Autor: administrator

Mali – peklem voodoo

Fotoreportáž Michaely Lorencové a Ondry Havelky nás přivádí do země
Mali, země šamanů a voodoo.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Mali je velmi výraznou zemí na hranici saharské a subsaharské Afriky. Žijí tu pouštní Tuaregové, domorodí Senufové, nazí Bambarové, ale také tajemní Dogoni. Saharským oblastem a městům vládne Islám, zatímco venkov ovládají šamani a voodoo. Dokonce i tuaregské pojetí Islámu obsahuje značnou dávku mystiky. V Mali se také nachází skvosty historické Súdánské architektury a to v Timbuktu a v Djené. Ačkoli země patří mezi ty nejchudší na světě, její vyprahlá krajina pulzuje velmi pestrým životem..


Rušný pondělní trh láká obyvatele celého okolí na hlavní prostranství před Velkou mešitou ve městě Djené. Pestrou směs kultur zde tvoří lidé kmenů Bambara nebo Peul, leckdy se zde dokonce vyskytnou Tuaregové ze Sahary. Lidé se schází aby nabídly své plody nebo jiné zboží a prodali je nebo vyměnili za další potřebné věci. Město tak připomíná pohádkové mraveniště v labyrintu hliněných budov, uliček, průchodů či mostků.


Zastaví-li vozidlo v blízkosti vesnice, ihned jej obklíčí množství prodejců ovoce, zeleniny, nápojů, cigaret a dalšího zboží. Velký zájem bývá o klacíky, kterými si Afričané čistí zuby. Po dlouhodobějším čištění potom černochovi trčí z úst množství dřevěných třísek a vláken, ale zuby skutečně září bělobou.


Dívka domorodého kmene Bambara. K tradičním ozdobám tohoto kmene patří výrazné tetování kolem úst a také náušnice v nose. Ženy chodí i desítky kilometrů s velkými nádobami na hlavách, aby přinesly do své vesnice tolik potřebnou vodu, která ve vyprahlém Sahelském pásu chybí jako málokde jinde.


Moderní tvář Afriky je zasažena množstvím výdobytků evropské civilizace, které jsou ovšem téměř nebo úplně nefunkční. V Africe to ale nevadí, vždy se najde nějaké uplatnění pro cokoli a to bez výjimky. Funkční technika zde představuje velký problém, který je kompenzován obrovskou vynalézavostí a schopností improvizovat.


Dogoni jsou nesmírně tajemní lidé, žijící na území jižního Mali, při hranici Burkiny Faso. Kromě záhadných rituálů, při nichž se donedávna usmrcovali lidské oběti, dnes nahrazené zvířecími, jsou nesmírně zajímavé také dogonské voodoo masky. Ty jsou vyráběny vždy pouze pro určený obřad a dál již používány nejsou. Nově vyrobenou masku začaruje šaman, který ji svým úkonem dodá potřebnou energii a sílu. Tyto masky skutečně nahání hrůzu a pro nezasvěceného člověka může být nebezpečný fyzický kontakt s nimi. Africká černá magie čili voodoo má v jižním Mali skutečně velkou sílu.


Útes Bandiagara, který fakticky vymezuje území kmene Dogonů, je dlouhý 150 kilometrů a vysoký až 400 metrů. Celý je provrtán jeskyněmi, průchody, šachtami a velkými místnostmi, kde Dogoni žijí. Právě uvnitř se pravděpodobně ukrývá tajemství Dogonů, které tolik fascinuje vědce po celém světě. Klíč k legendám o původu Dogonů na jiné planetě a vysvětlení staletí starých astronomických znalostí náčelníků, zůstane ukryt do té doby, než agresivní Dogoni pustí cizince do svého hlubokého útesu. Zatím je to nemyslitelné.


Většině afrického dne vévodí nekonečná siesta a pohoda. Nic naplat, že nic nefunguje. Muži v Djené rádi krátí chvíle stolními hrami, popíjením čaje a pokuřováním ze svých dýmek. Na náměstíčku je dokonce prodavač balených cigaret, které dělá ze starého tabáku a balí je do novinového papíru. Občas do nich také přidá něco pro zpestření chuti. Nebo snad ospalé polední atmosféry?


Muži také rádi diskutují a to zejména po důležité páteční modlitbě. Pátek je pro muslimy svátečním dnem a proto jsou modlitby v tento den zvláště navštěvované. Jsou také delší, hlubší a slavnostnější. Ještě několik hodin po modlitbách hovoří muži na rozích ve svých nejlepších dželábiích a kloboucích.


Malé hliněné chýše Dogonů jsou z dálky neviditelné. Teprve když cestovatel přijde blíže, začne rozeznávat jednotlivé chýše mezi balvany roztroušené pod útesem Bandiagara. Dogoni jsou poměrně nebezpeční lidé, kteří nemají v lásce cizince bez jejich doprovodu. Dokonce ani Dogon z jiné vesnice, nesmí projít cizí vesnicí sám, aby nezahlédl zdejší obětní místo. Tím by jej totiž znesvětil a musel by zemřít, nebo obětovat krávu v očišťujícím rituálu.


Grande Mosquée – Velká mešita je největší mešitou postavenou ze dřeva a hlíny. Stovky let dohlíží na hliněné bludiště Djené a je krásnou ukázkou tzv. Súdánské, respektive Sahelské architektury. Věřící se zde schází pětkrát denně k modlitbě a kdykoli potřebují, naleznou zde své útočiště. Nevěřícím, čili všem kdo nejsou muslimové, je vstup zakázán.


V blízkosti dogonských obětních míst bývá jezírko plné krokodýlů. Ti totiž hrají důležitou roli v dogonské mytologii a představují symbol smrti. Dnes je jim obětována část zvířecích obětí, pro dobré vztahy s animistickými bohy.


Tuaregové se pohybují zejména po severní části Mali pokryté pískem Sahary. Zřídka jsou ale vidět i poměrně daleko od pouště, např. až ve vnitrozemí Burkiny Faso. Páni pouště, jak se jim přezdívá, milují čaj a připravují jej specifickým způsobem. Čaj se v konvičce svaří na ohni, poté se osladí a přelévá z konvičky do hrnků a zpět tak dlouho, dokud pořádně nenapění. Samozřejmě z co možná největší výšky.


Muži v Mali nosí specifické klobouky a pestré dželábie. V pozadí je dav zvědavců, které upoutal vypravěč příběhů kočující po celém státě. V zemi s velmi zajímavou historií, kterou obývají pouštní Tuaregové, krásní Bambarové nebo Senufové , tajemní Dogoni a další kmeny, má skutečně o čem vyprávět. Vždyť život Araba na severu země je tolik odlišný od života Dogona na animistickém, magií prosyceném černém jihu.


Městečko Koro leží na samé hranici Mali a Burkiny Faso. Městu vládne islám, i když leží na území dogonských šamanů, kteří zasahují až do Burkiny. Pravidelný středeční trh přilákal mnoho obyvatel města i okolí a dokonce i dva Tuaregy. Ti jsou tady exotickými cizinci a předchází je bojovná, hrdosti plná pověst. Tuaregové totiž vedou ozbrojený boj s malijskou vládou. Na severu země nejsou výjimkou krvavé střety.


Černá Afrika je plná voodoo sošek a obřadních předmětů. Bubínky i sošky vyzařují černou energii, která prostupuje celé toto místo. Při vkládání energie šaman nejprve sošku očistí, přivolá nakloněné duchy předků, podřízne kohouta a jeho krví, za recitace kouzel, celou polévá. Poté pronese nejdůležitější zaříkávadlo a vtiskne sošce voodoo energii. Ta je většinou využívána aby škodila nebo zabíjela. Mnoho šamanů má skutečnou moc zhášet životy či velmi škodit, ale prakticky žádnou moc uzdravovat či pomáhat, jak je mylně rozšířeno.


Dívka domorodého malijského kmene Bambarů má typické dvojité zářezy vedle očí i tetování pod očima a kolem úst. Lidé zde žijí polonazí, leckdy úplně nazí. Strojí se při cestě na trh nebo do města.


Ti Dogoni, kteří nežijí v útesu, staví své vesničky přímo na horním okraji masivu, nebo pod ním. Některé jsou na něj doslova nalepeny, jako tato vesnice Nombori.


Před Velkou mešitou v Djené se každé pondělí koná trh, který připomíná obrovské mraveniště. Lidé několika kmenů se zde schází k výměně nebo prodeji svých plodin či výrobků. V nabídce jsou ale nejrůznější věci jako džíny, dželábie, nevydařené hračky nebo oblíbená rádia, na která se nedá nic naladit.


Mladý Tuareg míří do nedalekého, legendami opředeného Timbuktu. Tuaregové kočují po Sahaře se svými velbloudy a tradicemi. Dokonale znají poušť, čtou z hvězd a jsou to také vynikající obchodníci a umělci. Jejich výrobky ze stříbra mají věhlas v celé Africe.


Dívky na venkově tráví, kromě práce, spoustu času zaplétáním nových účesů. Pořádná vlasová kreace se tvoří i několik dní. Mezi zaplétáním ženy samozřejmě pracují a starají se o děti. Muži tady víceméně stále odpočívají a diskutují.


Severně od Timbuktu se rozprostírá největší poušť světa – Sahara. Osamělé Tuaregské osady žijí pohodovým rytmem. Kočovníci i přes vlastní nedostatky pohostí cizince čajem, plackou a trochou tabáku. Ten kouří ze zvláštních podlouhlých dýmek, leckdy vyrobených ze slonoviny, zdobených stříbrem. Sahelské dýmky jsou vždy ukládány do specifických vaků z velbloudí kůže, které mají kapsu na dýmku, na tabák i na čistítko.


Dívenka kmene Bambara radostně přihlíží svatbě ve své vesnici. Svatby se těší obrovské oblibě a slaví je vždy celá vesnice a to tři dny, vždy v podvečer a v noci. Život je i přes kruté podmínky radostný a hrdý.


Na velkém trhu najdete skutečně ledascos. Od nefunkčních teploměrů až po želvy či papoušky. Převládají však plodiny a věci nutné k přežití.


Malijci nosí veškerý náklad na hlavě. Dokonce i batohy a leckdy i boty, nosí na hlavách.


Pracující malijské dívky. Dřevěnými kůly tlučou rýži, aby ji tak zbavili slupky, kterou poté oddělí přesýpáním na větru.


Na svatbě u kmene Bambarů se převážně tančí, bubnuje a zpívá. Pestré oděvy svatebčanů kontrastují s monotónně vyprahlým okolím. Nevěsta je oblečena stejně jako ostatní ženy, liší se pouze velkými zlatými náušnicemi na červených šňůrkách.


Slavnostně nastrojené ženy přihlíží svatbě. Normálně chodí po své vesnici polonahé, dnešní den je ale příležitostí pro sváteční šaty. Domorodci jsou velmi parádiví a potrpí si na nejroztodivnějších ozdobách.

O autorech



V letech 2004–2005 uskutečnili dva mladí lidé Michaela Lorencová (24) a Ondřej Havelka (25) velice zajímavou cestu po africkém kontinentě. Jejich leckdy velice nebezpečná a náročná cesta, kterou absolvovali stopem a pěšky trvala plné dva roky a vedla přes 27 států Afriky. Pohybovali se po územích zmítaných válkou, stejně jako po dech beroucích plážích. Noci trávili ve stanu, nebo pod širým nebem, v poušti nebo džungli, která jim připravovala nečekaná překvapení.

Kniha nahá Afrika

popisuje jejich jedinečnou dvouletou cestu po celé Africe, která byla ve svém rozsahu a stylu naprosto výjimečná. Popisuje cestu stopem a pěšky přes 27 africký států a dalších několik zemí Asie a Evropy, které jsme během této cesty navštívili.

Kniha se zaměřuje zejména na divoké domorodé kmeny celého černého kontinentu. A to nejen na jejich exotický vzhled, ale také na jejich náboženství, problémy, nálady a myšlenky. 98 stran textu popisuje ty nejzajímavější události, které jsme právě mezi divokými kmeny zažili. Leckdy šlo o život, jindy byla setkání veskrze příjemná.

více na www.nahaafrika.cz

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Křest knihy Endurance – neuvěřitelné putování Shackeltonovy Královské transantarktické expedice

Slavnostní křest knihy Alfreda Lansinga „Endurance“
o neuvěřitelném putování Shackletonovy Královské transatlantické
expedice. Křtít budou význačné osobnosti vědy a cestování

Vážení přátelé, nakladatelství DharmaGaia si Vás dovoluje pozvat na křest knihy Alfreda Lansinga: Neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice – Endurance

středa 27. 6. 2007, od 16.00 hodin, Palác knihy LUXOR Václavské náměstí 41, 1. patro

Křtít budou význačné osobnosti vědy a cestovatelé: Doc. RnDr. Josef Sekyra — první Čech, který stanul na jižním pólu za National Geographic Hynek Adámek — účastník stavby české vědecké stanice v Antarktidě PhDr. Josef Schütz — ředitel festivalu TOURFILM Uvádí Alena a Jaroslav Klempířovi

Kniha vychází u příležitosti Mezinárodního polárního roku (V případě dotazů kontaktujte organizátory na tel. 608 241 982 nebo dharmagaia (at) dhar­magaia.cz)


Dále upozorňujeme, že tuto knihu můžete vyhrát v naší soutěži: http://www.ces­tovatel.cz/…-dharmagaia/

Soutěž Endurance: Valle Verzasca, kamenné srdce Tessinu

Další soutěžní článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia o knihu Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Autorka Ivana Filipová je pouze pilnou dopisovatelkou Cestovatel.cz, i když se to podle počtu článků nezdá. Proto se může účastnit našich soutěží.


Nedávno jsem tu psala o české řece Vydře, která mě vzala za srdce. Stejně tak na mě zapůsobila podobná říčka, daleko na jihu Švýcarska, v oblasti Tessino.

Nevím tak úplně přesně proč, ale niterní pocity při chůzi kolem řeky a vnímání tekoucí vody z těchto dvou horských říček bylo velmi podobné a velmi intenzívní. Rozdíl, který člověka bouchne do očí je v barvě vody. Jak je Vydra tmavá, hnědá, tak je Verzasca čirá, světlá a zelená. Tak zelená, že celé údolí dostalo přídomek, který ve volném překladu do češtiny znamená Údolí zelené vody.

Údolí Řeky Verzasce je pokládáno za nejmalebnější část jižního Švýcarska. Je tady největší pravděpodobnost, že Vám na výlet vyjde krásné počasí, protože zdejší oblast má z celého Švýcarska nejvyšší počet slunečných dnů v roce. Za nás se pravděpodobnost potvrdila, slunce svítilo od božího rána po celý den, až navečer se začaly honit mraky a za to jsem byla vděčná, protože daly vyniknout bělostným a barevně žíhaným kamenům na fotografických záběrech.

Tento článek je ze soutěže o knihu:

Obálka knihy Endurance

Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…

Brilantně napsaná kniha novináře Alfreda Lansinga je uznávaná jako naprosto úplný popis osudné plavby Endurance. Toto ohromující vyprávění o přežití Shackletona a všech dvaceti sedmi mužů více než rok na ledem pokrytých antarktických mořích označil Time za „definici hrdinství“. Český překlad vychází u příležitosti Mezinárodního polárního roku. Váz., asi 280 str., originální fotografie, mapy a ilustrace, asi 350 Kč.

„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)

I vy můžete soutěžit, zkuste to tady

uzávěrka soutěže je stanovena na 20. července!

Naše putování údolím Verzascy začalo po dlouhém stoupání autem a jeho zaparkování kousek od přehradní hráze Diga di Contra. Hráz je monstrózní dílo. Je vysoká 220 m, dlouhá 380 m a široká 25 m v úpatí a 7 m v koruně. Prostě obrovská betonová masa a na ní bungee jumping, který hned po příchodu zaujal mého manžela. Při pohledu dolů se mi zastavilo srdce a nekompromisně jsem ho chytla pod křídlo a táhla promptně odtud, protože se zcela vážně zajímal o to kolik metrů dolů je možné skákat, co to stojí a tak podobně. Vzhledem k tomu, že si již skákání vyzkoušel v Čechách, jeho bezmezné nadšení bylo nebezpečné, naše finance omezené a celodenní výlet před námi ohrožen. Nakonec ho odradila vyřčená finanční částka, kterou jsem já nezaslechla. Přehrada byla plná lidí a výhledy na obě strany řeky rozhodně stály za to. Krásnější je na stranu, kde hráz drží vodu Verzascy než vteče do jezera Lago Maggiore. Po celou dobu našeho pobytu na hrázi chlapci od bungee jumpingu kšeft neudělali ačkoli lidí okolo nich postávalo dost. Pohled z místa odkud se skákalo byl opravdu jen pro silné povahy. Představte si pohled 220 m kolmo dolů obklopeni masou zaobleného betonu a pod ním minimum vody. Ráda bych si nějakého cizího odvážlivce nafotila nebo natočila ale nikdo takový se za tu půl hodinku co jsme procházeli přehradou po obou stranách, nenašel.


Od přehrady je cesta do té nejkrásnější části údolí ještě dlouhá a tak jsme za dopravní prostředek opět zvolili auto a ještě projeli 7 dalších tunelů než jsme se dostali do vesnice Vogorno. Tady je řeka ještě relativně klidná a široká, není tu zatím vidět to typické kamení, kterým je naplněna ve vzdálenějších částech údolí. Místo je spíše charakteristické kamenitými loukami. Odtud jsme už postupně stoupali pěšky a míjeli další a další vesnice: Corippo, Lavertezzo, Brione, Gerra i Frasco. Všechny mají společnou architekturu i stáří, je v nich spousta podobných kamenných domů, velmi strohých, jednoduchých a účelných. Někde mají typický kostelík a všude úzké křivolaké uličky. V duchu jsem si představovala jaké by to bylo tady žít. Pro mě by to znamenalo vrátit se o století zpět. Celé to místo v údolí řeky mi přišlo jako Růženka spící po staletí, neměnné s vlastním typickým koloritem, na který nemá vliv zub času ani vývoj civilizace. Z vesniček podobných jako vejce vejci se mi v paměti nejvíc uhnízdila vesnice nejtypičtější a to Lavertezzo. Právě v ní je známý obloukový most přes řeku a v řece největší množství vyhlazených kamenů vhodných pro koupání a spočinutí. Voda je zde ledová i v letních měsících, ale o to více osvěží. Na velkých masívních placatých kamenech se dá pohodlně ležet a odpočívat a horké kameny nahřívají záda. Dá se po nich v řece skákat a lézt a tak můžete jít velký kus cesty pouze řekou po jak rozsáhlých dlouhých vyhlazených monolitech tak přeskakovat po jednotlivých kulatých a hladkých kamenech. Vždycky je kam šlápnout. V Lavertezzu také najdete nejkrásnější kostel z okolí.

Sponzorem této soutěže je nakladatelství DharmaGaia, které věnuje knihy autorům nejlepších článků. Zaujala-li vás kniha Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice, ale nechce se vám soutěžit, koupit si ji můžete třeba tady.

Směrem k poslední vesnici v údolí, nazvané Sonogno, se řeka mění v horský živel. Divoce naráží do mohutných kamenných bloků, ale i do tisíců drobných kamenů, kterými je řeka doslova zaplavená. Člověka to nutí sbírat vyhlazené oblázky a mnout je v rukou, vnímat jejich energii a nejraději bych si jich nacpala plný batoh a přivezla s sebou domů. Nakonec odolám a přivezu 3 různé barvy pro štěstí, bílou, šedou a růžovou hladké jako alabastr. Vesnici Sonogno projdeme poctivě úplně celou kromě místního muzea, prohlédneme si každý kamenný dům poskládaný jako mozaika. Všechna okna hrají všemi barvami a jsou cítit rozličnými vůněmi právě kvetoucích květin. Květiny jsou tady všude, mnohde rostou i po střechách, mezi kamennou dlažbou, v kamenných dvorech, prostě všude tam, kde semínka rozesetá větrem zabloudila a našla místo k životu. Celou tuto vesnici bych charakterizovala pouze dvěma slovy kámen a květiny. Celé cesty i chodníky mezi kamennými domy jsou také vykládané kamenem, jen příjezdová silnice a přilehlé parkoviště je vyasfaltované. Kdo nechce údolím procházet pěšky, má možnost dojet autem až na samý konec údolí, odkud už dál žádná cesta nevede. Celé údolí je tady uzavřeno hradbou ticinských velehor Existuje jen stejná cesta zpět odkud jste se sem do nitra kamenného srdce Tessinu dostali. Když se člověk prochází mezi jednotlivými kamennými domy nalepenými na sebe jak zrnka máku na koláči a vdechuje čistou a omamnou vůni pnoucích se rostlin má pocit, že je na konci světa kde se navždy zastavil čas.

Švýcarské fondue – jeden z nejznámějších receptů švýcarské kuchyně

Švýcaři si, jak je známo, potrpí na různá fondue. Jsou to fajnšmekři každým coulem a tak v jejich kuchyni najdete fondue na různé způsoby, jak klasické sýrové, tak už nějak vylepšené jako Lesnická fondue (s čerstvými žampiony), Sýrová fondue s ořechy (vlašské ořechy a ještě kus špeku), Burgundská fondue(kousky hovězích řezů s koňakem), Vinná fondue (s bílým vínem a mandlemi) nebo Ženevská fondue, na kterou napíšu recept, protože miluji česnek.

Je potřeba: 400 g ementálu, 2 dl bílého vína, česnek, bílý pepř, muškátový oříšek, škrob, sklenka vodky

Misku, nejlépe keramickou, zhusta vytřeme česnekem pro jeho typickou vůni. Potom nakrájíme 400 gramů ementálu na menší kousky. Misku postavíme na oheň a nalejeme 2 sklenice bílého vína. Může být jakékoli, i když každý kraj jiný mrav a jiné oblíbené víno, tudíž každý Vám bude tvrdit, že právě to, které dává on sám je to jediné pravé. Přidáme půl lžičky mletého bílého pepře a špetičku čerstvého strouhaného muškátového oříšku. Až víno bude vřít, pomalu přidáváme ementál za stálého míchání. Můžeme misku odstavit a přidat v malé trošce vína rozpuštěnou lžičku škrobu. Smícháme a znovu dáme na oheň, navíc přilijeme skleničku vodky ( někdo třeba višňovice) a mícháme až šleháme. A pak je dílo hotovo, když směs je táhlá a jednolitá. Stačí už jen svorně usednout nejlépe kolem kulatého stolu, vytvořit dobrou náladu a popřát si dobrou chuť. V rozteklé směsi pečlivě a pomalu namáčíme chléb napíchnutý na vidličce, užíváme si to a zapíjíme nejlépe suchým bílým vínem. Dobrou chuť i Vám.

Zprávičky a kalendář akcí na Cestovateli

Trošku opomíjené zůstávají zprávičky a kalendář
akcí, kterými se snažíme naplňovat motto našeho serveru,
„Cestovatelé sobě“. Je to možná způsobené
tím, že málo propagujeme to, že každý z Vás má možnost do těchto
dvou aplikací aktivně přispět. Pokusíme se Vás proto seznámit
s možností vytváření zpráviček a zadávání akcí do
kalendáře.

Milí čtenáři,

velice nás těší postupně narůstající statistika o návštěvnosti Cestovatele. Je to pro nás signálem o tom, že to, co děláme, má nějaký smysl a že naše články Vám někdy zpestří šedý všední den, jindy třeba svojí informací pomohou při plánování víkendového výletu, či dovolené. Těší nás, že kromě článků, využíváte i další možnosti, které náš server nabízí, zejména pak diskusní fóra a cestovatelskou seznamku.

Trošku opomíjené zůstávají zprávičky a kalendář akcí, kterými se snažíme naplňovat motto našeho serveru, „Cestovatelé sobě“. Je to možná způsobené tím, že málo propagujeme to, že každý z Vás má možnost do těchto dvou aplikací aktivně přispět. Není v silách redakčního týmu všechno uhlídat a tak úplně se nám nelíbí, že se zde vyskytuje příliš mnoho informací, které postupně přežvýkávají velké servery, noviny a televizní kanály. V následujících řádcích se proto pokusíme seznámit Vás s možností vytváření zpráviček a zadávání akcí do kalendáře.

Zprávičky

Ve zprávičkách by měly být uvedené aktuální informace související s cestováním. Může to být to, že někde mezi Bhútánem a Indií otevřeli nový hraniční přechod, Zpráva o vypuknutí epidemie cholery někde ve střední Africe, informace o nové super levné letecké lince mezi Kazachstánem a Argentinou, ale klidně taky zprávička o úžasném open-air festivalu v Dolních Kotěhůlkách, nebo o interaktivní výstavě kamenných škrabadel v nějakém archeoparku, či o nově otevřené cyklostezce. Zajímavé mohou být krátké informace o počasí, lavinové situaci, novinkách v oblasti outdoorového vybavení. Možností je téměř nekonečně. My už si z Vašich příspěvků vybereme, případně z několika podobných vytvoříme jednu větší zprávičku, či krátký článek.

Do zpráviček rozhodně nepatří reklamní sdělení. Od toho jsou placené reklamní plochy, které máme i na Cestovateli. Hranice mezi tím, co je zprávička obsahující odkaz na zajímavé stránky a co je reklama, je tenká a někdy ne zcela zřetelná. Redakce si proto vyhrazuje právo na konečný verdikt. Vůči neziskovým organizacím a nekomerčním akcím jsme mírně shovívavější.

Odkaz na možnost navrhnout zprávičku najdete v zápatí pole se zprávičkami. Po kliknutí se Vám objeví jednoduchý formulář, do kterého stačí vepsat Název a text zprávičky a jméno autora. To se pak může objevit u zprávičky. Pokud máte něco na srdci, můžete to připsat do poznámky pro redaktora.

  • Budete-li vkládat do textu odkazy na další stánky, napište je pokud možno na zvláštní řádek.
  • Je-li to aspoň trochu možné, dávejte link přímo na informaci, o které je zprávička. Zvlášť u velkých serverů se obsah první stránky poměrně rychle mění a není pak často jednoduché konkrétní informaci dohledat.
  • Pokud existují kvalitní webové stránky, stačí zprávička krátká s vloženým odkazem.

Zde je formulář pro vložení zprávičky.

Kalendář

Do kalendáře akcí se dostanete kliknutím na příslušnou záložku v horním navigačním proužku. Pro vlastní zadání akce pak stačí kliknout na tlačítko „Přidat akci“. Objeví se formulář, který obsahuje i návod k vyplnění jednotlivých kolonek. Ty vyplníte a odešlete tlačítkem „uložit“. Akce spadne do redakčního systému a tam vyčká, až ji někdo z redaktorů schválí (nebo zahodí).

Jsme si vědomi toho, že některé kolonky mohou působit určité potíže. Týká se to zejména kategorizace akcí. Je to dáno historicky z dob, kdy jsme se přizpůsobovali serverům, se kterými jsme si vyměňovali informace. Budete-li mít pocit, že Vám například nějaká kategorie chybí, napište to do poznámek pro redaktora. Pokusíme se s tím něco udělat, ale asi to nebude úplně hned. Budeme ale vědět, jak bychom měli kalendář upravit.

Pro kalendář platí totéž, co pro zprávičky. Nepatří sem nepokrytě reklamní sdělení. Od toho jsou placené reklamní plochy, které máme i na Cestovateli. Hranice mezi tím, co je a co není komerční akce, je ještě nejasnější, než v případě zpráviček. Redakce si proto vyhrazuje právo na konečný verdikt. Vůči neziskovým organizacím a nekomerčním akcím jsme mírně shovívavější. I přes to, že se jisté komerci neubrání, schvalujeme akce typu erbovních slavností, nebo různých závodů, soutěží a jarmarků pořádaných nejen různými městy.

Děkujeme za to, že jste tento poměrně dlouhý a nezáživný text dočetli až sem a těšíme se na Vaše informace, které budeme moci poskytnout i dalším čtenářům.

Redakce

Pražské zahrady – Vrtbovská zahrada

Všem svým přátelům a známým, kteří nejsou z Prahy, doporučuji
jediné. Běžte si navečer sednout na vyhlídku, na nejvyšší bod Vrtbovské
zahrady a potom už můžete jet klidně z Prahy domů! Ať už budou Vaše
zážitky po celodenním maratonu jakékoli, po posezení na tomto místě se
vaše pohledy zasní a místo si vás, sem do hlavního města, přitáhne
zpátky. Uvidíte!

Na svahu Petřína leží čtyři barokní zahrady. Vrtbovská, Vratislavská, Schönbornská, Lobkovická. První z nich je přístupná z Karmelitské ulice č. 25 na Malé Straně a je součástí Vrtbovského paláce, nad nímž stoupá do svahu . Má rozlohu 0,31 ha a nadmořskou výšku od 197 m do 212 m.

Jaká zahrada je v Praze nejkrásnější?

Právě Vrtbovská je pro mě ta nejkrásnější. A nejen pro mě. Říká se o ní, že je nejatraktivnější zahradou svého druhu na sever od Alp. Jejím autorem je František Maxmilián Kaňka, který v letech 1715 až 1720 pracoval pro Jana Josefa Vrbu, hraběte a nejvyššího purkrabího Pražského hradu. Přestavoval jeho palác a následně vybudoval právě tuto velkolepou barokní zahradu. O sochařskou výzdobu se postaral Matyáš Bernard Braun. Fresky v sala terreně pořídil Václav Vavřinec Reiner. Nejznámější a nejkrásnější je freska na klenbě představující Venuši a Adonise.



Tato barokní zahrada je terasová, klasického italského typu. Právě na terasách a jejich gradaci je založena překrásná kompozice a míšení teras, schodů a ploch poskytuje mnoho zorných úhlů pohledů a průhledů a pro fotografa je tady doslova ráj. Jak kdysi tak dnes. Právě tohle bývala ve své historické i přírodní svůdnosti zahrada mého mládí. Dnes, po velmi zdařilé rekonstrukci, je zahradou mé dospělosti. Opravy zde probíhaly v letech 1990 až 1998 a to po celkovém statickém zajištění. Věrně obnovená zahrada, která dostala zpět svůj tehdejší lesk byla otevřena slavnostně dne 3. června 1998 a je vlastnictvím Hlavního města Prahy, i když její údržbu zajišťuje soukromá firma Casus Direct Mail a.s.

Na přiložených fotografiích můžete vidět jak místo, odkud se do zahrady vchází tak spodní část zahrady, kde je umístěn malý bazének se soškou Puttiho na mořské nestvůře. Podrobně je nafocena i celá salla terena s Reinerovými freskami a sochami Bakchuse a Cerery od Brauna a protilehlá voliéra. Střední terasu zakončuje vysoká opěrná zeď a kuželková balustráda. Nahoru se můžete dostat dvoukřídlým schodištěm. Těsně nad ním je řada soch antických božstev a zdobených váz a nejkrásnější pohled na ně je právě v okamžiku, kdy se do nich opírá slunce a ony září svými liniemi a čistotou provedení i materiálu. Na terasách je uplatněn parterový symetrický ornament z keřů a květin a směrem vzhůru se zahrada zužuje. Nejvyšší část zahrady je završena reliéfem vodních božstev a grottovými mušlemi. Zahrada má tedy 3 výškové úrovně.


Kdysi čistě barokní zahrada byla v roce 1845 spolu s úpravami palácového komplexu upravena mírně klasicistně. Mezi spodní a střední částí zahrady vznikly empírové přístavky a na nejvyšší kulisové zdi byla pořízena vyhlídka na Prahu. Právě odtud před vámi leží Praha krásná, stověžatá a svítící stovkami nových oranžových střech. Zblízka je tu vidět na Hrad a na kostel sv. Mikuláše, ale i na Chrám sv. Víta nebo na Týnský chrám. Je tu jako na dlani ale i spousta jiných pamětihodností, kterými se pyšní právě hlavní město. Nicméně i dnes je zahrada nadále označována za barokní terasovou zahradu italského typu, i když v ní měly vliv i cizí stylové formy, a je kulturní památkou I. stupně zapsaná na seznamu UNESCO.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz Máte-li zájem, můžete si stáhnout prezentaci vytvořenou z vybraných fotografií z galerie.

Prezentace ve formátu pps (4,3MB).

V zahradě je čilý turistický ruch. Navíc nabízí možnosti různých pronájmů pro společenské akce, odborné konference, tiskové semináře, garden party ale i svatby. Pro zajímavost: maximální kapacita Vrtbovské zahrady je 400 osob.



Ačkoli má Praha opravdu spoustu krásných unikátních míst, která opěvují básníci a zpodobňují malíři celého světa, je právě Vrtbovská zahrada jedním z těch mému srdci nejbližších.

Všem svým přátelům a známým, kteří nejsou z Prahy, doporučuji jediné. Běžte si navečer sednout na vyhlídku, na nejvyšší bod Vrtbovské zahrady a potom už můžete jet klidně z Prahy domů! Ať už budou Vaše zážitky po celodenním maratonu jakékoli, po posezení na tomto místě se vaše pohledy zasní a místo si vás, sem do hlavního města, přitáhne zpátky. Uvidíte!

Svět panenek v Plzni

Plechovou panenku Minerva z roku 1890 i zástupy různě
vyšňořených moderních Barbie můžete o letošních prázdninách
obdivovat v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské
Týnici. Muzeum zde ve spolupráci s Klubem panenky ČR od
20. 6. do 5. 7. 2007 pořádá výstavu Svět
panenek. Na výstavě bude možné nejen obdivovat množství panenek a
jejich doplňků z různých období, ale proběhnou zde i výtvarné
dílny a poslední červencový víkend zde bude fungovat i nemocnice pro
panenky.


Plechovou panenku Minerva z roku 1890 i zástupy různě vyšňořených moderních Barbie můžete o letošních prázdninách obdivovat v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici. Muzeum zde ve spolupráci s Klubem panenky ČR od 20. 6. do 5. 8. 2007 pořádá výstavu Svět panenek. Na výstavě bude možné nejen obdivovat množství panenek a jejich doplňků z různých období, ale proběhnou zde i výtvarné dílny a poslední červencový víkend zde bude fungovat i nemocnice pro panenky.

Vernisáž výstavy proběhne 20.6. 07 od 17 hod. a mimo jiné bude možné shlédnout taneční vystoupení juniorského páru v latinskoame­rických tancích.

V termínech 7. – 8. 7. a později 28. – 29. 7. 2007 bude možno navštívit akci Nemocnice pro panenky. Tam bude paní Alena Zemanová opravovat panenky, medvídky, případně i jiné hračky od nejstarších exponátů až po hračky nové. Ve stejném termínu bude probíhat výtvarná dílna pro děti. O víkendu 28. a 29.7. 07 si sem mohou přinést holčičky přemalovat nebo opravit obličeje panenek, které se jim zdají okoukané nebo došly jakékoli úhony. Denisa Molitorisová, která se zabývá přemalbou panenek a šitím replik divadelních kostýmů jim namaluje obličej na přání. Dokáže i zavlasit panenky s poničenými vlasy. Pokud bude zájemců hodně a všechno nestihnou na místě, bude možné se na přemalbě i opravách panenek domluvit.


Více informací o pořadatelích výstavy najdete na stránkách Klubu panenky ČR a muzea v Mariánské Týnici.

V Klubu panenky ČR se sdružují sběratelky panenek od mladého věku přes studující vysokoškolačky a ženy na mateřských dovolených, podnikatelky a další dámy až po důchodkyně. Všechny spojuje stejná láska a záliba a to krása a móda. Všechny také sbírají panenky, případně medvídky, pokojíčky, či miniatury, nebo tvoří různými technikami oblečky od replik starých oděvů, přes módní výstřelky na Barbie nebo panenky Tonner až po filmové kostýmy.

Nejstarší panenka výstavy je plechová MINERVA, vyrobená kolem roku 1890, ale najdete zde i téměř nové panenky Tonner či skoro 150 panenek Barbie z různých časových období. Panenky jsou z rozličných materiálů, jako je papírmaš, celuloid, porcelán, vinyl, nebo guma. Celá výstava od historických panenek až po panenky novodobé čítá víc jak 300 exponátů a množství různých doplňků.

Etiopské údolí Omo – černý poklad afrických pralesů (dokončení)

Dokončení velmi poutavého vyprávění Michaely Lorencové a Ondry Havelky
o putování mezi divokými domorodými kmeny v Africe.


Plni očekávání přicházíme k prvním vesnicím nebezpečných Mursiů. Není to dlouho co tu bojovníci a ochránci kmene zabili jednoho německého cestovatele. Právě potkáváme prvního zástupce kmene Mursi a hned za ním hlouček úplně nahých mladíků s ještě mladšími polonahými dívkami. Obě dívky mají proříznuté rty s vloženým hliněným talířem, v uších stejnou parádu a po celém těle lemující pás jizvovým tetováním. Mužskou nahotu zdobí jen pár barevných kreseb na tmavé hrudi a velmi zamračený a nevlídný pohled. Drsný až krutý zjev dává těmto lidem to pravé kouzlo Afriky. Možná proto, že očekáváme nejhorší se nám zdá, že to není tak strašné jak by snad mělo být. Mursi samozřejmě berou do rukou kameny a klacky hned jakmile nás spatří a hrozí s nimi, ale do skutečných útoků se zatím nepouštějí. Zastavujeme se a čekáme, do té doby než zjistí, že nejsme zas tak velké nebezpečí. Chvíli na sebe nejistě hledí, rychle se domlouvají a nakonec odcházejí směrem do vesnice. Trochu si oddechujeme a v zápětí fotíme, zatím jen z dálky, přičemž dáváme pozor, aby si toho nevšimli. Přestože jsme nadšeni alespoň z malého setkání s nejbojovnějším kmenem, které naštěstí dopadlo dobře, rozhodně nám to nestačí. Jdeme pomalu za nimi, hlouběji do nitra džungle k deštným pralesům do centra bydliště nejnebezpečnějších kmenů, tam kde se stále servírují lidé a kde se konflikty řeší jednoduše zabitím. Jdeme do kraje kde neplatí žádné zákony, kde duše není zkažená žádnými přikázáními a kde přežije jen nejsilnější, za to však zcela svobodně jako nespoutané zvíře pohybující se po pralese jak jen si zamane. Jdeme do kraje kde každý loví pro svou potřebu s vědomím, že může být kdykoliv uloven.

Myšlenky si každý ponecháváme ukryté a mlčky se dostáváme blíže do vesničky v hustém lese. Netušíme zda smíme pokračovat dál.

„Co přijde až vkročíme?“

„Musíme to zkusit!“

A tak překračujeme stromovou barieru tvořící pomyslný plot vesnice, kterou tvoří několik hliněných chýší a přístřešků vytvořených ze všeho možného. Vcházíme pomalu úzkou uličkou do brány osady a věříme, že to dobře dopadne, poučeni z minulých nezdarů a vybaveni snad dobrými zkušenostmi. Nikdo nás nevítá, ale také krom dětí nevyhání. Malí černí uličníci jako velcí bojovníci popadají kameny a snaží se je po nás s velkým řevem házet. Starší jsou také připraveni, ale opět vyčkávají. Chvílemi se už vidíme na pomyslném talíři a představujeme si jak bychom asi chutnali těmto čistým, hrubě násilným lidem. Vesnice ztichla a všechny pohledy směřují střídavě na nás a na stařešinu Mursi sedícího pod skromným přístřeškem, pokuřujíc vodní dýmku vyrobenou z plodu lahvovníku. Netušíme co se bude dít a mlčky si prohlížíme všechny ženy, kterým z obličeje visí dlouhý proříznutý ret, muže nahé od hlavy až k patě, ale zato nádherně tetované a pomalované na prsou a na obličeji. V některých vesnicích mají muži i samopaly, které mění v Súdánu za dobytek a tak rychle sledujeme jestli tomu tak není i tady. A bohužel ano. Několik nahých chlapíků opravdu šatí nejen tetování ale i starý samopal. Trošku v nás hrklo, ale doufejme, že nemají náboje.

Krátce z historie


V 1.stol. vznikl v severní Etiopii státní útvar Aksúmské říše, která ve 4.století přijala křesťanství. Spojení s Evropou bylo muslimskými výboji v 7. stol. přerušeno. Až do poloviny 15. století, kdy se etiopští mniši pokusili navázat styky s Římem, věříce, že jsou potomky legendárního vládce Kněze Jana, měli Evropané o Etiopii minimální znalosti.

V roce 1520 navázali kontakt s Etiopií Portugalci a poskytli jí určitou pomoc v dlouhotrvajícím boji proti Turkům a povstaleckým muslimským provinciím na jihovýchodě. Nicméně v roce 1633 byli všichni jezuitští misionáři vyhnáni. Následovalo období oslabení moci vládců – negušů a rozdrobení země. Sjednocení staré říše dokončil až koncem 19.století císař Menelik II (1844–1913).

V té době (1890) však již Italové obsadili Eritreu u pobřeží Rudého moře. V roce 1930 začala za císaře Haile Salassieho modernizace země, přerušená roku 1935 italskou okupací. Italové byli s pomocí Britů v roce 1941 vyhnáni a r. 1950 se Eritrea stala autonomní součástí Etiopie.

V roce 1974 byl stařičký císař vojenským pučem sesazen, byla vytvořena Prozatimní vojenská správní rada, která zahájila socialistické reformy a do jejíhož čela se r. 1977 dostal podplukovník Mengistu Haile Mariam. Nepokoje však pokračovali a separatistické hnutí v Eritrei a Tigre ještě zesílilo. V letech 1977–80 vpadli Somálci do Ogadenu, avšak vždy byli se sovětskou pomocí vyhnáni. V roce 1984 bránila občanská válka rozsáhlé mezinárodní akci organizované na pomoc obětem katastrofálního sucha na severu země.

V roce 1991 byla marxistická Mengistova vláda konečně svržena volným spojenectvím povstaleckých sil. Eritrejci se svých nároků nevzdali a po referendu v květnu 1993 vyhlásila Eritrea nezávislost. V r.1994 byly v Etiopii uskutečněny první svobodné volby do ústavodárného shromáždění, které má podle nové ústavy přeměnit zemi ve volnou federaci 9 etnických států. Počátkem roku 1999 opět vypukly boje na hranicích mezi Etiopií a Eritreou. V současné době je mír a Eritrea je samostatným státem. Válku připomínají rezavé tanky v pohraničních oblastech.

Vše se odehrává v jedné dlouhé minutě. K náčelníkovi přichází několik naze ozbrojených mužů a aniž by nás spustili z očí něco si vyprávějí. Ani ve snu by nás v této chvíli nenapadá vytahovat foťák, i když srdce plesá nad jistě krásnou fotografií. Hned zaháníme nemožnou myšlenku a v tom poznáváme jednoho z mužů. Před chvíli jsme je i s dívkami potkali před vesnicí a v půlce cesty se nám kamsi ztratili, teď už víme kam. Jistě nás sledovali celou cestu. Na rozdíl od nás tu znají každičkou větvičku v kraji a v lese si s námi jistě pěkně pohráli. Trošku nás uspokojuje vzpomínka na příjemný konec setkání. Zjistili, že nejsme nebezpeční, odhodili kameny a pokračovali v cestě.


U starého Mursi se nyní strhává hlučná debata. Jistě se jedná o nás, to beze sporu, ale jestli se máme těšit, či raději utíkat, zatím netušíme. Všichni ostatní jsou stále v pozoru připraveni zaútočit. Nahé, vyhublé děti se uklidnily a pomalu si na nás zvykají. Okukují batohy a jistě přemýšlí copak se asi uvnitř ukrývá za neznámé poklady. Stále stojíme v bezpečné vzdálenosti od kamenů a klacků a jsme připraveni kdykoli vycouvat, nebo utíkat před sprchou tvrdých balvanů a při nejhorším i svištících kulek. Snažíme se alespoň očima navázat kontakt s náčelníkem a ujistit ho, že nejme nebezpeční. Víme, že jakýkoli delší pobyt v tomto nevlídném kmeni je naprosto vyloučený. Nikdy si nepustili a nepustí nikoho cizího mezi sebe. Tento kmen vždycky byl a vlastně musí být velice ostražitý a nepřátelský. V celé historii a i nadále bojuje nejen o půdu, svá stáda, ale o své rodiny mezi nepřátelskými kmeny této tvrdé a nehostinné džungle. Mladí válečníci této oblasti se řadí mezi ty nejbojovnější a nejzákeřnější v celé Africe. Jsou bezesporu perfektně připravováni a dlouhodobě učeni svými staršími bratry, které musejí vystřídat v nejdůležitější úloze, ochránit celý kmen a jeho majetek. Mladíci jsou odmalička učeni zabíjet a netruchlit pro nikoho kdo byl zabit. Jakákoli smrt blízkého je učí být ještě zákeřnější.

Všechno se nám honí hlavou, ale zrovna není vhodný čas na dlouhé přemýšlení, a tak se rychle rozhodujeme poukázat na foťák a zkusit se přiblížit o trochu blíž. Odpovědi se nám nedostává. Dodáme si trochu kuráže a začínáme fotit. Při každé úspěšně provedené fotografii riskujeme vše a domorodci stále neupouští kameny a klacky, stále však zvědavě čekají co bude a jsou připraveni. To už si všímá i sám nejstarší a přímým a hlubokým hlasem s rázným povelem ruky zakazuje jakékoli další focení a vyhání nás pryč z vesnice. Děti jakoby dostaly povel „Vezměte si je!“ opět začínají skákat, křičet a házet kameny. Ostatní dospělí se také přidávají a nám je jasné, že naše návštěva tady končí. Otáčíme se a odcházíme pryč a ještě dlouho slyšíme rozdrážděné obyvatele nedobytné vesničky. Odcházíme kamsi za nosem, je nám jedno kam. Cítíme mírné zklamání, ale taky radost z toho, že jsme vyvázli i s fotografiemi, zdraví a bez kulky v zádech. Bloudíme tak údolím a nemyslíme na nic, čekáme kam nás nohy zavedou.

O autorech



V letech 2004–2005 uskutečnili dva mladí lidé Michaela Lorencová (24) a Ondřej Havelka (25) velice zajímavou cestu po africkém kontinentě. Jejich leckdy velice nebezpečná a náročná cesta, kterou absolvovali stopem a pěšky trvala plné dva roky a vedla přes 27 států Afriky. Pohybovali se po územích zmítaných válkou, stejně jako po dech beroucích plážích. Noci trávili ve stanu, nebo pod širým nebem, v poušti nebo džungli, která jim připravovala nečekaná překvapení.

Prožili nádherná setkání s domorodými kmeny, stejně tak napadení vedoucí téměř ke smrti, několik okradení, množství potyček a zajímavá setkání nejen s divokými zvířaty. Hodiny a dny strávené stopováním v oblastech kde téměř neexistuje doprava a cesty, nahradila chůze, kterou vystřídaly okamžiky setkání s toužebně očekávanými kmeny černé Afriky. Nevyhnuli se ani voodoo, které prožili na vlastní kůži a protrpěli tropické nemoci.

Jako profesionální potápěči poznali i hluboká místa korálového světa. Potápěli se na řadě míst okolo celého kontinentu, z čehož se jim nejvíce líbil Mozambik a Zanzibar.

Afriku prošli a prostopovali křížem krážem od severu na jih a znovu na sever. Při svém dlouhém putování se zúčastnili i podvodního archeologického výzkumu v Rudém moři.

Za nedlouho potkáváme dvě mladé dívky, které mají taktéž ozdobená záda a trupy jizvovým tetováním, ale ještě nemají proříznutý ret, z čehož vidíme, že ještě nejsou vdané. Když se podíváme pozorněji spatříme další vesnici. Je o poznání větší a dostupnější, nechráněná žádnými keři, ani nahými vojáky s puškami. Vcházíme do vesnice vnímaje běžný život těchto lidí a zjišťujeme, že jejich práh bolesti se pohybuje úplně někde jinde. Jsme stále velice opatrní, ale když vidíme, že naše přítomnost tomuto kmeni příliš nevadí, začínají nás lákat šílené myšlenky. A tak se domlouváme, že bychom rádi poznali místního šamana a strávili s ním nějaký čas. „Bylo by jistě hodně zajímavé porovnat jeho umění s praktikami šamanů z jiných kmenů“ „Rozhodně lákavé, ale v tomhle kraji naprosto nereálné.“ Přesto nechceme házet flintu do žita a ptáme se místních dětí, které po nás neustále agresivně skáčou a s naučenou bojovností nás ženou pryč. A tak se po chvilce opravdu dostáváme až k chýši samotného šamana šíleného kmene Mursi, která je na první pohled k nerozeznání od těch ostatních. Jen na malý rozdíl, který pozná jen Afrikou cvičené oko, a to zdobení malými skoro neviditelnými amulety, ve tvaru psaníček, kuliček, kamínků a jiných nepatrných předmětů, zavěšených v různých částech střechy, zábradlí nebo jen tak ledabyle pohozených na zemi. Jakmile bychom přistoupili blíže bez očištění, nebo bychom se na neštěstí nějakého předmětu dotkli, bylo by možná nenávratně zle. Černá magie šamanů těchto stále nebezpečných kmenů je velice silná. Své umění si předávají kouzelníci z generace na generaci a jejich síly jsou v přímém kontaktu s jejich mrtvými předky. Po našich předchozích zkušenostech s voodoo už z celé jižní, střední ale převážně západní Afriky se raději nepřibližujeme aniž bychom byli připraveni.

V tom nás zdejší šaman zahlédl a nám je ihned jasné, že tím naše návštěva končí. Nenávistně zlostný pohled a neuvěřitelná, nepopsatelná vnitřní síla nás sežehla od základů a žene daleko pryč. Kdo by snad nevěřil africkému voodoo, měl by se přijít podívat na tohoto muže a udělat si tak objektivní názor. To už není člověk ale samotný ďábel. Jestli tento člověk nežije z větší poloviny v pekle, tak jen proto, že by se ho tam báli. Samo peklo na nás plivlo nepopsatelnou ohnivou slinu a ohořelé surovou zkušeností nás právě zahání dál. Potřebujeme se z toho oklepat a tak odpočívaje pod stromem na kameni probíráme své čerstvé zážitky.

„Napadlo mě jak by asi vypadal souboj tohoto šamana s tím, který nás uhranul pouhým pohledem v Beninu.“

„Tak to bych snad ani nechtěla vidět, to by byla naprostá šílenost.“

Strčili jsme opět hlavu hluboko do sršního hnízda, ale ty sršni jsou velikosti slona a snad jen kroutí hlavou nad naší drzostí a nechávají nás ještě jednou pořádně si to rozmyslet. Není to ale tak jednoduché. Jdeme dále a dále beze slov, pocity už téměř vymizely. Zmizel strach, zmizelo uspokojení. Zažíváme zvláštní stav čisté nicoty a my máme chuť si lehnout na zem a jen tak ležet. Nakonec zmizela i ta chuť. Prostě jdeme. Možná, že to na nás je i znát a s odstupem času se nám zdá, že průchody dalších vesnic byly bezproblémové jakoby domorodci cítili, že jsme na jejich vlně. Dál už jdeme bez myšlenek a cítíme se součástí všech lidí a okolní přírody. Dostáváme se i k dalším kmenům, ale ani je zvlášť nevnímáme. Nefotíme, nezastavujeme se, jdeme.


Kniha nahá Afrika popisuje naši jedinečnou dvouletou cestu po celé Africe, která byla ve svém rozsahu a stylu naprosto výjimečná. Popisuje cestu stopem a pěšky přes 27 africký států a dalších několik zemí Asie a Evropy, které jsme během této cesty navštívili.

Kniha se zaměřuje zejména na divoké domorodé kmeny celého černého kontinentu. A to nejen na jejich exotický vzhled, ale také na jejich náboženství, problémy, nálady a myšlenky. 98 stran textu popisuje ty nejzajímavější události, které jsme právě mezi divokými kmeny zažili. Leckdy šlo o život, jindy byla setkání veskrze příjemná.

více na www.nahaafrika.cz

Na pokraji fyzického vyčerpání se v jedné vesnici zastavujeme a s místními v klidu pijeme nečistou vodu a skromně jíme ze zásob, rozdávaje své suché placky ostatním. Opět mám pocit, že jsme jedni z nich, zmizely rozdíly, ale všichni víme, že pouze procházíme a že nás nic nezastaví. Jsme v kraji Surmů a Tirmů. Plynou dny a stále se protloukáme pralesem, překonáváme řeky, brodíme se močály a šplháme jen tak na visící liány přejíce si , aby to nikdy neskončilo. Ten pocit bychom nazvali smrtelnou svobodou. Takto vypadá syrové dobrodružství. Toto je ten zaslíbený kraj, kde člověk odhodí poslední klamy své mysli a přežívá z minuty k minutě nemyslíce na nic.

Jenže co začne, musí také skončit a abychom uzavřeli i tento kruh vracíme se později zpět do relativní civilizace prezentované Jinkou. Ještě dlouho žijeme a vnímáme svět úplně jinak, očima lidí z pralesa, nemající nic ale přesto úplně všechno.

Po několika dnech navštěvujeme místní kino, respektive kůlnu, kde je umístěno staré video a nepříliš fungující televizor. Děti tu promítají akční film odehrávající se v budoucnosti, kde se v prvních záběrech objevuje scéna, která má ukazovat něco jako hrozný svět po apokalypse. Jenomže představy amerických filmařů se ani z poloviny nepřiblížily našemu okolí, takže děti obdivují čistou, upravenou a bezpečně vzhlížející krajinu na obrazovce a my se musíme dlouze smát..

Pražské zahrady Zahradní nádvoří Valdštejnské jízdárny

Lavičky nebývají příliš obsazené, pokud ano, jsou zde hlavně cizinci,
kteří si byli prohlédnout Valdštejnskou jízdárnu. Pražané tuto zahradu
využívají spíše jako průchozí, jako zkratku do metra Malostranská.

Když vystoupíte z pražského metra na stanici Malostranská, dostanete se před východní průčelí Valdštejnské zahrady do uzavřeného prostoru ohraničeného průchozí ohradní zdí z Valdštejnské ulice, Klárova a vchodu do metra. Říká se mu Zahradní nádvoří. Rozkládá se na malé ploše, 0,27 ha v nadmořské výšce 190 metrů. Slouží ke krátkodobému pobytu a relaxaci, k posezení za stolečky i na lavicích. Je do všech stran průchozí. Na noc se uzavírá, stejně jako vedle ležící Valdštejnská zahrada.


Zahradní nádvoří jízdárny bylo upraveno v roce 1978, kdy došlo jeho přebudování a zahradní úpravě kvůli nově postavené stanici metra. V roce 1994 došlo ještě ke změně stromoví, jeřáby byly nahrazeny červenolistými okrasnými jabloněmi. Generální opravy se ale toto nádvoří dočkalo až v letech 1999 až 2000, tedy přesně koncem tisíciletí.

Dnes tvoří hlavní prostor nádvoří snížený parter s vodní nádrží a fontánami. Prostřední fontána má 12 střiků. Fontána umístěná před vstupem do galerie Valdštejnské jízdárny je zajímavá přepadem vody do spodního parteru. Podél Jízdárny je pás, který je využíván jako terasa a jsou na něm umístěny lavičky pro odpočinek. Průčelí jízdárny je lemováno pásem ze stříhaného upravovaného habru a přímo do habrového pásu je vsazeno 8 soch. Sochy jsou tzv. výdusky udělané podle originálu barokních soch Antonína Brauna ze západočeského zámku Valeč. Habrová stěna pokračuje podél ohradních zdí. Zahrada vytváří dojem zeleného kabinetu, najdete v ní i řadu květníků s vřesem a jiné zahradní trvalky. V průchodech do Valdštejnské ulice i na Klárov jsou brány s překrásnými mřížemi, jejichž autorem je Zbyněk Runczik.


Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

V této zahradě se u kašen drží spousta holubů a jiných městských ptáků, kteří sem chodí pít. Lavičky nebývají příliš obsazené, pokud ano, jsou zde hlavně cizinci, kteří si byli prohlédnout Valdštejnskou jízdárnu. Pražané tuto zahradu využívají spíše jako průchozí, jako zkratku do metra Malostranská. Občas tam uvidíte posedávat také mladé páry nebo staršího pražského důchodce, tak jak jsem je zachytila na lavičkách včera. Často a více tady však lavičky zejí prázdnotou. Z Klárova sem doléhá i přes vysokou zeď hluk projíždějících tramvají a skrz zahradu spěchají lidé na metro. Ke klidnému romantickému odpočinku je lépe využít vedlejší Valdštejnskou zahradu.

Pražská muzejní noc

Již čtvrtá Pražská muzejní noc se ukuteční
v sobotu 16. června 2007 od sedmé hodiny večerní do jedné hodiny
po půlnoci. Letos se účastní rekordních 21 institucí, které otevřou
téměř 50 objektů.

V pořadí již čtvrtá Pražská muzejní noc se ukuteční v sobotu 16. června 2007 od sedmé hodiny večerní do jedné hodiny po půlnoci.

Návštevníci se mohou těšit na netradiční noční prezentace kulturního dědictví doplněná bohatým doprovodným programem. Čtvrtý ročník muzejní noci tak znovu nabízí návštěvu širokého spektra kulturních institucí – muzeí, galerií, kulturních památek, a další lokalit.

Pražská muzejní noc 2008 (zprávička)

Podrobný program pražské muzejní noci na webu: http://praha.mu­zejninoc.cz

Pražské muzejní noci se letos účastní rekordních 21 institucí a téměř 50 objektů, přičemž celá řada z nich prezentuje nové objekty či expozice. Vstup do všech objektů podílejících se na muzejní noci je zdarma, s výjimkou Muzea hlavního města Prahy, Galerie hlavního města Prahy a Národní kulturní památky Vyšehrad, kde se platí symbolické vstupné.


Pražská muzejní noc nabídne také celou řadu doprovodných akcí: koncerty, divadelní představení, filmové projekce, komentované prohlídky, ukázky unikátů a kuriozit z jindy nepřístupných sbírek, přednášky, diskuze, atd. Akce je spojena s prezentací metropole jako takové a kulturní instituce se tak stávají místy mimořádných zážitků a setkávání.

Během muzejní noci bude poprvé zpřístupněno Muzeum Karlova mostu

Doprava speciálními autobusovými linkami mezi jednotlivými lokalitami bude během Pražské muzejní noci díky Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, opět zdarma – týká se jen zvláštních muzejních linek. Centrální přestupní bod bude opět na Náměstí Jana Palacha, kde návštěvníci obdrží informační brožurky s mapou jednotlivých tras.

Akci pořádá Národní muzeum, Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost a Asociace muzeí a galerií ČR ve spolupráci s dalšími muzei a institucemi. Akce je pořádána za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

Etiopské údolí Omo – černý poklad afrických pralesů

…Zdejší šaman nás na okamžik zahlédl a nám bylo ihned
jasné, že tím naše návštěva končí.

Nenávistně zlostný pohled a neuvěřitelná, nepopsatelná
vnitřní síla nás sežehla od základů a hnala daleko pryč…

Zdejší šaman nás na okamžik zahlédl a nám bylo ihned jasné, že tím naše návštěva končí. Nenávistně zlostný pohled a neuvěřitelná, nepopsatelná vnitřní síla nás sežehla od základů a hnala daleko pryč. Kdo by snad nevěřil africkému voodoo, měl by se přijít podívat na tohoto muže a udělat si tak objektivní názor. To už není člověk ale samotný ďábel. Jestli tento člověk nežije z větší poloviny v pekle, tak jen proto, že by se ho tam báli. Samo peklo na nás plivlo ohnivou slinu a ohořelé surovou zkušeností nás zahnalo dál.


Etiopie vítá cestovatele neskutečnými zajímavostmi. Časový posun je oproti všem okolním zemím šest hodin, protože lidé začínají den za úsvitu (pro nás zhruba v šest hodin ráno) kdy jim odbíjí první hodina denní. V tuto dobu vstávají, vyrážejí na svá políčka, na pastvu nebo jen polehávat a lenošit. Jejich kalendář má třináct měsíců a píše se rok 1996. Přesto, že je léto, blíží se vánoce a je období ortodoxního půstu. Cestování Afrikou je zkrátka cestováním v čase. Z 3.8.2004 v Keni jsme se ocitli ve 28.11.1996 v E­tiopii a ještě o šest hodin jinde, zatímco v Súdánu se právě píše rok 1425 a to ani nemluvím o Izraeli, kde mají židé zhruba o tři tisíce let více než my.

A tak jsme nasedli na další časovou smyčkou a dostali se tak o osm let zpět do opravdu pohádkové etiopské krajiny, kterou nelze snad ani ve snu lépe vymyslet. Uchvátila nás tu nejen fascinující příroda plná vodopádů, hor, překrásných údolíček, ale také neuvěřitelně nízké ceny a vynikající národní jídlo inžara, velká chlebová placka se zeleninou. Ta se zdá být zpočátku nepoživatelná, brzy se však do ní zamiluje každý a při nádechu nakyslé syrové vůně se začnou sbíhat sliny na jazyku tak silně, že neodoláte zajít si na oblíbenou inžaru, kde jen můžete. A protože vše má dvě stránky tak i zde jsou ulice i restaurace přeplněny pohlednými a příjemnými prostitutkami, které po většinu času popíjí jedno ze šesti etiopských piv, nebo se stále převlékají do různě vyšmelených hadříků. Mezi nimi běhají všudy přítomné kozy, které ožírají vše na co přijdou a vyhublé děti s kulatými bříšky zase bez přestání žebrají společně s beznohými chudáky, plazícími se po udupané zemi, kterých si vůbec nikdo nevšímá, neboť každý zde bojuje o přežití a to i v tak krásné a plodné zemi jako je Etiopie.


Etiopie

Většinu území Etiopie vyplňuje Etiopská vysočina, rozdělená od severovýchodu k jihu Východoafrickou příkopovou propadlinou. Rozsáhlejší západní část tvoří náhorní plošina s masivy hor vyššími než 4000 m. V jejím centru ve výšce 2360 m leží i hlavní město Addis Abeba. Modrý Nil, který vytéká z jezera Tana na severozápadě, protíná plošinu kaňonovitým údolím. Na severu v pohoří Simen se tyčí nejvyšší etiopská hora Ras Dašan – 4620 m.

Zlomové údolí, široké v jižní části asi 50 km, charakterizují četná jezera, výlevy lávy a sopečné kužele. K severovýchodu se údolí rozšiřuje do širokých rovin řeky Havaš a klesá k jezerům na hranici s Džibutskem. Do 1500 – 2000 m je klima horké, tropické. Náhorní plošiny mají podnebí mírné.

Vegetace je nesmírně pestrá, od tropického deštného pralesa a savanových lesů v nízko ležících oblastech na jihozápadě, po vysokohorské lesy a louky na severu.

Zvěř je zastoupena kozorožci v horách, buvoli , zebrami, antilopami ve stepích, opicemi v pralesích, krokodýly v jezerech a řekách. Na území Etiopie žije obrovské množství domorodých kmenů, z nichž některé jsou stále neprozkoumané. Zatímco většina země je věčně zelená, na východě se nachází vyprahlá písečná poušť.

Úředním jazykem je amharština.

Polovina obyvatel vyznává Etiopské ortodoxní křesťanství, třetina Islám a zbytek tradiční animistické víry.


To hlavní a nejzajímavější je však pro nás údolí Omo. Domov mnoha zajímavých a velice nebezpečných domorodých kmenů, žijících ve zbytcích deštných pralesů a jejich okolí. Stopujeme, jdeme, zkrátka pomalu se přibližujeme našemu údolí jak jen to jde. Cesta je dost náročná, ale zajímavá, protože potkáváme množství kmenů, o kterých jsme ani nevěděli. Bohatě zdobení domorodci z horských vesnic nás hostí plody kaktusu, který pokrývá zdejší hory jako bodlinatý ježek neskutečných rozměrů. Všichni nás zrazují od cesty do údolí a tím nás o to více lákají. Nemůžeme se dočkat.

Varování se naplňuje už na stopnutém traku, kde se tísníme s asi padesáti agresivními černochy, kteří se nám pokouší vybrat v tlačenici batohy. Chytáme se s jedním uličníkem a chvilku se v mumraji za jízdy škrtíme, což jej přesvědčuje o tom, že by toho měl nechat. Dorážíme do městečka Konso obehnaného domorodými vesnicemi tak krásnými, že jsou pod ochranou Unesco. Obývá je zajímavý stejnojmenný kmen, který si splétá vlasy do zvláštních copánků a nosí hábity v jednotných barvách se třemi stejně barevnými proužky. Zastavujeme se na kávu. Její pravý znalec a milovník si zde přijde na své. Káva totiž pochází právě z Etiopie a servíruje se tu ta nejlepší a nejkvalitnější. Při pití kávy probíhá celý rituál. Příprava tohoto blahodárného nápoje se uskutečňuje na zemi. Na hliněnou podlahu chýše se rozhodí čerstvá tráva na kterou se položí nádoba se žhavými uhlíky. Na ně se potom položí zvláštní keramická konvička specifického tvaru, ve které se vaří nejlepší kávička. Hrdlo je poucpané trávou, která při nalévání působí jako sítko. Tradiční keramické šálky jsou rozdány kolem konývky načež jsou podle počtu hostů plněny a dle přání se ještě mohou doplnit větvičkou máty. Silná, aromatická, sladká a vynikající káva potom zaplavuje tělo a mysl pocitem dokonalého nápoje, který nemá obdoby. Kávy je všude kolem tolik, že ji každé ráno v čajovnách posypávají na podlahu svých hliněných zařízení. Výsledkem je specifická vůně, která vždy potěší.

Hory kolem nás skrývají neskutečné bohatství různorodosti a tradiční nezkaženosti domorodých kmenů. Snad je tomu proto, že Etiopie nebyla nikdy kompletně kolonizována s výjimkou několika let kdy se o to pokoušela Itálie, která stihla ukrást vzácný obelisk z Aksumu. (nedávno vrácený do Etiopie) Z Konsa vyrážíme pěšky a za nedlouho se nám otevírá dech beroucí výhled na údolí Omo, kterým protéká stejnojmenná řeka tvořící životní žílu mnoha kmenů jejichž je údolí původním domovem. Slézáme hory a dostáváme se do prvních vesniček nádherných Hamarů. Ženy tohoto národa hned na první pohled zaujmou svými nádhernými kůžemi pošitými mušlemi kauri, kterými se zde donedávna platilo. Jejich náhrdelníky z kůže ladně překrývají nahá ňadra, ruce jsou zase zdobeny různými kovovými pásky. Vlasy mají spletené do zvláštních copánků, které barví směsí černěné hlinky, másla a popela. Hamarové působí hrdě a nepřístupně. Dlouze si nás prohlíží přičemž jsou jen málo komunikativní. Na fotoaparát reagují povětšinou negativně. Dokonce ani buben zvláště nevítají, načež nabýváme dojmu, že tady u hlavní cesty jsou již zkažení a čekají jen na obnosy rozdavačných „dobrodruhů“ s propiskami, zrcátky a plnými kapsami připravených peněz.

V první lokalitě jsme se trošičku pozdrželi a v podvečer se začali stahovat nebezpečně vyhlížející týpci z buše. Poučeni z předchozích zkušeností raději odcházíme několik kilometrů zpět a nocujeme na samotě. Ráno přicházíme mezi vesnice Arborů. Údolí Omo je skutečný klenot, ujdete několik desítek kilometrů a stojíte mezi domorodci dalšího , totálně odlišného kmene. Ženy Arborů se zdobí modro, bílo, červenými korálky a chodí nahé s výjimkou bederní kůže. Kolem nás se tradičně shromažďuje množství dětí, které pokřikují, smějí se a tahají nás za batohy. Největší atrakcí jsou Míšiny blonďaté, dlouhé vlasy. Zejména dívky a ženy si je nevěřícně hladí a leckdy se po Míše okamžitě vrhají, aby z vlasů spletli něco zajímavého. Na Míšině hlavě se tak vystřídalo mnoho dívek z mnoha kmenů, které vytvářely svá umělecká díla z vlasů dosud nevídané barvy.


Domorodé kmeny Surma a Mursi

Kmeny Surmů a Mursiů patří do skupiny Nilosaharských, východosúdánských, tzv. Surmických etnických skupin,kam patří také jihosúdánští Suri a Tirma.

Jsou to bezesporu jedny z nejzajímavějších kmenů světa. Největší zvláštností jsou hliněné talířky, které si ženy vkládají do proříznutého spodního rtu, když jsou připraveny ke svatbě. Při tomto rituálu jsou také odstraněny přední zuby, které by bránily správnému usazení kulatého talířku.

Talířky nenosí ženy ve rtech stále, nýbrž si je vytahují a většinu času tráví bez nich. Spodní ret jim potom visí až pod bradu. Tyto ženy nemohou mluvit, pouze huhlají a samozřejmě silně slintají.

Ženy si prořezávají a vytahují i ušní lalůčky, do kterých si talířky někdy také vkládají.

Další zvláštností těchto kmenů je úplná mužská nahota. Ženy chodí polonahé, omotané kolem pasu silnou látkou, avšak hluboko v pralese chodí také zcela nahé. Další ozdobou na tělech Surmů a Mursiů je tzv. jizvové tetování. Jsou to vlastně zářezy do kůže, do kterých sypou domorodci popel, aby vznikla estetická boulička. Ty potom tvoří celé obrazce na těle. Jizvové tetování bývá hlavně na zádech a břiše, ale také na končetinách nebo i v obličeji.

Surmické kmeny jsou velice nebezpečné. Obývají drsné končiny, kde přežije jen nejsilnější. Odvěká kmenová rivalita je v poslední době ještě podnícená snahou o islamizaci jihosúdánských kmenů. Přetrvávající válka v jižním Súdánu umožňuje i Surmům a Mursiům přístup k samopalům, které často zdobí jejich nahá těla. Přestože kmeny Suri a Tirma se Arabové snaží obrátit k Islámu a kmeny Surma a Mursi zase misionáři ke Křesťanství, vyznávají Surmické kmeny animismus. Kouzelníci těchto kmenů mají obrovskou vnitřní sílu,kterou velmi zřídka využívají k pozitivním účelům.

Tyto kmeny stále žijí velmi primitivním způsobem života a patří mezi nejméně zasažené civilizací.

Další den se nám daří pokračovat a dokonce i stopnout džíp s etiopskými geology, kteří nás s malými zastávkami berou až do Jinky, cílového městečka před těžko prostupnou, nebezpečnou džunglí.


V okolí této větší vesnice se dvakrát týdně koná velký trh na němž je údajně k vidění celá plejáda kmenů v jejich nepřirozeném prostředí, což může být velice zajímavé. Právě proto čekáme týden a navštěvujeme oba trhy. Ve středu je malé hliněné náměstíčko skutečně přeplněné domorodci ze všech koutů okolí, kteří překřikujíc jeden druhého, prodávají svou sklizeň nebo směňují s ostatními za to, co k životu potřebují. Jsou tady krom normálních Etiopanů také Tsamajové, se kterými jsme se na korbě džípu vezli právě sem. Tento kmen je úplně odlišný od ostatních. Muži mají zvláštní zženštilý image. Krátké barevné minisukně obepínají hubené oholené nohy zdobené barevnými korálky. Tytéž ozdoby mají na hrudi a rukou, zatímco na hlavě si vytvářejí zvláštní obrazce z vlasů a barviv. Pro úplnost zdobení dominují velké kruhové náušnice z těžkých barevných kovů. Muži jsou většinou hubení a pohlední, naproti ženám, které jsou většinou plnoštíhlé, ale velice sympatické. Na obtloustlých rukou si vytvářejí zajímavé kynoucí tukové „bobule“ stahované užšími kroužky. Tento kmen není zdaleka komunikativní a zachovává si svou hrdost a nezaměnitelné charisma. Muži jsou ve skutečnosti dobří a tvrdí bojovníci a lovci. Jsou tady také polonazí Dasenečové. Jejich roztomilé ženy oděné pouze do bederních kožešin posedávají po trhu a směňují kůže.

Mile nás překvapilo, že na trh dorazilo také několik domorodců z obávaného kmene Mursi, který obývá drsnou džungli odsud směrem k nedalekému Súdánu. Dále za nimi žijí Surmové a Bumové. Na druhé straně hranice se potom ukrývá mnoho dosud nepoznaných kmenů jako jsou lidé Tirma nebo Suri. Z Etiopské strany je cesta téměř nemožná kvůli neprostupnému deštnému pralesu a do jižní části Súdánu se kvůli krvavé válce nadává povolení. A právě do těchto míst máme namířeno. Krátce po trhu vyrážíme z Jinky vybaveni zásobami pěšky do džungle vstříc novým setkáním s těmi snad nejzajímavějšími lidmi Afriky. Nejatraktivnější zvláštnost na kmeni Mursiů jsou hlinkové talíře, které se vkládají ženám po svatbě do proříznutého spodního rtu. Čtyři přední zuby jsou přitom vyraženy. Ty samé talíře si vkládají do proříznutých ušních lalůčků. Mursiové to považují za ozdobu, ale vyskytl se názor, že netradiční „zdobení“ vzniklo v době kdy Arabové ze severu unášeli tyto ženy do svých rozsáhlých a početných harémů, plných černošek snad všech kmenů. Dnes tak činí dívky opravdu kvůli kráse, čím mají talíř větší, tím je dívka krásnější a více se svému manželovi líbí. Bohužel když manžel umře, musí si dívka ret uříznout, neboť už se nesmí nikomu líbit. Muži chodí zcela nazí, přesto ne málo zdobení. Většinou nosí jizvové tetování na obličeji a hrudi, celé tělo si holí ostrými kamennými břity a nakonec nádherně pomalují bílou či žlutou hlinkou. Když jdou do města na trh, pomažou si celé tělo i penis bílou hlinkou a z dálky tak vypadají jako oblečení. Ženy chodí pouze v bederní kůži, kterou při cestě do jiné vesnice přehodí přes jedno rameno. Hlouběji v pralese dál od všech lidí chodí zcela nahé, což se mi ovšem nepodaří nikdy vyfotografovat, protože už samotná přítomnost v těchto místech je vskutku smrtelně nebezpečná a musíme pouze pomalu procházet kolem a nedělat nic co by připravené bojovníky mohlo přimět k útoku. Na druhou stranu chceme poznat ty nespoutané lidi, kteří nepřemýšlí ale cítí, jednají instinktivně a žijí nyní. Neznají budoucí čas ani se neohlíží do minulosti. Žijí vlastně v trvalém osvícení, až do chvíle, kdy přijde vševědoucí misionář a ve jménu boha, kterého zná možná pouze z knihy, jim káže změnit život od základu a pracovat pro blaho jiných. Naštěstí tato tvrdá končina nenahrává falešným a dá se s jistotou nazvat pravou divočinou. Celou cestu počítáme s tím, že návrat je nejasný a nijak jej neplánujeme. Žijeme ze dne na den a nikdy nemáme přesný plán nebo předem naplánovanou cestu. Ale tady si naplno uvědomujeme, že konec respektive začátek může přijít každou minutou. Hrubá a bolestivá svoboda rozdírá srdce pocitem štěstí v němž je obsaženo trochu odcházejícího strachu, který mizí do nenávratna.

Kniha nahá Afrika popisuje naši jedinečnou dvouletou cestu po celé Africe, která byla ve svém rozsahu a stylu naprosto výjimečná. Popisuje cestu stopem a pěšky přes 27 africký států a dalších několik zemí Asie a Evropy, které jsme během této cesty navštívili.

Kniha se zaměřuje zejména na divoké domorodé kmeny celého černého kontinentu. A to nejen na jejich exotický vzhled, ale také na jejich náboženství , problémy, nálady a myšlenky. 98 stran textu popisuje ty nejzajímavější události, které jsme právě mezi divokými kmeny zažili. Leckdy šlo o život, jindy byla setkání veskrze příjemná.

Páteř knihy tvoří 128 stran fotografií převážně nahých domorodců celého kontinentu. Kniha se také dotýká našeho potápění na těch nejlepších afrických lokalitách mezi žraloky.

Nechte se unést unikátními fotografiemi nahých domorodců a skutečnými událostmi, které jsme mezi nimi prožili.

Nahá Afrika vyšla na konci roku 2006 u vydava­telství Mladá Fronta. Zahraničního vydavatele v současné době hledáme. S knihou úzce souvisí také výstava Nahá Afrika, která právě putuje českou zemí.

více na www.nahaafrika.cz

dokončení příště