Poslední díly španělské mozaiky

Naše dosavadní zážitky už tvořily polovinu španělské mozaiky, když
jsme dorazili na jih, do Andalusie. Ta je opravdovou perlou mezi španělskými
autonomními společenstvími. Pyšní se městem Granada, masivem Sierry Nevady
a není to z ní ani daleko na britský Gibraltar.

Nejlepší časy v Andalusii

Naše dosavadní zážitky už tvořily polovinu španělské mozaiky, když jsme dorazili na jih, do Andalusie. Ta je opravdovou perlou mezi španělskými autonomními společenstvími. Pyšní se městem Granada, masivem Sierry Nevady a není to z ní ani daleko na britský Gibraltar.

K návštěvě Granady neodmyslitelně patří maorský palác Alhambra, bývalá residence dynastie Nasrovců. Chcete-li se vyhnout mimořádně dlouhým frontám, přivstaňte si a buďte před vchodem už před otevírací dobou. My si díky tomu vystáli jen 45minutovou frontičku, zaplatili 9 Euro se studentskou slevou a vrhli se do rozlehlého paláce. Komplex je chráněn mohutným opevněním, jehož jádro tvoří Alcazaba. U této pevnosti i dalších věží nás trochu zklamala strohost a pražádná honosnost, kterou bychom od maurského stylu očekávali. Alhambra ale velmi utrpěla křesťanským dobýváním a přestavbou pod taktovkou křesťanského panovníka Karla V. Kvůli enormní návštěvnosti se při prohlídce Palacios Nazaríes musí dodržovat čas, který vám vytisknou v pokladně na vstupenku. V jiném čase už nebo ještě nemáte nárok. Přece jen tu na nás ale dýchnul orient. V palácích jsme obdivovali mnoho fresek, mozaik a maorských sloupků. Osvěžující tečkou nám pak byla procházka k Palaci Generalife v zahradách Alhambry (Jardínes del Partal) plných leknínových jezírek, vodotrysků, fontánek a okrasných tropických květin.


Samotná Granada není o nic méně atraktivní než slavná pevnost. Okouzlila nás zejména stará čtvrť Albaicín s výhledem na Alhambru, který v nočním osvětlení doslova bral dech. Protože jsme chtěli nasát španělskou atmosféru se vším všudy, nemohli jsme vynechat ani flamenco, tradiční prvek španělské kultury spojující velmi procítěný tanec, zpěv a hru na kytaru. Za 12 Eur jsme se s drinkem Tinto de Vero (směs vína, citronové fanty a citronu –ve Španělsku velmi oblíbená) usadili v malinkém nudlovitém klubu ve stylu jeskyně. Na malém podiu se ve dvou 40 minutových setech postupně představovali: kytarista, houslistka, zpěvák a jedna tanečnice (paradoxně asijského původu). Představení trvající do pozdních nočních hodin bylo plné emocí. Zejména z tanečnice vyzařovalo celkové pohlcení hudbou a tancem v úctyhodném tempu. Opravdu zajímavý zážitek, který plný klub náležitě ocenil.


Další den v Andalusii jsme vyrazili do Zasněženého pohoří, neboli Sierra Nevady. Bylo spíše suťovité, zasněžené ani náhodou. Razíce motto „když už, tak už“ jsme se rozhodli pokořit nejvyšší vrchol Mulhacén a udělat si tak s 3478 m nový vrcholový rekord. Díky lyžařským centrům vybudovaným v pohoří jsme autem vyjeli až do výšky 2080 m. Po 2,5 hodinovém výstupu do kopce jsme se dostali pod druhý nejvyšší vrchol Pico Veleta. Po cestě nahoru po kamenité stezce se nám moc pěkných výhledů nenabízelo. Jen šedé vyprahlé suťovité kopce. Zkratkou přes kopec, kterou nám poradil první a poslední anglicky mluvící domorodec, jsme se už v poloviční sestavě (jen holky) za 2 hodiny dostaly k bivaku Caldera. U tohoto kamenného příbytku jsme se posilnily na závěrečnou prudkou lahůdku. Odměnou nám byly unikátní výhledy z 3.478 m, kdy jsme převyšovaly i líně se povalující mraky. Zpáteční cesta se vlekla a vzala nám více sil, než bychom čekaly. Když jsme spálené a unavené konečně došly k autu, ani trochu jsme dobytí Mulhacénu nelitovaly.

Za 11 Euro se můžete lanovkou vyvézt na vyhlídku na gibraltarské skále. Antické báje pojednávají o Gibraltaru jako o jednom z Herkulem postavených sloupů podpírajících nebeskou klenbu. Vždyť také skála ční až nad samotné mraky a za dobré viditelnosti můžete vzdušnou čarou navštívit i Afriku. Největší atrakcí jsou ale bezesporu makaci, obývající Apes Den (Opičí skálu). Domorodí obyvatelé si je hýčkají, neboť podle legendy dokud budou makaci živi, bude také Gibraltar patřit Británii. Opice jsou přidrzlé a není dobré je krmit, natož na ně sahat. Ale stejně našimi hruškami neopovrhly. Poté, co jedna z nich suverénně seskočila ze zídky a hnala se na naši igelitku s jídlem, začali jsme preferovat dostatečnou vzdálenost.

Když je v Barceloně veselo

Při návratu zpět na sever nám ve výčtu pravých španělských zážitků chyběla už jen fiesta. Utěšovali jsme se, že jsme viděli alespoň flamenco a jedli paellu, když se na nás opět usmálo štěstí. Protože fiesta vypukla v samotné Barceloně.

A když je fiesta, konají se samozřejmě i býčí zápasy. Ihned jsme s mírnými komunikačními obtížemi zakoupili vstupenky (druhé nejlevnější za 25 Eur do 5. řady od shora), i když s obavami, jak tuto krutou tradici budeme snášet. Ale zvědavost zvítězila. Zápasy začínaly v 18 hodin, tak nám zbývalo dost času na barcelonskou veselici. Ve městě se to jen hemžilo lidmi, stánkaři a zábavou. V Barri Gotic jsme dokonce byli svědky sardany, kdy staví jednotlivé týmy co nejvyšší živou věž, za kterou by se ani artisté v cirkuse nestyděli. Španělé se na svých ramenech udrželi až v 8 vrstvách. Základní kámen také tvořilo bezmála 25 mužů. Když se na samou špici vyšplhal prťavý chlapec s helmou na hlavě, celé náměstí začalo bujaře aplaudovat.


U přístavu na nás čekaly řady stánků, na jedné straně vinných, na druhé plné specialit kulinářských. Po zakoupení tiketů jsme se zařadily mezi degustátory a brzo se i na našich tvářích rozlil libý výraz. S miskami s delikatesní španělskou rybou v bešamelu a skleničkou šumivé cavy jsme sedíce na samém břehu přístavu poslouchali pouličního kytaristu a nic víc si nemohli přát.

V 18 hodin byla zaplněná opravdu celá aréna, zápasů se totiž účastnil jeden z předních matadorů. Španělé svými tradicemi a zejména corridou žijí. My jsme se s tímto postojem ovšem ztotožnit nedokázali a vydrželi jsme půlku této drsné podívané a místo matadorovi jsme celou dobu fandili býkům (za jednu corridu mělo být skoleno 6 býků). Opravdu nejde o vyrovnaný souboj, býk je provokován nejdříve matadory s pláštěnkami, pak pikadory na koních, postupně slábne a krvácí po zabodnutí jejich kopí. Až je na pokraji sil a vykrvácení, přijde hlavní matador a uštědří mu poslední zásah. Oceňován je pak máváním bílých kapesníků diváků za figury, které s muletou předvedl. Na obranu tohoto zvyku je uváděn fakt, že býci jsou na farmách chováni v podstatě pro corridu (a pro jejich maso), mají prý spokojený život. K pochopení nám ale asi chyběl dostatek temperamentu. Zvědavosti bylo učiněno zadost a my se v půlce corridy odporoučeli.

Nenechte si ujít první část Jak poskládat Gaudího mozaiku


Adiós

I když poslední díl mozaiky na sobě nesl malé červené krůpěje, přece jen do mozaiky patřil, aby byla opravdově španělská. Poznat Španělsko ze všech jeho stránek se nám rozhodně podařilo. Nezůstali jsme mu nic dlužni ani v kultuře, ani v tradicích, ani v gastronomických specialitách. Snad jen tu španělštinu si příště budeme muset prostudovat lépe.

Nejlepší časy v Andalusii

Naše dosavadní zážitky už tvořily polovinu španělské mozaiky, když jsme dorazili na jih, do Andalusie. Ta je opravdovou perlou mezi španělskými autonomními společenstvími. Pyšní se městem Granada, masivem Sierry Nevady a není to z ní ani daleko na britský Gibraltar.

K návštěvě Granady neodmyslitelně patří maorský palác Alhambra, bývalá residence dynastie Nasrovců. Chcete-li se vyhnout mimořádně dlouhým frontám, přivstaňte si a buďte před vchodem už před otevírací dobou. My si díky tomu vystáli jen 45minutovou frontičku, zaplatili 9 Euro se studentskou slevou a vrhli se do rozlehlého paláce. Komplex je chráněn mohutným opevněním, jehož jádro tvoří Alcazaba. U této pevnosti i dalších věží nás trochu zklamala strohost a pražádná honosnost, kterou bychom od maurského stylu očekávali. Alhambra ale velmi utrpěla křesťanským dobýváním a přestavbou pod taktovkou křesťanského panovníka Karla V. Kvůli enormní návštěvnosti se při prohlídce Palacios Nazaríes musí dodržovat čas, který vám vytisknou v pokladně na vstupenku. V jiném čase už nebo ještě nemáte nárok. Přece jen tu na nás ale dýchnul orient. V palácích jsme obdivovali mnoho fresek, mozaik a maorských sloupků. Osvěžující tečkou nám pak byla procházka k Palaci Generalife v zahradách Alhambry (Jardínes del Partal) plných leknínových jezírek, vodotrysků, fontánek a okrasných tropických květin.


Samotná Granada není o nic méně atraktivní než slavná pevnost. Okouzlila nás zejména stará čtvrť Albaicín s výhledem na Alhambru, který v nočním osvětlení doslova bral dech. Protože jsme chtěli nasát španělskou atmosféru se vším všudy, nemohli jsme vynechat ani flamenco, tradiční prvek španělské kultury spojující velmi procítěný tanec, zpěv a hru na kytaru. Za 12 Eur jsme se s drinkem Tinto de Vero (směs vína, citronové fanty a citronu –ve Španělsku velmi oblíbená) usadili v malinkém nudlovitém klubu ve stylu jeskyně. Na malém podiu se ve dvou 40 minutových setech postupně představovali: kytarista, houslistka, zpěvák a jedna tanečnice (paradoxně asijského původu). Představení trvající do pozdních nočních hodin bylo plné emocí. Zejména z tanečnice vyzařovalo celkové pohlcení hudbou a tancem v úctyhodném tempu. Opravdu zajímavý zážitek, který plný klub náležitě ocenil.


Další den v Andalusii jsme vyrazili do Zasněženého pohoří, neboli Sierra Nevady. Bylo spíše suťovité, zasněžené ani náhodou. Razíce motto „když už, tak už“ jsme se rozhodli pokořit nejvyšší vrchol Mulhacén a udělat si tak s 3478 m nový vrcholový rekord. Díky lyžařským centrům vybudovaným v pohoří jsme autem vyjeli až do výšky 2080 m. Po 2,5 hodinovém výstupu do kopce jsme se dostali pod druhý nejvyšší vrchol Pico Veleta. Po cestě nahoru po kamenité stezce se nám moc pěkných výhledů nenabízelo. Jen šedé vyprahlé suťovité kopce. Zkratkou přes kopec, kterou nám poradil první a poslední anglicky mluvící domorodec, jsme se už v poloviční sestavě (jen holky) za 2 hodiny dostaly k bivaku Caldera. U tohoto kamenného příbytku jsme se posilnily na závěrečnou prudkou lahůdku. Odměnou nám byly unikátní výhledy z 3.478 m, kdy jsme převyšovaly i líně se povalující mraky. Zpáteční cesta se vlekla a vzala nám více sil, než bychom čekaly. Když jsme spálené a unavené konečně došly k autu, ani trochu jsme dobytí Mulhacénu nelitovaly.

Za 11 Euro se můžete lanovkou vyvézt na vyhlídku na gibraltarské skále. Antické báje pojednávají o Gibraltaru jako o jednom z Herkulem postavených sloupů podpírajících nebeskou klenbu. Vždyť také skála ční až nad samotné mraky a za dobré viditelnosti můžete vzdušnou čarou navštívit i Afriku. Největší atrakcí jsou ale bezesporu makaci, obývající Apes Den (Opičí skálu). Domorodí obyvatelé si je hýčkají, neboť podle legendy dokud budou makaci živi, bude také Gibraltar patřit Británii. Opice jsou přidrzlé a není dobré je krmit, natož na ně sahat. Ale stejně našimi hruškami neopovrhly. Poté, co jedna z nich suverénně seskočila ze zídky a hnala se na naši igelitku s jídlem, začali jsme preferovat dostatečnou vzdálenost.

Když je v Barceloně veselo

Při návratu zpět na sever nám ve výčtu pravých španělských zážitků chyběla už jen fiesta. Utěšovali jsme se, že jsme viděli alespoň flamenco a jedli paellu, když se na nás opět usmálo štěstí. Protože fiesta vypukla v samotné Barceloně.

A když je fiesta, konají se samozřejmě i býčí zápasy. Ihned jsme s mírnými komunikačními obtížemi zakoupili vstupenky (druhé nejlevnější za 25 Eur do 5. řady od shora), i když s obavami, jak tuto krutou tradici budeme snášet. Ale zvědavost zvítězila. Zápasy začínaly v 18 hodin, tak nám zbývalo dost času na barcelonskou veselici. Ve městě se to jen hemžilo lidmi, stánkaři a zábavou. V Barri Gotic jsme dokonce byli svědky sardany, kdy staví jednotlivé týmy co nejvyšší živou věž, za kterou by se ani artisté v cirkuse nestyděli. Španělé se na svých ramenech udrželi až v 8 vrstvách. Základní kámen také tvořilo bezmála 25 mužů. Když se na samou špici vyšplhal prťavý chlapec s helmou na hlavě, celé náměstí začalo bujaře aplaudovat.


U přístavu na nás čekaly řady stánků, na jedné straně vinných, na druhé plné specialit kulinářských. Po zakoupení tiketů jsme se zařadily mezi degustátory a brzo se i na našich tvářích rozlil libý výraz. S miskami s delikatesní španělskou rybou v bešamelu a skleničkou šumivé cavy jsme sedíce na samém břehu přístavu poslouchali pouličního kytaristu a nic víc si nemohli přát.

V 18 hodin byla zaplněná opravdu celá aréna, zápasů se totiž účastnil jeden z předních matadorů. Španělé svými tradicemi a zejména corridou žijí. My jsme se s tímto postojem ovšem ztotožnit nedokázali a vydrželi jsme půlku této drsné podívané a místo matadorovi jsme celou dobu fandili býkům (za jednu corridu mělo být skoleno 6 býků). Opravdu nejde o vyrovnaný souboj, býk je provokován nejdříve matadory s pláštěnkami, pak pikadory na koních, postupně slábne a krvácí po zabodnutí jejich kopí. Až je na pokraji sil a vykrvácení, přijde hlavní matador a uštědří mu poslední zásah. Oceňován je pak máváním bílých kapesníků diváků za figury, které s muletou předvedl. Na obranu tohoto zvyku je uváděn fakt, že býci jsou na farmách chováni v podstatě pro corridu (a pro jejich maso), mají prý spokojený život. K pochopení nám ale asi chyběl dostatek temperamentu. Zvědavosti bylo učiněno zadost a my se v půlce corridy odporoučeli.

Nenechte si ujít první část Jak poskládat Gaudího mozaiku


Adiós

I když poslední díl mozaiky na sobě nesl malé červené krůpěje, přece jen do mozaiky patřil, aby byla opravdově španělská. Poznat Španělsko ze všech jeho stránek se nám rozhodně podařilo. Nezůstali jsme mu nic dlužni ani v kultuře, ani v tradicích, ani v gastronomických specialitách. Snad jen tu španělštinu si příště budeme muset prostudovat lépe.

Hop sem, hop tam po Americe

Odstátnicovala jsem a rozhodla jsem se odjet na 5 měsíců do Ameriky.
Můj záměr byl jasný. Prací si vydělat nějaké peníze a ty utratit za
slasti, krásy a další vymoženosti, které skýtá poznávání neznámé
země. Řídím se totiž heslem, že peníze byly, jsou a budou a vzpomínky a
zážitky vám nikdo nikdy nevezme a obohatí vás na celý život.

Rozhodnutí odjet


Odstátnicovala jsem a rozhodla jsem se odjet na 5 měsíců do Ameriky na Work & Travel. Zvolila jsem jistotu a využila jsem služeb Student agency. Řekla jsem si, že předtím, než se konečně vrhnu do pracovního procesu, tak bych se ráda zdokonalila v angličtině, užila si zasloužené prázdniny, poznala nové lidičky a hlavně se poprvé konečně podívala za velkou louži. Můj záměr byl jasný. Prací si vydělat nějaké peníze a ty utratit za slasti, krásy a další vymoženosti, které skýtá poznávání neznámé země. Řídím se totiž heslem, že peníze byly, jsou a budou a vzpomínky a zážitky vám nikdo nikdy nevezme a obohatí vás na celý život.

Hledání spolucestovatelů

Nastalo září. Mé 3-měsíční pracovní soužení v restauraci a v hotelu skončilo a já si mohla začít užívat svých vydělaných penízek a cestovat. Věděla jsem, že téměř všichni moji noví známi po skončení léta odjíždějí domů. Nechtěla jsem cestovat sama. Proto jsem brouzdala internetem a na stránkách CESTOVATEL.CZ jsem našla Martina a Terku, ke kterým jsem se mohla při cestování přidat. Martin pracoval v Massachusetts, stejně jako já, ale jinde a Terka v Coloradu. Oba z Prahy. Půjčili auto v Denveru od společnosti Enterprise a cestovali 14 dní sami. Ve finále nás pak bylo 5. Přibrala jsem svou spolubydlící Rusku Ginu a přidal se k nám i můj kamarád Ondra, který už nějaký ten pátek žije ve Státech. Společně jsme toho viděli hodně a zažili ještě více.


Florida–Orlan­d–Disneyland (Disneyworld)

Začalo to Disneylandem v ORLANDU na FLORIDĚ, kde jsem strávila týden jen s Ginou. Bydlely jsme ve 4-hvězdičkovém hotelu Sheraton v Orlandu. V Massassuchetts na Cape Codu jsme v hotelu Sheraton 3 měsíce pracovaly, proto jsme si vyřídily zaměstnaneckou slevu. Musíte se ale zajímat a říct si. Nikdo ze zaměstnanců vám nic sám od sebe neřekne. Odlítaly jsme tam zrovna v době, kdy v USA řádily hurikány jako Henna a Ike. Každý nám říkal, že hazardujeme s životy, když letíme na Floridu. My se však na Disneyland moc těšily a žádný hurikán nás nemohl rozhodit. Přežily jsme. Počasí bylo luxusní a my si naplno užily všechny Disney parky, i když to stálo hodně prašulí. Nebojte se, v Disney parcích si užije fakt každý. 5-ti leté dítě i 65-ti letá babička s dědečkem. Nejlepší byl themepark (aqvapark) Disney´s Blizard Beach, ale ostatní parky byly taky boží. Doporučuji Magic Kindom, Epcot a Disney´s Hollywood studio.

Nevada – Las Vegas


Po týdnu, ještě rozdováděné z horských drah, kosmických lodí a dalších šílených atrakcí, jsme jumply do letadla a za pár hodin už jsme šlapaly po nevadské půdě v LAS VEGAS. Šťastně jsme se před hostelem shledali se zbytkem posádky Ondrou, Martinem a Terkou. Strávili jsme jednu noc v Toddshostelu. Vybavení pokoje standardní, resp. nic moc, ale na přespání pohodička. Cena byla velmi přijatelná, umístění vynikající – hned na začátku ulice Strip a k dispozici byl dokonce i bazén. V nabídce hostelu byla i doprava z letiště shuttle busem za 7 USD, což je velmi dobrá cena. Po lehkém osvěžení a občerstvení u hostelového bazénu jsme vyrazili do záře neonů a magického nočního Las Vegas, města plné kasin, nočních klubů, hotelů a nespoutané zábavy. Do města, které někteří milují a jiní nenávidí. Shlédli jsme oblíbenou pirátskou show Treasure Island. Vymetli snad všechny kasina (Kasino Center, Remont, Mirage, Paris, Riviera), která hustě lemují hlavní bulvár zvaný Strip. V kasinu Paris se na mě usmála štěstěna a já vyhrála 20 babek, avšak až poté, co jsem do automatů naházela 11 babek. Vypili jsme pár drinků a piv. Prohráli jsme nějaké dolary. Můj „nej“ zážitek z Las Vegas byl však tak trochu volný pád z 50 metrové kolotočové atrakce zvané „Big shot“, která je umístěna na samém vrcholu 350 metrové věže Kasina Stratosphera. Odtud je mimo jiné i nezapomenutelný výhled na zářící a třpytící se noční Las Vegas. Vřele doporučuji. Fakt to stojí zato.

Balení a opouštění Las Vegas směr Kalifornie

Pro prohýřené noci jsme asi 2 hoďky strávili balením a přemýšlením jak narvat bágly od 5 lidí a 5 lidí do našeho fakt malého vypůjčeného jeepa. Na chvilku jsme se stali Las Vegaskými celebritami a tak trochu i místní atrakcí. Chodili nás okukovat Američané, kteří bydleli ve stejném hostelu a někteří si nás dokonce i fotili. Nakonec jsme auto narvali až po střechu, kde jsme přivázali 3 největší bágly a už jsme si to frčeli směrem do KALIFORNIE, abychom navštívili několik zdejších národních parků.

Kalifornie – Národní park Death Valley (Údolí smrti)

Projížděli jsme Národním parkem Death Valley tzv. Údolí smrti. Pouštní krajina s písečnými dunami, která však překypuje nekonečně pestrou paletou terénních a skalnatých útvarů, barev a rostlin. Údolí smrti je údolí s nejníže položeným místem na celé západní polokouli. Jde o solné jezero Badwater, které leží 86 m pod úrovní moře. V roce 2001 zde byla naměřena nejvyšší teplota v USA; 57,1 °C. Můžu říct, že jsme se pěkně zapotili, protože teplota v půlce září byla 40 °C.


Kalifornie – Národní park Yosemite

Dalším národním parkem byl Yosemite. Vyšlápli jsme si na Half Dom 2 695 m. 10-ti hodinový výlet s převýšením cca 1600 m, kdy poslední úsek se leze téměř po svislé hladké skále za pomoci ocelových lan. Na vrcholu se nám naskytl úchvatný pohled na další skalní stěnu El Capitan. Cestou jsme potkali skupinku Čechů a taky jedno mlsné medvědí mládě, kterého jsme se báli stejně, jako ono nás. Následující den jsme autem zajeli na Glacier Point 2 199 m. Odtud je nádherný pohled na Yosemitské vodopády (upper a lower Yosemite falls), které se řítí téměř 1 km vysokou skalní stěnou do divoké bystřiny Yosemite Creek. Na


Kalifornie – Národní parky Kings Canyon a Sequoa

Z Yosemite naše cesta pokračovala do Kings Canyonu a Sequoii. V Giant forest village jsme se procházeli pod obrovskými sekvojemi, z nichž mnohé jsou více jak 3 000 let staré. Taky jsme absolvovali 1km dlouhou okružní stezku Congres Trail, která začíná u sekvoje General Sherman Tree, což je největší (do objemu) strom na světě. Tento gigant je 83 m vysoký, jeho obvod kmene činí 31m a stále ještě roste. Když stojíte pod ním, připadáte si malilinkatý jako ten nejmenší ze všech mravenečků.

Kalifornie – San Francisko

Po dostatečném nabažení z největších stromů naší planety, jsme už rovnou uháněli do fakt cool města SAN FRANCISKA, které se rozkládá na pahorcích a výšinách San Franciské zátoky. Přesně zde se monumentálně vyjímá největší pýcha SF – most zvaný Golden Gate. Je dlouhý 1 280 m, má červeno-hnědou barvu a většinou bývá opředen záhadnou až mystickou mlhou, která vám bere dech. Ve 30. letech se stavěl 4 roky a dnes trvá stejně dlouho jeho natření. Při procházce Chinatownem jsem na chvíli zapomněla, že jsem v USA. Připadala jsem si opravdu jako v Číně. Ulice, domy, obchody, lidé, zkrátka ze všech stran na mě dýchala čínská atmosféra a kultura. V downtownu jsme nasedli na speciální pozemní lanovku zvanou Cable car, kde jsme stáli na stupačkách a cestou jsme mávali kolemjdoucím. Cable Car stojí na každé křižovatce a šílenými, prudce stoupajícími a poté zase prudce klesajícími ulicemi nás asi po 20 minutové jízdě dovezl na Ghirardelli square, kde se nachází areál bývalé čokoládovny. Vyšplhali jsme se na Telegraph Hill, kde se tyčí mrakodrap Coit Tower, z něhož je velkolepý výhled na okolní pahorky. Budova byla vystavěna ve tvaru hasičské stříkačky na počest městských hasičů. Prošli jsme se nádherným Golden Gate parkem, ve kterém si každý přijde na své. Nakonec jsme si udělali výlet na Alcatraz. Alcatraz je ostrov, bez úrodné půdy, oddělený od pevniny dvěma kilometry ledově studené mořské vody se zrádnými proudy, žraloky a splašky z kanalizace, díky němuž se stal ideálním místem pro zřízení věznice. Svůj domov tu našel Al Capone a další nebezpeční vězni. V roce 1963 však byla věznice z finančních důvodů zrušena. Dnes je ostrov chráněn jako historická památka.

Další přírodní úkazy a konec společné cesty

Ze San Franciska jsme pak už uháněli po západním pobřeží směrem do Colorada. Vzali jsme to přes Mohavskou poušť, Monument Valley, Messa Verde, což jsou skalní indiánská městečka a Grand Canyon v ARIZONĚ. A pak už jsme byli v COLORADU a jeho hlavním městě Denveru, kde naše společná cesta skončila. Martin s Terkou odletěli domů a já strávila další úžasný týden u Ondry v Chicagu. To už by bylo ale na dlouhé povídání. Na závěr snad, že aniž jsme se předtím moc znali, tak naše společné cestování probíhalo v naprosté pohodě. Zkrátka jsem si to parádně užila.


Užitečné informace a odkazy

Půjčovna automobilů Enterprise v Denveru – www.enterprise­.com/…ntal/ho­me.do

Disneyeworld – Ceník a podrobnější informace najdete na následujících stránkách http://disney­world.disney.go­.com/. Hotel Sheraton v Orlandu – www.starwoodsho­tel.com , hotel Toddshostel v Las Vegas – http://www.tod­dshostel.aaewor­ldhotels.com

Odkaz na NP v USA – http://www.nps­.gov/. Doporučuji koupit si roční pas na vstupy do všech NP v USA za 80 USD. Ubytování převážně v kempech. Většinou vycházelo i s autem 4–6 USD/os. Někde jsme museli extra platit 1–3 USD za sprchu s teplou vodou (6–10 minut).

Odkaz na weby, přes které je možné koupit letenky – www.cheapticket­.com, www.jetblue.com, www.kayak.com, www.priceline­.com, www.orbitz.com. Některé společnosti mají levnější letenky, než ostatní, ale pak při odbavení musíte zaplatit navíc 15–20 dolarů za odbavení zavazadla. Jedná se převážně o US Airways a United Airlines. Nejlevnější letenky jsou cca. 10–14 dní před plánovaným odletem!!! Ke koupi letenky potřebujete bankovní kartu. Doporučuji si zřídit Checking account v jakékoliv bance v USA. Je to zdarma.

Měsíční cestování nás vyšlo se vším všudy (letenky, půjčení auta, benzín, kempy, jiné ubytování, pas do NP, jídlo, vstupy) při 5 osobách cca 1500–2000 USD/osoba, podle toho jak kdo utrácel.

Rozhodnutí odjet


Odstátnicovala jsem a rozhodla jsem se odjet na 5 měsíců do Ameriky na Work & Travel. Zvolila jsem jistotu a využila jsem služeb Student agency. Řekla jsem si, že předtím, než se konečně vrhnu do pracovního procesu, tak bych se ráda zdokonalila v angličtině, užila si zasloužené prázdniny, poznala nové lidičky a hlavně se poprvé konečně podívala za velkou louži. Můj záměr byl jasný. Prací si vydělat nějaké peníze a ty utratit za slasti, krásy a další vymoženosti, které skýtá poznávání neznámé země. Řídím se totiž heslem, že peníze byly, jsou a budou a vzpomínky a zážitky vám nikdo nikdy nevezme a obohatí vás na celý život.

Hledání spolucestovatelů

Nastalo září. Mé 3-měsíční pracovní soužení v restauraci a v hotelu skončilo a já si mohla začít užívat svých vydělaných penízek a cestovat. Věděla jsem, že téměř všichni moji noví známi po skončení léta odjíždějí domů. Nechtěla jsem cestovat sama. Proto jsem brouzdala internetem a na stránkách CESTOVATEL.CZ jsem našla Martina a Terku, ke kterým jsem se mohla při cestování přidat. Martin pracoval v Massachusetts, stejně jako já, ale jinde a Terka v Coloradu. Oba z Prahy. Půjčili auto v Denveru od společnosti Enterprise a cestovali 14 dní sami. Ve finále nás pak bylo 5. Přibrala jsem svou spolubydlící Rusku Ginu a přidal se k nám i můj kamarád Ondra, který už nějaký ten pátek žije ve Státech. Společně jsme toho viděli hodně a zažili ještě více.


Florida–Orlan­d–Disneyland (Disneyworld)

Začalo to Disneylandem v ORLANDU na FLORIDĚ, kde jsem strávila týden jen s Ginou. Bydlely jsme ve 4-hvězdičkovém hotelu Sheraton v Orlandu. V Massassuchetts na Cape Codu jsme v hotelu Sheraton 3 měsíce pracovaly, proto jsme si vyřídily zaměstnaneckou slevu. Musíte se ale zajímat a říct si. Nikdo ze zaměstnanců vám nic sám od sebe neřekne. Odlítaly jsme tam zrovna v době, kdy v USA řádily hurikány jako Henna a Ike. Každý nám říkal, že hazardujeme s životy, když letíme na Floridu. My se však na Disneyland moc těšily a žádný hurikán nás nemohl rozhodit. Přežily jsme. Počasí bylo luxusní a my si naplno užily všechny Disney parky, i když to stálo hodně prašulí. Nebojte se, v Disney parcích si užije fakt každý. 5-ti leté dítě i 65-ti letá babička s dědečkem. Nejlepší byl themepark (aqvapark) Disney´s Blizard Beach, ale ostatní parky byly taky boží. Doporučuji Magic Kindom, Epcot a Disney´s Hollywood studio.

Nevada – Las Vegas


Po týdnu, ještě rozdováděné z horských drah, kosmických lodí a dalších šílených atrakcí, jsme jumply do letadla a za pár hodin už jsme šlapaly po nevadské půdě v LAS VEGAS. Šťastně jsme se před hostelem shledali se zbytkem posádky Ondrou, Martinem a Terkou. Strávili jsme jednu noc v Toddshostelu. Vybavení pokoje standardní, resp. nic moc, ale na přespání pohodička. Cena byla velmi přijatelná, umístění vynikající – hned na začátku ulice Strip a k dispozici byl dokonce i bazén. V nabídce hostelu byla i doprava z letiště shuttle busem za 7 USD, což je velmi dobrá cena. Po lehkém osvěžení a občerstvení u hostelového bazénu jsme vyrazili do záře neonů a magického nočního Las Vegas, města plné kasin, nočních klubů, hotelů a nespoutané zábavy. Do města, které někteří milují a jiní nenávidí. Shlédli jsme oblíbenou pirátskou show Treasure Island. Vymetli snad všechny kasina (Kasino Center, Remont, Mirage, Paris, Riviera), která hustě lemují hlavní bulvár zvaný Strip. V kasinu Paris se na mě usmála štěstěna a já vyhrála 20 babek, avšak až poté, co jsem do automatů naházela 11 babek. Vypili jsme pár drinků a piv. Prohráli jsme nějaké dolary. Můj „nej“ zážitek z Las Vegas byl však tak trochu volný pád z 50 metrové kolotočové atrakce zvané „Big shot“, která je umístěna na samém vrcholu 350 metrové věže Kasina Stratosphera. Odtud je mimo jiné i nezapomenutelný výhled na zářící a třpytící se noční Las Vegas. Vřele doporučuji. Fakt to stojí zato.

Balení a opouštění Las Vegas směr Kalifornie

Pro prohýřené noci jsme asi 2 hoďky strávili balením a přemýšlením jak narvat bágly od 5 lidí a 5 lidí do našeho fakt malého vypůjčeného jeepa. Na chvilku jsme se stali Las Vegaskými celebritami a tak trochu i místní atrakcí. Chodili nás okukovat Američané, kteří bydleli ve stejném hostelu a někteří si nás dokonce i fotili. Nakonec jsme auto narvali až po střechu, kde jsme přivázali 3 největší bágly a už jsme si to frčeli směrem do KALIFORNIE, abychom navštívili několik zdejších národních parků.

Kalifornie – Národní park Death Valley (Údolí smrti)

Projížděli jsme Národním parkem Death Valley tzv. Údolí smrti. Pouštní krajina s písečnými dunami, která však překypuje nekonečně pestrou paletou terénních a skalnatých útvarů, barev a rostlin. Údolí smrti je údolí s nejníže položeným místem na celé západní polokouli. Jde o solné jezero Badwater, které leží 86 m pod úrovní moře. V roce 2001 zde byla naměřena nejvyšší teplota v USA; 57,1 °C. Můžu říct, že jsme se pěkně zapotili, protože teplota v půlce září byla 40 °C.


Kalifornie – Národní park Yosemite

Dalším národním parkem byl Yosemite. Vyšlápli jsme si na Half Dom 2 695 m. 10-ti hodinový výlet s převýšením cca 1600 m, kdy poslední úsek se leze téměř po svislé hladké skále za pomoci ocelových lan. Na vrcholu se nám naskytl úchvatný pohled na další skalní stěnu El Capitan. Cestou jsme potkali skupinku Čechů a taky jedno mlsné medvědí mládě, kterého jsme se báli stejně, jako ono nás. Následující den jsme autem zajeli na Glacier Point 2 199 m. Odtud je nádherný pohled na Yosemitské vodopády (upper a lower Yosemite falls), které se řítí téměř 1 km vysokou skalní stěnou do divoké bystřiny Yosemite Creek. Na


Kalifornie – Národní parky Kings Canyon a Sequoa

Z Yosemite naše cesta pokračovala do Kings Canyonu a Sequoii. V Giant forest village jsme se procházeli pod obrovskými sekvojemi, z nichž mnohé jsou více jak 3 000 let staré. Taky jsme absolvovali 1km dlouhou okružní stezku Congres Trail, která začíná u sekvoje General Sherman Tree, což je největší (do objemu) strom na světě. Tento gigant je 83 m vysoký, jeho obvod kmene činí 31m a stále ještě roste. Když stojíte pod ním, připadáte si malilinkatý jako ten nejmenší ze všech mravenečků.

Kalifornie – San Francisko

Po dostatečném nabažení z největších stromů naší planety, jsme už rovnou uháněli do fakt cool města SAN FRANCISKA, které se rozkládá na pahorcích a výšinách San Franciské zátoky. Přesně zde se monumentálně vyjímá největší pýcha SF – most zvaný Golden Gate. Je dlouhý 1 280 m, má červeno-hnědou barvu a většinou bývá opředen záhadnou až mystickou mlhou, která vám bere dech. Ve 30. letech se stavěl 4 roky a dnes trvá stejně dlouho jeho natření. Při procházce Chinatownem jsem na chvíli zapomněla, že jsem v USA. Připadala jsem si opravdu jako v Číně. Ulice, domy, obchody, lidé, zkrátka ze všech stran na mě dýchala čínská atmosféra a kultura. V downtownu jsme nasedli na speciální pozemní lanovku zvanou Cable car, kde jsme stáli na stupačkách a cestou jsme mávali kolemjdoucím. Cable Car stojí na každé křižovatce a šílenými, prudce stoupajícími a poté zase prudce klesajícími ulicemi nás asi po 20 minutové jízdě dovezl na Ghirardelli square, kde se nachází areál bývalé čokoládovny. Vyšplhali jsme se na Telegraph Hill, kde se tyčí mrakodrap Coit Tower, z něhož je velkolepý výhled na okolní pahorky. Budova byla vystavěna ve tvaru hasičské stříkačky na počest městských hasičů. Prošli jsme se nádherným Golden Gate parkem, ve kterém si každý přijde na své. Nakonec jsme si udělali výlet na Alcatraz. Alcatraz je ostrov, bez úrodné půdy, oddělený od pevniny dvěma kilometry ledově studené mořské vody se zrádnými proudy, žraloky a splašky z kanalizace, díky němuž se stal ideálním místem pro zřízení věznice. Svůj domov tu našel Al Capone a další nebezpeční vězni. V roce 1963 však byla věznice z finančních důvodů zrušena. Dnes je ostrov chráněn jako historická památka.

Další přírodní úkazy a konec společné cesty

Ze San Franciska jsme pak už uháněli po západním pobřeží směrem do Colorada. Vzali jsme to přes Mohavskou poušť, Monument Valley, Messa Verde, což jsou skalní indiánská městečka a Grand Canyon v ARIZONĚ. A pak už jsme byli v COLORADU a jeho hlavním městě Denveru, kde naše společná cesta skončila. Martin s Terkou odletěli domů a já strávila další úžasný týden u Ondry v Chicagu. To už by bylo ale na dlouhé povídání. Na závěr snad, že aniž jsme se předtím moc znali, tak naše společné cestování probíhalo v naprosté pohodě. Zkrátka jsem si to parádně užila.


Užitečné informace a odkazy

Půjčovna automobilů Enterprise v Denveru – www.enterprise­.com/…ntal/ho­me.do

Disneyeworld – Ceník a podrobnější informace najdete na následujících stránkách http://disney­world.disney.go­.com/. Hotel Sheraton v Orlandu – www.starwoodsho­tel.com , hotel Toddshostel v Las Vegas – http://www.tod­dshostel.aaewor­ldhotels.com

Odkaz na NP v USA – http://www.nps­.gov/. Doporučuji koupit si roční pas na vstupy do všech NP v USA za 80 USD. Ubytování převážně v kempech. Většinou vycházelo i s autem 4–6 USD/os. Někde jsme museli extra platit 1–3 USD za sprchu s teplou vodou (6–10 minut).

Odkaz na weby, přes které je možné koupit letenky – www.cheapticket­.com, www.jetblue.com, www.kayak.com, www.priceline­.com, www.orbitz.com. Některé společnosti mají levnější letenky, než ostatní, ale pak při odbavení musíte zaplatit navíc 15–20 dolarů za odbavení zavazadla. Jedná se převážně o US Airways a United Airlines. Nejlevnější letenky jsou cca. 10–14 dní před plánovaným odletem!!! Ke koupi letenky potřebujete bankovní kartu. Doporučuji si zřídit Checking account v jakékoliv bance v USA. Je to zdarma.

Měsíční cestování nás vyšlo se vším všudy (letenky, půjčení auta, benzín, kempy, jiné ubytování, pas do NP, jídlo, vstupy) při 5 osobách cca 1500–2000 USD/osoba, podle toho jak kdo utrácel.

Ivana Filipová a Martin Lejsal pokračují na stránkách Českého rozhlasu

Vrtbovská zahrada, Stromovka, Heroldovy sady, Grébovka… a Příběhy
z Íránských cest. Že je vám to povědomé? Ale jistě. Po dobu
několika let jste měli možnost těšit se na články dvou našich kmenových
autorů. Ivany Filipové a Martina Lejsala.


Vrtbovská zahrada, Stromovka, Heroldovy sady, Grébovka… a Příběhy z Íránských cest. Že je vám to povědomé? Ale jistě. Po dobu několika let jste měli možnost těšit se na články dvou našich kmenových autorů. Ivany Filipové a Martina Lejsala.

Ačkoliv se jejich příspěvky na stránkách Cestovatele již neobjevují tak často jako dřív, z webového prostoru nezmizeli. Postřehy a prožitky, kterým svými slovy vdechují život, můžete nalézt na stránkách Českého rozhlasu.

Zkuste navštívit dvě nové rubriky na stránkách Českého rozhlasu, Parky, zahrady a arboreta a Přírodní krásy české republiky.


Ivana Filipová se i nadále věnuje oblíbeným zahradám a parkům, nyní však na území celé České republiky. Martin Lejsal píše články o maloplošných chráněných územích, přírodních rezervacích a dalších útvarech, které jsou významné z hlediska ochrany přírody.

Věříme, že si jejich vyprávění rádi přečtete ať už jsou uveřejněna kdekoliv a budete tak moci navázat na série, které se staly již téměř tradicí. A pokud jste letošní zimou už opravdu unavení a toužíte po kousku osvěžující přírody, zkuste začít právě jejich články. Neztratily nic z toho, co vás na nich tolik lákalo. Mají totiž stále v informacích kus poezie.


Vrtbovská zahrada, Stromovka, Heroldovy sady, Grébovka… a Příběhy z Íránských cest. Že je vám to povědomé? Ale jistě. Po dobu několika let jste měli možnost těšit se na články dvou našich kmenových autorů. Ivany Filipové a Martina Lejsala.

Ačkoliv se jejich příspěvky na stránkách Cestovatele již neobjevují tak často jako dřív, z webového prostoru nezmizeli. Postřehy a prožitky, kterým svými slovy vdechují život, můžete nalézt na stránkách Českého rozhlasu.

Zkuste navštívit dvě nové rubriky na stránkách Českého rozhlasu, Parky, zahrady a arboreta a Přírodní krásy české republiky.


Ivana Filipová se i nadále věnuje oblíbeným zahradám a parkům, nyní však na území celé České republiky. Martin Lejsal píše články o maloplošných chráněných územích, přírodních rezervacích a dalších útvarech, které jsou významné z hlediska ochrany přírody.

Věříme, že si jejich vyprávění rádi přečtete ať už jsou uveřejněna kdekoliv a budete tak moci navázat na série, které se staly již téměř tradicí. A pokud jste letošní zimou už opravdu unavení a toužíte po kousku osvěžující přírody, zkuste začít právě jejich články. Neztratily nic z toho, co vás na nich tolik lákalo. Mají totiž stále v informacích kus poezie.

Čveni sachme: benefiční večery s gruzínskou tématikou

„Čveni sachme“ – tak se jmenují dva benefiční večery
s gruzínskou tématikou, které proběhnou v rámci sbírky na
podporu centra pro mentálně postižené v gruzínském Qedeli. Večery
organizují dvě Češky, které na místě pracovaly jako dobrovolnice,
záštitu nad sbírkou převzala Nadace Divoké Husy.


Kulturní večery v rámci sbírky na podporu centra pro mentálně postižené v Gruzii

Praha – „Čveni sachme“ – tak se jmenují dva benefiční večery s gruzínskou tématikou, které proběhnou v rámci sbírky na podporu centra pro mentálně postižené v gruzínském Qedeli. Večery organizují dvě Češky, které na místě pracovaly jako dobrovolnice, záštitu nad sbírkou převzala Nadace Divoké Husy.

„Čveni sachme znamená gruzínsky „naše věc“. Název jsme zvolili proto, že Qedeli je jediným zařízením pro mentálně postižené v Gruzii, které se snaží své klienty skutečně zapojit do běžného života,“ vysvětluje Šárka Zahradníková, hlavní organizátorka sbírky, která v Gruzii působila více než měsíc jako dobrovolnice.

Kulturní večery, jejichž návštěvníci se dozvědí mnoho zajímavého nejen o Qedeli, ale i o gruzínské kultuře proběhnou 7. dubna v Kavárně Vesmírna a 22. dubna v Cestovatelském klubu Karavanseráj. „Zpíváním, vyprávěním a dobrým jídlem a pitím, tedy tím, čím je Gruzie vyhlášená, chceme podpořit tento dobrý úmysl,“ dodává Zahradníková. Podle ní totiž zaměstnancům Qedeli nechybí nadšení, ale horší už je to s financemi. Prostředky ze sbírky tak půjdou na nutné stavební úpravy a volnočasové aktivity pro klienty, například náklady na výlety nebo výstavbu hřiště.


Systém sociálních služeb v Gruzii má zatím velké mezery. Instituce pro dospělé s mentálním postižením v zemi prakticky nejsou, a proto musí tito lidé zůstávat v dětských ústavech. Ty ale jejich potřebám naprosto nevyhovují. „Chtěli jsme vytvořit prostředí, kde by lidé se zvláštními potřebami dostali nejen střechu nad hlavou a jídlo, ale kde by se také každý z nich mohl rozvíjet a naplňovat svoje schopnosti,“ říká Lali Chandolišvili, zakladatelka Qedeli. Mezi každodenní činnosti tak patří práce na farmě i v domě nebo výroba drobných předmětů. V současnosti centrum plánuje rozšíření své činnosti o tkalcovské a řezbářské dílny a také projekt chráněného bydlení pro lidi s lehčím postižením, kteří mohou žít prakticky samostatně.


Čveni sachme – gruzínské večery

  • česko-gruzínský sbor T. Ošakmašviliho zazpívá gruzínské lidové písně
  • gruzínské pohoštění, čaj a víno
  • Gruzie pohledem a slovem těch, kdo odtamtud pocházejí nebo tam různou dobu působili (promítání a vyprávění)

Úterý 7.4. v 19:00 Kavárna Vesmírna, Ve Smečkách 5, Praha 1.

Středa 22.4. v 19:00 Klub cestovatelů Karavanseráj, Masarykovo nábřeží 22, Praha 1.

Vstup 80 Kč

Sbírka NÁZEV, číslo účtu, (www)

Čveni sachme, číslo transparentního účtu 2600030771/2010, pohyby na účtu možno sledovat na http://www.fi­o.cz/…ni_ucty­.itml

Další informace poskytne:

Šárka Zahradníková, tel. 605 864 493, e-mail: zahradnice (at) web­foto.cz

Kristina Maršálková, tel. 777 814 072, e-mail: marsalkovak (at) gma­il.com


Jeden den v Qedeli

(vypráví Kristina Maršálková, v Gruzii působila jako dobrovolnice na podzim 2008)

Qedeli původně fungovalo jako denní centrum, postupně začalo nabírat klienty na stálý pobyt a od roku 2006 v komunitě žije a pracuje 10 klientů. Každodenním zaměstnáním je nošení vody na asi kilometr vzdálenou farmu. Úkoly jsou rozdělené, dávno naučené. Míša pomalu a důkladně naplní nádoby na vodu a vyrovná je na zápraží. Ti, co se rychleji obouvají, popadnou kanystry, které se lépe nesou v ruce, a vyrazí napřed. Sopiko běhá od sklepa po půdu a hledá své boty. Nebo klobouk. Nebo hřeben. Nebo hračky. Na ni a na ostatní pomalejší zbudou PET pětilitrovky, jejichž držadla se zařezávají do dlaní, a proto nejsou příliš oblíbené. Stoupáme přes dva vršky, na každém odpočíváme. Dato se opožďuje. Jeho volání zní ze stále větší dálky. Jen poprvé mi to nedá a vracím se pro něj. PETky stojí na cestě, mohutná postava v trní, Dato se oběma rukama láduje ostružinami a svoje zoufalé „Počkej!“ vykřikuje, když má zrovna chvilku pusu prázdnou. Ale i on dvakrát denně na farmu vodu donese, jen mu cesta trvá déle a déle, protože ostružiny jsou zralejší a zralejší.

Jak poskládat Gaudího mozaiku aneb Španělsko za 14 dní

Postup: Postupně dávejte jednotlivé úlomky Pyrenejského poloostrova
k sobě tak, aby do sebe perfektně zapadaly a vytvořily i se svými
vůněmi, chutěmi, atmosférou a temperamentem obdivuhodnou španělskou
mozaiku zážitků.

K poskládání mozaiky potřebujete: 4 páry zlatých českých ručiček, několik párů koní pod kapotou, 4× spací pytel, max 1.600 Eur (počet přímo úměrný počtu párů rukou) a nejdůležitější ingredienci Pyrenejský poloostrov.

Postup: Postupně dávejte jednotlivé úlomky Pyrenejského poloostrova k sobě tak, aby do sebe perfektně zapadaly a vytvořily i se svými vůněmi, chutěmi, atmosférou a temperamentem obdivuhodnou španělskou mozaiku zážitků.


Udělat si levnou dovolenou a přitom vidět mnoho už dnes není žádná věda. Proto jsme se k této možnosti přiklonili v září 2008 taky. S nízkonákladovou leteckou společností, která nelétá přímo do Barcelony, nás zpáteční letenka vyšla na 2.200 Kč (můžete letět i mnohem levněji, my však byli vázáni datem dovolené). Přistáli jsme na letišti v Gironě, vzdálené 92 km od Barcelony, což se nám vzhledem k záměru vidět také krásy Costa Bravy na severu hodilo. Z mnoha poboček autopůjčoven, nacházejících se v areálu letiště, jsme zvolili Goldcar Rental. Čtrnáctidenní půjčení Ford Fusion stálo 425 Eur (s plnou nádrží, pojištěním a příplatkem za druhého řidiče). Platit jsme museli kartou, ale kupodivu nevyžadovali žádný depozit. Největší výdaje byly za námi. S průvodci, poznámkami a několika tipy se naše 4000 km dlouhá trasa postupně vyrýsovala následovně: Girona – Costa Brava – Barcelona – Valencia – Costa Blanca – Granada – Siera Nevada (Mulhacén: 3478m) – Gibraltar – Ronda – Cordóba – La Macha – Toledo – Madrid – El Escorial – Segovia – Barcelona – Girona. Vzhledem k časovému presu a touze nasát atmosféru z co nejvíce míst jsme se samozřejmě nikde nemohli dlouze zdržovat – maximálně jeden den.

„English?“ – „NO!“

„English?“ odhodlala jsem se oslovit šlachovitého padesátníka obsluhujícího kasu u býčí arény. Rázná odpověď „NO“ (španělsky ne) na sebe nenechala dlouho čekat. Ještě že jsme v autě pořád poslouchali španělská rádia: „Ké ora start, por favór?“ (mělo znamenat: „V kolik hodin dnes začínají býčí zápasy, prosím?“) Primitivní španělština lepší než žádná španělština, prodavač zabral. Troufám si tvrdit, že hned po Francii, pocítíte jazykovou bariéru znatelně právě ve Španělsku. Bez slovníku nebo alespoň praktické slovníkové sekce v průvodci byste se mohli při komunikaci leckdy i pěkně zapotit (stejně jako my). Za celých 14 dní jsme potkali jen jednoho anglicky mluvícího Španěla (pracovníky turistických informací, kde by schopnost užívání anglického jazyka měla být samozřejmostí, nepočítám). Na obranu domorodců však nutno uvést, že pokusíte–li se použít pár španělských slovíček doplněných o mezinárodní posunky, budou se snažit vám porozumět a pomoci. My jsme při našem cestování vystačili v podstatě s frázemi Hola (ahoj), por favor (prosím), gracias (děkuji), adiós (na shledanou) a La cuenta por favor! (Účet, prosím.). Upřímně se ale přiznám, že když přede mě v restauraci naservírovali bagetu s kuřecím masem, místo mnou představované many ukrývající se pod lákavým názvem Superbocata Juno (pollo, ensalada), jsem si předsevzala, že se španělštinu opravdu naučím.

Láska prochází žaludkem

Chcete–li španělskou zemi dobře poznat, nesmíte se v žádném případě ochudit o zážitky gastronomické. My jsme se rozhodli, že ochutnáme, co nejvíce pravých španělských specialit, vyjma „rabo de toro“ neboli býčího ocasu (byť patří k největším andaluským lahůdkám, nás příliš neoslovil). Ze zbytku vám mohu doporučit opravdu všechno. Od krevet (gambas) na všechny způsoby přes studenou zeleninovou polévku gaspacho (v některých restauracích i jako nápoj ve skleničce), všeobecně známou paellu nebo tortillu espaňolu (bramborovou omeletu), jamón (sušenou šunku).


Rýžový pokrm paella se specifickou šafránovou chutí se připravuje na obrovské pánvi společně s plody moře, zeleninou a masem. Nejvyhlášenější je údajně paella valencijská, ale nám náramně chutnala i v Granadě. Jamón, specialita nevábně vypadající, vás bude bít do očí při každém nákupu. Enormní vepřové kýty s bílým povrchem by se lépe vyjímaly na kafilérii, ale omyl, je to delikatesa. V průvodci jeho jedinečnou chuť přisuzovali polodivokému pyrenejskému praseti, živícímu se žaludy, voňavými travinami a bylinami. Gurmánskou záležitostí je také queso manchego, nejznámější španělský sýr, který se speciálním způsobem vyrábí v donquijotské krajině Mancha. Veliký bochník ovčího sýra je převázán konopnými provazy, které černé kůře dávají svými otisky charakteristický vzhled. Podle doby zrání manchega si můžeme pochutnat na mladém (tierno) nebo zralém (veco) kousku.

Zkrátka nepřijdou ani milovníci vín. Severní části poloostrova, Katalánii, vévodí šumivá lehká cava. Pěstování vína v Jerezu, odkud pochází druhá španělská vinařská rarita – sherry, je doloženo už z dob Féničanů. Sherry, které nám chutí připomínalo portské, se vyrábí jedinečným postupem. Ve sklepech, tzv. bodegas, jsou naskládány obrovské dubové sudy až do 7 vrstev. V nejspodnější vrstvě se nachází nejzralejší víno, které se částečně odebírá ke spotřebě. Volné místo v sudu se ihned doplní z nejbližší vrstvy, čímž vinaři zabraňují ovlivnění kvality vína špatným počasím. Ve městech tzv. Sherry trojúhelníku (Jerez de la Frontera, Sanlúncar de Barrameda a El Puerti de Santa María) můžete typické bodegy (zřejmě největší jsou bodegy Osborne) také navštívit a vidět proces vinné produkce na vlastní oči. Kulinářské a vinařské dovednosti Španělů jen umocní vaši lásku ke Španělsku, která opravdu prochází žaludkem.

Barcelona nebo Madrid?… jedině Barcelona

Co je vlastně k vidění v hlavním městě Madridu? Královský palác Palacio Real dosahující 10× větších rozměrů než londýnský Buckingham Palace; největší aréna pro býčí zápasy Las Ventas; Muzeum moderního španělského umění, kde můžete vidět slavnou Picassovu Guernicu; a pro fotbalové nadšence Real Madrid Estadio. Navíc jsou pro metropoli typické věčně ucpané výpadovky, dálniční okruhy a průmyslové objekty. Pro naši výpravu byl tento profil pramálo atraktivní, takže se Madrid stal jen tranzitním městem v našem nabitém programu. Asi třikrát jsme objeli kolem stadionu Real Madrid Estadio a konečně zamířili ven z rušných ulic směrem k paláci El Escorial, ležícímu 45 km od hlavního města. Toto habsburské a bourbonské sídlo může velikostí směle konkurovat Versailles. Palác, který nechal postavit Filip II. po vítězství nad Francouzi, sloužil také jako klášter, katedrála, knihovna, muzeum a hrobka. Vstup pro studenty činí 3,5 Eura.


Zato v Barceloně jsme stavěli hned dvakrát a ještě nám to bylo málo. Architektonicky výjimečné město vděčí za své unikáty zejména Antonimu Gaudímu, který navždy vtiskl městu svůj osobitý rukopis. Geniální architekt postavil v Barceloně několik obdivuhodných domů jako Casa Vincenc, Casa Batló, nebo Casu Milá, přezdívanou La Pedrera (kamenolom). Poslední zmíněnou stavbu jsme navštívili (5,5 € / student) a mohli se tak na vlastní oči přesvědčit o Gaúdího jedinečnosti. La Pedrera stavěl Gaudí za obytným účelem. Velice důmyslně architekt zde vyřešil vytápění a větrání, a to pomocí četných komínů a cirkulace vody. Nápaditě Gaudí vyřešil také osvětlení. Obytné prostory jsou po celý den osvětleny denním světlem, díky půdorysu domu. La Pedrera se skládá ze dvou bloků domů s oddělenými vchody, které spojuje vnitřní atrium. Za již zmíněnými zlepšováky nezaostává ani opěrný systém domu. Gaudí místo klasických základů použil pilíře a údajně by mělo být možné vnitřní zdi přesunovat. Přístupná je podkrovní a střešní část domu. Na střeše si pak můžete prohlédnout systém 30 komínů se specifickou ornamentální podobou.


K nejznámějším Gaudího stavbám nesporně patří chrám Sagrada Familia a Parc Güell. Neogotickou Sagradu Familii Gaudí po bezmála 25 letech plánování a realizování projektu už nedokončil, protože ho v roce 1926 srazila tramvaj. Poslední úpravy by měly být provedeny do roku 2026 k 100. výročí architektovy smrti. Chrám je charakteristický bohatostí křesťanských symbolů. Například 18 věží katedrály bude znázorňovat 12 apoštolů, 4 věže evangelisty, Pannu Marii a nejvyšší z věží Ježíše Krista. Je dobré si památku dobře prohlédnout i zblízka, protože co kousek to nápaditý detail nebo další zajímavý symbol.

Když jsme po celkem dlouhé pěší túře od Sagrady Familie dorazili ke kopci s Parc Güell, byli jsme nadšeni. Park, původně zamýšlené zahradní město, Gaudí vybudoval za podpory svého mecenáše Eusebi Güella. Hned u vchodu (vstup je zadarmo) stojí 2 domy, v kterých tito muži bydleli, dnes slouží jako muzeum. Mozaiková směsice barev jednotlivých keramických střepů a skla dodává místu hřejivou a optimistickou atmosféru. Ani zde však nechybí Gaudího důmyslnost a cit pro detail. Vchod do parku tvoří široké schodiště s velkou sochou mozaikového mloka, jehož miniatrapa je obvyklým turistickým suvenýrem. Po schodech vystoupáte až k Síni sta sloupů, kde se například můžete zaposlouchat do koncertu pouličního kytaristy a nechat čas líně plynout. Sloupy slouží jako opora rozlehlé terasy lemované lavicemi s mozaikovým okrajem, odkud budete mít výhled do ulic Barcelony, i na věžičky Sagrady.


Také po známé barcelonské Ramble by se každý turista měl několikrát projít. Tato tepna města vedoucí vyschlým říčním korytem (rambles arabsky znamená řečiště) směřuje až k soše Kryštofa Kolumba a přístavu. Dlouhý bulvár je plný ruchu a pouličních bavičů či živých soch, které potkáváte běžně i v jiných metropolích. Ovšem ty španělské byly obzvlášť zábavné a promyšlené. Rambla se dělí na květinovou a ptačí – tu bych ovšem milovníkům ptactva radila projít poslepu. Nejen gurmáni musí navštívit zastřešenou tržnici Boquería umístěnou nalevo od Rably, protože její sortiment ihned nemilosrdně zaútočí na všechny vaše smysly. Absorbuje vás směsice vůní, barev, tvarů v zelenino – ovocné sekci plné čerstvých plodů úhledně vystavených. Stejně tomu je i s mořskými plody, masem nebo čokoládou. Oči by jedly. Rozhodli jsme se vyzkoušet čerstvý osvěžující ovocný koktejl, obsahující snad 110% ovocné složky a nelitovali jsme. Dáte-li se z Rambly nalevo, dostanete se do Barri Gótic neboli gotické čtvrti s uzoulinkými uličkami plnými kytaristů a malířů, gotickými katedrálami a poklidnou atmosférou.

Byl by hřích nechtít vidět olympijský areál, který hostil XXV. letní olympijské hry v roce 1992. Areál vystavěný na barcelonském vršku Montjuïc zahrnuje volně přístupný fotbalový stadion, plavecký stadion či halu. Vyfotit si můžete i pochodeň, v níž vzplál roku 1992 olympijský oheň. Cestou z Montjuïcu do centra Barcelony se vyplatí zastavit u Placa d´Espanya, tedy pokud je čtvrtek nebo víkend. V tyto dny se od 21 hodin do půlnoci můžete stát svědky hry barev a vody při světelné show fontány Font Magica.

Stop osmibokým věžím

Nevýhodou kočovného způsobu cestování, kdy jste každý den na jiném místě a prohlížíte nové památky, je, že ty nevýjimečné za chvíli přestanete vnímat. Byť by to i byla hlavní památka navštíveného města, nezbude pro ni v paměti místo, protože je to další z mnoha katedrál s osmibokou věží. Čtvrtý den už jsme ve Valencii neměli sílu je obdivovat. Jako rána z čistého nebe nám bylo sesláno valencijské Ciudad de la Artes y Scientes. Konečně zástupce moderní architektury.


Centrum sestávající ze 4 obřích staveb vybudovaných ve vyschlém říčním korytě, sloužící k umělecko – naučným účelům. Hlavním stavebním artiklem futuristických děl je bílý beton a sklo. Lehkost jim dodávají také vodní plochy, v nichž se stavby zrcadlí. V první budově připomínající vlašský ořech se pořádají koncerty, opery, balety nebo divadelní představení, jde totiž o Palác umění. Následující L´Hemisferic ve tvaru zorničky jakoby prozrazuje svůj účel – promítání outdoorových, ale hlavně astronomických projekcí v kinech IMAX uvnitř tohoto Planetária. Vědecké muzeum prince Filipa vypadající jako obří kostra dinosaura nabízí didakticky zaměřené výstavy věnované vývoji života. Nejvzdálenější z komplexu je Oceanárium s mnoha expozicemi a sektory věnovanými vodním živočichům jednotlivých kontinentů.

Po poznání Valencie, míříme na jih, aby na nás dýchla andaluská historie.

Nenechte si ujít druhou část španělské mozaiky

Alcatraz – postrach všech zločinců

Představte si, že se klepete zimou ve vlhkém mlhavém ránu, ocelové
okovy vám mačkají zápěstí a kotníky, díky čemuž je těžké udržet
rovnováhu. Hýbete se jen z donucení, děláte první krok z lodi na
„váš“ ostrov, rychle se rozhlížíte po tom, co se brzy stane
vaším domovem v mlhavém zálivu… Vaši spolubydlící jsou
považováni za nejdrsnější zločince v Americe, jejichž trestní
rejstříky obsahují záznamy od únosů, přes bankovní loupeže až po
nemilosrdné vraždy…

Představte si, že se klepete zimou ve vlhkém mlhavém ránu, ocelové okovy vám mačkají zápěstí a kotníky, díky čemuž je těžké udržet rovnováhu. Hýbete se jen z donucení, děláte první krok z lodi na „váš“ ostrov, rychle se rozhlížíte po tom, co se brzy stane vaším domovem v mlhavém zálivu… Vaši spolubydlící jsou považováni za nejdrsnější zločince v Americe, jejichž trestní rejstříky obsahují záznamy od únosů, přes bankovní loupeže až po nemilosrdné vraždy. Vylodíte se za pomoci důstojníka, kterému se na tváří zračí škodolibý úsměv, podívá se nahoru k budově s celami a mezi zuby procedí pár slov, které se vám budou neustále vracet: „Vítej doma, vítej na Alcatrazu.“


Každý rok více než milion turistů navštíví molo 41 a zakoupí si výlet lodí do tohoto světově proslulého bývalého vězení, které bylo kdysi považováno za nejtvrdší Federální věznici v USA. Poctí tak svojí návštěvou jeden ze nejznámějších symbolů San Francisca.

Prehistorie

Ostrov získal své jméno v roce 1775, kdy španělský objevitel Juan Manuel de Ayala mapoval San Franciský záliv, a pojmenoval tento kousek země „La Isla de los Alcatraces“, což znamená „Ostrov Pelikánů.“ Ovšem malý neobydlený ostrov neměl nic k nabídnutí – rychlé proudy, minimum vegetace a holou zem. O 72 let později, v roce 1847, si strategické polohy „Skály“ všimla americká armáda a postavila si zde pevnost. Alcatraz se tehdy stal symbolem síly armády na západě USA. V nové pevnosti se nacházela dalekonosná a čtyři obrovská děla (18t, průměr 45 cm), která byla schopna potopit obrovské nepřátelské lodě. Zbraně na Alcatrazu byly schopné vypálit téměř 3,5 tuny střeliva v jedné salvě. Nicméně po několika desetiletích obranná role ostrova začala ztrácet smysl a výbava pevnosti se stala zastaralou.

Alcatraz se kvůli své přírodní izolaci a faktem, že je obklopen ledovými vodami a nebezpečnými proudy, stal pro armádu ideálním místem pro držení zajatců. V roce 1861 začal přijímat vězně z Občanské války. Po katastrofálním zemětřesení v San Franciscu v roce 1906 byly na ostrov převezeny stovky civilních vězňů. Tak začala historie věznice na Alcatrazu.


Věznice a její vězni

„Ostrov pelikánů“ se uvedl do povědomí svými drsnými podmínkami a železnou disciplínou. Vězni byli rozděleni do tří tříd podle spáchaných zločinů a chování. Každá skupina měla odlišný stupeň privilegií. Například trestancům třetí třídy nebylo dovoleno půjčovat si knihy z knihovny nebo mít návštěvy a dostávat dopisy od příbuzných. Všichni pak museli přísně dodržovat pravidlo mlčení. Kdo se provinil proti tomuto pravidlu, musel počítat s trestem, který mohl znamenat těžkou práci, připoutání šestikilové koule řetězem ke kotníku, nebo zavření na samotku, s čímž se pojilo snížení přídělů chleba a vody.

Veřejnosti se nelíbil pohled na bezbarvý bod uprostřed krásného San Franciského Zálivu, a tak armáda navezla na ostrov hlínu a několik trestanců začalo pracovat jako zahradníci a pěstovali různé rostliny, aby ostrov dostal hezčí vzhled při pohledu z pevniny.

Během let se tvrdý režim postupně uvolňoval a na konci 20. let 20. století bylo vězňům dokonce povoleno postavit si hřiště na baseball a nosit i své dresy. V pátek večer armáda pořádala „Alcatrazské boje“, jejichž náplní byly zápasy v boxu mezi vězni.

Kvůli rostoucím provozním nákladům se armáda rozhodla věznici v roce 1934 zavřít a převedla ji na Ministerstvo spravedlnosti. Hospodářská krize pomohla vytvořit novou éru organizovaného zločinu. Éra gangsterů byla v plném proudu a národ byl svědkem strašného násilí, zčásti způsobeného prohibicí. Americký lid ve strachu pozoroval, jak gangy využívají svého vlivu ve velkoměstech i jejich úřadech. Policejní složky byly velice špatně vybavené, aby se vypořádaly s takovým prudkým náporem a často se v přestřelkách jen krčily před lépe vybavenými gangy.


Nová éra věznice

Veřejnost se tak dočkala zrození unikátního vězeňského zařízení tak odpudivého, že bylo přezdíváno „Ďáblův ostrov Strýčka Sama.“ Alcatraz byl ideálním řešením, a tak v dubnu 1934 začaly práce, které měly dát věznici nový vzhled a novou identitu. Staré mříže byly nahrazeny novými, do každé cely byla zavedena elektřina, údržbové tunely byly zabetonovány, aby se odstranila jakákoli možnost, že by se do nich mohli vězni dostat a schovat se. Všechna místa, kde se trestanci pohybovali, byla opatřena železnými mřížemi. Byly postaveny speciální střelecké ochozy, kde byly uloženy všechny klíče. Byly zvýšené a mimo dosah vězňů, což umožňovalo dozorcům nosit zbraně a vidět veškerou činnost vězňů.

Na stropě v jídelně byly instalovány nádoby se slzným plynem, které mohly být aktivovány ze střeleckých ochozů. Strážní věže byly strategicky umístěny po obvodu a nová techonolgie umožnila použití detektorů kovů, které byly umístěny u východu z jídelny a na přístupových cestách k pracovním místům vězňů. Hlavní budova obsahovala téměř 600 cel, ze kterých ani jedna nepřiléhala k obvodní zdi, což znamenalo, že i kdyby se někomu podařilo vykopat si tunel z cely, ještě by stejně musel najít cestu ven z budovy. Bylo naplánováno, že vězni budou umístěni v blocích B, C, nebo D, přičemž počet vězňů v hlavní věznici nepřesáhne 300. Zavedením těchto opatření spolu s ledovými vodami Zálivu se „Skála“ stala připravenou i na ty nenapravitelné zločince USA.

Do čela nové věznice byl jmenován James A. Johnston, který dosáhl věhlasu svým vedením věznice v San Quentinu. Bylo stanoveno, že vězni si svůj převoz do Alcatrazu musí „zasloužit“, že nikdo nebude odsouzen přímo do Alcatrazu, že právo na návštěvu si vězeň bude muset zasloužit, že nebudou dovoleny žádné návštěvy první tři měsíce pobytu na ostrově, že všechny návštěvy bude muset schválit správce sám, a ty že budou limitovány na jednu návštěvu za měsíc, že vězni budou mít omezený přístup do knihovny, avšak nebudou dovoleny noviny a rádia ani jiné čtivo, že posílání a dostávání pošty bude výsada a všechny dopisy budou po cenzuře přepsány na stroji, a že na základě chování bude přidělena i práce. Každému vězni byla přidělena cela a měl právo jen na minimum osobních věcí. Rutina byla neměnná, den za dnem, rok za rokem. Každé velké věznici bylo umožněno poslat na Alcatraz své nejhorší zločince, a tak se na „Skále“ objevili i ti nejznámější zločinci Ameriky té doby, jako Al Capone, George „Machine gun“ Kelly, Robert „Birdman z Alcatrazu“ Stroud a Floyd Hamilton (člen gengu a řidič pro známou dvojici Bonnie and Clyde).

Den pro vězně začínal budíčkem v 6.30. V 6.55 odešli do jídelny a po dvaceti minutách odcházeli na svá pracovní místa. Tato nemilosrdná rutina se neměnila a byla spolehlivá jako hodinky. Hlavní chodba bloku cel byla vězni pojmenována „Broadway“ a cely na této chodbě byly neoblíbené, protože byly chladnější a bez soukromí, protože kolem nich pořád někdo chodil. Na Alcatrazu na každého dozorce připadali 3 vězni, ve srovnání s poměrem 1:12 v jiných věznicích. Strážci měli díky střeleckých ochozům dokonalý přehled o vězních, k čemuž jim pomáhalo i počítání vězňů dvanáctkrát za den.

V počátcích pokračoval správce Johnston v politice ticha, což mnoho vězňů považovalo za ten vůbec nejhorší trest, a objevily se i zprávy o tom, že několik vězňů z tohoto pravidla zešílelo. Toto pravidlo bylo později zmírněno, jako jedna z mála změn, která se v pravidlech na Alcatrazu udála.

Ve věznici byla jedna cela známá jako „Orientální“ – temná, uzavřená, bez záchodu nebo umyvadla. Jen v podlaze byla díra, a dokonce splachování bylo ovládáno od strážných. Vězni byli do cely umístěni bez šatů, mříže a ocelové dveře nechávaly vězně v černočerné tmě. Cela byla chladná a matrace na spaní se přes den odnášela. Tato cela byla považována za nejdrsnější trest pro závažné porušení a vězni sem byli posíláni jen na jeden nebo dva dny.

Přezdívku „Díra“ si vysloužily podobné cely, ovšem tyto měly umyvadlo i záchod a také slabou žárovku. Trestanci tu mohli strávit až 19 dní, což bylo také považováno za těžký trest, protože museli čas trávit v neustálé nudě.

Konec

Avšak jak už to bývá, všechno končí. Ledové vody San Franciského zálivu, které byly nepřekonatelnou překážkou pro útěk z věznice, se ukázaly jako zkáza. Korozivní účinky slané vody způsobující postupné chátrání budov společně s velkými provozními náklady ($10 za trestance a den, oproti $3 ve věznici v Atlantě; a odhadovaná cena rekonstrukce $5 mil), vedly k uzavření nápravného zařízení. A tak 21. března 1963 byla věznice na Alcatrazu uzavřena po 29 letech provozu. Objevily se plány na přeměnu ostrova, například na „Sochu svobody západního pobřeží“, nákupní centrum nebo hotelový komplex.

V roce 1969 začala ostrov okupovat skupina Indiánů. Snažili se tak o znovunabytí ostrova, přičemž hnutí citovalo dohody, ve kterých bylo stanoveno, že veškerá nevyužitá federální půda automaticky přechází do rukou původních vlastníků. Vláda využila veškerých právnických kliček, na které se zmohla, a nakonec je v roce 1971 odtud vypudila, když tvrdila, že funkční maják na ostrově ji kvalifikuje coby aktivní.

Útěky

I Alcatraz zažil několik pokusů o útěk, konkrétně 14. Téměř všichni, co se pokusili o útěk, byli zabiti nebo chyceni. Nicméně nejznámější pokus o útěk se odehrál v roce 1962, kdy trio trestanců uskutečnilo svůj několik měsíců připravovaný plán. Z nejrůznějších pracovních míst ukradli různé věci, s jejichž pomocí postavili figuríny, aby ošálili dozorce při počítání, postavili si i člun a obstarali si nafukovací vesty na cestu vodami Zálivu. Skutečná genialita plánu spočívala v tom, že dokázali skrýt vydlabaný beton tak, že nikdo nic netušil. Za pomoci mýdla, betonové drtě a barvy vytvořili hlavy figurín, které potom ozdobili vlasy ukradenými z holičství věznice. V noci 11. června 1962 začali uskutečňovat svůj plán. Vydlabanou dírou kolem ventilátoru vylezli údržbovou šachtou až na střechu, sešplhali po potrubí dolů, překonali 7m vysokou zeď a u břehu nafoukli svůj člun a vesty. Dostali se až do chladivých vod Zálivu, a pak už je nikdy nikdo neviděl. Neví se, jestli se dostali až na pevninu, utopili se, nebo je sežrali žraloci, zkrátka zmizeli.

Současnost

V současné době je Alcatraz společně s Golden Gate Bridge, funkční městskou lanovkou a rybářským přístavem Fisherman’s Wharf především turistickou atrakcí San Francisca. Pokud se chcete vydat na toto historické místo, vězte, že je nutné zamluvit si lístek na loď pár dní dopředu, protože v kteroukoli roční dobu pluje na Alcatraz obrovské množství turistů dychtících ochutnat trošku z jeho historie. Při vstupu na hlavní prohlídku dostanete malý přehrávač a sluchátka – takového svého vlastního průvodce. Nespornou výhodu to má v tom, že nemusíte šponovat uši přes dav dalších lidí, abyste něco slyšeli. Při takovém počtu turistů to snad jinak ani nejde. Další výhodou je, že k vám mluví i bývalí vězni, dozorci, kteří popisují skutečnou situaci, která na ostrově panovala, když byla věznice ještě v provozu. Na ostrově máte volnost, můžete se tu procházet jak dlouho se vám chce, jen nezapomeňte, kdy odjíždí poslední loď na pevninu. V létě se zde organizují i noční prohlídky, za které je ale nutné si trošku připlatit. Na opravu budov přispějete také nákupem nějakého toho suvenýru – pohledy, knihy o historii věznice, trička, hrníčky, videokazety – to vše je k dostání v obchůdku se suvenýry, který je v doku. Chystáte-li se navštívit toto magické místo s nesporně zajímavou historií, pak nezbývá než vám popřát pěkný zážitek!

Expediční fond: 19 projektů získá 345 000 Kč

Z 66 projektů vybral Expediční fond, ve spolupráci
s Českým horolezeckým svazem a Českou speleologickou společností,
19 výborných vědeckých, humanitárních a sportovních expedic.

Z 66 projektů vybral Expediční fond, ve spolupráci s Českým horolezeckým svazem a Českou speleologickou společností, 19 výborných vědeckých, humanitárních a sportovních expedic.

Do probíhajícího 5. kola soutěže Expedičního fondu se přihlásilo rekordních 66 projektů. Ti nejlepší z nich dostanou 345 000 Kč finanční a materiální podpory. Hlavními sponzory Expedičního fondu jsou: GUMOTEX, HUMI Outdoor, Evropská cestovní pojišťovna, ESO Travel a Koktejl. Zřizovatelem Expedičního fondu je cestovatelský portál HedvabnaStezka­.cz.

Úroveň zaslaných projektů byla velmi vysoká a na řadu velmi kvalitních a zajímavých expedic prostě už nebyly peníze. Při hodnocení sportovních projektů Expediční fond spolupracoval s Českým horolezeckým svazem a Českou speleologickou společností. Slovy jednoho z členů komise „Vybírání projektů, které už nemůžeme podpořit, bylo bolestivé. Je to jako topit krásná koťata jen proto, že je jich moc…“

Expediční fond, jménem všech svých partnerů, děkuje všem účastníkům 5. kola. Každý, kdo má odvahu uskutečnit expedici vedoucí (dle svých možností) za hranici všedních dnů, si zaslouží uznání.


Podporu Expedičního fondu v 5. kole získávají:

Následující členění expedic je jen orientační. Všechny níže uvedené expedice získávají také zdarma pojištění od Evropské cestovní pojišťovny.

SPORTOVNÍ EXPEDICE

První český pokus o výstup na šestitisícové vrcholy v dolině Sary-Šitchar (Zdeněk Bouda a kol.). Expedice organizováná do Čechy dosud nenavštívené oblasti Pamíru v Tádžikistánu zkusí zdolat některé místní šestitisícovky jako například Pik Ozbrojených sil (6138m.n.m.), Pik Bajkonur (6038m.n.m.), či Pik Maršála Grečka (6105m.n.m.). Materiální podpora v hodnotě 40.000,–Kč.

Projekt SKI 8167 (Jaroslav Uvízl). Pokus o výstup a světový prvosjezd na lyžích jedné z osmitisícovek – Dhaulagiri. Finanční podpora: 30.000.-Kč Jamal – Karské moře – Polární Ural (Dalibor Beneš). Zimní pochod 320 km na lyžích tundrou, přes hory i zamrzlé moře, v oblasti vysoko nad polárním kruhem. Materiální podpora: 30 000 Kč.

Expedice Sardinie 2009 (Dan Hutňan a kol.). Skupina speleologů se pokusí propojit jeskyně Blue Marino a Su Palu- Su Spiria do jednoho, 70 km dlouhého celku a tím vytvořit NEJDELŠÍ JESKYNNÍ SYSTÉM CELÉ ITÁLIE. Materiální podpora: 5.000,–Kč.

Expedice Kačna jama 2009 – Reka exploration (Tomáš Roth a kol.) Cílem expedice bude druhá nejdelší jeskyně Slovinska – Kačna jama (13,75km). Průzkum bude probíhat 300 metrů pod povrchem ve vzdálenosti 5km od vstupní propasti, na konci těžce přístupné povodňové chodby. Je zde velká šance k objevení dalšího pokračování jeskyně. Materiální podpora: 5.000,–Kč.

Canyoning Reunion (Peter Lobodáš a kol.). Expedice deseti kaňonářů z České a Slovenské republiky na tropický ostrov Reunion za nejkrásnějšími a nejtěžšími kaňony světa. Materiální podpora: 5000,–Kč.

CESTOVATELSKÉ EXPEDICE

Expedice do srdce střední Afriky (Tomáš Kubeš a Martin Cícha). Hlavním cílem expedice do Konga a Středoafrické republiky je studium života domorodých Pygmejů, kteří udržují jen malý nebo žádný kontakt s okolím, dále mapování stavu pralesa a pytláctví v oblasti. Materiální podpora v hodnotě 45 000 Kč (loď Pulsar 340 společnosti GUMOTEX).

Expedice Amazonia „Z“ (Ivan Mackerle a kol.). Tým známého českého záhadologa se vydává do Amazonie po stopách plukovníka Fawcetta pátrat po ztraceném městě Z, které má podle legend místních Indiánů ukrývat mnoho zázračných artefaktů. Materiální podpora v hodnotě 30 000 Kč (loď Colorado společnosti GUMOTEX).

Kajakem za nahohřbetem (Vojtěch Sláma). Cílem této expedice na řeku Curuduri do oblasti Amazónie je pátrání po novém druhu ryb z rodu Gymnorhamphichthys. Podle zpráv indiánů z oblasti může mít expedice velkou naději na úspěch. Materiální podpora v hodnotě 23 000 Kč (loď Baraka společnosti GUMOTEX).

Za ztraceným čajem Gruzie (Petr Sič a Markéta Petříková). Expedice se pokusí prozkoumat jak využívané, tak zejména zaniklé čajové plantáže v Gruzii, která v 80. letech bývala významným producentem čaje. Materiální podpora: 10.000,–Kč.

CHARITATIVNÍ PROJEKTY

Monitorovací cesta rozvojového projektu „Světlo pro Ugandu“ (František Kramota a kol.). Členové sdružení ACET ČR se vydají na monitorovací cestu do Ugandy, která je velmi postižena pandemií AIDS s cílem zdokumentovat stav probíhajícího humanitárního projektu Světlo pro Ugandu a naplánovat jeho další rozvoj. Finanční podpora: 30.000,–Kč

Škola dětem (Jana Vozábová a kol.) Střecha nad hlavou, lavice, podlahy, tabule, učebnice, psací potřeby…běžná součást každé z evropských škol. Pro děti z rozvojových zemí, to ale nemusí být tak samozřejmé. Tento projekt se bude snažit splnit toto přání i dětem ve škole v zapadlé vesnici Ngolang v Indonésii. Finanční podpora: 20.000,–Kč.

VĚDECKÉ EXPEDICE A PROJEKTY

Při výběru vědeckých projektů posuzuje Expediční fond zejména, jaké jsou odborné znalosti předkladatele, zda jde o jeho dlouhodobý zájem, zda bude na výzkum někdo další navazovat (nebo skončí v šuplíku), zda existuje spolupráce s českými nebo zahraničními univerzitami apod.

Expedice Altaj 2009 (Kateřina Tvardíková a kol.) Expedice míří do oblasti Altajské reubliky na území Ukok Quiet Zone, přírodní rezevace vyhlášené UNESCO. Jejím cílem je zdokumentování biotopu levharta sněžného a vytvoření plánu udržitelného rozvoje zdejší krajiny. Finanční podpora: 10.000,–Kč a materiální podpora: 10.000,–Kč.

Výprava za bengálskými bauly (Jindra Štolcová). Baulové jsou potulní zpěváci mystických písní z oblasti Západního Bengálska v Indii. Cílem projektu je strávit co nejdelší dobu v jejich vesnických komunitách a prozkoumat jejich tradici, která dnes závratnou rychlostí vymírá. Finanční podpora: 10.000,–Kč a materiální podpora: 3.000,–Kč.

Kamerun – výzkum rozmanitosti žab ve světovém centru biodiverzity (Václav Gvoždík a kol.) Přírodovědecká expedice do kamerunských hor má za cíl popsat a podrobněji prozkoumat biodiverzitu žab v místních ohrožených mlžných lesích. Finanční podpora: 10.000,–Kč a materiální podpora: 3.000,–Kč.

Expedice Macuya (Libotovský Marek a Patrick Marek). Entomologická expedice z ČZU míří do hlubin tropického pralesa oblasti Macuya v peruánské Amazonii, aby odhalila tajemství života exotických mravenců. Finanční podpora: 10.000,–Kč a materiální podpora: 3.000,–Kč.

Za užankou do Maroka (Karel Sutorý a kol.) Cílem expedice botaniků z Moravského zemského muzea je prozkoumat lokality, na kterých se vyskytují dva druhy užanek – Cynoglossum dioscoridis a Cynoglossum atlanticum. Druhý druh přitom nebyl od svého prvního popsání nalezen. Materiální podpora: 4.500,–Kč.

Mongolia 2009 – „nejen cesta může být cíl“ (Jindřich Kynický) – multioborová studentská vědecká expedice do Mongolska. Materiální podpora: 6.000,–Kč.

Výprava do močálu Pantanal (Hanka Cikánová a Veronika Cikánová) Cílem této expedice je prozkoumat ekosystém brazilského močálu Pantanal, zejména zdejší herpetofaunu. Materiální podpora: 3.000,–Kč.

ČESTNÉ UZNÁNÍ

Bohužel jsme nemohli penězi nebo materiálem podpořit všechny, které bychom chtěli. Zvláštní uznání si zaslouží několik dalších expedic. Těm pomůžeme alespoň cestovním pojištěním zdarma od Evropské cestovní pojišťovny, průvodci Lonely Planet a mediální a reklamní pomocí.

Ač sedíme, neposedíme… (Roman Flovarský). Dva cestovatelé upoutáni na invalidní vozík se spolu s doprovodem vydají na cestu k Viktoriiným vodopádům. Cílem expedice jsou nejen vlastní zážitky, ale sběr dat pro vytvoření průvodce pro hendikepované.

Projekt ‚ho avy‘: školka pěstění budoucnosti v ráji baobabů (Martina Petrů a kol.). Projekt má za cíl umožnit malgašským vesničanům aktivně se zapojit do budoucí obnovy přírodních zdrojů, na kterých jsou zcela závislí, a které patří k nejunikátnějším, druhově nejrozmanitějším a zároveň nejohroženějším na světě.

Ajal – na pomezí východu a západu (Barbora Gregorová a Lucie Poláková) Projekt je zaměřen na zdokumentování postavení žen ve společnosti v Kyrgyzstánu. To je zde ovlivněno mnoha faktory jako náboženství (islám versus pravoslaví), sílícím tlakem západní kultury i starými tradicemi.

Gruzií a Arménií s pádlem v ruce (Jan Holub a kol.) – zmapování vodáckých terénů v Arménii a Gruzii a současné vytvoření kilometráží pomocí GPS a popisu terénů.

Expedice Honoria -„Stezkou šamanů“ (Jitka Krausová a kol.) – projekt na ochranu přírody v oblasti Honoria a Pucallpa, ve spolupráci s entomologickým muzeem v Limě, Národní univerzitou v Ucayali a Institutem tropů a subtropů bude sledována biologická diverzita a na základě druhové pestrosti a přítomnosti ohrožených druhů bude každé lokalitě přidělena hodnota míry ohrožení. Data budou dále využita místními organizacemi.

_____________­________________________­___

Zcela mimořádný projekt GREEN LIFE – Prales dětem, zaslaný Milanem Jeglíkem, spočívá ve vytvoření soukromé přírodní rezervace na Sumatře (projekt se již uskutečňuje). Tento záměr natolik zaujal zřizovatele Expedičního fondu, že začal jednat o přímé, výraznější podpoře projektu. V případě nedohody bude projekt zařazen do 6. kola soutěže Expedičního fondu.

Alsasko – německá Francie, francouzské Německo

Alsasko je země, která je sice součástí Francie, ale zároveň je to tak
trochu Německo. A to nejen proto, že během své historie bylo Alsasko
mnohokrát střídavě pod vládou Německa a Francie, ale především proto,
že němčina a německá kultura je zde stále živá.

Alsasko je země, která je sice součástí Francie, ale zároveň je to tak trochu Německo. A to nejen proto, že během své historie bylo Alsasko mnohokrát střídavě pod vládou Německa a Francie, ale především proto, že němčina a německá kultura je zde stále živá. Francouzi a Němci zde vedle sebe žijí ve vzájemné symbióze. Nakupují ve stejných obchodech, pracují ve stejných firmách, nadávají na stejné politiky. Ale někteří doma mluví francouzsky, jiní německy. Někteří se cítí býti Francouzi, jiní Němci. A někteří o sobě říkají, že jsou prostě Alsasané. Někteří Alsasané hovoří vlastním jazykem, alsasštinou. Ale ta alsasština není nic víc, než nářečí němčiny s francouzským přízvukem. Alsasko je věčná otázka: Francie nebo Německo? Dnes Francie, ale před šedesáti pěti lety, tedy za druhé světové války, tady bylo Německo. Před druhou světovou válkou zde byla Francie, ale před tím zase Německo, a před tím zase Francie a tak se to střídalo po staletí, snad už od dob velkého třesku. Kdo chce poznat opravdovou Francii, ať do Alsaska nejezdí, na to je Alsasko příliš německé. Kdo by si snad myslel, že zde nalezne Německo, také se mílí, neboť na to je Alsasko zase příliš francouzské. Ani Francie, ani Německo. Alsasko je především Alsasko.

Alsaské nápoje a jídla


Typickým Alsaským nápojem je pivo. Pivo, které Alsasko spojuje s Německem. Jedním pivem se tu nemyslí půllitr, ale jen čtvrtlitr, ale je dražší než u nás půllitr. Prodávají se tu značky německé a alsaské. Poslední dobou se sem navrací fenomén malých pivovarů, které jsou určeny pouze pro spotřebu jednoho malého městečka a přilehlých vesniček. V jednom jsem se byl podívat a řeknu vám, k vidění tu bylo jen několik obrovských stříbrných kádí, sládek, který sáhodlouze cosi vykládal a nakonec i sklenička piva k okoštování, která chutnala jako hořké mýdlo.

Nicméně pro Alsasko je ještě jeden typický nápoj. A tím je víno. Víno, které Alsasko spojuje s Francií. Vinic je tu hodně, a typické víno se zde dělá bílé. Byl jsem se podívat i do jednoho vinného sklípku. Jmenovalo se to tam Cleembourg. Jednalo se o novou budovu, kam člověk přijde, přistoupí k obrovskému pultu a počká, až k němu dorazí někdo z obsluhy, řekne mu, jaké víno si chce ochutnat, čeká, obsluha mu přinese skleničku se čtyřmi kapkami vína, ochutná víno, a pak si případně řekne o další nebo si nějaké víno koupí nebo jde zase pryč. To je sice moc hezké, ale chybí tu ta správná vinařská romantika. I samotný sklípek mě hodně zklamal. Čekal jsem klenuté kamenné stropy a několikasetleté dřevěné sudy. Místo toho tu byla úplně obyčejná velká místnost s rovnými bílými zdmi a sudy, které měly tvar obrovských stříbrných kádí. Turistům zde ukazují jen jednu místnost. Prý je potřeba minimálně 15 lidí na vpuštění dovnitř, ale když se místní zaměstnanci dozvěděli, že jsem až z České republiky, slitovali se nade mnou a pustili nás dovnitř, přestože jsme byli pouze tři. V této místnosti stojí několik laviček a jeden sud s německým nápisem: „Kdo pije, umře, kdo nepije, taky umře.“ Když jsme si usedli, přišel nějaký zaměstnanec, otevřel sud, vlezl dovnitř a začal něco štelovat. Po chvíli vylezl ze sudu, odešel někam pryč a asi za pět minut se vrátil. Opět zalezl do sudu a opět něco šteloval a po chvíli opět vylezl a za několik minut se opět vrátil zpět. Potom konečně zapnul promítačku, která byla zaměřena zevnitř sudu na protější zeď, a zapnul film o víně. On to vlastně ani pořádný film nebyl, vlastně se jednalo jen o prolínající se fotky, na nichž se občas objevovaly dvě víly, které nesrozumitelnou francouzštinou vysvětlovaly takové ty věci, jako že víno roste na vinici a že se po zpracování pije.

To bylo tedy pivo a víno. O žádném dalším nápoji, který by se dal považovat za opravdu typicky alsaský, jsem neslyšel. Zato tu mají své typické jídlo. Kromě preclíků, které tu považují za své specifické pečivo a chlubí se tu jimi snad v každé restauraci, kde je mistička preclíků zdarma k jídlu nebo pití naprostou samozřejmostí, je to tarte flambé. Tarte flumbé znamená v češtině doslova ožehnutý koláč. Jedná se o tenkou placku s vrstvou sýru a s kousky jehněčího masa. Nebo existuje také tarte flumbé na sladko. To je zase placka s krémem, jablečnými plátky a skořicí. A jak se tato specialita konzumuje? To k vám takhle přijde číšník s obrovskou plackou na prkýnku, placku položí na váš stůl, polije ji nějakou tekutinou, zapálí ji, ožehnutý koláč hoří, a jakmile dohasne, vezmete do ruky kráječ, placku nakrájíte, rozdělíte si ji s ostatními hosty u stolu a potom ji prostě sníte, podobně jako pizzu nebo palačinku.

Čápi

Když už jsem se rozepsal o tom, co je typicky alsaské, nemohu zapomenout na čápy. Čápi jsou symbolem Alsaska a to zcela oprávněně. Četl jsem o nich, že v osmdesátých letech tu tito ptáci byli téměř vyhubeni, tak co je to, prosím vás, za symbol? Ve Štrasburku jsem viděl čápy na každém druhém suvenýru. Čápi na tričkách, čápi na pohledech, plyšoví čápi… a potom, když jsem byl v Surburku a jednoho čápa jsem viděl, jak sedí v hnízdě na dobře viditelném místě uprostřed městečka, nabyl jsem názoru, že je zřejmě umělý, že je to jen taková imitace pro turisty. Ale když roztáhl křídla a odletěl, byl jsem tím příjemně překvapen. A když jsem pak viděl další hnízdo s dalším čápem, a tentokrát na věži kostela přímo v centru Colmaru, nabyl jsem názoru zcela opačného než prve. Čápi jsou symbolem Alsaska zcela oprávněně. Je to jeden z těch známých stereotypů, který není pouhým vodítkem pro turistu, když si vybírá typický suvenýr z dané oblasti, ale i opravdovou realitou.


Alsaská města a vesnice

Pro Alsasko jsou typické hrázděné domy. Těch tu mají opravdu na tisíce. Je jich zde velmi mnoho, najdete je v každé vesnici a v každém městě, je to takový místní standard. Tady neplatí, že když je nějaký dům vystavěn v klasické lidové architektuře, jedná se o ojedinělý unikát. Platí, že ojedinělý unikát je právě ten, který v lidové architektuře vystavěn není. Takže když projíždíte zdejšími vesnicemi, vidíte sta a sta hrázděných domů za sebou. Hodně těchto domů je bílých (tím se vyznačuje například vesnice Hunspach, která je hrozně dlouhá a všechny domy jsou v ní naprosto stejné), ale nejsou výjimkou ani domy hnědé a žluté. V některých těchto vesnicích najdete ještě k tomu v každém druhém hrázděném domu (tj. v každém druhém domu) keramickou dílnu nebo keramický obchůdek. A když mezi těmi hrázděnými vesnicemi najdete vesnici nehrázděnou, znamená to, že byla během II. světové války zničena.

Stejně tak tomu je i s Alsaskými městy. Mám takový pocit, že všechna alsaská města jsou stejná. V centru stojí náměstí s románským kostelem a kolem zástupy hrázděných domů. Tak třeba město Obernai, které je prý jedním z nejkrásnějších měst Alsaska. Ať tu jdete, kudy a kam chcete, vždy jste obklopeni dalšími a dalšími hrázděnými domy. Je to sice hezké, ale když už vidíte během jednoho dne sto padesátý hrázděný dům, zvyknete si, otrnete a přestanete je obdivovat. Kromě hrázděných domů mají v Obernai obrovský kostel, ve kterém byl zrovna pohřeb, takže jsem si ho moc neprohlédl, městské hradby, synagogu a obrovskou věž, u které stojí malinkatý dům, asi kostelík.

Další město, které jsem navštívil, se jmenuje Wissembourg. Leží jen dva kilometry od německých hranic, ale příslušnost tohoto městečka k Německu se vyznačuje i tím, že zde stojí klášter, kde byla v roce 870 zhotovena první německy psaná bible (teda ještě ne celá, šlo vlastně jen o evangelia). Jako všude jinde i tady jsou samé hrázděné domy. Některé z nich mají nad dveřmi cedulku, že byly vystavěny v roce 1733, 1740, 1718 nebo dokonce už 1614. A také je tam nakresleno, že tento dům patřil k cechu krejčovskému, tento pekařskému a tento zase kovářskému. Nejzajímavějším domem je dům soli, který má ve střeše sklopená okna, to aby sůl přechovávaná vevnitř nemohla ani v nejprudším lijáku zmoknout. Jako v každém jiném alsaském městě zde stojí románský kostel. Právě tento zmiňuji především kvůli tomu, že jsem zde poprvé spatřil zajímavou vychytávku. Dovnitř totiž vede jeden vchod, ale pak následují dvoje dveře. Jedněmi se jde do prostoru kostela na mši a druhými dozadu. Tam je místo pro turisty, které je od zbytku kostela oddělené sklem. Takže turisti si kostel mohou alespoň z části prohlédnout, aniž by přitom sebeméně rušili účastníky bohoslužby.

Hagenau jen krátce. Nic moc příliš zvláštního tu nenajdete. Mě tu však jedna věc přece jen překvapila. Uprostřed tohoto města na kraji náměstí tu zčista jasna stojí vodní mlýn. Jakoby sem vůbec nepatřil. Není tu žádná pořádná řeka, jen vyschlé koryto nějakého kanálu. Tímto mlýnek se však Hagenau nechlubí. Toto město se chlubí tím, že kolem něj se rozléhá jeden z největších lesů Francie. Je to les listnatý a musím uznat, že na délku má jen několik kilometrů. Ale jestli to je opravdu jeden z největších lesů Francie, tak je Francie oproti České republice holá planina.

Nakonec bych chtěl alsaská města a vesnice pochválit. Ač jsem si na hrázděnou architekturu zvykl velmi rychle a velmi rychle mi zevšednila a zobyčejněla, nemohu říci, že bych tu spatřil jediný dům, jenž by se dal označit za vyloženě ošklivý.


Štrasburk

Štrasburk je hezké město. A asi nejhezčí částí Štrasburku je čtvrť mezi Europarlamentem a starým městem. Stojí tu spousty krásných domů z devatenáctého století a ty domy nejsou hrázděné, což je taková úleva od zbytku Alsaska. Ulice jsou široké, provzdušněné, plné stromů a tak nějak příjemně monumentální. Hodně lidí tu jezdí na kolech a málo lidí tu dělá nepořádek. Naopak jsem tu viděl i člověka, který seděl na chodníku a škrabkou odlepoval ze země žvýkačky.

Staré město je zase plné hrázděných domů, jak je tomu u ostatních alsaských měst. Kromě nich je tu strašná spousta turistů a pro ně určených obchodů se suvenýry, černošských prodavačů zbytečností a pouličních malířů jako na Karlově mostě. Snad všichni tito turisti míří do štrasburské katedrály. Je to stavba vskutku ohromná. Najdete tu Ježíška, který vypadá jako černoušek, obrovské varhany a jednu vadu. Vepředu totiž nejsou věže dvě, ale jen jedna. Za to však 142 metrů vysoká. Pod ní dokonce stojí sloup, který nese většinu její váhy, a tím získal světový primát v ustání největší tlačené síly na jeden sloup. Pravda, napsal jsem, že věž zde je jen jedna, ale kdo hledá tu druhou, najde ji. Stačí se podívat do výlohy jednoho obchodu v protější ulici. V této výloze je totiž vidět odraz věže tak, že to i spolu s ní vypadá jako jeden celek. Pro obchod musí být tato zrcadlová výloha výhodná. Není totiž zcela nepropustná a turista, který se chce podívat na odraz věže, uvidí i kousek vnitřku obchodu.

Kousek od katedrály se nalézá kanál. Plaví se po něm lodičky s turisty. Při plavbě tu turistům ukazují vzácná nábřeží, mosty, kostely, hrázděné domy, malebnou čtvrť Petit France a v neposlední řadě i Europarlament. Štrasburský Europarlament je strašně obrovská oválná monumentální moderní budova. Uprostřed toho oválu leží dvůr. Svou rozlohou však připomíná spíš náměstí. Dovnitř vás pustí celkem bez problému. Jen se musíte nahlásit předem, ukázat jim svou občanku a odevzdat zavazadla. Foťáky k mému údivu povolují. Z vrátnice se dostanete do nesmírně obrovského bludiště sloupů, chodeb a eskalátorů. Všude najdete tisíce informačních materiálů ve všech jazycích unie (včetně podrobného rozpisu jednání). Většina lidí, které na chodbách potkáte, jsou především turisté, občas nějaký úředník a jen výjimečně politik. Dokonce tu mají i obchůdek se suvenýry. Převaha turistů je vidět především v jednacím sále. Tam vás pustí si sednout na tribunu. Sedíte, a když se kolem sebe rozhlížíte, uvidíte asi milion turistů, za sklem místnosti se stovkami překladatelů mezi všemi jazyky unie, a dole v samotném jednacím sále sotva několik desítek poslanců.


Colmar

V Colmaru mají také hrázděné domy, ale ty colmárské mají nejrůznější barvy a tím vytvářejí krásné uličky a zákoutí, a proto se mi hrázděné domy taky v Colmaru líbí víc než kdekoliv jinde v Alsasku. Občas vám tu může připadat, že procházíte mezi čerstvě připravenými kulisami připravenými pro natáčení historického filmu. Jeden takový pohled jsem se pokusil také vyfotit, iluzi však bohužel zkazilo nablištěné nové auto. Ta romantika se týká především čtvrti Petit Venize – Malé Benátky. Vtipné je, že název „Benátky“ má tato čtvrť jen díky jednomu úzkému potoku, který skrz čtvrť protéká.

Ale Malé Benátky a ani hrázděné domy nejsou tím nejvýznamnějším, co jsem v Colmaru viděl. Tím je totiž po Louveru druhá největší a nejnavštěvovanější galerie ve Francii, Museum Unterlinden. Museum se ukrývá v bývalém klášteru. Najdete tu výtvory z většiny nejvýznamnějších slohů, které se v Evropě vystřídaly. Je tu spousta zajímavých věcí, to je pravda, ale ta různorodost a spletitost kulturních epoch působí poněkud chaoticky. Především tu jsou obrazy a sochy gotické a renesanční, nacházejí se zde však i vykopávky z pravěku a ve vedlejší vitríně máte dohromady umění Etrusků a starých Řeků. V jednom sále stojí rytířská brnění, obrovské pistole a klasicistní nábytek. A najednou z ničeho nic zabloudíte do místnosti s Picassem, Monetem a dalšími moderními malíři.

Nejslavnějším a nejzajímavějším dílem, který tu mají je Isenheimský oltář. Vytvořil jej Němec Mathis Gothart Neithert. Jedná se nejen o dílo z konce gotiky a začátku renesance, ale i o dílo, které je právem považováno za předchůdce expresionismu. Vyskytuje se na něm totiž spousty výjevů, z nichž asi nejzajímavější je pokušení sv. Antonína. Postavy na oltáři jsou velmi propracované. Z vyobrazených těl je cítit strach a bolest. Mezi postavami se vyskytují příšery hrůzostrašnější než v nejstrašidel­nějších hororech. Na jedné jeho části (myslím, že to byl tento oltář, možná to byl ale jiný obraz někde poblíž) je vyobrazen Bůh jako nějaký čaroděj z Pána prstenu. Už jenom kvůli tomuto originálnímu oltáři, u kterého se budete podivovat, jak jen něco takového mohlo vzniknout, stojí návštěva musea za to.

Maginotova Linie

Maginotova linie je něco podobného, jako linie bunkrů v českém pohraničí. Jedná se o skvěle vybavený pás bunkrů, podzemních chodeb a pevností, vystavěný v letech 1939–1940 po celých německo-francouzských hranicích. Problém této linie byl v tom, že v letech 1939–1940 Němci dobyli Belgii a skrz ni se dostali do Francie a zničili Maginotovu linii ze dvou stran, takže byla Francouzům houby platná. Do dneška po ní zbylo spousty bunkrů a několik pevností. Bunkry dnes stojí osamoceně uprostřed luk a polí (pasou se kolem nich krávy a ovce), podobně jako u nás jsou bunkry uprostřed hor a lesů. Viděl jsem zvenčí také jednu pevnost, Schoenenbourg. Stojí uprostřed lesa a je obklopena informačními panely. Kromě nich tu najdete také pomník padlým vojákům, dobové auto americké armády, a aby se neřeklo, i hlouček japonských turistů. Vevnitř jsou dlouhatánské betonové chodby sahající kilometry daleko. Tam jsem ale nebyl, vstupné totiž činí 10 euro. Francouzská rodina, která mě sem vzala, bydlí pár kilometrů odtud, ale nikdy dříve tu ještě nebyla.


Memorial d´Alsase

Uprostřed lesnaté kopcovité krajiny (podle místních jsou to hory) nad malým městečkem Schirmeck najdete budovu památníku věnovanému francouzsko-německým vztahům a především II. světové válce. Po dlouhé klikaté cestě nahoru (asi neví, co jsou to schody) dojdete k obrovské terase, ze které je vidět městečko Schirmeck a kopečky.

Vevnitř se skrývá museum, věnující se Alsasku za II. světové války. Na začátku prohlídky vám promítnou dost divný film o Francii a Německu. Vystupuje zde muž, znázorňující Německo, a žena, znázorňující Francii. Tak nějak jedou vlakem a pak někam jdou… Najednou vidíme obrazy z válek 20. stol., se kterými Francie a Německo neměli příliš nic moc společného, takže jejich význam ve filmu zůstává nejasný. Potom se zase vracíme k muži a ženě. Po dlouhé cestě doputovali do Europarlamentu a na samém konci filmu se chytí za ruce a odcházejí. Je to v podstatě taková propaganda Evropské unie, která podle mého názoru byla natočena poměrně nákladně, nikoli však efektivně.

V další části musea naleznete spousty fotek, videí a informačních tabulí, imitaci bunkru, plotu koncentračního tábora nebo třeba dobového vagonu. A celou dobu prohlídky vám pan průvodce něco vykládá. Jeho řeč je sice relativně srozumitelná, ale když už mluvil dost dlouho, nedokázal jsem udržet pozornost.

Hrad Kašperk navštívil i Anděl Páně

Dvě stě lidí za pět let postavilo v krajině Kašperských Hor
v blízkosti horního toku řeky Otavy známou dominantu kraje, gotický
hrad Kašperk. Hrad byl vystavěný z rozkazu Karla IV. k ostraze
zemské hranice a ochraně obchodní stezky a zlatorudných dolů.


Dvě stě lidí za pět let postavilo v krajině Kašperských Hor v blízkosti horního toku řeky Otavy známou dominantu kraje, gotický hrad Kašperk. Hrad byl vystavěný z rozkazu Karla IV. k ostraze zemské hranice a ochraně obchodní stezky a zlatorudných dolů.

Tajemný hrad Kašperk postavený v 886 metrech nadmořské výšky je nejvýše položeným královským hradem v Čechách. Obě jeho věže, východní i západní mají ještě výšku 30 metrů. Aby těch trojek a nul nebylo málo, tak vězte, že hrad byl původně postaven na půdorysu 300 metrů dlouhého protáhlého oválu. Žádné poselství v tom ale nehledejte. Na metry se začalo měřit až dlouho po postavení hradu.

Hrad byl vybudován na výběžku hory Ždánova pro ochranu zlatonosné oblasti Kašperských Hor. Karel IV. považoval za nutné zajištění bezpečnosti na tehdy zřízené obchodní cestě zvané Zlatá stezka. Ta spojovala Čechy s Bavorskem a dále s vyspělými oblastmi západní Evropy. Jedna z jejích větví vedla právě přes Kašperské Hory. Tehdy byl přístupný těžko, protože na všech stranách skála spadala prudce z kopců do údolí a místo nedalekých parkovišť a silnic byly všude neprostupné hvozdy. Výhled z věží byl dokonalý na celou českou krajinu až po Bavorsko a o všem co se kde šustlo byl tedy dokonalý přehled. Dnes se na hrad dostanete z parkoviště vzdáleného 1200 metrů od hradu příjemnou procházkou.

Stavbu řídil Vít zvaný Hedvábný. Existuje ale domněnka, že vlastním realizátorem stavby byl pod Vítovým organizačním vedením Michal Parléř, méně slavný bratr známého Petra Parléře. Kdysi měl Kašperk statut královského hradu, ale jak nám průvodce prozradil s největší pravděpodobností se přímo Karel IV. na hradě ani neukázal. Nechal ho postavit, ale pronajímal ho zástavním držitelům, kteří často bývali i královými věřiteli. Pronajímal ho i s celým Kašperským panstvím.

Prvním zástavním držitelem hradu byl druhý pražský arcibiskup a první český kardinál Jan Očko z Vlašimi. Až mezi lety 1411 až 1454 přešel hrad do rukou rodu Zmrzlíků ze Svojšína a Orlíka. Otec Petr, královský mincmistr, i jeho stejnojmenný syn Petr Zmrzlík patřili k stoupencům kalicha, a tím ochránili hrad Kašperk před ničivými husitskými útoky. Je však také známo, že sám mladší Petr Zmrzlík z hradu podnikal loupeživé nájezdy na území sousedních katolických Bavor.


Hrad byl tak vysoko a tak pevný a byl z něj takový výhled a přehled, že nikdy ani ve své další historii nebyl dobyt. Stal se sídlem popravy, což znamenalo, že každému zástavnímu pánu příslušelo právo a povinnost pečovat o veřejný pořádek a bezpečnost, stejně tak jako stíhat provinilce z celého kraje. Možná proto se o něm povídá tolik zkazek co o žádném jiném.

Ve druhé polovině 15. století se stali majiteli hradu Kašperk Šternberkové ze Šternberka. Roku 1465 Zdeněk Šternberk kvůli sesazení Jiřího z Poděbrad z českého trůnu ohrozil Kašperk. Posádka se připravovala na obléhání královským vojskem. Říká se, že tehdy byla pravděpodobně spěšně postavena malá pevnost Pustý hrádek, která stojí 400 metrů východně na výše položeném místě. Dodnes zbylo z tohoto předsunutého opevnění pouze torzo. I když z hrádku zbylo dnes jen kamení, kvůli krásnému výhledu se určitě vyplatí zříceninu navštívit. Je odtud pěkný výhled přímo na hrad. Pustý hrádek, ještě když byl nový a zachovalý, měl podobu velké pětiboké věže. Cesta, která pod ním na okraji severní stráně ústila do sedla a odtud stoupala k první hradní bráně, byla po celé délce i se vstupní částí hradu přímo pod kontrolou tohoto opevnění. I ke zničení tohoto místa se váže několik zcela odlišných pověstí.

Dalším pánem hradu Kašperk byl místokancléř a tajemník krále a císaře Ferdinanda I. Jiří z Lokšan. Tento známý slezský rytíř měl hrad před polovinou 16. století a svým rozhodným zákrokem zde v jihozápadních Čechách přispěl k rychlému potlačení pokusu o stavovské povstání roku 1547. Koncem 16. století hrad postupně ztrácel svůj původní význam a chátral, protože na jeho údržbu se již nedostávalo prostředků. Královská komora začala rozprodávat kašperské panství. Už roku 1616 odkoupilo zpustlý a polorozpadlý hrad nedaleké Město Kašperské Hory. Zajímavé na tom je, že město zůstalo vlastníkem i provozovatelem hradu Kašperk dodnes. Na hradě se dnes konají různé akce, divadla, svatby, rytířské turnaje a pochopitelně prohlídky hradu.

Na to aby zde bylo co prohlížet byla nutná rekonstrukce hradu. Od roku 2002 na některé vybrané stavební akce každoročně poskytuje finanční příspěvek i Ministerstvo kultury ČR prostřednictvím Programu záchrany architektonického dědictví. Většinu všech údržbových prací ale zabezpečuje město Kašperské Hory samo. Každý rok už od roku 2000 probíhají postupně všechny práce k jeho udržení. V červnu 2008 tak mohla být otevřena východní věž a nový prohlídkový okruh.


V lednu 2007 řádil v kraji orkán Kyrill, který poničil střechu Východní věže a mnoho stromů v okolí, takže dnes je viditelnost a přehlednost kraje v okolí hradu a hlavně Pustého hrádku vyšší. Na jeho zříceninu je vidět dokonce přímo od hradu, což ještě nedávno nebývalo.

Absolvovala jsem s průvodcem prohlídkový okruh Západní věž. Ta začínala na horní části nádvoří před bývalým padacím mostem. Přímo na mostě jsme postáli a vyslechli počátky historie hradu. Později zde byla vidět budova purkrabství, hradní expozice o mládí Karla IV. Tady mě nejvíce zaujaly dřevěné meče pro chlapce k nácviku jejich bojových schopností a obrazy. Po prohlídce hradního paláce následovala prohlídka západní věže s přesným a popisným výkladem o stavebně historickém vývoji hradu. Pak jsme vyšli až do nejvyššího patra věže, kde nejzajímavější věcí z prostor krom úžasného výhledu do kraje z 5. patra byla tzv. cihlová helmice. Tomuto typu cihel se říkalo buchty. Některé dochované cihly byly dokonce ze 16. století a tady i o patra níže se dochovaly skutečné původní omítky již z 15. století. Prohlídka trvala rovných 45 minut.

Těm, kteří rádi koukají na pohádky, ještě připomenu, že mohli vidět hrad Kašperk v zimním hávu ve filmu Anděl Páně z roku 2005 v režii Jiřího Stracha. Nejen filmařům toto místo učarovalo. Fantazie lidí jej opředla řadou tajemných pověstí. Pochmurné a strašlivé příběhy z Kašperku učinily hrad jedním z nejstrašidel­nějších hradů v Čechách. Možná znáte příběh o třech rozsekaných krejčích, o mečích létajících vzduchem, o ženě v černém hávu nebo o rvačce kostlivců. Roztomilé byly jen pověsti o desítkách malých skřítků, kteří se pohybovali hlubokými lesy a hlídali zdejší zlato…

Plachetnice Mini Open 6,50 – Osamělá plavba přes Atlantik

Sólový jachtař Milan Koláček staví v zaprášené hale kousek za
Brnem první karbonový závodní speciál u nás pro sólový závod
Transat 6,50. Jachta postavená z nejmodernějších materiálů bude
mimořádně lehká. Kompletní paluba váží jen 57 kg, trup necelých
80 kg. Na této 6,50 m dlouhé a 3 m široké plachetnici hodlá
Milan zdolat Atlantický oceán.


Sólový jachtař Milan Koláček staví v zaprášené hale kousek za Brnem první karbonový závodní speciál u nás pro sólový závod Transat 6,50. Jachta postavená z nejmodernějších materiálů bude mimořádně lehká. Kompletní paluba váží jen 57 kg, trup necelých 80 kg. Na této 6,50 m dlouhé a 3 m široké plachetnici hodlá Milan zdolat Atlantický oceán.

Loď je vyráběna z nejmodernějších materiálů, jako jsou karbonová vlákna, kevlarová voština nomex a epoxidová pryskyřice. Zpracování nejmodernějších materiálů a výrobní postupy se Milan naučil v loděnici Cookson Boats na Novém Zélandu, která se vyrábí jedny z nejlepších závodních jachet na světě. Milan Koláček.


Veřejnost bude mít výjimečnou možnost seznámit se se stavbou Milanova závodního speciálu ve čtvrtek 5.3.2009 v 18:30 v Klubu cestovatelů v Brně – Králově Poli na ulici Veleslavínova 14.

Milan zde bude mít přednášku o problematice stavby moderní závodní lodi a o své přípravě na závod.

Další informace naleznete na www.milan-transat.eu


Milan je čtyřnásobný Mistr České republiky v jachtingu. Získal bronz na Mistrovství světa. Je stavitel jachtařských závodních speciálů. Jachtingu se věnuje od útlého dětství a přivedl ho k němu jeho otec. Závodnímu jachtingu se věnuje od 15 let. Vystudoval kompozitní materiály na VUT. Několik let strávil v zahraničí prací na stavbě významných závodních speciálů, které zdolávají ty největší jachtařské závody na světě jako je např. Americký pohár nebo Volvo Ocean Race a také jako kapitán na 68stopé plachetnici Nimmo.

Transat 6.50 – drsný závod osamělých mořeplavců je jeden z nejextrémnějších závodů sólových jachtařů světa. Jede se z Francie do Brazílie s povinou zastávkou na Madeiře známé jako „Ostrov květin“ nebo „perla Atlantiku“. Závodník pluje sám, má zakázanou veškerou komunikaci se břehem, žádné zprávy o počasí. Jeden muž – jedna loď – jeden oceán. Celkem stráví o samotě uprostřed Atlantiku 3 týdny a zdolá 4250 námořních mil, což je téměř 8000 km.