vykouzlil ze zvonků na chrámové věži, snad pro svoji radost, že jsou ještě chvíle, kdy nekvílí sirény, nepadají bomby a nehynou v troskách domy a vše, co se ještě nedávno odráželo ve vodní hladině. Na kalendáři byl podzim roku 1943.

A kam se vydáme dnes? Kamkoli podél řeky, kde podél břehů rostou olše, jejichž větve jsou nakloněny nad hladinou a vytváří kulisu, pozadí odleskům, plujícím po povrchu. Můžeme se zastavit u stojaté vody rybníka, kde u břehu rostoucí sítina se k hladině kloní a v odlesku pokračuje po vodní ploše, křehký odraz světa nad vodou.

Je po dešti a tak se můžeme zastavit u každé kaluže. Všechny jsou zrcadlem oblohy, mraků, torz domů, stromů a postav, které se zastavily a zahledí se na obraz v rámu těch nejfantastičtějších tvarů. Každý obraz jiný, je možné je obcházet a z každého místa nalézat jiný, neopakovatelný pohled na okolní svět, zakletý do vodní plochy.

Daleká oblaka, stromy na břehu, rákos rostoucí z rybníka, vážka na stvolu a vodomil, vše, vzdálené i blízké leží na hladině, na dosah a přece neuchopitelné. Obraz křehký jako sen, žijící za bezvětří a klidu a mizící při každém závanu větru čeřícím hladinu.

Milý příteli, svět odlesků je svět tichý, trochu tajemný, často o něco temnější, než ten skutečný. Ne každému se otvírá a dovoluje do něj nahlédnout. Není uzavřen na žádnou závoru, neodmítá nikoho, jen v tichu žije svůj život v každé vodní ploše.

Pokus se, milý příteli, pohledět na tento svět. Projdi se po břehu vod, zklidni svoji mysl a pátrej očima po tomto poselství z tajemného světa, který nelze uchopit a přece je na dosah. Vstoupíš do světa, který Ti navíc otevře bránu do říše Tvé vlastní fantasie, Tvých přestav o tajemnu ukrytém v tom nepolapitelném, chimérickém obrazu neskutečné reality.

Jednou mi, můj příteli, možná povíš, co jsi objevil.

Buď zdráv a na shledanou.

Dne 11. ledna 1997

Milí příteli, již delší dobu mne trápí myšlenka, přicházející jakoby z jiného světa. Jakési poselství, vybízející mne oživit na okamžik ty, kteří nás již opustily. Snad je to způsobeno i tím, že mám stále před očima černou, kovovou skřínku, které se někteří oni dávní před léty dotýkali a cosi z nich na oné skřínce ulpělo. Snad proto, že byla darována z lásky a ještě z ní toto poselství nevyprchalo.

Skřínka dnes v sobě uchované okamžiky ze života postav z nichž najednou jsem poznal. Okamžiky – fotografie –některé již zažloutlé, starší než sto let.

Ptáš se, milí příteli, jaké poselství mi tyto tváře rodinných předků posílají? Bohužel, to je ona nejistota, která mně trápí. Každá tvář, úsměvná či vážná, není jen odrazem reality tehdejší ho okamžiku, ona chvíle zvěčnění byla vždy obklopena myšlenkou, poselstvím, nevysloveným, ale říkajícím, pohleď, to jsem JÁ. Má tvář je v klidu, můj pohled tě ale dostihne, nechť jsi kdekoliv, vždy když pohlédneš na moji tvář.

Mám zde, milý příteli, nejednou tutéž tvář, kterou navzájem dělí léta. Jaké myšlenky se skrývaly za jejich čelem ve vzdálených etapách jejich života? Je to vždy tatéř tvář a přece odráží cosi jiného, někdy moudrost, zkušenost, jindy rozmar, vzrušení či výzva říkající, pohleď to jsem já, až sem jsem dospěl, takový je můj úspěch.

Jak vidíš, příteli, je možné s těmito tvářemi i dnes rozmlouvat. Říkají nám víc, než na prvý pohled tušíš. Snad jen za dětské tváře hovoří někdo druhý, dospělý. Pohleď a ono děvčátko. Píše se asi rok 1910. Světová válka je ještě daleko a s děvčátka vyzařuje víc než její vlastní klidná pohoda. Odráží podobu své doby, kdy osoby i věci měly své místo a svůj řád. Tak byla připravena k zvěčnění.

Dne 2 května 1903 – usmívající se tvář patnáctileté dívky, kterou osud zavál do Vidně. Vkročila do života s úsměvem. Úsměv ji nepřestával provázet všemi peripetiemi života a úsměv je jejím poselstvím, které je nesmrtelné, dosahuje až k nám, aniž co vypovídá o jejím vážném handicapu. Její pohled hledí do budoucnosti, není ještě zatížen tíhou obtíží a přece se nemohu ubránit dojmu, že i v tomto úsměvném pohledu je míra odhodlání, se kterým později zvládala vzestupy i pády. Hledí později, bez ohledu na věk přímo, hrdě, nestáčí pohled stranou, vždy zasahuje diváka. V životě mnoho získávala i ztrácela, ale s jejich očí a úsměvu přichází poselství říkající, že jejím vědomím bylo, že nejdůležitější je žít.

Tři portréty jedné ženy, které navzájem dělí desítky let. Ne to není omyl, vskutku desítky let, vždyť třetí tvář má v sobě vrytu zkušenosti bez mála jednoho sta let. Všechny tři spojuje zasněný pohled, rozvážný klid, kterým neotřese žádný náraz osudu. Pohled mírný a otevřený a takové bylo její poslání.

Rok 1853 je rok narození muže, který na nás hledí v pěti etapách života. Zemřel dříve než jsem se narodil, jeho poselství je skryto pouze v jeho tváři a pohledu. Prvá, mladá tvář ve věku 22.let, poslední před smrtí ve věku 64.let. Klenuté obočí, oči hluboko vsazené, plné rty s mírně pokleslými koutky. Tvrdý, přísný pohled upřený pevně na bod v prostoru. Jeho očím bylo těžké vzdorovat, byla v nich síla osobnosti. Stačila ale síla ducha, intelekt a pevná vůle, k cestě vzhůru, vysvobození ze života na venkově? Střední léta vyzařují rozvážný klid, ale pohled je stále až příliš vážný a uzavřený. Na límci jeho uniformy jsou opět tři hvězdičky. Byly ale tím vším co očekával a toužil získat? Pak poselství jeho skoro tvrdého pohledu končí, začíná se nad ním vznášet zklidnění. Jaké vlivy na začátku století způsobily, že se mění výraz tváře, co mělo vliv na osud muže, snad nepohodlného národovce? Postavil dům, sedm dětí poslal na zkušenou do světa. Oči nepřestávají vyzařovat myšlenky rodící se za vysokým čelem. Z přísné tváře nelze vyčíst zklamání a přece je v pohledu více mírnosti. Co ještě, milý příteli, nacházíš v tomhle posledním, trochu zádumčivém pohledu? Máš pravdu, jeho pohled je již upřen do minulosti, k úvaze co bylo a nebylo splněno.

Není vždy snadné vyčíst z tváře a pohledů něco osudového. Mohou budit zdání a svést na nepravou stopu. Mohou zastírat skutečnost, ale zcela zalhat nemohou.

Osm portrétů muže jej zachycuje na křižovatkách života. Mladý muž v císařské Vídni v době, kdy tomuto městu vládly omamné melodie. Přišel do metropole na Dunaji s odhodláním, dobýt své místo na slunci. Vědom si svého lákavého zjevu vstupuje do života sebevědomě a trochu dandyovsky, pečlivě oblečen dle současné módy. Je jisté, že jeho zjev mu pomáhal, Evropa byla otevřená a možnost uplatnění přijatelná. Cesta jej vede přes Švýcarsko do Francie. Tato suchá fakta jsou nutná, neboť i pro něj nejsou bez významu. Prvá světová válka, společenský život skončil, je nutné se rozhodnout a o tomto kroku nemáme svědectví. Válka trvá, z mladíka je muž v uniformě, francouzskou vyměnil za legií a tvář je již jiná. A přece, přes zkušenosti z bojů a z dotyků ze smrtí a zmrzačením, v ní není napětí, ani tvrdost, spíše vědomí povinnosti. Konec války je návratem do klidných vod, ve tváři i v očích je mír. Svět je dobyt a přichází léta pohody.

Milý příteli, jsou tváře, z nichž bychom se sami pokoušeli vyčíst více než očekávání a odevzdanost tomu, co život přinese. Jsou některé tváře a oči, ze kterých se neodhodlám vypátrat tu nejmenší myšlenku. Netroufám si ani v nejmenším představit si tyto tváře v okamžicích, kdy je katané posílali na smrt. Také tyto tváře mne obklopují a smutná vzpomínka stahuje hrdlo…

Ukončeme tento náš výlet do minulosti, kterou jsme se pokusili vyčíst z očí a tváří na starých fotografiích. Chtěl jsem Ti jen ukázat, že staré portréty k nám mohou, až magicky vyprávět, věnujeme-li jim více, než běžný pohled. Jsem Ti vděčen, milý příteli, že jsi byl tak trpělivý, provázel mne a přispěl k poodhalení pohledu do minulosti. Rád s Tebou promlouvám, imaginární příteli, a těším se na některé další křižovatce potkáme.

Dne 2. prosince 1996

Opět se, můj milý příteli, vracím k bengálskému básníkovi Rabíndranáth Tagoremu. Byl pro mne před šedesáti léty velkým, literárním objevem. Ne jako významný spisovatel. Upoutala mne jeho milostná poezie, ve které jsem hledal odlesk vlastních pocitů, nálad, tužeb, vyjádření skrytých myšlenek, které jsem sám neuměl formulovat.

Čas ale nebylo možné zastavit, sny byly odváty, nebo se stávaly skutečností a přece cosi z Tagoreho poezie uvízlo v paměti nezapomenuto – květy stromu ašókového.

Nyní, více než na opačném konci života jsem zavítal do vlasti Tagoreho, do Bengálska a mohl začít pátrat po květech stromu ašóky.

Na mnoha místech kvetly červeně široké koruny stromů. Poptával jsem se zda ten či onen strom je ašóka. Někdo pokrčil rameny a nedokázal odpovědět, jindy mně bylo přitakáno, ale snad jen proto, abych byl uspokojen a ne proto, že by dotázaný znal správnou odpověď.

Červenými květy byla obsypána i koruna stromu v zahradě chrámu boha Hanumana, pod paprsky zapadajícího slunce zaplála koruna stromu jako by ji zachvátil požár. Mohlo to být poslední setkání s červeně kvetoucím stromem a s nerozluštěným tajemstvím a záhadou květů ašókových.

Cesta do hor za vymírajícím kmenem, žijícím kdesi v odlehlé oblasti lesní pustiny téměř přinesla rozluštění. Několik desítek lidí žije daleko od indické civilizace, se světem je spojuje rozbitá cesta, plná výmolů, přerušená kamenitými dny řečiště, přes které mohou přejet terénní jeepy jen v období sucha. Mosty se nestaví, strhly by je přívaly vod za období dešťů. V hustě zalesněném údolí stojí neuspořádaně rozhozené dřevěné chatrče kryté rákosem, před některými prostranství pokryté rozpůlenými plody jakýchsi ořechů. Před jednou chatrčí sedí na bobku muž, velkým nožem či spíše mačetou půlí zelené plody, které rozložené po zemi žloutnou do zlatova a ve skořápce usychá polovina hnědého oříšku. Snad je to ten, který se žvýká s betelovým listem? Pouhá domněnka.

Zde nelze s obyvateli navázat rozhovor, dospělí se tváří uzavřeně, děti jsou zvědavé, ale plaché. Nelze se k nim přiblížit, ustupují a udržují bezpečnou vzdálenost několik kroků, některé odvrací tvář při pokusu je vyfotografovat. Na stěně jedné chatrče je namalován srp a kladivo, často se opakující symbol komunistické strany na mnoha místech indického venkova.

Úzká, úvozová cesta stoupá strmě do zelených kopců. Po cestě se vrací dva muži, pak žena s košíkem zeleniny. Na svazích se objevují terasovitá políčka a několik banánových palem, asi vše co vypěstují musí stačit k chudé obživě. Vystupuji úvozem až na planinu, na sever se zdvíhají zelené svahy, na východ je průhled do dálky. Tam, již za hranicemi Indie se na území království Bhutan leskne hladina řeky Torsa. Teče v několika řečištích hustými lesy, ve kterých kralují tygři, divocí sloni a nosorožci.

Vracím se k dřevěným chatrčím, zůstávám na cestě, netroufám si narušovat soukromí obyvatel, ani se nijak přátelsky netváří, když je okukuje cizinec se vtíravým fotoaparátem v ruce.

Náhle ve vzduchu zavanula silná vůně, ne příliš rozložitý strom v plném květu a mnoho z nich již leží na cestě. Bílé květy, které jsem dosud nikde neviděl, šíří omamnou vůni. Hledám mezi spadlými květy jeden neporušený, neuvadající. Vybírám jeden a vdechuji jeho vůni. Je snad toto hledaný květ stromu ašókového?

Ukládám květ do krabičky a pokusím se jej převést do daleké Evropy, ale marně. Květ zhnědl a vůně vyprchala a já stále nevím, jak vyhlíží květy stromu ašókového. Nevím, zda veliký císař Ašóka dal jméno stromu, po kterém jsem pátral, marně. A tak i toto tajemství, druhé po tibetské bohyni Chepamay, zůstává nadále neodkryto.

Psáno dne 22. června 1998

Po židovském a křesťanském je ještě třetí Jeruzalém, muslimský. Pro vyznavače islámu je Jeruzalém po Mekkce a Medině třetím nejsvětějším místem na zemi. Zde, ze skály na hoře vystoupil Mohammad na nebesa a vrátil se do Mekky.

Dojít až sem, k Dómu na skále (Omarově mešitě), by mělo být poutí, jakou má jednou za život vykonat každý muslim do Mekky. Já sám se do Mekky a Mediny nikdy nebudu moci vydat. Mojí poutí je tedy cesta, kterou jsem již vykonal zeměmi a místy islámu, po Maroku, Egyptu, Turecku a částečně Indii a pokračuji po ní Syrií, Jordánskem, abych ji podruhé zakončil v Izraeli, u mešity El-Agsa a Dómu na skále.

Na poutí mají být zastavení a nyní je prvé v Edirne u Selimovy mešity. V záři nočních reflektorů se zdají být čtyři vysoké minarety a osmnáct malých kopulí, obklopující ústřední velikou, jako by byly korábem z kosmu.

V Istambulu vyhledávám v parku místo, ze kterého mám pohled na obě, Agyu Sofii, stále ještě růžovou na jedné straně, na Modrou mešitu na druhé. Bohatá a pohnutá historie prvé, nazývané též chrámem sv. Moudrosti, druhá s mozaikovou výzdobou a barevnými okny, obě přitahují zástupy turistů. V prostorách těchto mešit není atmosféra klidu na rozjímání a vzývání Alláha. Neustálý pohyb jednotlivců a skupin, šepot hlasů, znemožňující soustředění.

Snad dále ve vnitrozemí najdu více klidu v Allaettonově mešitě v Konyi. Klášter „tančících dervišů „ vyvolává představu mystických obřadů. Začátkem 13. století sem přivedl sultán Allaetin Kaykobata nejvýznačnější umělce islámského světa a nechal vyzdobit mešitu, medresu (školu ismámu) a mauzolea. Všude je patrné vzácné spojení myšlenek koránu s uměním a řemeslnou zručností stavitelů.

Překračuji hranice Syrie, další země islámu. Nedaleko Damašku našla místo svého posledního odpočinku Zejnab, vnučka Muhammada. Obdivoval jsem již mnoho mozaik v nádvořích i uvnitř mešit, vždy ochoten usoudit, že ta či ona byla nejpůsobivější. Spravedlivější bude považovat mnohé, i zdejší za mistrovské dílo a obdivovat fantazii ornamentů a barev.

Zcela jiné, ojedinělé je mauzoleum vnučky Zejnab, broušený křišťál, v jehož ploškách se násobí odlesky okolí. Spíše křišťálová komnata z pohádky, než komnata. Přísný zákaz fotografování nenápadně porušují, nemohu neodnést si odtud památku.

V muslimských mešitách se mi zdá, že přebývá jiný duch, jiná atmosféra než v evropských katedrálách. Vzepjaté gotické stavby dávají věřícímu pocítit jeho malost. Prostory mešit skýtají pocit volnosti. Koberce jsou květinové louky a barevné mozaiky v kopulích jsou nebesa.

Jeruzalém a Dóm na skále jsou poslední zastavení na cestě islámem. Síla islámu je mocná. V průběhu staletí zmizela jeho výtvarná schopnost, nevznikají nové, veliké mešity (mimo Casablanka), které by udivovaly svět. Síla islámu má dnes jinou tvář.

Má cesta a můj obdiv ale patří tomu, co nám islám ve svých dílech zanechal. Španělskou Granadu, perské básníky a miniatury, ručně psané a zdobené korány, mešity s mozaikami, ale i současnou keramiku.

Na konci této cesty je Jeruzalém a místo, jehož historie sahá do daleké minulosti. Chrámová hora spojená se životem Krista, který zde v chrámu, ve svých dvanácti letech diskutoval s kněžími a později vyhnal z chrámu kupce a penězoměnce.

Historie tohoto místa je ale starší. Kdysi v 18. století před Kristem, když Abraham putoval nedaleko Eufratu, západně od města Ur, nařídil mu Bůh, obětovat jeho syna Izáka. Abraham se vydal na 85 km dlouhou cestu do Jeruzaléma, aby na hoře vykonal, co mu Bůh přikázal. Izák ale nezemřel, v poslední chvíli mohl býti obětován beran a nadále byla obětována pouze zvířata.

O 800 let později postavil na hoře David oltář a umístil archu úmluvy. Davidův syn Šalamoun zde postavil první chrám, který stál téměř 400 let, kdy byl zbořen Nabuchadnezarem. Po návratu Židů z babylonského zajetí byl z trosek postaven druhý chrám. Ten byl za makabejského povstání silně poškozen a znova postaven. Za krále Herodesa zvětšen, byl vyzdoben bílým mramorem, chrámová vrata ze zlata a uvnitř velké sedmiramenné svícny. Vnitřní stěny byly pokryty zlatem, takže svatostánek zářil jako slunce.

Tento třetí chrám padl za oběť ve válce s Římany, kteří chrám a Jeruzalém proměnili v trosky.

Přešla další staletí, v roce 638 po Kr. dobyli Jeruzalém Arabové a Omar prohlásil Abrahammovu skálu za svatou pro všechny muslimy. Na paměť Muhammadova vystoupení na nebesa nechal postavit chrám, který je od té doby jednou z dominant Jeruzaléma. Chrám byl v roce 1948 v bojích s Araby o samostatnost Izraele poškozen, znova opraven a po roce 1958 z darů Jordánska, Egypta a Saudské Arábie opatřen kopulí ze zlata. Ale teprve po vyhrané Šestidenní válce byla celá tato oblast, Dóm na skále, mešita a Západní val s celým okolím zpřístupněna všem, bez ohledu na vyznání.

Zdá se mi, že zde osud sehrál jednu ze svých zlomyslných her. Nesmiřitelní vyznavači, Židé a Arabové zde mají svá svatá místa. Pravověrní židé nemohou vystoupat na místa, kde stávaly všechny tři chrámy, archa úmluvy, kde stanul Abraham, král David, Šalamoun. Muslimové zde mají Dóm a mešitu. Židé nemohou postavit na hoře nový chrám a muslimové jsou obklopeni ze všech stran hlavním městem Izraele.

Psáno dne 3. prosince 1998

Znáš, milý příteli, ten pochmurný, podzimní čas. Ne ten, ve kterém padá barevné listí a vodní plochy kaluží a toků jsou plné odlesků. Ten, podzimní čas, kdy olověné nebe padá svojí tíhou na duši, kdy země je vlhká a poutá k sobě již hnědé listí a prudký vítr se zakusuje do tváře zvěstujíc, že je předvojem mrazivějších následovníků. Je to čas, kdy jen zoufalec bloudí venku a vymývá v nečase své chmury myšlenek. Je to vskutku čas pochmurný jako rekviem. Zahání každého z úkrytu, závětří, mezi čtyři stěny.

Snad proto je to čas vzpomínek na dny pohody venku, na cestách, v přírodě a tam, kde oči a mysl nacházely uspokojení.

Tak sedím i já, za okny je šedo, na keřích trosky pavučin s perličkami vody a holé větve stromů trčí k obloze, jak zalomené ruce kajícníků, s jejímiž konci, jak s prsty k motlitbě občas pohne závan větru.

Šero je i v místnosti, na stěně v temných barvách thanka. Nahoře Buddha, pod ním kruhy a čtverce se čtyřmi a osmi sedícími bodhisatvy. V jejich středu opět Buddha. Po okraji thanky jakási příšerná božstva.

Thanka není na stěně osamocená, několik menších rámečků jí tvoří společnost a každý rámeček je pohledem do jiného světa, doby či historie. V každém rámečku i v thance není jen má vzpomínka, v každém je ukryt jeho vlastní život, který se odehrál a jeho vyvrcholením je obraz sám. A tak žádný, ani thanka nejsou jen připomínkou na okamžik.

Neznám autora thanky. Byl-li mlád, musel již znát učení buddhizmu. Počet všeho co namaloval, každý detail je symbolem mně neznámým. Jsou v nich skryta tajemství víry, hrozby i milosti i toho, jak dosáhnout zasvěcení, pokyny k oproštění od žádostivosti až ke konečnému vítězství nirvány, skrytého v klenotu na květu lotosu.

Kdo ví, jak dlouho ležela tato thanka stočena a pohozena v krámku, mezi mnohými jinými. Nebylo s ní zacházeno nejšetrněji, kdy malíř uchopil ostré štětečky, usedl na zem před prázdné plátno, nakreslil kruh a započal s malbou své vize v Buddhu a jeho souputníky. Ani rok, ani jméno, nic co by odhalilo malíře, snad jen stupa vpravo dole byla jeho symbolem. Je jisté, že maloval, aby obhájil chudé živobytí a cena jeho práce byla zoufale nízká v Kathamandu či kdekoliv v Nepálu. Nevytvářel jiné motivy a přece, každá thanka byla jiná, i když každá vznikala z jeho představy Buddhy a jeho poselství věřícím. Snad nacházel ve své tvorbě i trochu útěchy z toho, že svým uměním může vzdáti hold svému Buddhovi. Netušil, kam až se jeho thanka dostane, že nebude zdobit obydlí v Nepálu, že nebude hlavní částí domácího oltáře, ale bude putovat do té části světa, o které malíř, asi neměl tušení, ani představy.

Pohled na thanku mne vrací do oné daleké země, do krámku v Thamelu, v té části Kathmandu, která žije z turistů.

Milý příteli, odkazuji Tě opět do role posluchače mého vzpomínání. To je jedním z mých velkých bohatství a nudou pro posluchače.

Z cest po dalekých zemích jsem přivezl řadu drobností a znovu s nimi takto putuji po vzdálených místech, do blízké i dávné minulosti. Antický střep, soška čínského bůžka, indiánská keramika, eskymáček z nefritu či egyptský šakal, bůh Anup, ochránce pohřebišť a další, skrývající v sobě tajemství, která se pokouším v nich vypátrat, z nich vymámit a vpustit je do mé fantazie. Je to má nekonečná cesta časem a prostorem, po osudech tvůrců a tajemstvích toho, co představují.

Můj mladý příteli, život je plný kouzel. Já se z nich raduji a děkuji osudu, že mi je dopřává. Putuj a hledej, budeš také odměněn.

Dne 25. října 1997