Autor: administrator

Nejlepší časy v Andalusii

Naše dosavadní zážitky už tvořily polovinu španělské mozaiky, když jsme dorazili na jih, do Andalusie. Ta je opravdovou perlou mezi španělskými autonomními společenstvími. Pyšní se městem Granada, masivem Sierry Nevady a není to z ní ani daleko na britský Gibraltar.

K návštěvě Granady neodmyslitelně patří maorský palác Alhambra, bývalá residence dynastie Nasrovců. Chcete-li se vyhnout mimořádně dlouhým frontám, přivstaňte si a buďte před vchodem už před otevírací dobou. My si díky tomu vystáli jen 45minutovou frontičku, zaplatili 9 Euro se studentskou slevou a vrhli se do rozlehlého paláce. Komplex je chráněn mohutným opevněním, jehož jádro tvoří Alcazaba. U této pevnosti i dalších věží nás trochu zklamala strohost a pražádná honosnost, kterou bychom od maurského stylu očekávali. Alhambra ale velmi utrpěla křesťanským dobýváním a přestavbou pod taktovkou křesťanského panovníka Karla V. Kvůli enormní návštěvnosti se při prohlídce Palacios Nazaríes musí dodržovat čas, který vám vytisknou v pokladně na vstupenku. V jiném čase už nebo ještě nemáte nárok. Přece jen tu na nás ale dýchnul orient. V palácích jsme obdivovali mnoho fresek, mozaik a maorských sloupků. Osvěžující tečkou nám pak byla procházka k Palaci Generalife v zahradách Alhambry (Jardínes del Partal) plných leknínových jezírek, vodotrysků, fontánek a okrasných tropických květin.

Samotná Granada není o nic méně atraktivní než slavná pevnost. Okouzlila nás zejména stará čtvrť Albaicín s výhledem na Alhambru, který v nočním osvětlení doslova bral dech. Protože jsme chtěli nasát španělskou atmosféru se vším všudy, nemohli jsme vynechat ani flamenco, tradiční prvek španělské kultury spojující velmi procítěný tanec, zpěv a hru na kytaru. Za 12 Eur jsme se s drinkem Tinto de Vero (směs vína, citronové fanty a citronu –ve Španělsku velmi oblíbená) usadili v malinkém nudlovitém klubu ve stylu jeskyně. Na malém podiu se ve dvou 40 minutových setech postupně představovali: kytarista, houslistka, zpěvák a jedna tanečnice (paradoxně asijského původu). Představení trvající do pozdních nočních hodin bylo plné emocí. Zejména z tanečnice vyzařovalo celkové pohlcení hudbou a tancem v úctyhodném tempu. Opravdu zajímavý zážitek, který plný klub náležitě ocenil.

Další den v Andalusii jsme vyrazili do Zasněženého pohoří, neboli Sierra Nevady. Bylo spíše suťovité, zasněžené ani náhodou. Razíce motto „když už, tak už“ jsme se rozhodli pokořit nejvyšší vrchol Mulhacén a udělat si tak s 3478 m nový vrcholový rekord. Díky lyžařským centrům vybudovaným v pohoří jsme autem vyjeli až do výšky 2080 m. Po 2,5 hodinovém výstupu do kopce jsme se dostali pod druhý nejvyšší vrchol Pico Veleta. Po cestě nahoru po kamenité stezce se nám moc pěkných výhledů nenabízelo. Jen šedé vyprahlé suťovité kopce. Zkratkou přes kopec, kterou nám poradil první a poslední anglicky mluvící domorodec, jsme se už v poloviční sestavě (jen holky) za 2 hodiny dostaly k bivaku Caldera. U tohoto kamenného příbytku jsme se posilnily na závěrečnou prudkou lahůdku. Odměnou nám byly unikátní výhledy z 3.478 m, kdy jsme převyšovaly i líně se povalující mraky. Zpáteční cesta se vlekla a vzala nám více sil, než bychom čekaly. Když jsme spálené a unavené konečně došly k autu, ani trochu jsme dobytí Mulhacénu nelitovaly.

Za 11 Euro se můžete lanovkou vyvézt na vyhlídku na gibraltarské skále. Antické báje pojednávají o Gibraltaru jako o jednom z Herkulem postavených sloupů podpírajících nebeskou klenbu. Vždyť také skála ční až nad samotné mraky a za dobré viditelnosti můžete vzdušnou čarou navštívit i Afriku. Největší atrakcí jsou ale bezesporu makaci, obývající Apes Den (Opičí skálu). Domorodí obyvatelé si je hýčkají, neboť podle legendy dokud budou makaci živi, bude také Gibraltar patřit Británii. Opice jsou přidrzlé a není dobré je krmit, natož na ně sahat. Ale stejně našimi hruškami neopovrhly. Poté, co jedna z nich suverénně seskočila ze zídky a hnala se na naši igelitku s jídlem, začali jsme preferovat dostatečnou vzdálenost.

Když je v Barceloně veselo

Při návratu zpět na sever nám ve výčtu pravých španělských zážitků chyběla už jen fiesta. Utěšovali jsme se, že jsme viděli alespoň flamenco a jedli paellu, když se na nás opět usmálo štěstí. Protože fiesta vypukla v samotné Barceloně.

A když je fiesta, konají se samozřejmě i býčí zápasy. Ihned jsme s mírnými komunikačními obtížemi zakoupili vstupenky (druhé nejlevnější za 25 Eur do 5. řady od shora), i když s obavami, jak tuto krutou tradici budeme snášet. Ale zvědavost zvítězila. Zápasy začínaly v 18 hodin, tak nám zbývalo dost času na barcelonskou veselici. Ve městě se to jen hemžilo lidmi, stánkaři a zábavou. V Barri Gotic jsme dokonce byli svědky sardany, kdy staví jednotlivé týmy co nejvyšší živou věž, za kterou by se ani artisté v cirkuse nestyděli. Španělé se na svých ramenech udrželi až v 8 vrstvách. Základní kámen také tvořilo bezmála 25 mužů. Když se na samou špici vyšplhal prťavý chlapec s helmou na hlavě, celé náměstí začalo bujaře aplaudovat.

U přístavu na nás čekaly řady stánků, na jedné straně vinných, na druhé plné specialit kulinářských. Po zakoupení tiketů jsme se zařadily mezi degustátory a brzo se i na našich tvářích rozlil libý výraz. S miskami s delikatesní španělskou rybou v bešamelu a skleničkou šumivé cavy jsme sedíce na samém břehu přístavu poslouchali pouličního kytaristu a nic víc si nemohli přát.

V 18 hodin byla zaplněná opravdu celá aréna, zápasů se totiž účastnil jeden z předních matadorů. Španělé svými tradicemi a zejména corridou žijí. My jsme se s tímto postojem ovšem ztotožnit nedokázali a vydrželi jsme půlku této drsné podívané a místo matadorovi jsme celou dobu fandili býkům (za jednu corridu mělo být skoleno 6 býků). Opravdu nejde o vyrovnaný souboj, býk je provokován nejdříve matadory s pláštěnkami, pak pikadory na koních, postupně slábne a krvácí po zabodnutí jejich kopí. Až je na pokraji sil a vykrvácení, přijde hlavní matador a uštědří mu poslední zásah. Oceňován je pak máváním bílých kapesníků diváků za figury, které s muletou předvedl. Na obranu tohoto zvyku je uváděn fakt, že býci jsou na farmách chováni v podstatě pro corridu (a pro jejich maso), mají prý spokojený život. K pochopení nám ale asi chyběl dostatek temperamentu. Zvědavosti bylo učiněno zadost a my se v půlce corridy odporoučeli.

Adiós

I když poslední díl mozaiky na sobě nesl malé červené krůpěje, přece jen do mozaiky patřil, aby byla opravdově španělská. Poznat Španělsko ze všech jeho stránek se nám rozhodně podařilo. Nezůstali jsme mu nic dlužni ani v kultuře, ani v tradicích, ani v gastronomických specialitách. Snad jen tu španělštinu si příště budeme muset prostudovat lépe.

Nejlepší časy v Andalusii

Naše dosavadní zážitky už tvořily polovinu španělské mozaiky, když jsme dorazili na jih, do Andalusie. Ta je opravdovou perlou mezi španělskými autonomními společenstvími. Pyšní se městem Granada, masivem Sierry Nevady a není to z ní ani daleko na britský Gibraltar.

K návštěvě Granady neodmyslitelně patří maorský palác Alhambra, bývalá residence dynastie Nasrovců. Chcete-li se vyhnout mimořádně dlouhým frontám, přivstaňte si a buďte před vchodem už před otevírací dobou. My si díky tomu vystáli jen 45minutovou frontičku, zaplatili 9 Euro se studentskou slevou a vrhli se do rozlehlého paláce. Komplex je chráněn mohutným opevněním, jehož jádro tvoří Alcazaba. U této pevnosti i dalších věží nás trochu zklamala strohost a pražádná honosnost, kterou bychom od maurského stylu očekávali. Alhambra ale velmi utrpěla křesťanským dobýváním a přestavbou pod taktovkou křesťanského panovníka Karla V. Kvůli enormní návštěvnosti se při prohlídce Palacios Nazaríes musí dodržovat čas, který vám vytisknou v pokladně na vstupenku. V jiném čase už nebo ještě nemáte nárok. Přece jen tu na nás ale dýchnul orient. V palácích jsme obdivovali mnoho fresek, mozaik a maorských sloupků. Osvěžující tečkou nám pak byla procházka k Palaci Generalife v zahradách Alhambry (Jardínes del Partal) plných leknínových jezírek, vodotrysků, fontánek a okrasných tropických květin.

Samotná Granada není o nic méně atraktivní než slavná pevnost. Okouzlila nás zejména stará čtvrť Albaicín s výhledem na Alhambru, který v nočním osvětlení doslova bral dech. Protože jsme chtěli nasát španělskou atmosféru se vším všudy, nemohli jsme vynechat ani flamenco, tradiční prvek španělské kultury spojující velmi procítěný tanec, zpěv a hru na kytaru. Za 12 Eur jsme se s drinkem Tinto de Vero (směs vína, citronové fanty a citronu –ve Španělsku velmi oblíbená) usadili v malinkém nudlovitém klubu ve stylu jeskyně. Na malém podiu se ve dvou 40 minutových setech postupně představovali: kytarista, houslistka, zpěvák a jedna tanečnice (paradoxně asijského původu). Představení trvající do pozdních nočních hodin bylo plné emocí. Zejména z tanečnice vyzařovalo celkové pohlcení hudbou a tancem v úctyhodném tempu. Opravdu zajímavý zážitek, který plný klub náležitě ocenil.

Další den v Andalusii jsme vyrazili do Zasněženého pohoří, neboli Sierra Nevady. Bylo spíše suťovité, zasněžené ani náhodou. Razíce motto „když už, tak už“ jsme se rozhodli pokořit nejvyšší vrchol Mulhacén a udělat si tak s 3478 m nový vrcholový rekord. Díky lyžařským centrům vybudovaným v pohoří jsme autem vyjeli až do výšky 2080 m. Po 2,5 hodinovém výstupu do kopce jsme se dostali pod druhý nejvyšší vrchol Pico Veleta. Po cestě nahoru po kamenité stezce se nám moc pěkných výhledů nenabízelo. Jen šedé vyprahlé suťovité kopce. Zkratkou přes kopec, kterou nám poradil první a poslední anglicky mluvící domorodec, jsme se už v poloviční sestavě (jen holky) za 2 hodiny dostaly k bivaku Caldera. U tohoto kamenného příbytku jsme se posilnily na závěrečnou prudkou lahůdku. Odměnou nám byly unikátní výhledy z 3.478 m, kdy jsme převyšovaly i líně se povalující mraky. Zpáteční cesta se vlekla a vzala nám více sil, než bychom čekaly. Když jsme spálené a unavené konečně došly k autu, ani trochu jsme dobytí Mulhacénu nelitovaly.

Za 11 Euro se můžete lanovkou vyvézt na vyhlídku na gibraltarské skále. Antické báje pojednávají o Gibraltaru jako o jednom z Herkulem postavených sloupů podpírajících nebeskou klenbu. Vždyť také skála ční až nad samotné mraky a za dobré viditelnosti můžete vzdušnou čarou navštívit i Afriku. Největší atrakcí jsou ale bezesporu makaci, obývající Apes Den (Opičí skálu). Domorodí obyvatelé si je hýčkají, neboť podle legendy dokud budou makaci živi, bude také Gibraltar patřit Británii. Opice jsou přidrzlé a není dobré je krmit, natož na ně sahat. Ale stejně našimi hruškami neopovrhly. Poté, co jedna z nich suverénně seskočila ze zídky a hnala se na naši igelitku s jídlem, začali jsme preferovat dostatečnou vzdálenost.

Když je v Barceloně veselo

Při návratu zpět na sever nám ve výčtu pravých španělských zážitků chyběla už jen fiesta. Utěšovali jsme se, že jsme viděli alespoň flamenco a jedli paellu, když se na nás opět usmálo štěstí. Protože fiesta vypukla v samotné Barceloně.

A když je fiesta, konají se samozřejmě i býčí zápasy. Ihned jsme s mírnými komunikačními obtížemi zakoupili vstupenky (druhé nejlevnější za 25 Eur do 5. řady od shora), i když s obavami, jak tuto krutou tradici budeme snášet. Ale zvědavost zvítězila. Zápasy začínaly v 18 hodin, tak nám zbývalo dost času na barcelonskou veselici. Ve městě se to jen hemžilo lidmi, stánkaři a zábavou. V Barri Gotic jsme dokonce byli svědky sardany, kdy staví jednotlivé týmy co nejvyšší živou věž, za kterou by se ani artisté v cirkuse nestyděli. Španělé se na svých ramenech udrželi až v 8 vrstvách. Základní kámen také tvořilo bezmála 25 mužů. Když se na samou špici vyšplhal prťavý chlapec s helmou na hlavě, celé náměstí začalo bujaře aplaudovat.

U přístavu na nás čekaly řady stánků, na jedné straně vinných, na druhé plné specialit kulinářských. Po zakoupení tiketů jsme se zařadily mezi degustátory a brzo se i na našich tvářích rozlil libý výraz. S miskami s delikatesní španělskou rybou v bešamelu a skleničkou šumivé cavy jsme sedíce na samém břehu přístavu poslouchali pouličního kytaristu a nic víc si nemohli přát.

V 18 hodin byla zaplněná opravdu celá aréna, zápasů se totiž účastnil jeden z předních matadorů. Španělé svými tradicemi a zejména corridou žijí. My jsme se s tímto postojem ovšem ztotožnit nedokázali a vydrželi jsme půlku této drsné podívané a místo matadorovi jsme celou dobu fandili býkům (za jednu corridu mělo být skoleno 6 býků). Opravdu nejde o vyrovnaný souboj, býk je provokován nejdříve matadory s pláštěnkami, pak pikadory na koních, postupně slábne a krvácí po zabodnutí jejich kopí. Až je na pokraji sil a vykrvácení, přijde hlavní matador a uštědří mu poslední zásah. Oceňován je pak máváním bílých kapesníků diváků za figury, které s muletou předvedl. Na obranu tohoto zvyku je uváděn fakt, že býci jsou na farmách chováni v podstatě pro corridu (a pro jejich maso), mají prý spokojený život. K pochopení nám ale asi chyběl dostatek temperamentu. Zvědavosti bylo učiněno zadost a my se v půlce corridy odporoučeli.

Adiós

I když poslední díl mozaiky na sobě nesl malé červené krůpěje, přece jen do mozaiky patřil, aby byla opravdově španělská. Poznat Španělsko ze všech jeho stránek se nám rozhodně podařilo. Nezůstali jsme mu nic dlužni ani v kultuře, ani v tradicích, ani v gastronomických specialitách. Snad jen tu španělštinu si příště budeme muset prostudovat lépe.

Rozhodnutí odjet

Odstátnicovala jsem a rozhodla jsem se odjet na 5 měsíců do Ameriky na Work & Travel. Zvolila jsem jistotu a využila jsem služeb Student agency. Řekla jsem si, že předtím, než se konečně vrhnu do pracovního procesu, tak bych se ráda zdokonalila v angličtině, užila si zasloužené prázdniny, poznala nové lidičky a hlavně se poprvé konečně podívala za velkou louži. Můj záměr byl jasný. Prací si vydělat nějaké peníze a ty utratit za slasti, krásy a další vymoženosti, které skýtá poznávání neznámé země. Řídím se totiž heslem, že peníze byly, jsou a budou a vzpomínky a zážitky vám nikdo nikdy nevezme a obohatí vás na celý život.

Hledání spolucestovatelů

Nastalo září. Mé 3-měsíční pracovní soužení v restauraci a v hotelu skončilo a já si mohla začít užívat svých vydělaných penízek a cestovat. Věděla jsem, že téměř všichni moji noví známi po skončení léta odjíždějí domů. Nechtěla jsem cestovat sama. Proto jsem brouzdala internetem a na stránkách CESTOVATEL.CZ jsem našla Martina a Terku, ke kterým jsem se mohla při cestování přidat. Martin pracoval v Massachusetts, stejně jako já, ale jinde a Terka v Coloradu. Oba z Prahy. Půjčili auto v Denveru od společnosti Enterprise a cestovali 14 dní sami. Ve finále nás pak bylo 5. Přibrala jsem svou spolubydlící Rusku Ginu a přidal se k nám i můj kamarád Ondra, který už nějaký ten pátek žije ve Státech. Společně jsme toho viděli hodně a zažili ještě více.

Florida–Orlan­d–Disneyland (Disneyworld)

Začalo to Disneylandem v ORLANDU na FLORIDĚ, kde jsem strávila týden jen s Ginou. Bydlely jsme ve 4-hvězdičkovém hotelu Sheraton v Orlandu. V Massassuchetts na Cape Codu jsme v hotelu Sheraton 3 měsíce pracovaly, proto jsme si vyřídily zaměstnaneckou slevu. Musíte se ale zajímat a říct si. Nikdo ze zaměstnanců vám nic sám od sebe neřekne. Odlítaly jsme tam zrovna v době, kdy v USA řádily hurikány jako Henna a Ike. Každý nám říkal, že hazardujeme s životy, když letíme na Floridu. My se však na Disneyland moc těšily a žádný hurikán nás nemohl rozhodit. Přežily jsme. Počasí bylo luxusní a my si naplno užily všechny Disney parky, i když to stálo hodně prašulí. Nebojte se, v Disney parcích si užije fakt každý. 5-ti leté dítě i 65-ti letá babička s dědečkem. Nejlepší byl themepark (aqvapark) Disney´s Blizard Beach, ale ostatní parky byly taky boží. Doporučuji Magic Kindom, Epcot a Disney´s Hollywood studio.

Nevada – Las Vegas

Po týdnu, ještě rozdováděné z horských drah, kosmických lodí a dalších šílených atrakcí, jsme jumply do letadla a za pár hodin už jsme šlapaly po nevadské půdě v LAS VEGAS. Šťastně jsme se před hostelem shledali se zbytkem posádky Ondrou, Martinem a Terkou. Strávili jsme jednu noc v Toddshostelu. Vybavení pokoje standardní, resp. nic moc, ale na přespání pohodička. Cena byla velmi přijatelná, umístění vynikající – hned na začátku ulice Strip a k dispozici byl dokonce i bazén. V nabídce hostelu byla i doprava z letiště shuttle busem za 7 USD, což je velmi dobrá cena. Po lehkém osvěžení a občerstvení u hostelového bazénu jsme vyrazili do záře neonů a magického nočního Las Vegas, města plné kasin, nočních klubů, hotelů a nespoutané zábavy. Do města, které někteří milují a jiní nenávidí. Shlédli jsme oblíbenou pirátskou show Treasure Island. Vymetli snad všechny kasina (Kasino Center, Remont, Mirage, Paris, Riviera), která hustě lemují hlavní bulvár zvaný Strip. V kasinu Paris se na mě usmála štěstěna a já vyhrála 20 babek, avšak až poté, co jsem do automatů naházela 11 babek. Vypili jsme pár drinků a piv. Prohráli jsme nějaké dolary. Můj „nej“ zážitek z Las Vegas byl však tak trochu volný pád z 50 metrové kolotočové atrakce zvané „Big shot“, která je umístěna na samém vrcholu 350 metrové věže Kasina Stratosphera. Odtud je mimo jiné i nezapomenutelný výhled na zářící a třpytící se noční Las Vegas. Vřele doporučuji. Fakt to stojí zato.

Balení a opouštění Las Vegas směr Kalifornie

Pro prohýřené noci jsme asi 2 hoďky strávili balením a přemýšlením jak narvat bágly od 5 lidí a 5 lidí do našeho fakt malého vypůjčeného jeepa. Na chvilku jsme se stali Las Vegaskými celebritami a tak trochu i místní atrakcí. Chodili nás okukovat Američané, kteří bydleli ve stejném hostelu a někteří si nás dokonce i fotili. Nakonec jsme auto narvali až po střechu, kde jsme přivázali 3 největší bágly a už jsme si to frčeli směrem do KALIFORNIE, abychom navštívili několik zdejších národních parků.

Kalifornie – Národní park Death Valley (Údolí smrti)

Projížděli jsme Národním parkem Death Valley tzv. Údolí smrti. Pouštní krajina s písečnými dunami, která však překypuje nekonečně pestrou paletou terénních a skalnatých útvarů, barev a rostlin. Údolí smrti je údolí s nejníže položeným místem na celé západní polokouli. Jde o solné jezero Badwater, které leží 86 m pod úrovní moře. V roce 2001 zde byla naměřena nejvyšší teplota v USA; 57,1 °C. Můžu říct, že jsme se pěkně zapotili, protože teplota v půlce září byla 40 °C.

Kalifornie – Národní park Yosemite

Dalším národním parkem byl Yosemite. Vyšlápli jsme si na Half Dom 2 695 m. 10-ti hodinový výlet s převýšením cca 1600 m, kdy poslední úsek se leze téměř po svislé hladké skále za pomoci ocelových lan. Na vrcholu se nám naskytl úchvatný pohled na další skalní stěnu El Capitan. Cestou jsme potkali skupinku Čechů a taky jedno mlsné medvědí mládě, kterého jsme se báli stejně, jako ono nás. Následující den jsme autem zajeli na Glacier Point 2 199 m. Odtud je nádherný pohled na Yosemitské vodopády (upper a lower Yosemite falls), které se řítí téměř 1 km vysokou skalní stěnou do divoké bystřiny Yosemite Creek. Na

Kalifornie – Národní parky Kings Canyon a Sequoa

Z Yosemite naše cesta pokračovala do Kings Canyonu a Sequoii. V Giant forest village jsme se procházeli pod obrovskými sekvojemi, z nichž mnohé jsou více jak 3 000 let staré. Taky jsme absolvovali 1km dlouhou okružní stezku Congres Trail, která začíná u sekvoje General Sherman Tree, což je největší (do objemu) strom na světě. Tento gigant je 83 m vysoký, jeho obvod kmene činí 31m a stále ještě roste. Když stojíte pod ním, připadáte si malilinkatý jako ten nejmenší ze všech mravenečků.

Kalifornie – San Francisko

Po dostatečném nabažení z největších stromů naší planety, jsme už rovnou uháněli do fakt cool města SAN FRANCISKA, které se rozkládá na pahorcích a výšinách San Franciské zátoky. Přesně zde se monumentálně vyjímá největší pýcha SF – most zvaný Golden Gate. Je dlouhý 1 280 m, má červeno-hnědou barvu a většinou bývá opředen záhadnou až mystickou mlhou, která vám bere dech. Ve 30. letech se stavěl 4 roky a dnes trvá stejně dlouho jeho natření. Při procházce Chinatownem jsem na chvíli zapomněla, že jsem v USA. Připadala jsem si opravdu jako v Číně. Ulice, domy, obchody, lidé, zkrátka ze všech stran na mě dýchala čínská atmosféra a kultura. V downtownu jsme nasedli na speciální pozemní lanovku zvanou Cable car, kde jsme stáli na stupačkách a cestou jsme mávali kolemjdoucím. Cable Car stojí na každé křižovatce a šílenými, prudce stoupajícími a poté zase prudce klesajícími ulicemi nás asi po 20 minutové jízdě dovezl na Ghirardelli square, kde se nachází areál bývalé čokoládovny. Vyšplhali jsme se na Telegraph Hill, kde se tyčí mrakodrap Coit Tower, z něhož je velkolepý výhled na okolní pahorky. Budova byla vystavěna ve tvaru hasičské stříkačky na počest městských hasičů. Prošli jsme se nádherným Golden Gate parkem, ve kterém si každý přijde na své. Nakonec jsme si udělali výlet na Alcatraz. Alcatraz je ostrov, bez úrodné půdy, oddělený od pevniny dvěma kilometry ledově studené mořské vody se zrádnými proudy, žraloky a splašky z kanalizace, díky němuž se stal ideálním místem pro zřízení věznice. Svůj domov tu našel Al Capone a další nebezpeční vězni. V roce 1963 však byla věznice z finančních důvodů zrušena. Dnes je ostrov chráněn jako historická památka.

Další přírodní úkazy a konec společné cesty

Ze San Franciska jsme pak už uháněli po západním pobřeží směrem do Colorada. Vzali jsme to přes Mohavskou poušť, Monument Valley, Messa Verde, což jsou skalní indiánská městečka a Grand Canyon v ARIZONĚ. A pak už jsme byli v COLORADU a jeho hlavním městě Denveru, kde naše společná cesta skončila. Martin s Terkou odletěli domů a já strávila další úžasný týden u Ondry v Chicagu. To už by bylo ale na dlouhé povídání. Na závěr snad, že aniž jsme se předtím moc znali, tak naše společné cestování probíhalo v naprosté pohodě. Zkrátka jsem si to parádně užila.

Užitečné informace a odkazy

Půjčovna automobilů Enterprise v Denveru – www.enterprise­.com/…ntal/ho­me.do

Disneyeworld – Ceník a podrobnější informace najdete na následujících stránkách http://disney­world.disney.go­.com/. Hotel Sheraton v Orlandu – www.starwoodsho­tel.com , hotel Toddshostel v Las Vegas – http://www.tod­dshostel.aaewor­ldhotels.com

Odkaz na NP v USA – http://www.nps­.gov/. Doporučuji koupit si roční pas na vstupy do všech NP v USA za 80 USD. Ubytování převážně v kempech. Většinou vycházelo i s autem 4–6 USD/os. Někde jsme museli extra platit 1–3 USD za sprchu s teplou vodou (6–10 minut).

Odkaz na weby, přes které je možné koupit letenky – www.cheapticket­.com, www.jetblue.com, www.kayak.com, www.priceline­.com, www.orbitz.com. Některé společnosti mají levnější letenky, než ostatní, ale pak při odbavení musíte zaplatit navíc 15–20 dolarů za odbavení zavazadla. Jedná se převážně o US Airways a United Airlines. Nejlevnější letenky jsou cca. 10–14 dní před plánovaným odletem!!! Ke koupi letenky potřebujete bankovní kartu. Doporučuji si zřídit Checking account v jakékoliv bance v USA. Je to zdarma.

Měsíční cestování nás vyšlo se vším všudy (letenky, půjčení auta, benzín, kempy, jiné ubytování, pas do NP, jídlo, vstupy) při 5 osobách cca 1500–2000 USD/osoba, podle toho jak kdo utrácel.

Rozhodnutí odjet

Odstátnicovala jsem a rozhodla jsem se odjet na 5 měsíců do Ameriky na Work & Travel. Zvolila jsem jistotu a využila jsem služeb Student agency. Řekla jsem si, že předtím, než se konečně vrhnu do pracovního procesu, tak bych se ráda zdokonalila v angličtině, užila si zasloužené prázdniny, poznala nové lidičky a hlavně se poprvé konečně podívala za velkou louži. Můj záměr byl jasný. Prací si vydělat nějaké peníze a ty utratit za slasti, krásy a další vymoženosti, které skýtá poznávání neznámé země. Řídím se totiž heslem, že peníze byly, jsou a budou a vzpomínky a zážitky vám nikdo nikdy nevezme a obohatí vás na celý život.

Hledání spolucestovatelů

Nastalo září. Mé 3-měsíční pracovní soužení v restauraci a v hotelu skončilo a já si mohla začít užívat svých vydělaných penízek a cestovat. Věděla jsem, že téměř všichni moji noví známi po skončení léta odjíždějí domů. Nechtěla jsem cestovat sama. Proto jsem brouzdala internetem a na stránkách CESTOVATEL.CZ jsem našla Martina a Terku, ke kterým jsem se mohla při cestování přidat. Martin pracoval v Massachusetts, stejně jako já, ale jinde a Terka v Coloradu. Oba z Prahy. Půjčili auto v Denveru od společnosti Enterprise a cestovali 14 dní sami. Ve finále nás pak bylo 5. Přibrala jsem svou spolubydlící Rusku Ginu a přidal se k nám i můj kamarád Ondra, který už nějaký ten pátek žije ve Státech. Společně jsme toho viděli hodně a zažili ještě více.

Florida–Orlan­d–Disneyland (Disneyworld)

Začalo to Disneylandem v ORLANDU na FLORIDĚ, kde jsem strávila týden jen s Ginou. Bydlely jsme ve 4-hvězdičkovém hotelu Sheraton v Orlandu. V Massassuchetts na Cape Codu jsme v hotelu Sheraton 3 měsíce pracovaly, proto jsme si vyřídily zaměstnaneckou slevu. Musíte se ale zajímat a říct si. Nikdo ze zaměstnanců vám nic sám od sebe neřekne. Odlítaly jsme tam zrovna v době, kdy v USA řádily hurikány jako Henna a Ike. Každý nám říkal, že hazardujeme s životy, když letíme na Floridu. My se však na Disneyland moc těšily a žádný hurikán nás nemohl rozhodit. Přežily jsme. Počasí bylo luxusní a my si naplno užily všechny Disney parky, i když to stálo hodně prašulí. Nebojte se, v Disney parcích si užije fakt každý. 5-ti leté dítě i 65-ti letá babička s dědečkem. Nejlepší byl themepark (aqvapark) Disney´s Blizard Beach, ale ostatní parky byly taky boží. Doporučuji Magic Kindom, Epcot a Disney´s Hollywood studio.

Nevada – Las Vegas

Po týdnu, ještě rozdováděné z horských drah, kosmických lodí a dalších šílených atrakcí, jsme jumply do letadla a za pár hodin už jsme šlapaly po nevadské půdě v LAS VEGAS. Šťastně jsme se před hostelem shledali se zbytkem posádky Ondrou, Martinem a Terkou. Strávili jsme jednu noc v Toddshostelu. Vybavení pokoje standardní, resp. nic moc, ale na přespání pohodička. Cena byla velmi přijatelná, umístění vynikající – hned na začátku ulice Strip a k dispozici byl dokonce i bazén. V nabídce hostelu byla i doprava z letiště shuttle busem za 7 USD, což je velmi dobrá cena. Po lehkém osvěžení a občerstvení u hostelového bazénu jsme vyrazili do záře neonů a magického nočního Las Vegas, města plné kasin, nočních klubů, hotelů a nespoutané zábavy. Do města, které někteří milují a jiní nenávidí. Shlédli jsme oblíbenou pirátskou show Treasure Island. Vymetli snad všechny kasina (Kasino Center, Remont, Mirage, Paris, Riviera), která hustě lemují hlavní bulvár zvaný Strip. V kasinu Paris se na mě usmála štěstěna a já vyhrála 20 babek, avšak až poté, co jsem do automatů naházela 11 babek. Vypili jsme pár drinků a piv. Prohráli jsme nějaké dolary. Můj „nej“ zážitek z Las Vegas byl však tak trochu volný pád z 50 metrové kolotočové atrakce zvané „Big shot“, která je umístěna na samém vrcholu 350 metrové věže Kasina Stratosphera. Odtud je mimo jiné i nezapomenutelný výhled na zářící a třpytící se noční Las Vegas. Vřele doporučuji. Fakt to stojí zato.

Balení a opouštění Las Vegas směr Kalifornie

Pro prohýřené noci jsme asi 2 hoďky strávili balením a přemýšlením jak narvat bágly od 5 lidí a 5 lidí do našeho fakt malého vypůjčeného jeepa. Na chvilku jsme se stali Las Vegaskými celebritami a tak trochu i místní atrakcí. Chodili nás okukovat Američané, kteří bydleli ve stejném hostelu a někteří si nás dokonce i fotili. Nakonec jsme auto narvali až po střechu, kde jsme přivázali 3 největší bágly a už jsme si to frčeli směrem do KALIFORNIE, abychom navštívili několik zdejších národních parků.

Kalifornie – Národní park Death Valley (Údolí smrti)

Projížděli jsme Národním parkem Death Valley tzv. Údolí smrti. Pouštní krajina s písečnými dunami, která však překypuje nekonečně pestrou paletou terénních a skalnatých útvarů, barev a rostlin. Údolí smrti je údolí s nejníže položeným místem na celé západní polokouli. Jde o solné jezero Badwater, které leží 86 m pod úrovní moře. V roce 2001 zde byla naměřena nejvyšší teplota v USA; 57,1 °C. Můžu říct, že jsme se pěkně zapotili, protože teplota v půlce září byla 40 °C.

Kalifornie – Národní park Yosemite

Dalším národním parkem byl Yosemite. Vyšlápli jsme si na Half Dom 2 695 m. 10-ti hodinový výlet s převýšením cca 1600 m, kdy poslední úsek se leze téměř po svislé hladké skále za pomoci ocelových lan. Na vrcholu se nám naskytl úchvatný pohled na další skalní stěnu El Capitan. Cestou jsme potkali skupinku Čechů a taky jedno mlsné medvědí mládě, kterého jsme se báli stejně, jako ono nás. Následující den jsme autem zajeli na Glacier Point 2 199 m. Odtud je nádherný pohled na Yosemitské vodopády (upper a lower Yosemite falls), které se řítí téměř 1 km vysokou skalní stěnou do divoké bystřiny Yosemite Creek. Na

Kalifornie – Národní parky Kings Canyon a Sequoa

Z Yosemite naše cesta pokračovala do Kings Canyonu a Sequoii. V Giant forest village jsme se procházeli pod obrovskými sekvojemi, z nichž mnohé jsou více jak 3 000 let staré. Taky jsme absolvovali 1km dlouhou okružní stezku Congres Trail, která začíná u sekvoje General Sherman Tree, což je největší (do objemu) strom na světě. Tento gigant je 83 m vysoký, jeho obvod kmene činí 31m a stále ještě roste. Když stojíte pod ním, připadáte si malilinkatý jako ten nejmenší ze všech mravenečků.

Kalifornie – San Francisko

Po dostatečném nabažení z největších stromů naší planety, jsme už rovnou uháněli do fakt cool města SAN FRANCISKA, které se rozkládá na pahorcích a výšinách San Franciské zátoky. Přesně zde se monumentálně vyjímá největší pýcha SF – most zvaný Golden Gate. Je dlouhý 1 280 m, má červeno-hnědou barvu a většinou bývá opředen záhadnou až mystickou mlhou, která vám bere dech. Ve 30. letech se stavěl 4 roky a dnes trvá stejně dlouho jeho natření. Při procházce Chinatownem jsem na chvíli zapomněla, že jsem v USA. Připadala jsem si opravdu jako v Číně. Ulice, domy, obchody, lidé, zkrátka ze všech stran na mě dýchala čínská atmosféra a kultura. V downtownu jsme nasedli na speciální pozemní lanovku zvanou Cable car, kde jsme stáli na stupačkách a cestou jsme mávali kolemjdoucím. Cable Car stojí na každé křižovatce a šílenými, prudce stoupajícími a poté zase prudce klesajícími ulicemi nás asi po 20 minutové jízdě dovezl na Ghirardelli square, kde se nachází areál bývalé čokoládovny. Vyšplhali jsme se na Telegraph Hill, kde se tyčí mrakodrap Coit Tower, z něhož je velkolepý výhled na okolní pahorky. Budova byla vystavěna ve tvaru hasičské stříkačky na počest městských hasičů. Prošli jsme se nádherným Golden Gate parkem, ve kterém si každý přijde na své. Nakonec jsme si udělali výlet na Alcatraz. Alcatraz je ostrov, bez úrodné půdy, oddělený od pevniny dvěma kilometry ledově studené mořské vody se zrádnými proudy, žraloky a splašky z kanalizace, díky němuž se stal ideálním místem pro zřízení věznice. Svůj domov tu našel Al Capone a další nebezpeční vězni. V roce 1963 však byla věznice z finančních důvodů zrušena. Dnes je ostrov chráněn jako historická památka.

Další přírodní úkazy a konec společné cesty

Ze San Franciska jsme pak už uháněli po západním pobřeží směrem do Colorada. Vzali jsme to přes Mohavskou poušť, Monument Valley, Messa Verde, což jsou skalní indiánská městečka a Grand Canyon v ARIZONĚ. A pak už jsme byli v COLORADU a jeho hlavním městě Denveru, kde naše společná cesta skončila. Martin s Terkou odletěli domů a já strávila další úžasný týden u Ondry v Chicagu. To už by bylo ale na dlouhé povídání. Na závěr snad, že aniž jsme se předtím moc znali, tak naše společné cestování probíhalo v naprosté pohodě. Zkrátka jsem si to parádně užila.

Užitečné informace a odkazy

Půjčovna automobilů Enterprise v Denveru – www.enterprise­.com/…ntal/ho­me.do

Disneyeworld – Ceník a podrobnější informace najdete na následujících stránkách http://disney­world.disney.go­.com/. Hotel Sheraton v Orlandu – www.starwoodsho­tel.com , hotel Toddshostel v Las Vegas – http://www.tod­dshostel.aaewor­ldhotels.com

Odkaz na NP v USA – http://www.nps­.gov/. Doporučuji koupit si roční pas na vstupy do všech NP v USA za 80 USD. Ubytování převážně v kempech. Většinou vycházelo i s autem 4–6 USD/os. Někde jsme museli extra platit 1–3 USD za sprchu s teplou vodou (6–10 minut).

Odkaz na weby, přes které je možné koupit letenky – www.cheapticket­.com, www.jetblue.com, www.kayak.com, www.priceline­.com, www.orbitz.com. Některé společnosti mají levnější letenky, než ostatní, ale pak při odbavení musíte zaplatit navíc 15–20 dolarů za odbavení zavazadla. Jedná se převážně o US Airways a United Airlines. Nejlevnější letenky jsou cca. 10–14 dní před plánovaným odletem!!! Ke koupi letenky potřebujete bankovní kartu. Doporučuji si zřídit Checking account v jakékoliv bance v USA. Je to zdarma.

Měsíční cestování nás vyšlo se vším všudy (letenky, půjčení auta, benzín, kempy, jiné ubytování, pas do NP, jídlo, vstupy) při 5 osobách cca 1500–2000 USD/osoba, podle toho jak kdo utrácel.

K poskládání mozaiky potřebujete: 4 páry zlatých českých ručiček, několik párů koní pod kapotou, 4× spací pytel, max 1.600 Eur (počet přímo úměrný počtu párů rukou) a nejdůležitější ingredienci Pyrenejský poloostrov.

Postup: Postupně dávejte jednotlivé úlomky Pyrenejského poloostrova k sobě tak, aby do sebe perfektně zapadaly a vytvořily i se svými vůněmi, chutěmi, atmosférou a temperamentem obdivuhodnou španělskou mozaiku zážitků.

Udělat si levnou dovolenou a přitom vidět mnoho už dnes není žádná věda. Proto jsme se k této možnosti přiklonili v září 2008 taky. S nízkonákladovou leteckou společností, která nelétá přímo do Barcelony, nás zpáteční letenka vyšla na 2.200 Kč (můžete letět i mnohem levněji, my však byli vázáni datem dovolené). Přistáli jsme na letišti v Gironě, vzdálené 92 km od Barcelony, což se nám vzhledem k záměru vidět také krásy Costa Bravy na severu hodilo. Z mnoha poboček autopůjčoven, nacházejících se v areálu letiště, jsme zvolili Goldcar Rental. Čtrnáctidenní půjčení Ford Fusion stálo 425 Eur (s plnou nádrží, pojištěním a příplatkem za druhého řidiče). Platit jsme museli kartou, ale kupodivu nevyžadovali žádný depozit. Největší výdaje byly za námi. S průvodci, poznámkami a několika tipy se naše 4000 km dlouhá trasa postupně vyrýsovala následovně: Girona – Costa Brava – Barcelona – Valencia – Costa Blanca – Granada – Siera Nevada (Mulhacén: 3478m) – Gibraltar – Ronda – Cordóba – La Macha – Toledo – Madrid – El Escorial – Segovia – Barcelona – Girona. Vzhledem k časovému presu a touze nasát atmosféru z co nejvíce míst jsme se samozřejmě nikde nemohli dlouze zdržovat – maximálně jeden den.

„English?“ – „NO!“

„English?“ odhodlala jsem se oslovit šlachovitého padesátníka obsluhujícího kasu u býčí arény. Rázná odpověď „NO“ (španělsky ne) na sebe nenechala dlouho čekat. Ještě že jsme v autě pořád poslouchali španělská rádia: „Ké ora start, por favór?“ (mělo znamenat: „V kolik hodin dnes začínají býčí zápasy, prosím?“) Primitivní španělština lepší než žádná španělština, prodavač zabral. Troufám si tvrdit, že hned po Francii, pocítíte jazykovou bariéru znatelně právě ve Španělsku. Bez slovníku nebo alespoň praktické slovníkové sekce v průvodci byste se mohli při komunikaci leckdy i pěkně zapotit (stejně jako my). Za celých 14 dní jsme potkali jen jednoho anglicky mluvícího Španěla (pracovníky turistických informací, kde by schopnost užívání anglického jazyka měla být samozřejmostí, nepočítám). Na obranu domorodců však nutno uvést, že pokusíte–li se použít pár španělských slovíček doplněných o mezinárodní posunky, budou se snažit vám porozumět a pomoci. My jsme při našem cestování vystačili v podstatě s frázemi Hola (ahoj), por favor (prosím), gracias (děkuji), adiós (na shledanou) a La cuenta por favor! (Účet, prosím.). Upřímně se ale přiznám, že když přede mě v restauraci naservírovali bagetu s kuřecím masem, místo mnou představované many ukrývající se pod lákavým názvem Superbocata Juno (pollo, ensalada), jsem si předsevzala, že se španělštinu opravdu naučím.

Láska prochází žaludkem

Chcete–li španělskou zemi dobře poznat, nesmíte se v žádném případě ochudit o zážitky gastronomické. My jsme se rozhodli, že ochutnáme, co nejvíce pravých španělských specialit, vyjma „rabo de toro“ neboli býčího ocasu (byť patří k největším andaluským lahůdkám, nás příliš neoslovil). Ze zbytku vám mohu doporučit opravdu všechno. Od krevet (gambas) na všechny způsoby přes studenou zeleninovou polévku gaspacho (v některých restauracích i jako nápoj ve skleničce), všeobecně známou paellu nebo tortillu espaňolu (bramborovou omeletu), jamón (sušenou šunku).

Rýžový pokrm paella se specifickou šafránovou chutí se připravuje na obrovské pánvi společně s plody moře, zeleninou a masem. Nejvyhlášenější je údajně paella valencijská, ale nám náramně chutnala i v Granadě. Jamón, specialita nevábně vypadající, vás bude bít do očí při každém nákupu. Enormní vepřové kýty s bílým povrchem by se lépe vyjímaly na kafilérii, ale omyl, je to delikatesa. V průvodci jeho jedinečnou chuť přisuzovali polodivokému pyrenejskému praseti, živícímu se žaludy, voňavými travinami a bylinami. Gurmánskou záležitostí je také queso manchego, nejznámější španělský sýr, který se speciálním způsobem vyrábí v donquijotské krajině Mancha. Veliký bochník ovčího sýra je převázán konopnými provazy, které černé kůře dávají svými otisky charakteristický vzhled. Podle doby zrání manchega si můžeme pochutnat na mladém (tierno) nebo zralém (veco) kousku.

Zkrátka nepřijdou ani milovníci vín. Severní části poloostrova, Katalánii, vévodí šumivá lehká cava. Pěstování vína v Jerezu, odkud pochází druhá španělská vinařská rarita – sherry, je doloženo už z dob Féničanů. Sherry, které nám chutí připomínalo portské, se vyrábí jedinečným postupem. Ve sklepech, tzv. bodegas, jsou naskládány obrovské dubové sudy až do 7 vrstev. V nejspodnější vrstvě se nachází nejzralejší víno, které se částečně odebírá ke spotřebě. Volné místo v sudu se ihned doplní z nejbližší vrstvy, čímž vinaři zabraňují ovlivnění kvality vína špatným počasím. Ve městech tzv. Sherry trojúhelníku (Jerez de la Frontera, Sanlúncar de Barrameda a El Puerti de Santa María) můžete typické bodegy (zřejmě největší jsou bodegy Osborne) také navštívit a vidět proces vinné produkce na vlastní oči. Kulinářské a vinařské dovednosti Španělů jen umocní vaši lásku ke Španělsku, která opravdu prochází žaludkem.

Barcelona nebo Madrid?… jedině Barcelona

Co je vlastně k vidění v hlavním městě Madridu? Královský palác Palacio Real dosahující 10× větších rozměrů než londýnský Buckingham Palace; největší aréna pro býčí zápasy Las Ventas; Muzeum moderního španělského umění, kde můžete vidět slavnou Picassovu Guernicu; a pro fotbalové nadšence Real Madrid Estadio. Navíc jsou pro metropoli typické věčně ucpané výpadovky, dálniční okruhy a průmyslové objekty. Pro naši výpravu byl tento profil pramálo atraktivní, takže se Madrid stal jen tranzitním městem v našem nabitém programu. Asi třikrát jsme objeli kolem stadionu Real Madrid Estadio a konečně zamířili ven z rušných ulic směrem k paláci El Escorial, ležícímu 45 km od hlavního města. Toto habsburské a bourbonské sídlo může velikostí směle konkurovat Versailles. Palác, který nechal postavit Filip II. po vítězství nad Francouzi, sloužil také jako klášter, katedrála, knihovna, muzeum a hrobka. Vstup pro studenty činí 3,5 Eura.

Zato v Barceloně jsme stavěli hned dvakrát a ještě nám to bylo málo. Architektonicky výjimečné město vděčí za své unikáty zejména Antonimu Gaudímu, který navždy vtiskl městu svůj osobitý rukopis. Geniální architekt postavil v Barceloně několik obdivuhodných domů jako Casa Vincenc, Casa Batló, nebo Casu Milá, přezdívanou La Pedrera (kamenolom). Poslední zmíněnou stavbu jsme navštívili (5,5 € / student) a mohli se tak na vlastní oči přesvědčit o Gaúdího jedinečnosti. La Pedrera stavěl Gaudí za obytným účelem. Velice důmyslně architekt zde vyřešil vytápění a větrání, a to pomocí četných komínů a cirkulace vody. Nápaditě Gaudí vyřešil také osvětlení. Obytné prostory jsou po celý den osvětleny denním světlem, díky půdorysu domu. La Pedrera se skládá ze dvou bloků domů s oddělenými vchody, které spojuje vnitřní atrium. Za již zmíněnými zlepšováky nezaostává ani opěrný systém domu. Gaudí místo klasických základů použil pilíře a údajně by mělo být možné vnitřní zdi přesunovat. Přístupná je podkrovní a střešní část domu. Na střeše si pak můžete prohlédnout systém 30 komínů se specifickou ornamentální podobou.

K nejznámějším Gaudího stavbám nesporně patří chrám Sagrada Familia a Parc Güell. Neogotickou Sagradu Familii Gaudí po bezmála 25 letech plánování a realizování projektu už nedokončil, protože ho v roce 1926 srazila tramvaj. Poslední úpravy by měly být provedeny do roku 2026 k 100. výročí architektovy smrti. Chrám je charakteristický bohatostí křesťanských symbolů. Například 18 věží katedrály bude znázorňovat 12 apoštolů, 4 věže evangelisty, Pannu Marii a nejvyšší z věží Ježíše Krista. Je dobré si památku dobře prohlédnout i zblízka, protože co kousek to nápaditý detail nebo další zajímavý symbol.

Když jsme po celkem dlouhé pěší túře od Sagrady Familie dorazili ke kopci s Parc Güell, byli jsme nadšeni. Park, původně zamýšlené zahradní město, Gaudí vybudoval za podpory svého mecenáše Eusebi Güella. Hned u vchodu (vstup je zadarmo) stojí 2 domy, v kterých tito muži bydleli, dnes slouží jako muzeum. Mozaiková směsice barev jednotlivých keramických střepů a skla dodává místu hřejivou a optimistickou atmosféru. Ani zde však nechybí Gaudího důmyslnost a cit pro detail. Vchod do parku tvoří široké schodiště s velkou sochou mozaikového mloka, jehož miniatrapa je obvyklým turistickým suvenýrem. Po schodech vystoupáte až k Síni sta sloupů, kde se například můžete zaposlouchat do koncertu pouličního kytaristy a nechat čas líně plynout. Sloupy slouží jako opora rozlehlé terasy lemované lavicemi s mozaikovým okrajem, odkud budete mít výhled do ulic Barcelony, i na věžičky Sagrady.

Také po známé barcelonské Ramble by se každý turista měl několikrát projít. Tato tepna města vedoucí vyschlým říčním korytem (rambles arabsky znamená řečiště) směřuje až k soše Kryštofa Kolumba a přístavu. Dlouhý bulvár je plný ruchu a pouličních bavičů či živých soch, které potkáváte běžně i v jiných metropolích. Ovšem ty španělské byly obzvlášť zábavné a promyšlené. Rambla se dělí na květinovou a ptačí – tu bych ovšem milovníkům ptactva radila projít poslepu. Nejen gurmáni musí navštívit zastřešenou tržnici Boquería umístěnou nalevo od Rably, protože její sortiment ihned nemilosrdně zaútočí na všechny vaše smysly. Absorbuje vás směsice vůní, barev, tvarů v zelenino – ovocné sekci plné čerstvých plodů úhledně vystavených. Stejně tomu je i s mořskými plody, masem nebo čokoládou. Oči by jedly. Rozhodli jsme se vyzkoušet čerstvý osvěžující ovocný koktejl, obsahující snad 110% ovocné složky a nelitovali jsme. Dáte-li se z Rambly nalevo, dostanete se do Barri Gótic neboli gotické čtvrti s uzoulinkými uličkami plnými kytaristů a malířů, gotickými katedrálami a poklidnou atmosférou.

Byl by hřích nechtít vidět olympijský areál, který hostil XXV. letní olympijské hry v roce 1992. Areál vystavěný na barcelonském vršku Montjuïc zahrnuje volně přístupný fotbalový stadion, plavecký stadion či halu. Vyfotit si můžete i pochodeň, v níž vzplál roku 1992 olympijský oheň. Cestou z Montjuïcu do centra Barcelony se vyplatí zastavit u Placa d´Espanya, tedy pokud je čtvrtek nebo víkend. V tyto dny se od 21 hodin do půlnoci můžete stát svědky hry barev a vody při světelné show fontány Font Magica.

Stop osmibokým věžím

Nevýhodou kočovného způsobu cestování, kdy jste každý den na jiném místě a prohlížíte nové památky, je, že ty nevýjimečné za chvíli přestanete vnímat. Byť by to i byla hlavní památka navštíveného města, nezbude pro ni v paměti místo, protože je to další z mnoha katedrál s osmibokou věží. Čtvrtý den už jsme ve Valencii neměli sílu je obdivovat. Jako rána z čistého nebe nám bylo sesláno valencijské Ciudad de la Artes y Scientes. Konečně zástupce moderní architektury.

Centrum sestávající ze 4 obřích staveb vybudovaných ve vyschlém říčním korytě, sloužící k umělecko – naučným účelům. Hlavním stavebním artiklem futuristických děl je bílý beton a sklo. Lehkost jim dodávají také vodní plochy, v nichž se stavby zrcadlí. V první budově připomínající vlašský ořech se pořádají koncerty, opery, balety nebo divadelní představení, jde totiž o Palác umění. Následující L´Hemisferic ve tvaru zorničky jakoby prozrazuje svůj účel – promítání outdoorových, ale hlavně astronomických projekcí v kinech IMAX uvnitř tohoto Planetária. Vědecké muzeum prince Filipa vypadající jako obří kostra dinosaura nabízí didakticky zaměřené výstavy věnované vývoji života. Nejvzdálenější z komplexu je Oceanárium s mnoha expozicemi a sektory věnovanými vodním živočichům jednotlivých kontinentů.

Po poznání Valencie, míříme na jih, aby na nás dýchla andaluská historie.