administrator Sobota 11. června:
Z Khargy do Luxoru už vede pěkná asfaltka celých 360 km, i když jsme byli informováni, že polovina je stále písčitá. Na této trase je sedm policejních zastávek a potkáváme pouze devět aut.
Poměrně snadno jsme našli v Luxoru předem rezervované apartmá v hotelu Gezira Garden, což je jediný hotel s bazénem v dost děsné arabské vesnici.
Odpoledne již bydlíme velice přepychově. Následuje procházka na druhý břeh, převoz motorovým člunem za 5 LE pro všechny, večer se koupeme v bazénu, je to úžasné.
Neděle 12. června:
Open buffet tu sice není, ale jinak slušná snídaně s vaječnou omeletou. Podzimkovi vyrážejí do Karnaku a my po starých známých místech. Hotel Pola už neexistuje, také přívoz pro auta už není, ale jezdí se po 10 km vzdáleném (prý kontraverzním) mostě. Přes poledne se máčíme v bazénu, protože je tu děsné vedro. V podvečer jdou Podzimkovi do Luxorského chrámu a my se necháváme zblbnout od koňského „špindíry“ k projížďce kočárem do bazaru prý za 2 EL.
Dovezl nás nikoli do bazaru dle našich představ, ale do nóblesního obchodního střediska, kde jsme bohužel asi naletěli majiteli při koupi stříbrných Nefertit pro naše holky. Já jsem dostala domácí botičky. Když nás koňař dovezl zpátky, chtěl zaplatit nikoli dvě, ale dvacet liber. Ovšem to měl smůlu !!! Stále smlouváme, čím dál tím více nás chtějí natáhnout: Například dědek s vojtěškovými karbanátky, jiný dědek se šavernou, děti a všichni otravují. Ale na Vláďu si nepřijdou. Dokonce nám ten dědek dal karbanátků plný pytlík, když jsme ostentativně už po několikáté chtěli odejít. Je vidět, že se Vláďa již dostává do dřívější formy.
Podzimkovi kupují lístky na vlak do Asuánu na pozítří, zítra bude Údolí králů. Já jsem nalitá Barakou, že mi ani nechutná večeře. Ve stejný den ještě hůře dopadli Podzimkovi, protože v Karnaku si nechali vypálit na CD digitální fotografie a ke svému zděšení zjistili po návratu do Prahy, že jednu ze dvou SIM karet „špindírové“ zapomněli vypálit a žánrové snímky z celého prvního týdne prostě nebyly.
Pondělí 13. června:
Mám krizový den. Na snídani se nemohu ani podívat, i když se rozproudila diskuse, zda jsou lepší omelety nebo míchaná vajíčka, ale ani Vláďa nedonutil místního kuchaře k tomu, aby je umíchal. Včera jsem snědla sice jen jeden karboš, ale v břiše mám tři Baraky pravděpodobně i s lahvemi ….. .
V Údolí králů je 57°C. Nahoru už se nejezdí autem, ale na parkovišti nastupujeme do vláčku, což je přestrojený traktor. Tři hroby, obsažené ve vstupence jsou spíše podprůměrné a já chvílemi vypadám na kolaps. V jedné hrobce má Jirka konflikt se zakázaným focením, který se spravil pěti librami. Je to už podruhé, na Opera square fotil jezdeckou sochu s pozadím ministerstva! Tam si ho naštěstí nikdo nevšiml. Přes úmorné vedro se Podzimci vydávají přes hory k „Hatšepsutce“. My to objíždíme okolo a na parkovišti jim poskytujeme první pomoc formou ledového melounu a Baraky z coolboxu. Obzvášť pro Jaru je to více než nutné. Je na tom dost špatně, že dokonce jednoho špindíru po cestě česky poslala do p……. . Sama to hodnotí jako „sáhnutí na dno svých sil“. Ovšem Jiřík se vzhledem ke svému tréninku tváří jako „geroj“.
Ještě jsem se zapomněla zmínit o nové vymoženosti toalet v Údolí králů: Středně velký autobus, bez motoru, plus cisterna. Aby z ní moc neubývalo, tak se nesplachuje, ale obsluhující špindíra před, nikoli po použití, naleje kbelík do mísy a řekne OK. To vše za jednu libru. Ale už jsme viděli horší i v hotelech, na příklad v hotelu Luxor a k oddálení kolapsu to pomůže.
S obdivem sledujeme metrákové Japonky v třívrstvém oblečení a v pohorkách, s vějířem a kloboukem a někdy i s rouškou na nose a ústech. Zdají se v daleko větší pohodě, než já v šortkách, pantoflích a v té nejlehčí halence.
Ale teď zpět k Hatšepsutce. Z prohlídky jsou Podzimci brzy zpět. Jednak jsou devastováni po horském výstupu, jednak je objekt částečně uzavřen. Vyrážíme do Údolí královen se zastávkou v alabastrové dílně. Po oboustranně úspěšném smlouvání odcházíme s několika suvenýry. K naší spokojenosti snad, k jejich určitě.
Při vstupu ke královnám zjišťujeme, že se jejich údolí stydlivě zahalilo do písečného chamazínu. Ještě že až teď. Podzimci nepřišli alespoň o zářivý výhled při přechodu hor. V roce 1999 nově otevřený hrob Nefertari je dnes zavřen. Je prý úžasný, ale stejně bychom asi nedali za vstupné 100 EL na osobu. Ostatní tři přístupné hroby jsou velmi hezké, hlavně jeden a já mám pocit, že jsem tu tenkrát nebyla … . Je to hrob manželky Setiho z doby kolem roku 1200 př.n.l. Končíme dost zničení, že ani nechceme vidět Ramsseseum. Doma je odpočinek a parádní bazén, takže k večeru osvěženi, přece jen vyrážíme znovu za starým Ramssesem. Je už zavřeno, ale stejně jako u zříceniny u Khargy, se po chvíli objevují tři hošíci, jeden osel a dva hlídači. Čiperný a od prvního pohledu inteligentní asi 13 letý hošík, prý syn průvodce, mluví tak dobře anglicky, že naši angličtináři nikoli tiše, ale nahlas závidí. Dojednává nám tajnou prohlídku za dvacet liber celkem za všechny. Sám nechce ani bakšiš. Vystupujeme schodištěm v úzkém tunelu a přikrčeni máme průhledem ve zdi před sebou celý areál jako na dlani. Pouze ucho Ramssesovo, Jiřímu tolik doporučované, je na opačné straně.
Sestup po zřícených kamenech je dost artistický a já na to nejsem vhodně obuta.
Po příjezdu domů zjišťujeme měkkou pneumatiku a tak s pomocí recepčního jedeme hledat do vesnice pomoc. Podzimci pakují na zítřejší Asuán. Vracíme se s opraveným kolem i rezervou, se suvenýrem v podobě dvou hřebíků a lehčí o 60 EL ! Ale za to jsme zítra připraveni stihnout vlak. Večer se koná na restaurační terase rozlučková večeře s Luxorem. Díváme se kolem sebe na orientální noc, stejně jak to viděl Oldřich Nový očima Kristiána, agenta prvorepublikové cestovky.
Úterý 14. června:
Ráno odvážíme na Luxorské nádraží Ja-Ji vybavené z hotelu krabicemi se snídaní a také kontakty na ubytování a výlety v Asuánu, které zajistil recepční z našeho Gezira Garden. Po popřání krásných zážitků se rádi vracíme „domů“ k bazénu, abychom si užili oddychový den. Ale i zde, alespoň přes hotelové zaměstnance, otravuje felukář, který nám vnucuje projížďku po Nilu. Nakonec aspoň zanechává vizitku.
Doma obědváme špagety s lečem a k večeru jedeme do Luxoru raději autem, abychom se felukáři vyhnuli.
Cesta přes deset kilometrů vzdálený most vede tam i zpět velmi úpravným venkovem, který stojí za zevrubný popis. Zdejší políčka či spíše záhonky, protkané zavodňovacími kanály jako podle pravítka, lahodí oku každého zhýčkaného českého zahrádkáře. Několikanásobná roční sklizeň nutí ke střídání obdělávaných plodin, takže vedle sebe roste v přesných rozestupech maličká kukuřice, hned vedle se
večerním větříkem čeří už povyrostlé štětičky rýže, způsobně rostoucí ve svých loužičkách. A hned vedle jim poskytují ochranu pubertálně klátivé slunečnice. Všude se půvabně brodí volavky. A což teprve křoví podél cest. Jakoby se spojil Starkl s Bakkerem proti ostatním konkurenčním firmám. Bouganvilie vedou, následovány oleandry, fikusy klasickými i benjaminy, místy roste štědřenec střídaný jakýmsi druhem janovce. A nad tím vším datlové palmy. Ve všech námi projetých vesničkách existuje pouze jedna hospodyně, která by se mohla přihlásit do soutěže „moje rozkvetlá zahrada“. Pěstuje totiž před svými rozeklanými dveřmi kaktus v květináči z „vkusně uříznutého kanystru“. Políčka ostře kontrastují s neupravenými a nikdy nedokončenými domky, odkud se vše, co se nehodí, vyhazuje z okna.
Prašné cesty, na které se rychle pokládá soumrak, jsou svědky návratů rodin, zřejmě spokojených svou celodenní prací. Ženy jdou pomalu s nákladem na hlavě, někdy jedou na oslíku, někdy za vozíkem, naloženým vojtěškou a kupou malých dětí. Jejich představa ejše s cibulí a rajčetem na prahu neupraveného domku i v nás navozuje útulnost domácích večerů.
S touto náladou přijíždíme do Luxoru. Známe to tu dost dobře a tak vyhledáváme tentokrát opravdový bazar s různými krámky a za velice slušnou cenu kupuji sobě, a jako suvenýr pro přítelkyně, hezké skleněné flakony, ale bez parfému, který je pro mne příliš silný – orientální. Ale jsme tu hlavně za jiným účelem. Pro naše vnoučata Davídka a Emmu máme jako dárek chlupatého, dokonce hrajícího, velblouda. Terezka už stejného velblouda dostala od druhých prarodičů a tak jí chceme koupit hračku stejně typickou – oslíka. Oslíků je tu spousta, ve všech provedeních, ale žádný vhodný pro pětiletou holčičku.
Po smršti, kterou v bazaru způsobili dva námi oslovení prodavači, je nakonec sehnán hezký dřevěný oslík s vlněným orientálním sedlem. Nasazená cena je astronomická a daleko převyšuje úsilí, vynaložené prodavači. Mnohokrát na oko odcházíme a mnohokrát jsme strháváni zpět s jejich mnohoslovným doprovodem, ze kterého jak bublinky ze sodovky vyskakuje donkey, donkey a vždy o trochu nižší cena ….. . Nakonec odcházíme spokojeni s oslíkem za přijatelnou cenu, ujišťováni oběma „špindíry“, že jejich děti nebudou mít Vánoce.
Úspěšný výlet do Luxoru pokračuje objevem velice hezkého křesťanského kostelíku, který jsme předtím neznali. Děkujeme tady za zatím bezproblémový průběh cesty a prosíme o další ochranu. Z jednoho internetového krámku posíláme domů další informace a pozdravy z naší expedice.
Den končí večeří v hospůdce se šavernou, která se významně zapsala do zlatého fondu našich arabských historek. V tomto krámku byl Vláďa s Jaru na šaverně již včera. Vláďa usmlouval cenu z deseti liber na libry tři za jednu porci (už se dostal do formy) a moc si pochutnali, zatímco já s Jirkou jsme se připletli k sexuálnímu zážitku, o kterém se zde ovšem nemůžeme šířit.
Když jdeme dnes kolem, už na nás majitel z dálky volá a zve nás dále. Šaverna je stejně dobrá a cena stejná už bez smlouvání. Poté následuje od majitele nabídka piva. Nevěříme svým očím, ale po krátkém dohadování o ceně, přináší pomocník z nedaleké restaurace studenou láhev, ukrytou v novinách. S chutí se napijeme a v láhvi zbývá poslední sklenka. O tu nás však požádá majitel a když mu ji tedy s údivem nabídneme, odchází si ji vypít do temného kouta za ledničkou – aby Alláh neviděl.
Když při návratu do Geziry přijíždíme na jedinou, silně frekventovanou křižovatku, je řízena uprostřed stojícím policistou. V okolí Luxoru existují různá opatření pro zpomalení provozu. A tak jsme se nevědomky dopustili dopravního přestupku. Zábranu na naší straně bylo nutno objet zleva, když k tomu dá policajt pokyn. Vláďa předpokládal, že když stojí po směru jízdy, můžeme jet, ale dle zdejších pravidel jsme měli jet, až když odmávne. Takže když přímo běsnil, zastavili jsme. Teprve potom poznal, že jde o nechápající cizince, popadl se za hlavu téměř s pláčem, ale přesto mávl, abychom mu co nejrychleji odjeli z očí.
Středa 15.června:
U snídaně máme konflikt s číšníkem, když vymáháme omelety pro nepřítomné Podzimky. Zvítězili jsme a jim přijdou večer k chuti. K obědu ohříváme polévku a špagety, což dnes Vláďa zajídá cholagolem. Jinak trávíme den u bazénu a já hlavně ve své bublinkové „vaničce“. Večer jedeme naproti Podzimkům k vlaku kolem zdejších smutných a neútulných krčem, kde mě neustále udivují dědkové se šišou a zároveň s mobilem. Po cestě kupujeme 14 kg meloun na přivítanou z výletu. Před nádražím v Luxoru se nám nějak nezdá dlouho opuštěný kufr, stojící na chodníku a tak raději ze strachu před bombovým atentátem přeparkujeme auto do vzdálenější ulice. Podzimkovi přijíždějí s téměř půlhodinovým zpožděním. Padá nám kámen ze srdce, protože dotazovaní železničáři i policisté a vlastně i jízdní řád nás ujistili, že vlak z Asuánu už dávno přijel.
Ja-Ji jsou nadšeni výletem a my později sdílíme jejich nadšení nad fotografiemi. Přesto nelitujeme, že jsme se nezúčastnili, protože Vláďovi se tam nikdy moc nechtělo. Večer vyrovnáváme účet v hotelu a balíme, abychom ráno vyrazili za dalšími zážitky.
Čtvrtek 16. června:
Vyrážíme z Luxoru v 8.00 hodin ráno, s vidinou příjemné cesty s koupáním. Po padesáti kilometrech míjíme bez problémů fundamentalistickou Qenu a jednu policejní stanici. Po dalších 65 kilometrech přijíždíme v poušti k dalšímu checkpointu. Upozorňují na jakýsi problém v oblasti Safágy, nepouštějí nás dál a telefonují pro doprovod. Všichni jsou děsně důležití a tak v horku v autě trávím s Jaru téměř dvě hodiny, zatímco muži se vykecávají s policejním kapitánem, který je pozval na čaj. Po příjezdu eskorty, se musí policisté ještě prý posilnit a tak teprve nyní objevujeme skromnou kavárnu, před kterou zastavil i autobus, jedoucí v opačném směru. Naštěstí, když už vyrazíme, cesta ubíhá dost rychle (100 – 110 km v hodině). Brzy jsme v Safáze a tam nás doprovod mávnutím ruky opouští. Safágu jen projíždíme, i když je to teď výstavné město s velkým přístavem a Jirkovo hodnocení „není to žádná prdel, má to dva minarety“ to zcela přesně vyjadřuje.
65 –ti km úsek do Hurghády je bez problémů a tak brzy přijíždíme do „malého New Yorku“. Výstavba je tu přímo výbušná a kdysi útulné rodinné letovisko se táhne 30 km po pobřeží. Když se prý dvě spřátelené rodiny, jedoucí s různými cestovkami chtěly sejít, museli použít taxi. Shodujeme se, že tady by se nám dovolenou trávit nechtělo.
Kousek za Hurghádou je opět problém. I zde musíme čekat více než dvě hodiny na konvoj. Čekání si krátíme cachtáním v moři blízko prý nejelegantnějšího střediska El Gouma.
Den se chýlí a před námi je ještě 450 km do Suezu. Jirka už je z policajtů na hlavu a dělá trochu dusno a my se snažíme uhlazovat hrany. Konečně vyrážíme z parkoviště za přítomnosti černých střelců v neprůstřelných vestách. Jako první jede policejní jeep, za ním my, pak autobus s polskými turisty a nakonec německý kamion. Zdá se, že v této sestavě bychom se stali spíše jistým terčem případných teroristů, než kdybychom projížděli sami v autě s egyptskou značkou. Přestože jedeme jen 70 – 80 km/hodinu, kamion časem odpadne. Na další stanici Ras Ghareb se eskorta vítá s místními policisty polibkem, což je alespoň „oživení v sále“. Zároveň se osádka jeepu mění a nová eskorta s námi pokračuje stejně pomalu až do Za Farány. Zde odbočují polští turisté na Káhiru a nás policisté opouštějí, protože další 130 km úsek na Suez je plný zatáček, padá tma a na to oni už asi nemají nervy.
Následuje opravdu hrůzná cesta oblastí Sochny, přerušována oslňujícími světly, která občas v naprosto nečekaném okamžiku na nás pouští protijedoucí auta, hlavně náklaďáky. I ve tmě, plné klikatých zatáček vidíme, že pobřeží je zcela zastavěné rekreačními vilkami, většinou nedodělanými. Tak opět smutníme, jak se změnila naše kdysi často navštěvovaná romantická pláž „pod deštníky“. Cesta je stále horší a nebezpečnější, Jaru bojuje se žlučníkovým záchvatem ze stresu a tak se pokoušíme zakotvit někde na nocleh. Je to marné, vše je ještě neobydlené.
Zatáčky se kroutí stále víc, čím víc se blížíme k Suezu, ale Vláďa opět předvádí své nesporné řidičské kvality. Předměstí Suezu také doznalo obrovských změn, takže zase trochu bloudíme, ale pak díky Jiříkově orientaci v mapě, končíme vysíleni ve starém známém a stále více zašlém White Hotelu, pocházejícím pravděpodobně ještě z koloniálních dob. Ještě si dáváme večeři a zcela zmoženi se o půlnoci dostáváme do hajan.
Pátek 17. června:
Po snídani opouštíme White Hotel a zajíždíme k opraváři pneumatik. Sotva otevřel, dopřál mu Alláh úžasný obchod, spravil nám dvě pneumatiky, do jedné musel dát duši a i se slevou pro nás, vydělal třicet liber. Po načerpání benzínu opouštíme Suez. Ale ještě včas se vracíme, protože Jaru je hvězda a vzpomněla si, že jsme na recepci nevyzvedli své pasy. Potom už je podmořský tunel a jsme na Sinaji. Potkáváme hrabač písku, který funguje jako u nás hrabač sněhový, ale na rozdíl od našich silničářů je vždy připraven. A pak už vjíždíme do Nakhlu, což byl před třinácti lety puntík na mapě, představující benzínovou pumpu a jednu hospodu, kde kromě hostinského obšťastňovala hosty i přítulná koza.
Dnešní skutečnost je ovšem jiná, i ta hospoda je přestavěna a tak v poměrně rušném městečku usedáme v kavárně a tiše pobrukujeme „…a jen vzpomínky mi zůstanou …“. Opouštíme Nakhl s trochou dojetí kolem bouračky náklaďáku s rozházenými chladničkami. Tabu míjíme objížďkou, ale až sem dosahuje výstavba nových rekreačních středisek. Také naše stará vyhlídka nad krásnou modrou lagunou zaznamenala podnikatelské úsilí. Je upravena a je tu draho (3× káva s limonádou 35 LE).
Pokračujeme podél pobřeží do Nuweiby a po levé straně míjíme hustě naflákané turistické vesničky, jedna vedle druhé, ale všechny dosud nedokončené. Konečně Vláďa poznává benzinovou pumpu a odbočku do naší Tourist village. A tady s radostí zaznamenáváme příjemné překvapení. Dřívější Helnan village se přejmenoval na Nuweiba village a proto ho Vláďa doma na internetu nemohl najít. Vše je na svém místě, ale úžasně vylepšené, prostě přepych, nová recepční budova, nová jídelna, bazén, plážový bar, hřiště a dnes už vzrostlá krásná zahrada. Cena 40 USD denně, za přepychový bungalow s ranním open buffetem. Trochu nás ta cena zaskočí a tak se jdeme ještě podívat na vedlejší El Waha village, která inzerovala na internetu. Rozdíl kvality je propastný a cena po slevě 32 USD. Jsme s Jaru ochotny vyrovnávat cenový rozdíl vlastními těly a tak se pokorně vracíme. Jiřímu se sice zdá ubytování v přepychovém areálu příliš snobské, ale je jednoznačně přehlasován. Tím, že jde o starý areál, je na rozdíl od všeho novějšího, tady krásná, vzrostlá a velká zahrada. Z dnešního hlediska, kdy je už nutné šetřit prostorem na úkor větší zástavby asi příliš prostorná.
Po ubytování se noříme do neuvěřitelně teplého moře, lemovaného růžovými horami Sinaje a na opačném břehu Aqqabského zálivu horami Saudské Arabie. Ocitáme se na vrcholu životního blaha. Večeře v protější rybí restauraci je báječnou tečkou za tímto dnem.
Sobota 18. června:
Skvělá a přebohatá snídaně za zvuků Maláskových melodií ve skvělé restauraci narušila silně i Jiříkův protisnobský postoj a tak snídáme velmi, velmi dlouho … . Dopoledne podnikáme výlet do krásných skal směrem k vnitrozemí a přitom hledáme vjezd do Barevného kaňonu. Konečně jsme narazili na odbočku a u ní na policejní hlídku, pro kterou jsme příjemné zpestření služby a tak nás zvou na čaj. Za velmi silný čaj, dle Jaru „magoráček“, jsme se jim odměnili pytlíkem cucavých bonbónů. Potvrzují, že s naším autem cestu do Barevného kaňonu podniknout nelze, protože je nutný jeep s náhonem 4×4. Na zpáteční cestě se zastavujeme v city centru, což je prašná náves se třemi obchody, hospodou a krámkem s internetem. Po průzkumu se vracíme zpět, abychom se věnovali slunění a koupání. Jiří nevydržel a přece jen zakoupil šnorchl od místního špindíry za nekřesťanských 115 LE. Oděl se do bílého trika a celé odpoledne jsme občas na obzoru viděli jen světlou skvrnku k nelibosti Jaru a posléze nás všech, protože vylovil nádhernou 15 cm mušli se živým rakem poustevníčkem, čímž ohrozil přírodní rovnováhu Aqqabského zálivu a naši dobrou pověst. Samozřejmě, že vše vrátil zpět do moře. Den jsme opět zakončili v rybí restauraci, tentokrát velkým přejedením, protože jsme si dali všichni po jedné porci, což se nedalo téměř sníst. Ale už jsme se poučili, takže dobrou noc.
Neděle 19. června:
Protože jsme včera brzy usnuli, probudila jsem se už v pět hodin a na terásce čekám na východ slunce. Kromě východu slunce kdysi na Mojžíšově hoře jsem nikdy žádný neviděla, protože dávám jednoznačně přednost západům! Teď ve čtvrt na šest jsou ještě vidět dvě hvězdičky a přelet jedné velmi jasné družice. Východ má lehce oranžový nádech ale v tak širokém horizontu, že vlastně nevím, na kterém místě se kotouč boha Ra vynoří. Po chvíli se probouzejí ptáci a trochu se zvedá větřík, takže palmy při ranní toaletě mávají pernatými listy a shazují písečný prach. Ptáci rozvíjejí své štěbetání nikoli do šíře koncertu, ale jemného intenzivního ladění velké filharmonie, které klesá a stoupá v téměř pravidelných vlnách.
Nebe mění barvu z tmavomodré na modrošedou a tak to chvílemi vypadá jako před deštěm. Asi ve tři čtvrti na šest ptáci tichnou a začínají přelétat, větřík se utišil. Jarunce se povedlo vykulit z postele přesně minutu před tím, než se vykulilo slunce jako pomeranč z kamenné misky horského hřbetu sauďáků, aby po chvíli spočinulo na bleděmodrém ubruse oblohy. Snídaně je opět opulentní, což nám ani po včerejším večerním přejedení nevadí a vymýšlíme si obměny: kakao, ham and egs, salám se sýrem apod. V jídelně je nás jen pár a pinglové se snaží.
Moře je ve velikém odlivu, protože je úplněk a tak couráme po korálových ostrůvcích, pozorujeme obrovské kolonie ježků, korály všech barev a v dírách zalezlé chobotničky. Vláďa si také půjčuje šnorchl a s Jirkou objevují barevné ryby. Jak ukazují fota, jsme v celém areálu téměř sami. Zaujati přírodními krásami se místy připalujeme a tak se častěji uchylujeme do stínu slunečníků, které jsou ve tvaru slaměných klobouků. Přesto musíme k večeru ošetřit krémem některé části svých tělíček, kromě otužilého Vladimíra.
Před večeří se jedeme podívat na přístav, kde toho ale k vidění moc není. Jen zdálky dvě lodě za železnými vraty. Zato v nepořádném přístavním městečku objevují naši bystrozrací muži „beer shop“ a ke své velké radosti nakupují místní Stelu za 5,50 LE. Pro dnešní večeři jsme vybrali Bedeckrem doporučovaného Dr. Siš kebaba v místní Nuweiba City, ale jsme zklamáni. Menší porce, přílohy účtované zvlášť a k vyšším cenám ještě 10% přirážka. Z toho plyne poučení – nevěřte vždy Bedeckrům!
Vláďa se ještě dost marně snaží e-mailem odeslat domů fotky. Podzimci nervově nevydrželi jeho počítačové umanutí a jdou domů pěšky. Večer končí na terásce se studeným pivem a „irským bejlísem“. Naše bungalowy jsou samozřejmě opatřeny klimatizací a ledničkou.
Pondělí 20. června:
Chceme si dát oddych od opalování a tak vyrážíme po snídani na výlet do Sharm el Sheiku. Krajina je pustá a jednotvárná až na občasné hromady odpadků a roztroušené beduinské vesnice. K dalším paradoxům zdejšího života se přiřadili beduini, kteří řídí „pickupy“ a pod turbanem z beduinského šátku tisknou k uchu mobil. Míjíme odbočku na Kateřinu a uvědomujeme si, oč je cesta na Colour Canyon hezčí. Potom míjíme odbočku na Dahab, kde podle literatury, ač přísně stíhán 25 lety vězení nebo až trestem smrti, bují obchod s marihuanou a hašišem. Konečně se složitou silnicí dostáváme do Sharm el Sheiku ve stejný den jako Condoleezza Rice. Vláďa zjišťuje, že i zde se všechno změnilo k nepoznání. Protože se jedná o přírodní rezervaci korálů, rozrůstá se přepychové rekreační město spíše do vnitrozemí a tak mnozí hosté hotelů a vilových apartmánů jezdí na pláž taxíky nebo hotelovými mikrobusy. Výstavba se nám však ve srovnání s Hurghádou zdá trochu vkusnější. Jinak je to snobské místo, plné světových samoobsluh, casín, pizzerií a cukráren. Při nákupu potravin do ledniček nás pokladní chtěl lohnout o 15 EL, leč já jsem bdělá a ostražitá! Jen si lámu hlavu, zda to dělají každému a málokdo na to přijde, nebo ty podvodníky doma i ve světě přitahuji svým nekonfliktním zjevem. Ale to se mýlí !
Pro osvěžení jsme našli romantickou cukrárnu na útesu nad zálivem, kde kromě kávy mají, snad jako jediní v celém Egyptě, pravou mangovou zmrzlinu, prý nejlepší, kterou Jaru kdy jedla . Jinak všude vládne Algida. Zpáteční cesta je i přes klimatizaci v autě únavná a tak se rádi doma noříme do svého, téměř soukromého moře.
Na večeři jdeme do restaurace Flying Fish, kde jsme byli poprvé a kterou jsme shledali nejlepší, nejlevnější a nejpříjemnější. Řekli jsme to majiteli a ten nám kromě obrovské ryby snáší téměř modré z nebe v podobě vázy s živými květy, ovocem zdarma a na závěr i dárkem – flakonem pro každou z nás.
Úterý 21. června: Během dopoledne je zase velký odliv a tak couráme zase mezi korály a rybičkami. Ani nepotřebuji šnorchl. Koupeme se ve 35°C teplé mořské vodě a občas se jdeme osvěžit do trochu chladnějšího bazénu.
Chytáme bronz a ozdravný jodizovaný vzduch a pomalu začíníme počítat dny … . Při cestě na večeři nám Beduin s jeepem nabízí výlet do Colour Canyon. Začíná se stopadesáti dolary, posléze slevuje na padesát za osobu. Protože v hotelu je cena 80 USD, domlouvají si JaJi výlet na páteční ráno. Při večeři nám náš, dnes už kamarád, restauratér přivádí jiného beduina s cenou 200 LE za stejný výlet a obě osoby, což je znatelně levnější. Výlet je tedy domluven na zítřejší ráno s tím, že pátek s omluvou zrušíme.
Středa 22. června:
Jsme první na snídani, protože v osm hodin odjíždějí JaJi s beduinem a jeho synkem do kaňonu. My zůstáváme na pláži, barevný kaňon jsme si užili již při minulém pobytu. V poledne se s Podzimkovými scházíme v restauraci u zmrzliny a kafíčka a odpoledne opět trávíme na pláži. Po tentokrát lehčí těstovinové večeři odcházíme na procházku do místní City. Končí další den, kdy největší atrakcí procházky je velbloud s hlavou v odpadkovém kontejneru.
Čtvrtek 23.června:
Špindírové dokončují uhrabání pláže, sekání trávníků, úpravu tenisových kurtů a plotostřižny. Od 1. července je očekávána arabská a izraelská turistická sezona, dá-li Pán Bůh, to už my budeme ve své klidné Třebce. Dnes je poslední celý společný den na pláži. Proto Vláďa dojednává na 15.00 hod. projížďku člunem se skleněným dnem. Korálů je při odlivu vidět dost, ale těšíme se na barevné ryby, které jsou ve větší hloubce. 230 LE je dohodnutá cena na hodinu. V 15.00 hod. jsme všichni připraveni, jen kapitán člunu ne. Když po chvíli přichází, říká, že loď bude připravena k vyplutí za pět minut. Nakonec ale vyrážíme až v 15.00 hod. Motor člunu dělá dost velký rámus, který plaší chytřejší a asi také krásnější rybky. Přesto zážitky stojí za to. Seskupení korálů různých barev a tvarů by snad nevymyslel ani renomovaný výtvarník. Překvapující jsou modré korály, ty jsme neviděli ani na obrázku. Klasicky růžových je tu kupodivu málo, jsou více na povrchu při odlivu. Když člun v 16.00 hod. přiráží ke břehu, bohatě nám to stačí. Mně se točí hlava a Jaru žaludek. Ještě dohadujeme cenu za pouze ľ hodiny a Vláďa opět vítězí s konečnou cenou 175 LE. Jen ještě složitě sehnat drobné.
Končíme u „Létající ryby“, tentokrát „s dary moře“ a s domluvou na pozítří – na rozlučkovou večeři.
Pátek 24. června:
Dnes dopoledne před námi konečně beduinka, každý den chodící po pláži, vysypala své korálkové poklady.
Neomylně sahám po růžovém náhrdelníku a pak ještě po antracitovém náramku. Vláďa je opravdu ve formě a z původních 25 LE za kus, platíme 15 LE za obojí celkem. Chce ještě 10 LE za to, že si ji Jiří vyfotil, ale jeho nezdeptá. Zato Vláďa se u ní stal „number one“, neboť ozdobil svou ženu a ještě k tomu došel dvakrát do apartmánu pro peníze.
Před 13.00 hod. vyjíždíme na Sv. Kateřinu, kde JaJi stráví noc na Mojžíšově hoře. I zde se mnohé změnilo, zavedli vstup do areálu ve výši 17,50 LE za osobu, které my budeme muset platit zítra znovu. Vláďa ještě ukazuje Podzimkům kostelíček na vrcholku hory, kam musejí vylézt a ponecháváme je osudu. S radostí zjišťujeme, že beduinská hospůdka, kde jsme se před 13 lety po sestupu z Mojžíšovy hory občerstvovali, se vůbec nezměnila a zachovala si i lidové ceny. Za dvě kávy s kardamonem a dvě coly platíme 10 LE.Jinak tu všude vyrostla spousta obchůdků, hospod a dokonce i malé sídliště. Na večer jsme si s Vláďou naplánovali soukromou oslavnou večeři, protože nám Kája SMSkou sdělil, že dokončil 4. ročník VŠE poslední zkouškou za jedna. V místním večerním „open buffet“ si tedy prožíváme krásné životní pocity. U přebohatých stolů nás poznává vrchní, který nás zde prý obsluhoval před třinácti lety jako 35ti letý číšník. K naší lítosti nám sdělil, že námi často vzpomínaný Mr. Hamdi, majitel tehdejší místní rybí restaurace, zemřel před rokem po operaci srdce. Snad jsme si projedli každý svých 10 USD, protože teď už nic nemůžeme. Vyzvedáváme pro JaJi jejich zítřejší snídani a jdeme spát. Arabům však již začínají prázdniny, takže „village“ je naplněna jejich hudbou do pozdních nočních hodin a také muslimkami, koupajícími se v šátku a kalabě v bazénu.
KONEC III. ČÁSTI
