Údery tympánů z Radůze a Mahuleny zněly nepřetržitě z reproduktoru onoho kalného rána dne 14. září 1997. Tklivé, pochmurné akordy zarývající smutek do srdcí milionů znamenaly jediné. Zemřel. Zdálo se, že se zastavil čas, že není proč se stydět za slzu na tváři ženy i muže. Odešel muž, ztělesněný symbol – taková byla slova nekrologů po úmrtí T. G. Masaryka.
Údery tympánů z Radůze a Mahuleny zněly nepřetržitě z reproduktoru onoho kalného rána dne 14. září 1997. Tklivé, pochmurné akordy zarývající smutek do srdcí milionů znamenaly jediné. Zemřel. Zdálo se, že se zastavil čas, že není proč se stydět za slzu na tváři ženy i muže. Odešel muž, ztělesněný symbol – taková byla slova nekrologů po úmrtí T. G. Masaryka.
Byl ctěn i nenáviděn. Měl býti vymazán z povědomí národa. Diktatura proletariátu se jeho myšlenek obávala, neuměla je potřít, mohla je jen zakázat a tím potvrdit jejich hloubku a oprávněnost.
T. G. M. zanechal nespočet dědiců, ovlivnil svojí filosofií a názory myšlení nejen elity národa, ale i prostých lidí. Čapkovy Hovory jej přiblížily statisícům čtenářů.
Je ráno dne 14. září 1997. Šedesát let uplynulo od onoho „kalného rána“ Vzpomínám na ony údery tympánů a Seifertovy verše. Oči mám zavřené, vybavuji si ony dny, byl jsem již dosti stár a vrací se mi mnohé, celé defilé z mozaiky vzpomínek. Na pozadí všech je ale jedna jediná.
Obraz v jednoduchém rámu. Po mnoho set dnů, možná jich bylo více než tisíc jsem denně ne jen jednou, třebas jen běžně, bezmyšlenkovitě zaletěl zrakem na postavu v rámu.. Černobílý obraz, rytina, téměř fotografická, postava vysokého, stojícího muže s cvikrem na očích, hledící vážně na diváky. Několik let jsem měl tuto postavu před očima. Vysoko na stěně, vlevo od černé tabule, mezi oknem a katedrou. Za ony stovky dnů se ta stojící postava v dlouhém kabátě, s olivovou snítkou v pravé ruce a se sevřenou levou rukou lehce opřenou o roh stolu otiskla do paměti. Za ona léta a stovky dnů se tento portrét muže s vážnou tváří vryl tak hluboko do podvědomí, že i nyní po letech jednoho dlouhého lidského věku stačí nechat oči zavřené a postava T. G. M. vyvstává téměř tak ostře, jako jsem ji vídával ze školní lavice na stěně mezi oknem a černou tabulí.
Můj mladý příteli, odpusť mi, že dnešní rozhovor zůstane pouze monologem.
Milý příteli, se zájmem jsem vyslechl Tvé povídání o nových výzkumech. O tom, jak vědci zkoumají zbytky tkání tvorů, kteří žili před mnoha tisíci či miliony let. Vyprávěl jsi mi, jak věda objevila, že nositelem informací je DNA, ona podivuhodná kyselina deoxyribonukleová, jak ji vědci pojmenovali. Vyprávěl jsi mi o tom, jak na vědecké poznatky navázaly úvahy o tom, že snad, jednou by bylo možné tyto zbytky tkání oživit, nechat buňky množit a vyvolat opět do života celého původního tvora, jehož zbytky se uchovaly. Věda je ale střízlivá a fantazie bezbřehá.
Milý příteli, se zájmem jsem vyslechl Tvé povídání o nových výzkumech. O tom, jak vědci zkoumají zbytky tkání tvorů, kteří žili před mnoha tisíci či miliony let. Vyprávěl jsi mi, jak věda objevila, že nositelem informací je DNA, ona podivuhodná kyselina deoxyribonukleová, jak ji vědci pojmenovali. Vyprávěl jsi mi o tom, jak na vědecké poznatky navázaly úvahy o tom, že snad, jednou by bylo možné tyto zbytky tkání oživit, nechat buňky množit a vyvolat opět do života celého původního tvora, jehož zbytky se uchovaly. Věda je ale střízlivá a fantazie bezbřehá.
Toto Tvé povídání se stalo podnětem k mé neméně fantastické úvaze.
Představil jsme si, že jednou bude možné pátrat nejen ve zbytcích tkání, kdysi žijících tvorů, že bude možné vracet se do minulosti, zvrátit běh času. Že každá zlomek čehokoli má v sobě ukryto vědomí, poselství, vzpomínku, či jak bychom onu informaci minula mohli pojmenovat. Že bude vynalezeno něco, co by nás mohlo spojit s děním v minulosti, že bude stačit malý kousek čehokoli, střepina antické vázy, pazourkový hrot šípu či útržek egyptského papyrusu, abychom mohli vyvolat život v minulosti, že bude stačit vložit cokoli z minulosti do jakéhosi přístroje, onoho budoucího vynálezu, umožňujího vyvolat minulost s oním zlomkem spojenou. Nechat definovat na jakési obrazovce ozvučenou dobu dávno minulou.
Můj milý příteli, tato fantazie, zrozená z Tvého povídání o nových vědeckých úspěších, při získávání poznatků z tkání dávno zemřelých tvorů či bytostí, se zrodila zcela náhodou.
Budu muset začít mé povídání trochu ze široka, než se dostanu, tak říkajíc k meritu věci.
Jednou z dominant středu novější části města bývala v prvé polovině tohoto století budova synagogy. Postavena v maurském slohu netvořila organickou součást výstavby svého okolí. Byla něčím zvláštním, neobvyklým, výlučným. Lidé kolem ní chodili nevšímavě. Masivní budova bez chrámových dveří, které by se otvíraly a zvaly ke vstupu. Vchod byl ukryt na západní straně, v úzkém prostoru, omezeném sousední zástavbou. Musel ale být takto umístěn, tak předepisoval rituál a tradice.
Zdálo se, že budova nežije návštěvami věřících, že je spíše symbolem, připomínkou čehosi vzdáleného, zhmotněním myšlenek, učení či víry daleké země. Míval jsem dojem, že věřící o šabatu vstupují do templu nepozorovaně, či spíše tajně. Nikdy nepronikaly navenek zvuky, dlouhá, boční zeď bez oken, kterými by bylo možné nahlídnout dovnitř, ta byla příliš vysoko, budila spíše dojem pevnosti, než chrámu. Barevná okna byla zasazena vysoko, snad z historické zkušenosti, na ochranu před vrženým kamenem nenávistníka. Takto přežíval templ desítky let, strohým zjevem neprovokoval a zůstával nepřístupně nepovšimnut. Kovová mříž u západního vchodu svojí mohutností uzavírala bezpečně nenápadný vchod. K jižní, boční stěně přilehla nízká, zcela běžná, všední a nenápadná budova, byt a kanceláře rabína. Snad jen zasklená skříňka na zdi, připomínala co se v budově nachází. Poslední rabín Friedmann, malé a pohublé postavy, otec dcery a syna, býval oblíbeným společníkem měšťanů. Stejně tak oblíbeni byli mezi studenty dcera Hana a syn Jiří.
Teprve zde může začít má fantastická představa o vracení času zpět do minulosti.
Přešla válka, Židé byli povražděni a templ osiřel. Zůstaly holé zdi i uvnitř. Templ se násilím stal skladištěm, ze skladiště se nakrátko stala výstavní síň. Pak padlo konečné rozhodnutí. Nejsou věřící, nemusí být templ. Byla přivezena těžká technika a stavba byla v rychlosti demolována.
Ve chvíli, kdy byly již všechny zdi strženy jsem šel kolem. Nebylo již nic k zachránění. Mezi hromadami cihel, zdiva a trámů se cosi zalesklo. Trosky, střepiny chrámových oken. Puzen zvědavostí jsem vylezl na hromady suti a pátral, zda přece jen nějaký kousek skla přečkal tuto pohromu. Nikdo nepovažoval za užitečné, aspoň jedno celé okno sejmout a uchovat. Všechna se z výše zřítila a v suti roztříštila. A přece jen jsem nepoškozený zlomek objevil.
Okna z mozaiky barevných sklíček byla celá zasazena do olověných pásků, rámečků, jako většina chrámových oken. Odlomil jsem ze změti polámaných pásků a skel několik průhledných medailonků zeleného skla. Ručně malované tak, že průhledný nezačerněný střed tvoří šesticípou hvězdu. Z neznámého důvodu spojují vnitřní rohy hvězdy navzájem černé linky a hvězdy tak netvoří obrazec dvou prostoupených trojúhelníků, jak je vždy hvězda Davidova zobrazována. Symbolika jakéhosi květu nebo listu na další, větší skleněné destičce již zůstane záhadou.
Milý příteli, nikdo již nic nevypoví, co by mohly snad sdělit tyto jediné kousky skel, tyto zlomky oken budovy, jejíž poslání mělo krátkou životnost, jen několik desítek let.
Vím, že se neuskuteční má utopistická myšlenka o stroji času, který by odkryl to, co se kdysi odehrávalo uvnitř templu. Nepromítne opět osoby, tváře známé i neznámé. Nenechá zaznít rozhovory světské ani motlitby. Nelze již nikdy uslyšet slova z předčítání tory ani zpěv kantora. Neodkryje se nic z toho, co se odehrálo za zdmi synagogy, vždy skryto ostatním, zdánlivě tajemné proto, že nepřístupné. Nemohou zaznít slova díků, odpuštění a nadějí v dobách míru, ani slova úzkosti a obav ve dnech loučení.
Můj příteli, dívám se skrz zelený medailónek, kroužek z olova a v něm nezvykle pospojované dva prostoupené trojúhelníky. Je mi líto, ale nemohu jimi prohlédnout do minulosti. Nikdo mi neřekne, proč ty zelené hvězdy jsou vykresleny jinak, než obvykle. Obávám se, že se marně snažím vložit život do vzpomínek. Nemám vynález na navrácení času.
Mohu jen jediné. Shromažďovat střípky vzpomínek a zachraňovat je před zapomněním. Tak jako zlomky oken, zůstanou i mé vzpomínky pouhými zlomky minulosti a jejich osud může být obdobný. Zánik a zapomenutí.
Stroj času by byl báječný vynález, pomohl by rozšifrovat neznámá písma, odkryl by temná místa z historie, padly by spory vědců. Je možné, že by bylo odkryto víc, než je žádoucí, padly by i různé mýty vylepšující historii národů. Bude možná lépe, ponechat volné pole fantazii, bez které by byl život šedivý.
Dne 14. května 1991, jsme téměř u cíle několik tisíc kilometrů dlouhé cesty ze Salt Lake City v Utahu. Poslední přenocování před cílem. Přejeli jsme hranici z Yukon Territory v Kanadě a jsme na Aljašce a o cestě jsem tehdy napsal: Nepřehlédnutelná dřevěná deska u cesty oznamuje, že se blížíme ke vjezdu do „Campground Deadman Lake“. Jako všechny předešlé i tento je sice otevřen, ale mimo provoz, na turistickou sezonu je příliš brzo.
Jak milý příteli již víš, museli jsme se s Aljaškou definitivně rozloučit. Nemůže, ale vymizet z naší paměti a vzpomínek a zde je jedna z nich.
Dne 14. května 1991, jsme téměř u cíle několik tisíc kilometrů dlouhé cesty ze Salt Lake City v Utahu. Poslední přenocování před cílem. Přejeli jsme hranici z Yukon Territory v Kanadě a jsme na Aljašce a o cestě jsem tehdy napsal: Nepřehlédnutelná dřevěná deska u cesty oznamuje, že se blížíme ke vjezdu do „Campground Deadman Lake“. Jako všechny předešlé i tento je sice otevřen, ale mimo provoz, na turistickou sezonu je příliš brzo.
Jsme zde sami, jen podle stop v písku lze soudit, že zde již někdo byl. K velké vodní ploše lze sjet autem a na hladinu spustit člun. Dnes plují po hladině jen vodní ptáci, plaše odplouvají a mizí v rákosí.
Je bezvětří, hladina je klidná a v dálce se v ní zrcadlí jedno z nejmohutnějších pohoří severní Ameriky, Wrangellovy hory. Úpatí hor není z této dálky vidět, zakrývá ho zelený pás tajgy a nad ní se tyčí oslnivě bílý pás čtyřtisícovek. …Začíná dlouhý, polární podvečer. Slunce září dlouho do noci, klesá k obzoru, obloha se zbarvuje do červena a červenorůžově září i daleký pás velehor.
Večerní pohled na Wrangellovo pohoří, růžové ve světle zapadajícího slunce byl jedním, na které se nezapomíná. Tak začíná mé povídání o skryté touze, tehdá ještě nevyslovené, nebylo ale odsouváno do zapomnění, aniž byla v dohledu čas k jeho naplnění.
Wrangell-St.Elias. V průběhu let se rozmnožil počet map Aljašky. Vracel jsem se k nim, putoval nad nimi po známých cestách a promítal si je v duchu, důvěrně známé, se všemi jmény míst, jezer a našich zastavení. Nalézal jsem jen málo cest a míst nám neznámým, dosažitelných autem.
Mezi nimi jedna oblast zůstávala mým bílým místem na mapě. Ona, která se objevila onoho 14. května 1991, růžová ve světle zapadajícího slunce, daleko za hladinou Deadman Lake. Ona věčně sněhem a ledovci pokrytá oblast čtyřtisícovek, do které lze jen obtížně proniknout. Tam nevedou žádné cesty do nitra hor. Ledovce vyplňují údolí mezi bílými velikány. Z hor a horských sedel stékají jen ledovce, žádná řeka nevyhloubila údolí, kterým by bylo možné putovat do nitra hor. Jen ze dvou stran se lze k ledovcům přiblížit, ze severu, kde ledovec napájí říčku, jméno obou je Nabesna a taktéž se jmenuje indiánská vesnice, ke které vede prašná cesta v zimě zasněžená.
Na opačné straně, kde tekou k jihu ledovce Kenncote, Cates a Root a spojeny končí v Mc Carthy u toku Nizina River.
Nabesna, nebo McCarthy? Místa neznámá a musím mezi nimi rozhodnout. Obě u čela ledovce, jedno méně, druhé hlouběji v horách a to se stává rozhodujícím, vítězí do budoucna McCarthy. Je vzdálenější, cesta k němu vede podél pásu hor s nejvyššími vrcholky na dohled.
Nad tímto vysněným, tajným přáním plynul čas. Byl bohatě naplněn, splnila se jiná přání s poznáním dalekých zemí a kultur. Nic se ale nezměnilo na touze po cestě k ledovcům. Mnozí by neuchovávali tak tvrdošíjně při životě své touhy po překonání překážek.
Tak uplynulo dlouhých šest let a my se opět ocitli na Aljašce. Má přání nalézala vždy pochopení a cesta k McCarthy do Wrangell-St.Elias National Park se otevřela.
Vyjíždíme z Fairbanksu – Golden Heart City of Alaska a Tanana River nás bude provázet podél Richardson Highway do Delta Junction. Řečiště Tanany má již méně vody, vyschlé části koryta jsou šedé usazeným ledovcovým prachem. Cestou míjíme North Pole, sídlo St.Clause a v Deltě křižujeme Alaska Pipeline. V Deltě končí Alaska Highway, ale my odbočujeme k jihu, k nejmohutnějšímu pásu hor, k Aljašskému pohoří, přes které před sto lety žádné cesty nevedly. Vpravo nás vítá Mt.Hayes, 4 200 m vysoký, bílý velikán, střežící cestu k Isabel a Summit a Paxon Lake.
Je pozdní odpoledne a je rozhodnuto přenocovat v Glennallen. Stanování je zamítnuto a o půlnoci, kdy moskyti nepřestávají útočit uznávám, že nocleh v hotelu je příjemnější. Je již čas, kdy slunce se večer pouze kloní k západu a teprve k půlnoci se setmí. Na východě, snad 40 km daleko, ničím nezakrýván, září ve světle nízko nad obzorem putujícího slunce, 3 660 m vysoký, rozložitý vrchol Mt.Drum. Bílé, sněhem a ledem pokryté stěny vzplanuly červení planoucího slunce. Jen moskyti neberou toto přírodní divadlo na vědomí a nutí mne k ústupu.
Vody Copper River vyhloubily za tisíciletí údolí, kterým druhý den, doprovázeni touto řekou, jedeme dále. Chitina a Wood Canyon, tam končí pohodlné cestování a silnice, odbočující do nitra hor se mění v prašnou roletu. Trpíme všichni, auto se otřásá a více než sebe lituji auto, musíme k cíli cesty překonat vzdálenost 100 km. Oblak prachu již z dálky prozrazuje protijedoucí a blížící se vozidlo, stejně tak za námi víří neprůhledná stěna prachu. Jedeme s jediným přáním, míti tuto cestu za sebou. Konečně se tajga rozestupuje, objevují se prvé domky a u silnice tabule s nabídkami BaB. Cesta má i zde End of the Road, zde na břehu řeky, tekoucí od čela ledovce.
Včera i dnes se nám postupně představily Mt. Sandorf 4 950 m, Mt. Wrangell 4 310 m, Mt. Blackburn 4 997 m. Hory se vynořovaly a mizely v oblacích, připomínajíce, že zde stojí od pradávna a tak tomu bude po věky. Mohu je obdivovat z dálky, k nim žádné cesty nevedou. To vše by ale bylo příliš málo, připutovat sem z opačného místa zeměkoule a nepodniknout nic víc.
Po snídani přejdeme řeku, odjedeme taxi-minibusem k někdejšímu dolu, k nejbohatšímu nalezišti mědi a za ním, v úbočí jdeme dále. Pod námi je již ledovec, zde ještě šedý, pokrytý prachem, hlínou a kamením, unášeným do údolí z úbočí skal.
Úzkou stezkou vstupujeme do divočiny. Nikdo nás nenásleduje, všichni „turisté “ zůstali v Kennicottu. Ledovec pod námi se zužuje, protilehlý, skalnatý hřeben zakrývá pohled na Kennicott Glacier a cesta v úbočí vede jen nad Root Glacier. Ledovec je již bílý s černošedým pruhem při okraji. Několikrát se zastavuji, fotografuji keříčky květů. Až náhle si uvědomuji, že jsem přece tam, kam směřovala po šest let skrytá očekávání, že jsem opět doputoval k cíli, že mohu hledět vlevo na Mt. Blackburn, bez několika metrů pětitisícovku, přede mnou Regal Mtn., z jehož levého sedla teče ledovec pode mnou. Z cesty ale vidím jen vzdálené sedlo, svah ledovce je ukryt za hřebeny, přetínající moji stezku.
Pokračuji jednotlivé hřebeny, jdu již sám, rychleji, pokud to občas zarostlá stezka a balvany dovolují. Na cestě nacházím medvědí stopy, doufám, že žádného medvěda neočekávaně nepotkám. Mezi balvany stále trsy horských květin. Ideální slunečný den, plný pohody, jen má netrpělivost narůstá. Jeden hřeben střídá další, vlevo září zalit sluncem Mt. Blackburn, přede mnou Regal Mtn. A sedlo, pode mnou bílý ledovec, ale pohled na celé bílé panorama je stále zakryto dalším a dalším žebrem. Jsem v této pustině sám, téměř u cíle jednoho z mých snů, i když jen na okraji Wrangellova národního parku. Čas již pokročil, nemohu se zastavovat, mám-li překonat několik dalších žeber až tam, kde se ledovec pode mnou spojí se svahem a sedlem, na kterém je jeho počátek.
Nepočítal jsme žebra, která jsem překonal. To další je mohutnější, bez zeleně, jeho hranu ostře ohraničují balvany. Je to poslední překážka. Ledovec se spojil se sedlem, došel jsem k cíli, usedám na jeden z balvanů, pode mnou na suť, přiletěl černý pták, nic neruší ticho, na bílé stěně občas zajiskří odraz slunečního paprsku, nebe je sytě modré a já jsem doputoval až sem jsa si vědom, že osud je mi stále příznivě nakloněn. Jako bych cestou setřásl svá léta a došel sem nesmrtelně mlád.
Musím se ale rozloučit. Ticho nenaruší ani uzávěrka fotoaparátu, jen kdesi dole náhle padá z žebra kámen, snad až na ledovec.
Neuvažuji zde o tom, že se sem již nikdy nevrátím. Cíle mých cest si navlékám jako korálky růžence, kterými se budu do konce mého věku probírat a tak jako zrnka růžence propadají mezi prsty věřícího, tak já je propouštím vzpomínkami. Tento růženec vzpomínek je mým bohatstvím.
Vracím se, ani nyní nepočítám, kolik žeber musím překročit. V údolí teče bílý ledovec a pohled zpět se opět uzavřel. Dole potkávám rodinu, manželé a dvě dívky a pak dostihuji Věru a Evu. Je pozdní odpoledne, je čas se posilnit, z terasy hotelu poslední záběry kamerou, nasednout do auta, postavit stan na břehu Silver Lake a zakončit den.
A dále? To by bylo již jiné povídání o cestě horami, o vodě, ve které se třou lososi, kde na větvi sedí orel bělohlavý, kde vyschlé řečiště kvete červenofialově a obzor lemují čtyřtisícovky Mt. Hayes a Mt. Deborah.
Milý příteli, daleká Aljaška se nám stala blízkou a nemohu zapírat, že do každé vzpomínky se vždy vloudí i trochu smutku, že Aljašku již nikdy neuvidím.
Ja, Český kras – toť malé, hezké, naše, i když zkrátit si život jde kdekoliv, i před vlastním domem… No nic, to nám nehrozí, začínáme. Jsme v Srbsku ně v Jugo na „májové dny“.. např. Místo 1. májového průvodu… he, taková naša súkromá prvomájová manifestacia… a to většinou na levém (po proudu, že) břehu Berounky, kousek výše je „Barrandova“ jeskyně svým portálem i lidi čumějící z vlaku lákajíce: „Pojď turisto, pojď, čeká tě velké dobrodružství!“ A také že jo.. Kdo přehlédne, že tam kde končí osvětlení z „vlakového“ portálu je „slaňák kruh“ tak má smůlu a končí.
Ahoj všichni cestovatelé, vandrovníci a tuláci. Tulák Marcel se k vám vrací do 21. století po dlouhé cestě mezi hvězdami a nekonečnem.. A nabící vám něco zážitků, prožitků, tipů a rad z vandrbuchu i šedous head. Můj long trail se zatím přerušil… a já mám teď čas se s vámi o tu trochu informací, legrace a dobrodružství podělit, v zatím slíbených 77. roadech – cestách, jinak se mě kdykoliv na cokoliv můžete zeptat písemně.
Marcel Kudlvasr, Plzeňská 68, 15000 Praha 5… Rád všem odpovím a pomohu co mohu… Slíbil jsem to z očí do očí Jestřábovi z Hochů od Bobří řeky a to zavazuje na celý život… „Vždy připraven – pomoci potřebným na jejich cestě životem“
A máme tu cestu – Road I.: Český kras. Předem předesílám, že se dnes jedná o přísně chráněnou oblast a v případě chutí „nahlížeti pod sukně“ se mnohdy vyplatí dohodnout se předem se správou CHKO v Karlštejně, či raději rovnou s kluky ze speleologické sekce v Karlštejně a Srbsku, či v Praze. Pochopitelně tato příprava v případě „jen“ ťuristické vycházky netřeba.
Tož přenesme se do „zlatých panenských časů“ – belle epoca před třiceti a více lety.. pozor, málem bych zapomněl, při návštěvě jakéhokoliv krasu, dolů atd. bych vřele doporučoval pár pravidel a základních potřeb, aby jste si jaksi nezkrátili život, či jinak neublížili… He, šťastný návraty cest k protinožcům přeje Ogden Top Zvon:
1) Pravidla:
Nelezu nikam, kde to neznám, a když tak jistím svůj postup metr po metru a pamatuji na Navrátila!
Nikam nelezu sám!
Každá kočka ví, že tam, kam se nevejde „s fousama“! nemá lízt!
Jen sebevrah chodí podzemím po prostředku, jednak zabloudí, druhak někam spadne. Vždy těsně na dotyk u levé nebo pravé strany (ale nestřídat je!!!) – nad každým labyrintem lze takto zvítězit.
Ehm, je dobře někomu, než tam vlezete sdělit (jako na horách) kam že se to chystáte. Mobil v podzemí nefunguje!
Jedna jahůdka na konec: některé jámy mají málo kyslíku, navíc v nich může být zabiják CO2! CO! Či metan a podobné lahůdky k nevydýchání, hlavně v těch slepých, kde se plamen svíčky ani nehne… staří havíři si do „díla“ nosili v klícce kanára nebo jiného fťáka…
2) Vybavení pro ty „rádoby“ speleology:
Pro každého světlo! + náhradní zdroj + žárovky, svíčky, sirky….
Do party 15 – 30 m lana (on i takový pětimetrový kluzký schod dokáže zkrátit život a o klasické mucholapce – hladomorně nemluvě)
Pár smyc a krabinu, ani blembák (helma) či kulich (čepice) nezaškodí, vše lepší než holá lebeň
Kdo nechce být po zbytek výletu jak čuně, převléká se. Lze se i v některých plazivkách a trhokulech svléknout do naha, doporučuji flašku oleja s sebou
Tak jsme již připraveni a můžem se vrhnout do 20. století za tím špinavým a mokrým dobrodružstvím.
Ja, Český kras – toť malé, hezké, naše, i když zkrátit si život jde kdekoliv, i před vlastním domem… No nic, to nám nehrozí, začínáme. Jsme v Srbsku ně v Jugo na „májové dny“.. např. Místo 1. májového průvodu… he, taková naša súkromá prvomájová manifestacia… a to většinou na levém (po proudu, že) břehu Berounky, kousek výše je „Barrandova“ jeskyně svým portálem i lidi čumějící z vlaku lákajíce: „Pojď turisto, pojď, čeká tě velké dobrodružství!“ A také že jo.. Kdo přehlédne, že tam kde končí osvětlení z „vlakového“ portálu je „slaňák kruh“ tak má smůlu a končí. Jestli ho nějaký debil vytlouk, tak je nutno u portálu zatlouct pořádnou skobu! na fixní a slaňovací lano, neboť o pár metrů v temnotě dále se na vás těší tzv. „Double curve“, čili dvojitá propástka spojující se do „V“ v hloubce 7 – 10m „Ať vás muchy štípaj celou noc“ he, musí se přes propástky komínovat se širokým rozkrokem nohou (nutné jsou 20 – 30 m lana) – Kamikadze skocí i 10 m, he… No a jsme všichni důle. Já se do Kaple (průlez snížen) sice nepchal, ale štíhlejším vřele doporučuji, jinak nic zajímavějšího důle není, ale jako úvodní výcviková „ďůra“ má Barrandovka své kvality, že? Dále proti proudu máme Šanův kout s jeskyní ve stěně, do které se slaňuje ze shora! K jeskyňařině je potřeba taky trochu horolezectví a jste z daleka vidět, že?… Zde se nám s TOP stala zajímavá story: naštěstí až po tom, když bylo dokonáno a jeskyně Schilerka již po několikáté dobyta..
Musí se ve slaňáku trošku kývnout abyste mohli bezpečně přistát v portálu jeskyně! He (měli by stačit dvě 30 m lana, na slaňák + jištění, že), jeskyně je kratší, „srdcového“ profilu a zpátky nahoru se leze „plazivkou“, ti tlustší okolo traverzem, viď Marcelů… hi!
Prostě téměř na odchodu nás zachytil čerstvý ochranář (status CHKO ČK ještě neoschnul) tzv. Calimero a jal se nás informovati o tom, že jsme porušili výše zmíněný status… hmmm.. asi po 10 minutové přednášce, jsem ho lehce upozornil, zdali mu nevadí, že stojí v mraveništi a to docela stačilo k našemu odchodu bez pláča.. Hi Hi.
Další informace naleznete na oficiálních stránkách CHKO Český kras
No ještě se stavíme v lomu „Na chlumu“ a já zas na sebe něco napráskám, hlavně pro zasmání a pro poučení. Lom Na chlumu je rovnou hore od Barrandovky či roklí blíže k Srbsku (hned za kempem doprava) malou roklinkou až nahoru, na kopec, spávalo se tam ve vylámané kaverně „Hotelu“ se dvěma vchody. Na hlavní podestě, na níž je i vchod s mříží a žebříkem do „zřícených“ sálů. Vlastní exkurze do Chlumu je na celý den. Nesmí se zapomenout i na očistu, aby vás pak pustili do hospody „U přívozu“ a též do vlaku, he. Bylo to vždy první „plavání“ na přelomu jara a léta a když se květen vydařil, i na 9. května… Plavalo se ten kousek k hospodě, kam ti „změkčilí“ přinesli věci těch „drsoňů“… „špinavců a otužilců“
Jinak lom „Na chlumu“ měl čtyři jeskyně, dochovala se asi jen „Velká srbská“ do ní se šlo pod svažnou druhým vlezem ze dna lomu Netopýrky a Fialková je dávno pod závalem (jestli ji někdo nevysvobodil). Fialka byla velká poťouchlice, hlavně pro ty „speleonedočkavce“, hned na úvod měla sifón záchodowi, tož ti první ho vytřeli pěkně do sucha a do čista a na ty vědoucí vzadu toho už moc nezbylo. Druhá poťouchlost byla slibovaná „Mucholapka“, pro narušitele bez lan, nebo zapomnětlivce a frajery, kteří si lano nevzali… hi, juch.. dole byla výzdoba z nafialovělých krystalků asi kalcitu.. No jednou mi nahoru pomohla pleš kamaráda „Průšviha“ Ivana.. Díky Ti Ivánku, tam nahoře a budiž ti nebe vysoké a hlína lehka… Ne, že by tohle „postavení“ nepřežil, navíc jsem mu na tu pleš stoupnul omylem a nerad, no hlavně, že se Chrobák vydrásal nahoru, konečně uvázal lano a pomohl i zbytku „lapených a zablácených much“… Ufff… No zmazaný jak čuňata jsme za čerstva, aby to nestihlo voschnout pokračovali do „Velké srbské“, odzadu „maminko“, že… To je většinou bez pláča, např ne skalní města – Hřensko, Adršpach, asi již i Prachovské a podobné atrakce.
Tedy Velká srbská odzadu.. Malý portálek, ale Marcel „Katrem“ prošel.. následuje sešup po plotně dolů a teď příjde ten vořech – proslavený „Kulotrh“ v profilu ledviny s hrbolkem na spod. ..No do třetice to Marcelovi nevyšlo, asi přes zimu moc papal, éé žral a málo skotačil + shrnuté montérky (chce to jednodílné fáračky) + nalezení více na prostředek a finíto, „totální zácpa“ a ten dobrák za mnou se mě romelky snažil zapalovat svíčkou?! A babo raď! Za mnou zbytek mančaftu již hučel jak přeplněný čmeláčí hnízdo, volej nebyl, no tak jsem aspoň rozepnul montérky a v bojových trenclích se pchal dál, bylo to horší jak porod kleštěma a celý měsíc jsem si nesednul, no hlavně, že mám dvě zdravé a chytré děti (narozené cca 10 let po zážitku s Kulotrhem, he), asi se to nějak časem spravilo? Od té doby lozil Marcel do Velké srbské na Chlumu jen skrz mříže na podestě – base etáž a po žebříčku rovnou do „Zřícených dómů“, kde jen tak mimochodem bez pořádného světla mezi několikatunovými balvany – orientace nic moc… No aspoň ty „měkký“ nechoděj strašit dále do hlubin Velké srbské. Její celková délka je cca 800 – 1000 m, záleží kam se kdo „propchá“, že?
Ať žijí „Trogloidní čuňata“… Řekněte mi, přátelé, kdo by neměl rád „ďůre“ a jejich tajemství!?
Zdař bůh, é vůch… Jeskynní medvěd Marcel od Zvonu, též Ogden
Cestujete, rádi podnikáte dobrodružsví a chcete své zážitky
publikovat? Máte spoustu fotek a nevíte jak s nimi na web? Chtěli byste
svoje osobní stránky, kde byste prezentovali svou cestovatelskou vášeň?
Svoje stránky už sice máte, ale padají, jsou omezené místem nebo na nich
provozovatel zobrazuje reklamy na kvalitnější sex? Nebo máte dokonalé
stránky, s bezproblémovým chodem, ale nikdo o nich neví?
Cestujete, rádi podnikáte dobrodružsví a chcete své zážitky publikovat? Máte spoustu fotek a nevíte jak s nimi na web? Chtěli byste svoje osobní stránky, kde byste prezentovali svou cestovatelskou vášeň? Svoje stránky už sice máte, ale padají, jsou omezené místem nebo na nich provozovatel zobrazuje reklamy na kvalitnější sex? Nebo máte dokonalé stránky, s bezproblémovým chodem, ale nikdo o nich neví?
Cestovatel.cz je jedním z vůbec nejstarších cestovatelských serverů na českém Internetu. Pojďte se podílet na jeho tvorbě.
Co Vám můžeme nabídnout?
Přes redakční systém velice jednoduše vytvořenou fotogalerii z Vašich cest, nebo seznam článků
Odkaz na vaše soukromé stránky, v rámečku uvnitř článku (příliv čtenářů + a zlepšení pozice ve vyhledávačích)
Místo pro vaše stránky pod doménou cestovatel.cz, možnost e-mailu
Kontakty nejen s dalšími cestovateli, ale také fotografy, programátory atd.
Odbornou pomoc při úpravě fotografií.
Pravidelným přispěvatelům nabídneme i novinářský průkaz (účast na akcích pro novináře, slevy na vstupy, mimořádné vstupy, atd.)
… a něco navíc
Co očekáváme:
Kvalitní příspěvky (články, cestopisy, zážitky, fotografie, tipy na výlet apod.), stačí několik do roka
V Litomyšli se v Regionálním muzeu koná výstava Modelářství od 3.6.2006 do 17.9.2006
Výstava MODELÁŘSTVÍ a MODELÁŘSKÝ DEN
V Litomyšli se v Regionálním muzeu koná výstava Modelářství od 3.6.2006 do 17.9.2006
Výstavu můžete navštívit v Út-Ne od 9-17 hodin, s polední pauzou 12-13 hod., vstupné: děti 10,-Kč, dospělí 20,-Kč , rodinné 50,-Kč.
Na výstavě je možné shlédnout nejrůznější typy modelů, od železničních přes automobilové až po letecké, od papírových až po plastikové. Součástí je také promítání videa, dětská herna nejen pro děti a výstava tématických fotografií.
Muzejní lokálka z České Kamenice do Kamenického Šenova, je vlastně torzem z původní místní dráhy, která vedla až do České Lípy. Její počátek se datuje do roku 1885. Do Kamenického Šenova přijel první vlak 10.2.1886, o pár týdnů byla dokončena i první sklářská huť a nastal rozvoj města.
Skláren přibývalo, bylo i víc peněz v tomto chudém kraji, odváželo se odtud užitkové ale i ozdobné sklo, lustry a zdobené sklo se staly ve světě pojmem. Souběžně s výstavbou huti byla budována i vlečka, po které putovalo zboží do celého světa.
Muzejní lokálka Česká Kamenice – Kamenický Šenov se nachází na přelomu Českého středohoří a Lužických hor, v blízkosti Českosaského Švýcarska.
Trať z Kamenice do Šenova je vlastně torzem z původní místní dráhy, která vedla až do České Lípy. Její počátek se datuje do roku 1885, kdy byly zahájeny práce na úseku do Kamenického Šenova.
Dnešní trať z České Kamenice do Kamenického Šenova je torzem původní místní dráhy, která vedla až do České Lípy. Práce na úseku do Šenova byly ukončeny v roce 1886, zároveň s otevřením sklářské huti Rückl. Obojí přispělo k rozvoji města.
Trať v Šenově byla dokončena v 10.2.1886. Do slavnostně vyzdobeného Šenova vjel první vlak a změnil místnímu obyvatelstvu život. O pár týdnů později byla dokončena i první sklářská huť Rückl a nastal rozvoj města.
Skláren přibývalo, bylo i víc peněz v tomto chudém kraji, odváželo se odtud užitkové ale i ozdobné sklo, lustry a zdobené sklo se staly ve světě pojmem. Souběžně s výstavbou huti bylo vystavěna i vlečka, po které putovalo zboží do celého světa.
Následovalo protažení dráhy až do České Lípy, kam vlak poprvé vjel 25.8.1903, trať provozovala společnost České severní dráhy. Zdejší krajinou zazníval pískot píšťal a odfukování parních lokomotiv 320.1 a 313.4, ale třeba i motorových vozů Komarek M124.001 a M124.002. Ty se zde však mnoho úspěchů neslavily, trať má místi i 34 promile a proto po čase dráhu opustily.
Lokálka sice přežila ve zdraví obě války, nepřežila však vládu strany a lidu a v roce 1979 byla pro veřejnost uzavřena. Koleje z Šenova do České Lípy byly záhy vytrhány a zbytek trati dále pustl.
Lokálka, která prožila ve zdraví obě světové války, nepřežila vládu strany a lidu a byla dne 30.9.1979 pro cestující veřejnost uzavřena. Následoval jen občasný nákladní provoz, který byl v roce 1992 už úplně zastaven. Koleje od Kamenického Šenova do České Lípy byly posléze rozebrány a začala devastace zbytku.
Totální devastace budovy dolního nádraží, ze které zbyly jen obvodové zdi a střecha, zarůstajicí trať a krádeže čehokoliv rychle následovaly. Tehdy se o trať začal zajímat čerstvě vzniklý Klub přátel lokálky a tím začal nekonečný příběh oprav a prací na trati.
Členové KPL se složili a zakoupili pro tuto trať typický motorový vůz M131, zkouší se o prázdninách víkendový provoz, který se ujal a pokračuje až do dnes. Kalendář akcí KPL – včetně brigád je k dispozici na webu www.kpl.cz.
Trať využívali i filmaři. Víte, že na šenovské trati byly natočeny scény útoku na vlak ve filmu Zdeňka Svěráka Tmavomodrý svět?
Podobně jako trať v Zubrnicích, i šenovská trať si několikrát zahrála ve filmu. Natáčely se zde například scény útoku na vlak z filmu Tmavomodrý svět Zdeňka Svěráka.
V současné době je trať vedena v jízdním řádu ČD pod číslem 901 jako muzejní s víkendovým provozem.
Při pohledu na více či méně zachovalé zříceniny antických měst si těžko představujeme, jak vyhlížela tato města v dobách svého rozkvětu. Je možné rekonstruovat jednotlivé budovy či chrámy případně nakreslit jejich někdejší podobu. Nelze ale oživit ulice, chrámy a města v někdejší živé podobě.
Mně se vzpomínky spojily se snem, který mne vrátil do Malé Asie, do Efesu a já se pokusím onen sen či snění zachytit. Dříve ale musím věnovat několik řádek úvaze, která předcházela.
Při pohledu na více či méně zachovalé zříceniny antických měst si těžko představujeme, jak vyhlížela tato města v dobách svého rozkvětu. Je možné rekonstruovat jednotlivé budovy či chrámy, případně nakreslit jejich někdejší podobu. Nelze ale oživit ulice, chrámy a města v někdejší živé podobě.
Na mnoha místech obdivujeme sloupy s ozdobnými hlavicemi, reliéfy, více či méně zachovalé sochy a zbytky průčelí chrámů, mozaiky s geometrickými ornamenty ale i s květy, zvířaty nebo výjevy ze života bohů či s medailony s portréty vládců. To vše nám dokresluje představu o umění někdejších tvůrců. O jejich schopnostech pracovat s kamenem a míti k disposici omezené technické pomůcky.
Pohled na to co zůstalo z někdejších staveb nás nutí k zamyšlení, jak se dokázali vypořádat s urbanistickým řešením. Chrám nebo budova senátu nemohla stát kdekoli, na bezvýznamném místě ve městě. Nesměla být narušena harmonie celku. To vše je ale již finále, na jehož realizaci se podíleli mnozí ti, na které zapomínáme. Prostí kameníci, pod jejichž rukama tato díla vznikala. Stovky, tisíce kameníků, sochařů, kteří se museli nejdříve učit zacházet s kamenem, kladivem a dlátem, než jim bylo svěřeno vytesat reliéf, ozdobnou hlavici sloupu nebo dokonce postavy ve štítě chrámu.
V každém městě museli žít tito umělci, kteří byli schopni uskutečňovat představy a plány antických architektů a stavitelů, v jejichž hlavách se zrodily stavby i tak mimořádné, že již ve starověku byly zařazeny mezi sedm divů světa. Maják na ostrově Faros, Feidiova socha Dia v Olympii, či chrám bohyně Artemis v Efesu a další (Pyramidy v Cize, vysuté zahrady v Babyloně, mausoleum v Halikarnasu a kolos na ostrově Rhodu).
Chrám v Jidymě byl jedním z míst, které vyvolávalo úvahy. Zde se nalézají asi nejmohutnější sloupy velkolepého, původně Apollónova chrámu, budovaného 300 let a nikdy nedokončeného, přesto ohromujícího svými rozměry.
Z těchto úvah se zrodil můj sen a snění.
Jsme v dávném Efesu, v jeho přístavu kotví flotila lodí na kterých přivezli zboží z Peloponésu a řeckých přístavů a nový náklad se připravuje pro cestu zpět.
Svažitou cestou, dlážděnou mramorovými deskami kráčí zvolna mlž v bílé tóze. Statná postava středních let. Je teplý, slunečný den a muž nespěchá. Je sváteční den, nepracuje se a muž míjí skupinky lidí zabraných do hovoru a tu a tam se pozdraví s kolemjdoucími. Nevyhledává společnost, těší se ze samoty. Cesta je lemována sochami na vysokých podstavcích. Sochy mužů, vládců a těch, kteří se zasloužili o rozkvět obce či umění. Na čelních stěnách podstavců jsou pěčlivě vytesané nápisy o tom, čím se postava zvěčněná do bílého mramoru zasloužila a získala čest státi zde mezi nesmrtelnými. Muž se občas zastaví a pročítá nápisy.
On sám patří mezi představitele obce, ale této pocty, zařadit se mezi tyto mramorové nesmrtelné, se nedočká. Přispěl sice nemalou měrou k výstavbě města i Artemidina chrámu, zasedá v senátu města, je ale jen bohatý obchodník a majitel lodí. To mu ale nebrání, aby se neradoval ze soch, výstavných budov a průčelí chrámů. Má rád krásné věci, jeho dům je vyzdoben sochami, alabastrovými vázami a stěny domu barevnými freskami. V jeho soukromé lázni je podlaha z barevné mozaiky s květy, ptáky a motýly.
Muž pokračuje zvolna směrem, kterým se pohybuje většina mužů i žen, svátečně oděných. Všichni směřují k velkému divadlu, zvědavi na nové, dramatické dílo Sofoklovo. Mnoho se o něm předem mluvilo, hledají se v něm narážky na stav v senátě. Muž jde pomaleji než ostatní. Vchází do chrámu, aby se poklonil před sochou Artemidy, potěšil se pohledem na desítky mramorových sloupů. Umí ocenit výsledek úsilí více než jednoho sta let, po kterou byl chrám budován.
Při odchodu se nikdy nezapomene zastavit a pohledět zpět, nahoru na štít, na mramorové býky na rozích a především na obrovské sousoší Artemidy s lukem a jelenem uprostřed družiny nymf. Toto je místo, které ve městě, mimo svůj dům, nejvíce miluje. Vrcholné dílo umělce, zarámované do jasně modré oblohy. Je to i jeho útočiště, přepadne-li jej stesk po domově, který před lety opustil a vydal se na východ. Stal se zde úspěšným obchodníkem, zbohatl a zapustil kořeny. Naštěstí netuší, jak krutý osud očekává jeho milovaný chrám ze zlé, lidské ruky.
Je ale čas pokračovat v cestě, muž sice má v divadle své místo, vyhrazené pro představitele města, přesto nechce přijíti pozdě a nepozdravit se ještě před začátkem představení s přáteli. S nimi později zajde do domu některého z nich. Popíjí společně několik pohárů dobrého, syrenského vína a pohovoří o hře, o narážkách a chtě nechtě stočí řeč na věci veřejné. Jako dík za pohoštění, jak je dobrým zvykem, pochválí umělecká díla zdobící dům hostitele.
Při světle pochodní se rozejdou do svých domovů s pocitem naplněného dne. Cestou věnuje náš muž několik pohledů sochám, na kterých se odrazil barevný odlesk světla z pochodní. Končí pro něj sváteční den a dají-li bohové, kterým nezapomněl odlít několik kapek vína z poháru, doplují jeho lodě bez nehody do mateřské země, jeho obchodní přátelé převezmou cenné náklady a postarají se, aby lodě přivezly vše, co je zde žádané. Obec i bohové opět dostanou svůj díl a město bude stále krásnější – pro potěchu očí i duše.
Rozhodnete se pro nové auto. A protože to nejsou malé peníze, pečlivě ho vyberete podle Vašich potřeb a představ. Ukáží Vám celý štos lesklých a pestrých katalogů, náš zákazník, náš pán. Konečně vyberete krásného, červeného sporťáka. Cenu zaplatíte předem, obchod děkuje za přízeň a ujistí Vás, že Vaše volba nemohla být lepší… Za měsíc přijdete, a je Vám předán zelený pickup… Blbost? Nesmysl?
Rozhodnete se pro nové auto. A protože to nejsou malé peníze, pečlivě ho vyberete podle Vašich potřeb a představ. Ukáží Vám celý štos lesklých a pestrých katalogů, náš zákazník, náš pán. Konečně vyberete krásného, červeného sporťáka. Cenu zaplatíte předem, obchod děkuje za přízeň a ujistí Vás, že Vaše volba nemohla být lepší. Dostanete voucher, na kterém je napsané „červený sporťák“.
Za měsíc přijdete, a je Vám předán zelený pickup. Prodavač se strašně omlouvá a sdělí Vám, že ten sporťák byl prodán vícekrát. Spolu s Vámi vyplní reklamační formulář a slibuje, že výrobce takové případy samozřejmě rychle a uspokojivě řeší.
Za několik týdnů dostanete dopis od výrobce. Také se omlouvá a plně chápe Vaše zklamání. Ovšem: nedá se nic dělat. Všeobecné podmínky jasně říkají: Zákazník má právo na odstoupení od smlouvy při závažné změně. Za závažnou změnu se nepovažuje změna typu nebo barvy vozidla, pokud nový typ a barva jsou ve stejné nebo vyšší kvalitě.
Blbost? Nesmysl? Samozřejmě: ten obchod by okamžitě zkrachoval.
Takovéto obchodní jednání si dovolují (zatím s úspěchem) cestovní kanceláře. Většina lidí považuje zaplacenou dovolenu s následujícím krachem CK za katastrofu. Není tomu tak: v tomto případě Vám uhradí škodu povinné pojištění. Daleko horší jsou neseriózní kanceláře. Pod krásným světovým slovem „overbooking“ (překnihování) jsou zájezdy a ubytovací kapacity prodané ihned několikrát.
Tady je náš příběh
Při dovolené u moře nevybereme nic jiného než bungalov. Přímý přístup na pláž v plavkách, báječné večery na terase, žádní dupající sousedé za zdí. Z lesklých a pestrých katalogů (náš zákazník, náš pán) CK FIRO-Tour jsme vybrali ostrov KohChang v Tajsku. A protože ve vybraném resortu nejsou jenom bungalovy, nechali jsme si ubytování v bungalovu s pohledem na moře explicitně potvrdit (světově to zní „superior bugalow sea-view“, a je to stejně drahé jak to zní). Teprve na základě tohoto potvrzení jsme zájezd zakoupili.
Cenu zaplatíte předem, obchod děkuje za přízeň a ujistí Vás, že Vaše volba nemohla být lepší. Dostanete voucher, na kterém je napsáno „superior bugalow sea-view“. Už tušíte, co přijde?
Končili jsme v hotelovém pokoji bez balkonu s výhledem do koruny stromu. Hluční sousedé, na chodbě měnili dělníci dlažbu. Zkrátka: naše volba nemohla být lepší. Zástupce firmy FIRO-Tour se strašně omlouval a sdělil nám, že bungalovy byly „overbooked“. Spolu s námi vyplnil reklamační formulář a sliboval, že FIRO-Tour takové případy samožrejmě rychle a uspokojivě řeší. Za týden jsme dostali dopis. FIRO-Tour se nám omlouvá a plně chápe naše zklamání. Ovšem: už tušíte, co přijde?
Všeobecné podmínky jasně říkají: Zákazník má právo na odstoupení od smlouvy při závažné změně. Za závažnou změnu se nepovažuje změna typu ubytovacího objektu, pokud je ubytování poskytnuto ve stejné nebo vyšší kvalitě.
Blbost? Nesmysl? Bohužel: ne!
Vyjádření CK FIRO-tour
Vážení, děkujeme za poskytnutí možnosti se k dané záležitosti vyjádřit.
Patříme k těm cestovním kancelářím, které se snaží o komunikaci s klientem ve všech případech. Pokud zjistíme – byť jen několik hodin před odletem zákazníka – jakýkoli problém, který by mohl ohrozit plánovanou dovolenou, řešíme to a snažíme se společně s klientem nalézt vhodné řešení nastalé situace. I to posiluje důvěru klientů v naši firmu a také proto máme tisíce zákazníků, kteří se k nám každoročně vrací. Jedná se skutečně o ojedinělé případy, z přibližně 100 tisíc našich klientů za rok jde procentuelně o naprosté minimum. Ještě méně je situací, kdy jsme překvapeni zmiňovaným „přeprodáním“ (overbooking) hotelu až na místě pobytu zákazníka. Tento prohřešek zahraničního partnera vede obvykle cestovní kancelář k přehodnocení spolupráce s daným partnerem. Klienta oprávněně nezajímá, jak situace vznikla, samozřejmě snahou je řešení, které se co nejvíce blíží původním požadavkům. I když pak náhradní pokoj či hotel není zcela totožný s původním výběrem zákazníka, vždy je snahou zajištění co nejpodobnějšího ubytování včetně veškerých doprovodných služeb. Nezřídka se stává, že klient v náhradním ubytování čerpá služby širšího rozsahu, přesněji vyšších standardů, tedy i vyšší ceny. Není-li možné výjimečně toto zajistit, situace je řešena finanční kompenzací.
V případě p. Schaufa šlo dokonce o kombinaci těchto událostí, ve skutečnosti se jednalo o aktuální rozhodnutí ubytovatele zcela zrušit objednaný typ ubytování (bourání bungalovů) bez jakéhokoliv upozornění všech dalších obchodních partnerů. Panu Schaufovi byl samozřejmě obratem navrácen příplatek za původní typ ubytování a navíc vyplacena další finanční kompenzace. Co nemůžeme nijak zpochybnit je fakt, že klientova představa o plánované dovolené byla narušena.
Desítky lidí se denně snaží o to, aby se našim zákazníkům skutečně naplnila představa o jejich vysněné dovolené, o to více nás mrzí, když nastane podobná situace. Přesto doufáme, že nám klient dá možnost přesvědčit jej, že služby naší cestovní kanceláře jsou spolehlivé a zmíněná situace byla výjimečná a zapříčiněná okolnostmi, které jsme měli jen malou šanci ovlivnit. Zodpovědnosti se samozřejmě nezříkáme a přijali jsme několik konkrétních opatření, abychom podobným situacím dokázali předejít.
V Chomutově dne 12. 05. 2006
Zakoupit si dovolenu je otázka důvěry. Nedostanete přece nic víc než pár obrázků a kousek papíru za drahé peníze. „Overbooking“ a falešné potvrzení bychom umístili na okraj podvodu. Soudní vymáhání jako rychlá a efektivní cesta se nám nezdá. Stejně si myslíme, že na funkčním trhu by neměly rozhodovat soudy ale zákazníci. Jisté je, že pokud CK FIRO Tour svůj přístup k zákazníkům nepřehodnotí, již nikdy s nimi na žádnou dovolenou nepojedeme.
Canyoneering is the name of the game. Vlastně se tam ani nic jiného dělat nedá. Tenhle sport je v jižním Utahu doma,
kdekoliv jinde je to jen ubohá napodobenina, tečka. Najdete tu všechno, od příjemných procházek pod neuvěřitelnými skalami
pres týdenní výpravy liduprázdnou krajinou jak z jiné planety, až po šílené průlezy škvírami s plaváním, nechráněným lezením
a dlouhými úseky příliš úzkými pro prsa č. 3.
V květnu 2004 jsem potkal v jedné škvíře v jižním Utahu český pár s fotoaparátem. Uvědomil jsem si, že jsem asi jeden z mála Čechů, který pravidelně křižují tuhle neobvyklou část světa, a to mě vedlo k napsání tohoto článku – kaňony jižního Utahu.
1. Jak se tam dostat
Doletíte do Las Vegas a najmete auto. Celou oblast potom dosáhnete po půldenní nebo celodenní jízdě. Mezi alternativy lze zařadit letiště v Salt Lake City nebo Phoenixu. U Phoenixu počítejte s delší jízdou.
Asfaltové silnice v oblasti jsou velmi dobré a rychlé. Výjimku tvoří horské úseky, jako státní silnice č. 12 mezi vesnicemi Boulder a Torrey nebo přejezd Cedar Breaks, kde nedosáhnete vysoké průměrné rychlosti a v zimě je policie uzavírá. K dosažení těch nejzajímavějších míst budete muset použít dlouhé prašné cesty (i 50 mil), kde můžete očekávat písečné pasti, přejezdy potoků a skalnatá nerovná místa, po dešti nebo sněžení často nesjízdné. Najměte si spolehlivý SUV s vysokou světlostí podvozku, náhonem na všechny čtyři a malým rozvorem, uklidní to mysl všech zúčastněných. Jako zajímavé alternativy uvedu starý VW Brouk nebo Subaru Outback, ale to jsou vozy, které nelze najmout.
2. Kdy jet
To záleží na tom, co chcete provádět, viz níže. Jižní Utah charakterizují divoké změny v nadmořské výšce, které ovlivňují výsledné místní klima. Obecně mezi prosincem a únorem můžete očekávat mrazy alespoň po ránu a sníh. Březen až květen jsou krásné suché měsíce, ale zcela ledová voda při brodění nebo plavání nepotěší. V červnu a červenci se oteplí až k naprostému nesnesení, v temných škvírách s dostatkem vody je příjemně, ale jakákoliv delší výprava po otevřených prostorách se promění v Belzebubovu odtučňovací kúru. Srpen a začátek září je ve znamení monzunů a prudkých odpoledních bouří. Všudypřítomné riziko bleskových povodni tyto měsíce vyřazuje z úvah. Nejkrásnější doba nastává na podzim, se suchým mírným počasím, relativně teplou vodou a malým počtem turistů. Ve vysokých polohách může sníh ležet od konce října do května.
3. Co tam dělat
Canyoneering is the name of the game. Vlastně se tam ani nic jiného dělat nedá. Tenhle sport je v jižním Utahu doma, kdekoliv jinde je to jen ubohá napodobenina, tečka. Najdete tu všechno, od příjemných procházek pod neuvěřitelnými skalami pres týdenní výpravy liduprázdnou krajinou jak z jiné planety, až po šílené průlezy škvírami s plaváním, nechráněným lezením a dlouhými úseky příliš úzkými pro prsa č. 3. Pouze neočekávejte rychle tekoucí vodu. Místní svérázná scenérie ohromí i tu nejotrlejší kancelářskou krysu. Geolog zaplesá nad vrstvami usazených hornin, zoolog se pomazlí s chřestýšem, ekolog začne bojovat za vypuštění přehradních jezer, vyhulená hlava stráví hodiny nad čajem z místních pouštních rostlin s efedrinem, historik proleze tajemné indiánské ruiny, pro každého něco.
Typické výlety se dělí v zásadě na jednodenní technicky náročné škvíry a mnohadenní túry. V úzkých škvírách nutné vybavení na přenocování obvykle strašně překáží a proto se jim vícedenní túry vyhýbají. Kaňonýři vymysleli rating obtížnosti kaňonu ve formátu 3B III, kde arabská číslovka označuje technickou náročnost lezení (1-procházka, 2-balvany apod., netechnické, 3-potřebujete provazy k jištění a slaňování, 4-náročné techniky), písmeno označuje typický stav vody (A-brodění nejvýše po pás, B-plavání, C-tekoucí voda) a římská číslovka označuje délku výletu (III-den, IV-hodně dlouhý den, V-mnohadenní).
Vyhněte se standardním turistickým atrakcím, jako je Bryce Canyon a Grand Canyon, kde potkáte pouze početné davy a možná vaše sousedy důchodce mezi nimi. Jsou to sice krásná místa, ale těžce hoblovaná mezinárodním turistickým ruchem, a nenabízí žádnou možnost sportovního vyžití. Miřte do oblasti s úzkými kaňony a malým počtem turistů. Přiložená mapka (řeky modře, silnice červeně, obce černě) vyobrazuje čtyři základní oblasti. Každá z nich se pyšní vlastním nezaměnitelným charakterem.
Zion je národní park. V létě ho zahltí turisté od drobných Japonců po rozplizlé americké kancelářníky. Nicméně nabízí úžasnou scenérii a ty nejhlubší, nejužší, a nejdramatičtější škvíry. Kromě toho v blízké vesnici Springdale naleznete veškerý komfort moderního života, a tak po dvoudenní bitvě v kaňonu si můžete dát horkou sprchu, večeři v nóbl restauraci, espresso, a zbytek večera strávíte v galerii (http://www.fatali.com/). Mezi místní klasické výlety se řadí the Narrows, den dlouhé brodění přehlubokým kaňonem Virgin River, možné pouze v létě a Pine Creek, několikahodinový výlet jeskyňovitou škvírou s plaváním a slaňováním, jehož jediná nevýhoda je, že jak ho jednou absolvujete, budete se muset do jižního Utahu vracet znova a znova.
Salámoví turisté se naproti tomu vyhýbají oblasti kolem řeky Escalante, kde naleznete hlavně škvíry krátké a velice úzké a masy hladkého pískovce. Méně technicky orientovaní jedinci ocení několikadenní výlet Coyote Gulch, kde uvidíte několik velikých skalních oken, ale také víc lidí než je v oblasti obvyklé. Mezi klasické kaňonýrské zážitky se řadí slanění oknem Golden Cathedral v Neon Canyon. Mezi specialitami oblasti nemůžu zapomenout na úplně temné škvíry Ringtail Canyon a Brimstone Canyon připomínající architekturu gotických chrámů.
Zcela mimo civilizaci se nachází oblast Cedar Mesa. Zde naleznete pískovec White Rim Sandstone, který tvoří kolmé stěny a převisy. Kdo chce královské kaňonýrské dobrodružství, nebude zklamán z několikadenní náročné výpravy do Gravel Canyon. V oblasti se nachází mnoho starých indiánských sídel. Většina z nich je dobrému lezci docela snadno přístupná, slušnost i federální zákon říkají, že není správné v nich tábořit, případně si odnést kousek na památku. Jedinou možnost ubytování kromě stanu reprezentuje drahá a dlouho dopředu zamluvená Fry Canyon Lodge (http://www.frycanyon.com/).
Několik hodin jízdy na sever pak naleznete oblast San Rafael Swell, podobně naprosto odloučenou, protkanou sítí starých hornických prašných cest. Krásnou denní smyčku tvoří Baptist Draw a Upper Chute, s jedním 20m dlouhým slaněním. The Chute of Muddy Creek se podoba Narrows v Zionu. Jako základna poslouží blízký kemp (web) v Goblin Valley, často plný. V Goblin Valley najdete stovky několikametrových ohlazených skalních útvarů, které podle jména mají údajně připomínat skřítky (goblins), nicméně neznám nikoho, kdo by si místo skřítku nevybavil část mužské anatomie. Celá ta scéna je naprosto surrealistická. Můžete kolem nich chodit a o půlnoci provádět nějaké pohanské rituály ženské plodnosti.
Do mapky se nevešlo mnoho jiných zajímavých míst. Mezi nimi je třeba jmenovat kaňon řeky Paria River s přítokem Buckskin Gulch, přístupné z městysu Kanab. Buckskin Gulch je nejdelší škvíra v Utahu, zhruba půl dne cesty, při nízkém stavu vody docela nenáročný, ale chodí tudy hodně lidí. Nebudu psát ani o oblasti kolem města Moabu, kde se vyřádí zejména majitelé džípů a horských kol, ale pro kaňonýry tak zajímavá není. Kaňony jsou na mnoha jiných místech.
4. Vybavení
První a zcela nutnou součástí výbavy je spolehlivá průvodcovská kniha. Úzké kaňony jsou zcela závažné – prostě musíte vědět, kam jdete a přesně co vás tam čeká. Dobrá kniha obsahuje popis všech kritických míst, únikových cest, udává rating obtížnosti. Existují internetoví průvodci, někteří se zdají být spolehliví (web). Na vaší průvodcovské knize bude záviset váš život. Jako standard slouží knihy od Steve Allena a Michaela Kelseyho, které reprezentují dva naprosto odlišné přístupy. Steve Allen je městský muž, který se přistěhoval do Utahu pod vlivem jeho krás, které chce chránit. Jeho knihy (Canyoneering I, II, III) jsou podrobné, naprosto spolehlivé a obsahují množství ekologicky korektních kázání. Michael Kelsey je utažský samotář, jeho knihy (Guide to Technical Canyons of Colorado Plateau) jsou velmi podrobné, někdy výstřední, co se doporučených technik týče, nevyhýbá se střetům s doporučeními ochránců přírody, káže taky, ale jinak. Místní ranger stations bojkotují Kelseyho knihy jako nezodpovědné, ale co se týče detailů a množství pokrytých kaňonů Kelsey nemá konkurenci. V době psaní svých knih musel Kelsey být v neuvěřitelné fyzické kondici, uvedené časy a doporučené techniky tomu odpovídají.
Bez podrobné mapy, kompasu a GPS uhynete. Mapy se dají zakoupit na USGS (web) nebo v ranger station nebo v kancelářích BLM v místních vsích.
Další součástí výbavy záleží na vašich konkrétních plánech. Volte umělohmotné boty, které snadno, rychle a beze škod vysychají, dvoje boty pro brodění a pro suché úseky jsou praktické jenom pro ty nejsušší výlety, brodit se naboso nebo v sandálech se okamžitě vymstí. Pro rozsáhlejší brodění nebo plavání berte neopren. Na hypotermii uprostřed rozžhavené pouště zemřelo už nemálo lidí. Pro jednoduché mělké brodění postačí neoprenové ponožky, pro plavání v závislosti na sezóně až 5mm oblek s dlouhými nohavicemi. Suché potápěčské obleky se nehodí, protože se můžou prodřít nebo protrhnout a pak jsou na rozdíl od neoprenu k ničemu. Vodácké vodotěsné tašky. Pro zajišťování lezení 8.5mm slaňovací provaz, délku podle údajů v průvodci, ale delší než 50m je třeba jen zřídka. Pokud chcete umisťovat vlastní skoby, uvědomte si, že místní skála je drolivý pískovec a volte skoby podle toho. Tam kde jsou skoby třeba už je lidi umístili, nepřidávejte další. Hořák na vaření, ne že sesbíráte suché dřevo ze širokého okolí na táborovou vatru. Volte hořák na palivo, které je dostupné jak v USA, tak v Evropě, například benzin nebo CampinGaz, v USA ho prodává síť obchodu REI (web), jeden najdete v Las Vegas. Pumpu na pitnou vodu. Vody je uprostřed pouště dost, když víte, kde ji máte hledat, ale často je nevábná, s piskem nebo jinými minerály, nebo se proti proudu pase dobytek. Plastovou láhev na vodu omotejte izolačkou, aby se při prvním styku se skalou neprodřela. Krém na opalování, antibiotickou mast na odřeniny. Jsou místa, kde potřebujete speciální vybavení pro vylézání z vymletých děr s úplně svislými hladkými stěnami. Čím méně vybavení máte, tím rychleji daný kaňon projdete.
Obecně lze říct, ze REI v Las Vegas je dobře zásobovaný a drahý obchod. Malé obchody s vybavením ve vsích v Utahu jsou ještě dražší, malé a nepříliš dobře zásobené. Doporučuji internetový nákup vybavení na kartu na Sierre (web) nebo v podobných krámech, s následným doručením na adresu vašeho hotelu.
5. Místní civilizace
…by se dala šmahem shrnout do tvrzení, že v jižním Utahu žádná civilizace není. Tak se na věc dívá cynik. Citlivější pohled ukáže společnost nepočetnou, ale nikoliv nezajímavou. Jedna velká část se skládá z mormonů, spolehliví lidé nabízející čisté ubytování, kteří chodí v devět hodin spát, a ne že se v ložnici potom provádějí nesmysle. Spát. Pozoruhodnou historii mormonské kolonizace tohoto nehostinného kraje můžete shlédnout v Pipe Springs National Monument. Druhou část tvoří lůza, co se sem natáhla z celých USA za lacinými realitami, postaví si svůj přívěs a mají vystaráno. Konečně jsou tu zastoupeni lidé, kteří se přistěhovali za místními přírodními krásami a sportovními příležitostmi, se kterými si asi porozumíte nejlépe. Bystrý pozorovatel ihned uvidí, ze tyto tři části místního obyvatelstva se nemísí a každá má svoje restaurace i obchody.
Jako základny se hodí následující městysy. Springdale hned u Zionu, plné turistů, krásných lidí a kaňonýrů, s restauracemi a galeriemi. Escalante kus od Escalante River, kde není nic než pár motelů a benzinových pump, taky dva krámy s vybavením. Podobně je na tom Hanksville. Green River je trochu větší město na dálnici, ale ani tady neočekávejte nějaké zábavní podniky. Kanab je pohledne městečko, galerie, krám s vybavením. Automechanika a lékaře najdete v každém z těchto měst, stejně jako šerifa, ranger station nebo alespoň kancelář BLM.
Klíčová místa z pohledu kaňonýra jsou právě ranger stations nebo kanceláře BLM. (BLM=Bureau of Land Management, spravuji půdu, která je v držení federální vlády). Zde najdete průvodcovské knihy, mapy, zaměstnance, kteří vám rádi poradí, i jiné lidi, kteří třeba právě odešli ze škvíry, do které právě chcete vlézt a řeknou vám, jak to tam vypadá. Zde také dostanete povolení nezbytná k táboření, v několika velice frekventovaných místech jsou povolení nutná i pro pouhý denní výlet. Chovejte se mile a ukažte, že víte, co děláte. Každá z těch kanceláří zažila situace, kdy vydali povolení lidem, kteří v těch škvírách pak nalezli smrt. Z právního hlediska vám povoleni nemohou nedat, pokud kvóta není naplněna, ale mohou se všelijak zdráhat, když děláte nerozumný dojem. Tenhle dojem často zahraniční výpravy dělají. Když naleznete klič k srdci té nepříjemné baby v BLM, zjistíte, že je to hotová pokladnice užitečných informací. Podmínky ve škvírách se neustale mění, čerstvé informace zlatem nevyvážíte.
Internetové spojeni najdete ve Springdale a v Green River v knihovně. Mobilní telefony fungují, nicméně váš GSM miláček neposlouží. Musíte mít CDMA telefon s možností přepnout na starobylou analogovou síť. Až uvidíte ty ohromné liduprázdné prostory, přestanete se tomuhle divit. Samozřejmě na dně škvíry vám nepomůže ani satelitní telefon. Mobily se dají najmout na letišti.
6. Nebezpečí
Canyoneering je nebezpečný sport, zcela nevhodný pro malé děti nebo lidi z formy. Pokud jste tenhle článek se zájmem dočetli až sem, potřebujete několik drobných upozorněné o místních rizicích.
a.) Naprostá odlehlost terénu způsobuje, že vašeho případného hrozícího úhynu si někdo všimne až po geologicky dlouhé době. Slušný člověk má dohodu s někým třetím, když do tří dnů nezavolám, zburcuj šerifa. Tuhle zodpovědnost pracovnici ranger stations nepřebírají. Místní záchranné služby se skládají z dobrovolníků, to znamená, že se uvidí, jestli Johnny nebude mít zejtra ráno opici, tak tu helikoptéru nahodíme a podíváme se, kdo tam zase zůstal viset. Účet za záchranku hradíte vy, což v praxi vypadá tak, že vám založí účet a vy budete dlužit $15,000 místnímu šerifovi. Nemůžou vás zachráněné zavřít dokud dluh nezaplatíte, prostě vás budou jen pořád popotahovat. Možná znáte příběh mladého muže (Blue John Canyon, 2003), který nikomu neřekl kam jde, pak ve škvíře zůstal viset za ruku, kterou si po pěti dnech musel sám upižlat nožíkem.
b.) Bleskové povodně jsou nebezpečí zcela smrtelné, může se však zdát, že se jim dá snadno vyhnout. Další známý příběh je o zkušené partě, která si neověřila včerejší počasí daleko na horním toku daného kaňonu a povodňová vlna je překvapila uprostřed výletu. Jedna žena zemřela (Black Hole of White Canyon, 1996). V létě pečlivě sledujte zprávy o počasí a poraďte se s pracovníky BLM. Zjistěte si odtokovou oblast škvíry, do které chcete vlézt.
c.) Gravitace. Lezeni v kaňonech se většinou omezuje na slaňování a krátké komínové úseky, háček spočívá v tom, že se obvykle není možné jistit. Náchylnost k závratím na hladkých skalách nad kaňony taky k ničemu dobrému nevede.
d.) Hypotermie má na svědomí největší počet průšvihů, protože to často vypadá, že v tomhle příšerném vedru mně přeci malá studená koupel může jen osvěžit. Do mokrých škvír si berte neopren a do května bych měl mít dlouhé nohavice. Konzultujte svého průvodce. Ve Springdale můžete neopren najmout.
e.) Vymleté díry s hladkými stěnami (potholes, keeper potholes), ze kterých se nedá bez vybaveni vylézt. Často stojí v cestě vašeho dalšího postupu kaňonem. Vaše průvodcovská kniha musí takové díry identifikovat.
f.) Vyskytuje se jedovatá fauna a flora. Občasný chřestýš se vám rád sám vyhne, nebezpečí spočívá v šátrání rukou na místa, kam nevidíte, typicky při lezeni. Poison ivy je zákeřnější varianta české kopřivy, tmavě zelená velká rostlina ve stinných zákoutích s listy ve skupinách po třech, žahá až hanba.
