Autor: administrator

Evropa pákistánskýma očima

I když jsem byl v práci spokojený, pořád jsem přemýšlel
o tom, že bych rád odletěl do Evropy. Evropa očima Pákistánců je
rájem na zemi. Každý si myslí, že přijede do Evropy a změní svůj život
a život celé své veliké rodiny.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Život v Pákistánu


Narodil jsem se v krásné severní oblasti Pákistánu – Gilgit. Je to jedna z nejkrásnějších částí světa, kam lidé cestují za dobrodružstvím a nádhernou přírodou. Zde se protínají tři světově nejvyšší hory světa. Vyrůstal jsem ve velké rodině, což je v Pákistánu normální. Bylo nás sedm sourozenců – čtyři bratři a tři sestry. Naše maminka byla žena v domácnosti, celý život o nás velmi dobře pečovala. Vždycky vstávala v pět hodin, aby vykonala první ranní modlitbu, stejně tak jako náš tatínek. My jako děti jsme v tu dobu ještě spaly. Potom připravovala snídani pro všechny, to znamená přichystat devět roti chlebů s vajíčky, někdy s džemem, máslem či medem a černý čaj s mlékem. Po snídani vyžehlila naše školní uniformy. Každá škola v Pákistánu má jinou barvu uniformy. Studenti nesmí přijít do školy v civilním oblečení. Učitelé jsou velmi přísní, a když uniformě něco chybí, pošlou vás domů nebo jinak potrestají. Příští den je pak velká kontrola, jestli je uniforma už v pořádku.

Proto maminka byla velmi pečlivá ohledně našich uniforem. Když jsme byli připravení, jeli jsme do školy buď školním autobusem nebo autem naším nebo našich příbuzných. Škola začínala každý den v osm hodin nastoupením studentů v uniformách na školní hřiště. Kdo se opozdil byť jen o pět minut, nebyl do školy vpuštěn. Musel stát ve zvláštní řadě, aby ho všichni ostatní žáci viděli a tím se cítil pokořen. Takto jsou studenti od útlého dětství učeni disciplíně. V pozoru si žáci vyslechnou státní hymnu, jeden ze studentů předčítá z koránu za naprostého ticha. Poté začíná výuka. Učitelé mají veliký respekt u studentů. Každý student považuje učitele za své duchovní rodiče. Oslovují učitele pane nebo madam. Učitelé mají dovoleno trestat žáky za vyrušování, nepřinesení úkolů, nepřipravení na test. Tresty jsou často fyzické. Za kouření hrozí i vyloučení ze školy. Studenti mají strach a jsou velmi poslušní. Nikdy jsem neviděl nikoho ze spolužáků kouřit, tak moc se báli. V Pákistánu jsou školy státní a soukromé. Většina lidí studuje na soukromých školách, protože ve státních není dobrý systém a výsledky studentů nejsou dobré, protože vláda nekontroluje jejich kvalitu. Státní školy učí v jazyce urdu, soukromé učí v angličtině. Soukromé školy jsou však placené a někteří lidé si je nemohou dovolit. Každý rodič si však přeje, aby jeho děti navštěvovaly soukromou školu a měly tak lepší budoucnost. Mohou si tak vybrat lepší povolání. Pokud v Pákistánu pracujete jako nekvalifikovaná síla, plat je velmi nízký.


Po vyučování jsme šli domů, kde čekala maminka s obědem. Pak jsme většinou tak hodinku spali a potom si hráli hrát s bratranci a kamarády ven. Večer jsme pak šli do mešity na náboženskou výuku a čtení koránu.

Moje dětství bylo pěkné. Vyrůstal jsem v milující rodině, obklopen mnoha příbuznými. Můj tatínek měl dobrou práci ve státních službách a mohl nás podporovat ve vzdělání na univerzitách. Je to neobvyklé, aby všechny děti v rodině byly vysokoškolsky vzdělané, ale my jsme měly to štěstí. Studoval jsem celkem šestnáct let v Pákistánu. Ukončil jsem moje studia jako IT inženýr. V tomto bodě jsem se rozhodoval co dál. Mnoho lidí má sen dostat se do Evropy a studovat tam nadále, protože s diplomem z evropské země máte šanci na mnohem vyšší mzdu a lepší práci v Pákistánu.

V Pákistánu je velmi těžké najít dobrou práci, i když máte ty nejlepší studijní výsledky ze dvou důvodů: je tam hodně lidí a málo práce a když už je práce, tak ji dostane někdo, kdo má známosti.

Měl jsem znova štěstí najít dobrou práci okamžitě po ukončení univerzity, protože můj tatínek pracoval ve velké firmě, kde jsem i já nastoupil jako IT specialista. Dva roky jsem pracoval a moje práce mě zaměstnávala po celý čas. V Pákistánu je volný pouze jeden den v týdnu, většinou neděle. V pátek jsou velké přestávky v práci na modlitby, takže můžete jít do mešity a vrátit se do práce později.


Sen o Evropě

I když jsem byl v práci spokojený, pořád jsem přemýšlel o tom, že bych rád odletěl do Evropy. Evropa očima Pákistánců je rájem na zemi. Každý si myslí, že přijede do Evropy a změní svůj život a život celé své veliké rodiny. V Gilgitu jsme potkávali mnoho turistů, kteří nás okouzlili svým chováním, které bylo stejné, ať jste byl chudý nebo bohatý. Byli velmi přátelští. Mysleli jsme, že jsou všichni bohatí. Když si pronajali auto, seděli tam třeba jen dva, což je pro nás velké plýtvání, když můžeme svézt lidí sedm. Občas rozdávali sladkosti dětem, navštěvovali rodiny v Gilgitu. Vždy jsme je rádi viděli a pohostili.


Moje rozhodnutí odjet do Evropy bylo čím dál silnější. Rodiče se trošku báli, že chci odjet tak daleko a sám. Ale nakonec souhlasili a věřili, že mi Alláh pomůže. Hledal jsem na internetu, kde bych mohl studovat v Evropě zdarma. Našel jsem zemi, která byla vstřícná ke studentům z Pákistánu. Tím bylo Švédsko, kde vzdělání je zdarma a vítali pákistánské studenty. Poslal jsem své dokumenty a čekal. Během té doby jsem pokračoval v mé práci. Jednoho dne jsem šel na poštu a tam mi řekli, že mají pro mě dopis ze Švédska. Byl jsem velmi šťastný. Otevřel jsem ho dychtivě a tam stálo, že potvrzují mé přijetí na univerzitu ve švédském Linkopingu. Okamžitě jsem tuto radostnou novinku sděloval všem z mé rodiny, příbuzným, kolegům, přátelům. Ale ještě nebylo vyhráno. Hlavní je dostat vízum. Je to velmi těžké, protože ambasády mají velmi přísná pravidla a víza rozdávají velmi neradi. Musíte mít na kontě miliony pákistánských rupií, doložit spousty dokumentů, přeložit vše do angličtiny, všechny dokumenty ověřit na úřadech a když to všechno zvládnete, čeká vás pohovor na ambasádě.

Cesta do Evropy

Konečně jsem dostal vízum! Teď už mě nemohlo nic zastavit. Těšil jsem se, až vzlétnu z našeho maličkého letiště v Gilgitu a odletím do Islámábádu, kde přestoupím na letadlo směrem Doha, Curych a pak Stockholm.


Jenže v momentě, kdy jsem měl odlétat, jsem zažil velmi smutné okamžiky při loučení s mojí rodinou. Všichni jsme věděli, že to bude dlouhé odloučení a nemohli jsme zastavit slzy smutku. Ještě když jsem seděl v letadle, tak mi naposledy zazvonil telefon a když jsem ho zvedl, tak můj tatínek na druhém konci nemohl přes slzy mluvit. Byl jsem tak smutný a moje oči se naplnily slzami. Vzal jsem si černé brýle, aby ostatní cestující neviděli moje ubrečené oči.

Cesta probíhala bez problémů, až do katarské Dohy. V Curychu jsme přistáli a měli devět hodin čas pro příští let do Stockholmu. Začátek v Evropě byl pro mě hrozný. Na curyšském letišti mě zastavil imigrační policista. Vybíral si náhodné cestující k prohlídce. Vybral si mě. Vzal si můj pas a přikázal mi stát na místě. Díval se na ostatní cestující, ale nezastavil nikoho dalšího. Tam jsem poprvé zažil, co to znamená být z Pákistánu. Přede všemi se ke mně chovali, jako bych byl zločinec. Nakonec jsem úspěšně doletěl do Stockholmu.

Začátky ve Švédsku

Po počátečních zmatcích, kdy jsem nevěděl, jak se dostanu do Linkopingu, jak fungují autobusy, jsem se nakonec dostal na adresu, kde jsem se měl setkat s pákistánskými studenty, se kterými jsem byl v kontaktu již předtím. Objevoval jsem nový svět. Ve Švédsku jsem studoval jeden rok, pracoval jsem po nocích brigádně ve fast foodu. Lidé ve Švédsku byli vždy velmi milí. Škola byla moderně vybavená, učitelé velmi dobří. Hodně mi pomohla pákistánská studentská organizace, která se postarala o moje bydlení, registraci na univerzitě. Radili, kde mohu otevřít bankovní účet, kde nakoupit halal jídlo a mnoho dalšího. Díky nim jsem se ve Švédsku cítil jako doma. Byl jsem překvapený, kolik pákistánských studentů jsem tam viděl. Na začátku jsem sdílel bydlení se šesti dalšími studenty z Pákistánu, poté jsem se přestěhoval a bydlel pouze s jedním kamarádem.


To, co je tady samozřejmé, bylo pro mě velkým překvapením. Jako například autobusy. Nejenže autobusy vypadají daleko lépe ve Švédsku, ale v Pákistánu autobus neodjede, dokud nejsou všechna sedadla plná. Potom třeba topení, užíval jsem si v zimě být doma jen v tričku, i když venku byly velké mrazy. To je v Pákistánu nemyslitelné. Nemáme centrální vytápění, takže se používají jen drahé elektrické přímotopy, které ale nestačí vyhřát celý dům. Navíc musíte v zimě doma nosit několik vrstev oblečení a to i na spaní. Také se mi moc líbily obchody, spousta supermarketů, kde je možné koupit vše za příznivé ceny a hlavně v kontrolované kvalitě. Můj život plynul celkem rychle, protože v noci jsem pracoval obden a ve dne studoval. Ale pořád jsem se cítil velmi osamělý. Byl jsem zvyklý přece jen na jiný způsob života, na spoustu lidí kolem mě. Byl jsem v zimě ve Švédsku již půl roku a s rodinou a přáteli jsem byl v kontaktu jen přes telefon a internet.

Česká republika a nový začátek

Na internetu jsem také později našel svoji nynější manželku. Začali jsme si psát a volat, až se to pro mě stalo nepostradatelným. Necítil jsem se už tak osamělý, i když jsme byli daleko od sebe. Manželka bydlela v České republice.

Po několika měsících jsme se setkali v Praze a rozhodli jsme se žít spolu. Ukončil jsem tedy svá studia ve Švédsku a přestěhoval se do Čech.

Rezervoval jsem si cestu autobusem Bohemian travel. Na internetu byly fotky krásných a komfortních autobusů. V den, kdy jsem měl cestovat, byl jsem velmi překvapený, jaký autobus ve skutečnosti přijel. Nebyl to ten z obrázku, ale velmi nepohodlný. Když jsem přijel do České republiky, viděl jsem spousty lidí, kteří vypadali jako Pákistánci. Myslel jsem, že je tu hodně lidí z Pákistánu. Později mi manželka vysvětlila, že jsou to Romové.


Rád bych popsal život v České republice. Mám dobré i špatné zážitky. Už jenom se oženit bylo téměř nemožné. Trvalo to dva měsíce sehnat všechna potřebná razítka a dokumenty. Sňatek s cizincem, a zvlášť ze zemí mimo Evropu je velmi složitý. Nakonec jsme měli vše připravené a další problém byl sehnat dva svědky. Časem jsem zjistil, že vztahy jsou tu velmi problematické. Jak jsem zvyklý z Pákistánu sdílet život s rodinou a příbuznými, tady jsem viděl, že lidé mají k sobě hodně daleko. Sourozenci spolu často nemluví většinu života, s příbuznými se nestýkají a neví nic o jejich životě. Navíc je to vlastně ani nezajímá. Když už se setkávají, neprojevují moc city. Neviděl jsem žádnou harmonii, chovají se jako hosté na návštěvě, ne jako rodina. Většina starších lidí dožívá velmi osaměle a bez pomoci svých bližních. Tím, že žiji v České republice již třetí rok, tak jsem pronikl do vztahů a systému. V žádném případě nechci, aby tyto moje postřehy působily jako nevděk nebo kritika. Jen bych chtěl odhalit to, s jakými ideály a představami vidí Evropu lidé zvenku a jaká je pak realita. Stejně jako já i mnoho dalších lidí, kteří mají přání se do Evropy dostat a žít zde, vidí jen pozlátko. Myslí, že přijedou a vše bude snadné. Až tady jsem pochopil, jak je těžké vydělávat peníze. Jaké jsou pracovní podmínky, lidé uštvaní jen, aby si vydělali na základní lidské potřeby. Také jsem měl představu, že když tady člověk pracuje, může si žít krásný život bez omezování. To, že mzda stěží pokryje náklady na život, mě překvapilo opravdu hodně. Navíc se lidé neusmívají a nepůsobí příliš přátelsky, jak jsem byl zvyklý od turistů z Gilgitu. Musím říct, že Češi jsou rasisti. Snad i to je důvod, že tady nežije mnoho cizinců tmavé pleti. Když porovnáme ČR s ostatními zeměmi Evropy, kde jsou miliony cizinců, tak je vidět, že tady cizinci nejsou moc vítáni. Když jste tmavší pleti, lidé si myslí, že jste z nějaké džungle nebo jiné planety. Když se ucházíte o práci, jste vždy na konci seznamu uchazečů.

Samozřejmě, že podmínky k životu jsou tu mnohem lepší než u nás. Hlavně systém ve zdravotnictví je perfektně propracován. To, že člověk může jít k doktorovi, když potřebuje a že pojišťovna hradí i velmi nákladné operace. Také podpora v nezaměstnanosti. To je to, co v Pákistánu hodně chybí. Rodiny se musí postarat o potřebné samy. Na druhou stranu nepotřebujeme domy pro seniory, protože se o ně postaráme doma. Také školky nejsou potřeba. Většina žen je v domácnosti a o své děti se stará.


Další věcí je to, že tady lidé moc nevaří. Odbývají se studeným jídlem. Ve vozících nakupujících v supermarketu vidíte plné pytle rohlíků. Nejsou také zvyklí společně stolovat a jídlo si vychutnávat. Evropané na mě působí jako systematičtí plánovači. Všechno si plánují dopředu. Co budou dělat, za co utratí peníze, kdy budou mít děti, jaké auto si koupí.

Pak je tu výchova dětí. Děti mají přílišnou volnost a nikdo se nestará o to, jak tráví svůj volný čas. Není výjimkou vidět venku kouřit malé děti, líbat se. I proto se tu stává tak často, že dívky otěhotní ve velmi útlém věku a ani pořádně neví s kým.

Jen jedna věc je divná. Evropské děti jsou překrásné, mají zlaté vlásky a krásné modré oči, vypadají jako andílci. Máte chuť je zpusinkovat, pohladit, obejmout. Jenže nemůžete, aby vás někdo nepodezíral ze sexuálního motivu. To je politováníhodné.

Na závěr bych chtěl říct, že mám rád obě země. Rozhodl jsem se žít v České republice, tak akceptuji systém této země. Ať už je špatný nebo dobrý. Někdy je potřeba něco obětovat. Přál bych si dobrou budoucnost pro Českou republiku i Pákistán.

Život v Pákistánu


Narodil jsem se v krásné severní oblasti Pákistánu – Gilgit. Je to jedna z nejkrásnějších částí světa, kam lidé cestují za dobrodružstvím a nádhernou přírodou. Zde se protínají tři světově nejvyšší hory světa. Vyrůstal jsem ve velké rodině, což je v Pákistánu normální. Bylo nás sedm sourozenců – čtyři bratři a tři sestry. Naše maminka byla žena v domácnosti, celý život o nás velmi dobře pečovala. Vždycky vstávala v pět hodin, aby vykonala první ranní modlitbu, stejně tak jako náš tatínek. My jako děti jsme v tu dobu ještě spaly. Potom připravovala snídani pro všechny, to znamená přichystat devět roti chlebů s vajíčky, někdy s džemem, máslem či medem a černý čaj s mlékem. Po snídani vyžehlila naše školní uniformy. Každá škola v Pákistánu má jinou barvu uniformy. Studenti nesmí přijít do školy v civilním oblečení. Učitelé jsou velmi přísní, a když uniformě něco chybí, pošlou vás domů nebo jinak potrestají. Příští den je pak velká kontrola, jestli je uniforma už v pořádku.

Proto maminka byla velmi pečlivá ohledně našich uniforem. Když jsme byli připravení, jeli jsme do školy buď školním autobusem nebo autem naším nebo našich příbuzných. Škola začínala každý den v osm hodin nastoupením studentů v uniformách na školní hřiště. Kdo se opozdil byť jen o pět minut, nebyl do školy vpuštěn. Musel stát ve zvláštní řadě, aby ho všichni ostatní žáci viděli a tím se cítil pokořen. Takto jsou studenti od útlého dětství učeni disciplíně. V pozoru si žáci vyslechnou státní hymnu, jeden ze studentů předčítá z koránu za naprostého ticha. Poté začíná výuka. Učitelé mají veliký respekt u studentů. Každý student považuje učitele za své duchovní rodiče. Oslovují učitele pane nebo madam. Učitelé mají dovoleno trestat žáky za vyrušování, nepřinesení úkolů, nepřipravení na test. Tresty jsou často fyzické. Za kouření hrozí i vyloučení ze školy. Studenti mají strach a jsou velmi poslušní. Nikdy jsem neviděl nikoho ze spolužáků kouřit, tak moc se báli. V Pákistánu jsou školy státní a soukromé. Většina lidí studuje na soukromých školách, protože ve státních není dobrý systém a výsledky studentů nejsou dobré, protože vláda nekontroluje jejich kvalitu. Státní školy učí v jazyce urdu, soukromé učí v angličtině. Soukromé školy jsou však placené a někteří lidé si je nemohou dovolit. Každý rodič si však přeje, aby jeho děti navštěvovaly soukromou školu a měly tak lepší budoucnost. Mohou si tak vybrat lepší povolání. Pokud v Pákistánu pracujete jako nekvalifikovaná síla, plat je velmi nízký.


Po vyučování jsme šli domů, kde čekala maminka s obědem. Pak jsme většinou tak hodinku spali a potom si hráli hrát s bratranci a kamarády ven. Večer jsme pak šli do mešity na náboženskou výuku a čtení koránu.

Moje dětství bylo pěkné. Vyrůstal jsem v milující rodině, obklopen mnoha příbuznými. Můj tatínek měl dobrou práci ve státních službách a mohl nás podporovat ve vzdělání na univerzitách. Je to neobvyklé, aby všechny děti v rodině byly vysokoškolsky vzdělané, ale my jsme měly to štěstí. Studoval jsem celkem šestnáct let v Pákistánu. Ukončil jsem moje studia jako IT inženýr. V tomto bodě jsem se rozhodoval co dál. Mnoho lidí má sen dostat se do Evropy a studovat tam nadále, protože s diplomem z evropské země máte šanci na mnohem vyšší mzdu a lepší práci v Pákistánu.

V Pákistánu je velmi těžké najít dobrou práci, i když máte ty nejlepší studijní výsledky ze dvou důvodů: je tam hodně lidí a málo práce a když už je práce, tak ji dostane někdo, kdo má známosti.

Měl jsem znova štěstí najít dobrou práci okamžitě po ukončení univerzity, protože můj tatínek pracoval ve velké firmě, kde jsem i já nastoupil jako IT specialista. Dva roky jsem pracoval a moje práce mě zaměstnávala po celý čas. V Pákistánu je volný pouze jeden den v týdnu, většinou neděle. V pátek jsou velké přestávky v práci na modlitby, takže můžete jít do mešity a vrátit se do práce později.


Sen o Evropě

I když jsem byl v práci spokojený, pořád jsem přemýšlel o tom, že bych rád odletěl do Evropy. Evropa očima Pákistánců je rájem na zemi. Každý si myslí, že přijede do Evropy a změní svůj život a život celé své veliké rodiny. V Gilgitu jsme potkávali mnoho turistů, kteří nás okouzlili svým chováním, které bylo stejné, ať jste byl chudý nebo bohatý. Byli velmi přátelští. Mysleli jsme, že jsou všichni bohatí. Když si pronajali auto, seděli tam třeba jen dva, což je pro nás velké plýtvání, když můžeme svézt lidí sedm. Občas rozdávali sladkosti dětem, navštěvovali rodiny v Gilgitu. Vždy jsme je rádi viděli a pohostili.


Moje rozhodnutí odjet do Evropy bylo čím dál silnější. Rodiče se trošku báli, že chci odjet tak daleko a sám. Ale nakonec souhlasili a věřili, že mi Alláh pomůže. Hledal jsem na internetu, kde bych mohl studovat v Evropě zdarma. Našel jsem zemi, která byla vstřícná ke studentům z Pákistánu. Tím bylo Švédsko, kde vzdělání je zdarma a vítali pákistánské studenty. Poslal jsem své dokumenty a čekal. Během té doby jsem pokračoval v mé práci. Jednoho dne jsem šel na poštu a tam mi řekli, že mají pro mě dopis ze Švédska. Byl jsem velmi šťastný. Otevřel jsem ho dychtivě a tam stálo, že potvrzují mé přijetí na univerzitu ve švédském Linkopingu. Okamžitě jsem tuto radostnou novinku sděloval všem z mé rodiny, příbuzným, kolegům, přátelům. Ale ještě nebylo vyhráno. Hlavní je dostat vízum. Je to velmi těžké, protože ambasády mají velmi přísná pravidla a víza rozdávají velmi neradi. Musíte mít na kontě miliony pákistánských rupií, doložit spousty dokumentů, přeložit vše do angličtiny, všechny dokumenty ověřit na úřadech a když to všechno zvládnete, čeká vás pohovor na ambasádě.

Cesta do Evropy

Konečně jsem dostal vízum! Teď už mě nemohlo nic zastavit. Těšil jsem se, až vzlétnu z našeho maličkého letiště v Gilgitu a odletím do Islámábádu, kde přestoupím na letadlo směrem Doha, Curych a pak Stockholm.


Jenže v momentě, kdy jsem měl odlétat, jsem zažil velmi smutné okamžiky při loučení s mojí rodinou. Všichni jsme věděli, že to bude dlouhé odloučení a nemohli jsme zastavit slzy smutku. Ještě když jsem seděl v letadle, tak mi naposledy zazvonil telefon a když jsem ho zvedl, tak můj tatínek na druhém konci nemohl přes slzy mluvit. Byl jsem tak smutný a moje oči se naplnily slzami. Vzal jsem si černé brýle, aby ostatní cestující neviděli moje ubrečené oči.

Cesta probíhala bez problémů, až do katarské Dohy. V Curychu jsme přistáli a měli devět hodin čas pro příští let do Stockholmu. Začátek v Evropě byl pro mě hrozný. Na curyšském letišti mě zastavil imigrační policista. Vybíral si náhodné cestující k prohlídce. Vybral si mě. Vzal si můj pas a přikázal mi stát na místě. Díval se na ostatní cestující, ale nezastavil nikoho dalšího. Tam jsem poprvé zažil, co to znamená být z Pákistánu. Přede všemi se ke mně chovali, jako bych byl zločinec. Nakonec jsem úspěšně doletěl do Stockholmu.

Začátky ve Švédsku

Po počátečních zmatcích, kdy jsem nevěděl, jak se dostanu do Linkopingu, jak fungují autobusy, jsem se nakonec dostal na adresu, kde jsem se měl setkat s pákistánskými studenty, se kterými jsem byl v kontaktu již předtím. Objevoval jsem nový svět. Ve Švédsku jsem studoval jeden rok, pracoval jsem po nocích brigádně ve fast foodu. Lidé ve Švédsku byli vždy velmi milí. Škola byla moderně vybavená, učitelé velmi dobří. Hodně mi pomohla pákistánská studentská organizace, která se postarala o moje bydlení, registraci na univerzitě. Radili, kde mohu otevřít bankovní účet, kde nakoupit halal jídlo a mnoho dalšího. Díky nim jsem se ve Švédsku cítil jako doma. Byl jsem překvapený, kolik pákistánských studentů jsem tam viděl. Na začátku jsem sdílel bydlení se šesti dalšími studenty z Pákistánu, poté jsem se přestěhoval a bydlel pouze s jedním kamarádem.


To, co je tady samozřejmé, bylo pro mě velkým překvapením. Jako například autobusy. Nejenže autobusy vypadají daleko lépe ve Švédsku, ale v Pákistánu autobus neodjede, dokud nejsou všechna sedadla plná. Potom třeba topení, užíval jsem si v zimě být doma jen v tričku, i když venku byly velké mrazy. To je v Pákistánu nemyslitelné. Nemáme centrální vytápění, takže se používají jen drahé elektrické přímotopy, které ale nestačí vyhřát celý dům. Navíc musíte v zimě doma nosit několik vrstev oblečení a to i na spaní. Také se mi moc líbily obchody, spousta supermarketů, kde je možné koupit vše za příznivé ceny a hlavně v kontrolované kvalitě. Můj život plynul celkem rychle, protože v noci jsem pracoval obden a ve dne studoval. Ale pořád jsem se cítil velmi osamělý. Byl jsem zvyklý přece jen na jiný způsob života, na spoustu lidí kolem mě. Byl jsem v zimě ve Švédsku již půl roku a s rodinou a přáteli jsem byl v kontaktu jen přes telefon a internet.

Česká republika a nový začátek

Na internetu jsem také později našel svoji nynější manželku. Začali jsme si psát a volat, až se to pro mě stalo nepostradatelným. Necítil jsem se už tak osamělý, i když jsme byli daleko od sebe. Manželka bydlela v České republice.

Po několika měsících jsme se setkali v Praze a rozhodli jsme se žít spolu. Ukončil jsem tedy svá studia ve Švédsku a přestěhoval se do Čech.

Rezervoval jsem si cestu autobusem Bohemian travel. Na internetu byly fotky krásných a komfortních autobusů. V den, kdy jsem měl cestovat, byl jsem velmi překvapený, jaký autobus ve skutečnosti přijel. Nebyl to ten z obrázku, ale velmi nepohodlný. Když jsem přijel do České republiky, viděl jsem spousty lidí, kteří vypadali jako Pákistánci. Myslel jsem, že je tu hodně lidí z Pákistánu. Později mi manželka vysvětlila, že jsou to Romové.


Rád bych popsal život v České republice. Mám dobré i špatné zážitky. Už jenom se oženit bylo téměř nemožné. Trvalo to dva měsíce sehnat všechna potřebná razítka a dokumenty. Sňatek s cizincem, a zvlášť ze zemí mimo Evropu je velmi složitý. Nakonec jsme měli vše připravené a další problém byl sehnat dva svědky. Časem jsem zjistil, že vztahy jsou tu velmi problematické. Jak jsem zvyklý z Pákistánu sdílet život s rodinou a příbuznými, tady jsem viděl, že lidé mají k sobě hodně daleko. Sourozenci spolu často nemluví většinu života, s příbuznými se nestýkají a neví nic o jejich životě. Navíc je to vlastně ani nezajímá. Když už se setkávají, neprojevují moc city. Neviděl jsem žádnou harmonii, chovají se jako hosté na návštěvě, ne jako rodina. Většina starších lidí dožívá velmi osaměle a bez pomoci svých bližních. Tím, že žiji v České republice již třetí rok, tak jsem pronikl do vztahů a systému. V žádném případě nechci, aby tyto moje postřehy působily jako nevděk nebo kritika. Jen bych chtěl odhalit to, s jakými ideály a představami vidí Evropu lidé zvenku a jaká je pak realita. Stejně jako já i mnoho dalších lidí, kteří mají přání se do Evropy dostat a žít zde, vidí jen pozlátko. Myslí, že přijedou a vše bude snadné. Až tady jsem pochopil, jak je těžké vydělávat peníze. Jaké jsou pracovní podmínky, lidé uštvaní jen, aby si vydělali na základní lidské potřeby. Také jsem měl představu, že když tady člověk pracuje, může si žít krásný život bez omezování. To, že mzda stěží pokryje náklady na život, mě překvapilo opravdu hodně. Navíc se lidé neusmívají a nepůsobí příliš přátelsky, jak jsem byl zvyklý od turistů z Gilgitu. Musím říct, že Češi jsou rasisti. Snad i to je důvod, že tady nežije mnoho cizinců tmavé pleti. Když porovnáme ČR s ostatními zeměmi Evropy, kde jsou miliony cizinců, tak je vidět, že tady cizinci nejsou moc vítáni. Když jste tmavší pleti, lidé si myslí, že jste z nějaké džungle nebo jiné planety. Když se ucházíte o práci, jste vždy na konci seznamu uchazečů.

Samozřejmě, že podmínky k životu jsou tu mnohem lepší než u nás. Hlavně systém ve zdravotnictví je perfektně propracován. To, že člověk může jít k doktorovi, když potřebuje a že pojišťovna hradí i velmi nákladné operace. Také podpora v nezaměstnanosti. To je to, co v Pákistánu hodně chybí. Rodiny se musí postarat o potřebné samy. Na druhou stranu nepotřebujeme domy pro seniory, protože se o ně postaráme doma. Také školky nejsou potřeba. Většina žen je v domácnosti a o své děti se stará.


Další věcí je to, že tady lidé moc nevaří. Odbývají se studeným jídlem. Ve vozících nakupujících v supermarketu vidíte plné pytle rohlíků. Nejsou také zvyklí společně stolovat a jídlo si vychutnávat. Evropané na mě působí jako systematičtí plánovači. Všechno si plánují dopředu. Co budou dělat, za co utratí peníze, kdy budou mít děti, jaké auto si koupí.

Pak je tu výchova dětí. Děti mají přílišnou volnost a nikdo se nestará o to, jak tráví svůj volný čas. Není výjimkou vidět venku kouřit malé děti, líbat se. I proto se tu stává tak často, že dívky otěhotní ve velmi útlém věku a ani pořádně neví s kým.

Jen jedna věc je divná. Evropské děti jsou překrásné, mají zlaté vlásky a krásné modré oči, vypadají jako andílci. Máte chuť je zpusinkovat, pohladit, obejmout. Jenže nemůžete, aby vás někdo nepodezíral ze sexuálního motivu. To je politováníhodné.

Na závěr bych chtěl říct, že mám rád obě země. Rozhodl jsem se žít v České republice, tak akceptuji systém této země. Ať už je špatný nebo dobrý. Někdy je potřeba něco obětovat. Přál bych si dobrou budoucnost pro Českou republiku i Pákistán.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Oyibo na stáži v Lagosu

Už něco přes dva měsíce pobývám v Lagosu v Nigérii a pomalu
si tu začínám připadat jako doma. Při procházce ulicemi města obratně
uskakuji řítícím se okádám a autům, jejich nepřetržité troubení už
nevnímám, stejně tak jako hluk nezbytných generátorů. Už mě
nepřekvapují neustálé výpadky proudu a v důsledku toho netekoucí
voda a nefungující klimatizace.

Autorkou článku je Lenka Schröpferová, účastnice tříměsíční odborné stáže v organizaci Search and Groom v Lagosu v rámci programu GLEN. Více článků o pobytu v Nigérii naleznete na lendin.webgar­den.cz.

Už něco přes dva měsíce pobývám v Lagosu v Nigérii a pomalu si tu začínám připadat jako doma. Při procházce ulicemi města obratně uskakuji řítícím se okádám a autům, jejich nepřetržité troubení už nevnímám, stejně tak jako hluk nezbytných generátorů. Už mě nepřekvapují neustálé výpadky proudu a v důsledku toho netekoucí voda a nefungující klimatizace. Umím pít vodu z plastových pytlíků, aniž bych přitom půlku obsahu vylila na sebe. Mým nejoblíbenějším jídlem se stala „suya“, kousky masa pečené večer na ulici nad žhavými uhlíky. Prostě se ze mě stává nigerijská žena, jak se smíchem někdy poznamenají mí kolegové a kamarádi.


Občas se kamarádi opravdu nestačí divit. „Kde jste byly celý den?“ ptají se večer v baru. „No, ještě jsme nebyly na procházce v centru, tak jsme si udělaly malý výlet,“ směju se, ještě plná dojmů. „A kde jste sehnaly auto?“ „Nikde, jely jsme samy autobusem.“ Odpovědí je pobavený smích. „To ti teda nevěřím, pěkně kecáš.“ „Fakt, úplně samy jsme prošly celý Lagos Island.“ „Tak mi teda řekni, jak jste se tam dostaly,“ chce vědět. „No úplně jednoduše. Došly jsme na trh, kde je stanoviště busů, vlezly do toho, co křičel ʽObalende CMSʼ a ten nás svezl na autobusák do města. Tam jsme si chytily tříkolku a nechaly se hodit k muzeu. No a stejně tak i zpáteční cestou.“ Jeho obdivný pohled mi dělá vyloženě dobře.

Celkově dělám věci, které „oyibos“, jak se bílým lidem v Lagosu říká, většinou nedělají. Jezdím autobusem, jím místní jídlo z pouličních stánků, piju vodu z pytlíků, chodím pěšky v dešti a k nelibosti místních obchodníků vím přesně, kolik co stojí. Nevlastním řidiče, kuchaře ani uklízečku jako většina cizinců, kteří sem přijeli pracovat pro nějakou velkou mezinárodní společnost. Přijela jsem sem jako dobrovolník na tříměsíční stáž do neziskové organizace Search and Groom přes program GLEN. Mám tak možnost poznat Nigérii daleko víc zblízka než při pouhém cestování. Ale i to je v plánu, zrovna zítra vyrážíme s mou německou tandem partnerkou Helen na zaslouženou desetidenní dovču na sever Nigérie. A místo jednoduchého letu ze stáže zpět domů máme v plánu dojet autobusem z Nigérie až do Maroka. Teprve odtamtud se poletí domů.


INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

Nejen zábavy, ale i práce máme víc než dost. Nejdříve jsme připravovaly týdenní prázdninový program pro děti a realizovaly ho ve čtyřech čtvrtích Lagosu. V naší domovské a celkem bohaté čtvrti Ikeja, ale i v Ajegunle, největším africkém slumu, kde na malém prostoru žijí přes tři miliony lidí. Byl to docela záběr, ale současně veliká legrace. Dětí bylo najednou i přes sto padesát a my měly k ruce jen pár místních dobrovolníků, naštěstí šikovných, protože bez nich bychom to těžko zvládly. Děti nás každý den překvapovaly svým neuvěřitelným talentem a kreativitou při fotbale, hrách i workshopech.


Opravdová práce začala při realizaci našeho vlastního projektu „Fempower – kick your boundaries away.“ Search and Groom používá fotbal jako prostředek pro rozvoj a ve stejném duchu jsme vytvořily náš projekt. Zatímco stávající programy Search and Groom pracují převážně s kluky, náš program je zaměřen výhradně na ženy a dívky. Vytvořily jsme ženský fotbalový tým, který s Helen, která je nejen fotbalistka, ale i profesionální trenérka, trénuje dvakrát týdně. Členky pocházejí z nejrůznějších částí Lagosu. Musí brzy vstávat, aby trénink v sedm ráno stihly, a pro mnohé je velmi těžké sehnat peníze na autobus, aby mohly vůbec přijet. Kromě tréninku pro ně připravujeme vzdělávací semináře, v plánu je výuka různých praktických dovedností, propojení našeho týmu s německým klubem a v červenci účast na mezinárodních turnajích a přátelských utkáních v Německu.

Teď nám nejvíc času zabírají setkání a schůzky s potenciálními sponzory našeho projektu. S těmi nigerijskými je to komplikované, člověk musí v dané firmě někoho znát, aby si vůbec mohl nějakou schůzku domluvit. A tak se zaměřujeme hlavně na ty německé a obcházíme nadace, ambasády, kulturní centra a konference a sbíráme kontakty a užitečné rady. Trávíme tak dny cestami z jednoho konce Lagosu na druhý a hodiny v internetových kavárnách rozesíláním žádostí. Čekají nás rozhovory s novináři a televizí. Někdy jsme úplně nadšené, protože se náš projekt zatím slibně rozjíždí, a jindy zase úplně zklamané, když se nám do cesty staví další a další překážky. Na začátek května plánujeme návrat zpět do Nigérie, musíme přece dovést náš projekt do zdárného konce. Tak nám držte palce!

Autorkou článku je Lenka Schröpferová, účastnice tříměsíční odborné stáže v organizaci Search and Groom v Lagosu v rámci programu GLEN. Více článků o pobytu v Nigérii naleznete na lendin.webgar­den.cz.

Už něco přes dva měsíce pobývám v Lagosu v Nigérii a pomalu si tu začínám připadat jako doma. Při procházce ulicemi města obratně uskakuji řítícím se okádám a autům, jejich nepřetržité troubení už nevnímám, stejně tak jako hluk nezbytných generátorů. Už mě nepřekvapují neustálé výpadky proudu a v důsledku toho netekoucí voda a nefungující klimatizace. Umím pít vodu z plastových pytlíků, aniž bych přitom půlku obsahu vylila na sebe. Mým nejoblíbenějším jídlem se stala „suya“, kousky masa pečené večer na ulici nad žhavými uhlíky. Prostě se ze mě stává nigerijská žena, jak se smíchem někdy poznamenají mí kolegové a kamarádi.


Občas se kamarádi opravdu nestačí divit. „Kde jste byly celý den?“ ptají se večer v baru. „No, ještě jsme nebyly na procházce v centru, tak jsme si udělaly malý výlet,“ směju se, ještě plná dojmů. „A kde jste sehnaly auto?“ „Nikde, jely jsme samy autobusem.“ Odpovědí je pobavený smích. „To ti teda nevěřím, pěkně kecáš.“ „Fakt, úplně samy jsme prošly celý Lagos Island.“ „Tak mi teda řekni, jak jste se tam dostaly,“ chce vědět. „No úplně jednoduše. Došly jsme na trh, kde je stanoviště busů, vlezly do toho, co křičel ʽObalende CMSʼ a ten nás svezl na autobusák do města. Tam jsme si chytily tříkolku a nechaly se hodit k muzeu. No a stejně tak i zpáteční cestou.“ Jeho obdivný pohled mi dělá vyloženě dobře.

Celkově dělám věci, které „oyibos“, jak se bílým lidem v Lagosu říká, většinou nedělají. Jezdím autobusem, jím místní jídlo z pouličních stánků, piju vodu z pytlíků, chodím pěšky v dešti a k nelibosti místních obchodníků vím přesně, kolik co stojí. Nevlastním řidiče, kuchaře ani uklízečku jako většina cizinců, kteří sem přijeli pracovat pro nějakou velkou mezinárodní společnost. Přijela jsem sem jako dobrovolník na tříměsíční stáž do neziskové organizace Search and Groom přes program GLEN. Mám tak možnost poznat Nigérii daleko víc zblízka než při pouhém cestování. Ale i to je v plánu, zrovna zítra vyrážíme s mou německou tandem partnerkou Helen na zaslouženou desetidenní dovču na sever Nigérie. A místo jednoduchého letu ze stáže zpět domů máme v plánu dojet autobusem z Nigérie až do Maroka. Teprve odtamtud se poletí domů.


INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

Nejen zábavy, ale i práce máme víc než dost. Nejdříve jsme připravovaly týdenní prázdninový program pro děti a realizovaly ho ve čtyřech čtvrtích Lagosu. V naší domovské a celkem bohaté čtvrti Ikeja, ale i v Ajegunle, největším africkém slumu, kde na malém prostoru žijí přes tři miliony lidí. Byl to docela záběr, ale současně veliká legrace. Dětí bylo najednou i přes sto padesát a my měly k ruce jen pár místních dobrovolníků, naštěstí šikovných, protože bez nich bychom to těžko zvládly. Děti nás každý den překvapovaly svým neuvěřitelným talentem a kreativitou při fotbale, hrách i workshopech.


Opravdová práce začala při realizaci našeho vlastního projektu „Fempower – kick your boundaries away.“ Search and Groom používá fotbal jako prostředek pro rozvoj a ve stejném duchu jsme vytvořily náš projekt. Zatímco stávající programy Search and Groom pracují převážně s kluky, náš program je zaměřen výhradně na ženy a dívky. Vytvořily jsme ženský fotbalový tým, který s Helen, která je nejen fotbalistka, ale i profesionální trenérka, trénuje dvakrát týdně. Členky pocházejí z nejrůznějších částí Lagosu. Musí brzy vstávat, aby trénink v sedm ráno stihly, a pro mnohé je velmi těžké sehnat peníze na autobus, aby mohly vůbec přijet. Kromě tréninku pro ně připravujeme vzdělávací semináře, v plánu je výuka různých praktických dovedností, propojení našeho týmu s německým klubem a v červenci účast na mezinárodních turnajích a přátelských utkáních v Německu.

Teď nám nejvíc času zabírají setkání a schůzky s potenciálními sponzory našeho projektu. S těmi nigerijskými je to komplikované, člověk musí v dané firmě někoho znát, aby si vůbec mohl nějakou schůzku domluvit. A tak se zaměřujeme hlavně na ty německé a obcházíme nadace, ambasády, kulturní centra a konference a sbíráme kontakty a užitečné rady. Trávíme tak dny cestami z jednoho konce Lagosu na druhý a hodiny v internetových kavárnách rozesíláním žádostí. Čekají nás rozhovory s novináři a televizí. Někdy jsme úplně nadšené, protože se náš projekt zatím slibně rozjíždí, a jindy zase úplně zklamané, když se nám do cesty staví další a další překážky. Na začátek května plánujeme návrat zpět do Nigérie, musíme přece dovést náš projekt do zdárného konce. Tak nám držte palce!

Výstup na Elbrus

Pocit příjemné klaustrofobie, když se ocitnete v údolí mezi
velikány je elektrizující. Nutí vás to se vyškrábat na nejvyšší bod
v okolí, abyste se mohli opět nadechnout z plných plic a nasát
sebeuspokojení. Když se dostanu na pomyslný trůn nějaké oblasti,
neříkám si, že jsem horu pokořil, ale chovám k ní ještě větší
respekt a pokoru. Je to moment, kdy si můžete být aspoň na 10 minut
rovni.

Kromě cestování za poznáváním nových kultur, cestuji také za horami. Prostředí hor a jejich kouzlo se dají jen těžko popsat, to si musí člověk zažít. Pocit příjemné klaustrofobie, když se ocitnete v údolí mezi velikány je elektrizující. Nutí vás to se vyškrábat na nejvyšší bod v okolí, abyste se mohli opět nadechnout z plných plic a nasát sebeuspokojení. Když se dostanu na pomyslný trůn nějaké oblasti, neříkám si, že jsem horu pokořil, ale chovám k ní ještě větší respekt a pokoru. Je to moment, kdy si můžete být aspoň na 10 minut rovni. Některé hory jsou „jen“ obcházeny, protože jsou posvátné a je k nim chován obrovský respekt a úcta. Příští rok máme v plánu zdolat Štít Korženěvského, ale prozatím je naším nejvyšším zdolaným vrcholem Elbrus. Nebyl to můj nejtěžší výstup, ale vše, co mu předcházelo, bylo jedinečné. A proto jsem si k popisu vybral právě Elbrus.


Loni v červnu jsme se s kamarádem Martinem rozhodli, že vyrazíme na nejvyšší horu Ruska a podle starého zeměpisu, také nejvyšší horu Evropy- Elbrus (5642 m n. m.). Cestování po Rusku bylo naplánováno zhruba na 3 týdny a cesta na Elbrus byla zařazena až nakonec. Svoji pouť na vrchol jsme začali ve stejnojmenné vesnici Elbrus. . Přijeli jsme do ní něco kolem 17 hodiny. Prioritou bylo doplnit zásoby jídla, zaregistrovat se u místní horské služby z ryze bezpečnostních důvodů a ne těch byrokratických, jak je v Rusku zvykem. Vesnička Elbrus se nachází ve výšce kolem 2000 m n. m. Rozhodli jsme se, že do setmění ještě něco ujdeme. Prvním cílem byla spodní stanice lanovky, která už byla mimo provozní hodiny. Jelikož lanovky na horách nevyužíváme, nějak nás to nemrzelo a pokračovali jsme ve svahu pod ní. Při západu slunce jsme se dostali pod horní stanici lanovky.

Stan jsme si postavili na betonových základech, najedli se a šli spát, protože nás čekal další den plný potu a dřiny, měli jsme za cíl dostat se do výšky 4500 m n. m. (Pastuchovské kameny – bod odkud se většinou vychází na vrchol ).Ušli jsme asi 200–300 výškových metrů, když se za námi vyřítil zásobovací náklaďák plný propanbutanových bomb a z korby na nás pokřikovala střapatá, blonďatá hlava ať naskočíme, že nás vezmou nahoru. Ušetřili nám asi 200 výškových metrů. Byla to dvojice Francouzů, muž a žena. Na korbě jsme se dali do řeči. Zjistili jsme, že se zde jeli aklimatizovat před výstupem na Pik Lenina (7134 m n. m.). Ani jeden bychom v tu chvíli neřekli, že za rok nás bude užírat stejná sedmitisícová myšlenka. Myšlenka, která vás nutí podřídit vše ostatní tomu jedinému vrcholovému kroku, abyste mohli s hrdostí říct: „Dokázal jsem to“. Kodrcavá cesta skončila a my jsme byli pod spodní stanicí druhé lanovky. Tady jsme si mohli zase po pár měsících sáhnout na sníh. Cesta už vedla jen po sněhu a bez větších obtíží jsme dorazili do výšky 4100 m. Bylo zde skvělé místo na rozbití tábora. Sice jsme ten den nedobyli Pastuchovské kameny, ale toto skvělé místo nešlo odmítnout, protože zde byl pramen a nemuseli jsme jako blázni roztápět sníh. Další den bylo v plánu dojít do 5000 m n. m. a zpět z důvodu aklimatizace. S cestou jsme si moc hlavu nedělali a vyšli jsme až v 11 hodin a našeho cíle, přesněji pěti-tisíc-šesti metrů, jsme dosáhli asi za dvě a půl hodiny. Martin přikládal velkou váhu tomu, abychom se dostali nad 5000 m. Náš výškový osobák byl pokořen. Musím přiznat, že mi nebylo zrovna nejlépe a centimetrové kolečko poctivé Tesco vysočiny jsem do sebe soukal asi 5 minut. Otočili jsme to dolů s tím, že další den staneme na vrcholu. V našem základním táboře jsme byli asi za hodinku. Pořádně jsme si užívali chůzi dolů v měkkém poledním sněhu. Po příchodu ke stanu jsme si zalezli dovnitř a spali jako zabití.


Když jsme se vzbudili kolem 17:00, venku už to vypadalo, jako kdybyste přišli domů z práce, vaši manželku nachytali při nevěře a jediná možnost jak uvolnit svůj vztek by byla házet na náš stan sníh. Takovou změnu počasí jsem ještě nezažil. Viditelnost byla sotva 5 m. Čekal nás tedy „příjemný“ zbytek dne ve stanu o rozměrech 2×2 metry s osobou, se kterou jste už více než dva týdny v kuse. Tématem zabývajícím se „ponorkou“ bych se chtěl ještě v nějakém dalším článku zaobírat, ale teď zpět do stanu. Když jsem šel večer vykonat potřebu, potkal jsem chlapíčka z horské služby. Byli jsme pozváni na večeři. Nedaleko od nás měli záchranáři zbudovanou provizorní stanici. Uvnitř bylo teplo a hlavně nám dali najíst normálního jídla namísto naší instantní stravy. Strávili jsme s nimi asi hodinku a dověděli jsme se spoustu nových informací o Jordánsku a Afghánistánu, doufám, že je jednou využijeme v praxi. Zeptali jsme se na počasí na další dny. Předpověď nevypadala vůbec dobře, příští tři dny měl vládnout počasí stejný manžel – hrůza. Zklamaní jsme se rozloučili. Ve stanu jsme s nadějí nastavili budík na 4 ráno. Při tom tupém zvonění mobilu jsme doufali v zázrak, který nepřišel. Čekal nás další den ve stanu. Dali jsme si ultimátum, buď bude zítra hezky, nebo jdeme dolů. Pocity frustrace, které jsem zažíval, se mi jen těžko popisují. Tisíce kilometrů od domova, Elbrus na dosah a vše přijde vniveč kvůli počasí. Byl to velice tichý den. Upřímně, těšil jsem se, až usnu.

V 1:30 ráno mě probudilo volání přírody, slyšel jsem křupání sněhu. Při pohledu ven bylo vidět několik, mihotajících se světýlek, které stoupaly nahoru. Zvedl jsem hlavu a mé oči zaplavila záře hvězd. Ten pocit nikdy nezapomenu.

Měl jsem chuť skočit na stan a vzbudit tím Martina, každý jiný způsob se mi v tu chvíli zdál zdlouhavý. Měl jsem v sobě tolik euforie a nadšení, že udělat tři kroky a rozepnout zip stanu mi připadalo jako hadžadž*. Takže jsme posnídali a vyrazili na cestu.


Šlo se nám skvěle a už v 5:00 jsme předešli většinu lidí, kteří vyrazili buď hodinu před námi nebo o 400 m výše z Pastuchovských kamenů. Tady se mi začal Martin vzdalovat. Takže to byl pro každého z nás sólo výstup. Byla mi hrozná zima na nohy, protože boty HanWag Alaska nejsou přímo určené na ledovec a nemají v podrážce izolační vrstvu, ale chuť dostat se tam nahoru byla silnější, než cokoliv jiného.

V sedle 5300 m n. m. jsme se konečně dostali na slunce, sice to moc nepomohlo, ale aspoň byly hezké fotky. V 5500 jsem musel v úzké traverze předběhnout dva Poláky. Potom už mě čekala jen cesta na vrchol. Martin tam byl asi o půl hodiny dříve. S hrdostí můžu říct, že to byl dobrý sportovní výkon. 4100 – 5642 m jsme zvládli za necelých 6 hodin a v ten den jsme tam byli první a moc jsme si užívali pocit klidu, který nahoře vládl. Strávili jsme nahoře půl hodiny, když přišli zmiňovaní dva Poláci. Prohodili jsme pár slov a otočili se směrem dolů. Po cestě nás zastavilo mnoho lidí a gratulovalo nám k výstupu Z toho jsme nabyli vědomí, že Elbrus už nebyl „jen“ kopec z Beskyd (se vší úctou k nim). Při cestě dolů jsme moc nemluvili, oba jsme se tak nějak uzavřeli a vstřebávali tu ohromnou radost ze života. Byl jsem spokojený sám se sebou a s tím co dělám.

Když jsme dorazili ke stanu, dopřáli jsme si trochu spánku. Byli jsme tak unavení, že jsme si řekli: „další výstup až za hodně, hodně dlouho“, ale asi za měsíc jsme už podnikli další.

*hadžadž – jeden z pěti pilířů muslimské víry, jedná se o pouť do Mekky

Kromě cestování za poznáváním nových kultur, cestuji také za horami. Prostředí hor a jejich kouzlo se dají jen těžko popsat, to si musí člověk zažít. Pocit příjemné klaustrofobie, když se ocitnete v údolí mezi velikány je elektrizující. Nutí vás to se vyškrábat na nejvyšší bod v okolí, abyste se mohli opět nadechnout z plných plic a nasát sebeuspokojení. Když se dostanu na pomyslný trůn nějaké oblasti, neříkám si, že jsem horu pokořil, ale chovám k ní ještě větší respekt a pokoru. Je to moment, kdy si můžete být aspoň na 10 minut rovni. Některé hory jsou „jen“ obcházeny, protože jsou posvátné a je k nim chován obrovský respekt a úcta. Příští rok máme v plánu zdolat Štít Korženěvského, ale prozatím je naším nejvyšším zdolaným vrcholem Elbrus. Nebyl to můj nejtěžší výstup, ale vše, co mu předcházelo, bylo jedinečné. A proto jsem si k popisu vybral právě Elbrus.


Loni v červnu jsme se s kamarádem Martinem rozhodli, že vyrazíme na nejvyšší horu Ruska a podle starého zeměpisu, také nejvyšší horu Evropy- Elbrus (5642 m n. m.). Cestování po Rusku bylo naplánováno zhruba na 3 týdny a cesta na Elbrus byla zařazena až nakonec. Svoji pouť na vrchol jsme začali ve stejnojmenné vesnici Elbrus. . Přijeli jsme do ní něco kolem 17 hodiny. Prioritou bylo doplnit zásoby jídla, zaregistrovat se u místní horské služby z ryze bezpečnostních důvodů a ne těch byrokratických, jak je v Rusku zvykem. Vesnička Elbrus se nachází ve výšce kolem 2000 m n. m. Rozhodli jsme se, že do setmění ještě něco ujdeme. Prvním cílem byla spodní stanice lanovky, která už byla mimo provozní hodiny. Jelikož lanovky na horách nevyužíváme, nějak nás to nemrzelo a pokračovali jsme ve svahu pod ní. Při západu slunce jsme se dostali pod horní stanici lanovky.

Stan jsme si postavili na betonových základech, najedli se a šli spát, protože nás čekal další den plný potu a dřiny, měli jsme za cíl dostat se do výšky 4500 m n. m. (Pastuchovské kameny – bod odkud se většinou vychází na vrchol ).Ušli jsme asi 200–300 výškových metrů, když se za námi vyřítil zásobovací náklaďák plný propanbutanových bomb a z korby na nás pokřikovala střapatá, blonďatá hlava ať naskočíme, že nás vezmou nahoru. Ušetřili nám asi 200 výškových metrů. Byla to dvojice Francouzů, muž a žena. Na korbě jsme se dali do řeči. Zjistili jsme, že se zde jeli aklimatizovat před výstupem na Pik Lenina (7134 m n. m.). Ani jeden bychom v tu chvíli neřekli, že za rok nás bude užírat stejná sedmitisícová myšlenka. Myšlenka, která vás nutí podřídit vše ostatní tomu jedinému vrcholovému kroku, abyste mohli s hrdostí říct: „Dokázal jsem to“. Kodrcavá cesta skončila a my jsme byli pod spodní stanicí druhé lanovky. Tady jsme si mohli zase po pár měsících sáhnout na sníh. Cesta už vedla jen po sněhu a bez větších obtíží jsme dorazili do výšky 4100 m. Bylo zde skvělé místo na rozbití tábora. Sice jsme ten den nedobyli Pastuchovské kameny, ale toto skvělé místo nešlo odmítnout, protože zde byl pramen a nemuseli jsme jako blázni roztápět sníh. Další den bylo v plánu dojít do 5000 m n. m. a zpět z důvodu aklimatizace. S cestou jsme si moc hlavu nedělali a vyšli jsme až v 11 hodin a našeho cíle, přesněji pěti-tisíc-šesti metrů, jsme dosáhli asi za dvě a půl hodiny. Martin přikládal velkou váhu tomu, abychom se dostali nad 5000 m. Náš výškový osobák byl pokořen. Musím přiznat, že mi nebylo zrovna nejlépe a centimetrové kolečko poctivé Tesco vysočiny jsem do sebe soukal asi 5 minut. Otočili jsme to dolů s tím, že další den staneme na vrcholu. V našem základním táboře jsme byli asi za hodinku. Pořádně jsme si užívali chůzi dolů v měkkém poledním sněhu. Po příchodu ke stanu jsme si zalezli dovnitř a spali jako zabití.


Když jsme se vzbudili kolem 17:00, venku už to vypadalo, jako kdybyste přišli domů z práce, vaši manželku nachytali při nevěře a jediná možnost jak uvolnit svůj vztek by byla házet na náš stan sníh. Takovou změnu počasí jsem ještě nezažil. Viditelnost byla sotva 5 m. Čekal nás tedy „příjemný“ zbytek dne ve stanu o rozměrech 2×2 metry s osobou, se kterou jste už více než dva týdny v kuse. Tématem zabývajícím se „ponorkou“ bych se chtěl ještě v nějakém dalším článku zaobírat, ale teď zpět do stanu. Když jsem šel večer vykonat potřebu, potkal jsem chlapíčka z horské služby. Byli jsme pozváni na večeři. Nedaleko od nás měli záchranáři zbudovanou provizorní stanici. Uvnitř bylo teplo a hlavně nám dali najíst normálního jídla namísto naší instantní stravy. Strávili jsme s nimi asi hodinku a dověděli jsme se spoustu nových informací o Jordánsku a Afghánistánu, doufám, že je jednou využijeme v praxi. Zeptali jsme se na počasí na další dny. Předpověď nevypadala vůbec dobře, příští tři dny měl vládnout počasí stejný manžel – hrůza. Zklamaní jsme se rozloučili. Ve stanu jsme s nadějí nastavili budík na 4 ráno. Při tom tupém zvonění mobilu jsme doufali v zázrak, který nepřišel. Čekal nás další den ve stanu. Dali jsme si ultimátum, buď bude zítra hezky, nebo jdeme dolů. Pocity frustrace, které jsem zažíval, se mi jen těžko popisují. Tisíce kilometrů od domova, Elbrus na dosah a vše přijde vniveč kvůli počasí. Byl to velice tichý den. Upřímně, těšil jsem se, až usnu.

V 1:30 ráno mě probudilo volání přírody, slyšel jsem křupání sněhu. Při pohledu ven bylo vidět několik, mihotajících se světýlek, které stoupaly nahoru. Zvedl jsem hlavu a mé oči zaplavila záře hvězd. Ten pocit nikdy nezapomenu.

Měl jsem chuť skočit na stan a vzbudit tím Martina, každý jiný způsob se mi v tu chvíli zdál zdlouhavý. Měl jsem v sobě tolik euforie a nadšení, že udělat tři kroky a rozepnout zip stanu mi připadalo jako hadžadž*. Takže jsme posnídali a vyrazili na cestu.


Šlo se nám skvěle a už v 5:00 jsme předešli většinu lidí, kteří vyrazili buď hodinu před námi nebo o 400 m výše z Pastuchovských kamenů. Tady se mi začal Martin vzdalovat. Takže to byl pro každého z nás sólo výstup. Byla mi hrozná zima na nohy, protože boty HanWag Alaska nejsou přímo určené na ledovec a nemají v podrážce izolační vrstvu, ale chuť dostat se tam nahoru byla silnější, než cokoliv jiného.

V sedle 5300 m n. m. jsme se konečně dostali na slunce, sice to moc nepomohlo, ale aspoň byly hezké fotky. V 5500 jsem musel v úzké traverze předběhnout dva Poláky. Potom už mě čekala jen cesta na vrchol. Martin tam byl asi o půl hodiny dříve. S hrdostí můžu říct, že to byl dobrý sportovní výkon. 4100 – 5642 m jsme zvládli za necelých 6 hodin a v ten den jsme tam byli první a moc jsme si užívali pocit klidu, který nahoře vládl. Strávili jsme nahoře půl hodiny, když přišli zmiňovaní dva Poláci. Prohodili jsme pár slov a otočili se směrem dolů. Po cestě nás zastavilo mnoho lidí a gratulovalo nám k výstupu Z toho jsme nabyli vědomí, že Elbrus už nebyl „jen“ kopec z Beskyd (se vší úctou k nim). Při cestě dolů jsme moc nemluvili, oba jsme se tak nějak uzavřeli a vstřebávali tu ohromnou radost ze života. Byl jsem spokojený sám se sebou a s tím co dělám.

Když jsme dorazili ke stanu, dopřáli jsme si trochu spánku. Byli jsme tak unavení, že jsme si řekli: „další výstup až za hodně, hodně dlouho“, ale asi za měsíc jsme už podnikli další.

*hadžadž – jeden z pěti pilířů muslimské víry, jedná se o pouť do Mekky

Cestování tak, jak ho cítím já

Chytil jsem sáček ze spod a něco bylo jinak. Hned mi v hlavě
proběhlo „to není možné, na prstech cítím teplo, vždyť je to kuře,
kuře má být studené, tuhé a nehybné“. Pro kluka z města to bylo
něco nového a v zápětí jsem si uvědomil, že z něj za
5 minut nemůže vyprchat všechna životní energie.

Abych se pro začátek trochu prezentoval, rozhodl jsem se, že napíšu o cestování v kontrastu s dovolenou. Pro některé to může být impuls, aby s cestováním začali, někteří se zde možná shlédnou, některé naopak odradím nebo se mnou nebudou souhlasit.

Když jsem cestoval po Maroku, přespal jsem pár nocí u člověka jménem Rashid, Zeptal se mě, co bych chtěl na večeři.


Řekl jsem mu: „Chci ochutnat typické marocké jídlo“. Ihned ze sebe vychrlil „tadjin“ s tím, že si ho uvaříme, ale nejdříve se musíme vypravit na trh. Když přeskočím všechno ostatní a dostanu se k hlavní ingredienci, kterou bylo kuře, mnozí z vás si ho představí jako bílou hmotu pokrytou „husí kůží“ zabalenou do celofánu, která se na vás směje zpoza chladicího boxu. Zde bylo asi 9 hodin večer a na trhu bylo stále rušno jako ve dne, každý měl otevřeno. Přistoupili jsme tedy ke stánku s kuřaty. Rashid mě pobídnul, abych si na jedno ukázal. S ostychem jsem vyřkl ortel smrti nad jedním z nich. To bylo odneseno a asi za 5 minut se prodavač vrátil s opracovaným kuřetem v sáčku. Podával mi ho přes pult. Chytil jsem sáček ze spod a něco bylo jinak. Hned mi v hlavě proběhlo „to není možné, na prstech cítím teplo, vždyť je to kuře, kuře má být studené, tuhé a nehybné“. Pro kluka z města to bylo něco nového a v zápětí jsem si uvědomil, že z něj za 5 minut nemůže vyprchat všechna životní energie. Byl to takový malý šok, ale příjemný. Sice jsem nedostal esteticky nejhezčí večeři stylu „hotel Plaza“ (velký talíř a uprostřed pěkně ozdobený plivanec jídla), ale vše co jí předcházelo, z ní dělalo jedno z nejlepších jídel v mém životě.

To je jeden z mnoha zážitků, které jsem pocítil na vlastní kůži a jsem si jist, že kdybych nejel na vlastní pěst, mám jen velmi malou šanci něco takového zažít.


Pro příklad, když navštívíte nějakou čistě turistickou destinaci, je vám před očima vytvořena opona. Opona, která zakrývá vše, co je pro národ či oblast typické. Záměrně nepíšu stát, protože hranice podle mě nedělají rozdíl mezi člověkem na jedné a druhé straně. Rozdíl dělá kultura, která je tvořena mnoha projevy, jako je jazyk, zvyky, hudba a dalšími aspekty národního dědictví. Tato opona byla vytvořena ke spokojenosti turistů a ne cestovatelů, protože turista si chce užít svých 14 dní dovolené a nebýt zaskočen ničím neobvyklým. Kdežto cestovatel vyhledává rozdíly, je hladový po tom, aby dostal, jak já říkám, „kulturní facku“. Chce být šokován, chce poznat něco nového. Cítit nové pachy, chutnat nová jídla, vidět plody, u nichž neví, zda-li je to ovoce nebo zelenina, chce slyšet melodie či zvuky, které ho zaskočí svou neobvyklostí.

Jak jste asi již pochopili, chtěl jsem vám dát najevo, že cestování doslova válcuje všechny vaše smysly a není o tom, že zajdete do cestovky a položíte jim na stůl tisíce, aby vám „nalajnovali“ život na příští 3 týdny a vy budete plnit jejich instrukce s přesností německého řidiče autobusu. Cestování není ani to, když vyrazíte do Londýna, seženete si hotel a obcházíte značkové výprodeje, je to sice cesta na vlastní pěst, ale to samé můžete dělat doma u internetu, podobou nakupování v e-shopech. Tím chci říct, že cestování není dovolená.

Nemyslím tím, abyste jezdili na druhý konec světa, když pochopíte o čem TO je, můžete cestovat po Česku a bude TO skvělé. Důležité je vyhledávat místa, která jsou původní, ještě nezkažená turismem, protože turismus je rakovina cestování. Alespoň to je můj názor. Reagovat můžete v diskuzi.

Abych se pro začátek trochu prezentoval, rozhodl jsem se, že napíšu o cestování v kontrastu s dovolenou. Pro některé to může být impuls, aby s cestováním začali, někteří se zde možná shlédnou, některé naopak odradím nebo se mnou nebudou souhlasit.

Když jsem cestoval po Maroku, přespal jsem pár nocí u člověka jménem Rashid, Zeptal se mě, co bych chtěl na večeři.


Řekl jsem mu: „Chci ochutnat typické marocké jídlo“. Ihned ze sebe vychrlil „tadjin“ s tím, že si ho uvaříme, ale nejdříve se musíme vypravit na trh. Když přeskočím všechno ostatní a dostanu se k hlavní ingredienci, kterou bylo kuře, mnozí z vás si ho představí jako bílou hmotu pokrytou „husí kůží“ zabalenou do celofánu, která se na vás směje zpoza chladicího boxu. Zde bylo asi 9 hodin večer a na trhu bylo stále rušno jako ve dne, každý měl otevřeno. Přistoupili jsme tedy ke stánku s kuřaty. Rashid mě pobídnul, abych si na jedno ukázal. S ostychem jsem vyřkl ortel smrti nad jedním z nich. To bylo odneseno a asi za 5 minut se prodavač vrátil s opracovaným kuřetem v sáčku. Podával mi ho přes pult. Chytil jsem sáček ze spod a něco bylo jinak. Hned mi v hlavě proběhlo „to není možné, na prstech cítím teplo, vždyť je to kuře, kuře má být studené, tuhé a nehybné“. Pro kluka z města to bylo něco nového a v zápětí jsem si uvědomil, že z něj za 5 minut nemůže vyprchat všechna životní energie. Byl to takový malý šok, ale příjemný. Sice jsem nedostal esteticky nejhezčí večeři stylu „hotel Plaza“ (velký talíř a uprostřed pěkně ozdobený plivanec jídla), ale vše co jí předcházelo, z ní dělalo jedno z nejlepších jídel v mém životě.

To je jeden z mnoha zážitků, které jsem pocítil na vlastní kůži a jsem si jist, že kdybych nejel na vlastní pěst, mám jen velmi malou šanci něco takového zažít.


Pro příklad, když navštívíte nějakou čistě turistickou destinaci, je vám před očima vytvořena opona. Opona, která zakrývá vše, co je pro národ či oblast typické. Záměrně nepíšu stát, protože hranice podle mě nedělají rozdíl mezi člověkem na jedné a druhé straně. Rozdíl dělá kultura, která je tvořena mnoha projevy, jako je jazyk, zvyky, hudba a dalšími aspekty národního dědictví. Tato opona byla vytvořena ke spokojenosti turistů a ne cestovatelů, protože turista si chce užít svých 14 dní dovolené a nebýt zaskočen ničím neobvyklým. Kdežto cestovatel vyhledává rozdíly, je hladový po tom, aby dostal, jak já říkám, „kulturní facku“. Chce být šokován, chce poznat něco nového. Cítit nové pachy, chutnat nová jídla, vidět plody, u nichž neví, zda-li je to ovoce nebo zelenina, chce slyšet melodie či zvuky, které ho zaskočí svou neobvyklostí.

Jak jste asi již pochopili, chtěl jsem vám dát najevo, že cestování doslova válcuje všechny vaše smysly a není o tom, že zajdete do cestovky a položíte jim na stůl tisíce, aby vám „nalajnovali“ život na příští 3 týdny a vy budete plnit jejich instrukce s přesností německého řidiče autobusu. Cestování není ani to, když vyrazíte do Londýna, seženete si hotel a obcházíte značkové výprodeje, je to sice cesta na vlastní pěst, ale to samé můžete dělat doma u internetu, podobou nakupování v e-shopech. Tím chci říct, že cestování není dovolená.

Nemyslím tím, abyste jezdili na druhý konec světa, když pochopíte o čem TO je, můžete cestovat po Česku a bude TO skvělé. Důležité je vyhledávat místa, která jsou původní, ještě nezkažená turismem, protože turismus je rakovina cestování. Alespoň to je můj názor. Reagovat můžete v diskuzi.

Barcelona, ulice La Rambla, třída v Barri Gottic

Říká se, že kdo neprošel touto nejznámější barcelonskou promenádou,
pěší komunikací mezi mořem a centrem, a nepobyl zde aspoň 5 hodin
jako by ani nebyl v Barceloně. Ulice je uznána za hlavní turistickou
tepnu historického centra. Vede od pobřeží moře A končí na hlavním
barcelonském náměstí Plaza de Catalunya.


Říká se, že kdo neprošel touto nejznámější barcelonskou promenádou, pěší komunikací mezi mořem a centrem, a nepobyl zde aspoň 5 hodin jako by ani nebyl v Barceloně. Ulice je uznána za hlavní turistickou tepnu historického centra. Vede od pobřeží moře, tzv. olympijského přístavu, kde stojí majestátní Kolumbův sloup (Mirador de Colom), socha, která ukazuje k moři, a protíná staré čtvrti La Ciutat vella, Barri Gotic (gotická čtvrť, která má středověká náměstí) a arabskou čtvrť El Raval . Skončí na hlavním barcelonském náměstí Plaza de Catalunya. Kolumbův sloup připomíná návrat slavného mořeplavce do Španělska po objevení Ameriky. Monument Kryštofa Kolumba je vysoký 80 metrů a byl vztyčen roku 1888. Můžete se projít po Náměstí Place del Rei, jemuž vévodí královský palác Palau Reial ze 14. století. V paláci se nachází Saló del Tinell, kde Ferdinand II. Aragonský a Isabel I. Kastilská přivítali Kolumba po jeho návratu z amerického kontinentu (1492).

{{reklama()}}

Po obou stranách ulice La Rambla naleznete spoustu pouličních umělců, vystavovatelů i malířů obrázků. Je zde mnoho portrétních malířů jako na Karlově mostě a nechybí ani karikaturisté. Není nouze o hudebníky a tanečníky. Nevšední ráz dají ulici také mnohé živé sochy. Mezi sochami letošního léta nás nejvíce zaujal zlatočerný pán v cylindru, muž sedící ve vzduchoprázdnu. Nohu přes nohu. Na fígl jak se do polohy dostal a v ní udržel jsme ani po usilovném přemýšlení nepřišli. Dceru zaujal Sweeney Todd, který ji svými mnohými dlouhými a špičatými nůžkami doslova obklíčil, že se nebylo kam pohnout. Všechny dámy okouzlil nabělený pán na záchodku s cylindrem a frakem, který si nedbale přehazoval vně a mezi nožky, přičemž stihnul udržet v ruce denní tisk. Mně se nejvíce líbil starší manželský pár natřený keramickou hlínou, dáma měla v ruce růžovou růži a pán jí líbal ruku. Mylím, když v sedě vydrželi takto hodiny, museli mít pěkné bolesti zad za těch pár mincí na dece v misce. No živit se dá všelijak.

Ulice je plná hotelů, restaurací a kaváren, rychlého očerstvení a hlavně turistů. Část nejblíže přístavu je umělecká, další květinová, přímo zaplavená stánkaři s množstvím kvetoucích květin v květináčích i řezaných a vázaných do nádherných kytic léta. Zaběhnout se odtud dá do velkých trhů se zeleninou a ovocem rozsahů nebývalých. Nás nadchly tácky s velkým množstvím různého omytého ovoce, že člověk zobnul od každého něco, což by mohlo inspirovat i naše světem neprotřelé zelináře. V parnu a horku uprostřed velkoměsta nebylo nad tam prodávané ledové tříště s příchutí kiwi, manga, jahod, pomeranče nebo melounu či další příchutě, které jsme už neochutnali. Další část ulice je zaslíbena ptáčkům, v mnoha klecích jsou desítky papoušků, kanárků, andulek, radost pro děti.


Na východ od La Rambly leží prastará gotická čtvrť. Tato část města je považována za unikát. Nechte na sebe dýchat středověk ze spletitých uliček. Prohlédněte si staré domy a kamenné městské paláce, nádvoří, velmi staré kostely, kaple, uzounké uličky, malé obchůdky i kavárničky. Nepřehlédnete věž velké barcelonské Katedrály na Placa del Rei. Nedaleko ní najdete i hlavní turistické informace u Palau de la Generalitat. Známou ulicí je carrer Montcada, kde leží historická nemocnice Hospital de la Santa Creu, kláštery Sant Pau del Camp a Santa Maria de Pedralbes.


Západně od turistické třídy La Rambla žije islámská čtvrť El Raval. Mění se kolorit, šaty obyvatel a ulice. Turistů je tady také požehnaně a přes den bezpečno. Na konci La Rambly směrem k moři nedaleko Kolumbova sloupu se nachází Museum Marítim, námořní muzeum. Je v něm vidět historie španělského námořnictví. Zaujme Vás obrovské množství modelů lodí všech měřítek, tak i opravdové lodě, jimž dominuje obrovská historická veslice zabírající kolem třetiny plochy musea. Jsou zde ukázky oblečení a námořní kultury, nabízí i pohledy nebo vejití do jednotlivých kajut, , střílen i do podpalubního skladu.

Po celé ulici nepřehlédnete sólové houslisty, harmonikáře, žongléry, spousty stánků se suvenýry, chaos, hluk, show a komprimovaný život 24 hodin denně.


Říká se, že kdo neprošel touto nejznámější barcelonskou promenádou, pěší komunikací mezi mořem a centrem, a nepobyl zde aspoň 5 hodin jako by ani nebyl v Barceloně. Ulice je uznána za hlavní turistickou tepnu historického centra. Vede od pobřeží moře, tzv. olympijského přístavu, kde stojí majestátní Kolumbův sloup (Mirador de Colom), socha, která ukazuje k moři, a protíná staré čtvrti La Ciutat vella, Barri Gotic (gotická čtvrť, která má středověká náměstí) a arabskou čtvrť El Raval . Skončí na hlavním barcelonském náměstí Plaza de Catalunya. Kolumbův sloup připomíná návrat slavného mořeplavce do Španělska po objevení Ameriky. Monument Kryštofa Kolumba je vysoký 80 metrů a byl vztyčen roku 1888. Můžete se projít po Náměstí Place del Rei, jemuž vévodí královský palác Palau Reial ze 14. století. V paláci se nachází Saló del Tinell, kde Ferdinand II. Aragonský a Isabel I. Kastilská přivítali Kolumba po jeho návratu z amerického kontinentu (1492).

{{reklama()}}

Po obou stranách ulice La Rambla naleznete spoustu pouličních umělců, vystavovatelů i malířů obrázků. Je zde mnoho portrétních malířů jako na Karlově mostě a nechybí ani karikaturisté. Není nouze o hudebníky a tanečníky. Nevšední ráz dají ulici také mnohé živé sochy. Mezi sochami letošního léta nás nejvíce zaujal zlatočerný pán v cylindru, muž sedící ve vzduchoprázdnu. Nohu přes nohu. Na fígl jak se do polohy dostal a v ní udržel jsme ani po usilovném přemýšlení nepřišli. Dceru zaujal Sweeney Todd, který ji svými mnohými dlouhými a špičatými nůžkami doslova obklíčil, že se nebylo kam pohnout. Všechny dámy okouzlil nabělený pán na záchodku s cylindrem a frakem, který si nedbale přehazoval vně a mezi nožky, přičemž stihnul udržet v ruce denní tisk. Mně se nejvíce líbil starší manželský pár natřený keramickou hlínou, dáma měla v ruce růžovou růži a pán jí líbal ruku. Mylím, když v sedě vydrželi takto hodiny, museli mít pěkné bolesti zad za těch pár mincí na dece v misce. No živit se dá všelijak.

Ulice je plná hotelů, restaurací a kaváren, rychlého očerstvení a hlavně turistů. Část nejblíže přístavu je umělecká, další květinová, přímo zaplavená stánkaři s množstvím kvetoucích květin v květináčích i řezaných a vázaných do nádherných kytic léta. Zaběhnout se odtud dá do velkých trhů se zeleninou a ovocem rozsahů nebývalých. Nás nadchly tácky s velkým množstvím různého omytého ovoce, že člověk zobnul od každého něco, což by mohlo inspirovat i naše světem neprotřelé zelináře. V parnu a horku uprostřed velkoměsta nebylo nad tam prodávané ledové tříště s příchutí kiwi, manga, jahod, pomeranče nebo melounu či další příchutě, které jsme už neochutnali. Další část ulice je zaslíbena ptáčkům, v mnoha klecích jsou desítky papoušků, kanárků, andulek, radost pro děti.


Na východ od La Rambly leží prastará gotická čtvrť. Tato část města je považována za unikát. Nechte na sebe dýchat středověk ze spletitých uliček. Prohlédněte si staré domy a kamenné městské paláce, nádvoří, velmi staré kostely, kaple, uzounké uličky, malé obchůdky i kavárničky. Nepřehlédnete věž velké barcelonské Katedrály na Placa del Rei. Nedaleko ní najdete i hlavní turistické informace u Palau de la Generalitat. Známou ulicí je carrer Montcada, kde leží historická nemocnice Hospital de la Santa Creu, kláštery Sant Pau del Camp a Santa Maria de Pedralbes.


Západně od turistické třídy La Rambla žije islámská čtvrť El Raval. Mění se kolorit, šaty obyvatel a ulice. Turistů je tady také požehnaně a přes den bezpečno. Na konci La Rambly směrem k moři nedaleko Kolumbova sloupu se nachází Museum Marítim, námořní muzeum. Je v něm vidět historie španělského námořnictví. Zaujme Vás obrovské množství modelů lodí všech měřítek, tak i opravdové lodě, jimž dominuje obrovská historická veslice zabírající kolem třetiny plochy musea. Jsou zde ukázky oblečení a námořní kultury, nabízí i pohledy nebo vejití do jednotlivých kajut, , střílen i do podpalubního skladu.

Po celé ulici nepřehlédnete sólové houslisty, harmonikáře, žongléry, spousty stánků se suvenýry, chaos, hluk, show a komprimovaný život 24 hodin denně.

Barcelonou po stopách Antonia Gaudího i Corneta

Mnozí z vás jistě už někdy byli v Barceloně a mnozí znají
alespoň zběžně dílo výše jmenovaného. Mnohým z vás jistě
vyrazila dech stavba stále nedostavěné katedrály Sagrada Família, která
má být dokončena roku 2026, což je 100 let po smrti svého tvůrce.
Zkusme si říci něco o životě a díle tohoto vskutku originálního
architekta a pak se projít Barcelonou po jeho dodnes blýskavých klenotech
města.


Mnozí z vás jistě už někdy byli v Barceloně a mnozí znají alespoň zběžně dílo výše jmenovaného. Mnohým z vás jistě vyrazila dech stavba stále nedostavěné katedrály Sagrada Família, která má být dokončena roku 2026, což je 100 let po smrti svého tvůrce. Zkusme si říci něco o životě a díle tohoto vskutku originálního architekta a pak se projít Barcelonou po jeho dodnes blýskavých klenotech města.

Málokdo ví, že Antonio Gaudí se narodil jako páté dítě kováři Francescovi Gaudímu a Antonii Cornetové v červnu 1852 v Reusu . Do Barcelony se dostal až roku 1869, když sem přijel s bratrem na studia. Měl za sebou nesnadné dětství plné nemocí, zejména plicních infekcí, ze kterých vzešla vleklá revmatická artritida. Po té co vystudoval přírodovědeckou fakultu dokončil ještě roku 1878 architekturu. Stal se významným představitelem secese do níž přenesl prvky své osobnosti, především lásku k přírodě. Mnozí ho nazývali bláznem. Byl vegetarián, samotář, snílek, zbožňoval geometrii, uctíval stromy, byl pracant až dříč, filantrop, který se od roku 1914 až do své smrti 1926 sám daroval stavbě Sagrada Familia. Jeho posledním přáním bylo, aby stavba byla dokončena pouze z darů a tak se staví až dodnes.

{{reklama()}}

Díky jeho modernistickému pojetí a originálním motivům z živé přírody s kapkou osobitého španělského orientu, který se promítá v zářivých a výrazných kombinacích barev, jsou dnes Gaudího stavby pro Barcelonu totéž, co pro Prahu Karlův most nebo Pražský hrad. Žádný turista nemůže minout alespoň ty, které jsou dnes turisticky přístupné. Řadu staveb lze pozorovat jen zvenčí, protože v nich dodnes žijí potomci původních vlastníků. Do výčtu Gaudího nepřehlédnutelné architektury patří: Fanals Pl. Reial (1878–1879), Casa Vicens (1878–1885), Finca Güell (1884–1887), Teresines (1888–1890), Palau Güell (1886–1891), Sagrada Família (1884–1926), Bellesguard (1900–1902), Casa Calvet (1898–1904), Casa Battló (1904–1906), Parc Güell (1900–1914), Casa Milà – La Pedrera (1906–1910), Colònia Güell (1898–1915). Více se rozepíšu jen o těch nejlépe přístupných, které dodají městu jeho pravý kolorit.


Barcelonu jsem po několikáté navštívila letos v červenci a nejdéle jsem se zdržela v Güellově parku. Ten je položen severně od centra Barcelony na svahu hory Turó del Carmel. Dostanete se tam metrem, stanice Vallcarca. Vstup je zdarma.

Park leží vysoko nad Barcelonou, takže z něj jsou překrásné výhledy na město. Je poměrně rozlehlý (17,8 ha). Gaudí zde výrazně pracoval s terénem. Kopce, kde jsou členitě cesty, kolonády pod sloupy, které připomínají stalagnity, promenády, které jsou lemovány sloupy ve tvaru stromů, menší Gaudího stavby, viadukty, kamenná loubí a velké výhledové prostory, terasy lemované mozaikami. Podařilo se zde v plné míře zharmonizovat přírodu s architekturou.

Centrální dominantou je schodiště od hlavní Dračí brány, kde na prvním podlaží drak chrlí vodu, je též celý vykládaný mozaikou. Najdete nad ním tzv. Síň sta sloupů, kde obvykle různí umělci hrají či zpívají pro potěšení turistů. Sloupů je ve skutečnosti 86. Nad sloupy je realizována velká terasa, hlavní vyhlídka na město lemovaná dlouhou linkou k sezení, která je vykládána glazovanými keramickými či skleněnými mozaikami po celém svém obvodu, které se říká nekonečná lavice. Prostor parku byl původně navržen jako zahradní město se 60 parcelami dle zakázky průmyslníka Eusebi Güella, namísto něj se zde realizoval park, protože jediný kdo odkoupil parcely byl průmyslník a architekt. V parku jsou také 2 domy, kde bydlel Eusebi Güell a dům, kde žil katalánský architekt Gaudí. Dnes je zde jeho muzeum.


Ale zpět do centra. Na třídě Passeig de Grácia mezi dalšími secesními domy významných modernistů z počátku 20. století stojí známý dům Casa Batlló, který má přístupné první patro. To patřilo majiteli domu. Možná proto je byt i nejhonosnější a největší rozměrem. V dalších patrech se nachází soukromé byty. Je možno kolem nich vyjít schodištěm osvětleným světlíkem do podkroví a na střešní terasu. Po cestě Vás zaujmou překrásné kachlíky. Na tomto domě Gaudí dovedl k vrcholu své tvarosloví organické architektury. Mnoho prvků napodobuje kus živé přírody. Střecha s keramickými šupinami vypadá jako zvlněný hřbet prehistorického ještěra, schodiště je páteří, lustr obří lastura, zábradlí balkónů vypadají jako ozubená rybí ústa. Vyžívá se jako na jiných stavbách v materiálech jako jsou barevné mozaiky glazovaných kachlů, střepů skel a lakovaného dřeva. Gaudího oblíbené dračí hlavy a fantaskní věžičky najdeme na střeše.

Na křižovatce ulic Passeig de Gràcia a Carrer de Provenca je situován dům Casa Milà, přezdívaný „La Pedrera“. I zde na střeše najdete Gaudího oblíbené dračí hlavy. Navíc i komíny kombinované s vyhlídkami ve tvaru abstraktních zvonic v kontrastu s prvky připomínajícími rytířské helmy. Roku 1984 byla tato masívní a nezdobená stavba připsána do seznamu Světového dědictví UNESCO. Připomíná hladkou přírodní skálu protkanou okny a působí velmi ladně. V domě jsou provozovány výstavní síně s kratšími expozicemi ,kde je vstup zdarma. Kulturní centrum Caixa a část budovy je celoročně zpřístupněna turistům. Prohlídka bez průvodce, s možností audio výkladu vede skrze část přízemí, první patro, podkrovní prostory s expozicí o stavbě budovy až na střechu s vyhlídkou. Zde je možno prohlédnout komíny a vrátit se zpět do prvního patra, kde je umístěn velký obchod se suvenýry.


Největším dílem Gaudího života, které překračuje rámec jedné lidské generace a ve stavbě pokračuje i za našich dní je stavba Chrám Sagrada Família ,česky Chrám smíření zasvěcený Svaté rodině. Autor mu věnoval celý svůj život aniž tušil, že se stane symbolem města a nejstarším staveništěm světa. Chrám je situován mezi dvěma parky severovýchodně od centra mezi ulicemi C. de Provenca a C. de Mallorca. Zastávka metra Sagrada Família je přímo u chrámu a nese jeho jméno.

Chcete se v Barceloně domluvit s místními obyvateli? Zkuste před cestou kurzy španělštiny s Jazykovou školou Elvis.

Stavba byla započata roku 1882 a jejím úkolem bylo podnítit návrat k učení římskokatolické církve. Gaudí převzal projekt roku 1883. Stavba pokračovala pomalu a zdlouhavě. V posledních letech je na tom nejlépe, protože všechno vstupné, které se vybere od tisíců turistů, jde přímo do fondů na její dostavbu a tak můžete vidět jeřáby, které zvedají velké kusy stavebního materiálu vzhůru ke hvězdám. I v červenci za provozu byla stavba plná nejen turistů, ale hlavně stavebních dělníků, kteří v potu tváře realizovali poslední monstrózní svatyni křesťanství. Stavbu bohatou na křesťanské symboly mezi 18 věžemi. Ty reprezentují 12 apoštolů, 4 evangelisty, Panu Marii a ta nejvyšší, která má být doplněna obrovským křížem bude zasvěcena Ježíši Kristu. Věže evangelistů mají mít znaky – sochy, které jsou symboly těchto světců. Tedy sv. Lukáš tu má mít sochu býka, sv. Matouš anděla, sv. Jan orla a sv. Marek lva.


Dnes stojí dostavěná dvě průčelí. Každé má po čtyřech věžích. Jinak jsou odlišná. Průčelí jsou vyzdobena množstvím modernistických až kubizujících soch s biblickými výjevy. Věže obou průčelí jsou přístupné. Nahoru se dostanete výtahem a dolů pěšky. Z obou je výhled na město i na samotnou stavbu, která vykazuje prvky maurské architektury. Dále lze projít vnitřkem stavby po vnitřním obvodu chrámu od jednoho průčelí k druhému. Jsou tak k vidění úplně nové části stavby. Přístupná je i krypta. V sezoně jsou ale fronty tak dlouhé, že kdo jede organizovaně pouze autobusem a na místě má zastávku 20 minut, nemůže prohlídku stačit a chrám může obdivovat pouze zvenčí. I tak určitě stojí za to ho vidět a obejít ze všech stran.

I dnes se stavaři snaží držet původních Gaudího plánů a skic a dostavět tuto velkolepou stavbu v jeho duchu. Mnozí však pochybují o tom, že nedávno dostavěná fasáda, která představuje Kristovo utrpení, je podobná Gaudího stylu a myšlence. Také víme, že Gaudí miloval barvy, zdobení, sklo a keramiku. Kdo ví, zda by stavba zůstala celá přírodní béžová, kdyby ještě byl mezi námi.


Mnozí z vás jistě už někdy byli v Barceloně a mnozí znají alespoň zběžně dílo výše jmenovaného. Mnohým z vás jistě vyrazila dech stavba stále nedostavěné katedrály Sagrada Família, která má být dokončena roku 2026, což je 100 let po smrti svého tvůrce. Zkusme si říci něco o životě a díle tohoto vskutku originálního architekta a pak se projít Barcelonou po jeho dodnes blýskavých klenotech města.

Málokdo ví, že Antonio Gaudí se narodil jako páté dítě kováři Francescovi Gaudímu a Antonii Cornetové v červnu 1852 v Reusu . Do Barcelony se dostal až roku 1869, když sem přijel s bratrem na studia. Měl za sebou nesnadné dětství plné nemocí, zejména plicních infekcí, ze kterých vzešla vleklá revmatická artritida. Po té co vystudoval přírodovědeckou fakultu dokončil ještě roku 1878 architekturu. Stal se významným představitelem secese do níž přenesl prvky své osobnosti, především lásku k přírodě. Mnozí ho nazývali bláznem. Byl vegetarián, samotář, snílek, zbožňoval geometrii, uctíval stromy, byl pracant až dříč, filantrop, který se od roku 1914 až do své smrti 1926 sám daroval stavbě Sagrada Familia. Jeho posledním přáním bylo, aby stavba byla dokončena pouze z darů a tak se staví až dodnes.

{{reklama()}}

Díky jeho modernistickému pojetí a originálním motivům z živé přírody s kapkou osobitého španělského orientu, který se promítá v zářivých a výrazných kombinacích barev, jsou dnes Gaudího stavby pro Barcelonu totéž, co pro Prahu Karlův most nebo Pražský hrad. Žádný turista nemůže minout alespoň ty, které jsou dnes turisticky přístupné. Řadu staveb lze pozorovat jen zvenčí, protože v nich dodnes žijí potomci původních vlastníků. Do výčtu Gaudího nepřehlédnutelné architektury patří: Fanals Pl. Reial (1878–1879), Casa Vicens (1878–1885), Finca Güell (1884–1887), Teresines (1888–1890), Palau Güell (1886–1891), Sagrada Família (1884–1926), Bellesguard (1900–1902), Casa Calvet (1898–1904), Casa Battló (1904–1906), Parc Güell (1900–1914), Casa Milà – La Pedrera (1906–1910), Colònia Güell (1898–1915). Více se rozepíšu jen o těch nejlépe přístupných, které dodají městu jeho pravý kolorit.


Barcelonu jsem po několikáté navštívila letos v červenci a nejdéle jsem se zdržela v Güellově parku. Ten je položen severně od centra Barcelony na svahu hory Turó del Carmel. Dostanete se tam metrem, stanice Vallcarca. Vstup je zdarma.

Park leží vysoko nad Barcelonou, takže z něj jsou překrásné výhledy na město. Je poměrně rozlehlý (17,8 ha). Gaudí zde výrazně pracoval s terénem. Kopce, kde jsou členitě cesty, kolonády pod sloupy, které připomínají stalagnity, promenády, které jsou lemovány sloupy ve tvaru stromů, menší Gaudího stavby, viadukty, kamenná loubí a velké výhledové prostory, terasy lemované mozaikami. Podařilo se zde v plné míře zharmonizovat přírodu s architekturou.

Centrální dominantou je schodiště od hlavní Dračí brány, kde na prvním podlaží drak chrlí vodu, je též celý vykládaný mozaikou. Najdete nad ním tzv. Síň sta sloupů, kde obvykle různí umělci hrají či zpívají pro potěšení turistů. Sloupů je ve skutečnosti 86. Nad sloupy je realizována velká terasa, hlavní vyhlídka na město lemovaná dlouhou linkou k sezení, která je vykládána glazovanými keramickými či skleněnými mozaikami po celém svém obvodu, které se říká nekonečná lavice. Prostor parku byl původně navržen jako zahradní město se 60 parcelami dle zakázky průmyslníka Eusebi Güella, namísto něj se zde realizoval park, protože jediný kdo odkoupil parcely byl průmyslník a architekt. V parku jsou také 2 domy, kde bydlel Eusebi Güell a dům, kde žil katalánský architekt Gaudí. Dnes je zde jeho muzeum.


Ale zpět do centra. Na třídě Passeig de Grácia mezi dalšími secesními domy významných modernistů z počátku 20. století stojí známý dům Casa Batlló, který má přístupné první patro. To patřilo majiteli domu. Možná proto je byt i nejhonosnější a největší rozměrem. V dalších patrech se nachází soukromé byty. Je možno kolem nich vyjít schodištěm osvětleným světlíkem do podkroví a na střešní terasu. Po cestě Vás zaujmou překrásné kachlíky. Na tomto domě Gaudí dovedl k vrcholu své tvarosloví organické architektury. Mnoho prvků napodobuje kus živé přírody. Střecha s keramickými šupinami vypadá jako zvlněný hřbet prehistorického ještěra, schodiště je páteří, lustr obří lastura, zábradlí balkónů vypadají jako ozubená rybí ústa. Vyžívá se jako na jiných stavbách v materiálech jako jsou barevné mozaiky glazovaných kachlů, střepů skel a lakovaného dřeva. Gaudího oblíbené dračí hlavy a fantaskní věžičky najdeme na střeše.

Na křižovatce ulic Passeig de Gràcia a Carrer de Provenca je situován dům Casa Milà, přezdívaný „La Pedrera“. I zde na střeše najdete Gaudího oblíbené dračí hlavy. Navíc i komíny kombinované s vyhlídkami ve tvaru abstraktních zvonic v kontrastu s prvky připomínajícími rytířské helmy. Roku 1984 byla tato masívní a nezdobená stavba připsána do seznamu Světového dědictví UNESCO. Připomíná hladkou přírodní skálu protkanou okny a působí velmi ladně. V domě jsou provozovány výstavní síně s kratšími expozicemi ,kde je vstup zdarma. Kulturní centrum Caixa a část budovy je celoročně zpřístupněna turistům. Prohlídka bez průvodce, s možností audio výkladu vede skrze část přízemí, první patro, podkrovní prostory s expozicí o stavbě budovy až na střechu s vyhlídkou. Zde je možno prohlédnout komíny a vrátit se zpět do prvního patra, kde je umístěn velký obchod se suvenýry.


Největším dílem Gaudího života, které překračuje rámec jedné lidské generace a ve stavbě pokračuje i za našich dní je stavba Chrám Sagrada Família ,česky Chrám smíření zasvěcený Svaté rodině. Autor mu věnoval celý svůj život aniž tušil, že se stane symbolem města a nejstarším staveništěm světa. Chrám je situován mezi dvěma parky severovýchodně od centra mezi ulicemi C. de Provenca a C. de Mallorca. Zastávka metra Sagrada Família je přímo u chrámu a nese jeho jméno.

Chcete se v Barceloně domluvit s místními obyvateli? Zkuste před cestou kurzy španělštiny s Jazykovou školou Elvis.

Stavba byla započata roku 1882 a jejím úkolem bylo podnítit návrat k učení římskokatolické církve. Gaudí převzal projekt roku 1883. Stavba pokračovala pomalu a zdlouhavě. V posledních letech je na tom nejlépe, protože všechno vstupné, které se vybere od tisíců turistů, jde přímo do fondů na její dostavbu a tak můžete vidět jeřáby, které zvedají velké kusy stavebního materiálu vzhůru ke hvězdám. I v červenci za provozu byla stavba plná nejen turistů, ale hlavně stavebních dělníků, kteří v potu tváře realizovali poslední monstrózní svatyni křesťanství. Stavbu bohatou na křesťanské symboly mezi 18 věžemi. Ty reprezentují 12 apoštolů, 4 evangelisty, Panu Marii a ta nejvyšší, která má být doplněna obrovským křížem bude zasvěcena Ježíši Kristu. Věže evangelistů mají mít znaky – sochy, které jsou symboly těchto světců. Tedy sv. Lukáš tu má mít sochu býka, sv. Matouš anděla, sv. Jan orla a sv. Marek lva.


Dnes stojí dostavěná dvě průčelí. Každé má po čtyřech věžích. Jinak jsou odlišná. Průčelí jsou vyzdobena množstvím modernistických až kubizujících soch s biblickými výjevy. Věže obou průčelí jsou přístupné. Nahoru se dostanete výtahem a dolů pěšky. Z obou je výhled na město i na samotnou stavbu, která vykazuje prvky maurské architektury. Dále lze projít vnitřkem stavby po vnitřním obvodu chrámu od jednoho průčelí k druhému. Jsou tak k vidění úplně nové části stavby. Přístupná je i krypta. V sezoně jsou ale fronty tak dlouhé, že kdo jede organizovaně pouze autobusem a na místě má zastávku 20 minut, nemůže prohlídku stačit a chrám může obdivovat pouze zvenčí. I tak určitě stojí za to ho vidět a obejít ze všech stran.

I dnes se stavaři snaží držet původních Gaudího plánů a skic a dostavět tuto velkolepou stavbu v jeho duchu. Mnozí však pochybují o tom, že nedávno dostavěná fasáda, která představuje Kristovo utrpení, je podobná Gaudího stylu a myšlence. Také víme, že Gaudí miloval barvy, zdobení, sklo a keramiku. Kdo ví, zda by stavba zůstala celá přírodní béžová, kdyby ještě byl mezi námi.

Pomoc Ladaku zasaženému povodněmi

Čtyři dny trvalo, než byla v blátě prokopána úzká cesta a
údolí Indu se tak stalo opět částečně průjezdným. Obě cesty vedoucí
z Ladaku do zbytku Indie jsou však uzavřené a nesjízdné. Jediným
pojítkem s okolním světem a zároveň jedinou možností, jak oblast
zásobovat potravinami a pitnou vodou, jsou letadla.


Ladak – skalnatá vysokohorská poušť, kde roční srážky činí 150 mm. Tento údaj patří minulosti. Srpnová povodeň v této oblasti způsobila škody, ze kterých se budou lidé vzpamatovávat roky. Záplavy jsou zcela rozdílné než ty, které můžeme znát z českého prostředí. Rozvodněná řeka zde není tím největším problémem. To, co způsobilo totální zničení několika set domů a smrt mnoha lidí, byly vlny hustého bahna a kameny, které se valily z hor vlivem (na tuto oblast netypických) silných dešťů.

V noci z 5. na 6. srpna se krajinou prohnala ničivá bouře, která zasáhla všechny vesnice v údolí Indu i v dalších oblastech Ladaku. Nejvíce postižené jsou hlavní město Leh a místní tibetské správní centrum Čhoglamsar. Déšť a tuny bláta zničily celé části měst a vesnic. Stovky domů postavené tradičním způsobem z nepálených cihel se pod návalem prudkého lijáku rozpustily a během pár hodin zmizely.


SMS zpráva od členky našeho sdružení Jany Neborákové z místa neštěstí ze dne 7.srpna : „Jsme 12 km od Lehu v klášteře Tikse, není poškozen. Klášter se plní vesničany, kteří mají zaplavené domy. Pomalu dochází voda, cesta je odříznutá a plná bláta.“

Čtyři dny trvalo, než byla v blátě prokopána úzká cesta a údolí Indu se tak stalo opět částečně průjezdným. Obě cesty vedoucí z Ladaku do zbytku Indie jsou však uzavřené a nesjízdné. Jediným pojítkem s okolním světem a zároveň jedinou možností, jak oblast zásobovat potravinami a pitnou vodou, jsou letadla.

K 11. srpnu 2010 úřady v Ladaku evidují 167 obětí povodní včetně pěti cizinců. Stovky lidí najednou ztratily své domovy. Přibližně 200 lidí se stále pohřešuje. Týden po kalamitě se však nezvěstným lidem nedává naděje na přežití. Indická armáda pokračuje v záchranných a humanitárních operacích. V úterý 10. srpna bylo z Lehu letecky evakuováno více než 150 zahraničních turistů.


JAK MŮŽETE POMOCI

Lidé mohou přispívat na veřejnou sbírku PRO LADAK – č. 2800064052/2010, variabilní symbol 202.

Sbírku pořádá občanské sdružení M.O.S.T., jehož dva členové jsou v místě neštěstí a pokud to situace dovoluje, posílají aktuální informace. Více na www.protibet.org

Občanské sdružení M.O.S.T. je samostatným právním subjektem – apolitická, nevládní, nenáboženská organizace přístupná široké veřejnosti. Sdružení je založeno na dobročinné a činorodé práci občanů, sdružující členy na základě společného zájmu. Cílem sdružení je: zahraniční rozvojová spolupráce v oblasti indických Himálají , charitativní činnost, podpora vzdělanosti, kultury a původních tradic v cílové oblasti.


Ladak – skalnatá vysokohorská poušť, kde roční srážky činí 150 mm. Tento údaj patří minulosti. Srpnová povodeň v této oblasti způsobila škody, ze kterých se budou lidé vzpamatovávat roky. Záplavy jsou zcela rozdílné než ty, které můžeme znát z českého prostředí. Rozvodněná řeka zde není tím největším problémem. To, co způsobilo totální zničení několika set domů a smrt mnoha lidí, byly vlny hustého bahna a kameny, které se valily z hor vlivem (na tuto oblast netypických) silných dešťů.

V noci z 5. na 6. srpna se krajinou prohnala ničivá bouře, která zasáhla všechny vesnice v údolí Indu i v dalších oblastech Ladaku. Nejvíce postižené jsou hlavní město Leh a místní tibetské správní centrum Čhoglamsar. Déšť a tuny bláta zničily celé části měst a vesnic. Stovky domů postavené tradičním způsobem z nepálených cihel se pod návalem prudkého lijáku rozpustily a během pár hodin zmizely.


SMS zpráva od členky našeho sdružení Jany Neborákové z místa neštěstí ze dne 7.srpna : „Jsme 12 km od Lehu v klášteře Tikse, není poškozen. Klášter se plní vesničany, kteří mají zaplavené domy. Pomalu dochází voda, cesta je odříznutá a plná bláta.“

Čtyři dny trvalo, než byla v blátě prokopána úzká cesta a údolí Indu se tak stalo opět částečně průjezdným. Obě cesty vedoucí z Ladaku do zbytku Indie jsou však uzavřené a nesjízdné. Jediným pojítkem s okolním světem a zároveň jedinou možností, jak oblast zásobovat potravinami a pitnou vodou, jsou letadla.

K 11. srpnu 2010 úřady v Ladaku evidují 167 obětí povodní včetně pěti cizinců. Stovky lidí najednou ztratily své domovy. Přibližně 200 lidí se stále pohřešuje. Týden po kalamitě se však nezvěstným lidem nedává naděje na přežití. Indická armáda pokračuje v záchranných a humanitárních operacích. V úterý 10. srpna bylo z Lehu letecky evakuováno více než 150 zahraničních turistů.


JAK MŮŽETE POMOCI

Lidé mohou přispívat na veřejnou sbírku PRO LADAK – č. 2800064052/2010, variabilní symbol 202.

Sbírku pořádá občanské sdružení M.O.S.T., jehož dva členové jsou v místě neštěstí a pokud to situace dovoluje, posílají aktuální informace. Více na www.protibet.org

Občanské sdružení M.O.S.T. je samostatným právním subjektem – apolitická, nevládní, nenáboženská organizace přístupná široké veřejnosti. Sdružení je založeno na dobročinné a činorodé práci občanů, sdružující členy na základě společného zájmu. Cílem sdružení je: zahraniční rozvojová spolupráce v oblasti indických Himálají , charitativní činnost, podpora vzdělanosti, kultury a původních tradic v cílové oblasti.

Iowa: Český národní duch

Na obrovské dřevěné ceduli pod nápisem Czech Village stojí doslovně:
„Vítáme Vás.“ Vítají nás v české vesnici, nebo spíš
v české čtvrti, nedaleko centra druhého největšího města Iowy Cedar
Rapids. Každý rok se sem sjíždějí potomci českých emigrantů na festival
české kultury Houba Days. Na ten v květnu 2010 jsem se vypravil
i já.


Na obrovské dřevěné ceduli pod nápisem Czech Village stojí doslovně: „Vítáme Vás.“ Vítají nás v české vesnici, nebo spíš v české čtvrti, nedaleko centra druhého největšího města Iowy Cedar Rapids. Město je to ošklivé, velmi průmyslové, kamkoli se ohlédnete, spatříte panorama nějakého ohyzdného továrního komplexu. V době, kdy tu ještě žádné továrny nestály, a město ještě nemělo sto dvacet tisíc obyvatel, postavili zde svou vesnici čeští osadníci. Jejich počet postupně narůstal a až do začátku dvacátého století zde žila početná česky hovořící menšina udržují českou kulturu. Dnešní česká vesnice zaobírá jen malou část původního českého osídlení. Každý rok se sem sjíždějí potomci českých emigrantů na festival české kultury Houba Days. Na ten v květnu 2010 jsem se vypravil i já.

Modní přehlídka lidových krojů


Kousek za vítací cedulí vás ukazatele navedou na hlavní pozůstatek české vesnice, na ulici plnou českých obchůdků. Ulice byla v den mé návštěvy plná lidí a stánků s občerstvením, protože festival byl v plném proudu. Davem jsem se prokličkoval až mezi skupinku lidí stojících na chodníku. Právě se konala přehlídka „tradicional krojs,“ jak tomu tady říkali. Staří důchodci, ale i mladé slečny se zde postupně procházeli jako na módní přehlídce a ukazovali na obdiv lidové kroje z Čech a Moravy. V postraní stály s mikrofonem dvě komentátorky a každý kus oblečení podrobně popsaly. Některé kroje prý po příchodu českých osadníků ještě prošly určitým vývojem přímo tady, ve Spojených státech. Všechny kroje byly pečlivě upravené, bylo vidět, že jejich majitelé k ním mají velký vztah. Jedná se o jednu z mála věcí, kterou si z české kultury uchovaly.

Z kultury americké přebraly třeba zálibu v pořádání průvodů. Festivalový průvod započal chvíli po přehlídce krojů. Jeden z rozhodčích, kteří udělovali body alegorickým vozům, se mi svěřil, že vůbec neví, co má hodnotit a jak. Také říkal, že o Čechách neví skoro nic, ale s kamarády hraje v hudební skupině polku a zval mě na jejich koncert, který byl také součástí festivalu. Během našeho rozhovoru se dal průvod do pohybu. A ten bych vám přál vidět. Projeli kolem nás policajti, hasiči, zástupci různých spolků, jako místní Sokol, Omaha Czech Culture Club, Lipa Slovak Folk Dance, taneční seskupení Světlušky, pán a paní prodávající losy s možností výhry zájezdu do Prahy, jeden kandidát za Demokraty toužící po bůhvíjakém úřadu, celá řada prapodivných i docela běžných vozítek a především několik luxusních vozů, z nichž každý vezl jednu dívku v lidovém kroji – kandidátku na Miss Czech and Slovakia. Všude samozřejmě plno amerických a českých vlaječek.

Lidové písně v angličtině, polská klobása i ruské bábušky


Konečně se všechno relativně uklidnilo a lidé se rozešli a nastal čas porozhlédnout se kolem. Ulice na první pohled vypadá jako nějaká normální americká Main Street. Architekturu si sem tedy Češi nepřivezli. Ovšem plakátky na lampách se slovy: „Vítáme Vás Czech Village,“ vlajka na sloupu a nápisy některých domů se ale od většiny „normálních“ amerických ulic viditelně liší. Tamhle je reklama na Pilsner Urquell a dům o kousek nese nápis: „Dvoy hvězdičková detektivní agentura.“ Co to má v praxi znamenat a jestli se tam opravdu řeší vraždy a loupeže, na to se mě neptejte. Stejně tak mě překvapil stánek St. Ludmila’s Kolaches (čti kolačís). Zašel jsem ke stánku „Polish Food.“ Myslím ale, že v Polsku by mi tak nechutnou klobásu neprodali. Navíc mě zděsilo, když jeden z prodavačů musel druhému vysvětlovat, jak se dělá čaj. Kromě toho tady měli i stánky s jídlem ruským a spousty suvenýrů, mezi nimiž nechyběly bábušky. Nikde však netočili pivo, ani, kromě koláčů, neprodávali žádné české jídlo. Do toho nám hráli polku a zpívali anglické překlady českých lidových písniček. Poslouchat se to nedalo, zamířil jsem proto raději do starožitnictví.

Hus a Žižka bojovali za pravdu


Každé správné starožitnictví dýchá atmosférou dob dávno minutých. A když se jedná o starožitnictví v české vesnici, umístěné předměty pochází z českých zemí, případně z rukou českých emigrantů či jejich přímých potomků. Tuhle porcelánové nádobí, tam sklo, kus nábytku, staleté plakátky rodáckých spolků, rozpadající se knihy… Jedna celá zeď tvořila bizarní koláž odrážející českou historii. Uprostřed vlajka, po straně filmový plakát Kolja, kolem staré křížky a svaté obrázky, ale také plakát „Boj KSČ za socialistickou armádu.“ Nicméně můj nejvýznamnější zážitek z návštěvy obchodu se za peníze koupit nedá.

„Dobry den!“ „Dobry den!“ „Jak se mate?“ „Dobže!“ Rozhlédl jsem se a zpoza regálů jsem spatřil několik starých babiček a dědečků v lidových krojích. Některé z nich jsem již zahlédl na přehlídce před průvodem. Jejich čeština byla sekaná a výrazně zamerikanizovaná. To mě však neodradilo a rozhodl jsem se je překvapit. Přišel jsem k jednomu starému pánovi, který byl oblečen do košile s krajkami, kalhot s vyšitými červenými vzorečky a na hlavě měl posazený hnědý klobouček obtočený zlatou vzorkovanou stužkou. „Dobrý den!“ povídám. „Dobry den! Jak se mate?“ povídá s neskrývaným překvapením on. Řekl jsem mu, že dobře, načež jsme si spolu asi dvacet minut povídali. Celou dobu v češtině, jen asi dvakrát jsem mu musel dopomoci anglickým výrazem. V přízvuku se dalo poznat, že dominantně mluví jiným jazykem, ale výslovnost i gramatiku zvládal dosti slušně. Narodil se českým přistěhovalcům v Michiganu a v České republice byl jen jednou na dvoutýdenním zájezdu. Vzpomněl si snad na všechna navštívená místa včetně rodné vesnice jeho rodičů někde v okolí Kolína a jihomoravských vesnic, které navštívil kvůli folklórním festivalům. Vyprávěl mi také o tom, jak Chicago ještě před několika desítkami let bylo z velké části české, ale dnes vše jakoby vymizelo do ztracena. Zeptal jsem se ho také na otázku, zda-li se cítí býti Čechem. Odpověděl, že prý ne, národnostně je Američan, ale k určité příslušnosti k české kultuře se hlásí. Doslova řekl, že cítí „český národní duch.“ „Co to je ten český národní duch?“ zeptal jsem se. A on pravil: „No, to je ten Hus a Žižka, jak oni bojovali za pravdu…“ inu, český národní duch.

Nové české muzeum bude stát 15 milionů dolarů

Poté se zmínil o ničivých povodních v roce 2008, které českou čtvrť výrazně poškodily. Zničily také rozsáhlé české a slovenské muzeum těsně u řeky, na konci hlavní ulice v české vesnici. Prý se ale Čecho-americké spolky rozhodly vystavět nové, větší. Má stát 15 milionů. „A kdo to bude platit?“ „Lidi. My už jsme ty peníze sesbírali. Náš Michiganský spolek dal čtyři sta tisíc.“ Fakt, že ta hrstka čechoameričanů, která se stále k české kultuře hlásí (je to jen malé procento Američanů s českým příjmením) takto rychle sehnala tak velkou částku, mi přijde obdivuhodný. Potom mi ještě ukázal cestu ke kostelu svatého Václava, načež jsme se spolu rozloučili.


Ke kostelu se jde kolem Sokol Park, kde právě v rámci festivalu, jako doprovodný program, probíhala výstava starých aut. Dále se pokračuje přes most Cedar River. Na druhém břehu stojí pomník Masarykovi a nějakému místnímu českému vlastenci. Dalších několik ulic bylo stále viditelně zasaženo povodněmi. A to včetně nefunkčního hostince s obrázkem připomínajícím Švejka. Občasné české nápisy připomínaly, že jsme stále ještě v české čtvrti, i když v části méně upravené. V jedné z ulic bylo na chodníku vytvořeno těsně vedle sebe spousty jmen českých obchodníků, pekařů, hodinářů, ševců a dalších dávných českých podnikatelů. Atmosféře, mrtvého města přidávají zničené domy o povodní, které se tu prohnaly již před dvěma lety. Na kostele svatého Václava dnes najdete rysku, kam až hladina vystoupila. Jinak stále slouží „české“ katolické farnosti a těsně vedle něj stojí malá pietní zahrada s pomníky zemřelým Čechoameričanům a kopií sochy z Karlova mostu.

Po prohlídce poněkud větší, ale osamělejší a smutnější části české vesnice jsem se vrátil opět na hlavní ulici, dějiště festivalu. Poté jsem zašel do malého muzea, dočasně nahrazujícího plánované velké. Expozice byla věnována především povodním a pozvolné obnově po nich, ale i vývoji českého osídlení, jež svého největšího rozkvětu dosáhlo na přelomu 19. a 20. století.

Předražené koláče


Byli asi čtyři hodiny, což je čas na svačinu. Poslední zastávka proto byla pekárna a cukrárna v jednom. Zkrátka SYKORA BAKERY. Chleba ani rohlíky neměli, jen velmi drahou vánočku a trochu předražené koláče. Pekárna je otevřena každý den, tedy nejen během festivalu. Když sem si koláče kupoval, prodavačkám jsem prozradil, odkud jsem. Žádaly mě, abych ty jejich koláče srovnal s těmi opravdu českými. Tak tedy iowské „české koláče“ se opravdovým českým koláčům podobají spíše jen tím, že jsou kulaté a s tvarohem, marmeládou nebo mákem. Nádivka ale chutnala jinak, než jak by tomu mělo být. Nedokážu rozdílnost dobře popsat, ale zkrátka chuť byla dosti pozměněna. Také těsto chutnalo neobvykle. Kůrka nebyla ani trochu hnědá, ale velmi světle žlutá. Těsto bylo upečené pravděpodobně z kukuřičné mouky.


Na obrovské dřevěné ceduli pod nápisem Czech Village stojí doslovně: „Vítáme Vás.“ Vítají nás v české vesnici, nebo spíš v české čtvrti, nedaleko centra druhého největšího města Iowy Cedar Rapids. Město je to ošklivé, velmi průmyslové, kamkoli se ohlédnete, spatříte panorama nějakého ohyzdného továrního komplexu. V době, kdy tu ještě žádné továrny nestály, a město ještě nemělo sto dvacet tisíc obyvatel, postavili zde svou vesnici čeští osadníci. Jejich počet postupně narůstal a až do začátku dvacátého století zde žila početná česky hovořící menšina udržují českou kulturu. Dnešní česká vesnice zaobírá jen malou část původního českého osídlení. Každý rok se sem sjíždějí potomci českých emigrantů na festival české kultury Houba Days. Na ten v květnu 2010 jsem se vypravil i já.

Modní přehlídka lidových krojů


Kousek za vítací cedulí vás ukazatele navedou na hlavní pozůstatek české vesnice, na ulici plnou českých obchůdků. Ulice byla v den mé návštěvy plná lidí a stánků s občerstvením, protože festival byl v plném proudu. Davem jsem se prokličkoval až mezi skupinku lidí stojících na chodníku. Právě se konala přehlídka „tradicional krojs,“ jak tomu tady říkali. Staří důchodci, ale i mladé slečny se zde postupně procházeli jako na módní přehlídce a ukazovali na obdiv lidové kroje z Čech a Moravy. V postraní stály s mikrofonem dvě komentátorky a každý kus oblečení podrobně popsaly. Některé kroje prý po příchodu českých osadníků ještě prošly určitým vývojem přímo tady, ve Spojených státech. Všechny kroje byly pečlivě upravené, bylo vidět, že jejich majitelé k ním mají velký vztah. Jedná se o jednu z mála věcí, kterou si z české kultury uchovaly.

Z kultury americké přebraly třeba zálibu v pořádání průvodů. Festivalový průvod započal chvíli po přehlídce krojů. Jeden z rozhodčích, kteří udělovali body alegorickým vozům, se mi svěřil, že vůbec neví, co má hodnotit a jak. Také říkal, že o Čechách neví skoro nic, ale s kamarády hraje v hudební skupině polku a zval mě na jejich koncert, který byl také součástí festivalu. Během našeho rozhovoru se dal průvod do pohybu. A ten bych vám přál vidět. Projeli kolem nás policajti, hasiči, zástupci různých spolků, jako místní Sokol, Omaha Czech Culture Club, Lipa Slovak Folk Dance, taneční seskupení Světlušky, pán a paní prodávající losy s možností výhry zájezdu do Prahy, jeden kandidát za Demokraty toužící po bůhvíjakém úřadu, celá řada prapodivných i docela běžných vozítek a především několik luxusních vozů, z nichž každý vezl jednu dívku v lidovém kroji – kandidátku na Miss Czech and Slovakia. Všude samozřejmě plno amerických a českých vlaječek.

Lidové písně v angličtině, polská klobása i ruské bábušky


Konečně se všechno relativně uklidnilo a lidé se rozešli a nastal čas porozhlédnout se kolem. Ulice na první pohled vypadá jako nějaká normální americká Main Street. Architekturu si sem tedy Češi nepřivezli. Ovšem plakátky na lampách se slovy: „Vítáme Vás Czech Village,“ vlajka na sloupu a nápisy některých domů se ale od většiny „normálních“ amerických ulic viditelně liší. Tamhle je reklama na Pilsner Urquell a dům o kousek nese nápis: „Dvoy hvězdičková detektivní agentura.“ Co to má v praxi znamenat a jestli se tam opravdu řeší vraždy a loupeže, na to se mě neptejte. Stejně tak mě překvapil stánek St. Ludmila’s Kolaches (čti kolačís). Zašel jsem ke stánku „Polish Food.“ Myslím ale, že v Polsku by mi tak nechutnou klobásu neprodali. Navíc mě zděsilo, když jeden z prodavačů musel druhému vysvětlovat, jak se dělá čaj. Kromě toho tady měli i stánky s jídlem ruským a spousty suvenýrů, mezi nimiž nechyběly bábušky. Nikde však netočili pivo, ani, kromě koláčů, neprodávali žádné české jídlo. Do toho nám hráli polku a zpívali anglické překlady českých lidových písniček. Poslouchat se to nedalo, zamířil jsem proto raději do starožitnictví.

Hus a Žižka bojovali za pravdu


Každé správné starožitnictví dýchá atmosférou dob dávno minutých. A když se jedná o starožitnictví v české vesnici, umístěné předměty pochází z českých zemí, případně z rukou českých emigrantů či jejich přímých potomků. Tuhle porcelánové nádobí, tam sklo, kus nábytku, staleté plakátky rodáckých spolků, rozpadající se knihy… Jedna celá zeď tvořila bizarní koláž odrážející českou historii. Uprostřed vlajka, po straně filmový plakát Kolja, kolem staré křížky a svaté obrázky, ale také plakát „Boj KSČ za socialistickou armádu.“ Nicméně můj nejvýznamnější zážitek z návštěvy obchodu se za peníze koupit nedá.

„Dobry den!“ „Dobry den!“ „Jak se mate?“ „Dobže!“ Rozhlédl jsem se a zpoza regálů jsem spatřil několik starých babiček a dědečků v lidových krojích. Některé z nich jsem již zahlédl na přehlídce před průvodem. Jejich čeština byla sekaná a výrazně zamerikanizovaná. To mě však neodradilo a rozhodl jsem se je překvapit. Přišel jsem k jednomu starému pánovi, který byl oblečen do košile s krajkami, kalhot s vyšitými červenými vzorečky a na hlavě měl posazený hnědý klobouček obtočený zlatou vzorkovanou stužkou. „Dobrý den!“ povídám. „Dobry den! Jak se mate?“ povídá s neskrývaným překvapením on. Řekl jsem mu, že dobře, načež jsme si spolu asi dvacet minut povídali. Celou dobu v češtině, jen asi dvakrát jsem mu musel dopomoci anglickým výrazem. V přízvuku se dalo poznat, že dominantně mluví jiným jazykem, ale výslovnost i gramatiku zvládal dosti slušně. Narodil se českým přistěhovalcům v Michiganu a v České republice byl jen jednou na dvoutýdenním zájezdu. Vzpomněl si snad na všechna navštívená místa včetně rodné vesnice jeho rodičů někde v okolí Kolína a jihomoravských vesnic, které navštívil kvůli folklórním festivalům. Vyprávěl mi také o tom, jak Chicago ještě před několika desítkami let bylo z velké části české, ale dnes vše jakoby vymizelo do ztracena. Zeptal jsem se ho také na otázku, zda-li se cítí býti Čechem. Odpověděl, že prý ne, národnostně je Američan, ale k určité příslušnosti k české kultuře se hlásí. Doslova řekl, že cítí „český národní duch.“ „Co to je ten český národní duch?“ zeptal jsem se. A on pravil: „No, to je ten Hus a Žižka, jak oni bojovali za pravdu…“ inu, český národní duch.

Nové české muzeum bude stát 15 milionů dolarů

Poté se zmínil o ničivých povodních v roce 2008, které českou čtvrť výrazně poškodily. Zničily také rozsáhlé české a slovenské muzeum těsně u řeky, na konci hlavní ulice v české vesnici. Prý se ale Čecho-americké spolky rozhodly vystavět nové, větší. Má stát 15 milionů. „A kdo to bude platit?“ „Lidi. My už jsme ty peníze sesbírali. Náš Michiganský spolek dal čtyři sta tisíc.“ Fakt, že ta hrstka čechoameričanů, která se stále k české kultuře hlásí (je to jen malé procento Američanů s českým příjmením) takto rychle sehnala tak velkou částku, mi přijde obdivuhodný. Potom mi ještě ukázal cestu ke kostelu svatého Václava, načež jsme se spolu rozloučili.


Ke kostelu se jde kolem Sokol Park, kde právě v rámci festivalu, jako doprovodný program, probíhala výstava starých aut. Dále se pokračuje přes most Cedar River. Na druhém břehu stojí pomník Masarykovi a nějakému místnímu českému vlastenci. Dalších několik ulic bylo stále viditelně zasaženo povodněmi. A to včetně nefunkčního hostince s obrázkem připomínajícím Švejka. Občasné české nápisy připomínaly, že jsme stále ještě v české čtvrti, i když v části méně upravené. V jedné z ulic bylo na chodníku vytvořeno těsně vedle sebe spousty jmen českých obchodníků, pekařů, hodinářů, ševců a dalších dávných českých podnikatelů. Atmosféře, mrtvého města přidávají zničené domy o povodní, které se tu prohnaly již před dvěma lety. Na kostele svatého Václava dnes najdete rysku, kam až hladina vystoupila. Jinak stále slouží „české“ katolické farnosti a těsně vedle něj stojí malá pietní zahrada s pomníky zemřelým Čechoameričanům a kopií sochy z Karlova mostu.

Po prohlídce poněkud větší, ale osamělejší a smutnější části české vesnice jsem se vrátil opět na hlavní ulici, dějiště festivalu. Poté jsem zašel do malého muzea, dočasně nahrazujícího plánované velké. Expozice byla věnována především povodním a pozvolné obnově po nich, ale i vývoji českého osídlení, jež svého největšího rozkvětu dosáhlo na přelomu 19. a 20. století.

Předražené koláče


Byli asi čtyři hodiny, což je čas na svačinu. Poslední zastávka proto byla pekárna a cukrárna v jednom. Zkrátka SYKORA BAKERY. Chleba ani rohlíky neměli, jen velmi drahou vánočku a trochu předražené koláče. Pekárna je otevřena každý den, tedy nejen během festivalu. Když sem si koláče kupoval, prodavačkám jsem prozradil, odkud jsem. Žádaly mě, abych ty jejich koláče srovnal s těmi opravdu českými. Tak tedy iowské „české koláče“ se opravdovým českým koláčům podobají spíše jen tím, že jsou kulaté a s tvarohem, marmeládou nebo mákem. Nádivka ale chutnala jinak, než jak by tomu mělo být. Nedokážu rozdílnost dobře popsat, ale zkrátka chuť byla dosti pozměněna. Také těsto chutnalo neobvykle. Kůrka nebyla ani trochu hnědá, ale velmi světle žlutá. Těsto bylo upečené pravděpodobně z kukuřičné mouky.

Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě

Kromě Cestovatelských diashow Martina
Loewa, která pravidelně propagujeme, kromě Cestovatelského
festivalu FOR TRAVEL, na kterém se podílíme, a kromě několika dalších
drobných promítacích akcí našich kamarádů, vám chceme představit
Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase
něco pro Brňáky.

Kromě Cestovatelských diashow Martina Loewa, která pravidelně propagujeme, kromě Cestovatelského festivalu FOR TRAVEL, na kterém se podílíme, a kromě několika dalších drobných promítacích akcí našich kamarádů, vám chceme představit Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase něco pro Brňáky.


Ondra Herzán vás všechny na některou Cestovatelskou středu zve. No a pak nám klidně napište, jaký že to mají.

{{reklama()}}

Kromě Cestovatelských diashow Martina Loewa, která pravidelně propagujeme, kromě Cestovatelského festivalu FOR TRAVEL, na kterém se podílíme, a kromě několika dalších drobných promítacích akcí našich kamarádů, vám chceme představit Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase něco pro Brňáky.


Ondra Herzán vás všechny na některou Cestovatelskou středu zve. No a pak nám klidně napište, jaký že to mají.

{{reklama()}}

Iowa: Kam jel Dvořák na prázdniny

Tak jako je Decorah norská, je Spillville zase český. Původně české
osídlení je v Iowě na více místech. České příjmení stále
vlastní tisíce místních obyvatel. Zde na severu se k české tradici
hlásí několik malých vesniček, třeba i nedaleký Protivin.

Spillville


Tak jako je Decorah norská, je Spillville zase český. Původně české osídlení je v Iowě na více místech. České příjmení stále vlastní tisíce místních obyvatel. Zde na severu se k české tradici hlásí několik malých vesniček, třeba i nedaleký Protivin.

Ale zpět k městečku Spillville. Jednou sem přijel na prázdniny Antonín Dvořák a od té doby je to tu strašně slavné. V Praze se totiž seznámil s místním rodákem českého původu, který tam odešel na studia. Později Dvořáka pozvali do New Yorku a když byl velkoměstem znaven, využil staré známosti a navštívil přítele, který v té době už zase bydlil v Iowě. Strávil zde jedno léto roku 1893, ale to stačí k tomu, aby se jím tento kraj chlubil a aby se ze Spillvillu stalo jedno z top turistických míst v Iowě. V domě, kde přebýval, má v patře malou expozici, kde píší o celém jeho pobytu v USA. Třeba to, že při svém pobytu v Iowě ve Spillvillu přijeli kočovní Indiáni a po několik dní každý večer dělali táborové ohně, kterých se Dvořák s oblibou účastnil a učil se jejich písním a tancům. Říká se také, že zvuky přírody, především ptačí zpěv, které jsou do jeho skladeb zakomponovány, vzešly právě odtud.

Hodiny Bílých bratrů


Muzeum má kromě skladatelovy expozice (a obchůdku s „českými“ suvenýry) ještě jednu část. V kraji žili dva farmáři, Bily brothers, česky bratři Bílí. Ti přes rok pracovali na svých statcích. Ale když napadl sníh, na farmách mnoho práce nebylo. Proto za dlouhých zimních večerů vyřezávali hodiny. Obrovské hodiny, veliké jako skříň. Kromě samotného hodinového strojku měly mnoho ozdob vyřezávaných z různobarevných dřevin. Některé z nich jsou i mechanické, tak se tam třeba dokola otáčí postavičky zástupců různých národů. Jiné hodiny rádoby napodobují Staroměstský orloj, ale zpřeházený. Pravděpodobně jej nikdy neviděli a vyřezávali podle vlastní fantazie to, co znali pouze z doslechu. Před smrtí darovali hodiny městu Spillville s podmínkou, že je uchová ve svém vlastnictví. Město všechny hodiny, na kterých bratři pracovali celý život a strávili nad nimi tisíce hodiny práce, umístilo do jedné místnosti a jejich expozici prezentuje coby světovou kuriozitu.

A co dalšího ve městě odkazuje na české kořeny? Je tu pseudorománský kostel sv. Václava. Zdobí jej malé, jakoby hradní věžičky. Asi, když to stavěli, trpěli představou, že vše co je románské musí mít hradební věže. Okna se spíše hlásí ke gotice, boční portál ke klasicismu a hlavní věže? Těžko říci, možná měly napodobovat barokní přístavby ke starým kostelům v Čechách, ale barokně moc nevypadají. Kostel je to ale hezký, nicméně architektonicky se jedná o pouhou představu, jak asi možná kostely předků místních osadníků vypadaly. Uvnitř stojí soška Pražského Jezulátka a na kůru varhany, na které hrál během svého pobytu Antonín Dvořák den při mši. Kolem kostela se rozléhá hřbitov převážně českých jmen. Pomníčky na hrobech vypadají jako na jiných hřbitovech a Americe, ale byly zdobeny kříži, které velmi připomínají ty, které nalezneme na starých hřbitovech u nás. Česká jména jsou místy zkomolená a v epitafech se místy objevují chyby, které vypadají místy až legračně. Třeba na jednom kříži je napsáno: „Zde v Panu odpočívá VACLAV KOSATKA Narozon 26 zari (s háčkem nad a) L.P. 1840 Zemřel (háček nad r se podobá spíše fajfce a po slově zemřel následuje mezera kde chybí den a měsíc) 1898 Odpočivoj v pokoji.“


Národní hřbytov

U kostela ve Spillwillu se nachází jen malý vesnický hřbitov. Po Iowě je ale českých hřbitovů více. Kousek od výjezdu z dálnice označené jako Highway 30 zcela osamoceně stojí uprostřed polí jeden z nich. Na vstupní bráně stojí nápis: „Národní hřbytov.“ Přes drobnou gramatickou nepřesnost je okamžitě jasné, o co jde.


Stojí tedy osamocen uprostřed polí. Proč právě zde, mimo jakékoli osídlení, se mi vypátrat nepodařilo. Ale logiku to dává, protože i tato oblast je „česká.“ Hřbitov je to na první pohled americký. To se pozná podle pečlivě posekané trávy a hrobů označených pouze postaveným pomníčkem, nikoli však položeným kamenem. Českost zastupují česká jména na na kamenech. Vím, že smát se na hřibově je neslušné, ale když se jedná o hřbytov, snad by mohly být povoleny výjimky. Tento hřbitov je totiž zcela exemplární ukázkou toho, jak se národ český pozvolna a nenávratně transformoval do národa amerického. Když se rozhlédnete kolem, spatříte totiž snad všechny možné způsoby, jak se dá zkomolit čeština. Nejstarší hroby nesou jména ryze česká a epitafy bez jediné chyby. Čím jsou hroby novější, tím více chyb se na nich objevuje. Začíná to nepřechylováním příjmení do ženského rodu, pokračuje třeba v nesprávném použití háčků a čárek. Je zjevné, že nejvíce chyb vzniklo tam, kde si dali záležet, aby nápis byl co možná nejčeštější. Mnoho novějších náhrobků nese již ryze anglická křestní jména. Zamerikanizovaná jsou i některá příjmení. Třeba z Jílka se stal Yilek. Povšiml jsem si také toho, že některá příjmení zde mají procentuálně větší zastoupení, než jak je tomu v české populaci. Třeba Dvořák, Sokol, Suchý a další. Zajímavé jsou také náboženské symboly na hrobech, neboť některé patří u nás velmi málo rozšířeným protestantským církvím.

Spillville


Tak jako je Decorah norská, je Spillville zase český. Původně české osídlení je v Iowě na více místech. České příjmení stále vlastní tisíce místních obyvatel. Zde na severu se k české tradici hlásí několik malých vesniček, třeba i nedaleký Protivin.

Ale zpět k městečku Spillville. Jednou sem přijel na prázdniny Antonín Dvořák a od té doby je to tu strašně slavné. V Praze se totiž seznámil s místním rodákem českého původu, který tam odešel na studia. Později Dvořáka pozvali do New Yorku a když byl velkoměstem znaven, využil staré známosti a navštívil přítele, který v té době už zase bydlil v Iowě. Strávil zde jedno léto roku 1893, ale to stačí k tomu, aby se jím tento kraj chlubil a aby se ze Spillvillu stalo jedno z top turistických míst v Iowě. V domě, kde přebýval, má v patře malou expozici, kde píší o celém jeho pobytu v USA. Třeba to, že při svém pobytu v Iowě ve Spillvillu přijeli kočovní Indiáni a po několik dní každý večer dělali táborové ohně, kterých se Dvořák s oblibou účastnil a učil se jejich písním a tancům. Říká se také, že zvuky přírody, především ptačí zpěv, které jsou do jeho skladeb zakomponovány, vzešly právě odtud.

Hodiny Bílých bratrů


Muzeum má kromě skladatelovy expozice (a obchůdku s „českými“ suvenýry) ještě jednu část. V kraji žili dva farmáři, Bily brothers, česky bratři Bílí. Ti přes rok pracovali na svých statcích. Ale když napadl sníh, na farmách mnoho práce nebylo. Proto za dlouhých zimních večerů vyřezávali hodiny. Obrovské hodiny, veliké jako skříň. Kromě samotného hodinového strojku měly mnoho ozdob vyřezávaných z různobarevných dřevin. Některé z nich jsou i mechanické, tak se tam třeba dokola otáčí postavičky zástupců různých národů. Jiné hodiny rádoby napodobují Staroměstský orloj, ale zpřeházený. Pravděpodobně jej nikdy neviděli a vyřezávali podle vlastní fantazie to, co znali pouze z doslechu. Před smrtí darovali hodiny městu Spillville s podmínkou, že je uchová ve svém vlastnictví. Město všechny hodiny, na kterých bratři pracovali celý život a strávili nad nimi tisíce hodiny práce, umístilo do jedné místnosti a jejich expozici prezentuje coby světovou kuriozitu.

A co dalšího ve městě odkazuje na české kořeny? Je tu pseudorománský kostel sv. Václava. Zdobí jej malé, jakoby hradní věžičky. Asi, když to stavěli, trpěli představou, že vše co je románské musí mít hradební věže. Okna se spíše hlásí ke gotice, boční portál ke klasicismu a hlavní věže? Těžko říci, možná měly napodobovat barokní přístavby ke starým kostelům v Čechách, ale barokně moc nevypadají. Kostel je to ale hezký, nicméně architektonicky se jedná o pouhou představu, jak asi možná kostely předků místních osadníků vypadaly. Uvnitř stojí soška Pražského Jezulátka a na kůru varhany, na které hrál během svého pobytu Antonín Dvořák den při mši. Kolem kostela se rozléhá hřbitov převážně českých jmen. Pomníčky na hrobech vypadají jako na jiných hřbitovech a Americe, ale byly zdobeny kříži, které velmi připomínají ty, které nalezneme na starých hřbitovech u nás. Česká jména jsou místy zkomolená a v epitafech se místy objevují chyby, které vypadají místy až legračně. Třeba na jednom kříži je napsáno: „Zde v Panu odpočívá VACLAV KOSATKA Narozon 26 zari (s háčkem nad a) L.P. 1840 Zemřel (háček nad r se podobá spíše fajfce a po slově zemřel následuje mezera kde chybí den a měsíc) 1898 Odpočivoj v pokoji.“


Národní hřbytov

U kostela ve Spillwillu se nachází jen malý vesnický hřbitov. Po Iowě je ale českých hřbitovů více. Kousek od výjezdu z dálnice označené jako Highway 30 zcela osamoceně stojí uprostřed polí jeden z nich. Na vstupní bráně stojí nápis: „Národní hřbytov.“ Přes drobnou gramatickou nepřesnost je okamžitě jasné, o co jde.


Stojí tedy osamocen uprostřed polí. Proč právě zde, mimo jakékoli osídlení, se mi vypátrat nepodařilo. Ale logiku to dává, protože i tato oblast je „česká.“ Hřbitov je to na první pohled americký. To se pozná podle pečlivě posekané trávy a hrobů označených pouze postaveným pomníčkem, nikoli však položeným kamenem. Českost zastupují česká jména na na kamenech. Vím, že smát se na hřibově je neslušné, ale když se jedná o hřbytov, snad by mohly být povoleny výjimky. Tento hřbitov je totiž zcela exemplární ukázkou toho, jak se národ český pozvolna a nenávratně transformoval do národa amerického. Když se rozhlédnete kolem, spatříte totiž snad všechny možné způsoby, jak se dá zkomolit čeština. Nejstarší hroby nesou jména ryze česká a epitafy bez jediné chyby. Čím jsou hroby novější, tím více chyb se na nich objevuje. Začíná to nepřechylováním příjmení do ženského rodu, pokračuje třeba v nesprávném použití háčků a čárek. Je zjevné, že nejvíce chyb vzniklo tam, kde si dali záležet, aby nápis byl co možná nejčeštější. Mnoho novějších náhrobků nese již ryze anglická křestní jména. Zamerikanizovaná jsou i některá příjmení. Třeba z Jílka se stal Yilek. Povšiml jsem si také toho, že některá příjmení zde mají procentuálně větší zastoupení, než jak je tomu v české populaci. Třeba Dvořák, Sokol, Suchý a další. Zajímavé jsou také náboženské symboly na hrobech, neboť některé patří u nás velmi málo rozšířeným protestantským církvím.