Vlak do Siliguri

Ještě před příjezdem vlaku se z místních novin dovídáme, že na
trati ve směru, kterým máme jet, došlo včera k vážné vlakové
nehodě. Vykolejilo se několik vagonů a prvá zpráva hovoří
o 50 mrtvých. V duchu si říkáme, že v onom vlaku jsme
mohli sedět i my.

Dalo by Ti, můj milý příteli trochu práce, nalézt na mapě Indie železniční stanici a město Siliguri. Je skryto v úzkém pruhu země mezi Nepálem a státem Bangladéš. Hranice obou států jsou téměř napohled, území je jakýmsi hrdlem, umožňujícím dopravu do podhimalajského Darjeelingu, kam směřujeme. Darjeeling je ale ještě daleko, několik set kilometrů vlakem a autem.

Máme za sebou již jednu noční jízdu vlakem, z Agry do Varanasi a máme představu o tom, co se skrývá za názvem „Sleeper Class“, to je lehátkový železniční vagon. Poznali jsme jízdu v noci, kdy je chladněji.


Na nádraží ve Varanasi přijíždíme včas. Rozloučili jsme se s posvátným městem s ghaty na břehu mohutné a posvátné Gangy. Nebyl žádný svátek, který by na schodiště vedoucí k řece, na její břehy a do vody posvátné řeky přilákal tisíce věřících. Hořelo jen několik hranic s těly zesnulých, dále v řece plavalo tělo nebožtíka, zabalené do plátna, ze kterého vyčnívaly jen nohy od kotníků. Pomalý tok Gangy snad někde nechá tělo uvíznout u břehu a supi, kteří si na protějším břehu již pochutnávají na jakýchsi pozůstatcích, postarají se i o tohoto nebožtíka.

Nahoře, nad schodištěm sedí na bobku žena, hlavu ve dlaních, drží poslední stráž u nebožtíka, zabaleného do oranžové látky, posypané několika květy a červeným práškem – jak je zde zvykem. Zdá se, že žena patří ke kastě chudších, zdá se že tělo nebožtíka nebude spáleno na hranici. Dřeva je u nedalekého obchodníka připraveno dost, není ale laciné. Pro chudé je na břehu Gangy připraveno jednoduché krematorium. Betonová stavba s dvěma plechovými komíny. Trčí ze stavby krematoria jako dva lodní stožáry. Odtud je popel nebožtíka donesen na břeh Gangy a vysypán do řeky. Ta jej přijme, jako již přijala popel i těla nesčetných zesnulých a ukončila jejich duším neustálé převtělování. Zde duše nalézají cestu do věčného míru, takovou moc má posvátný tok Gangy a Varanasi.

Opouštíme toto posvátné město s očekáváním dalších zážitků.

Na nádraží máme čas zakoupit si vychlazenou Pepsi Colu, sladké, piškotové pečivo v celofánu se zdá být čerstvé, dokupuji další láhev s pitnou vodou. Je také vychlazená, během jízdy se ale značně zahřeje. V druhé lahvi mám vodu „ochucenou“ instantní kávou a obě litrové lahve později smíchám. Teplá voda s kávou chutná přece jen přijatelněji.

Vlak ve stanovený čas nepřijíždí. Jede až z Delhi, daleko na západě a není divné, že se cestou zpozdil. Zde není místo pro spěch ani nervozitu. Jsme v Indii a čas zde má jinou dimenzi. Zvykl jsem si nedívat se na hodinky, vůbec bych je nepostrádal. Nástupiště je kryté, nejsme vystaveni stravujícímu žáru na slunci. A tak jen hlídáme zavazadla a čekáme. Na konci nástupiště ještě doplňuji zásoby banánů. Ty jsou jedním ze zdravotně nezávadných a bezpečných druhů potravin a jsou i laciné. Sladké pečivo, sušenky a několik pomerančů doplňují moji zásobu jídla na cestu, která má trvat asi 19 hodin.

Ještě před příjezdem vlaku se z místních novin dovídáme, že na trati ve směru, kterým máme jet, došlo včera k vážné vlakové nehodě. Vykolejilo se několik vagonů a prvá zpráva hovoří o 50 mrtvých. Celý rozsah neštěstí ale může být vážnější. V duchu si říkáme, že v onom vlaku jsme mohli sedět i my.

Dlouhý vlak, na který bylo nutné zakoupit místenky dva měsíce předem, konečně přijíždí. Naše skupina se trhá na skupinky po dvou a po čtyřech. Máme místenky v různých vagonech, opět Sleeper Class. Nalézám náš a pokouším se se starší společnicí, Slovenkou, nastoupit do vlaku. Ten zvenčí vyhlíží, jako by přepravoval zločince. Malá okénka s pěti železnými pruty, za nimi dvě, tři hlavy a dlaně cestujících „odsouzenců“.

Vagon je, jak se zdá, naplněn k prasknutí. Muži stojí ve dveřích, v uličce, neuhýbají a tak mi nezbývá, než se násilím prodírat do nitra vagonu, s velkou tornou na zádech a malou na prsou.

Daří se mi prodírat se dovnitř a nelézt u okna naše dvě sedadla, ze kterých je možné vytvořít jedno lehátko, druhé je zavěšeno nad hlavou: Tato dvě sedadla jsou oddělena uličkou od oddělení pro 3 a 3 cestující proti sobě, to je v noci po třech lehátkách nad sebou.

Problém je v tom, že na našich dvou místech sedí čtyřčlená indická rodina. Vytahuji z kapsy naši jízdenku a upozorňuji Inda, že toto je naše „reservation“. Ten ale kroutí záporně hlavou a prohlašuje, že tato místa jsou jeho. Ukazuje, že i on má jízdenku s týmž číslem. Zůstávám bezradný, nevím co počít. V tomto přecpaném voze není naděje na řešení. Jako strážný anděl se objevuje Stašek, vedoucí zájezdu, domlouvá se s Indem a zjišťuje, že Ind má sice stejné číslo, ale v jiném vagoně a tak obě místa rodina opouští. Jde bojovat o své právo jinam. Horní lehátko je také obsazené Indy. Nekompromisně jim naznačuji, že lehátko musí opustit a uvolnit místo pro naše objemné batohy. Za chvíli jsou ale Indové opět nahoře, naše batohy odsunuli trochu stranou a slouží jim jako podložky pro nohy.

V uličce bychom batohy nechat nemohli, není tam ani žádné místo a pod sedadla by se nevešla. Navíc po obou stranách uličky jsou kufry, které Indové připoutali ke konstrukci sedadel solidními řetízky a zámky. Toto opatření naznačuje, že bezpečnost zavazadel takto nezajištěných může být problematické. S tím jsme nepočítali a řetězy nemáme.

Ani po hodině jízdy je prvá zastávka. Vlak se ale nerozjíždí, slunce žhne, železný vagon se zahřívá, pot teče, od stropních ventilátorů vane teplý vzduch, je to začátek cesty utrpení. Asi za hodinu se vlak dává do pohybu, ale jen do další stanice. Zde se opakuje totéž, hodinové stání na slunci. Kolem vlaku nabízí prodavači zdejší, přeslazený čaj s mlékem, cigarety, cosi k jídlu, což podávají na útržcích novin. Vyhlíží to jako hrášek, kukuřice, zelenina a bůh ví co ještě. Jí se to prsty. Přijatelnější je koupit si opět několik banánů. Další muž nabízí salátové okurky, asi 20 cm dlouhé. Pro zájemce je bleskurychle okrájí, rozřízne podél na 4 části, posype čímsi načervenalým a podává opět v útržku novin.


Vlak se opět asi po hodině rozjel, na další zastávce stojíme dvě hodiny, popojíždíme takto od jedné zastávky ke druhé a zatím netušíme na kolik hodin se zpoždění rozroste.

Krajina podél vlaku je vyprahlá, tato část státu Uttar Pradeah nepatří mezi nejúrodnější, i když jsme stále v povodí a nedaleko mohutného toku řeky Gangy, v jejíž blízkosti zůstaneme po celou dobu naší cesty, než odbočíme na sever.

Uličkou se občas protlačí prodavač čehosi k jídlu, nebo drobného zboží, baterek, hraček, laciných fotoaparátů a jiných nepotřebných zbytečností. Přistupují prodavači látek, na pohled kvalitních, cenově přístupných, ale my zde nejsme potenciální zákazníci. Kdesi musí být ve vlaku jídelní vůz nebo bufet. Zaměstnanec nabízí cosi k večeři, nemám ponětí o jaké jídlo se jedná, nejsem ochoten pojídat nic, co by mohlo vyvolat střevní potíže a tak nereaguji.

Znovu se objevuje Stašek s informací, že trať před námi je ucpaná předchozími vlaky, snad nás budou pouštět objížďkou, což se ale ukázalo jako omyl.

Vjíždíme do státu Bihár, občas se objevují primitivní cihelny, ve kterých pracují převážně děti a ženy, za neuvěřitelně nízké mzdy. Za 1 000 ručně vyrobených cihel dostane 80 rupií. Žena, aby nezemřela hlady musí např. pracovat až do poslední chvíle před porodem, protože ze měsíc si vydělá jen 1 200 rupií. Na příliš bohatá večeře v jednoduché jídelničce stojí 100 i více rupií, půl litrová láhev piva 40 – 65 rupií.

Blíží se noc a mně nezbývá, než opět nutit Indy, sedící na horním lehátku s nohama na našich zavazadlech, aby prostor vyklidili. Moje společnice si zamlouvá místo nahoře, kde doufá, že bude méně obtěžována. Já budu ležet dole, kde doufám propustí okénko aspoň v noci závan chladnějšího vzduchu.

Lehátko je skromné, snad samotné by poskytlo ležícímu přiměřené pohodlí. Já ale musím na ně umístit obě zavazadla, velkou tornu se vší výbavou a menší s fotoaparátem, objektivy a trochou zásob k jídlu. Nemám řetěz, kterým bych zavazadla zajistil. Prostor na spaní se díky zavazadlům zmenšil tak, že jsem nucen zaujímat polohu skrčence, hlava mně co chvíli sklouzne z torny do uličky a je po pokusu o usnutí.

Za úplné tmy projíždíme místem, na kterém došlo k onomu neštěstí. Nic ale nevidím, vše se odehrávalo na druhé straně trati. Na mé hoří podél trati ohníčky a u nich temné postavy. Zda zachránění, pozůstalí, či pracovníci odklízecí vraky se nedá zjistit.

Propocen, unaven a jako přeražený upadám kolem půlnoci do přetrhávaného spánku, jsem již ale zcela apatický. Ráno je o něco příjemnější, železniční vagon v noci vychladl, vzduch je osvěžující, ale s přibývajícím dnem se vše otepluje. Zanedlouho teplota venku opět přestoupí 30 stupňů C. Na další zastávce zakupuji opět několik banánů a další láhev vody.

Nesplnilo se ale to, co nám bylo předem oznámeno. Náš vagon, tzv. Sleeper Class – lehátkový, měl být obsazen jen tolika cestujícími, kolik je lehátek. Požadavek na přepravu je ale značný a tak vláda prý povolila cestovat i těm, kterým se podaří získat obyčejnou jízdenku. Tito cestující jsou ale povinni vystoupit nejpozději do 21 hodiny. Taková je teorie, praxe jak se ukázalo jiná. Nikdo nevystoupil tak někdo přečkal noc v sedě na svém kufříku připoutaném k sedadlu, jiný vleže na zemi v uličce mezi lehátky, další v sedě na kousku prostoru v mých nohách.

Jsme již druhý den na cestě, krajina ve střední části státu Bihár začíná být zelenější, vodou zalitá rýžová políčka, buvol táhnoucí dřevěné rádlo, ženy na bobku uprostřed vodou zalitého rýžového políčka. Vesnické domky stále stejně ubohé, uplácané z hlíny a kryté rákosím. Nelze rozeznat, která chaloupka je obydlím a která přístřeškem pro drobná zvířata. Nepředstavitelná chudoba indického venkova.

Jsem již natolik unaven, že přestávám vnímat krajinu, ubíhající podél vlaku. Propocen upíjím teplou vodu, občas usínám, zmožen nepohodlným sezením, ze strany se na mně tlačí Ind sedící na svém kufříku. Na zastávkách se opakuje totéž, prodavači vyvolávají své čaj, čaj….., zní to stejně jako naše čaj, další nabízí okurky.

Dle jízdního řádu jsme již měli být u cíle naší cesty, ten je ale v nedohlednu. Krajina jednotvárně ubíhá, nekonečná rovina, vesničky, osamocené chaloupky, občas na dohled silnice a na ni kára, či dvoukolový vůz tažený jednohrbým velbloudem. Na zastávkách ve větších městech se otevírá pohled do ulic se zástupy Indů a Indek v pestře barevných sárí. Pak opět monotónní krajina s políčky, oddělenými hrázkami, svědčícími o zavodňování. Políčka jsou zde holá, je asi po sklizni. Na obzoru stále žádná silueta kopců nebo hor.

Ubíhá nekonečně se vlekoucí den, nemá smysl se dívat na hodinky a tak apaticky nechávám plynout čas. Pak náhle nastává změna. Přední část vlaku se mění v zadní a my jako bychom v táhlém oblouku couvali směrem na sever, ke konečnému cíli strastiplné cesty. Krajina je zelenější, ale podhůří Himaláje je stále ještě daleko. Trvá to ještě dlouhé hodiny, než vlak zastavuje odpoledne na konečné.

Cesta do Siliguri třicet a půl hodiny, zpoždění 11 hodin. Byla to má nejdelší jízda vlakem, zhruba víc než 4× cesta letadlem z Asie do Evropy.

Trvá ještě asi hodinu, než se podaří zajistit autobus, kterým v nekonečných serpentinách, podél úzkokolejné železnice, kterou kdysi postavili Angličané a která je stále v provozu, vyjíždíme již podél čajových plantáží, stále výš a výš, až do někdejšího sídla bohatých Angličanů, do Darjeelingu.

Zde mně čekají plné čtyři dny odpočinku s očekávaným pohledem na dalekou, 8598 m vysokou Kančenčongu.


Milý příteli, končím cestu po několika městech severní Indie. Poznal jsem památky, připomínající moc, slávu a bohatství někdejších vládců a viděl jsem chudobu venkovského indického lidu dnes. Viděl jsem v úzkých uličkách měst obchůdky s potravinami, ne větší než naše koupelna, ve kterých sedící žena čekala až si někdo ze sousedství přijde koupit za pár rupií to nejpotřebnější. Viděl jsem mnohé napřažené ruce a slyšel mnohé prosby o almužnu. Viděl jsem muže bez nohou, ploužícího se mezi chodci a chlapce znetvořeného křivicí. Hleděl jsem do dětských očí, v jejichž pohledu byla prosba o almužnu, očí zasazené do tváře, která se neusmívala. Procházel jsem kolem nich s vědomím, že nemohu dát všem, že problém chudoby je součástí života této země.

Viděl jsem chlapce, obklopující cesty k památkám a snažící se prodat několik pohlednic, jiné nabízející cigarety nebo suvenýr. Všude přítomný boj o výdělek několika rupií.

Milý příteli, toulal jsem se několik dnů Darjeelingem. Sešel jsem od chrámu a monastýru do úzkých uliček chudých a snažil se nahlédnout do obydlí. Jsou ale tak temná, že dále než ke vchodu jsem nedohlédl. Jen z vnějšího vzhledu jsem mohl se domýšlet, na jak malém prostoru musí lidé žít. Na jejich domech nejsou TV antény, koupelna je věc neznámá. Prošel jsem uličkami, ve kterých prodejna masa nebyla větší než na rozpažení mých rukou a kde visel jediný kus masa, ze kterého muž odsekával malé kousky. Jinde přímo na zemi, na kameni s prkénkem sekal muž rybu na kousky menší než dlaň a čekající ženě je balil do novin. Mohl bys mně, můj příteli, říci, že Ti líčím dantovské sociální předpeklí. Snad ale ani neumím popsat realitu života.


Opusťme tuto část města a vystoupejme až na vrchol k templu, obklopenému věřícími. Vzpomínám zde, jak královský syn Sidharta Gautama, pozdější Buddha se vydal na cestu, hledat řešení, jak zbavit člověka utrpení. Po 6 letech našel řešení, dospěl k osvícení. Od dob života Buddhy se ale počet trpících zmnohonásobil.

Zdá se mi, můj milý příteli, že tyto řádky nemusím uzavírat, zůstávají věčnou a nezodpovězenou otázkou …

Dne 20. května 1998

Krimmelské vodopády – jeden z přírodních divů Evropy

Díváme se na mohutný sloup bílé husté zpěněné vody a slyšíme její rachot a burácení a cítíme mokro. Voda se řítí přes 3 stupně do hlubin Salzašského údolí a to postupně ve třech úrovních. Na každé kaskádě je vyhlídka a člověk stojí u vody velmi blízko, někde i přímo nad ní a v uších mu burácí a hučí.

Několik set tisíc návštěvníků přijíždí každý rok od května do října do rakouského národního parku Vysoké Taury, aby se mohli pokochat majestátní krásou Krimmelských vodopádů. Páté nejvyšší vodopády na světě byly jako přírodní památka Rakouska v letech 1967 a 1987, oceněny diplomem Evropské rady, který je zároveň statusem chráněné památky.

Jako mnozí jiní turisté jsme zaparkovali auto ve vesničce Krimmel a odtud jsme se vydali zhruba dvacet minut trvající cestou ke spodní části vodopádů. Vstup do oblasti vodopádů je placený, takže jsme u pokladny zaplatili 1,5 eura za dospělé. Přímo u vchodu je expozice Zázračný svět vody Krimmlu, kde naleznete vše o vodním živlu a setkáte se zde s vodou ve všech jejích podobách. V Aquacentru jsou k vidění nejrůznější vodní jevy. Můžete obdivovat vodou poháněnou houpačku nebo nehlučný vodní proud. Užijte si to ticho, protože Krimmelské vodopády Vám způsobí vjemy zcela opačné. Burácení vody je slyšet hned jak přejdete okolo několika hospůdek, spousty stánků s upomínkovými předměty nebo sádrovými trpaslíky a vydáte se turistickou stezkou kolem vodopádu vzhůru. Na hlavní cestě se můžete rozhodnout, zda půjdete nejdříve obdivovat vodopády odspoda nahoru do Salzašského údolí nebo budete stoupat rovnou vzhůru po upravené stezce podél živlu. My se rozhodli pro druhou variantu a vyrazili vzhůru. Stezka se vine lesem po vyhlídkové trase, stoupáme těsně kolem vodopádu a zastavujeme se na vyhlídkových místech. Pohled je to úchvatný, ale musíme počítat s tím, že budeme na mnoha místech zcela mokří a moc toho nevyfotíme. O postavení stativu a focení vody na delší čas na většině vyhlídkových plošinách není ani řeči. Díváme se na mohutný sloup bílé husté zpěněné vody a slyšíme její rachot a burácení a cítíme mokro. Voda se řítí přes 3 stupně do hlubin Salzašského údolí a to postupně ve třech úrovních. Na každé kaskádě je vyhlídka a člověk stojí u vody velmi blízko, někde i přímo nad ní a v uších mu burácí a hučí. Výstup končí až u výletního hostince Krimmler Tauernhaus, tam je počátek vodopádů a odtud vodopády řeky Krimmler Ache padají ve třech kaskádách až do hloubky přes 380 m. Prý přímo tudy podél vodopádu putovaly v dávných dobách obchodní karavany ze severu na jih do proslulých Benátek

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz

Celá turistická stezka má převýšení skoro 1000 metrů, což na některých dost strmých místech působí mnoha turistům potíže a zadýchávají se. I já občas odpočívala a maskovala to foťákem v ruce. Zdatní a nefotící turisté projdou trasu přibližně za 2 hodiny, kdo si chce ale chvílemi poshovět, fotit nebo načerpat energii z mohutného vodního živlu musí počítat s více časem. My navíc ztrávili asi půlhodinku v hospůdce nad horkou a vynikající čokoládou, kterou tam můžu jen doporučit.

Nad vodopády se nachází velmi krásné a malebné údolí Krimmel Achental. My jsme si nahoře chvíli odpočinuli a poté, co jsme cestou vzhůru mapovali terén jsme při sestupu stejnou cestou již vybírali místa, kde bylo možné udělat alespoň několik záběrů, při nichž jsme úplně nepromokli a i tak měli odtud rozhled na tento malý zázrak přírody. Nakonec jsme sestoupili až úplně dolů k poslední části vodopádu a k místu, kde řeka Krimmler Ache již proudila po rovině. Dalo se jít až přímo do ledové vody, postavit foťák na ministativ a fotit přímo z kamení v řece. Tady se hukot vodopádu změnil na příjemné ševelení a místo bylo strhující svojí romantickou krásou. Děti tu poskakovaly po kamenech a po nich se dostaly podél řeky téměř až k poslední části padající vody. Kameny fest klouzaly a navíc tu zase na ně „pršela voda“ z vodopádu a tak jsem je musela včas odchytit než by bylo pozdě. Beztak měly bundy zvenčí úplně mokré. Na své si v této části Rakouska přijdou především cyklisté, kteří se nedaleko odtud napojí na známou Taurskou cyklostezku. Ta je dlouhá 325 km (svůj název má po nejvyšším horském hřebenu v Rakousku – Vysoké Taury) a končí až v bavorském Pasově. Přímo v Krimmelu musí počítat s tím, že zákaz vjezdu do oblasti vodopádů platí i pro kola. Kdo bude mít chuť mrknout na Krimmelské vodopády z tepla domova mýma očima, má možnost v přiložené fotogalerii. Kdo se těší na zasněné záběry vody pořízené na dlouhý čas, bude zklamán. Voda tam padá dynamicky a hlučně, stříká kolem sebe, je nezkrotná a vášnivá. Velmi těžko se její nespoutaná bujnost dá zachytit cvaknutím fotoaparátu.

Expedice VLAJAJAJI po Egyptě, čtvrtý díl

Po chvíli se ztrnulý provoz neřízené křižovatky pohnul přičiněním
dobrovolníka a jeho pomocníků, kteří se jako cestující zrovna nalézali
ve stojící tramvaji. Jako zázrakem se vše dalo do pohybu, samozvaní
organizátoři si naskočili a odjeli.

IV. ČÁST:

Sobota 25. června: Přestože vyrážíme na Kateřinu těsně po 8.00 hod., předjíždíme asi 15 autobusů a na parkovišti jich je už nejméně dvacet. Parkujeme tedy dost daleko. Turistů je jak naseto, protože včera byl křesťanský svátek a bylo zavřeno. Jaké je naše překvapení, když při setkání nám JaJi vyčítají, že jsme je poslali na jinou horu. Vláďu totiž spletlo, že i na menší hoře postavili novou kapličku, která tam dříve nebývala a Vláďa přepokládal, že se jedná o Mojžíšovu horu, která dříve jako jediná, měla na vrcholu postavený kostelík. Chudáci Podzimkovi včera večer absolvovali tedy výstupy dva. Naštěstí to na nich nezanechalo velkou újmu a po společné prohlídce kláštera se s chutí pustili do snídaně, přivezené v cool boxu.


Mnich v pokladně výstavy ikon nám připomněl mýtného v rakouském tunelu, který měl také svůj osobní měnový kurz. Mnich chce 3 USD (což je v přepočtu 18 LE) nebo 25 LE a tak si necháváme ikony ujít. Viděli jsme už dost. Ještě fotografii u „hořícího keře“ a po občerstvení v beduinské krčmě honem zpět, abychom už byli v moři.

Objednaná slavnostní večeře u Létající ryby odstartovala loučení. Nacpáni rybou, jogurtovým dresingem, pečeným lilkem a orientální rýží a na závěr žlutým melounem, jsme se objetím rozloučili s kamarádem restauratérem.


S trochou nostalgie opouštíme hospůdku s oleandry a věčně hladovými kočkami, kde jsme týden byli vlastně jedinými hosty.

Neděle 26. června: Pokud byla včerejší večeře tečkou, je dnešní snídaně vykřičníkem. Na to, jak jsme se tady poměli, budeme dlouho vzpomínat. Ale co se dá dělat, nic netrvá věčně a tak pomalu se chýlí ke konci náš výlet za hranice všedních dnů.

Do Suezu jsme dojeli bez problému a k pozdnímu obědu si dopřáváme arabské speciality. K nim patří i muslimská modlitba, které se oddává majitel restaurace přímo v lokále. To jsme ještě nikde neviděli. Naposled jsme byly s Jaru svědky podobné scény na náměstíčku před mezinárodním hotelem Safir Etap v Káhiře. Být v Suezu a nevidět průplavem plující lodě je trestuhodné, ale nás tentokrát tlačí čas. Musíme být ještě dnes v Káhiře a lodě, které ráno jedou do Ismailie, projíždějí Suezem asi tak do 11.00 hod. a ty, které jedou opačně, se tu objeví až po 16.00 hod. A to už bohužel čekat nemůžeme. Tak alespoň koukáme na překvapivě úzký kanál a oddáváme se fantazii.


Všechny díly:

První díl naleznete zde

Druhý díl naleznete zde

Třetí díl naleznete zde

Cesta do Káhiry je celkem jednotvárná, míjíme několik hřbitovů, které jsou zakládány už dost daleko od Káhiry. Na sedmnáctimilionové město připadá samozřejmě i přiměřené množství zesnulých.

Je zvláštní, že káhirský byt, ke kterému máme sice spoustu výhrad, najednou dokonale supluje pocit domova. Unaveni, ale šťastni uléháme, aby nás za hodinu šíleným zvoněním vzbudil Baher. Je dost tvrdě vykázán, ale hlavně že se přesvědčil,


že jsme se živi a zdrávi vrátili a nezašantročili auto. Zítra bude opět marně apelovat na to, abychom zaplatili kauci a taxíka z letiště. Ale to bude až zítra.

Pondělí 27. června: Máme před sebou poslední tři dny pobytu a v nich spoustu povinností. Jednou je společná návštěva Mr. El Bendaryho v jeho kanceláři. Ženskýma očima hodnotíme značnou zanedbanost a zaprášenost vcelku reprezentační kanceláře a hlavně jejího sociálního zázemí. Asistentka Jaru s údivem hodnotí „sekretáře“, který nám přináší kávu s kardamonem.

Pak se touláme Babelukem, který k naší lítosti ještě vyspává a nemá tu šťávu, co míval k večeru, když jsme sem chodili nakupovat. Jezdívali jsme sem hlavně ke křesťanskému řezníkovi pro vepřové a uzené maso a hlavně uzené makrely, po kterých ještě vždycky tři dny voněla naše Toyotka.

Abychom ještě umocnili pro JaJi jejich orientální zážitky, bereme je „za koleje“, což je tržiště všeho možného za Sudan street. Původní prostor se trochu posunul vzhledem k nové výstavbě a tím také trochu ztratil původní patinu. Přesto kupujeme velice levné ovoce a vzpomínáme na Vaškovu Marcelku, která by při pohledu na prodej kachen při 50°C bez vody pravděpodobně vzbouřila mezinárodní organizaci na ochranu zvířat. Večer končí návštěvou Bahera u nás, který stále a zbytečně otravuje. Stejně už nic nedostane. Také my jsme se museli smířit s tím, že současný provoz dvou klimatizací vyhazuje pojistky a zapínáme je střídavě.


Úterý 28. června: Na dnešek jsme si naplánovali výlet do oázy Fayum, která je vzdálena asi 120 km od Káhiry. Její atrakcí jsou čtyři prastará vodní kola, kdysi používaná k zavlažování. Dřevěná kola v dřevěných ložiskách mají každé jiný počet lopatek. Jejich příjemné vrzání a zurčení vody navozuje hezkou melodii, která bývala zvlášť romantická při posezení v přilehlé zahradní hospůdce u kebabu nebo jiné dobrůtce. Dnes je v okolí zpívajících kol všechno jinak. Arabskou hospůdku trapně nahradilo bistro italského typu! Škoda!!

Arabský folklor nás zato čeká na protějším chodníku. Řada obchodníků s typickým košíkářským zbožím z listů místního rákosí a také s keramikou. Vláďa s prodavači si přišli na své úplným koncertem orientálního smlouvání a tak obě Jarmilky odcházejí s náručemi velice levného košíkářského zboží pro radost sobě a příštím obdarovaným. Všichni jsme nadšeni z úžasného prožitku.

Škoda, že už brzo opustíme Egypt, Vláďa se totiž dostává na vrchol svého umění smlouvat.

Při prohlídce stylizované malé zoologické zahrady, která je v sousedství zpívajících kol také nová, nás oslovil místní policista, který chtěl vědět, kde máme autobus s ostatními turisty. Dlouho nemohl pochopit, jak jsme se tam ocitli sami vlastním autem.


Na oběd zajíždíme do Auberge du lack, střediska zašlé slávy u obrovského sladkoslaného jezera Karoon. V zahradní restauraci na molu, kde jsme se usadili, se nevaří, ale to zjišťujeme, až když nám přinesou oběd v alobalu z blízkého hotelu. Také rozčarování! Porce jsou ale obrovské, zbylou rybu si necháváme zabalit s sebou, také ceny jsou rozumné, jen Vláďa se orosil, když ochutnal orientální rýži na sladko a ještě se skořicí.

Káva v blízkém hotelu je poznamenána nostalgií. Hotel kdysi hostil na příklad Winstona Churchila, Kadáfího a „novomanžele Mühlbachovy“. Ti tady kdysi prožili noc v krásně nasvícené zahradě, posléze v proleželých postelích s rudým přehozem, plným podezřelých skvrn a ranním probuzením s blechou. Rozčarování pokračovalo zahradou, která v denním světle byla celá zarostlá plevelem. Zahrada se nezměnila, jen bazén je bez vody a nové vrstvy prachu v čalouněných křeslech efektní haly.

Po návratu do Káhiry nás čekají nákupy, protože čas pobytu se už opravdu nachyluje. Na Khan el Khalilu nakupujeme papyrusy, dárky pro přátele a Podzimkovi chtějí pro svého Jiříka nejdříve orientální stolek, který ale při bližší prohlídce nevyhovuje. Proto volba padá na „kožené bobky“. Také jejich výběr není jednoduchý. Jaru má svoji představu, kterou se snaží vysvětlit prodavači a ten nás vláčí za zbožím děsnými prostorami, kam asi málokterý Evropan zavítal. Už začínáme mít strach, Vláďa ztrácí nervy, špindíru zahání a nás táhne pryč. V civilizovanějším úseku tržiště nakonec nacházíme zboží dle svých představ a opět přichází na řadu Vláďovo smlouvání, které končí oboustrannou spokojeností a zároveň oboustrannou lamentací, jak obě strany prodělaly.


Na zpáteční cestě kupujeme své oblíbené vojtěškové karboše a jedeme se rozloučit s Káhirou z výšky „koňského klubu“. Zdá se, že často používám označení zašlá sláva, ale ono to všude nejlépe vystihuje současný stav. Kopec Mocatam je nejvyšším bodem v okolí města. Klub Horse Stars na jeho vrcholku byl v době britské kolonizace velice elegantním střediskem místních Angličanů, vysokých důstojníků a jejich přátel.

Čas, který se na budovách a vyhlídkové restauraci podepsal, nemůže ovlivnit místo, kde je Káhira „jak na dlani“. Ne že by to byl okouzlující pohled. Vše pod námi je zahaleno hustým smogem, místy ještě zhuštěným o dým z odpadků, které se pálí na okraji pouště. Nicméně romantický západ slunce, dobré studené pivo s „kukuřičnou pučálkou“ a ochotná obsluha zajišťují příjemné posezení. Přikusujeme přinesené karboše a po očku pozorujeme, pro nás zajímavou, ale pro muslimy typickou, rodinu. Zřejmě velmi dobře situovaný muž, jeho matka a čtyři ženy, ke kterým patří tři děti, si sem vyšli na večeři. Všechny ženy, kromě tchýně, jsou až k očím úplně zahalené, v přepychových hedvábných, leč úplně černých hábitech. I kabelky a střevíčky, také černé, odpovídají vysoké úrovni rodiny. Muž, který sedí s „favoritkou“ u jednoho stolu, na první pohled neoplývá výraznou inteligencí. Jedná se asi o jmění a postavení zděděné. Ostatní tři ženy sedí u jiného stolu s tchýní a všechny bez rozdílu se starají o pobíhající děti. Snad je to podívaná, která představuje správnou tečku za různými večery, prožitými v zemi plné rozporů… .


Ještě si musíme připomenout, že cesta sem nebyla bez komplikací. Jízdou nahoru od Mrtvého města jsme se dostali na vrchol Mocatamu, avšak zde Vláďu objížďka kvůli rozkopané ulici odvedla z přímé cesty ke klubu. Kolem vrcholu kopce se náhle objevilo několik improvizovaných „vyhlídkových restaurací“, provozovaných místními špindíry. Všem tolik záleželo na tom, abychom použili jejich plastové sezení, že nám téměř lehali před auto. My jsme se ale nedali a nekompromisně mířili k tomu pravému koňskému klubu.

Středa 29. června: Probouzíme se do posledního rána. Vláďa s obavami, jak dopadne „předání auta“ mafiánským agentům z půjčovny.

Pijeme poslední ranní kafíčko s koňáčkem na zaprášeném balkoně a pozorujeme nepatrný ranní provoz na křižovatce pod námi. Z nadhledu osmého patra máme vše jak na dlani. Mnohé večery jsme tady fascinovaně sledovali prekérní situace na naší křižovatce, stejně „zasekané“ jako všechny ostatní v celé Káhiře. A tak jsme se stali svědky neřešitelného kolapsu, kdy před půlnocí úplně „zamrzl“ provoz ve všech čtyřech směrech. Zpravidla je provoz řízen v každém směru jedním policistou a jejich šéf uprostřed vše koordinuje. V noci však slouží na křižovatce pouze jeden policista. Ten zděšen neřešitelností situace to prostě vzdal a vzal nohy na ramena. Po chvíli se ztrnulý provoz neřízené křižovatky pohnul přičiněním dobrovolníka a jeho pomocníků, kteří se jako cestující zrovna nalézali ve stojící tramvaji. Jako zázrakem se vše dalo do pohybu, samozvaní organizátoři si naskočili a odjeli. V následující chvíli, tentokrát přičiněním taxikářů, se opět vše zastavilo. To se opakovalo ještě několikrát a i když to vždy vypadalo neřešitelně, někdo s tím pohnul. Asi po půl hodině se přece jen vrátil policista s posilou a provoz znormalizovali, tj. zácpa byla jen občasná. Ale dnes to jsou už jen vzpomínky… .


Po snídani odcházejí JaJi rejdit po nové Káhiře, jde jim hlavně o procházku Zamalkem a také chtějí vyfotit sochu Ramsese před hlavním nádražím. K jejich lítosti je bohužel celá obklopena ježatým lešením. Lešení je vůbec místní specialitou. Staví se z břeven, posvazovaných provazy. Jedno takové lešení zdobí sousední dům a pro nás se stalo orientačním bodem při návratech domů. V té době já s Vláďou projíždíme nové sídliště Heliopolis a hledáme starého přítele Ahmeda Azima, se kterým jsme zažili spoustu příhod. Před odjezdem do Egypta jsme se s ním snažili spojit přes internet, ale marně. Stejně marně teď hledáme už v zabydleném sídlišti jeho tenkrát čerstvě dostavěnou vilu s bazénem. Pro zajímavost musím uvést, že mu ji projektovali dva mladí slovenští inženýři. Jejich dílo bylo dost povedené a my jsme si u něho užili mnohé hezké chvíle. Projíždíme křížem krážem úpravnou bohatou čtvrť. Víme, že vila byla postavena jako rohová, ale i takových je tu teď spousta. Zklamáni to vzdáváme a odjíždíme na Tahrir Street, kde se máme sejít s Podzimkovými. Přicházejí posilněni z arabské jídelny, kde na nerezových miskách (prý jako psích) pojedli typické jídlo košari, což je směs těstovin, rýže, čočky, rajské omáčky a do křupava osmažené cibulky. Společně vyrážíme do uličky stříbrňíků, aby Jarunka své potenciální snaše koupila dárek. Její představa se ale nenaplnila ani v jednom z krámků, jen my kupujeme kartuš, jako přívěšek pro naší novou vnučku Dorotku. Konečně se Jarunčina představa naplňuje u posledního stříbrníka na rohu Tahrir Street, v krámku, který dříve patřil Vláďovu příteli. Nového majitele se na něj snažíme zeptat, ale marně. Zato zboží má velmi pěkné a tak nakupuje nejen Jaru, ale neplánovaně i Vláďa pro mne. Jako pomalý přechod do evropské civilizace, předvádíme nakonec Podzimkům Tyrolskou restauraci v Mohandeseenu, do které jsem se chodila nadýchnout evropského ozonu, když se mi tady někdy stýskalo.


A odtud už jedeme „domů“: uklízet, pakovat… . Přestože byt je pronajmut až do půlnoci, majitel už od tří odpoledne posedá před domem. Pánové dávají do lesku auto a Jaru zase byt, který takovou čistotu nikdy nezažil. Zbylé ovoce, potraviny a prací prášek předáváme bulabce z vedlejšího domu, protože z našeho bulaba se během našeho pobytu vyklubal pěkný podrazák, i když na začátku dostal tučný bakšiš. Večer máme sbaleno a uklizeno a čekáme Mr. El Bendaryho, kterého Vláďa požádal o pomoc při předávání bytu a auta. Mafiáni z půjčovny oblézají auto ze všech stran a upozorňují na každé škrábnutí i když všeobecná odřenost a pomačkanost byla na Vláďův požadavek zaznamenána už do smlouvy při našem převzetí. Kontrolují novou baterii a při té příležitosti se proflákne, že si ji od nich včera nechal Baher zaplatit. Ten se dnes ani neukázal se svými požadavky, myslí si, že penězi za autobaterii si přišel na své. To se ale mýlí, hoši z půjčovny mu asi zítra dají co proto. Po delším dohadování jim předáváme záruční list, který potvrzuje, že baterii jsme koupili my. Znovu se tedy věnují oděrkám na kapotě až do chvíle, kdy přítomnost Mr. El Bendaryho a pravděpodobně jím předaný bakšiš, je uspokojí.

A teď už jde vše ráz naráz. Při předávání bytu a klíčů o půlnoci objede „baba majitelka“ ostřížím okem uklizený byt (jen se pozastavuje nad zaprášeným pokojem, který jsme nepoužívali a zůstal v původním stavu). Pak jsou jedním z mladíků z autopůjčovny bravurně naložena naše zavazadla do auta a stejně bravurně jsme tam narváni my všichni a na nás navršen zbytek zavazadel. Je nás méně jen o Bahera, ale na cestu z letiště sem jsme potřebovali auta dvě. A už se s tím arabským šoférem řítíme půlnoční Káhirou. Při vší úctě a obdivu – Vláďa má ještě co dohánět. Jen šoférova angličtina je natolik nedostatečná, že na letišti přejíždíme sem tam z jednoho terminálu na druhý.


Ale to je v této noci na letišti ten nejmenší problém. Asi půl hodiny po odbavení je nám oznámeno, že máme nárok na občerstvení na účet ČSA, protože náš let má zpoždění. Občerstvení obnáší jeden teplý nápoj, zato zpoždění několik hodin. Klimatizace je v tom horku na omezený čas příjemná, ale po hodině začíná obtěžovat. Noční chlad, nedostatečné oblečení, nevyspání a nervy z několikrát odkládaného odletu stlačují náladu na bod mrazu. Posíláme domů SMSky, že odlet je odložen. Později se také dovídáme, čím je zpoždění způsobeno. Arab, cestující s ČSA z Prahy do Káhiry prý odmítal při odbavení odložit objemné balíky do zavazadlového prostoru. Nechápeme, v čem je problém a proč se s ním vůbec pracovníci ČSA dohadovali, vždyť předpisy letecké dopravy jsou jasné a jednoznačné. Takto kvůli jednomu Arabovi čeká zhruba 150 převážně českých cestujících několik hodin na spoj. Tím se opozdil nejen spoj Praha – Káhira, ale následně i náš Káhira – Praha. Čas ubíhá a nervozita stoupá. Choulíme se do slabých svetříků a čekáme na další zprávy. Konečně k šesté hodině ráno nastupujeme do dvou autobusů, které s námi kousek popojíždějí na letištní plochu. Napětí roste, například já jsem z autobusu nasměrována k určitému vchodu do letadla a tam „seřvána“ naší letuškou, že mám nastoupit jiným vchodem. Let také není příjemný, zásluhou nevalného jídla, našich nestabilních žaludků a nervózních letušek. Trochu radosti představuje malá placatice koňaku, která mezi námi čtyřmi koluje a to, že se blížíme k domovu.

Ani po šťastném dosednutí v Ruzyni nervozita neopadla, protože na Vláďu „vyjela“ letuška u východu z tunelu, že neukazuje pas a letenku, protože se domnívala, že bude procházet tranzitem. A nakonec je i Jiří „seřván“ pohraničním policistou, proč předkládá se svým pasem zároveň pas své ženy a ne každý zvlášť … .

Ale to už se Podzimkovi vítají s Jiříkem a my s Markétou, protože Kája, který nás měl vyzvednout, si přečetl naší zprávu o zpoždění až v půli cesty na letiště v půl šesté ráno.

Hlavně, že už jsme všichni šťastně doma. Teprve v průběhu dalších dnů si uvědomujeme, že nás provázela hejna strážných andělíčků, protože je opravdu zázrak, že vše prošlo vlastně bez problémů.

Za prvé: Auto šlapalo mnoho set kilometrů pouští bez poruchy, která by v tomto prostředí byla obrovským malérem. Měli jsme velké štěstí, že příhoda s vybitou baterií se stala hned třetí den v Káhiře a nikoli někde v západní poušti.

Za druhé: V nesmírném dopravním provozu v Káhiře a Alexandrii jsme auto ani neškrábli. Kdo tamější provoz nezažil na vlastní kůži, nedovede si představit, jak je to obtížné. Nevím o jaký miliónek se rozrostl počet obyvatel, ale aut rozhodně přibylo, ale na druhé straně přibylo i nově postavených „flyoverů“. V přecpaných ulicích měst i na opuštěných pouštích jsme najezdili 6 200 km.

Za třetí: Neměl nikdo z nás větší zdravotní potíže, neměli jsme vůbec žádné průjmy, zásoba léků zůstala nedotčena, i když jsme kdekoli jedli vše, na co jsme měli chuť.

Za čtvrté: To všechno jsme absolvovali navzdory věku, vždyť nám je celkem 240 let !!

Nedávno Jarunka pořádala pro své přítelkyně fotografickou prezentaci naší cesty s vyprávěním. Když o tom s námi mluvila, posléze prohlásila: „Zítra bych jela znovu“… . Tak se těšme, autorkou příští reportáže bude ona. Po celé vyprávění jsem se snažila popsat zážitky celé výpravy, takže poslední pocity jsou jen a jen moje. Na to, že jsem do své čtyřicítky žila osud tuctové, zaměstnané maminky, jsem si potom užila dobrodružství víc, než mě kdy mohlo napadnout.

V této souvislosti mám před očima orientální ženu, která se díky své siluetě splývavého šatu, zdá být nejvěrnější podobou Madony s děťátkem na obrazech starých mistrů. Má stejné touhy jako Evropanka, jejíž postavu formuje lycrové prádlo? Cítí stejnou mateřskou lásku, když pak posílá své syny na smrt ve jménu svého náboženství? Tyto úvahy už ale nepatří do tohoto vyprávění.

Mému naturelu a hlavně stáří bude už spíše slušet kavárna ve Vídni nebo italská pláž.

Takže Oriente sbohem!!!

Brno se stává Mekkou terénního šifrování

Registrace účastníků hry DNEM… 2007 trvá do 27.4.

Zkus projít jedním dnem, možná dnem svých schopností, snad ne dnem svých sil… S tímto sloganem v titulu se v Brně letos již po šesté připravuje městská a terénní orientační a šifrovací hra DNEM… I přes to, že se jedná o klon jiné, slavnější hry, je DNEM… mezi ostatními jedinečná.


Když se řekne šifrovací hra, mnozí si možná vzpomenou na své dětství a různé hrátky převážně s morseovkou nebo hry typu honba za pokladem, které absolvovali třeba na táborech nebo výletech pořádaných některou z dětských organizací. Princip her založených na postupném hledání šifrovaných zpráv obsahujících údaje o umístění dalšího stanoviště může někomu připadat docela banální. Když se ale trošku přitvrdí jak v obtížnosti šifer, tak v náročnosti a délce trasy a doba konání se přesune ze dne na noc, může za určitých okolností vzniknout bezmála fenomén.

Registrace účastníků hry DNEM… 2008 trvá od 1.4. do 16. 5. 2008. Vlastní hra proběhne 24. 5. 2008 od 9 do 17 hodin.

Obliba terénních šifrovacích her pro dospělé začala v listopadu roku 2000 prvním ročníkem hry Tmou. Ten spustil lavinu, která se začala velice rychle šířit i do dalších měst včetně zahraničních a pořadatelé musí omezovat počet účastníků, kteří jsou často kvůli účasti ve hře ochotni cestovat i stovky kilometrů. Popularita šifrovacích her pak vyvolala v některých místech i potřebu uspořádat hru pro lidi, kteří buď ještě nejsou plnoletí, nebo z různých důvodů nemohou trávit podzimní nebo předjarní noci v terénu. Jako první, přímo na žádost této skupiny lidí, tak vznikla v roce 2002 hra DNEM… , která je primárně určená pro týmy lidí starších patnácti let, ale má i dětskou kategorii. I přes to, že probíhá ve dne a šifry jsou připravovány tak, aby jejich luštění nevyžadovalo zvláštní znalosti (v prvních ročnících se dokonce pořadatelé vyhýbali i užití morseovky) a dětské týmy mají možnost použít nápovědu, nelze tuto hru považovat za méně obtížnou, než hry dospělácké. Rozhodující úlohu zde hraje omezený herní čas. O obtížnosti svědčí to, že celou trasu hry absolvuje v daném limitu obvykle kolem 20% dětských týmů a u starších kategorií bývá úspěšnost ještě nižší. To však nezbavuje hru přitažlivosti. Právě naopak. Do hry DNEM… se začali hlásit i účastníci dospělých šifrovaček a pořadatelé byli nuceni zavést pro ně exhibiční kategorii expertů.


Cestovatel.cz byl mediálním partnerem hry DNEM… 2007 pořádané turistickými oddíly odboru KČT Chameleon Brno. Podrobnosti o hře najdete na stránkách hry Tamtéž najdete i odkaz na kalendář ostatních šifrovacích her, které se pořádají v České republice.

Ptáte se, proč v nadpise píšeme, že se Brno stává Mekkou šifrovacích her? Stačí si najít kalendář tohoto typu her a zjistíte, že největší koncentrace je právě v Brně. Co do počtu pořádaných her i účastníků pak následuje Praha a s větším odstupem pak další města. Nalákali jsme vás? Přijeďte si tedy třeba zrovna v květnu zašifrovat do Brna na DNEM…. Přihlásit se k účasti je ale potřeba už teď.

Soutěž Scoutdoor: Zvláštní chování jiných kultur

Sedmý a poslední článek do soutěže s internetovým obchodem
Scoutdoor.cz. Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento
článek je na téma „Zvláštní chování jiných kultur“.

Můj příběh se odehrál před více než 20 lety. Byla jsem tehdy studentka pedagogické fakulty a jedním z mých oborů byl ruský jazyk. Dnešním mladým lidem to asi mnoho říkat nebude, ale z mých vrstevníků snad každý tuší, co tenkrát znamenal půlroční studijní pobyt v „Zemi, kde zítra již znamená včera“. Nechci se v žádném případě této zemi nijak vysmívat, ale chci pouze naznačit, že na některé situace člověk ani nemohl být připravený.


Odjížděli jsme vlakem v lednu, červnový návrat v nedohlednu a před námi téměř pět měsíců vojny v pravém slova smyslu. Překvapovalo nás všechno na každém kroku. Tehdy jsme se nemohli poučit třeba na internetu, a tak nám nezbývalo než dát na rady starších a pokusit se přežít. Dopisy chodily v průměru dva až tři týdny, balíček z domova přišel rozebraný, mobilní telefony neexistovaly, dámské hygienické pomůcky a toaletní papír jsme si vezli na celou dobu pobytu…

Kromě nás zde studovali i mladí lidé z Etiopie, Kuby, Afghánistánu… Jejich přízvuk, když hovořili rusky, nás rozesmával, když něco chtěli, často jsme situaci pochopili úplně jinak.


Tento článek vychází v rámci soutěže s internetovým obchodem http://www.scou­tdoor.cz/. Všechny články spojené se soutěží naleznete kliknutím na seriál Soutěž se Scoutdoorem.

Na zahájení celého pobytu nám hostitelé připravili Družební /přátelský/ večer, kde se představitelé jednotlivých zemí prezentovali se svým programem. Vše snímala televize a vše bylo na tu dobu na poměrně vysoké kulturní úrovni včetně pohoštění z krajových specialit. Na závěr večera se tančily skupinové tance a člověka ani nepřekvapilo, že se třeba se studentem jiné barvy pleti drží za ruku vlastně poprvé v životě.

Skončila oslava a následovala spousta všedních dní, naplněných především studijními povinnostmi, ale občas, zejména v sobotu večer se někteří studenti odvázali a zpestřovali si pobyt po svém.

U mě a mé spolubydlící jednoho podvečera zaklepali slušně dva studenti z Afghánistánu se slovy, že se chtějí „družit“. S kamarádkou jsme patrně byly až příliš naivní a pochopili jsme vše jako pouhé přátelské posezení, výměnu názoru o jiné kultuře a podobně. Domluvili jsme se tedy na další týden, že si popovídáme. Jaké bylo naše zděšení, když po týdnu přišli ve stylu „pozdějšího Mirečka z básníků“ a chtěli si vyměňovat informace úplně jiné… Vůbec jim to nebylo divné, protože se přece slušně objednali. My jsme je samozřejmě nechtěli nijak ranit, ale noc jsme s nimi trávit nehodlaly a teď „babo raď!“


Nejprve jsme svou lámanou českou ruštinou odmítli slušně, a oni zas svou afghánskou ruštinou dělali, že nepochopili. Najednou se z mírumilovných kolegů studentů stali rozzuření samci, kteří odmítali pochopit rozdílnost našich kultur. Noc byla velmi divoká, neboť jsme se v pokoji s kámoškou zamkli a pánové to zřejmě pochopili jako milostnou předehru a uměle vytvořenou překážku na cestě k cíli… Dobývali se do dveří, až musely kolegyně ze sousedních pokojů zavolat naši vedoucí, aby nás zachránila. Po zbytek pobytu jsme se obávali tyto „Donchuány“ potkat. Později nám bylo vysvětleno, že slovo „družiťsja“znamená kromě přátelení také erotické záležitosti a že pouze stačilo na začátku onoho prvního návrhu říci jednoznačné NE!

Že jsme ve svém nepochopení nebyly s kolegyní samy, nám potvrdila jedna událost, která nastala pět měsíců po našem návratu: Naše známá porodila miminko a jeho barva pleti byla trochu snědší, než kdyby ho měla s kolegou studentem z našeho ročníku…

Na sněžnicích do Polska

Po těch pivech jsem se probudil asi o půl druhé v noci :-), kouknu ven a…. nevěřím svým očím. Venku je úplně jasno, svítí měsíc, vidím úplně nádherně hory, stromy, nejmenší detaily. Ani není potřeba si přisvítit. Taková změna. Už jsem oka nezahmouřil… Spřádám plány, kampak já to asi dneska půjdu.


Je už březen (2006), mám za sebou pěknou várku výletů na sněžnicích, prošel jsem kupu krásných míst, ale stále nejsem spokojen. Před rokem jsem se hodně namlsal při březnové tůře kolem Labského dolu, ale tentokrát stále čekám na svůj „majstrštich“. Fotky se sice hromadí, ale uvnitř cítím takové to napětí. V hlavě mi klíčí nápad na dvoudenní tůru s ranním focením východu slunce. S přibývajícími dny se noc zkracuje a musím počítat s tím, že je potřeba vyrazit dřív. V půlce března už začínám být zoufalý. Je stále šeredně, mlha, mraky, sněžení. Všude hromady sněhu, hezky mrzne, ale na focení to není. Začínám být netrpělivý. Nakonec se na víkend 18. a 19. března rýsuje zajímavá kombinace, v neděli ráno by mělo být krásně, v sobotu sice bude šeredně, ale předpověď je hodně optimistická. V sobotu dopoledne padá rozhodnutí. Jako tradičně, bágl připraven, fotovýbava taky. Už mám zabalenou novou D200, je nutno ji ozkoušet v náročných zimních podmínkách.

Plán je jasný – ještě v sobotu dorazit na Martinovku (volno mají), v neděli ráno úsvit na Smielci a pak se uvidí – buď Polsko nebo courání po hřebenech. Ale lákají mě Sněžné jámy, je tam tolik sněhu, že to musím vidět zdola….. Uvidíme. Ve dvě odpoledne parkuji ve Špindlu, o půl třetí odjíždím autobusem na Špindlerovku. Tentokrát nejde o výškové metry a našlapané kilometry, ale o pohodu a o focení. Mám kupu času, tak moc nespěchám.

Nahoře je totální mlíko. Mlha, nevlídně, vlhko, námraza se tvoří na všem rychlostí blesku. Nikde nikdo, stopy na Petrovku jsou sice prošlapané, ale je to smutné pokoukání. U Petrovky uhýbám na Martinovku přes Ptačí kámen, jdu v mlze, vidět opravdu nic není, na focení je to velmi špatné. A to mám tu mlhu tak rád. Začínám propadat skepsi, jestli jsem to nějak nepřekombinoval… U Ptačího kamenu přece jen nějakou tu „mlhu“ nafotím, ale je to jen z povinnosti. Cesta mě nebaví, ťapu bez nadšení, kam se poděl můj elán a radost? Za chvíli jsem na Martinovce, ještě si prověřuji cestu na hřebeny, ale kdoví jestli tam vůbec polezu…. Klasika na horské boudě – ubytování, večeře, pár piv a radši spát. Ještě si všechno překontroluji a zabalím, ať ráno můžu déle spát. Po těch pivech jsem se probudil asi o půl druhé v noci :-), kouknu ven a…. nevěřím svým očím. Venku je úplně jasno, svítí měsíc, vidím úplně nádherně hory, stromy, nejmenší detaily. Ani není potřeba si přisvítit. Taková změna. Už jsem oka nezahmouřil… Spřádám plány, kampak já to asi dneska půjdu. Konečně se v zimě podívám do jámy lvové….

O půl páté už nevydržím a vyskakuji z pelechu, dávám krátkou snídani, zabalím, čelovku nechávám v báglu a vyrážím na hřebeny. Je fakt nádherně, proč jsem jen neudělal pár fotek v noci… Za 40 minut jsem na rozcestí nad Martinovkou, už vidím na můj oblíbený kopec – Smielec. Do Polska ještě moc nevidím, v Čechách je to ale nezajímavé. Na Smielci koukám do Polska … a … koukám na mraky shora!!! Celé Polsko je pod příkrovem inverze, vyčnívají jen hřebeny Krkonoš, na východě začíná rudnout horizont. Stojím, koukám – spíš jen zírám – tak tohle je opravdu odměna i se šlehačkou a pixlou třešniček na tom dortu… V šest ráno je ale pekelná zima, navíc docela fouká, ale není čas na slabost. Konečně se proberu, stavím stativ a fotím, fotím, fotím. Uvnitř se rozlévá takové to teplo uspokojení, jo, tohle je ono, sezona může skončit. Východ slunce je opravdu famózní, na východě je světlo a západ se topí ve tmě. Užívám si sobecky svého osamění, nemusím se s nikým dělit o své zážitky. Po sedmé balím nádobíčko, liju do sebe dva hrnky teplého čaje a poskakuji jako cvičenec na spartakiádě…


Scházím po úbočí Vysokého kola do Polska v dostatečné vzdálenosti od lavinových svahů, nikde žádná stopa. Vše je panensky čisté, Sněžné jámy se probouzejí do nového rána. Úchvatný pohled. Sluníčko je už výš, ale přesto vrhá nádherné stíny. Paprsky osvětlují inverzní mraky, sníh má nádhernou strukturu, krásný prašan hraje všemi barvami. Zase se neudržím a fotím. Najednou mě přepadnou 3 Poláci – samo – od Horské služby…Kde se tu vzali? No, to je průs… Chlapi nejdřív pouštějí hrůzu, pak už jen tak brblají, že jsem sám, že v zimě jsou polské Krkonoše úplně pusté a že Sněžné jámy jsou velmi nebezpečné. Nakonec uznávají, že jsme dost daleko od lavinové oblasti, dostali odkaz na moje fotky z Polska a bylo dobře 🙂 Docela jsme si pokecali o sněžnicích, skialpech a snowboardistech – a ti to mají v Polské části Krkonoš opravdu těžké. Ničí tam hodně vršky smrčků a ty pak špatně rostou. Pokuty jsou prý dost vysoké. Loučím se s prima kluky, ještě mi popřejí šťastnou cestu a už si to mašíruji směr Czarny Kociol Jagniatkovski, česky Černý kotel. Je to nádherné místo jak v létě, tak v zimě. Jsem tu asi popáté, v zimě ale teprve podruhé a takto brzo poprvé. Je devět hodin, sluneční paprsky už perou, sedím v pustém kotli, kam za celou zimu přijde pár nadšenců na skialpech. Černý kotel má tak jako Sněžné jámy jednu špatnou vlastnost – špatně se tam fotí. Je to severní svah, takže je stále ve stínu nebo je to v poledne přesvětlené. Nejhezčí vzpomínky tak zůstanou jen v hlavě. Zdržím se skoro hodinu a půl, mám výčitky, že zanechávám stopy a ničím ten nádherný „aljašský“ kout Krkonoš. Ale létat neumím…

Čeká mě cesta zpět. Buď na Rozcestí nad Martinovkou, ale tam to už znám nebo po severním hřebeni směrem k Petrovce. V létě tam vede značená cesta, ale ta je v zimě neidentifikovatelná. Severní hřeben Krkonoš je v této části Polska jeden velký mrtvý les. Mezi suchými kmeny začínají růst nové smrčky, postupně se vše opět zazelená, ale bude to ještě dlouho trvat. V létě je hlavně část svahu u Černého kotle hodně neschůdná, tlející stromy porostlé mechem a travou jsou pro nohy nebezpečnou pastí. Hromady sněhu a mráz ale vše překryjí pevným příkrovem. Sněžnice jen kloužou po povrchu, stoupám nahoru. Je to docela fuška, ale šlapu si jen v triku, sluníčko pálí, sníh měkne a něco se vytrácí. Vytrácí se zima, kterou někteří označují za šílenou, protože byla dlouhá a možná i trochu studenější. Ale byla krásná, nádherná a… krátká 🙂 Ze stromů opadává námraza, smrčky se nesměle narovnávají, skály na Hutnickém hřebeni se zbavují sněhu… Courám se Polskem, nasávám zbytky těch krásných zimních pocitů a mísí se ve mně euforické pocity s těmi smutnými. Jsem v místech, kde to znám – kolem Špindlerovky. Hledám nějaké podněty pro focení, ale po tom dnešním ránu to fakt už nemá cenu. Těším se domů, musím se podívat, co jsem vlastně s tím foťákem napáchal. V jednu odjíždím autobusem ze Špindlerovky, lidi trochu nechápou, proč se v zimě poflakuji po horách jen v tričku… je to jen taková drobnost… vysvětlete pak dětem, že musí mít rukavice, čepici, šálu a tlustou bundu, když ten pán je taky svlečenej… Babička byla nekompromisní, já bych v tom nevydržel. Pak mají být dnešní děti odolné proti nemocím.

Ze Špindlu odjíždím bez placení, parkoviště je i při vícedenním stání zadarmo. Potěšující… Večer doma „vyvolávám“ fotky z digitálu, fotospoušť můžete vidět v galerii – hodně fotek z této cesty je ve fotogalerii k článku Začínáme na sněžnicích – trasa č. 6.

Shrnutí: Jestliže nechcete vidět východ slunce, celá trasa se dá zvládnout za jeden den. Nebo musíte vyjít hodně brzo ze Špindlerova mlýna. Variant cesty je opravdu hodně – např. Špindl – Martinovka – Smielec – Sněžné jámy – Černý kotel – Petrovka – Špindlerovka – cca 18 km, nebo vyjít ráno ze Špindlerovky přes Petrovku na Smielec a dále stejnou trasou. Kombinací je hodně. Obtížnost odpovídá délce trasy a převýšení – od středně těžké po velmi těžkou.

Občerstvení: Chata na Martinovce a pak dlouho, dlouho nic. Až v závěru trasy Petrovka nebo Špindlerovka. Sebou hodně pití a energetických potravin.

Vybavení: Kvalitní sněžnice, trekové hole, doporučuji GPS navigaci s vyznačenou trasou a záchytnými body. Záložní prádlo – další vrstvu pro případ zhoršení podmínek. Znalost místních poměrů – počasí, sněhové podmínky – více než vhodná.

Čas: Od 6 do 10 hodin podle zvolené trasy. Ale pozor na sníh. Při větší vrstvě čerstvého sněhu se může prima výlet zvrhnout na hodně vyčerpávající až krutou tůru naprostou pustinou bez možnosti pomoci (až na Horskou službu). Když se Vám začnou bořit sněžnice po kolena, je pohyb po severním hřebenu opravdu extrémně náročný.

Vhodná doba: Konec února až březen (duben) – spíše ten březen. V každém případě je nutná velká opatrnost s ohledem na lavinové nebezpečí.

Martin Filip, * 1963, aktivně lyžuje od 6 let, na sněžnice se specializuje od roku 2005. V Krkonoších podnikl během dvou let kolem 20 tůr především do míst méně naštěvovaných nebo v zimě téměř pustých. Ke sněžnicím již přivedl řadu kamarádů a přátel.

Expedice VLAJAJAJI po Egyptě, třetí díl

Přinášíme předposlední díl ze čtyřdílného seriálu
o cestování po Egyptě. Pokud se do Egypta chystáte, určitě
v něm najdete spoustu zajímavých tipů. Minimálně se při jeho četbě
naučíte efektivně smlouvat…

Sobota 11. června:

Z Khargy do Luxoru už vede pěkná asfaltka celých 360 km, i když jsme byli informováni, že polovina je stále písčitá. Na této trase je sedm policejních zastávek a potkáváme pouze devět aut.



Poměrně snadno jsme našli v Luxoru předem rezervované apartmá v hotelu Gezira Garden, což je jediný hotel s bazénem v dost děsné arabské vesnici.

Odpoledne již bydlíme velice přepychově. Následuje procházka na druhý břeh, převoz motorovým člunem za 5 LE pro všechny, večer se koupeme v bazénu, je to úžasné.

Neděle 12. června:

Open buffet tu sice není, ale jinak slušná snídaně s vaječnou omeletou. Podzimkovi vyrážejí do Karnaku a my po starých známých místech. Hotel Pola už neexistuje, také přívoz pro auta už není, ale jezdí se po 10 km vzdáleném (prý kontraverzním) mostě. Přes poledne se máčíme v bazénu, protože je tu děsné vedro. V podvečer jdou Podzimkovi do Luxorského chrámu a my se necháváme zblbnout od koňského „špindíry“ k projížďce kočárem do bazaru prý za 2 EL.

Dovezl nás nikoli do bazaru dle našich představ, ale do nóblesního obchodního střediska, kde jsme bohužel asi naletěli majiteli při koupi stříbrných Nefertit pro naše holky. Já jsem dostala domácí botičky. Když nás koňař dovezl zpátky, chtěl zaplatit nikoli dvě, ale dvacet liber. Ovšem to měl smůlu !!! Stále smlouváme, čím dál tím více nás chtějí natáhnout: Například dědek s vojtěškovými karbanátky, jiný dědek se šavernou, děti a všichni otravují. Ale na Vláďu si nepřijdou. Dokonce nám ten dědek dal karbanátků plný pytlík, když jsme ostentativně už po několikáté chtěli odejít. Je vidět, že se Vláďa již dostává do dřívější formy.

Podzimkovi kupují lístky na vlak do Asuánu na pozítří, zítra bude Údolí králů. Já jsem nalitá Barakou, že mi ani nechutná večeře. Ve stejný den ještě hůře dopadli Podzimkovi, protože v Karnaku si nechali vypálit na CD digitální fotografie a ke svému zděšení zjistili po návratu do Prahy, že jednu ze dvou SIM karet „špindírové“ zapomněli vypálit a žánrové snímky z celého prvního týdne prostě nebyly.


Všechny díly:

První díl naleznete zde

Druhý díl naleznete zde

Čtvrtý díl naleznete zde

Pondělí 13. června:

Mám krizový den. Na snídani se nemohu ani podívat, i když se rozproudila diskuse, zda jsou lepší omelety nebo míchaná vajíčka, ale ani Vláďa nedonutil místního kuchaře k tomu, aby je umíchal. Včera jsem snědla sice jen jeden karboš, ale v břiše mám tři Baraky pravděpodobně i s lahvemi ….. .

V Údolí králů je 57°C. Nahoru už se nejezdí autem, ale na parkovišti nastupujeme do vláčku, což je přestrojený traktor. Tři hroby, obsažené ve vstupence jsou spíše podprůměrné a já chvílemi vypadám na kolaps. V jedné hrobce má Jirka konflikt se zakázaným focením, který se spravil pěti librami. Je to už podruhé, na Opera square fotil jezdeckou sochu s pozadím ministerstva! Tam si ho naštěstí nikdo nevšiml. Přes úmorné vedro se Podzimci vydávají přes hory k „Hatšepsutce“. My to objíždíme okolo a na parkovišti jim poskytujeme první pomoc formou ledového melounu a Baraky z coolboxu. Obzvášť pro Jaru je to více než nutné. Je na tom dost špatně, že dokonce jednoho špindíru po cestě česky poslala do p……. . Sama to hodnotí jako „sáhnutí na dno svých sil“. Ovšem Jiřík se vzhledem ke svému tréninku tváří jako „geroj“.


Ještě jsem se zapomněla zmínit o nové vymoženosti toalet v Údolí králů: Středně velký autobus, bez motoru, plus cisterna. Aby z ní moc neubývalo, tak se nesplachuje, ale obsluhující špindíra před, nikoli po použití, naleje kbelík do mísy a řekne OK. To vše za jednu libru. Ale už jsme viděli horší i v hotelech, na příklad v hotelu Luxor a k oddálení kolapsu to pomůže.

S obdivem sledujeme metrákové Japonky v třívrstvém oblečení a v pohorkách, s vějířem a kloboukem a někdy i s rouškou na nose a ústech. Zdají se v daleko větší pohodě, než já v šortkách, pantoflích a v té nejlehčí halence.

Ale teď zpět k Hatšepsutce. Z prohlídky jsou Podzimci brzy zpět. Jednak jsou devastováni po horském výstupu, jednak je objekt částečně uzavřen. Vyrážíme do Údolí královen se zastávkou v alabastrové dílně. Po oboustranně úspěšném smlouvání odcházíme s několika suvenýry. K naší spokojenosti snad, k jejich určitě.

Při vstupu ke královnám zjišťujeme, že se jejich údolí stydlivě zahalilo do písečného chamazínu. Ještě že až teď. Podzimci nepřišli alespoň o zářivý výhled při přechodu hor. V roce 1999 nově otevřený hrob Nefertari je dnes zavřen. Je prý úžasný, ale stejně bychom asi nedali za vstupné 100 EL na osobu. Ostatní tři přístupné hroby jsou velmi hezké, hlavně jeden a já mám pocit, že jsem tu tenkrát nebyla … . Je to hrob manželky Setiho z doby kolem roku 1200 př.n.l. Končíme dost zničení, že ani nechceme vidět Ramsseseum. Doma je odpočinek a parádní bazén, takže k večeru osvěženi, přece jen vyrážíme znovu za starým Ramssesem. Je už zavřeno, ale stejně jako u zříceniny u Khargy, se po chvíli objevují tři hošíci, jeden osel a dva hlídači. Čiperný a od prvního pohledu inteligentní asi 13 letý hošík, prý syn průvodce, mluví tak dobře anglicky, že naši angličtináři nikoli tiše, ale nahlas závidí. Dojednává nám tajnou prohlídku za dvacet liber celkem za všechny. Sám nechce ani bakšiš. Vystupujeme schodištěm v úzkém tunelu a přikrčeni máme průhledem ve zdi před sebou celý areál jako na dlani. Pouze ucho Ramssesovo, Jiřímu tolik doporučované, je na opačné straně.

Sestup po zřícených kamenech je dost artistický a já na to nejsem vhodně obuta.

Po příjezdu domů zjišťujeme měkkou pneumatiku a tak s pomocí recepčního jedeme hledat do vesnice pomoc. Podzimci pakují na zítřejší Asuán. Vracíme se s opraveným kolem i rezervou, se suvenýrem v podobě dvou hřebíků a lehčí o 60 EL ! Ale za to jsme zítra připraveni stihnout vlak. Večer se koná na restaurační terase rozlučková večeře s Luxorem. Díváme se kolem sebe na orientální noc, stejně jak to viděl Oldřich Nový očima Kristiána, agenta prvorepublikové cestovky.

Úterý 14. června:

Ráno odvážíme na Luxorské nádraží Ja-Ji vybavené z hotelu krabicemi se snídaní a také kontakty na ubytování a výlety v Asuánu, které zajistil recepční z našeho Gezira Garden. Po popřání krásných zážitků se rádi vracíme „domů“ k bazénu, abychom si užili oddychový den. Ale i zde, alespoň přes hotelové zaměstnance, otravuje felukář, který nám vnucuje projížďku po Nilu. Nakonec aspoň zanechává vizitku.


Doma obědváme špagety s lečem a k večeru jedeme do Luxoru raději autem, abychom se felukáři vyhnuli.

Cesta přes deset kilometrů vzdálený most vede tam i zpět velmi úpravným venkovem, který stojí za zevrubný popis. Zdejší políčka či spíše záhonky, protkané zavodňovacími kanály jako podle pravítka, lahodí oku každého zhýčkaného českého zahrádkáře. Několikanásobná roční sklizeň nutí ke střídání obdělávaných plodin, takže vedle sebe roste v přesných rozestupech maličká kukuřice, hned vedle se

večerním větříkem čeří už povyrostlé štětičky rýže, způsobně rostoucí ve svých loužičkách. A hned vedle jim poskytují ochranu pubertálně klátivé slunečnice. Všude se půvabně brodí volavky. A což teprve křoví podél cest. Jakoby se spojil Starkl s Bakkerem proti ostatním konkurenčním firmám. Bouganvilie vedou, následovány oleandry, fikusy klasickými i benjaminy, místy roste štědřenec střídaný jakýmsi druhem janovce. A nad tím vším datlové palmy. Ve všech námi projetých vesničkách existuje pouze jedna hospodyně, která by se mohla přihlásit do soutěže „moje rozkvetlá zahrada“. Pěstuje totiž před svými rozeklanými dveřmi kaktus v květináči z „vkusně uříznutého kanystru“. Políčka ostře kontrastují s neupravenými a nikdy nedokončenými domky, odkud se vše, co se nehodí, vyhazuje z okna.

Prašné cesty, na které se rychle pokládá soumrak, jsou svědky návratů rodin, zřejmě spokojených svou celodenní prací. Ženy jdou pomalu s nákladem na hlavě, někdy jedou na oslíku, někdy za vozíkem, naloženým vojtěškou a kupou malých dětí. Jejich představa ejše s cibulí a rajčetem na prahu neupraveného domku i v nás navozuje útulnost domácích večerů.

S touto náladou přijíždíme do Luxoru. Známe to tu dost dobře a tak vyhledáváme tentokrát opravdový bazar s různými krámky a za velice slušnou cenu kupuji sobě, a jako suvenýr pro přítelkyně, hezké skleněné flakony, ale bez parfému, který je pro mne příliš silný – orientální. Ale jsme tu hlavně za jiným účelem. Pro naše vnoučata Davídka a Emmu máme jako dárek chlupatého, dokonce hrajícího, velblouda. Terezka už stejného velblouda dostala od druhých prarodičů a tak jí chceme koupit hračku stejně typickou – oslíka. Oslíků je tu spousta, ve všech provedeních, ale žádný vhodný pro pětiletou holčičku.

Po smršti, kterou v bazaru způsobili dva námi oslovení prodavači, je nakonec sehnán hezký dřevěný oslík s vlněným orientálním sedlem. Nasazená cena je astronomická a daleko převyšuje úsilí, vynaložené prodavači. Mnohokrát na oko odcházíme a mnohokrát jsme strháváni zpět s jejich mnohoslovným doprovodem, ze kterého jak bublinky ze sodovky vyskakuje donkey, donkey a vždy o trochu nižší cena ….. . Nakonec odcházíme spokojeni s oslíkem za přijatelnou cenu, ujišťováni oběma „špindíry“, že jejich děti nebudou mít Vánoce.

Úspěšný výlet do Luxoru pokračuje objevem velice hezkého křesťanského kostelíku, který jsme předtím neznali. Děkujeme tady za zatím bezproblémový průběh cesty a prosíme o další ochranu. Z jednoho internetového krámku posíláme domů další informace a pozdravy z naší expedice.

Den končí večeří v hospůdce se šavernou, která se významně zapsala do zlatého fondu našich arabských historek. V tomto krámku byl Vláďa s Jaru na šaverně již včera. Vláďa usmlouval cenu z deseti liber na libry tři za jednu porci (už se dostal do formy) a moc si pochutnali, zatímco já s Jirkou jsme se připletli k sexuálnímu zážitku, o kterém se zde ovšem nemůžeme šířit.

Když jdeme dnes kolem, už na nás majitel z dálky volá a zve nás dále. Šaverna je stejně dobrá a cena stejná už bez smlouvání. Poté následuje od majitele nabídka piva. Nevěříme svým očím, ale po krátkém dohadování o ceně, přináší pomocník z nedaleké restaurace studenou láhev, ukrytou v novinách. S chutí se napijeme a v láhvi zbývá poslední sklenka. O tu nás však požádá majitel a když mu ji tedy s údivem nabídneme, odchází si ji vypít do temného kouta za ledničkou – aby Alláh neviděl.

Když při návratu do Geziry přijíždíme na jedinou, silně frekventovanou křižovatku, je řízena uprostřed stojícím policistou. V okolí Luxoru existují různá opatření pro zpomalení provozu. A tak jsme se nevědomky dopustili dopravního přestupku. Zábranu na naší straně bylo nutno objet zleva, když k tomu dá policajt pokyn. Vláďa předpokládal, že když stojí po směru jízdy, můžeme jet, ale dle zdejších pravidel jsme měli jet, až když odmávne. Takže když přímo běsnil, zastavili jsme. Teprve potom poznal, že jde o nechápající cizince, popadl se za hlavu téměř s pláčem, ale přesto mávl, abychom mu co nejrychleji odjeli z očí.

Středa 15.června:


U snídaně máme konflikt s číšníkem, když vymáháme omelety pro nepřítomné Podzimky. Zvítězili jsme a jim přijdou večer k chuti. K obědu ohříváme polévku a špagety, což dnes Vláďa zajídá cholagolem. Jinak trávíme den u bazénu a já hlavně ve své bublinkové „vaničce“. Večer jedeme naproti Podzimkům k vlaku kolem zdejších smutných a neútulných krčem, kde mě neustále udivují dědkové se šišou a zároveň s mobilem. Po cestě kupujeme 14 kg meloun na přivítanou z výletu. Před nádražím v Luxoru se nám nějak nezdá dlouho opuštěný kufr, stojící na chodníku a tak raději ze strachu před bombovým atentátem přeparkujeme auto do vzdálenější ulice. Podzimkovi přijíždějí s téměř půlhodinovým zpožděním. Padá nám kámen ze srdce, protože dotazovaní železničáři i policisté a vlastně i jízdní řád nás ujistili, že vlak z Asuánu už dávno přijel.

Ja-Ji jsou nadšeni výletem a my později sdílíme jejich nadšení nad fotografiemi. Přesto nelitujeme, že jsme se nezúčastnili, protože Vláďovi se tam nikdy moc nechtělo. Večer vyrovnáváme účet v hotelu a balíme, abychom ráno vyrazili za dalšími zážitky.

Čtvrtek 16. června:

Vyrážíme z Luxoru v 8.00 hodin ráno, s vidinou příjemné cesty s koupáním. Po padesáti kilometrech míjíme bez problémů fundamentalistickou Qenu a jednu policejní stanici. Po dalších 65 kilometrech přijíždíme v poušti k dalšímu checkpointu. Upozorňují na jakýsi problém v oblasti Safágy, nepouštějí nás dál a telefonují pro doprovod. Všichni jsou děsně důležití a tak v horku v autě trávím s Jaru téměř dvě hodiny, zatímco muži se vykecávají s policejním kapitánem, který je pozval na čaj. Po příjezdu eskorty, se musí policisté ještě prý posilnit a tak teprve nyní objevujeme skromnou kavárnu, před kterou zastavil i autobus, jedoucí v opačném směru. Naštěstí, když už vyrazíme, cesta ubíhá dost rychle (100 – 110 km v hodině). Brzy jsme v Safáze a tam nás doprovod mávnutím ruky opouští. Safágu jen projíždíme, i když je to teď výstavné město s velkým přístavem a Jirkovo hodnocení „není to žádná prdel, má to dva minarety“ to zcela přesně vyjadřuje.


65 –ti km úsek do Hurghády je bez problémů a tak brzy přijíždíme do „malého New Yorku“. Výstavba je tu přímo výbušná a kdysi útulné rodinné letovisko se táhne 30 km po pobřeží. Když se prý dvě spřátelené rodiny, jedoucí s různými cestovkami chtěly sejít, museli použít taxi. Shodujeme se, že tady by se nám dovolenou trávit nechtělo.

Kousek za Hurghádou je opět problém. I zde musíme čekat více než dvě hodiny na konvoj. Čekání si krátíme cachtáním v moři blízko prý nejelegantnějšího střediska El Gouma.

Den se chýlí a před námi je ještě 450 km do Suezu. Jirka už je z policajtů na hlavu a dělá trochu dusno a my se snažíme uhlazovat hrany. Konečně vyrážíme z parkoviště za přítomnosti černých střelců v neprůstřelných vestách. Jako první jede policejní jeep, za ním my, pak autobus s polskými turisty a nakonec německý kamion. Zdá se, že v této sestavě bychom se stali spíše jistým terčem případných teroristů, než kdybychom projížděli sami v autě s egyptskou značkou. Přestože jedeme jen 70 – 80 km/hodinu, kamion časem odpadne. Na další stanici Ras Ghareb se eskorta vítá s místními policisty polibkem, což je alespoň „oživení v sále“. Zároveň se osádka jeepu mění a nová eskorta s námi pokračuje stejně pomalu až do Za Farány. Zde odbočují polští turisté na Káhiru a nás policisté opouštějí, protože další 130 km úsek na Suez je plný zatáček, padá tma a na to oni už asi nemají nervy.

Následuje opravdu hrůzná cesta oblastí Sochny, přerušována oslňujícími světly, která občas v naprosto nečekaném okamžiku na nás pouští protijedoucí auta, hlavně náklaďáky. I ve tmě, plné klikatých zatáček vidíme, že pobřeží je zcela zastavěné rekreačními vilkami, většinou nedodělanými. Tak opět smutníme, jak se změnila naše kdysi často navštěvovaná romantická pláž „pod deštníky“. Cesta je stále horší a nebezpečnější, Jaru bojuje se žlučníkovým záchvatem ze stresu a tak se pokoušíme zakotvit někde na nocleh. Je to marné, vše je ještě neobydlené.

Zatáčky se kroutí stále víc, čím víc se blížíme k Suezu, ale Vláďa opět předvádí své nesporné řidičské kvality. Předměstí Suezu také doznalo obrovských změn, takže zase trochu bloudíme, ale pak díky Jiříkově orientaci v mapě, končíme vysíleni ve starém známém a stále více zašlém White Hotelu, pocházejícím pravděpodobně ještě z koloniálních dob. Ještě si dáváme večeři a zcela zmoženi se o půlnoci dostáváme do hajan.

Pátek 17. června:

Po snídani opouštíme White Hotel a zajíždíme k opraváři pneumatik. Sotva otevřel, dopřál mu Alláh úžasný obchod, spravil nám dvě pneumatiky, do jedné musel dát duši a i se slevou pro nás, vydělal třicet liber. Po načerpání benzínu opouštíme Suez. Ale ještě včas se vracíme, protože Jaru je hvězda a vzpomněla si, že jsme na recepci nevyzvedli své pasy. Potom už je podmořský tunel a jsme na Sinaji. Potkáváme hrabač písku, který funguje jako u nás hrabač sněhový, ale na rozdíl od našich silničářů je vždy připraven. A pak už vjíždíme do Nakhlu, což byl před třinácti lety puntík na mapě, představující benzínovou pumpu a jednu hospodu, kde kromě hostinského obšťastňovala hosty i přítulná koza.



Dnešní skutečnost je ovšem jiná, i ta hospoda je přestavěna a tak v poměrně rušném městečku usedáme v kavárně a tiše pobrukujeme „…a jen vzpomínky mi zůstanou …“. Opouštíme Nakhl s trochou dojetí kolem bouračky náklaďáku s rozházenými chladničkami. Tabu míjíme objížďkou, ale až sem dosahuje výstavba nových rekreačních středisek. Také naše stará vyhlídka nad krásnou modrou lagunou zaznamenala podnikatelské úsilí. Je upravena a je tu draho (3× káva s limonádou 35 LE).

Pokračujeme podél pobřeží do Nuweiby a po levé straně míjíme hustě naflákané turistické vesničky, jedna vedle druhé, ale všechny dosud nedokončené. Konečně Vláďa poznává benzinovou pumpu a odbočku do naší Tourist village. A tady s radostí zaznamenáváme příjemné překvapení. Dřívější Helnan village se přejmenoval na Nuweiba village a proto ho Vláďa doma na internetu nemohl najít. Vše je na svém místě, ale úžasně vylepšené, prostě přepych, nová recepční budova, nová jídelna, bazén, plážový bar, hřiště a dnes už vzrostlá krásná zahrada. Cena 40 USD denně, za přepychový bungalow s ranním open buffetem. Trochu nás ta cena zaskočí a tak se jdeme ještě podívat na vedlejší El Waha village, která inzerovala na internetu. Rozdíl kvality je propastný a cena po slevě 32 USD. Jsme s Jaru ochotny vyrovnávat cenový rozdíl vlastními těly a tak se pokorně vracíme. Jiřímu se sice zdá ubytování v přepychovém areálu příliš snobské, ale je jednoznačně přehlasován. Tím, že jde o starý areál, je na rozdíl od všeho novějšího, tady krásná, vzrostlá a velká zahrada. Z dnešního hlediska, kdy je už nutné šetřit prostorem na úkor větší zástavby asi příliš prostorná.

Po ubytování se noříme do neuvěřitelně teplého moře, lemovaného růžovými horami Sinaje a na opačném břehu Aqqabského zálivu horami Saudské Arabie. Ocitáme se na vrcholu životního blaha. Večeře v protější rybí restauraci je báječnou tečkou za tímto dnem.

Sobota 18. června:

Skvělá a přebohatá snídaně za zvuků Maláskových melodií ve skvělé restauraci narušila silně i Jiříkův protisnobský postoj a tak snídáme velmi, velmi dlouho … . Dopoledne podnikáme výlet do krásných skal směrem k vnitrozemí a přitom hledáme vjezd do Barevného kaňonu. Konečně jsme narazili na odbočku a u ní na policejní hlídku, pro kterou jsme příjemné zpestření služby a tak nás zvou na čaj. Za velmi silný čaj, dle Jaru „magoráček“, jsme se jim odměnili pytlíkem cucavých bonbónů. Potvrzují, že s naším autem cestu do Barevného kaňonu podniknout nelze, protože je nutný jeep s náhonem 4×4. Na zpáteční cestě se zastavujeme v city centru, což je prašná náves se třemi obchody, hospodou a krámkem s internetem. Po průzkumu se vracíme zpět, abychom se věnovali slunění a koupání. Jiří nevydržel a přece jen zakoupil šnorchl od místního špindíry za nekřesťanských 115 LE. Oděl se do bílého trika a celé odpoledne jsme občas na obzoru viděli jen světlou skvrnku k nelibosti Jaru a posléze nás všech, protože vylovil nádhernou 15 cm mušli se živým rakem poustevníčkem, čímž ohrozil přírodní rovnováhu Aqqabského zálivu a naši dobrou pověst. Samozřejmě, že vše vrátil zpět do moře. Den jsme opět zakončili v rybí restauraci, tentokrát velkým přejedením, protože jsme si dali všichni po jedné porci, což se nedalo téměř sníst. Ale už jsme se poučili, takže dobrou noc.

Neděle 19. června:


Protože jsme včera brzy usnuli, probudila jsem se už v pět hodin a na terásce čekám na východ slunce. Kromě východu slunce kdysi na Mojžíšově hoře jsem nikdy žádný neviděla, protože dávám jednoznačně přednost západům! Teď ve čtvrt na šest jsou ještě vidět dvě hvězdičky a přelet jedné velmi jasné družice. Východ má lehce oranžový nádech ale v tak širokém horizontu, že vlastně nevím, na kterém místě se kotouč boha Ra vynoří. Po chvíli se probouzejí ptáci a trochu se zvedá větřík, takže palmy při ranní toaletě mávají pernatými listy a shazují písečný prach. Ptáci rozvíjejí své štěbetání nikoli do šíře koncertu, ale jemného intenzivního ladění velké filharmonie, které klesá a stoupá v téměř pravidelných vlnách.

Nebe mění barvu z tmavomodré na modrošedou a tak to chvílemi vypadá jako před deštěm. Asi ve tři čtvrti na šest ptáci tichnou a začínají přelétat, větřík se utišil. Jarunce se povedlo vykulit z postele přesně minutu před tím, než se vykulilo slunce jako pomeranč z kamenné misky horského hřbetu sauďáků, aby po chvíli spočinulo na bleděmodrém ubruse oblohy. Snídaně je opět opulentní, což nám ani po včerejším večerním přejedení nevadí a vymýšlíme si obměny: kakao, ham and egs, salám se sýrem apod. V jídelně je nás jen pár a pinglové se snaží.


Moře je ve velikém odlivu, protože je úplněk a tak couráme po korálových ostrůvcích, pozorujeme obrovské kolonie ježků, korály všech barev a v dírách zalezlé chobotničky. Vláďa si také půjčuje šnorchl a s Jirkou objevují barevné ryby. Jak ukazují fota, jsme v celém areálu téměř sami. Zaujati přírodními krásami se místy připalujeme a tak se častěji uchylujeme do stínu slunečníků, které jsou ve tvaru slaměných klobouků. Přesto musíme k večeru ošetřit krémem některé části svých tělíček, kromě otužilého Vladimíra.

Před večeří se jedeme podívat na přístav, kde toho ale k vidění moc není. Jen zdálky dvě lodě za železnými vraty. Zato v nepořádném přístavním městečku objevují naši bystrozrací muži „beer shop“ a ke své velké radosti nakupují místní Stelu za 5,50 LE. Pro dnešní večeři jsme vybrali Bedeckrem doporučovaného Dr. Siš kebaba v místní Nuweiba City, ale jsme zklamáni. Menší porce, přílohy účtované zvlášť a k vyšším cenám ještě 10% přirážka. Z toho plyne poučení – nevěřte vždy Bedeckrům!

Vláďa se ještě dost marně snaží e-mailem odeslat domů fotky. Podzimci nervově nevydrželi jeho počítačové umanutí a jdou domů pěšky. Večer končí na terásce se studeným pivem a „irským bejlísem“. Naše bungalowy jsou samozřejmě opatřeny klimatizací a ledničkou.


Pondělí 20. června:

Chceme si dát oddych od opalování a tak vyrážíme po snídani na výlet do Sharm el Sheiku. Krajina je pustá a jednotvárná až na občasné hromady odpadků a roztroušené beduinské vesnice. K dalším paradoxům zdejšího života se přiřadili beduini, kteří řídí „pickupy“ a pod turbanem z beduinského šátku tisknou k uchu mobil. Míjíme odbočku na Kateřinu a uvědomujeme si, oč je cesta na Colour Canyon hezčí. Potom míjíme odbočku na Dahab, kde podle literatury, ač přísně stíhán 25 lety vězení nebo až trestem smrti, bují obchod s marihuanou a hašišem. Konečně se složitou silnicí dostáváme do Sharm el Sheiku ve stejný den jako Condoleezza Rice. Vláďa zjišťuje, že i zde se všechno změnilo k nepoznání. Protože se jedná o přírodní rezervaci korálů, rozrůstá se přepychové rekreační město spíše do vnitrozemí a tak mnozí hosté hotelů a vilových apartmánů jezdí na pláž taxíky nebo hotelovými mikrobusy. Výstavba se nám však ve srovnání s Hurghádou zdá trochu vkusnější. Jinak je to snobské místo, plné světových samoobsluh, casín, pizzerií a cukráren. Při nákupu potravin do ledniček nás pokladní chtěl lohnout o 15 EL, leč já jsem bdělá a ostražitá! Jen si lámu hlavu, zda to dělají každému a málokdo na to přijde, nebo ty podvodníky doma i ve světě přitahuji svým nekonfliktním zjevem. Ale to se mýlí !

Pro osvěžení jsme našli romantickou cukrárnu na útesu nad zálivem, kde kromě kávy mají, snad jako jediní v celém Egyptě, pravou mangovou zmrzlinu, prý nejlepší, kterou Jaru kdy jedla . Jinak všude vládne Algida. Zpáteční cesta je i přes klimatizaci v autě únavná a tak se rádi doma noříme do svého, téměř soukromého moře.

Na večeři jdeme do restaurace Flying Fish, kde jsme byli poprvé a kterou jsme shledali nejlepší, nejlevnější a nejpříjemnější. Řekli jsme to majiteli a ten nám kromě obrovské ryby snáší téměř modré z nebe v podobě vázy s živými květy, ovocem zdarma a na závěr i dárkem – flakonem pro každou z nás.

Úterý 21. června: Během dopoledne je zase velký odliv a tak couráme zase mezi korály a rybičkami. Ani nepotřebuji šnorchl. Koupeme se ve 35°C teplé mořské vodě a občas se jdeme osvěžit do trochu chladnějšího bazénu.


Chytáme bronz a ozdravný jodizovaný vzduch a pomalu začíníme počítat dny … . Při cestě na večeři nám Beduin s jeepem nabízí výlet do Colour Canyon. Začíná se stopadesáti dolary, posléze slevuje na padesát za osobu. Protože v hotelu je cena 80 USD, domlouvají si JaJi výlet na páteční ráno. Při večeři nám náš, dnes už kamarád, restauratér přivádí jiného beduina s cenou 200 LE za stejný výlet a obě osoby, což je znatelně levnější. Výlet je tedy domluven na zítřejší ráno s tím, že pátek s omluvou zrušíme.

Středa 22. června:

Jsme první na snídani, protože v osm hodin odjíždějí JaJi s beduinem a jeho synkem do kaňonu. My zůstáváme na pláži, barevný kaňon jsme si užili již při minulém pobytu. V poledne se s Podzimkovými scházíme v restauraci u zmrzliny a kafíčka a odpoledne opět trávíme na pláži. Po tentokrát lehčí těstovinové večeři odcházíme na procházku do místní City. Končí další den, kdy největší atrakcí procházky je velbloud s hlavou v odpadkovém kontejneru.

Čtvrtek 23.června:

Špindírové dokončují uhrabání pláže, sekání trávníků, úpravu tenisových kurtů a plotostřižny. Od 1. července je očekávána arabská a izraelská turistická sezona, dá-li Pán Bůh, to už my budeme ve své klidné Třebce. Dnes je poslední celý společný den na pláži. Proto Vláďa dojednává na 15.00 hod. projížďku člunem se skleněným dnem. Korálů je při odlivu vidět dost, ale těšíme se na barevné ryby, které jsou ve větší hloubce. 230 LE je dohodnutá cena na hodinu. V 15.00 hod. jsme všichni připraveni, jen kapitán člunu ne. Když po chvíli přichází, říká, že loď bude připravena k vyplutí za pět minut. Nakonec ale vyrážíme až v 15.00 hod. Motor člunu dělá dost velký rámus, který plaší chytřejší a asi také krásnější rybky. Přesto zážitky stojí za to. Seskupení korálů různých barev a tvarů by snad nevymyslel ani renomovaný výtvarník. Překvapující jsou modré korály, ty jsme neviděli ani na obrázku. Klasicky růžových je tu kupodivu málo, jsou více na povrchu při odlivu. Když člun v 16.00 hod. přiráží ke břehu, bohatě nám to stačí. Mně se točí hlava a Jaru žaludek. Ještě dohadujeme cenu za pouze ľ hodiny a Vláďa opět vítězí s konečnou cenou 175 LE. Jen ještě složitě sehnat drobné.



Končíme u „Létající ryby“, tentokrát „s dary moře“ a s domluvou na pozítří – na rozlučkovou večeři.

Pátek 24. června:

Dnes dopoledne před námi konečně beduinka, každý den chodící po pláži, vysypala své korálkové poklady.

Neomylně sahám po růžovém náhrdelníku a pak ještě po antracitovém náramku. Vláďa je opravdu ve formě a z původních 25 LE za kus, platíme 15 LE za obojí celkem. Chce ještě 10 LE za to, že si ji Jiří vyfotil, ale jeho nezdeptá. Zato Vláďa se u ní stal „number one“, neboť ozdobil svou ženu a ještě k tomu došel dvakrát do apartmánu pro peníze.


Před 13.00 hod. vyjíždíme na Sv. Kateřinu, kde JaJi stráví noc na Mojžíšově hoře. I zde se mnohé změnilo, zavedli vstup do areálu ve výši 17,50 LE za osobu, které my budeme muset platit zítra znovu. Vláďa ještě ukazuje Podzimkům kostelíček na vrcholku hory, kam musejí vylézt a ponecháváme je osudu. S radostí zjišťujeme, že beduinská hospůdka, kde jsme se před 13 lety po sestupu z Mojžíšovy hory občerstvovali, se vůbec nezměnila a zachovala si i lidové ceny. Za dvě kávy s kardamonem a dvě coly platíme 10 LE.Jinak tu všude vyrostla spousta obchůdků, hospod a dokonce i malé sídliště. Na večer jsme si s Vláďou naplánovali soukromou oslavnou večeři, protože nám Kája SMSkou sdělil, že dokončil 4. ročník VŠE poslední zkouškou za jedna. V místním večerním „open buffet“ si tedy prožíváme krásné životní pocity. U přebohatých stolů nás poznává vrchní, který nás zde prý obsluhoval před třinácti lety jako 35ti letý číšník. K naší lítosti nám sdělil, že námi často vzpomínaný Mr. Hamdi, majitel tehdejší místní rybí restaurace, zemřel před rokem po operaci srdce. Snad jsme si projedli každý svých 10 USD, protože teď už nic nemůžeme. Vyzvedáváme pro JaJi jejich zítřejší snídani a jdeme spát. Arabům však již začínají prázdniny, takže „village“ je naplněna jejich hudbou do pozdních nočních hodin a také muslimkami, koupajícími se v šátku a kalabě v bazénu.

KONEC III. ČÁSTI

Soutěž Scoutdoor: Cesta do Běloruska?

Třetí článek do soutěže s internetovým obchodem Scoutdoor.cz.
Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento článek je na
téma „Zvláštní chování jiných kultur“.

Říká se, že dostat se přes hranice posledního totalitního státu v Evropě není jen tak. Zatím jsme ještě ani neopustili Vilnius a už jsme si ověřili, že na tom něco bude. Dnes jsme se vydali na Velvyslanectví Běloruské republiky, které sice leží v centru hlavního města Litvy, ale hned za dveřmi na vás čeká jiný svět. Návštěvě ambasády předcházelo několik zajímavých kroků, jedním z nich bylo uzavření pojištění. Bělorusko podle všeho leží na jiném kontinentě, takže si musíte zařídit speciální pojistku, protože smlouva s platností (pouze) pro celou Evropu vám stačit nebude. Číslo pojistky vpisujeme do poslední prázdné kolonky a vydáváme se na úřad.

Jsme celkem tři – Martin, Michal a já. Lidí, kteří by se rádi přidali, by se našlo více, ale my si rezervovali pravděpodobně jediný pokoj v jediném hostelu v Minsku. Podle informací na internetu by nás noc měla stát 20 dolarů, ale jak to bude ve skutečnosti, uvidíme až na místě. Budovu velvyslanectví nacházíme celkem snadno, docela obyčejnými dveřmi vejdeme dovnitř a najednou se ocitneme v jiném světě. Překvapeně se rozhlížíme kolem sebe a nechápeme, co je v té malé místností tak zvláštního. Lidé vypadají stejně jako na ulici, přepážky jako na každém jiném úřadě… Jen atmosféra je tu úplně jiná.


Tento článek vychází v rámci soutěže s internetovým obchodem http://www.scou­tdoor.cz/. Všechny články spojené se soutěží naleznete kliknutím na seriál Soutěž se Scoutdoorem.

Přistoupíme k okénku a já spustím litevsky, ale dočkám se odpovědi v ruštině. Zkusím to ještě jednou dvakrát, ale neuspěju. Vypadá to, že přichází čas na šest lekcí, které mám zatím za sebou. Našeho váhání a podivných pasů si všimne pán, který tu dohlíží na pořádek, zmocní se všech formulářů a začne nás zpovídat – odkud jsme, co chceme a hlavně – kdy jsme přišli. Plácnu něco ve smyslu, že před pěti minutami, což ho uklidní. Jsou totiž tři hodiny a dvě minuty a v pátek se na velvyslanectví smí vcházet jen do třetí odpolední.

Po přednášce o tom, že se nehodí obtěžovat úředníky v pátek, nám sdělí, že musíme počkat na pana ambasadora, který se nám bude věnovat osobně. Moc tomu nerozumíme, ale nedá se nic dělat. Dveře jsou zamčené, takže nám nezbývá než počkat. Připadáme si jako zajatci státu, kde pevnou rukou vládne poslední evropský diktátor. Ze začátku je nám z toho trošku úzko, ale pak se rozhodneme, že to budeme brát jako součást výletu a že si to pořádně užijeme.

Po několika minutách napjatého čekání přichází velvyslanec, páni kluci usoudili, že konverzaci nechají na mě a jen přihlížejí. Nejsem si právě jistá, jakým jazykem mluvím, když mi nestačí moje chabá slovní zásoba, prostě něco povím česky a doufám, že si to ten důležitý pán domyslí. Nechová se právě přívětivě, docela ho rozčílí, že hned nepochopím jeho přátelské rady. Prý pro nás bude nejlepší zajít do agentury, která zajišťuje víza, že je tam dostaneme levněji. Je to pro mě opravdový zážitek – vůbec poprvé mluvím rusky mimo školu a rovnou s velvyslancem.


Po dalším proslovu o tom, že není vhodné se tu objevovat v pátek, s plánkem v ruce opouštíme výsostné území Běloruské republiky a podle šipek se vydáváme k několik set metrů vzdálené kanceláři. Sedí tam několik dam – samé Rusky – ale najde se mezi nimi jedna, která je ochotná s námi mluvit litevsky. Zdá se, že naší cestě do skutečné východní Evropy nic nebrání, pojistku máme, dostat vízum není nic obtížného. Jedna věc nás ovšem značně překvapí. Předem jsme si nastudovali ceny víz, ale ceník, kterým nám paní mává před očima, se od oficiálních informací značně liší. Vůbec nechápeme, proč bychom měli platit několikanásobně víc, než je uvedeno na stránkách Ministerstva zahraničních věcí. Chvíli se dohadujeme a po telefonátu na velvyslanectví se zjistí, že pro občany ČR jsou zvláštní ceny a dotyčná dáma nám to jednoduše chtěla zatajit. Náhle je k dispozici jiný ceník, z něhož se dozvíme, že konzulární oddělení běloruského státu dělí občany celého světa na čtyři skupiny – Litevce, Američany, Čechy a ostatní. Litevci mají víza velmi levná, Američané naopak hodně drahá. Nás vízum vyjde na 100 litů, obyvatele dalších zemí na 200. Na seznamu nejsou uvedeny „svobodné a vyspělé“ státy, pro které neplatí vízová povinnost – jako například Kuba. Vůbec nechápu, čím jsme si zasloužili takové výsadní postavení, vždyť Václav Klaus po zmanipulovaných volbách v Bělorusku zaslal Lukašenkovi oficiální nótu, ve které vyjádřil svůj nesouhlas s podobnými praktikami v jinak demokratické Evropě.

Zpráva, že máme zaplatit jen polovinu, potěší pouze dva z nás. Martin má slovenské občanství, takže se ho přátelská smlouva mezi Českou a Běloruskou republikou netýká. Rozhodně odmítá zaplatit 200 litů, úřednice se ale nevzdávají a nabízejí mu speciální studentskou slevu. I přesto je částka stále o hodně vyšší než jsme očekávali. Chvíli diskutujeme, poté se dohodneme, že si to Martin ještě rozmyslí a já s Michalem tu svoje pasy necháme rovnou.

Slováci jsou ovšem nezdolní a zvídaví, takže se Martin nevzdává a zamíří přímo k internetu. Když se večer setkáme na kolejích, tak má ve všem jasno. Majitel cestovní agentury je kamarád velvyslance, který k němu posílá nejisté cizince a těm nezbývá než zaplatit mnohem vyšší částku než je obvyklé. Tím se vysvětluje i ona „studentská sleva“ Dámy prostě pochopily, že by pro ně bylo lepší přivydělat si alespoň něco. Celá záležitost by se totiž dala velmi snadno vyřídit přímo u jedné z dam sedící za přepážkou na velvyslanectví. Na kolejích pak vcelku sklesle sedíme v kuchyňce a máme ze všeho velice smíšené pocity. Naši večerní debatu uzavřeme tím, že přeci chceme podniknout cestu o několik desítek let zpátky, takže se musíme připravit na ledacos.

Poznámka autora – 1 lit = 8 Kč

Vítání jara v Průhonicích

I když to podle záplav sněhu tak nevypadá, přišel po letošní zimě-nezimě první jarní den. Jedním z míst, která na jaře přímo lákají k návštěvě plné barev a vůní je zámecký park v Průhonicích.


Venku to během pár slunečných dní vypadá jako na jaře. Ale na to pravé jaro si každý rok počkám a vstřebám ho plnou silou vůní až v dubnu a to v Dendrologické zahradě v Průhonicích. Tam se totiž několik let po sobě koná Výstava tulipánů a jarních cibulovin, převážně narcisů. Dokud to člověk nespatří na vlastní oči ani obvykle netuší jaké nespočetné množství druhů jich vlastně existuje a dokud to sám neucítí tak mohutně jakoby se vznášel samovolně v éteru, neví jaké množství vůní je zde možné najednou zachytit a prožít! A jaké množství barev se vejde na paletu jara! A právě tady máte možnost tohle všechno zažít najednou! Pocítit absolutní pocit harmonie! Minulé ročníky mám úspěšně za sebou, tak bych Vás ráda provedla místy, kde se konaly a na fotkách Vás trochu nalákala na možnost shlédnutí té letošní výstavy.

Nejdříve ale něco o místě. Průhonice najdete jihovýchodně od Prahy. Díky tomu, že se zde v posledních letech hodně staví brzy s ní budou takřka sousedit. Již zdálky si všimnete zámku s vysokou úzkou věží, který je místní dominantou. Pro veřejnost je uzavřený, přístupná je v něm pouze stálá expozice o hraběti Silva Taroucovi, historii zámku i parku. Zámek byl v minulosti několikrát přestavěn. Z původní románské opevněné tvrze ze 12. století se ve středověku stal gotický hrádek a v 16. století dostal podobu renesančního zámku. Po roce 1800 jej koupil hrabě Nepomuk Nostitz-Rhineck a ten jej nechal klasicistně přestavět. Poslední úpravy na něm nechal provést po roce 1889 hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca architektem Stibralem ve stylu české novorenesance. O sochařskou výzdobu se postaral Celda Klouček, malířské části výzdoby zámku se ujal Hanuš Schwaiger a tak vypadá zámek dodnes. Na malém nádvoří před ním je imitace kašny z Malého náměstí v Praze a v ní je každoročně vidět množství rybek. Úplně nejstarší památkou v parku je románský kostel Narození Panny Marie, vysvěcený již v roce 1187 biskupem Jindřichem Břetislavem. Dodnes se uvnitř kostelíka dochovaly gotické nástěnné malby z první poloviny 14.století.


Výstava tulipánů a narcisů v letošním roce proběhne v Dendrologické zahradě průhonického parku od 11. do 29.4.2007. Bude otevřená vždy od úterka do neděle od 9,00 do 18,00 hodin.

K zámku přiléhá rozsáhlý zámecký park, který mnozí z vás možná znají z řady českých pohádek. Park založil už v roce 1885 hrabě Arnošt Emanuel Silva – Tarouca, kterému se podařilo zrealizovat své představy do puntíku. Trvalo to léta. Od roku 1885 až do jeho smrti roku 1936. Snažení jeho následovníků trvá dodnes. Pozemky, které byly průběžně vykupovány tvoří dnes rozlohu 240 ha a jsou považovány za jeden z největších přírodně krajinářských parků Evropy. V současné době je park ve správě Botanického ústavu AV ČR. Park je rozdělen silnicí na vlastní park přiléhající k zámku a Oboru, dendrologickou zahradu, kde se každoročně koná výše jmenovaná výstava. Osou parku umístěného v členitém údolí je meandrující říčka Botič, na které jsou vybudované jezy a přepady a uměle rozšířené plochy 3 rybníků. Při romantické procházce se můžete toulat jak lesem s původním porostem míchaným s cizokrajnými dřevinami, tak volnými rozlehlými loukami. Na skále nad Botičem je Alpinum. Je zde vysazeno okolo 1500 druhů a kultivarů dřevin a 600 druhů a kultivarů trvalek. Nejvíce je ale průhonický park proslulý svými zhruba 8000 kusy Rhododendronů, kvůli kterým ho každoročně v květnu navštíví množství lidí milujících jaro a rozkvetlé keře plné vůní. Těm, kteří se nemohou dočkat pestrých jarních květů a rádi se procházejí mezi koberci tulipánů a narcisů, milují harmonii vůní a barev doporučuji dubnovou výstavu. Jistě oceníte cit, se kterým byla původní zemědělská krajina během let přetvořena na doslova umělecký skvost, plný průhledů a výhledů na zámek i na rybníky a oceníte 40 kilometrů dodnes zachovaných a udržovaných cest, které kdysi nechal vybudovat hrabě Silva – Tarouca. To, že park poskytuje množství příležitostí fotografům, snad není třeba zdůrazňovat. Obě části parku jsou vhodné k romantickým procházkám po celý rok, ale prožít alespoň jeden jediný jarní den v těchto místech je nenahraditelný zážitek.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz

Soutěž Scoutdoor: Autostopem přes Bulharsko

Druhý článek do soutěže s internetovým obchodem Scoutdoor.cz.
Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento článek je na
téma „Způsob dopravy, který mi nahnal nejvíce strachu“.

Že je Bulharsko zvláštní země, to potvrdí asi každý, kdo tam byl, nebo minimálně, kdo o tomto státě něco četl či slyšel. A právě nic se však nevyrovná vlastní zkušenosti.


V Bulharsku je naše parta, skládající se ze 7 členů, již více než 14 dní, za sebou máme trek v pohoří Rila (s dobytím nejvyšší hory Bulharska – Musaly) a rovněž pochod přes pohoří Pirin (dobyta 2. nejvyšší hora Bulharska – Vichren). Z vnitrozemské hornaté krajiny pak odjíždíme vlakem přes celé Bulharsko k Černému moři, kde hodláme strávit celý týden.

Pro mě a Honzu bylo však moře tak trochu utrpením, několik dní se jenom válet a jíst prostě není nic pro nás, jsme děti dobrodružství a adrenalinu, a proto se po pár dnech pobytu u moře rozhodujeme, že odjíždíme – pojedeme cestu, kterou jsme přijeli vlakem, zpět (tzn. +- 420 km Bulharskem) autostopem a na zbytek party počkáme v hlavním městě – v Sofii -, dokud nám jede za několik dní autobus zpátky do naší rodné vlasti. Návrh prošel, ostatní konstatovali, že nám nemůžou řídit životy a ať si děláme, co chceme. Nás už však nic nepřesvědčí, balíme si věci, některé odevzdáváme, jiné nabíráme a hlavně – bereme karton na cedule pro řidiče a lihovou fixu, kterou jsme za draho koupili v jednom obchodě. Loučíme se a odjíždíme ze slunného pobřeží Černého moře, v kapse máme poslední peníze, které si šetříme na vlak, kdyby se něco nepovedlo a museli jsme do Sofie dojet narychlo.

Procházíme kousek přímořským městečkem, stavíme se na příhodné místo a začínáme stopovat. Naším prvním záchytným bodem je velkoměsto Burgas. Po půl hodince stopování nás bere mladý kluk svým novým Nisanem. Pro jistotu mu nefunguje tachometr, takže se nedozvíme, jak rychle jel. Bylo však vidět, že auto neřídí poprvé, a tak jsme byli podělaní jenom trochu. Když udělal ze dvou jízdních pruhů tři a projížděl mezi dvěma autobusy, tak jsem opravdu chtěl vystoupit, ale cesta naštěstí trvala jenom asi 10 minut (=20 km). Šťastni vystupujeme v Burgasu na benzínce, máváme mu, děkujeme a pokračujeme na výpadovku do Sofie (cedule ukazuje už jenom 397 km). Otáčíme náš karton, tvoříme ceduli s nápisem COФЯ (čti SOFIJA) a stopujeme kousek za benzínkou dál.

Sluníčko je dost silné a navíc za 2 hodiny nezastavilo ani jedno auto. Honza odchází poprosit na benzínku a po chvíli na mě mává, že nás někdo vezme. Super! Pán dokonce umí česky (studoval češtinu) a má auto s klimatizací, ve kterém je nám po chvíli dokonce zima. Bohužel nás bere jenom 10 km na další benzínku. Děkujeme, on nám ještě dává rady a píše na papír něco pro Bulhary, aby pochopili situaci, protože přeci jenom naše azbuka není tak dobrá. Loučíme se.


Tento článek vychází v rámci soutěže s internetovým obchodem http://www.scou­tdoor.cz/. Všechny články spojené se soutěží naleznete kliknutím na seriál Soutěž se Scoutdoorem.

Je zhruba 14,00 a dáváme oběd (rychlý oběd..). Začínám stopovat a ani nestihneme vytáhnout ceduli s nápisem a zastavuje nám mladý pán s bílým starým Oplem. První borec, který mluví anglicky, takže je domluva úplně v pohodě. Chceme jet aspoň do Ajtosu (další záchytné město na trase Černé moře – Sofie), ale raději mu ukazujeme plán naší cesty a když dochází na konec seznamu, kde je napsaná Sofie, říká, že se tam teď vrací, ba dokonce, že tam bydlí! Asi 3× se ho ptáme pro ujištění, ale odpověď byla vždy stejná – YES! S Honzou si plácneme, nastupujeme do auta a těšíme se na 5 hodinovou jízdu. Cestou se bavíme úplně o všem – zjišťuji, že zná fotbalový tým Levskij Sofia, který letos postoupil do Ligy Mistrů a navíc dělá bookmakera a podobné funkce. Docela si rozumíme a pořád je o čem se bavit, on mi navíc děkuje, že aspoň neusne a těch několik strašných hodin v autě se nenudí.

Projíždíme Ajtos, míříme na Starou Zagoru a navazujeme na dálnici přes Plovdiv a směr Sofia. Cestou stavíme na kávě, pán už pro nás není „Ten pán, co nám zastavil auto“, ale už je to prostě Georg, náš přítel. Naše společnost ho očividně baví. Pořád se bavíme a bavíme, a tak cesta utíká.


Čím blíže jsme však Sofii, tím horší je počasí. Cestou si také všímám dodržování pravidel na silnici – nikdo nebliká, nedodržuje rychlost, směr jízdy apod. Značení je také super – např.: značka červený trojúhelník s krávou ve znaku, která je náhle v rozdělovacím trávníku mezi dálnicemi může opravdu leckoho zmást. Pár kilometrů před hlavním městem začalo slušně pršet, ale po několika hodinách vydatné jízdy v autě je studený vzduch velice příjemný. Máme 19,00 a my vysedáme KDESI v Sofii. Georg, nám píše na kus papíru, který mám náhodou u sebe, linkové autobusy, kterými se dostaneme k hlavnímu vlakovému nádraží, kde už to s Honzou známe skoro jako vlastní boty. Dostávám od něho také mejl na důkaz přátelství, podáváme si ruku a bílý Opel mizí kdesi mezi paneláky a my jsme opět sami se sebou. Po chvíli stání na dešti nám je pěkná zima, a tak se na zastávce MHD převlékáme do suchých věcí (a hlavně teplých! – rozuměj: z kraťasů od moře do kalhot do města) a jakýsi bar naproti nám nám velí jasně: u piva toho vyřešíme nejvíce.

Ujet přes 400 km autostopem není asi zase tak zvláštní, pokud tuto trasu nezvládne člověk skoro naráz a za 6 hodin. Inu, dobrodružství to bylo, nevěděli jsme, do čeho jdeme, koho potkáme v této zvláštní zemi, jak to vůbec dopadne, ale byli jsme odhodláni podat stoprocentní výkon – povedlo se, a to dokonce tak, že jsme byli o 2 dny rychlejší, než jsme čekali (i když to pak byly dva dny utrpení a čekání..). Jak tak o tom zpětně přemýšlím, byl to jeden ze způsobů dopravy v mém životě, který mi nahnal nejvíce strachu, ale zároveň mi přinesl hodně radosti a spokojenosti, že se zase něco povedlo a dobře dopadlo…