Autor: administrator

V létě 2015 jsem na jeden měsíc navštívil Ugandu a její část jsem si dle možností projel. Na celou dobu pobytu jsem měl pouze 1050 USD, takže jsem ani nepočítal s návštěvami předražených rezervací, v nichž lze vidět africké kočky, lidoopy nebo africké tlustokožce, ani národních parků s horami vysokými 4000 až 5000m/m. Vlastně ani nepatřím mezi ty, pro které je Afrika srdeční záležitostí, spíš jsem chtěl po předchozích návštěvách Asie (a zemí jako Irán, Irák, Korea, Laos, Kambodža aj.) vidět něco nového a mít možnost srovnání.

Po osmé ranní vyrážím v matatu směr Fort Portal, cesta je fajn, před polednem přesedám v Kagadi. V novém matatu je to naprd, vzadu na sedadle pro tři opět sedíme čtyři, kluci sedící vedle vyfasovali na klín cizí zavazadla, jeden z kufrů se mi rohem boří do stehna, opírám se pouze levým ramenem a ruce mám zkroucené před/pod sebe. Náladu zlepšuje hezká zvlněná příroda, objevují se čajové plantáže.

Ve tři hodiny vysedám ve Fort Portalu (Hoima – F. Portal =195 km), obědvám pečené kuře ve vývaru z rajčat a paprik s rýží (vč. limči za 7 700 UGX), i tady ochutnávám matooke, je lepší než v Hoimě, ale i tak to není nic pro mé chuťové buňky. Hledám nocleh, k mání jsou G-H přímo u bas paku (a to nechci kvůli nočnímu troubení…) a dražší hotely, a tak se nechávám odvézt B-B do Yes Hostelu za městem (noc ve společném pokoji stojí 20 000, platím 2 noci a jsem úplně sám na pokoji se šesti lůžky).

Pěšky se vracím do města, procházím si centrum, káva v sympatické cukrárně je servírována opět jako konev, piksla a cukřenka – namíchej si sám. I tady se po setmění ulice mění na velkoprodej právě pečených i vařených pochutin, u velkého grilu kupuju kuřecí stehno a čapat, ale focení mi opět zakazují… Yes hostel se zaplnil skupinkami mladých turistů (z Německa, Francie a USA), ale i tak na pokoji zůstávám sám. S večeří mi pomáhá místní černobílá kočka.

V noci leje jak z konve, ráno je pod mrakem a to mi hatí plány jet na k jezeru Sako, odkud má být nádherný výhled. Proto po ranní kávě mířím z hostelu do botanické zahrady, ale i když se pohybuju v její blízkosti, posílají mě místní stále tam a zpět, někteří o ní vůbec neví. Nakonec ji nacházím (stojí hned u hlavního tahu do Kampaly), mě ale nejvíc přitahuje zeleň rostoucí u příjezdové cesty. Hodinu se na ní motám a okukuju vše, co tady roste a je to plné výrazných barev.

U silnice do Kampaly pak vidím praktické botaniky – místní pěstitelé zde v obdélníkových políčkách pěstují a přesazují rostlinky budoucích keřů a stromů a mají s tím spoustu práce; do igelitového válečku dlouhého 6 cm a širokého 4cm musí vtlačit prsty promělněnou hlínu a vložit sazeničku. Váleček pak přidají ke stovkám již seřazených válečků, které tu tvoří celá políčka. A ty pak tvoří v okolní krajině hezkou mozaiku. Procházím celým městem, z pošty posílám do ČR pohledy (dorazí postupně během září, poslední na konci října 2015, jeden se někde ztratí…) Lezu na kopec s královským palácem (trapná kulatá stodola bez špetky architektonické fantazie). Z kopce pozoruju okolí, přes zbořený plot mířím k paláci, tam se černého dědouška ptám, zda je tu muzeum nebo co, ale jsem nemilosrdně vykázán pryč s tím, že je to “secret area“ a volá na mě ozbrojenou milicionářku. Pod palácem piknikují studenti, po mně žebrají peníze. A když chci vyfotit toulavého psa u plotu, zas na mě dědek řve, že fotím “secret area“, milicionářka se tomu jen směje, ale focení mi taky zakazuje. V jídelně ochutnávám prosnou kaši (zvanou Millet, další z místních zvyklostí, a ani tomuhle nepřicházím na chuť). Při večerní cestě do hostelu míjím metr dlouhého přejetého hada, ráno tam ještě nebyl.

Po příjemné tiché noci snídám omeletu a odjíždím s B-B k jezeru Nkuruba, vzdáleného necelých 30 km od F. Portalu. Jedem polňačkou i vyštěrkovanou cestou přes vísky, míjíme i několik velkých haciend, na cestě se pohybuje spousta místních s bicykly přetíženými obrovskými trsy zelených banánů. Pokračujem kolem cedule se šipkou na “TOP OF THE WORLD“ po hodně špatné cestě a po prudkém stoupáku vjíždíme na soukromý pozemek. Platím za výhled 5 000 UGX a stojí to za to – pod kopcem jsou tři velká jezera – zatopené krátery a máme štěstí, v tom největším se koupe hroch (jediný, který žije v okolí, místní hlídač ani nezná pohlaví).

Večer čekám ve Fort Portal na noční bus, místo v 6 přijíždí v sedm, sedadlo mám hned za řidičem. V šeru se po pravé straně objevuje majestátní pohoří Rwenzori, nejvyšší vrchol se vypíná do 5 109 m/m, ostatní kopce mají lehce pod 5 000 a je to nádherná podívaná. Pak usínám, často mě budí řidič, který každou půlhodinu křičí do mobilu. Na jedné zastávce večeřím čapat, na jiné kupuju limo a oplatky. V noci autobus brzdí a troubí, koukám přes řidiče na silnici a v rozespalosti si říkám, že ty kravky na cestě mají nějak široké zadnice a pak mi to dochází – jsou to hroši, tři utíkají před busem, další dva se podivně otáčí v mokřině vedle silnice a do celého autobusu přivádí všeobecné veselí. Zrovna projíždíme krajem mezi Edwardovým a Georgovým jezerem, přesto tu výskyt hrochů na silnici není – dle ostatních- obvyklý. Pán sedící vedle se mi přiznává, že hrocha vidí poprvé a to žije v UG celý život.

Ve tři v noci dorážíme do Kabale (F.P. – Kabale = 295 km), ostatní to oslavují pouštěním hlasitých písní a modliteb z mobilů. Většina zůstává sedět, já taky a do páté ranní v autobuse podřimujeme. Pak opět ostatní na mobilech ladí otravné písničky a hlasitě brebentí, kolem šesté se pomalu z busu vytrácíme. Procházím ztemnělé město, na skládce za hustým křovím řeším akutní problém přeplněných střev a pomáhám kypré dámě s kanystry plnými vody; ona si jde jako princezna, hlasitě se směje a volá na sousedy, ať kouknou, muzungu jí nese vodu! Já za ní funím s batohem na zádech a kanystry v napnutých pažích. Kolem osmé se ptám v obchůdku označeném slovy HOTEL po noclehu, ale nic takového tu neprovozují, v dalším takto označeném mi nabízí, že vyklidí sklad (a v něm mne ubytují), ale nemají moskytku, azyl pak nacházím v New Vienna G-H, za 30 000/noc. Po krátkém spánku razím do města, a aniž bych to dopředu plánoval, beru B-B , který mě za 15 000 odveze k jezeru Bunyoni a zpět.

U města objíždíme kopec a mezi jiné míříme, prudce stoupáme, stále vidím po levé ruce jeden hřeben zdejšího pohoří, ve vesnici na jiném hřebeni se nám odhaluje pohled na velké jezero s mnoha ostrovy. Sjíždíme dolů, řidič jede jako prase, v jednom úseku tak-tak míjíme protijedoucí B-B. U břehu ale jezero působí jako nezajímavý rybník, navíc se na mne lepí průvodce s tím, že mám zaplatit za focení a furt do mně hučí informace, které mne nezajímají. S mým B-B stoupám zpět do vísky na hřebenu, tam řidiče posílám domů, já zkusím do Kabale dojít po svých přes hory. Na zahrádce s vyhlídkou objednávám kávu (kvůli absenci el. energie musí kvůli přípravě mé kávy nahodit agregát…) doráží sem i tři Amíci s průvodcem. Dle barmana mám jít do Kabale po silnici (tj. 10 km), přes hory to –prý- je “very difficult“ (a to mi tvrdil i můj řidič B-B), ale já už jsem rozhodnutý a po kafíčku stoupám vesnicí nahoru. Mířím k hřebeni, který jsem pozoroval z B-B (ten po mé levačce) a po něm zkusím jít. Místní mě přátelsky zdraví, děti ohlašují mou přítomnost voláním „Muzungu! Muzungu!“, skupinka dětí mi dává místní ovoce (…nevím, jak se to jmenuje, ale je to moc dobré…) za odměnu jim dávám propisky – tu poslední dostává kluk ze sousedství, který na cestu odhazuje hračku (na klacku plastová láhev s přidělanými kolečky) a peláší ke mně pro dárek od muzunga, děcka jsou nadšené, jako by to byl první dárek v jejich životě. Jedna bubulínka rychle strká ruku s propiskou za záda a natahuje druhou – prázdnou, všichni se hlasitě smějí tomu, jak rychle jsem ji odhalil… Na jejich maminku už tužka nezbyla, bere to sportovně, na rozdíl od těch nejmenších. Ten, co odhodil hračku mi smutně vysvětluje, že nemá žádný sešit ani knížku, do které by si čmáral (– tak to sem jaksi nedomyslel, příště budu rozdávat tužky i papír). Bubulata mě pak ještě s příjemným žvatláním doprovází do kopce, po půl kilometru je musím je od sebe odehnat domů za mámou.

Domky v kopcích jsou zděné s dřevěnými prvky (okna, dveře…) a často plechovou střechou, hospodářské stavby jsou celé ze dřeva, stejně jako kuchyně – ani zde na západě země nejsou součástí bydlení, ale mají vyhrazený samostatný domek, anebo se jídlo klohní venku na ohni pod prodlouženou stříškou. U stavení se často pase kravka a kozy, zvědavé děti opět voláním “muzungu!! muzungu!!“ odhalují blízkost bílé huby. Ty nejmenší anglicky neumí, větší se ptají, kam jdu, jak se mám a jak se jmenuju, představuju se jako Muzungu Buzungu Muzulungu, dětem se se to moc líbí a tři bubulata moje jméno hlasitě křičí do okolí, jejich volání mého nynějšího jména slyším ještě kilometr od jejich domku. Ještě jednou jdu kouknout na jezero, tady z velkého převýšení je to opravdu krásná podívaná. Kromě všech různých kaktusů zde rostou různě barevné květiny, kolem poletují pestří motýli a ptáčci. Hezký pohled je i na okolní kopce, často celé rozparcelované na políčka místních zemědělců – zdálky tvoří jedinečnou mozaiku.

Ve vsi na vrcholu hřebene se silnice (vlastně dost blbá polňačka…) rozdvojuje, instinktivně se dávám doleva a místní mi potvrzují, že to je správná cesta do Kabale, po dvou kilometrech mne dvě půvabné dívky posílají na cestu doprava z kopce a už vidím před sebou, či spíše pod sebou město. Ve dvanáct jsem vyrazil, teď je půl třetí a já scházím do Kabale, přímo do ulice poblíž mého G-H. Čekal jsem, že celý tento výlet bude náročnější, nevím, proč mě od něj černoši u jezera odrazovali. Po sprše razím do města, v předraženém bufetu jím kuře s rýží za nekřesťanských 16 000 UGX a procházím si cik-cak město. Další den ráno se s B-B vezu do města k autobusu, zmocněnec dopravní firmy mi sděluje, že dnes autobus nepojede; ano, pamatuje si mě ze včerejška, ano, říkal mi, že odtud teď dnes pojede bus, ano, tak to včera bylo – ale dnes je vše jinak a bus zkrátka nejede. Zachraňuje mne jiná dopravní firma, zrovna se autobus plní a na mě zbývá jedno z posledních míst. Sedím mezi malou holčičkou, která sama cestuje až do Kampaly a krásnou mladou dámou, vonící příjemným parfémem.

Bubulka dostala na cestu nějaké peníze, ale hned je utrácí za blbosti (limča, oplatky, sušenka) a v druhé půlce cesty po mě žebrá jídlo (taky mám nějaký oplatky…), dávám ji i čtyřbarevku a sešit, aby si při dlouhé cestě mohla čmárat. Dáma po mé levici usíná a opírá si hlavu o mé rameno, to se nelíbí malé bubulce a dámu budí a hubuje jí; není to nic platné, dáma vyhravá a její vlasy mě příjemně šimrají na krku. Po 280 km vystupuju v Masace, podle šipky mířím k G-H “Good Life“, ale nacházím ho až po hodině upocené chůze – je zavřený. Hned poblíž je jiný G-H, v něm mačo žere matooke s fazolema, dvě velmi mladé dívenky s nápadně krátkýma sukýnkama jen tak sedí a přiblble se uculují – po zjištění, že hledám nocleh mě mačo vykazuje ven – tohle je bordel, sem se spát nechodí… Těch děvčat je mi dost líto, vypadají tak na 15, 16 let. Ale tváří se vesele a spokojeně…

Pak procházím Masaku, ve dvou příjemných a velmi levných G-H odmítám nocleh, protože nemají moskytiéru. Ubytování nacházím v jiném, sice za 30 000 UGX, ale elektrika i sprcha fungují, navíc se o dům stará hezká mladá komunikativní maminka s malým bubulátkem. Jdu do města, ale je to díra, nic zajímavého. Na G-H si nesu bohatou večeři (špíz, čapat a kukuřici). V noci dle nezaměnitelných zvuků z vedlejšího pokoje zjišťuji, že není nutné si pronajmout pokoj na celou noc… Ráno se na to ptám mé “bytné“ – vysvětluje, že pronajmou každému, kdo zaplatí. Splývání guest-housů s hodinovým hotelem mě stále překvapuje, prostituce je v UG evidentně obvyklejší, než bych čekal. A dle výskytu pohlavních nemocí v rovníkové Africe dost zavání rizikem; už chápu, proč v Yes hostelu (ve Fort Portalu) visí velká cedule “poskytovatelé sexuálních služeb zde nejsou vítáni“.

Ráno se na bas paku nakládám do taxíku a vyrážíme na ostrovy Sse Sse, které leží na nedalekém Viktoriině jezeře. V osobním autě nás jede deset dospělých – čtyři vpředu (po dvou na jedné autosedačce), já + další tři vzadu a na našich klínech sedí další dva. Vpředu má navíc matka dvě děti, jedno v náručí, druhé u noh, pod našima nohama vzadu jsou dvě slepice. Ze zadního otevřeného kufru věci přepadávají přes okraj, drží jen díky pevnému popruhu a provazům. Za 15 000 se takto vezu až do Kalangaly (hlavního “města“ souostroví), s osobákem najíždíme na trajekt, vyplouvá přesně v deset hodin a za 30 min. vyjíždíme z lodi na ostrovní břeh. Po dalších 40 min. jízdy cestou – necestou vystupuju v Kalangale a mířím z kopce ke břehu do jednoho z několika kempů, kde stavím stan (20 000/noc).

Po břehu jdu na severovýchod ostrova, v ruinách nedostavěného resortu pozoruju různé barevné ptáčky i velké dravce, ve vodě přede mnou mizí ještěři, kteří pak lezou po stromech rostoucích z vody.

Ve vodě je hodně rybářů, kontrolují sítě, někteří plácají pádlem do hladiny, aby ryby do sítí nasměrovali. V blízké džungli se strhává bitka divokých psů, jejich štěkot, řev a vytí nahání strach. Tři psi bydlí i v kempu a k večeru se poblíž mého stanu houfují opice. U samiček dojímá starost o opičátka, u samců naopak obdivuju (a to bude vypadat obzvlášť úchylně) barvu jejich varlat – koule svítivě modré tak, že si to nelze ani představit (bohužel jsem chlapáka nevyfotil, ale zadejte si do vyhledávače “blue balls monkey“…). I když to tu připomíná přímořské letovisko, ve vodě Viktoriina jezera se nikdo nekoupe (a turistům to není doporučeno kvůli výskytu nemocí), u břehu navíc plave dost odpadků. Za tmy jdu do Kalangaly, místní jsou natěšení, za čtyři dny má přijet ugandský král (v UG úřaduje král i prezident) a proto všude na ostrově staví slavobrány a prodávají kloboučky a vlaječky na přivítání. Zpět do kempu si přináším čapaty, hranolky s rajčetem a dvě jablka (to vše za 5 000).

Další den mířím skrz Kalangalu na jih, po velmi strmém srázu procházím džunglí až ke břehu, který zde splývá s lužním lesem. Cesta u břehu se po asi třech kilometrech ztrácí, snažím se projít džunglí, ale velmi rychle začínám bloudit, a tak se vracím na stezku a po ní zpět. S místníma opičkami hrajeme podivnou hru – vždy se ke mě zvědavě a pomalu blíží ve větvích stromů, když k nim udělám krok já, rychle mizí. Za chvíli se vrací, když se nehýbu, přijdou až na dva metry ke mně, blíž už se neodváží. Na louce v džungli pase černošský stařík kravku, naviguje mne na správnou cestu, dávám mu napít z mé lahve, velmi děkuje a u toho se křesťansky křižuje na hrudi. Blížím se ke Kalangale, procházím kolem různých stavení a skrze otevřené dveře vidím i dovnitř; někde je hned u vstupu místnost s kobercem na zemi a dekou oddělená postel s moskytiérou, jinde je hned za vstupními dveřmi “obývák“ se starým omšelým kanapem, u toho stará křesílka a židle kolem nízkého stolku, v dalším domku se dveřmi projde až k zadním dveřím do dvora, na levé straně naskládané krabice (evidentně se zbožím určeným do krámku) a naproti napravo pak vysoká těžká postel s nebesy (coby držákem moskytiéry). V Kalangale obědvám fazole v nálevu s rýží (moc dobré fazole, nejlepší, jaké jsem kdy kde jedl!).

Z kempu pak vyrážím na západ, ale cesta po dvou kilácích končí v džungli. V pobřežní vísce obstarávám večeři – dva kusy grilovaného kuřete. Večer u kempu pozoruju opičky, v noci leje až do rána, v 7 se naloďuju na trajekt do Entebbe. Sedím v “economy class“ na dřevěné lavici, venku stále prší a nám oknem na stůl teče dešťová voda, proto utíkám do “bussines class“ – jediný rozdíl je v tom, že lavice je potažená koženkou. Po třech a půl hodinách vystupuju na břehu v Entebbe, hned u vody nastupuju do matatu a za 4 000 se vezu do Kampaly. Na William street si pronajímám pokoj (velice sympatický za 10 USD/noc, ale i zde v noci uslyším z dalších pokojů zvuky těch, co si pronajmou pokoj jen na několik příjemných minut).

Následující tři dny v Kampale zmateně hledám někoho, kdo mi půjčí motorku a na ní se pak vydám na parádní třídenní výlet k jezeru Kyoga. O mém výletě na motorce si můžete přečíst na motorkari.cz.

V létě 2015 jsem na jeden měsíc navštívil Ugandu a její část jsem si dle možností projel. Na celou dobu pobytu jsem měl pouze 1050 USD, takže jsem ani nepočítal s návštěvami předražených rezervací, v nichž lze vidět africké kočky, lidoopy nebo africké tlustokožce, ani národních parků s horami vysokými 4000 až 5000m/m. Vlastně ani nepatřím mezi ty, pro které je Afrika srdeční záležitostí, spíš jsem chtěl po předchozích návštěvách Asie (a zemí jako Irán, Irák, Korea, Laos, Kambodža aj.) vidět něco nového a mít možnost srovnání.

Ráno v 7 jsem na “bas paku“, jak zde v Mbale nazývají autobusové nádraží, do busu nastupuju úzkými jednokřídlými dveřmi s otvíráním “dovnitř“ (to proto, aby mohly být otevřeny i za jízdy). Zabírám skvělé místo na levé straně, kde jsou dvojsedačky, vpravo přes uličku jsou však sedadla ve trojicích.

Bas pak žije rušným mumrajem, mezi autobusy pobíhají prodavači čapat a rolexů, opečených kukuřic, vajec na tvrdo (ty prodavač nosí v průhledném kbelíku, na víku má pytlík se solí, vy si vajíčko koupíte, sami oloupete a osolíte…), jiní prodavači nabízí zeleninu, nápoje, oděvy, hodinky, šperky, dětská chrastítka a všechno možný… Chci fotit pekaře čapat, ale ti mi gesty dávají najevo, že mě podříznou (známé gesto, kdy palcem přejedete pod bradou přes krk) a jsem z toho trochu nesvůj.

Vyrážíme až po deváté hodině, nejdřív se pomalu prdelíme skrze město, pak najíždíme na asfaltku vedoucí do Soroti. V buse rychle usínám a probouzím se v Soroti na tržišti u bas-paku, kde se zdržujeme ¾ hodiny. Dál jedeme po rudohnědé nerovné polňačce, busem to dost hází. Kolem cesty se rozprostírá zelená savana s občasnými stromy a častějšími keři, spousty mokřad (v nich často rybáři loví do proutěných košů), zelená tráva se mění na zlatavou, pod ní rudá hlína. Objevují se ojedinělé skalní kopce. Nejčastějšími příbytky místních jsou kulaté stavby se střechami ze sušeného listí, kolem cesty vidím čím dál víc místních domorodců oblečených jen do přes rameno přehozené a kolem pasu uvázané látky, připomínající skotské kilty. Většinou jsou tabákově hnědé až černé, ale i spousta pestrobarevných se zelenými, rudými i žlutými kostkami či pruhy. Někteří z nich pasou krávy s obrovskými rohy – ty fakt budí respekt. V některých vískách zastavujeme u tržiště, bus hned obklopují prodavači jídla (čapaty, rolexy, špízy), pochutin a nápojů, strkají se u otevřených okýnek, ti privilegovaní mohou vstoupit i do autobusu. Kromě prodavačů se kolem busů shlukují i nemajetní a čekají, kdo jim hodí něco z okna a berou úplně všechno – nedojedený zbytek čapaty, poslední lok vody v plastové lahvi apod.

Do Morota vjíždíme až v 18.30 (po 280 ujetých kilometrech) na dohled od zastávky vidím oranžově zářící G-H a za 28 000 se v něm hned ubytovávám. V novostavbě ještě není vše zapojeno, nefunkční vodovod supluje barel s vodou a lavor jinak je pokojík skromný (jen o půl metru širší než dvojpostel), ale naprosto vyhovující. Už se stmívá, prodavači se mění v kuchaře, elektrika nefunguje a tak jsou pícky a grily jen tu a tam osvíceny slaboučkými žárovkami a já zaháním hlad dvěma masovými špízy a rolexem.

Další den – 18. 7. v sobotu – vstávám až o půl desáté a razím ven s tím, že ve městě koupím vodu a vydám se do kopců za Morotem. Je to všechno jinak; na velké křižovatce mě v rytmu bubnů a vuvuzel (ale i reprodukované hudby) míjí kilometr dlouhý průvod domorodců, rozdělený do spousty skupin, každá skupinka (dle ošacení a pomalování) z jiného kmene, evidentně i z jiného kraje. Všichni míří na nedalekou velkou oplocenou parcelu, kde se jednotlivé skupiny rozezpívávají a roztancovávají, každá v jiném koutě. Je to mámivě krásné, je to nádherná přehlídka barev spojená s přirozeným temperamentem afrických etnik. Muži tanec soustředí nejčastěji do výskoků, dívky a ženy se pak výrazně houpou v pase a v bocích a dávají tak vyniknout své svůdné dívčí a ženské kráse. To doprovází libozvučným zpěvem, barva jejich hlasu krásně hladí moje uši.

Civilizace ovšem neúprosně zasáhla a tam, kde dřív muže čekal hezký pohled na polonahé dívky, tam je nyní vše zahaleno do sportovních podprsenek či barevných triček; je to zvláštní prolnutí starých tradic a nových oděvních trendů, takže tradiční sukně (muži mají většinou krátké “mini“, dívky a ženy pak trošku volnější a delší sukýnky), jsou doplněny fotbalovými dresy, tričky nadnárodních oděvních firem s velkým logem apod., někteří stařešinové hrdě nesou skutečnou levhartí kůži, ženy pak její módní textilní imitaci.

Povídám si s Jessicou – bílou Afričankou, etnoložkou, která tuto parádu pomáhá pořádat; jde o každoroční slavnost Karimojongů , kmene obývajícího tuhle severovýchodní část UG, účastní se jí ale i kmeny odjinud, i ze zahraničí (především z nedaleké sousední Keni, a prý i z Konga). Jessie je oblečená stejně jako místní tanečnice, se svými blonďatými vlásky a světlou pletí je mezi černochy naprosto nepřehlédnutelná. Z bělochů tu ještě potkávám 5 mladých Španělů, párek Holanďanů a jednoho Japonce. Přecházím od jedné skupiny ke druhé a nemůžu se té pestrosti nabažit.

Následuje oficiální zahájení, skrze reproduktory jede smršť proslovů a děkování, po té stařešinové obřadně zabíjí býka (při rituálním napodobení lovu; chudáka sejmou oštěpem bodnutým do hrudi – oběť netrpí, je ihned mrtvá). Býka pak v průběhu dne pečou a jedí, večer na místě jeho skonu zůstanou jen popel a kosti přikryté palmovými listy. Mezi třemi stany zatím probíhá přehlídka – každý kmen vystupuje se svým bojovným či rituálním tancem, ostatní koukají a čekají, až na ně přijde řada – více mne bavilo rozcvičování tanečníků, tahle část programu je příliš oficiální, občas vypadne zvuk z reproduktorů a já mířím za město. Mezi domečky hledám přístup do hor, pak stoupám na menší kopec s anténou na vrcholu. Po úbočí jsou vyšlapané cestičky, kolem nich okukuju kaktusy a to co vypadá jako americké opuncie. Chvíli sedím na kameni a pozoruju ještěrky, kterýma se to tu jen hemží – stačí se chvíli nehýbat. U antény je plechová bouda, ale hlavně protiletecký kanón; na mé volání reaguje muž, který ležel u políčka s kukuřicí níže od boudy, ten volá kohosi jiného a z plechárny se loudá polonahý voják v sandálech a vysvětluje, že hlídá ten mašinkvér. Ujišťuje mě, že mu nijak nevadím a nezastřelí mě. Za půl hodiny už jsem o kus výš na druhém kopci (také s anténou na vrcholu), a rozhlížím se po okolí; přede mnou se na rovině roztahuje Moroto a teprve z vrchu poznávám, že se jedná o docela velké město, v sousedství leží několik vesniček a za dvěma mnou navštívenými kopci se zvedají vysoké hory.

Z města vítr občas přinese zpěv tanečníků, později se k tomu přidá svolávání k muslimské modlitbě. Okolo poletují spousty motýlů, jejich barevnost předčí fantazii. Zpět do Morota se vracím druhou stranou kopců, děti u cesty se chtějí fotit, staré černošské babičky žebrají cokoliv, hlavně kuřivo. V Morotu u prvního obchůdku kupuju dvě limči a hrnu je do sebe, ráno jsem zapomněl koupit vodu a žízeň v pozdní odpoledne už je nesnesitelná. Jdu na hotel pro záložní baterku do foťáku, v blízkém “Happy Restaurantu“, o který se stará matka s desetiletou dcerkou, žadoním o jídlo, ale prý už všechno snědli návštěvníci slavnosti. Přejmenovávám to na “Hungry Restaurant“, z čehož majitelka dostává záchvat smíchu a odměňuje mne poslední porcí hovězího ve vývaru s rýží, maso je trošku tužší, ale vynikající a platím 9000 vč. dvou půllitrových vod. Další příchozí už nic k jídlu nedostali, já snědl to úplně poslední.

U místa, kde jsem vystupoval z autobusu, se ptám, kdy a kde najdu bus či matatu na sever – chci pokračovat na Kotido, Koputh a Kitgum a projet tak sever UG pod keňsko-súdanskou hranicí. Bohužel mi všichni vysvětlují, že to jde pouze pronajatým taxíkem, nic jiného tam nejede a cesta je úplně blbá. Do Kitgumu se nejlíp dostanu autobusem přes Soroti a Liru a ten jede kolem třetí ranní.

Jdu zpět na festival, potkávám Alfréda z Konga a spolu procházíme kolem jednotlivých kmenů, nyní už zase tančících a zpívajících kdekoli na volném prostranství. Alfréd se se všemi nechává fotit, i když neví jak bych mu mohl fotky do Konga poslat (nemá žádný e-mail, není na soc.sítích…). Pak ještě procházím vzdálenější část Morota – a (tak jako v jiných městech Ugandy) vidím mnoho domů i unifikovaných chatiček a baráků, u nichž jsou cedule s odkazem na země, které stavěli či financovali stavbu školy, internátu, lékařské stanice či ženských domovů pro vdovy a jejich děti a nebo příbytky pro chudé; nejvíce zde pomáhají Irové, Němci, Švýcaři, velká část projektů je financována z US-Aid a UK-Aid, samozřejmě nelze přehlédnout projekty OSN, resp. Unicef.

Na ulicích potkávám spousty místních ve směsi tradičního i moderního oblečení, spousta se přepravuje na bicyklech a motorkách, občas projede velký džíp. Všude, po celém městě, korzují vše-ochutnávající kozy i krávy, u domků se peleší slepice, v podvečerním slunku se vyhřívají kočky (úplně stejné jako u nás). A u cest, většinou poblíž pouličních grilů a obchůdků, somrují potulní psi (a to je pestrá směs voříšků – u těch s velkýma králičíma ušima opravdu váhám, zda jde ještě o psy…). Na tržišti kupuju za 4 000 UGX velké grilované kuřecí stehno k večeři a ve tmě před G-H koukáme s mojí bytnou na fotky ze slavnosti; chudák ženská se tam kvůli povinnostem ani nedostala, tak jako spousta obchodníků, trhovců a jiných místních.

V noci je na ulici tma jak v hrobě, nikde nesvítí ani slabá žárovka a hvězdy jsou schované za mraky. Autobus stojí na místě, pár lidí uvnitř spí, tak se k nim připojuju. Odjezd ve tři se nekoná, řidič startuje až ve tři čtvrtě na 4, hlasitě tůruje motor a troubí (tím svolává cestující k odjezdu) a až před půl pátou vyrážíme. Kupuju za 40 000 UGX lístek do Gulu ( do Kitgumu nejedu, pozměnil jsem plán), pak hned usínám, kolem 6-é se probouzím a venku je stále tma. Pak se ale rychle rozednívá a v 7h už je venku normální denní světlo. Jedeme po rudé, nyní rozmoklé cestě, v 10h v Soroti přesedám do jiného busu (od stejné společnosti), černoch, co mi uložil batoh do zavazadlového prostoru, si řekl o 1 000 UGX a za 20 min odjíždíme do Liry. Spolu s lidmi cestují i slepice svázané do trsů, pokud se takový slepičí trs mácháním křídel a pařátů dostane do uličky, je nemilosrdně kopnut všímavým cestujícím zpět pod sedadlo. Pod mou sedačkou se podivně vlní klubko 9 slepic, jiné koukají z police nade mnou…

Sedadla jsou tak úzká, že ramena tří spolusedících (sedačky jsou opět řazeny po dvou vlevo, avšak po třech napravo od uličky, stejně jako ve všech busech pro místní) se prostě nevejdou; ten, co sedí u okna, se pravým ramenem zapírá o okno a trup má lehce vytočený k sousedovi. Ten co sedí na opačné straně trojky je ramenem vytočený nad uličku a ten mezi nimi se o opěradlo zapírá jen jedním ramenem. Sedím uprostřed. A většinou pospávám. Cesta je obklopená savanou, před Lirou se krajina začíná vlnit, u města se objevují skaliska. Projíždíme přívalovým deštěm, některá okna nejdou zavřít a tak prší i do autobusu. Dál jedeme čím dál více zalesněným okolím, a i když je vše zmoklé, tak se dost práší – několikrát během cesty stírám z brejlí rudý prach, o načervenalém oblečení všech cestujících ani nemluvě.

Do Gulu dorážíme až v 16.30, po 12 hodinách (a 300 km) na cestě. Hned u bas paku využívám kavárnu s opravdovým espressem, uvnitř jsou samý běloši, jen obsluha je černá. Při večerní procházce po Gulu zjišťuju možnosti dopravy po okolí, bohužel až teď narážím na uličky plné levných G-H (už bydlím v hotelu za 11 USD/noc – cena vyšší, ale teplá voda a elektrika je díky vlastnímu agregátu k mání celý den…). Zjišťuju možnosti pronájmu motorky nebo bicyklu, ale místní nevědí a doporučují mi B-B (a taxikáře, ale ten si řekl o nehoráznou sumu a i po smlouvání spolu nikam nepojedem). Za celý den jsem snědl jen 1 čapat, a tak bohatě večeřím 3 kousky kuřete a kukuřici, to vše koupené v nočním Gulu na ulici za 11 000 UGX.

Ráno prší, a tak podřimuju a v 9 hodin hned u hotelu domlouvám s B-B převoz do Fort Patiko, oficiálně známe jako Baker’s Fort. Silnice se postupně mění v čím dál víc rozdrbanou polňačku, po ranním dešti je na cestě dost kaluží i celá jezírka, některými brodíme. Potkáváme spousty pěších i cyklistů, občas B-B, nebo starou dodávku. Až na občasnou terénní vlnu je okolí rovinaté, autenticky působí velká, do výšky trčící termitiště a v místě cíle (tedy 35 km severně od Gulu) se vypínají dva sopkovité kopce; Patiko Fort není ani na jednom, ale na rovině a já si pevnost procházím a porovnávám s původními plánky; tuto pevnost postavil v 2. pol. 19. stol. Angličan Samuel Baker, který odtud podnikal výpady osvobozující černochy z otroctví; tak teda čest jeho památce!

Na kamenných plochách se vyhřívají africké ještěrky, zelenošedé i černé s rudou hlavou a ocasem, ve zdech pevnosti si hrají místní černoušci, kteří tu pasou dobytek. Po poledni jedu se svým B-B zpět, cestou znovu míjíme místní domorodce, jejich vesničky, pasoucí se sudokopytníky a nízké podlouhlé kostely – u jednoho zničeného zastavujeme, poblíž stojí škola s hřištěm, koukám jak bubuláci válí fotbal. V Gulu, v restauraci Bismillah ochutnávám hovězí, brambor a fazole za 5 500 UGX, courám po městě. Nic zajímavého tu není, kromě krav pasoucích se přímo na hřbitově uprostřed města. Úplně nová velká tržnice je ještě zavřená, prodávající mají své stánky (tím myslím věci často položené na zemi či na dece…) všude okolo. Před tržnicí hrdě stojí socha prezidenta – jenže je jen asi metr vysoká a podobu se nezdařilo úplně vystihnout…

Večer i v noci prší a v 7 ráno sedím v buse, který za hodinu vyráží na jih, projíždíme nádhernou rezervací Murchinson Falls, část peřejí vidím přes okýnko, přejíždíme přes Victoriin Nil a je to krásná podívaná. V Kiguně opouštím bus a nastupuju do matatu, které mě odveze do Masindi; sedím vpředu uprostřed na improvizovaném sedadle (ze sedáku položeného na víko motoru), moje noha se tlačí na řadicí páku a chodidlo se dotýká brzdové páky – i v zde je více cestujících i nákladu, než dovoluje oficiální kapacita vozidla. Vyjíždíme před polednem, 45 km zvládáme za hodinu a půl a v Masindi nacházím matatu do Hoimy. Už jsem zaplatil, tak mě přepravci ženou do auta a nechápou, že chci relaxovat na čerstvém vzduchu. Po nekonečném handrkování vyhrávají, a já dosedám na pravé zadní sedadlo u okna. Nákladu je tolik, že některé pytle usazují cestujícím na kolena, zezadu pod sedačku (na které sedím) tlačí jiné pytle a nechápou, že když se o má kolena zapírá opěradlo předchozí sedačky, tak je prostě nezvednu. Vzniká nepříjemná hádka, kdy i ostatní černošští cestující toho mají tak akorát a zastávají se mne (popravdě – já bych ty kolena nějak k bradě zvedl, ale to bych pak musel v této poloze jet celou cestu, a tak nezbývá, než se chovat asertivně…). Tihle přepravci jsou ale trošku natvrdlí, protože v nákladní zahrádce na střeše vezou kolo od traktora – pokud by ho posunuli před zahrádku a uvázali ke střeše (jak je zde obvyklé, to není můj nápad…), bylo by spousty místa pro batohy, pytle a tašky na oné zahrádce. A celkově jejich počínání nedává smysl, nejdřív do auta musí cestující, pod ně a na ně náklad, pak (až za hodinu) okolo stojící čumilové roztláčejí matatu do kopce (! – to už je fakt vypatlanost…)a teprve teď řidič míří na 40m vzdálenou benzinku. Samozřejmě, že tankujem se zapnutým motorem. V autě pro 14 cestujících se nás nyní nachází 20, plus dvě miminka v náručí svých matek a dva svazky slepic. V nedaleké vesnici stavíme dalšímu člověku i s dvěma pytli nákladu. Pak konečně, beznadějně přetíženi, vyrážíme. Okolní příroda je plná mokřin, mezi nimi vidím stáda domácích buvolů se svými obrovskými rohy, projíždíme i borovicovými lesy. I zde, na západě UG je půda silně načervenalá, tak jako okolo Viktoriina jezera, na východě, i v severní části této překrásné země. A ve vískách se místo kulatých rotundových chýší objevují hranaté se čtvercovým půdorysem, ale opět z lepenice se slaměnou či plechovou střechou.

Sedí se mi čím dál hůř, na sedáku visím jen půlkou zadku, jednu nohu mám na blatníku, druhou stlačenou mezi sedadlo a můj batoh, opírám se jen jedním ramenem, druhé je zapřené do souseda. Venku se spouští déšť, moje okýnko nelze zavřít (vede jím popruh držící traktorové kolo na střešní zahrádce) a tak mám zadarmo vysprchované rameno i s rukávem. V UG holt platíte za to, že vás nějakým (rozumněj ‘jakýmkoliv‘) způsobem dovezou do cíle, pohodlí nebo dopravní komfort v ceně není.

Po hodině (a 55 kilometrech) konečně dorážíme do Hoimy a já ve spleti uliček, splývajících s tržištěm, lezu do G-H; mají volný pokoj a to za 6 000 UGX (necelé 2 USD!) – to musím vidět; z recepce jdem do dvora s hospodskou zahrádkou, za ní jsou hostinské pokoje, před nimi stařeček žehlí ručníky starou žehličkou na žhavé uhlí. Na zahrádce sedí silně nalíčená dívka, koketně se usmívá a myslím, že je to prostitutka. Jiná, v natáčkách a špinavých teplákách pokuřuje před cimrou a další, taky po domácku oblečená cosi vysvětluje postarší, silně obézní dámě. Překračujeme dvě veliké louže a recepční (+barman v jedné osobě) mi ukazuje můj dnešní nocleh – v místnosti bez okna jen postel s moskytiérou, kanystr s vodou a lavor. Ale čisté, vonící povlečení, hezky složené na posteli.

Vodu si můžu dotankovat v kumbále u recepce – ale jindy, teď je “power off“, snad k večeru elektriku pustí… Klíč od záchodu visí na recepci, a jeho návštěva je dobrodružství samo o sobě – toaleta je černá kobka řešená jako turecký záchod, ale chybí jakákoliv keramika nebo aspoň zdvižené podloží; je to jen malá pomočená díra do země, do níž se – zvláště při velké potřebě- musíte strefit. Nebo nemusíte, jak dokazuje velké hovno ležící na betonu vedle díry – omlouvám se za popis té nechutnosti, ale i tohle máte právo vědět… Sousední toaleta je stejně řešená, ale čistotnější (všichni užívají jen tu první, je holt blíž…).

Pokud nezahnu k WC, projdu zadním vchodem do malé uličky, z níž vede vstup do recepce. V ní na bednách a kastrólech sedí bujará, docela opilá společnost; po ujištění recepčním i děvčaty, že tu bude spát MUZUNGU – (tj. označení pro bílou hubu, nebo pošuka), se nemůžou udržet smíchy.

Visacím zámkem jistím dveře mého azylu a jdu do města. Z matatu jsem mezi domky viděl rozestavěnou velkou loď a po chvíli ji nacházím. Dle milé dívky, co bydlí naproti, ji tu rozestavěl jeden nadšenec, ale už dlouho nepřiložil ruku k dílu a tak tu stojí z vysněného korábu jen torzo. Na velkém centrálním hřišti je tisíc dětí, školáci mají “Den míčových her“ a všichni, kluci i holky, si hrají s balóny všech velikostí.

V restauraci si poroučím nejtypičtější pokrm UG, MATOOKE – tj. kaše ze zelených vařených banánů, a nějak mi to nejede; chutí to připomíná nemastnou neslanou kaši ze starých nedobrých brambor, a já do sebe hrnu jen hovězí a fazole, a přestože dle oblečení obsluhy a prostírání se jedná o “lepší restaurant“, jídlo chuťově zaostává za hovězím s fazolí v nejobyčejnějším bufetu Bismillah ve městě Gulu… Dávám si kávu (opět konvička s horkou vodou, piksle s instantní kávou a miska s cukrem) a dopisuju cancák. Na hřišti pozoruju nerovný fotbalový zápas mezi dvěma chlapeckými “mužstvy“; ti v barevných nejednotných dresech hrají v roztrhaných teniskách, nebo úplně naboso, zatímco kluci ve svítivě bílých dresech mají moderní kopačky i štulpny… I v Hoimě je velká betonová tržnice, nyní ji již vyklízí, v okolních uličkách život pokračuje dál – trhovci stále prodávají (úplně všechno…) a zde také narazíte na kadeřnické, krejčovské služby, přes opravy motocyklů po úpravu železa na obráběcích strojích vč. prodeje kovových trubek, plechů apod. Rovněž lze koupit několik metrů dlouhé bambusové tyče, zde užívané coby lešenářské trubky.

Za tmy bloudím po změti ulic a průchodů, s falešnou jistotou lezu mezi domky, kde můj G-H určitě není a rychle couvám z dosti pomočené a jinak zaneřáděné uličky. Místní, kteří buď něco prodávají, nebo jen tak zevlují a tlachají, si toho všimli a hlasitě se smějí…I zde se poflakují potulní psi a ze střech okolní život pozorují kočky. Konečně nacházím G-H, na zahrádce piju limonádu; všechny tři holky se pořádně vytunily a je to smutná podívaná – jedna po mě pokukuje, druhá se plazí po starém opilém muži, třetí kouká v recepci na telku. A přestože jsou velmi mladé, nepůsobí nijak přitažlivě. Hudba hraje až do druhé ranní hodiny, po té přes dveře slyším děvčata bavit se mezi sebou, jedna z nich výrazně koktá, což jsem poznal i bez znalosti místního jazyka.

V létě 2015 jsem na jeden měsíc navštívil Ugandu a její část jsem si dle možností projel. Na celou dobu pobytu jsem měl pouze 1050 USD, takže jsem ani nepočítal s návštěvami předražených rezervací, v nichž lze vidět africké kočky, lidoopy nebo africké tlustokožce, ani národních parků s horami vysokými 4000 až 5000m/m. Vlastně ani nepatřím mezi ty, pro které je Afrika srdeční záležitostí, spíš jsem chtěl po předchozích návštěvách Asie (a zemí jako Irán, Irák, Korea, Laos, Kambodža aj.) vidět něco nového a mít možnost srovnání.

Ráno mířím v matatu do Mbale, města u NP Mt. Elgon na keňské hranici, asi 150 km severovýchodně od Jinji. Silnice jsou asfaltové, místy s velkými dírami, jinde asfalt nikdy nebyl. Krajina se krásně zelená, díky vlhkosti a velkým mokřadům se zde daří rýži, její pěstitelé ji u cesty prosíváním čistí.

Kolem silnice se ve vsích nachází tržiště, tedy shluk různých dřevěných budek a pultů, větší zděné domy svítí výraznými novými nátěry, nebo naopak působí jako po poločase rozpadu. Z Jinji jsme vyrazili o půl desáté, dvakrát jsem přesedal do jiného auta (- a funguje to tak, že 15 000 UGX za celou cestu jsem zaplatil v prvním matatu, moji další přepravci za mě dostali zaplaceno od předešlého řidiče; v posledním matatu nás jelo víc, než je počet sedadel) a kolem jedné odpolední vystupuju v Mbale.

Lezu do prvního G-H, za 20 000/noc si domlouvám nocleh v místnosti s postelí (samozřejmě s moskytiérou!), sprchou i záchodem. V posledním matatu někdo převážel ryby, voda z nich vytekla na můj batoh a než razím do města, snažím se bágl vyčistit od toho smradlavého humusu.

Pak si v místním bufetu dávám skvělé hovězí servírované v silném vývaru a s rýží a platím za to 4 200 UGX, další 2 000 stojí limonáda, zde jednotně zvaná “soda“. Malá balená voda pak přijde na 500 UGX, někde k jídlu nabízí bezplatně vodu z hrnce či plechového džbánu. Procházím celým Mbale směrem ke kopcům, které se za ním zvedají, nejvíce mě zaujal vysoký vodopád. Za městem nacházím turist-infocentrum (tj. z centra na JV ke kopcům), v něm mě od brány vede milá paní v maskačích a se samopalem do kanceláře a ať chvíli počkám…

Nikde nikdo, tak si prohlížím vystavené fotky a mapy NP Elgon. Po 15 min. přichází do kanclu kluk, který mi vysvětluje všechny otázky (především jak odtud do vsi Sipi a jak dál do NP) a já uspokojen pokračuju dál do kopců. V kostele (i vně), který vypadá jak nízká stodola s plechovou střechou, fotím hrající si děcka – sami se před objektivem předvádí.

Dál v kopcích, blíž vodopádu, je to to samé, děti se chtějí fotit a sami lezou před objektiv, z dospělých však nikdo a někteří mi gesty nebo mimikou dávají najevo nelibost nad namířeným foťákem (a to i ti, kteří mě sami vybízeli k focení jejich ratolestí) a já respektuju jejich vůli. Jinak jsou ovšem velmi přátelští. Když kupuju limonádu v obchodě poblíž malé mešity, ostatní si – mně nesrozumitelnou řečí – se smíchem dobírají milou mladou prodavačku.

Do Mbale se vracím jinými ulicemi kolem hlavní tržnice. Kolem to zapáchá tlející zeleninou, zbytky jídel, i jinými odpadky, s nimiž si místní hlavu nelámou a nepotřebné prostě vyhodí v místě, kde se zrovna nachází. Někde se odpadky a hlína navršily, místní je překračují s naprostou samozřejmostí, jako zjevení v tom humusu působí krasavice oděné do překrásných dlouhých šatů v bílé, růžové či červené, muslimky navíc s pestrým šátkem na hlavě (do té ve svítivě zelených šatech s kanárkově žlutým závojem přes vlasy a záda jsem se skoro zamiloval…). U tržiště je i velká koncentrace různých služeb, u krejčího kupuju jehlu pro přišití utrženého knoflíku (což provází prvotní úsměvné nepochopení a po té odmítnutí mnou nabízených 500 UGX za jednu jehlu a nakonec přání hodně štěstí…). Pro orientaci – v jeho dílně sedělo pět žen u šicích strojů poháněných nohama (jak je v UG samozřejmé – na dodávky el.proudu tu není prostě spolehnutí), šestá žena (všechny černošky, na rozdíl od indického majitele) dokončuje šaty v ruce, majitel měří zákazníky a kontroluje šičky.

Originální a v Evropě nevídanou službou je Mobile-Money; tj. transfer peněz pomocí mobilových kreditů. U M-M stánku si zkrátka koupíte kredit do mobilu, který pošlete mobilem jako platbu někomu jinému (na jeho mobil). Vím, že to funguje i v jiných zemích Afriky, tento systém vznikl jako reakce na složitou dostupnost bankovních služeb. Právě reklamy na M-M zdobí spousty cedulí i celých domů.

Vedle jednoho z mnoha stánků na M-M (skutečně jsou v každém městě, i na tržišti ve vsích, já tuto službu pochopitelně neužiju, a tak nemám konkrétní zkušenost…), je servis s drobnou elektronikou i službou dobíjení mobilových baterií (pokud zrovna ve čtvrti není výpadek el. proudu) – nechávám v něm mobil, za dvě hodiny si ho za směšný poplatek vyzvedávám nabitý (používám ho jako budík, ale mobilní síť v UG je kvalitní, funguje i spojení s ČR).

U pouliční pícky kupuju čapat, jím ho přímo na tržišti, což se místním jaksi nelíbí a nechápavě na mě civí; naopak je naprosto normální, že se chlapi na ulici přes kalhoty popotáhnou za pinďoura, nevadí to ani jim, ani ženám, se kterýma zrovna mluví. A když jsme u toho, samozřejmě mezi faux-pas patří močení na hlavních ulicích a mezi lidmi, ale kousek popojít a vyčůrat se trošku mimo, i když na dohled ostatních se toleruje – sám jsem viděl v Jinje a u silnice do Mbale dvě dámy, které si jednou rukou a přizdviženou nohou popotáhly nahoru sukni a “na stojáka“ vykonaly malou potřebu; co zrovna dělaly s tou druhou rukou (strčenou pod sukni), nechám na vaší fantazii.

Ani tuto noc příliš nespím, vedro ani tak nevadí, hlasité reggae z protějšího domu ano. Ráno usínám v matatu jedoucím do Sipi, probouzím se při nouzové zastávce – motor nejede, chvíli se v něm přehrabuje řidič i náhončí. Po půl hodině znovu vyjíždíme, ale po dalších kilometrech, nyní už v kopcích, zastavujeme u vodního pramene s přehřátým motorem. Po 15 minutách je jasné, že tohle auto už nepojede, proto zastavují kombík, nás cpou do něj, ale ejhle – v autě míň míst a já si dobrovolně lezu do nákladového prostoru (rozhodně pohodlnější, než se mačkat s ostatníma).

Hned z kraje Sipi míjíme směrovku ke kempu, po vystoupení z auta se na mě lepí 7 místních s tím, že jsou průvodci, otravují mne a já v podstatě prchám do kempu, aniž bych se ve vsi rozkoukal. Jeden se mě stále drží jak hovno boty a jde se mnou až ke bráně kempu. Kempink je terasovitě postaven ve svahu přímo proti velkému vodopádu (resp. dvěma – výraznému a dalšímu méně nápadnému), jiný nepřehlédnutelný vodopád pak teče výš nad vesnicí a je to nádherná podívaná. Za 10 000 UGX/za 1noc si stavím stan, momentálně je zde ubytováno více bílých, ale všichni v chatkách, ve stanu budu spát jen já. Po krátkém zdřímnutí mířím do vsi, u brány stále čeká onen místní a vysvětluje mi, že pokud chci mimo ves do kopců k vodopádům, musím mít průvodce a to samé mi potvrzují v boudě místní samosprávy (-“SIPI FALLS OFFICE“).

Za polatek 35 000 UGX si platím tzv. velký okruh se 4 vodopády i s návštěvou jeskyně a neprovází mě nikdo jiný než starý známý, co čekal u brány kempu. Jmenuje se Rodě (asi Roger, jeho angličtina je mi k ničemu, nemluví, ale drmolí, takže když „…v ma vifi manaj f ofi“ myslí tím „.. we must visit manager for office…“ –musíme navštívit šéfa kanclu (samosprávy) – a tak vypadá i jeho další průvodcování, aspoň se shodnem na jménech zde pěstovaných plodin).

Za vsí stoupáme skrze jiný oplocený kemp do polí, na kterých převládá kukuřice, brambory, fazole, hrách, specialitou kraje – dle Roděho- je káva (a za 10 USD mi ji v boudě samosprávy před mýma očima upraží a uvaří, ale to budeme muset znovu „vifi manaj f ofi“…). Teoreticky je možné jít i na zapřenou bez průvodce, ale po cestě procházíme přes pole i obydlí těch, jimž půda patří a právě přítomnost místního průvodce je pro ně potvrzením, že nejsem vetřelec a jsem i přínosem pro místní pokladnu. Navíc pro cizince musí být těžké, ne-li nemožné, hledat ve spleti cestiček tu správnou k vodopádům.

U většiny chýší majitelů půdy po nás jdou jejich psi, kteří hlasitým štěkáním i vytím ohlašují vetřelce v jejich teritoriu. Ženy, vyjdou-li před chýši, tak se mile usmívají, malé děti jsou překvapené, ale sem jezdí dost turistů, takže bílou hubu tu už jistě viděli. Jedno miminko se mě bojí tak, že se hlasitým pláčem domáhá máminy náruče, jeho sourozence pak obdarovávám tužkami, které jsem přivezl do UG – pro větší děcka čtyřbarevné propisky a pro drobotinu pastelky.

Nejčastějšími příbytky zdejších jsou hranaté domečky s plechovou střechou, často barevně pomalované, nebo s ještě schnoucí lepenicí (na dřevěnou nebo proutěnou kostru nanášená hlína, někdy smíchaná se slámou), u nich pak stojí pro Afriku tak typické rotundovité zděné i dřevěné (resp. proutěné) stavby se střechami z kukuřičného šustí – většinou slouží jako kuchyně, druhá třeba pro ustájení zvířat, v jiné se skladují plodiny…

U domků se kromě dětí a psů motají slepice i jiná opeřená havěť, dál mezi políčky se pasou kravky a telátka na 3 až 5 m dlouhém provaze, kozy a kůzlata byly taky uvázány, ale teď po okolí pobíhají s kolíkem vytrženým ze země. Při chůzi různě stoupáme a klesáme, v polích míjíme ženy zápasící s těžkými motykami, celé rodiny sklízející brambory, osamělé chodce nesoucí na hlavě třeba kanystr s vodou a postupně procházíme pod i nad 4 velkými vodopády, míjíme různé peřeje i přítoky – a ta nádhera se nedá popsat, musí se vidět.

Jeskyně je schovaná za plotem s brankou, ale hlídač s klíčkem tu nehlídá a s Roděm se shodujeme, že se tu zastavíme zítra, až mě povede přes kopce do rezervace. Ve vsi mě Rodě posílá do místní restaurace s „typickým tradičním lokálním jídlem“ a v onom bufetu si dávám hovězí ve vývaru, v druhé misce dostávám rýži, přes ni volně položený čapat a ve třetí misce nasládlý zelný salát s papričkami. Rodě dostává to samé, ale bez čapaty a zeleniny. Chci ho pozvat, ale s tím on počítal a bere to jako samozřejmost.

Večer si na návsi u mobilního grilu kupuju dvě opečené kukuřice, nejsou osolené ani omaštěné, přesto chutnají (jím jednu, druhou nechávám jako železnou rezervu). V noci se přehnaly dva silné deště, ráno zase svítí sluníčko. S Roděm navštěvujeme jeskyni, ale není ničím zajímavá. Po té Rodě, já, řidič a můj batoh jedeme na jedné B-B, u malé cestičky v polích seskakujeme a dál s Roděm jdeme pěšky. Stoupáme do kopců, míjíme pole a domečky místních, přecházíme přes potoky a okolo jednoho z velkých vodopádů a po dvou a půl hodinách dorážíme na bránu rezervace, do Mount Elgon Exploration Centre, kde se loučím s Roděm – pěšky se vrací do Sipi.

Za 2 noci ve vlastním stanu a cestě do jeskyně Tatum (ta leží asi 12 km od Explo-Centra) s průvodcem mám zaplatit 100 USD – tak to je rána do palice, dle knižního rádce má vstup stát pouze 25 dolarů – ale je to jinak, vstupné se zvedlo na 35 a platí se za každý den pobytu, dalších 30 doláčků chce průvodce. Takže se domlouváme na jedné noci a cestě do jeskyně, to za 65USD (1600Kč!) – i to je moc, ale můj rozpočet to ustojí. Exploration Centre tvoří shluk dřevěných i zděných budov, kde je školicí středisko pro průvodce do džungle a jejich ubytovací prostory, v pralese stojí několik chatek pro turisty. V camp-site stavím stan a procházím místní cestičky, vždy mě vrátí do kempu. Ke skalám, zvedajícím se nad kempem, se nedá dojít, vždy skončím před neprostupnou hradbou zeleně místního pralesa. V místní stylové kantýně si u zdejší hospodářky objednávám kuře s bramborem, musí ho teprve upéct a najím se až za hodinu od objednávky. To a dvě limonády zde sice vyjde na 18 000 UGX, ale chuťově opravdu vyniká.

Po setmění mě navštěvují dva mladí kluci, budoucí strážci rezervací (zde studují pod UWA- Uganda Wildlife Authority – org. zaštiťující pralesy, džungle, safari a jiné rezervace v UG) a sdělují, že mne a průvodce zítra doprovodí.

A tak to i bude, ale až ráno; v noci zatím džungle ožívá různými, nejčastěji ptačími zvuky a další den mi průvodce vysvětlí, že zvuk připomínající zadrhnutí elektromotoru (sorry, ale jiné přirovnání mě fakt nenapadlo!) patří “modré opici“.

V 7.30 vyrážíme já, průvodce s kalašnikovem na zádech a dva studenti do jeskyně. Ptám se ´proč ten kalašnikov?‘ a prý kvůli bezpečnosti – hmm, to je teda odpověď! Kluci zbraně nemají, jsou navlečeni do zimních bund a čepic – po ránu tu žádné vedro nepanuje. Boty mají kvalitní – do terénu, na rozdíl od mr. kalašnikova, ten trupe v gumácích. A já ve svých sandálech. Do prudkého kopce funíme příliš rychle, pak přecházíme náhorní plošinu a opět mizíme v zeleném šeru pralesa. Do dalšího stoupáku už nespěcháme a já občas zastavuji, abych trochu vstřebal tu nádheru okolo. V korunách stromu vidíme tlupu “modrých opic“ (svým dalekohledem jsem pozoroval opici sedící na větvi, která pro změnu pozorovala mne), později skupinu “černo-bílých opic“ (takhle prostě je tu nazývají). Výše v horách prý žijí divocí buvoli a jednou do Mt. Elgon zavítal i levhart ale ‘byl velmi mladý‘ – říká skoro omluvně kalašnikov. Také mi vysvětlují jména ptáků a rostlin, ale na to mám moc malou hlavu… Komunikujeme samo sebou anglicky (oni drmolí jako Rodě), průvodce a jeden z kluků spolu mluví po svém (swahili), s druhým pak oba anglicky (a i od pohledu je jasné, že patří do jiné etnoskupiny).

Samozřejmě, že zeleň působí exoticky, zvláště lijány a zelené popínavky a jiné rostliny, které u nás neuvidím. Po desáté hodině, ve výšce 2 666 m/m vcházíme vodopádem do jeskyně Tatum, kalach ani kluci nemají žádnou baterku, jediný zdroj světla mám já a spolu se noříme do tmy. Tatum je největší jeskyní v této části Afriky a je to znát. Vstupní brána má asi 12 m na šířku. Nad hlavou šustí miliony netopýrů (na fotce jsou to ty přízraky s červenýma očima), smrad z jejich všudypřítomných hovínek nepříjemně šimrá v nose. Za chvíli se dostáváme z dohledu slunečního svitu, kalach ani kluci hlouběji do jeskyně nechtějí, tak nechávám černochy ve tmě a s jedinou baterkou se batolím přes kameny, šutry a balvany do různých podzemních síní se spoustou tunýlků a zakřivení…

Po radostném znovushledání opouštíme Tatum a kousek od něj dáváme rest; zde je rozestavěná dřevěná útulna, brzy bude sloužit návštěvníkům. Společně jíme moji kukuřici ze Sipi (kluci ani kalach nic k jídlu nemají, i vodu pijí ode mne) a po 11é hodině se vracíme stejnou stezkou do tábora. Zpáteční cestou opět vidíme opice, ale v dálce, a i kdybychom se blížili k nějakému zvířeti, moji ochránci by ho svým neustálým žvatláním vyplašili.

V Exploration Centre se ještě všichni fotíme, pak si na bráně beru batoh a loučím se s průvodcem – ve stavení kus od rezervace mi domlouvá B-B a vysvětluje, že když jdou studenti s turistickou výpravou, dává se jim za to tringelt, takže můžu klukům něco poslat, on že jim to předá – to dost nechápu, v rezervaci jsem už tak nechal velkou část rozpočtu a víc jim už nedám – jsem žgrt.

Za 10 000 se vezu na motorce do Sipi přes místní vísky, v Sipi potkávám Roděho, žebrá ode mě pastelky a propisky pro místní školu, pár mu jich nechám. V místním “traditional food“ restu dávám hovězí s rýží, v kempu pak na verandě vychutnávám podvečerní kávu s výhledem na krajinu s vodopády.

Ráno zastavuju matatu v podobě osobního kombíku, dole pod horama mě překládají do dodávky – v autě pro 8 nás jede 12 + tašky a bágly všech cestujících; 11 se nás tlačí na sedadlech, ten dvanáctý stojí předkloněn do pravého úhlu (kvůli nízké střeše), zadkem se zapírá o sloupek mezi středním a zadním oknem a koulema se tlačí na opěrku prostřední sedačky – jsem rád, že sedím. Po poledni jsme v Mbale, autobus do další zastávky – do Morota – jede zítra ráno, tak beru za 20 000 UGX příjemný pokojík v G-H a peru si věci, dobíjím baterky k foťáku, v internetové kavárně řeším plnou foto-kartu a zjišťuju co dál, měním peníze (v Centenary Bank – tahle banka má pobočky ve všech větších městech, dobrý kurz jako v Kampale tu nemají, ale i tak ujde, na rozdíl od jiných zlodějských kurzů bank DTB, Stanbic, Barclays aj. – nebrat! ).

V létě 2015 jsem na jeden měsíc navštívil Ugandu a její část jsem si dle možností projel. Na celou dobu pobytu jsem měl pouze 1050 USD, takže jsem ani nepočítal s návštěvami předražených rezervací, v nichž lze vidět africké kočky, lidoopy nebo africké tlustokožce, ani národních parků s horami vysokými 4000 až 5000m/m. Vlastně ani nepatřím mezi ty, pro které je Afrika srdeční záležitostí, spíš jsem chtěl po předchozích návštěvách Asie (a zemí jako Irán, Irák, Korea, Laos, Kambodža aj.) vidět něco nového a mít možnost srovnání.

9. 7. 2015 ve 3h v noci přistávám v Entebbe, let přes Istanbul (s 2 a půl hodinovou pauzou na přestup) a rwandské Kigali (pouze mezipřistání) trval celkem 14 hodin a zpáteční letenka z Prahy stála 11 700 Kč. Vyřízení víza je pouze formalita s vyplněným dotazníkem, ale vízum podražilo z 50 USD na 100 USD (a nejedná se o jednotné vízum pro Ugandu, Keňu a Rwandu, jak nadšeně, ale mylně informovaly ještě na jaře 2015 cestovatelské servery…), což je výrazný a nevítaný nárůst.

Z Entebbe je to do hl. města Kampaly asi 40 km a všemi respektovaná cena taxíků za tuto trasu je 50 USD. Já se vezu za 10 USD na “PUBLIC TRANSPORT PARK“ v Entebbe, odkud ráno vyráží minibusy zvané MATATU. Teď je ale noc, v transport parku je mrtvo a tma, pouze z jediného otevřeného baru se line disko-reggae a na jeho zahrádce spí několik ožralů. U vjezdu do parku (což je vlastně parkoviště obehnané zděnými, nyní zavřenými krámky) stojí bufet, v něm taky všichni namol, včetně prodavačky.

Řidiči motocyklových taxíků, zvaných BODA-BODA, mi nabízí odvoz do Kampaly za 20, pak za 15 USD, ale odmítám a počkám na MATATU, které – dle Johna (tj. místní opilec, který mi dělá křena) – pojede v 6 ráno a za cenu 2 500 Ugandských Šilinků (dále jen UGX, momentální kurz je 3 300 UGX za 1 USD) a já z radosti nad ušetřenými penězi kupuju Johnovi v baru limonádu.

MATATU jsou dodávky pro 8 až 14 lidí, nejčastěji bílé s modrým pruhem. Nemají přesný čas odjezdu – vyráží poté, co jsou zaplněny cestujícími. Nemají ani přesné zastávky – chce-li někdo vystoupit, tak si řekne kde a MATATU zastaví, nově nastupující čekají u silnice a domlouvají se s řidičem, resp. jeho asistentem, který určuje komu zastavit a vybírá peníze.

Moje MATATU odjíždí už před půl šestou, často zastavujeme pro výstup a nástup jiných cestujících, já se tulím ke svému batohu po mé pravici a ke kypré černošce po levici, tu potom střídá hezká mladá dívka (což taky nevadí…). Samozřejmě, že všichni, které od letiště potkávám, jsou černoši a tak to bude i nadále (kromě několika bílých turistů a domestifikovaných Asiatů…)

MATATU opouštím u tržiště Nakasero, ulice jsou dost špinavé, spousty lidí, hluk a smrad, ranní paprsky prosvítají kouř z automobilové zácpy – Kampala holt umí přivítat…Trhovci mi zakazují cokoliv fotit; textil, zelenina, cetky aj. jsou nabízeny přímo ze země, lidé do sebe vrážejí, občas se na chodce nalepí auto (zrcátkem, nebo nárazníkem), ale nikdo není zraněný ani naštvaný. Chvíli s batohem klopýtám za bandou chlapů, nesoucích ženskou volající o pomoc (a napadá mě to nejčernější…), ale ona žena je takto přinesena do policejní boudy, kde s ní policajt pořeší nějaký delikt.

Bloudím centrem, hledám levný hotel, a když chci vejít do domu označeného jako Guest-House, proti mně vybíhá dívka oblečená a zmalovaná jako prostitutka a hlasitě něco křičí na okolní prodavače. Muž u vchodu mě ujišťuje, že tady není místo na spaní a krabice s kondomy na zdi mi jeho slova potvrzuje…

V jiném Guest-House mají volný dvoulůžkový pokoj za 32 000 UGX (jednolůžkové za 25 000 jsou obsazené) a já vzdávám hledání jiného. Pokoj je velmi skromný, ale automaticky mi dávají toaletní papír, ručník a mýdlo, což bych v téhle blešárně nečekal. Na mou žádost okamžitě věší na skobu u stropu moskytiéru a milá recepční mi říká, že jsem jediný běloch, který se tu ubytoval. Později zjistím proč.

Dvouhodinovým spánkem doháním to, co jsem v noci zanedbal a po pozdním obědě v “lepším“ bufetu (k jídlu smažené kuře ve stylu KFC a domácí hranolky) procházím centrum a v kavárně testuju African Coffee – nescafe zalité horkým mlékem, příště si ho určitě nedám. Pak stoupám na kopec Kasero. Tady vládne klid, na rozdíl od centra; míjím velké luxusní vily, rozkvetlé zahrady, křesťanské kostely. Na kopci nenacházím žádné zbytky pevnosti Old Fort Nakasero, většinu rozebrali místní na stavební materiál, dle průvodce zůstala jedna ze zdí, jenže na jednom z oplocených nepřístupných pozemků. Bohužel zjišťuju, že se mi v objektivu mého foťáku (obyčejný kompakt) vytvořila skvrna, díky které bude většina fotek neostrých a zastřených – snad budou mít aspoň výpovědní hodnotu… Zpátky do centra jdu druhou stranou kopce, často u mě staví řidiči BODA-BODA a chtějí mě svézt.

BODA-BODA jsou mototaxíky, většinou čínské výroby se slabým motorem, ale delším sedadlem a stupačkami pro 3 i více osob, které vás dovezou kamkoliv v rámci města, a po domluvě i dál do jiné destinace. Vozí nejen osoby, ale i bohatý náklad.

Večer si na hotel beru z pouličního stánku globalizované menu hamburger s hranolkama (za 8 000 UGX) a od jedné ze stovek pouličních prodavaček kupuju limonádu a oplatky. Pod mými okny ale i po setmění (stmívá se rychle v sedm hodin, před osmou už je tma jak v pytli) probíhá čirý ruch, na těžké náklaďáky nakládá kdokoliv cokoliv. Ti, co do teď něco prodávali na kraji silnice, roztahují malé pícky a grily (většinou z bubnu z kola od automobilu, na něm navařené 3 podstavné nožky, buben sám otočený venkovní stranou k zemi a na jeho vršku plotýnka nebo rošt – i zde mi zakazovali fotit a já to respektoval), a za nevelký peníz zde pečou a smaží malé špízy z masa nebo jater, zeleninu, těstovinové placky, nebo ve velkých kastrólech vaří polévku, fazole, nebo ryby. Strávníci si jídla berou s sebou, nejčastěji je však konzumují u improvizovaných stolků, které ještě před chvíli sloužily jako prodejní pulty. Lituju, že už jsem se nakrmil burgrem.

Hluk neustává ani po desáté večerní, až po půlnoci je jakž-takž klid, přerušovaný občasným troubením nočních Boda-Boda’s a jiných kraxen. Je takové vedro, že se vůbec nezakrývám dekou ani látkou, větrák (-jediná místní klimoška) trošku rozhání vzduch, ale i tak se potím jako čuně.

Ráno mířím k velké nepřehlédnutelné mešitě (National Mosque) ve čtvrti Stará Kampala, cestou míjím jinou menší muslimskou modlitebnu; chci nakouknout, ale černoch v muslimském převleku (bílý, na zem dlouhý hábit a na hlavě uvázaný šátek “palestina“) mě vykazuje – křesťané zde nejsou vítáni.

V bufetu si objednávám kávu a dostanu šálek, piksli s nescafé a termosku s horkou vodou – sám si mám namíchat dle chuti. Jenže v termosce je čaj, jak po napití zjistím –zde je problém s častými výpadky el. proudu, takže vody vždy navaří více do zásoby, ale hned jí zalejí čaj do oněch termosek. Čaj je v UG všeobecně oblíbený, často servírovaný s mlékem (UG byla britskou kolonií).

Do velké mešity pouští každého, každého ale také pečlivě kontrolují u detekčního rámu; já mám u sebe nůž (resp. nářaďový multifunk, který stále nosím s sebou), a tak mešitu míjím bez návštěvy (a nijak mi to nevadí, při návštěvách blízkého východu jsem si jich užil až-až).

Pokračuju k paláci KABAKA, v minulosti občasnému sídlu králů a prezidentů. Vnitřek není zpřístupněn, ale po zahradě mě doprovází průvodce (povinný pro cizince, za 10 000 UGX). Děsivě působí bývalá zbrojnice, která se za vlády kreténa Idi Amína změnila v popraviště tisíců skutečných i domnělých odpůrců režimu. Zajímavé jsou pak zbytky luxusních vládních limuzín, zničených při atentátech.

Do centra se vracím skrze veliké zastřešené tržiště, míjím sikhskou a kousek od ní i hinduistickou modlitebnu. Z předchozího textu je jasné, že zde žijí především křesťané a muslimové, za britské nadvlády však do UG přišli i tisíce obyvatel z (tehdy) britské Indie (a s nimi i jejich náboženství). Většina z nich v UG zůstala, v 70. letech 20. stol. je Idi Amín vyhnal a po jeho odstranění se znovu vraceli zpět.

Centrum Kampaly je zastavěno spoustou velkých, vzájemně si podobných funkcionalistických baráků, sloužících jako obchodní domy s různými službami (jako I-net kavárny, bufety, kadeřnictví, krejčovské dílny apod.). Prohlížím si je a líbí se mi, že i v nynějším venkovním bezvětří chodbičkami uvnitř domů vane větřík, úzkými chodbami i ostrý průvan. Nechávám se zlákat místníma na oběd (smažené kuře a smažené brambory, a je to lahoda za jen 5 000 UGX.). Chvíli odpočívám na hotelu, při odchodu ven se mi nabízí jedna za dvou dívek, které tu jen tak zevlují u recepce – to, že je to prostitutka mě dost znejistělo; neznamená to ale, že spím v bordelu, pouze dvě dívky z mnoha nájemníků se věnují tomuto nejstaršímu řemeslu a evidentně to nikoho z ostatních vč. recepční nepřekvapuje.

Navečer mířím do východní části centra, sekuriťák mě pouští do zavřeného železničního nádraží, které dnes slouží spíš jako parkoviště; UG po Britech zdědila relativně hustou železniční síť, ale ta je dnes (vinou nulového servisu) většinou nepoužitelná, jen údajně na několika úsecích funguje nákladní doprava; osobní vůbec.

Je pátek a v noci je pod okny mumraj do časných ranních hodin, noční provoz je daleko větší než včera, nejvíc mě budí magor stále troubící na vuvuzelu. Moc jsem se nevyspal a hned ráno jdu městem najít MATATU, které mě odveze do JINJI. Jinja leží východně od Kampaly, MATATU tedy hledám na východní straně centra u hlavního tahu. V 9 už sedím v autě a za 6 000 UGX se vezu do města ležícího na Viktoriině jezeře.

Matatu mě vyhazuje na velké přestupní křižovatce a do samotné Jinji se vezu za 3 000 místním Boda-Boda (B-B). V Jinji nemůžu hodinu najít žádný volný pokoj na hotýlku, či guest-house (G-H), ten nacházím až s dalším B-B, při objíždění města. Místnost s velkou postelí bez větráku, toaleta a sprcha na chodbě – to za 30 000 UGX (plus/mínus 9 USD), nabízí mi i dražší pokoj s větrákem, se sociálním zařízením a televizí za 40 000, ale postel v tomhle pokoji je dost proleželá, takže dnes přespím bez větráku za 30 000. Ve městě dávám oběd v bufiku pro místní – pečené kuře a brambor, procházím městem až k Viktoriinu jezeru. V rybářské vesnici ve vodách jezera umývají automobily, motorky B-B, i perou prádlo a mě přechází chuť ochutnat místní ryby. Kousek dál se rozprostírá golfové hřiště pro zbohatlíky, na něm postávají desítky čápů Marabu – od našich čápů se od pohledu liší vetší, poněkud “vrásčitou“ hlavou.

V podvečer u tržiště ochutnávám ČAPAT, tj. placka z těsta jako lívanec, ale nedochucovaný, zato sytější; místní je pečou přímo na ulici. U grilu pak ochutnávám malý špíz z kuřecího masa a další z jater. Rovněž zde prodávají placky ROLEX (složenina slov roll a eggs, vaječné rolované placky nadívané rajčetem a zelím), ty ochutnám jindy. Noc by byla fajn, kdyby v protějším domě neprobíhala do 3. ranní hodiny veliká oslava. Po jejím ukončení začal nějaký vypatlanec opodál přehazovat kovové trubky a nepřehlušil jej ani polštář naražený přes uši.