Záhady a tajemství
Mali – peklem voodoo
Fotoreportáž Michaely Lorencové a Ondry Havelky nás přivádí do země
Mali, země šamanů a voodoo.
Mali je velmi výraznou zemí na hranici saharské a subsaharské Afriky. Žijí tu pouštní Tuaregové, domorodí Senufové, nazí Bambarové, ale také tajemní Dogoni. Saharským oblastem a městům vládne Islám, zatímco venkov ovládají šamani a voodoo. Dokonce i tuaregské pojetí Islámu obsahuje značnou dávku mystiky. V Mali se také nachází skvosty historické Súdánské architektury a to v Timbuktu a v Djené. Ačkoli země patří mezi ty nejchudší na světě, její vyprahlá krajina pulzuje velmi pestrým životem..
Rušný pondělní trh láká obyvatele celého okolí na hlavní prostranství před Velkou mešitou ve městě Djené. Pestrou směs kultur zde tvoří lidé kmenů Bambara nebo Peul, leckdy se zde dokonce vyskytnou Tuaregové ze Sahary. Lidé se schází aby nabídly své plody nebo jiné zboží a prodali je nebo vyměnili za další potřebné věci. Město tak připomíná pohádkové mraveniště v labyrintu hliněných budov, uliček, průchodů či mostků.
Zastaví-li vozidlo v blízkosti vesnice, ihned jej obklíčí množství prodejců ovoce, zeleniny, nápojů, cigaret a dalšího zboží. Velký zájem bývá o klacíky, kterými si Afričané čistí zuby. Po dlouhodobějším čištění potom černochovi trčí z úst množství dřevěných třísek a vláken, ale zuby skutečně září bělobou.
Dívka domorodého kmene Bambara. K tradičním ozdobám tohoto kmene patří výrazné tetování kolem úst a také náušnice v nose. Ženy chodí i desítky kilometrů s velkými nádobami na hlavách, aby přinesly do své vesnice tolik potřebnou vodu, která ve vyprahlém Sahelském pásu chybí jako málokde jinde.
Moderní tvář Afriky je zasažena množstvím výdobytků evropské civilizace, které jsou ovšem téměř nebo úplně nefunkční. V Africe to ale nevadí, vždy se najde nějaké uplatnění pro cokoli a to bez výjimky. Funkční technika zde představuje velký problém, který je kompenzován obrovskou vynalézavostí a schopností improvizovat.
Dogoni jsou nesmírně tajemní lidé, žijící na území jižního Mali, při hranici Burkiny Faso. Kromě záhadných rituálů, při nichž se donedávna usmrcovali lidské oběti, dnes nahrazené zvířecími, jsou nesmírně zajímavé také dogonské voodoo masky. Ty jsou vyráběny vždy pouze pro určený obřad a dál již používány nejsou. Nově vyrobenou masku začaruje šaman, který ji svým úkonem dodá potřebnou energii a sílu. Tyto masky skutečně nahání hrůzu a pro nezasvěceného člověka může být nebezpečný fyzický kontakt s nimi. Africká černá magie čili voodoo má v jižním Mali skutečně velkou sílu.
Útes Bandiagara, který fakticky vymezuje území kmene Dogonů, je dlouhý 150 kilometrů a vysoký až 400 metrů. Celý je provrtán jeskyněmi, průchody, šachtami a velkými místnostmi, kde Dogoni žijí. Právě uvnitř se pravděpodobně ukrývá tajemství Dogonů, které tolik fascinuje vědce po celém světě. Klíč k legendám o původu Dogonů na jiné planetě a vysvětlení staletí starých astronomických znalostí náčelníků, zůstane ukryt do té doby, než agresivní Dogoni pustí cizince do svého hlubokého útesu. Zatím je to nemyslitelné.
Většině afrického dne vévodí nekonečná siesta a pohoda. Nic naplat, že nic nefunguje. Muži v Djené rádi krátí chvíle stolními hrami, popíjením čaje a pokuřováním ze svých dýmek. Na náměstíčku je dokonce prodavač balených cigaret, které dělá ze starého tabáku a balí je do novinového papíru. Občas do nich také přidá něco pro zpestření chuti. Nebo snad ospalé polední atmosféry?
Muži také rádi diskutují a to zejména po důležité páteční modlitbě. Pátek je pro muslimy svátečním dnem a proto jsou modlitby v tento den zvláště navštěvované. Jsou také delší, hlubší a slavnostnější. Ještě několik hodin po modlitbách hovoří muži na rozích ve svých nejlepších dželábiích a kloboucích.
Malé hliněné chýše Dogonů jsou z dálky neviditelné. Teprve když cestovatel přijde blíže, začne rozeznávat jednotlivé chýše mezi balvany roztroušené pod útesem Bandiagara. Dogoni jsou poměrně nebezpeční lidé, kteří nemají v lásce cizince bez jejich doprovodu. Dokonce ani Dogon z jiné vesnice, nesmí projít cizí vesnicí sám, aby nezahlédl zdejší obětní místo. Tím by jej totiž znesvětil a musel by zemřít, nebo obětovat krávu v očišťujícím rituálu.
Grande Mosquée – Velká mešita je největší mešitou postavenou ze dřeva a hlíny. Stovky let dohlíží na hliněné bludiště Djené a je krásnou ukázkou tzv. Súdánské, respektive Sahelské architektury. Věřící se zde schází pětkrát denně k modlitbě a kdykoli potřebují, naleznou zde své útočiště. Nevěřícím, čili všem kdo nejsou muslimové, je vstup zakázán.
V blízkosti dogonských obětních míst bývá jezírko plné krokodýlů. Ti totiž hrají důležitou roli v dogonské mytologii a představují symbol smrti. Dnes je jim obětována část zvířecích obětí, pro dobré vztahy s animistickými bohy.
Tuaregové se pohybují zejména po severní části Mali pokryté pískem Sahary. Zřídka jsou ale vidět i poměrně daleko od pouště, např. až ve vnitrozemí Burkiny Faso. Páni pouště, jak se jim přezdívá, milují čaj a připravují jej specifickým způsobem. Čaj se v konvičce svaří na ohni, poté se osladí a přelévá z konvičky do hrnků a zpět tak dlouho, dokud pořádně nenapění. Samozřejmě z co možná největší výšky.
Muži v Mali nosí specifické klobouky a pestré dželábie. V pozadí je dav zvědavců, které upoutal vypravěč příběhů kočující po celém státě. V zemi s velmi zajímavou historií, kterou obývají pouštní Tuaregové, krásní Bambarové nebo Senufové , tajemní Dogoni a další kmeny, má skutečně o čem vyprávět. Vždyť život Araba na severu země je tolik odlišný od života Dogona na animistickém, magií prosyceném černém jihu.
Městečko Koro leží na samé hranici Mali a Burkiny Faso. Městu vládne islám, i když leží na území dogonských šamanů, kteří zasahují až do Burkiny. Pravidelný středeční trh přilákal mnoho obyvatel města i okolí a dokonce i dva Tuaregy. Ti jsou tady exotickými cizinci a předchází je bojovná, hrdosti plná pověst. Tuaregové totiž vedou ozbrojený boj s malijskou vládou. Na severu země nejsou výjimkou krvavé střety.
Černá Afrika je plná voodoo sošek a obřadních předmětů. Bubínky i sošky vyzařují černou energii, která prostupuje celé toto místo. Při vkládání energie šaman nejprve sošku očistí, přivolá nakloněné duchy předků, podřízne kohouta a jeho krví, za recitace kouzel, celou polévá. Poté pronese nejdůležitější zaříkávadlo a vtiskne sošce voodoo energii. Ta je většinou využívána aby škodila nebo zabíjela. Mnoho šamanů má skutečnou moc zhášet životy či velmi škodit, ale prakticky žádnou moc uzdravovat či pomáhat, jak je mylně rozšířeno.
Dívka domorodého malijského kmene Bambarů má typické dvojité zářezy vedle očí i tetování pod očima a kolem úst. Lidé zde žijí polonazí, leckdy úplně nazí. Strojí se při cestě na trh nebo do města.
Ti Dogoni, kteří nežijí v útesu, staví své vesničky přímo na horním okraji masivu, nebo pod ním. Některé jsou na něj doslova nalepeny, jako tato vesnice Nombori.
Před Velkou mešitou v Djené se každé pondělí koná trh, který připomíná obrovské mraveniště. Lidé několika kmenů se zde schází k výměně nebo prodeji svých plodin či výrobků. V nabídce jsou ale nejrůznější věci jako džíny, dželábie, nevydařené hračky nebo oblíbená rádia, na která se nedá nic naladit.
Mladý Tuareg míří do nedalekého, legendami opředeného Timbuktu. Tuaregové kočují po Sahaře se svými velbloudy a tradicemi. Dokonale znají poušť, čtou z hvězd a jsou to také vynikající obchodníci a umělci. Jejich výrobky ze stříbra mají věhlas v celé Africe.
Dívky na venkově tráví, kromě práce, spoustu času zaplétáním nových účesů. Pořádná vlasová kreace se tvoří i několik dní. Mezi zaplétáním ženy samozřejmě pracují a starají se o děti. Muži tady víceméně stále odpočívají a diskutují.
Severně od Timbuktu se rozprostírá největší poušť světa – Sahara. Osamělé Tuaregské osady žijí pohodovým rytmem. Kočovníci i přes vlastní nedostatky pohostí cizince čajem, plackou a trochou tabáku. Ten kouří ze zvláštních podlouhlých dýmek, leckdy vyrobených ze slonoviny, zdobených stříbrem. Sahelské dýmky jsou vždy ukládány do specifických vaků z velbloudí kůže, které mají kapsu na dýmku, na tabák i na čistítko.
Dívenka kmene Bambara radostně přihlíží svatbě ve své vesnici. Svatby se těší obrovské oblibě a slaví je vždy celá vesnice a to tři dny, vždy v podvečer a v noci. Život je i přes kruté podmínky radostný a hrdý.
Na velkém trhu najdete skutečně ledascos. Od nefunkčních teploměrů až po želvy či papoušky. Převládají však plodiny a věci nutné k přežití.
Malijci nosí veškerý náklad na hlavě. Dokonce i batohy a leckdy i boty, nosí na hlavách.
Pracující malijské dívky. Dřevěnými kůly tlučou rýži, aby ji tak zbavili slupky, kterou poté oddělí přesýpáním na větru.
Na svatbě u kmene Bambarů se převážně tančí, bubnuje a zpívá. Pestré oděvy svatebčanů kontrastují s monotónně vyprahlým okolím. Nevěsta je oblečena stejně jako ostatní ženy, liší se pouze velkými zlatými náušnicemi na červených šňůrkách.
Slavnostně nastrojené ženy přihlíží svatbě. Normálně chodí po své vesnici polonahé, dnešní den je ale příležitostí pro sváteční šaty. Domorodci jsou velmi parádiví a potrpí si na nejroztodivnějších ozdobách.
O autorech
V letech 2004–2005 uskutečnili dva mladí lidé Michaela Lorencová (24) a Ondřej Havelka (25) velice zajímavou cestu po africkém kontinentě. Jejich leckdy velice nebezpečná a náročná cesta, kterou absolvovali stopem a pěšky trvala plné dva roky a vedla přes 27 států Afriky. Pohybovali se po územích zmítaných válkou, stejně jako po dech beroucích plážích. Noci trávili ve stanu, nebo pod širým nebem, v poušti nebo džungli, která jim připravovala nečekaná překvapení.
Kniha nahá Afrika
popisuje jejich jedinečnou dvouletou cestu po celé Africe, která byla ve svém rozsahu a stylu naprosto výjimečná. Popisuje cestu stopem a pěšky přes 27 africký států a dalších několik zemí Asie a Evropy, které jsme během této cesty navštívili.
Kniha se zaměřuje zejména na divoké domorodé kmeny celého černého kontinentu. A to nejen na jejich exotický vzhled, ale také na jejich náboženství, problémy, nálady a myšlenky. 98 stran textu popisuje ty nejzajímavější události, které jsme právě mezi divokými kmeny zažili. Leckdy šlo o život, jindy byla setkání veskrze příjemná.
více na www.nahaafrika.cz